Příspěvky uživatele

< návrat zpět

První se slova ujal vlk, takže jsem věnovala větší pozornost jemu. Odpověděl na pozdrav a vysvětlil, že jsou dva unavení pocestní, které sem zavedla dlouhá pouť. Pochybovačně jsem se na něj podívala a mírně se ušklíbla. Tropí si ze mě šprťouchlata? Zastříhala jsem ušima. Hloupější výmluvu jsem neslyšela. Nevypadali kdoví jak unaveně či zkroušeně, že by sotva pletli nohama, měli jazyk až na zem, ploužili se a plácli sebou na zem, aby si odpočinuli a přitom je nezajímalo, že jsou na cizím území. “No, to mě mrzí, že jste unavení,“ tvářila jsem se, že s ním soucítím a snažila se, aby můj hlas nezněl přímo ironicky, na druhou stranu… Proč jim nedat najevo, že si ze mě šoufky dělat nebude žádná tulácká cháska. “Nicméně vás to neopravňuje k tomu, abyste přišli odpočívat na území smečky,“ dokončila jsem svou myšlenku.
Teď pro změnu promluvila vlčice. Aniž by aspoň ze slušnosti pozdravila. Stočila jsem tedy svůj zrak k ní. Ani ona se netvářila nikterak podřízeně. Nemusela se tu sice přede mnou plazit a válet na zádech s odhaleným břichem, ale… No, bylo dobré být zkrátka ve střehu. Zmínila se, že hledají Kayu. Že jí nazvala předtím Vránou jsem přešla. Nevěděla jsem, zda je to hanlivé označení, nebo nějaká její přezdívka, tak abych se nedopustila nějaké faux pas. To by mi na důstojnosti rozhodně nepřidalo. “Kaya momentálně není na území smečky,“ odpověděla jsem neutrálním tónem. Nebyla jsem si sice úplně jistá, ale jelikož jsem ji tu ani nepotkala, ani necítila, a ani nebyla vidět v úkrytu, když jsme tam s Awarakem táhli kořist, logicky jsem si domyslela, že se nachází nejspíš někde mimo les.
Vlčice se dál zajímala o Tati. Hrome, že se musejí zajímat o vlky, které jsem tady už dlouho neviděla a nevím, kde jsou a co dělají! Zabručela jsem v duchu. “Ani Tati, ani to vlče, o kterém mluvíš… Jmenuje se Night Sea…" Uf, aspoň jméno toho vlčete znám, i když nevím, jestli tady vůbec ještě žije! Ach Baghý, kde jsi, musíme si fakt promluvit, já vím o naší smečce vážně kulový! Zabědovala jsem v duchu. Vzápětí jsem nenápadně střelila pohledem po obou cizincích a doufala, že ani jeden neovládá magii myšlenek, to by byl mega trapas. “Tu momentálně není. Zřejmě jste si návštěvní dny špatně naplánovali, vámi hledaní známí… Nebo přátelé… Jsou na toulkách mimo domov, dokončila jsem. “Takže vás teď slušně žádám, abyste opustili území Borůvkové smečky a šli odpočívat jinam,“ řekla jsem a stále se udržovala slušný neutrální tón. Vynášet je v zubech jsem neměla náladu, nicméně nedivila bych se, kdyby dělali nějaké cavyky.

//omlouvám se za průtahy, původně jsem čekala ještě na reakci Jerryho

Awarak vypadal trošku rozpačitě, když jsem mu nabídla, aby se ujal slova, jakožto lovec, ale povzbudivě jsem se na něj usmála a přikývla. Nemusel se ničeho bát a nemusel vykládat kdovíjaké romány, jen prostě pár slov na začátek, co nás teď bude čekat. Byla jsem případně připravena jeho slova něčím doplnit, ale zatím nebylo potřeba, vedl si dobře. Krátce jsem pohlédla na Adirama, který se objevil u Jerryho. Vysekl mi vznešenou poklonu a pozdravil mě. “Taky tě zdravím, Adirame,“ odpověděla jsem mu na pozdrav. Awarak se ho ptal na možnost účasti na lovu zajíců. No, moc jsem z toho radost neměla, ohledně tohoto by bylo lepší, kdyby Jerryho nerozptylovalo moc vlků. Naštěstí však Adiram odmítl s tím, že byl na lovu nedávno. No jasně, byl přeci na lovu vysoké se skupinkou Baghý a dalších vlků. Ocenila jsem, že uznal, že by mohl při výuce překážet a měl narážku na to, že Jerry byl chvíli nějak mimo a tak si ho ani nevšiml. Zamířil tedy pak k hranicím a já se za ním chvilku dívala. Možná jsem mu přeci jen předtím poněkud křivdila, ostatně… Jak se chovala Kaya k Maeve, taky se pořád špičkovaly, ale teď možná už z nich byly kamarádky…
Nicméně… Zatímco Awarak názorně ukazoval Jerrymu, jak má nasát pachy a lokalizovat zajíce a já nenápadně udělala to samé, ucítila jsem spíš než zajíce dva cizí vlky. Zamračila jsem se. Nebyli od nás moc daleko a jelikož Baghý nebylo na území smečky, bylo to na mě. “Omluvte mě, zdá se, že máme návštěvu. Zajdu to vyřídit. Pak se k vám kdyžtak přidám, pokud to vyřídím rychle,“ přerušila jsem Jerryho soustředění na to, aby lokalizoval úkryty zajíců. Omluvně jsem se usmála a rychlým krokem zamířila směrem, odkud jsem cítila ty dva cizí a neznámé pachy.
Nešla jsem tedy moc daleko, když jsem je spatřila. Šla jsem svižně a s důstojností, aby bylo jasné, že jsem výše postavený jedinec. Normálně bych možná byla i lehce naježená, ale tentokrát jsem donutila svou srst zůstat v klidu, stejně jako svůj ocas a výraz. Nechtěla jsem hned pouštět hrůzu pro případ, že by se jednalo o nové potenciální členy smečky. Než jsem k nim došla, důkladně jsem si je prohlédla. Vysoký šedý vlk se zvláštním přívěskem kolem krku měl na svém těle spoustu jizev a natrhnuté ucho. Jeho světlé oči působily už tak poněkud chladně. Jeho společnice měla o něco světlejší barvu šedého kožichu, jantarové oči, a stejně tak i ona měla spoustu jizev a na krku netradiční přívěšek. Nasucho jsem polkla, ale nedala jsem najevo žádnou emoci. Jen jsem zadoufala, že ti dva nejsou rváči a nepřišli sem dělat potíže. To bych fakt nerada.
To už jsem byla dostatečně blízko nic, takže jsem zastavila, aby mezi námi byl určitý prostor. “Zdravím. Nacházíte se na území smečky, jak jste si jistě všimli,“ začala jsem neutrálním tónem a dál je bedlivě sledovala. Určitě museli cítit značení hranic, protože jsem to udělala teprve nedávno. “Co vás sem přivádí?“ Zeptala jsem se a švihla ocasem.

