Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Má pomoc nakonec nebyla potřeba. I když jsem samozřejmě byla připravena s čímkoliv. Zatím jsem však překvapeně pozorovala Alfu, jak obratně vyskočila do vzduchu s pomocí křídel. A to docela dost vysoko. Vlastně… Ani jsem nevěděla, jestli se už naučila létat jako běžní ptáci, od té doby, co se jí křídla objevila, jsme spolu nemluvila. Nicméně se zdálo, že už se s nimi docela dobře sžila, takže následující kroky už byly jen otázkou vteřin, kdy vlčice zaútočila na meloun, který se s hlasitým křupnutím rozbil na několik kousků. Vítězoslavně jsem se na Alfu usmála. “Dobrá práce,“ mrkla jsem na ni a zašvihala ocasem. Baghý však najednou vypadala bezradně. Dotazovala se, co teď. S odpovědí mě přeběhl Jinks – když jí popřál dobrou chuť zatímco k ní jeden kousek přisouval. Pak přisunul jeden kousek mně a sám si jeden přivlastnil. Usmála jsem se na něj. “Pokud se dobře pamatuji, ten růžový vnitřek se sní. Ta slupka jedlá není,“ vysvětlila jsem ještě a napodobila šedého hosta, sklonila hlavu a nejprve dužinu melounu očichala. Voněla svěže a čerstvě a vůbec tak nějak trošku netradičně. Byla to vlastně taková exotika. Sem tam se sice nějaké ovoce na hladině Ovocné tůně objevilo, ale moc často jsme ho nelovili za účelem snězení. Nebo aspoň já ne. A co jsem si tak matně pamatovala, tenkrát v zimě nás Sigy poslal pro pomeranče pro zraněnou Eloru…
Kousla jsem do dužiny. Tlamu mi zaplnily sladké kousky, které byly velmi šťavnaté. Slastně jsem zavřela oči a tu chuť si náležitě užívala. Pak jsem mrkla, jak chutná Alfě.
Baghý se pak zajímala, jestli se stalo něco důležitého od doby, co jsme se viděly naposledy. Vysvětlila také – aspoň stručně – proč byla tak dlouho pryč. Prý se vraceli z lovu, ale ona najednou zmizela a objevila se někde na severu. Naklonila jsem hlavu na stranu. “To byly nějaké čáry a kouzla? Vlastně to samé se stalo Aithérovi a Sunstorm,“ řekla jsem zamyšleně. Pak jsem svou pozornost zase plně věnovala Baghý. “No, jak se to vezme. Vlastně… Potkala jsem pár nových tváří, takže jsem usoudila, že tedy zase přijímáme členy a ti nejspíš o tom mluvili s tebou? Třeba právě Sunstorm, byla tu přes zimu, našel ji Sigy, tak jsme jí pomáhali se dostat z nejhoršího a přitom čekali na tebe, aby se domluvila, jestli bude přijata do smečky. Nebo ten Adiram,“ odmlčela jsem se na chvíli, vzala do tlamy další malé sousto melounu a rychle ho sežvýkala. “Než jsem přišla sem, byli tu nějací dva mladí otrapové, ale naštěstí neprudili dlouho. To byla taková trapná šaškárna, na co si ti dva hráli,“ pokračovala jsem takovým tónem, abych to nastínila tak, jak to bylo – prostě nedůležité a nic, co bych sama nezvládla. A pokud ne, stála bych jako Beta za starou belu. “Vlastně se tu na pár dní objevil můj syn,“ zmínila jsem ještě jednu velkou novinku. “Škoda, že jsme se zrovna chystali na lov, který tak úplně nedopadl, jak jsem chtěla, ale aspoň jsme si mohli trochu popovídat a vím, že je živý a zdravý. Jen mě mrzí, že jsem ti ho nestačila představit. Snad se tu ještě někdy zastaví,“ dopověděla jsem pro mě tu nejdůležitější věc. “Než jsem sem přišla, chtěli jsme lovit zajíce s Awarakem a Jerrym, aby se to mladý naučil. Vlastně jsem ještě lov stihla. Zdá se, že bude šikovný, tak ještě jeden, dva tréninky a může s námi na vysokou,“ zakončila jsem povídání s úsměvem. Zadoufala jsem, že jsem snad na nic důležitého nezapomněla, ale každopádně kdyby mi to na mysli vytanulo, určitě bych se o tom hned zmínila. “A co ty, všechno v pořádku, na těch cestách? Nějaké novinky v hierarchii?“ Zajímala jsem se a posadila se. Pak jsem se omluvně usmála na Jinkse, nechtěla jsem je dlouho zdržovat, ale některé věci jsem zkrátka vědět musela.

Podle přátelské reakce se zdálo, že i Baghý mě viděla ráda. Na druhou stranu… Proč ne, že jo. Ačkoliv jsme neměly možnost se poznat kdo ví jak perfektně a strávit spolu dost času, byly jsme si sympatické a i tak jsme byly svým způsobem dobrý tým. Nebo dvojka… Jo, dvojka ve vedení Borůvkové smečky. Raději jsem přestala uvažovat nad hloupostmi a znovu pohlédla na jejího společníka, kterého mi představila jako Jinkse a dodala, že se poznali v horách. Krátce jsem kývla a na Jinkse se usmála. Vzápětí Baghý představila mě svému společníkovi s tím, že jsem Betou smečky. “Potěšení je na mé straně,“ švihla jsem ocasem ze strany na stranu. Vypadal celkem mile a sympaticky.
Podívala jsem se na meloun, do kterého se snažili dostat a Alfa mě vybídla, že se k nim můžu přidat. Vypadalo to, že se pokoušeli rozbít ho o kus kamene. “Ta potvora vypadá docela odolně, což?“ Zazubila jsem se zamyšleně. Vlastně jsem nevěděla, s čím můžu hned pomoci, takže jsem si připadala trochu hloupě… Tedy aspoň nic jiného, než tu šišatou věc dostat do vzduchu a praštit s ní o ten kámen, mě vlastně ani nenapadlo. Žádný jiný způsob, jak se tam dostat, jsem ani nikdy neviděla. Takže pokud byl, já jsem o tom nevěděla. Nicméně určitě to ti dva už zkoušeli, ale možná jen z menší výšky… A určitě je také napadlo použít k tomu magii. Nevěděla jsem však, jestli Baghý ovládá i vzduch. Otázkou to bylo i u Jinkse, oči měl zabarvené nejspíš podle své vrozené magie, takže klidně mohl mít vzduch jednu z dalších, stejně jako já. Otázkou ale také bylo, jak dobře ji případně ovládají. S tím bych možná mohla pomoci, už jsem uměla zvedat věci do nějaké výšky, i když jsem dlouho netrénovala a žádný zázrak to nebyl. Každopádně jsem se na to neptala, jestli to zkoušeli, abych z nich nedělala idioty nebo abych nebyla za idiota já sama. Takže jsem se radši zakřenila a sklouzla pohledem z jednoho na druhého připravena splnit nějaké přání, jak přiložit tlapku k dílu a rozlousknout zelenou slupku melounu. Ohlédla jsem se na okamžik zpátky k lesu, Awarak mě zatím nenásledoval, možná se ještě zdržel s Jerrym.

