Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

Elixír mládí - o pět let (50 mušliček + 50 křišťálů)

ID – M03/Vzduch/2 hvězdy (100 květin)
ID – M02/Iluze/1 hvězda (30 květin

Snad je vše ok, děkuji

//Narrské kopce

Jak jsem byla při vcházení do jeskyně nervózní, začínala jsem se teď uklidňovat. Cítila jsem, jak se mi celým tělem rozlévat pocit klidu, pohody a štěstí. Až se mi z toho začala motat hlava. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Mé modré oči samozřejmě jako první upoutalo jezírko, které se nacházelo uprostřed jeskyně. Ta křišťálově čistá voda přímo lákala k ochutnání. A jiskřičky, které se odrážely od hladiny, tančily před očima. Fascinovaně jsem přišla o něco blíž. Všimla jsem si malého vodopádu, který tiše šuměl a v mých uších zněl jako rajská hudba. Kapradí kolem dodávalo všemu korunu dokonalosti. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala všelijaké pachy, respektive vůně květin, rozkvetlých stromů a samozřejmě vody. “Jsem v ráji?“ Zeptala jsem se napůl omámeně sama sebe. “Skoro. Jsi u mne doma. Vítej, Aranel,“ ozval se vedle mě vlídný a uklidňující hlas. Přesto jsem sebou cukla. Neuvědomila jsem si, že jsem přišla na návštěvu. Pomalu jsem otočila hlavu směrem, kterým jsem slyšela ten hlas. Další fascinovaný pohled patřil vážně zvláštnímu stvoření. Byl naprosto… No, prostě fascinující. Hleděla jsem na jeho krásný narůžovělý kožich s nádechem zelené, obrovský huňatý ocas, a především na hřbet, na kterém se nacházela snad kompletní rozkvetlá letní květena, kterou jsem znala a která omamně voněla. Tomu všemu vévodily velké vlídné oči, které jako by viděly do duše. Tohle je vážně bratr Smrti? Jsou tak odlišní! Napadlo mě v první chvíli, ale hned jsem myšlenku zahnala. Určitě dokázal myšlenky číst, stejně jako Ona. Život však nic neřekl, jen se zachichotal.
“Je to tu… dokonalé,“ rozhlédla jsem se kolem sebe znovu, když jsem hledala to pravé slovo. Ovšem měla jsem pocit, že ne úplně vystihuje můj pocit z tohoto místa. Možná přímo božské. Mimoděk jsem si vzpomněla na Smrt a její zříceninu. “Kdybys chtěla, můžeš tu se mnou zůstat a dělat mi společnost. Víš, jak osvěžující a chuťově bezkonkurenční je voda z jezírka?“ Ozvalo se vedle mě. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a znovu vnímala ten klid a pohodu. To bezpečí, které mě obklopovalo. Tady bych neměla žádné starosti. Na okamžik jsem zapomněla na život v Borůvkovém lese, své povinnosti Bety, na Awaraka. Jistě by mě toho Život spoustu naučil, ale… Co by chtěl na oplátku? Vzápětí mi vše, na co jsem zapomněla, zase vyběhlo na mysl. Tohle bych nemohla opustit. Patřila jsem zkrátka po bok Awaraka a Baghý do svého rodného lesa. Ale jak odmítnout, abych ho neurazila a on splnil mé přání, toť otázka.
Znovu jsem zaslechla ten melodický hlas, který byl ode mě o něco dál a nebyla jsem si jistá, jestli můžu jít k němu blíž. “Ano, já vím, Aranel. Znám tě. Ty jsi už od mládí rodinný typ. Vím, že Borůvková smečka je pro tebe vším. Ale byla jsi tedy pěkné kvítko,“ řekl a zasmál se. Zpočátku nuceně, poté už naprosto uvolněně, jsem se zasmála s ním. Ano, to měl tedy pravdu. Občas jsem vzpomínala na tu dobu, kdy jsem byla osinou v zadku mnohých členů smečky. Nezkrotná rozumbrada. “Vím, že tě trápí, že jsi s prvním partnerem dopadla stejně jako tvoje matka,“ pokračoval. Tiše jsem odfrkla. Snažila jsem se tohle si nepřipouštět. To byla prostě dávná minulost… No dobře, možná ne až tak dávná, ale prostě jsem se s tím smířila. Teď však byl po mém boku někdo jiný a já doufala, že to bude jiné. “Já vím, chtěla bys přivést do Borůvkové smečky další generaci. A chtěla bys vědět, jestli tvůj vztah bude jiný, než s Coedenem,“ odpověděl nahlas na mou myšlenku, kterou jsem si tady nestačila uvědomit, ale nad kterou jsem už uvažovala nesčetněkrát. S nadějí jsem na něj pohlédla. Doufala jsem, že dostanu kladnou odpověď, ale Život se na okamžik otočil zády. To mě na zlomek vteřiny zneklidnělo. Přešlápla jsem z nohy na nohu. “To ti nemůžu říct, má drahá,“ řekl nakonec. Tiše jsem povzdychla. Vlastně jsem nemohla čekat nic jiného. I když možná věděl, co mě v budoucnu čeká, nemohl mi to říct. “Ani když ti za to dám nějaké kytičky?“ Zkusila jsem. Věděla jsem, že na jeho sestru zabírají drahokamy… Ovšem on zavrtěl hlavou, takže jsem už nezkoušela dál ho přemlouvat.
“Udělám všechno pro to, aby to bylo jiné.“ Řekla jsem rozhodným hlasem. Život se usmál a pokýval hlavou. “Ušla jsi velký kus cesty, Aranel. Rodiče by na tebe byli hrdí,“ řekl. Teď už znovu stál vedle mě. Zastříhala jsem ušima. Chtěla jsem se zeptat, jestli o nic něco ví. Jestli jsou ještě třeba na živu. Ale něco mi říkalo, že ne. Nebo aspoň kdyby věděl něco o mých sourozencích. Jak se mají, jestli mají domov, partnera, rodinu…
“Tvoji sourozenci jsou mimo Gallireu. Ale jistě se mají dobře a jistě na tebe také vzpomínají,“ dolehlo k mým uším. Tiše jsem povzdychla. No, pokud žili mimo zdejší území, nejspíš ani mocný Život nemohl vědět o tom, co děje v jiném světě. I když by bylo nesmírně fajn, kdybych je mohla aspoň na chvilku vidět. Ovšem to jsem si přála i ohledně svých dětí. Nebo o Coedenovi, vážně bych mu přála, aby svou rodinu našel. I za cenu toho, že se vykašlal na svou partnerku a na své potomky.
Znovu jsem pohlédla na blyštivou hladinu vody. Zkrátka jsem nemohla zapřít, co je mou vrozenou magií. Ovocná tůň byla pro mě vždycky nádherná, ovšem proti tomuto to byl slabý odvar. “Já… Ráda bych tu zůstala, ale mám povinnosti, které musím plnit a vlky, kteří mě potřebují a spoléhají na mě.“ Ozvala jsem se po chvíli ticha. “Ráda za tebou zase někdy přijdu, pokud smím,“ dodala jsem. Už jsem nevěděla, jak jinak odmítnout nabídku, která byla nesmírně lákavá, ale můj smysl pro povinnost byl zkrátka hlasitější. “Jsi tu kdykoli vítána, Aranel,“ řekl s mírným úsměvem a zavrtěním ocasu. Až jsem se divila, že s tou mega huňatou věcí může vůbec hýbat. Kývla jsem na srozuměnou. “Na shledanou a děkuji,“ otočila jsem se směrem k východu. Šla jsem s rozporuplnými pocity, které ale nebyly negativní.

