Gallirea - Příspěvky uživatele

Vůbec se mi nelíbilo, co se teď dělo. Bylo mi z toho úzko a nevěděla jsem, co nás čeká. Ale to asi nikdo. Snažila jsem se však zachovat chladnou hlavu a klidnou mysl. A že to byla pořádná fuška. Nelíbilo se mi také, že tu skoro nikdo nebyl. Vlastně jsem mohla jen doufat, že ostatní členové smečky, ať už se toulají kdekoliv, jsou v bezpečí, nebo ho brzy najdou.
Awarak má slova ještě doplnil poznámkou o tom, že magie nefungují. Souhlasně jsem přikývla. To by se také mohlo ukázat jako komplikace, kdyby se dělo něco vážného a my si potřebovali pomoci magií. Jinak bychom byli nejspíš pěkně v háji. Každopádně mě maličko uklidnil fakt, že Baghý i Jinks byli evidentně v pořádku. “To jsou všichni mimo les?“ Zeptala jsem se a maličko se zamračila. Bylo to vážně zvláštní, na druhou stranu bylo léto a asi si chtěli všichni užít pěkného počasí a dlouhých teplých dnů, než začne zima.
Kolem nás divoce poletovaly větve, vítr se nepříjemně opíral do našich těl, až jsme měli chvílemi potíže se udržet na místě. Něco mi říkalo, že tohle ale k sopce nepatří, i když jsem přesně nevěděla, co doprovází výbuch sopky. Kromě toho příšerného dýmu, smradu, těžkého vzduchu a zemětřesení…
Brzy se k nám však doneslo slabé zavytí. Hned jsem poznala Maeve a ulevilo se mi, že dorazila v pořádku do bezpečí. Souhlasně jsem přikývla slovům Alfy, to bylo jasné, že pokud v takovéto nouzové situaci bude hledat u nás útočiště, poskytneme mu ho. “Projdeme les a budeme se zdržovat na jižní hranici,“ řekla jsem a mrkla na Awaraka. Doufala jsem, že zůstane se mnou. Aspoň jsme byli ve dvojicích a mohli na sebe dávat pozor. Maeve, jak jsem předpokládala, bude chtít zůstat s Alfou. Momentálně se seznamovala s Jinksem. S úsměvem jsem na ni kývla. “Každopádně se budeme držet v doslechu, takže kdyby cokoliv, zavoláme na sebe zavytím,“ řekla jsem ještě a odkašlala si. “Možná by nebylo od věcí zastavit se v Asgaarském lese a zjistit, jestli nepotřebují s něčím pomoci,“ zauvažovala jsem nahlas s pohledem stočeným k sousednímu lesu. “Opatrujte se,“ dodala jsem přiškrceným hlasem, mrkla na Awaraka a vypravila se svižným klusem středem lesa k jižní hranici s Asgaarským lesem. Až na tu spoušť po silném větru, kdy i kameny se válely všude možně po pěšinkách, některé mladé stromy byly vyvrácené a ulámané vetché větve to vypadalo, že se tu nic nedělo. Zastavila jsem se, našpicovala uši a zaposlouchala se. Kromě šumění větru v korunách a zvuků, na které jsem úplně nebyla zvyklá tu byl celkem klid. Dávala jsem pozor, kam šlapu a pozorně sledovala, zda neuvidím nějakého tvora, který by potřeboval pomoci, třeba nějaká lasička někde uvízlá nebo zraněný pták. Byla to výjimečná situace, takže to chtělo výjimečné jednání. Tiše jsem si povzdychla a zachvěla se. “Snad to brzy odezní. Vůbec nerozumím, co se děje,“ pohlédla jsem do Awarakových zlatavých očí. Bohužel tu ani nebyl nikdo ze starších… No, vlastně to už by byl jedině Blueberry… Kdo mohl tak nějak vědět, co vlastně všechno výbuch sopky doprovází a co se všechno může stát. Na druhou stranu mi něco říkalo, že je to strašně nevyzpytatelná záležitost a stát se může cokoliv.

//VVJ přes Galvatar

Celkem znepokojeně jsem dorazila na území smečky. Teď už ale vážně nebylo pochyb, že se něco děje a vůbec se mi to nelíbilo. Matně jsem si vzpomínala, že jsem kdysi zažila něco podobného. A když jsem byla docela malá, nastala tu i velká povodeň. Vzpomínala jsem si, jak jsme si tehdy s Vločkou bezstarostně hrály kdesi na louce a najednou jsme se musely běžet schovat na Zubatou horu. Tenkrát dokonce tam porodila matčina sestra své dva potomky.
Zvedla jsem hlavu vysoko nad úroveň hřbetu. Než jsem však stačila vydat hlásku, při hlubokém nádechu mě tak v plicích zaštípal nepříjemný kouř, který byl snad všude, až jsem se rozkašlala. Měla jsem pocit, že snad ty plíce za chvíli vyplivnu. Z očí se mi draly až slzy. Konečně to po několika nekonečných vteřinách přestalo. Stála jsem chvíli s hlavou skloněnou, abych se trochu vzpamatovala. Podívala jsem se na Awaraka a povzbudivě se na něj usmála, jakože mi nic není. Snad. Zkusila jsem akci zopakovat. Tentokrát už úspěšně. Zavytím jsem dala signál, že jsem zpátky. Můj hlas však nezněl tak jako vždycky, byl spíš takový slabší a skřehotavý. Ale byla jsem si jistá, že Baghý ho jistě zaslechla.
Zkusila jsem zavětřit, jestli půjde nějak rozeznat, kde se Baghý momentálně nachází. Její pach jsem cítila, ale musela jsem několikrát kýchnout. Otřela jsem si tlapkou čenich, olízla ho a zatřásla hlavou. “Strašné,“ odkašlala jsem si a kývla na svého společníka, že můžeme pokračovat v cestě. Alfa naštěstí nebyla nikterak daleko, takže během několika málo chvil jsme ji měli na dohled i s jejím společníkem Jinksem. Byla jsem na jednu stranu ráda, že tady ještě byl. Došli jsme až k nim. Nesnažila jsem se svůj ustaraný výraz skrývat a ani Baghý nevypadala ve své kůži. “No, jak se zdá, varování nás předběhlo. Už je to cítit všude,“ vyhrkla jsem místo pozdravu, když už jsme se ocitli v dostatečné blízkosti obou vlků. “Sopka se nejspíš probudila,“ řekla jsem nejistě. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně i prší ale na tom dešti bylo cosi podivného. Byl jiný než běžně. A to byla další věc, co mě začínala celkem nepříjemně děsit. “Ale možná jsme zatím v bezpečí, nevypadá to, že by se láva měla dostat až sem, ale… Asi je lepší být připraven,“ hlesla jsem a vyschlo mi v krku. Mimoděk jsem se zachvěla.