//Úkryt

Jakmile jsme se ocitli zase venku, zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic teplý jarní vzduch. No… Možná až moc teplý. Zamračeně jsem koukla na oblohu. Slunko vidět nebylo, schovávalo se za mraky, ale teplo bylo, to ano. Nepohnul se žádný list, takže ani slabě nefoukal vítr.
Něco mě však napadlo. “Poslyš, zdá se mi, že budeme potřebovat ještě obnovit značení území smečky. Jak jsem teď zhluboka dýchala, přijde mi, že je cítit dost slabě. Běž zatím napřed za Jerrym, já rychle oběhnu hranice a zařídím to,“ mrkla jsem na Awaraka a rozběhla se ke stromům, které tvořily hranici mezi lesem naším a Asgaarským.
Jak jsem očichávala stromky, utvrdilo mě to v tom, co jsem cítila a správně si myslela – značení bylo cítit dost slabě, takže jsem neváhala a ujala se této povinnosti. No… Vlastně jsem podle pachu nebyla já poslední, kdo to dělal, bylo to přeci jen už nějakou dobu, takže nejspíš to ještě v mezičase někdo udělal znovu, nicméně teď to zase bylo na mě. Vlastně mi to ani nevadilo, rozhodně se muselo zabránit tomu, aby sem přišli nějací vetřelci a nárokovali si tohle území. To bych nemohla za žádnou cenu dopustit.
Na jedné světové straně hranice jsem skončila a pokračovala dál. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, že by možná bylo dobré nechat hlavní slovo Awarakovi při učení Jerryho, když už byl lovcem smečky. Já bych případně mohla něco dodat, nebo poradit něco ze svých postřehů.
Cestou k dalším stromkům jsem začala přemýšlet, co bych mohla podniknout, až budeme mít uloveno těch pár zajíců. Asi by bylo fajn, kdybych na pár dní vyrazila někam na toulky, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy někde byla... Když se nepočítal lov na Galvataru... Rozhodně ale bylo nutné počkat na Baghý a promluvit si s ní, abychom si sdělily novinky a případně plány do budoucna. Bylo to skoro až směšné, že jsme obě v jedné smečce, nejvýše postavené, a takhle jsme se míjely! Když jsem přičapla k obrovskému dubu, bylo rozhodnuto - počkám na Baghý, abychom si promluvily a pak se někam vypravím. Ne daleko, ne na dlouho... Snad. Nicméně by bylo fajn, kdyby se našel někdo, kdo by mi dělal společnost. Škoda, že Maeve teď byla pryč, s ní bych se určitě nenudila, ale bylo možné, že se třeba do té doby vrátí a bude mít náladu strávit nějaký čas jen se svou... tetičkou... Nebo v úvahu přicházel Awarak, zdál se být celkem fajn. Nikdo jiný však asi už ne. Docela smutné, měli jsme dost členů, ale vlastně jsem nikoho pořádně neznala, takže asi bych taky na tom měla zapracovat...
Zaslechla jsem vytí ve směru, kde byl Jerry a nejspíš už Awarak. Zamyšleně jsem se snažila určit, komu to asi patřilo. Nebyl to pro mě úplně známý hlas, ale protože jsme se celkem nedávno potkali u tůně a i pach tomu nasvědčoval, nejspíš se jednalo o Adirama. Ušklíbla jsem se. On byl vlastně na lovu s Baghý, takže se účastníci teď tak nějak trousili domů.
Konečně bylo hotovo a území označkováno, takže jsem se rozběhla za dvěma tmavými vlky, se kterými mě teď čekalo zase jednou nějaké menší vzrušení. A nemýlila jsem se, Adiram se nacházel u nich. “Tak, můžeme vyrazit,“ mrkla jsem na Jerryho. “Ještě jsem rychle obnovila značení území smečky,“ vysvětlila jsem rychle, protože jsem nevěděla, jestli Awarak zmínil, kde jsem se zdržela. Pak jsem na Awaraka pohlédla. “Chtěl by ses ujmout hlavního slova, jakožto lovec smečky?“ Zeptala jsem se s úsměvem.

//Les

Doufala jsem, že Jerry bude natolik rozumný, že na nás počká. Sice chtěl jít s námi na ten lov, ale kdo ví, co by mladého vlčka zaujalo, aby se zase odvrátil svou pozornost jinam. A vlastně to byla i příležitost se s ním trochu seznámit, protože ačkoliv přišel do smečky jako malé vlče, teď už to byl vesměs puberťák a já neměla zatím možnost poznat ho blíže. Což byla docela chyba, přeci je pořád jsem byla pečovatelka, i když on teď už měl všechno ve vlastních tlapkách a nějaké pečovatelství nepotřeboval.
Táhli jsme s Awarakem srnce do úkrytu. Byl ho pořádný kus, takže jsme oba sotva popadali dech, naštěstí jsme nebyli od jeskyně moc daleko, takže stačilo ještě párkrát napnout svaly a byli jsme na místě. Také jsem zavětřila, jestli tu někdo je, jak se Awarak následně zmínil. “No, někoho cítím, ale dost slabě, tak nevím… Asi radši toho srnce dotáhneme dozadu rovnou,“ mrkla jsem na něj, nicméně dopřála jsem nám ještě malou chvilku, abychom se vydýchali. Pak jsme znovu popadli zadní nohy úlovku a táhli na domluvené místo. Spokojeně jsem se pak ohlédla. Tady tě každý najde, takže kdokoliv může radostně hodovat, pomyslela jsem si a se zavrtěním ocasu vybídla Awaraka, že můžeme jít. Ještě jsem se rozhlédla, ale nikoho nebylo vidět, tak bylo možné, že dotyčný je někde dobře schovaný a pořádně spí. To mi ale teď mohlo být jedno, teď honem za Jerrym!

//Les

Potěšeně jsem se usmála, když se Jerry dušoval, že tu zůstane napořád. Navíc si už naplánoval kariéru lovce nebo bojovníka. Možná myslel spíš ochránce, každopádně… Bylo by skvělé, kdyby i on tu zůstal. Vážně mě to docela mrzelo, že ze sirotků tu zůstaly jen dvě slečny. Navíc lovců ani ochránců nebylo nikdy dost. “To by bylo fajn. Hlavně se musíš aktivně zapojovat do dění ve smečce a zajímat se o všechno a o všechny,“ poradila jsem mu. A za chvíli uvidíme, jak jsi učenlivý, dodala jsem v duchu. Samozřejmě, od prvního lovu zajíců jsem žádné zázraky nečekala. Každopádně už tohle nám napoví. Rozhodně bude momentálně důležité, aby poslouchal mé i Awarakovy pokyny. A řídil se našimi radami. Než dostatečně vyroste a zesílí, bude moci trénovat právě na lovu zajíců. Případně ryb. To také procvičí jeho hbitost a prověří, jak je pozorný.
Než jsme vyrazili se srncem do úkrytu, počkala jsem, jestli budou mít ti dva hlad. Jerry i Awarak si nabídli, takže jsem zatím tiše seděla vedle nich. Žádné další otázky už ohledně historie Borůvkové smečky nepřišly, takže jsem nejspíš už odpověděla na vše, co je zajímalo.
“Jerry, počkej na nás zatím tady, hned jsme zpátky,“ řekla jsem mladému vlkovi, popadla druhou zadní nohu a pomáhala Awarakovi táhnout úlovek do úkrytu. A už jsem se začínala těšit na malý lov. Vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy číhala na zajíce.

