Gallirea - Příspěvky uživatele

Tiše a bedlivě jsem pozorovala, jak si obě vlčice povedou. O Kayu jsem strach neměla, spíš jsem nevěděla, jak je na tom se zkušenostmi Sunstorm. Ty dvě si ještě v rychlosti ujasnily, jak začnou. Nebo spíš Kaya dala pokyn, což jsem uvítala. Rozhodně začaly dobře a zakrátko už jsem sledovala, jak Sun vyrazila směrem k stádu a bylo dílem okamžiku, než se oběma podařilo mnou vybranou laň odříznout od stáda a hnát ji směrem ke mně. Celá jsem se našponovala, připravená vyrazit. Kdyby mohl, asi by adrenalin vyskočil z mých žil a tryskal ze mě jak vodotrysk. Při té představě jsem se ušklíbla. Kam já na tyhle úvahy chodím…
Raději jsem hned tuhle úvahu zase hodila za hlavu a čekala na vhodný okamžik. Všechno se naštěstí dělo dostatečně rychle a zatím bez většího zádrhelu, obě vlčice pracovaly docela dobře. Kaya na sobě nedávala znát předchozí únavu, Sun se nenechávala zahanbit. Spokojeně jsem přikyvovala. Takhle se mi to líbí, mlaskla jsem tiše. Konečně jsem se dočkala, trojice se ke mně přiblížila a já mohla vyrazit ze svého úkrytu. Laň mě však na poslední chvíli zbystřila a prudce uhnula doprava, ale tam byla v pozoru Sunstorm, takže ji ostrými zuby, kterými jí šla po nohách, znemožnila uhnout do strany víc. Jen pár cvalových skoků jsem absolvovala, než jsem měla vhodnou příležitost znovu vyskočit a srazit už tak kulhající laň k zemi. Nedávala se snadno, i když měla dost velké potíže. Ale měla smůlu, byly jsme v přesile. Byla sice zmatená, že se najednou ocitla na zemi, divoce sebou zmítala, pohledem jsem tedy požádala Kayu, aby mi pomohla ji přišpendlit k zemi, abych jí mohla prokousnout hrdlo a ukončit její trápení. Uslyšela jsem tiché křupnutí a tlamu mi hned zaplnila teplá krev. Ustoupila jsem stranou, mlsně se olízla a podívala se na své společnice. “Dobrá práce,“ řekla jsem s úsměvem. Sníh se líně zabarvoval na temně rudou. Pohledem jsem vyhledala Awarakovu skupinu, jak je na tom. Doufala jsem, že i oni budou mít rychle uloveno a můžeme co nejdřív vyrazit domů, než zapadáme sněhem. Navíc už tak budeme mít trošku komplikace dotáhnout kořist domů.

Obě vlčice bez protestů přijaly jak své přidělení do skupiny ke mně, tak svůj úkol. Spokojeně jsem se usmála. Na nějaké dohady teď nebyl čas. Navíc jsem si říkala, že bude lepší nechat Kayu nahnat nějakou laň, než aby ji skolila ona – nevěděla jsem, jestli by na to měla dost sil. Sice se tvářila, že je odpočatá, ale nebylo teď na místě něco riskovat. Takže jsem rozhodla, jak jsem rozhodla.
Podívala jsem se na tázavě na Kayu, která vyzvídala na Sunstorm, zda ví, co má dělat. Ušklíbla jsem se. No, to by bylo blbé, kdyby to Sun nevěděla, takže snad ji dostatečně uklidnila, když přitakala. Takže už nebyl čas ztrácet čas – zavětřila jsem a mlčky kývla na své společnice. Mrkla jsem také po Awarakovi, jestli už svou skupinku informoval o jejich úkolech. Ostatně, mohli jsme vybírat ze stejného stáda, že jo. Nebylo naštěstí daleko, takže stačilo se přikrčit a brzy jsme měli malé stádečko jako na dlani. Mým tělem už proudil adrenalin, musela jsem krotit svou nedočkavost. Počkala jsem, až Awarak s Akim a Jerrym přijdou k nám a ukázala jsem na jednu laň, která byla poněkud stranou od stáda. A kulhala na jednu nohu. Ideální kořist pro nás. Zrakem jsem pak pátrala po nějaké druhé, která by padla do spárů pánské skupinky. “Podívej, tamhle u lesa, tam se pase jedna a nevypadá moc svěže,“ ukázala jsem na opačnou stranu, než byla ta naše kulhavka.
Pak jsem zase věnovala pohled Kaye a Sunstorm. Ujistila jsem se, že sledují tu, kterou mám na mysli. “Půjdu támhle do toho křoví, není to nijak daleko, takže pokud nebude dělat potíže, brzy bude naše,“ mrkla jsem na ně spiklenecky. “Hodně zdaru,“ řekla jsem vespolek, platilo to pro všechny. Vypravila jsem se pak – příkladně přikrčená, směrem k úkrytu, kde budu čekat, až mi ji tam naženou. Bylo ideální prostředí – všude bílo, takže s přimhouřenýma očima jsem se dostala brzy tam, kam jsem potřebovala. A vítr jsem měla také v příznivém směru, takže tohle hrálo všechno v náš prospěch. Tiše jsem se usalašila v holém křoví, které mi i tak skýtalo dostatečný úkryt a čekala, až Sunstorm s Kayou vyrazí.

