Gallirea - Příspěvky uživatele

//Loterie 1

Moc jsem toho díky občasným záchvatům kašle nenaspala. Spíš jsem se tak potácela mezi spánkem a bdělým stavem, takže když mě to už přestalo bavit, rozmrzele jsem otevřela oči a koukala kolem sebe jako sůva. Krátce jsem zívla a rozkašlala se. “Sakra už,“ zabručela jsem, když už jsem konečně se uklidnila. Pak jsem se ohlédla směrem k Eloře. Naštěstí spala jako dudek, nejspíš ani nezaznamenala, že jsem tady měla záchvaty kašle. To se mi tedy ulevilo, protože bych byla vážně nerada, kdybych ji probudila.
Tiše, jak jen to šlo, jsem se zvedla a protáhla se. Čenich jsem měla tak částečně ucpaný hleny. Matně jsem si začala uvědomovat, že na mě během značkování promluvil Sigy, ale ani jsem mu nevěnovala velkou pozornost. Nebo spíš na mě něco houknul, ale… Co to jen bylo… Zavřela jsem oči a snažila se vybavit si, co na mě volal… Ach ano… Něco o rýmovníku, který by mi pomohl na rýmu. No jo, jenže… Já přeci byli neznám, tak jak jsem měla vědět, co je rýmovník a k čemu je dobrý? Začala jsem si hned nadávat, že jsem také mohla zastavit a věnovat mu trochu pozornosti, byla bych o něco moudřejší, když už jsem tady neměla žádného jiného rádce ohledně bylinek. Co jsem si tak vybavovala, tak snad nikdo ze členů smečky neměl zelené oči, abych hned věděla, co je jejich vrozenou magií. Takže bych se musela leda tak ptát. Tedy, mohli by to přeci vědět i bez magie, že jo, ale… S ní by aspoň mohli nějaký ten rýmovník vykouzlit…
Pomalu jsem došla k východu z úkrytu a rozhodla se, že se zkusím porozhlédnout po okolí, jestli najdu něco, co neznám a co by mohlo být ten rýmovník. Sice by bylo dobré i něco, co by uklidnilo i ty záchvaty kašle, ale i tohle bylo fajn. Cítila jsem se poněkud malátná, ale už mě nebavilo ležet o samotě tady v úkrytu. Rozhodla jsem se, že se vrátím k Ovocné tůni a doufala, že jednak nenakazím další členy smečky, a třeba už byla zpátky Baghý, tak bychom si mohly nějak promluvit ohledně smečky, respektive o jejích členech a jejich funkcích. A taky by bylo dobré, aby Sunstorm věděla, jestli u nás najde domov, nebo ne.

//Borůvkový les

//les

Neměla jsem sílu na to, abych vyskakovala někam do výšin, do jeskyně Bet, která mi právem nyní náležela. Vlastně jsem ani nad tím nikdy nepřemýšlela, nikdy se snad ani nestalo, abychom v jednu chvíli obývali úkryt všichni, nebo různě postavení vlci a různě podle toho byli ve svých jeskyních. Každopádně v tuhle chvíli jsem byla ráda, že jsem se sem vůbec dobabrala.
Snažila jsem se nekašlat, což bylo dost těžké, protože mě to dráždilo každou chvíli. Nechtěla jsem však probudit Eloru pro případ, že by zase spala. Když už jsem nemohla zakašlání odložit, tak jsem se to snažila dělat aspoň co nejméně nahlas. Nakoukla jsem tedy k místu, kde jsem byla před několika chvílemi. Mladá hnědá vlčice ležela tam, kde jsme ji nechali. Sigymu se tedy evidentně podařilo uklidnit ji. Nebyla jsem si jistá, zda spí, protože byla otočená ke mně zády.
Ulevilo se mi, že tu měla ještě dost vody, protože ačkoliv za normálních okolností mi nedělalo potíže nějakou další přivolat, nebyla jsem si jistá, jestli bych v téhle fázi únavy a vůbec celkového stavu byla schopná něco spáchat. Vzápětí jsem se ale zamračila, protože maso i vnitřnosti zůstaly netknuté – zřejmě tedy ještě nejedla. Což se sice na jednu stranu dalo pochopit, protože když byla předtím tak rozrušená, určitě ji to vyčerpalo natolik, že by zase nejspíš potřebovala spánek, na druhou stranu se potřebovala posilnit.
Už jsem ale neměla moc sílu nad tím vším dumat. Lehla jsem si dost daleko, abych ji nerušila svým kašláním a kýcháním, ale zároveň tak, aby věděla, že tu není sama, takže kdyby potřebovala, mohla by mě vzbudit, kdyby na mě houkla. Zpočátku jsem však nevěděla, jak si udělat pohodlí. Hned jsem však přišla na to, že ležení v klubíčku nebude to pravé ořechové; natáhla jsem se tedy na pravý bok. To bylo mnohem lepší, když hrudník nebyl nijak omezen. Několikrát jsem zafrkala a měla pocit, že mi snad do hlavy buší zobákem datel. “No, dámo, už nejsi nejmladší,“ brblala jsem si pod fousy. Přesto mě rozhodilo, že jsem celkem z ničeho nic takhle onemocněla – normálně přeci byly aspoň pár dní nějaké příznaky, ale mě to vyloženě srazilo jako valící se balvan. To byla má poslední myšlenka, než jsem se propadla do neklidného spánku.

//Ovocná tůň

Ačkoliv se mi začínala rozjíždět i rýma, ještě pořád jsem měla trochu čich, takže jsem cítila už jen slabý závan. Byl opravdu nejvyšší čas! Nejspíš to naposledy dělal Nori někdy na podzim. Další důvod se zachmuřit. Neměla jsem nic proti tomu, aby i ochránci občas trávili čas mimo smečku, přeci jen na to měli všichni právo, čas od času se vzdálit, aspoň se ale mohli ujistit, že hranice smečky jsou označené.
Jelikož jsem se ale začínala cítit vážně mizerně, musela jsem si pospíšit. Samozřejmě to nebyl důvod tuhle povinnost nějak odfláknout – tohle byla rozhodně důležitá věc, aby nám sem nevnikli cizí tuláci, kteří by si chtěli tohle území nárokovat. To bych jim hodně rychle vyprášila kožich, i když by možná byli v právu. Postupně jsem tedy obcházela území a u příslušných keříků a stromů přičapla, abych obnovila podpis našeho území.
Nikdy jsem vlastně ani nepřemýšlela nad tím, jak je náš les velký. Ostatně, nikdy dřív jsem se nevěnovala značkování důkladně. Co jsem si tak vybavovala, za svůj život ve smečce jsem to dělala jen párkrát, a bylo to takové rychlejší, protože jsem přeci jen neměla dostatečné postavení. No, možná jsem to naposledy absolvovala ještě coby dcera původních zakladatelů smečky. Když jsem se pak vrátila do smečky pod vedením Storma a Tailly, tak jsem to snad nedělala nikdy. Jeden si pak vlastně uvědomí, kolik stromů je důležité označit. U dvacátého jsem to však přestala počítat, raději jsem se soustředila na to, abych to udělala pořádně. Což začínalo být čím dál složitější, ten můj kašel musel být slyšet snad i vedle v Asgaaru.
Když jsem značila jednu velkou jabloň, pohlédla jsem vzhůru, což nebyl dobrý nápad, hned se mi zamotala hlava. A rychle ji sklonit také nebyl dobrý nápad. Na okamžik jsem tedy oddálila všechny čtyři nohy od těla, abych se nesložila, zavřela oči a chvilku počkala, než se to zklidní. “Tedy, to jsem slušně nachlazená, jako snad nikdy,“ zamumlala jsem, když jsem pokračovala k dalšímu stromu, tentokrát ještě blíž k hranicím s Asgaarským lesem. Tady jsem si vůbec dala záležet, aby značení bylo důkladné, i když jsme měli určitou dohodu, ale nikdy jsem ji nevyužila ani já, ani oni. Aspoň co jsem si tak vybavovala.
Párkrát jsem kýchla. Zavětřila jsem pak lehký pach nějaké cizí vlčice, která ale nevypadala jako tulačka. Ačkoliv jsem ten pach nebyla schopná stoprocentně identifikovat, připomínalo mi to mech. Takže bylo možné, že je obyvatelkou lesa, kde je tenhle druh porostu. Přeci jen tuláci jsou cítit vším možným. Navíc byl smíšený s pachem Sigyho, takže nejspíš se znali a vydali se někam spolu. To znamenalo, že Elora je teď sama. Zamračila jsem se. Ačkoliv jsem doufala, že Sigy by ji tam nenechal samotnou, kdyby se nebyl jistý, že to zvládne, rozhodla jsem se, že ji zkontroluji, než si půjdu sama lehnout a odpočívat.
Blížila jsem se k jeskyni, takže i tady jsem označila několik keříků a stormků. No, byla jsem ráda, že jsem aspoň nějak obnovila značení a doufala, že to nějakou dobu vydrží. Určitě bych neměla problém to za pár dní udělat znovu, pokud se nevrátí Nori nebo Kaya, případně Baghý, kteří by usoudili, že je potřeba udělat to pořádně. S dalším mega kýchnutím jsem vešla do úkrytu.

