Gallirea - Příspěvky uživatele

Měli jsme s Awarakem další společnou věc – měl také raději teplejší roční doby, ale i s tím, co jsem měla ráda na těch dalších, mu evidentně připadalo také fajn. Inu, ono se vážně nedá odolat a neblbnout ve sněhu, nehrabat s něm nory a neválet se. Mimoděk jsem si vzpomněla na druhou část zimy, když moje děti už trošku povyrostly a mohly se vydat mimo jeskyni. Tenkrát byli ze sněhu dost vyjukaní, ale jakmile si zvykli, že trošku studí na polštářcích tlapiček, už hromadně dováděli a vymýšleli kdejakou zábavu. Tiše jsem při té vzpomínce povzdychla. Krátce jsem střelila pohledem po Awarakovi a na chvilku mě napadlo, jaké by to bylo, kdybych měla ještě druhý vrh vlčat – tentokrát s ním. Ale nad tím uvažovat teď nebyl čas, na to jsem musela být schovaná někde v soukromí. Na druhou stranu… Byli jsme spolu celkem krátce, takže brzy na takovou úvahu, i když jeden nikdy neví, že.
Konečně jsme se však ocitli zpátky v lese, kde bylo nevídaně živo. Hlavně tedy kolem Baghý. Takže to vypadalo, že na lov vyrazíme pod naším velením a nejspíš si my dvě budeme moci promluvit až jindy. Ach jo, no co se dalo dělat… Aspoň jsem navrhla Awarakovi, že tedy můžeme svolat zájemce o lov my dva. Nadšeně s tím souhlasil. Ovšem než tak stačil jeden z nás učinit, přiřítila se k nám Kaya. Hned začala mlít pantem, až jsem se usmála, vůbec se nezměnila. Když vychrlila příval slov, mohla jsem postupně začít odpovídat na otázky. “Ahoj Kayo, taky tě ráda vidím,“ zakřenila jsem se na ni v prvé řadě. “Dlouho jsi nebyla doma,“ káravě i laškovně jsem ji zatahala za špičku ucha těsně před tím, než se svalila na zem. “Už jsem měla strach, že jsi nás v tichosti opustila,“ přiznala jsem a ohlédla se směrem k Alfě. Evidentně tahle slečna nebyla vůbec v obraze. Nu, co také jiného čekat, když byla tak dlouho pryč. Pak jsem svůj modrý pohled stočila znovu k ní. “Ano, je pravda, že Blueberry se minulého podzimu rozhodl předat svůj post Alfy a vybral si jako svého nástupce Baghý,“ pustila jsem se do povídání a pohodlně se usadila kousek od ní. “Proč si vybral zrovna ji, to nevím, musela by ses zeptat jeho. Asi v ní vkládat větší důvěru než ve mně, kterou zná víceméně od mého útlého mládí,“ řekla jsem s troškou hořkosti v hlase, která se ale hned vytratila. Necítila jsem vůči Baghý zášť, ani jsem nebyla na Blueberryho naštvaná – zkrátka jsem ten fakt musela přijmout, protože nic jiného mu nezbylo. “Dozvěděla jsem se to vesměs mezi řečí, protože jsme zrovna vyrazili na smečkový lov, když mi to Baghý řekla. Přitom mě požádala, jelikož nemá partnera, který by jí s Alfováním pomohl, jestli bych jí s vedením smečky pomohla já a povýšila mě na Betu,“ pokračovala jsem dál. “Smečka je v dobrých tlapkých, Baghý své povinnosti plní a pro smečku by se rozkrájela. Jak vidíš, je nás tu teď celkem dost,“ odmlčela jsem se na chvilku. Stočila jsem slechy různými směry, protože jsem zaslechla několik různých zavytí. Takže stahování se členů smečky na zimu domů pokračovalo. Tak by bylo fajn, kdyby se lovu účastnilo vícero vlků.
“No a další novinky,“ pohlédla jsem na Awaraka a usmála se. “Někteří vlci k nám přišli, jiní odešli, změny v hierarchii by se taky našly. A jelikož ještě nikdo jiný to neví, ani Baghý, tak já a Awarak jsme partnery,“ řekla jsem a spiklenecky jsem mrkla. Nevěděla jsem, jak se na to bude tvářit, vlastně jsem ani nevěděla, jaké vztahy spolu ti dva mají. Ale podle toho, že ji Awarak přátelsky pozdravil, jsem usoudila, že žádné rozepře se nekonaly.
Vykulila jsem pak oči, když Kaya v jednom souvětí shrnula, co má za sebou. Můj milý se starostlivě zajímal, jestli je v pořádku. No, na první pohled zraněná nebyla, jen poněkud unavená, takže nejspíš její účast na lovu byla pasé, ale… Zatím jsme ještě nikoho nesvolali, takže bylo otázkou času, jestli bude odpočatá a přidá se k nám. Mimoděk jsem si pak vzpomněla na dobu, kdy jsme se seznámily – my dvě, Kaleo… nebo jak to bylo… plus pár dalších vlků, kdy jsme hledali dohromady části disku. “Snad ne zase nějaká hra Osudu,“ oklepala jsem se při vzpomínce. Vzápětí mě napadlo, jestli náhodou její zážitky neměly něco společného s tím, že se sopka probudila na čas k životu. Pohledem jsem tedy vybídla mladou vlčici, aby nám pověděla víc.

//VVJ (přes Galvatar)

