Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Květen (8/10) | Eladan

Pozorně jsem se zaposlouchala do Eladanova vyprávění o jeho rodném kraji. Zpočátku to vlastně neznělo o nic rozdílněji než u nás. Ovšem překvapilo mě, když se zmínil o jakýchsi Sesterstvech a Bratrstvech, kteří žijí v jakýchsi chrámech zasvěcených bohům. "No, abych pravdu řekla, tak u nás jsem se s ničím takovým nesetkala. To bude asi spíš něco výjimečného pro váš kraj. Ostatně i Bohy máme jen dva, jak jsem zmínila. Aspoň o žádných dalších nevím. Dlouho jsem znala jen Smrt, a až po několika letech jsem zjistila, že má bratra, který sídlí také zde. Nebo sem možná přesídlil o něco později." Řekla jsem prostě. Nějak jsem si nedovedla představit, čeho všeho ještě Bohové mohou být - pánové nad životem a smrtí mi přišlo dost. "U vás je tedy více bohů? A co jsou vlastně ty chrámy?" Zajímala jsem se zvědavě. Tohle bylo vážně něco nového, takže jsem byla ráda, že jsem Eladana potkala a mohla si tak zase rozšířit obzory. Aithér se nezmiňoval, že by při svých toulkách narazil na něco podobného. Ale třeba si na to jen nevzpomněl...
Pak jsem si vyslechla povídání o místě, kde se narodil a kde vyrostl - vlastně se jednalo o dvě různá místa. Nikdy jsem neslyšela o povinnostech hraničáře. Nebo vůbec o nějakém takovém postu. Znala jsem jen ochránce ve smečce. To bylo zajímavé! Podle všeho byl tedy Eladan vášnivým cestovatelem, což ho vlastně dovedlo až sem. Nejspíš dost daleko od jeho rodného kraje. "Tedy, to zní, že jste duší i tělem cestovatel a hlavně dobrodruh," usmála jsem se na něj, když se chvilku odmlčel. Rozhodně musel mít v tlapkách neskutečně mnoho nachozeno. Ovšem jistě ani Gallirea ho jistě nezklame svými rozmanitostmi.
Ještě se zmínil, že někdo hledá. Pozorně jsem narovnala uši. Bohužel, jména dvou vlčic, která zmínil, mi nebyla vůbec povědomá. Takže jsem uši zase mírně sklopila. "Bohužel, ani jedno jméno neznám," odpověděla jsem. Trochu mě to mrzelo, ale nejspíš s tím počítal. I když mohl mít štěstí, že by se obě, nebo jedna z nich usadily u nás ve smečce. Pokud ovšem nebyly toulavé hraničářky jako on.

I když jsem si nebyla jistá, jestli je potřeba k léčitelství umět ovládat magii země, zkusila jsem to zmínit. Cynthia mě však ujistila, že není potřeba - ona tuto magii má, ale pokud vykouzlí nějaké kvítko, tak neví, jestli je jedovatá nebo k něčemu dobrá. Chápavě jsem přikývla. "Myslela jsem si to. Ale tak mě napadlo, že to spolu může souviset. Nebo že vlci s magií země mají pro to nějaké dispozice," vysvětlila jsem a pohlédla na dceru. "Tak to slyšíš, magie země není potřeba," zavrtěla jsem s úsměvem špičkou ocasu. Jenže teď vyvstala otázka: kde najít někoho, kdo se v bylinkách vyzná. Asi bychom se musely zeptat každého člena smečky, jiná možnost nejspíš nebyla. A pak by se musela vyptávat každého, s kým by se tak nějak lépe skamarádila - od cizince určitě ne. Mohl by se mezi nimi najít nějaký škodolibec, který by ji to naučil špatně.
Ze zamyšlení mě vrátil do reality dceřin hlas. "Změnit magii?" Naklonila jsem hlavu na stranu. "Myslíš vrozenou? Nu... Zatím ani nevíme, jakou máš, nicméně měnit nelze a ani by nebylo třeba. Můžeš ovládat více magií najednou. S tím by ti mohli pomoct jen Smrt nebo její bratr Život." Doplnila jsem.