//Úkryt

Moje vyprávění zřejmě oba společníky zaujalo, protože tiše poslouchali. Awarak pak tipoval, jak dlouho tu smečka s přestávkou je. “To o malinko víc,“ řekla jsem a na chvilku se odmlčela. “Mně na přelomu léta bude jedenáct let,“ zarazila jsem se znovu, protože říct nahlas, kolik mi je bylo… Vážně.. Sakra, už jsem byla vážně stará! “Nevím, jak dlouho rodiče smečku vedli, než jsme se narodili, to by věděl možná Storm, ale… Kdo ví, kde teď je, pokud ještě žije. Ale tipla bych, že tak rok minimálně, než se usadili, nějak se ustálilo to značení území a tak. Myslím, že jsme jedna z nejstarších smeček, jestli vůbec ta úplně nejstarší. Bohužel nemám přehled o těch ostatních, co tu byly dřív, jak jsou na tom dnes. Ale Smrková smečka, kde jsme přechodně s Coedenem žili, už nejspíš není,“ pokračovala jsem ve svém povídání dál. Jerry se pak zajímal, proč tu nežijí moje děti. Usmála jsem se na něj. “Inu… Mají toulavé tlapky a chtěli poznat okolní svět. Vlastně… Ze všech vlčat, co se tu narodili, jsem tu zůstala jen já. Ani moji sourozenci, ani nikdo z dalších, co se narodili po nás, třeba potomci sestry mojí matky nebo pozdější druhé Stormovy partnerky… Je to docela škoda, já tenhle les miluji tělem i duší, kdybych mohla, zapustila bych tu kořeny jako ten strom… Mně život tuláka nevyhovoval. Mám raději zázemí smečky. Ale chápu, že někdo to má jinak. A pokud na cestě potká smečku, která ho zaujme jako nový domov, nebo najde partnera, který patří do jiné smečky… Chápu to,“ odpověděla jsem naprosto upřímně a bez sebemenší známky emocí.
Vyprávění nám na chvilku přerušil příchod Maeve, respektive její táhnutí se na území smečky s úlovkem. Vypravila jsem se hned za ní, Awarak a Jerry mě následovali. Byla jsem ráda, že vidím mladou vlčici v pořádku, živou a zdravou, že nedopadla jako Elora. Ale nelíbilo se mi, že táhla ten kus srnce sama. Říkala něco o tom, že Adiram si snad musel odpočinout. Zamračila jsem se ještě víc. Tak tohle se mi nelíbilo už vůbec. Odpočívat přece mohl až potom! Nebo si trochu odfrknout, najíst se a pak společně dotáhnout úlovek na území smečky, ale ne nechat všechno na mladé vlčici, zatraceně! Navíc nebyl tam přeci jen Adiram, měli s sebou snad i Ljóse, ne? Měla jsem co dělat, abych nezačala nadávat nahlas, protože by to bylo stejně k ničemu – sice bych si ulevila, ale měli by to hlavně slyšet oni, co si myslím o tom, aby nechali mladou vlčici nechat táhnout těžkého srnce samotnou!
Raději jsem tedy nadávky spolkla a zajímala se, jak to šlo. Maeve sice moc do detailů nezabíhala, ale to mi nevadilo. Docela vlastně i stačilo, že byla nadšená a bavilo ji to. A také pochopila, proč jsem ji nechtěla pustit na lov dřív, takže jsem s úsměvem jen přitakávala. “Jen utíkej, zasloužíš si taky trošku odpočinku, i když aktivního,“ mrkla jsem na ni, než rychle snědla kus masa a už už metelila někam mezi stromy. Musela jsem se tiše zasmát. Ta slečna byla vážně neposeda!
“Rozhodně do dotáhneme nejdřív do úkrytu, aby se to nezkazilo,“ odpověděla jsem na Awarakovu otázku. Než jsem však popadla srnce za zadní nohu, ještě jsem své společníky vybídla: „“Jestli se chcete před tím honem na zajíce posilnit, tak prosím, já hlad nemám,“ posadila jsem se pro případ, že by Awarak s Jerrym měli hlad.