Vůbec mi nevadilo, že se naše debata momentálně týkala jen magií, protože tohle téma mě zajímalo vlastně už od mala. Ale neměla jsem snad nikdy pořádně příležitost zjistit všechno, co se dá. Nu, co se holt dalo dělat, možná bych to mohla v nejbližší době zase napravit, povídat si s vlky, jaké mají magie, co s nimi umí, případně nějaké ty speciální, co nikdo jiný neumí a tak podobně. Každopádně Awarakova úvaha, která doplňovala tu moji, byla vlastně také dobrá. “No, já také nejsem kdoví jaký expert na stromy a květiny… Bezpečně znám to, co se vyskytuje běžně, a hlavně u nás v lese, takže ovocné stromy a jejich plody ti pojmenuji. Některá kvítka znám, ale nikdy jsem žádné extra lekce na tohle téma snad neměla,“ pronesla jsem zamyšleně. Takže mezery ve vzdělání by se určitě našly, ovšem nikdo není vševědoucí, že… Snad jen Život a Smrt věděli všechno a znali všechny. Docela mě mrzelo, že Sigy byl pryč, protože kromě toho, že by něčemu Awaraka přiučil ohledně magie, mohla jsem se od něj něco naučit i já sama. Tedy aspoň k těm věcem, ke kterým nepotřebuji magii mít, abych věděla, která bylina je dobrá na nachlazení nebo zranění. Takže rozhodně to byla věc, kterou jsme museli pak napravit – najít učitele ohledně zelené magie pro nás oba.
To už jsme ale překračovali hranice lesa. Srdce se mi zatetelilo blahem. Snad pokaždé, když jsem se po nějaké delší toulce zase ocitla doma. Bylo ale docela nepříjemné chladno, pod nohama nám křupala namrzlá tráva a od tlamy nám stoupaly obláčky páry. Než jsem odpověděla na Awarakovu další otázku, na okamžik jsem se zastavila, zvedla hlavu a hlasitě zavyla, abych podala info, že jsme zpátky. Pohlédla jsem na svého milého a mírně zavrtěla hlavou na znamení, že mi nevadí otázka na jiné téma. Ostatně, měli bychom si také povídat o něčem jiném než magiích, byli jsme partnery krátce a měli jsme o sobě toho ještě dost co zjišťovat. Jen já jsem se trošku ostýchala ptát se na věci z jeho minulosti pro případ, že by to byly nějaké nepříjemné vzpomínky, třeba jako když se Coeden ztratil své rodině, a ještě se málem utopil… Nebo že mu ty vzpomínky sebrala jeho zapomnětlivost. Na druhou stranu, když mluvil o tom, co je učila matka, nezdálo se, že by tu vzpomínku složitě doloval ani nezněl lítostivě.
Usmála jsem se na Awaraka a žasla, jak je vnímavý. Správně odhadl, nebo možná spíš vypozoroval, že mám mnohem raději jaro a léto, než podzim a zimu. Souhlasně jsem přikývla a lehce se o něj otřela. “Každé roční období má něco do sebe… Podzim je fajn, když je ještě teplo, slunko, barevné listí šustí pod nohama a v jeho hromádkách se bezvadně válí,“ začala jsem odpovídat na jeho otázku poněkud ze široka. “V zimě se zase dá prima vyblbnout ve sněhu, ale když je tuhý mráz, tak je to dost nepříjemné. Ale jaro je nejlepší – možná, že kdybych neměla vrozenou magii po matce, a nepřišla by ani po otci, možná by to byla právě země – miluji, když se příroda probudí ze zimního spánku, všechno všude kolem kvete, voní a hraje barvami, je teplo a v létě jsou zase absolutně nejlepší vodní radovánky. Pokud není nějaké spalující horko. Říká ta, co se narodila uprostřed léta,“ dokončila jsem své povídání. “Takže ano, můj milý, máš pravdu, jaro a léto jsou moje oblíbenější části roku,“ dodala jsem ještě. Oplatila jsem mu olíznutí tváře a lehce ho zatahala za šátek, abychom pokračovali v cestě. “A já bych si tipla, že jako někdo, v kom dřímá… zatím… magie země, máš asi také raději jaro?“ Tipla jsem si.
Mezitím jsem zavětřila. Podle pachů, které se kolem mě vyskytovaly, tu bylo docela živo. Na jednu stranu jsem se zaradovala, smečka konečně zase ožila. No, na druhou stranu… Blížila se zima, takže většina zase hledala jen zázemí. Ale což… Určila jsem směr, kde byla Baghý. Zaradovala jsem se, že si konečně budeme moci pořádně promluvit, ale nebyla sama. V její společnosti se nacházelo docela dost vlků, mezi nimi i nějaké pro mě neznámé tváře. Tiše jsem si odfrkla a protočila oči. “To vypadá, že naše milá Alfa má dost na pilno,“ zabrumlala jsem polohlasně. Jasně, dlouho nebyla doma, takže měla asi co na řešení. Ovšem pozdravila jsem ji pohledem a lehkým kývnutím hlavy a posadila se opodál, abych ji nerušila, ale také byla po tlapce, kdyby mě potřebovala. Očima jsem pak přelétla z jednoho vlka na druhého. Zaradovala jsem se, když jsem zahlédla Kayu. Tak dlouho jsem ji neviděla! Až jsem měla strach, že smečku beze slova opustila. Opodál jsem viděla i Mave s nějakým malým vlčetem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Tak nejspíš naše smečka přivítá jednoho ze sirotků. Ušklíbla jsem se. Kolik jich už tu prošlo, ale zůstala tu jen Maeve.
Pohlédla jsem na Awaraka. “Možná bychom mohli svolat vlky na lov my dva. Já jako Beta a ty jako lovec máme na to právo, takže… Co ty na to?“ Zeptala jsem se a oháňkou rozvířila listí kolem sebe.

//Cedrový háj

Probírali jsme všechno a nic. Doplnila jsem nějaké další info o sobě, když jsem odpověděla na Awarakovu otázku ohledně dalších magií, které mám. Sice jsem je moc nevyužívala, ale zmínila jsem se aspoň o té záležitosti, kdy jsem poprvé a zatím naposledy zkusila využít halucinace. Souhlasně jsem pak přikývla jeho poznámce, že jsem udělala dobře a toho nenechavce se tak zbavila celkem rychle. No, rychle… V rámci možností, navíc mě to tehdy stálo nějakou tu energii. Nicméně teď už jsem nad tím nehodlala přemýšlet. A ačkoliv bych se vážně měla zaměřit na vylepšení těchto magií, stejně jsem doufala, že je nebudu muset využít. Nebo aspoň v jiném případě, než byla obrana mé osoby, mých nejbližších a lesa.
Na dalším území jsme se moc nezdržovali. Také i proto, že jsem tu cítila poměrně silný pach nějakých dvou neznámých vlků, ale zatím se to nezdálo jako území smečky, ale… Kdo ví. Svižným krokem jsme pokračovali kolem jezera, které nebylo skoro vidět. Na vině byla otravná podzimní mlha. Škoda, že už bylo chladno na nějaké to vodní dovádění. Mohla jsem sice zamachrovat, co umím s magií vody, jak jsem chtěla předtím – vytvořit nějakou nerozbitnou kouli a prohánět ji po břehu a v místě, kde byla mělčina, ale na to teď nebyla vhodná chvíle. Takže tohle zůstalo stále odloženo, minimálně do jara.
Nahlas jsem pak uvažovala nad tím, jestli by Awarak dokázal pojmenovat všechno rostlinstvo, které se na Galiree vyskytovalo. Naznal, že by to mohl zkusit a uvidí se, jestli to v něm je, nebo se bude muset soustředit. “Asi by se to mělo zkusit na něčem, co neznáš, ale… Otázka je, jestli je něco, co neznáš, pokud to v tobě je. Když bude třeba koukat na cedr, budeš vědět, že je to on díky tomu, že to víš, nebo ti napoví magie?“ Zamýšlela jsem se dál. “Uvidíme, až bude čas to zjišťovat,“ dokončila jsem úvahu s úsměvem. Nebo jsme mohli prostě sehnat někoho, kdo má stejnou magii a ovládá ji plně a zjistit tak, jestli tohle vlci s magií země umí, nebo ne. Určitě by se doma někdo našel.

