Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 5

Přikývla jsem nad Kayinou poznámkou, že Nori je neškodný pošuk a znovu se uculila. A Awarak doplnil, že s Norim je legrace. Usmála jsem se na něj. Holt každý jsme měli s různými členy různé vztahy. Ovšem vzápětí Kaya prohlásila, že dlouho nepotkala třeba Maeve. Na okamžik jsem znejistěla, ale předtím jsem tu její pach zachytila, takže možná byla jen někde zalezlá nebo v jiné společnosti. Také Awarak potvrdil, že ji dlouho neviděl. “Někde tu možná bude, předtím jsem ji tu cítila,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a pak mrkla na mladou vlčici. “Neříkej, že jsou z vás teď kamarádky,“ zazubila jsem se ještě. Pamatovala jsem si, že předtím z ní neměla moc radost, i když v poslední době se zdálo, že se ty dvě tak nějak sblížily, nebo ji minimálně Kaya vzala na milost. Na druhou stranu Maeve už byla dneska dospělá slečna, i když jistě pořád stejně střelená.

//Baghý
Brzy se však do našich úvah o některých členech naší smečky „připletlo“ zavytí, které jsme nemohli přeslechnout. A už vůbec ne si ho s někým splést. Konečně! Zajásala jsem v duchu. Ocas se mi automaticky rozkmital radostí ze strany na stranu a tlama se roztáhla do širokého úsměvu. To bylo vážně skoro dokonale načasované. Ovšem Erlend vyskočil, jako by ho píchla vosa. Překvapeně jsem koukala, jak běží směrem, kterým jsme se chystali i my. Zřejmě měl něco urgentního, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Kývla jsem tedy na svého milovaného, že vyrazíme i my. Mrkla jsem na Kayu, jestli se taky přidá, nebo zůstane tady a bude ráda, že je na chvíli sama.
Naštěstí jsme nešli daleko, brzy jsem už zahlédla drobnou postavu s křídly. Tiše jsem si odfrkla. Na tohle si snad nikdy nezvyknu, povzdychla jsem si. Na druhou stranu byla s tím naše Alfa originální a nezaměnitelná. Ovšem brzy jsem zůstala stát jako opařená, přesně vedle Erlenda. Baghý totiž nebyla sama, vedle ní stála dvě malá vlčátka. A podle pachu se nejednalo o cizí, nýbrž její. “Baghý?“ Oslovila jsem ji nejistě. “Kdo… Co… Jak… Kdy?“ Vykoktávala jsem ze sebe. To jsem tedy neviděla naši Alfu hodně dlouho, když jsem nevěděla, že se stala mámou! A druhou otázkou bylo… Kdo byl otcem těch dvou malých princezen, vždyť neměla partnera… Leda že… By se dala dohromady s Jinksem a hned si pořídili vlčata… No, musela jsem vypadat, že neumím do pěti počítat. Pohledem jsem střelila po Awarakovi. To tedy bylo překvápko!
Jedno z mláďat vesele poskakovalo kolem Erlenda a ptalo se, jestli je Betaranel. Stále překvapeně jsem sklouzávala pohledem z jedné malé vlčice na druhou, která se zalezla schovat matce pod nohy a evidentně se neměla k tomu, aby se kamarádila, jako její sestřička. Několikrát jsem polkla a snažila se srovnat si myšlenky v hlavě, ale moc mi to nešlo. Pak jsem si uvědomila název, které světlejší z vlčat použilo pro Erlenda. Když jsem se nad tím zamyslela, jak se mi nakonec podařilo, nejspíš jí Baghý vysvětlovala něco o pozici, kterou mám já, přidala moje jméno a malá ho zkomolila. Nicméně nechala jsem to na její mamince, aby to uvedla na pravou míru. No, ovšem bylo toho na mě hodně, musela jsem se na chvíli posadit.

