Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Doufala jsem, že tímto je všechno už vyřešeno a uzavřeno; Kezi se šla v klidu najíst, ostatní už také byli jakžtakž v klidu. Překvapil mě Awarak, jak výhrůžně vrčel a ježil se, rozhodně víc, než já. Samozřejmě, bránili jsme naše děti, byl to už takový instinkt. Jenže já jsem Kaye věřila, že jim neublíží, takže spíš než vyloženě výhrůžka to mělo být varování, aby si dávala na nás pozor. Děti jsou zkrátka ještě malé na to, aby všechno chápaly, teprve před nimi bylo spoustu učení.
A ještě větší překvápko byla Kezi, která se v klidu nadlábla, – a ani nijak nekomentovala, jak jí její první maso chutná, ale nejspíš bylo dobré, když vše slupla – sebrala se, došla ke Kaye a v klidu se pod ni smotala od klubíčka, připravená spát. Nejen já jsem byla překvapená, i sama vlčice, pod kterou se naše malá princezna usalašila, ke mně vyslala pohled, div neměla oči navrch hlavy. Ovšem tentokrát zasáhl Awarak. Jemně malou sebral ze země a uložil ji na svá záda. Přitom jí v klidu vysvětloval, že tohle dělat nesmí, jednak to může být někomu nepříjemné, takže je rozhodně lepší se nejdřív zeptat. V tom měl samozřejmě pravdu, neměla to brát jako automat, že když my jako rodiče tohle tolerujeme a jsme na to zvyklí, jiným to může vadit. A dál pokračoval ve vysvětlování, jak je nebezpečné v tomhle chladu ležet na zemi. V tom měl také pravdu. Můj rádoby pokus trošku oteplit vzduch samozřejmě nemohl v ničem konkurovat třeba ohni, za jehož pomoci bychom mohli nechat roztát trochu sněhu okolo nás a prohřát aspoň blízké okolí, aby děti mohly v klidu odpočívat venku. Nebyla jsem si však jistá, jestli Kezi všechno slyšela, protože už se po vydatné hře a sytém jídle odebírala do říše snů.
Zastříhala jsem ušima, když jsem z Kayiny strany zaslechla své jméno. Naše pohledy se setkaly. V tom jejím jsem viděla upřímnost v tom, když mi sdělila, že by našim dětem neublížila. A já jsem jí dala tím svým najevo, že jí věřím, ještě než jsem to řekla. Znaly jsme se dost dlouho na to, aby to byla pravda. Jenže instinkt je instinkt, to je těžké oblbnout. Zejména pak, když jsou naše vlčata ještě tak malá. “Já vím, Kayo, věřím ti,“ ujistila jsem ji pak ještě nahlas a mírně se usmála. “Známe se dost dlouho a také jsme něco spolu zažily. Jsi jedna z mála, co jsou tu už tak dlouho a nevyužívají smečky jen když se jim to hodí,“ rozpovídala jsem se, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem být moc sentimentální, navíc jsem věděla, že nějaké takové dojímání nemá ráda. Na druhou stranu jsem ale chtěla, aby věděla, že to tak prostě je. Byla skoro jako moje dcera. “Tohle je ale zkrátka silnější než my,“ změnila jsem trošku téma. Nechtěla jsem se dělat důležitější, že my máme děti a ona tomu nemůže rozumět, nebo snad něco svádět na to, že jako čerství rodiče jsme teď úplně jinak ostražití, i když na to byla troška pravdy. Ale i kdyby nebyli naši vlastní, já jsem to měla každopádně v sobě – chránit menší a slabší. Aspoň do doby, než se osamostatní. Jen moje výchova nebyla taková… náročná… nechtěla jsem si říkat drastická… jako teď zkoušela Kaya. Určitě to nebyl špatný nápad na vyzkoušení dovednosti a nápaditosti, ale prostě na to bylo brzy – zkusit to může příští zimu, až budou starší. “Jak už jsem říkala, mrňousové se mají co učit. Tak tě prosím, abys měla trpělivost, než se naučí, že se musí dovolit nebo když udělají něco, co se ti nelíbí,“ dodala jsem nakonec malou žádost.