//jeskyně

Maeve samozřejmě nezahálela, stejně jako já se představila a tvářila se důležitě. Sunstorm, naproti tomu, jak se sluší a patří, byla pokorná. Zajímala jsem se, jestli zraněná vlčice něco nepotřebuje. Navzdory tomu, že jí zakručelo v břiše tak hlasitě, odpověděla, že nic nepotřebuje. Uznala, že má sice hlad, ale hned mě ujistila, že nás nebude obírat o zásoby. Jelikož ale určitě něco z úlovku zbylo a ona byla… jak to říct… nečekaným hostem, proč bychom jí nemohli kousek masa dát, že… Když už ji sem Sigy dovedl, abychom jí pomohli, tak ačkoliv jsem ji nemohla pustit do úkrytu, když nebyla členkou smečky, určitě by se nic nestalo, kdybych jí donesla kousek masa.
“No, na lov teď nemáš dost síly,“ řekla jsem, jakmile jsem si ji pořádně prohlédla. Jestli by se pustila za zajícem, tak za chvilku by jí došel dech. A když ne dech, tak síly. “Nedávno jsme byli na lovu, takže myslím, že bychom se mohli o kousek masa podělit, ještě něco určitě zbylo a ostatní členové smečky, kteří měli hlad, se jistě najedli.“ Pokračovala jsem.
Po chvíli jsem začala cítit nepříjemný pocit, jako by mě něco dráždilo na průduškách. Byl to celkem nepříjemný pocit, a i když jsem si několikrát odkašlala, tak se to o moc nezlepšilo. Znepokojeně jsem přešlápla z nohy na nohu. Sunstorm se vzápětí zajímala, jestli by se tu nenašlo pro ni místo. No, vlastně mě to ani nepřekvapilo, že se na to zeptala. “No, abych pravdu řekla, musela bych to probrat s Alfou. Nebo tu na ni počkáš. Bývalý Alfa totiž prohlásil, že momentálně nové členy nebereme, jen jsme udělali pár výjimek ohledně vlčat…“ Musela jsem se odmlčet, protože mě ochromil šílený záchvat kašle, až mi vyhrkly slzy do očí. Co se to sakra děje? Zamručela jsem v duchu otráveně. Okem jsem ujistila Maeve, že mi nic není, protože mi bylo jasné, že by ve své starostlivosti měla obavu, co se mnou je. “A s novou Alfou jsme zatím neprobíraly, jestli to změníme, naše funkce se změnily nedávno,“ vysvětlovala jsem dál, i když jsem vlastně nemusela. Stačilo říct, že by si měla počkat na Baghý a promluvit si s ní o tom. “Já si ale myslím, že bychom tu ještě jedno místo našly,“ povzbudivě jsem na ni mrkla a odfrkla si. Ne však nijak opovržlivě, ale protože se mi začínalo něco usazovat i v čenichu. “Každopádně však tohle nemůžu rozhodnout sama a Baghý je teď mimo smečku, takže tu na ni budeš muset chvíli počkat,“ řekla jsem a lehce pohodila ocasem, aby Sunstorm měla nějakou malou naději.
Co se týkalo dalšího člena smečky, o kterém jsem nevěděla, a nejspíš jen já, protože Maeve mi hned vysvětlovala, o koho se jedná, respektive mi ji popsala. Awarak její slova potvrdil a dodal, že malá se jmenuje Night Sea. Zavřela jsem oči a nenápadně zavrtěla hlavou. Opuštěná vlčata a ještě ke všemu před zimou… Tedy, než přišla sem, samozřejmě, teď už zima dávno vládla plnou silou. Takže jsem už nic neřekla, jen jsem přikývla, že rozumím. Pak jsem se ale zpětně zarazila nad tím, co říkala Maeve – že o malé šedé vlče se stará Kaya. Překvapeně jsem zamrkala. “Takže ochránkyně teď dělá pečovatelku,“ zabručela jsem si spíš sama pro sebe. Bylo to překvapení, měla jsem za to, že Kaya moc vlčata nemusí. Možná se to týkalo jen Maeve, nebo prostě změnila názor. No, rozhodně jsem na tohle téma s ní musela dát řeč, protože to navíc souviselo s její funkcí ve smečce – pokud nechce dělat ochránkyni a raději by pečovala o vlčata, musely jsme to s Baghý přeci vědět. To mi připomnělo jednu věc – nevěděla jsem, jak dlouho je zase Kaya pryč, zřejmě odešla zase hned, jak se vrátila s Maeve, protože teď tu její přítomnost cítit nebyla, a nevěděla jsem, jak dlouho je pryč Nori, ale rozhodně by asi bylo načase obnovit značkování území, protože to evidentně ani jeden z nich neudělal. Zamračila jsem se a znovu zakašlala. Zřejmě jsem se nachladila, což mi teda na náladě moc nepřidalo. Navíc mě docela začínaly bolet klouby a cítila jsem se poměrně unavená, ačkoliv jsem spala chvíli poté, co jsme se postarali o Eloru, a také jsem byla najedená.
“Teď mě prosím omluvte,“ zahuhlala jsem. “Musím něco zařídit a necítím se dobře. Půjdu radši do úkrytu, abyste nechytili kašel ode mě. Maeve, Awaraku, dělejte prosím Sunstorm společnost, než se vrátí Baghý a probere s ní možnost členství ve smečce,“ otočila jsem se na dva jmenované. Za žádnou cenu by tu neměla být sama. “Maeve, u úkrytu je ještě nějaké maso, které zbylo z lovu, dones něco Sunstorm, aby nabrala sílu a zahnala hlad,“ mrkla jsem ještě na mladou vlčici a doufala, že ze svého úkolu bude mít radost.
“Těšilo mě, Sunstorm, ještě se uvidíme,“ usmála jsem se na vlčici, než jsem mávla oháňkou a za občasného kašlání a kýchání se vypravila směrem do lesa, abych obnovila značení území.