//Borůvkový les (přes Mahtaë)

Přešla jsem mlčky Kayni poznámku o tom, že jdou všichni pozdě. Ostatně, mně se netýkala. Vlčice sice nevypadala moc nadšeně, že nás jde víc, ale to byl její problém. Bylo důležité, že toho nalovíme víc a budou dostatečné zásoby na zimu. To bylo prioritou. Navíc, když se pak rozdělíme na dvě nezávislé skupinky, nebude se nám nikdo plést pod nohy. Ještě jsem si zapsala do paměti jméno nováčka, který se představil jako Aki a mohli jsme vyrazit.
Zima už o sobě dávala vědět. Zatím teplota nijak prudce neklesla a sněhu nebylo tolik. Sněhové vločky se líně snášely na zem, takže jsme vážně vyrazili jen tak tak. Zatím jsme se s Awarakem pustili do plánování, jak se rozdělíme. Když navrhnul, abych si já vzala Kayu a Sunstorm, zatímco on půjde s Jerrym a Akim, rozzářila jsem se. To bylo úplně senzační, jak byly naše myšlenky v souladu. Vlastně… S Kayou jsem počítala každopádně, třetí do party by mi byl asi jedno, ale rozhodně bych se cítila lépe, kdyby Jerry byl pod Awarakovou taktovkou. No a když takhle rozhodl. S nadšením jsem přikývla. “Naprosto souhlasím, drahý,“ řekla jsem nadšeně a otočila se, zda se nikdo neloudá. Všichni však poslušně šli v houfu s námi, evidentně také každý z nich natěšený na lov. Ostatně, kdo byl nebyl, že. Já začínala cítit, jak mi v žilách začíná proudit adrenalin.
“Kayo, Sunstorm, vy dvě půjdeme se mnou, ano?“ Houkla jsem na dvě vlčice. Nevěděla jsem sice, jaký má Kaya se Sun vztah, nicméně pokud tam byl nějaký rozpor nebo neobliba či tak, muselo to jít teď stranou a musely spolupracovat. Zavětřila jsem a zdálo se, že máme štěstí – stádečko laní se nacházelo celkem nedalo. Ti tmaví vlci měli trošku teď nevýhodu, protože sněhová pokrývka tu nějaká byla a oni byli nápadní, kdežto já to měla naopak. Já se mohla dobře skrýt. Po zbytek roku to mám naopak. “Ty taky na sebe dávej pozor, a přeji úspěšný lov,“ neodpustila jsem si samozřejmě také polibek na Awarakovu tvář. Bylo mi jedno, jestli někomu přijdeme trapní. Neměla jsem problém dát najevo svou náklonnost a city vůči partnerovi. “Takže to provedeme následovně – vy dvě naženete kořist a já na ni pak skočím, ano?“ Řekla jsem pak vlčicím, jak to bude probíhat.

Souhlasně jsem přikývla na Kayina slova, že bychom na lov stačili klidně i my tři. “To samozřejmě ano, ale já bych byla ráda, kdyby se zapojili do akce i další členové smečky,“ řekla jsem prostě. I když tedy zatím to moc nevypadalo, že by se někdo hrnul od akce. Otráveně jsem si odfrkla. To jsou tady všichni tak líní, nebo je to nezajímá, že mají také nějakou povinnost podílet se na zásobování smečky na zimu, nebo co? “A třeba bychom mohli skolit zvířata dvě, kdybychom byli ve dvou skupinkách,“ dodala jsem ještě. To by bylo vůbec skvělé. V tuhle chvíli to však vážně vypadalo jako utopie a my vyrazíme ve třech. Nu což, byli jsme všichni zkušení lovci, takže by nám to pochopitelně nedalo moc práce.
Zamyšleně jsem pohlédla skrz holé koruny stromů na šedou oblohu, ze které se sypal jemný sníh. Vlastně se už pod našima nohama vytvořila malá vrstva. “Ano, nebudeme už čekat, jen by nám to komplikovalo práci,“ přitakala jsem slovům vlčice po svém boku, protože tenhle sníh vypadal, že by se mu nechtělo hned tát. Než jsem však stačila zavelet, že tedy vyrazíme jen my tři, přiblížila se k nám Sunstorm. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlastně jsem ji tady neviděla hodně dlouho. Naposledy snad, když tu byl na návštěvě můj syn a ona pak někam spolu s ním zmizela? No, ale měla jsem docela radost, že se někdo přeci jen přidá, takže jsem ji uvítala s úsměvem. “Ahoj, Sun. Vyrážíme na lov, takže pokud chceš se přidat, budeme jen rádi,“ mrkla jsem na ni a zašvihala ocasem. Vzápětí jsem se mohla radovat podruhé, to když k naší skupince přišel Jerry. No, hlavně to bylo překvapení. Nebyla jsem si teď jistá, jestli byl na posledním lovu a už se něco naučil, takže bylo jasné, že ho budeme muset hlavně mít na očích, aby bylo vše v pořádku. Pokud to byl jeho první, případně druhý lov… “Ahoj Jerry, budu ráda, když se přidáš k lovu,“ usmála jsem se i na tohoto mladého vlčka, o kterém jsem moc nevěděla, co si myslet, protože zatím moc se ve smečce neprojevoval ani nezapojoval, ale třeba tohle byla možnost, jak se to změní. Awarak se přidal se zjišťováním, jestli se k nám ti dva připojí. Vlastně jsem nevěděla, jaké schopnosti a zkušenosti má Sunstorm, ale to byla jen maličkost, která se dala zjistit cestou na Galvatar. Zatím nás bylo pět, takže pokud by přišel ještě jeden zkušený lovec, mohli bychom se rozdělit na dvě skupiny.
Teď už jsem chtěla zavelet k odchodu, ale ještě se k nám přiřítil jeden nováček. No… Tohle bylo tedy zajímavé, tři zkušení lovci a tři… Asi spíš začátečníci, nemohla jsem však zařadit toho tmavého vlka ani mezi známé tváře, a už vůbec jsem nevěděla, jaké má zkušenosti s lovem. Nejistě jsem se ohlédla. Neměla jsem ráda tuhle situaci. Nemohla jsem však vědět úplně všechny novinky, respektive znát všechny nováčky, když jsem tu teď pár dní nebyla. “Ahoj, nejdeš pozdě. Ale asi se neznáme, já jsem Aranel, Beta smečky,“ představila jsem se krátce a švihla ocasem. No, tak to bychom měli… “Teď už žádné zdržování, musíme vyrazit co nejdřív, než napadne víc sněhu a zkomplikuje nám práci,“ řekla jsem odhodlaně a mrkla na Awaraka. Už bych nečekala, jestli se přidá někdo další, takhle už nás bylo dost. “Možná bychom mohli jít ve dvou skupinkách, ale… Nevím, jaké ti tři mají zkušenosti, rozhodně by to chtělo, aby byli zkušení s nezkušenými.“ Začala jsem s Awarakem probírat taktiku a mířila směrem na Galvatar. Jen jsem si nebyla jistá, jak bychom se měli rozdělit. Jisté však bylo, že Kaya nemůže být ve skupině s nezkušenými, na to by neměla nervy, takže… Jedna skupina vedená mnou a jedna Awarakem. Do jedné by se přidala Kaya a zbytek by se nějak holt rozdělil…