Souhlasně jsem přikývla na Kayinu otázku, která byla poměrně zbytečná, když jsem jí řekla, že ti maličcí jsou mé a Awaraka už v předchozí větě. “Dcery jsou Keziah a Siberia,“ ukázala jsem postupně na dvě černobílé slečny a v takovém pořadí, aby věděla, která je která. “A syn Arminius,“ odpověděla jsem pak na její další dotaz, který už byl poměrně na místě. No, netvářila se nikterak nadšeně, což mě vlastně ani nepřekvapovalo. Asi ten vztah k vlčatům nebyl tak kladný, jak jsem si správně myslela, když byla malá ještě Maeve. Holt to tak někdo měl. Ne každý si rozuměl s mrňousy.
Chtěla jsem napomenout děti, aby se nehádaly a pěkně se rozdělily, protože je toho zaječího masa pro ně dost. Kaya však měla něco za lubem, když mě zarazila, aby se ukázali, když se chtějí o úlovek prát. Nato ze země z ničeho nic vyrostl obří krápník. Na okamžik se mi zastavilo srdce, protože Arminius stál nebezpečně blízko na to, aby ho mohl srazit. Nebo skončit na jeho vršku. To se naštěstí nestalo a na vrcholku skončil zajíc. Kaya děti vybídla aby se ukázaly. Napovídala jim, jak moc je zajíc vzácný, takže se musí o něj snažit. Zamračila jsem se a tiše si odfrkla. Keziah dala rovnou najevo, že se jí tohle nelíbí a vzala útokem Kayin ocas. Bedlivě jsem sledovala její reakci. Snažila jsem se jí sice věřit, že v naší přítomnosti jí neublíží, ale raději bylo lepší mít se na pozoru. Kaye se to samozřejmě také nelíbilo, takže se hlasitě ohradila vůči Keziinu útoku.
Arminius se snažil sice vyskočit dost vysoko, ale byl na to zkrátka ještě malý. Něco pošeptal Siberii, ale to bylo všechno. Nakonec se i on začal ohrazovat. Bylo to na ně zkrátka těžké. “Jsou na světě dva měsíce a teprve nedávno vyšli z úkrytu,“ řekla jsem Kaye. “Mají se ještě hodně co učit, vždyť se ještě rozkoukávají. Na takové hrátky mají ještě čas,“ řekla jsem jí. Varovně jsem pak na ni zavrčela, když vypadala, že se po Arminiovi ožene. Možná jsem trochu ztrácela nervy, ale prostě jsem se musela mít na pozoru. Nakonec ho ale minula, oznámila, že prohrál a hodila zajíce na zem. “Pojďte se v klidu najíst,“ vybídla jsem děti, aby se přišly posilnit. Ačkoliv jsme byli v lese, foukalo tu méně než na otevřené pláni, bylo to občas nepříjemné, jak se do kožichů opřel studený vítr. Proto jsem se rozhodla nám trochu pomoci. Možná by byla na místě lepší magie ohně, abychom se měli kde ohřát. Tu jsem ale neovládala, takže jsem, jako už tolikrát, za pomoci magie trochu ohřála okolní vzduch. Nebylo to kdovíjaké terno, ale aspoň bylo poměrně přijatelněji na to, aby se děti v klidu najedly a neklepaly u toho kosu. Bylo mi jasné, že ani po jídle se jim nebude chtít odpočívat.

Na jednu stranu mě docela překvapilo, že Arminiova odpověď na nabídku zajíce byla záporná. Čekala jsem, že bude zvědavý a přijde se na zajíce podívat, prozkoumat a ochutnat. Ale momentálně byl víc zabraný do hry s Erlendem a Rikou. Takže asi tak. Nebylo však nutné si dělat starosti, však on přijde ochutnat, až mu opravdu vyhládne. Pokud budou jeho sestřičky hodné a nechají mu aspoň jeden kousek na ochutnání.
Přitiskla jsem k sobě Siberii, která byla momentálně u mě. Zatím se nijak na hry netvářila, ale to se mohlo během vteřiny změnit. Zatím však k nám přišla jedna vlčí postava. Mně dobře známá, i když jsem ji dlouho neviděla. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Kaya měla oči navrch hlavy, evidentně byla z toho celá zmatená. Žádala mě o pomoc, protože všude vidí vlčata. “Kayo, to není sen, to je skutečnost,“ řekla jsem se smíchem. “Ti tři maličcí jsou moji a Awaraka. Narodili se na podzim,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. “A tamta mladá slečna s Erlendem a naším synem,“ ukázala jsem na Omóriku, “to je dcera Baghý. Ta má dokonce čtyři, ale už jsou větší.“ Dokončila jsem přednášku. Teď bylo na ní, aby si to srovnala a trošku se vzpamatovala. Jen jsem doufala, že ji to neodradí, aby odešla někam na toulky na dobu určitou, tedy než děti trošku povyrostou.
Siberia začala projevovat zájem o zajíce. Asi už neodolala té vůni, která se linula kolem. Všimla jsem si, že se k nám řítí i Arminius. Sestřička však na něj výstražně zavrčela s tím, že je to její zajíc. Než jsem stačila zasáhnout s tím, že je to pro všechny, děti se pustily do hry a začaly se předhánět, kdo z nich zavrčí víc. Musela jsem se smát, to bylo opravdu roztomilé, jak si div neroztrhly hlasivky, jen aby jeden druhého trumfnul. Netrvalo však dlouho a pro změnu zase po sobě házeli sníh, respektive Armin počastoval palbou svou sestru. Během vteřiny zase nastala změna a jeden druhého zase naháněli. “Jako pytel blech,“ řekla jsem s úsměvem spíš k Awarakovi, Kaya asi z toho moc nadšená nebyla. Než jsem se však své dobré kamarádky stačila zeptat, jak se měla a kde se toulala, uslyšela jsem pláč. Arminius ležel rozplácnutý na zemi, nejspíš uklouzl. “Zlatíčko, jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho a přišla k němu blíž. Olízla jsem mu uslzené tvářičky a pomohla mu vstát. Vypadalo to, že je jinak v pořádku, možná se kousl do jazyka, ale neprokousl ho, krev nikde nebyla. Mrkla jsem na Siberii, která tu vítězoslavně nad bráškou stála. “Opatrně, děti, dost to klouže, abyste si ještě neublížili,“ napomenula jsem je. Jejich předchozí hádku, kdo může za Arminiův pád, jsem nechala bez povšimnutí, takové hašteření patřilo ke hře. A bylo mi jasné, že i když jsem je varovala, stejně v zápalu hry na to zapomenou. Hra však mohla pokračovat dál – tentokrát si Arminius vzpomněl na zajíce, kterého sestra bránila, ale chytře odvedl její pozornost – ať už vědomě nebo nevědomky, takže teď zase na něj přišla řeč a varování, že jí ho sní. “A co kdybyste se podělili, je ho dost pro oba,“ zasáhla jsem do toho na chvilku. Snaha nastolit mír, těžko říct, jestli mou nabídku přijmou. Každopádně bylo důležité, aby se naučili se dělit. I když v téhle fázi života asi stejně nenadělám nic s tím, když budou lakomí, byť třeba jen v rámci hry. Nicméně museli být už oba strašně hladoví. Překvapovalo mě, že ještě nejeví známky únavy. V jejich případě by se tedy možná jednalo jen o pár hodin spánku a následně by zase začaly nějaké hry… Ovšem i ten malý odpočinek by jim přišel vhod. Jen jsem nevěděla, jestli ho mám navrhnout, protože by se jistě oba dušovali, že nejsou unavení, takže jsem došla k závěru, že bude asi lepší počkat, až si o odpočinek řeknou sami.