//Borůvkový les (přes Galvatar)

//Jižní Galvatar

Na Awarakově úvaze něco bylo. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, to je také možné. Nu, ale když budeš pilně trénovat, tak ti pak nesebere energii ani to oživování květin a jiné kousky s magií země. Škoda, že odešel Sigy, ten by ti mohl poradit, co s ní budeš umět, případně ti pomoci a tak. Ale nevadí, to zvládneme i tak. Nebo se najde i někdo jiný u nás ve smečce, kdo má stejné magie,“ dodala jsem ještě povzbudivě. Samozřejmostí pro mě bylo mluvit v množném čísle, protože jako pár jsme byli spolu na všechno dva. Na radosti i starosti, na maléry i problémy, na tréninky magií… Prostě na všechno, co nás čekalo. A byla jsem si naprosto jistá, že zvládneme všechno. I kdyby… Třeba… Měla přijít na řadu ještě vlčata. Ušklíbla jsem se při té ironii, jak jsem dopadla stejně jako moje matka – sotva vlčata odrostla štěněcímu věku, partner se zdejchnul neznámo kam. Nicméně u Awaraka jsem cítila všechno jinak. I v rámci téhle úvahy. Navíc i on byl v Borůvkovém lese spokojený, dělal pro něj maximum a stoupal v hierarchii. Kdežto u Coedena mi přišlo, že se tu necítil úplně dobře, i když tu byl se svou rodinou. Ale co už…
V uších mě zašimral příjemný Awarakův smích, jakožto reakce na moji úvahu ohledně barvy očí, jak asi souvisí s magiemi. “Jo, tak to by bylo taky zajímavé… Ale na světluščí zadek to nemá,“ rozesmála jsem se při té předchozí hmyzí debatě a úvaze. Mého milého pak zajímalo, jaké další magie vlastně mám. “No, je to už dlouho, co jsem byla za Smrtí a přidala do svých… hmm… schopností? Magii iluze, halucinace a příkaz, ale vůbec jsem neměla čas nebo náladu trénovat, nebo se k Smrti vrátit a s její pomocí je vylepšit. Ani se mi snad nestalo, že by se jedna sama od sebe nějak projevila. Tedy když pominu jednu událost, kdy naši smečku navštívili vetřelci a já jednomu z nich pomocí halucinace vyvolala nevolnost, sice ne moc silnou, ale dost nepříjemnou na to, aby dal pokoj,“ pustila jsem se do povídání.
Chvíli jsem mlčky kráčela mezi stromy, poslouchala tiché šustění listí a… No jistě, zase se kolem nás poněkud líně valila mlha. Otráveně jsem si odfrkla. Brzy však jsme vstoupili mezi úplně jiné stromy – opadávající listnaté teď nahradily jehličnaté. Pod tlapkami se nám tedy pro změnu začalo ozývat tiché křupání jehličí. Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Možná jsem tu kdysi dávno procházelo, ale nejspíš mi to tu nijak zvlášť neutkvělo v paměti. Pokračovala jsem pak v cestě. V dáli jsem zaslechla hlasy dvou vlků a cítila jejich pachy, ale nijak zvlášť mě to nezajímalo. Podle pachu to byli cizinci. “Tak mě napadlo, jestli s magií země dokážeš nazvat všechny květiny, stromy, rostliny, byliny… Zkrátka veškerou zeleň, která se tu nachází,“ pronesla jsem po chvíli zamyšleně.
Zakrátko jsme opustili hranici lesíka a měli na dohled opět jezero. No, na dohled. Nad ním i kolem nás se stále válela mlha, takže viditelnost i tady nic moc. “Ach jo, ten zatracený podzim,“ zabrblala jsem si pro sebe polohlasně. Tohle mě fakt nebavilo, když byla hodně mlha, sychravo, drobný deštík… Akorát tak zalézt do kutlochu a nevylézat do jara. “Asi bych se zastavila v lese, jestli je tam vše v pořádku a případně bychom se zapojili do lovu, pokud se nějaký chystá, co ty na to?“ Navrhla jsem svému partnerovi a lehce prodloužila krok, ale natolik rozumně, abych se stihla vyhnout díře nebo stromu, které by se v té mlze náhle objevily.

//VVJ

Pokračovali jsme v cestě, ani jsem nepřemýšlela, kam se budeme ubírat dál, stejně jako jsem ani neměla v prvních myšlenkách fakt, abych sledovala, jestli tady jsou v okolí stáda nějaké vysoké. Ostatně, Galvatar jsme na lov využívali bezpočtukrát, takže jsem snad ani nečekala, že by to teď mělo být jinak. Ovšem počasí nám moc nepřálo, i když to bylo o maličko lepší než ta předchozí událost, která nás vyhnala od jezera. Tiše jsem při té vzpomínce odfrkla. Zatím, co jsme tak procházeli, to vypadalo, že tady se žádná neplecha neděla, takže to bylo také dobře. Příroda se pomalu chystala na příchod zimy, na první pohled tedy vše vypadalo v naprostém pořádku.
Awarak měl také evidentně radost, že se mu něco málo s kvítkem povedlo, i když musel přiznat, že ho to trošku vyčerpalo. Chápavě jsem přikývla. “To jsou ty začátky, než si zvykneš a pořádně se to naučíš, pak už tě to většinou nebude stát žádnou energii,“ řekla jsem a povzbudivě se usmála. Já jsem si tedy na své začátky už příliš nepamatovala, ovšem ta radost z první vytvořené vlnky na hladině jezera, ta byla vážně nezapomenutelná. Ovšem jaké bylo vzápětí překvápko, když můj milý prohlásil informaci o počasí. Oba jsme na sebe vyjukaně koukali a hned na to se zase museli smát. To bylo vážně povedené, že jsme se zrovna na tohle téma bavili a u něj se zakrátko tahle magie probudí. Pohodila jsem hlavou. “Nu, možné to je, že se v tobě skrývá i magie počasí. K žádné jiné bych tohle nepřirovnala,“ řekla jsem zamyšleně. Jak už jsem zmínila před tím, v praxi jsem tuhle magii neviděla. Ani jsem nevěděla, co všechno s ní souvisí, takže všechno bylo zkrátka nové i pro mě. Nicméně nevypadalo to, že by Awarak byl vyčerpaný ještě tímhle, takže to bylo vážně matoucí. “Myslím, že návštěvu u Života nebo Smrti by sis pamatoval, pokud… No, Život asi ne, ale u Smrti bych se nedivila, kdyby zařídila, aby se ti návštěva u ní vymazala z paměti,“ řekla jsem zamyšleně, zatímco pod mýma nohama šustilo spadané listí. Nahlas jsem nechtěla připustit, že by bylo možné, že tehdy zafungoval jeden z jeho výpadků paměti. “Ale těžko říct, jestli někdo má víc magií, aniž by musel k bohům,“ připustila jsem poté nahlas. “Já se s tím nesetkala, tak možná budeš jedna z výjimek,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. “Většina vlků, které jsem poznala, měla zabarvené oči podle nějaké magie, většinou vrozené. Stejně jako já sama. Tak kdo ví, třeba když u někoho zůstanou jantarové, může to i znamenat, že má magií víc a jeho tělo se rozhodlo nechat oči tak. Nebo se nemohlo rozhodnout. I když jedno oko červené podle ohně a jedno modré podle vody, to by asi taky bylo dost zajímavé,“ zazubila jsem se při té představě. Vlastně vlka, který měl různobarevné oči jsem snad také nepotkala. Ale u Smrti by určitě nebyl problém něco takového zařídit. Vzpomínala jsem si na Coedena, který měl také jantarové oči, ale rozhodně jsme nedumali nad tím, že by mohl mít vlohy pro víc magií než jednu, prostě jsme to tenkrát brali tak, že zůstaly stejné, jako když byl malý. Aspoň to nepříteli na první pohled neprozradilo, jakou magii ovládá, ačkoliv mohl ovládat oheň a nechat si u Smrti zabarvit oči na jinou barvu. Evidentně se vlk o magiích učí celý život.

