Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadala jsem si jako mladá vlčice, která se zamilovala poprvé. Ačkoliv jsem tohle už jednou zažila, tohle bylo úplně jiné a o nic méně krásnější. Možná to bylo tím, že jsem teď o něco starší, takže možná vnímám lásku jinak. Anebo prostě Awarak je ten pravý, se kterým snad už budu do konce života. Osud tomu holt chtěl jinak.
Když jsme zase leželi vedle sebe a odpočívali, položila jsem hlavu na jeho hřbet a spokojeně oddechovala. Napadlo mě, jak by se s ním asi rozuměl můj otec. Nevím proč mi vytanulo ve vzpomínkách, že Coedena moc vřele nepřijal. A na to, aby se lépe seznámili, se brzy z mého života otec dočista vypařil. Záhy se mi do myšlenek připletla celá rodina. Byla jsem si jistá, že máma by si s Awarakem rozuměla, rozhodně už proto, že jsem byla zkrátka šťastná. A své postavení ve smečce si zasloužil, protože své povinnosti plnil svědomitě a byl právoplatným členem už dost dlouho. Rozhodně by také byla ráda, že jsem tak vysoko v hierarchii a není to tím, že jsem jako dcera bývalých Alf a zakladatelů smečky zdědila vysoké postavení. Udělala jsem pro to maximum. Ale i kdybych se na hlavu stavěla, pokud by Baghý nechtěla, nebo neměla ten dojem, že se na tuhle pozici hodím, měla bych smolíka. Teď jsme však zase pěkně kompletní – Alfa i Beta pár.
Spát se mi nechtělo, tohle odpočívání bylo pro mě dostačující. A byla jsem tak šťastná, že už to snad ani nešlo víc. No, možná o malinko, zda se zadařilo a my přivítáme na svět naše potomky. No, a pokud ne, můžeme to samozřejmě zkusit znovu. Na chvilku jsem zvedla hlavu a olízla Awarakovi tvář. Nebylo nutné slov, ale přeci jen jsem něco vydechla: “Miluji tě.“

//Les

Zatímco jsme táhli laň do úkrytu a mně se sbíhaly sliny, do čenichu mi putovala spousta pachů obyvatel Borůvkového lesa. Kromě Erlenda jsem také cítila Jinkse a některé z jeho dětí. Docela se mi ulevilo, bylo fajn, že se důležití obyvatelé konečně stahují domů. Hlavně Jinks, který byl s Baghý ten nejdůležitější. To mi připomnělo, že bychom se s ním pak měli trošku seznámit, ale na to byl ještě čas. Souhlasně jsem přikývla Awarakově nápadu, abychom se najedli tady, abychom se nemuseli tahat s kusy masa do naší jeskyně. Ono to bude rozhodně pohodlnější.
Utrhla jsem si kus masa ze zadní nohy a spokojeně žvýkala. Mladé maso chutnalo výtečně. Přitom jsem tiše sledovala, jestli nepřijde někdo další, přilákaný vůní masa, ale zatím se nikdo nechystal. Také dobře, aspoň jsme nebyli rušeni. Utrhla jsem si ještě několik dalších soust, než jsem byla dosyta najedená. Mlčky jsme nechali jídlo jídlem a vydali se do naší jeskyně. Upřímně řečeno, já sama jsem ji snad nikdy nevyužívala. Byla jsem radši ve středu dění, nebo aspoň tam, kde se scházela většina smečky, nicméně teď jsme potřebovali dostatečné soukromí a k tomu byla naše jeskyně dokonalá. Naše kroky tlumily kožešiny, které byly po zemi. Bylo to vlastně ideální, aspoň pak nebude studený kámen zábst vlčata do tlapek.
Lehla jsem si na zem, dostatečně daleko od vchodu, abychom měli dost soukromí. Věnovala jsem Awarakovi vlídný a povzbudivý úsměv. Věděla jsem, co mě čeká, ale byla jsem stejně nervózní, jako tehdy s Coedenem.

