Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorovat všechny tři děti najednou bylo momentálně nemožné. I když teď už jsem měla dvě vedle sebe… Respektive za sebou. Keziah po chvíli žužlání větvičky přestalo bavit, odložila si ji stranou a přiřítila se směrem ke mně a Siberii, kterou jsem dál vyzývala svým ocasem, aby ho lovila. Zatím ji to docela bavilo, ovšem Kezi se také nechtěla nechat zahanbit. Bohužel, ocas mám jen jeden, takže se holky musely nějak prostřídat. Hlavně, aby mi ho neoškubaly jak ptačí peří.
Pohlédla jsem na chvilku na Arminia, který se po chvilce přišel také podívat, co se u nás děje. Posadil se u mě a svýma zlatavýma očkama se na mě s širokým úsměvem podíval. Vesele u toho vrtěl ocáskem. Neodolala jsem a olízla mu čenich. Pak jsem mrkla směrem ven. Už jsem začínala cítit potřebu se trochu protáhnout. Navíc děti už byly dost velké na to, aby se podívaly také do lesa, který je jejich domovem. “Děti, co kdybychom se šli podívat ven?“ Zeptala jsem se. Arminius hned otočil hlavičku správným směrem. “Anooo! Půjdeme! A kam?“ Siberia nechala ocas ocasem, přiběhla dopředu a posadila se vedle bratra. Ani Kezi nezůstala pozadu. Měla momentálně radost z toho, že ulovila můj ocas, ale bylo vidět, že i ona už potřebuje nějakou změnu. “Tady se nacházíme ve smečkovém úkrytu, který patří všem členům smečky,“ začala jsem vysvětlovat. “My jsme momentálně v jeskyni, která patřím Betám, což jsem já a tatínek, a jsme druzí nejvýše postavení vlci ve smečce hned po Alfách,“ pokračovala jsem v povídání a rychle se zvedla, protože s dětmi začali šít všichni čerti. Samozřejmě už se nemohli dočkat, až se podívají někam jinam. Za vysvětlování jsme došli k východu. “Celý úkryt je speciálně rozdělený, všichni ostatní se scházejí o něco níž. Samozřejmě tam můžeme všichni, když budeme chtít. Je tam více prostoru a také se tam skladuje maso, které se uloví pro smečku. I já s tatínkem tam trávíme čas, ale když jste se měli narodit, potřebovali jsme soukromí vlastní jeskyně.“ Nebyla jsem si jistá, jestli mě děti chápou. “Takže když budete chtít být sami, půjdete sem nahoru, sem totiž ostatní členové smečky nesmí, a když budete chtít být s ostatními, půjdete do té velké pro všechny,“ zakončila jsem povídání. Mrňata vypadala, že to chápou. Možná se jen uměla tak dobře tvářit, ale nechala jsem na nich, jestli budou chtít něco ještě vysvětlit. Nicméně nejzajímavější teď byla stejně cesta ven.