//Cedrový háj

//Vyhlídka

“Neboj se, budu opatrná,“ ujistila jsem svého milého s úsměvem, že při tréninku magie budu dávat pozor. Asi by nebylo dobré, kdybych způsobila hlavně sobě nějakou újmu, Baghý mě potřebovala jako svou pravou tlapku, takže žádné marodění z vlastní hlouposti nepřicházelo v úvahu. Navíc, kdybych chtěla trénovat nějaké silnější vanutí větru, asi bych si hlavně vybrala takové místo, kde se zrovna nikdo nenachází, kdyby se mi náhodou podařilo vyvrátit strom z kořenů. To by byl ještě větší průšvih, kdybych ublížila někomu jinému než sobě. Na druhou stranu, ačkoliv jsem si přála umět ovládat vrozené magie obou svých rodičů, voda mi byla přeci jen o něco užitečnější. Z větrných mocí jsem beztak využívala přivolání teplého vzduchu, abychom se ohřáli nebo si vysušili kožíšky po koupání. Možná by bylo lepší, kdybych pracovala zase na zlepšení těch dalších magií, už jednou jsem využila halucinace, když nás navštívili nezvaní hosté, a i ta malinká nevolnost, kterou jsem jednomu z nich způsobila, se docela hodila. Takže na obranu smečky před nějakými podobnými individui to bylo více než dobré.
Momentálně jsem Awaraka vybídla, aby zkusil oživit poněkud uvadlý podběl. Vypadal poněkud nejistě a nesměle, ale povzbudivě jsem se na něj usmívala a vrtěla ocasem. Soustředně ten kvítek pozoroval. Sklonila jsem tedy zrak, abych zaznamenala každou změnu, která se s kvítkem stane. No, nebylo to nic moc, ale přeci jen trošku nabral původní barvu do lístků a vypadal malinko svěžeji. Ale i tohle nic moc byl dobrý začátek. I Awarak z toho měl docela radost. “No vida, ještě pár tréninků a za chvíli už budeš umět nechat rozkvést kdejaký kvítek,“ usmála jsem se na něj a oplatila mu olíznutí tváře.
Teď už jsme však konečně pokračovali v cestě. Vůbec jsem netušila, kam nakonec zamíříme, možná ve finále úplně někam jinam… Rozhodně jsem ale teď nechtěla jít extra daleko, protože než se nadějeme, bude čas vrátit se domů, připravit smečku na zimu a zúčastnit se nějakého pořádného lovu. Z úvah mě ale vytrhnul Awarakův hlas, když z ničeho nic prohlásil, že slunko dneska čekat nemáme, a navíc bude v noci pořádná kosa. Překvapeně jsem se na něj podívala. I on vypadal docela vyjukaně. “No, to byla docela přesná předpověď aktuálního počasí,“ rozesmála jsem se. “Tak to se v tobě zřejmě probudila další magie, a celkem užitečná,“ řekla jsem s úsměvem a drcla do něj. Vážně teď byl podivný den… Byl den, ale poněkud tmavý, po slunku ani památky. Ale ne, že by bylo zataženo. Zamračila jsem se. Snad zase ne nějaký rozmar počasí nebo snad… Že by to ještě souviselo se sopkou… Nebo něco dalšího…

Téma mluvení s hmyzem jsme už tak nějak uzavřeli, ale ještě jsem se na okamžik zamyslela nad Awarakovou poznámkou, zda bych se já někomu svěřila, že takovou dovednost ovládám. No, nejspíš ne, možná také jen pár nejbližším, ale ani ne tak ze studu, jako pro dobrou věc – kdybych chtěla třeba od hmyzu něco zjistit na někoho konkrétního, tak bych přece neprozradila, od koho to mám.
Ovšem ještě k tématu kamzíků jsme se ještě trošku vrátili, respektive Awarak dodal, že třeba bychom mohli být pozváni na večeři od někoho, kdo se jimi živí a na oplátku my bychom dotyčného pozvali na divočáka nebo muflona. Zazubila jsem se na něj. Zajímavý nápad. “To by rozhodně stálo aspoň za zkoušku, někomu to navrhnout. Když bychom potkali nějakého horala,“ zazubila jsem se ještě jednou. Holt teď to chce mít oči otevřené a třeba se seznámíme s někým z hor. Když se to vzalo kolem a kolem, už to bylo dávno, co jsem poznala nějaké nové vlky, když jsem nepočítala členy smečky, kteří k nám přicházeli.
Můj milý poznamenal, že vlk ovládající počasí musí být velmi mocný. Pak ale dodal, že to vlastně jde vesměs s každou magií. “Ano, řekla bych, že každá magie má svou ničivou i pomáhající stránku,“ souhlasila jsem zamyšleně. “Ostatně silný vítr, tornádo a vichřice dovede přivolat i někdo, kdo plně ovládá magii vzduchu. To já ještě úplně neumím, ale pilně na tom budu pracovat,“ poznamenala jsem. Tak jsme aspoň díky tomuto nemilému počasí zjistili, nebo tedy já, že sice magie už fungují, ale na to, abychom se vydali zpátky k jezeru a zaplavali si, nebo abych vytvořila nějakou nerozbitnou kouli, se kterou bychom se mohli prohánět, na to už bylo chladno. “Třeba i tvoje magie země, pokud ji máš, umí být dost děsivá, protože kromě toho, že zvládneš nechat rozkvést nějaká kvítka nebo stromy, můžeš způsobit i zemětřesení… Aspoň co si tak vybavuji,“ spustila jsem další úvahy nahlas. Otočila jsem se a pohlédla na uvadlý podběl, který se smutně krčil vedle nás. Pohlédla jsem na Awaraka. Snad se přede mnou nebude stydět, pokud se mu to nepovede, napadlo mě, než jsem ho oslovila. “Co kdybys ho zkusil oživit? Pekelně se soustřeď a představ si ho, jak rozkvete,“ zkusila jsem svého partnera navést, aby vyzkoušel, zda magii země ovládá aspoň trošku a jak na to. Povzbudivě jsem se na něj přitom usmála a kývla, abych vyjádřila svou podporu. Mimoděk jsem si přitom vzpomněla na modrý kvítek chrpy, kterou mi kdysi dávno dal Coeden za ucho a pokaždé, když už byl uschlý, ho během chvilky zase probudil k životu a ten byl zase krásný.
Mezitím se o slovo přihlásil další den. Tentokrát už mlha nebyla tak hustá, takže se mi docela ulevilo – mohli jsme pokračovat v cestě. Což uznal i Awarak, když navrhl, abychom se přesunuli dál. Ovšem tentokrát to bude chtít, abychom se pohybovali svižně, abychom se zahřáli. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, nejvyšší čas se přemístit,“ zvedla jsem se na nohy a lehce se protáhla. Přitom jsem samozřejmě nevynechala příležitost, abych se o svého milého neotřela. No, sice jsme šli úplně někam jinam, ale co už. Hlavní bylo, že jsme byli spolu a mohli si užívat soukromí do sytosti. Otočila jsem se a svižným krokem zamířila směrem dolů z Vyhlídky. První kroky šly poněkud ztuha, ale čím víc kroků jsem udělala a mé tělo se protahovalo, brzy zase fungovalo, jak mělo.