Květen (7/10) | Eladan

Souhlasně jsem přikývla, když se mě Eladan zeptal, jestli těmi nadpřirozenými bytostmi myslím bohy. No, vlastně těmi asi byli, ale mně se víc líbilo tohle pojmenování. Vlastně těžko říct, jestli jich je třeba víc. Nebo někde v jiných zemích, než je Gallirea. I když jsem měla za to, že vládci Života a Smrti dost stačí. A možná Osud, ale to jsem si nebyla jistá, jestli existuje stejně jako ti dva výše zmínění, nebo ne. Ale nad tím jsem raději nepřemýšlela, to by mohlo být na dlouho.
Poté, co jsem zmiňovala možnost levitace díky magii vzduchu, zmínil se můj společník o své domovině, respektive o jejich obyvatelích, někteří ji ovládat dokázali. Ale jiné jsou pro něj novinkou. Pohlédla jsem do jeho šedých očí - podle všeho tuto magii jako vrozenou neměl, ale třeba tam u nich taky byl někdo, kdo jim dokázal pomoct ji změnit. Zadoufal, že snad se mu zde podaří své schopnosti, které podědil po matce, rozvinout. Povzbudivě jsem se usmála a přikývla. "Povězte mi o svém rodném kraji," vybídla jsem ho. "Co vás vlastně přimělo jej opustit?" Zajímala jsem se zvědavě.

Podle všeho to vypadalo, že si Thia se Sib docela rozumí. Za to jsem byla ráda. Sice jsem nevěděla, kolik vlků potkala na svých toulkách, ale známých není nikdy dost. A přímo ve smečce už vůbec ne. Nebo ještě lépe kamarádů či přátel.
Dcera se mě zeptala, jestli jsem v úkrytu neviděla Ivy. Zavrtěla jsem záporně hlavou. "Ne, nevšimla jsem si. S tátou jsme nešli laň do spižírny, tak jsem neměla moc čas se rozhlížet a nikde poblíž nebyla. Pak jsme šli do naší jeskyně," odpověděla jsem. Cynthia mě ujistila, že je neruším - právě řešily otázky budoucnosti. Do řeči jí pak skočila Siberia s tím, že by mohla být bylinkářkou, léčitelkou nebo tak na ten způsob. Vesele jsem se usmála a zavrtěla ocasem. "To je moc dobrý nápad! Někdo, kdo by se vyznal v bylinkách a uměl jejich léčebné účinky využít, by se nám určitě hodil!" Potvrdila jsem, že tyhle myšlenky jsou určitě správné. Pak jsem se musela zamyslet, jestli vím o někom, kdo by jí s tím mohl pomoci. Zelené oči neměl nikdo. Ale co jsem si vzpomněla, tak Kaya nám pomáhala odehnat tu ledovou příšeru právě pomocí některých kouzel magie země. "No, možná by mohla Kaya... Myslím, že magii země k tomu vyloženě mít nemusíš, ale možná je lepší ji mít, možná díky ní jsou pak lepší předpoklady se v bylinkách a rostlinách vyznat," přemítala jsem nahlas. Pak jsem mrkla na Thiu, jestli o tom něco neví.
"Rozhodně si nech pak chutnat," popřála jsem Cynthii a mrkla pro změnu na dceru, jestli se také půjde najíst.

//jeskyně

Venku jsem se zastavila a krátce pohlédla na oblohu. Pomalu se začínalo smrákat, ale nevypadalo to, že by mělo pršet, žádné extra tmavé mraky se na ní nevyskytovaly. Taky dobře, usmála jsem se spokojeně. Vzápětí jsem zvedla čenich ještě jednou k obloze, ale tentokrát proto, abych zjistila, kdo se v blízkosti jeskyně nachází, s kým bych si mohla popovídat. Nebo něco podniknout. A celkem nedaleko se nacházely Cynthia se Siberií, takže jsem se vypravila jejich směrem.
"Doufám, že neruším," usmála jsem se a mírně pohodila ocasem. No, to byla tedy otázka, jelikož si ty dvě evidentně o něčem povídaly. "Už jste ochutnaly úlovek? Má moc dobré maso," zeptala jsem se nenuceně.
Pak jsem se zamračila - druhá skupinka evidentně ještě stále nebyla zpátky z lovu. Snad jsou všichni v pořádku, napadlo mě. Hned jsem ale jakoukoliv možnost zádrhelu zamítla a raději myslela na to, že prostě jen déle trvalo, než našli vhodnou kořist.