Awarak mi vysvětlil, že u nich doma magii neovládal, takže se dozvěděl až tady, že vůbec nějaké existují. To bylo zajímavé. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, jak žili nebo žijí vlci v jiném světě, než je Gallirea, ale měla jsem za to, že víceméně zhruba stejně. Jak vidno, našly se ale takové smečky, které o magiích nejspíš nevěděly. Nu, možná dobře, možná ne. Těžko soudit. Já sama magie v běžném životě využívala spíš pro praktické potřeby nebo k blbnutí. Případně obraně, ale to se mi třeba s iluzí zatím moc nedařilo, i když tenkrát jsem těm vetřelcům způsobila aspoň nevolnost. Skromně jsem se usmála, když se zmínil, že ani zkoušet svou magii nebude, když to nejde ani profíkovi, jako jsem já. Pak jsem dodala povzbudivý úsměv a mrknutí. “Sice neznám nikoho s magií země, co odešel Sigy, kdo by ti poradil, ale můj bývalý partner uměl nechat vyrůst různé květiny. Ale nad tím budeme dumat, až zjistíme, co se děje, respektive až budeme varovat Baghý,“ dodala jsem.
Můj společník nebyl proti, abychom se vypravili domů – ostatně, proč by byl, že. Tohle bylo zkrátka důležité. Tak jsme tedy poměrně brzy zamířili opět směr Borůvkový les. Jen nerada jsem opouštěla jezero, ale slíbila jsem si, že hned, jak se situace uklidní, vydáme se sem znovu. Ostatně i Awarak se zmínil o tom, že škoda, jak nám příroda takhle zkazila výpravu a pak se zase můžeme vypravit mimo les. Souhlasně jsem přikývla. “To rozhodně. A možná by nebylo na škodu omrknout situaci i na ostatních světových stranách od lesa. No a když máme přátelské vztahy se sousedy, možná bychom měli varovat i Asgaarské,“ přemítala jsem nahlas, zatímco jsem svižně klusala vedle Awaraka. “Ty vysoké teploty možná souvisí s tím, co se děje v sopce, těžko říct. A magie… Nu, uvidíme, až se potkáme s Alfou,“ dodala jsem. To už jsme přelétli svižným tempem Galvatar a ocitli se na hranicích Borůvkového lesa, které jsme stejně kvapně překročili.

//Borůvkový les přes Galvatar

Zřejmě jsem svého společníka polekala tím, že jsem náhle ustala ve hře a začala se tvářit tak nějak asi všelijak. Možná, že kdybych si nechtěla pomoci při hře s magií, tak bych to ani nezjistila, ale… Tohle mě fakt vyděsilo. Awarak za mnou starostlivě přišel. Vysvětlila jsem mu, co se děje – tedy že mi nejde ovládat mou vrozenou magii. Překvapeně jsem napodobila jeho překvapený výraz, že ovládám vodu. Díky mým tmavě modrým očím jsem si myslela, že to je tak jistá věc, jako to, že můj kožich je čistě bílý. Nicméně zřejmě bylo možné, že někdo o magiích nic neví… Nebo mu nedošla jistá spojitost? Nebylo na čase teď dumat nad tím. Takže jsem jen přikývla. “Ano, a to dost dobře. Zdědila jsem magii po matce a díky Smrti se ji naučila ovládat,“ dodala jsem k tomu. Nechápavě jsem se pak otočila směrem na sever, odkud jsem zaslechla podivné hřmění. Tušila jsem, že tam někde je sopka… Respektive byla vidět, ale nikdy jsem si nevšimla, že by vykazovala nějakou činnost, když pominu dobu dávno minulou. Hned mi vyschlo v tlamě, když jsem sledovala temně černý dým, který se valil od vrcholu sopky, vzduch čpěl ohněm a ještě něčím, co jsem snad nikdy necítila. “Tohle není dobré,“ zaskřehotala jsem tiše.
Když mi nešlo ovládat ani vzduch, zajímala jsem se, zda můj společník ovládá nějakou magii, ale tady jsme bohužel byli bez nápovědy, protože Awarak si nebyl jist, jestli má magii země, ačkoliv se tak domníval, protože kdysi se mu podařilo vykouzlit šlahouny. Chápavě jsem přikývla. Takže nemohl potvrdit, zda to souvisí s tím, co se dělo kolem sopky, nebo jen já mám nějaký blok nebo tak něco.
“Asi bychom se měli přesunou někam do bezpečí,“ řekla jsem a zachvěla se při opětovném pohledu směrem k sopce. Obloha byla dost šedá a tam, kde nebyl nával dýmu a kouře, se objevovalo nesměle slunko, ale příliš šancí nemělo. “Tedy… Nejspíš bychom se měli vrátit domů a varovat Baghý, že se něco děje a mít se na pozoru,“ dodala jsem. Přece jsme si nemohli nechat takovou důležitou věc pro sebe. Museli jsme se připravit, pokud to vůbec šlo. Rázem jsem také posmutněla, že naše veselá chvilka trvala jen tak krátce. Než jsem se však panicky rozběhla zpátky do lesa, snažila jsem se uklidnit a zhluboka dýchat a přitom čekala, co na to můj společník.