//Jižní Galvatar

Nenapadly mě žádné další možnosti, jak bychom mohli zjistit, jak funguje svítící zadek u světlušek – pochytat jsme je sice teoreticky mohli, ale kam bychom je umístili, aby neuletěly, nebo tak… Souhlasně jsem tedy přikývla na Awarakova slova, že máme celou zimu, a i vlastně podzim na to, abychom na to přišli. Já však také neznala nikoho, kdo by uměl mluvit s hmyzem, takže jsem zavrtěla hlavou, když se na mě tázavě podíval. “V tomhle světě nic nemožného asi není, ale nikoho takového jsem ještě nepotkala. Nebo možná ano, ale nezmínil se o tom, že by uměl mluvit s hmyzem.“ Podotkla jsem. Že třeba Maeve rozuměla Růženkovi, to bylo asi také trochu něco jiného. Přeci jen pták byl úplně něco jiného než otravný hmyz, kterým se ptáci ostatně také živí. “Snad na něco přijdeme anebo se zeptáme,“ navrhla jsem ještě s úsměvem.
Téma kamzíci bylo ovšem také neméně zajímavé. Nebyli jsme si tedy ani jeden jist, jestli jsme je někdy hodovali, i když spíš pravděpodobnější bylo, že ne. “Máš pravdu, za to riziko to nestojí a bude nejjistější zůstat u toho, co známe. Možná jsou vlci, kteří žijí v horách trvale a umí také suprově skákat po skalách a nemají žádný strach a perfektní rovnováhu, tak se jimi živí. Kdo ví,“ přemýšlela jsem nahlas a současně jsem si připadala, že ač už mi minul jedenáctý rok, nevím skoro nic. Nebo možná vím to, co potřebuji vědět k běžnému životu, ale takovéto úvahy… Možná jsem je měla mladá… Na to jsem si však už nepamatovala.
Rozladění z nepřízně počasí bylo díky Awarakovi rámem totam. Měla jsem ho za ten přístup snad ještě raději. Zmínila jsem možnost o tom, že vlk s magií počasí něco takového nejspíš také umí a Awaraka to zaujalo. “Popravdě řečeno nevím, co takoví vlci přesně umí, každopádně bych tipla, že dokážou říct, jak bude zítra a jistě umí zařídit si pěkné počasí, vítr nebo déšť, nebo se ztratit v nějaké podobné mlze,“ začala jsem vypočítávat zamyšleně nahlas. Další věc – ani jsem nevěděla, co všechno dovedu s magií iluzí nebo halucinací já, natož abych tušila, co by mohl zvládnout někdo s magií počasí. No jo, holt jsem se musela smířit s tím, že nejsem vševědoucí a nikdy nebudu. A dokázala jsem přiznat, že něco nevím.
Zkusila jsem však použít magii vzduchu, abych nám ohřála kožíšky. Vlastně jsem si ani neuvědomila, že předtím magie nefungovaly, až Awarakova připomínka mi to vrátila na mysl. “No jo, máš pravdu. Ale už to asi všechno funguje, jak má,“ řekla jsem a spokojeně si odfrkla. Ten teplý vzduch nám přišel vhod, i když oheň by byl asi lepší. Na druhou stranu to asi nebylo úplně praktické, tady by snadno foukl vítr, a ještě by tady něco chytlo. A nedělala jsem si iluze, že by něco pozdrželo šíření požáru. Při té myšlence se mi samozřejmě vkradla na mysl nepříjemná vzpomínka na Naomi a její smrt. Raději jsem ji však rychle zahnala, nechtěla jsem se teď chmuřit. “Tak ještě nějakou dobu počkáme, snad se mlha později rozpustí aspoň natolik, abychom sešli dolů. Nerada bych tady zkysla déle, i když je tu jinak krásně,“ poznamenala jsem zamyšleně.

To znělo vážně zajímavě, abychom na jaře nebo v létě pochytali nějaké ty světlušky a prozkoumali, jak to vlastně dělají, že jim svítí zadky. Protože Awarak ještě dodal, že když je v mládí kolikrát pronásledoval, tak zhasly a měli po srandě. Nad tím jsem se musela zamyslet, protože jsem si vůbec nevybavovala, že bych někdy sledovala tyhle malé hmyzí tvorečky anebo snad zkoumala, jak to u nich funguje. Možná jsem to jen zapomněla… Ostatně nebyly vidět moc často, možná se jim u nás v lese moc nelíbilo, nebo… Kdo ví. Ale na Awaraka jsem se teď usmála. “To zní jako moc dobrý nápad,“ přikývla jsem ještě na souhlas. “Ale bude to chtít nachytat jich víc. Ale kam je zavřít, aby neuletěly,“ napadlo mě potom. Leda je přidržet pod tlapkou, ale dávat hodně dobrý pozor, abychom je nerozmáčkli. To by asi bylo po zkoumání. Nebo najít někoho, kdo rozumí hmyzu a zeptat se, ale to by byla asi dobrá utopie. Na druhou stranu, kdo ví, když si někdo umí povídat s ptáky, třeba je někdo, kdo si umí povídat s brouky… Každopádně tohle rozhodně stálo za to, abychom to někdy zkusili. Jako bychom se vrátili do dětských let – prozkoumávání života kolem sebe.
Líbilo se mi, jak jsme se s Awarakem doplňovali ohledně jídla pro smečku. Holt jsem byla tak nastavená, protože ta pro mě byla na prvním místě. Byl to můj svět. Pro ni jsem dýchala, pro ni mi bylo srdce. I když samozřejmě teď byl na prvním místě i Awarak a já byla ráda, že je součástí smečky, i když… Pokud bychom se potkali a on byl tulák, nejspíš by neměl problém přidat se do smečky k ním, nicméně kdyby byl odjinud a nechtěl odejít… To by asi problém byl, ale tohle jsme vůbec nemuseli řešit. I on už jako lovec myslel na smečku. “Vlastně ani nevím, jestli jsem kamzíka někdy jedla. Jestli ano, tak asi je to hooodně dávno. Jsou to vychytralá a nesmírně mrštná zvířata, kdysi jsem je sledovala na Zubaté hoře. A jako by ani neznali gravitaci,“ dodala jsem k Awarakově poznámce, že moc často kamzíky k večeři nemíváme. Pokud vůbec někdo. To chce hodně vychytralosti takové zvíře ulovit, v prvé řadě by asi bylo dobré ho zahnat někam, kde nebude mít tu výhodu, že může hopsat mezi skálami a vysmívat se nám, zatímco mi bychom museli spíš dávat pozor, abychom si nezlomili nohu nebo nezahučeli někam do díry nebo nedej bože nespadli ze srázu. Každopádně ke štěstí a pořádnému nadlábnutí nám stačili jeleni a daňci a těch bylo na loukách dost, takže žádný problém.
Tak strašně moc jsem se těšila, až začne vycházet slunce. Sice se začalo už rozednívat, ale… Počasí nás pěkně vypeklo – místo toho, aby začalo vykukovat slunko, snášela se na okolní krajinu poměrně hustá mlha. Vlastně jsem to předtím ani nestačila zaregistrovat, že je kolem nás jakýsi opar, přes který je hůře vidět, nicméně teď to začínalo být s přibývajícím světlem zřetelné. Uvidíme prd. Otráveně jsem odfrkla a už chtěla začít nadávat. Tohle měla být romantika jak blázen a ono to dopadlo takhle… Ach jo… Ale než jsem stačila otevřít tlamu, promluvil můj milý, takže jsem otočila zrak na něj a poslouchala. Jeho přístup byl vážně úplně jiný. Nebo vlastně představa – že my jsme mocní čarodějové – no, asi ne tak mocní jako Život a Smrt, ale něco podobného – a vykouzlili jsme tuhle hustou mlhu a seslali ji na Gallireu. Na demonstraci svých slov zamával tlapkami, jako by vážně čaroval. Usmála jsem se na něj. Vážně dokázal najít klady snad na všem. Já jsem se o to sice taky snažila, ale občas to nešlo. “A to nemáme ani magii počasí, myslím, že takoví mlhu zvládají,“ dodala jsem a zazubila se. “Každopádně by teď bylo hodně nebezpečné jít někam dál, to je horší než tma, tak raději počkáme, až se mlha rozpustí. Snad tu nebudeme tvrdnout dlouho, je poměrně už chladno,“ hlesla jsem. I když chladno ještě nebylo až tak nesnesitelné, nebo nepříjemné, přeci jen jsem neodolala a pomocí magie jsem trochu ohřála okolní vzduch. Naše kožíšky, které byly opřené o sebe, to teplo ještě podporovaly. Tiše jsem vydechla obláčky páry a zasněně koukala na víceméně neviditelný svět pod námi.