Awarak byl živ a zdráv – a podle všeho neměl nikde žádné zranění. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, proč hned jsem myslela na nejhorší, ale… Přeci jen vyrazil na lov zajíce a byl pryč celou věčnost! Ovšem ten jeho zmatený pohled, byť jen krátce, mi hned napověděl. Mohla jsem být vlastně ráda, že trefil domů, mohl bloudit po celé Gallirei. To bych asi nezvládla a musela bych někomu dát děti na hlídání, abych ho mohla jít hledat. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Byl zpátky. Začala jsem tedy na něj pomalinku promlouvat a vysvětlovat mu, kdo jsem já a ta malá vlčátka, že jsou naše děti. Nehorázně se mi ulevilo, když mě oslovil jménem s tím, že mě poznává. Navíc dodal, že na tom má svůj podíl nějaká sova. Snažila jsem se marně vzpomenout. Po chvíli jsem si vybavila, jak mi o nějaké sově vyprávěl. Pro nás ostatní byla asi neviditelná, já jsem tu aspoň nic takového nespatřila, ale evidentně jemu pomohla si vzpomenout, kdo je a kdo jsme my. “Hlavně, že jsi už zpátky a v pořádku,“ oplatila jsem mu polibek a otřela se o něj.
Pak jsem se ohlédla do míst, odkud jsem přiběhla. Arminius si vesele hrál s Erlendem. Byla to docela pěkná podívaná, jak se ti dva válejí ve sněhu a mají z toho děsnou bžundu. Hned mi bylo jasné, že maličký má teď nového kamaráda. Což bylo fajn. Všimla jsem si, že se k nim přidala Omórika, jedna z dcer Baghý. No vida, konečně maličcí poznají další členy smečky a budou se také moci socializovat. Ale začínala jsem mít starosti, protože jsem pociťovala docela nepříjemný chlad. Zima se ve své moci vyžívala, o tom žádná. Jen jsem doufala, že nebudu muset děti za chvíli zase zahnat do úkrytu, aby se trošku ohřály. Sice byly teď rozdováděné, takže než jim dojde, že je chladno, asi chvíli potrvá. Navíc takhle rozjívené by se asi šly nerady schovat. Na druhou stranu jistě budou unavení. A kdyby šli i Erlend s Rikou s námi, aby se maličcí s nimi lépe seznámili…
Za chvilku se k nám přibatolila Siberia. Přitulila se ke mně a pozdravila. Olízla jsem jí čumáček. “Podívej, Siberio, tatínek se vrátil z lovu,“ mrkla jsem na naši dcerku a okázala na jejího otce. Měl by si je také začít konečně užívat, teď už to byla tři samostatná šídla. “Není ti zima?“ Zeptala jsem se ještě starostlivě dcery. Lehce jsem ji pohladila čenichem po zádech. Zatím se nechvěla, ale to mohla být jen otázka času.
Můj zrak pak padl na zajíce, kterého ulovil Awarak původně pro mě. Jelikož ale naše děti už byly větší a měly vlastní zoubky, asi bylo načase, aby začaly také ochutnávat maso. Přeci jen moje mléko už jim moc dlouho stačit nebude. Vzala jsem zajíce do zubů a rozdělila ho na několik částí. Sníh okolo se zabarvil rudou krví a vůně masa se rozlila všude kolem. “Děti! Máte hlad? Pojďte ochutnat zajíce!“ Zavolala jsem na Kezi a Arminia, kteří si hráli s Erlendem.