Evidentně jsem nebyla jediná, kdo měl radost, že jsme se ocitli u vodní plochy, kde se pořádně smočíme. Byla jsem ráda, že Awarak přijal mou výzvu ke hře, takže ačkoliv to bylo složité, pustil se do pronásledování mé osoby, když jsem mu dala babu. I já měla trošku problém se ve vodě pohybovat, ale snažila jsem se, seč mi síly stačily. Awarakově poznámce, abych nelitovala, jsem se jenom smála a byla přesvědčená, že se nedám tak snadno. Ačkoliv bylo šero a vzduch byl divně cítit, já jsem si připadala naprosto jako malé vlče, které nemá vůbec žádné starosti.
Začala jsem pomaličku cítit, že mi dochází síly, protože běh ve vodě jich dost ubíral, takže jsem začala přemýšlet, čím bych si pomohla, abych svému společníkovi znesnadnila možnost mě chytit. Už už jsem se chystala, že začnu kličkovat, když tu náhle mi zezadu podrazila nohy vlna, já ztratila rovnováhu a plácla sebou do vody. Byla jsem překvapená a samozřejmě jsem měla tlamu dokořán s vyplazeným jazykem, takže jsem si trochu lokla vody. Když jsem se tak nějak vzpamatovala a rozkašlala se, pohlédla jsem zpět, co se stalo. Při pohledu na Awaraka, jak leží ve vodě, mi došlo, že to on sebou plácl a vytvořil vlnu, která mě spláchla, jsem se musela smát. “No počkej!“ Zavrčela jsem bojovně a rozběhla se směrem zpátky k němu.
Ačkoliv jsem měla v plánu použít nějakou větší vlnu a Awaraka pořádně zmáchat, nakonec jsem se rozhodla, že budu milosrdnější a vytvořím nějakou menší. Přeci jen jsem nechtěla riskovat, že bych ho mohla otočit. Jak jsem ale nikdy neměla problémy s tím, že bych nějakou vytvořila, nyní jsem i přes usilovné myšlení nic nevytvořila. Zpomalila jsem a zamračila se. Co se děje? Nakonec jsem zastavila a sledovala vodní hladinu, která se ani nepohnula. Jen v místě, kde jsem předtím běžela, se lehce rozvířila. Div že se mi nezačalo kouřit z hlavy, jak usilovně jsem se snažila představit si, jak se vedle mě vytváří vlna. Jakou dobu se nic nedělo, až se pak objevila taková malá nesmělá vlnka, která hned zase zmizela. Jako kdybych svou magii vůbec neovládala, tohle jsem „uměla“ v době, kdy jsem jako mladá zjistila, že mou vrozenou magií je voda a učila se ji ovládat. Zmateně jsem na Awaraka pohlédla. Nevěděla jsem, jakou magii má on, oči měl jantarové, takže těžko říct, jestli svou vrozenou, nebo nějakou jinou ovládá natolik, aby mohl něco vytvářet. Chtěla jsem tedy zkusit změnu a proto jsem se začala soustředit na to, jak se voda vedle mne zhmotní do tvaru koule, kterou bychom mohli prohánět po hladině, ale nedělo se zase nic. To už mě trošku znepokojilo. “Něco se děje… Nejde mi dělat nic s vodou, ačkoliv svou magii ovládám perfektně,“ vysvětlila jsem svému společníkovi, co tady vytvářím – proč se tvářím chvíli jako když mám zácpu a chvíli jako když mi uletěly včely.
Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco s větrem, i když ho neovládám tak dobře, jako vodu, přeci jen jsem na tom s ním byla lépe, než třeba s iluzí. Jako první asi přišlo v úvahu, abych přivolala teplý vítr, ačkoliv nebylo chladno. Tak jako jsem to dělávala v zimě, když jsme se potřebovali ohřát, a neuměli rozdělat oheň pomocí magie. A ani teď se nic nedělo. Pekelně jsem se soustředila, ale vzduch kolem mne se ani nepohnul. Tedy, co jsem tak mohla usoudit podle lístečků, které na stromech nezměnily svou polohu. To mě znejistilo ještě víc. Ani voda kolem mě se nezvlnila vlivem větříku. “Jak jsi na tom ty? Můžeš něco zkusit?“ Upřela jsem na Awaraka znepokojený pohled.

//Borůvkový les přes Galvatar

“Já právě také ne, proto si to hodlám teď náležitě užít,“ usmála jsem se na svého společníka, který se zmínil o tom, že už také dlouho nebyl za hranicemi lesa. Takže jsem vlastně udělala dobře, že jsem ho pozvala s sebou, aspoň jsem spojila příjemné s užitečným. Bylo by fajn se s někým trošku víc sblížit, vždyť vesměs všechny současné členy smečky jsem znala jen povrchně. Samozřejmě do toho jsem nepočítala Maeve, ta byla z těch, co mi byli také o něco bližší. “A účast na lovu na podzim nepočítám,“ dodala jsem a přidala do kroku. Horko bylo vážně pořádně neskutečné, takže s jazykem vyplazeným, abych se aspoň trošku zchladila, jsem mašírovala směrem k jezeru. Jak já se těšila! Jen jsem ještě pohledem střelila po Awarakovi, jestli na něj nejdu moc rychle, ale zdálo se, že mi v pohodě stačí, že není nijak unavený nebo jinak indisponovaný. Však jsem neměla v plánu se takhle hnát pořád, to jen teď, že jsem se tak moc těšila, až si smočím svůj bílý kožich, momentálně ještě na některých místech potřísněný melounovou šťávou, ve svém oblíbeném jezeře.
Souhlasně jsem přikývla na Awarakovu poznámku, že letos je opravdu horké léto. “To ano, ale řekla bych, že v poslední době je teplo vždycky poněkud větší, než by mi bylo milo,“ dodala jsem. Sice můj kožich byl tak akorát, neměla jsem po kom být extra huňatá, pokud jsem si dobře pamatovala, rodiče nebyli z hor, takže to bylo celkem fajn. I tak ale občas v létě jsem měla sto chutí pár chlupů odložit.
Galvatar jsme prosvištěli bez sebemenšího zdržení a už se před námi začínala rozprostírat obrovská vodní plocha s křišťálově čistou vodou. Srdce se mi zatetelilo blahem. Ach jezero, mé krásné jezero! Tak dlouho jsem tě neviděla! Zdravila jsem v duchu. Zastavila jsem se kus od břehu a rozhlédla se. Vypadalo to, že jsme tady sami. Zhluboka jsem se nadechla, zdálo se mi, že jsem ucítila povědomý pach, podle všeho tu byl nedávno Nori, ale nebyla jsem si úplně jistá. Byl cítit naším členem smečky, ale jak jsem na něj nebyla moc zvyklá, mohla jsem se mýlit Nicméně to teď bylo druhořadé. Hlavní bylo, že jsme byli konečně u vody. Náladu mi nezkazil ani fakt, že něco ve vzduchu opět podivně páchlo a zdálo se, že tady je to o malinko intenzivnější než v lese. Na první pohled se však nezdálo, že by někde poblíž hořelo, takže momentálně jsem tohle hodila do hlavy.
Rozpustile jsem se usmála na svého společníka a šťouchla do něj. “Máš ji,“ vypískla jsem jak malé vlče a rozběhla jsem se směrem k vodě. Aniž bych přibrzdila, vlítla jsem do ní, až se hladina divoce rozčeřila a stříkala všude okolo. To mě ani za mák nerozhodilo, utíkala jsem s tlapkami ponořenými do vody a po očku sledovala, jestli Awarak přijal moji výzvu k dětinské hře. No co… Nebyli jsme sice děti, já rozhodně dávno ne, ale hrát si jsme neměli zakázáno, no ne?