//loterie 4

Oplatila jsem Erlendovi úsměv. Dovtípila jsem se, že tím odpovídá na Awarakovu otázku, jak se má. Evidentně je tu spokojený a líbí se mu tady, což bylo fajn. Škoda, že s námi nebyl na podzimním lovu, ale byla jsem si jistá, že na nějaký jarní určitě rád vyrazí, pokud nebude mimo území.
Na Kayu jsem se zakřenila. Už jsem si tak nějak zvykla, že je prostě svá a to jsem na ní měla ráda. Aspoň jsme tady měli nějakou změnu. Tedy, ne, že by každý člen nebyl něčím výjimečný… Ani ona nevěděla, kde se naše Alfa momentálně toulá. Na okamžik jsem se zachmuřila. Tak samozřejmě měla nárok na to si od svých povinností odpočinout a trochu se cournout po okolí, případně navštívit nějaké staré známé a kamarády. Nicméně nebyla jsem evidentně jediná, kdo s ní potřeboval mluvit. Pohodila jsem hlavou. “Nu, tak snad se brzy vrátí, to se tady pak asi vytvoří fronta vlků, kteří s ní potřebují mluvit,“ řekla jsem poté neutrálním tónem a pohodila ocasem. “Nicméně já budu mít přede všemi přednost,“ zazubila jsem se a zatvářila se veledůležitě. Přeci jen jsem byla její pravou tlapkou, takže jsem potřebovala být v obraze.
S hlavou na stranu jsem pak poslouchala Kayinu shrnutí… No, řekněme novinek, které nebyly nikterak důležité nebo závratné, ale dobré vědět. Jen jsem tedy nevěděla, koho tím myslela, že nějaký skřehotavý trouba chtěl ze smečky odejít, ale nejspíš si vše zase rozmyslel a rozhodl se zůstat. Po chvíli mi na paměti vytanul Adiram…. On byl přeci jen takový básník, možná i trošku pěvec. Nebo skřehotal, jak se drahá Kay na jeho adresu vyjádřila. Doposud jsem ho zpívat neslyšela, takže těžko soudit, nicméně hlas měl celkem melodický, to ano. Ovšem bylo možné, že se tedy rozhodl zůstat jen přes zimu a pak půjde. Kdo ví. Rozhodně jsem nehodlala nikoho přemlouvat. Další zmínka patřila Norimu. To už jsem koukala asi poněkud překvapeněji, když se vlčice rozpovídala o nějaké větvi, která ho uhodila do hlavy a nad ní mu teď poletuje nějaká zlatá placka. A jako bonus se chová ještě divněji než předtím. Musela jsem se zachichotat nad její interpretací. Kaya byla zkrátka se vším hned hotová a s ničím se nepárala. “Musím říct, že já Noriho moc neznám, neměla jsem možnost se s ním blíž seznámit, takže nemůžu soudit, jak se choval předtím a jak se chová teď,“ řekla jsem a v koutcích tlamy mi cukalo. “Nicméně asi bude lepší se mít před ním na pozoru?“ Mrkla jsem na Kayu, jestli mi na adresu toho vlka poví ještě něco dalšího.

