Gallirea - Příspěvky uživatele

Kolečko představování jsme zvládli. Awarak vypadal, že si vzpomněl. Možná to nebylo úplně ideální, ale aspoň už se netvářil tak ztraceně a nešťastně. Za to Maeve byla překvapená, že mám syna. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vždyť jsem jí přeci říkala, že mám děti. “Ano, Maeve, mám tři děti. Dvě dcery a jednoho syna,“ připomněla jsem jí jemně. Asi se dalo chápat, že to je už nějaký pátek, co jsme se bavily na téma rodina, takže možná to jen zkrátka vypustila z hlavy. Nač si pamatovat, že nějaká pečovatelka má děti, které jsou dávno dospělé, žijí si vlastní život a vlastně ani neví, kde jsou a jak se mají, že… Co mě zarazilo o něco víc, byl její výraz – kromě překvapení se tvářila i… Zklamaně? Zdálo se mi, že se v jejích očkách zaleskly i slzy. To mě krapet vyvedlo z míry. Snad nežárlila? Nebo možná byla smutná z toho, že ona nevěděla, kde má svou pravou maminku. Já jsem byla její tetička, ta vlastní mámu nenahradní… I kdybych ji třeba adoptovala, možná ani tak by to nebylo ono, ale… Každopádně jsem na tohle téma teď nechtěla začínat a už vůbec ne před ostatními, tohle bylo docela citlivé téma. Každopádně sama Maeve se to snažila zamluvit, když zmínila, jak je mi Aithér podobný. Přikývla jsem a lehce pohodila ocasem. “Jen ta špička ocásku a tlapka připomínají jeho otce,“ řekla jsem dobromyslně, ale vzápětí bych si pěkně nafackovala. Další připomínka toho, že je Maeve momentálně sirotek a neví nic ani o svém otci.
Naštěstí naši pozornost upoutal cizinec, který se představil a začal roztrubovat o lovu. Ještě jsem však pohlédla na Awaraka, který, když jsem se představila já, prozradil, že je Deltou a lovcem naší smečky. “Gratuluji,“ mrkla jsem na něj s úsměvem. V duchu jsem však musela protočit oči a odfrknout. Ne proto, že by si něco takového Awarak nezasloužil, naopak. Pokud měla Baghý dojem, že si to zaslouží, tak jistě to udělala oprávněně. Ale spíš z toho, jak jsem neinformovaná! Takže vážně už bylo nutné s Alfou promluvit, abych byla v obraze. Musela jsem se však ještě ušklíbnout, protože zase tu byl lov a my měly nějaké důležité jednání při něm. Nebo možná by bylo lepší s tím počkat poté.
Awarak s Maeve však byli rozhořčení, neboť s tou zprávou, že se koná lov, přišli oni dva. Jenže než stačili něco říct, vykvákal to Adiram. Ten následující poznámku pronesl sice hodně tiše, ale já jsem ji stejně zaslechla – dobrá známka toho, že mi sluch slouží velice dobře. “Nic si z toho nedělejte. Nemohli jste to stihnout říct, když jste přišli jen krátce před ním a slušnost vám velela nejdřív se s námi pozdravit a seznámit s Aithérem,“ řekla jsem jim povzbudivě.
Nabídla jsem synovi, že by mohl jít s námi, anebo zůstat tady a načerpat nějakou sílu na další toulky. Podle předpokladů si vybral druhou možnost. “Dobře. Zůstaň, jak dlouho uznáš za vhodné. Snad nebudeme pryč moc dlouho a ještě se potkáme,“ zašeptala jsem do synovy bílé srsti, když se mi otřel o krk. “Nemusíš se bát, budu na sebe dávat pozor. A ty na sebe také,“ řekla jsem ještě a olízla mu čenich. Ačkoliv to bylo normální gesto, prostě matka se synem, za které jsem se nestyděla, byla jsem přeci jen trochu ráda, že Adiram zase zmiznul a Ljós běžel za ním. Sice jsem se naučila nedávat moc na první dojem, ovšem… Ten hnědý vlk byl podivný, nelíbilo se mi, jak se předtím posměšně ozval. Každopádně teď nebyl čas přemítat. Maeve nadšeně běžela za nimi. Pohlédla jsem na Awaraka a pak na Sunstorm, která byla stále opodál s Jerrym. “Jdeš s nimi? Možná bychom mohli vytvořit aspoň trojici, pokud s námi půjde i Sun, abychom ulovili jen malou laň. Maeve bych nechala jít s větší skupinou, nevím sice, kolik vlků bude s Baghý, ale určitě dost. Takže ona jako začátečník bude mít někoho, kdo jí poví co a jak a my dva jako zkušení lovci zase můžeme něco naučit Sun,“ rozpovídala jsem se zamyšleně a mrkla na Awaraka, co on na to.

Maeve s Awarakem k nám pomalu došli. S úsměvem jsem se na ně dívala a lehce mávla ocasem. Awarak, který měl za sebou sérii kýchanců a několik zakašlání, vypadal poněkud zmateně. Hleděl na Aithéra, nejspíš pátral v paměti, jestli se s ním zná. Nejspíš mu vážně přišel povědomý, ale jeho jméno mu na mysl asi nepřišlo. Bylo to stejně zvláštní. Chápala bych, že si nepamatuje vlka, se kterým se viděl nebo znal jen tak kradmo, ale ti dva snad byli kamarádi a nějakou dobu se toulali spolu, takže… No, každopádně jsem ho chtěla ušetřit rozpaků a rozhodla se to zahrát do autu, ovšem Awarak byl rychlejší, když poznamenal, že by jméno mého syna měl znát, ale bohužel se mu nevybaví. Zato Maeve se vesele představila. “To je Aithér,“ představila jsem svého syna Maeve a připomněla tak Awarakovi jméno jeho dávného kamaráda. “Můj syn,“ dodala jsem, aby bylo jasno, že to není jen tak někdo, ale jedno z mých úžasných trojčátek.
Mladá vlčice však ani nenechala nějakou větší příležitost k rozpakům, hned spustila svůj kafemlejnek, za což jsem byla ráda, aspoň to Awarakovi pomohlo zahnat rozpaky. “Ano, šli jsme se trošku projít, chtěla jsem být se synem chvíli o samotě. Dlouho jsem ho neviděla, tak jsem si ho chtěla užít,“ vysvětlila jsem Maeve a snažila se, aby to nevyznělo tak, že mi vadí, že sem přišli a vyrušili nás, naopak. Neměla jsem nic proti. To důležité jsme snad už se synem tak nějak probrali, i když to nebylo nic, co by nemohly slyšet jiné uši. A s ničím soukromým se své mamince nesvěřil, bohužel. “S Baghý jsem se neviděla a o velkolepém plánu nic nevím,“ se zubatým úsměvem jsem dokončila odpovědi na Maeviny otázky. Letmo jsem pohlédla na Aithéra, asi byl trošku vykulený z toho, jaké je ta mladá dáma torpédo. Já jsem na to byla celkem už zvyklá, ostatně jsem ji znala od mala, co přišla do naší smečky.
Než jsme však začali řešit další otázky, spatřila jsem neznámého hnědého vlka s modrýma očima, který kráčel naším směrem. Šel celkem sebevědomě, žádné nejisté našlapování cizince, který se ocitl na našem území ať už omylem, nebo jako žadatel o členství. A jelikož s ním přišel i jemný závan borůvek, naznačilo mi to, že už tu nějakou dobu je. Na zlomek vteřiny jsem se zamračila. Nejspíš nový člen smečky a já o tom ani nevěděla! Ale nejspíš to tedy znamenalo, že nové členy přijímáme… Další přemýšlení mi nebylo přáno, protože cizinec spustil zvučným hlasem mluvit o celosmečkovém lovu poté, co Baghý označil několika zvláštními tituly. Následně nás vybídl, pokud máme zájem, abychom ho následovali – že nám prý bude dělat průvodce a jeho jméno je Adiram. Svá slova pak zakončil hlubokou úklonou. Překvapeně jsem na něj zírala, tlamu naštěstí jsem udržela zavřenou. Bylo to vážně originální ántré, to jsem musela přiznat. Pak jsem si všimla, že v závěsu za ním jde náš tichý člen smečky Ljós. I jeho jsem krátkým kývnutím hlavy pozdravila. “Těší mě, Adirame, Aranel, jméno mé. Jsem Betou této smečky,“ řekla jsem přátelsky hnědému vlkovi. “Aithér, můj syn, tohoto času zde na návštěvě,“ dodala jsem a lehce čenichem ukázala k mladému vlkovi po mém boku. “Tak smečkový lov, říkáš?“ Pokračovala jsem zamyšleně. Vlastně by mi prospělo trošku si protáhnout nohy. A hlavně by bylo dobré, kdyby se vypravila i Maeve, protože bylo načase, aby se naučila lovit. “Asi bychom se mohli vypravit. Co vy na to?“ Pohlédla jsem na Awaraka s Maeve. Samozřejmě jsem věnovala pohled i svému synovi. “Aithére, pokud chceš, můžeš jít s námi. Baghý určitě nebude mít nic proti a jistě tě ráda pozná. Jestli se ti nechce, můžeš tu zůstat a odpočinout si, než zase vyrazíš na cestu. Kdyby někdo měl nějaký problém, že tu je cizinec, vysvětlíš, že jsi můj syn a máš mé svolení zde zůstat,“ řekla jsem Aithérovi s úsměvem. Samozřejmě bych byla radši, kdyby šel s námi, bylo by skvělé vidět syna lovit, nicméně bych chápala, že dá přednost malému odpočinku.
Opodál jsem zahlédla Sunstorm, která byla v doprovodu Jerryho. Naklonila jsem hlavu na stranu. Že byla pořád tady nejspíš znamenalo, že i ona byla přijata do party. Tak to jsem byla ráda, navíc už byla určitě naprosto zdravá. Tak mě napadlo, že jsem ji mohla vzít na lov s námi…