Těžko říct, jak dlouho jsem spala. Ale to bylo asi jedno - když jsem se probudila, cítila jsem se dostatečně odpočatá a to bylo důležité. Awarak vedle mě ležel, klidně oddechoval. Políbila jsem ho na tvář, ale dost opatrně, aby se nevzbudil. Zvedla jsem se na všechny čtyři a protáhla se. Některé kosti tiše zakřupaly. Pak jsem si něco uvědomila, otočila hlavu a pohlédla na své břicho. Snad se zadařilo, zadoufala jsem. I když při žádném z předchozích spojení s partnerem nebyl žádný problém, tak snad ani tentokrát. Jenže teď mi zbývalo jen čekat. Bude to sice dlouhé čekání, ale... Nic jiného nezbývalo, do budoucnosti hledět jsem neuměla. Ale už teď jsem se těšila, jaké to bude pro trojlístek a Aithéra překvapení. A také jsem zadoufala, že se povede aspoň jeden kluk - aby byli tři bratři. I když Arminius byl rád aspoň za toho jednoho, z dalšího by byl určitě nadšený.
Raději jsem ale přestala přemýšlet, to bych nad tím mohla strávit také celou dobu očekávání. Ještě jednou jsem pohlédla na podřimujícího Awaraka; v poslední době jsme spolu strávili dost času, a ačkoliv jsme byli na sobě svým způsobem závislí a společnost toho druhého nám nevadila, přeci jen to chtělo změnu. Aspoň na chvíli. A tak jsem vykročila ven z úkrytu zpátky do lesa.

//Borůvkový les

Květen (6/10) | Eladan

Slunko mi příjemně prohřívalo kožich. Všude kolem krásně voněly kvetoucí stromy a květiny. Tráva byla krásně zelená a měkká. Jezerní voda voněla však ze všeho nejkrásněji. A to byla absolutně příjemná atmosféra podtržena zatím docela fajn debatou s milým společníkem. Eladan působil uvolněně, jistě toho měl také již dost za sebou. Působil spíš jako cestovatel, jeho kožich voněl dálkami. Nebo byl už dlouho na cestě, když se rozhodl hledat Gallireu.
"Ano, řekla bych, že ano. Však se jistě brzy sám přesvědčíte na vlastní kůži," odpověděla jsem s úsměvem na jeho poznámku. Gallirea byla rozhodně ohniskem magie a kouzelných míst. "A také zde žijí kouzelné nadpozemské bytosti, Život a Smrt, kteří jsou velmi mocní. Rozdílní samozřejmě tak moc, jak jen dvě bytosti můžou být. A pomáhají nám vylepšit své vlastnosti či dovednosti s magiemi," dodala jsem ještě. Krátce jsem se zamyslela, jestli jsem na něco nezapomněla, ale nic mi hned nevytanulo na mysli. Třeba později.
Nezapomněla jsem také zmínit, co všechno se může změnit u vzhledu vlků. Eladana zajímalo, jestli taková křídla mohou vlka unést. "Pokud jsou dost velká, tak ano. Ale možná někteří mají jen malá jako dekoraci," odpověděla jsem na jeho otázku. "Třeba můj otec měl speciální magii, díky které mohl létat i bez křídel, i když ne moc daleko. Jako malá jsem to jednou zažila. "Případně já a jiní vlci, kteří ovládáme magii vzduchu na dostatečné úrovni, zvládneme sebe nebo někoho jiného vznést do vzduchu, ale bohužel ne létat."