//Narrské kopce

Zatímco jsem čekala na Awaraka, v jednu chvíli se mi začala podivně ježit srst. Uvědomila jsem si to až poněkud pozdě, protože než jsem začala přemýšlet nad tím, co to znamená, blízko mě se ozvala ohlušující rána. Srdce mi kleslo až k žaludku a leknutím jsem nadskočila. Vyděšeně jsem se podívala kolem sebe. Takovou ránu blesku jsem snad nikdy nezažila. Naštěstí se však nic dalšího nedělo a já nemusela hledat honem úkryt. No, ten by se tady na vršku hledal asi dost těžko. Pod strom to samozřejmě nepřicházelo v úvahu a k Životu taky ne. Tam teď byl můj milý, tak jsem tam nemohla přeci vyběhnout, jakože hledám úkryt před bouřkou a taky vlastně něco chci.
Zakrátko jsem zaslechla své jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu a ohlédla se směrem, kterým, ani nevím, před jakou dobou, se vydal můj partner. Vypálil odtud jako splašený zajíc, jen kolem mě prolítla černobílá šmouha, za kterou vlál červený šátek. Málem do mě vrazil, jen tak tak mě minul. Vykuleně jsem ho pozorovala. “Neboj, neohluchla jsem,“ ujistila jsem ho s úsměvem. I když jeho hlas zněl docela pronikavě. “To byl blesk, uhodil celkem blízko,“ odpověděla jsem na jeho otázku. Bylo jasné, že se ještě bude muset ujistit, že se mi nic nestalo.
Takže teď byla řada na mne, abych se vydala k tomu mocnému stvoření. Awarak mě ujistil, že je u něj krásně. Je prý sympaťák. To se mi docela ulevilo, když jsem to slyšela. Zaujala mě však poznámka, abych se mu vrátila, protože tam údajně pracuje nějaké kouzlo, které mi bude chtít v tom zabránit. Zamračila jsem se. Samozřejmě, všechno musí mít nějaký háček. “Dobře, tak já jdu dál,“ řekla jsem s úsměvem, olízla Awarakovi čenich, zhluboka se nadechla a vešla dovnitř.

//Vrchol

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Pokračovali jsme v cestě, ale já ani nijak momentálně nevnímala, jak se kolem nás mění krajina. Tedy, ještě jsem si všimla ponurého lesa, nicméně teď mi vířila hlavou myšlenka na to, že bychom s Awarakem založili rodinu. A hlavně jsem pořád byla nadšená z toho, že on s tím souhlasil a také nad tím už přemýšlel. Vlastně neměli jsme asi na co čekat, nebyli jsme nejmladší, aspoň tedy já ne. Neřešili jsme, kolik zim už uběhlo od našeho narození a doposud jsem to ani nepovažovala za důležité. Takže otázka mého milého, jestli Život tak mocný, aby dokázal způsobit, abychom omládli, byla vážně zajímavá. A víceméně i na místě. Zastavila jsem se a zamyslela se. “No, abych pravdu řekla, tak nemám ponětí, co Život vlastně dokáže. Ale když nese takové jméno… Možná by tohle dokázal. Jen… Asi bude nejlepší se ho zeptat přímo,“ řekla jsem po chvilce a rozhlédla se kolem sebe. Nějakou dobu už jsme stoupali a já si až teď všimla, že jsem trošku zadýchaná. Obloha byla dost temná, ale nepršelo, což bylo celkem dobré. Zavětřila jsem a ucítila celkem dost pachů, takže bylo možné, že jsme hodně blízko našeho cíle, nebo možná už jsme tu byli. “Možná jsme na místě,“ řekla jsem na to jen. Začínala jsem pociťovat zvláštní nervozitu. Nebyla jsem nikdy u Života na návštěvě a nevěděla, co od něj čekat. Na druhou stranu by mohl být opakem Smrti, takže by nemusel být zlý, nepříjemný, marnivý… Ovšem setkání s tak mocným stvořením to také není jen tak a já si byla vědoma, že bude třeba dát také najevo patřičnou pokoru a úctu. “Počkám na tebe,“ pípla jsem ještě mírně přiškrceným hlasem, když jsme se ocitli u vchodu do jeskyně. Přeci jen bychom se tam neměli cpát oba najednou.