//No jsme vůbec všelijak pomíchaní :D

V hlavě jsem uslyšela nějaký hlas. V první chvíli jsem se polekala, protože to samozřejmě nebyly mé vlastní myšlenky. Navíc to znělo jako gratulace. Ach, aha! Pohlédla jsem na Erlenda, který se teď usmíval ještě víc než před chvílí. Takže nejspíš ovládal magii myšlenek, takže ačkoliv nemluvil, mohl se mnou komunikovat tímto způsobem. To bylo skvělé. Aspoň nějak jsme se mohli domlouvat. Oči měl modré jako já, tudíž jeho vrozenou magií byla voda. Těžko říct, do jaké míry ty myšlenky ovládal, nicméně krátké vzkazy asi uměl předávat. Úsměv jsem mu oplatila. “Děkujeme,“ hlesla jsem jen. Dětem se evidentně líbilo, že se tu objevil někdo nový na hraní, já sama jsem vlastně se až tak moc zatím nezapojila, za což bych se měla stydět. Nicméně Arminius toho hned využil a začal s Erlendem dovádět. Ani jedno z dětí nereagovalo nijak na jeho jméno, ani ho nezkoušeli vyslovit, takže jsem to brala tak, že pro ně je to zatím asi nezajímavé. Ostatně budou toho mít pak asi na zapamatování dost, i když… Nevěděla jsem, kdo vlastně aktuálně u nás zůstal, když jsem nepočítala Baghý s rodinou a Adirama s Kayou. Nu, to snad vyjde brzy najevo.
Mé přemítání brzy vyrušila Kezi, která za mnou přicapkala s jakousi rostlinkou. “No podívejme, to jsi našla?“ Usmála jsem se na ni. Rostlina vypadala celkem odolně, ačkoliv jsem neměla vůbec ponětí, co je zač. Doufala jsem tedy, že se dcerka nezeptá. I když holt jsem nemohla být vševědoucí. Na učení o rostlinách by byl dobrý vlk s magií země. Znovu jsem mohla trošku zalitovat, že tu s námi Sigy nezůstal déle, chtěla jsem se o něj něčemu přiučit. Nebo i on sám mohl později učit mé děti, ale s tím se teď nedalo nic dělat. Holt jim předáme ty znalosti, které máme my sami.
K mým uším se doneslo zavytí. Mohla jsem už nějakou chvíli i cítit jeho pach, ale byla jsem zabraná do myšlenek a hlídání dětí. Srdce se mi zatetelilo. Konečně byl zpátky! Byla jsem si jistá, že bude mít radost, že jsou mrňousci venku z úkrytu, a určitě bude koukat, jak vyrostli, ale… Něco se mi nezdálo. Takový pomalý, váhavý krok mu nebyl podobný. Využila jsem toho, že děti jsou teď zaměstnané hrou a objevováním a že je tu Erlend, i když jsem neběžela daleko – jen několik metrů mezi stromy. Bylo mi jasné, že si toho děti brzy všimnou, nebo minimálně jedno a bude zvědavé, kam běžím, proto jsem musela využít toho, že jsme sami. “Awaraku! Konečně jsi zpátky!“ Zavolala jsem na černobílého vlka s červeným šátkem kolem krku. Když se na mě podíval cizím a zmateným pohledem jantarových očí, jako by moje srdce na okamžik pohltil mráz. Nikdy předtím jsem ho tak neviděla, ale bylo nad slunce jasné, kolik uhodilo. Měl výpadek! Přišla jsem k němu opatrně blíž. Pamatovala jsem si, co jsem mu tehdy slíbila. “Awaraku, tady jsi doma, v Borůvkovém lese,“ začala jsem něžným konejšivým hlasem. “Já jsem Aranel, tvoje partnerka. A tam vzadu jsou naše děti, hrají si s Erlendem,“ pokračovala jsem v povídání. Nevěděla jsem, co všechno mu musím ještě povědět. Nevěděla jsem, kdy se jeho pohled změní v chápavý a poznávající. Ale doufala jsem, že mu to všechno teď připomenou ta známá místa, kde byl doma.

Sníh byla opravdu dobrá věc. Jako malá jsem v něm samozřejmě také ráda řádila a dováděla. Ale čím jsem byla starší, tím méně možností hrát si jsem měla. Nebo možná jsem jen neuměla někoho vyzvat, kdo ví. Možná jsme se kdysi s Coedenem taky uměli zabavit sněhem. Ale to mi připadalo jako tak dávná historie, že to snad ani nemohla být pravda. Ovšem samozřejmě připomínkou mi byly starší děti, které se teď nacházely kdo ví kde. A samozřejmě také nějaké ty vzpomínky na Coedyho. I když nejčastěji se mi vybavovalo, když mi za ucho dal chrpu. Díky své magii země ji pak nechal rozkvést znovu a znovu pokaždé, když uschla.
Momentálně jsem však mohla pozorovat kreativitu a hravost těch mladších dětí. Snaha chytat vločky holkám vydržela docela dlouho. Hlavně tedy Kezi, která byla celkem neposeda a u jedné činnosti nevydržela. Ani fakt, že se ona i Siberia ocitly na zemi a se smíchem se válely, je nijak nerozházel. Můj pozdější nápad, aby zkusily sníh nabrat na jazyk, se nijak moc neosvědčil. Respektive Kezi tomu moc nevěnovala pozornost, Siberia zase pro změnu chtěla pořád chytat ty malé vločky. “Na zemi jsou to ty samé, co se snažíš chytat v letu, zlatíčko,“ začala jsem vysvětlovat dcerce, která se o mě opírala a vypadala poněkud nešťastně. “Jen takhle na zemi jsou v hloučku, je jich více na sobě a tvoří dohromady tuhle pěknou pokrývku,“ snažila jsem se vysvětlit co nejjednodušeji. Zatím jsem se ale pro jistotu zdržela vysvětlování o tání v kontaktu s teplým dechem. Pak by přišlo vysvětlování, proč netaje i studená voda. Ovšem fakt, že sníh je jiné skupenství, by bylo na ně moc složité.
Zatímco jsem čekala, jestli bude mít Siberia ještě nějakou otázku, mrkla jsem na činnost Keziah, která se vesele ve sněhu válela, vytvářela různé otisky sebe samé i tlapiček a tím vznikaly celkem zajímavé obrazce. Než jsem stačila něco říct, ozval se zase Arminius. Opět se dožadoval pochvaly, evidentně mu na tom dost záleželo. Ostatně také on se pustil do vytváření všelijakých obrazců. Zvedla jsem se a přišla se podívat blíž, přitom jsem pohledem vyzvala Siberiu, aby šla se mnou. Třeba to bude chtít taky zkusit. “Jste šikulky,“ usmála jsme se na dceru i na syna, který však nelenil a rejdil ve sněhu pro změnu čumáčkem. Tak nějak jsem si představovala, že v podzemí pracuje krtek, který rozrývá zeminu a na povrchu pak vznikají hromádky.
Erlendův pach se přiblížil. Stál teď opodál u stromů, koukal na naši skupinku, usmíval se od ucha k uchu a vrtěl ocasem. Byla jsem ráda, že přišel za námi, aspoň jsem je mohla seznámit. Vlastně ještě dosud nikdo jiný nevěděl, že jsme se s Awarakem stali rodiči. “Ahoj,“ usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Ujistila jsem ho tak, že mu nebudu bránit v seznamování. Ostatně i kdybych chtěla, děti by na to jistě měly jiný názor. “To jsou děti mé a Awaraka. Keziah, Siberia,“ ukázala jsem čumákem na dcery. “A Arminius,“ vyslovila jsem jméno prvorozeného synka, kterému se strýček evidentně líbil, protože se za ním přiřítil a vyzýval ho ke hře. Lehce jsem tedy kývla, že ničemu nebráním. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jeho jméno nebude pro děti jazykolam. “Děti, tohle je strýček Erlend… Anebo mu můžeme říkat Ljós?“ Podívala jsem se na Erlenda, jestli jméno, které mu dala Baghý, můžu ještě používat a nebude mu to nepříjemné. Na druhou stranu je asi jednodušší na vyslovování. Jen jsem ještě doufala, že tím nezamotám dětem hlavu, že má někdo dvě jména.

