Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlastně jsem se ani nedivila, že Awarak vyjádřil svůj názor obejít se bez návštěvy Smrti, pokud to nebude nezbytně nutné. Nebylo vážně o co stát, chtělo to hlavně pevné nervy a umět vyjednávat. A kdo ví, třeba teď už byla zase o něco horší… Rozhodně určitě nebylo v její moci, aby byla hodnější, že. Kdo ví, jak jednala s jednotlivými vlky, možná některým vyprášila kožich, aniž by jim pomohla, ačkoliv jí nabízeli křišťály. Nebo si sbalila drahokamy a nic nesplnila… Sice já takovou zkušenost naštěstí neměla, možná byla i spravedlivá, ale bylo holt nutné čekat od ní nečekané. “Ona i děsivě vypadá. Pokud se dobře pamatuji, je celá černá, ale má zářivě zelené oči, drápy a ocas. A nepříjemný skřípavý hlas. Ale nedivila bych se, kdyby třeba svůj vzhled změnila, aby třeba vypadala děsivěji,“ dodala jsem ještě k tématu tohoto mocného stvoření. Jen jsem doufala, že její bratr bude vypadat úplně jinak – třeba bude bílý jako já a mít nějaké vesele zelené oči, ne tak jedovatě, jako Ona. Inu, to se dozvíme, až budeme na návštěvě u něj.
Co se naší milé Alfy týkalo, ani jeden z nás nevěděl, kde a jak přišla ke svým křídlům, rozhodně jsme se jí na to mohli později zeptat. Noriho si můj černobílý společník vybavoval, ale nevěděl, co je na něm zvláštního. Zřejmě ho neviděl ještě déle než já. “Nu, když jsem ho viděla naposledy, na svém černém kožichu měl krásné zlaté odznaky. A mezi ušima takové malé rohy, co vypadaly, jako kamzičí,“ vysvětlila jsem. “Třeba je teď nemá vůbec, nebo jsou ještě větší,“ zapřemýšlela jsem a při té představě se ušklíbla. Kdybych snad měla vidět vlka, který má třeba parohy jako jelen… To byl asi vrchol bizarnosti, ostatně jako vlk s křídly. Rozhodně to obojí mohlo být ku prospěchu, ale tohle bylo přeci jen na mě moc, ale nebylo v mé kompetenci do toho někomu mluvit, takže když jsem jednala s Alfou, raději jsem dělala, že ta křídla nevidím.
Teď jsem však spokojeně spočívala vedle… No, svého milého, už jsem ho tak mohla vlastně nazývat. Souhlasil s tím, že je nutné čerpat síly, protože kdo ví, co nás ještě může čekat. A začal sypat možné nepřízně, hlavně počasí. Znepokojeně jsem se na něj podívala. “Radši to nepřivolávej,“ řekla jsem. Po té sopce bychom asi mohli čekat cokoliv, ale já doufala, že teď už nás čeká podzim, který teda nemám moc ráda, pokud často prší, je mlha a plískanice, obloha je zamračená a smutná, stromy ztrácejí listí… Sice jsem chápala, že si příroda musí přes zimu odpočinout, aby zase na jaře mohla vesele hrát svými barvami, ale zkrátka mi to chybělo. Ovšem momentálně jsem ani nevnímala, že je tma jako v pytli a poněkud se ochladilo. Navíc když jsme byli k sobě přitulení, hřáli jsme se navzájem. “Zač mi děkuješ?“ Zeptala jsem se zvědavě, když z ničeho nic zazněla slova díků, která pronesl. Neodolala jsem a znovu mu olízla čenich.

Mohla bych vyprávět Awarakovi o sobě či o svých dětech do aleluja, ale byla jsem si jistá, že to bych ho nejspíš unudila k smrti. Ono stejně nebylo o co stát. Žádná dramata, snad kromě té obří záplavy, jsem nezažívala. Možná někdo, a třeba i on sám, měl něco za sebou zajímavějšího. Nechtěla jsem však vyzvídat, kdyby mi něco chtěl říct, tak by to určitě zmínil. Nicméně takové uvolněné tlachání nám přišlo celkem k duhu. Vlastně jsem i úplně nezapomněla, že bychom se mohli jít podívat na nějakou jinou stranu lesa. Každopádně když jsem si to tak nějak zase uvědomila, napadlo mě se rozhlédnout kolem sebe. Nejspíš to Awaraka také napadlo, všimla jsem si, jak čenichal kolem sebe. Takže jsem ho napodobila. Vzduch byl mnohem čistější, dokonce i obloha byla v normálu… Vypadalo to, že nebezpečí pominulo. Dost se mi ulevilo. Nejspíš se sopka zase uklidnila, tedy nám tady už nic nehrozilo.
Dál jsme se dostali k tomu, že jsem Awarakovi vysvětlila, co Život umí. Nebo respektive že nám může pomoci vylepšit naše dovednosti. Souhlasně jsem přikývla, když se můj společník zmínil o tom, že i jméno toho vlka zní lépe než jeho sestry. “Je to už docela dlouho, u ní byla naposledy, to ještě jsem ani neměla děti, ale je podlá a zákeřná. Nicméně pokaždé mi pomohla, samozřejmě nechtěla to zadarmo, musela jsem jí za to dát nějaké křišťály a drahokamy,“ zmínila jsem další zkušenost. “Tak myslím, že ani její bratr nebude pomáhat vylepšovat zadarmo, ale určitě bude přívětivější než ona. Uvidíme, až tam dojdeme,“ dodala jsem zamyšleně. Další Awarakova úvaha byla zajímavá – totiž, když nám může pomoci s fyzičkou, jestli to umí i se vzhledem. Kde jinak by Baghý vzala svá křídla? No… Vlastně mě ani nenapadlo nad tím nějak přemýšlet. “Myslím, že se zmiňovala o Smrti, že má na svědomí ta křídla. Nicméně nevím, moc vlků s takovými… anomáliemi… neznám. Těžko říct, zda je to vesměs na jejich vlastní žádost, aby vypadali výjimečně, nebo u někoho to může souviset se speciální magií. Vezmi si například Noriho,“ vzpomněla jsem si na člena naší smečky, který vypadal také dost netypicky. Jen jsem kradmo pohlédla na Awaraka, jestli si jmenovaného vybaví, pokud ho vůbec zná, protože ten se také na území smečky příliš nevyskytoval. Každopádně jsem byla připravena mu kdyžtak pomoci a Noriho popsat. “Ale i kdyby, co bys chtěl na sobě měnit, vypadáš dobře tak, jak jsi.“ Mrkla jsem na něj a mávla ocasem.
Následující chvíle byly absolutně jiné. Výjimečné. Aspoň mě to tak připadalo. Vzájemné vyznání o našich citech a nesmělé doteky… Jako bych zase byla o víc než polovinu mladší. Bylo to samozřejmě jiné než tenkrát, aspoň co jsem si tak matně vzpomínala. Tohle bylo přeci jen o něco rychlejší, protože tenkrát jsem s Coedenem trávila vlastně veškerý svůj čas, kdežto s Awarakem tak nějak nárazově a teprve před několika dny jsme měli možnost spolu strávit více chvil. Tedy než nám původní plán se trošku toulat po okolí zatrhla činnost sopky. Ovšem teď jsme možná mohli pomýšlet na to, že bychom to zkusili znovu, když se situace uklidnila a vrátila do normálu. Ale teď jsme se od sebe nějak nemohli odtrhnout. Awarak se ke mně přitiskl a já si v klidu užívala jeho blízkost, zatímco jsme si navzájem vrývali do paměti vůni svých kožíšků. Shodli jsme se na tom, že lovit můžeme jít později. No, možná bude i lepší pomalu vyrazit pak na smečkový lov, protože podzim byl tu, takže bylo pomalu načase doplnit zásoby na zimu.
Z přemýšlení o lovu mě vytrhl Awarakův pohyb, když otočil hlavu a rozhlédl se. Než jsem se stačila na něco zeptat, zvedl se. Zvědavě jsem ho pozorovala modrým pohledem. Udusával nějaký důlek, který objevil pod stromem. Za chvilku už mě vybídl, zatímco sám ulehl, abych se k němu připojila. Neváhala jsem a došla k němu. “Načerpáme síly, které jsme ničím nevysílili,“ řekla jsem se smíchem a plácla sebou vedle Awaraka. Olízla jsem mu tvář, položila mu hlavu na hřbet a přimhouřila oči, ale spát se mi nechtělo. Jen ještě chvíli si užívat ty chvilky o samotě, kdy jsme mohli naplno vnímat jeden druhého, užívat si svou blízkost a vlastně ani nic neříkat, protože slova byla zbytečná. To příjemné šimrání v břiše neustávalo a ani mi to nevadilo.