Baghý uznala, že jsem s těmi cizinci jednala dobře. No, co také s nimi jiného, že. Kdyby to byli nějací známí, a přišli na návštěvu za někým, koho tady dobře známe, tak možná bych jim dovolila setrvat na hranicích lesa, než jejich přátelé přijdou, ale takhle… Žádné patlání se s nimi, přesně, jak jsem to dělala. I Alfa by to jistě tak podle jejích slov udělala. Souhlasně jsem přikývla jejím slovům, že si každý myslí, že si v našem lese můžou dělat, co chtějí. “Také jsem toho názoru. Takže jsem se s nimi vůbec nepárala. Myslím, že tohle netolerují nikde a Borůvkový les nebude výjimkou,“ mrkla jsem na ni a v tuhle kapitolu jsem tedy považovala za uzavřenou.
Dále se Alfa zmínila o tom, že si promluví s Night Sea a vlastně i s Jerrym. Měla pravdu v tom, že jsou zkrátka oba dost mladí, na druhou stranu by se měli už učit nějaké odpovědnosti. A také poslechnout někoho staršího. Zvlášť, pokud se jedná o vlky nejvýše postavené ve smečce. Já v jejich věku sice nebyla jiná, nicméně už jsem se pomalu začínala srovnávat. Tito dva to měli ještě možná těžší v tom, že byli toulaví sirotci. A nebylo to poprvé, co tu taková drobotina na čas složila hlavu a pak se vypařila jako pára nad jezerem. “Rozhodně si s nimi promluv, snad dostanou rozum.“ Dodala jsem zamyšleně. Byla by škoda, kdybychom přišli o další omladinu, ale… S tím se zkrátka nic nedalo dělat. Zažila jsem to se svými sourozenci, dětmi, i právě tou drobotinou, která se tu sešla – brzy měly tlapky toulavé a chtěli objevovat svět.
Můj návrh, že bych se vydala na nějakou dobu mimo území smečky, se setkalo s kladnou odezvou. Usmála jsem se na Alfu, vlastně jsem ani nic jiného nečekala. “Je to moje práce… A moje poslání,“ zazubila jsem se na její slova, že dělám pro smečku tak moc. Ostatně – za tenhle les i tuto smečku bych klidně položila vlastní život. Takže i kdybych nebyla druhým nejvýše postaveným vlkem, to všechno by pro mě bylo přirozené. “Rozhodně několik míst navštívím, s těmi známými… Kdo ví, třeba na někoho narazím,“ řekla jsem. Pohlédla jsem na oblohu, která byla bez mráčku a už se dělalo pořádné teplo už takhle ráno. Nejvyšší čas se osvěžit! Ohlédla jsem se směrem k lesu. K naší skupince se blížil Awarak, kterého jsem přivítala širokým úsměvem. Byla jsem ráda, že se rozhodl mě doprovodit, aspoň jsme tedy měli možnost se poznat a já aspoň budu mít společnost. Pod nohama jsem však pocítila podivné zachvění. Co to sakra bylo? Zamračila jsem se. Brzy jsem ale hodila za hlavu, už jsem se těšila, až vyrazím, takže jsem to nechtěla už protahovat. Navíc chudák Jinks už asi byl dost nesvůj. S Baghý jsem probrala, co jsem chtěla, nic už tedy nebránila tomu, abych se vydala na cestu. “Snad nebudu pryč dlouho. Awarak jde se mnou,“ mrkla jsem na Baghý. “Ráda jsem tě poznala, Jinksi, a nezlob se, že jsem vyrušila. Teď už je Baghý jen tvoje,“ usmála jsem se na šedého hosta a vykročila směrem k Awarakovi.
“Tak ses rozhodl, že půjdeš také?“ Usmála jsem se pro změnu zase na černého vlka s bílým uchem, bříškem a zadní nohou. “Začíná být dost teplo, navrhuji, abychom začali osvěžením u Velkého vlčího jezera. Dlouho jsem tam nebyla. Můžeme?“ Zakřenila jsem se ještě jednou, otočila se na Baghý s Jinksem, zamávala jim a vyběhla ven z lesa. Konečně!

//VVJ přes Galvatar

1. Jak jsem narazila na samotnou Gallireu?
Na Gallireu (tehdy vlastně ještě Silmarion) mě přivedla kamarádka z virtuálního světa koní.

Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Má postava už byla vlastně vytvořená, ale měla neaktivní hráčku. Tak mi kamarádka nabídla, jestli nechci zkusit hrát RPG hru, kde bych měla postavu dcery jejího vlka.

3. Inspiroval jsem se něčím?
/

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Vzhled už byl předem daný, převzala jsem Aranel v době, kdy jí byl téměř jeden rok, ale to mi vůbec nevadí, bílá se mi líbí a je prostě po tatínkovi. Na ní jsem akorát změnila barvu očí, respektive rozhodla jsem, že budou zabarvené podle vrozené magie.

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
/

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Povahové rysy se změnily jen málo - z puberťačky a neřízené střely se stala víceméně vyrovnaná dáma.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Jelikož jsem Aranel převzala v době dospívání, přizpůsobila jsem pozdější povahu sobě, takže s tím problém nebyl, aby se mi psalo dobře.

8. Když jsem se registrovala, měla jsem určitě nějaký sen. Chtěla jsem být alfou, chtěla jsem být adminem, chtěla jsem jednou vlčata... Měla jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Sen jsem při registraci neměla, upřímně řečeno jsem do toho šla s určitou dávkou skepse, protože jsem nikdy předtím RPG nehrála a nebyla si jistá, co od toho mám čekat, takže jsem nějaké sny měla až později. Chtěla jsem dosáhnout vyššího postavení, mít partnera a děti. No, první a poslední věc se zdařily, partner byl několik let.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Měnit už nic nechci, už je to přeci jen docela babča, i když přemýšlím, že by mohla být ještě omlazena, ale to záleží na okolnostech.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Snažím se být aktivní co nejvíc. Samozřejmě má každý z nás období, kdy ho hrát nebaví, zvlášť, když se nic neděje nebo když ho brzdí jiní hráči. Ale jsem tu už 10let a Aranel je prostě moje druhé já.

11. Co Vám Gallirea dala?
Těžko říct. Osobně nikoho z hráčů jsem nepoznala, herně jsem něco získala, něco ztratila. Ale rozhodně ty hodiny strávené zde mnepovažuji za ztrátu času.