//les

Jak jsem mlčky kráčela, ze zamyšlení mě vytrhnul hlas Maeve, která se zajímala, jestli se něco stalo. Místo odpovědi jsem jen zavrtěla hlavou a lehce se usmála, aby si nedělala starosti. Nechápala jsem, proč Sigy neřekl rovnou, abychom se držely stranou a nerušily ho v pomoci Eloře. Ano, možná bylo hektické reagovat tak, jak jsme reagovaly… Na druhou stranu… Když se někdo probudí takhle vyděšený a dezorientovaný, tak je snad logické, že se ho snažíte hned uklidnit, ne? Prostě jsem se v něm nevyznala. Měla jsem za to, že jsme se aspoň trošku spřátelili… No, evidentně jen v mé hlavě. Každopádně už jsem nad tím nehodlala dumat. Ačkoliv by byla škoda, kdyby odešel, stejně to měl určitě v úmyslu a nic by ho nepřesvědčilo. Možná kdyby tu byla jeho partnerka nebo aspoň některé z jeho dětí, ale takhle…
Došly jsme k tůni a já hned varovala mladou vlčici po svém boku, aby nevstupovala na led. Ujistila mne, že to ví, jen jí to uklouzlo. Zazubila jsem se na ni. Vlastně jsem ani nepostřehla, jestli tomu bylo tak. Ovšem věděla jsem, že taková věc, jako je led, svádí k blbnutí a dovádění. Nicméně na to bylo ještě brzy. Ale sněhu bylo dost, takže jsem trošku doufala, že bychom si mohly zadovádět aspoň v něm. Až nebudu muset řešit věci ohledně nováčků nebo zraněných vlků. A pokud nedostanu košem. Sice byla Maeve ještě pořád vlče, ale teď už přeci jen větší slečna, takže kdo ví…
Pozdravila jsem mladou zraněnou vlčici a vlídně se na ni usmívala. “Ano, to je on,“ potvrdila jsem její slova, že Sigy je ten hnědý vlk, který pajdá na jednu nohu. Také mi prozradila své jméno. “Těší mě, já jsem Aranel. Beta Borůvkové smečky,“ představila jsem se na oplátku a rovnou dodala své postavení, aby věděla, že mluví s někým důležitým. Tedy ne, že by ostatní nebyli, ale zkrátka že jsem výše postavená. Maeve, která se snažila vypadat hrdě a důležitě, nakonec jen tak nesměle pípla na pozdrav. Otočila jsem hlavu směrem k Awarakovi, který promluvil a málem jsem ho přehlédla a kývla mu na pozdrav. Odpověděl na Maevinu otázku, zda byl také na lovu. Dál vysvětlil, že zatímco Ljós šel někam s vlčaty, on tu hlídá Sunstorm, kdyby se jí přitížilo. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlčata? Ono jich je tu víc, než jen Jerry? No nejspíš ano, protože nemohl myslet Eloru nebo Maeve, protože jednak jedna byla zraněná v jeskyni, druhá po mém boku, navíc obě už to byly skoro dospělé vlčice. “Baghý se nezmínila, že bychom tu měli ještě nějaké vlče, vím jen o Jerrym, kterého nahonem přijala, než jsme vyrazili na lov,“ řekla jsem s tázavým pohledem upřeným na Awaraka. No, bylo to asi směšné, že jsem jako Beta nevěděla vše… Ale pokud tu bylo nějaké vlče, které přijal ještě Blueberry a jen nás neinformoval, nebo se Baghs zapomněla zmínit…
“Jak se cítíš? Nepotřebuješ něco?“ Otočila jsem se znovu k Sunstorm. Vypadala dost zdrchaně, nejspíš na tom nebyla vůbec dobře, když ji Sigy našel. Sice jsem ji nemohla odvést do úkrytu, aby se zahřála, protože to bylo přeci jen riskantní, když nebyla členkou smečky, ale rozhodně jsem jí mohla poskytnout trochu vody, aby se napila, byť by byla dost ledová, ale rozhodně lepší, než olizovat sníh. A možná bychom jí mohli dát kousek masa, jestli nějaké ještě zbylo z lovu. Využila jsem aspoň své magie a přivolala teplejší vítr, aby Sunstorm nebyla taková zima.

//Jeskyně (přes les)

Vykoukla jsem z úkrytu. Div mi hned neumrznul čumák. Pěkně za tu dobu, co jsme byli v úkrytu, přituhlo. Zima už teď řádila na plné obrátky. A nejen tím, že mrzlo. Také byly všude sněhové závěje. Je fakt, že jsem zaslechla skučení větru, ale nijak jsem tomu předtím nevěnovala pozornost, protože jsme byli v teple a bezpečí. Minulou noc tedy nejspíše byla luxusní fujavice. Byla jsem tedy ráda, že takhle z rána to ustalo. Sice ještě sněžilo, ale už nefoukal studený vítr, který by nám znemožnil cestu. To bych musela poslat Sigyho do háje rovnou, ať si pomeranče vykouzlí sám. To je nápad! Měla jsem mu to říct rovnou, když mi neuměl říct, abychom se držely stranou a nechaly ho pracovat. Chtěla jsem jen El uklidnit a místo toho jsem to zase solidně zvorala. Měla jsem vztek na sebe i na Sigyho. Se zatnutými zuby jsem vykročila směrem k tůni.
Maeve vedle mě kráčela kupodivu chvíli tiše. Musely jsme se především soustředit na cestu, protože v těch závějích se šlo špatně. Mohla jsem sice pomocí vzduchu nějak sníh odvát, ale na to jsem neměla náladu. Místo toho jsem ztěžka kráčela vpřed a cítila, jak mi brní polštářky na tlapkách z toho ledového sněhu.
Tůň naštěstí nebyla daleko, ale jak jsem správně předpokládala, kromě toho, že byla z větší části zamrzlá, bylo na ní spousta navátého sněhu. A široko daleko žádné ovoce. Otráveně jsem se ušklíbla. “Ať tě ani nenapadne vstupovat na led. Ještě není dost pevný na to, aby tě unesl,“ varovala jsem Maeve přísně předem, protože mi bylo jasné, že ve svém aktivním zápalu pomoci Eloře by vlítla na led hlava nehlava. A možná ani nevěděla, co je led a že ačkoliv teď poslední dobou mrzlo, nebyla jeho vrstva dost pevná. Pokud ano, tak jen na krajích, ale ve středu určitě ne.
Rozhlédla jsem se kolem a zavětřila. Podle všeho tu bylo cítit Awaraka s Ljósem, a ten novější pach, na který jsem ještě nebyla zvyklá, patřil nejspíše Jerrymu. Neviděla jsem však ani jednoho. Díky sněhové vánici nebylo vidět jejich stopy, nicméně jsem předpokládala, že se vypravili k řece. Cítila jsem ještě dva pachy, které mi nebyly známé. Jeden mizel stejným směrem, jako Ljós a vlče. Druhý byl stále přítomný, tak jsem se za ním vypravila. Brzy jsem zahlédla hubenou mladou vlčici s roztrhnutým uchem a jizvou na čele. Její kožich pokrývaly skvrny od krve. Zakroutila jsem nenápadně očima a doufala, že Maeve to nerozruší. Že to předtím byl jen nějaký zkrat. Domnívala jsem se, že to bude ta tulačka, o které mluvil Sigy. Došla jsem až k ní. Zvolila jsem uvolněný a přátelský přístup, i když jsem byla ostražitá, protože navzdory zranění by od ní mohlo hrozit cokoliv. Přesto jsem však nepouštěla hrůzu. Zastavila jsem se několik metrů od ní. “Ahoj,“ pozdravila jsem ji a lehce se usmála. “Ty jsi ta slečna, kterou sem dopravil náš člen Sigy?“ Zeptala jsem se. Její jméno mi Sigy neřekl, možná ho sám neznal. Já jsem se zatím nepředstavila, to bylo na ní. Bylo docela hloupé, že ji tu nechali samotnou. Cizí, leč zraněný vlk na území smečky… Úžasné.