Květen (5/10) | Eladan

Evidentně jsem neznámého vlka potěšila svým sdělením. Aby také ne, jistě byl dlouho na cestě a teď byl konečně v cíli, jak jsem mu potvrdila. Souhlasně přikývl, název Gallirea znal. V příbězích, které slyšel, zaznělo. Tak rozhodně měl štěstí, že aspoň věděl, jaké místo hledá. Podle popisu magického a kouzelného místa by mohl leckdo tvrdit to samé, i kdyby byl někde jinde.
Takže jsem se také konečně představila. On mi také prozradil své jméno - Eladan. Znělo hezky a elegantně. Na znamení, že i mě těší, jsem mírně pokývla hlavou a švihla ocasem. Dodala jsem ještě úsměv. I na znamení toho, že nemusí děkovat za milé přivítání. I když byl jistě rád, že nenarazil zrovna na někoho protivného nebo nepříjemného.
Musela jsem se následně zasmát. "To jste tedy slyšel samé divoké věci o mém rodném kraji," zubila jsem se. "Nicméně abych pravdu řekla, na Galliree není nic nemožné. Všechno tu ale na první pohled funguje normálně. Občas se ale dějí věci nevysvětlitelné. Nebo potkáte vlky, kteří ovládají všechny možné i nemožné magie, či mají výjimečné vzhledy, které byste u nich nečekal. Třeba naše Alfa má křídla. A dokonce i jedna z mých vlastních dcer je má," prozradila jsem. "Takže radši čekejte i nečekané."

Květen (4/10) | Eladan

Celá napjatá jsem čekala, na co se mě asi vlk zeptá. Přitom to mohla být jen taková maličkost, jako třeba kudy se někam jde. A to vlastně mi přišlo jako asi jediná správná, i když... Mohl být zvědavý na mou osobu a zeptat se na něco, co se týkalo přímo mě. Ale tomu jsem moc nedávala. Nebo se mohla týkat nějakého vlka.
Raději jsem přestala přemítat a počkala si. Však jsem se také hned dočkala... Pozorně jsem poslouchala. Údajně slyšel o nějaké neobyčejně krajině, kde jsou kromě magických sil také k vidění různé krásné, zvláštní a kuriózní věci. A tak se ji vydal hledat. Jelikož jsem byla po dlouhé době první, koho potkal, mohl se konečně zeptat, jestli je na správné cestě. Usmála jsem se a přikývla. "No já myslím, že už jste v cíli. Právě jste se ocitl přímo na vámi jmenovaném místě, které nese název Gallirea. Tak vás tedy vítám v našem světě. Mé jméno je Aranel, jsem z Borůvkového lesa," Představila jsem se, aby věděl, s kým má tu čest. "Vše, co jste o tomto místě slyšel, je pravda," dodala jsem ještě s mírným zavlněním ocasu.

"No, nepříjemná záležitost... To bylo na takovém zvláštním místě, hledali jsme části podivných disků, které se musely dát dohromady. Bylo nás tam víc, já byla ve dvojici s ní. Ale je to vážně už dávno, raději jsem to vytěsnila z hlavy. Samozřejmě kromě ní," vysvětlila jsem o něco blíže, o co vlastně tehdá šlo. Ovšem bylo to tak dávno, že mi to už přišlo jako by se to snad ani nestalo.
Konečně jsme se dostali k jádru pudla. Hlavně tedy já. Měla jsem tedy velkou radost, že s tím souhlasil. Zalezli jsme si tedy hlouběji do jeskyně, i když jsme měli dostatečné soukromí už tak, aby nás nikdo netušil při našich něžnostech.
Když bylo po všem, chvíli jsem si připadala jako v jiném světě. "Miluji tě," usmála jsem se svého černobílého elegána s červeným šátkem a olízla mu tvář.
Na chvíli jsem si lehla, abych si ještě dostatečně odpočinula po náročném lovu. Už jsem odpočinek potřebovala jako sůl, takže jsem skoro ani nepočkala, až se můj milovaný položí vedle mě, s hlasitým zívnutím cosi zamumlala a okamžitě se ocitla v říši snů.