Oba byli v pořádku, takže se mi mohlo ulevit. Dopadlo to tedy nadmíru skvěle. Baghý odmítavě zavrtěla hlavou, že si teď jídlo nedá. A na mou druhou otázku jsem dostala odpověď hned, protože Awarak na nic nečekal, popadl bezvládné tělo laně a zamířil směrem k úkrytu. Na nic jsem nečekala, doběhla ho a pomohla mu táhnout. Ve dvou se zkrátka dělalo všechno lépe.
Už jsem se vážně těšila, až se spokojeně rozvalím v soukromí naší jeskyně, posilním se masem, schrupnu si, a… No, možná nás čeká ještě něco navíc. Byla jsem si jistá, že Awarak také nebude chtít otálet, když jsme dostali povolení ohledně založení rodiny, i když jsem si říkala, že by možná bylo lepší počkat na jaro. Na druhou stranu… Měli jsme zásob dostatek. Nejen masa, ale i kožešin za vytvoření dosti teplého pelíšku pro naši drobotinu. A jak jsem nad tím tak uvažovala, začínala jsem se na to docela dost těšit.

//Úkryt

Měla jsem vážně dobrý pocit z toho, jak jsme sehraní. Ještě tu chyběl Jinks, ale doufala jsem, že se třeba zúčastní dalšího lovu, přeci jen tohle byla taková spontánní akce a hlavně rychlá, na nic jsme nečekali a hned se vypravili do akce. A i když jsme měli ztížené podmínky díky tmě, neměli jsme s tím skoro žádný problém. Laň mi zmizela z dohledu za stromy, ale jen během několika vteřin jsem slyšela dunivé žuchnutí, jak její tělo spadlo Awarakovým přičiněním na zem. Spokojeně jsem se usmála a zrychlila, abych byla co nejdřív na místě, připravena pomoci. Ani jsem si tedy nevšimla, že Baghý není nikde kolem mě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji pak spatřila u těla laně, jak pomáhá ji přidržet na zemi, zatímco Awarak ukončoval její život. Naklonila jsem hlavu na stranu, ale nahlas jsem se raději neptala. Možná si pomohla těmi křídly a já si toho zkrátka nevšimla. Jen mě zarazilo, že jsem slyšela krákorání vrány. Takhle uprostřed noci to bylo hodně zvláštní.
“Všichni v pořádku?“ Zeptala jsem se pro jistotu, i když to vypadalo, že ani jednomu nic není. Snad je tedy ta potvora nepokopala a pokud ano, tak nikterak vážně. “Odtáhneme ji do úkrytu?“ Zeptala jsem se, ačkoliv to byla celkem zbytečná otázka. Podívala jsem se na Baghý, jestli se nebude chtít pustit do jídla hned. Já jsem si, upřímně řečeno, chtěla dopřát pár soust v klidu a soukromí v jeskyni, kterou jsem sice sama nevyužívala, ale teď se celkem hodilo, že já a Awarak máme jednu jeskyni sami pro sebe, protože náleží Betám.

Začínalo se šeřit, což by nám na jednu stranu možná mohlo trošku znepříjemnit práci, ale věřila jsem tomu, že máme obě dobrý zrak, takže se snad nepřerazíme o nějaký pařez. Ovšem co by bylo velké štěstí, kdyby o něj aspoň zakopla naše kořist. Nicméně jsem si ani na chvilku nemyslela, že by se to také mohlo snad stát. To šero aspoň pomohlo zakrýt mou svítící srst, kterou jsem teď mohla jen špatně skrývat, když začínal podzim, listy opouštěly stromy i keře, takže jsem byla čím dál víc nápadná. Kráčely jsme tiše, pach laně mi brzy letmo zavadil o čenich, ale moc dlouho se nezdržel. Zvedla jsem hlavu o něco výše a zavětřila lépe. Zvíře jsem spatřila ve stejnou chvíli, jako Baghý, schovávalo se ve stínu stromů. Zřejmě se také snažilo preventivně využít jakéhosi bezpečí, které stíny skýtaly. Možná tak pro ten pocit, ale náš čenich to neoblafne. Oplatila jsem Alfě její kývnutí a ukryla se za keř vyčkávajíc, až se i ona dostane na vhodné místo, odkud vyrazí. Mezitím jsem se snažila prohlédnout si zvíře, které se mělo brzy stát naší kořistí. Vypadalo vcelku dobře, nebylo vychrtlé, takže v dobré kondici a mělo dost masa pro členy smečky. Nezaznamenala jsem však žádné kulhání nebo něco jiného, co by naznačovalo, že je zvíře zraněné a usnadnilo by nám to trošku lov.
Z dálky se k mým uším doneslo prapodivné vřískání, až mi na okamžik ztuhla krev v žilách. Jednak z překvapení, co to mělo být, jednak z úleku, aby nám to nevyplašilo kořist tak, že by vyrazila dřív, než budeme připravené, nebo poletí absolutně jinam, než budeme chtít a tím pádem nám to přidělá práce, abychom zkorigovaly směr, kam má běžet. Vzápětí jsem se uklidnila, podle hlasu to bylo nejspíš jedno z mladých od Baghý. Ovšem ani ona na nic nečekala a vzápětí vyrazila. Laň byla možná nějaká zpomalená, protože si Alfy všimla pozdě. Nicméně hned nato se vzpamatovala a vyběhla směrem ke mně. Hodné zvíře, usmála jsem se spokojeně. Ve správně načasovanou chvíli jsem vyrazila ze svého úkrytu. Laň byla překvapená, ale naštěstí nikam nevybočila, pádila rovnou za nosem a tím i vstříc svému brzkému konci. Pomocí pár dobře mířených kousanců po nohách jsem jen hlídala, aby běžela pořád tam, kam chceme my a hlavně aby nevykopla a nezranila mě, ani Baghý. Byly jsme už blízko Awarakovi a teď už byla řada na něm.