//Esíčka (přes řeku Tenebrae)

Téma počasí a jeho předpověď jsme tak nějak už uzavřeli. A kromě těch extrémů, které jsem vyjmenovala, jsem snad neměla strach z ničeho. I když ono by se toho našlo dost, před čím se mít na pozoru, třeba zemětřesení nebo požár při velkém suchu, nebo když blesk uhodí do stromu. Při téhle vzpomínce jsem se ani po letech neubránila tomu, abych se nezachvěla. Nerada jsem na tu dobu vzpomínala. Kdy jsme o les přišli málem, ale zaplatila za to životem Naomi. Jen jsem jí tedy věnovala ještě tichou myšlenku a raději se zaobírala něčím jiným.
Awarak je velice vnímavý tvor a také empatický, takže si samozřejmě všiml určité změny v mém rozpoložení. Váhala jsem, zda se mám svěřit s tím na co myslím. Samozřejmě, byli jsme partnery a pochopitelně asi bylo celkem normální, že jeden nebo v lepším případě oba myslí na založení rodiny. Takže jsem si dodala odvahy a pověděla svému milému, o čem jsem přemýšlela. Mluvila jsem však pomalu, hlavně proto, že jsem měla strach, že ho tím naštvu nebo vylekám. Ale během toho, jak mi slova vycházela z tlamy, ta Awarakova se roztahovala do čím dál většího úsměvu a mně se šíleně ulevilo, když jsem viděla, jakou z toho mého vyjádření má radost. To mě uklidnilo. S mírným napětím jsem tedy čekala, co mi odpoví. Jeho slova mě však vážně překvapila. Nečekala jsem, že už o tom také uvažoval. Sledovala jsem jeho ocásek, který se rozkmital ze strany na stranu takovým způsobem, až hrozilo, že mu snad odpadne. Zatetelila jsem se štěstím, když dodal, že by se mnou měl rád rodinu. A ještě tomu nasadilo korunu, jak se radostí zatočil dvakrát kolem vlastní osy. Takovou reakci jsem vážně nečekala. O to větší jsem z toho měla radost. “No, mě to už napadlo už dřív, ale… Ta mrňata od Baghý mi nějak připomněla, že asi není nač čekat… Nebo váhat…“ Začala jsem uvažovat. “Věřím, že ani Baghý s Jinksem nebudou proti, aspoň si jejich děti budou mít s kým hrát.“ Pokračovala jsem se širokým úsměvem. “Asi by bylo dobré to stihnout ještě během léta, aby byli do zimy dost velcí a silní,“ už už jsem uvažovala hodně reálně a i možná hodně dopředu. Střelila jsem po Awarakovi pohledem. Možná chce mít se mnou rodinu, ale třeba by chtěl pro změnu počkat na konec zimy, aby se vlčata narodila o příštím jaru. Na každý pád jsem měla ohromnou radost a měla jsem pocit, že ho snad miluji ještě více. Lehce jsem se k němu přitiskla a pak raději trochu zrychlila, protože tenhle les působil poněkud ponuře. Nebylo tu moc světla, sem tam písklo několik ptáků. Nebylo ani cítit žádné pachy, takže se nejspíš jednalo o málo frekventované místo, čemuž bych se ani nedivila. Možná tak byl dobrý pro nějakého tuláka, který by tu našel zázemí, nebo pro někoho, kdo si chce odpočinout od smečky a na nějaký čas si odpočinout.

Narrské vrchy (přes Prstové hory)

//Vyhlídka přes Zarostlý les

Musela jsem se zamyslet nad tím, zda by bylo dobré vědět, co na nás příroda chystá. “Nu… Na jednu stranu v případě nějakého dlouhého a vydatného deště, jako byl teď, nebo dlouhého krutého mrazu nebo tak podobně by to asi nebylo špatné, aspoň bychom se na to mohli připravit,“ začala jsem vyslovovat své myšlenky nahlas. “Na tu druhou to zase prověří naše schopnosti se s lecčíms vypořádat a přizpůsobit se. Takže asi neodpovím jednoznačně,“ dokončila jsem a zazubila se. Zkrátka už jsem stejně byla zvyklá na to, že nevíme, co nám chystá počasí ani Osud, takže jsem nad tím ani neuvažovala. Ovšem kdybych možná věděla, co mě čeká v budoucnu… Kdo ví, jestli bych se rozhodla zůstat s Coedym, kdybych věděla, že mě opustí. Nicméně kdybych neměla jeho, neměla bych ani své děti. Ale možná bych měla jiné s někým jiným. Kdo ví.
Zamyšleně jsem pozorovala vodní tok, podél kterého jsme šli. Jindy tu nejspíš jen líně protékala čistá průzračná voda, ale vlivem nedávných dešťů byla teď hladina trochu znečištěná a divočejší. Všimla jsem si, že se Awarak chtěl napít, ale zřejmě uznal, že tohle nebude nejvhodnější voda na svlažení hrdla. Všiml si však také, že jsem myšlenkami chvílemi nepřítomná. “Ne, nic se neděje,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Pak jsem se na chvilku zastavila. Hop, nebo trop… “Jen mě tak napadlo… Jaké by to bylo… Ehmmm… Kdybychom my dva…“ odkašlala jsem si, rozpačitě pohlédla na svého partnera a pak na oblohu, kde se mračna pomalu rozháněla vlivem jemného větříku. “Měli rodinu,“ dodala jsem tiše a zadoufala, že ho touhle zmínkou nevyděsím.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Borůvkový les