Musela jsem se Awarakově poznámce zasmát. "To ano. Kaya je prostě svoje. Ale mám ji ráda. Zažily jsme spolu kdysi jednu nepříjemnou záležitost, při které jsme se seznámily. A byla jsem ráda, když po nějaké době přišla sem a stala se členkou smečky. Tváří se jako nekompromisní tvrďák, ale má srdce na pravém místě a můžeš jí maximálně důvěřovat." Zhodnotila jsem našeho velkého svéráze. "Jen nemá moc ráda lichotky," dodala jsem ještě mezi dvěma sousty.
Maso mladé laně bylo vynikající. Pochutnávala jsem si, jako už dlouho ne. Kupodivu. Ale dařilo se mi udržet myšlenky na to, co se chci zeptat zašoupnuté a nerozptylovat se. Pořádně se najíst. Pak to konečně vyklopit. Evidentně jsem svého milovaného poněkud znervózněla a chudák nevěděl. Takže jsem to musela udělat. Jinak by snad mohl myslet na to nejhorší. A tak jsem vyklopila, na co jsem už dlouho myslela. A přiznala se, že už jsem i požádala o svolení. Awarak se naštěstí usmál, jak jsem neztrácela čas. Jeho odpověď byla přesně taková, jakou jsem si přála slyšet. Také se mu líbila představa pořídit si mrňata, takže vůbec nebyl proti. "Já taky můžu klidně hned," šeptla jsem mu do ucha, zvedla se a zašla o něco hlouběji do jeskyně. Nepředpokládala jsem, že by nás někdo rušil, ale jistota je jistota...

Květen (3/10) - Eladan

Tmavý vlk zachoval dekórum. Ani mrknutím oka na ani mírným cuknutím koutků nedal nic najevo, přitom mi bylo jasné, že uvnitř se musí minimálně otřásat smíchy. Nebo aspoň značit si kolem čela kolečka, že mám jako o jedno víc. No jo, tak jsi ze sebe zase jednou trochu udělala debila. Ber to s humorem, napomínala jsem se. Přeci jen jsem někdy sama sebe brala poněkud moc vážně. To bylo asi věkem.
Jeho oči si mě prohlížely, nějakou dobu také spočinuly na mé ozdobě na krku, která tam visela tak dlouho, že jsem ji ani nebrala v potaz. Jen když byla vlčata malá a projevila zájem si s ním trochu hrát.
Ujistil mě, že neruším. Spíš to bral tak, že vyrušil on mě. Ale raději jsem nad tím mávla tlapkou, protože takhle bychom se mohli dohadovat donekonečna. Už jsem se tedy chtěla rozloučit, načež znovu promluvil. "Ale jistě, jistě, ptejte se. Když budu vědět, ráda poradím," vybídla jsem cizince s úsměvem, že mi může položit otázku. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy sama takhle potkala někoho cizího. Když už jsem někoho poznávala, byl to spíš nový člen smečky. Tohle byla docela příjemná změna. V tomhle jsem už byla tak trochu za zenitem, ale co už. Na druhou stranu jindy bych možná cizince spíš minula bez sebemenšího zájmu. Což by mohla být škoda. Na první dojmy jsem dala málokdy, ale pokud někdo vypadal sympaticky... Proč ne.

Květen (2/10) | Eladan

Tak nějak jsem byla zaujatá svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že už tu nejsem sama. Až něčí hlas mě probral z mého vlastního světa. Ohlédla jsem se a spatřila tmavého vlka, který se zajímal, zda jsem mluvila na něj. No to je trapas. Ještě bych mohla vypadat jako blázen, co mluví sám se sebou. Ale on si naštěstí myslí, že to bylo směrem k němu. Zase jsem si uvědomila, že jsem mírně řečeno zamyšlená a měla bych mu odpovědět, jinak si bude myslet, že jsem zabržděná, když tu tak civím a neodpovídám. "Ach ne, ne, omlouvám se... To ta ryba, co proplula blízko mě, vypadala, jako by vyloženě toužila po tom, abych ji zkusila ulovit," začala jsem mluvit trochu překotněji. Při té zmínce o lovu ryby jsem se zase mírně zašklebila. Kdo ví, proč jsem jí něco říkala, když mi stejně nemohla rozumět. No, našinec by si takhle mohl myslet, že jsem krapet ťuklá, když mluvím na zvířata, která mi stejně nerozumí. "Tak jen... Taková poznámka, nechtěla jsem rušit," uculila jsem se omluvně.