Tak tohle jsme měli vyřešené. Já i Awarak jsme samozřejmě nemohli ovládnout to štěstí a radost, které nás zaplavily. Jasně, doufali jsme, že Baghý nebude proti, protože vesměs ani neměla důvod nám to zakázat, ale… I tak jsme byli rádi, že to máme potvrzené a že jsme se nespletli. Chvění kolem žaludku nepřestávalo. Se smíchem pak Baghý ještě dodala, že nám věří víc než vlastnímu úsudku. “To je od tebe milé, ale víš jak… Zbláznit se můžeme i my,“ řekla jsem se smíchem. Bylo hezké, že nám také schválila mít klidně celou školku, i když samozřejmě počet vlčat bylo něco, čemu jsme velet nemohli. Záleželo na přírodě. Ale i kdybychom měli jen jedno, budeme nejšťastnější rodiče na celičké planetě. I když jsem samozřejmě doufala aspoň v dvojčata, aby si mohla spolu hrát.
Pak už jsme se ale konečně soustředili na to, kvůli čemu jsme se vypravili dál do lesa. Awarak jako první naznačil směr, kterým cítil srnku. Začenichala jsem a zachytila ten pach také. Dál už jsme nemuseli vůbec mluvit, byli jsme dokonale sehraná trojka. Tiše jsem následovala Baghý, abychom společně nahnaly srnku směrem k Awarakovi, který ji pak rázně srazí k zemi a zakousne. Máme vážně štěstí, že nemusíme nikde trajdat a pátrat po Galvataru, napadlo mne. Jen byla škoda, že tu nebylo víc členů smečky. Ale co, jistě se třeba sejdeme v hojnějším počtu ještě než napadne sníh a budou úlovky ještě aspoň dva. To budeme mít super zásoby na zimu a tak nebudeme hladovět ani my, ani naše budoucí vlčata.

Tak a bylo to venku. Ulevilo se mi jen tak napůl, když jsem vyslovila otázku, jenže očekávání na odpověď, to bylo snad ještě horší. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomovala, jakým jdeme směrem, že bych měla sledovat okolí nebo snad dokonce větřit. Awarak byl stejně nervózní, taky toho ze sebe moc nevymáčkl. I když na druhou stranu, co víc, než přitakat by měl říkat, že.
Najednou se Baghý prudce zarazila. Až jsem se lekla. Navíc jsem to nečekala, takže jsem udělala ještě několik kroků, než jsem zastavila také a s otázkou v očích se na ni otočila. Takhle překvapený výraz jsem u ní snad ještě neviděla. A je to v háji, pomyslela jsem si současně ve chvíli, kdy se svým autoritativním hlasem ptala, jestli to myslíme vážně. Střelila jsem pohledem na Awaraka a zpátky k ní. Připadala jsem si v tu chvíli děsně malá. Ještě menší než ona. A jako bych něco provedla. Než jsem však začala zase něco koktat, ozvala se po krátké odmlce znovu. Nejdřív jsem překvapeně zamrkala, než mi došlo, že si z nás dělá šoufky. Že se na to vůbec nemáme ptát a dávno jsme na tom měli pracovat. Ze srdce mi spadly snad Prstové hory. Musela jsem se rozesmát úlevou, když nás znovu ujistila, že se na to vůbec nemáme ptát. “No, měla bys být v obraze, co se chystá. Jednou překvápko v podobě vlčat už tu bylo,“ zazubila jsem se na ni v připomínce, jak jsem z toho byla celá vedle, když se jednoho dne objevila v doprovodu svých dvou dcer a ještě dodala, že má dva syny. “Tak děkujeme,“ vesele jsem zavrtěla ocasem a pohlédla na svého partnera. Teď už nám nic nebránilo. I když asi by bylo lepší přivést vlčata na svět na jaře. Nicméně jak Baghý správně podotkla, smečka se o ně postará. O tom jsem vůbec nepochybovala, že nejen my dva, ale i ostatní vlci, a Baghý především, budou skvělá parta strýčků a tetiček. Aspoň co se týkalo těch, kteří byli ve smečce stálicemi. “Nu, já vím, jaké to je, mám přece už jeden vrh za sebou. A povedlo se mi to už také skoro v zimě,“ připomněla jsem něco, co už snad nebyla ani pravda.