“No právě. A s námi si rodiče taky užili. Já jsem byla pěkné kvítko. Ačkoliv jsem byla holka, nejčastěji jsem se prala se starším bratrem Arnarmem spíš já než mladší Daichi,“ řekla jsem svou dávnou vzpomínku na dětství. “Taky jsem byla dost drzá a takový… Všeználek. Ještě štěstí, že žádné z mých tří dětí nebylo v pubertě, jako jsem byla já, protože to bych asi… No, zešedivěla asi ne, protože jsem bílá, což je docela dobrá výhoda, že skryju známky stáří, ale… Možná bych z toho měla minimálně tik,“ řekla jsem se smíchem. Možná že jsem měla jen štěstí na to, že když byli doma, tak byli relativně hodní, i když samozřejmě nějaké to zlobení a odmlouvání se dostavilo. To byla klasika. Ovšem byla jsem si jistá, že jsem z nich vychovala správné a odpovědné jedince se srdci na pravém místě. Škoda jen, že jsem neměla možnost shledat se i se svými dcerami, aspoň na chvilku, jako před časem s Aithérem, abych věděla, že jsou živé a zdravé a mají se dobře. Případně že mají partnera, nebo dokonce i děti…
Radši jsem přestala přemítat a zase naslouchala Awarakovu příjemnému hlasu, kterak zmiňoval, že snad na žádného násilníka nenarazil, když neobjevil žádné šrámy, jizvy, chybějící trsy chlupů nebo tak. A pokud utrpěla jeho psychická část, bylo mu to jedno. No, možná, pokud se mu tohle stalo, měly jeho výpadky paměti celkem milosrdný lék na nějakou hodně nemilou událost. Jinak zraněná duše samozřejmě bolí víc než zraněné tělo, které se časem zahojí, i když si třeba nese památky v případě jizev nebo dokonce takového zranění jako bylo chybějící kus ucha nebo kulhající tlapka.
Awarak mi přesněji popsal, jak je to s tím zjevováním sovy. Chápavě jsem přikývla, teď jsem tomu rozuměla lépe. Ovšem těžko říct, co mu tím ten tvor chce nebo chtěl sdělit. Já jsem se přeci k jeho minulosti nijak nepojila, aby mu tak chtěl dát najevo, že jsem byla jeho kamarádka, na kterou zapomněl, nebo tak. Anebo že by ukazovala, komu věřit a komu ne, to byla taky hloupost. Awarak však souhlasil s tím, že bychom se mohli k Životu vydat společně. Souhlasně jsem přikývla. “Já jsem u něj také nikdy nebyla, ale měl by žít někde na jihu. Optáme se potom Baghý, určitě nás nasměruje přesněji,“ řekla jsem. A možná by nebylo špatné se tam vypravit ještě před začátkem zimy, abychom byli pak v nečase v bezpečí lesa. A kdo ví, co by nás cestou mohlo potkat a zdržet, uvažovala jsem ještě v duchu. Opětovala jsem pak jeho pohled a nesměle se uculila jeho tvrzení, že neví, co bych chtěla na sobě vylepšovat, vždyť jsem hezká. “No, děkuji za kompliment,“ řekla jsem, ačkoliv jsem původně chtěla jeho poznámku bagatelizovat. “Nicméně Život by měl pomáhat s vylepšením jednak dovedností, takže bychom mohli být rychlejší, vytrvalejší nebo obratnější. A snad i s uměním ovládání magií,“ začala jsem uvádět věci na pravou míru. “To teda zvládá i jeho sestra Smrt, párkrát jsem u ní také byla,“ otřásla jsem se při té vzpomínce. “Každopádně Život by měl být milý a přívětivý, takže by snad i v dobrém mohli ti poradit, co znamená to zjevování se sovy a jak s tím pracovat. Samozřejmě to nebude zadarmo,“ pokračovala jsem. Ovšem ještě bližší info budeme muset od někoho ještě zjistit.
Docela mě potěšilo, a vlastně uklidnilo, že se Awarak neodtáhnul, když jsem mu přejela čenichem v srsti. Takže jsme to oba cítili stejně. Vlastně jsem pak chvíli ani nevěděla, jestli mám něco říkat, i když slova mi v tu chvíli přišla zbytečná. Když jsem se ale přeci jen na okamžik odtáhla já, celý se zakoktal rozpaky. Vlídně jsem se na něj culila, nebo aspoň jsem si to myslela, možná jsem se spíš křenila jak měsíček na hnůj. Překvapeně jsem zamrkala, když pak řekl, že mě má rád. Tedy, asi jsem nemusela být překvapená, když jsme teď měli takovou intimní chvilku, která určitě něco znamenala, ale… Spíš jsem jen nečekala, že to řekne nahlas. Odkašlala jsem si. “Taky tě mám ráda, Awaraku,“ špitla jsem. Trošku jsem měla obavu, že mi snad z toho štěstí selže hlas a zamotá se mi hlava. Lehce mi pak olízl tvář. Znovu jsem se usmála, teď už snad i o něco přirozeněji, než před chvílí. Můj společník sice navrhnul, že bychom mohli jít něco ulovit, jestli se mi chce. Ostatně jsem to sama navrhovala, ale… Jestli se mi něco nechtělo, tak rušit tenhle výjimečný moment. Přeci jen jsem potřebovala hlavně tohle všechno postupně vstřebat a nebyla jsem si jistá, jestli by mé v tuto chvíli pomatené smysly reagovaly správně. “Možná později,“ hlesla jsem, dodala si odvahy a olízla mu čenich. Už jsem si vážně myslela, že tohle už nikdy nezažiju. Kor na svá stárnoucí kolena. Ale Osud byl asi přívětivý a poslal mi do cesty někoho, kdo bude po mém boku jako můj partner, jako má podpora.