Dobrovolný bonus
1. Aranel jako malé vlče - tak jsem ji převzala
https://www.imgup.cz/images/2022/07/21/aranell.png
2. Aranel dospělá a vlastně už i s přívěskem, bohužel si nepamatuji, kdy jsem ho dostala na profil a kdy jsem ho našla herně
https://www.imgup.cz/images/2022/07/21/araneld.png
3. Speciální vzhled, který byl fakt překvápko, nevěřila jsem, že ho kdy dostanu

http://gallirea.cz/upload/aranel/aranel.png

Jinks mě opravil v tvrzení, že slupka není jedlá. Prý ano, ale není moc dobrá. Pohlédla jsem na něj a hodila pohled „aha“. Samozřejmě jsem to nemyslela zle, vážně jsem nevěděla, že ta slupka se dá sníst. Měla jsem za to, že mi kdysi kdosi tvrdil, že jedlá není a toho jsem se držela, nicméně… Rozhodně jsem to nehodlala zkoumat ani zkoušet, kdo ví. Na dobrou chuť a docela i nasycení bohatě stačila dužina. Také Baghý se už pustila do jídla a podle všeho jí meloun chutnal.
Probíraly jsme spolu tedy poslední události ohledně smečky. Tedy… Když jsem zamyšleně zmínila, že zmizení z ničeho nic se stalo se Sunstorm a Aithérem, Alfa se na mě tázavě podívala a chtěla vědět, kdo je Aithér. No jo, ona vlastně neznala moje děti jménem, nebo jsem se možná kdysi zmínila, ale nepamatovala si to a bylo to pochopitelné, proč by měla znát jména dětí ze smečky, kterou tehdy vedl Storm a které vesměs neznala, protože přišla později, když už byly dospělé a pryč.
“Aithér je můj syn,“ vysvětlila jsem mezi dvěma sousty. Když jsem dojedla, pohlédla jsem na svou srst na tlapách, a kam jsem dohlédla – byla narůžovělá tam, kde stékala voda z melounu. Ušklíbla jsem se. Sice mi to nevadilo, ale musela jsem vypadat fakt vtipně. Navíc se mi srst na některých potřísněných místech začala slepovat, takže bylo nasnadě, abych se rychle vykoupala. To ale muselo počkat, protože teď měla přednost debata s Baghý. Takže zatímco mi ona povídala o členech smečky, alespoň jsem si jazykem trošku očistila srst na nohách a přitom samozřejmě bedlivě poslouchala, co mi hnědá okřídlená vlčice povídá. Při zmínce o Cashmere jsem se zamyslela, jestli jsem tu vlčici potkala. Snažila jsem se však marně. Nejspíš jsem neměla tu příležitost, nebo jsem si ji pořádně nezapamatovala. Chyba! A další zaražení následovalo, když zmínila jakéhosi Erlenda. Takže další dva vlci, které jsem neznala a měla bych (Aranel nezná zatím Ljósovo pravé jméno, aspoň si nevybavuju, že by ho někdo zmínil).
“Když jsem s ní mluvila naposledy, tak jsem nic necítila. Možná snědla něco špatného, nebo byla nemocná,“ odpověděla jsem na otázku, zda Sunstorm stále táhne z tlamy. Vlastně jsem ani nic takového nepostřehla. Možná jsem to necítila, možná jsem to nepovažovala za důležité, kdo ví. Zamračila jsem se, když se Baghý zmínila o odchodu Sigyho. Vlastně to bylo otázkou času, sám přeci o tom mluvil, i když jsme doufaly, že odejde až po zimě, ale vzhledem k tomu, že se po něm po léčení Elory slehla zem, brala jsem to tak, že už odešel. Každopádně se mi hodně nelíbilo, jak to udělal – a sice tak, že jí to oznámil pomocí magie. To bylo teda pěkně srabácké, měl to říct pěkně osobně, že odchází! A pokud na to neměl, i když jsem nevěděla proč, když se o tom zmínil, že chce odejít, měl tedy zmizet jako mlha nad jezerem. Ale co už…
Přikyvovala jsem, když Alfa zmiňovala vlky, které dlouho neviděla a tvářila se přitom tak, abych dala najevo, že ani já jsem o nich nic nevěděla. Jen Night Sea jsem před chvilkou… No, viděla… “Night se na chvilku přichomýtla, když jsem jednala s těmi cizinci. Vypadalo to, že se s nimi zná, a neviděla je moc ráda, i když ti dva se snažili tvářit, že jsou velcí kamarádi, a nechápali, proč se k nim chová tak odtažitě. Zmínili dokonce i Tati. Ale vypoklonkovala jsem je, že nejsme čekací stanice, ale území smečky, tak ať jdou čekat na kamarády jinam,“ zmínila jsem se. Dál jsem ale k aktivitě mladé vlčice nemohla nic říct.
Když jsem zmínila, že bychom mohli vzít Jerryho na lov vysoké, byla Baghý celkem překvapená a zmínila chromou tlapku. Musela jsem se zamyslet. Nevšimla jsem si ničeho, co by ho při honu na ušáka limitovalo. “No, zajíce chytil dobře a nebylo vidět, že by kulhal nebo tak. Třeba na kratší vzdálenost mu to nevadí. Každopádně i tak může čekat v úkrytu a pomoct lovený kus srazit, i když na to asi nebude mít ještě sílu. Nicméně to s ním zkusíme probrat a uvidíme, jestli se na to bude cítit, no ne?“ Navrhla jsem a zamžourala do slunka, které začínalo slušně připalovat. Pak jsem mrkla omluvně na Jinkse, chudák se cítil dozajista nejistě, že jsem ho odsunula na vedlejší kolej a navíc nikoho jiného tu neměl a neznal, aby si mohl povídat, zatímco jsem zdržovala Alfu, která mi nyní poděkovala za to, že udržuji hranice. Usmála jsem se a pohodila ocasem. “Když tu není ochránce ani ty, holt je to na mě,“ mrkla jsem na ni.
Dál jsem se zmínila o návštěvě mého syna a vyjádřila se, že je škoda, že jsem je nemohla seznámit. Přiblble jsem se culila, když se zmínila, že by ráda takového vlka poznala. Byla jsem si jistá, že by si rozuměli, protože byl stejný, jako já… Víceméně. Každopádně teď ještě přišly na přetřes změny v hierarchii, a sice povýšení na Delty. Souhlasně jsem zamručela, nic jsem proti těmto vlkům neměla. Vlastně jsem byla ráda hlavně za Maeve, určitě měla z takového povýšení radost, zvlášť, když byla ještě dost mladá. Dál hnědá vlčice zmínila, že uvažuje o tom, jakou by měla mít naše mladá slečna funkci, nicméně zatím by se mohla jevit jako dobrá učitelka. “Hlavně, aby měla koho učit,“ řekla jsem zamyšleně. Ale byla jsem si jistá, že Maeve by měla radost z jakékoliv funkce – rozhodně by ji plnila svědomitě a s radostí a zapálením sobě vlastním.
Zvedla jsem se a rozhlédla se. Awarak zatím nepřišel, tak jsem zaváhala, jestli slyšel mou nabídku. “Asi bych vás už neměla zdržovat,“ znovu jsem se omluvně usmála. “Jestli nic už nepotřebuješ a nebude ti to vadit, když jsi teď doma, ráda bych si teď protáhla tlapky a pár dní se potloukala po Gallirei,“ nastínila jsem Baghý své „plány“ na následujících pár dní.