//Les

Trávit čas s dětmi jen tak v klidu úkrytu a o samotě bylo celkem fajn. Ne, co to plácám. Skvělé. Báječné. Povzbuzující. Připadala jsem si nesmírně důležitě tím, že jsem přivedla na svět další generaci Borůvek. Samozřejmě bez Awarakova přičinění bych to sama nezvládla. Geny Angeluse a Hotaru tak byly opět předány dál. Už jsem se těšila, jak budu dětem vyprávět o babičce a dědečkovi, i když mě mrzelo, že je nikdy nepoznají. Jen z mého vyprávění. Ale… Co se dá dělat. Nemůžeme mít všichni všechno. Tak jako mě mrzelo, že nejspíš ani nikdy nepotkají své starší sourozence. Kdo ví, kde je těm vůbec konec. Ani u Aithéra, kterého jsem tady onehdy potkala s Awarakem, nebylo nyní jisté, jestli žije na Galliree, nebo odešel hledat své štěstí někde jinde.
Arminius se pomaličku zvedl na nožky a po chvíli nemotorného balancování se vypravil na menší průzkum okolí. Bedlivě jsem ho pozorovala celá zvědavá, co všechno najde. No, nebylo tady toho mnoho, jen pár kožešin pro naše pohodlí a abychom byli v teple, ale vypadalo to, že mu to zatím stačí. Zvědavě rejdil zlatavými očky po celé jeskyni. Jeho sestřičky se nenechaly zahanbit. Keziah se zvedla a rozběhla se směrem za ním. “Uííííí“!“ Zavýskla vesele, když doběhla ke svému bratrovi. Taktak stačila zabrzdit, aby do něj nenarazila. Siberia jí byla v patách. “Hihihi!“ Zahihňala se. Láskyplně jsem sledovala ty malé chlupaté kuličky, které za tu krátkou dobu tak rychle vyrostli. Nebude dlouho trvat a budeme muset vyrazit ven, protože úkryt pro ně bude málo.
Najednou, jako když ho něco kousne do ocásku, se Ari rozběhl zpátky směrem ke mně. Sledovala jsem, co se bude dít dál a co se vlastně stalo, že najednou se vrátil ze svého průzkumu. Lehnul si opodál a já si všimla, že našel maličký kousek větvičky, který se mu zalíbil, takže si ho přivlastnil a utekl, aby mu ho sestry nesebraly. Zazubila jsem se a pozorovala, co s ním bude dělat dál. Nejdřív ho položil na zem, zkontroloval situaci a pustil se svými drobnými jehličkami do jeho okusování. Mrkla jsem na dcerky, jak na to zareagují. První přiběhla Siberia, která se pokusila bratrovi větvičku sebrat. Ten si samozřejmě nenechal hračku ukrást, takže obě vlčata se o ni s vrčením přetahovala. Zakrátko přiběhla i Kezi, čapla druhý kraj rozdvojeného konce větvičky na stejné straně, jako byla Siberia, a tahala také. Byla jsem zvědavá, jak to dopadne, ale větvička byla tenká, takže nápor dlouho nevydržela a praskla. Arminius vítězoslavně držel svůj kousek a popoběhl s ním zpátky ke mně.
Sestry se ještě chvíli přetahovaly, ale Siberii to za chvilku přestalo bavit, takže svůj kousek pustila. Přiběhla ke mně a zajímala se spíš o moji oháňku, se kterou jsem mávala ze strany na stranu, takže se ji pokoušela chytit. Kezi, spokojená, že má také svůj kousek větvičky, napodobila svého bratra a pustila se do jejího žužlání.

Jako by četl mé myšlenky, Awarak se zmínil o tom, že než začne zima, bude to chtít uspořádat ještě aspoň jeden lov. Souhlasně jsem přikývla. Vůbec by bylo nejlepší, kdyby se zase sešlo šest vlků a ve dvou skupinkách by se ulovila dvě zvířata. Ale nebyla jsem si jistá, jaká je teď situace ve smečce. Než jsem se odebrala do úkrytu, moc našinců jsem tady nepotkala. A to už zima pomalu klepe na dveře. Dokonce jsem ani nevěděla, jestli Jinks přijal nabídku své partnerky, aby se stal Alfou. No, bylo jasné, že na tohle téma budeme muset zavést s Baghý řeč, až se zase potkáme. Také určitě bude dobré udělat si přehled v tom, kdo vlastně v naší smečce je a kdo ne. Jestli tedy vůbec někdo zůstal. Přišlo mi to tu takové pusté a prázdné, i když to mohlo jen tak působit. To holt ukáží až následující týdny, jednak až budu moci s drobotinou vyjít z úkrytu a jednak až přijde zima. Jestli Borůvkový les je vůbec pro někoho ještě domov. Samozřejmě kromě rodiny nás Alf a Bet. Tiše jsem povzdychla. Vážně by mě mrzelo, kdybychom přišli o nějaké členy. Nebo kdybychom byli někomu dobří jen jako zimní tábořiště a hned jak sníh roztaje, budou zase do zimy fuč. Tak jako se to stávalo u těch tuláckých vlčat, kterým jsme byli dobří v prvních týdnech, možná měsících, když se ocitli sami bez rodičů a bez smečky. My se o ně postarali, dali jsme jim stravu, měli kde se schovat, měli své zázemí a podporu. V případě potřeby nějakou tu výuku ohledně lovu a hierarchie ve smečce. Ale aby nám za to zachovali loajalitu, to ne. A to mně vážně mrzelo.
S úsměvem jsem ještě vyprovodila Awaraka, který se bez dalších průtahů vypravil pro čerstvého zajíce. A i když děti tomu nerozuměli, nabádal je, aby mě nezlobili. Něžně jsem se na naše drobečky podívala. Ne, zatím ještě nebyl jejich čas, i když začínali pomalu pootevírat očka a lépe se pohybovat v prostoru. Přesně, jak jsem předpokládala, teď se probudili i Siberia s Arim a připojili se k sestřičce u mléčného baru. Spokojeně jsem poslouchala jejich mlaskání a funění. Pak jsem se ohlédla směrem ven, ale byli jsme dost daleko, takže jsem nemohla vidět, jak je venku. Takže bylo jasné, že poreferuje Awarak, až se vrátí. Jen jsem doufala, že sníh ještě nenapadl, jinak by mu to pěkně ztížilo lov.