Kdyby se náhodou někdo vyskytoval v naší blízkosti, asi by těžce nechápal, čemu se oba smějeme jako protržení. Awarak ještě stihl vykoktat, že si to také představil. Už klidnějším hlasem dodal, že takové vylepšení by si vážně nepřál. “Ani já ne,“ hýkla jsem ještě, než jsem se začala také trošku uklidňovat. Nešlo si však nevšimnout, že se můj milý na moment otočil směrem dozadu, jako by se chtěl ujistit, že se mu nic takového najednou nestalo. “Neboj, všechno v pořádku,“ zazubila jsem se a olízla mu čenich. “Ostatně, toho bychom si asi všimli hned, že se tady odněkud line nějaké světlo,“ zazubila jsem se ještě. Ale raději už jsem na to fakt nemyslela, protože by mě mohla napadnout nějaká další krávovina a smáli bychom se tu až do rána.
Místo toho jsme v klidu… Nebo aspoň v relativním klidu pokračovali v cestě. Zmínila jsem kamzíky a slíbila, že výhled bude určitě stát za to. Spokojeně jsem se usmála Awarakovým slovům, že už se na to moc těší. Tedy jako na tu vyhlídku, ne na kamzíky. “Kdyby nás bylo víc, aspoň o jednoho, mohli bychom sice dotáhnout pak do lesa dlabanec, ale… Tohle je docela špatný terén pro lov, to by byli kamzíci ve výhodě,“ řekla jsem zamyšleně.
Dál už jsem přeci jen raději mlčela a soustředila se na dýchání a na to, abych nešlápla někam do díry, protože viditelnost byla docela mizerná. Když jsem vzhlédla na oblohu, nebylo vidět měsíc ani hvězdy, takže nejspíš bylo zataženo a sem tam foukl mírný větřík. Aspoň to bylo dobré a nebyla nám zima. Samozřejmě jsme si tu a tam nemohli odpustit hubičkování jako mladí puberťáci. Já se tak rozhodně cítila a bylo to fajn.
Konečně jsme dospěli do cíle. Tiše jsem vydechla a byla ráda, že jednak máme náročnou trasu za sebou a jednak mě nezačalo něco bolet. “Nu, tak teď už nezbývá než čekat, až se konečně začně rozednívat,“ řekla jsem a usadila se na bezpečné místo, kde bylo dost prostoru pro nás oba, abychom pak mohli společně sledovat krajinu, která se postupně vylupuje ze tmy a my máme Gallireu, nebo aspoň její větší část, jako na dlani.

//Středozemní propadlina

Souhlasně jsem přikývla na Awarakova slova. Měli jsme vážně štěstí, že jsme viděli ve tmě docela dost dobře. “No, to by to jinak bylo asi jen pro vážného dobrodruha, kdybychom neviděli ve tmě moc dobře. Anebo pro někoho, kdo si pomocí nějaké magie posvítí jako světluška,“ zazubila jsem se při té představě. Když už jsme byli u té bizarnosti součástí těl jiných zvířat u nás vlků… Svítící zadek světlušky by byl asi ten nejvíc podivný. Neudržela jsem se a vyprskla nahlas. “Dovedeš si představit, že by vlkovi, absolutně černému, svítil v noci zadek? Na druhou stranu… Docela praktické, pokud by svítil dostatečně a svítil až před něj,“ musela jsem se zastavit, abych se mohla v klidu smát. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale… Asi v našem světě nic není nemožné, takže… Nicméně asi bych nechtěla být obdarována tímhle kouzlem nebo magií nebo tak, aniž bych o to stála. To bych snad hned běžela za Životem, ať mě toho zbaví. Za Smrtí bych se asi neobtěžovala, ta by z toho měla ještě větší bžundu anebo by to ještě nějak „vylepšila“.
Konečně jsem se přestala smát, ale musela jsem si tlapkou setřít slzy, které mi z toho vytryskly. Zhluboka jsem vydechla, abych se uklidnila a raději pokračovala v cestě. Awarak neměl nic proti tomu, abychom se vydali na Vyhlídku, takže jsme pokračovali určitým směrem.
Kolem nás bylo pořád ticho a klid, jen občas bylo slyšet zahoukání sovy nebo šumění listí, které ještě zbylo na stromech, když zavál vítr. Teď jsme zase opustili jehličnany a byly tu i listnaté stromy. “Stoupání je trochu fuška, ale až se rozední, výhled bude stát za to,“ mrkla jsem na svého milého povzbudivě. “Bývá tu hodně kamzíků, ale ti teď snad budou spát a nebudou se plést do cesty,“ řekla jsem ještě zamyšleně. Bylo by nepříjemné potkat nějakého pošuka, který by místo toho, aby se nám klidil z cesty, nám znepříjemňoval cestování nějakou provokací. U těchto zvířat taky jeden nikdy neví.
Když už jsme začali stoupat, snažila jsem se dávat si pozor na správné dýchání, abych nefuněla, až dorazíme nahoru. “Už ani nevím, kdy jsem tu byla naposledy, ale určitě se ti bude líbit ten výhled,“ řekla jsem vesele a nenápadně zpomalila.