//Ovocná tůň

Nemělo moc cenu dál se rozplývat nad tím, co se stalo se Sunstorm, takže jsem už jen na Awarakovu odpověď, že se přiklání k té vyšší moci, mlčky přikývla. Vlastně by asi nebylo divu, věděli jsme, že Smrt je mocná, pokud v tom má tlapky zrovna ona. Nebo možná Život… Či sám Osud… Kdo ví. Na to se jí budeme muset zeptat, až se vrátí. Snad to bude brzy.
Jerry chrlil další otázky, nechala jsem tedy jako prvního odpovědět Awaraka. Usmála jsem se jeho odpovědi, byla jsem ráda, že se mu tady líbí. “Já se tu před dávnými lety narodila, tuhle smečku totiž založili moji rodiče,“ pustila jsem se potom do odpovědi já. “Fungovala několik dlouhých let, pak ale otec odešel a moje matka se snažila vést smečku sama. Docela se jí to dařilo, ale nakonec se přeci jen rozhodla smečku rozpustit, takže já se stala na nějaký čas tulákem. Nebyla jsem však sama, doprovázel mě můj tehdejší partner Coeden. Na čas jsme pak zakotvili ve Smrkovém lese, než jsme se pak od mého bratrance dozvěděli, že jeho otec Storm, bývalá Beta původní smečky, s partnerkou Taillou smečku obnovili,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Zatím jsem se ještě nezamotávala do mezivlčích vztahů, že vlastně Storm byl kdysi partnerem sestry mojí matky. Ovšem pro případ, že by měl další otázky, jsem byla samozřejmě připravena odpovědět. “A od té doby tu stále jsem, to je už víc než šest lét. Narodili se tu i moje děti,“ dodala jsem ještě a švihla ocasem. Ach ta nostalgie.
Tím, že Sunstorm zmizela, padla možnost vyrazit také na nějaký menší lov. Ovšem můj nápad, že bychom mohli jít lovit zajíce, abychom Jerryho jednak něco naučili a jednak zabavili, dopadl na úrodnou půdu. Oba z něj měli radost, což mě velice potěšilo. Chápala jsem Jerryho nadšení, že se bude něco dít, ostatně měl už věk na to, aby se začal učit. Byl o něco mladší než Maeve. A chápala jsem, že se mezi námi dospěláky asi občas nudí, protože tu žádný jiný mladý vlček nebyl. Sice jsem si vybavovala, že se tu vyskytla ještě jedna slečna jménem Night Sea, ale neviděla jsem ji hodně dlouho, takže kdo ví, jestli vůbec ještě byla ve smečce.
Vypravili jsme se tedy směrem zpátky do lesa. Zhluboka jsem vdechovala čerstvý a teplý jarní vzduch. Měla jsem radost, že už je jaro tady a v plné síle. Stromy a květiny kvetly, koberce trávy byly šťavnatě zelené. Napadlo mě, že jestli takhle to pěkně vypadá i na lukách a pláních mimo území lesa, jakože určitě ano, jsou všechny potenciální úlovky členů smeček řádně vypasené.
Zastavila jsem se a zastříhala ušima, když jsem zaslechla zavytí. Znělo to Maeve. A bylo to zvláštní, protože jsem ji snad doposud výt neslyšela. Otočila jsem se na své společníky. “To bude Maeve, nejspíš se už vracejí z lovu,“ řekla jsem. “Půjdeme se za ní podívat.“ Zavyla jsem Maeve na odpověď, aby věděla, že jsem na cestě k ní, začenichala, abych určila její polohu a svižným klusem se vypravila daným směrem. Naštěstí nebyla daleko, takže jsem zakrátko uviděla hnědý kožíšek, táhnoucí mrtvé tělo srnce, a byl tu s ní i Růženka. “Maeve, jste zpátky? To bylo rychlé!“ Zavolala jsem na mladou vlčici, která právě odložila úlovek a snažila se popadnout dech. “Pěkný úlovek,“ kývla jsem směrem k tělu. Takže jsem se vlastně nemýlila, že jsou pastviny bohaté a vysoká zvěř řádně vypasená. “Kde jsou ostatní? Proč ho táhneš sama?“ Zamračila jsem se. Kdyby jí s ním pomohl aspoň Adiram, vždyť toho srnce byl vážně kus! “A jak to vlastně šlo?“ Zeptala jsem se ještě. Kývnutím hlavy jsem jí naznačila, aby nechala srnce srncem a odpočinula si trošku. “My už ho do úkrytu dotáhneme,“ mrkla jsem na ni s tím, že jestli ještě nejedla, může se samozřejmě pustit do hodování.

Tak teď jsem tak trošku nevěděla, co se stalo. Najednou jako by se vzduch zachvěl a Sunstorm byla tatam. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na Awaraka. Vypadal stejně překvapeně, jako já. Nasucho jsem polkla a odkašlala si. “Co to bylo?“ Zeptala jsem se zastřeným hlasem. Trochu se mi úzkostí stáhl žaludek. Bylo to obavou, co se se Sunstorm stalo. No, ať byla, kde byla, snad byla v pořádku. S tím jsme teď však nemohli nic dělat, mohla se nacházet absolutně kdekoliv. “Jako nějaká vyšší moc ji někam odvolala?“ Mrmlala jsem spíš pro sebe. Nedovedla jsem si představit, že by to Sunstorm udělala nějakou magií sama od sebe, určitě by se s námi aspoň rozloučila, když už se s námi před chvilkou pozdravila. “Nebo… Že by nějaká její speciální magie?“ Zkusila jsem svou domněnku vyslovit nahlas.
To už se ale k nám přidat Jerry. Nejspíš si mě nepamatoval, což nebylo divu, zatím jsme neměli možnost se pořádně seznámit, bylo to jen tak narychlo. “Jerry, ahoj. My se už potkali, ale byla to taková rychlovka. Jsem Aranel,“ připomněla jsem mu a lehce mávla ocasem. “Ten bílý vlk s modrýma očima a hnědými znaky do smečky nepatří, ale je to můj syn a byl tu na návštěvě,“ vysvětlila jsem mladému vlčkovi, protože se zajímal, jestli jsme všichni členy smečky.
No… Tím, že Sunstorm byla náhle pryč, nám padla možnost jít na lov a něčemu ji přiučit. Pak ale můj pohled sklouznul na Jerryho. Byl už o něco větší a silnější, než když jsem ho viděla prvně, takže… Možná bychom mohli vzít na lov jeho. Ale možná pro začátek by bylo asi lepší začít s nějakými zajíci.
Ptala jsem se Awaraka na tip, kam bychom mohli jít, ale zřejmě nevěděl. “Nu, to je teď asi jedno, rozhodně by se mohlo jít třeba na východní Galvatar. Nebo někam dolů, kde je Středozemní pláň, tam určitě nějaké stádo jelenů by se našlo, ale… Když je Sunstorm pryč…“ Začala jsem s odpovědí. “Ale třeba by šel s námi Jerry na lov zajíců, co ty na to? K tomu nám bude stačit náš les,“ podala jsem tedy jiný návrh, jak si protáhnout těla a naučit něčemu tohoto mládežníka, kterému se to určitě bude hodit. Nechtěla jsem ho podceňovat, možná ho už Sigy nebo někdo jiný ze smečky na lov zajíců vzal, takže věděl, co a jak… Takže by mu přišel vhod nějaký trénink.
Otočila jsem se a pomalu vyrazila směrem zpátky do lesa. “Tak co vy na to, pánové, vyrazíme?“ Pohlédla jsem s úsměvem na Awaraka s Jerrym, jestli mne budou následovat.