//loterie 3

Ach jo, jak on to jednom dělá? Prolétlo mi hlavou, kterou jsem naklonila mírně na stranu a prohlížela si Awaraka. Byla jsem si jistá, že magii myšlenek neovládá, a pokud by snad ano, a také na takové úrovni, že by něčí myšlenky zvládl číst, rozhodně by se mi v hlavě drze nevrtal. Holt tedy nezbývalo než se domnívat, že to je zkrátka tím, jak jsme naladěni na stejnou vlnu, báječně si rozumíme a doplňujeme se. Skoro jako osudová láska. V duchu jsem se usmála, nevěděla jsem, jestli vůbec něco takového existuje, ale… Jak jinak si vysvětlit, že váš partner naprosto ví, co si myslíte, nebo co se chystáte udělat… Tohle jsem vážně nezažila ani s Coedenem.
Souhlasně jsem tedy přikývla Awarakově poznámce, že bychom mohli čekání na Baghý strávit s někým ve smečce. Ostatně už jsme také dlouho byli jen sami dva, pokud se nepočítala ta krátká účast na lovu, takže určitě bude fajn zase přijít do společnosti dalších členů smečky a zjistit, co je nového. Či jestli se jim u nás pořád líbí a tak. No, vesměs jsme tu byli už stabilní parta, ale… Kdo ví, i takoví, co tu byli spoustu let, se pak rozhodli vydat se po své ose. Šla jsem tedy v Awarakově stopě, kdy jako pravý gentleman prošlapával cestičku ve sněhu, abychom se na ušlapaných cestičkách neklouzali, to bychom šli snad do jara.
Krátce na to jsem zahlédla Kayu s Ljósem… Nebo vlastně Erlendem, nějak mi nejde na paměť to jeho pravé jméno, i když nebylo nijak špatné. Ale jistě na ně slyšel spíš, takže jsem se v duchu několikrát napomenula. Všimla jsem si, že má na hlavě nějakou ozdobnou korunku, které jsem si předtím nevšimla. Nejspíš ji neměl dlouho, anebo možná měl, ale já si nevšimla, protože v posledních měsících jsme moc do kontaktu nepřišli. A na lovu s námi nebyl.
Přestala jsem dumat a raději nasadila vlídný úsměv. Doufala jsem, že Kaya nás nesežere za to, že ji od něčeho vyrušujeme. Ale od čeho? Na nějaký dialog to nevypadá, Erlend je přeci jen nemluva, takže… Spíš asi její monolog a hlasitá úvaha… No, kdo ví, přestala jsem raději přemýšlet. K vlídnému úsměvu jsem přidala klidný pozdrav. Vlastně jsem neměla ani co říct, protože Awarak jedním dechem shrnul všechno, co jsem chtěla říct já – skoro jako můj tiskový mluvčí. Až jsem se musela tomu nápadu pousmát. “Tak tak, přišli jsme zjišťovat, co nového a tak,“ přitakala jsem Awarakovým slovům, abych tam jen tak nestála a nečuměla jak tydýt. Ostatně, ještě jsem ale hodila bedlivé očko na Kayu. Vypadala už o něco lépe, aspoň ne tak vyčerpaně, jako když jsme byli na lovu, takže to byla dobrá zpráva, že byla dostatečně odpočinutá. Lehce jsem mávla ocasem a zadívala se spíš na vlčici, protože od ní jsem čekala nejen, že promluví, ale možná i spustí vodopád slov na téma, jak rušíme její společnost s Erlendem.

//loterie 2

Nejdřív jsem kráčela tak nějak rozvážně, a přitom si nenápadně protahovala končetiny. Jestliže to ale před chvilkou vypadalo, že není taková zima, tak jsem se nejspíš spletla. No, možná to bylo tím, že jsme byli ještě tak trochu schovaní v úkrytu, kde nefoukal vítr a bylo příjemné teplo, ale tady venku… Brrr, musela jsem se oklepat, jak se do mě zima zakousla. Otráveně jsem se rozhlédla kolem. Rozhodně nic nenaznačovalo tomu, že by se mohlo aspoň trošku oteplit. Však také na příchod jara bylo ještě brzy. Tiše jsem si povzdychla. Pak jsem se chtěla vydat dál, ale tlapka mi uklouzla a docela směšně jsem začala bruslit. Naštěstí jsem to tak tak vybrala, stačilo malinko a přistála jsem na čumáku. Ovšem co jsem se stihla vzpamatovat, můj milovaný partner na tom byl úplně stejně – chudák měl také co dělat, aby udržet rovnováhu. Zamračila jsem se. “Teda, to bylo o fous,“ zhodnotila jsem naše balanční schopnosti a raději pomalinku přešla na nános sněhu, který vypadal o něco bezpečněji než cestičky.
Nešla jsem ale daleko, po několika metrech jsem se zastavila a zavětřila. Cítit tu bylo spoustu vlků, většina se tedy nejspíš stáhla do bezpečí lesa, ale… Baghý jsem mezi nimi necítila. Než jsem stačila uvažovat, nebo něco říct, Awarak se ke mně přitočil, láskyplně mě olízl a vyslovil nahlas to, na co jsem myslela – jednak že musím mluvit s naší Alfou, ale nikde ji tu necítím. On má slova potvrdil, takže bylo možné, že se zrovna někde potuluje. Měla na to právo, jasně, ale… Zrovna, když jsem s ní potřebovala nutně mluvit. “Taky ji tu necítím, ale snad nebude daleko nebo pryč dlouho,“ potvrdila jsem Awarakovi, že ani můj čenich nezachytil pach Alfy. “Nebo možná bych se mohla zeptat někoho ze smečky, jestli nevědí, kam nebo kdy šla,“ přemýšlela jsem nahlas, ale zatím jsem se ještě nevypravila na cestu – nejdřív jsem přemýšlela, kudy půjdeme, abychom se zase neklouzali a ve zdraví došli ke Kaye, kterou jsem cítila a která se možná s Baghý potkala.