//Borůvkový les

“Myslím, že to můžeme vzít jako průzkumnou procházku, nebyla jsem v tomhle kraji věky,“ řekla jsem s úsměvem, když jsme prošli přes hranice lesa a ocitli se na úplně jiném místě, skoro jako bychom vstoupili do jiného světa. Tady totiž nerostly listnaté ovocné stromy, nýbrž jehličnany. Vonělo to tu skoro jako ve Smrkovém lese, kde jsme nějaký čas s Coedenem žili. Připomnělo mi to docela příjemné časy. I když náhrada za Borůvkový les celkem slabé, protože s tím se prostě žádný nemohl měřit. A většina vlků byla také fajn. Znovu mě napadlo, že by možná nebylo od věcí se zastavit za Atrayem a zjistit, jak se jim daří… I když… Sice jsme byli vlídně přijati a neměli s nikým problémy, zase tak velká nebo důvěrná přátelství jsme nenavázali. No, uvidíme, kam nás Osud zavane, třeba se tam někdy vydám, třeba někdy někoho potkám…
Teď však jsem se zase vrátila ze vzpomínek zpátky k Awarakovi, který kráčel uvolněně po mém boku. Lehce jsem se o něj otřela. Byla jsem s tím jak praštěná, ale vážně jsem měla potřebu se ho pořád dotýkat. “Hlavně musíme opatrně, už se stmívá a propadlina nebude skoro vidět,“ konstatovala jsem zamyšleně. Marně jsem se snažila ve své paměti vydolovat, kdy jsem tu byla naposledy, ale vůbec se mi to nedařilo. Na druhou stranu na tom ani nezáleželo, hlavně, že jsem věděla, že si máme dávat pozor, abychom nezahučeli do temné propadliny. Kdybychom to náhodou přežili, tak by nás stejně nikdy nikdo nenašel, aby nám pomohl. Raději ale na to nemyslet a pokračovat dál.
Zastříhala jsem ušima. Sice jsme šli asi trošku jinak, než jsem původně myslela, ale uvědomila jsem si, že jsme blízko Vyhlídky a Kaskád. Takže jsem se samozřejmě okamžitě nadchla pro to, abych svému milému ukázala jedno ze svých nejoblíbenějších míst. Byla jsem si jistá, že u vodopádů se mu bude aspoň trošku líbit, ačkoliv asi není takový blázen do vody jako já. A na Vyhlídce jsme si mohli zatím vychutnat krásný východ slunce, měli jsme dost času na to se tam dostat a počkat. “Půjdeme na Vyhlídku,“ určila jsem nahlas další směr a nic dalšího neříkala. Vlastně jsem ani nevěděla, co bychom měli probírat, ale mně bylo fajn, i když jsme jen tak mlčeli. Hlavně, že jsme byli spolu a sami. Zatím. Až budeme zase zpátky v lese, asi nás na čas pohltí povinnosti, hlavně lov a příprava na zimu.

//Vyhlídka

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem spala. Neměla jsem ponětí, jestli se mi něco zdálo. Ale když jsem znovu rozlepila oči, přišlo mi to, jako by to byla jen chvilka. Každopádně jsem se cítila naprosto odpočatá a svěží. Energie jsem měla na rozdávání. Nebo aspoň jsem měla ten pocit, dokud jsem ležela, možná se to změní, až se zvednu. Zašklebila jsem se při téhle myšlence. Vzápětí mi došlo, že bych se asi trošku dost styděla, kdyby se ozvaly známky stáří zrovna teď, kdy jsem se snažila před svým milým tvářit jako mladice, i když nám ani jednomu na věku nezáleželo. Uvědomovala jsem si, že jsem o něco málo starší, ale… To je fuk, ne.
Hlavou jsem pořád dlela na Awarakově hřbetu, takže jsem kromě jeho vůně vnímala také jeho pravidelné oddechování, ale zatím jsem ještě nevěděla, jestli také spí, nebo jen odpočívá, případně klimbá. Všude bylo ticho a klid, jen z dálky sem zaznělo zavytí, které znělo jako od Maeve. Usmála jsem se, byla tedy doma. Listí pomalu začínalo měnit barvy a opouštět své místo na stromech. Podzim už byl prostě tady. A s tím i docela slušné rozmary počasí. Jen jsem doufala, že teď všechno bude v rámci přirozenosti, a ne nějakého šílenství, nepředvídatelných událostí a podobně. Takže zatím se všechno jevilo relativně v pořádku.
Zavrtěla jsem se a zvedla hlavu ze hřbetu svého partnera. Tak libě mi tohle oslovení znělo, že jsem se toho nějak nemohla nabažit. Omluvně jsem se na něj usmála. “Nějak rychle jsem vytuhla,“ dodala jsem a drcla do něj. Pak jsem se pomalu zvedla a doufala, že mi nebudou praskat kosti, až se budu protahovat. Naštěstí se nic nedělo, takže se mi celkem ulevilo, stejně jako jsem nebyla zatuhlá natolik, abych úpěla nad nepříjemným pocitem. Zívla jsem a olízla si čenich, když jsem dokončila protahovací proces. “Tak, nebudeme na nic čekat a vyrazíme, co ty na to?“ Mrkla jsem na Awaraka a rozhlédla se, kam bychom mohli vyrazit. K jezeru se mi úplně vracet nechtělo, ačkoliv jsem to tam nesmírně milovala a moc dlouho jsme si to tam předtím neužili. Ale měla jsem obavu, jestli ten silný vítr nebo nedej bože činnost sopky nenadělalo nějakou paseku. Nejlepší by asi bylo vyrazit na jih, tam jsem také nebyla celou věčnost. Počkala jsem tady, až se Awarak sesbírá ze země a pomalu vyrazila určeným směrem.