Ačkoliv jsem měla dobrou náladu, Baghý ji ještě vylepšila. Ona byla snad vždycky dobře a optimisticky naladěná. Ovšem také to jistě byla tím, že byla momentálně určitě také spokojená. Jistě si vybrala dobrého a spolehlivého partnera, který jí byl oporou při Alfování, i když přes léto asi moc svých povinností nemusel plnit, když byl les víceméně prázdný. A její omladina byla zdravá, evidentně také dobře prospívala. Jak jsem se vzápětí dozvěděla v její odpovědi. S úsměvem jsem přikývla. Dobře jsem si pamatovala na své tři puberťáky, i když už to bylo dávno. A doufala jsem, že brzy budu vychovávat další. S Awarakem. V Borůvkovém lese. Při té představě jsem se zatetelila radostí. Už už jsem chtěla zjistit, jestli nám Baghý dovolí, abychom se stali rodiči, vlastně mě snad ani nenapadlo, že by nám to nedovolila, ale raději jsem se ještě držela zkrátka. Ještě chvilku.
Zatím se Alfa vyptávala mého milého, jestli se dobře vyspal. Vlastně jsem si ani nevšimla, že se mu povedlo usnout, nejspíš to byla jen chvilička v mezičase, protože Alfa přišla celkem záhy poté, co jsme se usalašili pod stromem. Takže teď jsme tedy mohli vyrazit na takový skromný lov. Ale jelikož jsme byli všichni tři zkušení lovci, nepochybovala jsem o tom, že budeme úspěšní.
Vyrazili jsme rovnou, nebylo třeba to odkládat. Po pár krocích jsem stočila ucho směrem k Baghý, která se ptala na nějaké novinky. Střelila jsem rychlým pohledem po Awarakovi. No, teď, nebo nikdy, zhluboka jsem se nadechla. “No, vlastně ani ne, ale… Já… My…“ Trapně jsem se zakoktala. “Chtěli bychom s Awarakem založit rodinu, ale ještě se tě samozřejmě ptáme, jestli nám to dovolíš,“ řekla jsem rychle, abych se zase nezakoktala. Pohledem jsem raději koukala pod nohy v napjatém očekávání verdiktu.

Souhlasně jsem přikývla na Awarakovu poznámku. Snad se už brzy zase pěkně sejdeme všichni v lese, abychom se připravili na zimu, a hlavně abychom věděli, kdo tu s námi ještě je a kdo ne. Takhle tichý a prázdný les byl smutný a ponurý. Docela mi chyběla Maeve, neviděla jsem tu uštěbetanou treperendu docela dlouho. Zajímalo mě, jak se má, co zažila. Nebo jestli náhodou nenarazila na nějakého fešáka, který by o ni měl zájem. Nebo Kaya… Tu jsem neviděla ještě déle.
Tiše jsem rozjímala, užívala si vycházejícího slunka, které probleskovalo mezi stromy a prohřívalo nesměle naše kožíšky, protože přes noc už se trošku ochlazovalo, a hlavně jsem si libovala v klidné blízkosti svého partnera. Ačkoliv jsme teď strávili několik týdnů spolu sami, nemohla jsem se toho pořád nějak nabažit.
Brzy však mě z lenošení vytrhnul známý veselý hlas. Oháňka se mi rozkmitala ze strany na stranu ještě dřív, než se vlčice objevila v našem zorném poli. Jako na zavolanou! Oplatila jsem Alfě úsměv. “Dobré ráno i tobě,“ pozdravila jsem. “My se máme báječně, a copak ty? Byla jsi někde na poznávací cestě s rodinkou, nebo sama?“ Zeptala jsem se a pomalu se zvedla. Samozřejmě bylo důležité vyzvědět, co je tu nového, ovšem nápad, že bychom si mohli zalovit, se mi líbil. Už jsme museli pomalu chystat zásoby na zimu, jak jsem si už sama říkala předtím. “Jasně, půjdeme rádi. Taková skromná skupinka,“ mrkla jsem na ni a pro jistotu se ohlédla, jestli ještě nepřijde někdo, kdo by se k nám přidal. Možná by nebylo špatné, kdyby s námi šel i Jinks, ale možná byl někde s drobotinou.

