Gallirea - Příspěvky uživatele

Téma mluvení s hmyzem jsme už tak nějak uzavřeli, ale ještě jsem se na okamžik zamyslela nad Awarakovou poznámkou, zda bych se já někomu svěřila, že takovou dovednost ovládám. No, nejspíš ne, možná také jen pár nejbližším, ale ani ne tak ze studu, jako pro dobrou věc – kdybych chtěla třeba od hmyzu něco zjistit na někoho konkrétního, tak bych přece neprozradila, od koho to mám.
Ovšem ještě k tématu kamzíků jsme se ještě trošku vrátili, respektive Awarak dodal, že třeba bychom mohli být pozváni na večeři od někoho, kdo se jimi živí a na oplátku my bychom dotyčného pozvali na divočáka nebo muflona. Zazubila jsem se na něj. Zajímavý nápad. “To by rozhodně stálo aspoň za zkoušku, někomu to navrhnout. Když bychom potkali nějakého horala,“ zazubila jsem se ještě jednou. Holt teď to chce mít oči otevřené a třeba se seznámíme s někým z hor. Když se to vzalo kolem a kolem, už to bylo dávno, co jsem poznala nějaké nové vlky, když jsem nepočítala členy smečky, kteří k nám přicházeli.
Můj milý poznamenal, že vlk ovládající počasí musí být velmi mocný. Pak ale dodal, že to vlastně jde vesměs s každou magií. “Ano, řekla bych, že každá magie má svou ničivou i pomáhající stránku,“ souhlasila jsem zamyšleně. “Ostatně silný vítr, tornádo a vichřice dovede přivolat i někdo, kdo plně ovládá magii vzduchu. To já ještě úplně neumím, ale pilně na tom budu pracovat,“ poznamenala jsem. Tak jsme aspoň díky tomuto nemilému počasí zjistili, nebo tedy já, že sice magie už fungují, ale na to, abychom se vydali zpátky k jezeru a zaplavali si, nebo abych vytvořila nějakou nerozbitnou kouli, se kterou bychom se mohli prohánět, na to už bylo chladno. “Třeba i tvoje magie země, pokud ji máš, umí být dost děsivá, protože kromě toho, že zvládneš nechat rozkvést nějaká kvítka nebo stromy, můžeš způsobit i zemětřesení… Aspoň co si tak vybavuji,“ spustila jsem další úvahy nahlas. Otočila jsem se a pohlédla na uvadlý podběl, který se smutně krčil vedle nás. Pohlédla jsem na Awaraka. Snad se přede mnou nebude stydět, pokud se mu to nepovede, napadlo mě, než jsem ho oslovila. “Co kdybys ho zkusil oživit? Pekelně se soustřeď a představ si ho, jak rozkvete,“ zkusila jsem svého partnera navést, aby vyzkoušel, zda magii země ovládá aspoň trošku a jak na to. Povzbudivě jsem se na něj přitom usmála a kývla, abych vyjádřila svou podporu. Mimoděk jsem si přitom vzpomněla na modrý kvítek chrpy, kterou mi kdysi dávno dal Coeden za ucho a pokaždé, když už byl uschlý, ho během chvilky zase probudil k životu a ten byl zase krásný.
Mezitím se o slovo přihlásil další den. Tentokrát už mlha nebyla tak hustá, takže se mi docela ulevilo – mohli jsme pokračovat v cestě. Což uznal i Awarak, když navrhl, abychom se přesunuli dál. Ovšem tentokrát to bude chtít, abychom se pohybovali svižně, abychom se zahřáli. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, nejvyšší čas se přemístit,“ zvedla jsem se na nohy a lehce se protáhla. Přitom jsem samozřejmě nevynechala příležitost, abych se o svého milého neotřela. No, sice jsme šli úplně někam jinam, ale co už. Hlavní bylo, že jsme byli spolu a mohli si užívat soukromí do sytosti. Otočila jsem se a svižným krokem zamířila směrem dolů z Vyhlídky. První kroky šly poněkud ztuha, ale čím víc kroků jsem udělala a mé tělo se protahovalo, brzy zase fungovalo, jak mělo.

//Jižní Galvatar

Nenapadly mě žádné další možnosti, jak bychom mohli zjistit, jak funguje svítící zadek u světlušek – pochytat jsme je sice teoreticky mohli, ale kam bychom je umístili, aby neuletěly, nebo tak… Souhlasně jsem tedy přikývla na Awarakova slova, že máme celou zimu, a i vlastně podzim na to, abychom na to přišli. Já však také neznala nikoho, kdo by uměl mluvit s hmyzem, takže jsem zavrtěla hlavou, když se na mě tázavě podíval. “V tomhle světě nic nemožného asi není, ale nikoho takového jsem ještě nepotkala. Nebo možná ano, ale nezmínil se o tom, že by uměl mluvit s hmyzem.“ Podotkla jsem. Že třeba Maeve rozuměla Růženkovi, to bylo asi také trochu něco jiného. Přeci jen pták byl úplně něco jiného než otravný hmyz, kterým se ptáci ostatně také živí. “Snad na něco přijdeme anebo se zeptáme,“ navrhla jsem ještě s úsměvem.
Téma kamzíci bylo ovšem také neméně zajímavé. Nebyli jsme si tedy ani jeden jist, jestli jsme je někdy hodovali, i když spíš pravděpodobnější bylo, že ne. “Máš pravdu, za to riziko to nestojí a bude nejjistější zůstat u toho, co známe. Možná jsou vlci, kteří žijí v horách trvale a umí také suprově skákat po skalách a nemají žádný strach a perfektní rovnováhu, tak se jimi živí. Kdo ví,“ přemýšlela jsem nahlas a současně jsem si připadala, že ač už mi minul jedenáctý rok, nevím skoro nic. Nebo možná vím to, co potřebuji vědět k běžnému životu, ale takovéto úvahy… Možná jsem je měla mladá… Na to jsem si však už nepamatovala.
Rozladění z nepřízně počasí bylo díky Awarakovi rámem totam. Měla jsem ho za ten přístup snad ještě raději. Zmínila jsem možnost o tom, že vlk s magií počasí něco takového nejspíš také umí a Awaraka to zaujalo. “Popravdě řečeno nevím, co takoví vlci přesně umí, každopádně bych tipla, že dokážou říct, jak bude zítra a jistě umí zařídit si pěkné počasí, vítr nebo déšť, nebo se ztratit v nějaké podobné mlze,“ začala jsem vypočítávat zamyšleně nahlas. Další věc – ani jsem nevěděla, co všechno dovedu s magií iluzí nebo halucinací já, natož abych tušila, co by mohl zvládnout někdo s magií počasí. No jo, holt jsem se musela smířit s tím, že nejsem vševědoucí a nikdy nebudu. A dokázala jsem přiznat, že něco nevím.
Zkusila jsem však použít magii vzduchu, abych nám ohřála kožíšky. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že předtím magie nefungovaly, až Awarakova připomínka mi to vrátila na mysl. “No jo, máš pravdu. Ale už to asi všechno funguje, jak má,“ řekla jsem a spokojeně si odfrkla. Ten teplý vzduch nám přišel vhod, i když oheň by byl asi lepší. Na druhou stranu to asi nebylo úplně praktické, tady by snadno foukl vítr, a ještě by tady něco chytlo. A nedělala jsem si iluze, že by něco pozdrželo šíření požáru. Při té myšlence se mi samozřejmě vkradla na mysl nepříjemná vzpomínka na Naomi a její smrt. Raději jsem ji však rychle zahnala, nechtěla jsem se teď chmuřit. “Tak ještě nějakou dobu počkáme, snad se mlha později rozpustí aspoň natolik, abychom sešli dolů. Nerada bych tady zkysla déle, i když je tu jinak krásně,“ poznamenala jsem zamyšleně.