Maeve potvrdila má slova, že nikde nehořelo. Tedy, to spíš byla moje domněnka, ale když ona s Kayou někde byly, tak třeba odtamtud viděly, co se kde děje. Vybídla jsem ji, aby mi něco ještě pověděla, protože jsem na ní viděla, jak zoufale touží vyprávět, co zažila. I když jsem čekala příval slov, jak nebude vědět, kde začít, kde skončit, a co zmínit, tak to naštěstí mělo hlavu a patu. Údajně vylezly na nějaký kopec. Lehce jsem přikývla a usmála se. Jistě, pro mladou vlčici to byla jistě pořádná dřina, i když možná menší, než jak mi dramaticky popisuje, ale rozhodně to bylo dobré pro její fyzičku a svalovou hmotu. Dál se zmínila o nějakém lese, ale její ptačí přítel s nimi nebyl. No, přeci jen měl také svou hlavu a tak nejspíš dělal Maeve společnosti jen tehdy, pokud chtěl on sám. Nad jejími dalšími slovy jsem se však musela zazubit, protože dodala, že se Růženka nejspíš schovává před Kayou, protože ji považuje za čarodějnici. Tiše jsem zabědovala, co asi zase Kaya řekla, nebo nedej Bože udělala tomu malému pernatému stvoření. Ovšem nejspíš to nebylo až tak dramatické, to by se jistě Maeve smrtelně urazila a ve výpravě s Kayou nepokračovala. Nebo možná jen do doby, než by ji dovedla domů. I když, jako každé mrně, by na nějakou takovou menší křivdu asi brzy zapomněla.
Z rozhovoru nás vyrušilo Elořino prudké probuzení. Nečekala jsem na nic a přiskočila k ní, abych ji uklidnila. Maeve se nenechala pobízet a byla mi hned v patách, ale El nás nevnímala. Sigy nás poslal pro oranžové ovoce k tůni. Podívala jsem se na něj jako na malomocného. Vždyť je zima! Pokud tam nějaké vůbec bude, tak zamrzlé. A nepoužitelné… Protestovala jsem ve své mysli. Jestli potřeboval být s Elorou sám, aby ji nějak uklidnil a nechtěl, abychom zacláněly, mohl to říct rovnou. Zamračeně jsem se otočila a houkla na Maeve. “Pojď, jdeme se tam podívat,“ vykročila jsem přitom směrem ven z úkrytu. U vchodu na mě dýchl studený vzduch. Lehce jsem se otočila a pomyslela si, zda si ze mě Sigy dělá blázny.

//Ovocná tůň (přes les)

Téma ohledně vlků a jejich funkcí zde jsme tedy uzavřeli. Ostatně, to bylo především na jednání mně a Baghý. Sigy však nic k tomu neřekl, ale také jsem se otevřeně neptala.
Ujistila jsem tedy Maeve, že lovit můžeme začít na jaře, protože zatím ještě není dost velká a silná. Samozřejmě otevřela papulu a začala protestovat, ale než jsem ji stačila pokárat, zmlkla sama. Úplně mi v tomhle připomněla Aithéra. Mami, kdy už konečně půjdeme lovit jeleny? Ale mami, vždyť já už jsem velký! Jsem ještě větší, než sestřičky, i když jsem nejmladší! Nemusím se učit lovit zajíce, to je pro holky, já složím jelena levou zadní! Při té vzpomínce jeho dušování se jsem se musela usmát. Jak se naparoval, aby mi dokázal, jak je velký, přitom mu bylo tehdy sotva půl roku, takže ani ještě nedosahoval mé výšky. Možná tak s bídou se blížil k polovině, ovšem na důkaz své velikosti dával čumáček vysoko nad hlavu. Ovšem Aurora s Niké se samozřejmě dušovaly, že ani ony se nemusí učit lovit zajíce, protože jsou nejlepší, nejšikovnější, nejrychlejší, nejobratnější a můžou lovit vysokou s patra a bez přípravy. Drobátko jsem posmutněla, ale nedala jsem na sobě nic najevo, nechtěla jsem vysvětlovat, co se stalo nebo na co jsem myslela.
Sigy už ale vypadal dost rozhodnutý, když oznámil, že Borůvková smečka není pro něj. No, nechápala jsem, jak to mohl tak brzy soudit, protože zase tak dlouho nebyl, ale… Nechtěla jsem mu to vymlouvat, přesvědčovat ho, ani nic jiného. Jestli to tak zkrátka cítil, tak tomu tak nejspíš bylo. Věděla jsem, že nikde se asi nikdo nezačne hned cítit jako doma. Zvlášť, pokud vystřídal několik smeček. Tam, kde se narodil, tomu se nic nevyrovná. Ovšem to místo už neexistovalo. A ani toulání nebylo pro něj, stejně jako pro mě ne. Ale já aspoň měla to štěstí, že se obnovila moje rodná smečka a mohla jsem se vrátit. Kdo ví, jak by to se mnou bylo dneska. Jestli bych dodnes zůstala ve Smrkovém lese… I když vlastně to bylo vyloučené, když jsme tam právě byli lovit, takže nejspíš Atray smečku rozpustil a všichni odešli. A kdybych se snad měla toulat sama, bez Coedena… To bych asi nezvládla a zkoušela si hledat nový domov.
Přestala jsem uvažovat nad tím, co by kdyby, a byla ráda, že jsem prostě ve svém domově a jsem spokojená. “Jak myslíš,“ řekla jsem nakonec, když oznámil svůj záměr zkusit hledat svého otce. Já bych toho svého hledat nešla, protože bych ho nenašla. Nevěděla jsem, zda byl ještě naživu, ale věděla jsem, že i kdybych se rozkrájela, nenašla bych ho. Pokud by to sám nechtěl.
Slova se znovu ujala Maeve, která se svěřila, že byly s Kayou v horách. Zvědavě jsem na ni pohlédla, když pokračovala. Bylo zvláštní, že zrovna ony dvě spolu někde byly, protože jsem měla za to, že ji Kay moc nemusí. Ale bylo možné, že nakonec na ni změnila názor. Mladá vlčice se zmínila o tmavém kouři, špatném dýchání a vůbec všechno bylo zvláštní. Přikývla jsem. “Ano, tady jsme také cítili podivný pach a kouř. Trochu nám to komplikovalo začátek lovu. Ale zřejmě nikde nehořelo?“ Zeptala jsem se zamyšleně. Možná jedině hodně na severu, takže oheň vidět nebyl, ale cítit to bylo hodně daleko, až tady ve středu Gallirei. Na druhou stranu bylo by zvláštní, kdyby nikdo nežádal naši pomoc, ale možná jen zkrátka nebyla potřeba, kdo ví. Pak mi Maeve odpověděla, Kaya se vrátila do lesa s ní, ovšem šla dělat chůvu nějakému mrněti. Nejspíš se jednalo o Jerryho, o žádném jiném vlčeti jsem nevěděla. Co jsem však věděla, tak to, jak Maeve ráda vypráví, co se jí přihodilo. Sice jsem to původně nechala na ní, jestli mi o tom bude chtít vyprávět sama, ale vzala to celkem skromně. “A co Růženka, byl s vámi? Potkaly jste nějaké zajímavé vlky, nebo zažily nějaké dobrodružství?“ Zeptala jsem se nakonec. I když dobrodružství bylo pro dospívající vlčici už jen to, že se vydala na nějakou takovou větší výpravu. Pohlédla jsem na Sigyho, snad mu nevadilo, že jsem mládě vybídla, aby se trochu vykecalo.
Ještě než s tím začala, zajímala se o Flynna. Zběžně vysvětlila, jak se znají, nebo respektive že byli spolu někde u řeky. Vzpomněla jsem si, že jsem je tam zahlédla, když jsem se tam potkala i já se Sigym, takže od té doby nejspíš ti dva spolu trávili nějaký čas. Sigy pak potvrdil svá slova. Jeho syn se zatím nevrátil a tipoval, že šel hledat svou matku. Tiše jsem odfrkla. Tak tady to bylo naopak - děti hledali své rodiče. Hmmm… Většinou to bylo tak, že potomci odcházeli z domova objevovat svět.
Překvapeně jsem se otočila směrem, kterým jsem zaslechla tenký hlásek. V první chvíli jsem si nebyla jistá, ale vážně to byla Elora. Vyděšeně vylétla do sedu, zmateně se dívala kolem sebe a marně lapala po dechu. Nejspíš měla nějaký živý sen a teď z toho byla v šoku. Vyskočila jsem na nohy a byla hned u ní. “Eloro,“ oslovila jsem ji tlumeným hlasem. “El, slyšíš mě? Všechno je v pořádku. Jsi v bezpečí, doma, v úkrytu,“ mluvila jsem na ni ve snaze ji uklidnit. Přitom jsem hodila prosebný pohled na Sigyho, aby mi pomohl. Vzápětí jsem doufala, že se Maeve nenaštve a nebude dotčená, že jí byla sebrána pozornost, když o málo starší vrstevnice potřebovala pomoc. Pohlédla jsem tedy i na ni, aby přišla k nám a byla připravena pomoct i ona. Třeba by jí to dodalo pocit nějaké té důležitosti.