Prošli jsme hranicí Borůvkového lesa. Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl teplý a příjemně voněl deštěm, mokrou trávou, kvetoucími stromy. Milovala jsem jaro a teď bylo konečně v plném proudu. Tak mi vytanula myšlenka na to, že možná brzo Baghý vezme svoje ratolesti k Ovocné tůni, kde budou moci lovit ovoce na hladině. To bude pro ně určitě velká zábava a hlavně výzva. No jo, zase jednou se projevila ta moje pečovatelská, nebo možná maminkovská, duše. Každopádně jsem měla ohromnou radost, že po tolika letech se zase u nás narodila další generace. A doufala jsem, že aspoň jedno z vlčat ve své rodné smečce zůstane. Ovšem na takové úvahy bylo dost času.
Mrkla jsem na Awaraka, jeho hlas mě vrátil z myšlenek zpátky do reality. Ještě že tak, protože se přede mnou vynořil slušný kořen od stromu, o který bych vážně nerada zakopla. Zastavila jsem se, stejně jako on a na mé tváři se objevil úsměv, když se vyjádřil o tom, jak je rád, že jsme spolu. Nechala jsem si olíznout čenich, a to něžné gesto mu oplatila. Přitom jsem ucítila chvění kolem žaludku. “To já také, ani nevíš, jak moc,“ usmála jsem se na něj znovu a mávla ocasem. Tiše jsem si povzdychla. Tohle prostě bylo ono. Cítila jsem se vedle něj konečně zase úplná a když jsem byla doma v Borůvkovém lese, ke štěstí mi snad nic nechybělo. Tedy… Napadla mě už zase myšlenka na téma vlčat, ale nějak jsem nevěděla, jestli je vhodná doba na tohle téma začínat. Nebyli jsme spolu sice nijak dlouho, nicméně pokud bychom je oba chtěli… Navzdory tomu, že nejsem nejmladší a mohla bych snad už být i babička… Nakonec jsem to raději nechala na jinou příležitost, i když jsem si nebyla jistá, jestli nějaká nastane a kdy. Navíc by asi nebylo dobré to odkládat. Léto by bylo na porod ideální, vlčata by před zimou vyrostla, zesílila a spoustu by se toho naučila a na jaře už by se mohla pomalu chystat na lov a tak. Zavrtěla jsem hlavou. Nějak jsem se nechala unést svou představou. Která mi však vůbec nebyla proti srsti. Možná bychom si na tohle téma mohli promluvit, až bychom se vrátili domů. A pokud by i Baghý nebyla proti… Její špunti by aspoň byli o něco starší, tak by mohli pomáhat hlídat a měli by si také s kým hrát, kromě vlastních sourozenců. No, a zase jsem byla tam, co před chvílí.
Takže zpátky do reality mě opět vrátil hlas mého milého. Pohlédla jsem na oblohu. Mraky byly sice temné a poměrně těžké, ale zatím to vypadalo, že se vypršelo. “To ano, ale na druhou stranu, dlouhá léta jsem se obešla bez nutnosti znát počasí předem, tak myslím, že to zvládneme i teď,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. Pokud bychom došli úspěšně tam, kde sídlí Život, vlastně by se ho mohl na své magie zeptat.

//Esíčka přes Zarostlý les

To počasí bylo teď takové všelijaké. Nebo spíš déšť si dělal evidentně srandu. Chvíli nekonečné průtrže, chvíli to bylo celkem ucházející a když to vypadalo, že bude po všem, navrhla jsem Awarakovi, že bychom se mohli vypravit na nějakou procházku zase sami dva. Jenže sotva jsem to dořekla a můj milý souhlasil, v dálce jsem uslyšela dunění hromu. Svěsila jsem uši a oklepala se. Ani ne proto, že bych se bouřky bála, i když jsem si mimoděk vzpomněla na Coedena a jeho hrůzu z bouřek, ale protože mi evidentně hodlalo počasí opět kazit plány. Zavrtěla jsem však hlavou. Žádné takové! Vyrazíme na procházku. A budeme doufat, že z toho nebude nikde žádná polízanice typu potopa nebo hluboké bláto.
Nemusela jsem dávat znamení, že odcházíme, můj milý to udělal za mne, takže jsem s úsměvem popoběhla, abych šla po jeho boku. “Snad nebude už tolik pršet. Navíc v lesích by to nemuselo být tak strašné, ale jestli přijde bouřka, budeme muset hledat nějaký úkryt. Ale to budeme řešit, až to přijde,“ řekla jsem zadumaně s úsměvem. Pořád jsem tak nějak doufala, že konečně se vypršelo dostatečně a vzdálená bouřka jen tak vyhrožuje. Třeba nás mine a vyřádí se někde jinde. Na chvilku jsem se však na Awaraka podívala. Od té doby, co předtím promluvil z ničeho nic o počasí, se tohle už neopakovalo. Vlastně jsme se ani nestačili Baghý zeptat, jestli tu magii má nebo zná a ví, co se s ní dá umět. Ale byly tu důležitější věci, které jsme konečně vyřešily. Takže tohle teď bylo zase na druhém, možná třetím místě. I když by bylo dobré, kdyby uměl předpovědět, jak bude a podle toho bychom se zařídili. Aspoň by nás nečekalo nepříjemné překvapení v podobě třeba krup někde na louce, kde bychom se nemohli schovat. Ale tohle jsem teď hodila za hlavu a raději se uklidnila a naladila na dobrou náladu a byla zvědavá, kam nás naše tlapky donesou.

//Vyhlídka

Awarakova slova ohledně lovu jsem podporovala jen souhlasným přikyvováním. Samozřejmě Nyran už byl celý dychtivý, aby už mohl jít lovit. “Ano, to je pravda. Na lov takové velké, silné a rychlé zvěře musíš být i ty dost velký a zdatný. Ale neboj se, brzy už budeš dost velký na to, abys začal trénovat aspoň se zajíci,“ mrkla jsem na něho spiklenecky a doufala, že ho aspoň trošku uspokojím tvrzením, že bude moct začít lovit něco menšího. A abych také pořád jen nemlčela a nekoukala jako přízrak. Mezitím jsem ještě kontrolovala situaci v lese, kdy jsem nasávala pachy, ale evidentně se nekonalo nic, co by mě mělo znepokojovat nebo si vyžadovat moji pozornost. Evidentně byl všude klid, za což jsem byla ráda. Už jsem si začínala pohrávat s myšlenkou, že bychom se mohli jít s Awarakem pořádně někam projít. Také počasí už se také začínalo zlepšovat, na chvilku se mi tedy ulevilo, i když to zatím nebyla žádná sláva.
Zastříhala jsem ušima a usmála se na Nyrana. “To se ví, že ti dáme vědět, až se půjde na lov. A tvoji sourozenci se mohou přidat. Ostatně i oni se musí naučit lovit,“ dodala jsem a ohlédla se směrem, kterým před chvilkou pelášil Dráz. Náš malý společník totiž brzy konstatoval, že by měl jít za svými rodiči. Chápavě jsem přikývla. “My tě nebudeme zdržovat, mladíku,“ usmála jsem se na něj a spiklenecky zamrkala. Bylo mi jasné, že se jednak potřebuje přeptat na informace, které právě dost. Navíc si určitě chtěl pro změnu hrát se svými sourozenci. “Zatím se měj,“ rozloučila jsem se s ním dalším úsměvem a vyprovázela ho pohledem. Jeho rodiče byli naštěstí na dohled i na doslech, takže rozhodně nehrozilo, že by netrefil.
Pak jsem se přitulila k Awarakovi a olízla čenich. “Správní mrňousci, že?“ Řekla jsem v množném čísle, takže jsem zahrnula zatím i Dráze, ačkoliv jsme zatím s ním moc interakci neměli. Byla jsem docela i zvědavá, jaké jsou asi jejich sestřičky. Pohlédla jsem na tmavou oblohu. Sice teď nepršelo, ale vypadalo to, že by mohlo každou chvílí zase začít. “Když jsou Baghý a Jinks doma, mohli bychom si udělat volno od povinností a vyrazit si na pořádnou procházku, co ty na to? Snad nám to tentokrát vyjde,“ navrhla jsem s úsměvem a krátce zavrtěla ocasem.