Snažila jsem se vnímat okolí a Awaraka stejnou měrou, ale nebylo to snadné. I když aspoň to, že tu byl relativní klid, až na ten nepříjemný zápach, na který jsme si přeci jen už krapet zvykli, nebo aspoň já, takže mě to nedráždilo ke kašli a kýchání tak moc, takže svému společníkovi jsem mohla dopřát sluchu. S úsměvem jsem poslouchala, jak jeho a sourozence maminka vychovávala, vlastně jsem obdobně vedla své děti i já. Chápavě jsem přikývla jeho slovům o škádlení se, ale nikdy to nebylo myšleno ve zlém. Stejně tak jsem to měla já se svými sourozenci. “To jsou moc dobré vlastnosti, které vám maminka vštípila, své děti jsem to učila stejně. I nás to rodiče učili, ovšem… Všechno jsme pochopili až jako dospělí,“ dodala jsem a zahleděla se do dálky, jako bych si snad mohla vybavit lekce slušného chování, které jsme poslouchali spíš na půl ucha, protože s Arnarmem jsme měli nejvíc napilno se škádlit a pošťuchovat. Tyhle bezstarostné chvíle však vážně odvál čas. “Mně se takové chování taky nelíbí, naštěstí jsem měla víceméně štěstí na přívětivé vlky,“ poznamenala jsem k Awarakově povídání o tom, jak se někteří tváří jako kamarádi, ale za zády tě pomluví. Můj společník však také naštěstí nenarazil na někoho, komu by musel vytknout jeho chování. I když jsem tedy kdysi měla určité výhrady ke Kaye, která se k Maeve ne vždy chovala slušně, nebylo to nic, kvůli čemu bych došla k závěru, že se k ní raději nebudu znát. A vlastně podle posledních informací se ty dvě spolu docela sblížily. Možná to zkrátka bylo tím, že Kaya neměla moc v lásce vlčata a Maeve teď už byla dospělá slečna.
Koutkem oka jsem zavadila o Awaraka a nasadila tázavý výraz, ale pak jsem se také zasmála, když se mě ptal, jestli to náhodou nejsem já, komu slíbil, že mi uloví něco k snědku. Zavrtěla jsem hlavou. “Ne, to byl nejspíš někdo jiný. Ale možná bychom se mohli poohlédnout po nějakém zajíci nebo lasičce, abychom se posilnili,“ navrhla jsem, ovem nebyla jsem si jistá, jestli by byl náš lov úspěšný. Nicméně pokud to nezkusíme, tak to nezjistíme, že.
Následovaly tipy, co by mohlo znamenat to, když někoho prvně vidí a nad ním je vidět sova, nebo aspoň její část. Tedy, nic jiného než speciální magie, mě vážně nenapadlo. Vysvětlil mi, že ho doprovází silná bolest hlavy. Čím víc toho vlka poznává, tím víc je z ptáka vidět, a bolest je intenzivnější. Zachmuřila jsem se. To tedy je dost zvláštní a nepříjemná speciální magie, ale možná je to tím, že ji ještě neumí ovládat. Kdyby se to naučil, možná by ho ta bolest pak přešla. “No, může to tak být, ale to bych spíš čekala, že se objeví jen u vlků, které jsi poznal v minulosti, a pomohla by ti vzpomenout si,“ promluvila jsem zamyšleně. “Takže když nás ve smečce znáš, sovu vidíš celou, nebo už vůbec?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a doufala, že to stvoření nevidí, protože to bylo znamenalo, že by měl neustálé bolesti hlavy. Ovšem to by mohlo pomoci s tím, že by si zvykl a postupně zjišťoval, co se děje, co to znamená. Tiše jsem si povzdychla. Nikdo jiný, než Život mě nenapadal, kdo by mu mohl poradit. Protože ačkoliv já sama žádnou speciální magií nedisponovala, aspoň jsem tedy o žádné nevěděla, věděla jsem, že každá je jiná a specifická, takže každý reaguje v začátcích jinak. “Ale vážně bude asi nejlepší, až se situace uklidní, stavit se za Životem, ten ti jistě rád poradí. Ostatně, taky bych se za ním mohla vypravit, ráda bych se s ním seznámila a s jeho pomocí také něco na sobě vylepšila,“ dodala jsem a odmlčela se.
Skoro jako bych v té chvíli slyšela hlasitý tlukot svého srdce. Bylo mi v tuhle chvíli po Awarakově boku vážně fajn a byla jsem ráda, že předchozí mé gesto, kdy jsem se o něj opřela, mu nepřišlo nepříjemné a neodsunul se, takže jsem nenápadně nasávala vůni jeho kožichu, která byla už také cítit sladkými plody mého rodného lesa, a jemuž se také stalo domovem. Ani jsem nevnímala, že se lehce mísí s pachem kouře, stejně jako tomu bylo u mě. “Budu si to pamatovat,“ řekla jsem tiše zastřeným hlasem, kdy mi Awarak poděkoval za to, že jsem ho vyslechla a nabídl mi, že mi kdykoliv bude nápomocem s čímkoliv. Lehce drcnul do mé bílé hlavy tou svou tmavou s přátelskýma očima. Byly zlatavé, ale pochopitelně úplně jiné, než Coeden. Nenápadně jsem se zamračila, bylo teď naprosto nevhodné vzpomenout si na svého ex, takže jsem hned zase ty myšlenky zaplašila. Tohle bylo jiné, i když jsem si zase připadala jako mladá vlčice, která má život před sebou. Vůbec mi nepřicházelo na mysl, že jsem už vesměs poněkud starší generace, která by snad mohla být už i babičkou. A možná i jí je, ale neví o tom. Kdo ví.
Abych tedy Awaraka ujistila, že já to cítím podobně, možná stejně, lehce jsem mu přejela čenichem v srsti na krku. Vypadalo to, že i on je poněkud v rozpacích. Nechtělo se mi rušit tuhle příjemnou a docela intimní chvilku, ale… Chvilku jsem přeci jen vyčkala, jestli ještě nějaké rozpačité gesto náklonnosti přijde, nebo raději půjdeme zkusit ulovit něco k snědku, jako jsem předtím navrhovala.

“Nemáš vůbec zač,“ usmála jsem se na svého společníka a lehce mávla ocasem na důkaz svých slov. Měla jsem takový zvláštní pocit kolem žaludku, možná nějaké zašimrání, či chvění… Bylo to už dávno, co jsem měla k někomu ze smečky blíž, nebo vůbec k nějakému jinému vlkovi, než byl Coeden. A dobu, kdy jsem tohle zažívala s ním, jsem už dávno zapomněla. I když možná by se mi to časem vybavilo… Vlastně jsem se cítila nesmírně poctěně, že se mi Awarak svěřil. Podle svých vlastních slov však nikdy dřív neměl problém o tom mluvit. Na to jsem tiše pohodila hlavou, možná se jen změnily jeho priority, nebo se holt začal za svůj problém stydět… Nebo o tom prostě jen nechtěl říkat každému, jen tomu, kdo si to podle něj zasloužil vědět… Důvodů mohlo být spousta, ale o tom se mi teď nechtělo polemizovat. Bylo mi jedno, jestli to řekne ještě někomu jinému ze smečky, prostě já měla trošku i pocit výjimečnosti, že jsem se stala jeho vrbou. Dávno tomu, co se mi někdo svěřoval a já mu mohla poradit, nebo ho aspoň vyslechnout. Ačkoliv já jsem se v tomhle ohledu vůbec nezměnila, dál jsem zůstávala spolehlivou postavou, které můžete svěřit cokoliv a spolehnout se, že bez vašeho svolení to neřeknu nikomu.
Mezi řečí jsem se stále snažila napínat sluch, jestli nezachytím něco nezvyklého, nebo volání Baghý, abychom se vrátili. Zatím se však stále zdálo, že je jakýs takýs klid. Na čich se však stále spoléhat nedalo, a ani pohled na oblohu nám nic neřekl. Napadlo mě, že bychom se možná mohli přemístit na Vyhlídku, tam bychom možná viděli, co se děje v okolí. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že možná kvůli tomu dýmu neuvidíme moc daleko a mohlo by se nám hůř dýchat. Takže možná bude lepší zůstat, kde jsme.
Znovu jsem soustředila svou pozornost na Awaraka. Mrzelo ho, že za tu dobu, co je ve smečce, mi to neřekl, ale nad tím jsem mávla tlapkou. Byla to jeho věc, kdy se rozhodne to říct a komu. Dál jsem se dozvěděla, že se mu výpadek paměti stal s Norim, ale ten mu naštěstí pomohl. Došlo také k vysvětlení, proč neznal jméno mého syna. Bylo mi to sice trošku podivné, ale já už sama bych nedala dohromady spoustu jmen, ale já byla na druhou stranu o něco starší než Awarak a také jsem už potkala dost vlků. Matně jsem si vybavovala jména členů původní smečky, kteří u nás byli krátce, ale ty nejdůležitější jsem nezapomněla nikdy.
Zajímavé bylo, když se zmínil o tom, že si sice nepamatoval Aithérovo jméno, ale pamatoval si, že mu slíbil ochranu. “Inu, asi jsi zásadový vlk a plníš sliby, i když už nevíš, jaké a komu.“ Řekla jsem zamyšleně. Legrační to nebylo, spíš bych měla strach, aby ho někdo nevyužil a nechtěl po něm něco… Nepříjemného nebo nepěkného, třeba někomu ublížit. Ale to snad by neudělal, že by něco takového slíbil. Vzápětí přišla další zajímavost v podobě toho, že když potká vlky, kteří ho znají, tam jim nad hlavou létá jakýsi pták, snad sova, ale někdy jen jeho část, někdy je celý. Zatím ale nepřišel na to, proč tomu tak je. “To by mohlo souviset s nějakou tvou speciální magií, kterou máš, ale zatím o ní nevíš,“ zamyslela jsem se nahlas. Nic jiného mě totiž nenapadalo. Ale s magií halucinace to podle mě nesouviselo, to vypadá přece jen jinak. Jen jsem hned nevěděla, jak by mohl přijít na to, co to znamená. Snad jen se soustředit, když toho ptáka uvidí, jestli pak něco dělá, případně, jestli komunikuje. Nebo se zastavit za Životem, který byl, jak jsem věděla, hodným bratrem Smrti, takže by určitě mu poradil, co a jak a nedělal by si z něj šprťouchlata, jako třeba ulovit toho ptáka k večeři či něco na ten způsob. “Stává se ti to i u někoho ze smečky? Možná by se s tím dalo pracovat, třeba když se budeš hodně soustředit, tak by se třeba objevil déle, nebo celý… Nebo by možná zvládl komunikovat,“ začala jsem nahlas vyjmenovávat to, co mě napadlo.
Na otázku, zda mě moc nezahlcuje, jsem zavrtěla ocasem a povzbudivě na něj mrkla. Vůbec mi to nevadilo, ostatně byla jsem zvyklá od Maeve na přehršel informací a otázek, i když tohle bylo něco jiného a hlavně výjimečného, protože Awarak se mi svěřoval. Zmínil se o tom, že to bude asi tak rok, co neměl výpadek, takže nejspíš většinu doby, co byl v Borůvkové smečce. Nebo možná všechnu, protože jsem byla ostuda a nepamatovala si, jak dlouho tu přesně s námi je. Ale to jsem si nemohla pamatovat snad u nikoho, protože nás v tuhle dobu bylo celkem hodně. A bohužel se tu i dost vlků jen ohřálo a zase odešlo, jako třeba Sigy a jeho rodina. Takže možná vážně to bylo zlepšení, jak se domníval. “Třeba je to i tím, že smečka ti dává pocit bezpečí a ty výpadky mohou souviset s psychikou, to je docela složitá věc,“ zmínila jsem nahlas svou předchozí domněnku. Vysvětlil mi, jak se to vlastně stalo – když u nich doma byli napadeni medvědem během lovu a on utrpěl zranění hlavy, když narazil do stromu. Stáhla jsem ocas, přitiskla uši k hlavě a zatvářila se lítostivě, to muselo asi být hodně bolestné a nepříjemné. Vystopovala jsem pak Awarakův pohled k jeho vlastní zadní noze, kde byly vidět staré jizvy. Možná jsem si jich kdysi všimla, možná také ne, ale byla jsem zvyklá, že spousta vlků má všude možně různé šrámy, jizvy či znamení, takže jsem se naučila vesměs to přehlížet, protože to nebylo důležitě.
To byl tedy asi závěr, aspoň jak se sám Awarak zmínil. Tiše jsem vydechla, aby si nemyslel, že mě nudil, nebo tak. “Nemusíš se omlouvat, je to tvoje věc, komu se svěříš a kdy,“ usmála jsem se na něj povzbudivě a znovu se lehce opřela o jeho rameno. “Já si toho nesmírně vážím, že jsi uznal za vhodné to říct mně,“ zopakovala jsem ještě jednou svá slova. Na chvíli jsem se odmlčela. Nebyla jsem si jistá, jestli bych se měla začít svěřovat já jemu, i když by to bylo fér. Ovšem co bych mu asi tak řekla… Rozmazlená a drzá dceruška Alf, zakladatelů Borůvkohé smečky, co se časem srovnala, pak se zamilovala a po rozpadu se s milým potulovala, než na nějakou dobu složila hlavu v jiném domově, načež hned jak zjistila, že se ta původní smečka obnovila se šmahem vrátila zpátky a založila rodinu, a i když si myslela, že bude s partnerem šťastně žít až na věky, bylo z toho kulové, protože sotva děti povyrostly, tatínek se zdejchnul beze slova rozloučení, jako to kdysi udělal můj otec mé matce, ale prostě od té doby žiju v téhle smečce a hodlám tu i zemřít… Nic moc zajímavého. Něco už ale přeci jen věděl, zmiňovala jsem se v kostce o historii smečky a Awarak snad byl také tehdy přítomen. Ovšem kdyby se na něco chtěl zeptat, rozhodně bych mu popravdě odpověděla.