//Středozemní propadlina

Awarak se už na nic neptal a já byla ráda, že už jsme nejspíš téma Smrt opustili. Tomu jsem byla ráda, i když jsem mu samozřejmě neměla za zlé, když se mě vyptával. Ale kdo ví, jak to teď u ní chodí a jaká je, nicméně jsem pochybovala o nějakých velkých změnách. Rozhodně jsme ale ještě zůstali u příjemnějšího tématu, což byl její bratr. “Ten šátek se ti objevil na krku z ničeho nic? Myslela jsem, že jsi ho třeba našel,“ podivila jsem se, že můj milý přišel ke své ozdobě na krku nejspíš absolutně záhadně a nevědomky. Pak se zeptal, kde jsem přišla ke své ozdobě já. “No, abych řekla pravdu… Já se kvůli ní málem utopila,“ přiznala jsem se. Při té vzpomínce jsem se ušklíbla. Vlastně jsem měla ten přívěšek na krku už tak dlouho, že jsem ho už ani nevnímala, pokud zrovna nezaujala nějaké vlče. “Vylovila jsem ji na dně řeky, kde tak oslnivě zářila… Byla jsem jak omámená. Je to už dlouho,“ zarazila jsem se. Vlastně jsem se nechtěla zmiňovat nahlas o tom, že u toho byl i můj bývalý partner. Nechtěla jsem o něm mluvit, aspoň ne teď, a nechtěla jsem na něj vzpomínat. Byl zasunutý jako dávná vzpomínka na mladší léta. Samozřejmě připomínkou byly občasné vzpomínky a pochopitelně naše děti.
Bylo však načase, abychom se začali zase zajímat o dění kolem sebe. Správný návrh přišel od Awaraka, že bychom se mohli prospat a pak se vypravit za Erlendem a Baghý ohledně účasti na lovu. Souhlasně jsem přikývla. Už byl pomalu nejvyšší čas doplnit nějaké zásoby na zimu. “Souhlasím. A snad se nás zase sejde hodně, jako loni,“ přitakala jsem a krátce zívla. Vlastně jsem si tím pádem uvědomila, že tomu je jeden rok, co Baghý převzala post Alfy po Blueberrym a mě požádala, zda bych jí s vedením smečky jakožto Beta. Neuvěřitelné, jak to uteklo, zavrtěla jsem hlavou. “Rozhodně si musíme vynahradit to cestování, které nám překazila sopka,“ prohlásila jsem rozhodně. A vzápětí jsem zadoufala, že se tentokrát nic vážného nestane. “Baghý jistě nebude proti a bude mít pochopení,“ dodala jsem a znovu krátce zívla. Vlastně ten spánek nám přijde celkem vhod, takže jsem v klidu zase položila hlavu na Awarakův hřbet, zhluboka vdechla jeho vůni, až mě jeho srst zašimrala v čenich a slastně zavřela oči. Ani jsem nestačila říct nic dalšího, natož abych svému milému popřála dobrou noc a ocitla se v říši snů.

Vlastně jsem nikdy dřív nepřemýšlela nad tím, jestli je Smrt schopna měnit svůj vzhled, jak se jí zlíbí, ať už proto, aby působila ještě děsivěji, nebo proto, že se jí zkrátka nějaká vizáž omrzí, a tak si řekne, že chce vypadat jinak a hned tak učiní. Ovšem, kdo ví, jak velkou má moc. “To nevím,“ připustila jsem po chvilce uvažování. “Určitě ovládá kdejaké čáry a kouzla, takže bych se tomu nedivila, ale třeba je se svým vzhledem spokojená a nemění ho,“ řekla jsem nakonec, co mi připadalo pravděpodobnější. “Nicméně si nemyslím, že by někdy opustila svou milovanou Starou zříceninu a schválně škodila… Možná má na to nějaké kouzlo, když si třeba jde pro některého vlka, když uzná, že je jeho čas,“ pokračovala jsem zamyšleně. Vážně jsem se nad tímhle nikdy nezamýšlela a ani se nikoho neptala, třeba rodičů. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na dobu, kdy zemřela Naomi, za dost dramatických okolností. Přitom jsme nevěděli, jestli ten ničivý požár měla na svědomí sama Smrt, nebo to byl Osud, nebo jen souhra nešťastných událostí… Nebo když odešla Tailla. A kdo ví, možná už je pryč i Storm, tak dlouho se doma neukázal. Možná už byl se svou milovanou Taillou ve vlčím nebi a bylo jim spolu krásně. Mimoděk jsem se podívala na oblohu, ale nic jsem neříkala. Jen mě ještě napadlo, jestli tam jsou třeba také moji rodiče… Nebo ještě jsou naživu, určitě existovali dlouhověcí vlci, ale ani nad tímhle jsem nikdy nepřemýšlela, jak dlouho vlci žijí a jak dlouho žili třeba rodiče mých rodičů a tak dále. Zavrtěla jsem hlavou, o tomhle jsem teď ani nechtěla uvažovat.
Teď jsem si připadala zase mladá s celým životem před sebou. Takže žádné chmurné myšlenky. Ještě jsme se trošku ale zaobírali tématem ohledně anomálií u vlků, respektive součástí těl jiných zvířat na těle nás vlků. Awarak zastával stejný názor, že by se mu to nelíbilo. Vzápětí dodal, že nějaké klikyháky nebo znaky v decentní barvě by mohly být hezké. Přikývla jsem. “Nori má znaky zlaté a docela se na jeho černém kožichu vyjímají.“ Řekla jsem a marně přemýšlela, jestli ještě někdo ze smečky měl nějaké ozdoby na kožíšku. Nicméně nikdo mě nenapadl, jen Blueberryho červené nohy. “A vlastně Baghý má takový elegantně ozdobený ocásek,“ vzpomněla jsem si pak na decentní ozdobu naší Alfy. “Třeba by to Život zvládl také, ozdobit ti kožíšek nějakou decentní barvičkou.“ Mrkla jsem na svého milého, i když jsem si nedokázala představit, jaká barva by mohla v jeho kožíšku vypadat dobře. Možná kdyby byl jednoduše jednobarevný jako já… Třeba pokud je jeho vrozenou magií země, zelená by mu moc neslušela. Zase v černé je červená klišé, modrá by vypadala dobře v bílém kožichu, ostatně jako třeba moje oči, nebo jako měl můj otec v té světlejší variantě, ale v černém taky. Nebo bílé znaky na černé straně, to by možná šlo. Ovšem tohle bylo plně na Awarakovi. Pokud by chtěl nějak svůj kožíšek vylepšit, rozhodně bych mu do toho nemluvila, i když by to bylo zbytečné, zkrátka a dobře v mých očích vypadal dokonale tak, jak byl. A jako ozdoba mu slušel ten červený šátek. Vlastně jsem se ani nikdy neptala, kde a jak k němu přišel. Skoro jsem zapomněla, že i já mám na krku ozdobu, kvůli které jsem se před lety málem utopila. A schválně jsem zmínila Život, že by to mohlo být spíš jeho dílem než dílem jeho sestry.
Awarak mi stydlivě šeptem vysvětlil, zač děkuje a přidal k tomu stejné gesto, jako já před chvilkou. Usmála jsem se. “Za to se přeci neděkuje,“ řekla jsem a rozhlédla se kolem nás. Všude bylo ticho a klid. Na okamžik mě napadlo, že bychom se měli jít podívat zpátky do středu lesa, jestli je Baghý stále s Jinksem a jestli už také odvolala pohotovost. Jakože asi ano, počasí se uklidnilo a vše bylo zase normální. Bylo ovšem jasné, že v následujících dnech a týdnech budeme na sebe s Awarakem nalepení a užívat si společné chvilky ve dvou. No, a možná bychom to mohli sdělit Baghý, aby věděla, co se kolem ní děje. Byla jsem si jistá, že rozhodně nebude namítat nic proti tomu, že tvoříme pár.