Awarak doplnil ještě nějaké informace o tom, co my jako zástupce jeho rodičů děláme. Souhlasně jsem kývla na potvrzení jeho slov a usmála se. Snad toho nebylo na mladého pána moc. I když na druhou stranu jsem věděla, že vlčata jsou jako houby, které se snaží nasávat co nejvíc informací. Vědět toho nejvíc na světě, ideálně všechno!
Brzy se k nám dovalil jeho bratříček, ale ten se moc dlouho nezdržel. Dráz pobyl pár chviliček a zase utíkal pryč. Nyran se za něj omlouval, evidentně byl tedy o dost klidnější, než jeho bratr. Znovu jsem se usmála. Úplně jako já a Tara. Nebo Daichi. Ti dva byli také o mnoho tišší a rozvážnější. To starší Arnarmo byl mým spolubojovníkem a spolutropitelem lumpáren. I když mě to mohlo napadnout už o něco dřív, protože přeci jen nás Nyran nevyzýval ke hře nebo nějakému průzkumu okolí. Nebo možná to jen nestihl, když se na něco zeptal a my s Awarakem hned na něj vychrlili spoustu věcí.
Jak jsem pak správně tušila, otázka lovu byla pro něj hodně zajímavá. A docela jsem byla překvapená, jak už zná srny a jeleny, nejspíš mu o nich už maminka s tátou vyprávěli. No, dost možná už také nějakou srnu se svými sourozenci jedl. Možná se Jinks vydal na lov s jedním, nebo dvěma lovci, aby měli pořádný flák masa pro novopečenou maminku. Mrkla jsem tedy na svého milého a nechala ho, ať si s Nyranem popovídá. Sice lov byla záležitost i vlčic, ale přeci jen… Jeden velký zkušený lovec a jeden malý nadšenec. To bylo vážně sladké. A zase mě to přitáhlo k otázce, jaké by to bylo, kdybychom zkusili být rodiči my dva spolu.
Zatímco jsem nechala ty dva, aby spolu debatovali, znepokojeně jsem se ohlédla. Pořád pršelo a nebylo to vůbec nic příjemného. Mimoděk jsem se oklepala při vzpomínce na potopu, kterou jsem zažila před dávnými lety, sotva jsem dospěla. Jen doufám, že se nechystá nic podobného, pomyslela jsem si zamračeně.

Trošku mě překvapilo, že malý Nyran nepádil za maminkou a svými sestrami, nýbrž tu zůstal s námi. Nicméně na druhou stranu mi to i zalichotilo. Evidentně jsme mu nebyli od pohledu nesympatičtí a on se rozhodl se s námi seznámit. S úsměvem jsem si vyslechla otázku. Konečně jsem mohla něco povídat, nechtěla jsem předtím nějak hloupě vyzvídat. A tak jsem to nechala na něm. “Ano, po tvých rodičích jsme ti nejdůležitější my,“ přikývla jsem jeho otázce s úsměvem. “Pomáháme jim s vedením smečky a jsme jejich zástupci, pokud tu zrovna nejsou,“ pokračovala jsem ve vysvětlování a po očku mrkla na Awaraka. Bylo to příjemné teď mluvit v množném čísle. Na druhou stranu… Malý Nyran asi nevěděl, že jeho tatínek se právě stal Alfou, takže jsem čekala další otázku na tohle téma. Nicméně ještě jsem se vrátila k další otázce, a sice, jestli máme hodně povinností. “A kromě toho, já jsem pečovatelka, takže pomáhám maminkám starat se o takové malé nezbedníky, jako jsi ty a tvoji sourozenci,“ pokračovala jsem v povídání, nicméně jsem si byla jistá, že až tak moje role pro něj důležitá nebude. Nebo možná bylo dobré, aby věděl, že se může ocitnout pod mou ochranou a péčí, pokud zrovna jeho rodiče budou někde pryč. Ovšem byla jsem si jistá, že Awarakova funkce pro něj bude zajímavější. “A také chodíme na lov s ostatními členy smečky. Tady Awarak,“ šťouchla jsem do svého partnera, “je dokonce lovcem, takže to byla vždycky jeho hlavní funkce od té doby, co mu ji tvoje maminka dala,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. Bylo mi hned jasné, že se Nyranova pozornost teď přesune na vyzvídání informací o tom, jaké to je na lovu a co se vlastně děje. Úplně jako bych viděla svá zvědavá mrňata. A vůbec všechna, která jsem dosud znala a poznala. Na okamžik jsem se zahleděla do dálky. Kde jim je všem asi konec? Nejen těm mým, ale i těm od Stelly… Tailly… Storma… Alicien… Raději jsem však přestala polemizovat nad osudy vlků a vlčat a zase se raději soustředila na našeho malého společníka, připravena odpovídat na další otázky, pokud nějaké bude mít na mou adresu.
Zastříhala jsem ušima, když se ozvalo melodické zavytí, které se nedalo přeslechnout a jehož majitel se také nedal splést. Takový hlas měl jen Adiram. Za pár okamžiků jsem zaslechla hlásek malého vlčete. Musela jsem se usmát, to mládě mělo slušné hlasivky a jeho hlásek se docela rozléhal krajem. Netrvalo dlouho a objevila se mezi stromy malá černá kulička, která oznámila svůj návrat domů. Nejspíš tedy byl někde s Adiramem. Široce jsem se na něj usmála, byl tak roztomilý! Vlček vesele volal na svého bratra a přivítal se s ním. Poté slušně pozdravil nás a představil se jako Dráz. "Ahoj, Drázi, já jsem Aranel," culila jsem se na něj, ovšem nebyla jsem si jistá, jestli mě ještě zaregistroval, vzápětí se rozběhl pryč se slovy, že jde za mámou. No jo, typický pytel blech, vyprovázela jsem ho modrým pohledem, načež jsem svou pozornost znovu věnovala Nyranovi.