To znělo vážně zajímavě, abychom na jaře nebo v létě pochytali nějaké ty světlušky a prozkoumali, jak to vlastně dělají, že jim svítí zadky. Protože Awarak ještě dodal, že když je v mládí kolikrát pronásledoval, tak zhasly a měli po srandě. Nad tím jsem se musela zamyslet, protože jsem si vůbec nevybavovala, že bych někdy sledovala tyhle malé hmyzí tvorečky anebo snad zkoumala, jak to u nich funguje. Možná jsem to jen zapomněla… Ostatně nebyly vidět moc často, možná se jim u nás v lese moc nelíbilo, nebo… Kdo ví. Ale na Awaraka jsem se teď usmála. “To zní jako moc dobrý nápad,“ přikývla jsem ještě na souhlas. “Ale bude to chtít nachytat jich víc. Ale kam je zavřít, aby neuletěly,“ napadlo mě potom. Leda je přidržet pod tlapkou, ale dávat hodně dobrý pozor, abychom je nerozmáčkli. To by asi bylo po zkoumání. Nebo najít někoho, kdo rozumí hmyzu a zeptat se, ale to by byla asi dobrá utopie. Na druhou stranu, kdo ví, když si někdo umí povídat s ptáky, třeba je někdo, kdo si umí povídat s brouky… Každopádně tohle rozhodně stálo za to, abychom to někdy zkusili. Jako bychom se vrátili do dětských let – prozkoumávání života kolem sebe.
Líbilo se mi, jak jsme se s Awarakem doplňovali ohledně jídla pro smečku. Holt jsem byla tak nastavená, protože ta pro mě byla na prvním místě. Byl to můj svět. Pro ni jsem dýchala, pro ni mi bylo srdce. I když samozřejmě teď byl na prvním místě i Awarak a já byla ráda, že je součástí smečky, i když… Pokud bychom se potkali a on byl tulák, nejspíš by neměl problém přidat se do smečky k ním, nicméně kdyby byl odjinud a nechtěl odejít… To by asi problém byl, ale tohle jsme vůbec nemuseli řešit. I on už jako lovec myslel na smečku. “Vlastně ani nevím, jestli jsem kamzíka někdy jedla. Jestli ano, tak asi je to hooodně dávno. Jsou to vychytralá a nesmírně mrštná zvířata, kdysi jsem je sledovala na Zubaté hoře. A jako by ani neznali gravitaci,“ dodala jsem k Awarakově poznámce, že moc často kamzíky k večeři nemíváme. Pokud vůbec někdo. To chce hodně vychytralosti takové zvíře ulovit, v prvé řadě by asi bylo dobré ho zahnat někam, kde nebude mít tu výhodu, že může hopsat mezi skálami a vysmívat se nám, zatímco mi bychom museli spíš dávat pozor, abychom si nezlomili nohu nebo nezahučeli někam do díry nebo nedej bože nespadli ze srázu. Každopádně ke štěstí a pořádnému nadlábnutí nám stačili jeleni a daňci a těch bylo na loukách dost, takže žádný problém.
Tak strašně moc jsem se těšila, až začne vycházet slunce. Sice se začalo už rozednívat, ale… Počasí nás pěkně vypeklo – místo toho, aby začalo vykukovat slunko, snášela se na okolní krajinu poměrně hustá mlha. Vlastně jsem to předtím ani nestačila zaregistrovat, že je kolem nás jakýsi opar, přes který je hůře vidět, nicméně teď to začínalo být s přibývajícím světlem zřetelné. Uvidíme prd. Otráveně jsem odfrkla a už chtěla začít nadávat. Tohle měla být romantika jak blázen a ono to dopadlo takhle… Ach jo… Ale než jsem stačila otevřít tlamu, promluvil můj milý, takže jsem otočila zrak na něj a poslouchala. Jeho přístup byl vážně úplně jiný. Nebo vlastně představa – že my jsme mocní čarodějové – no, asi ne tak mocní jako Život a Smrt, ale něco podobného – a vykouzlili jsme tuhle hustou mlhu a seslali ji na Gallireu. Na demonstraci svých slov zamával tlapkami, jako by vážně čaroval. Usmála jsem se na něj. Vážně dokázal najít klady snad na všem. Já jsem se o to sice taky snažila, ale občas to nešlo. “A to nemáme ani magii počasí, myslím, že takoví mlhu zvládají,“ dodala jsem a zazubila se. “Každopádně by teď bylo hodně nebezpečné jít někam dál, to je horší než tma, tak raději počkáme, až se mlha rozpustí. Snad tu nebudeme tvrdnout dlouho, je poměrně už chladno,“ hlesla jsem. I když chladno ještě nebylo až tak nesnesitelné, nebo nepříjemné, přeci jen jsem neodolala a pomocí magie jsem trochu ohřála okolní vzduch. Naše kožíšky, které byly opřené o sebe, to teplo ještě podporovaly. Tiše jsem vydechla obláčky páry a zasněně koukala na víceméně neviditelný svět pod námi.

Kdyby se náhodou někdo vyskytoval v naší blízkosti, asi by těžce nechápal, čemu se oba smějeme jako protržení. Awarak ještě stihl vykoktat, že si to také představil. Už klidnějším hlasem dodal, že takové vylepšení by si vážně nepřál. “Ani já ne,“ hýkla jsem ještě, než jsem se začala také trošku uklidňovat. Nešlo si však nevšimnout, že se můj milý na moment otočil směrem dozadu, jako by se chtěl ujistit, že se mu nic takového najednou nestalo. “Neboj, všechno v pořádku,“ zazubila jsem se a olízla mu čenich. “Ostatně, toho bychom si asi všimli hned, že se tady odněkud line nějaké světlo,“ zazubila jsem se ještě. Ale raději už jsem na to fakt nemyslela, protože by mě mohla napadnout nějaká další krávovina a smáli bychom se tu až do rána.
Místo toho jsme v klidu… Nebo aspoň v relativním klidu pokračovali v cestě. Zmínila jsem kamzíky a slíbila, že výhled bude určitě stát za to. Spokojeně jsem se usmála Awarakovým slovům, že už se na to moc těší. Tedy jako na tu vyhlídku, ne na kamzíky. “Kdyby nás bylo víc, aspoň o jednoho, mohli bychom sice dotáhnout pak do lesa dlabanec, ale… Tohle je docela špatný terén pro lov, to by byli kamzíci ve výhodě,“ řekla jsem zamyšleně.
Dál už jsem přeci jen raději mlčela a soustředila se na dýchání a na to, abych nešlápla někam do díry, protože viditelnost byla docela mizerná. Když jsem vzhlédla na oblohu, nebylo vidět měsíc ani hvězdy, takže nejspíš bylo zataženo a sem tam foukl mírný větřík. Aspoň to bylo dobré a nebyla nám zima. Samozřejmě jsme si tu a tam nemohli odpustit hubičkování jako mladí puberťáci. Já se tak rozhodně cítila a bylo to fajn.
Konečně jsme dospěli do cíle. Tiše jsem vydechla a byla ráda, že jednak máme náročnou trasu za sebou a jednak mě nezačalo něco bolet. “Nu, tak teď už nezbývá než čekat, až se konečně začně rozednívat,“ řekla jsem a usadila se na bezpečné místo, kde bylo dost prostoru pro nás oba, abychom pak mohli společně sledovat krajinu, která se postupně vylupuje ze tmy a my máme Gallireu, nebo aspoň její větší část, jako na dlani.