//Les

Společnými silami jsme odtáhli náš úlovek do úkrytu, kde jsme ho uložili na běžné místo, které bylo pro tento účel vytvořeno - kde byla ideální teplota, aby maso nějakou dobu vydrželo. Sama jsem si pak odtrhla co největší kus, abych se najedla a nemusela se sem vracet. Pak jsem pohledem naznačila, že mířím do naší jeskyně. Tohle bylo teď ideální, potřebovali jsme soukromí. Nejdřív jsem ale odložila kus masa stranou a urovnala kožešiny, které byly na zemi. Pohodlí bylo připravené, takže jsem se mlčky pustila do jídla.
"Snad se druhá parta brzy vrátí, jsem zvědavá, jaké dojmy budou mít Arminius s Keziah," usmála jsem se mezi sousty. Jestli se náš synek s Kayou špičkovali celou dobu... Jistě se nestihl nudit. Ale to by nestihl ani tak. Určitě byl plný nadšení, elánu a adrenalinu. A věřila jsem, že vše dokázal zkrotit. U Kezi jsem neměla pochyb, že se dokázala pořádně koncentrovat a nenechat se ničím vyvézt z míry.
Pomalu jsem dojídala poslední kousky zadní nohy. "Já... Drahý, můžeme si promluvit?" Začala jsem nejistě, ale hned jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho nevyděsila hned na úvod. "Nebo spíš jde o návrh. Hmm... Tak že děti nám už dospěly... A já tak přemýšlela že..." Odmlčela jsem se a modrým pohledem nervózně těkala všude možně. Byla jsem takhle nervózní, i když jsme se bavili o vlčatech poprvé? Zhluboka jsem se nadechla, chudák Awarak asi už nevěděl, co čekat. "Že bychom se mohli pokusit pořídit si vlčata ještě jednou," Uf, bylo to konečně venku! Ale musela jsem přiznat ještě jednu věc. "Vlastně... Jsem se už ptala Erlenda, jestli by nám dal souhlas," zašeptala jsem tiše a přestala sledovat kožešinu pod svýma nohama a podívala se svému partnerovi do očí.

//Rozkvetlé louky (přes řeku Mahtae)

Byla jsem ráda, že jsme byli úspěšní. Měli jsme o starost míň - dost jídla po část smečky a další jídlo pro zbytek měla na starost Varjova parta. Věřila jsem, že i oni byli úspěšní. Nebo budou, to jsem zatím mohla jen odhadovat, jak jsou na tom. To se uvidí, jestli se potkáme v lese.
Zatím jsme společnými silami dopravili úlovek na území lesa. Podle všeho tu ještě druhá skupinka nebyla. Nevadí, však oni jistě brzy dorazí. Awarak mezitím oznámil náš návrat. "Ono to bylo i celkem nečekaně rychlé, že? Většinou to naštěstí jde hladce," řekla jsem dceři. Měla teď dost času to všechno vstřebat. Dojmů měla jistě dost. "Já si teď trochu odpočinu a pak spolu můžeme něco podniknout, co ty na to?" Mrkla jsem s úsměvem na Siberii. Vlastně už jsem ani nepamatovala, kdy jsme naposledy byly někde spolu jen my dvě. Nejvyšší čas to napravit. Mrkla jsem na Cynthii, šla poněkud nepřirozeně, ale nic nedávala najevo a já se raději neptala. Podle všeho to nebylo nic vážného. "Kdyby něco, budeme v jeskyni Bet," řekla jsem jí pro případ, že by nás někdo hledal.
Awarak už vyrazil směrem k Burūberī, kde bylo nejvhodnější místo pro uskladnění úlovku. Nervozitou se mi stáhnul žaludek a byla jsem celá napjatá. Copak asi řekne na můj nápad? Problesklo mi hlavou. Ovšem naštěstí odpověď dostanu záhy, takže... Hurá do toho...

//Úkryt