Chvíli jsem hledala očima modré nebe, ale to jsem si mohla nechat zdát. Obloha byla podivně temná, a ačkoliv se o slovo hlásil nový den, byli jisté, že čisté oblohy a hřejivého slunka se nejspíš hodně dlouho nedočkáme. Vlastně nebylo jisté vůbec nic. Možná jen to, že nevíme, co se děje a co nás čeká. A možná také to, že když budeme držet všichni pohromadě, tak to všechno jistě zvládneme.
Hledat něco po čichu nemělo snad ani cenu, všechno bylo cítit stejně – nepříjemným štiplavým kouřem, který v čenichu dráždil ke kýchání a v plicích ke kašlání. Awarak proti mým návrhům nic nenamítal, ani nic nedoplnil, takže se mnou nejspíš tiše souhlasil. Jen jsem doufala, že nemá strach něco říct nebo tak. Zase tak drsná a nekompromisní Beta, kterou ostatní nezajímají, a ani jejich názory, jsem přece nebyla. Kráčeli jsme chvíli mlčky lesem. To hučení větru v korunách stromů bylo také dost nepříjemné. Kolikrát jsem musela sklonit hlavu a uši jsem měla přitisknuté k hlavě. I když teď už ten vítr mírně polevil, a ačkoliv některé stromy při ohýbání se trošku sténaly, zdálo se, že aspoň tohle nebezpečí bylo zažehnáno. No fajn, tak aspoň nám momentálně nehrozí, že nám spadne na hlavu strom, pomyslela jsem si trpce. Chtěla jsem rozvíjet svůj nápad o návštěvě Asgaarského lesa, ale z myšlenek mě vytrhnul hlas mého společníka, který se ujišťoval, že hlas, který jsme předtím slyšel, patřil Maeve. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, to bylo naše mladé třeštidlo Maeve,“ potvrdila jsem ještě jeho domněnku souhlasně. Docela mě mrzelo, že jsme neměly čas si popovídat, protože jsme se dlouho neviděly, ale jistě budeme mít ještě dost příležitostí, až se celá situace uklidní… Jen se nedalo odhadnout, jak dlouho to potrvá.
“To bych také ráda věděla, co se děje, můj drahý příteli,“ reagovala jsem na Awarakovu úvahu, čím jsme přírodu mohli takhle naštvat. Vlastně mi to přišlo skoro jak i hříčka samotné Smrti, ale ta by si snad vymyslela ještě něco drsnějšího. Léta jsem u ní nebyla, ale bylo mi jasné, že se jistě nezměnila. A tohle by jí bylo podobné, že by přivolala výbuch sopky nebo něco takového. Mohli jsme se však jen domnívat, zda v tom má tlapky, nebo ne. Nebo je to dílo samotné přírody. Tahle nevědomost byla vážně nervy drásající.
Dál jsem se bedlivě rozhlížela po okolí. Na okamžik jsem i zvedla uši do normální polohy, abych případně zachytila nějaký nezvyklý zvuk. Zdálo se však, že je tady klid a bezpečno. To mě trošku uklidnilo. Zachytila jsem však Awarakův pohled, který vypadal poněkud váhavě a odpovídal i tomu chvějící se hlas, když promluvil. Snažila jsem se nedat najevo, že mě trošku polekal a tiše jsem čekala, co z něj vypadne. Přikývla jsem, abych ho vybídla, aby pokračoval a má mou plnou pozornost, protože je něco, co mi chtěl už dávno říct, ale neměl příležitost. Nu, teď jsme byli sami, stejně jako předtím u jezera, jenže tam jsme si chvilku hráli, takže možná by se svěřil už dřív. Ale to nebylo podstatné. Hlavně, že se k tomu odhodlal už teď. Překvapeně jsem rozšířila oči, když se mi svěřil, že trpí na výpadky paměti. Musela jsem se ještě malinko snažit, aby mi nespadla i tlama. Vysvětlil mi, že se to stane z ničeho nic a neví, kdy to přijde. Vzápětí jsem pochopila, proč mi to říká – tyhle události by nejspíš mohly výpadek paměti způsobit, a tak mě varoval předem. Nebo spíš mě požádal, abych se na něj nezlobila, kdyby mě nepoznával. Chvíli jsem nevěděla, co na to říct, takže jsem nervózně přešlápla z nohy na nohu. Došlo mi, že to asi pro něj nebylo snadné přiznat takovou věc, nicméně rozhodně udělal správně, protože kdyby se to stalo, asi bych byla hodně překvapená, kdyby mě začal považovat za cizince, nebo nedej bože za nebezpečného protivníka. “Tedy… To mě mrzí, že tě trápí taková věc, asi to nebylo snadné se přiznat, že,“ promluvila jsem pak přívětivě. Bylo mi jasné, že o lítost nestojí, ale nějak jsem si nemohla pomoci, abych to neřekla. “Takže ti děkuji, že mi tak věříš a udělal jsi dobře. Zlobit se samozřejmě nebudu. Naopak se budu snažit se ti pomoci si vzpomenout,“ řekla jsem s úsměvem a lehce se o něj opřela. Díky své empatii jsem cítila snad všechny jeho emoce, a nemusela jsem k tomu mít magii. Nejen jeho výraz v očích, tón hlasu a držení těla mi říká všechno. Jen jsem si nebyla jistá, jestli bych teď měla lustrovat, zda měl nějaký úraz hlavy, nebo se mu to děje bez zjevné předešlé příčiny. Nebo jestli to způsobují třeba jen stresové situace, protože doteď byl vesměs v pohodě. Či to na sobě nedal znát, že někoho nepoznává. Měli jsme sice na otázky a analýzy zatím čas, nicméně jsem nechala čistě na něm, jestli mi k tomu poví ještě něco víc on sám.