//Středozemní propadlina

Souhlasně jsem přikývla na Awarakova slova. Měli jsme vážně štěstí, že jsme viděli ve tmě docela dost dobře. “No, to by to jinak bylo asi jen pro vážného dobrodruha, kdybychom neviděli ve tmě moc dobře. Anebo pro někoho, kdo si pomocí nějaké magie posvítí jako světluška,“ zazubila jsem se při té představě. Když už jsme byli u té bizarnosti součástí těl jiných zvířat u nás vlků… Svítící zadek světlušky by byl asi ten nejvíc podivný. Neudržela jsem se a vyprskla nahlas. “Dovedeš si představit, že by vlkovi, absolutně černému, svítil v noci zadek? Na druhou stranu… Docela praktické, pokud by svítil dostatečně a svítil až před něj,“ musela jsem se zastavit, abych se mohla v klidu smát. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale… Asi v našem světě nic není nemožné, takže… Nicméně asi bych nechtěla být obdarována tímhle kouzlem nebo magií nebo tak, aniž bych o to stála. To bych snad hned běžela za Životem, ať mě toho zbaví. Za Smrtí bych se asi neobtěžovala, ta by z toho měla ještě větší bžundu anebo by to ještě nějak „vylepšila“.
Konečně jsem se přestala smát, ale musela jsem si tlapkou setřít slzy, které mi z toho vytryskly. Zhluboka jsem vydechla, abych se uklidnila a raději pokračovala v cestě. Awarak neměl nic proti tomu, abychom se vydali na Vyhlídku, takže jsme pokračovali určitým směrem.
Kolem nás bylo pořád ticho a klid, jen občas bylo slyšet zahoukání sovy nebo šumění listí, které ještě zbylo na stromech, když zavál vítr. Teď jsme zase opustili jehličnany a byly tu i listnaté stromy. “Stoupání je trochu fuška, ale až se rozední, výhled bude stát za to,“ mrkla jsem na svého milého povzbudivě. “Bývá tu hodně kamzíků, ale ti teď snad budou spát a nebudou se plést do cesty,“ řekla jsem ještě zamyšleně. Bylo by nepříjemné potkat nějakého pošuka, který by místo toho, aby se nám klidil z cesty, nám znepříjemňoval cestování nějakou provokací. U těchto zvířat taky jeden nikdy neví.
Když už jsme začali stoupat, snažila jsem se dávat si pozor na správné dýchání, abych nefuněla, až dorazíme nahoru. “Už ani nevím, kdy jsem tu byla naposledy, ale určitě se ti bude líbit ten výhled,“ řekla jsem vesele a nenápadně zpomalila.

//Borůvkový les

“Myslím, že to můžeme vzít jako průzkumnou procházku, nebyla jsem v tomhle kraji věky,“ řekla jsem s úsměvem, když jsme prošli přes hranice lesa a ocitli se na úplně jiném místě, skoro jako bychom vstoupili do jiného světa. Tady totiž nerostly listnaté ovocné stromy, nýbrž jehličnany. Vonělo to tu skoro jako ve Smrkovém lese, kde jsme nějaký čas s Coedenem žili. Připomnělo mi to docela příjemné časy. I když náhrada za Borůvkový les celkem slabé, protože s tím se prostě žádný nemohl měřit. A většina vlků byla také fajn. Znovu mě napadlo, že by možná nebylo od věcí se zastavit za Atrayem a zjistit, jak se jim daří… I když… Sice jsme byli vlídně přijati a neměli s nikým problémy, zase tak velká nebo důvěrná přátelství jsme nenavázali. No, uvidíme, kam nás Osud zavane, třeba se tam někdy vydám, třeba někdy někoho potkám…
Teď však jsem se zase vrátila ze vzpomínek zpátky k Awarakovi, který kráčel uvolněně po mém boku. Lehce jsem se o něj otřela. Byla jsem s tím jak praštěná, ale vážně jsem měla potřebu se ho pořád dotýkat. “Hlavně musíme opatrně, už se stmívá a propadlina nebude skoro vidět,“ konstatovala jsem zamyšleně. Marně jsem se snažila ve své paměti vydolovat, kdy jsem tu byla naposledy, ale vůbec se mi to nedařilo. Na druhou stranu na tom ani nezáleželo, hlavně, že jsem věděla, že si máme dávat pozor, abychom nezahučeli do temné propadliny. Kdybychom to náhodou přežili, tak by nás stejně nikdy nikdo nenašel, aby nám pomohl. Raději ale na to nemyslet a pokračovat dál.
Zastříhala jsem ušima. Sice jsme šli asi trošku jinak, než jsem původně myslela, ale uvědomila jsem si, že jsme blízko Vyhlídky a Kaskád. Takže jsem se samozřejmě okamžitě nadchla pro to, abych svému milému ukázala jedno ze svých nejoblíbenějších míst. Byla jsem si jistá, že u vodopádů se mu bude aspoň trošku líbit, ačkoliv asi není takový blázen do vody jako já. A na Vyhlídce jsme si mohli zatím vychutnat krásný východ slunce, měli jsme dost času na to se tam dostat a počkat. “Půjdeme na Vyhlídku,“ určila jsem nahlas další směr a nic dalšího neříkala. Vlastně jsem ani nevěděla, co bychom měli probírat, ale mně bylo fajn, i když jsme jen tak mlčeli. Hlavně, že jsme byli spolu a sami. Zatím. Až budeme zase zpátky v lese, asi nás na čas pohltí povinnosti, hlavně lov a příprava na zimu.

//Vyhlídka

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala. Neměla jsem ponětí, jestli se mi něco zdálo. Ale když jsem znovu rozlepila oči, přišlo mi to, jako by to byla jen chvilka. Každopádně jsem se cítila naprosto odpočatá a svěží. Energie jsem měla na rozdávání. Nebo aspoň jsem měla ten pocit, dokud jsem ležela, možná se to změní, až se zvednu. Zašklebila jsem se při téhle myšlence. Vzápětí mi došlo, že bych se asi trošku dost styděla, kdyby se ozvaly známky stáří zrovna teď, kdy jsem se snažila před svým milým tvářit jako mladice, i když nám ani jednomu na věku nezáleželo. Uvědomovala jsem si, že jsem o něco málo starší, ale… To je fuk, ne.
Hlavou jsem pořád dlela na Awarakově hřbetu, takže jsem kromě jeho vůně vnímala také jeho pravidelné oddechování, ale zatím jsem ještě nevěděla, jestli také spí, nebo jen odpočívá, případně klimbá. Všude bylo ticho a klid, jen z dálky sem zaznělo zavytí, které znělo jako od Maeve. Usmála jsem se, byla tedy doma. Listí pomalu začínalo měnit barvy a opouštět své místo na stromech. Podzim už byl prostě tady. A s tím i docela slušné rozmary počasí. Jen jsem doufala, že teď všechno bude v rámci přirozenosti, a ne nějakého šílenství, nepředvídatelných událostí a podobně. Takže zatím se všechno jevilo relativně v pořádku.
Zavrtěla jsem se a zvedla hlavu ze hřbetu svého partnera. Tak libě mi tohle oslovení znělo, že jsem se toho nějak nemohla nabažit. Omluvně jsem se na něj usmála. “Nějak rychle jsem vytuhla,“ dodala jsem a drcla do něj. Pak jsem se pomalu zvedla a doufala, že mi nebudou praskat kosti, až se budu protahovat. Naštěstí se nic nedělo, takže se mi celkem ulevilo, stejně jako jsem nebyla zatuhlá natolik, abych úpěla nad nepříjemným pocitem. Zívla jsem a olízla si čenich, když jsem dokončila protahovací proces. “Tak, nebudeme na nic čekat a vyrazíme, co ty na to?“ Mrkla jsem na Awaraka a rozhlédla se, kam bychom mohli vyrazit. K jezeru se mi úplně vracet nechtělo, ačkoliv jsem to tam nesmírně milovala a moc dlouho jsme si to tam předtím neužili. Ale měla jsem obavu, jestli ten silný vítr nebo nedej bože činnost sopky nenadělalo nějakou paseku. Nejlepší by asi bylo vyrazit na jih, tam jsem také nebyla celou věčnost. Počkala jsem tady, až se Awarak sesbírá ze země a pomalu vyrazila určeným směrem.