Sigy souhlasil s tím, abychom s Baghý probraly situaci ohledně postavení a funkcí vlků u nás ve smečce. Zároveň dodal cosi o tom, že by chtěla Alfa dát naší mladé Tati funkci ochránce, protože na to má povahu. Také už Awaraka a Ljóse jmenovala lovci. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná nebylo od věci slyšet jeho názor, jakožto někoho nezaujatého. Ale měla jsem pocit, že funkce se tu udělují brzy. Musela jsem souhlasit s tím, že Awarak a náš němý člen si vedli dobře. Jelikož jsem také s Awarakem byla na lovu podruhé, mohla jsem potvrdit, že je šikovný a spolehlivý, takže u něj jsem problém s jmenováním do funkce neměla. Ovšem jeden lov byl podle mě ještě dost málo na to, aby tu funkci také dostal bílý huňáč. Bylo by také dobré, kdyby se o tom aspoň Baghý zmínila, když už. Možná to se mnou nemusela probírat, protože to byla její věc, nicméně já bych se to, jakožto její zástupce, měla dozvědět od ní, když už nechtěla znát můj názor. Stejně jako jsem nemohla v téhle chvíli říct, jestli by Tati zvládla funkci ochránce. Na to jsem ji znala málo. Ano, jako vlče jsem ji vychovávala, starala se o ni a dohlížela, ale co vyrostla, skoro pořád někde byla. Dost jsme se míjely a nemohla jsem tedy v téhle věci také nic říct. Stejně jako Nori a i Sigiy byli do svých funkcí jmenování podle mého dost brzy poté, co se přidali do smečky. Byla jsem asi ostuda, že jsem v tomhle směru také neměla žádný přehled. Takže další důvod k tomu, abych věnovala zvýšenou pozornost ostatním členům smečky a jak si vedou. “Nu, uvidíme. Rozhodně to bude na programu hned, jak se zase s Baghý potkáme,“ řekla jsem k tomu jen.
Zněl celkem rozhodně, když znovu prohlásil, že odejde. Tiše, s modrým zrakem sledující jeho zlatavý, jsem poslouchala jeho vysvětlování, jak hledal domov, ale vůbec se mu to nedařilo. Ani jako coby tulákovi s Coedenem, ani členstvím ve smečkách, které jmenoval, a že jich bylo. To snad byly všechny, které tu byly. O některých jsem ani neslyšela. Svěsila jsem uši. “To mě mrzí, že se ti nepodařilo najít to správné zázemí. Já jsem se s Coedym také nějakou dobu toulala, když moje matka rozpustila původní Borůvkovou smečku. Ale není to život pro mě, nebyla jsem šťastná, i když se svým partnerem po boku. Zkusili jsme se přidat do Smrkové smečky, a bylo to celkem fajn, ale necítila jsem se tam úplně doma. I když s Atrayem, jeho dětmi i pár dalšími členy jsme si dobře rozuměli. A když jsem se pak potkala se Stormovým synem, mým bratrancem, a dozvěděla jsem se, že jeho otec a Tailla Borůvkovou smečku obnovili, musela jsem se sem vrátit. Tady jsem se narodila a tady také nejspíš zemřu. Je to, jako bych tu zkrátka zakořenila, jako nějaký strom,“ pustila jsem se do krátkého povídání. No, krátkého… Rychle jsem zkontrolovala, jestli Sigy svým kecáním neuspávám. Zatím to však vypadalo, že mi věnuje pozornost, ale třeba to bylo jen ze slušnosti. “Jsi tady jen krátce, zkus dát ještě Borůvce šanci. Aspoň do toho konce zimy,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. Bylo mi jasné, že k tomu, aby se tu cítil dobře, nebylo potřeba jen příjemné zázemí. V lese bylo bez pochyb krásně, hlavně na jaře i v létě, ale musela jsem uznat, že ne každému vyhovuje ta všudypřítomná ovocná vůně. I když na to by se zvyknout dalo. Především tu však potřeboval mít pár přátel, na které se bude moci spolehnout, ale s tím jsem mu moc pomoci nemohla. Spřátelit se musel on sám. Já jsem mohla pomoci jen v tom, že kamarádkou budu i já sama. A když tu nebyla jeho partnerka, to mu asi také moc na náladě nepřidalo. Rozhodně díky své empatii jsem dost dobře věděla, jak se asi cítí. Nehledě na to, že jsem vesměs zažila to samé.
Když k nám vpadla Maeve a já jí v klidu vysvětlila, že krev, kterou vidí na mém kožichu, není má, a pověděla jí stručně, co se stalo na lovu, zdálo se, že to mladou vlčici uklidnilo. Takže se mi trochu ulevilo. Nechtěla jsem ji peskovat za to, že z rozrušení, leknutí, nebo nějaké nepříjemné události se rozplakala, na to měl právo každý. Trošku si ulevit a holt někdo plakal, někdo zuřil, někdo se smál… Navíc to byla slečna v pubertě a jako taková jistě měla nálady jako na houpačce a nevěděla, co si sama se sebou počít. Trošku jsem v ní poznávala sebe. A také svou dceru Auroru, ještě než zmizela z mého života. Zavrtěla jsem hlavou na její slova, že tam měla být s námi a pomoct nám. Vzápětí se dušovala, že se neflákala, protože byla s Kayou na nějaké pátrací misi. “Sice jsi už hodně vyrostla, ale na lov jsi ještě mladá. S tím začneme na jaře,“ řekla jsem a pohlédla na Sigyho, který nevzrušeně sledoval Eloru a nechal nám klid. Byla jsem sice zvědavá, kde to s Kayou byly, ale raději jsem nechala na ní, jestli se mi svěří. Bylo to jen na ní. “Vrátila se Kay s tebou? Dlouho jsem ji neviděla,“ zeptala jsem se jen. Lehce jsem pohodila ocasem a potlačila zívnutí.
Maeve se pak ptala, jestli jsme neviděli Flynna. Na to jsem jí neodpověděla, protože tohoto Sigyho syna jsem neviděla hodně dlouho. Sigy jí ale odpověděl, kde ho naposledy viděl. Bylo však dost dobře možné, že už je dávno někde pryč.