Vůbec se mi nelíbilo, co se teď dělo. Bylo mi z toho úzko a nevěděla jsem, co nás čeká. Ale to asi nikdo. Snažila jsem se však zachovat chladnou hlavu a klidnou mysl. A že to byla pořádná fuška. Nelíbilo se mi také, že tu skoro nikdo nebyl. Vlastně jsem mohla jen doufat, že ostatní členové smečky, ať už se toulají kdekoliv, jsou v bezpečí, nebo ho brzy najdou.
Awarak má slova ještě doplnil poznámkou o tom, že magie nefungují. Souhlasně jsem přikývla. To by se také mohlo ukázat jako komplikace, kdyby se dělo něco vážného a my si potřebovali pomoci magií. Jinak bychom byli nejspíš pěkně v háji. Každopádně mě maličko uklidnil fakt, že Baghý i Jinks byli evidentně v pořádku. “To jsou všichni mimo les?“ Zeptala jsem se a maličko se zamračila. Bylo to vážně zvláštní, na druhou stranu bylo léto a asi si chtěli všichni užít pěkného počasí a dlouhých teplých dnů, než začne zima.
Kolem nás divoce poletovaly větve, vítr se nepříjemně opíral do našich těl, až jsme měli chvílemi potíže se udržet na místě. Něco mi říkalo, že tohle ale k sopce nepatří, i když jsem přesně nevěděla, co doprovází výbuch sopky. Kromě toho příšerného dýmu, smradu, těžkého vzduchu a zemětřesení…
Brzy se k nám však doneslo slabé zavytí. Hned jsem poznala Maeve a ulevilo se mi, že dorazila v pořádku do bezpečí. Souhlasně jsem přikývla slovům Alfy, to bylo jasné, že pokud v takovéto nouzové situaci bude hledat u nás útočiště, poskytneme mu ho. “Projdeme les a budeme se zdržovat na jižní hranici,“ řekla jsem a mrkla na Awaraka. Doufala jsem, že zůstane se mnou. Aspoň jsme byli ve dvojicích a mohli na sebe dávat pozor. Maeve, jak jsem předpokládala, bude chtít zůstat s Alfou. Momentálně se seznamovala s Jinksem. S úsměvem jsem na ni kývla. “Každopádně se budeme držet v doslechu, takže kdyby cokoliv, zavoláme na sebe zavytím,“ řekla jsem ještě a odkašlala si. “Možná by nebylo od věcí zastavit se v Asgaarském lese a zjistit, jestli nepotřebují s něčím pomoci,“ zauvažovala jsem nahlas s pohledem stočeným k sousednímu lesu. “Opatrujte se,“ dodala jsem přiškrceným hlasem, mrkla na Awaraka a vypravila se svižným klusem středem lesa k jižní hranici s Asgaarským lesem. Až na tu spoušť po silném větru, kdy i kameny se válely všude možně po pěšinkách, některé mladé stromy byly vyvrácené a ulámané vetché větve to vypadalo, že se tu nic nedělo. Zastavila jsem se, našpicovala uši a zaposlouchala se. Kromě šumění větru v korunách a zvuků, na které jsem úplně nebyla zvyklá tu byl celkem klid. Dávala jsem pozor, kam šlapu a pozorně sledovala, zda neuvidím nějakého tvora, který by potřeboval pomoci, třeba nějaká lasička někde uvízlá nebo zraněný pták. Byla to výjimečná situace, takže to chtělo výjimečné jednání. Tiše jsem si povzdychla a zachvěla se. “Snad to brzy odezní. Vůbec nerozumím, co se děje,“ pohlédla jsem do Awarakových zlatavých očí. Bohužel tu ani nebyl nikdo ze starších… No, vlastně to už by byl jedině Blueberry… Kdo mohl tak nějak vědět, co vlastně všechno výbuch sopky doprovází a co se všechno může stát. Na druhou stranu mi něco říkalo, že je to strašně nevyzpytatelná záležitost a stát se může cokoliv.

//VVJ přes Galvatar

Celkem znepokojeně jsem dorazila na území smečky. Teď už ale vážně nebylo pochyb, že se něco děje a vůbec se mi to nelíbilo. Matně jsem si vzpomínala, že jsem kdysi zažila něco podobného. A když jsem byla docela malá, nastala tu i velká povodeň. Vzpomínala jsem si, jak jsme si tehdy s Vločkou bezstarostně hrály kdesi na louce a najednou jsme se musely běžet schovat na Zubatou horu. Tenkrát dokonce tam porodila matčina sestra své dva potomky.
Zvedla jsem hlavu vysoko nad úroveň hřbetu. Než jsem však stačila vydat hlásku, při hlubokém nádechu mě tak v plicích zaštípal nepříjemný kouř, který byl snad všude, až jsem se rozkašlala. Měla jsem pocit, že snad ty plíce za chvíli vyplivnu. Z očí se mi draly až slzy. Konečně to po několika nekonečných vteřinách přestalo. Stála jsem chvíli s hlavou skloněnou, abych se trochu vzpamatovala. Podívala jsem se na Awaraka a povzbudivě se na něj usmála, jakože mi nic není. Snad. Zkusila jsem akci zopakovat. Tentokrát už úspěšně. Zavytím jsem dala signál, že jsem zpátky. Můj hlas však nezněl tak jako vždycky, byl spíš takový slabší a skřehotavý. Ale byla jsem si jistá, že Baghý ho jistě zaslechla.
Zkusila jsem zavětřit, jestli půjde nějak rozeznat, kde se Baghý momentálně nachází. Její pach jsem cítila, ale musela jsem několikrát kýchnout. Otřela jsem si tlapkou čenich, olízla ho a zatřásla hlavou. “Strašné,“ odkašlala jsem si a kývla na svého společníka, že můžeme pokračovat v cestě. Alfa naštěstí nebyla nikterak daleko, takže během několika málo chvil jsme ji měli na dohled i s jejím společníkem Jinksem. Byla jsem na jednu stranu ráda, že tady ještě byl. Došli jsme až k nim. Nesnažila jsem se svůj ustaraný výraz skrývat a ani Baghý nevypadala ve své kůži. “No, jak se zdá, varování nás předběhlo. Už je to cítit všude,“ vyhrkla jsem místo pozdravu, když už jsme se ocitli v dostatečné blízkosti obou vlků. “Sopka se nejspíš probudila,“ řekla jsem nejistě. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně i prší ale na tom dešti bylo cosi podivného. Byl jiný než běžně. A to byla další věc, co mě začínala celkem nepříjemně děsit. “Ale možná jsme zatím v bezpečí, nevypadá to, že by se láva měla dostat až sem, ale… Asi je lepší být připraven,“ hlesla jsem a vyschlo mi v krku. Mimoděk jsem se zachvěla.

Awarak mi vysvětlil, že u nich doma magii neovládal, takže se dozvěděl až tady, že vůbec nějaké existují. To bylo zajímavé. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, jak žili nebo žijí vlci v jiném světě, než je Gallirea, ale měla jsem za to, že víceméně zhruba stejně. Jak vidno, našly se ale takové smečky, které o magiích nejspíš nevěděly. Nu, možná dobře, možná ne. Těžko soudit. Já sama magie v běžném životě využívala spíš pro praktické potřeby nebo k blbnutí. Případně obraně, ale to se mi třeba s iluzí zatím moc nedařilo, i když tenkrát jsem těm vetřelcům způsobila aspoň nevolnost. Skromně jsem se usmála, když se zmínil, že ani zkoušet svou magii nebude, když to nejde ani profíkovi, jako jsem já. Pak jsem dodala povzbudivý úsměv a mrknutí. “Sice neznám nikoho s magií země, co odešel Sigy, kdo by ti poradil, ale můj bývalý partner uměl nechat vyrůst různé květiny. Ale nad tím budeme dumat, až zjistíme, co se děje, respektive až budeme varovat Baghý,“ dodala jsem.
Můj společník nebyl proti, abychom se vypravili domů – ostatně, proč by byl, že. Tohle bylo zkrátka důležité. Tak jsme tedy poměrně brzy zamířili opět směr Borůvkový les. Jen nerada jsem opouštěla jezero, ale slíbila jsem si, že hned, jak se situace uklidní, vydáme se sem znovu. Ostatně i Awarak se zmínil o tom, že škoda, jak nám příroda takhle zkazila výpravu a pak se zase můžeme vypravit mimo les. Souhlasně jsem přikývla. “To rozhodně. A možná by nebylo na škodu omrknout situaci i na ostatních světových stranách od lesa. No a když máme přátelské vztahy se sousedy, možná bychom měli varovat i Asgaarské,“ přemítala jsem nahlas, zatímco jsem svižně klusala vedle Awaraka. “Ty vysoké teploty možná souvisí s tím, co se děje v sopce, těžko říct. A magie… Nu, uvidíme, až se potkáme s Alfou,“ dodala jsem. To už jsme přelétli svižným tempem Galvatar a ocitli se na hranicích Borůvkového lesa, které jsme stejně kvapně překročili.