Tak to bychom měli – jak se nám ta hierarchie konečně zase trošku vyspravila. Dvě Alfy, dvě Bety – to bylo hlavní, že jsme v tomhle měli teď plný stav. A další pozice pod námi byly také obsazeny všelijak a především spolehlivými vlky. Když se pak Awarak zmínil o tom, že na lovu byl Aki s námi, matně jsem si toho vlka vybavila. Ale jelikož byl v jeho skupině, tak si ho pamatoval lépe než já. Navíc tím, že údajně hned po lovu zase zmizel, se všechno vysvětlovalo. Kdyby se s nám zdržel a najedl se, možná bych jeho přítomnost zaznamenala důkladněji. Každopádně… Nováček, co se zapojil do lovu a pak zase hned zmizel… Také zajímavé.
Otráveně jsem pak zvedla hlavu k obloze. Déšť byl vytrvalý a neustával, navíc obloha byla tak tmavá, jako by se už nikdy nemělo rozednít. Asi jsme tu také seděli dost dlouho, protože naše kožichy byly celkem promáčené. Ovšem za malou chvilku se to trošku přeci jen změnilo, když se lehce oteplilo a mraky se mírně rozestoupily. Jelikož všude okolo nás to vypadalo stejně, dovtípila jsem se, že to má na svědomí Baghý. S úsměvem jsem kývla, měla dobrý nápad. Sama jsem byla tak zabraná do myšlenek, že mě ani nenapadlo, že bych mohla zkusit ty mraky rozehnat pomocí magie vzduchu. Vzápětí mě trklo, že jsme se mohli také zeptat, jestli neovládá magii počasí nebo země, aby mohla případně Awarakovi s jeho magií pomoci.
Než jsem však stačila něco říci, Awarak se Baghý svěřil se svým handicapem o výpadcích paměti, ačkoliv se mu to už dlouho nestalo. A nebyl si jistý, jestli už jí to neřekl. Naše milá Alfa to však nijak nekomentovala, zřejmě to nepovažovala za nějaký pádný důvod, aby si to snad s Awarakovým povýšením rozmyslela. Doufala jsem, že vážně mu ten klid a zázemí ve smečce pomohly, aby se mu ty výpadky už neopakovaly. Vzápětí k nám přišel jeden roztomilý malý vlček. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a celá jsem zjihla. Vlček se slušně představil ihned poté, co se přitulil ke své matce. Ta vzala představování do svých tlapek, nečekala, až to uděláme my s Awarakem. Na důkaz, že se jeho maminka nemýlí, jsem s úsměvem přikývla. “Těší mě, Nyrane,“ mrkla jsem na malého vlčka. Matka mu svěřila, že je prvním, kdo se oficiálně dozvěděl o tom, že já a Awarak jsme Beta pár. Nebyla jsem si jistá, jestli už mladík věděl něco o hierarchii, ale bylo víc než jisté, že o tom s ním a jeho sourozenci rodiče jistě mluvili.
Krátce na to se Baghý omluvila, když vysvětlila, že musí zachránit Erlenda, kterého momentálně šikanují její dcery. Zazubila jsem se. Moc dobře jsem si pamatovala, jak umí být mládež vytrvalá a neodbytná, sama jsem tehdy nebyla jiná. A ačkoliv jsem nevěděla, jací byli Baghý a Jinks jako malí, byla jsem si jistá, že jejich děti umí být pěkná kvítka. Navíc mlčenlivý strýček pro ně asi také musel být určitým způsobem záhadou. Na druhou stranu je nemohl ani okřiknout. Nebo na ně zavolat. Ale byla jsem si jistá, že jejich matka věděla, co dělá a že budou její děti s Erlendem v bezpečí.
Po očku jsem sledovala malého Nyrana, jestli zůstane s námi, nebo poběží s Baghý za svým otcem.