//Jižní Galvatar

Přesně jak jsem čekala, Scaritu na mysli Kaya neměla. Dodala, že tahle vlčice je tmavá a její znaky prostupují celou její srst, takže toho bychom si určitě všimli. Jméno však nevěděla. Chápavě jsem přikývla. “Jasně, někdo takový je nepřehlédnutelný. Takže kdybych ji potkala, tak tě informuji. Nebo ji přivedu na návštěvu,“ mrkla jsem na ni povzbudivě. “Před pár dny jsme se vrátili z toulek po okolí, ale moc vlků jsme nepotkali, většina už se nejspíš chystá na zimu,“ dodala jsem. Ne, že by to bylo důležité, ale aby věděla, že nejsme jen zabednění v lese a taky občas někam vyrazíme. No, občas… Zatím se nám to povedlo dvakrát a zatím jen jednou na další dobu, ale doufala jsem, že to pak bude zase o něco lepší.
Vybídla jsem Awaraka, že může svolat na lov. Ten na nic nečekal a hned zavyl na znamení ostatním. Takže teď nám nezbývalo než chvíli čekat. Kaya zatím polehávala, evidentně nabírala síly. Říkala jsem si, že je škoda, že Maeve nemá čas, určitě by se připojila, ale pokud měla společnost… Sama jsem byla zvědavá, kdo se k nám přidá.

Při mé zmínce o Tati Kaya zpozorněla. “Oficiálně se s námi nerozloučila, takže nevím, jestli se jen někde dlouhodobě toulá, nebo se na les vykašlala a šla hledat štěstí jinde,“ odpověděla jsem upřímně na její otázku. Navíc… Co bych taky chtěla, už jsem si snad nepamatovala, kdy kdo naposledy měl to slušné vychování, aby nám řekl, že chce ze smečky odejít. Vlastně to byl Sigy, ale jeho partnerka ani jejich děti nikdy nic neřekli. No, u dětí by se to možná ještě jakžtakž dalo chápad, ale Lyl mohla také něco říct. Nu což, už se holt stalo, takže nemělo cenu se rýpat v tom, jak to je nebo není. Zkrátka jsme to asi museli brát tak, že pokud se tu někdo neukázal víc jak polovinu roku, nejspíš už nemá zájem o členství v Borůvkové smečce.
Kaya se tvářila hrdinně, že je v pohodě a lovu se zúčastní. Trošku pochybovačně jsem se zamračila, ale nehodlala jsem ji přemlouvat. Musela sama vědět, jak na tom je a jestli to zvládne. A pokud řekla, že to zvládne, tak to zvládne. To je asi další věc, kterou bych měla krotit – tuhle přílišnou starostlivost. Navíc Kaya nebyla moje dcera. A byla dospělá. Tiše jsem tedy kývla. Mrkla jsem na Awaraka. Mezitím jsem si všimla, že Baghý zamířila směrem k úkrytu a následovala ji okřídlená návštěva. Nakrčila jsem čenich. Tohle byly vážně divné móresy. “Tak asi můžeš zkusit zavýt na oznam, že vyrážíme na lov, třeba se ještě někdo přidá. Máš to na starost, pane lovče,“ promluvila jsem s úsměvem na svého partnera.
Zatímco jsme čekali, zda někdo přijde, Kaya znovu promluvila. Překvapeně jsem na ni mrkla, když vyhrkla cosi nesouvisle o odznacích magie. Vzápětí se mi dostalo vysvětlení, respektive otázky, jestli jsem někdy viděla vlčici s modrými odznaky. Otázka byla i pro Awaraka, který rovnou řekl, že nikoho takového nezná. Když jsem se tak zamyslela, vybavila se mi dávná známá Scarita, Alfa Zlatavého lesa, ale o té jsem už několik let neslyšela, ani jsem nevěděla, jestli ta smečka ještě existuje. Ale to asi není ta, o které mluví Kaya. “Kdysi jsem jednu znala, jmenovala se Scarita, ale tu asi nemyslíš.“ Řekla jsem pak nakonec nahlas, kdyby náhodou se jednalo o tuto vlčici. Vlastně kdo ví, jestli je ještě naživu. “Ale určitě bych ti řekla, kdybych někoho takového potkala. To byla ta, co byla s tebou na té výpravě?“ Zajímala jsem se ještě.

PLÁNY OHLEDNĚ BUDOUCNOSTI
Tak tady si myslím, že nemusím rozepisovat - tady jsem se narodila a i když jsem musela nedobrovolně odejít, teď tady i umřu. Se svou rolí v hierarchii, no chtěla jsem se dostat tak nejvýš, jak jen to šlo, tak to se mi povedlo a doufám, že i já bych jako "spoluvedoucí" členka měla slušnou zpáteční vazbu od ostatních :D

HODNOCENÍ ALFOVÁNÍ
Já teda v první řadě nesmírně obdivuji, jaký máš přehled o aktivitě a o tom, jací vlci by se eventuelně k nám chtěli přidat - to jako respekt, když vím, že studuješ těžkou školu.
Nicméně také bych se přidala k tomu, že je podle mě zbytečné dávat tolik šancí a upozornění neaktivním členům - poprvé ano, ale pokud bez omluvy nedorazíš a neplníš povinnosti - tak páčko. A možná bych taky zatím zastavila příval nových členů a počkala, jak se vyvrbí situace s těmi, co tu máme - hlavně se trošku poznat. I když bych řekla, že ti, co tady teď jsou (bez těch, co je člověk musí doslova přemlouvat, aby se ukázali doma), tu máme celkem stabilní základnu. Co aktuální nováčci, to se uvidí.

Kaya mě ujistila, že mizet zatím neplánuje, takže máme nějaké oslavy odložit. Ušklíbla jsem se na ni, bylo mi jasné, že by odešla ve velkém stylu, ale… Kdo ví, někdy se třeba někdo rozhodně odejít ve chvíli, kde je pryč a už se ani neobtěžuje dorazit domů a oznámit to. I když jsem věřila, že tohle by nebyl případ téhle vlčice. “Já bych neslavila, já bych truchlila,“ řekla jsem upřímně a abych dodala svým slovům váhu, tak jsem se i stejně zatvářila. Možná jsem to neříkala často, ale měla jsem ji ráda, jako svoji dceru. Ona a Maeve mi zkrátka z těch mladších obyvatel smečky přirostly k srdci nejvíce. Jen mě mrzelo, že jsme se v poslední době dost míjely a neměly možnost strávit trochu času společně, pokud by o to měla zájem. Zadoufala jsem, že se zdrží doma aspoň přes zimu.
Momentálně jsem Kayu uvedla do obrazu, jaké jsou ve smečce změny. “To se uvidí. Ale to neovlivníš, byli tady takoví jedinci, co byli aktivní, zapojovali se do lovu a zdržovali se víceméně doma, a pak najednou puf – šli na toulky a už se neobtěžovali oznámit, že se nevrátí,“ řekla jsem k její poznámce k tomu, aby ti vlci tady k něčemu byli. “Třeba Tati, nebyla doma hodně dlouho. Nevím, jestli odešla, nebo jí brání nějaké jiné události…“ Řekla jsem a pokrčila rameny. Holt už jsme se museli naučit s tím žít, že se tohle stává, i když je to škoda. Některým jsme postačili jen jako útočiště v prvních měsících života, některým k přivedení potomků na svět…
Ačkoliv nás Kaya ujistila, že je v pořádku, mě neoblafla. Byla sice vždycky štíhlá, ale teď byla vyloženě hubená a její srst byla nic moc. Takže při některých pohybech jí byly vidět žebra. A to, že je unavená, to nemohla skrýt už vůbec. Vzápětí nám trošku víc odvyprávěla, co se jí stalo – každou chvíli byla někde jinde. Nakrčila jsem čenich. To nebylo divu, že nebyla takovou dobu doma. “No, hlavní je, že jsi nakonec v pořádku doma,“ řekla jsem s úlevou. “Tenkrát ale na té akci, kde jsme se poznaly, jsme tak nějak věděly, co máme dělat, ale tohle… To bylo asi docela psycho,“ dodala jsem zamyšleně. Zadoufala jsem, že ta vlčice, která tam byla s ní, se nakonec také v pořádku dostala domů, nebo aspoň do bezpečí.
Awarak se Kayi zeptal, jestli se s námi bude chtít účastnit lovu, nebo si raději odpočine. Původně jsem se jí také chtěla zeptat, ale když jsem viděla, jak je unavená… “Sama jistě dobře víš, jestli se na to cítíš, rozhodně ale nechci, aby ses přepínala a mermomocí se hnala s námi, jasné?“ Řekla jsem zase trochu autoritativně, možná mateřsky. Rozhodně bych nechtěla, aby snad měla pocit, že se musí hned zapojit do dění ve smečce, když tu dlouho nebyla, takže se přihlásí na lov, který ji vyčerpá a ještě zkolabuje. To bych vážně nesnesla. Ovšem znala jsem její tvrdohlavost, takže veškeré rozhodnutí bylo pochopitelně na ní. Bylo však ještě otázkou, pokud by Kay se na to necítila, jestli by se k nám přidal ještě aspoň jeden vlk, protože laň bychom ve dvou nedali… Nebo možná ano, přeci jen jsme měli nějaké zkušenosti, nicméně by to byla asi pořádná fuška.

Já za tohle děkuji, protože už mi to vážně začínalo vadit a myslím, že takové věci do téhle hry prostě nepatří.

Měli jsme s Awarakem další společnou věc – měl také raději teplejší roční doby, ale i s tím, co jsem měla ráda na těch dalších, mu evidentně připadalo také fajn. Inu, ono se vážně nedá odolat a neblbnout ve sněhu, nehrabat s něm nory a neválet se. Mimoděk jsem si vzpomněla na druhou část zimy, když moje děti už trošku povyrostly a mohly se vydat mimo jeskyni. Tenkrát byli ze sněhu dost vyjukaní, ale jakmile si zvykli, že trošku studí na polštářcích tlapiček, už hromadně dováděli a vymýšleli kdejakou zábavu. Tiše jsem při té vzpomínce povzdychla. Krátce jsem střelila pohledem po Awarakovi a na chvilku mě napadlo, jaké by to bylo, kdybych měla ještě druhý vrh vlčat – tentokrát s ním. Ale nad tím uvažovat teď nebyl čas, na to jsem musela být schovaná někde v soukromí. Na druhou stranu… Byli jsme spolu celkem krátce, takže brzy na takovou úvahu, i když jeden nikdy neví, že.
Konečně jsme se však ocitli zpátky v lese, kde bylo nevídaně živo. Hlavně tedy kolem Baghý. Takže to vypadalo, že na lov vyrazíme pod naším velením a nejspíš si my dvě budeme moci promluvit až jindy. Ach jo, no co se dalo dělat… Aspoň jsem navrhla Awarakovi, že tedy můžeme svolat zájemce o lov my dva. Nadšeně s tím souhlasil. Ovšem než tak stačil jeden z nás učinit, přiřítila se k nám Kaya. Hned začala mlít pantem, až jsem se usmála, vůbec se nezměnila. Když vychrlila příval slov, mohla jsem postupně začít odpovídat na otázky. “Ahoj Kayo, taky tě ráda vidím,“ zakřenila jsem se na ni v prvé řadě. “Dlouho jsi nebyla doma,“ káravě i laškovně jsem ji zatahala za špičku ucha těsně před tím, než se svalila na zem. “Už jsem měla strach, že jsi nás v tichosti opustila,“ přiznala jsem a ohlédla se směrem k Alfě. Evidentně tahle slečna nebyla vůbec v obraze. Nu, co také jiného čekat, když byla tak dlouho pryč. Pak jsem svůj modrý pohled stočila znovu k ní. “Ano, je pravda, že Blueberry se minulého podzimu rozhodl předat svůj post Alfy a vybral si jako svého nástupce Baghý,“ pustila jsem se do povídání a pohodlně se usadila kousek od ní. “Proč si vybral zrovna ji, to nevím, musela by ses zeptat jeho. Asi v ní vkládat větší důvěru než ve mně, kterou zná víceméně od mého útlého mládí,“ řekla jsem s troškou hořkosti v hlase, která se ale hned vytratila. Necítila jsem vůči Baghý zášť, ani jsem nebyla na Blueberryho naštvaná – zkrátka jsem ten fakt musela přijmout, protože nic jiného mu nezbylo. “Dozvěděla jsem se to vesměs mezi řečí, protože jsme zrovna vyrazili na smečkový lov, když mi to Baghý řekla. Přitom mě požádala, jelikož nemá partnera, který by jí s Alfováním pomohl, jestli bych jí s vedením smečky pomohla já a povýšila mě na Betu,“ pokračovala jsem dál. “Smečka je v dobrých tlapkých, Baghý své povinnosti plní a pro smečku by se rozkrájela. Jak vidíš, je nás tu teď celkem dost,“ odmlčela jsem se na chvilku. Stočila jsem slechy různými směry, protože jsem zaslechla několik různých zavytí. Takže stahování se členů smečky na zimu domů pokračovalo. Tak by bylo fajn, kdyby se lovu účastnilo vícero vlků.
“No a další novinky,“ pohlédla jsem na Awaraka a usmála se. “Někteří vlci k nám přišli, jiní odešli, změny v hierarchii by se taky našly. A jelikož ještě nikdo jiný to neví, ani Baghý, tak já a Awarak jsme partnery,“ řekla jsem a spiklenecky jsem mrkla. Nevěděla jsem, jak se na to bude tvářit, vlastně jsem ani nevěděla, jaké vztahy spolu ti dva mají. Ale podle toho, že ji Awarak přátelsky pozdravil, jsem usoudila, že žádné rozepře se nekonaly.
Vykulila jsem pak oči, když Kaya v jednom souvětí shrnula, co má za sebou. Můj milý se starostlivě zajímal, jestli je v pořádku. No, na první pohled zraněná nebyla, jen poněkud unavená, takže nejspíš její účast na lovu byla pasé, ale… Zatím jsme ještě nikoho nesvolali, takže bylo otázkou času, jestli bude odpočatá a přidá se k nám. Mimoděk jsem si pak vzpomněla na dobu, kdy jsme se seznámily – my dvě, Kaleo… nebo jak to bylo… plus pár dalších vlků, kdy jsme hledali dohromady části disku. “Snad ne zase nějaká hra Osudu,“ oklepala jsem se při vzpomínce. Vzápětí mě napadlo, jestli náhodou její zážitky neměly něco společného s tím, že se sopka probudila na čas k životu. Pohledem jsem tedy vybídla mladou vlčici, aby nám pověděla víc.

//VVJ (přes Galvatar)

Vůbec mi nevadilo, že se naše debata momentálně týkala jen magií, protože tohle téma mě zajímalo vlastně už od mala. Ale neměla jsem snad nikdy pořádně příležitost zjistit všechno, co se dá. Nu, co se holt dalo dělat, možná bych to mohla v nejbližší době zase napravit, povídat si s vlky, jaké mají magie, co s nimi umí, případně nějaké ty speciální, co nikdo jiný neumí a tak podobně. Každopádně Awarakova úvaha, která doplňovala tu moji, byla vlastně také dobrá. “No, já také nejsem kdoví jaký expert na stromy a květiny… Bezpečně znám to, co se vyskytuje běžně, a hlavně u nás v lese, takže ovocné stromy a jejich plody ti pojmenuji. Některá kvítka znám, ale nikdy jsem žádné extra lekce na tohle téma snad neměla,“ pronesla jsem zamyšleně. Takže mezery ve vzdělání by se určitě našly, ovšem nikdo není vševědoucí, že… Snad jen Život a Smrt věděli všechno a znali všechny. Docela mě mrzelo, že Sigy byl pryč, protože kromě toho, že by něčemu Awaraka přiučil ohledně magie, mohla jsem se od něj něco naučit i já sama. Tedy aspoň k těm věcem, ke kterým nepotřebuji magii mít, abych věděla, která bylina je dobrá na nachlazení nebo zranění. Takže rozhodně to byla věc, kterou jsme museli pak napravit – najít učitele ohledně zelené magie pro nás oba.
To už jsme ale překračovali hranice lesa. Srdce se mi zatetelilo blahem. Snad pokaždé, když jsem se po nějaké delší toulce zase ocitla doma. Bylo ale docela nepříjemné chladno, pod nohama nám křupala namrzlá tráva a od tlamy nám stoupaly obláčky páry. Než jsem odpověděla na Awarakovu další otázku, na okamžik jsem se zastavila, zvedla hlavu a hlasitě zavyla, abych podala info, že jsme zpátky. Pohlédla jsem na svého milého a mírně zavrtěla hlavou na znamení, že mi nevadí otázka na jiné téma. Ostatně, měli bychom si také povídat o něčem jiném než magiích, byli jsme partnery krátce a měli jsme o sobě toho ještě dost co zjišťovat. Jen já jsem se trošku ostýchala ptát se na věci z jeho minulosti pro případ, že by to byly nějaké nepříjemné vzpomínky, třeba jako když se Coeden ztratil své rodině, a ještě se málem utopil… Nebo že mu ty vzpomínky sebrala jeho zapomnětlivost. Na druhou stranu, když mluvil o tom, co je učila matka, nezdálo se, že by tu vzpomínku složitě doloval ani nezněl lítostivě.
Usmála jsem se na Awaraka a žasla, jak je vnímavý. Správně odhadl, nebo možná spíš vypozoroval, že mám mnohem raději jaro a léto, než podzim a zimu. Souhlasně jsem přikývla a lehce se o něj otřela. “Každé roční období má něco do sebe… Podzim je fajn, když je ještě teplo, slunko, barevné listí šustí pod nohama a v jeho hromádkách se bezvadně válí,“ začala jsem odpovídat na jeho otázku poněkud ze široka. “V zimě se zase dá prima vyblbnout ve sněhu, ale když je tuhý mráz, tak je to dost nepříjemné. Ale jaro je nejlepší – možná, že kdybych neměla vrozenou magii po matce, a nepřišla by ani po otci, možná by to byla právě země – miluji, když se příroda probudí ze zimního spánku, všechno všude kolem kvete, voní a hraje barvami, je teplo a v létě jsou zase absolutně nejlepší vodní radovánky. Pokud není nějaké spalující horko. Říká ta, co se narodila uprostřed léta,“ dokončila jsem své povídání. “Takže ano, můj milý, máš pravdu, jaro a léto jsou moje oblíbenější části roku,“ dodala jsem ještě. Oplatila jsem mu olíznutí tváře a lehce ho zatahala za šátek, abychom pokračovali v cestě. “A já bych si tipla, že jako někdo, v kom dřímá… zatím… magie země, máš asi také raději jaro?“ Tipla jsem si.
Mezitím jsem zavětřila. Podle pachů, které se kolem mě vyskytovaly, tu bylo docela živo. Na jednu stranu jsem se zaradovala, smečka konečně zase ožila. No, na druhou stranu… Blížila se zima, takže většina zase hledala jen zázemí. Ale což… Určila jsem směr, kde byla Baghý. Zaradovala jsem se, že si konečně budeme moci pořádně promluvit, ale nebyla sama. V její společnosti se nacházelo docela dost vlků, mezi nimi i nějaké pro mě neznámé tváře. Tiše jsem si odfrkla a protočila oči. “To vypadá, že naše milá Alfa má dost na pilno,“ zabrumlala jsem polohlasně. Jasně, dlouho nebyla doma, takže měla asi co na řešení. Ovšem pozdravila jsem ji pohledem a lehkým kývnutím hlavy a posadila se opodál, abych ji nerušila, ale také byla po tlapce, kdyby mě potřebovala. Očima jsem pak přelétla z jednoho vlka na druhého. Zaradovala jsem se, když jsem zahlédla Kayu. Tak dlouho jsem ji neviděla! Až jsem měla strach, že smečku beze slova opustila. Opodál jsem viděla i Mave s nějakým malým vlčetem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Tak nejspíš naše smečka přivítá jednoho ze sirotků. Ušklíbla jsem se. Kolik jich už tu prošlo, ale zůstala tu jen Maeve.
Pohlédla jsem na Awaraka. “Možná bychom mohli svolat vlky na lov my dva. Já jako Beta a ty jako lovec máme na to právo, takže… Co ty na to?“ Zeptala jsem se a oháňkou rozvířila listí kolem sebe.

//Cedrový háj

Probírali jsme všechno a nic. Doplnila jsem nějaké další info o sobě, když jsem odpověděla na Awarakovu otázku ohledně dalších magií, které mám. Sice jsem je moc nevyužívala, ale zmínila jsem se aspoň o té záležitosti, kdy jsem poprvé a zatím naposledy zkusila využít halucinace. Souhlasně jsem pak přikývla jeho poznámce, že jsem udělala dobře a toho nenechavce se tak zbavila celkem rychle. No, rychle… V rámci možností, navíc mě to tehdy stálo nějakou tu energii. Nicméně teď už jsem nad tím nehodlala přemýšlet. A ačkoliv bych se vážně měla zaměřit na vylepšení těchto magií, stejně jsem doufala, že je nebudu muset využít. Nebo aspoň v jiném případě, než byla obrana mé osoby, mých nejbližších a lesa.
Na dalším území jsme se moc nezdržovali. Také i proto, že jsem tu cítila poměrně silný pach nějakých dvou neznámých vlků, ale zatím se to nezdálo jako území smečky, ale… Kdo ví. Svižným krokem jsme pokračovali kolem jezera, které nebylo skoro vidět. Na vině byla otravná podzimní mlha. Škoda, že už bylo chladno na nějaké to vodní dovádění. Mohla jsem sice zamachrovat, co umím s magií vody, jak jsem chtěla předtím – vytvořit nějakou nerozbitnou kouli a prohánět ji po břehu a v místě, kde byla mělčina, ale na to teď nebyla vhodná chvíle. Takže tohle zůstalo stále odloženo, minimálně do jara.
Nahlas jsem pak uvažovala nad tím, jestli by Awarak dokázal pojmenovat všechno rostlinstvo, které se na Galiree vyskytovalo. Naznal, že by to mohl zkusit a uvidí se, jestli to v něm je, nebo se bude muset soustředit. “Asi by se to mělo zkusit na něčem, co neznáš, ale… Otázka je, jestli je něco, co neznáš, pokud to v tobě je. Když bude třeba koukat na cedr, budeš vědět, že je to on díky tomu, že to víš, nebo ti napoví magie?“ Zamýšlela jsem se dál. “Uvidíme, až bude čas to zjišťovat,“ dokončila jsem úvahu s úsměvem. Nebo jsme mohli prostě sehnat někoho, kdo má stejnou magii a ovládá ji plně a zjistit tak, jestli tohle vlci s magií země umí, nebo ne. Určitě by se doma někdo našel.