Aithér měl pravdu – byla to škoda, že se s námi moje matka nezdržela déle. Určitě by byli všichni čtyři rádi, kdyby ji poznali lépe, ale… Ona už měla jiné plány, takže i kdybych nakrásně chtěla, ona by s námi zkrátka nezůstala. Tiše sem jen povzdychla a usmála se synově poznámce, že musela být skvělá vlčice, stejně jako já. “Nu… Vždycky jsem tíhla spíš k otci, ale… Když jsem byla o něco už starší, měla jsem blíže pro změnu k ní. Nicméně možná to bylo i tím, že krátce poté, co jsme dospěli, se otec ve smečce moc nezdržoval, byl často pryč. Což byl taky později důvod rozpuštění smečky, protože matka nemohla Alfovat sama,“ pustila jsem se do úvahy, ale nechtěla jsem až tak polemizovat a vzpomínat. I když bylo pochopitelné, že měl Aithér zájem o své předky. A také jsem za to byla ráda. Mohla bych vyprávět věčnost, co jsme jako malá vlčata tropili, hlavně já a můj bratr Arnarmo… Nebo jak jsme zažili tu obrovskou povodeň… Jak jsem zlobila a Alicien mě kvůli tomu neměla ráda… Jak jsme byly docela dost početná smečka a narodilo se zde spousta vlčat – po nás přece přišli na svět potomci matčiny sestry Stelly a Storma, pak Alicien, co jsem si matně pamatovala, měla dvě děti, ale jména už jsem si nevybavila… A nějakou dobu poté i Tailla měla svůj první vrh potomků. Ovšem kdo ví, kde je všem těm vlkům dneska konec…
Další synova otázka mě docela překvapila. Nejspíš se také ztratil na okamžik ve svých myšlenkách, když řekl, že nemá vůbec nic. Zajímal se, zda je v pořádku, že vlk v jeho věku nic nedokázal, a nemá ani partnerku, ani vlčata a vůbec vlastně neví, jaký je úděl vlka. Tedy… Takovou filozofii bych nečekala, ale…Měl asi věk na to, aby se těmito otázkami zabýval. Chvíli jsem přemýšlela, co na to říct, protože ani já si nebyla jistá svým údělem. “Víš… Každý to cítí jinak. Pokud ty se cítíš mnohem lépe jako tulák, protože můžeš kdykoliv a kamkoliv, tak je to v pořádku. Procestoval jsi svět mimo Gallireu, což já třeba nikdy nepoznala. Mně to nevadí, nejsem prostě tulácký typ, i když jsem nějakou dobu neměla na vybranou, takže než jsme se s tvým otcem usadili ve Smrkovém lese, toulali jsme se spolu. A partnerku můžeš mít i jako tulák, ovšem pokud byste chtěli založit rodinu, asi by bylo lepší, kdybyste byli součástí smečky. Aspoň po tu dobu, než vlčata dospějí, protože budete mít jednak stále přístup do úkrytu, dostatek jídla, a především pomoc ostatních členů smečky,“ pustila jsem se do povídání s pohledem upřeným na průzračnou vodu v tůni. “Hlavní je, abys byl spokojený a šťastný. K čemu by ti byla pozice třeba Delty a k tomu například být ochráncem nebo lovcem, kdybys byl raději někde na toulkách,“ pokračovala jsem dál. “A když budu vědět, že jsi šťastný ty, budu i já. Ať už budeš tulákem a samotářem, nebo někde usazený s partnerkou a později i s rodinou,“ dokončila jsem svou úvahu a olízla synovi tvář.
Když jsem ještě zmínila, že jsem na výchovu cizích vlčat nebyla sama, ale pomáhala mi s nimi Wizku, Aithér mi prozradil, že se s ní setkal. Ale evidentně to nedopadlo podle jeho představ, protože se asi nechoval úplně nejlépe, protože se mu hodně líbila. Překvapeně jsem se na něj podívala. Tohle bych nečekala, ale… Nechtěla jsem se ptát nahlas, jen jsem doufala, že jsem svého syna vychovala dobře a on se nedopustil nějakého… Násilí, nebo tak něco. Tuhle myšlenku jsem okamžitě zaplašila, jistěže jsem svého syna vychovala dobře!
Poté přišel návrh, abychom se vypravili do Asgaarského lesa společně – přitom bych aspoň mohla zjistit, zda dohoda o spojenectví a výpomoci platí. Krátce jsem se nad tím zamyslela. No, nebylo to nijak časově omezené, řekla bych, prostě to bude platit, ale… Asi by bylo dobré se tam zastavit a zjistit konečně, zda má dcera žije celé roky ve vedlejším lese a prostě jen neměla čas svou stárnoucí matku navštívit, nebo je někde pryč… Váhavě jsem přikývla. “Ano, mohli bychom se tam potom zastavit,“ řekla jsem ne moc rozhodným hlasem.
Jelikož měl můj syn modré oči, nedalo mi to, abych se nezeptala, jak je na tom s ovládáním své magie. Přitom jsem si užívala jeho něžností, kdy mi čenichem rozcuchal srst na krku. Přiznal se, že s ní moc nepracoval, takže umí jen trošku rozvlnit hladinu. Usmála jsem se. “To přeci nevadí. Holt jsi měl na práci spíš toulky než ovládání magie. Ale ta by ti mohla pomoci. S tím ale musíš také za Smrtí, aby ti pomohla magii vylepšit, a také samozřejmě trénink.“ Řekla jsem a znovu se zadívala na hladinu tůně.