Awarak byl v tomhle ohledu docela optimista, když nadhodil, že to může být jen hra přírody. Mohlo sice být dost dobře možné, že třeba jen někde víc foukal vítr, když jsme byli nahoře u Života a přivál sem písek odněkud z pouště a od toho, jak se stěhoval, bylo z toho žluto všude, ale… Chodila jsem po tomto světě už dost dlouho na to, abych věděla, že to nebude jen tak. I když samozřejmě část mého já doufala, že má můj drahý pravdu. Nicméně se pomalu začínal zvedat vítr a zdálo se, že sprchne, protože nebylo vidět jedinou hvězdu na obloze, ani Měsíc.
Chvíli jsem ještě čekala, zda zachytím nějakou odpověď na své vytí, ale neozval se vůbec nikdo. Asi se nebylo co divit, léto a krásné počasí zkrátka jako vždycky lákalo k toulkám a objevováním Gallirei a poznávání nových přátel, takže většina obyvatel byla pryč. Co se mi však nelíbilo, že Baghý ani Jinks tu nebyli, takže les byl úplně nehlídán. Navíc už byly hranice cítit dost slabě, jak jsem si všimla, když jsme přišli, ale říkala jsem si, že to nechám po promluvě s Alfou. Než jsem však stačila něco říct, ozval se Awarak. Usmála jsem se a přikývla. Evidentně uměl číst myšlenky, nebo jen zkrátka už správně uvažoval jako Beta a také zaznamenal, že je potřeba obnovit hranice lesa. Olízla jsem mu tedy tvář a sledovala, jak hrdě mizí mezi stromy.
Mezitím jsem ještě několikrát zkusila začenichat, jestli tu zachytím nějaký známý pach. Mohlo se třeba stát, že někdo spal a moje vytí nezachytil. Jak jsem ale zběžně proběhla nejfrekventovanější místa, nepotkala jsem ani živáčka. Bylo tedy s podivem, že se tu neroztahovali žádní tuláci v domnění, že tu smečka už není, tudíž se zde mohou vyskytoval. Brzy se vrátil i Awarak, evidentně spokojený se svou prací. Usmála jsem se na něj. “Šikulka,“ oplatila jsem mu drcnutí. “Vypadá to, že tu nikdo není,“ sdělila jsem mu svůj poznatek, ačkoliv si toho jistě všiml sám během obchůzky po lese. “Naštěstí to vypadá, že se tu neroztahují žádné cizinci,“ dodala jsem. Pomalu začínalo pršet, takže přišlo osvěžení. Tím pádem se pořádná koupel v Ovocné tůni mohla odložit. Sice koupání v dešti bylo také asi fajn, ale radši jsem chtěla být někde ve středu lesa. “Tak nám nezbyde než na Baghý počkat,“ dodala jsem a našla si pohodlné místo pod obrovskou jabloní, jejíž koruna poskytovala dostatečnou ochranu před kapkami deště nám oběma. Pohledem jsem vyzvala Awaraka, aby se ke mně připojil. Jistě si také rád odpočine, přeci jen jsme byli na nohách už docela dlouho.