//Středozemní propadlina

Awarak se už na nic neptal a já byla ráda, že už jsme nejspíš téma Smrt opustili. Tomu jsem byla ráda, i když jsem mu samozřejmě neměla za zlé, když se mě vyptával. Ale kdo ví, jak to teď u ní chodí a jaká je, nicméně jsem pochybovala o nějakých velkých změnách. Rozhodně jsme ale ještě zůstali u příjemnějšího tématu, což byl její bratr. “Ten šátek se ti objevil na krku z ničeho nic? Myslela jsem, že jsi ho třeba našel,“ podivila jsem se, že můj milý přišel ke své ozdobě na krku nejspíš absolutně záhadně a nevědomky. Pak se zeptal, kde jsem přišla ke své ozdobě já. “No, abych řekla pravdu… Já se kvůli ní málem utopila,“ přiznala jsem se. Při té vzpomínce jsem se ušklíbla. Vlastně jsem měla ten přívěšek na krku už tak dlouho, že jsem ho už ani nevnímala, pokud zrovna nezaujala nějaké vlče. “Vylovila jsem ji na dně řeky, kde tak oslnivě zářila… Byla jsem jak omámená. Je to už dlouho,“ zarazila jsem se. Vlastně jsem se nechtěla zmiňovat nahlas o tom, že u toho byl i můj bývalý partner. Nechtěla jsem o něm mluvit, aspoň ne teď, a nechtěla jsem na něj vzpomínat. Byl zasunutý jako dávná vzpomínka na mladší léta. Samozřejmě připomínkou byly občasné vzpomínky a pochopitelně naše děti.
Bylo však načase, abychom se začali zase zajímat o dění kolem sebe. Správný návrh přišel od Awaraka, že bychom se mohli prospat a pak se vypravit za Erlendem a Baghý ohledně účasti na lovu. Souhlasně jsem přikývla. Už byl pomalu nejvyšší čas doplnit nějaké zásoby na zimu. “Souhlasím. A snad se nás zase sejde hodně, jako loni,“ přitakala jsem a krátce zívla. Vlastně jsem si tím pádem uvědomila, že tomu je jeden rok, co Baghý převzala post Alfy po Blueberrym a mě požádala, zda bych jí s vedením smečky jakožto Beta. Neuvěřitelné, jak to uteklo, zavrtěla jsem hlavou. “Rozhodně si musíme vynahradit to cestování, které nám překazila sopka,“ prohlásila jsem rozhodně. A vzápětí jsem zadoufala, že se tentokrát nic vážného nestane. “Baghý jistě nebude proti a bude mít pochopení,“ dodala jsem a znovu krátce zívla. Vlastně ten spánek nám přijde celkem vhod, takže jsem v klidu zase položila hlavu na Awarakův hřbet, zhluboka vdechla jeho vůni, až mě jeho srst zašimrala v čenich a slastně zavřela oči. Ani jsem nestačila říct nic dalšího, natož abych svému milému popřála dobrou noc a ocitla se v říši snů.

Vlastně jsem nikdy dřív nepřemýšlela nad tím, jestli je Smrt schopna měnit svůj vzhled, jak se jí zlíbí, ať už proto, aby působila ještě děsivěji, nebo proto, že se jí zkrátka nějaká vizáž omrzí, a tak si řekne, že chce vypadat jinak a hned tak učiní. Ovšem, kdo ví, jak velkou má moc. “To nevím,“ připustila jsem po chvilce uvažování. “Určitě ovládá kdejaké čáry a kouzla, takže bych se tomu nedivila, ale třeba je se svým vzhledem spokojená a nemění ho,“ řekla jsem nakonec, co mi připadalo pravděpodobnější. “Nicméně si nemyslím, že by někdy opustila svou milovanou Starou zříceninu a schválně škodila… Možná má na to nějaké kouzlo, když si třeba jde pro některého vlka, když uzná, že je jeho čas,“ pokračovala jsem zamyšleně. Vážně jsem se nad tímhle nikdy nezamýšlela a ani se nikoho neptala, třeba rodičů. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na dobu, kdy zemřela Naomi, za dost dramatických okolností. Přitom jsme nevěděli, jestli ten ničivý požár měla na svědomí sama Smrt, nebo to byl Osud, nebo jen souhra nešťastných událostí… Nebo když odešla Tailla. A kdo ví, možná už je pryč i Storm, tak dlouho se doma neukázal. Možná už byl se svou milovanou Taillou ve vlčím nebi a bylo jim spolu krásně. Mimoděk jsem se podívala na oblohu, ale nic jsem neříkala. Jen mě ještě napadlo, jestli tam jsou třeba také moji rodiče… Nebo ještě jsou naživu, určitě existovali dlouhověcí vlci, ale ani nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlela, jak dlouho vlci žijí a jak dlouho žili třeba rodiče mých rodičů a tak dále. Zavrtěla jsem hlavou, o tomhle jsem teď ani nechtěla uvažovat.
Teď jsem si připadala zase mladá s celým životem před sebou. Takže žádné chmurné myšlenky. Ještě jsme se trošku ale zaobírali tématem ohledně anomálií u vlků, respektive součástí těl jiných zvířat na těle nás vlků. Awarak zastával stejný názor, že by se mu to nelíbilo. Vzápětí dodal, že nějaké klikyháky nebo znaky v decentní barvě by mohly být hezké. Přikývla jsem. “Nori má znaky zlaté a docela se na jeho černém kožichu vyjímají.“ Řekla jsem a marně přemýšlela, jestli ještě někdo ze smečky měl nějaké ozdoby na kožíšku. Nicméně nikdo mě nenapadl, jen Blueberryho červené nohy. “A vlastně Baghý má takový elegantně ozdobený ocásek,“ vzpomněla jsem si pak na decentní ozdobu naší Alfy. “Třeba by to Život zvládl také, ozdobit ti kožíšek nějakou decentní barvičkou.“ Mrkla jsem na svého milého, i když jsem si nedokázala představit, jaká barva by mohla v jeho kožíšku vypadat dobře. Možná kdyby byl jednoduše jednobarevný jako já… Třeba pokud je jeho vrozenou magií země, zelená by mu moc neslušela. Zase v černé je červená klišé, modrá by vypadala dobře v bílém kožichu, ostatně jako třeba moje oči, nebo jako měl můj otec v té světlejší variantě, ale v černém taky. Nebo bílé znaky na černé straně, to by možná šlo. Ovšem tohle bylo plně na Awarakovi. Pokud by chtěl nějak svůj kožíšek vylepšit, rozhodně bych mu do toho nemluvila, i když by to bylo zbytečné, zkrátka a dobře v mých očích vypadal dokonale tak, jak byl. A jako ozdoba mu slušel ten červený šátek. Vlastně jsem se ani nikdy neptala, kde a jak k němu přišel. Skoro jsem zapomněla, že i já mám na krku ozdobu, kvůli které jsem se před lety málem utopila. A schválně jsem zmínila Život, že by to mohlo být spíš jeho dílem než dílem jeho sestry.
Awarak mi stydlivě šeptem vysvětlil, zač děkuje a přidal k tomu stejné gesto, jako já před chvilkou. Usmála jsem se. “Za to se přeci neděkuje,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem nás. Všude bylo ticho a klid. Na okamžik mě napadlo, že bychom se měli jít podívat zpátky do středu lesa, jestli je Baghý stále s Jinksem a jestli už také odvolala pohotovost. Jakože asi ano, počasí se uklidnilo a vše bylo zase normální. Bylo ovšem jasné, že v následujících dnech a týdnech budeme na sebe s Awarakem nalepení a užívat si společné chvilky ve dvou. No, a možná bychom to mohli sdělit Baghý, aby věděla, co se kolem ní děje. Byla jsem si jistá, že rozhodně nebude namítat nic proti tomu, že tvoříme pár.