Souhlasně jsem přitakala Aithérovým slovům o tom, jak čas rychle utíká. Jistě si to už uvědomoval on sám, ale… Bylo to stejně zvláštní. “To máš pravdu, můj synu. Jako by to bylo včera, co jsem byla v úkrytu a s pomocí své matky vás přiváděla na svět,“ řekla jsem zasněně a při té vzpomínce jsem se na okamžik vrátila do té doby. To bylo vlastně i naposledy, co jsem viděla svou matku. “A ono už to bude šest let,“ dodala jsem a zavřela oči. Jako by to byla vážně hodně dávná historie, kdy jsem se po Galliree toulala bok po boku s Coedym. Kdy jsem byla sice zdrcená z toho, že moji smečku matka rozpustila, ale na druhou stranu šťastná, že mám vedle sebe někoho, s kým se nebojím budoucnosti a vím, že se na něj můžu spolehnout, že mě podrží. No… A jak to dopadlo o něco později… Založili jsme rodinu a sotva děti odrostly, po Coedym se slehla zem.
Vrátila jsem se zase zpátky do přítomnosti. Byla jsem tak nesmírně ráda, že je můj velký malý synek zase se mnou. I když možná jen na krátkou dobu. Téma vlčat jsme uzavřeli s tím, že je od nás hezké, že jsme ji poskytli domov. Přikývla jsem. “A nebyla jsem na to sama, spolu se mnou je i pečovatelka Wizku, ta se jim také věnovala,“ hlesla jsem ještě. Nebyla to pochopitelně jenom má zásluha. Víceméně jsme se zapojili všichni, ostatně… Přijali jsme ta mláďata to své smečky, takže bylo pochopitelné, že i ti, co neměli funkci pečovatele nebo učitele se o ně starali, pokud mohli.
Můj slech mě nešálil, brzy poté, co jsem zaslechla hlasy, jsem uviděla Awaraka s Maeve, kterak dorazili k tůni, ale asi si nás hned nevšimli. Pravda, byli jsme o něco dál, než oni. Ale až sem bylo slyšet Awaraka, jak kýchá. Naklonila jsem hlavu na stranu. Napadlo mě, že snad nechytil nějaký bavil od Sunstorm, to by bylo nepříjemné. A také zvláštní, že by se mu nemoc projevila až teď, nevěděla jsem sice, jak to bylo dlouho, co se jejich cesty rozdělili, jestli se tedy ještě viděli od té doby, co Sun běžela se ochladit do sněhu, ale tipovala jsem, že nějakou dobu už to bude, navíc i samotné vlčici touhle dobou už jistě bylo lépe… Nechala jsem těch úvah a raději s úsměvem koukla na syna a kývla směrem k Awarakovi – jestli ho chce jít pozdravit, rozhodně mi to nebude vadit. I když jsem samozřejmě chtěla mít syna ještě pořád jen sama pro sebe, nemohla jsem být sobec. A kdyby se k tomu seznámil i s Maeve, získal by veselou kamarádku.
Zeptala jsem se Aithéra, jestli neviděl některou ze svých sester, i když odpověď jsem tušila. Nepotkal ani jednu. Kdo ví, kde se momentálně nacházely. Podle všeho i on měl poslední zprávy o Auroře takové, že měla žít v Asgaarském lese, ale když se tam chtěl za ní podívat, zrovna tam nebyla. Přikývla jsem. “No, měli jsme… Nebo možná ještě máme… Úmluvu s Alfami Asgaaru o takovém spojenectví, hlavně přes zimu, že si v případě nutnosti vypomůžeme. Ale bohužel jsem neměla možnost se na Auroru přeptat, a měla jsem pak nějaké povinnosti, takže jsem se tam ani nebyla podívat,“ pustila jsem do povídání, co vím o jedné z jeho sester já. Nechtělo se mi však nahlas přiznat, že se mi tam už moc nechtělo ze strachu, že se dozvím, že tam už dávno nežije. Vlastně jsem to víceméně tušila, ale… Slyšet to potvrzené od někoho by bylo přece jen jiné. A Niké… No… Kdo ví, kde je oběma mým holčičkám konec. Stejně tak jako jejich otci. Jen mě zkrátka mrzelo, že jsem neměla možnost nějak zjistit, zda jsou aspoň v nějaké smečce, případně jestli mají třeba vlastní rodinu, vždyť právě v jejich věku se sama stala matkou, takže… No, připustit si, že bych byla babičkou bylo docela náročné, ale… Holt jak zmínil Aithér, čas neskutečně letěl a i když bych si dovedla představit být ještě jednou matkou… Na to bych ale musela mít samozřejmě partnera… Asi by bylo fajn něco vědět. Pak mi ještě vytanulo na mysli, že by mi mohla něco povědět Smrt, ale jak jsem ji znala… Nebo si spíš pamatovala… Určitě by si ze mě akorát tak dělala šoufky… Takže nezbývalo než doufat, že i obě mé dcery jsou zkrátka živé, zdravé a mají se dobře. “Nejspíš ano,“ hlesla jsem jen na synovu poznámku a lehce se o něj opřela.
Vzápětí jsem si uvědomila, že jsme neprobrali další velice důležité téma – můj syn přeci měl modré oči, tak jako já. Pokud jsem si dobře pamatovala, když jsme se viděli naposledy, měl je ještě zlatavé. Takže jsem mohla být nadmíru hrdá, že můj syn zdědil stejnou magii, jako já. “A co tvá magie, copak s ní už umíš?“ Zeptala jsem se vesele a podívala se do jeho očí.