//Borůvkový les

Moje připomenutí nejspíš Maeve stačilo, aby si vybavila, že jsem už o svých dětech mluvila, takže jsem se usmála, když si vzpomněla. Asi to bylo něco jiného, když teď jedno z mých dětí poznala osobně, než když o nich dosud jen slyšela. No… A kdyby některé z nich zůstalo v rodném lese, znala by se s ním už dávno, ale což… Pak už ale mladá vlčice, která ukázala připomínku na svou maminku na své tlapce, utíkala za ostatními, aby se mohla účastnit lovu. Trošku mě zamrzelo, že ji na jejím prvním lovu nedoprovodím, ale byla v dobrých a zkušených tlapkách jiných vlků, takže jsem se o ni vůbec nemusela bát.
Vůbec se mi od Aithéra nechtělo, ale musela jsem už také začít něco dělat pro smečku, zase po dlouhé době. A co jiného, než sehnat potravu a zároveň zasvětit do lovu novou posilu rodiny. Museli jsme se však vzájemně ujistit, že budeme opatrní a dávat na sebe pozor. Doufala jsem, že bych ho tu ještě mohla najít, až se vrátíme, ale nedokázala jsem říct, jak dlouho budeme pryč. Sice nejspíš nikam nepospíchal, ale teď, když jsme se viděli, takže se ujistil, že jsem pořád tady, živá a zdravá, a já věděla to samé, už ho tu nic nedrželo… I když bych byla také ráda, kdybychom se ještě zvládli vydat do Asgaaru, abychom zjistili, jak je to s jeho sestrou.
Navrhla jsem Awarakovi, že bychom mohli vyrazit na lov v malé skromné skupince. Neměl nic proti. Zmínil se, že chtěl to slíbil Maeve, ale půjde s nimi i Erlend, jakožto lovec. Naklonila jsem hlavu na stranu. A to je zase kdo? Uvědomila jsem si, že se tu objevil spolu s Adiramem Ljós. Že by to snad bylo jeho pravé jméno? Baghý přeci nevěděla, jak se jmenuje, tak mu začala říkat Ljós… Ale jak tedy zjistila, jak se jmenuje? Tohle mi hlava nebrala. Asi jako fakt, že jsem neměla ponětí, jak Baghý zjistila, že to je její synovec, když nemluví… Leda snad k tomu využili magii myšlenek, jiná možnost nebyla.
To už k nám dorazila i Sunstorm, o které jsme zrovna mluvili. Pozdravila, představila se a také dodala, že je členkou smečky. Takže jsem se nemýlila. Navíc tedy když byla členkou ona i Adiram, znamenalo to, že přijímáme nováčky, což bylo skvělé. Místa tu bylo dost, navíc bylo potřeba, aby nám to tu ožilo.
“Takže jsi byla přijata, to je skvělé,“ řekla jsem a s úsměvem zamávala ocasem. Pak jsem pohlédla na přívěšek, který se jí houpal na krku a na který nás upozornila. Měl stejnou barvu jako její oči. “Je pěkný, sluší ti,“ mrkla jsem na ni. Pak jsem pohlédla na Awaraka. “Předpokládám, že ostatní šli na Galvatar. My bychom měli asi jinam. Máš nějaký nápad?“ Zeptala jsem se ho. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli má jako lovec přehled o tom, kde se momentálně kolem Galvataru vyskytují nějaká stáda jelenů nebo tak, ale… Dalo se předpokládat, že když je teď teplo, na leckteré louce bude určitě nějaká kořist k sehnání. Pak jsem se ještě podívala na Sunstorm, jestli odpoví na Awarakovu otázku, jestli půjde s námi lovit, kladně.

Kolečko představování jsme zvládli. Awarak vypadal, že si vzpomněl. Možná to nebylo úplně ideální, ale aspoň už se netvářil tak ztraceně a nešťastně. Za to Maeve byla překvapená, že mám syna. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vždyť jsem jí přeci říkala, že mám děti. “Ano, Maeve, mám tři děti. Dvě dcery a jednoho syna,“ připomněla jsem jí jemně. Asi se dalo chápat, že to je už nějaký pátek, co jsme se bavily na téma rodina, takže možná to jen zkrátka vypustila z hlavy. Nač si pamatovat, že nějaká pečovatelka má děti, které jsou dávno dospělé, žijí si vlastní život a vlastně ani neví, kde jsou a jak se mají, že… Co mě zarazilo o něco víc, byl její výraz – kromě překvapení se tvářila i… Zklamaně? Zdálo se mi, že se v jejích očkách zaleskly i slzy. To mě krapet vyvedlo z míry. Snad nežárlila? Nebo možná byla smutná z toho, že ona nevěděla, kde má svou pravou maminku. Já jsem byla její tetička, ta vlastní mámu nenahradní… I kdybych ji třeba adoptovala, možná ani tak by to nebylo ono, ale… Každopádně jsem na tohle téma teď nechtěla začínat a už vůbec ne před ostatními, tohle bylo docela citlivé téma. Každopádně sama Maeve se to snažila zamluvit, když zmínila, jak je mi Aithér podobný. Přikývla jsem a lehce pohodila ocasem. “Jen ta špička ocásku a tlapka připomínají jeho otce,“ řekla jsem dobromyslně, ale vzápětí bych si pěkně nafackovala. Další připomínka toho, že je Maeve momentálně sirotek a neví nic ani o svém otci.
Naštěstí naši pozornost upoutal cizinec, který se představil a začal roztrubovat o lovu. Ještě jsem však pohlédla na Awaraka, který, když jsem se představila já, prozradil, že je Deltou a lovcem naší smečky. “Gratuluji,“ mrkla jsem na něj s úsměvem. V duchu jsem však musela protočit oči a odfrknout. Ne proto, že by si něco takového Awarak nezasloužil, naopak. Pokud měla Baghý dojem, že si to zaslouží, tak jistě to udělala oprávněně. Ale spíš z toho, jak jsem neinformovaná! Takže vážně už bylo nutné s Alfou promluvit, abych byla v obraze. Musela jsem se však ještě ušklíbnout, protože zase tu byl lov a my měly nějaké důležité jednání při něm. Nebo možná by bylo lepší s tím počkat poté.
Awarak s Maeve však byli rozhořčení, neboť s tou zprávou, že se koná lov, přišli oni dva. Jenže než stačili něco říct, vykvákal to Adiram. Ten následující poznámku pronesl sice hodně tiše, ale já jsem ji stejně zaslechla – dobrá známka toho, že mi sluch slouží velice dobře. “Nic si z toho nedělejte. Nemohli jste to stihnout říct, když jste přišli jen krátce před ním a slušnost vám velela nejdřív se s námi pozdravit a seznámit s Aithérem,“ řekla jsem jim povzbudivě.
Nabídla jsem synovi, že by mohl jít s námi, anebo zůstat tady a načerpat nějakou sílu na další toulky. Podle předpokladů si vybral druhou možnost. “Dobře. Zůstaň, jak dlouho uznáš za vhodné. Snad nebudeme pryč moc dlouho a ještě se potkáme,“ zašeptala jsem do synovy bílé srsti, když se mi otřel o krk. “Nemusíš se bát, budu na sebe dávat pozor. A ty na sebe také,“ řekla jsem ještě a olízla mu čenich. Ačkoliv to bylo normální gesto, prostě matka se synem, za které jsem se nestyděla, byla jsem přeci jen trochu ráda, že Adiram zase zmiznul a Ljós běžel za ním. Sice jsem se naučila nedávat moc na první dojem, ovšem… Ten hnědý vlk byl podivný, nelíbilo se mi, jak se předtím posměšně ozval. Každopádně teď nebyl čas přemítat. Maeve nadšeně běžela za nimi. Pohlédla jsem na Awaraka a pak na Sunstorm, která byla stále opodál s Jerrym. “Jdeš s nimi? Možná bychom mohli vytvořit aspoň trojici, pokud s námi půjde i Sun, abychom ulovili jen malou laň. Maeve bych nechala jít s větší skupinou, nevím sice, kolik vlků bude s Baghý, ale určitě dost. Takže ona jako začátečník bude mít někoho, kdo jí poví co a jak a my dva jako zkušení lovci zase můžeme něco naučit Sun,“ rozpovídala jsem se zamyšleně a mrkla na Awaraka, co on na to.