Vlastně jsem se ani nedivila, že Awarak vyjádřil svůj názor obejít se bez návštěvy Smrti, pokud to nebude nezbytně nutné. Nebylo vážně o co stát, chtělo to hlavně pevné nervy a umět vyjednávat. A kdo ví, třeba teď už byla zase o něco horší… Rozhodně určitě nebylo v její moci, aby byla hodnější, že. Kdo ví, jak jednala s jednotlivými vlky, možná některým vyprášila kožich, aniž by jim pomohla, ačkoliv jí nabízeli křišťály. Nebo si sbalila drahokamy a nic nesplnila… Sice já takovou zkušenost naštěstí neměla, možná byla i spravedlivá, ale bylo holt nutné čekat od ní nečekané. “Ona i děsivě vypadá. Pokud se dobře pamatuji, je celá černá, ale má zářivě zelené oči, drápy a ocas. A nepříjemný skřípavý hlas. Ale nedivila bych se, kdyby třeba svůj vzhled změnila, aby třeba vypadala děsivěji,“ dodala jsem ještě k tématu tohoto mocného stvoření. Jen jsem doufala, že její bratr bude vypadat úplně jinak – třeba bude bílý jako já a mít nějaké vesele zelené oči, ne tak jedovatě, jako Ona. Inu, to se dozvíme, až budeme na návštěvě u něj.
Co se naší milé Alfy týkalo, ani jeden z nás nevěděl, kde a jak přišla ke svým křídlům, rozhodně jsme se jí na to mohli později zeptat. Noriho si můj černobílý společník vybavoval, ale nevěděl, co je na něm zvláštního. Zřejmě ho neviděl ještě déle než já. “Nu, když jsem ho viděla naposledy, na svém černém kožichu měl krásné zlaté odznaky. A mezi ušima takové malé rohy, co vypadaly, jako kamzičí,“ vysvětlila jsem. “Třeba je teď nemá vůbec, nebo jsou ještě větší,“ zapřemýšlela jsem a při té představě se ušklíbla. Kdybych snad měla vidět vlka, který má třeba parohy jako jelen… To byl asi vrchol bizarnosti, ostatně jako vlk s křídly. Rozhodně to obojí mohlo být ku prospěchu, ale tohle bylo přeci jen na mě moc, ale nebylo v mé kompetenci do toho někomu mluvit, takže když jsem jednala s Alfou, raději jsem dělala, že ta křídla nevidím.
Teď jsem však spokojeně spočívala vedle… No, svého milého, už jsem ho tak mohla vlastně nazývat. Souhlasil s tím, že je nutné čerpat síly, protože kdo ví, co nás ještě může čekat. A začal sypat možné nepřízně, hlavně počasí. Znepokojeně jsem se na něj podívala. “Radši to nepřivolávej,“ řekla jsem. Po té sopce bychom asi mohli čekat cokoliv, ale já doufala, že teď už nás čeká podzim, který teda nemám moc ráda, pokud často prší, je mlha a plískanice, obloha je zamračená a smutná, stromy ztrácejí listí… Sice jsem chápala, že si příroda musí přes zimu odpočinout, aby zase na jaře mohla vesele hrát svými barvami, ale zkrátka mi to chybělo. Ovšem momentálně jsem ani nevnímala, že je tma jako v pytli a poněkud se ochladilo. Navíc když jsme byli k sobě přitulení, hřáli jsme se navzájem. “Zač mi děkuješ?“ Zeptala jsem se zvědavě, když z ničeho nic zazněla slova díků, která pronesl. Neodolala jsem a znovu mu olízla čenich.

Mohla bych vyprávět Awarakovi o sobě či o svých dětech do aleluja, ale byla jsem si jistá, že to bych ho nejspíš unudila k smrti. Ono stejně nebylo o co stát. Žádná dramata, snad kromě té obří záplavy, jsem nezažívala. Možná někdo, a třeba i on sám, měl něco za sebou zajímavějšího. Nechtěla jsem však vyzvídat, kdyby mi něco chtěl říct, tak by to určitě zmínil. Nicméně takové uvolněné tlachání nám přišlo celkem k duhu. Vlastně jsem i úplně nezapomněla, že bychom se mohli jít podívat na nějakou jinou stranu lesa. Každopádně když jsem si to tak nějak zase uvědomila, napadlo mě se rozhlédnout kolem sebe. Nejspíš to Awaraka také napadlo, všimla jsem si, jak čenichal kolem sebe. Takže jsem ho napodobila. Vzduch byl mnohem čistější, dokonce i obloha byla v normálu… Vypadalo to, že nebezpečí pominulo. Dost se mi ulevilo. Nejspíš se sopka zase uklidnila, tedy nám tady už nic nehrozilo.
Dál jsme se dostali k tomu, že jsem Awarakovi vysvětlila, co Život umí. Nebo respektive že nám může pomoci vylepšit naše dovednosti. Souhlasně jsem přikývla, když se můj společník zmínil o tom, že i jméno toho vlka zní lépe než jeho sestry. “Je to už docela dlouho, u ní byla naposledy, to ještě jsem ani neměla děti, ale je podlá a zákeřná. Nicméně pokaždé mi pomohla, samozřejmě nechtěla to zadarmo, musela jsem jí za to dát nějaké křišťály a drahokamy,“ zmínila jsem další zkušenost. “Tak myslím, že ani její bratr nebude pomáhat vylepšovat zadarmo, ale určitě bude přívětivější než ona. Uvidíme, až tam dojdeme,“ dodala jsem zamyšleně. Další Awarakova úvaha byla zajímavá – totiž, když nám může pomoci s fyzičkou, jestli to umí i se vzhledem. Kde jinak by Baghý vzala svá křídla? No… Vlastně mě ani nenapadlo nad tím nějak přemýšlet. “Myslím, že se zmiňovala o Smrti, že má na svědomí ta křídla. Nicméně nevím, moc vlků s takovými… anomáliemi… neznám. Těžko říct, zda je to vesměs na jejich vlastní žádost, aby vypadali výjimečně, nebo u někoho to může souviset se speciální magií. Vezmi si například Noriho,“ vzpomněla jsem si na člena naší smečky, který vypadal také dost netypicky. Jen jsem kradmo pohlédla na Awaraka, jestli si jmenovaného vybaví, pokud ho vůbec zná, protože ten se také na území smečky příliš nevyskytoval. Každopádně jsem byla připravena mu kdyžtak pomoci a Noriho popsat. “Ale i kdyby, co bys chtěl na sobě měnit, vypadáš dobře tak, jak jsi.“ Mrkla jsem na něj a mávla ocasem.
Následující chvíle byly absolutně jiné. Výjimečné. Aspoň mě to tak připadalo. Vzájemné vyznání o našich citech a nesmělé doteky… Jako bych zase byla o víc než polovinu mladší. Bylo to samozřejmě jiné než tenkrát, aspoň co jsem si tak matně vzpomínala. Tohle bylo přeci jen o něco rychlejší, protože tenkrát jsem s Coedenem trávila vlastně veškerý svůj čas, kdežto s Awarakem tak nějak nárazově a teprve před několika dny jsme měli možnost spolu strávit více chvil. Tedy než nám původní plán se trošku toulat po okolí zatrhla činnost sopky. Ovšem teď jsme možná mohli pomýšlet na to, že bychom to zkusili znovu, když se situace uklidnila a vrátila do normálu. Ale teď jsme se od sebe nějak nemohli odtrhnout. Awarak se ke mně přitiskl a já si v klidu užívala jeho blízkost, zatímco jsme si navzájem vrývali do paměti vůni svých kožíšků. Shodli jsme se na tom, že lovit můžeme jít později. No, možná bude i lepší pomalu vyrazit pak na smečkový lov, protože podzim byl tu, takže bylo pomalu načase doplnit zásoby na zimu.
Z přemýšlení o lovu mě vytrhl Awarakův pohyb, když otočil hlavu a rozhlédl se. Než jsem se stačila na něco zeptat, zvedl se. Zvědavě jsem ho pozorovala modrým pohledem. Udusával nějaký důlek, který objevil pod stromem. Za chvilku už mě vybídl, zatímco sám ulehl, abych se k němu připojila. Neváhala jsem a došla k němu. “Načerpáme síly, které jsme ničím nevysílili,“ řekla jsem se smíchem a plácla sebou vedle Awaraka. Olízla jsem mu tvář, položila mu hlavu na hřbet a přimhouřila oči, ale spát se mi nechtělo. Jen ještě chvíli si užívat ty chvilky o samotě, kdy jsme mohli naplno vnímat jeden druhého, užívat si svou blízkost a vlastně ani nic neříkat, protože slova byla zbytečná. To příjemné šimrání v břiše neustávalo a ani mi to nevadilo.

“No právě. A s námi si rodiče taky užili. Já jsem byla pěkné kvítko. Ačkoliv jsem byla holka, nejčastěji jsem se prala se starším bratrem Arnarmem spíš já než mladší Daichi,“ řekla jsem svou dávnou vzpomínku na dětství. “Taky jsem byla dost drzá a takový… Všeználek. Ještě štěstí, že žádné z mých tří dětí nebylo v pubertě, jako jsem byla já, protože to bych asi… No, zešedivěla asi ne, protože jsem bílá, což je docela dobrá výhoda, že skryju známky stáří, ale… Možná bych z toho měla minimálně tik,“ řekla jsem se smíchem. Možná že jsem měla jen štěstí na to, že když byli doma, tak byli relativně hodní, i když samozřejmě nějaké to zlobení a odmlouvání se dostavilo. To byla klasika. Ovšem byla jsem si jistá, že jsem z nich vychovala správné a odpovědné jedince se srdci na pravém místě. Škoda jen, že jsem neměla možnost shledat se i se svými dcerami, aspoň na chvilku, jako před časem s Aithérem, abych věděla, že jsou živé a zdravé a mají se dobře. Případně že mají partnera, nebo dokonce i děti…
Radši jsem přestala přemítat a zase naslouchala Awarakovu příjemnému hlasu, kterak zmiňoval, že snad na žádného násilníka nenarazil, když neobjevil žádné šrámy, jizvy, chybějící trsy chlupů nebo tak. A pokud utrpěla jeho psychická část, bylo mu to jedno. No, možná, pokud se mu tohle stalo, měly jeho výpadky paměti celkem milosrdný lék na nějakou hodně nemilou událost. Jinak zraněná duše samozřejmě bolí víc než zraněné tělo, které se časem zahojí, i když si třeba nese památky v případě jizev nebo dokonce takového zranění jako bylo chybějící kus ucha nebo kulhající tlapka.
Awarak mi přesněji popsal, jak je to s tím zjevováním sovy. Chápavě jsem přikývla, teď jsem tomu rozuměla lépe. Ovšem těžko říct, co mu tím ten tvor chce nebo chtěl sdělit. Já jsem se přeci k jeho minulosti nijak nepojila, aby mu tak chtěl dát najevo, že jsem byla jeho kamarádka, na kterou zapomněl, nebo tak. Anebo že by ukazovala, komu věřit a komu ne, to byla taky hloupost. Awarak však souhlasil s tím, že bychom se mohli k Životu vydat společně. Souhlasně jsem přikývla. “Já jsem u něj také nikdy nebyla, ale měl by žít někde na jihu. Optáme se potom Baghý, určitě nás nasměruje přesněji,“ řekla jsem. A možná by nebylo špatné se tam vypravit ještě před začátkem zimy, abychom byli pak v nečase v bezpečí lesa. A kdo ví, co by nás cestou mohlo potkat a zdržet, uvažovala jsem ještě v duchu. Opětovala jsem pak jeho pohled a nesměle se uculila jeho tvrzení, že neví, co bych chtěla na sobě vylepšovat, vždyť jsem hezká. “No, děkuji za kompliment,“ řekla jsem, ačkoliv jsem původně chtěla jeho poznámku bagatelizovat. “Nicméně Život by měl pomáhat s vylepšením jednak dovedností, takže bychom mohli být rychlejší, vytrvalejší nebo obratnější. A snad i s uměním ovládání magií,“ začala jsem uvádět věci na pravou míru. “To teda zvládá i jeho sestra Smrt, párkrát jsem u ní také byla,“ otřásla jsem se při té vzpomínce. “Každopádně Život by měl být milý a přívětivý, takže by snad i v dobrém mohli ti poradit, co znamená to zjevování se sovy a jak s tím pracovat. Samozřejmě to nebude zadarmo,“ pokračovala jsem. Ovšem ještě bližší info budeme muset od někoho ještě zjistit.
Docela mě potěšilo, a vlastně uklidnilo, že se Awarak neodtáhnul, když jsem mu přejela čenichem v srsti. Takže jsme to oba cítili stejně. Vlastně jsem pak chvíli ani nevěděla, jestli mám něco říkat, i když slova mi v tu chvíli přišla zbytečná. Když jsem se ale přeci jen na okamžik odtáhla já, celý se zakoktal rozpaky. Vlídně jsem se na něj culila, nebo aspoň jsem si to myslela, možná jsem se spíš křenila jak měsíček na hnůj. Překvapeně jsem zamrkala, když pak řekl, že mě má rád. Tedy, asi jsem nemusela být překvapená, když jsme teď měli takovou intimní chvilku, která určitě něco znamenala, ale… Spíš jsem jen nečekala, že to řekne nahlas. Odkašlala jsem si. “Taky tě mám ráda, Awaraku,“ špitla jsem. Trošku jsem měla obavu, že mi snad z toho štěstí selže hlas a zamotá se mi hlava. Lehce mi pak olízl tvář. Znovu jsem se usmála, teď už snad i o něco přirozeněji, než před chvílí. Můj společník sice navrhnul, že bychom mohli jít něco ulovit, jestli se mi chce. Ostatně jsem to sama navrhovala, ale… Jestli se mi něco nechtělo, tak rušit tenhle výjimečný moment. Přeci jen jsem potřebovala hlavně tohle všechno postupně vstřebat a nebyla jsem si jistá, jestli by mé v tuto chvíli pomatené smysly reagovaly správně. “Možná později,“ hlesla jsem, dodala si odvahy a olízla mu čenich. Už jsem si vážně myslela, že tohle už nikdy nezažiju. Kor na svá stárnoucí kolena. Ale Osud byl asi přívětivý a poslal mi do cesty někoho, kdo bude po mém boku jako můj partner, jako má podpora.

Snažila jsem se vnímat okolí a Awaraka stejnou měrou, ale nebylo to snadné. I když aspoň to, že tu byl relativní klid, až na ten nepříjemný zápach, na který jsme si přeci jen už krapet zvykli, nebo aspoň já, takže mě to nedráždilo ke kašli a kýchání tak moc, takže svému společníkovi jsem mohla dopřát sluchu. S úsměvem jsem poslouchala, jak jeho a sourozence maminka vychovávala, vlastně jsem obdobně vedla své děti i já. Chápavě jsem přikývla jeho slovům o škádlení se, ale nikdy to nebylo myšleno ve zlém. Stejně tak jsem to měla já se svými sourozenci. “To jsou moc dobré vlastnosti, které vám maminka vštípila, své děti jsem to učila stejně. I nás to rodiče učili, ovšem… Všechno jsme pochopili až jako dospělí,“ dodala jsem a zahleděla se do dálky, jako bych si snad mohla vybavit lekce slušného chování, které jsme poslouchali spíš na půl ucha, protože s Arnarmem jsme měli nejvíc napilno se škádlit a pošťuchovat. Tyhle bezstarostné chvíle však vážně odvál čas. “Mně se takové chování taky nelíbí, naštěstí jsem měla víceméně štěstí na přívětivé vlky,“ poznamenala jsem k Awarakově povídání o tom, jak se někteří tváří jako kamarádi, ale za zády tě pomluví. Můj společník však také naštěstí nenarazil na někoho, komu by musel vytknout jeho chování. I když jsem tedy kdysi měla určité výhrady ke Kaye, která se k Maeve ne vždy chovala slušně, nebylo to nic, kvůli čemu bych došla k závěru, že se k ní raději nebudu znát. A vlastně podle posledních informací se ty dvě spolu docela sblížily. Možná to zkrátka bylo tím, že Kaya neměla moc v lásce vlčata a Maeve teď už byla dospělá slečna.
Koutkem oka jsem zavadila o Awaraka a nasadila tázavý výraz, ale pak jsem se také zasmála, když se mě ptal, jestli to náhodou nejsem já, komu slíbil, že mi uloví něco k snědku. Zavrtěla jsem hlavou. “Ne, to byl nejspíš někdo jiný. Ale možná bychom se mohli poohlédnout po nějakém zajíci nebo lasičce, abychom se posilnili,“ navrhla jsem, ovem nebyla jsem si jistá, jestli by byl náš lov úspěšný. Nicméně pokud to nezkusíme, tak to nezjistíme, že.
Následovaly tipy, co by mohlo znamenat to, když někoho prvně vidí a nad ním je vidět sova, nebo aspoň její část. Tedy, nic jiného než speciální magie, mě vážně nenapadlo. Vysvětlil mi, že ho doprovází silná bolest hlavy. Čím víc toho vlka poznává, tím víc je z ptáka vidět, a bolest je intenzivnější. Zachmuřila jsem se. To tedy je dost zvláštní a nepříjemná speciální magie, ale možná je to tím, že ji ještě neumí ovládat. Kdyby se to naučil, možná by ho ta bolest pak přešla. “No, může to tak být, ale to bych spíš čekala, že se objeví jen u vlků, které jsi poznal v minulosti, a pomohla by ti vzpomenout si,“ promluvila jsem zamyšleně. “Takže když nás ve smečce znáš, sovu vidíš celou, nebo už vůbec?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a doufala, že to stvoření nevidí, protože to bylo znamenalo, že by měl neustálé bolesti hlavy. Ovšem to by mohlo pomoci s tím, že by si zvykl a postupně zjišťoval, co se děje, co to znamená. Tiše jsem si povzdychla. Nikdo jiný, než Život mě nenapadal, kdo by mu mohl poradit. Protože ačkoliv já sama žádnou speciální magií nedisponovala, aspoň jsem tedy o žádné nevěděla, věděla jsem, že každá je jiná a specifická, takže každý reaguje v začátcích jinak. “Ale vážně bude asi nejlepší, až se situace uklidní, stavit se za Životem, ten ti jistě rád poradí. Ostatně, taky bych se za ním mohla vypravit, ráda bych se s ním seznámila a s jeho pomocí také něco na sobě vylepšila,“ dodala jsem a odmlčela se.
Skoro jako bych v té chvíli slyšela hlasitý tlukot svého srdce. Bylo mi v tuhle chvíli po Awarakově boku vážně fajn a byla jsem ráda, že předchozí mé gesto, kdy jsem se o něj opřela, mu nepřišlo nepříjemné a neodsunul se, takže jsem nenápadně nasávala vůni jeho kožichu, která byla už také cítit sladkými plody mého rodného lesa, a jemuž se také stalo domovem. Ani jsem nevnímala, že se lehce mísí s pachem kouře, stejně jako tomu bylo u mě. “Budu si to pamatovat,“ řekla jsem tiše zastřeným hlasem, kdy mi Awarak poděkoval za to, že jsem ho vyslechla a nabídl mi, že mi kdykoliv bude nápomocem s čímkoliv. Lehce drcnul do mé bílé hlavy tou svou tmavou s přátelskýma očima. Byly zlatavé, ale pochopitelně úplně jiné, než Coeden. Nenápadně jsem se zamračila, bylo teď naprosto nevhodné vzpomenout si na svého ex, takže jsem hned zase ty myšlenky zaplašila. Tohle bylo jiné, i když jsem si zase připadala jako mladá vlčice, která má život před sebou. Vůbec mi nepřicházelo na mysl, že jsem už vesměs poněkud starší generace, která by snad mohla být už i babičkou. A možná i jí je, ale neví o tom. Kdo ví.
Abych tedy Awaraka ujistila, že já to cítím podobně, možná stejně, lehce jsem mu přejela čenichem v srsti na krku. Vypadalo to, že i on je poněkud v rozpacích. Nechtělo se mi rušit tuhle příjemnou a docela intimní chvilku, ale… Chvilku jsem přeci jen vyčkala, jestli ještě nějaké rozpačité gesto náklonnosti přijde, nebo raději půjdeme zkusit ulovit něco k snědku, jako jsem předtím navrhovala.

“Nemáš vůbec zač,“ usmála jsem se na svého společníka a lehce mávla ocasem na důkaz svých slov. Měla jsem takový zvláštní pocit kolem žaludku, možná nějaké zašimrání, či chvění… Bylo to už dávno, co jsem měla k někomu ze smečky blíž, nebo vůbec k nějakému jinému vlkovi, než byl Coeden. A dobu, kdy jsem tohle zažívala s ním, jsem už dávno zapomněla. I když možná by se mi to časem vybavilo… Vlastně jsem se cítila nesmírně poctěně, že se mi Awarak svěřil. Podle svých vlastních slov však nikdy dřív neměl problém o tom mluvit. Na to jsem tiše pohodila hlavou, možná se jen změnily jeho priority, nebo se holt začal za svůj problém stydět… Nebo o tom prostě jen nechtěl říkat každému, jen tomu, kdo si to podle něj zasloužil vědět… Důvodů mohlo být spousta, ale o tom se mi teď nechtělo polemizovat. Bylo mi jedno, jestli to řekne ještě někomu jinému ze smečky, prostě já měla trošku i pocit výjimečnosti, že jsem se stala jeho vrbou. Dávno tomu, co se mi někdo svěřoval a já mu mohla poradit, nebo ho aspoň vyslechnout. Ačkoliv já jsem se v tomhle ohledu vůbec nezměnila, dál jsem zůstávala spolehlivou postavou, které můžete svěřit cokoliv a spolehnout se, že bez vašeho svolení to neřeknu nikomu.
Mezi řečí jsem se stále snažila napínat sluch, jestli nezachytím něco nezvyklého, nebo volání Baghý, abychom se vrátili. Zatím se však stále zdálo, že je jakýs takýs klid. Na čich se však stále spoléhat nedalo, a ani pohled na oblohu nám nic neřekl. Napadlo mě, že bychom se možná mohli přemístit na Vyhlídku, tam bychom možná viděli, co se děje v okolí. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že možná kvůli tomu dýmu neuvidíme moc daleko a mohlo by se nám hůř dýchat. Takže možná bude lepší zůstat, kde jsme.
Znovu jsem soustředila svou pozornost na Awaraka. Mrzelo ho, že za tu dobu, co je ve smečce, mi to neřekl, ale nad tím jsem mávla tlapkou. Byla to jeho věc, kdy se rozhodne to říct a komu. Dál jsem se dozvěděla, že se mu výpadek paměti stal s Norim, ale ten mu naštěstí pomohl. Došlo také k vysvětlení, proč neznal jméno mého syna. Bylo mi to sice trošku podivné, ale já už sama bych nedala dohromady spoustu jmen, ale já byla na druhou stranu o něco starší než Awarak a také jsem už potkala dost vlků. Matně jsem si vybavovala jména členů původní smečky, kteří u nás byli krátce, ale ty nejdůležitější jsem nezapomněla nikdy.
Zajímavé bylo, když se zmínil o tom, že si sice nepamatoval Aithérovo jméno, ale pamatoval si, že mu slíbil ochranu. “Inu, asi jsi zásadový vlk a plníš sliby, i když už nevíš, jaké a komu.“ Řekla jsem zamyšleně. Legrační to nebylo, spíš bych měla strach, aby ho někdo nevyužil a nechtěl po něm něco… Nepříjemného nebo nepěkného, třeba někomu ublížit. Ale to snad by neudělal, že by něco takového slíbil. Vzápětí přišla další zajímavost v podobě toho, že když potká vlky, kteří ho znají, tam jim nad hlavou létá jakýsi pták, snad sova, ale někdy jen jeho část, někdy je celý. Zatím ale nepřišel na to, proč tomu tak je. “To by mohlo souviset s nějakou tvou speciální magií, kterou máš, ale zatím o ní nevíš,“ zamyslela jsem se nahlas. Nic jiného mě totiž nenapadalo. Ale s magií halucinace to podle mě nesouviselo, to vypadá přece jen jinak. Jen jsem hned nevěděla, jak by mohl přijít na to, co to znamená. Snad jen se soustředit, když toho ptáka uvidí, jestli pak něco dělá, případně, jestli komunikuje. Nebo se zastavit za Životem, který byl, jak jsem věděla, hodným bratrem Smrti, takže by určitě mu poradil, co a jak a nedělal by si z něj šprťouchlata, jako třeba ulovit toho ptáka k večeři či něco na ten způsob. “Stává se ti to i u někoho ze smečky? Možná by se s tím dalo pracovat, třeba když se budeš hodně soustředit, tak by se třeba objevil déle, nebo celý… Nebo by možná zvládl komunikovat,“ začala jsem nahlas vyjmenovávat to, co mě napadlo.
Na otázku, zda mě moc nezahlcuje, jsem zavrtěla ocasem a povzbudivě na něj mrkla. Vůbec mi to nevadilo, ostatně byla jsem zvyklá od Maeve na přehršel informací a otázek, i když tohle bylo něco jiného a hlavně výjimečného, protože Awarak se mi svěřoval. Zmínil se o tom, že to bude asi tak rok, co neměl výpadek, takže nejspíš většinu doby, co byl v Borůvkové smečce. Nebo možná všechnu, protože jsem byla ostuda a nepamatovala si, jak dlouho tu přesně s námi je. Ale to jsem si nemohla pamatovat snad u nikoho, protože nás v tuhle dobu bylo celkem hodně. A bohužel se tu i dost vlků jen ohřálo a zase odešlo, jako třeba Sigy a jeho rodina. Takže možná vážně to bylo zlepšení, jak se domníval. “Třeba je to i tím, že smečka ti dává pocit bezpečí a ty výpadky mohou souviset s psychikou, to je docela složitá věc,“ zmínila jsem nahlas svou předchozí domněnku. Vysvětlil mi, jak se to vlastně stalo – když u nich doma byli napadeni medvědem během lovu a on utrpěl zranění hlavy, když narazil do stromu. Stáhla jsem ocas, přitiskla uši k hlavě a zatvářila se lítostivě, to muselo asi být hodně bolestné a nepříjemné. Vystopovala jsem pak Awarakův pohled k jeho vlastní zadní noze, kde byly vidět staré jizvy. Možná jsem si jich kdysi všimla, možná také ne, ale byla jsem zvyklá, že spousta vlků má všude možně různé šrámy, jizvy či znamení, takže jsem se naučila vesměs to přehlížet, protože to nebylo důležitě.
To byl tedy asi závěr, aspoň jak se sám Awarak zmínil. Tiše jsem vydechla, aby si nemyslel, že mě nudil, nebo tak. “Nemusíš se omlouvat, je to tvoje věc, komu se svěříš a kdy,“ usmála jsem se na něj povzbudivě a znovu se lehce opřela o jeho rameno. “Já si toho nesmírně vážím, že jsi uznal za vhodné to říct mně,“ zopakovala jsem ještě jednou svá slova. Na chvíli jsem se odmlčela. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se měla začít svěřovat já jemu, i když by to bylo fér. Ovšem co bych mu asi tak řekla… Rozmazlená a drzá dceruška Alf, zakladatelů Borůvkohé smečky, co se časem srovnala, pak se zamilovala a po rozpadu se s milým potulovala, než na nějakou dobu složila hlavu v jiném domově, načež hned jak zjistila, že se ta původní smečka obnovila se šmahem vrátila zpátky a založila rodinu, a i když si myslela, že bude s partnerem šťastně žít až na věky, bylo z toho kulové, protože sotva děti povyrostly, tatínek se zdejchnul beze slova rozloučení, jako to kdysi udělal můj otec mé matce, ale prostě od té doby žiju v téhle smečce a hodlám tu i zemřít… Nic moc zajímavého. Něco už ale přeci jen věděl, zmiňovala jsem se v kostce o historii smečky a Awarak snad byl také tehdy přítomen. Ovšem kdyby se na něco chtěl zeptat, rozhodně bych mu popravdě odpověděla.