//Les

Zvolna jsem kráčela lesem, který už omamně voněl po borůvkách. Blížila se doba, kdy zase budu o další rok starší. Otráveně jsem si odfrkla. No co, věk je jen číslo, já jsem se vůbec na svých skoro jedenáct let necítila. I když… Občas ano. Holt své tělo jsem úplně neoblafla, přeci jen mi občas tuhly klouby, praskaly kosti… Nicméně v mysli jsem byla snad ještě mladice. Každopádně už dávno pradávno minul ten čas, kdy jsem jako puberťačka byla šíleně netrpělivá, nedočkavá, chtěla vědět všechno, znát všechny a navštívit všemožná místa. Tak trochu jsem se zase jednou ztratila ve vzpomínkách – tentokrát se jimi míhali někdejší členové smečky, které jsem si dokázala vybavit. Samotnou mě překvapilo, že v těch začátcích, kdy smečku vedlo moji rodiče, nás bylo tolik a já dokázala stále ještě většinu z nich pojmenovat. Byli to zkrátka důležití jedinci a byli důležitou součástí mého života. A mé rodiny, samozřejmě. Stella a Storm, tehdy ještě jako partneři a Beta pár Borůvkového lesa. Matčina sestra. Přivedli spolu na svět dva rošťáky – Coffin a Whiskey. Kdepak jim všem asi byl konec… Kluci se tu nezjevili už dávno. Coffa jsem viděla tenkrát naposledy, když mi přišel říct, že jeho táta s Taillou, kteří tvořili pár, obnovili Borůvkovou smečku. A že to bylo už víc jak šest let, aspoň co jsem tak počítala od doby, než se narodili děti mně a Coedenovi.
Tailla… Jméno jejího partnera jsem si už moc nevybavovala, ale bylo to něco na M. Bylo určitě delší, ovšem používali jsme zkráceninu. Tai měla tři děti, jako později já. Pomáhala jsem je občas hlídat, ale vybavila jsem si jen Naomi. Ona byla přeci jen v našem lese stálicí, po nějakou dobu. Než se pak stala to ošklivá nehoda, která nám ji vzala.
Alicien… Jejího partnera jsem nevěděla už vůbec a nebyla si jistá, jestli byl v naší smečce, nicméně i ona přeci měla děti. Lexiett a Hexe, nebo tak nějak. Byli také zhruba stejně staří jako já a mí sourozenci a Stellini potomci, aspoň tak mi to napovídala má paměť.
S tichým povzdechem jsem se zastavila. Úplně jsem zapomněla na svět kolem sebe. Klasika. Až jsem sama sebe udivovala, že jsem nezakopla o nějaký kořen nebo nenarazila čenichem do stromu. Ovšem jako by snad les už znal mé toulky mimo realitu a sám snad uhýbal svými stromky z mé cesty. Musela jsem se zasmát. Směšné.
Spatřila jsem Baghý ve společnosti šedého vlka s fialovýma očima. Na okamžik jsem se zamyslela, ale nepřipadal mi povědomý. Ale hlavní bylo, že se znal s Alfou, tudíž jsem nemusela mít obavy, že jde o nějakého dalšího vetřelce. Zrovna se pokoušeli rozbít meloun. Přišla jsem k nim blíž. “Ahoj, můžu vám nějak pomoct?“ Zeptala jsem se a přátelsky zavrtěla ocasem. Nechtěla jsem hned vychrlit, že s Alfou potřebuju nutně mluvit, takže v prvé řadě jsem se slušně nabídla pomoci dostat se jim pod tvrdou zelenou slupku, aby ochutnali červený sladký vnitřek. Páni, kdy já naposledy jedla meloun? napadlo mě v tu chvíli, ale nedokázala jsem si to vůbec vybavit. Možná to bylo někdy v mých mladších letech.

Tiše jsem pozorovala, jak si Jerry povede. A vlastně si napoprvé nevedl špatně, předvedl hbitost a obratnost, a docela i rychlost. Do karet mu sice nahrálo i to, že zajíc nebyl z těch, kteří by extra kličkovali, ale to podstatné předvedl. Ostatně byl také hodně mladý, takže tyhle vlastnosti by měl mít tak nějak v přednostech, než si vypiluje taktiku a podobně. Awarak na mě pokynul ze svého úkrytu, ale já už se vlastně chystala jít za nimi, protože Jerry měl hrdě svou kořist už pevně v zubech. “Dobrá práce, mladý pane,“ mrkla jsem na něj a zavrtěla ocasem. “Ještě jeden, dva takový menší tréninky a na podzim bys mohl jít s námi na vysokou,“ dodala jsem s úsměvem.
Pohlédla jsem na Awaraka, který se zajímal, jestli je všechno v pořádku. Nejspíš měl na mysli ty dva vetřelce, které jsem musela jít vyřídit. “Ano, jen dva takoví nudní otrapové, naštěstí už odešli,“ ujistila jsem ho s úsměvem a zavětřila. Bylo krásné letní ráno, na obloze ani mráček, do nosu mě zašimraly ranní paprsky, až jsem musela kýchnout. Ale když jsem zavětřila znovu, zdálo se mi, že cítím něco podivného. Něco jako vzdálený kouř, nebo co. Vyděšeně jsem začenichala znovu, úplně se mi zamotala hlava z toho, že by znovu hořelo v lese. Ačkoliv bouře nebyla, aby něco zapálil blesk, který udeřil třeba do stromu, ani slunko nesvítilo tak drasticky, aby zapálilo nějaké větvičky. Nesmírně se mi ulevilo, že tedy u nás se nic neděje, ale… Někde něco určitě ano. Snad i Asgaarský les je v pořádku, přemítala jsem v duchu. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že i kdyby hořelo ve vedlejším lese, byl by ten kouř cítit mnohem intenzivněji, zatímco tohle byl jen takový podivný závan.
Probrala jsem se ze zamyšlení. Jerry se spokojeně ládoval a očividně byl na svůj úspěch hrdý. “Tak, když je teď Baghý doma, já se konečně můžu jít konečně toulat po okolí, už ani nevím, kdy jsem naposledy vytáhla paty,“ oznámila jsem jen tak mimochodem svým společníkům. “Chtěl by mi někdo dělat společnost?“ Mrkla jsem na ně s úsměvem. Jerry však zavrtěl hlavou a mumlal mezi sousty cosi o tom, že má nějakou jinou práci. Věnovala jsem tedy svůj pohled Awarakovi, jestli mou nabídku přijme on. “Ale ještě předtím si musím promluvit s Baghý,“ dodala jsem a znovu zavětřila. Čenich mi napověděl, že Alfa s návštěvníkem budou u Ovocné tůně. Pomalu jsem se tedy vydala tím směrem.