Loterie 1

Dostala jsem malinkou výtku, abych se nevysilovala. Ale tohle bylo pro mě jako nic. Možná kdybych chtěla vytvářet nějaké velké vlny nebo nerozbitné koule na hraní, tak by mě to unavilo, ale protože voda byla nedaleko v tůni, takže jsem se nemusela moc soustředit a vynakládat moc energie, bylo všechno v pořádku. Awarak gentlemansky počkal, až se napiji první.
Vzápětí jako by četl mé myšlenky. Vesele jsem se usmála a přikývla. “Ano, vlastně jsem myslela na to samé, už se tady zašíváme moc dlouho,“ řekla jsem a následovala svého milého směrem k východu z úkrytu. Zdálo se mi, že jsem ucítila pach toho malého vlčete, které jsme na začátku zimy potkali. Ještě jsem také neměla příležitost se s ním trošku seznámit, ale to mohlo počkat – nejspíš byl teď stejně unavený, takže určitě se chystal prospat.
Venku se začínalo stmívat, ale to mi nikterak nevadilo. Hlavní bylo, že nefoukal žádný studený nepříjemný vítr, ani teploty nebyly nijak extra nízko. Letmo jsem pohlédla na Awaraka, jestli náhodou z něj zase nevypadne nějaká nečekaná předpověď, jako minule.

//Les

Awarakův zářivý úsměv mě pohladil až na duši. Pocítila jsem zachvění kolem žaludku a takový příval lásky a něhy, až jsem byla ráda, že ležím, protože jinak by se mi asi roztřásla kolena, jako mladé holce. Úsměv jsem mu oplatila a dala si také záležet. Vážně jsem neměla ani nejmenší pochyb, že mi s ním bude i nadále krásně a že spolu zůstaneme, ať se bude dít cokoliv.
Prohlásil, že stejně ho to mrzí, ale nad tím jsem jen mávla tlapkou – holt už se stalo, nešlo s tím nic dělat, ale necítila jsem se až tak mizerně, jako když jsem byla nemocná minule. Vybídla jsem tedy Awaraka, aby se došel posilnit. Pohladil mě po zádech a zatímco mířil k místu, kde skladujeme zásoby z lovu, vyprovázela jsem ho modrým pohledem. Už jsem začínala cítit, že by to chtělo se zase vydat zpátky do lesa a omrknout, co je nového. Hlavně zjistit, pokud máme nové členy a seznámit se, protože by to byl zase pořádný trapas, abych jako Beta vůbec neměla přehled o tom, koho Baghý přijala do smečky. Ostatně, to byl další důvod, proč vylézt, už bylo vážně nezbytně nutné, abychom si promluvily, abych věděla, co a jak. Především jestli udělala nějaké změny v hierarchii a také jestli vůbec přijímáme nové členy. Snad už se také vrátila Maeve, už dlouho jsem s ní nemluvila! Uvědomila jsem si, jak mi ta mladá dáma docela začínala chybět.
Z přemýšlení mě vytrhnul šramot. Otočila jsem se tím směrem – můj milý si to štrádoval přímo ke mně, s pěkným kouskem masa v tlamě. S úsměvem dodal, že je to pro mne, abych se lépe uzdravovala. “Jak pozorné, děkuji ti, drahý,“ oplatila jsem mu úsměv a několika rychlými žvýkanci jsem kus masa spořádala. Vlastně mi přišlo docela vhod. “Už asi nic nepotřebuji, snad jen…“ odmlčela jsem se, protože jsem si uvědomila, že mám žízeň. Sice jsme mohli jít k tůni, ale přeci jen jsem znala snazší způsob. Podívala jsem se do jedné z prohlubní v zemi, jestli je čistá a prázdná – nerada bych, aby tam byly zbytky nějaké starší vody, ale vše bylo perfektní a připravené. Spokojeně jsem se usmála. Ačkoliv jsem byla ještě trošku oslabená nemocí, nedalo mi to skoro žádnou práci a tak během několika okamžiků se v prohlubni objevila čistá voda, kterou jsem s pomocí magie přivolala. “Tadá, trošku čerstvé vody ke spláchnutí dlabance,“ zazubila jsem se na Awaraka, vyplázla jazyk a pomalými pohyby poslala do krku několik chladných doušků, které příjemně svlažily hrdlo.