Souhlasně jsem přikývla slovům Alfy, protože to byla pravda – spontánní věci jsou zkrátka asi nejlepší. Věřila jsem na Osud a mou vírou je to, že všechno má svůj důvod a co se má stát, se stane. I když spoustu důvodů jsem nechápala. Ale musela jsem se s tím smířit – jakože moji rodiče se rozešli, matka smečku rozpustila, já se několik let toulala po boku Coedyho, než jsme se usadili ve Smrkovém lese, pak jsme se zase dozvěděli o obnovení Borůvkové smečky, za což nikdy nepřestanu být Taille a Stormovi vděčná, že jsem se vrátila domů a založila rodinu… A tak dále, a tak dále.
Ale něco mi říkalo, že nemluvila jen o našem vztahu, protože i její založení rodiny bylo evidentně dost spontánní. Věděla jsem však, že toho nikdy nebude litovat. A Baghý to jistě věděla také. Měla jsem tedy pak nesmírnou radost, když sdělila Awarakovi jeho povýšení na Betu. Tiše jsem pohlédla směrem k nebi a pak hlavu zase na okamžik pokorně svěsila, se zavřenýma očima. Doufala jsem, že tam někde nahoře moji rodiče jsou, sledují mě a jsou na mě hrdí. Dotáhla jsem to poměrně vysoko a rozhodně jsem se snažila na maximum, abych jim nedělala ostudu. Abych nadále dobře reprezentovala původního ducha zakladatelů Borůvkové smečky, i když jsem byla nejspíš už jedinou pokračovatelkou a… vesměs i pamětnicí, protože Blueberry už asi moc aktivním členem nebude.
Vrátila jsem se z přemýšlení zase zpátky do reality. Zavrtěla jsem ocasem, když Baghý promluvila na Awarakovu adresu, to mu určitě moc zalichotilo, i když to byla pravda. O své postavení se také náležitě zasloužil.
Souhlasila jsem také s tím, že teď tu snad po zimě zůstanou především loajální vlci. Přes zimu byl vlastně docela klid, zůstávaly tu stejné tváře. Nakrčila jsem čenich. “Ale připadá mi to jako nový trend, nebo jestli jsme na to teď měli jen smůlu, že sem nakráčelo několik nových členů a pak zase zmizeli jako pára nad hrncem…“ zamyšleně jsem pak přemítala o Akim, kterého Baghý zmínila. Opravdu s námi nikdo takový nešel, takže už to se mi nelíbilo. “Já bych možná dala i kratší lhůtu než do léta, protože tohle mě vážně nebaví,“ povzdychla jsem si otráveně. Vážně snad budeme muset být přísnější, nebo já nevím… Žádný způsob, jako prověřit loajalitu tuláka, jsem neznala. Mohl se tu dušovat, že bude dělat tohleto a támhle, pomáhat s tímhle a tamtím… Bohužel se však stávalo, že skutek pak utek. Nebo holt někoho přijmout jakože na zkoušku a pokud se nebude zapojovat do dění ve smečce, účastnit se lovu a nepomáhat s hlídáním momentálně jen Baghýiných dětí, tak prostě sbohem a šáteček.
Teď však byla na pořadu dne ještě důležitější debata – sice Jinks na pozici Alfy. Já i Awarak bychom s tím neměli problém, protože už tak bylo jasné, že ačkoliv má podporu v nás, rozhodně potřebuje po svém boku i partnera a druhého Alfu. Jen bylo zkrátka dost nestandardní, že to bylo takové náhlé. Věřila jsem však Baghýinu úsudku, jistě dobře věděla, proč si Jinkse vybrala a založila s ním rodinu, i když to asi bylo nečekané, nebo spíš spontánní, jak už jsem uvažovala předtím. “Rozhodně jsem pro, aby to aspoň zkusil. Asi to pro něj nebude ze začátku tak snadné, nevím, jakou pozici měl ve svém předchozím domově, ale… Rozhodně mu budeme k tlapce, kdyby něco potřeboval,“ mrkla jsem na Baghý i Awaraka. Věděla jsem, že učitelkou a mentorkou mu bude především ona, ovšem já aspoň tenhle les znala jako své tlapky. Souhlasila jsem také s tím, že stejně si bude muset sám vybudovat nějakou důvěru a také autoritu, i když není nijak zvlášť průbojný a ctižádostivý. “Asi jsi s ním na tohle téma nemluvila, bude tedy asi hodně překvapený, že,“ zazubila jsem se. Rozhodně se ale neměl čeho bát. Podporu bude mít.
Rozhlédla jsem se kolem, když se do mého kožichu lehce opřel jemný vánek, který přinesl kromě vůně blížícího se jara také švitoření dětských hlásků. Benjamínci tedy byli zřejmě někde poblíž. Lehce se mi sevřel žaludek a pomyslela jsem na to, jaké by to asi bylo, kdybych měla děti ještě jednou. Mrkla jsem jedním okem na Awaraka. Byla jsem si jistá, že by byl dobrý táta, a rozhodně by nás nenechal na holičkách.