Evidentně to byl moc dobrý nápad, že jsem vyvedla děti ven. Ale i kdyby nebyl sníh, měli by toho na průzkum dost. Nicméně rozhodně bylo příjemnější, že napadl sníh, ve kterém si mohl hrát, než kdyby pršelo a museli bychom zůstat v úkrytu. No, možná bychom mohli na chvilku ven, ale dovedla jsem si přestavit, jak by se jim líbilo lítat v kalužích, takže by byli celí mokří a zablácení, takže by bylo o dost složitější dostat je zpátky do tepla. Takhle jsem mohla být spokojená.
Vesele jsem pozorovala dcerky, jak se snaží chytat sněhové vločky, hlavně Kezi byla celá horlivá. Samozřejmě jsem nezapomínala sledovat Ariho, který se pokusil mě napodobit a brzy se vedle něj objevila vyhrabaná hromádka sněhu. Musela jsem uznat, že má docela sílu a stabilitu na to, že je vlastně venku poprvé. Znovu jsem pak věnovala pozornost dcerám, protože Siberia se osmělila a ve svých výskocích byla dost kreativní, až jsem začínala mít obavu, že si ublíží. Na druhou stranu jsem se musela krotit, tohle přece k vlčatům patřilo – řádění, dovádění, blbnutí a nějaká ta bebíčka. Zhluboka jsem se nadechla a pomalým vydechováním jsem se snažila uklidnit. Přeci jen ale obava z toho, že by si při dopadu mohla pochroumat tlapku, byla neodbytná. Za chvilku se tak malá dcerka ocitla na zemi, protože se jí smekla noha. Přitom smetla i svou sestřičku. Samozřejmě se mi na okamžik zastavilo srdce, ale protože ani jedna z dcer neplakala ani nevřískala, mohla jsem si oddychnout – žádné závažné zranění se nekonalo. “V pořádku?“ Zeptala se s úsměvem. Přinutila jsem se stát v klidu opodál, i když bych nejraději jednu po druhé opatrně zvedla na nohy a olizováním se ujistila, že jsou v pořádku a nic je nebolí. Uklidni se, hysterko, uklidňovala jsem se znovu.
Otočila jsem hlavu na syna, jednak mě volal a jednak jsem se také musela snažit, aby si nemyslel, že se věnuju jenom jeho sestřičkám. Bylo ale stále stejně těžké sledovat všechny tři, když já sama mám hlavu jednu! Oči sice dvě, ale nemohla jsem koukat každým jiným směrem. Už aby se vrátil Awarak, pomyslela jsem si ještě a ohlédla se směrem k hranicím. Zamračila jsem se. Byl pryč nějak dlouho na to, že šel lovit zajíce. Pak ale znovu jsem se otočila na Arminia, který svou hromádku sněhu ještě o něco zvětšil. “Teda, ty jsi ale šikovný,“ pochválila jsem ho s úsměvem. Posadila jsem se na zadek, bylo mi jasné, že tady budeme asi dlouho. Navíc by to chtělo asi také vymyslet nějakou hru. No, chytat vločky bylo jistě zábavné, ale také náročné, protože v kontaktu s teplem v tlamě se okamžitě rozpustily. “Zkuste to takhle, děvčátka moje, jestli chcete ochutnat sníh,“ otočila jsem se znovu na Kezi se Siberií, sklonila hlavu, vyplázla jazyk a na jeho špičku nabrala trochu sněhu na zemi. “Ale naberte si jen malinko, nejen na tlapkách sníh studí, v bříšku taky!“ Varovala jsem je ještě.
Do čenichu mě ohodil pach Erlenda. Zřejmě byl někde poblíž. Vypadalo to, že je sám. Usmála jsem se a rozhodla se, že chvilku počkáme, jestli přijde on za námi. Pokud ne, půjdeme se za ním podívat a já to můžu pojmout jako stopovací hru.