Awarak byl připravený mi splnit jakékoliv přání, takže na nic nečekal, když jsem projevila jedno, které se týkalo jídla. S úsměvem jsem se dívala, jak opatrně couvá a mizí se podívat po něčem k snědku.
Arminius se ze spánku několikrát zavrtěl a odkutálel se stranou. “Kampak, kampak, mladý pane,“ usmála jsem se na něj a přitáhla ho packou zpátky blízko sebe. Ani to s ním nehnulo, v klidu spal dál. Zato Keziah se probudila a tiše, nenápadně se připlížila k mému břichu a dopřála si pár soust mléka. I jí jsem věnovala něžný úsměv. I když z toho ti malí teď nic neměli, já se byla snad schopná usmívat se na všechno a na všechny. Malinká Siberia se ani nehnula, v klubíčku dál snila svůj sen. Ovšem nebyla jsem na pochybách, že se brzy vzbudí další, nebo možná všichni, a zase bude čas, aby si naplnili svá bříška. Bylo také možné, že zakrátko začnou otevírat svá kukadla a dívat se jimi na svět.
Byla jsem tak zabraná do obdivování našich drobečků, že jsem si ani nevšimla čerstvého tatínka, který se vrátil s kouskem masa. Jako by za to mohl, zmínil se, že toho víc nezbylo. Povzbudivě jsem se na něj usmála. “To nevadí, doufám, že většina byla aspoň snědena,“ řekla jsem spíš zamyšleně pro sebe a opatrně, abych škubnutím těla nevyrušila ze spánku Ariho se Siberií, nebo nepřerušila krmnou dávku Kezi, si ukousla kus masa. Awarak se nabídl, že by mohl donést zajíce. S úsměvem jsem přikývla. “Tím bych určitě nepohrdla, pokud ti to nebude vadit,“ řekla jsem a olízla se. Čerstvé zaječí maso by asi přišlo vážně víc vhod.

Tak jsme měli jména pro naši drobotinu kompletní. Všichni tři teď v klidu spali, přitisknutí jak jeden k druhému, tak i ke mně. Lehkým dotykem jazyka jsem každého z nich pohladila po zádech a dávala přitom maximální pozor, abych je neprobudila. Už teď mi přišli o něco větší. A kromě toho, že jsem se už těšila, až povyrostou a začnou prozkoumávat svět, tak jsem byla také zvědavá na to, jaké asi budou mít povahy. Doufala jsem, že to budou samí hodní tvorové, samozřejmě po mamince i po tatínkovi. I když se možná bude trošku lumpačit… No, možná i víc než trošku. Každopádně rozhodně jsme měli za úkol z nich vychovat dobré duše. Spolehlivé. Čestné. Samozřejmě z Arminia by měl být v mých představách velký gentleman a ochránce malých sestřiček. A z holčiček by měly být slušně vychované dámy. Samozřejmě žádné namyšlené fifleny, ale skromné a zdravě sebevědomé.
Z úvah mě vyrušil Awarakův hlas. Uvědomila jsem si, že po té námaze mám vlastně docela hlad. “Nu, kousek dobrého masa by určitě nebyl k zahození,“ usmála jsem se na něj. “Jestli tedy vůbec něco ještě zbylo z našeho posledního úlovku,“ dodala jsem zamyšleně. Vlastně jsem ani předtím neměla čas ani náladu zkontrolovat, jestli je ještě nějaké maso v úkrytu. Každopádně určitě pak bude potřeba ještě uspořádat nějaký lov, než napadne sníh. Ovšem tentokrát beze mne. Možná až malí trošku povyrostou a budou už dost odvážní opustit úkryt, tak možná by je mohl pohlídat Awarak. Ovšem to všechno bylo v závislosti na dohodě a hlavně zatím ještě byl na to čas.