//Vyhlídka

Ačkoliv jsem byla ráda, že jsme konečně zase doma, byla jsem celá nesvá z toho, že všude kolem nás bylo žluto. A když jsem se podívala pod nohy, tak místo trávy byl písek. Awarak na to také reagoval zmateně, takže na jednu stranu bylo dobré, že to není nějaká moje halucinace, na tu druhou to však bylo špatné, protože to podle mě nevěstilo nic dobrého. Můj milý připomněl nedávné zážitky, jako když vybuchla sopka a všude byl cítit kouř. Zamračila jsem se. “To by ještě tak scházelo,“ povzdychla jsem si a vstoupila do svého rodného lesa. Jako vždy se dostavil ten báječný pocit klidu a bezpečí. Zvedla jsem hlavu k nebi a hlasitým zavytím dala vědět, že jsme zpátky. Nebo aspoň jsem se o to zavytí snažila, protože jsem se vzápětí rozkašlala, jak mě dráždilo v krku. Odfrkla jsem si, abych pročistila nos a zjistila, kdo je vlastně doma, koho máme poblíž. Byla to ale docela komplikace. Mírně se zvedal vítr, který mi mohl sice pomoci, ale moc moudrá jsem z toho nebyla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nebo jsou nejspíš všichni… Nebo možná většina… Někde na toulkách, aby si užili letního počasí, pomyslela jsem si. I když tohle začínala být mírná komplikace, aspoň prozatím. Pevně jsem však doufala, že nic horšího se dít nebude. Zastříhala jsem ušima, jestli zachytím nějakou odpověď. Ideálně od Baghý. “Asi bychom měli s Baghý promluvit co nejdříve, tak snad tu někde s rodinkou je,“ mrkla jsem na Awaraka a dál postupovala hlouběji do lesa.

//řeka Tenebrae

Cesta domů mi připadala nějak delší, než když jsme šli pryč. Možná to bylo tím, že jsme teď měli před sebou důležitý krok. Navíc jsme potřebovali, abychom dostali svolení od Alfy, i když jsem si byla jistá, že ona určitě nebude proti. Jen škoda, že nás to nenapadlo dřív, aby si naše děti mohly hrát s jejími. Ty už teď budou zase o něco větší. Ale zase na druhou stranu by nám v případě zájmu mohli pomáhat hlídat, starat se o ně a hrát si s nimi. Ta představa se mi líbila čím dál víc. Další generace do mého milovaného lesa.
“Ano, myslím, že tady kolem nic není, museli bychom jedině k jezeru, ale radši bych se nejdřív ukázala doma,“ odpověděla jsem na Awarakovu otázku, respektive domněnku, že na osvěžení tady v okolí nic nebude. To důležité jsme si řekli, takže jsme mohli trošku změnit téma. Což nebylo až tak od věci, protože bylo horko, takže jsme se oba těšili, až si smočíme kožichy ve vodě. A hlavně se také pořádně napijeme, protože posledně u řeky se moc pít nedalo, proud tam po dešti byl poněkud divočejší, takže jsem nechtěla moc riskovat.
Něco mě však nepříjemně šimralo v nose a měla jsem takový pocit, jako bych viděla přes žlutou mlhu. Několikrát jsem zamrkala, ale nebylo to o nic lepší. Zamračeně jsem kýchla. “Co se zase děje?“ Zabručela jsem tiše. Zdálo se, že všude kolem je jemný písek z poušti. Tázavě jsem se podívala na Awaraka, jestli netuší, co se na nás chystá a jestli také vidí žlutě.
Konečně jsme se ocitli na hranicích lesa, takže jsem celá nadšená z toho, že jsme zase doma, přidala trošku na kroku. Na druhou stranu jsem cítila trochu také nervozitu, chtěla jsem tu otázku vlčat s Baghý probrat co nejdříve, abychom případně na tom zapracovali a aby se vlčata narodila dřív, než nastane zima.