//Úkryt

“Pomalu! Počkejte na mě na kraji!“ Houkla jsem na ně, protože se všichni tři dychtivě rozběhli směrem ven. Ale protože jsme byli na vyvýšeném místě, oni byli ještě moc malí na to, aby zvládli sami seskočit. “Pomůžu vám postupně dolů,“ řekla jsem, popadla Siberii za kůži za krkem a pomalu ji snesla domů. Jakmile se její tlapičky dotkly chladného a mokrého sněhu, překvapeně vypískla. “To nic, Siberio, tomu se říká sníh,“ uklidnila jsem ji a vyskočila pro Keziah. Arminia jsem vzala jako posledního. Holky mají přednost, že. Všichni tři nejdřív nejistě pokukovali jeden po druhém. Asi si potřebovali chvilku zvyknout, že teď mají pod tlapičkami studeno a mokro. “Takže to je sníh?“ Zajímal se Arminius. Přikývla jsem. “Ano. Během roku se střídají čtyři roční doby – jaro, léto, podzim a zima. Vy jste se narodili na konci podzimu a teď už nastala zima. A k zimě patří tohle mokré a studené. Ale zábavné!“ Poučila jsem děti. Názorně jsem pak začala do sněhu hrabat, načež jsem vytvořila pěknou hromádku. Arminius se přišel podívat, co jsem vlastně vytvořila, zatímco se Kezi snažila mě napodobit. S úsměvem jsem ji pozorovala a dávala přitom pozor, aby si neublížila. Sibeii pro změnu zajímalo, co to padá z nebe. Jedna vločka jí přistála na čumáčku a ona kýchla. “To jsou sněhové vločky. Padají z nebe na zem, a když jich je víc, vytvoří takovou pokrývku na zemi,“ vysvětlila jsem jí.
Mezitím jsem trošku čenichala. Zdálo se, že tu nikdo poblíž není. To teda byla škoda! Chtěla jsem děti představit. A samozřejmě se také pochlubit. Cítila jsem jen slabě pach Adirama a… Ještě jsem musela párkrát začenichat a přemýšlet, protože jsem ten pach dlouho necítila. No jasně, Kaya! Usmála jsem se. To bylo fajn, že byla zpátky, ale podle všeho jejich pachy směřovaly k úkrytu. Jen jsme se tedy minuly. Předtím jsem neměla moc času se porozhlížet, kdo je v jeskyni pro ostatní členy smečky. Takže nezbývalo než doufat, že se potkáme. A nebude zase pryč celou věčnost, jako doteď. I když co jsem si tak vzpomínala, moc v oblibě vlčata neměla. Nebo možná to bylo jen tím, že nemusela Maeve? Ale ta už teď byla dospělá, takže… Možná se naučily jedna druhou tolerovat. Kdo ví. Maeve jsem neviděla ještě déle, takže jsem si nebyla jistá, jestli ještě vůbec ve smečce.
Raději jsem přestala přemýšlet a raději věnovala svou pozornost dětem, kterým se sníh evidentně moc líbil a brzy zapomněli na to, že je zábly tlapky. Ostatně tím, že teď budou pobíhat, poskakovat a hrabat, tak se zahřejí.

Pozorovat všechny tři děti najednou bylo momentálně nemožné. I když teď už jsem měla dvě vedle sebe… Respektive za sebou. Keziah po chvíli žužlání větvičky přestalo bavit, odložila si ji stranou a přiřítila se směrem ke mně a Siberii, kterou jsem dál vyzývala svým ocasem, aby ho lovila. Zatím ji to docela bavilo, ovšem Kezi se také nechtěla nechat zahanbit. Bohužel, ocas mám jen jeden, takže se holky musely nějak prostřídat. Hlavně, aby mi ho neoškubaly jak ptačí peří.
Pohlédla jsem na chvilku na Arminia, který se po chvilce přišel také podívat, co se u nás děje. Posadil se u mě a svýma zlatavýma očkama se na mě s širokým úsměvem podíval. Vesele u toho vrtěl ocáskem. Neodolala jsem a olízla mu čenich. Pak jsem mrkla směrem ven. Už jsem začínala cítit potřebu se trochu protáhnout. Navíc děti už byly dost velké na to, aby se podívaly také do lesa, který je jejich domovem. “Děti, co kdybychom se šli podívat ven?“ Zeptala jsem se. Arminius hned otočil hlavičku správným směrem. “Anooo! Půjdeme! A kam?“ Siberia nechala ocas ocasem, přiběhla dopředu a posadila se vedle bratra. Ani Kezi nezůstala pozadu. Měla momentálně radost z toho, že ulovila můj ocas, ale bylo vidět, že i ona už potřebuje nějakou změnu. “Tady se nacházíme ve smečkovém úkrytu, který patří všem členům smečky,“ začala jsem vysvětlovat. “My jsme momentálně v jeskyni, která patřím Betám, což jsem já a tatínek, a jsme druzí nejvýše postavení vlci ve smečce hned po Alfách,“ pokračovala jsem v povídání a rychle se zvedla, protože s dětmi začali šít všichni čerti. Samozřejmě už se nemohli dočkat, až se podívají někam jinam. Za vysvětlování jsme došli k východu. “Celý úkryt je speciálně rozdělený, všichni ostatní se scházejí o něco níž. Samozřejmě tam můžeme všichni, když budeme chtít. Je tam více prostoru a také se tam skladuje maso, které se uloví pro smečku. I já s tatínkem tam trávíme čas, ale když jste se měli narodit, potřebovali jsme soukromí vlastní jeskyně.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mě děti chápou. “Takže když budete chtít být sami, půjdete sem nahoru, sem totiž ostatní členové smečky nesmí, a když budete chtít být s ostatními, půjdete do té velké pro všechny,“ zakončila jsem povídání. Mrňata vypadala, že to chápou. Možná se jen uměla tak dobře tvářit, ale nechala jsem na nich, jestli budou chtít něco ještě vysvětlit. Nicméně nejzajímavější teď byla stejně cesta ven.