Musela jsem uznat, že na Sigyho slovech něco bude. Ačkoliv jsem moc medvědů za život nepotkala, nejspíš si vážně hleděli svého, pokud je někdo nějak neohrožoval, což by takový prcek oproti němu, jako je vlk, asi těžko mohl, a navíc, každý měl pud sebezáchovy, takže by se sám od sebe medvědovi určitě vyhnul. Navíc ti už stejně byli touhle dobou uloženi k zimnímu spánku. A co se týkalo nějakého tuláka… No, mohla klidně narazit na nějakého rváče, který záminku nepotřebuje, nebo si nějakou vytvoří, nebo mu stačí jen málo. Nicméně jsem se rozhodla, že nad tím nebudeme spekulovat, to bychom se tu mohli dohadovat do aleluja. A ještě bychom se mohli pohádat, což bych rozhodně nechtěla. Na to mi přišlo naše přátelské pouto příliš křehké, pokud se to tedy dalo nazývat přátelstvím. Ono dva delší rozhovory a neopětované hraní si v řece se asi moc přátelstvím zatím považovat nedalo, ale… Rozhodně jsme si byli aspoň o malinko bližší.
“No, třeba nám poví sama, co se stalo. Ať tak či onak, jsi hodný, že jsi jí pomohl,“ řekla jsem a mile se na něj usmála. Rychle jsem mrkla směrem k Eloře, která pořád nevěděla o světě. Trošku neklidně jsem se zavrtěla. Možná by bylo dobré ji zkusit probudit, aby se aspoň najedla a pak by mohla pokračovat ve spaní. Z uvažování mě však znovu vytrhnul Sigyho hlas. “Uvidíme. Třeba by našla nějaké uplatnění ve smečce, pokud by o to stála a prokázala to. Nicméně nevím, jestli přijímáme další stavy, ještě Blueberry prohlásil, že další hladové krky momentálně nebereme, tak je otázka, jestli se Baghý rozhodla to změnit, nebo to platí a ohledně přijetí Jerryho udělala výjimku, protože je to mládě a to přeci nemůžeme nechat napospas svému osudu v zimě,“ řekla jsem zamyšleně a natáhla si přední nohy před sebe. “To budu muset s Alfou probrat, stejně jak to vidí s některými členy smečky. Hlavně s těmi, co mají nějakou funkci, jestli ji vykonávají. Třeba Wizku mi přijde, že na to poslední dobou kašle. Je pečovatelka jako já, a ačkoliv v začátcích byla ta… řekněme vytíženější… teď mi nepřijde, že by se tomu nějak věnovala. Nebo jak si vede Nori jako ochránce,“ pokračovala jsem a raději se zarazila, abych Sigyho nezačala nudit, i když možná by mohl poradit, co on sám viděl nebo neviděl, nebo jaký má z toho dojem on.
Zastříhala jsem ušima a překvapeně zamrkala, když oznámil, že chce odejít ze smečky. Sice Baghý slíbil, že počká, než skončí zima, ale možná půjde dřív. No… Nechtěla jsem se ho ptát na důvody, to byla jeho věc. Každopádně by to byla škoda, přijít o někoho s jeho schopností pomáhat zraněným vlkům pomocí bylinek. Jak si vede ve funkci učitele jsem nemohla soudit, zatím jsem ho s žádným vlčetem neviděla. Tedy že by ho něčemu učil, dohled nad Jerrym během našeho lovu jsem počítat nemohla. Navíc se jevil jako někdo, kdo je rozumný a spolehlivý. V zápětí mi došlo, že jsem už dlouho neviděla jeho partnerku. A potomky jakbysmet. Možná se rozhodli odejít společně. Nebo oni šli dřív a on ještě váhal… Nebo se rozešli… Nebo prostě Lyl zmizela, sotva vlčata odrostla, aniž by něco řekla… V duchu jsem se ušklíbla. To by bylo stejné jako u mě a Coedena. “To by byla škoda,“ řekla jsem tiše s očima upřenýma na své tlapy natažené dopředu. “Někdo takový spolehlivý, rozumný a s tvými schopnostmi magie by nám tu rozhodně scházel,“ řekla jsem upřímně. “Přemlouvat tě nebudeme, ty sám musíš vědět, jestli stojíš o to tu s námi zůstat. I když si to třeba rozmyslíš,“ dodala jsem ještě. Kdo ví, co by ho tu mohlo držet. Nebo kdo… “Nicméně souhlasím s tím, abys tu zůstal přes zimu, nebo aspoň dokud bude sníh a mráz, aby ses měl kde ukrýt,“švihla jsem ocasem. Třeba mu vyhovoval víc život tuláka a smečku si vybrali, aby měli kde vyvést a vychovat vlčata. No, rozhodně jsem ho nechtěla zatěžovat svými průpovídkami o tom, jak tulácký život třeba pro mě vůbec není.
Do úkrytu vpadla uplakaná Maeve. Docela mě to polekalo. Ale na moji otázku dospívající slečna nebyla schopna odpovědět. Respektive z ní vypadlo, že vlastně ani neví a hned se omlouvala. “Nic se neděje,“ ujistila jsem ji laskavě a škádlivě ji zatahala za ucho. Doufala jsem, že se brzy uklidní. Třeba bylo něco, co ji rozhodilo. Trochu mi napovědělo, že se možná lekla, že jsem zraněná, když viděla na mém bílém kožichu zaschlé stopy krve. Vzápětí Maeve vyzvídala, co se stalo. “Elora se zranila při lovu. Respektive útočící jelen ji zranil, když chtěl napadnout Baghý a ona mu skočila do cesty,“ vysvětlila jsem krátce. “Já mám asi trochu její krve na sobě, když ji Baghý nesla na zádech a jí ji jistila, aby nespadla. Ale už bude v pořádku, Sigy Eloře hodně pomohl,“ dodala jsem s povzbudivým úsměvem, abych ji uklidnila. “A krev, co mám kolem tlamy a na náprsence, to bude od jídla. Měla by sis taky dát, je toho dost,“ dokončila jsem vysvětlování a ukázala čenichem na hromadu masa. Bylo dobré, že jsem toho vzala víc, takže se mohla nadlábnout i Maeve, i tak by toho pro El zbylo dost.

Sigy mi vysvětlil, že oni s Jerrym z toho lovu moc neměli, protože našli zraněnou tulačku. Se zaujetím jsem tedy poslouchala jeho slova o tom, že by ji klidně nechal na pospas svému osudu, kdyby nehrozilo, že malý vlček, kterého měl na starosti, ztropí scénu. Naklonila jsem hlavu na stranu. Byl to celkem nekompromisní přístup, ovšem na druhou stranu asi na tom něco bylo, že si tuláci o sobě hodně myslí a pak čekají, že se o ně postará nějaká smečka, když se něco nevydaří. Musela Jsem se nad tím zamyslet, protože upřímně řečeno jsem se snad nikdy nesetkala s nějakým zraněným tulákem, který by na tom byl tak špatně, že by potřeboval moji pomoc. Na to jsem však nebyla dost lhostejná, abych daného jedince nechala bez pomoci. Jen bych asi byla opatrnější s tím, abych ho dovedla do smečky. Možná bych mu pomohla, dokud by to bylo nezbytně nutné.
“Možná to nebyla její vina, třeba ji někdo napadl. Třeba jiný vlk, nebo dokonce medvěd…“ pronesla jsem zamyšleně. Takže jsem předpokládala, že se Baghý vydala směrem za zraněnou tulačkou k tůni, předtím se o tom Sigy zmínil, než jsem se vypravila do říše snů. Asi bychom jí pomoc neodmítli, ale rozhodně by to chtělo, abychom se měli na pozoru, kdyby nám chtěla páchat nějakou neplechu. Ostatně, pro dobrotu na žebrotu, že. Byla jsem sice dobrá duše, ale také pořád stejně nedůvěřivá. “Uvidíme, co se dozvíme a co se z toho vyklube,“ dodala jsem ještě nakonec.
Vzpomněla jsem si, že než jsme šli na lov, chtěl Sigy se mnou a Baghý mluvit, ale předpokládala jsem, že když vedl rozhovor s Alfou, zatímco jsem spala, tak to s ní vyřešil. Sice oslovil nás obě, ale… Třeba to stačilo vyřešit jen s ní. “Probral jsi s Baghý, co jsi nám chtěl, než jsme šli lovit?“ Zeptala jsem se. Nechtěla jsem na něm vyzvídat, o co přesně se jednalo, ostatně, to byla jeho věc a bylo čistě na Sigym, jestli se s tím svěří i mně.
Brzy nás však vyrušil vpád vlčete. Než jsem si uvědomila, co se děje, visela mi Maeve kolem krku a usedavě plakala. Překvapeně jsem se na ni dívala. Ani nevěda, jestli mě překvapilo, jak za těch několik týdnů, co jsem ji neviděla, vyrostla, ačkoliv to by mě překvapovat nemělo, nebo její reakce. No, po krátké úvaze mě překvapil fakt, že pláče. Vůbec jsem to nechápala a pohlédla jsem zmateně na Sigyho. Nebyly to slzy dojetí nebo radosti z toho, že mě vidí. “Maeve, co se děje? Proč pláčeš?“ Posunula jsem se kousek stranou, abych si vlče prohlédla. Stejně jako Elora už to byla skoro dospělá slečna. Nevěděla jsem, jak ji utišit, tak jsem do ní jemně drcla čenichem a čekala na odpověď.