//Les

Zamyslela jsem se nad Aithérovou otázkou, zda byl Blueberry dlouho Alfou. Vlastně jsem byla ostuda, že jsem to nevěděla, ale… Pár zim to určitě bylo, jen jsem si nebyla jistá, zda dvě, nebo tři… Tu dobu, kdy Storm předal své místo právě Blueberrymu spíš zahalila jemná mlha a také tehdejší smutek, kdy jsme přišli o několik členů smečky. “No, bylo to pár zim, ale přesný počet ti neřeknu,“ odpověděla jsem nakonec. Ostatně kromě toho ani Blueberry nebyl nejmladší, stejně jako předtím Storm, kterého ještě navíc semlela ztráta partnerky.
Vydali jsme se tedy k Ovocné tůni. Aithér nebyl proti, za což jsem byla ráda. I když na druhou stranu neměl důvod být proti. Jako malí si tam se sestřičkami rádi hráli, takže určitě si rád zavzpomíná na tu dobu, kdy byli absolutně bez starostí. Tiše jsem vzdychla. Ta doba byla tak vzdálená!
Měla jsem radost z toho, že už je pěkně teplo, i když teď zrovna si déšť usmyslel, že nám trochu smáčí kožíšky. Otráveně jsem se oklepala, ale nijak jsem nenadávala. Ostatně, byla to voda, můj živel. Jen jsem raději měla suchý kožich, pokud jsem se zrovna nekoupala. A deště bylo zapotřebí, aby se příroda zazelenala. Po sněhu nebylo ani památky a vzduch vážně voněl jarem. Tiše jsem kráčela vedle svého syna, pořád jsme ještě přemítali nad malými sirotky. “Ano, dobrovolně opustit bych je třeba já nedokázala. To bych radši ze smečky odešla, i kdyby to bylo hodně těžké, se čtyřmi, pěti mláďaty se toulat krajem, hlídat je a dávat pozor před vetřelci. Hlavně pokud bych byla sama. Ale udělala bych pro jejich dobro všechno,“ pokračovala jsem zamyšleně. “Ale jak říkám, stát se mohlo cokoliv a ačkoliv se mi to nelíbí, ti malí za to nemůžou, takže jim zkrátka pomůžeme v těžké situaci,“ uzavřela jsem nakonec a zastavila se, protože jsme došli na břeh tůně.
Rozhlédla jsem se kolem sebe a zaposlouchala se do okolních zvuků. Stejně tak jsem zapojila do akce svůj čich. Ovšem nic nenapovídalo tomu, že bychom tu měli společnost. Bylo fajn být ještě chvíli spolu sami a moci si užívat po dlouhé době to shledání, ale… Určitě by i Aithér uvítal, kdyby se tu potkal se svým kamarádem Awarakem. Docela mě překvapilo, že by byl ještě pořád v úkrytu. Na to byla Maeve moc hyperaktivní, aby se jen tak povalovala. Leda by vyběhli nepozorovaně někudy jinudy, ostatně nebyli jsme s Aithérem úplně blízko jeskyně. Takže by přeci nebylo nic nečekaného, že bychom si jich nevšimli. Každopádně určitě by stálo za to, abychom se tam později zkusili podívat, jestli tam ještě ti dva jsou a zkontrolovali případně Sunstorm.
“Nepotkal jsi na svých toulkách některou ze svých sester?“ Zeptala jsem se po chvíli ticha Aithéra. Stála jsem vedle něj a pozorovala vodní hladinu, která byla rozvlněná padajícími kapkami deště. Vážně jsem doufala, že jeho odpověď bude kladná, ať už ohledně jedné, nebo druhé sestry, případně obou. Tak ráda bych slyšela, že se mají dobře a jsou živé a zdravé, jako on. Ale na druhou stranu jsem se samozřejmě bála, že o nich neslyšel a ani jednu nepotkal, takže o nich neví nic, stejně jako já. Sice tu ještě byla možnost, že Aurora žije v Asgaarském lese, jak jsem kdysi slyšela, ale… Kdyby žila v sousedním lese, aspoň jednou by sem zavítala, aby pozdravila stárnoucí matku a řekla, že se má dobře, no ne? Uvažovala jsem. Krátce jsem se pak ohlédla přes rameno za nás, měla jsem dojem, že jsem zaslechla nějaké hlasy.

Gratuluji povýšeným, určitě si to zasloužíte a jen tak dál :))

Zdálo se, že si můj syn na Blueberryho, bývalou Alfu naší smečky, pamatuje. Možná ne tak detailně, protože to bylo už několik let, co ho viděl naposledy, nicméně jsem si dovedla představit, že si ho pamatuje právě díky jeho výrazným červeným odznakům. Zajímal se tedy, jak se má. Zatvářila jsem se neutrálně a pokrčila rameny. “Vlastně nevím. Už moc dlouho jsem ho neviděla. Dokonce jsem s ním ani nemluvila o tom, že by chtěl jako Alfa skončit, tak i proto bylo velké překvapení, co mi Baghý sdělila. Byl dlouho zaneprázdněný, pak se zase nějakou dobu potuloval… Ani nevím, zda se třeba ukázal zase zpátky doma,“ řekla jsem popravdě. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je to dobře, nebo ne. Chápala jsem, že po starostech, které měl jako Alfa, navíc sám, byť se Stormem jako Betou po svém boku, chtěl mít zase nějakou volnost a možnost se pohybovat mimo území smečky, jak dlouho chtěl. Ovšem mohl se zastavit doma a třeba si mě najít. Ani jsem nechtěla, aby mi vysvětlil, proč předal svou pozici Baghý, ačkoliv mě znal už od doby, co přišel do Borůvkové smečky ještě za doby, kdy ji vedli moji rodiče. A i když jsme nebyli nejlepší přátelé, já jsem ho brala za blízkého kamaráda. Znali jsme se vážně už tolik let. Matně jsem si vybavovala, o kolik je starší. Nebylo to o mnoho, jako třeba Storm… Takže ani na tuhle Aithérovu odpověď jsem neznala odpověď. Musel by se holt zeptat přímo Blueberryho, kdybychom ho náhodou potkali.
Dále jsme se dostali k tématu sirotků, kteří se k nám dostali. Aithér chtěl vědět, co se stalo s jejich rodiči. Zatvářila jsem se pro změnu zasmušile. “No… Tohle je dost citlivé téma, na které jsem se nikdy neptala. Jen kdyby oni sami se chtěli svěřit,“ pustila jsem se do povídání, nebo možná spíš vysvětlování své teorie. “Nepochopím, jak někdo může přivést na svět vlčata a vzápětí je opustit, trhalo mi to srdce, když jsem ty malé drobečky u nás uvítala… Ale mohlo se stát cokoliv, třeba se ztratili, jako tvůj otec. Ten kdysi spadl do řeky, proud ho odnesl moc daleko a nikdy nenašel znovu svou rodinu, ani oni jeho. I když… Kdo ví,“ zahleděla jsem se do dálky. “Třeba se mu podařilo je najít, když ode mě odešel,“ dodala jsem ještě. Neměla jsem v hlase už ani náznak smutku. S touto skutečností jsem tedy byla již plně smířená. Mrzelo mě to, to ano, chtěla jsem s ním zůstat do konce života, a třeba si pořídit ještě jeden vrh vlčat, ale… Osud tomu chtěl zkrátka jinak a já dopadla skoro jako moje matka. Ovšem raději jsem si tedy představovala, že Coedymu se podařilo najít někoho ze své rodiny a je s nimi šťastný. “Nebo pokud se třeba narodili někomu ze smečky, a ti neměli dovoleno od Alf založit rodinu… Či snad někdo z výše postavených se spojil s někým z níže postavených a vedení se to nelíbilo a tak se museli dětí vzdát, nebo je vyhnali… Možností je mnoho,“ vyslovila jsem další možné teorie o tom, jak se asi mohlo stát, že se vlčata ocitla bez domova. Jen jsem se usmála Aithérovým slovům o štěstí, že našli naši smečku a mě. “Snažili jsme se jim dát maximum, a ať už tu zůstali, nebo jsme byli jen přechodný domov, snad se naučili vše potřebné,“ komentovala jsem to s dalším úsměvem a lehkým máváním ocasu.
Následující Aithérova slova mě moc potěšila. A sice, že pokud to nebude Baghý vadit – správnost výslovnosti jejího jména jsem potvrdila lehkým kývnutím, tak by se moc rád zdržel. “Jsem si jistá, že jí to nebude vadit. Bude mít pochopení, vždyť jsi můj syn. Určitě vás později seznámím, ale teď bych si ještě ráda užila pár společných chvil s tebou o samotě,“ řekla jsem, zvedla se a oklepala se. Syn mi oplatil láskyplné gesto. Ještě pořád jsem měla trochu pocit, že snad sním a nechtěla jsem se z toho snu probudit. “Co kdybychom se šli podívat k Ovocné tůni?“ Zkusila jsem podat návrh. Potřebovala jsem se trochu protáhnout, rozhýbat své ztuhlé kosti, svaly a klouby. Dlouho jsem se válela v úkrytu, takže bylo třeba pohybu. Vybídla jsem Aithéra pohledem a pomalu se vydala směrem k tůni. Byl jen o maličko vyšší než já, jak jsem si teď uvědomila, když jsme stáli vedle sebe, a stavbou těla, i když jemnější, silně připomínal svého dědečka Angeluse. Tiše jsem do něj žďuchla čenichem. Zvolna jsem kráčela lesem, do kterého se pomalinku, ale jistě vkrádalo jaro. Bylo poměrně teplo a po sněhu ani památky.