Zamyšleně jsem pořád koukala směrem ven. Ani jsem si tedy nevšimla, že se Awarak vedle mne konečně probudil. Až když jsem zaslechla jeho hlas, zastříhala jsem ušima a otočila se na něj. Už vypadal o něco lépe, což i potvrdil svými slovy. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. “Nemusíš děkovat,“ mrkla jsem na něj. Pro mě to byla samozřejmost. Hned se také zajímal, jak se cítím já, když prohlásil, že bude lepší, aby se ještě držel ode mě dál, abych od něj něco nechytla. “No, to už je asi pozdě,“ zabručela jsem a promnula si čenich, ve kterém mě nepříjemně šimralo, ale kýchání se nedělo. “Tedy, nevyčítám ti to,“ poplašeně jsem po něm střelila modrým pohledem, aby si snad nemyslel, že chci na něj být zlá za to, že zákeřný bacil přeskočil i na mě. On za to přeci nemohl. Kdybych chtěla, držela bych se od něj dál, ale to mi samozřejmě nebylo podobné. Navíc, ačkoliv nebylo takové nachlazení nic příjemného, dalo se to vydržet. “Jistě to brzy přejde,“ dodala jsem smířlivě a usmála se znovu. Naštěstí záchvaty kašle se nekonaly, ani jsem necítila žádnou bolest svalů a kloubů, takže to bylo pro mě malé dobré znamení, že bych se z toho mohla brzy dostat. “Jestli máš hlad, ještě je dost masa z lovu, pokud vím, nikdo ve spižírně nebyl, takže se můžeš dostatečně posílit,“ uculila jsem se na něj a na chvilku si lehla na pravý bok. Moc to ale pohodlné nebylo. Zkusila jsem se přetočit na levý, ale ani tím jsem si moc nepomohla. Otráveně jsem zakroutila očima a skončila na břiše s předníma nohama nataženýma před sebe. Mrkla jsem na Awaraka, jestli se půjde najíst.

Tiše jsem pozorovala, jak Awarak aspoň na chvíli klidně spí. Do té doby se všelijak převaloval, škubal sebou a do toho přicházelo kašlání. Mrzelo mě, že mu od toho nemůžu hned pomoci. Věděla jsem však, že pár dní v klidu a v teple mu pomůže také. Možná bychom mohli dát někam nějakou sbírku sušených bylin, které by nám pomáhaly v zimě při nachlazení, uvažovala jsem. Možná by k tomu bylo vhodné místo někde poblíž místnosti, kde skladujeme maso, které zbylo po lovu. Aby bylo všechno při tlapce. Takže jsem si usmyslela, že na to nesmím zapomenout, až se uvidím s Baghý a navrhnout jí to. Druhou věcí bylo, že pokud ona neovládá magii země, budeme muset někoho poprosit, protože já sama vím velké nic.
Z přemýšlení mě vytrhnul Awarakův chraplavý hlas. Vypadal už o maloučko lépe, ale rozhodně ještě potřeboval odpočívat. Poznal to i sám, protože prohlásil, že si ještě odpočine. Ani jsem mu nestihla odpovědět, zavřel oči a znovu se vrátil do říše snů. “Jen si pořádně odpočiň, můj milovaný,“ řekla jsem polohlasně, zvedla se a olízla mu tvář. Vypadalo to, že už s ním ani necloumá zimnice, takže nebylo potřeba, abych ohřála pomocí magie okolní vzduch, nicméně jsem dbala na to, aby zabalený do kožešiny byl pořád.
Otočila jsem se znovu směrem k východu z úkrytu. “Ach jaro… Už ať jsi tady,“ odfrkla jsem si polohlasně, načež jsem mohutně kýchla. Poplašeně jsem se otočila ke svému partnerovi, ale ten spal jako medvěd, takže se mi ulevilo, že jsem ho neprobudila.