//Borůvkový les přes Galvatar

Zřejmě jsem svého společníka polekala tím, že jsem náhle ustala ve hře a začala se tvářit tak nějak asi všelijak. Možná, že kdybych si nechtěla pomoci při hře s magií, tak bych to ani nezjistila, ale… Tohle mě fakt vyděsilo. Awarak za mnou starostlivě přišel. Vysvětlila jsem mu, co se děje – tedy že mi nejde ovládat mou vrozenou magii. Překvapeně jsem napodobila jeho překvapený výraz, že ovládám vodu. Díky mým tmavě modrým očím jsem si myslela, že to je tak jistá věc, jako to, že můj kožich je čistě bílý. Nicméně zřejmě bylo možné, že někdo o magiích nic neví… Nebo mu nedošla jistá spojitost? Nebylo na čase teď dumat nad tím. Takže jsem jen přikývla. “Ano, a to dost dobře. Zdědila jsem magii po matce a díky Smrti se ji naučila ovládat,“ dodala jsem k tomu. Nechápavě jsem se pak otočila směrem na sever, odkud jsem zaslechla podivné hřmění. Tušila jsem, že tam někde je sopka… Respektive byla vidět, ale nikdy jsem si nevšimla, že by vykazovala nějakou činnost, když pominu dobu dávno minulou. Hned mi vyschlo v tlamě, když jsem sledovala temně černý dým, který se valil od vrcholu sopky, vzduch čpěl ohněm a ještě něčím, co jsem snad nikdy necítila. “Tohle není dobré,“ zaskřehotala jsem tiše.
Když mi nešlo ovládat ani vzduch, zajímala jsem se, zda můj společník ovládá nějakou magii, ale tady jsme bohužel byli bez nápovědy, protože Awarak si nebyl jist, jestli má magii země, ačkoliv se tak domníval, protože kdysi se mu podařilo vykouzlit šlahouny. Chápavě jsem přikývla. Takže nemohl potvrdit, zda to souvisí s tím, co se dělo kolem sopky, nebo jen já mám nějaký blok nebo tak něco.
“Asi bychom se měli přesunou někam do bezpečí,“ řekla jsem a zachvěla se při opětovném pohledu směrem k sopce. Obloha byla dost šedá a tam, kde nebyl nával dýmu a kouře, se objevovalo nesměle slunko, ale příliš šancí nemělo. “Tedy… Nejspíš bychom se měli vrátit domů a varovat Baghý, že se něco děje a mít se na pozoru,“ dodala jsem. Přece jsme si nemohli nechat takovou důležitou věc pro sebe. Museli jsme se připravit, pokud to vůbec šlo. Rázem jsem také posmutněla, že naše veselá chvilka trvala jen tak krátce. Než jsem se však panicky rozběhla zpátky do lesa, snažila jsem se uklidnit a zhluboka dýchat a přitom čekala, co na to můj společník.

Evidentně jsem nebyla jediná, kdo měl radost, že jsme se ocitli u vodní plochy, kde se pořádně smočíme. Byla jsem ráda, že Awarak přijal mou výzvu ke hře, takže ačkoliv to bylo složité, pustil se do pronásledování mé osoby, když jsem mu dala babu. I já měla trošku problém se ve vodě pohybovat, ale snažila jsem se, seč mi síly stačily. Awarakově poznámce, abych nelitovala, jsem se jenom smála a byla přesvědčená, že se nedám tak snadno. Ačkoliv bylo šero a vzduch byl divně cítit, já jsem si připadala naprosto jako malé vlče, které nemá vůbec žádné starosti.
Začala jsem pomaličku cítit, že mi dochází síly, protože běh ve vodě jich dost ubíral, takže jsem začala přemýšlet, čím bych si pomohla, abych svému společníkovi znesnadnila možnost mě chytit. Už už jsem se chystala, že začnu kličkovat, když tu náhle mi zezadu podrazila nohy vlna, já ztratila rovnováhu a plácla sebou do vody. Byla jsem překvapená a samozřejmě jsem měla tlamu dokořán s vyplazeným jazykem, takže jsem si trochu lokla vody. Když jsem se tak nějak vzpamatovala a rozkašlala se, pohlédla jsem zpět, co se stalo. Při pohledu na Awaraka, jak leží ve vodě, mi došlo, že to on sebou plácl a vytvořil vlnu, která mě spláchla, jsem se musela smát. “No počkej!“ Zavrčela jsem bojovně a rozběhla se směrem zpátky k němu.
Ačkoliv jsem měla v plánu použít nějakou větší vlnu a Awaraka pořádně zmáchat, nakonec jsem se rozhodla, že budu milosrdnější a vytvořím nějakou menší. Přeci jen jsem nechtěla riskovat, že bych ho mohla otočit. Jak jsem ale nikdy neměla problémy s tím, že bych nějakou vytvořila, nyní jsem i přes usilovné myšlení nic nevytvořila. Zpomalila jsem a zamračila se. Co se děje? Nakonec jsem zastavila a sledovala vodní hladinu, která se ani nepohnula. Jen v místě, kde jsem předtím běžela, se lehce rozvířila. Div že se mi nezačalo kouřit z hlavy, jak usilovně jsem se snažila představit si, jak se vedle mě vytváří vlna. Jakou dobu se nic nedělo, až se pak objevila taková malá nesmělá vlnka, která hned zase zmizela. Jako kdybych svou magii vůbec neovládala, tohle jsem „uměla“ v době, kdy jsem jako mladá zjistila, že mou vrozenou magií je voda a učila se ji ovládat. Zmateně jsem na Awaraka pohlédla. Nevěděla jsem, jakou magii má on, oči měl jantarové, takže těžko říct, jestli svou vrozenou, nebo nějakou jinou ovládá natolik, aby mohl něco vytvářet. Chtěla jsem tedy zkusit změnu a proto jsem se začala soustředit na to, jak se voda vedle mne zhmotní do tvaru koule, kterou bychom mohli prohánět po hladině, ale nedělo se zase nic. To už mě trošku znepokojilo. “Něco se děje… Nejde mi dělat nic s vodou, ačkoliv svou magii ovládám perfektně,“ vysvětlila jsem svému společníkovi, co tady vytvářím – proč se tvářím chvíli jako když mám zácpu a chvíli jako když mi uletěly včely.
Rozhodla jsem se, že zkusím pro změnu něco s větrem, i když ho neovládám tak dobře, jako vodu, přeci jen jsem na tom s ním byla lépe, než třeba s iluzí. Jako první asi přišlo v úvahu, abych přivolala teplý vítr, ačkoliv nebylo chladno. Tak jako jsem to dělávala v zimě, když jsme se potřebovali ohřát, a neuměli rozdělat oheň pomocí magie. A ani teď se nic nedělo. Pekelně jsem se soustředila, ale vzduch kolem mne se ani nepohnul. Tedy, co jsem tak mohla usoudit podle lístečků, které na stromech nezměnily svou polohu. To mě znejistilo ještě víc. Ani voda kolem mě se nezvlnila vlivem větříku. “Jak jsi na tom ty? Můžeš něco zkusit?“ Upřela jsem na Awaraka znepokojený pohled.