//Ovocná tůň

Můj všímavý syn si samozřejmě všiml mého zasněného a zamyšleného pohledu kamsi do dáli. Ovšem nejspíše byl v rozpacích, zda se mě má zeptat, na co jsem myslela, nebo tak. Nakonec neutrálně prohlásil, že mě ještě čeká něco krásného a že si to zasloužím. Usmála jsem se na něj a lehce pohodila ocasem. Kéž by měl pravdu. Ale pro mě bylo krásné už to, že jsem se zase po dlouhé době potkala aspoň s jednou ze svých ratolestí. Pořád jsem marně čekala a doufala… A teď tu byl můj nejmladší. “To je od tebe milé, můj drahý. Snad máš pravdu,“ dodala jsem a potlačila tiché vzdychnutí. Chtěla jsem se ještě zeptat, jestli třeba on nepotkal nějakou tu slečnu, ale pak mě napadlo, že možná… Kdyby ji našel, přivedl by ji s sebou, aby mi ji představil. Nicméně jsem se nakonec rozhodla, že to nechám na něm, pokud se mi bude chtít svěřit ohledně tématu láska.
Místo toho jsem mu tedy sdělila velkou novinu o tom, jaké je teď mé postavení ve smečce. Se smíchem jsem pak pozorovala jeho výraz překvapení, a jak ze sebe chrlil lávu slov. Chápala jsem, že to myslí všechno dobře. “Vlastně se to seběhlo rychle. Ty změny jsme nečekaly ani já, ani Baghý. Navíc mi to sdělila cestou na lov, že se strýček Blueberry rozhodl svůj post Alfy předat jí a ona mi nabídla povýšení na Betu. Překvapila mě tím, ale i potěšila, ačkoliv není ve smečce tak dlouho, tak se ukázalo, že je velice schopná a spolehlivá, Blueberry určitě zvolil nástupce dobře, a já jsem ráda, že ve mně spatřuje osobu dost spolehlivou na to, abych jí dělala… Řekněme spoluvedoucí smečky,“ vyprávěla jsem synovi v kostce, jak to bylo s povýšením mým i Baghý.
Neopomenula jsem zmínit fakt, že se nám tu také objevilo několik sirotků. Aithér se zajímal, kolik má tedy nevlastních sourozenců. Musela jsem se usmát. Vlastně… Žádné z těch vlčat nechtělo, abych mu dělala náhradní mámu, což jsem chápala. A jediná, s kým jsem si vytvořila jakýs takýs bližší vztah, byla jen Maeve. “Neřekla bych, že by se to bralo jako… nevlastní sourozenci, protože jsem je neadoptovala, jen pomáhala vychovat jako pečovatelka… Před dvěma lety k nám přišli tři během krátké doby, ale dodnes tu zůstala jen Tati. Což je škoda, protože Taenaran byl šikovný, bystrý a schopný, byl by určitě šikovným lovcem a ochráncem. Bohužel se ale rozhodl odejít a nic nám neřekl. O něco později se tu objevila o trošku mladší než Tati, slečna jménem Maeve. I ta tu zatím zůstává. Je to taková veselá kopa, zvědavá, akční a moc hodná. S ní mám o něco bližší vztah, říká mi tetičko. No a momentálně tu máme dvě akvizice, Jerryho a Night Sea, ale… Zatím jsem s nimi moc do kontaktu nepřišla. Jerry přišel v době, kdy jsme vyráželi na lov. Nicméně tahle vlčata jsou o něco samostatnější, než jakákoliv vlčata v jejich věku, což asi není nepochopitelné, vzhledem k tomu, že byli bezprizorní…“ Vydechla jsem. Docela jsem se na tohle téma rozpovídala a mohla bych mlet dál. Moc se mi ale nechtělo přiznat, že nemám ponětí, kde ti dva teď vůbec jsou a zda jsou aspoň s někým ze smečky. Nemohla jsem sice mít přehled dnes a denně, ale… No, mohla jsem být trošku lépe informovaná.
Aithér vypadal docela dost překvapeně, dnes už po několikáté, když jsem mu pověděla o tom, že jeho kamarád Awarak se přidal do naší smečky. Následovalo vysvětlení, že by nevěřil, že se kdy přidá do smečky. “Není tu příliš dlouho, nicméně se ukázalo, že je to spolehlivý jedinec, byla jsem s ním dvakrát na lovu. Baghý ho pak na základě toho jmenovala lovcem smečky. Jinak je to docela milý a galantní společník, ale zatím nemůžu na jeho adresu toho říct víc, neměli jsme příležitost se bavit dlouho. Ale pokud se tu ještě zdržíš, třeba se potkáte a popovídáte si,“ mrkla jsem na syna a ohlédla se směrem k úkrytu, jestli náhodou jmenovaný nejde naším směrem. Nebo Maeve.
Co se týkalo vyprávění o tom, jak se měl, jsem se toho tedy moc nedozvěděla. Jistě se měl dobře, jak potvrdil, navíc to bylo vidět i na jeho stavbě těla. Nebyl vychrtlý a srst měl pěknou, zdravou a lesklou. Potěšilo mě, že Gallirea je na tom ze všech území, která navštívil, hodnocena evidentně nejlépe. Přitom jsem si ho nenápadně, i když bedlivě, prohlížela, ale na jeho těle jsem nenašla žádnou jizvu ani známku zranění, takže to se mi také dost ulevilo. “Tak to je moc dobře.“ Řekla jsem s úsměvem a znovu se o něj lehce otřela. “Máš…“ Odkašlala jsem si. “Máš v plánu se tu ještě tedy nějak zdržet?“ Vyslovila jsem otázku. Doufala jsem, že se tu pár dní zdrží, Baghý by určitě neměla nic proti a určitě bych je ráda seznámila. Vůbec jsem si netroufla vyslovit otázku, ba ani pomyslet na to, že by se třeba mohl chtít vrátit, že už ho toulky nebaví, a tady má mě a aspoň jednoho kamaráda…