//Borůvkový les

//řeka Tenebrae

Konečně jsem si začala tak nějak uvědomovat svět kolem sebe. Předtím jsem byla stále omámená, ale teď jsem tak nějak vnímala. Aspoň postupně. Nevnímala jsem, jak se střídají dny a že je vlastně docela nepříjemné teplo. Nyní začínal nový den, v noci bylo celkem přijatelně. Bylo však zřejmé, že i dnes bude docela horký den. Takže bude lepší se zdržovat ve stínu stromů a v co možná nejkratší době se objevit v Borůvkovém lese, probrat s Baghý důležité události, jestli nějaké byly, a vydat se k tůni, abychom se pěkně osvěžili.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zachytila hlas svého partnera. Zněl trošku nejistě, zvědavě jsem se tedy na něj podívala. Tušila jsem, co přijde za téma. To, které jsme už nakousli a já teď nevěděla, jak se k tomu vrátit. I když jsme spolu přeci mohli mluvit na rovinu, tak přeci jen… Byla jsem tedy ráda, že s tím nakonec začal on. Vycenila jsem zuby v širokém úsměvu a na znamení souhlasu dodala vážné přikývnutí. “Ne, nešla bych do toho,“ začala jsem. Nelíbil se mi ten podmiňovací způsob, který použil, takže jsem se ani nenadechla a hned pokračovala dál, aby nestihl klesat na mysli, že jsem tohle řekla, že jsem si to rozmyslela. “Půjdu do toho,“ uvedla jsem tedy na pravou míru a otřela se o něj. Byla jsem zamilovaná jako mladá holka a věděla jsem, že na Awaraka se budu moci ve všem spolehnout. Že mě nenechá na holičkách a pomůže mi naše děti vychovat. “Baghý… Snad nebude proti,“ dodala jsem ještě zamyšleně, zatímco jsem pokračovala směrem k domovu. Teď jsem však zase zapomněla vnímat místo, kde jsem nejspíš ještě nebyla. Tohle však bylo důležitější – uvažování, nebo spíš plánování budoucnosti s mým milovaným.

//Vyhlídka (přes Zarostlý les)

//Narrské kopce

Ještě pořád jsem si připadala tak nějak jako ve snu. Takže na Awarakovu poznámku jsem jen s úsměvem přikývla. U Života bylo vážně krásně a takový pocit pohody bych přála každému. Aspoň na chvíli.
Teď už jsme ale kráčeli směrem k domovu, zdrželi jsme se trošku déle, než jsem zamýšlela. Nicméně jsem si byla jistá, že v Borůvkovém lese je všechno v pořádku. Jen jsem teď ale nevěděla, jak se vrátit k tématu, které jsme načali, než jsme navštívili Život. Bylo skvělé, že jsme oba cítili stejně, že bychom chtěli spolu rodinu, ale… Teď jsem váhala, jak se na tohle téma vrátit. Ale možná by bylo lepší, kdybychom to zatím nechali a probrali to, až se vrátíme domů. Ostatně, asi by nám to měla schválit Baghý, ačkoliv jsme druzí nejvýše postavení v hierarchii, Alfa by o tom měla vědět. Byla jsem si jistá, že rozhodně nebude proti.
Jelikož jsme měli za sebou horký den, který jsme ani jeden nevnímali, docela jsem teď ale uvítala, když jsme se ocitli poblíž řeky. Sice už se začalo smrákat, ale osvěžení by přišlo vhod. I když… Zrovna Tenebrae nebyla vhodná k tomu, abychom se vykoupali, protože proud tady byl docela divoký. Asi tedy bude lepší nechat si osvěžení v Ovocné tůni.

//Trešňový sad (přes Klimbavý les)

Jakmile jsem se ocitla mimo Životovu jeskyni, cítila jsem se chvíli jako omámená. Zastavila jsem se před vchodem, zavřela oči, zhluboka dýchala a snažila se vrýt do paměti úplně všechno. Pocity, pachy, vizuální vjemy… Prostě abych si, když mi nebude dobře, tohle všechno vybavila, pokud nebudu moci za Životem přijít. Sice takových chvílí naštěstí moc nebylo, zvlášť, co jsem byla s Awarakem, ale jeden nikdy neví.
Pak jsem otevřela oči a zamžourala modrým pohledem na oblohu. Okolní krajina voněla po dešti a o slovo se hlásil nový den. Konečně jsem pak věnovala svou plnou pozornost svému partnerovi, který tady na mě trpělivě čekal. Snad jsem tam nebyla moc dlouho, napadlo mě a usmála jsem se na něj. “Tedy… Tohle byl neskutečný zážitek,“ pronesla jsem. Olízla jsem svému milému čenich a lehce se o něj otřela bokem. “Je úplně jiný než jeho sestra. Asi se to dalo čekat, ale stejně mě to trošku vykolejilo,“ zazubila jsem se. Teď však bylo načase podívat se domů, už dlouho jsme byli pryč, takže jsem doufala, že je tam všechno ok a Baghý všechno s Jinksem zvládá. “Tak se pomalu vypravíme domů, co ty na to?“ usmála jsem se znovu.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny