Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zamyšleně jsem pořád koukala směrem ven. Ani jsem si tedy nevšimla, že se Awarak vedle mne konečně probudil. Až když jsem zaslechla jeho hlas, zastříhala jsem ušima a otočila se na něj. Už vypadal o něco lépe, což i potvrdil svými slovy. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. “Nemusíš děkovat,“ mrkla jsem na něj. Pro mě to byla samozřejmost. Hned se také zajímal, jak se cítím já, když prohlásil, že bude lepší, aby se ještě držel ode mě dál, abych od něj něco nechytla. “No, to už je asi pozdě,“ zabručela jsem a promnula si čenich, ve kterém mě nepříjemně šimralo, ale kýchání se nedělo. “Tedy, nevyčítám ti to,“ poplašeně jsem po něm střelila modrým pohledem, aby si snad nemyslel, že chci na něj být zlá za to, že zákeřný bacil přeskočil i na mě. On za to přeci nemohl. Kdybych chtěla, držela bych se od něj dál, ale to mi samozřejmě nebylo podobné. Navíc, ačkoliv nebylo takové nachlazení nic příjemného, dalo se to vydržet. “Jistě to brzy přejde,“ dodala jsem smířlivě a usmála se znovu. Naštěstí záchvaty kašle se nekonaly, ani jsem necítila žádnou bolest svalů a kloubů, takže to bylo pro mě malé dobré znamení, že bych se z toho mohla brzy dostat. “Jestli máš hlad, ještě je dost masa z lovu, pokud vím, nikdo ve spižírně nebyl, takže se můžeš dostatečně posílit,“ uculila jsem se na něj a na chvilku si lehla na pravý bok. Moc to ale pohodlné nebylo. Zkusila jsem se přetočit na levý, ale ani tím jsem si moc nepomohla. Otráveně jsem zakroutila očima a skončila na břiše s předníma nohama nataženýma před sebe. Mrkla jsem na Awaraka, jestli se půjde najíst.

Tiše jsem pozorovala, jak Awarak aspoň na chvíli klidně spí. Do té doby se všelijak převaloval, škubal sebou a do toho přicházelo kašlání. Mrzelo mě, že mu od toho nemůžu hned pomoci. Věděla jsem však, že pár dní v klidu a v teple mu pomůže také. Možná bychom mohli dát někam nějakou sbírku sušených bylin, které by nám pomáhaly v zimě při nachlazení, uvažovala jsem. Možná by k tomu bylo vhodné místo někde poblíž místnosti, kde skladujeme maso, které zbylo po lovu. Aby bylo všechno při tlapce. Takže jsem si usmyslela, že na to nesmím zapomenout, až se uvidím s Baghý a navrhnout jí to. Druhou věcí bylo, že pokud ona neovládá magii země, budeme muset někoho poprosit, protože já sama vím velké nic.
Z přemýšlení mě vytrhnul Awarakův chraplavý hlas. Vypadal už o maloučko lépe, ale rozhodně ještě potřeboval odpočívat. Poznal to i sám, protože prohlásil, že si ještě odpočine. Ani jsem mu nestihla odpovědět, zavřel oči a znovu se vrátil do říše snů. “Jen si pořádně odpočiň, můj milovaný,“ řekla jsem polohlasně, zvedla se a olízla mu tvář. Vypadalo to, že už s ním ani necloumá zimnice, takže nebylo potřeba, abych ohřála pomocí magie okolní vzduch, nicméně jsem dbala na to, aby zabalený do kožešiny byl pořád.
Otočila jsem se znovu směrem k východu z úkrytu. “Ach jaro… Už ať jsi tady,“ odfrkla jsem si polohlasně, načež jsem mohutně kýchla. Poplašeně jsem se otočila ke svému partnerovi, ale ten spal jako medvěd, takže se mi ulevilo, že jsem ho neprobudila.

Těsně před tím, než jsem usnula, jsem ještě cítila Awarakovou pohlazení po zádech. Pak jsem se ponořila hluboko do říše snů.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi něco zdálo. Nebo jak dlouho jsem spala. Ovšem budilo mě Awarakovo frkání a kýchání. Zkoušel se to skrývat, když jsem se pak probudila, dokonce byl ode mne mírně odvrácený, nejspíš měl obavu, abych od něj něco nechytila. Z toho jsem však neměla žádný strach, i když jsem tedy neměla ráda, když jsem byla také nachlazená. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem byla naposledy s Maeve a měla jsem slušnou rýmu a kašel. To byla teda otrava. Bohužel, tohle k zimě patřilo. Další důvod nemít zimu moc rád.
Když Awarak zakašlal, zavrtěl sebou, ale neprobudil se. Spal hodně tvrdě, ten lov ho také jistě dost unavil a pokud už v něm začínalo klíčit nachlazení, jistě mu to sebralo teď síly dvojnásob. Lehce jsem se zavrtěla, ale tak, abych ho neprobudila. Spánek byl teď pro něj také důležitý. Marně jsem si však snažila vzpomenout si, jaké bylinky jsou vhodné na nachlazení. Čím víc jsem si svůj mozek, namáhala, tím prázdnější se mi zdál. Otráveně jsem protočila oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mi Sigy něco tenkrát poradil… A ani jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někde nějakou zásobu bylinek máme pro takové případy, protože uprostřed zimy bych asi těžko nějaké našla… Ach jo… Nebo kdybych měla také magii země, tak by to pro mě nebyl žádný problém. Zašimralo mě v nose, ale kýchnutí jsem potlačila. Aspoň zatím. Rozhlédla jsem se po jeskyni. Neuvědomila jsem si v první chvíli, že jsem automaticky zamířila do jeskyně určené pro Bety. Awarak měl chudák nejspíš dilema, jestli sem za mnou může a já hned vytuhla, aniž bych ho ujistila, že je to v pořádku. Nicméně nakonec se rozhodl dobře, že tu byl se mnou. Kdyby měl někdo nějaký problém, já bych mu to jasně a stručně vysvětlila. Nicméně nikdo tu nebyl. Potichu jsem vstala a dotáhla sem z kouta ještě jednu kožešinu, kterou jsem Awarakovi hodila přes hřbet, aby byl pořádně v teple. Kecla jsem si pak opodál a hlídala jeho neklidný spánek.

//Les

Sotva jsme se ocitli v úkrytu, uvědomila jsem si dvě věci – jaká mi byla venku zima a jak začínám pociťovat únavu. Zima byla v plném proudu, takže na jednu stranu bylo fajn, že si příroda pořádně odpočine. Ale už jsem se samozřejmě těšila, až bude tepleji a až tady zase bude všechno v plném květu omamně vonět. Naše kožíšky sice měly tu vůni ovoce celoročně, ale přeci jen v zimě to bylo trošku slabší. Navíc jsem se mohla těšit na to, že budeme moci s mým milým vyrazit na nějakou toulku třeba na jih a tentokrát se i pořádně vykoupat.
Zastavila jsem se u jeskyně Bet a zavětřila. Zdálo se, že tady v uplynulé době nebyl nikdo, kdo by si šel pro kus masa k snědku. Sice jsem ucítila pach Jinkse, ale dál už jsem to neřešila, sotva jsem udržela oči rozlepené a nohy už také se tvářily, že už by se chtěly složit, takže jsem už na nic nečekala, mrkla na Awaraka, jestli jde stále se mnou a zamířila k jedné z kožešin, které ležely na zemi. Trochu jsem si ji načechrala, párkrát se otočila kolem své osy a pak si s úlevou lehla, až to žuchlo. Mohutně jsem zívla, až mi křuplo v čelisti. “Uf, jsem najednou nějaká rozlámaná,“ řekla jsem neutrálně, pohodila ocasem a čekala, až se Awarak uloží vedle mě. Pak už jsem se jen k němu přitiskla, abych cítila jeho teplo a blízkost. Zhluboka jsem se nadechovala jeho vůně a zavřela oči. “Dobrou,“ zavrněla jsem ještě. Nic víc už jsem nestačila říct, hned jsem se ponořila do říše snů.

Zatím se nikdo nijak nevyjadřoval, takže jsem to brala tak, že všechno je jasné, všichni jsou relativně spokojení a budou v klidu debužírovat. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo další se nepřibližoval. Zamračila jsem se. Že se někteří úplně nehrnuli na lov, budiž, ale že si ani nejdou pro jídlo… No, bylo to zvláštní, ale nechala jsem to tak. Vědí, že tady něco je, vědí, kde to hledat, tak co.
Znovu jsem se otočila na Awaraka. Souhlasil s mým návrhem, abychom si šli na chvíli odpočinout do úkrytu. Evidentně už tomu nic nebránilo. “Když jsme sem přišly, tak jsem zavyla na znamení, že jsme zpátky z lovu,“ vysvětlila jsem Awarakovi, takže nebylo nutné Alfu někde hledat. Jen teda jsem nedostala žádnou odpověď, tak snad mě slyšela. “Podle všeho doma je, tak snad mě i zaslechla,“ dodala jsem zamyšleně a krátce se ohlédla směrem k tůni. Pak jsem ale začínala cítit mírnou únavu a zívla jsem. Ještě jednou jsem mrkla na ostatní členy výpravy, kromě Jerryho, který nejspíš zase někam běžel. “Takže můžeme jít odpočívat,“ mrkla jsem na svého milého s úsměvem a pomalu se vydala směrem k úkrytu.

//Úkryt

//Jižní Galvatar

Konečně jsme dotáhly kořist do lesa. Sice jsme byly ve třech, ale byla to fuška. Sníh nám všechno poněkud zkomplikoval. Mohli jsme ale být rádi, že sněžit tak vydatně začalo až po lovu. Předtím se to přeci jen jakžtakž nechalo snést. Pustila jsem zadní nohu, za kterou jsem laň táhla, hlasitě zavyla, abych dala vědět, že jsme zpátky z lovu a tiše chvíli čekala, zda uslyším nějakou odpověď, případně ucítím nějaký blížící se pach. Zatím se však nic nedělo, takže jsem kývla na Kayu se Sun a táhly jsme úlovek ještě blíže k úkrytu.
“Můžeme se nadlábnout a pak asi zbytek odneseme do úkrytu, pokud nepřijde nikdo hned jíst,“ řekla jsem svým dvěma společnicím následující plán. Na nic jsem už pak nečekala, zakousla se do nohy a vší silou se snažila odtrhnout co největší kus masa. Měla jsem vážně obrovský hlad, můj žaludek se kroutil a skučel. Bylo mi jedno, jestli to slyší ostatní – holt s tím jsem nic nenadělala. Naštěstí šlachy povolily, když jsem s dostatečnou silou zabrala, kost zapraskala a mně se podařilo oddělit vskutku štědrý podíl z kořisti. Odtáhla jsem ho kousek dál, abych nebyla rušená ostatními. Škoda, že jsem si ho nemohla vychutnat v klidu v leže, ale odpustila jsem si to vzhledem k tomu, že by sníh nepříjemně studil do břicha. Kožich jsem měla sice dost hustý, aby nepropustil tu nejhorší zimu, ale promočená od sněhu, to by nebyla žádná extra výhra. Zatímco jsem odtrhla kus masa a žvýkala, sliny mi div neodkapávaly na zem. Laň chutnala báječně. Po dlouhé době zase vysoká… Divočák, kterého jsme ulovili posledně, to vážně nebylo nic pro mě. To se nedalo s laní vůbec srovnávat, měla mnohem lepší a jemnější maso.
Když jsem snědla několik soust, zvedla jsem hlavu, zastříhala ušima a začenichala. Nikdo se k nám zatím neblížil, dokonce ani Baghý nedávala najevo svou přítomnost, nicméně její pach jsem cítila celkem nedaleko. Ovšem nebyla sama – pamatovala jsem si ten pach, který ji doprovázel a patřil Jinksovi. Dobře jsem si to tenkrát zapamatovala, ačkoliv teď se mi zdálo, že byl cítit krapítek jinak. Navíc se zdálo, že cítím ještě jiné pachy, které byly částečně cítit jimi, částečně cizím pachem. Naklonila jsem hlavu na stranu, nicméně zatím jsem neměla kapacitu se něčím dalším zaobírat. Vzápětí mi totiž vytanula na mysli ještě důležitější myšlenka; hranice lesa byly cítit už jen velmi slabě. Byl nejvyšší čas obnovit značení, aby nám sem nešli žádní vetřelci, takže úkol na následující chvíle po hostině byly jasné.
Mrkla jsem na Awaraka, který jedl nedaleko mne. “Mám nějakou práci, hned jsem zpátky,“ usmála jsem se na něj, když jsem dožvýkala poslední sousto, olízla mu čenich a pohlédla na ostatní. “Nezapomeňte odnést zbytek úlovků do úkrytu, ano?“ Řekla jsem směrem k ostatním. Kaye a Sunstorm jsem to sice řekla před chvílí, ale Aki a Jerry mě nejspíš neslyšeli, takže aby bylo jasno. Pak už jsem se vypravila plavným krokem ke stromům, které tvořily hranice lesa. Několikrát jsem se otřela o vysoké jabloně, které teď měly holé koruny a větve jen tak smutně vytvářely siluetu stromů. No jo, zima zkrátka byla tady. Neměla jsem ji ráda, ale bylo potřeba, aby si příroda odpočinula, aby na jaře mohlo zase všechno pěkně kvést a později i plodit. Nemohla jsem se už dočkat. U několika dalších stromů na jižní straně lesa jsem přičapla a dál pečlivě značkovala. Jak jsem oddechovala, dech se mi srážel v obláčky páry. Než jsem došla k severní straně, nepříjemně mě chvílema brněly tlapky od toho, jak mě sníh studil do polštářků. Tady jsem zase pro změnu několik stromků označila svými drápy. Líně jsem se pak ohlédla za sebou a olízla si čenich, který byl úplně zmrzlý. Snad to bude stačit, pomyslela jsem si. Ještě rychle jsem oběhla několik keřů, kde jsem ještě mohla přičapnout a označkovat. Další zbylé stromky, které jsme obvykle využívaly jako hraniční, jsem označila buď svým pachem kožichu, nebo drápy. Pak už jsem zamířila zpátky k místu, kde jsem nechala svého milého a ostatní členy výpravy.
“Nevím, jak ty, ale já bych si šla odpočinout a zahřát se do úkrytu,“ promluvila jsem k Awarakovi. Než jsem se však rozešla k úkrytu, chvíli jsem vyčkávala, jestli mi Kaya nebo někdo jiný nepotřebují něco říct.

//Borůvkový les (přes Mahtae)

zapomněla jsem :D

30. 11. - 11. 12. 2022 - Lov na jižním Galvataru. Zúčastnili se Aranel, Awarak, Kaya, Sunstorm, Aki a Jerry. Akce se obešla bez vážných zranění, uloveny dvě laně ve dvou skupinách.

Rychlým pohledem jsem se ujistila, že i Awarakova skupinka byla úspěšná a svou kořist už pomalu táhli domů. Nebyl tedy čas ztrácet čas. Navíc začalo sněhu přibývat, což bylo dalším znamením, abychom se vydali domů. Všimla jsem si, že Sun trošku krvácí z nosu, nejspíš ji laň v posledním souboji o život trefila kopytem. Nebylo to však nic vážného. Jinak obě vypadaly nezraněné, takže to se mi ulevilo. “Tak šup, odtáhneme ji do úkrytu, dokud není příliš sněhu, který by nám zkomplikoval situaci,“ vybídla jsem Kayu se Sunstorm, popadla jednu zadní nohu a pomalu ji táhla směrem k lesu. V hlavě jsem si začínala sumírovat, co ještě musím vyřídit. Měla bych se zastavit za Baghý na kus řeči ohledně smečky, a hlavně dát vědět, že jsme ulovili dvě laně,“[/b]

Tiše a bedlivě jsem pozorovala, jak si obě vlčice povedou. O Kayu jsem strach neměla, spíš jsem nevěděla, jak je na tom se zkušenostmi Sunstorm. Ty dvě si ještě v rychlosti ujasnily, jak začnou. Nebo spíš Kaya dala pokyn, což jsem uvítala. Rozhodně začaly dobře a zakrátko už jsem sledovala, jak Sun vyrazila směrem k stádu a bylo dílem okamžiku, než se oběma podařilo mnou vybranou laň odříznout od stáda a hnát ji směrem ke mně. Celá jsem se našponovala, připravená vyrazit. Kdyby mohl, asi by adrenalin vyskočil z mých žil a tryskal ze mě jak vodotrysk. Při té představě jsem se ušklíbla. Kam já na tyhle úvahy chodím…
Raději jsem hned tuhle úvahu zase hodila za hlavu a čekala na vhodný okamžik. Všechno se naštěstí dělo dostatečně rychle a zatím bez většího zádrhelu, obě vlčice pracovaly docela dobře. Kaya na sobě nedávala znát předchozí únavu, Sun se nenechávala zahanbit. Spokojeně jsem přikyvovala. Takhle se mi to líbí, mlaskla jsem tiše. Konečně jsem se dočkala, trojice se ke mně přiblížila a já mohla vyrazit ze svého úkrytu. Laň mě však na poslední chvíli zbystřila a prudce uhnula doprava, ale tam byla v pozoru Sunstorm, takže ji ostrými zuby, kterými jí šla po nohách, znemožnila uhnout do strany víc. Jen pár cvalových skoků jsem absolvovala, než jsem měla vhodnou příležitost znovu vyskočit a srazit už tak kulhající laň k zemi. Nedávala se snadno, i když měla dost velké potíže. Ale měla smůlu, byly jsme v přesile. Byla sice zmatená, že se najednou ocitla na zemi, divoce sebou zmítala, pohledem jsem tedy požádala Kayu, aby mi pomohla ji přišpendlit k zemi, abych jí mohla prokousnout hrdlo a ukončit její trápení. Uslyšela jsem tiché křupnutí a tlamu mi hned zaplnila teplá krev. Ustoupila jsem stranou, mlsně se olízla a podívala se na své společnice. “Dobrá práce,“ řekla jsem s úsměvem. Sníh se líně zabarvoval na temně rudou. Pohledem jsem vyhledala Awarakovu skupinu, jak je na tom. Doufala jsem, že i oni budou mít rychle uloveno a můžeme co nejdřív vyrazit domů, než zapadáme sněhem. Navíc už tak budeme mít trošku komplikace dotáhnout kořist domů.

Obě vlčice bez protestů přijaly jak své přidělení do skupiny ke mně, tak svůj úkol. Spokojeně jsem se usmála. Na nějaké dohady teď nebyl čas. Navíc jsem si říkala, že bude lepší nechat Kayu nahnat nějakou laň, než aby ji skolila ona – nevěděla jsem, jestli by na to měla dost sil. Sice se tvářila, že je odpočatá, ale nebylo teď na místě něco riskovat. Takže jsem rozhodla, jak jsem rozhodla.
Podívala jsem se na tázavě na Kayu, která vyzvídala na Sunstorm, zda ví, co má dělat. Ušklíbla jsem se. No, to by bylo blbé, kdyby to Sun nevěděla, takže snad ji dostatečně uklidnila, když přitakala. Takže už nebyl čas ztrácet čas – zavětřila jsem a mlčky kývla na své společnice. Mrkla jsem také po Awarakovi, jestli už svou skupinku informoval o jejich úkolech. Ostatně, mohli jsme vybírat ze stejného stáda, že jo. Nebylo naštěstí daleko, takže stačilo se přikrčit a brzy jsme měli malé stádečko jako na dlani. Mým tělem už proudil adrenalin, musela jsem krotit svou nedočkavost. Počkala jsem, až Awarak s Akim a Jerrym přijdou k nám a ukázala jsem na jednu laň, která byla poněkud stranou od stáda. A kulhala na jednu nohu. Ideální kořist pro nás. Zrakem jsem pak pátrala po nějaké druhé, která by padla do spárů pánské skupinky. “Podívej, tamhle u lesa, tam se pase jedna a nevypadá moc svěže,“ ukázala jsem na opačnou stranu, než byla ta naše kulhavka.
Pak jsem zase věnovala pohled Kaye a Sunstorm. Ujistila jsem se, že sledují tu, kterou mám na mysli. “Půjdu támhle do toho křoví, není to nijak daleko, takže pokud nebude dělat potíže, brzy bude naše,“ mrkla jsem na ně spiklenecky. “Hodně zdaru,“ řekla jsem vespolek, platilo to pro všechny. Vypravila jsem se pak – příkladně přikrčená, směrem k úkrytu, kde budu čekat, až mi ji tam naženou. Bylo ideální prostředí – všude bílo, takže s přimhouřenýma očima jsem se dostala brzy tam, kam jsem potřebovala. A vítr jsem měla také v příznivém směru, takže tohle hrálo všechno v náš prospěch. Tiše jsem se usalašila v holém křoví, které mi i tak skýtalo dostatečný úkryt a čekala, až Sunstorm s Kayou vyrazí.

//Borůvkový les (přes Mahtaë)

Přešla jsem mlčky Kayni poznámku o tom, že jdou všichni pozdě. Ostatně, mně se netýkala. Vlčice sice nevypadala moc nadšeně, že nás jde víc, ale to byl její problém. Bylo důležité, že toho nalovíme víc a budou dostatečné zásoby na zimu. To bylo prioritou. Navíc, když se pak rozdělíme na dvě nezávislé skupinky, nebude se nám nikdo plést pod nohy. Ještě jsem si zapsala do paměti jméno nováčka, který se představil jako Aki a mohli jsme vyrazit.
Zima už o sobě dávala vědět. Zatím teplota nijak prudce neklesla a sněhu nebylo tolik. Sněhové vločky se líně snášely na zem, takže jsme vážně vyrazili jen tak tak. Zatím jsme se s Awarakem pustili do plánování, jak se rozdělíme. Když navrhnul, abych si já vzala Kayu a Sunstorm, zatímco on půjde s Jerrym a Akim, rozzářila jsem se. To bylo úplně senzační, jak byly naše myšlenky v souladu. Vlastně… S Kayou jsem počítala každopádně, třetí do party by mi byl asi jedno, ale rozhodně bych se cítila lépe, kdyby Jerry byl pod Awarakovou taktovkou. No a když takhle rozhodl. S nadšením jsem přikývla. “Naprosto souhlasím, drahý,“ řekla jsem nadšeně a otočila se, zda se nikdo neloudá. Všichni však poslušně šli v houfu s námi, evidentně také každý z nich natěšený na lov. Ostatně, kdo byl nebyl, že. Já začínala cítit, jak mi v žilách začíná proudit adrenalin.
“Kayo, Sunstorm, vy dvě půjdeme se mnou, ano?“ Houkla jsem na dvě vlčice. Nevěděla jsem sice, jaký má Kaya se Sun vztah, nicméně pokud tam byl nějaký rozpor nebo neobliba či tak, muselo to jít teď stranou a musely spolupracovat. Zavětřila jsem a zdálo se, že máme štěstí – stádečko laní se nacházelo celkem nedalo. Ti tmaví vlci měli trošku teď nevýhodu, protože sněhová pokrývka tu nějaká byla a oni byli nápadní, kdežto já to měla naopak. Já se mohla dobře skrýt. Po zbytek roku to mám naopak. “Ty taky na sebe dávej pozor, a přeji úspěšný lov,“ neodpustila jsem si samozřejmě také polibek na Awarakovu tvář. Bylo mi jedno, jestli někomu přijdeme trapní. Neměla jsem problém dát najevo svou náklonnost a city vůči partnerovi. “Takže to provedeme následovně – vy dvě naženete kořist a já na ni pak skočím, ano?“ Řekla jsem pak vlčicím, jak to bude probíhat.

Souhlasně jsem přikývla na Kayina slova, že bychom na lov stačili klidně i my tři. “To samozřejmě ano, ale já bych byla ráda, kdyby se zapojili do akce i další členové smečky,“ řekla jsem prostě. I když tedy zatím to moc nevypadalo, že by se někdo hrnul od akce. Otráveně jsem si odfrkla. To jsou tady všichni tak líní, nebo je to nezajímá, že mají také nějakou povinnost podílet se na zásobování smečky na zimu, nebo co? “A třeba bychom mohli skolit zvířata dvě, kdybychom byli ve dvou skupinkách,“ dodala jsem ještě. To by bylo vůbec skvělé. V tuhle chvíli to však vážně vypadalo jako utopie a my vyrazíme ve třech. Nu což, byli jsme všichni zkušení lovci, takže by nám to pochopitelně nedalo moc práce.
Zamyšleně jsem pohlédla skrz holé koruny stromů na šedou oblohu, ze které se sypal jemný sníh. Vlastně se už pod našima nohama vytvořila malá vrstva. “Ano, nebudeme už čekat, jen by nám to komplikovalo práci,“ přitakala jsem slovům vlčice po svém boku, protože tenhle sníh vypadal, že by se mu nechtělo hned tát. Než jsem však stačila zavelet, že tedy vyrazíme jen my tři, přiblížila se k nám Sunstorm. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vlastně jsem ji tady neviděla hodně dlouho. Naposledy snad, když tu byl na návštěvě můj syn a ona pak někam spolu s ním zmizela? No, ale měla jsem docela radost, že se někdo přeci jen přidá, takže jsem ji uvítala s úsměvem. “Ahoj, Sun. Vyrážíme na lov, takže pokud chceš se přidat, budeme jen rádi,“ mrkla jsem na ni a zašvihala ocasem. Vzápětí jsem se mohla radovat podruhé, to když k naší skupince přišel Jerry. No, hlavně to bylo překvapení. Nebyla jsem si teď jistá, jestli byl na posledním lovu a už se něco naučil, takže bylo jasné, že ho budeme muset hlavně mít na očích, aby bylo vše v pořádku. Pokud to byl jeho první, případně druhý lov… “Ahoj Jerry, budu ráda, když se přidáš k lovu,“ usmála jsem se i na tohoto mladého vlčka, o kterém jsem moc nevěděla, co si myslet, protože zatím moc se ve smečce neprojevoval ani nezapojoval, ale třeba tohle byla možnost, jak se to změní. Awarak se přidal se zjišťováním, jestli se k nám ti dva připojí. Vlastně jsem nevěděla, jaké schopnosti a zkušenosti má Sunstorm, ale to byla jen maličkost, která se dala zjistit cestou na Galvatar. Zatím nás bylo pět, takže pokud by přišel ještě jeden zkušený lovec, mohli bychom se rozdělit na dvě skupiny.
Teď už jsem chtěla zavelet k odchodu, ale ještě se k nám přiřítil jeden nováček. No… Tohle bylo tedy zajímavé, tři zkušení lovci a tři… Asi spíš začátečníci, nemohla jsem však zařadit toho tmavého vlka ani mezi známé tváře, a už vůbec jsem nevěděla, jaké má zkušenosti s lovem. Nejistě jsem se ohlédla. Neměla jsem ráda tuhle situaci. Nemohla jsem však vědět úplně všechny novinky, respektive znát všechny nováčky, když jsem tu teď pár dní nebyla. “Ahoj, nejdeš pozdě. Ale asi se neznáme, já jsem Aranel, Beta smečky,“ představila jsem se krátce a švihla ocasem. No, tak to bychom měli… “Teď už žádné zdržování, musíme vyrazit co nejdřív, než napadne víc sněhu a zkomplikuje nám práci,“ řekla jsem odhodlaně a mrkla na Awaraka. Už bych nečekala, jestli se přidá někdo další, takhle už nás bylo dost. “Možná bychom mohli jít ve dvou skupinkách, ale… Nevím, jaké ti tři mají zkušenosti, rozhodně by to chtělo, aby byli zkušení s nezkušenými.“ Začala jsem s Awarakem probírat taktiku a mířila směrem na Galvatar. Jen jsem si nebyla jistá, jak bychom se měli rozdělit. Jisté však bylo, že Kaya nemůže být ve skupině s nezkušenými, na to by neměla nervy, takže… Jedna skupina vedená mnou a jedna Awarakem. Do jedné by se přidala Kaya a zbytek by se nějak holt rozdělil…

//Jižní Galvatar

Přesně jak jsem čekala, Scaritu na mysli Kaya neměla. Dodala, že tahle vlčice je tmavá a její znaky prostupují celou její srst, takže toho bychom si určitě všimli. Jméno však nevěděla. Chápavě jsem přikývla. “Jasně, někdo takový je nepřehlédnutelný. Takže kdybych ji potkala, tak tě informuji. Nebo ji přivedu na návštěvu,“ mrkla jsem na ni povzbudivě. “Před pár dny jsme se vrátili z toulek po okolí, ale moc vlků jsme nepotkali, většina už se nejspíš chystá na zimu,“ dodala jsem. Ne, že by to bylo důležité, ale aby věděla, že nejsme jen zabednění v lese a taky občas někam vyrazíme. No, občas… Zatím se nám to povedlo dvakrát a zatím jen jednou na další dobu, ale doufala jsem, že to pak bude zase o něco lepší.
Vybídla jsem Awaraka, že může svolat na lov. Ten na nic nečekal a hned zavyl na znamení ostatním. Takže teď nám nezbývalo než chvíli čekat. Kaya zatím polehávala, evidentně nabírala síly. Říkala jsem si, že je škoda, že Maeve nemá čas, určitě by se připojila, ale pokud měla společnost… Sama jsem byla zvědavá, kdo se k nám přidá.

Při mé zmínce o Tati Kaya zpozorněla. “Oficiálně se s námi nerozloučila, takže nevím, jestli se jen někde dlouhodobě toulá, nebo se na les vykašlala a šla hledat štěstí jinde,“ odpověděla jsem upřímně na její otázku. Navíc… Co bych taky chtěla, už jsem si snad nepamatovala, kdy kdo naposledy měl to slušné vychování, aby nám řekl, že chce ze smečky odejít. Vlastně to byl Sigy, ale jeho partnerka ani jejich děti nikdy nic neřekli. No, u dětí by se to možná ještě jakžtakž dalo chápad, ale Lyl mohla také něco říct. Nu což, už se holt stalo, takže nemělo cenu se rýpat v tom, jak to je nebo není. Zkrátka jsme to asi museli brát tak, že pokud se tu někdo neukázal víc jak polovinu roku, nejspíš už nemá zájem o členství v Borůvkové smečce.
Kaya se tvářila hrdinně, že je v pohodě a lovu se zúčastní. Trošku pochybovačně jsem se zamračila, ale nehodlala jsem ji přemlouvat. Musela sama vědět, jak na tom je a jestli to zvládne. A pokud řekla, že to zvládne, tak to zvládne. To je asi další věc, kterou bych měla krotit – tuhle přílišnou starostlivost. Navíc Kaya nebyla moje dcera. A byla dospělá. Tiše jsem tedy kývla. Mrkla jsem na Awaraka. Mezitím jsem si všimla, že Baghý zamířila směrem k úkrytu a následovala ji okřídlená návštěva. Nakrčila jsem čenich. Tohle byly vážně divné móresy. “Tak asi můžeš zkusit zavýt na oznam, že vyrážíme na lov, třeba se ještě někdo přidá. Máš to na starost, pane lovče,“ promluvila jsem s úsměvem na svého partnera.
Zatímco jsme čekali, zda někdo přijde, Kaya znovu promluvila. Překvapeně jsem na ni mrkla, když vyhrkla cosi nesouvisle o odznacích magie. Vzápětí se mi dostalo vysvětlení, respektive otázky, jestli jsem někdy viděla vlčici s modrými odznaky. Otázka byla i pro Awaraka, který rovnou řekl, že nikoho takového nezná. Když jsem se tak zamyslela, vybavila se mi dávná známá Scarita, Alfa Zlatavého lesa, ale o té jsem už několik let neslyšela, ani jsem nevěděla, jestli ta smečka ještě existuje. Ale to asi není ta, o které mluví Kaya. “Kdysi jsem jednu znala, jmenovala se Scarita, ale tu asi nemyslíš.“ Řekla jsem pak nakonec nahlas, kdyby náhodou se jednalo o tuto vlčici. Vlastně kdo ví, jestli je ještě naživu. “Ale určitě bych ti řekla, kdybych někoho takového potkala. To byla ta, co byla s tebou na té výpravě?“ Zajímala jsem se ještě.