Musela jsem se zase potěšeně usmát, když se Aithér div nechystal poprat s někým v domnění, že mi to někdo říká, že stárnu. Zavrtěla jsem hlavou a kdyby šla zhmotnit něžnost, jakou jsem se na svého syna dívala, stála by tu teď vedle mě. “Ne, to si tu naštěstí nikdo nedovolí,“ spiklenecky jsem na něj mrkla, lehce do něj šťouchla a zazubila se. To jsem si vážně zatím připouštěla jen já. Tedy… Občas. Raději jsem jinak nemyslela na to, jak čas neúprosně plyne. A když jsem se nad tím zamyslela, starší než já už tu byl jen Blueberry, což nebylo moc pozitivní, ale nedalo se s tím nic dělat. Aspoň jsem tedy o tom nevěděla.
Když jsem seděla, měla jsem trošku větší jistotu, nebylo moc příjemné cítit, jak se mé končetiny chvějí a tváří se, že tíhu mého těla moc dlouho neunesou. Aithér se posadil také, samozřejmě poté, co jsme si vychutnali ještě nějaké ty nutné něžnosti.
Omluvil se mi, že chtěl dorazit dříve, ale jeho toulky mimo Gallireu se protáhly. Na okamžik jsem se zasněně zahleděla do dálky. Tak tebe osud zavál dokonce mimo území našeho světa. Nemohla jsem mu to mít pochopitelně za zlé, i já jsem věděla, jaké to je, mít toulavé tlapky a objevovat svět kolem sebe, ale… Nikdy jsem se netoulala tak daleko, mimo Gallireu. Vlastně mě to ani nikdy nenapadlo, tohle území opustit. Nebylo však divu, Aithér vždycky chtěl objevovat svět kolem sebe poněkud důkladněji. Než jsem ho však stačila vybídnout, aby mi vyprávěl o svých dobrodružstvích a zážitcích, předběhl mě svou otázkou můj syn. Zajímal se o novinky v mém životě a o smečku. Usmála jsem se, pohodila ocasem a rozhlédla se kolem sebe. “Nu, můj život už moc zajímavých novinek nenabízí, ale… Kdo ví, co mě ještě čeká,“ řekla jsem a modrým pohledem se vrátila zase zpátky. Mohla jsem se sice svěřit synovi se vším, učila jsem je všechny už od malička, že jsem nejen jejich matka, ale také důvěrná přítelkyně, které se můžou svěřit se svými myšlenkami, nadějemi a přáními, stejně tak se svými trápeními. Ale trošku jsem se přeci jen styděla přiznat se, že přeci jen věřím a doufám, že mě ještě jednou potká láska. Možná ne taková, jakou jsem měla s jeho otcem, přesto však jsem toužila mít někoho po svém boku, na koho se budu moci spolehnout, kdo mě bude umět potěšit a rozveselit, když mi nebude zrovna hej… A třeba… Kdo ví, možná by se mi ještě mohlo poštěstit a stala bych se ještě jednou matkou. Nicméně i bez toho bych se obešla. Navíc jsem si nebyla jistá, kdybych znovu zažila ten odchod dětí z domova a já bych nevěděla, co s nimi je a jak se mají.
Přestala jsem snít a raději se soustředila, abych odpověděla na synovu otázku. “Vlastně novinka tu je, a docela velká. Jsem teď Betou smečky,“ řekla jsem nikterak domýšlivě. A hlavně se neptej, proč nejsem Alfou, jako byli moji rodiče, protože to já nevím, doplnila jsem vzápětí ve své mysli. Ale samozřejmě, kdyby tuto otázku vyslovil, pochopitelně bych mu na ni popravdě odpověděla. “Alfou je teď Baghý a jelikož nemá partnera a nemám ho ani já, smečka je teď v dámských tlapkách,“ dodala jsem a zazubila se. Pak jsem si vzpomněla, že by měl znát jednoho našeho člena. Ale ještě předtím jsem zmínila něco celkově o smečce. “Členové odcházejí a zase přicházejí… Doufám, že teď už budeme malinko stabilnější. Dokonce se tu objevilo i několik vlčat bez rodičů, které jsme přijali do rodiny. Někteří tu zůstali, někteří zase pokračovali v toulkách světem,“ ohlédla jsem se směrem k úkrytu. Bylo by hezké seznámit ho s Maeve. Byla sice o dost mladší, ale… Pochopitelně mi nemohla nevytanout na mysli jen na vteřinku myšlenka, kdyby ti dva v sobě našli zalíbení. Ale to by bylo až moc krásné, to už by byla spíš pohádka. Navíc byla Maeve hodně mladinká na vztah. “Pamatuješ si na svého kamaráda Awaraka? Ten je tu teď s námi. Kdys mi řekl, že tě zná.“ Řekla jsem s úsměvem. Kdyby se tu pár dní zdržel, mohli by si ti dva zase po nějaké době popovídat. “Ale teď mi vyprávěj, jak ses měl ty,“ vybídla jsem ho a usalašila se poněkud pohodlněji, připravena na dlouhé povídání.

Srdce se mi zatetelilo blahem, když jsem příjemným tónem jeho hlasu slyšela své oslovení. Mami… Už jsem si ani nedokázala vybavit, kdy tohle mé slechy naposledy zaznamenaly. No, a raději jsem snad neměla myslet na to, nebo se snad snažit si vzpomenout, protože tomu bylo tak dávno, co moje trojčata odešla ze své rodné smečky, ze svého rodného lesa. A přitom mi připadalo, že to bylo nedávno, kdy jsem je za asistence své matky přivedla na svět… Kdy jsem je učila poznávat les a jeho obyvatele, hierarchii mezi vlky.
Ještě větší radost mi udělalo, když projevil svou radost, která přišla po krátce zaváhání. Vrhnul se ke mně a kroutil se jak žížala, ocas mu lítal ze strany na stranu, div si ho neukroutil. V tomhle byl pořád stejný a to mi udělalo radost. Aspoň tedy v projevu svých citů ke mně se nezměnil, ale jak moc se změnil v tom ostatním… Kdo ví. Ačkoliv tu stál přede mnou statný zdravý vlk, navzdory svému očividnému tuláckému životu nebyl ani nikterak pohublý. Zřejmě se mu dařilo dobře. A za to jsem byla nesmírně vděčná, na malou chvilku jsem v něm viděla zase to malé nezbedné a neposedné bílé klubíčko chlupů.
V klidu jsem ho nechala projevit svou radost z opětovného setkání. Když mi však olízl tvář a na okamžik se odtáhl, než promluvil, pocuchala jsem mu srst na hlavě, škádlivě ho zatahala za špičku ouška a láskyplně ho pak olízla také. Nejradši bych ho však umačkala. “Tady mě najdeš vždycky, zapustila jsem tu kořeny,“ špitla jsem a tiše si povzdychla. Jelikož už jsem cítila slzy, které jsem doposud úspěšně zadržovala, jak se mi derou do očí, musela jsem se posadit. Pořád jsem nemohla ten pocit štěstí, až skoro euforie, vstřebat. Můj malý velký synáček. Krátce jsem se rozhlédla, a ačkoliv tu bylo po okolí cítit spoustu pachů, a především těch cizích, v naší blízkosti se naštěstí nikdo nenacházel, a ani to nevypadalo, že se tu někdo v nejbližších chvílích objeví, tak jsme měli ještě dost času a soukromí pro sebe.
Po krátké odmlce, kdy si mě syn prohlížel, prohlásil, že jsem stále nejkrásnější na světě. Usmála jsem se na něj a zamávala ocasem. Lichotky mu šly vždycky. Když se ke mně přitiskl, objala jsem ho packou tak pevně, jak jen to šlo. Zabořila jsem čenich do jeho srsti a vnímala jeho pach. Zavřela jsem oči, abych tenhle zážitek ještě zintenzivnila. To ještě jde? A především, abych si jeho nový pach zapamatovala. “Jsem tak nesmírně šťastná, že sis našel cestu a přišel se podívat na svou stárnou matku,“ řekla jsem tiše a zhluboka se nadechla. Moc mi nepomáhala snaha uklidnit své emoce a ovládat hlas, který se chvěl stejně, jako moje nohy. Přesto jsem to ale dál zkoušela. Připadala jsem si tak trochu hloupě, i když jsem před svým vlastním synem vůbec nemusela. Ani sama před sebou.