//Ovocná tůň

Vlastně jsem pořád nechápala, na co si ten šedý vlk hraje. Nebo si jako myslel, že já mu skočím na lep? Zase brblal něco o tom, jak se Night jim odvděčuje za to, co spolu prožili a blablabla. Poslouchala jsem ho nejdřív jedním uchem, ale pak už ani tím. Ačkoliv jsem neměla ve zvyku se povyšovat a dívat se na někoho spatra, měla jsem sto chutí to v tomhle případě udělat, protože mě jinak nenapadalo, jak mu dát najevo, že mě rozhodně bulíky na nos věšet nebude. Takhle hloupé lži jsem vlastně snad ještě nikdy neslyšela. No, možná kdyby byl lepší herec, a tvářil se přirozeněji rozmrzele či vážně dotčeně nebo smutně, třeba bych mu i sedla na lep, ale takhle… Snad jsem mu mohla dát doporučení, aby si šel trénovat na někoho jiného a pak se zkusil za nějaký čas vrátit. Nicméně bych ale byla samozřejmě raději, kdybych jeho ani jeho společnici v tomhle lese už neviděla.
Každopádně jsem nemusela znovu vyzývat, aby odešli. Tentokrát už bych musela být ostřejší. To bylo horší, než když mi moje děti kdysi dávno jako malé odmlouvaly, že ještě nechtějí spát, nebo ještě chtějí na procházku tam a tam.
Momentálně jsem však znovu věnovala pozornost vlčici, které promluvila. Posměšně uvažovala nad tím, že Night zamrzl mozek, a jestli má takovéto výpadky častěji, mělo by se to nějak řešit. Nepřátelsky jsem na ni zavrčela, ale neměla jsem náladu se s ní o tomhle bavit. Pravda, Night jako by zamrzla, snad ne strachy, ale mlčela. Tím líp, aspoň se nepouštěla do otravné slovní potyčky.
Souhlasně jsem přikývla, když se Šedák znovu ujal slova. Totiž konečně řekl něco, co jsem slyšela ráda, a sice, že by měli jít, když je tu nikdo nechce. Konečně moudrá slova! Vzápětí jsem zaslechla známé zavytí, které patřilo Baghý. Jemný letní větřík mi k čenichu pak přinesl pach nejen její, ale nějakého jejího společníka, nebyla tedy sama. Zaradovala jsem se, že je konečně Alfa zpátky, takže si s ní budu moci promluvit. Zatím jsem však pohledem vyprovázela ty dva nevítané hosty, kteří si ještě něco mumlali pro sebe. “A už se sem ani nevracejte, nebo vám ty vaše smrduté kožichy osobně vypráším,“ zabručela jsem spíš polohlasně, i když by bylo lepší, aby mě ti dva slyšeli, nedělala jsem si iluze, že by se snad touhle radou řídili. “Všechno v pořádku? Už tady nějakou dobu otravovat nebudou, nemusíš se bát,“ mrkla jsem na Night a lehce do ní drcla čenichem.
Takže… Baghý sice byla zpátky, ale zatím ještě náš rozhovor musel počkat – protože jsem přeci měla rozjednanou ještě jednu věc. Zvedla jsem čenich a zavětřila, abych určila místo, kde se momentálně nacházel Jerry s Awarakem. Naštěstí byli celkem nedaleko, takže mi nedělalo problém je brzy objevit. Awarak zrovna něco Jerrymu trpělivě vysvětloval, ovšem než jsem přišla blíž, rozdělili se – Awarak zamířil ke křoví. Nechtěla jsem je vyrušovat a plést se do toho, když teď byli už defacto v akci. Dávala jsem tedy pozor, abych byla dostatečně tiše a nešlápla třeba na větvičku. Dovtípila jsem se, že si rozdělili role tak, že Jerry nažene zajíce k Awarakovi. To byl zajímavý přístup k lovu zajíce, ale… Vlastně proč ne. Já osobně ve dvou zajíce nikdy nelovila. Tedy s výjimkou dní, kdy jsem učila lovit svoje děti, nicméně i je jsem to učila jinak. Ovšem dneska tu byl učitel lovu Awarak.
Usalašila jsem se tedy za keřem nedaleko Awaraka, takže na mě mohl vidět a mrkla na něj, že se jim do toho nebudu plést, když jsem o část „přednášky“ přišla.