Zatímco se Awarak coby novopečený tatínek kochal pohledem na své ratolesti, já jsem zkoušela vymyslet jméno pro druhou dcerku. Nic kloudného mě nenapadalo. Ovšem můj mozek v tuhle chvíli ani moc nefungoval. Nepochybovala jsem však o tom, že Awaraka něco jistě napadne.
Dmula jsem se pýchou při pohledu na naše tři drobečky. Vzápětí mi probleskla hlavou myšlenka, že než se nadějeme, tak vyběhnou z úkrytu prozkoumávat les. A než se nadějeme podruhé, budou už prozkoumávat celou Gallireu. Hned jsem ale myšlenku zase zaplašila. Teď jsem si musela pěkně užívat ty chvíle, kdy jsou maličcí a bezbranní. Než z nich budou malí rošťáci a pytel blech. Vzpomněla jsem si na svou oblíbenkyni Maeve, kterou jsem tak dlouho neviděla. Doufala jsem, že se na zimu vrátí domů. Že snad se nerozhodla pro život tuláka po těch letech, co tu strávila. Nebo snad si našla jinou smečku. To by mě mrzelo. A jistě by měla radost nejen z našich, ale i z dětí Baghý. Ale určitě o nich ani nevěděla. Tiše jsem si vzdychla. Tohle by mě vážně mrzelo asi nejvíc.
Z přemýšlení mě brzy vyrušil Awarakův hlas, který navrhl jméno pro dcerku. Kezi znělo prostě a jednoduše, proč ne. Ovšem pak mě napadla drobná úprava. “A co takhle Keziah?“ Řekla jsem s pohledem upřeným na jedno ze dvou černobílých tělíček, které se právě lehce odkutálelo stranou, takže jsem se nahnula a čenichem ho popostrčila k sourozencům. Ani Arminius se Siberií už nepili, zřejmě tedy byla jejich bříška naplněna. Přitiskla jsem je tedy k sobě, aby se mohli v klidu pořádně prospat. Mrkla jsem na Awaraka, jestli si lehne k nám.

//Ovocná tůň (přes les)

Konečně byla jeskyně na dohled. Tentokrát jsem měla pocit, že byla nekonečně vzdálená. Snad na každém desátém kroku jsem musela zastavit, zhluboka dýchat, a hlavně přečkat bolest. Hlavní bylo dostat se na místo včas. V žádném případě jsem nechtěla rodit venku v tom chladnu. Awarak mě úzkostlivě pozoroval, bylo na něm vidět, že by mi rád pomohl od bolesti, ale s tímhle nemohl dělat nic. Bylo to jen na mě. Jen jsem si nebyla jistá, jestli víc utěšuji já jeho, nebo sebe, když se zmiňuji statečně o tom, že to zvládnu a nemusí mít strach. Ostatně, věděla jsem, co mě čeká. Nebyla to zrovna moc příjemná část, ale holt tohle k tomu patřilo. A věděla jsem, že ta následná radost z malých drobečků vzpomínky na bolest smázne. Awarak zůstal na stráži u vchodu do jeskyně. Jen mi věnoval velký polibek a starostlivý pohled. Horko těžko jsem se na něj usmála. Teď už jsem byla v suchu, teple a bezpečí, takže jsem mohla věnovat veškerou svou pozornost přivádění potomků na svět.