//úkryt

U východu z úkrytu jsem se zastavila. Rozhlédla jsem se a zhluboka se nadechla. Bylo to úplně něco jiného, než když jsme se do jeskyně běželi schovat před sněhovou bouří. Taková úleva! Vzduch byl mnohem teplejší a svěžejší. Také jsme se váleli docela dlouho, ostudy. Na okamžik mě oslepilo pár slunečních paprsků. Ach jaro! Určitě už klepe na dveře! Teda, aspoň jsem v to doufala.
Seskočila jsem dolů. Moc sněhu už nebylo. Z toho jsem měla ještě větší radost, i když jsem věděla, že to ještě nutně nemusí znamenat, že se zima už definitivně vzdala. Ovšem doufala jsem, že tomu tak bylo. Nemohla jsem se zkrátka dočkat, až mé stárnoucí kosti konečně prohřeje příjemné slunko, až tu kolem budou kvést stromy a květiny, až se bude zelenat tráva a borůvčí.
Vydala jsem se po čichu směrem za Sunstorm. Dlouho jsem ji nehledala. Daleko se totiž nedostala. Zrovna se válela v kupce sněhu. Evidentně měla horečku a potřebovala se zchladit. Přišla jsem k ní blíž. “Neměla by ses tu moc pohybovat úplně sama, když ti není dobře,“ řekla jsem starostlivě. Nechtěla jsem jí být za zadkem jako starostlivá máma, ale neměla jsem z toho moc dobrý pocit. Navíc nebyla oficiálně členkou smečky. Sice by jí nikdo neublížil, ale… Bylo lepší, kdyby se u ní vyskytoval někdo ze smečky. Já jsem se ale nemohla dlouho zdržet, chtěla jsem najít Baghý. “Snad najdu Alfu a pošlu ji za tebou, aby si s tebou promluvila ohledně členství v naší smečce,“ řekla jsem a zastříhala ušima. Zaslechla jsem totiž nějaké vytí, které znělo jako Tati. Bylo tedy nejspíš možné, že sama volá Baghý k nějakému jednání. Když už jsem také věnovala pozornost dalšímu okolí, zavětřila jsem spoustu pachů. Bylo tu dost cizinců, což bylo poněkud překvapivé. Že bychom tu měli nějaké další zájemce o členství ve smečce? Naklonila jsem hlavu na stranu a povzdychla si. Bez Baghý jsem však nemohla vyřešit nic.
Každopádně jsem se vydala směrem, kterým jsem Alfu cítila. Konečně aspoň byla v lese! Než jsem však došla, kam jsem potřebovala, spatřila jsem u hranic bílého vlka. Rozhlédla jsem se po okolí, evidentně tu zatím nikdo nebyl, kdo by mu věnoval svou pozornost, takže jsem stočila v prvé řadě své kroky směrem k němu. Když už jsem byla od něj několik desítek metrů, zůstala jsem zaraženě stát. Já… Nemohla uvěřit vlastním očím. Několikrát jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá. Ale on tam vážně stál. Modrým pohledem bedlivě pozoroval okolí. Jeho kožich byl bílý, tak jako můj. Jen levá tlapka byla hnědá, stejně jako špička jeho ocasu. Dědictví jeho otce. Celá jsem se rozechvěla. V krku mi vyschlo a nohy jsem měla jako z rosolu. Jako ve snu jsem přišla k němu blíž. Vážně jsem si nebyla jistá, zda sním, či bdím. Milionkrát jsem mrkla a on tam pokaždé stál. Cítila jsem i jeho pach – po sladkém ovoci z rodné smečky samozřejmě ani památky, ovšem vůní dálek a různých míst přímo překypoval. Nejspíš tedy nebyl členem žádné smečky.
“Aithére,“ zašeptala jsem jeho jméno. Kdybych to řekla nahlas, aby by mi hlas selhal. Už takhle jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela jako malá holka, i když jsem věděla, že tenhle boj už mám dávno prohraný a v návalu emocí se tak stane do několika málo minut. I když jsem byla přesvědčená, že jakmile po letech spatřím některé ze svých dětí, hned po něm skočím, umačkám ho a pořádně obejmu, nakonec jsem držela mírný odstup. Ne ze strachu, ale doufajíc, že můj syn projeví touhu obejmout mě jako první.

Nikdo ze zde přítomných nijak nerozporoval mou domněnku, jak mohla naše magie vzniknout. Nebo třeba že by přišli s vlastním nápadem. Možná by to mohlo být dost zajímavé o tomhle polemizovat. Třeba bychom přišli na něco zajímavého. Nebo vtipného. Ovšem nikdo nic, takže asi tímto to bylo částečně uzavřeno. Nejspíš to brali tak, že co vím, to vím, a co nevím, to nevím.
Maeve však měla poznámku ohledně toho, že jí naposledy po snědení borůvek nebylo moc dobře. Vzpomněla jsem si, jak přiběhla o onomu keříku, na nic nečekala a borůvky zbodla. “No… Ale tohle nebylo úplně přirozené,“ dodala jsem ještě k tomu. “Chci říct, že v zimě borůvky nerostou. A ačkoliv ty plody, co jsi snědla, vypadaly jako zralé borůvky… Kdo ví, co to bylo za hříčku přírody,“ řekla jsem skepticky. “Ovšem hlavní je, že ti nebylo ještě víc zle,“ uzavřela jsem nakonec. Měla by si na tohle dávat pozor, přeci jen už dospívala, takže bylo třeba, aby trošku krotila své nadšení nebo zvídavost a udržovala si určitou dávku podezření a zdrženlivosti ohledně takových věcí, jako keřík zralých borůvek uprostřed zimy.
Téma smečkových magií ještě přeci jen vrtala v hlavě Kaye, takže jsem otočila hlavu jejím směrem a vyslechla si její dotaz. “No, abych pravdu řekla, to také nevím, jestli takovou magii mají ostatní smečky,“ nakrčila jsem čenich a vrhla krátký pohled na spící Sunstorm, která se trochu neklidně zavrtěla. “Podle mého je to možné, ale nikdo to určitě nevyzradí žádnému cizinci, přece by pak přišli o svou… řekněme tajnou zbraň proti vetřelcům, kteří by jim chtěli ublížit,“ dodala jsem a věnovala Kaye pohled. Upřímně řečeno, já skoro i zapomněla, že nějakou smečkovou magii máme. Když jsem s nějakým vlčetem probírala magie, tak jen ty, které ovládáme jen my vlci. Možná to bylo zkrátka tím, že jsme ji vážně nikdy nepotřebovali.
Hovor se stočil k tématu ohledně sourozenců. Maeve měla samé sestry. Vzpomněla jsem si, že jsem se jí na téma rodiny kdysi ptala, ale moc sdílná tehdy nebyla. A tak přišly na řadu zmínky o tom, jaké to je mít bratry. Usmála jsem se při vzpomínce na Arnarma a Daichiho. Kolik lumpáren jsme spolu navyváděli! “Já jsem se starším bratrem často soupeřila, někdy jsme se i prali. Zapojoval se i mladší Daichi, ale sestra Tara byla v tomhle ohledu víc holka a zdrženlivější,“ přispěla jsem já se svou trochou do konverzace. Ovšem od doby rané dospělosti jsem neměla co říct – všichni sourozenci se vydali do světa a já je vesměs už pak neviděla. Každého z nich jen krátce.
Pomalu jsem se zvedla a protáhla se. Než jsem však stačila něco říct, probrala se Sunstorm. Nevypadala o moc lépe, než když se chystala spát. Zamumlala něco o tom, že se musí zchladit. Vyběhla pak ven jako neřízená střela. Zamračila jsem se. Neměla by se pohybovat po území smečky sama. Můj původní plán, tedy jít ven a zjistit, co je nového, případně, jestli se vrátila Baghý, vzal za své. Chtěla jsem poprosit ostatní, aby dali na Sunstorm pozor. Respektive, aby ji nenechávali samotnou. Ačkoliv nemocná a potenciální členka smečky, museli jsme se mít na pozoru. Otočila jsem se směrem k východu. “Nu, teď vás na chvíli opustím. Už se tu válíme dlouho a já bych se měla porozhlédnout po lese. Navíc potřebuji mluvit s Baghý, tak snad se vrátila,“ pronesla jsem směrem ke skupince. Samozřejmě jsem je nenutila, aby svou společnost rozpustili. Naopak, bylo fajn, že si chvilku popovídali a něco se o sobě dozvěděli. Jen jsem doufala, že Kaya nezačne být nějak protivná a nepohádá se s Maeve. Ale byla jsem si jistá, že Awarak by je snad zvládl nějak zkrotit. Vydala jsem se teď stejným směrem, jakým před pár okamžiky vyšla Sunstorm, abych jí ještě udělila nějaké instrukce ohledně pohybu v lese.