Těsně před tím, než jsem usnula, jsem ještě cítila Awarakovou pohlazení po zádech. Pak jsem se ponořila hluboko do říše snů.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi něco zdálo. Nebo jak dlouho jsem spala. Ovšem budilo mě Awarakovo frkání a kýchání. Zkoušel se to skrývat, když jsem se pak probudila, dokonce byl ode mne mírně odvrácený, nejspíš měl obavu, abych od něj něco nechytila. Z toho jsem však neměla žádný strach, i když jsem tedy neměla ráda, když jsem byla také nachlazená. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem byla naposledy s Maeve a měla jsem slušnou rýmu a kašel. To byla teda otrava. Bohužel, tohle k zimě patřilo. Další důvod nemít zimu moc rád.
Když Awarak zakašlal, zavrtěl sebou, ale neprobudil se. Spal hodně tvrdě, ten lov ho také jistě dost unavil a pokud už v něm začínalo klíčit nachlazení, jistě mu to sebralo teď síly dvojnásob. Lehce jsem se zavrtěla, ale tak, abych ho neprobudila. Spánek byl teď pro něj také důležitý. Marně jsem si však snažila vzpomenout si, jaké bylinky jsou vhodné na nachlazení. Čím víc jsem si svůj mozek, namáhala, tím prázdnější se mi zdál. Otráveně jsem protočila oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mi Sigy něco tenkrát poradil… A ani jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někde nějakou zásobu bylinek máme pro takové případy, protože uprostřed zimy bych asi těžko nějaké našla… Ach jo… Nebo kdybych měla také magii země, tak by to pro mě nebyl žádný problém. Zašimralo mě v nose, ale kýchnutí jsem potlačila. Aspoň zatím. Rozhlédla jsem se po jeskyni. Neuvědomila jsem si v první chvíli, že jsem automaticky zamířila do jeskyně určené pro Bety. Awarak měl chudák nejspíš dilema, jestli sem za mnou může a já hned vytuhla, aniž bych ho ujistila, že je to v pořádku. Nicméně nakonec se rozhodl dobře, že tu byl se mnou. Kdyby měl někdo nějaký problém, já bych mu to jasně a stručně vysvětlila. Nicméně nikdo tu nebyl. Potichu jsem vstala a dotáhla sem z kouta ještě jednu kožešinu, kterou jsem Awarakovi hodila přes hřbet, aby byl pořádně v teple. Kecla jsem si pak opodál a hlídala jeho neklidný spánek.

//Les

Sotva jsme se ocitli v úkrytu, uvědomila jsem si dvě věci – jaká mi byla venku zima a jak začínám pociťovat únavu. Zima byla v plném proudu, takže na jednu stranu bylo fajn, že si příroda pořádně odpočine. Ale už jsem se samozřejmě těšila, až bude tepleji a až tady zase bude všechno v plném květu omamně vonět. Naše kožíšky sice měly tu vůni ovoce celoročně, ale přeci jen v zimě to bylo trošku slabší. Navíc jsem se mohla těšit na to, že budeme moci s mým milým vyrazit na nějakou toulku třeba na jih a tentokrát se i pořádně vykoupat.
Zastavila jsem se u jeskyně Bet a zavětřila. Zdálo se, že tady v uplynulé době nebyl nikdo, kdo by si šel pro kus masa k snědku. Sice jsem ucítila pach Jinkse, ale dál už jsem to neřešila, sotva jsem udržela oči rozlepené a nohy už také se tvářily, že už by se chtěly složit, takže jsem už na nic nečekala, mrkla na Awaraka, jestli jde stále se mnou a zamířila k jedné z kožešin, které ležely na zemi. Trochu jsem si ji načechrala, párkrát se otočila kolem své osy a pak si s úlevou lehla, až to žuchlo. Mohutně jsem zívla, až mi křuplo v čelisti. “Uf, jsem najednou nějaká rozlámaná,“ řekla jsem neutrálně, pohodila ocasem a čekala, až se Awarak uloží vedle mě. Pak už jsem se jen k němu přitiskla, abych cítila jeho teplo a blízkost. Zhluboka jsem se nadechovala jeho vůně a zavřela oči. “Dobrou,“ zavrněla jsem ještě. Nic víc už jsem nestačila říct, hned jsem se ponořila do říše snů.