//Les

Trávit čas s dětmi jen tak v klidu úkrytu a o samotě bylo celkem fajn. Ne, co to plácám. Skvělé. Báječné. Povzbuzující. Připadala jsem si nesmírně důležitě tím, že jsem přivedla na svět další generaci Borůvek. Samozřejmě bez Awarakova přičinění bych to sama nezvládla. Geny Angeluse a Hotaru tak byly opět předány dál. Už jsem se těšila, jak budu dětem vyprávět o babičce a dědečkovi, i když mě mrzelo, že je nikdy nepoznají. Jen z mého vyprávění. Ale… Co se dá dělat. Nemůžeme mít všichni všechno. Tak jako mě mrzelo, že nejspíš ani nikdy nepotkají své starší sourozence. Kdo ví, kde je těm vůbec konec. Ani u Aithéra, kterého jsem tady onehdy potkala s Awarakem, nebylo nyní jisté, jestli žije na Galliree, nebo odešel hledat své štěstí někde jinde.
Arminius se pomaličku zvedl na nožky a po chvíli nemotorného balancování se vypravil na menší průzkum okolí. Bedlivě jsem ho pozorovala celá zvědavá, co všechno najde. No, nebylo tady toho mnoho, jen pár kožešin pro naše pohodlí a abychom byli v teple, ale vypadalo to, že mu to zatím stačí. Zvědavě rejdil zlatavými očky po celé jeskyni. Jeho sestřičky se nenechaly zahanbit. Keziah se zvedla a rozběhla se směrem za ním. “Uííííí“!“ Zavýskla vesele, když doběhla ke svému bratrovi. Taktak stačila zabrzdit, aby do něj nenarazila. Siberia jí byla v patách. “Hihihi!“ Zahihňala se. Láskyplně jsem sledovala ty malé chlupaté kuličky, které za tu krátkou dobu tak rychle vyrostli. Nebude dlouho trvat a budeme muset vyrazit ven, protože úkryt pro ně bude málo.
Najednou, jako když ho něco kousne do ocásku, se Ari rozběhl zpátky směrem ke mně. Sledovala jsem, co se bude dít dál a co se vlastně stalo, že najednou se vrátil ze svého průzkumu. Lehnul si opodál a já si všimla, že našel maličký kousek větvičky, který se mu zalíbil, takže si ho přivlastnil a utekl, aby mu ho sestry nesebraly. Zazubila jsem se a pozorovala, co s ním bude dělat dál. Nejdřív ho položil na zem, zkontroloval situaci a pustil se svými drobnými jehličkami do jeho okusování. Mrkla jsem na dcerky, jak na to zareagují. První přiběhla Siberia, která se pokusila bratrovi větvičku sebrat. Ten si samozřejmě nenechal hračku ukrást, takže obě vlčata se o ni s vrčením přetahovala. Zakrátko přiběhla i Kezi, čapla druhý kraj rozdvojeného konce větvičky na stejné straně, jako byla Siberia, a tahala také. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne, ale větvička byla tenká, takže nápor dlouho nevydržela a praskla. Arminius vítězoslavně držel svůj kousek a popoběhl s ním zpátky ke mně.
Sestry se ještě chvíli přetahovaly, ale Siberii to za chvilku přestalo bavit, takže svůj kousek pustila. Přiběhla ke mně a zajímala se spíš o moji oháňku, se kterou jsem mávala ze strany na stranu, takže se ji pokoušela chytit. Kezi, spokojená, že má také svůj kousek větvičky, napodobila svého bratra a pustila se do jejího žužlání.

Jako by četl mé myšlenky, Awarak se zmínil o tom, že než začne zima, bude to chtít uspořádat ještě aspoň jeden lov. Souhlasně jsem přikývla. Vůbec by bylo nejlepší, kdyby se zase sešlo šest vlků a ve dvou skupinkách by se ulovila dvě zvířata. Ale nebyla jsem si jistá, jaká je teď situace ve smečce. Než jsem se odebrala do úkrytu, moc našinců jsem tady nepotkala. A to už zima pomalu klepe na dveře. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli Jinks přijal nabídku své partnerky, aby se stal Alfou. No, bylo jasné, že na tohle téma budeme muset zavést s Baghý řeč, až se zase potkáme. Také určitě bude dobré udělat si přehled v tom, kdo vlastně v naší smečce je a kdo ne. Jestli tedy vůbec někdo zůstal. Přišlo mi to tu takové pusté a prázdné, i když to mohlo jen tak působit. To holt ukáží až následující týdny, jednak až budu moci s drobotinou vyjít z úkrytu a jednak až přijde zima. Jestli Borůvkový les je vůbec pro někoho ještě domov. Samozřejmě kromě rodiny nás Alf a Bet. Tiše jsem povzdychla. Vážně by mě mrzelo, kdybychom přišli o nějaké členy. Nebo kdybychom byli někomu dobří jen jako zimní tábořiště a hned jak sníh roztaje, budou zase do zimy fuč. Tak jako se to stávalo u těch tuláckých vlčat, kterým jsme byli dobří v prvních týdnech, možná měsících, když se ocitli sami bez rodičů a bez smečky. My se o ně postarali, dali jsme jim stravu, měli kde se schovat, měli své zázemí a podporu. V případě potřeby nějakou tu výuku ohledně lovu a hierarchie ve smečce. Ale aby nám za to zachovali loajalitu, to ne. A to mně vážně mrzelo.
S úsměvem jsem ještě vyprovodila Awaraka, který se bez dalších průtahů vypravil pro čerstvého zajíce. A i když děti tomu nerozuměli, nabádal je, aby mě nezlobili. Něžně jsem se na naše drobečky podívala. Ne, zatím ještě nebyl jejich čas, i když začínali pomalu pootevírat očka a lépe se pohybovat v prostoru. Přesně, jak jsem předpokládala, teď se probudili i Siberia s Arim a připojili se k sestřičce u mléčného baru. Spokojeně jsem poslouchala jejich mlaskání a funění. Pak jsem se ohlédla směrem ven, ale byli jsme dost daleko, takže jsem nemohla vidět, jak je venku. Takže bylo jasné, že poreferuje Awarak, až se vrátí. Jen jsem doufala, že sníh ještě nenapadl, jinak by mu to pěkně ztížilo lov.