//les

//Čekám na odpovědi Awaraka a Kayi v úkrytu, pak hned přijdu :)

Odvyprávěla jsem krátké povídání o tom, jak je to se smečkovou magií. Překvapeně jsem pak pohlédla na Kayu, kterou zajímalo, kde se ta magie vzala. Myslela jsem si, že spí, ale možná byla jen v polospánku… Nebo jen odpočívala se zavřenýma očima. Každopádně jsem byla ráda, že i ona poslouchá. Zdálo se, že přeci jen občas umím povídat o něčem zajímavém. Pak jsem se ale musela zamyslet, protože si nejsem jistá, jestli jsem se na to někdy ptala, nebo někdo jiný… Pátrala jsem ve své paměti marně. Možná by tohle věděl Storm, který tu byl tak dlouho, jako moji rodiče, ale… Ten už byl… Kdo ví kde, pokud byl ještě naživu.
“To vlastně nevím,“ přiznala jsem se. Doufala jsem, že je nezklamu. Sice jsem měla vždycky dobrý pocit z toho, kolik toho vím, ale nemohla jsem vědět nebo pamatovat všechno, že. Nebyla jsem Smrt ani Život, ti jistě měli přehled o všem a o všech. “Možná to vzniklo tak nějak… Spontánně. Když jsme tu žili v takové harmonii a dobře se o les starali, borůvky se nám odměnily takovou ochranou,“ plácla jsem nakonec první věc, která mě napadlo. Ostatně… Možná to dávalo smysl, ne? Sice bych mohla mít lepší znalosti ohledně začátků naší smečky… Ale ve svém mladém věku jsem tenkrát chtěla vědět a znát všechno, ovšem svou pozornost jsem dlouho tenkrát neudržela, takže bylo možné, že mi to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Také jsem si nebyla vědoma toho, že bychom tuhle magii někdy potřebovali nebo využívali. V době, kdy smečku vedli moji rodiče, jsem si nevybavila, že by na nás někdo útočil nebo přišel někdo vyloženě zlý… A později… Možná také ne, i když kdo ví, co se dělo, když smečku Storm s Taillou obnovili, možná pomoc borůvek potřebovali…
Přestala jsem přemýšlet, zase jsem z toho byla duchem nepřítomná a raději sledovala ostatní, co říkají na mou teorii ohledně vzniku téhle speciální magie. Ohlédla jsem se pak směrem ven. Už se tu válím docela dlouho, měla bych zvednout zadek a jít se konečně podívat, jestli se vrátila Baghý a promluvit si s ní. Otočial jsem se zase zpátky a pohlédla na Sunstorm. Byla ještě poměrně unavená, takže zase usnula. Neměla jsem jí to za zlé a doufala, že se sem pak vrátím z dobrou zprávou, že může zůstat.
Maeve se zajímala, jestli má Awarak nějaké sourozence. Usmála jsem se, když se zmínil o bratrovi a dvou sestrách. To jsme měli společné. “Tak to máme společné,“ řekla jsem. “Také jsme byli čtyři – dvě sestry a dva bratři,“ usmála jsem se zasněně. Tak moc bych je zase chtěla spatřit!

Kaya vypadala dost zmoženě. A vlastně ani o nic lépe, než Sunstorm, která teď už také tvrdě spala. Chvilku byla zmatená, když jsem na ni položila přikrývku, nejspíš ani nevnímala přesně, co se kolem ní děje, nicméně nakonec přeci jen asi pochopila, nebo se jí zjitřila mysl, že jsem ji jen zabalila do kožešiny, protože se podvolila a zavrtala se do ní. Usmála jsem se. Víc jsem pro ni v tuhle chvíli udělat nemohla – dodala jsem jí aspoň ten zdroj tepla a čerstvou vodu. Měla tu sice ještě k dispozici nějaké to maso, které by se mělo asi co nejdříve dojíst, nebo možná už by bylo lepší ho někde zahrabat, už by asi nebylo příliš chutné.
Ozval se nad námi šustot, který uvnitř jeskyně zněl poněkud zvláštně. Zamračeně jsem pohlédla na Růženku, kterak lítá kolem Kayiny hlavy. Pochopitelně ji to vyrušilo. “To nic, Kayo, to je jen Růženka, Maevin ptačí kamarád,“ uklidnila jsem ji vlídným hlasem. Zadoufala jsem, že na ni ten pták nezačne nějak dorážet. Sice nevím, jaký by k tomu mohl mít důvod, ale… Vyznejte se v mysli ptáků, že… I když se jeden kamarádí s vlkem… Ale znala jsem Kayu, respektive jsem věděla, že ačkoliv předtím Maeve moc nemusela, fakt, že spolu strávily nějaký čas, třeba na ni změnila názor… Nicméně mohla mít problém s tím, že se mladší vlčice kamarádí s ptáčkem. Matně jsem si vzpomněla, že ji v tom ohledu Kaya škádlila, a já jsem ji tehdy uklidňovala… Takže kdo ví, jaké mají mezi sebou ještě spory nebo rozbroje.
Ohlédla jsem se na Awaraka, který se snažil také poskytnout Kaye kožešinu, aby byla v teple. Tahle zima byla vážně příšerná. Ani jsem si nepamatovala, že by kdy nás v jednu chvíli nebo krátce po sobě onemocnělo tolik vlků. Zakroutila jsem očima a přála si, aby už konečně bylo jaro.
Posadila jsem se blíž k Awarakovi. Přitom jsem sledovala Růženku, připravena varovat ptáčka, aby spící vlčici neotravoval. Případně bych houkla na Maeve, aby svého malého opeřeného kamaráda trošku zkorigovala. Jestli mezi sebou něco mají, ať si to vyřeší až se Kaya zotaví.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Awaraka, který se zajímal, jestli má naše smečka nějakou magii. To byla správná otázka. Kam až má paměť sahala, nikdy tohle nikoho nezajímalo. Ano, měl pravdu v tom, že každý máme nějakou svoji, a také jsme měli něco kolektivně. Usmála jsem se. “Správná otázka,“ přikývla jsem a pohodila ocasem. “Spíše než magií bych to nazvala speciální vlastností. I když čarovné to je. Překvapivě se to týká borůvek,“ pustila jsem se do vyprávění. “Respektive jejich vůně – ta dokáže být tak silná, že vetřelce na našem území úplně ochromí a zmate. Necítí nic jiného, než sladkou vůni borůvek. Z toho mu pak může být mdlo, bolet hlava, ztratí orientaci. Nám, co tu žijeme, to ani nepřijde, protože jsme na tu vůni zvyklí a ostatně je tím i charakteristický náš kožíšek – sladká vůně ovoce. Ale abych pravdu řekla, nejsem si vědoma, že bychom tu magii nějak hojně využívali, naštěstí jsem zase tolik vetřelců, kteří by měli špatné umysli, nikdy nepřišlo. Jestli tomu tak bylo v době, než jsem se narodila a smečku vedli moji rodiče, nebo když jsem byla malá, to už těžko říct,“ dodala jsem. Žádný z vlků, kteří by takovou dobu pamatovali, už tu nebyli…