Zatím se nikdo nijak nevyjadřoval, takže jsem to brala tak, že všechno je jasné, všichni jsou relativně spokojení a budou v klidu debužírovat. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo další se nepřibližoval. Zamračila jsem se. Že se někteří úplně nehrnuli na lov, budiž, ale že si ani nejdou pro jídlo… No, bylo to zvláštní, ale nechala jsem to tak. Vědí, že tady něco je, vědí, kde to hledat, tak co.
Znovu jsem se otočila na Awaraka. Souhlasil s mým návrhem, abychom si šli na chvíli odpočinout do úkrytu. Evidentně už tomu nic nebránilo. “Když jsme sem přišly, tak jsem zavyla na znamení, že jsme zpátky z lovu,“ vysvětlila jsem Awarakovi, takže nebylo nutné Alfu někde hledat. Jen teda jsem nedostala žádnou odpověď, tak snad mě slyšela. “Podle všeho doma je, tak snad mě i zaslechla,“ dodala jsem zamyšleně a krátce se ohlédla směrem k tůni. Pak jsem ale začínala cítit mírnou únavu a zívla jsem. Ještě jednou jsem mrkla na ostatní členy výpravy, kromě Jerryho, který nejspíš zase někam běžel. “Takže můžeme jít odpočívat,“ mrkla jsem na svého milého s úsměvem a pomalu se vydala směrem k úkrytu.