//Borůvkový les (přes Galvatar)

//Jižní Galvatar

Na Awarakově úvaze něco bylo. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, to je také možné. Nu, ale když budeš pilně trénovat, tak ti pak nesebere energii ani to oživování květin a jiné kousky s magií země. Škoda, že odešel Sigy, ten by ti mohl poradit, co s ní budeš umět, případně ti pomoci a tak. Ale nevadí, to zvládneme i tak. Nebo se najde i někdo jiný u nás ve smečce, kdo má stejné magie,“ dodala jsem ještě povzbudivě. Samozřejmostí pro mě bylo mluvit v množném čísle, protože jako pár jsme byli spolu na všechno dva. Na radosti i starosti, na maléry i problémy, na tréninky magií… Prostě na všechno, co nás čekalo. A byla jsem si naprosto jistá, že zvládneme všechno. I kdyby… Třeba… Měla přijít na řadu ještě vlčata. Ušklíbla jsem se při té ironii, jak jsem dopadla stejně jako moje matka – sotva vlčata odrostla štěněcímu věku, partner se zdejchnul neznámo kam. Nicméně u Awaraka jsem cítila všechno jinak. I v rámci téhle úvahy. Navíc i on byl v Borůvkovém lese spokojený, dělal pro něj maximum a stoupal v hierarchii. Kdežto u Coedena mi přišlo, že se tu necítil úplně dobře, i když tu byl se svou rodinou. Ale co už…
V uších mě zašimral příjemný Awarakův smích, jakožto reakce na moji úvahu ohledně barvy očí, jak asi souvisí s magiemi. “Jo, tak to by bylo taky zajímavé… Ale na světluščí zadek to nemá,“ rozesmála jsem se při té předchozí hmyzí debatě a úvaze. Mého milého pak zajímalo, jaké další magie vlastně mám. “No, je to už dlouho, co jsem byla za Smrtí a přidala do svých… hmm… schopností? Magii iluze, halucinace a příkaz, ale vůbec jsem neměla čas nebo náladu trénovat, nebo se k Smrti vrátit a s její pomocí je vylepšit. Ani se mi snad nestalo, že by se jedna sama od sebe nějak projevila. Tedy když pominu jednu událost, kdy naši smečku navštívili vetřelci a já jednomu z nich pomocí halucinace vyvolala nevolnost, sice ne moc silnou, ale dost nepříjemnou na to, aby dal pokoj,“ pustila jsem se do povídání.
Chvíli jsem mlčky kráčela mezi stromy, poslouchala tiché šustění listí a… No jistě, zase se kolem nás poněkud líně valila mlha. Otráveně jsem si odfrkla. Brzy však jsme vstoupili mezi úplně jiné stromy – opadávající listnaté teď nahradily jehličnaté. Pod tlapkami se nám tedy pro změnu začalo ozývat tiché křupání jehličí. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Možná jsem tu kdysi dávno procházelo, ale nejspíš mi to tu nijak zvlášť neutkvělo v paměti. Pokračovala jsem pak v cestě. V dáli jsem zaslechla hlasy dvou vlků a cítila jejich pachy, ale nijak zvlášť mě to nezajímalo. Podle pachu to byli cizinci. “Tak mě napadlo, jestli s magií země dokážeš nazvat všechny květiny, stromy, rostliny, byliny… Zkrátka veškerou zeleň, která se tu nachází,“ pronesla jsem po chvíli zamyšleně.
Zakrátko jsme opustili hranici lesíka a měli na dohled opět jezero. No, na dohled. Nad ním i kolem nás se stále válela mlha, takže viditelnost i tady nic moc. “Ach jo, ten zatracený podzim,“ zabrblala jsem si pro sebe polohlasně. Tohle mě fakt nebavilo, když byla hodně mlha, sychravo, drobný deštík… Akorát tak zalézt do kutlochu a nevylézat do jara. “Asi bych se zastavila v lese, jestli je tam vše v pořádku a případně bychom se zapojili do lovu, pokud se nějaký chystá, co ty na to?“ Navrhla jsem svému partnerovi a lehce prodloužila krok, ale natolik rozumně, abych se stihla vyhnout díře nebo stromu, které by se v té mlze náhle objevily.