Maeve s Awarakem k nám pomalu došli. S úsměvem jsem se na ně dívala a lehce mávla ocasem. Awarak, který měl za sebou sérii kýchanců a několik zakašlání, vypadal poněkud zmateně. Hleděl na Aithéra, nejspíš pátral v paměti, jestli se s ním zná. Nejspíš mu vážně přišel povědomý, ale jeho jméno mu na mysl asi nepřišlo. Bylo to stejně zvláštní. Chápala bych, že si nepamatuje vlka, se kterým se viděl nebo znal jen tak kradmo, ale ti dva snad byli kamarádi a nějakou dobu se toulali spolu, takže… No, každopádně jsem ho chtěla ušetřit rozpaků a rozhodla se to zahrát do autu, ovšem Awarak byl rychlejší, když poznamenal, že by jméno mého syna měl znát, ale bohužel se mu nevybaví. Zato Maeve se vesele představila. “To je Aithér,“ představila jsem svého syna Maeve a připomněla tak Awarakovi jméno jeho dávného kamaráda. “Můj syn,“ dodala jsem, aby bylo jasno, že to není jen tak někdo, ale jedno z mých úžasných trojčátek.
Mladá vlčice však ani nenechala nějakou větší příležitost k rozpakům, hned spustila svůj kafemlejnek, za což jsem byla ráda, aspoň to Awarakovi pomohlo zahnat rozpaky. “Ano, šli jsme se trošku projít, chtěla jsem být se synem chvíli o samotě. Dlouho jsem ho neviděla, tak jsem si ho chtěla užít,“ vysvětlila jsem Maeve a snažila se, aby to nevyznělo tak, že mi vadí, že sem přišli a vyrušili nás, naopak. Neměla jsem nic proti. To důležité jsme snad už se synem tak nějak probrali, i když to nebylo nic, co by nemohly slyšet jiné uši. A s ničím soukromým se své mamince nesvěřil, bohužel. “S Baghý jsem se neviděla a o velkolepém plánu nic nevím,“ se zubatým úsměvem jsem dokončila odpovědi na Maeviny otázky. Letmo jsem pohlédla na Aithéra, asi byl trošku vykulený z toho, jaké je ta mladá dáma torpédo. Já jsem na to byla celkem už zvyklá, ostatně jsem ji znala od mala, co přišla do naší smečky.
Než jsme však začali řešit další otázky, spatřila jsem neznámého hnědého vlka s modrýma očima, který kráčel naším směrem. Šel celkem sebevědomě, žádné nejisté našlapování cizince, který se ocitl na našem území ať už omylem, nebo jako žadatel o členství. A jelikož s ním přišel i jemný závan borůvek, naznačilo mi to, že už tu nějakou dobu je. Na zlomek vteřiny jsem se zamračila. Nejspíš nový člen smečky a já o tom ani nevěděla! Ale nejspíš to tedy znamenalo, že nové členy přijímáme… Další přemýšlení mi nebylo přáno, protože cizinec spustil zvučným hlasem mluvit o celosmečkovém lovu poté, co Baghý označil několika zvláštními tituly. Následně nás vybídl, pokud máme zájem, abychom ho následovali – že nám prý bude dělat průvodce a jeho jméno je Adiram. Svá slova pak zakončil hlubokou úklonou. Překvapeně jsem na něj zírala, tlamu naštěstí jsem udržela zavřenou. Bylo to vážně originální ántré, to jsem musela přiznat. Pak jsem si všimla, že v závěsu za ním jde náš tichý člen smečky Ljós. I jeho jsem krátkým kývnutím hlavy pozdravila. “Těší mě, Adirame, Aranel, jméno mé. Jsem Betou této smečky,“ řekla jsem přátelsky hnědému vlkovi. “Aithér, můj syn, tohoto času zde na návštěvě,“ dodala jsem a lehce čenichem ukázala k mladému vlkovi po mém boku. “Tak smečkový lov, říkáš?“ Pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně by mi prospělo trošku si protáhnout nohy. A hlavně by bylo dobré, kdyby se vypravila i Maeve, protože bylo načase, aby se naučila lovit. “Asi bychom se mohli vypravit. Co vy na to?“ Pohlédla jsem na Awaraka s Maeve. Samozřejmě jsem věnovala pohled i svému synovi. “Aithére, pokud chceš, můžeš jít s námi. Baghý určitě nebude mít nic proti a jistě tě ráda pozná. Jestli se ti nechce, můžeš tu zůstat a odpočinout si, než zase vyrazíš na cestu. Kdyby někdo měl nějaký problém, že tu je cizinec, vysvětlíš, že jsi můj syn a máš mé svolení zde zůstat,“ řekla jsem Aithérovi s úsměvem. Samozřejmě bych byla radši, kdyby šel s námi, bylo by skvělé vidět syna lovit, nicméně bych chápala, že dá přednost malému odpočinku.
Opodál jsem zahlédla Sunstorm, která byla v doprovodu Jerryho. Naklonila jsem hlavu na stranu. Že byla pořád tady nejspíš znamenalo, že i ona byla přijata do party. Tak to jsem byla ráda, navíc už byla určitě naprosto zdravá. Tak mě napadlo, že jsem ji mohla vzít na lov s námi…