//Úkryt

//Jižní Galvatar

Konečně jsme dotáhly kořist do lesa. Sice jsme byly ve třech, ale byla to fuška. Sníh nám všechno poněkud zkomplikoval. Mohli jsme ale být rádi, že sněžit tak vydatně začalo až po lovu. Předtím se to přeci jen jakžtakž nechalo snést. Pustila jsem zadní nohu, za kterou jsem laň táhla, hlasitě zavyla, abych dala vědět, že jsme zpátky z lovu a tiše chvíli čekala, zda uslyším nějakou odpověď, případně ucítím nějaký blížící se pach. Zatím se však nic nedělo, takže jsem kývla na Kayu se Sun a táhly jsme úlovek ještě blíže k úkrytu.
“Můžeme se nadlábnout a pak asi zbytek odneseme do úkrytu, pokud nepřijde nikdo hned jíst,“ řekla jsem svým dvěma společnicím následující plán. Na nic jsem už pak nečekala, zakousla se do nohy a vší silou se snažila odtrhnout co největší kus masa. Měla jsem vážně obrovský hlad, můj žaludek se kroutil a skučel. Bylo mi jedno, jestli to slyší ostatní – holt s tím jsem nic nenadělala. Naštěstí šlachy povolily, když jsem s dostatečnou silou zabrala, kost zapraskala a mně se podařilo oddělit vskutku štědrý podíl z kořisti. Odtáhla jsem ho kousek dál, abych nebyla rušená ostatními. Škoda, že jsem si ho nemohla vychutnat v klidu v leže, ale odpustila jsem si to vzhledem k tomu, že by sníh nepříjemně studil do břicha. Kožich jsem měla sice dost hustý, aby nepropustil tu nejhorší zimu, ale promočená od sněhu, to by nebyla žádná extra výhra. Zatímco jsem odtrhla kus masa a žvýkala, sliny mi div neodkapávaly na zem. Laň chutnala báječně. Po dlouhé době zase vysoká… Divočák, kterého jsme ulovili posledně, to vážně nebylo nic pro mě. To se nedalo s laní vůbec srovnávat, měla mnohem lepší a jemnější maso.
Když jsem snědla několik soust, zvedla jsem hlavu, zastříhala ušima a začenichala. Nikdo se k nám zatím neblížil, dokonce ani Baghý nedávala najevo svou přítomnost, nicméně její pach jsem cítila celkem nedaleko. Ovšem nebyla sama – pamatovala jsem si ten pach, který ji doprovázel a patřil Jinksovi. Dobře jsem si to tenkrát zapamatovala, ačkoliv teď se mi zdálo, že byl cítit krapítek jinak. Navíc se zdálo, že cítím ještě jiné pachy, které byly částečně cítit jimi, částečně cizím pachem. Naklonila jsem hlavu na stranu, nicméně zatím jsem neměla kapacitu se něčím dalším zaobírat. Vzápětí mi totiž vytanula na mysli ještě důležitější myšlenka; hranice lesa byly cítit už jen velmi slabě. Byl nejvyšší čas obnovit značení, aby nám sem nešli žádní vetřelci, takže úkol na následující chvíle po hostině byly jasné.
Mrkla jsem na Awaraka, který jedl nedaleko mne. “Mám nějakou práci, hned jsem zpátky,“ usmála jsem se na něj, když jsem dožvýkala poslední sousto, olízla mu čenich a pohlédla na ostatní. “Nezapomeňte odnést zbytek úlovků do úkrytu, ano?“ Řekla jsem směrem k ostatním. Kaye a Sunstorm jsem to sice řekla před chvílí, ale Aki a Jerry mě nejspíš neslyšeli, takže aby bylo jasno. Pak už jsem se vypravila plavným krokem ke stromům, které tvořily hranice lesa. Několikrát jsem se otřela o vysoké jabloně, které teď měly holé koruny a větve jen tak smutně vytvářely siluetu stromů. No jo, zima zkrátka byla tady. Neměla jsem ji ráda, ale bylo potřeba, aby si příroda odpočinula, aby na jaře mohlo zase všechno pěkně kvést a později i plodit. Nemohla jsem se už dočkat. U několika dalších stromů na jižní straně lesa jsem přičapla a dál pečlivě značkovala. Jak jsem oddechovala, dech se mi srážel v obláčky páry. Než jsem došla k severní straně, nepříjemně mě chvílema brněly tlapky od toho, jak mě sníh studil do polštářků. Tady jsem zase pro změnu několik stromků označila svými drápy. Líně jsem se pak ohlédla za sebou a olízla si čenich, který byl úplně zmrzlý. Snad to bude stačit, pomyslela jsem si. Ještě rychle jsem oběhla několik keřů, kde jsem ještě mohla přičapnout a označkovat. Další zbylé stromky, které jsme obvykle využívaly jako hraniční, jsem označila buď svým pachem kožichu, nebo drápy. Pak už jsem zamířila zpátky k místu, kde jsem nechala svého milého a ostatní členy výpravy.
“Nevím, jak ty, ale já bych si šla odpočinout a zahřát se do úkrytu,“ promluvila jsem k Awarakovi. Než jsem se však rozešla k úkrytu, chvíli jsem vyčkávala, jestli mi Kaya nebo někdo jiný nepotřebují něco říct.

//Borůvkový les (přes Mahtae)

zapomněla jsem :D

30. 11. - 11. 12. 2022 - Lov na jižním Galvataru. Zúčastnili se Aranel, Awarak, Kaya, Sunstorm, Aki a Jerry. Akce se obešla bez vážných zranění, uloveny dvě laně ve dvou skupinách.

Rychlým pohledem jsem se ujistila, že i Awarakova skupinka byla úspěšná a svou kořist už pomalu táhli domů. Nebyl tedy čas ztrácet čas. Navíc začalo sněhu přibývat, což bylo dalším znamením, abychom se vydali domů. Všimla jsem si, že Sun trošku krvácí z nosu, nejspíš ji laň v posledním souboji o život trefila kopytem. Nebylo to však nic vážného. Jinak obě vypadaly nezraněné, takže to se mi ulevilo. “Tak šup, odtáhneme ji do úkrytu, dokud není příliš sněhu, který by nám zkomplikoval situaci,“ vybídla jsem Kayu se Sunstorm, popadla jednu zadní nohu a pomalu ji táhla směrem k lesu. V hlavě jsem si začínala sumírovat, co ještě musím vyřídit. Měla bych se zastavit za Baghý na kus řeči ohledně smečky, a hlavně dát vědět, že jsme ulovili dvě laně,“[/b]