//Borůvkový les přes Galvatar

“Já právě také ne, proto si to hodlám teď náležitě užít,“ usmála jsem se na svého společníka, který se zmínil o tom, že už také dlouho nebyl za hranicemi lesa. Takže jsem vlastně udělala dobře, že jsem ho pozvala s sebou, aspoň jsem spojila příjemné s užitečným. Bylo by fajn se s někým trošku víc sblížit, vždyť vesměs všechny současné členy smečky jsem znala jen povrchně. Samozřejmě do toho jsem nepočítala Maeve, ta byla z těch, co mi byli také o něco bližší. “A účast na lovu na podzim nepočítám,“ dodala jsem a přidala do kroku. Horko bylo vážně pořádně neskutečné, takže s jazykem vyplazeným, abych se aspoň trošku zchladila, jsem mašírovala směrem k jezeru. Jak já se těšila! Jen jsem ještě pohledem střelila po Awarakovi, jestli na něj nejdu moc rychle, ale zdálo se, že mi v pohodě stačí, že není nijak unavený nebo jinak indisponovaný. Však jsem neměla v plánu se takhle hnát pořád, to jen teď, že jsem se tak moc těšila, až si smočím svůj bílý kožich, momentálně ještě na některých místech potřísněný melounovou šťávou, ve svém oblíbeném jezeře.
Souhlasně jsem přikývla na Awarakovu poznámku, že letos je opravdu horké léto. “To ano, ale řekla bych, že v poslední době je teplo vždycky poněkud větší, než by mi bylo milo,“ dodala jsem. Sice můj kožich byl tak akorát, neměla jsem po kom být extra huňatá, pokud jsem si dobře pamatovala, rodiče nebyli z hor, takže to bylo celkem fajn. I tak ale občas v létě jsem měla sto chutí pár chlupů odložit.
Galvatar jsme prosvištěli bez sebemenšího zdržení a už se před námi začínala rozprostírat obrovská vodní plocha s křišťálově čistou vodou. Srdce se mi zatetelilo blahem. Ach jezero, mé krásné jezero! Tak dlouho jsem tě neviděla! Zdravila jsem v duchu. Zastavila jsem se kus od břehu a rozhlédla se. Vypadalo to, že jsme tady sami. Zhluboka jsem se nadechla, zdálo se mi, že jsem ucítila povědomý pach, podle všeho tu byl nedávno Nori, ale nebyla jsem si úplně jistá. Byl cítit naším členem smečky, ale jak jsem na něj nebyla moc zvyklá, mohla jsem se mýlit Nicméně to teď bylo druhořadé. Hlavní bylo, že jsme byli konečně u vody. Náladu mi nezkazil ani fakt, že něco ve vzduchu opět podivně páchlo a zdálo se, že tady je to o malinko intenzivnější než v lese. Na první pohled se však nezdálo, že by někde poblíž hořelo, takže momentálně jsem tohle hodila do hlavy.
Rozpustile jsem se usmála na svého společníka a šťouchla do něj. “Máš ji,“ vypískla jsem jak malé vlče a rozběhla jsem se směrem k vodě. Aniž bych přibrzdila, vlítla jsem do ní, až se hladina divoce rozčeřila a stříkala všude okolo. To mě ani za mák nerozhodilo, utíkala jsem s tlapkami ponořenými do vody a po očku sledovala, jestli Awarak přijal moji výzvu k dětinské hře. No co… Nebyli jsme sice děti, já rozhodně dávno ne, ale hrát si jsme neměli zakázáno, no ne?

Baghý uznala, že jsem s těmi cizinci jednala dobře. No, co také s nimi jiného, že. Kdyby to byli nějací známí, a přišli na návštěvu za někým, koho tady dobře známe, tak možná bych jim dovolila setrvat na hranicích lesa, než jejich přátelé přijdou, ale takhle… Žádné patlání se s nimi, přesně, jak jsem to dělala. I Alfa by to jistě tak podle jejích slov udělala. Souhlasně jsem přikývla jejím slovům, že si každý myslí, že si v našem lese můžou dělat, co chtějí. “Také jsem toho názoru. Takže jsem se s nimi vůbec nepárala. Myslím, že tohle netolerují nikde a Borůvkový les nebude výjimkou,“ mrkla jsem na ni a v tuhle kapitolu jsem tedy považovala za uzavřenou.
Dále se Alfa zmínila o tom, že si promluví s Night Sea a vlastně i s Jerrym. Měla pravdu v tom, že jsou zkrátka oba dost mladí, na druhou stranu by se měli už učit nějaké odpovědnosti. A také poslechnout někoho staršího. Zvlášť, pokud se jedná o vlky nejvýše postavené ve smečce. Já v jejich věku sice nebyla jiná, nicméně už jsem se pomalu začínala srovnávat. Tito dva to měli ještě možná těžší v tom, že byli toulaví sirotci. A nebylo to poprvé, co tu taková drobotina na čas složila hlavu a pak se vypařila jako pára nad jezerem. “Rozhodně si s nimi promluv, snad dostanou rozum.“ Dodala jsem zamyšleně. Byla by škoda, kdybychom přišli o další omladinu, ale… S tím se zkrátka nic nedalo dělat. Zažila jsem to se svými sourozenci, dětmi, i právě tou drobotinou, která se tu sešla – brzy měly tlapky toulavé a chtěli objevovat svět.
Můj návrh, že bych se vydala na nějakou dobu mimo území smečky, se setkalo s kladnou odezvou. Usmála jsem se na Alfu, vlastně jsem ani nic jiného nečekala. “Je to moje práce… A moje poslání,“ zazubila jsem se na její slova, že dělám pro smečku tak moc. Ostatně – za tenhle les i tuto smečku bych klidně položila vlastní život. Takže i kdybych nebyla druhým nejvýše postaveným vlkem, to všechno by pro mě bylo přirozené. “Rozhodně několik míst navštívím, s těmi známými… Kdo ví, třeba na někoho narazím,“ řekla jsem. Pohlédla jsem na oblohu, která byla bez mráčku a už se dělalo pořádné teplo už takhle ráno. Nejvyšší čas se osvěžit! Ohlédla jsem se směrem k lesu. K naší skupince se blížil Awarak, kterého jsem přivítala širokým úsměvem. Byla jsem ráda, že se rozhodl mě doprovodit, aspoň jsme tedy měli možnost se poznat a já aspoň budu mít společnost. Pod nohama jsem však pocítila podivné zachvění. Co to sakra bylo? Zamračila jsem se. Brzy jsem ale hodila za hlavu, už jsem se těšila, až vyrazím, takže jsem to nechtěla už protahovat. Navíc chudák Jinks už asi byl dost nesvůj. S Baghý jsem probrala, co jsem chtěla, nic už tedy nebránila tomu, abych se vydala na cestu. “Snad nebudu pryč dlouho. Awarak jde se mnou,“ mrkla jsem na Baghý. “Ráda jsem tě poznala, Jinksi, a nezlob se, že jsem vyrušila. Teď už je Baghý jen tvoje,“ usmála jsem se na šedého hosta a vykročila směrem k Awarakovi.
“Tak ses rozhodl, že půjdeš také?“ Usmála jsem se pro změnu zase na černého vlka s bílým uchem, bříškem a zadní nohou. “Začíná být dost teplo, navrhuji, abychom začali osvěžením u Velkého vlčího jezera. Dlouho jsem tam nebyla. Můžeme?“ Zakřenila jsem se ještě jednou, otočila se na Baghý s Jinksem, zamávala jim a vyběhla ven z lesa. Konečně!

//VVJ přes Galvatar

1. Jak jsem narazila na samotnou Gallireu?
Na Gallireu (tehdy vlastně ještě Silmarion) mě přivedla kamarádka z virtuálního světa koní.

Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Má postava už byla vlastně vytvořená, ale měla neaktivní hráčku. Tak mi kamarádka nabídla, jestli nechci zkusit hrát RPG hru, kde bych měla postavu dcery jejího vlka.

3. Inspiroval jsem se něčím?
/

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Vzhled už byl předem daný, převzala jsem Aranel v době, kdy jí byl téměř jeden rok, ale to mi vůbec nevadí, bílá se mi líbí a je prostě po tatínkovi. Na ní jsem akorát změnila barvu očí, respektive rozhodla jsem, že budou zabarvené podle vrozené magie.

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen? (Aneb chtěl jsem vždy bílého vlka, ale nakonec mám černého.)
/

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Povahové rysy se změnily jen málo - z puberťačky a neřízené střely se stala víceméně vyrovnaná dáma.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Jelikož jsem Aranel převzala v době dospívání, přizpůsobila jsem pozdější povahu sobě, takže s tím problém nebyl, aby se mi psalo dobře.