Aithér měl pravdu – byla to škoda, že se s námi moje matka nezdržela déle. Určitě by byli všichni čtyři rádi, kdyby ji poznali lépe, ale… Ona už měla jiné plány, takže i kdybych nakrásně chtěla, ona by s námi zkrátka nezůstala. Tiše sem jen povzdychla a usmála se synově poznámce, že musela být skvělá vlčice, stejně jako já. “Nu… Vždycky jsem tíhla spíš k otci, ale… Když jsem byla o něco už starší, měla jsem blíže pro změnu k ní. Nicméně možná to bylo i tím, že krátce poté, co jsme dospěli, se otec ve smečce moc nezdržoval, byl často pryč. Což byl taky později důvod rozpuštění smečky, protože matka nemohla Alfovat sama,“ pustila jsem se do úvahy, ale nechtěla jsem až tak polemizovat a vzpomínat. I když bylo pochopitelné, že měl Aithér zájem o své předky. A také jsem za to byla ráda. Mohla bych vyprávět věčnost, co jsme jako malá vlčata tropili, hlavně já a můj bratr Arnarmo… Nebo jak jsme zažili tu obrovskou povodeň… Jak jsem zlobila a Alicien mě kvůli tomu neměla ráda… Jak jsme byly docela dost početná smečka a narodilo se zde spousta vlčat – po nás přece přišli na svět potomci matčiny sestry Stelly a Storma, pak Alicien, co jsem si matně pamatovala, měla dvě děti, ale jména už jsem si nevybavila… A nějakou dobu poté i Tailla měla svůj první vrh potomků. Ovšem kdo ví, kde je všem těm vlkům dneska konec…
Další synova otázka mě docela překvapila. Nejspíš se také ztratil na okamžik ve svých myšlenkách, když řekl, že nemá vůbec nic. Zajímal se, zda je v pořádku, že vlk v jeho věku nic nedokázal, a nemá ani partnerku, ani vlčata a vůbec vlastně neví, jaký je úděl vlka. Tedy… Takovou filozofii bych nečekala, ale…Měl asi věk na to, aby se těmito otázkami zabýval. Chvíli jsem přemýšlela, co na to říct, protože ani já si nebyla jistá svým údělem. “Víš… Každý to cítí jinak. Pokud ty se cítíš mnohem lépe jako tulák, protože můžeš kdykoliv a kamkoliv, tak je to v pořádku. Procestoval jsi svět mimo Gallireu, což já třeba nikdy nepoznala. Mně to nevadí, nejsem prostě tulácký typ, i když jsem nějakou dobu neměla na vybranou, takže než jsme se s tvým otcem usadili ve Smrkovém lese, toulali jsme se spolu. A partnerku můžeš mít i jako tulák, ovšem pokud byste chtěli založit rodinu, asi by bylo lepší, kdybyste byli součástí smečky. Aspoň po tu dobu, než vlčata dospějí, protože budete mít jednak stále přístup do úkrytu, dostatek jídla, a především pomoc ostatních členů smečky,“ pustila jsem se do povídání s pohledem upřeným na průzračnou vodu v tůni. “Hlavní je, abys byl spokojený a šťastný. K čemu by ti byla pozice třeba Delty a k tomu například být ochráncem nebo lovcem, kdybys byl raději někde na toulkách,“ pokračovala jsem dál. “A když budu vědět, že jsi šťastný ty, budu i já. Ať už budeš tulákem a samotářem, nebo někde usazený s partnerkou a později i s rodinou,“ dokončila jsem svou úvahu a olízla synovi tvář.
Když jsem ještě zmínila, že jsem na výchovu cizích vlčat nebyla sama, ale pomáhala mi s nimi Wizku, Aithér mi prozradil, že se s ní setkal. Ale evidentně to nedopadlo podle jeho představ, protože se asi nechoval úplně nejlépe, protože se mu hodně líbila. Překvapeně jsem se na něj podívala. Tohle bych nečekala, ale… Nechtěla jsem se ptát nahlas, jen jsem doufala, že jsem svého syna vychovala dobře a on se nedopustil nějakého… Násilí, nebo tak něco. Tuhle myšlenku jsem okamžitě zaplašila, jistěže jsem svého syna vychovala dobře!
Poté přišel návrh, abychom se vypravili do Asgaarského lesa společně – přitom bych aspoň mohla zjistit, zda dohoda o spojenectví a výpomoci platí. Krátce jsem se nad tím zamyslela. No, nebylo to nijak časově omezené, řekla bych, prostě to bude platit, ale… Asi by bylo dobré se tam zastavit a zjistit konečně, zda má dcera žije celé roky ve vedlejším lese a prostě jen neměla čas svou stárnoucí matku navštívit, nebo je někde pryč… Váhavě jsem přikývla. “Ano, mohli bychom se tam potom zastavit,“ řekla jsem ne moc rozhodným hlasem.
Jelikož měl můj syn modré oči, nedalo mi to, abych se nezeptala, jak je na tom s ovládáním své magie. Přitom jsem si užívala jeho něžností, kdy mi čenichem rozcuchal srst na krku. Přiznal se, že s ní moc nepracoval, takže umí jen trošku rozvlnit hladinu. Usmála jsem se. “To přeci nevadí. Holt jsi měl na práci spíš toulky než ovládání magie. Ale ta by ti mohla pomoci. S tím ale musíš také za Smrtí, aby ti pomohla magii vylepšit, a také samozřejmě trénink.“ Řekla jsem a znovu se zadívala na hladinu tůně.

Souhlasně jsem přitakala Aithérovým slovům o tom, jak čas rychle utíká. Jistě si to už uvědomoval on sám, ale… Bylo to stejně zvláštní. “To máš pravdu, můj synu. Jako by to bylo včera, co jsem byla v úkrytu a s pomocí své matky vás přiváděla na svět,“ řekla jsem zasněně a při té vzpomínce jsem se na okamžik vrátila do té doby. To bylo vlastně i naposledy, co jsem viděla svou matku. “A ono už to bude šest let,“ dodala jsem a zavřela oči. Jako by to byla vážně hodně dávná historie, kdy jsem se po Galliree toulala bok po boku s Coedym. Kdy jsem byla sice zdrcená z toho, že moji smečku matka rozpustila, ale na druhou stranu šťastná, že mám vedle sebe někoho, s kým se nebojím budoucnosti a vím, že se na něj můžu spolehnout, že mě podrží. No… A jak to dopadlo o něco později… Založili jsme rodinu a sotva děti odrostly, po Coedym se slehla zem.
Vrátila jsem se zase zpátky do přítomnosti. Byla jsem tak nesmírně ráda, že je můj velký malý synek zase se mnou. I když možná jen na krátkou dobu. Téma vlčat jsme uzavřeli s tím, že je od nás hezké, že jsme ji poskytli domov. Přikývla jsem. “A nebyla jsem na to sama, spolu se mnou je i pečovatelka Wizku, ta se jim také věnovala,“ hlesla jsem ještě. Nebyla to pochopitelně jenom má zásluha. Víceméně jsme se zapojili všichni, ostatně… Přijali jsme ta mláďata to své smečky, takže bylo pochopitelné, že i ti, co neměli funkci pečovatele nebo učitele se o ně starali, pokud mohli.
Můj slech mě nešálil, brzy poté, co jsem zaslechla hlasy, jsem uviděla Awaraka s Maeve, kterak dorazili k tůni, ale asi si nás hned nevšimli. Pravda, byli jsme o něco dál, než oni. Ale až sem bylo slyšet Awaraka, jak kýchá. Naklonila jsem hlavu na stranu. Napadlo mě, že snad nechytil nějaký bavil od Sunstorm, to by bylo nepříjemné. A také zvláštní, že by se mu nemoc projevila až teď, nevěděla jsem sice, jak to bylo dlouho, co se jejich cesty rozdělili, jestli se tedy ještě viděli od té doby, co Sun běžela se ochladit do sněhu, ale tipovala jsem, že nějakou dobu už to bude, navíc i samotné vlčici touhle dobou už jistě bylo lépe… Nechala jsem těch úvah a raději s úsměvem koukla na syna a kývla směrem k Awarakovi – jestli ho chce jít pozdravit, rozhodně mi to nebude vadit. I když jsem samozřejmě chtěla mít syna ještě pořád jen sama pro sebe, nemohla jsem být sobec. A kdyby se k tomu seznámil i s Maeve, získal by veselou kamarádku.
Zeptala jsem se Aithéra, jestli neviděl některou ze svých sester, i když odpověď jsem tušila. Nepotkal ani jednu. Kdo ví, kde se momentálně nacházely. Podle všeho i on měl poslední zprávy o Auroře takové, že měla žít v Asgaarském lese, ale když se tam chtěl za ní podívat, zrovna tam nebyla. Přikývla jsem. “No, měli jsme… Nebo možná ještě máme… Úmluvu s Alfami Asgaaru o takovém spojenectví, hlavně přes zimu, že si v případě nutnosti vypomůžeme. Ale bohužel jsem neměla možnost se na Auroru přeptat, a měla jsem pak nějaké povinnosti, takže jsem se tam ani nebyla podívat,“ pustila jsem do povídání, co vím o jedné z jeho sester já. Nechtělo se mi však nahlas přiznat, že se mi tam už moc nechtělo ze strachu, že se dozvím, že tam už dávno nežije. Vlastně jsem to víceméně tušila, ale… Slyšet to potvrzené od někoho by bylo přece jen jiné. A Niké… No… Kdo ví, kde je oběma mým holčičkám konec. Stejně tak jako jejich otci. Jen mě zkrátka mrzelo, že jsem neměla možnost nějak zjistit, zda jsou aspoň v nějaké smečce, případně jestli mají třeba vlastní rodinu, vždyť právě v jejich věku se sama stala matkou, takže… No, připustit si, že bych byla babičkou bylo docela náročné, ale… Holt jak zmínil Aithér, čas neskutečně letěl a i když bych si dovedla představit být ještě jednou matkou… Na to bych ale musela mít samozřejmě partnera… Asi by bylo fajn něco vědět. Pak mi ještě vytanulo na mysli, že by mi mohla něco povědět Smrt, ale jak jsem ji znala… Nebo si spíš pamatovala… Určitě by si ze mě akorát tak dělala šoufky… Takže nezbývalo než doufat, že i obě mé dcery jsou zkrátka živé, zdravé a mají se dobře. “Nejspíš ano,“ hlesla jsem jen na synovu poznámku a lehce se o něj opřela.
Vzápětí jsem si uvědomila, že jsme neprobrali další velice důležité téma – můj syn přeci měl modré oči, tak jako já. Pokud jsem si dobře pamatovala, když jsme se viděli naposledy, měl je ještě zlatavé. Takže jsem mohla být nadmíru hrdá, že můj syn zdědil stejnou magii, jako já. “A co tvá magie, copak s ní už umíš?“ Zeptala jsem se vesele a podívala se do jeho očí.