Malá princezna byla ještě evidentně trochu zmatená tím, proč mi její maminka řekla „Betaranel“. S úsměvem jsem se tedy pustila do vysvětlování. “Asi možná řekla dohromady mou funkci a jméno, víš? Já jsem Beta a jmenuji se Aranel. Takhle to je.“ Řekla jsem a doufala, že jsem v tom udělala trošku jasno. No, bylo by vtipné, kdybych byla přejmenována na Betaranel, to bych měla jméno ještě delší, než mám teď. Ale byla jsem si jistá, že ještě takhle malá vlčata uvítají možnost zkrácení mého jména, na které jsem běžně slyšela.
Baghý mi vysvětlila, jak to bylo s vymýšlením jmen pro jejich děti. S úsměvem jsem přikývla. Každé znělo jinak a bylo zajímavě. To už k nám došel i Awarak. Chvilku se držel v pozadí, nechtěl nás vyrušovat, ale brzy se přeci jen přidal ke gratulaci a poznámkou o tom, že ta vlčata jsou vážně překvapivá novinka. V tom měl pravdu, ale rozhodně teď tu budeme mít zase veseleji. Já jsem s naší novinkou chtěla počkat, až si vyjasníme co a jak, ovšem můj drahý byl evidentně celý nedočkavý Alfě říct, že jsme pár a tak to také vybalil. I Baghý vypadala překvapeně, ovšem ne nepříjemně, takže se mi hned samozřejmě ulevilo, když nám gratulovala. Potěšeně jsem se uculila. “Děkujeme. Přišlo to tak nějak… spontánně,“ řekla jsem a znovu po očkem mrkla na dcerky Baghý, které momentálně okupovaly Erlenda, takže jejich matka měla čas se mnou v klidu mluvit.
Pak už jsme se konečně dostaly ke změnám ve smečce. Baghý mi vyjmenovala, kteří vlci od nás odešli. Matně jsem si vzpomínala, že nejen Tati tu nebylo vidět, ale také Jerry a ta mladá slečna Night, tiše jsem jen přikyvovala. Nebyla jsem si pak jistá, jestli jsem měla možnost se nějak víc seznámit s vlčicí, kterou našel Sigy, takže to nebyla až taková ztráta. Vzápětí už jsem však poslouchala, jak se naše mladá Maeve vyznamenala, když našla nějaké mladé vlče, které k nám přivedla. Dostala funkci učitelky a byla za zásluhy povýšena. Všechno jsem moc ráda slyšela, určitě si teď připadala Maeve nesmírně důležitá. “Tak to si určitě oprávněně zasloužila,“ souhlasila jsem. S tím malým vlčkem jsem ještě neměla možnost se pořádně seznámit, takže jsem se rozhodla, že to pak musím napravit. Přeci jen jsem také byla pečovatelka, takže kdyby Maeve si chtěla odpočinout a něco podniknout, byla jsem tu ještě já. A samozřejmě jsem byla k dispozici i Baghý, i když ta měla po smečce jistě ochotných chůviček dost.
Překvapeně jsem pak vykulila oči, když se Baghý zmínila, že chtěla na Gammu povýšit i Awaraka, ale vzápětí dodala, že pozice Bety bude oprávněnější. Mrkla jsem na svého partnera, který byl jistě překvapený, stejně jako já. Ale dozajista to bylo povýšení zasloužené. “No… Já to jistě schvaluji, rozhodně si to zaslouží nejen kvůli mně,“ řekla jsem s úsměvem. Měla jsem z toho vážně radost. Aspoň jsme teď byli pár na druhé nejvyšší pozici a byla jsem si jistá, že nepotrvá dlouho a na stejnou pozici, jako je jeho partnerka, bude i Jinks. Ostatně toho zmínila jako dalšího člena smečky, plus její děti, Ywrona a Cashmere. Na chvilku jsem se zamyslela, jestli jsme měly možnost se potkat, ale jestli ano, tak jen na chvilku. Také jsme se už konečně dostaly k tomu, jak je to s nováčky a jejich přijetím do smečky. Jen jsem tiše přikyvovala, protože jsem v tomhle naprosto souhlasila. Už mě také unavovalo, že si sem spousta vlků přišlo jen na chvilku ohřát zadek a vlastně se pak ve finále vypařili, aniž by se kdy zapojili do nějakého chodu smečky, nebo se účastnili lovu. Takže tohle bylo rozumné řešení. “Ano, souhlasím. Bylo tady toho v poslední době dost, takže uvidíme, co se tu vyskytne na jaře, zda někdo, kdo jen neslibuje, ale také něco ve smečce udělá,“ dodala jsem a byla ráda, jak se ve všem shodujeme. Ohledně jejího rozhodnutí, že Nori bude Omegou, jsem nic neměla, i když možná také bylo zbytečné, aby tu zůstával, na druhou stranu dodala, že je její dobrý přítel. Pohodila jsem hlavou. “Když bude chtít si polepšit, vždycky se může začít snažit,“ dodala jsem jen. Dál jsem se dozvěděla o Adiramovi, který je momentálně Deltou, ale moc mu nerozumí. No, asi ho znala lépe než já, takže jsem nemohla moc o něm soudit, i když na mě tenkrát moc dobrý dojem neudělal, když přišel oznámit smečkový lov. Teď byl někde na toulkách s jedním z vlčat.
Na závěr ještě přišla věc, která se týkala Jinske. Jasně, byl teď Kappou, jako každý nováček, ale Baghý pochopitelně chtěla, aby byl na stejné pozici, jako ona. Chtěla však vědět náš názor, kdy by byla vhodná doba. Mrkla jsem po Awarakovi. No, tohle byla docela zapeklitá věc, protože jsem s tím zkušenost neměla – vždycky smečku vedl pár, který ji většinou založil, jen u nás to v poslední době bylo krapet jinak. “No… Upřímně řečeno, v tomhle nemám žádnou zkušenost…“ začala jsem váhavě. “Ale věřím, že jako tvůj partner a otec vašich dětí nebude z těch, že by za chvilku vzal roha,“ pokračovala jsem a mrkla na Awaraka, jestli mě nějak doplní.

Zatímco jsem se pomalu vzpamatovávala v překvapení, Baghý v mezičase vysvělila, že její děti jsou celkem čtyři a jejich otcem je skutečně Jinks, jak mě na chvilku napadlo. A narodili se také poměrně nedávno, na začátku zimy. Konečně jsem to tak nějak zpracovala a širokým úsměvem si začínala prohlížet její dvě princezny. “Tak to moc gratuluji. Jsou krásní a jména jsou tedy vskutku originální,“ řekla jsem a znovu si je v duchu promítla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Sestřičky si byly docela podobné, i když jedna trošku světlejší. A také se zdálo, že jedna je zvědavější, ta druhá byla poněkud odtažitá, pořád se držela u matky, ale samozřejmě jsem jí to neměla za zlé. Zvědavější ze sestřiček měla evidentně zmatek v tom spojení mé pozice a jména. Baghý ji s úsměvem opravila. “Jsem Aranel, ale můžeš mi říkat Nel, je to kratší,“ mrkla jsem na ni a zavrtěla ocasem. Pak jsem pohlédla na její sestru, která přišla blíž a pozdravila, nicméně o mě se moc nezajímala, vydala se rovnou k Erlendovi, který ostatně bych jejich příbuzným. Proto jsem jí na pozdrav stihla jen kývnout, beztak si mě moc nevšímala.
Znovu jsem tedy věnovala pozornost Baghý. “Uf, tak to je asi největší z novinek,“ řekla jsem s úsměvem. Už jsem snad ani nečekala, že by mohla být ještě nějaká větší pecka. Leda tak, že z Jinkse by udělala rovnou Alfu, ale to samozřejmě nebylo možné, takže… Snad další překvapení z její strany nebylo na programu dne. “A co dál nového? Respektive, chtěla jsem vědět, jestli jsi udělala nějaké změny v hierarchii, abych o tom věděla. A jestli ještě přijímáme nové členy?“ Zeptala jsem se rovnou na to nejdůležitější, co jsem měla momentálně na srdci. Po očku jsem přeci jen občas mrkla po benjamíncích naší smečky. Bylo fajn, že po dlouhé době se tu narodila vlčata, v posledních letech jsme tu přivítali jen několik sirotků. Na okamžik jsem ještě věnovala rychlý pohled Awarakovi, který se držel opodál, co na tu novinku bude říkat on. Byla jsem si jistá, že také je jistě velice překvapený, ale na druhou stranu bude také jistě rád, že se nám smečka rozrostla o další členy. “Dlouho jsem tu neviděla Tati, je s námi ještě vůbec?“ Zeptala jsem se na vlčici, kterou jsem neviděla… Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy a něco mi říkalo, že jedno z těch prvních sirotků, které jsme tu přivítali a ujali se jich, už si také nejspíš šlo po svých.