Ačkoliv jsem slušně požádala, aby šli jinam, k odchodu se neměli. A ten vlk mi ještě zkoušel hrát na city. Nespokojeně jsem mlaskla, když se zmiňoval o tom, že by tu na ně mohli počkat, že zcestovali velký kus kraje, aby se tu mohli s již zmíněnými vlčicemi potkat. Z jeho hlasu jsem ale neslyšela žádnou upřímnost, ani se tak netvářil. Možná krapítek pokory. Každopádně to měli smůlu. “Počkat na ně můžete i za hranicemi lesa na Galvataru nebo u řeky. Tohle je území smečky, ne nějaká čekárna,“ řekla jsem a už mi začínala docházet trpělivost. “Pokud se tudy někdo z nich bude vracet, tak je uvidíte. A pokud byste se minuli, řeknu jim, že jste je sháněli a čekáte na ně. Ať už tam nebo tam,“ ukázala jsem čenichem oběma směry.
Brzy se u nás objevila další postava, a sice mladá šedá vlčice. No, pach smečky celkem slabý, takže byla asi nějakou dobu mimo, ale dovtípila jsem se, že by to měla být Night Sea. Přátelsky mě pozdravila, ale na ty dva, respektive na tu vlčici, se moc netvářila, když se okamžitě naježila, zavrčela a vyštěkla na ni, co tam dělá. Ušklíbla jsem se a taky se mírně naježila. Hned jsem se dovtípila, že ty dvě asi moc velké kamarádky nebudou, to by se mladá slečna tvářila poněkud radostněji. Takže varianta číslo dvě – spíš přišli dělat problémy a prudit. Zamračila jsem se. Pohlédla jsem na šedého vlka, který s rádoby vesele káravým tónem, jak je to vítá, když za ní šla tak daleko. “No, evidentně vás Night Sea nevidí zrovna ráda, takže si myslím, že je načase, abyste si sbalili svých pět švestek a raději šli. Pokud vás takhle rády uvidí i Tati nebo Kaya…“ Významně jsem se odmlčela.
Stejně zamračeně jsem pohlédla na cizí vlčici, která mírně zavrávorala. Ale byla jsem si jistá, že to nebylo mou vinou, že bych se ji snažila oslabit pomocí halucinací, ostatně, už dlouho jsem tuhle magii nepoužila, a navíc to zatím nebylo potřeba.

První se slova ujal vlk, takže jsem věnovala větší pozornost jemu. Odpověděl na pozdrav a vysvětlil, že jsou dva unavení pocestní, které sem zavedla dlouhá pouť. Pochybovačně jsem se na něj podívala a mírně se ušklíbla. Tropí si ze mě šprťouchlata? Zastříhala jsem ušima. Hloupější výmluvu jsem neslyšela. Nevypadali kdoví jak unaveně či zkroušeně, že by sotva pletli nohama, měli jazyk až na zem, ploužili se a plácli sebou na zem, aby si odpočinuli a přitom je nezajímalo, že jsou na cizím území. “No, to mě mrzí, že jste unavení,“ tvářila jsem se, že s ním soucítím a snažila se, aby můj hlas nezněl přímo ironicky, na druhou stranu… Proč jim nedat najevo, že si ze mě šoufky dělat nebude žádná tulácká cháska. “Nicméně vás to neopravňuje k tomu, abyste přišli odpočívat na území smečky,“ dokončila jsem svou myšlenku.
Teď pro změnu promluvila vlčice. Aniž by aspoň ze slušnosti pozdravila. Stočila jsem tedy svůj zrak k ní. Ani ona se netvářila nikterak podřízeně. Nemusela se tu sice přede mnou plazit a válet na zádech s odhaleným břichem, ale… No, bylo dobré být zkrátka ve střehu. Zmínila se, že hledají Kayu. Že jí nazvala předtím Vránou jsem přešla. Nevěděla jsem, zda je to hanlivé označení, nebo nějaká její přezdívka, tak abych se nedopustila nějaké faux pas. To by mi na důstojnosti rozhodně nepřidalo. “Kaya momentálně není na území smečky,“ odpověděla jsem neutrálním tónem. Nebyla jsem si sice úplně jistá, ale jelikož jsem ji tu ani nepotkala, ani necítila, a ani nebyla vidět v úkrytu, když jsme tam s Awarakem táhli kořist, logicky jsem si domyslela, že se nachází nejspíš někde mimo les.
Vlčice se dál zajímala o Tati. Hrome, že se musejí zajímat o vlky, které jsem tady už dlouho neviděla a nevím, kde jsou a co dělají! Zabručela jsem v duchu. “Ani Tati, ani to vlče, o kterém mluvíš… Jmenuje se Night Sea…" Uf, aspoň jméno toho vlčete znám, i když nevím, jestli tady vůbec ještě žije! Ach Baghý, kde jsi, musíme si fakt promluvit, já vím o naší smečce vážně kulový! Zabědovala jsem v duchu. Vzápětí jsem nenápadně střelila pohledem po obou cizincích a doufala, že ani jeden neovládá magii myšlenek, to by byl mega trapas. “Tu momentálně není. Zřejmě jste si návštěvní dny špatně naplánovali, vámi hledaní známí… Nebo přátelé… Jsou na toulkách mimo domov, dokončila jsem. “Takže vás teď slušně žádám, abyste opustili území Borůvkové smečky a šli odpočívat jinam,“ řekla jsem a stále se udržovala slušný neutrální tón. Vynášet je v zubech jsem neměla náladu, nicméně nedivila bych se, kdyby dělali nějaké cavyky.

//omlouvám se za průtahy, původně jsem čekala ještě na reakci Jerryho

Awarak vypadal trošku rozpačitě, když jsem mu nabídla, aby se ujal slova, jakožto lovec, ale povzbudivě jsem se na něj usmála a přikývla. Nemusel se ničeho bát a nemusel vykládat kdovíjaké romány, jen prostě pár slov na začátek, co nás teď bude čekat. Byla jsem případně připravena jeho slova něčím doplnit, ale zatím nebylo potřeba, vedl si dobře. Krátce jsem pohlédla na Adirama, který se objevil u Jerryho. Vysekl mi vznešenou poklonu a pozdravil mě. “Taky tě zdravím, Adirame,“ odpověděla jsem mu na pozdrav. Awarak se ho ptal na možnost účasti na lovu zajíců. No, moc jsem z toho radost neměla, ohledně tohoto by bylo lepší, kdyby Jerryho nerozptylovalo moc vlků. Naštěstí však Adiram odmítl s tím, že byl na lovu nedávno. No jasně, byl přeci na lovu vysoké se skupinkou Baghý a dalších vlků. Ocenila jsem, že uznal, že by mohl při výuce překážet a měl narážku na to, že Jerry byl chvíli nějak mimo a tak si ho ani nevšiml. Zamířil tedy pak k hranicím a já se za ním chvilku dívala. Možná jsem mu přeci jen předtím poněkud křivdila, ostatně… Jak se chovala Kaya k Maeve, taky se pořád špičkovaly, ale teď možná už z nich byly kamarádky…
Nicméně… Zatímco Awarak názorně ukazoval Jerrymu, jak má nasát pachy a lokalizovat zajíce a já nenápadně udělala to samé, ucítila jsem spíš než zajíce dva cizí vlky. Zamračila jsem se. Nebyli od nás moc daleko a jelikož Baghý nebylo na území smečky, bylo to na mě. “Omluvte mě, zdá se, že máme návštěvu. Zajdu to vyřídit. Pak se k vám kdyžtak přidám, pokud to vyřídím rychle,“ přerušila jsem Jerryho soustředění na to, aby lokalizoval úkryty zajíců. Omluvně jsem se usmála a rychlým krokem zamířila směrem, odkud jsem cítila ty dva cizí a neznámé pachy.
Nešla jsem tedy moc daleko, když jsem je spatřila. Šla jsem svižně a s důstojností, aby bylo jasné, že jsem výše postavený jedinec. Normálně bych možná byla i lehce naježená, ale tentokrát jsem donutila svou srst zůstat v klidu, stejně jako svůj ocas a výraz. Nechtěla jsem hned pouštět hrůzu pro případ, že by se jednalo o nové potenciální členy smečky. Než jsem k nim došla, důkladně jsem si je prohlédla. Vysoký šedý vlk se zvláštním přívěskem kolem krku měl na svém těle spoustu jizev a natrhnuté ucho. Jeho světlé oči působily už tak poněkud chladně. Jeho společnice měla o něco světlejší barvu šedého kožichu, jantarové oči, a stejně tak i ona měla spoustu jizev a na krku netradiční přívěšek. Nasucho jsem polkla, ale nedala jsem najevo žádnou emoci. Jen jsem zadoufala, že ti dva nejsou rváči a nepřišli sem dělat potíže. To bych fakt nerada.
To už jsem byla dostatečně blízko nic, takže jsem zastavila, aby mezi námi byl určitý prostor. “Zdravím. Nacházíte se na území smečky, jak jste si jistě všimli,“ začala jsem neutrálním tónem a dál je bedlivě sledovala. Určitě museli cítit značení hranic, protože jsem to udělala teprve nedávno. “Co vás sem přivádí?“ Zeptala jsem se a švihla ocasem.

//Úkryt

Jakmile jsme se ocitli zase venku, zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic teplý jarní vzduch. No… Možná až moc teplý. Zamračeně jsem koukla na oblohu. Slunko vidět nebylo, schovávalo se za mraky, ale teplo bylo, to ano. Nepohnul se žádný list, takže ani slabě nefoukal vítr.
Něco mě však napadlo. “Poslyš, zdá se mi, že budeme potřebovat ještě obnovit značení území smečky. Jak jsem teď zhluboka dýchala, přijde mi, že je cítit dost slabě. Běž zatím napřed za Jerrym, já rychle oběhnu hranice a zařídím to,“ mrkla jsem na Awaraka a rozběhla se ke stromům, které tvořily hranici mezi lesem naším a Asgaarským.
Jak jsem očichávala stromky, utvrdilo mě to v tom, co jsem cítila a správně si myslela – značení bylo cítit dost slabě, takže jsem neváhala a ujala se této povinnosti. No… Vlastně jsem podle pachu nebyla já poslední, kdo to dělal, bylo to přeci jen už nějakou dobu, takže nejspíš to ještě v mezičase někdo udělal znovu, nicméně teď to zase bylo na mě. Vlastně mi to ani nevadilo, rozhodně se muselo zabránit tomu, aby sem přišli nějací vetřelci a nárokovali si tohle území. To bych nemohla za žádnou cenu dopustit.
Na jedné světové straně hranice jsem skončila a pokračovala dál. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, že by možná bylo dobré nechat hlavní slovo Awarakovi při učení Jerryho, když už byl lovcem smečky. Já bych případně mohla něco dodat, nebo poradit něco ze svých postřehů.
Cestou k dalším stromkům jsem začala přemýšlet, co bych mohla podniknout, až budeme mít uloveno těch pár zajíců. Asi by bylo fajn, kdybych na pár dní vyrazila někam na toulky, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy někde byla... Když se nepočítal lov na Galvataru... Rozhodně ale bylo nutné počkat na Baghý a promluvit si s ní, abychom si sdělily novinky a případně plány do budoucna. Bylo to skoro až směšné, že jsme obě v jedné smečce, nejvýše postavené, a takhle jsme se míjely! Když jsem přičapla k obrovskému dubu, bylo rozhodnuto - počkám na Baghý, abychom si promluvily a pak se někam vypravím. Ne daleko, ne na dlouho... Snad. Nicméně by bylo fajn, kdyby se našel někdo, kdo by mi dělal společnost. Škoda, že Maeve teď byla pryč, s ní bych se určitě nenudila, ale bylo možné, že se třeba do té doby vrátí a bude mít náladu strávit nějaký čas jen se svou... tetičkou... Nebo v úvahu přicházel Awarak, zdál se být celkem fajn. Nikdo jiný však asi už ne. Docela smutné, měli jsme dost členů, ale vlastně jsem nikoho pořádně neznala, takže asi bych taky na tom měla zapracovat...
Zaslechla jsem vytí ve směru, kde byl Jerry a nejspíš už Awarak. Zamyšleně jsem se snažila určit, komu to asi patřilo. Nebyl to pro mě úplně známý hlas, ale protože jsme se celkem nedávno potkali u tůně a i pach tomu nasvědčoval, nejspíš se jednalo o Adirama. Ušklíbla jsem se. On byl vlastně na lovu s Baghý, takže se účastníci teď tak nějak trousili domů.
Konečně bylo hotovo a území označkováno, takže jsem se rozběhla za dvěma tmavými vlky, se kterými mě teď čekalo zase jednou nějaké menší vzrušení. A nemýlila jsem se, Adiram se nacházel u nich. “Tak, můžeme vyrazit,“ mrkla jsem na Jerryho. “Ještě jsem rychle obnovila značení území smečky,“ vysvětlila jsem rychle, protože jsem nevěděla, jestli Awarak zmínil, kde jsem se zdržela. Pak jsem na Awaraka pohlédla. “Chtěl by ses ujmout hlavního slova, jakožto lovec smečky?“ Zeptala jsem se s úsměvem.

//Les

Doufala jsem, že Jerry bude natolik rozumný, že na nás počká. Sice chtěl jít s námi na ten lov, ale kdo ví, co by mladého vlčka zaujalo, aby se zase odvrátil svou pozornost jinam. A vlastně to byla i příležitost se s ním trochu seznámit, protože ačkoliv přišel do smečky jako malé vlče, teď už to byl vesměs puberťák a já neměla zatím možnost poznat ho blíže. Což byla docela chyba, přeci je pořád jsem byla pečovatelka, i když on teď už měl všechno ve vlastních tlapkách a nějaké pečovatelství nepotřeboval.
Táhli jsme s Awarakem srnce do úkrytu. Byl ho pořádný kus, takže jsme oba sotva popadali dech, naštěstí jsme nebyli od jeskyně moc daleko, takže stačilo ještě párkrát napnout svaly a byli jsme na místě. Také jsem zavětřila, jestli tu někdo je, jak se Awarak následně zmínil. “No, někoho cítím, ale dost slabě, tak nevím… Asi radši toho srnce dotáhneme dozadu rovnou,“ mrkla jsem na něj, nicméně dopřála jsem nám ještě malou chvilku, abychom se vydýchali. Pak jsme znovu popadli zadní nohy úlovku a táhli na domluvené místo. Spokojeně jsem se pak ohlédla. Tady tě každý najde, takže kdokoliv může radostně hodovat, pomyslela jsem si a se zavrtěním ocasu vybídla Awaraka, že můžeme jít. Ještě jsem se rozhlédla, ale nikoho nebylo vidět, tak bylo možné, že dotyčný je někde dobře schovaný a pořádně spí. To mi ale teď mohlo být jedno, teď honem za Jerrym!

//Les

Potěšeně jsem se usmála, když se Jerry dušoval, že tu zůstane napořád. Navíc si už naplánoval kariéru lovce nebo bojovníka. Možná myslel spíš ochránce, každopádně… Bylo by skvělé, kdyby i on tu zůstal. Vážně mě to docela mrzelo, že ze sirotků tu zůstaly jen dvě slečny. Navíc lovců ani ochránců nebylo nikdy dost. “To by bylo fajn. Hlavně se musíš aktivně zapojovat do dění ve smečce a zajímat se o všechno a o všechny,“ poradila jsem mu. A za chvíli uvidíme, jak jsi učenlivý, dodala jsem v duchu. Samozřejmě, od prvního lovu zajíců jsem žádné zázraky nečekala. Každopádně už tohle nám napoví. Rozhodně bude momentálně důležité, aby poslouchal mé i Awarakovy pokyny. A řídil se našimi radami. Než dostatečně vyroste a zesílí, bude moci trénovat právě na lovu zajíců. Případně ryb. To také procvičí jeho hbitost a prověří, jak je pozorný.
Než jsme vyrazili se srncem do úkrytu, počkala jsem, jestli budou mít ti dva hlad. Jerry i Awarak si nabídli, takže jsem zatím tiše seděla vedle nich. Žádné další otázky už ohledně historie Borůvkové smečky nepřišly, takže jsem nejspíš už odpověděla na vše, co je zajímalo.
“Jerry, počkej na nás zatím tady, hned jsme zpátky,“ řekla jsem mladému vlkovi, popadla druhou zadní nohu a pomáhala Awarakovi táhnout úlovek do úkrytu. A už jsem se začínala těšit na malý lov. Vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy číhala na zajíce.

//Úkryt

Moje vyprávění zřejmě oba společníky zaujalo, protože tiše poslouchali. Awarak pak tipoval, jak dlouho tu smečka s přestávkou je. “To o malinko víc,“ řekla jsem a na chvilku se odmlčela. “Mně na přelomu léta bude jedenáct let,“ zarazila jsem se znovu, protože říct nahlas, kolik mi je bylo… Vážně.. Sakra, už jsem byla vážně stará! “Nevím, jak dlouho rodiče smečku vedli, než jsme se narodili, to by věděl možná Storm, ale… Kdo ví, kde teď je, pokud ještě žije. Ale tipla bych, že tak rok minimálně, než se usadili, nějak se ustálilo to značení území a tak. Myslím, že jsme jedna z nejstarších smeček, jestli vůbec ta úplně nejstarší. Bohužel nemám přehled o těch ostatních, co tu byly dřív, jak jsou na tom dnes. Ale Smrková smečka, kde jsme přechodně s Coedenem žili, už nejspíš není,“ pokračovala jsem ve svém povídání dál. Jerry se pak zajímal, proč tu nežijí moje děti. Usmála jsem se na něj. “Inu… Mají toulavé tlapky a chtěli poznat okolní svět. Vlastně… Ze všech vlčat, co se tu narodili, jsem tu zůstala jen já. Ani moji sourozenci, ani nikdo z dalších, co se narodili po nás, třeba potomci sestry mojí matky nebo pozdější druhé Stormovy partnerky… Je to docela škoda, já tenhle les miluji tělem i duší, kdybych mohla, zapustila bych tu kořeny jako ten strom… Mně život tuláka nevyhovoval. Mám raději zázemí smečky. Ale chápu, že někdo to má jinak. A pokud na cestě potká smečku, která ho zaujme jako nový domov, nebo najde partnera, který patří do jiné smečky… Chápu to,“ odpověděla jsem naprosto upřímně a bez sebemenší známky emocí.
Vyprávění nám na chvilku přerušil příchod Maeve, respektive její táhnutí se na území smečky s úlovkem. Vypravila jsem se hned za ní, Awarak a Jerry mě následovali. Byla jsem ráda, že vidím mladou vlčici v pořádku, živou a zdravou, že nedopadla jako Elora. Ale nelíbilo se mi, že táhla ten kus srnce sama. Říkala něco o tom, že Adiram si snad musel odpočinout. Zamračila jsem se ještě víc. Tak tohle se mi nelíbilo už vůbec. Odpočívat přece mohl až potom! Nebo si trochu odfrknout, najíst se a pak společně dotáhnout úlovek na území smečky, ale ne nechat všechno na mladé vlčici, zatraceně! Navíc nebyl tam přeci jen Adiram, měli s sebou snad i Ljóse, ne? Měla jsem co dělat, abych nezačala nadávat nahlas, protože by to bylo stejně k ničemu – sice bych si ulevila, ale měli by to hlavně slyšet oni, co si myslím o tom, aby nechali mladou vlčici nechat táhnout těžkého srnce samotnou!
Raději jsem tedy nadávky spolkla a zajímala se, jak to šlo. Maeve sice moc do detailů nezabíhala, ale to mi nevadilo. Docela vlastně i stačilo, že byla nadšená a bavilo ji to. A také pochopila, proč jsem ji nechtěla pustit na lov dřív, takže jsem s úsměvem jen přitakávala. “Jen utíkej, zasloužíš si taky trošku odpočinku, i když aktivního,“ mrkla jsem na ni, než rychle snědla kus masa a už už metelila někam mezi stromy. Musela jsem se tiše zasmát. Ta slečna byla vážně neposeda!
“Rozhodně do dotáhneme nejdřív do úkrytu, aby se to nezkazilo,“ odpověděla jsem na Awarakovu otázku. Než jsem však popadla srnce za zadní nohu, ještě jsem své společníky vybídla: „“Jestli se chcete před tím honem na zajíce posilnit, tak prosím, já hlad nemám,“ posadila jsem se pro případ, že by Awarak s Jerrym měli hlad.