//Les

Zamyslela jsem se nad Aithérovou otázkou, zda byl Blueberry dlouho Alfou. Vlastně jsem byla ostuda, že jsem to nevěděla, ale… Pár zim to určitě bylo, jen jsem si nebyla jistá, zda dvě, nebo tři… Tu dobu, kdy Storm předal své místo právě Blueberrymu spíš zahalila jemná mlha a také tehdejší smutek, kdy jsme přišli o několik členů smečky. “No, bylo to pár zim, ale přesný počet ti neřeknu,“ odpověděla jsem nakonec. Ostatně kromě toho ani Blueberry nebyl nejmladší, stejně jako předtím Storm, kterého ještě navíc semlela ztráta partnerky.
Vydali jsme se tedy k Ovocné tůni. Aithér nebyl proti, za což jsem byla ráda. I když na druhou stranu neměl důvod být proti. Jako malí si tam se sestřičkami rádi hráli, takže určitě si rád zavzpomíná na tu dobu, kdy byli absolutně bez starostí. Tiše jsem vzdychla. Ta doba byla tak vzdálená!
Měla jsem radost z toho, že už je pěkně teplo, i když teď zrovna si déšť usmyslel, že nám trochu smáčí kožíšky. Otráveně jsem se oklepala, ale nijak jsem nenadávala. Ostatně, byla to voda, můj živel. Jen jsem raději měla suchý kožich, pokud jsem se zrovna nekoupala. A deště bylo zapotřebí, aby se příroda zazelenala. Po sněhu nebylo ani památky a vzduch vážně voněl jarem. Tiše jsem kráčela vedle svého syna, pořád jsme ještě přemítali nad malými sirotky. “Ano, dobrovolně opustit bych je třeba já nedokázala. To bych radši ze smečky odešla, i kdyby to bylo hodně těžké, se čtyřmi, pěti mláďaty se toulat krajem, hlídat je a dávat pozor před vetřelci. Hlavně pokud bych byla sama. Ale udělala bych pro jejich dobro všechno,“ pokračovala jsem zamyšleně. “Ale jak říkám, stát se mohlo cokoliv a ačkoliv se mi to nelíbí, ti malí za to nemůžou, takže jim zkrátka pomůžeme v těžké situaci,“ uzavřela jsem nakonec a zastavila se, protože jsme došli na břeh tůně.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaposlouchala se do okolních zvuků. Stejně tak jsem zapojila do akce svůj čich. Ovšem nic nenapovídalo tomu, že bychom tu měli společnost. Bylo fajn být ještě chvíli spolu sami a moci si užívat po dlouhé době to shledání, ale… Určitě by i Aithér uvítal, kdyby se tu potkal se svým kamarádem Awarakem. Docela mě překvapilo, že by byl ještě pořád v úkrytu. Na to byla Maeve moc hyperaktivní, aby se jen tak povalovala. Leda by vyběhli nepozorovaně někudy jinudy, ostatně nebyli jsme s Aithérem úplně blízko jeskyně. Takže by přeci nebylo nic nečekaného, že bychom si jich nevšimli. Každopádně určitě by stálo za to, abychom se tam později zkusili podívat, jestli tam ještě ti dva jsou a zkontrolovali případně Sunstorm.
“Nepotkal jsi na svých toulkách některou ze svých sester?“ Zeptala jsem se po chvíli ticha Aithéra. Stála jsem vedle něj a pozorovala vodní hladinu, která byla rozvlněná padajícími kapkami deště. Vážně jsem doufala, že jeho odpověď bude kladná, ať už ohledně jedné, nebo druhé sestry, případně obou. Tak ráda bych slyšela, že se mají dobře a jsou živé a zdravé, jako on. Ale na druhou stranu jsem se samozřejmě bála, že o nich neslyšel a ani jednu nepotkal, takže o nich neví nic, stejně jako já. Sice tu ještě byla možnost, že Aurora žije v Asgaarském lese, jak jsem kdysi slyšela, ale… Kdyby žila v sousedním lese, aspoň jednou by sem zavítala, aby pozdravila stárnoucí matku a řekla, že se má dobře, no ne? Uvažovala jsem. Krátce jsem se pak ohlédla přes rameno za nás, měla jsem dojem, že jsem zaslechla nějaké hlasy.

Gratuluji povýšeným, určitě si to zasloužíte a jen tak dál :))