Bylo docela hezké, jak nám šla péče o nemocnou od tlapky, hlavně díky našim magiím, a já jsem mohla doufat, že se trošku lépe poznáme a třeba se i spřátelíme. Přeci jen byl už nějaký pátek v naší smečce, ale moc jsem toho o něm nevěděla. I když jsem musela uznat, že nebyl jediný. Členů jsme měli teď relativně dost, oproti začátku, kdy smečku převzal Blueberry, ale… Bylo to tak nějak jiné. Samozřejmě, nikdy to nebude takové, jako když Alfami byli moji rodiče, nicméně… Tehdy jsme byli jako rodina. Teď jsem většinu vlků znala jen jménem. Nemusela jsem vědět celou jejich historii a rodokmen, ostatně, to by ani nebylo v mé moci si zapamatovat, ale něco málo o ostatních vědět by bylo fajn. Takže jsem se rozhodla, že to postupně napravím. Hlavně u výše postavených vlků by to bylo dobré, vzhledem k tomu, že mají už nějakou funkci a tak bych měla především sledovat, jestli ji vykonávají správně a svědomitě. A také sledovat ostatní, jestli budou mít na to, aby se dostali někam výš, nebo získali nějakou tu funkci. Baghý to také určitě tak dělala. Navíc… Rozhodně jsem neměla žádné zkušenosti coby tak vysoko postavený vlk, nikdy jsem se nebavila se Stormem a Stellou, když byli zástupci mých rodičů, abych věděla, co všechno mají na starosti kromě toho, že jsou pravou tlapkou Alf.
Když jsem přinesla kus masa, Sigy dokončoval péči o Elořino zranění. Během krátké chvilky vypadalo úplně jinak. Rozhodně mnohem lépe. Žíhaný vlk mi poděkoval za kus masa, který jsem přinesla i pro něj. Ulevilo se mi, že mě neposlal do háje. Už jsem nerozjímala nad tím, zda to je jen ze slušnosti, nebo má zkrátka hlad. Usmála jsem se, jakože nemá zač. Lehla jsem si se svým kouskem masa opodál a zamyšleně žvýkala sousta.
Pohlédla jsem na Sigyho, zajímal o to, jak šel lov. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nejspíš měl dost práce s péčí o Jerryho. Nebo možná jen byli na místě, odkud některé věci neviděli. Dožvýkala jsem kus masa a polkla, abych mohla odpovědět. “Nu, zpočátku dost dobře. Jak vidíš, vybrali jsme dobrou oběť. Awarak s Ljósem čekali v úkrytu, než ji s Baghý a Elorou naženeme k nim, jenže jelen jednu ze svých družek vehementně bránil, a chtěl zaútočit na Baghý. Málem ji nabral na parohy, ale Elora mu vběhla do cesty a tak nabral ji. A zbytek už znáš. Ti dva dokončili lov, naštěstí úspěšně, zatímco by s Baghs dopravily El sem. Vlastně se ta křídla, co má Baghý, dost hodila, pomohla udržovat vlčeti stabilitu na jejím hřbetu,“ zestručnila jsem vyprávění, abych ho nějak nenudila. Na chvíli jsem se pak odmlčela, abych dojedla. V bříšku jsem měla jako v pokojíčku a žaludek asi mohl být spokojený. Teď už jsem se cítila mnohem lépe, odpočinek a jídlo udělaly své. “No a pak ses tu objevil ty, jako zázračný léčitel,“ mrkla jsem na Sigyho a lehce si přejela několika tahy jazyka kožich, kam jsem dosáhla, ale moc krve jsem stejně nevyčistila. Mohla jsem jen doufat, že nevypadám jako strašák, až půjdu zpátky do lesa. “A jak to šlo s Jerrym?“ Zeptala jsem se na oplátku. Bylo by dobré vědět, jaký je náš smečkový benjamínek, zda nezlobil a byl ukázněný, jak sliboval.

“Svou magii ovládám celkem dobře,“ odpověděla jsem Sigymu, který už měl zřejmě nápad, co bych mohla udělat. Teda aspoň doufám, dodala jsem v duchu. Sigyho návrh byl jasný, vykouzlit trochu vody. Vzápětí se opravil, že by bylo lepší, kdyby mohla voda téct po té její ráně. No jasně, chtělo to trochu vyčistit. Přikývla jsem a rozhodla se, že provedu obě varianty, tedy že přivolám další vodu do té prohlubně, ta se bude také později určitě hodit, minimálně aby měla El co pít, i zkusím vymyslet, jak nechat vodu téct po noze.
Zatímco Sigy sundával lístky z Elořiny nohy, já jsem se na okamžik soustředila na vodu, která se za okamžik objevila v prohlubni a naplnila ji až po okraj. Spokojeně jsem se usmála, tohle byla maličkost. Byla jsem ráda, že jsme v lese měli Ovocnou tůň, ze které jsem mohla čerpat vodu a tak jsem ji nemusela přivolávat z větší dálky, třeba z Velkého jezera.
Nakrčila jsem čenich, do kterého mě uhodil nepříjemný zápach. Bylo to nejspíš z té rány. Pohlédla jsem na Sigyho, ale ten se tvářil neutrálně. Sice zamručel, ale kdyby to nevěstilo nic dobrého, asi by se výraz jeho obličeje změnil, nebo by možná něco nahlas řekl. Jelikož ale byl relativně v klidu, tvářila jsem se tak i já. Mrkla jsem sice na tu nohu, nebyla jsem samozřejmě žádná citlivka, to bych nemohla lovit, ale… Tohle bylo něco jiného, než roztrhaná kořist. Tohle bylo ošklivé zranění způsobené jedním debilním jelenem, který chtěl zaútočit na Baghý, ale do cesty se mu statečně postavila naše nejmladší společnice na lovu. Tiše jsem povzdychla. Ach El, tohle se stát nemělo. Snad se nám brzy uzdravíš a nebudeš mít z jelenů strach a budeš s námi chodit na lov, pomyslela jsem si. Jelikož ale to vypadalo, že rána není až tak hluboká a byla narušená jen svalovina, tak jsem tipovala, že by sice mohla mít vlčice jizvu, ale následek v podobě kulhání snad mít nebude.
Raději jsem se tedy začala soustředit na to, jak bych mohla vodu nechat stékat po té ráně. Nakonec jsem se rozhodla, že využiju vlhkost vzduchu, kdysi jsem viděla matku takhle blbnout s magií, takže by se to teď mohlo hodit, i když já sama to zatím nikdy nezkoušela. Nedalo to naštěstí žádnou námahu, když se ve vzduchu objevily kapky vody. Nejdřív jich bylo jen pár, za okamžik ještě o něco více. Vypadaly jako zvláštní déšť. Soustředila jsem se o něco více, abych je dostala na to správné místo. Ani jsem si neuvědomila, že se u toho mračím. Nakonec to nebylo tak těžké a kapky začaly v tenkých pramíncích stékat po Elořině noze. “Takhle to stačí?“ Zeptala jsem se Sigyho, když jsem usoudila, že to bude nejspíš dobré - rána byla čistá, krev pryč a teď už to ani tolik nezapáchalo.
Sigy souhlasil s mou námitkou, že bude lepší, když pro ten kus masa dojdu hned, protože jinak by ho mohli zblajznout hladoví vlci z lesa, což jsem nemohla dopustit. Už jsem se chystala, že se tedy vydám do lesa, když mě zarazila jeho poznámka - že by bylo dobré donést nějaké vnitřnosti, protože jsou výživnější. Souhlasně jsem přikývla, ještě že mi to připomněl, já bych si na to možná ani nevzpomněla. “Hned jsem zpátky,“ dodala jsem a poklusem se vydala směrem k východu z jeskyně doufajíc, že ještě nějaké maso zbylo.