//Ovocná tůň

Nemělo moc cenu dál se rozplývat nad tím, co se stalo se Sunstorm, takže jsem už jen na Awarakovu odpověď, že se přiklání k té vyšší moci, mlčky přikývla. Vlastně by asi nebylo divu, věděli jsme, že Smrt je mocná, pokud v tom má tlapky zrovna ona. Nebo možná Život… Či sám Osud… Kdo ví. Na to se jí budeme muset zeptat, až se vrátí. Snad to bude brzy.
Jerry chrlil další otázky, nechala jsem tedy jako prvního odpovědět Awaraka. Usmála jsem se jeho odpovědi, byla jsem ráda, že se mu tady líbí. “Já se tu před dávnými lety narodila, tuhle smečku totiž založili moji rodiče,“ pustila jsem se potom do odpovědi já. “Fungovala několik dlouhých let, pak ale otec odešel a moje matka se snažila vést smečku sama. Docela se jí to dařilo, ale nakonec se přeci jen rozhodla smečku rozpustit, takže já se stala na nějaký čas tulákem. Nebyla jsem však sama, doprovázel mě můj tehdejší partner Coeden. Na čas jsme pak zakotvili ve Smrkovém lese, než jsme se pak od mého bratrance dozvěděli, že jeho otec Storm, bývalá Beta původní smečky, s partnerkou Taillou smečku obnovili,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Zatím jsem se ještě nezamotávala do mezivlčích vztahů, že vlastně Storm byl kdysi partnerem sestry mojí matky. Ovšem pro případ, že by měl další otázky, jsem byla samozřejmě připravena odpovědět. “A od té doby tu stále jsem, to je už víc než šest lét. Narodili se tu i moje děti,“ dodala jsem ještě a švihla ocasem. Ach ta nostalgie.
Tím, že Sunstorm zmizela, padla možnost vyrazit také na nějaký menší lov. Ovšem můj nápad, že bychom mohli jít lovit zajíce, abychom Jerryho jednak něco naučili a jednak zabavili, dopadl na úrodnou půdu. Oba z něj měli radost, což mě velice potěšilo. Chápala jsem Jerryho nadšení, že se bude něco dít, ostatně měl už věk na to, aby se začal učit. Byl o něco mladší než Maeve. A chápala jsem, že se mezi námi dospěláky asi občas nudí, protože tu žádný jiný mladý vlček nebyl. Sice jsem si vybavovala, že se tu vyskytla ještě jedna slečna jménem Night Sea, ale neviděla jsem ji hodně dlouho, takže kdo ví, jestli vůbec ještě byla ve smečce.
Vypravili jsme se tedy směrem zpátky do lesa. Zhluboka jsem vdechovala čerstvý a teplý jarní vzduch. Měla jsem radost, že už je jaro tady a v plné síle. Stromy a květiny kvetly, koberce trávy byly šťavnatě zelené. Napadlo mě, že jestli takhle to pěkně vypadá i na lukách a pláních mimo území lesa, jakože určitě ano, jsou všechny potenciální úlovky členů smeček řádně vypasené.
Zastavila jsem se a zastříhala ušima, když jsem zaslechla zavytí. Znělo to Maeve. A bylo to zvláštní, protože jsem ji snad doposud výt neslyšela. Otočila jsem se na své společníky. “To bude Maeve, nejspíš se už vracejí z lovu,“ řekla jsem. “Půjdeme se za ní podívat.“ Zavyla jsem Maeve na odpověď, aby věděla, že jsem na cestě k ní, začenichala, abych určila její polohu a svižným klusem se vypravila daným směrem. Naštěstí nebyla daleko, takže jsem zakrátko uviděla hnědý kožíšek, táhnoucí mrtvé tělo srnce, a byl tu s ní i Růženka. “Maeve, jste zpátky? To bylo rychlé!“ Zavolala jsem na mladou vlčici, která právě odložila úlovek a snažila se popadnout dech. “Pěkný úlovek,“ kývla jsem směrem k tělu. Takže jsem se vlastně nemýlila, že jsou pastviny bohaté a vysoká zvěř řádně vypasená. “Kde jsou ostatní? Proč ho táhneš sama?“ Zamračila jsem se. Kdyby jí s ním pomohl aspoň Adiram, vždyť toho srnce byl vážně kus! “A jak to vlastně šlo?“ Zeptala jsem se ještě. Kývnutím hlavy jsem jí naznačila, aby nechala srnce srncem a odpočinula si trošku. “My už ho do úkrytu dotáhneme,“ mrkla jsem na ni s tím, že jestli ještě nejedla, může se samozřejmě pustit do hodování.