Awarak byl připravený mi splnit jakékoliv přání, takže na nic nečekal, když jsem projevila jedno, které se týkalo jídla. S úsměvem jsem se dívala, jak opatrně couvá a mizí se podívat po něčem k snědku.
Arminius se ze spánku několikrát zavrtěl a odkutálel se stranou. “Kampak, kampak, mladý pane,“ usmála jsem se na něj a přitáhla ho packou zpátky blízko sebe. Ani to s ním nehnulo, v klidu spal dál. Zato Keziah se probudila a tiše, nenápadně se připlížila k mému břichu a dopřála si pár soust mléka. I jí jsem věnovala něžný úsměv. I když z toho ti malí teď nic neměli, já se byla snad schopná usmívat se na všechno a na všechny. Malinká Siberia se ani nehnula, v klubíčku dál snila svůj sen. Ovšem nebyla jsem na pochybách, že se brzy vzbudí další, nebo možná všichni, a zase bude čas, aby si naplnili svá bříška. Bylo také možné, že zakrátko začnou otevírat svá kukadla a dívat se jimi na svět.
Byla jsem tak zabraná do obdivování našich drobečků, že jsem si ani nevšimla čerstvého tatínka, který se vrátil s kouskem masa. Jako by za to mohl, zmínil se, že toho víc nezbylo. Povzbudivě jsem se na něj usmála. “To nevadí, doufám, že většina byla aspoň snědena,“ řekla jsem spíš zamyšleně pro sebe a opatrně, abych škubnutím těla nevyrušila ze spánku Ariho se Siberií, nebo nepřerušila krmnou dávku Kezi, si ukousla kus masa. Awarak se nabídl, že by mohl donést zajíce. S úsměvem jsem přikývla. “Tím bych určitě nepohrdla, pokud ti to nebude vadit,“ řekla jsem a olízla se. Čerstvé zaječí maso by asi přišlo vážně víc vhod.

Tak jsme měli jména pro naši drobotinu kompletní. Všichni tři teď v klidu spali, přitisknutí jak jeden k druhému, tak i ke mně. Lehkým dotykem jazyka jsem každého z nich pohladila po zádech a dávala přitom maximální pozor, abych je neprobudila. Už teď mi přišli o něco větší. A kromě toho, že jsem se už těšila, až povyrostou a začnou prozkoumávat svět, tak jsem byla také zvědavá na to, jaké asi budou mít povahy. Doufala jsem, že to budou samí hodní tvorové, samozřejmě po mamince i po tatínkovi. I když se možná bude trošku lumpačit… No, možná i víc než trošku. Každopádně rozhodně jsme měli za úkol z nich vychovat dobré duše. Spolehlivé. Čestné. Samozřejmě z Arminia by měl být v mých představách velký gentleman a ochránce malých sestřiček. A z holčiček by měly být slušně vychované dámy. Samozřejmě žádné namyšlené fifleny, ale skromné a zdravě sebevědomé.
Z úvah mě vyrušil Awarakův hlas. Uvědomila jsem si, že po té námaze mám vlastně docela hlad. “Nu, kousek dobrého masa by určitě nebyl k zahození,“ usmála jsem se na něj. “Jestli tedy vůbec něco ještě zbylo z našeho posledního úlovku,“ dodala jsem zamyšleně. Vlastně jsem ani předtím neměla čas ani náladu zkontrolovat, jestli je ještě nějaké maso v úkrytu. Každopádně určitě pak bude potřeba ještě uspořádat nějaký lov, než napadne sníh. Ovšem tentokrát beze mne. Možná až malí trošku povyrostou a budou už dost odvážní opustit úkryt, tak možná by je mohl pohlídat Awarak. Ovšem to všechno bylo v závislosti na dohodě a hlavně zatím ještě byl na to čas.

Zatímco se Awarak coby novopečený tatínek kochal pohledem na své ratolesti, já jsem zkoušela vymyslet jméno pro druhou dcerku. Nic kloudného mě nenapadalo. Ovšem můj mozek v tuhle chvíli ani moc nefungoval. Nepochybovala jsem však o tom, že Awaraka něco jistě napadne.
Dmula jsem se pýchou při pohledu na naše tři drobečky. Vzápětí mi probleskla hlavou myšlenka, že než se nadějeme, tak vyběhnou z úkrytu prozkoumávat les. A než se nadějeme podruhé, budou už prozkoumávat celou Gallireu. Hned jsem ale myšlenku zase zaplašila. Teď jsem si musela pěkně užívat ty chvíle, kdy jsou maličcí a bezbranní. Než z nich budou malí rošťáci a pytel blech. Vzpomněla jsem si na svou oblíbenkyni Maeve, kterou jsem tak dlouho neviděla. Doufala jsem, že se na zimu vrátí domů. Že snad se nerozhodla pro život tuláka po těch letech, co tu strávila. Nebo snad si našla jinou smečku. To by mě mrzelo. A jistě by měla radost nejen z našich, ale i z dětí Baghý. Ale určitě o nich ani nevěděla. Tiše jsem si vzdychla. Tohle by mě vážně mrzelo asi nejvíc.
Z přemýšlení mě brzy vyrušil Awarakův hlas, který navrhl jméno pro dcerku. Kezi znělo prostě a jednoduše, proč ne. Ovšem pak mě napadla drobná úprava. “A co takhle Keziah?“ Řekla jsem s pohledem upřeným na jedno ze dvou černobílých tělíček, které se právě lehce odkutálelo stranou, takže jsem se nahnula a čenichem ho popostrčila k sourozencům. Ani Arminius se Siberií už nepili, zřejmě tedy byla jejich bříška naplněna. Přitiskla jsem je tedy k sobě, aby se mohli v klidu pořádně prospat. Mrkla jsem na Awaraka, jestli si lehne k nám.