// Jelikož je laň u úkrytu, dovolím si psát dál sem

Naštěstí jsem však nemusela nikam daleko. Baghý nejspíš myslela jednak na nás, a jednak na to, že nejspíš většina vlků, vzhledem k tomu, že bylo celkem dost chladno, bude chtít hodovat práve v jeskyni, kde bylo teplo, sucho a nefoukal tu vítr. A měla jsem štěstí, laň byla víceméně ještě celá. Rozhodla jsem se, že donesu kus zadní nohy. Zapřela jsem se o bezvládné tělo tlapami a pustila se do práce. Byla to docela fuška, ale naštěstí se mi brzy podařilo nohu jakžtakž oddělit od těla, a odtáhla jsem ji zpátky k místu, kde pod Sigyho dohledem odpočívala Elora. Hned jsem zase běžela ven, abych pro změnu rozpárala břicho a kus od hrudníku, abych donesla nějaké ty vnitřnosti, jak radil Sigy. Ani jsem nezkoumala, co všechno jsem nesla, prostě jsem popadla to, co se mi připletlo do tlamy, jen když jsem i to donesla k noze, postřehla jsem v hromádce játra, ledviny, žaludek. Mrkla jsem na Sigyho a mlčky běžela znovu ven, tentokrát snad naposledy.
Měla jsem kožich celý potřísněný krví, a začala jsem nehorázně slintat, protože můj žaludek se zase přihlásil o slovo. Tentokrát jsem nesla dva menší kusy masa. Sice jsem nevěděla, co na vysoké má Sigy nejraději, ale doufala jsem, že je mu to jedno. Položila jsem ty dva kousky o něco dál. “Měli bychom se také najíst,“ řekla jsem na vysvětlenou. V prvé řadě jsme ale museli dokončit péči o Eloru. No, snad mě s tím nepošle do háje, že se raději nadlábne sám v klidu, napadlo mě ještě.

Aniž by se na mě podíval, zamyšleně mi Sigy oznámil, že se Alfa vydala do lesa zjistit, co se děje. Nejdřív jsem přikývla, ale jelikož mi stále nevěnoval příliš pozornosti, ještě jsem tedy polohlasně zabručela, abych dala najevo, že chápu.
Na to, co jsem předtím zmínila já, nic neřekl, nicméně se zmínil o tom, že by bylo lepší, kdyby mohl její ránu vyčistit. Zaradovala jsem se. To by mohla být pro mě příležitost a mohla bych zase nějak pomoci, zatím jsem se nijak zvlášť nevytáhla. Jelikož má Sigy zlatavé oči, nedokázala jsem určit, jakou magii vlastně ovládá. Nebo magie. Nicméně kdyby mezi ně patřila voda, tak by se o tom asi nezmiňoval a rovnou by to udělal. “Můžu ti s tím nějak pomoct?“ Zeptala jsem se. Vzpomněla jsem si, že jsem přivolala trošku vody do prohlubně u Elořiny hlavy, ale teď toho tam moc nebylo, takže bylo možné, že někdo z ní pil. Samozřejmě jsem se nezlobila, ačkoliv ta voda byla primárně pro zraněné dospívající vlče, jistě měla Baghý po té námaze velkou žízeň… Nepřemítala jsem už nad takovou nepodstatnou věcí a raději vrhla krátký pohled na vlka po svém boku, jestli přijme mou nabídku pomoci a případně čím mě zaúkoluje.
Nadhodila jsem, že bych mohla donést Eloře maso. S tím asi neměl Sigy žádný problém, ovšem dodal něco o tom, že Elora ho stejně nebude schopná sníst dříve, než se probudí. A podle všeho to vypadalo, že je hodně mimo, což jsem sice já usuzovala z toho, že klidně leží, pravidelně oddechuje, ani víčka se jí netřepotají. “To je jasné. Spánek nejdřív. Ale bude lepší, když tady ten kus masa bude mít, dokud vůbec nějaké je, protože by ho brzy mohli spořádat ostatní členové smečky,“ hlesla jsem a ohlédla se směrem ven. “Sice bych jako alternativu mohla zkusit sehnat zajíce, ale myslím, že maso z vysoké je sytější a výživnější,“ dodala jsem k tomu. No, spíš jsem to zmínila jen tak pro sebe, možná proto, aby řeč nestála.Pak jsem ale přeci jen zmlkla, protože Sigy nejspíše přemýšlel, co bychom pro Eloru mohli ještě udělat.

Převalila jsem se na záda. To ale nebylo moc pohodlné, něco mě tlačilo, takže jsem se přehoupla na druhý bok. Krátce jsem několikrát zafuněla. Oči jsem měla pořád zavřené, ale už jsem nespala. Ani se mi nic nezdálo. Nebo jsem si to nepamatovala, to nebylo podstatné. Podstatnější bylo, že jsem byla celkem odpočatá. Aspoň se to v tom prvním dojmu tak zdálo. Pomalu jsem otevřela jednoho oko a krátce zamrkala. Čučela jsem do stěny jeskyně, takže žádný důležitý rozhled. Ačkoliv jsem cítila, že tu Sigy stále je a Baghý nejspíš také, musela jsem se samozřejmě přesvědčit. Bylo ticho, takže bylo možné, že před chvilkou odešli, anebo si oba zdřímli. Nebo jen Baghý, jistě toho měla také dost. Takže zpátky na pravobok. Rozlepila jsem druhé oko. I na to jsem musela párkrát zamrkat, abych zaostřila zrak. Silueta, kterou jsem prvně spatřila, dostala tedy detailnější vzhled. Elora klidně spala opodál. Lehce jsem se usmála. To bylo dobré znamení. Noha jí samozřejmě už nekrvácela, Sigyho lék zapůsobil a já jsem si byla jistá, že rána se pěkně zahojí. I když bylo možné, že jí tam zůstane jizva. Dýchala pravidelně, klidně. Úleva byla velká. Ona a Maeve mi nesmírně přirostly k srdci a já je měla skoro jako vlastní. K Tati jsem takový vztah neměla. Možná to bylo tím, že jsem s nimi strávila víc času, zatímco Tati tenkrát poměrně hodně času strávila sama mimo smečku. Vlastně jsem se i divila, že tu stále zůstávala, ale nejspíš se jí u nás líbilo. Ne jako Taenaran. Při vzpomínce na něj jsem se jen kysele ušklíbla. Už mi z toho nebylo ani smutno. Holt měl toulavé tlapky, nebo jsme mu nebyli dost dobří… Kdo ví.
U Elory stál Sigy, patrně kontroloval, jak na tom mladá vlčice je. Lehce jsem se usmála. Nejdřív si nevšiml, že jsem se vzbudila, jak by také mohl, že. I když možná ho to napadlo, když mě viděl se převalovat a funět. Každopádně tentokrát jsem se přetočila na břicho, načež jsem se zvedla na všechny čtyři. Baghý jsem tu nikde neviděla, takže se nejspíš šla věnovat smečkovým povinnostem. No, sice mě nemusela mít pořád za zadkem, ale bylo by dobré, abych také měla přehled o tom, co se momentálně ve smečce děje a pobavit se s Baghý také o tom, jestli plánuje nějaké další změny v hierarchii. A také by bylo dobré zjistit, jestli se vrátila Wizku a zjistit, co ona. Ačkoliv jsem ji měla ráda a věřila jí, poslední dobou se mi zdálo, že se raději někde toulá. Maximálně dovedla do lesa nějaké toulavé vlče, které jsem si pak převzala já.
Protáhla jsem se, až mi tiše zapraskalo v kostech. To mi připomnělo, že už také nejsem nejmladší. Měla jsem aspoň výhodu v tom, že můj kožich byl bílý od narození, takže až budu starší, nebudou vidět žádné šediny. Vlastně jsem ani nevěděla, proč mě zrovna teď tohle napadlo.
No, bílý kožich… Jak jsem se na sebe letmo podívala, byl spíš zašedlý, jak byl zaprášený, i když jsem ho před časem rádoby vyprala v řece, kde jsem se krátce koupala se Sigym. Teď mi to přišlo hodně dávno. Zima byla skoro tady a nějaké dovádění ve vodních tocích teď bylo vyloučené. Takže jsem se jen trochu oklepala, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Maximálně abych se zbavila několika lístků, co mi v kožichu uvízly. Ovšem to mi bylo jedno, že mi na některých místech trčí každý chlup v srsti jinam, že nejsem zářivě bílá. Nebyla jsem žádná fiflena ani jako malá, ani teď.
Došla jsem pomalu k Sigymu a zastavila se opodál, abych nenarušila jeho osobní prostor. “Vypadá to, že tvůj lék zabral, noha vypadá lépe,“ řekla jsem a lehce pohodila ocasem. “Ale spát bude asi ještě dlouho. Nicméně jí sem donesu kus masa, určitě bude hladová, až se probere a bude potřebovat nabrat sílu,“ dodala jsem polohlasem, abych mladou vlčici neprobudila.