Má pomoc nakonec nebyla potřeba. I když jsem samozřejmě byla připravena s čímkoliv. Zatím jsem však překvapeně pozorovala Alfu, jak obratně vyskočila do vzduchu s pomocí křídel. A to docela dost vysoko. Vlastně… Ani jsem nevěděla, jestli se už naučila létat jako běžní ptáci, od té doby, co se jí křídla objevila, jsme spolu nemluvila. Nicméně se zdálo, že už se s nimi docela dobře sžila, takže následující kroky už byly jen otázkou vteřin, kdy vlčice zaútočila na meloun, který se s hlasitým křupnutím rozbil na několik kousků. Vítězoslavně jsem se na Alfu usmála. “Dobrá práce,“ mrkla jsem na ni a zašvihala ocasem. Baghý však najednou vypadala bezradně. Dotazovala se, co teď. S odpovědí mě přeběhl Jinks – když jí popřál dobrou chuť zatímco k ní jeden kousek přisouval. Pak přisunul jeden kousek mně a sám si jeden přivlastnil. Usmála jsem se na něj. “Pokud se dobře pamatuji, ten růžový vnitřek se sní. Ta slupka jedlá není,“ vysvětlila jsem ještě a napodobila šedého hosta, sklonila hlavu a nejprve dužinu melounu očichala. Voněla svěže a čerstvě a vůbec tak nějak trošku netradičně. Byla to vlastně taková exotika. Sem tam se sice nějaké ovoce na hladině Ovocné tůně objevilo, ale moc často jsme ho nelovili za účelem snězení. Nebo aspoň já ne. A co jsem si tak matně pamatovala, tenkrát v zimě nás Sigy poslal pro pomeranče pro zraněnou Eloru…
Kousla jsem do dužiny. Tlamu mi zaplnily sladké kousky, které byly velmi šťavnaté. Slastně jsem zavřela oči a tu chuť si náležitě užívala. Pak jsem mrkla, jak chutná Alfě.
Baghý se pak zajímala, jestli se stalo něco důležitého od doby, co jsme se viděly naposledy. Vysvětlila také – aspoň stručně – proč byla tak dlouho pryč. Prý se vraceli z lovu, ale ona najednou zmizela a objevila se někde na severu. Naklonila jsem hlavu na stranu. “To byly nějaké čáry a kouzla? Vlastně to samé se stalo Aithérovi a Sunstorm,“ řekla jsem zamyšleně. Pak jsem svou pozornost zase plně věnovala Baghý. “No, jak se to vezme. Vlastně… Potkala jsem pár nových tváří, takže jsem usoudila, že tedy zase přijímáme členy a ti nejspíš o tom mluvili s tebou? Třeba právě Sunstorm, byla tu přes zimu, našel ji Sigy, tak jsme jí pomáhali se dostat z nejhoršího a přitom čekali na tebe, aby se domluvila, jestli bude přijata do smečky. Nebo ten Adiram,“ odmlčela jsem se na chvíli, vzala do tlamy další malé sousto melounu a rychle ho sežvýkala. “Než jsem přišla sem, byli tu nějací dva mladí otrapové, ale naštěstí neprudili dlouho. To byla taková trapná šaškárna, na co si ti dva hráli,“ pokračovala jsem takovým tónem, abych to nastínila tak, jak to bylo – prostě nedůležité a nic, co bych sama nezvládla. A pokud ne, stála bych jako Beta za starou belu. “Vlastně se tu na pár dní objevil můj syn,“ zmínila jsem ještě jednu velkou novinku. “Škoda, že jsme se zrovna chystali na lov, který tak úplně nedopadl, jak jsem chtěla, ale aspoň jsme si mohli trochu popovídat a vím, že je živý a zdravý. Jen mě mrzí, že jsem ti ho nestačila představit. Snad se tu ještě někdy zastaví,“ dopověděla jsem pro mě tu nejdůležitější věc. “Než jsem sem přišla, chtěli jsme lovit zajíce s Awarakem a Jerrym, aby se to mladý naučil. Vlastně jsem ještě lov stihla. Zdá se, že bude šikovný, tak ještě jeden, dva tréninky a může s námi na vysokou,“ zakončila jsem povídání s úsměvem. Zadoufala jsem, že jsem snad na nic důležitého nezapomněla, ale každopádně kdyby mi to na mysli vytanulo, určitě bych se o tom hned zmínila. “A co ty, všechno v pořádku, na těch cestách? Nějaké novinky v hierarchii?“ Zajímala jsem se a posadila se. Pak jsem se omluvně usmála na Jinkse, nechtěla jsem je dlouho zdržovat, ale některé věci jsem zkrátka vědět musela.

Podle přátelské reakce se zdálo, že i Baghý mě viděla ráda. Na druhou stranu… Proč ne, že jo. Ačkoliv jsme neměly možnost se poznat kdo ví jak perfektně a strávit spolu dost času, byly jsme si sympatické a i tak jsme byly svým způsobem dobrý tým. Nebo dvojka… Jo, dvojka ve vedení Borůvkové smečky. Raději jsem přestala uvažovat nad hloupostmi a znovu pohlédla na jejího společníka, kterého mi představila jako Jinkse a dodala, že se poznali v horách. Krátce jsem kývla a na Jinkse se usmála. Vzápětí Baghý představila mě svému společníkovi s tím, že jsem Betou smečky. “Potěšení je na mé straně,“ švihla jsem ocasem ze strany na stranu. Vypadal celkem mile a sympaticky.
Podívala jsem se na meloun, do kterého se snažili dostat a Alfa mě vybídla, že se k nim můžu přidat. Vypadalo to, že se pokoušeli rozbít ho o kus kamene. “Ta potvora vypadá docela odolně, což?“ Zazubila jsem se zamyšleně. Vlastně jsem nevěděla, s čím můžu hned pomoci, takže jsem si připadala trochu hloupě… Tedy aspoň nic jiného, než tu šišatou věc dostat do vzduchu a praštit s ní o ten kámen, mě vlastně ani nenapadlo. Žádný jiný způsob, jak se tam dostat, jsem ani nikdy neviděla. Takže pokud byl, já jsem o tom nevěděla. Nicméně určitě to ti dva už zkoušeli, ale možná jen z menší výšky… A určitě je také napadlo použít k tomu magii. Nevěděla jsem však, jestli Baghý ovládá i vzduch. Otázkou to bylo i u Jinkse, oči měl zabarvené nejspíš podle své vrozené magie, takže klidně mohl mít vzduch jednu z dalších, stejně jako já. Otázkou ale také bylo, jak dobře ji případně ovládají. S tím bych možná mohla pomoci, už jsem uměla zvedat věci do nějaké výšky, i když jsem dlouho netrénovala a žádný zázrak to nebyl. Každopádně jsem se na to neptala, jestli to zkoušeli, abych z nich nedělala idioty nebo abych nebyla za idiota já sama. Takže jsem se radši zakřenila a sklouzla pohledem z jednoho na druhého připravena splnit nějaké přání, jak přiložit tlapku k dílu a rozlousknout zelenou slupku melounu. Ohlédla jsem se na okamžik zpátky k lesu, Awarak mě zatím nenásledoval, možná se ještě zdržel s Jerrym.

//Les

Zvolna jsem kráčela lesem, který už omamně voněl po borůvkách. Blížila se doba, kdy zase budu o další rok starší. Otráveně jsem si odfrkla. No co, věk je jen číslo, já jsem se vůbec na svých skoro jedenáct let necítila. I když… Občas ano. Holt své tělo jsem úplně neoblafla, přeci jen mi občas tuhly klouby, praskaly kosti… Nicméně v mysli jsem byla snad ještě mladice. Každopádně už dávno pradávno minul ten čas, kdy jsem jako puberťačka byla šíleně netrpělivá, nedočkavá, chtěla vědět všechno, znát všechny a navštívit všemožná místa. Tak trochu jsem se zase jednou ztratila ve vzpomínkách – tentokrát se jimi míhali někdejší členové smečky, které jsem si dokázala vybavit. Samotnou mě překvapilo, že v těch začátcích, kdy smečku vedlo moji rodiče, nás bylo tolik a já dokázala stále ještě většinu z nich pojmenovat. Byli to zkrátka důležití jedinci a byli důležitou součástí mého života. A mé rodiny, samozřejmě. Stella a Storm, tehdy ještě jako partneři a Beta pár Borůvkového lesa. Matčina sestra. Přivedli spolu na svět dva rošťáky – Coffin a Whiskey. Kdepak jim všem asi byl konec… Kluci se tu nezjevili už dávno. Coffa jsem viděla tenkrát naposledy, když mi přišel říct, že jeho táta s Taillou, kteří tvořili pár, obnovili Borůvkovou smečku. A že to bylo už víc jak šest let, aspoň co jsem tak počítala od doby, než se narodili děti mně a Coedenovi.
Tailla… Jméno jejího partnera jsem si už moc nevybavovala, ale bylo to něco na M. Bylo určitě delší, ovšem používali jsme zkráceninu. Tai měla tři děti, jako později já. Pomáhala jsem je občas hlídat, ale vybavila jsem si jen Naomi. Ona byla přeci jen v našem lese stálicí, po nějakou dobu. Než se pak stala to ošklivá nehoda, která nám ji vzala.
Alicien… Jejího partnera jsem nevěděla už vůbec a nebyla si jistá, jestli byl v naší smečce, nicméně i ona přeci měla děti. Lexiett a Hexe, nebo tak nějak. Byli také zhruba stejně staří jako já a mí sourozenci a Stellini potomci, aspoň tak mi to napovídala má paměť.
S tichým povzdechem jsem se zastavila. Úplně jsem zapomněla na svět kolem sebe. Klasika. Až jsem sama sebe udivovala, že jsem nezakopla o nějaký kořen nebo nenarazila čenichem do stromu. Ovšem jako by snad les už znal mé toulky mimo realitu a sám snad uhýbal svými stromky z mé cesty. Musela jsem se zasmát. Směšné.
Spatřila jsem Baghý ve společnosti šedého vlka s fialovýma očima. Na okamžik jsem se zamyslela, ale nepřipadal mi povědomý. Ale hlavní bylo, že se znal s Alfou, tudíž jsem nemusela mít obavy, že jde o nějakého dalšího vetřelce. Zrovna se pokoušeli rozbít meloun. Přišla jsem k nim blíž. “Ahoj, můžu vám nějak pomoct?“ Zeptala jsem se a přátelsky zavrtěla ocasem. Nechtěla jsem hned vychrlit, že s Alfou potřebuju nutně mluvit, takže v prvé řadě jsem se slušně nabídla pomoci dostat se jim pod tvrdou zelenou slupku, aby ochutnali červený sladký vnitřek. Páni, kdy já naposledy jedla meloun? napadlo mě v tu chvíli, ale nedokázala jsem si to vůbec vybavit. Možná to bylo někdy v mých mladších letech.

Tiše jsem pozorovala, jak si Jerry povede. A vlastně si napoprvé nevedl špatně, předvedl hbitost a obratnost, a docela i rychlost. Do karet mu sice nahrálo i to, že zajíc nebyl z těch, kteří by extra kličkovali, ale to podstatné předvedl. Ostatně byl také hodně mladý, takže tyhle vlastnosti by měl mít tak nějak v přednostech, než si vypiluje taktiku a podobně. Awarak na mě pokynul ze svého úkrytu, ale já už se vlastně chystala jít za nimi, protože Jerry měl hrdě svou kořist už pevně v zubech. “Dobrá práce, mladý pane,“ mrkla jsem na něj a zavrtěla ocasem. “Ještě jeden, dva takový menší tréninky a na podzim bys mohl jít s námi na vysokou,“ dodala jsem s úsměvem.
Pohlédla jsem na Awaraka, který se zajímal, jestli je všechno v pořádku. Nejspíš měl na mysli ty dva vetřelce, které jsem musela jít vyřídit. “Ano, jen dva takoví nudní otrapové, naštěstí už odešli,“ ujistila jsem ho s úsměvem a zavětřila. Bylo krásné letní ráno, na obloze ani mráček, do nosu mě zašimraly ranní paprsky, až jsem musela kýchnout. Ale když jsem zavětřila znovu, zdálo se mi, že cítím něco podivného. Něco jako vzdálený kouř, nebo co. Vyděšeně jsem začenichala znovu, úplně se mi zamotala hlava z toho, že by znovu hořelo v lese. Ačkoliv bouře nebyla, aby něco zapálil blesk, který udeřil třeba do stromu, ani slunko nesvítilo tak drasticky, aby zapálilo nějaké větvičky. Nesmírně se mi ulevilo, že tedy u nás se nic neděje, ale… Někde něco určitě ano. Snad i Asgaarský les je v pořádku, přemítala jsem v duchu. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že i kdyby hořelo ve vedlejším lese, byl by ten kouř cítit mnohem intenzivněji, zatímco tohle byl jen takový podivný závan.
Probrala jsem se ze zamyšlení. Jerry se spokojeně ládoval a očividně byl na svůj úspěch hrdý. “Tak, když je teď Baghý doma, já se konečně můžu jít konečně toulat po okolí, už ani nevím, kdy jsem naposledy vytáhla paty,“ oznámila jsem jen tak mimochodem svým společníkům. “Chtěl by mi někdo dělat společnost?“ Mrkla jsem na ně s úsměvem. Jerry však zavrtěl hlavou a mumlal mezi sousty cosi o tom, že má nějakou jinou práci. Věnovala jsem tedy svůj pohled Awarakovi, jestli mou nabídku přijme on. “Ale ještě předtím si musím promluvit s Baghý,“ dodala jsem a znovu zavětřila. Čenich mi napověděl, že Alfa s návštěvníkem budou u Ovocné tůně. Pomalu jsem se tedy vydala tím směrem.