8. Když jsem se registrovala, měla jsem určitě nějaký sen. Chtěla jsem být alfou, chtěla jsem být adminem, chtěla jsem jednou vlčata... Měla jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Sen jsem při registraci neměla, upřímně řečeno jsem do toho šla s určitou dávkou skepse, protože jsem nikdy předtím RPG nehrála a nebyla si jistá, co od toho mám čekat, takže jsem nějaké sny měla až později. Chtěla jsem dosáhnout vyššího postavení, mít partnera a děti. No, první a poslední věc se zdařily, partner byl několik let.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Měnit už nic nechci, už je to přeci jen docela babča, i když přemýšlím, že by mohla být ještě omlazena, ale to záleží na okolnostech.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Snažím se být aktivní co nejvíc. Samozřejmě má každý z nás období, kdy ho hrát nebaví, zvlášť, když se nic neděje nebo když ho brzdí jiní hráči. Ale jsem tu už 10let a Aranel je prostě moje druhé já.

11. Co Vám Gallirea dala?
Těžko říct. Osobně nikoho z hráčů jsem nepoznala, herně jsem něco získala, něco ztratila. Ale rozhodně ty hodiny strávené zde mnepovažuji za ztrátu času.

Dobrovolný bonus
1. Aranel jako malé vlče - tak jsem ji převzala
https://www.imgup.cz/images/2022/07/21/aranell.png
2. Aranel dospělá a vlastně už i s přívěskem, bohužel si nepamatuji, kdy jsem ho dostala na profil a kdy jsem ho našla herně
https://www.imgup.cz/images/2022/07/21/araneld.png
3. Speciální vzhled, který byl fakt překvápko, nevěřila jsem, že ho kdy dostanu

http://gallirea.cz/upload/aranel/aranel.png

Jinks mě opravil v tvrzení, že slupka není jedlá. Prý ano, ale není moc dobrá. Pohlédla jsem na něj a hodila pohled „aha“. Samozřejmě jsem to nemyslela zle, vážně jsem nevěděla, že ta slupka se dá sníst. Měla jsem za to, že mi kdysi kdosi tvrdil, že jedlá není a toho jsem se držela, nicméně… Rozhodně jsem to nehodlala zkoumat ani zkoušet, kdo ví. Na dobrou chuť a docela i nasycení bohatě stačila dužina. Také Baghý se už pustila do jídla a podle všeho jí meloun chutnal.
Probíraly jsme spolu tedy poslední události ohledně smečky. Tedy… Když jsem zamyšleně zmínila, že zmizení z ničeho nic se stalo se Sunstorm a Aithérem, Alfa se na mě tázavě podívala a chtěla vědět, kdo je Aithér. No jo, ona vlastně neznala moje děti jménem, nebo jsem se možná kdysi zmínila, ale nepamatovala si to a bylo to pochopitelné, proč by měla znát jména dětí ze smečky, kterou tehdy vedl Storm a které vesměs neznala, protože přišla později, když už byly dospělé a pryč.
“Aithér je můj syn,“ vysvětlila jsem mezi dvěma sousty. Když jsem dojedla, pohlédla jsem na svou srst na tlapách, a kam jsem dohlédla – byla narůžovělá tam, kde stékala voda z melounu. Ušklíbla jsem se. Sice mi to nevadilo, ale musela jsem vypadat fakt vtipně. Navíc se mi srst na některých potřísněných místech začala slepovat, takže bylo nasnadě, abych se rychle vykoupala. To ale muselo počkat, protože teď měla přednost debata s Baghý. Takže zatímco mi ona povídala o členech smečky, alespoň jsem si jazykem trošku očistila srst na nohách a přitom samozřejmě bedlivě poslouchala, co mi hnědá okřídlená vlčice povídá. Při zmínce o Cashmere jsem se zamyslela, jestli jsem tu vlčici potkala. Snažila jsem se však marně. Nejspíš jsem neměla tu příležitost, nebo jsem si ji pořádně nezapamatovala. Chyba! A další zaražení následovalo, když zmínila jakéhosi Erlenda. Takže další dva vlci, které jsem neznala a měla bych (Aranel nezná zatím Ljósovo pravé jméno, aspoň si nevybavuju, že by ho někdo zmínil).
“Když jsem s ní mluvila naposledy, tak jsem nic necítila. Možná snědla něco špatného, nebo byla nemocná,“ odpověděla jsem na otázku, zda Sunstorm stále táhne z tlamy. Vlastně jsem ani nic takového nepostřehla. Možná jsem to necítila, možná jsem to nepovažovala za důležité, kdo ví. Zamračila jsem se, když se Baghý zmínila o odchodu Sigyho. Vlastně to bylo otázkou času, sám přeci o tom mluvil, i když jsme doufaly, že odejde až po zimě, ale vzhledem k tomu, že se po něm po léčení Elory slehla zem, brala jsem to tak, že už odešel. Každopádně se mi hodně nelíbilo, jak to udělal – a sice tak, že jí to oznámil pomocí magie. To bylo teda pěkně srabácké, měl to říct pěkně osobně, že odchází! A pokud na to neměl, i když jsem nevěděla proč, když se o tom zmínil, že chce odejít, měl tedy zmizet jako mlha nad jezerem. Ale co už…
Přikyvovala jsem, když Alfa zmiňovala vlky, které dlouho neviděla a tvářila se přitom tak, abych dala najevo, že ani já jsem o nich nic nevěděla. Jen Night Sea jsem před chvilkou… No, viděla… “Night se na chvilku přichomýtla, když jsem jednala s těmi cizinci. Vypadalo to, že se s nimi zná, a neviděla je moc ráda, i když ti dva se snažili tvářit, že jsou velcí kamarádi, a nechápali, proč se k nim chová tak odtažitě. Zmínili dokonce i Tati. Ale vypoklonkovala jsem je, že nejsme čekací stanice, ale území smečky, tak ať jdou čekat na kamarády jinam,“ zmínila jsem se. Dál jsem ale k aktivitě mladé vlčice nemohla nic říct.
Když jsem zmínila, že bychom mohli vzít Jerryho na lov vysoké, byla Baghý celkem překvapená a zmínila chromou tlapku. Musela jsem se zamyslet. Nevšimla jsem si ničeho, co by ho při honu na ušáka limitovalo. “No, zajíce chytil dobře a nebylo vidět, že by kulhal nebo tak. Třeba na kratší vzdálenost mu to nevadí. Každopádně i tak může čekat v úkrytu a pomoct lovený kus srazit, i když na to asi nebude mít ještě sílu. Nicméně to s ním zkusíme probrat a uvidíme, jestli se na to bude cítit, no ne?“ Navrhla jsem a zamžourala do slunka, které začínalo slušně připalovat. Pak jsem mrkla omluvně na Jinkse, chudák se cítil dozajista nejistě, že jsem ho odsunula na vedlejší kolej a navíc nikoho jiného tu neměl a neznal, aby si mohl povídat, zatímco jsem zdržovala Alfu, která mi nyní poděkovala za to, že udržuji hranice. Usmála jsem se a pohodila ocasem. “Když tu není ochránce ani ty, holt je to na mě,“ mrkla jsem na ni.
Dál jsem se zmínila o návštěvě mého syna a vyjádřila se, že je škoda, že jsem je nemohla seznámit. Přiblble jsem se culila, když se zmínila, že by ráda takového vlka poznala. Byla jsem si jistá, že by si rozuměli, protože byl stejný, jako já… Víceméně. Každopádně teď ještě přišly na přetřes změny v hierarchii, a sice povýšení na Delty. Souhlasně jsem zamručela, nic jsem proti těmto vlkům neměla. Vlastně jsem byla ráda hlavně za Maeve, určitě měla z takového povýšení radost, zvlášť, když byla ještě dost mladá. Dál hnědá vlčice zmínila, že uvažuje o tom, jakou by měla mít naše mladá slečna funkci, nicméně zatím by se mohla jevit jako dobrá učitelka. “Hlavně, aby měla koho učit,“ řekla jsem zamyšleně. Ale byla jsem si jistá, že Maeve by měla radost z jakékoliv funkce – rozhodně by ji plnila svědomitě a s radostí a zapálením sobě vlastním.
Zvedla jsem se a rozhlédla se. Awarak zatím nepřišel, tak jsem zaváhala, jestli slyšel mou nabídku. “Asi bych vás už neměla zdržovat,“ znovu jsem se omluvně usmála. “Jestli nic už nepotřebuješ a nebude ti to vadit, když jsi teď doma, ráda bych si teď protáhla tlapky a pár dní se potloukala po Gallirei,“ nastínila jsem Baghý své „plány“ na následujících pár dní.