Chvíli jsem hledala očima modré nebe, ale to jsem si mohla nechat zdát. Obloha byla podivně temná, a ačkoliv se o slovo hlásil nový den, byli jisté, že čisté oblohy a hřejivého slunka se nejspíš hodně dlouho nedočkáme. Vlastně nebylo jisté vůbec nic. Možná jen to, že nevíme, co se děje a co nás čeká. A možná také to, že když budeme držet všichni pohromadě, tak to všechno jistě zvládneme.
Hledat něco po čichu nemělo snad ani cenu, všechno bylo cítit stejně – nepříjemným štiplavým kouřem, který v čenichu dráždil ke kýchání a v plicích ke kašlání. Awarak proti mým návrhům nic nenamítal, ani nic nedoplnil, takže se mnou nejspíš tiše souhlasil. Jen jsem doufala, že nemá strach něco říct nebo tak. Zase tak drsná a nekompromisní Beta, kterou ostatní nezajímají, a ani jejich názory, jsem přece nebyla. Kráčeli jsme chvíli mlčky lesem. To hučení větru v korunách stromů bylo také dost nepříjemné. Kolikrát jsem musela sklonit hlavu a uši jsem měla přitisknuté k hlavě. I když teď už ten vítr mírně polevil, a ačkoliv některé stromy při ohýbání se trošku sténaly, zdálo se, že aspoň tohle nebezpečí bylo zažehnáno. No fajn, tak aspoň nám momentálně nehrozí, že nám spadne na hlavu strom, pomyslela jsem si trpce. Chtěla jsem rozvíjet svůj nápad o návštěvě Asgaarského lesa, ale z myšlenek mě vytrhnul hlas mého společníka, který se ujišťoval, že hlas, který jsme předtím slyšel, patřil Maeve. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, to bylo naše mladé třeštidlo Maeve,“ potvrdila jsem ještě jeho domněnku souhlasně. Docela mě mrzelo, že jsme neměly čas si popovídat, protože jsme se dlouho neviděly, ale jistě budeme mít ještě dost příležitostí, až se celá situace uklidní… Jen se nedalo odhadnout, jak dlouho to potrvá.
“To bych také ráda věděla, co se děje, můj drahý příteli,“ reagovala jsem na Awarakovu úvahu, čím jsme přírodu mohli takhle naštvat. Vlastně mi to přišlo skoro jak i hříčka samotné Smrti, ale ta by si snad vymyslela ještě něco drsnějšího. Léta jsem u ní nebyla, ale bylo mi jasné, že se jistě nezměnila. A tohle by jí bylo podobné, že by přivolala výbuch sopky nebo něco takového. Mohli jsme se však jen domnívat, zda v tom má tlapky, nebo ne. Nebo je to dílo samotné přírody. Tahle nevědomost byla vážně nervy drásající.
Dál jsem se bedlivě rozhlížela po okolí. Na okamžik jsem i zvedla uši do normální polohy, abych případně zachytila nějaký nezvyklý zvuk. Zdálo se však, že je tady klid a bezpečno. To mě trošku uklidnilo. Zachytila jsem však Awarakův pohled, který vypadal poněkud váhavě a odpovídal i tomu chvějící se hlas, když promluvil. Snažila jsem se nedat najevo, že mě trošku polekal a tiše jsem čekala, co z něj vypadne. Přikývla jsem, abych ho vybídla, aby pokračoval a má mou plnou pozornost, protože je něco, co mi chtěl už dávno říct, ale neměl příležitost. Nu, teď jsme byli sami, stejně jako předtím u jezera, jenže tam jsme si chvilku hráli, takže možná by se svěřil už dřív. Ale to nebylo podstatné. Hlavně, že se k tomu odhodlal už teď. Překvapeně jsem rozšířila oči, když se mi svěřil, že trpí na výpadky paměti. Musela jsem se ještě malinko snažit, aby mi nespadla i tlama. Vysvětlil mi, že se to stane z ničeho nic a neví, kdy to přijde. Vzápětí jsem pochopila, proč mi to říká – tyhle události by nejspíš mohly výpadek paměti způsobit, a tak mě varoval předem. Nebo spíš mě požádal, abych se na něj nezlobila, kdyby mě nepoznával. Chvíli jsem nevěděla, co na to říct, takže jsem nervózně přešlápla z nohy na nohu. Došlo mi, že to asi pro něj nebylo snadné přiznat takovou věc, nicméně rozhodně udělal správně, protože kdyby se to stalo, asi bych byla hodně překvapená, kdyby mě začal považovat za cizince, nebo nedej bože za nebezpečného protivníka. “Tedy… To mě mrzí, že tě trápí taková věc, asi to nebylo snadné se přiznat, že,“ promluvila jsem pak přívětivě. Bylo mi jasné, že o lítost nestojí, ale nějak jsem si nemohla pomoci, abych to neřekla. “Takže ti děkuji, že mi tak věříš a udělal jsi dobře. Zlobit se samozřejmě nebudu. Naopak se budu snažit se ti pomoci si vzpomenout,“ řekla jsem s úsměvem a lehce se o něj opřela. Díky své empatii jsem cítila snad všechny jeho emoce, a nemusela jsem k tomu mít magii. Nejen jeho výraz v očích, tón hlasu a držení těla mi říká všechno. Jen jsem si nebyla jistá, jestli bych teď měla lustrovat, zda měl nějaký úraz hlavy, nebo se mu to děje bez zjevné předešlé příčiny. Nebo jestli to způsobují třeba jen stresové situace, protože doteď byl vesměs v pohodě. Či to na sobě nedal znát, že někoho nepoznává. Měli jsme sice na otázky a analýzy zatím čas, nicméně jsem nechala čistě na něm, jestli mi k tomu poví ještě něco víc on sám.