//Ovocná tůň

Vlastně jsem pořád nechápala, na co si ten šedý vlk hraje. Nebo si jako myslel, že já mu skočím na lep? Zase brblal něco o tom, jak se Night jim odvděčuje za to, co spolu prožili a blablabla. Poslouchala jsem ho nejdřív jedním uchem, ale pak už ani tím. Ačkoliv jsem neměla ve zvyku se povyšovat a dívat se na někoho spatra, měla jsem sto chutí to v tomhle případě udělat, protože mě jinak nenapadalo, jak mu dát najevo, že mě rozhodně bulíky na nos věšet nebude. Takhle hloupé lži jsem vlastně snad ještě nikdy neslyšela. No, možná kdyby byl lepší herec, a tvářil se přirozeněji rozmrzele či vážně dotčeně nebo smutně, třeba bych mu i sedla na lep, ale takhle… Snad jsem mu mohla dát doporučení, aby si šel trénovat na někoho jiného a pak se zkusil za nějaký čas vrátit. Nicméně bych ale byla samozřejmě raději, kdybych jeho ani jeho společnici v tomhle lese už neviděla.
Každopádně jsem nemusela znovu vyzývat, aby odešli. Tentokrát už bych musela být ostřejší. To bylo horší, než když mi moje děti kdysi dávno jako malé odmlouvaly, že ještě nechtějí spát, nebo ještě chtějí na procházku tam a tam.
Momentálně jsem však znovu věnovala pozornost vlčici, které promluvila. Posměšně uvažovala nad tím, že Night zamrzl mozek, a jestli má takovéto výpadky častěji, mělo by se to nějak řešit. Nepřátelsky jsem na ni zavrčela, ale neměla jsem náladu se s ní o tomhle bavit. Pravda, Night jako by zamrzla, snad ne strachy, ale mlčela. Tím líp, aspoň se nepouštěla do otravné slovní potyčky.
Souhlasně jsem přikývla, když se Šedák znovu ujal slova. Totiž konečně řekl něco, co jsem slyšela ráda, a sice, že by měli jít, když je tu nikdo nechce. Konečně moudrá slova! Vzápětí jsem zaslechla známé zavytí, které patřilo Baghý. Jemný letní větřík mi k čenichu pak přinesl pach nejen její, ale nějakého jejího společníka, nebyla tedy sama. Zaradovala jsem se, že je konečně Alfa zpátky, takže si s ní budu moci promluvit. Zatím jsem však pohledem vyprovázela ty dva nevítané hosty, kteří si ještě něco mumlali pro sebe. “A už se sem ani nevracejte, nebo vám ty vaše smrduté kožichy osobně vypráším,“ zabručela jsem spíš polohlasně, i když by bylo lepší, aby mě ti dva slyšeli, nedělala jsem si iluze, že by se snad touhle radou řídili. “Všechno v pořádku? Už tady nějakou dobu otravovat nebudou, nemusíš se bát,“ mrkla jsem na Night a lehce do ní drcla čenichem.
Takže… Baghý sice byla zpátky, ale zatím ještě náš rozhovor musel počkat – protože jsem přeci měla rozjednanou ještě jednu věc. Zvedla jsem čenich a zavětřila, abych určila místo, kde se momentálně nacházel Jerry s Awarakem. Naštěstí byli celkem nedaleko, takže mi nedělalo problém je brzy objevit. Awarak zrovna něco Jerrymu trpělivě vysvětloval, ovšem než jsem přišla blíž, rozdělili se – Awarak zamířil ke křoví. Nechtěla jsem je vyrušovat a plést se do toho, když teď byli už defacto v akci. Dávala jsem tedy pozor, abych byla dostatečně tiše a nešlápla třeba na větvičku. Dovtípila jsem se, že si rozdělili role tak, že Jerry nažene zajíce k Awarakovi. To byl zajímavý přístup k lovu zajíce, ale… Vlastně proč ne. Já osobně ve dvou zajíce nikdy nelovila. Tedy s výjimkou dní, kdy jsem učila lovit svoje děti, nicméně i je jsem to učila jinak. Ovšem dneska tu byl učitel lovu Awarak.
Usalašila jsem se tedy za keřem nedaleko Awaraka, takže na mě mohl vidět a mrkla na něj, že se jim do toho nebudu plést, když jsem o část „přednášky“ přišla.

Ačkoliv jsem slušně požádala, aby šli jinam, k odchodu se neměli. A ten vlk mi ještě zkoušel hrát na city. Nespokojeně jsem mlaskla, když se zmiňoval o tom, že by tu na ně mohli počkat, že zcestovali velký kus kraje, aby se tu mohli s již zmíněnými vlčicemi potkat. Z jeho hlasu jsem ale neslyšela žádnou upřímnost, ani se tak netvářil. Možná krapítek pokory. Každopádně to měli smůlu. “Počkat na ně můžete i za hranicemi lesa na Galvataru nebo u řeky. Tohle je území smečky, ne nějaká čekárna,“ řekla jsem a už mi začínala docházet trpělivost. “Pokud se tudy někdo z nich bude vracet, tak je uvidíte. A pokud byste se minuli, řeknu jim, že jste je sháněli a čekáte na ně. Ať už tam nebo tam,“ ukázala jsem čenichem oběma směry.
Brzy se u nás objevila další postava, a sice mladá šedá vlčice. No, pach smečky celkem slabý, takže byla asi nějakou dobu mimo, ale dovtípila jsem se, že by to měla být Night Sea. Přátelsky mě pozdravila, ale na ty dva, respektive na tu vlčici, se moc netvářila, když se okamžitě naježila, zavrčela a vyštěkla na ni, co tam dělá. Ušklíbla jsem se a taky se mírně naježila. Hned jsem se dovtípila, že ty dvě asi moc velké kamarádky nebudou, to by se mladá slečna tvářila poněkud radostněji. Takže varianta číslo dvě – spíš přišli dělat problémy a prudit. Zamračila jsem se. Pohlédla jsem na šedého vlka, který s rádoby vesele káravým tónem, jak je to vítá, když za ní šla tak daleko. “No, evidentně vás Night Sea nevidí zrovna ráda, takže si myslím, že je načase, abyste si sbalili svých pět švestek a raději šli. Pokud vás takhle rády uvidí i Tati nebo Kaya…“ Významně jsem se odmlčela.
Stejně zamračeně jsem pohlédla na cizí vlčici, která mírně zavrávorala. Ale byla jsem si jistá, že to nebylo mou vinou, že bych se ji snažila oslabit pomocí halucinací, ostatně, už dlouho jsem tuhle magii nepoužila, a navíc to zatím nebylo potřeba.