Tak teď jsem tak trošku nevěděla, co se stalo. Najednou jako by se vzduch zachvěl a Sunstorm byla tatam. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na Awaraka. Vypadal stejně překvapeně, jako já. Nasucho jsem polkla a odkašlala si. “Co to bylo?“ Zeptala jsem se zastřeným hlasem. Trochu se mi úzkostí stáhl žaludek. Bylo to obavou, co se se Sunstorm stalo. No, ať byla, kde byla, snad byla v pořádku. S tím jsme teď však nemohli nic dělat, mohla se nacházet absolutně kdekoliv. “Jako nějaká vyšší moc ji někam odvolala?“ Mrmlala jsem spíš pro sebe. Nedovedla jsem si představit, že by to Sunstorm udělala nějakou magií sama od sebe, určitě by se s námi aspoň rozloučila, když už se s námi před chvilkou pozdravila. “Nebo… Že by nějaká její speciální magie?“ Zkusila jsem svou domněnku vyslovit nahlas.
To už se ale k nám přidat Jerry. Nejspíš si mě nepamatoval, což nebylo divu, zatím jsme neměli možnost se pořádně seznámit, bylo to jen tak narychlo. “Jerry, ahoj. My se už potkali, ale byla to taková rychlovka. Jsem Aranel,“ připomněla jsem mu a lehce mávla ocasem. “Ten bílý vlk s modrýma očima a hnědými znaky do smečky nepatří, ale je to můj syn a byl tu na návštěvě,“ vysvětlila jsem mladému vlčkovi, protože se zajímal, jestli jsme všichni členy smečky.
No… Tím, že Sunstorm byla náhle pryč, nám padla možnost jít na lov a něčemu ji přiučit. Pak ale můj pohled sklouznul na Jerryho. Byl už o něco větší a silnější, než když jsem ho viděla prvně, takže… Možná bychom mohli vzít na lov jeho. Ale možná pro začátek by bylo asi lepší začít s nějakými zajíci.
Ptala jsem se Awaraka na tip, kam bychom mohli jít, ale zřejmě nevěděl. “Nu, to je teď asi jedno, rozhodně by se mohlo jít třeba na východní Galvatar. Nebo někam dolů, kde je Středozemní pláň, tam určitě nějaké stádo jelenů by se našlo, ale… Když je Sunstorm pryč…“ Začala jsem s odpovědí. “Ale třeba by šel s námi Jerry na lov zajíců, co ty na to? K tomu nám bude stačit náš les,“ podala jsem tedy jiný návrh, jak si protáhnout těla a naučit něčemu tohoto mládežníka, kterému se to určitě bude hodit. Nechtěla jsem ho podceňovat, možná ho už Sigy nebo někdo jiný ze smečky na lov zajíců vzal, takže věděl, co a jak… Takže by mu přišel vhod nějaký trénink.
Otočila jsem se a pomalu vyrazila směrem zpátky do lesa. “Tak co vy na to, pánové, vyrazíme?“ Pohlédla jsem s úsměvem na Awaraka s Jerrym, jestli mne budou následovat.

//Borůvkový les

Moje připomenutí nejspíš Maeve stačilo, aby si vybavila, že jsem už o svých dětech mluvila, takže jsem se usmála, když si vzpomněla. Asi to bylo něco jiného, když teď jedno z mých dětí poznala osobně, než když o nich dosud jen slyšela. No… A kdyby některé z nich zůstalo v rodném lese, znala by se s ním už dávno, ale což… Pak už ale mladá vlčice, která ukázala připomínku na svou maminku na své tlapce, utíkala za ostatními, aby se mohla účastnit lovu. Trošku mě zamrzelo, že ji na jejím prvním lovu nedoprovodím, ale byla v dobrých a zkušených tlapkách jiných vlků, takže jsem se o ni vůbec nemusela bát.
Vůbec se mi od Aithéra nechtělo, ale musela jsem už také začít něco dělat pro smečku, zase po dlouhé době. A co jiného, než sehnat potravu a zároveň zasvětit do lovu novou posilu rodiny. Museli jsme se však vzájemně ujistit, že budeme opatrní a dávat na sebe pozor. Doufala jsem, že bych ho tu ještě mohla najít, až se vrátíme, ale nedokázala jsem říct, jak dlouho budeme pryč. Sice nejspíš nikam nepospíchal, ale teď, když jsme se viděli, takže se ujistil, že jsem pořád tady, živá a zdravá, a já věděla to samé, už ho tu nic nedrželo… I když bych byla také ráda, kdybychom se ještě zvládli vydat do Asgaaru, abychom zjistili, jak je to s jeho sestrou.
Navrhla jsem Awarakovi, že bychom mohli vyrazit na lov v malé skromné skupince. Neměl nic proti. Zmínil se, že chtěl to slíbil Maeve, ale půjde s nimi i Erlend, jakožto lovec. Naklonila jsem hlavu na stranu. A to je zase kdo? Uvědomila jsem si, že se tu objevil spolu s Adiramem Ljós. Že by to snad bylo jeho pravé jméno? Baghý přeci nevěděla, jak se jmenuje, tak mu začala říkat Ljós… Ale jak tedy zjistila, jak se jmenuje? Tohle mi hlava nebrala. Asi jako fakt, že jsem neměla ponětí, jak Baghý zjistila, že to je její synovec, když nemluví… Leda snad k tomu využili magii myšlenek, jiná možnost nebyla.
To už k nám dorazila i Sunstorm, o které jsme zrovna mluvili. Pozdravila, představila se a také dodala, že je členkou smečky. Takže jsem se nemýlila. Navíc tedy když byla členkou ona i Adiram, znamenalo to, že přijímáme nováčky, což bylo skvělé. Místa tu bylo dost, navíc bylo potřeba, aby nám to tu ožilo.
“Takže jsi byla přijata, to je skvělé,“ řekla jsem a s úsměvem zamávala ocasem. Pak jsem pohlédla na přívěšek, který se jí houpal na krku a na který nás upozornila. Měl stejnou barvu jako její oči. “Je pěkný, sluší ti,“ mrkla jsem na ni. Pak jsem pohlédla na Awaraka. “Předpokládám, že ostatní šli na Galvatar. My bychom měli asi jinam. Máš nějaký nápad?“ Zeptala jsem se ho. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli má jako lovec přehled o tom, kde se momentálně kolem Galvataru vyskytují nějaká stáda jelenů nebo tak, ale… Dalo se předpokládat, že když je teď teplo, na leckteré louce bude určitě nějaká kořist k sehnání. Pak jsem se ještě podívala na Sunstorm, jestli odpoví na Awarakovu otázku, jestli půjde s námi lovit, kladně.