//VVJ

Pokračovali jsme v cestě, ani jsem nepřemýšlela, kam se budeme ubírat dál, stejně jako jsem ani neměla v prvních myšlenkách fakt, abych sledovala, jestli tady jsou v okolí stáda nějaké vysoké. Ostatně, Galvatar jsme na lov využívali bezpočtukrát, takže jsem snad ani nečekala, že by to teď mělo být jinak. Ovšem počasí nám moc nepřálo, i když to bylo o maličko lepší než ta předchozí událost, která nás vyhnala od jezera. Tiše jsem při té vzpomínce odfrkla. Zatím, co jsme tak procházeli, to vypadalo, že tady se žádná neplecha neděla, takže to bylo také dobře. Příroda se pomalu chystala na příchod zimy, na první pohled tedy vše vypadalo v naprostém pořádku.
Awarak měl také evidentně radost, že se mu něco málo s kvítkem povedlo, i když musel přiznat, že ho to trošku vyčerpalo. Chápavě jsem přikývla. “To jsou ty začátky, než si zvykneš a pořádně se to naučíš, pak už tě to většinou nebude stát žádnou energii,“ řekla jsem a povzbudivě se usmála. Já jsem si tedy na své začátky už příliš nepamatovala, ovšem ta radost z první vytvořené vlnky na hladině jezera, ta byla vážně nezapomenutelná. Ovšem jaké bylo vzápětí překvápko, když můj milý prohlásil informaci o počasí. Oba jsme na sebe vyjukaně koukali a hned na to se zase museli smát. To bylo vážně povedené, že jsme se zrovna na tohle téma bavili a u něj se zakrátko tahle magie probudí. Pohodila jsem hlavou. “Nu, možné to je, že se v tobě skrývá i magie počasí. K žádné jiné bych tohle nepřirovnala,“ řekla jsem zamyšleně. Jak už jsem zmínila před tím, v praxi jsem tuhle magii neviděla. Ani jsem nevěděla, co všechno s ní souvisí, takže všechno bylo zkrátka nové i pro mě. Nicméně nevypadalo to, že by Awarak byl vyčerpaný ještě tímhle, takže to bylo vážně matoucí. “Myslím, že návštěvu u Života nebo Smrti by sis pamatoval, pokud… No, Život asi ne, ale u Smrti bych se nedivila, kdyby zařídila, aby se ti návštěva u ní vymazala z paměti,“ řekla jsem zamyšleně, zatímco pod mýma nohama šustilo spadané listí. Nahlas jsem nechtěla připustit, že by bylo možné, že tehdy zafungoval jeden z jeho výpadků paměti. “Ale těžko říct, jestli někdo má víc magií, aniž by musel k bohům,“ připustila jsem poté nahlas. “Já se s tím nesetkala, tak možná budeš jedna z výjimek,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. “Většina vlků, které jsem poznala, měla zabarvené oči podle nějaké magie, většinou vrozené. Stejně jako já sama. Tak kdo ví, třeba když u někoho zůstanou jantarové, může to i znamenat, že má magií víc a jeho tělo se rozhodlo nechat oči tak. Nebo se nemohlo rozhodnout. I když jedno oko červené podle ohně a jedno modré podle vody, to by asi taky bylo dost zajímavé,“ zazubila jsem se při té představě. Vlastně vlka, který měl různobarevné oči jsem snad také nepotkala. Ale u Smrti by určitě nebyl problém něco takového zařídit. Vzpomínala jsem si na Coedena, který měl také jantarové oči, ale rozhodně jsme nedumali nad tím, že by mohl mít vlohy pro víc magií než jednu, prostě jsme to tenkrát brali tak, že zůstaly stejné, jako když byl malý. Aspoň to nepříteli na první pohled neprozradilo, jakou magii ovládá, ačkoliv mohl ovládat oheň a nechat si u Smrti zabarvit oči na jinou barvu. Evidentně se vlk o magiích učí celý život.

//Cedrový háj

//Vyhlídka

“Neboj se, budu opatrná,“ ujistila jsem svého milého s úsměvem, že při tréninku magie budu dávat pozor. Asi by nebylo dobré, kdybych způsobila hlavně sobě nějakou újmu, Baghý mě potřebovala jako svou pravou tlapku, takže žádné marodění z vlastní hlouposti nepřicházelo v úvahu. Navíc, kdybych chtěla trénovat nějaké silnější vanutí větru, asi bych si hlavně vybrala takové místo, kde se zrovna nikdo nenachází, kdyby se mi náhodou podařilo vyvrátit strom z kořenů. To by byl ještě větší průšvih, kdybych ublížila někomu jinému než sobě. Na druhou stranu, ačkoliv jsem si přála umět ovládat vrozené magie obou svých rodičů, voda mi byla přeci jen o něco užitečnější. Z větrných mocí jsem beztak využívala přivolání teplého vzduchu, abychom se ohřáli nebo si vysušili kožíšky po koupání. Možná by bylo lepší, kdybych pracovala zase na zlepšení těch dalších magií, už jednou jsem využila halucinace, když nás navštívili nezvaní hosté, a i ta malinká nevolnost, kterou jsem jednomu z nich způsobila, se docela hodila. Takže na obranu smečky před nějakými podobnými individui to bylo více než dobré.
Momentálně jsem Awaraka vybídla, aby zkusil oživit poněkud uvadlý podběl. Vypadal poněkud nejistě a nesměle, ale povzbudivě jsem se na něj usmívala a vrtěla ocasem. Soustředně ten kvítek pozoroval. Sklonila jsem tedy zrak, abych zaznamenala každou změnu, která se s kvítkem stane. No, nebylo to nic moc, ale přeci jen trošku nabral původní barvu do lístků a vypadal malinko svěžeji. Ale i tohle nic moc byl dobrý začátek. I Awarak z toho měl docela radost. “No vida, ještě pár tréninků a za chvíli už budeš umět nechat rozkvést kdejaký kvítek,“ usmála jsem se na něj a oplatila mu olíznutí tváře.
Teď už jsme však konečně pokračovali v cestě. Vůbec jsem netušila, kam nakonec zamíříme, možná ve finále úplně někam jinam… Rozhodně jsem ale teď nechtěla jít extra daleko, protože než se nadějeme, bude čas vrátit se domů, připravit smečku na zimu a zúčastnit se nějakého pořádného lovu. Z úvah mě ale vytrhnul Awarakův hlas, když z ničeho nic prohlásil, že slunko dneska čekat nemáme, a navíc bude v noci pořádná kosa. Překvapeně jsem se na něj podívala. I on vypadal docela vyjukaně. “No, to byla docela přesná předpověď aktuálního počasí,“ rozesmála jsem se. “Tak to se v tobě zřejmě probudila další magie, a celkem užitečná,“ řekla jsem s úsměvem a drcla do něj. Vážně teď byl podivný den… Byl den, ale poněkud tmavý, po slunku ani památky. Ale ne, že by bylo zataženo. Zamračila jsem se. Snad zase ne nějaký rozmar počasí nebo snad… Že by to ještě souviselo se sopkou… Nebo něco dalšího…