--- POROD ---

Unaveně jsem ležela na boku a zhluboka oddychovala. Celou dobu jsem byla v myšlenkách se svou matkou, která tu tenkrát poprvé byla se mnou. Ten pocit mi teď dal sílu. Možná to bylo tím, že jak už jsem jednou tohle všechno absolvovala, teď mi to přišlo všechno rychlejší. Opatrně jsem zvedla hlavu a láskyplně sledovala tři malé buclaté kuličky, které byly přisáté a hladově si plnily svá bříška a pěkně hlasitě u toho mlaskaly. Pozorovala jsem – stejně jako tenkrát – dvě dcerušky a jednoho syna. Rozdílů bylo samozřejmě několik. Syn se tentokrát narodil jako první. Takže jméno pro něj bylo jasné, vybral ho přece tatínek. “Arminius,“ řekla jsem tiše s úsměvem. Na rozdíl od svých sestřiček však měl úplně jinou barvu. Slečny zdědily černobílé zbarvení po nás s Awarakem, zato on měl z nás jen bílou. Objevilo se tu trošku šedé, a hlavně také hnědé. Naklonila jsem hlavu na stranu a se vzpomínkou na bratra Daichiho, i když ten byl o něco tmavší. A také Tara byla hnědobílá.
Svou pozornost jsem pak upřela na dvě holčičky. Jméno jsme měli zatím vymyšlené jen jedno a bylo na místě vybrat, pro kterou z nich by se jméno Siberia hodilo. Víc by se mi líbilo na tu nejmladší. Ostatně, na tom jsme se samozřejmě museli domluvit s Awarakem plus vymyslet jméno pro druhou z dcer. Opatrně, abych je nerušila, jsem jednoho po druhém políbila na hlavičku. “Tak vás vítám na světě, a v Borůvkové smečce, dětičky moje,“ řekla jsem tiše, i když mi bylo jasné, že mi nerozumí. A i kdyby ano, teď mají plno práce se posilnit, takže by mě ani nevnímali.
“Awaraku!“ Zavolala jsem polohlasně. Vzápětí jsem se podívala ostražitě po dětech, jestli jsem je nevylekala, ale nedali na sobě nic znát. Čekala jsem, až novopečený tatínek přijde k nám blíž. “Dovol mi, abych ti představila naše děti,“ řekla jsem tiše s širokým úsměvem a hlasem plným dojetí. “Máme dvě dcery a jednoho syna,“ pokračovala jsem. “Takže jméno pro syna je jasné, vymyslel jsi ho sám. A řekla bych, že Siberia se hodí pro tu nejmladší, u mé zadní nohy, jestli souhlasíš. Tak ještě vymyslet, jak pojmenujeme prostřední princeznu,“ pohlédla jsem na svého partnera, jestli náhodou neměl už v hlavě nějaký nápad.

Nejspíš si toho všiml sám, než jsem ho vybídla. Ale tím, že jsem ho na to upozornila, tak si mohl být jistý, že jestli něco viděl sám, tak to byla pravda. Dostala jsem vzápětí velikou pusu a s úsměvem pozorovala Awarakův výskok do výšky. Lepší reakci jsem snad ani čekat nemohla. “Taky tě miluju. A taky jsem nesmírně ráda, že se nám to povedlo hezky napoprvé,“ usmála jsem se a břicho se mi zase zavlnilo, jako by ti maličcí slyšeli, co říkám a chtěli nám dát najevo, že jsou také rádi. A vlastně nejspíš se už nesmírně těší, až se s námi uvidí.
“No, ale myslím, že se teď pomalu vrátím do úkrytu,“ zafuněla jsem a rozhlédla se. Bylo tu ticho a klid. Nejspíš sem nikdo moc často nechodil. I když vlastně kdo by také na podzim trávil čas blízko vody. Bylo tu chladněji než uprostřed lesa. Obloha byla ocelově šedá, ale nepršelo. I vítr celkem ustal, jen několik lístků se prohánělo nad zemí a doplňovali je další kolegové, kteří opouštěli koruny stromů. Tiše jsem zaúpěla, když jsem ucítila další pohyb v břiše. To bylo nejspíš upozornění, abych sebou hodila. Musela jsem se však ještě uklidnit pohledem na svou milovanou vodu. Byla jsem si jistá, že to zvládnu, i když tentokrát nebudu mít po svém boku svou matku, jako při prvním porodu. Ale měla jsem tu zase svého partnera. Vzpomínala jsem si, že jsem si tehdy nepřála, aby se mnou byl Coeden a viděl mě trpět, ale… S Awarakem jsem to cítila jinak. Rozhodně bych mu nebránila být vedle mne. Ovšem ani bych se na něj nezlobila, kdyby chtěl raději počkat venku. Nebo na kraji jeskyně, až bude po všem. Za dlouhého funivého vydechnutí jsem se pomalu rozešla směrem zpátky k úkrytu v doprovodu nastávajícího tatínka.

//Úkryt (přes les)

// Les

Neměla jsem už vůbec žádné pochyby, že se zadařilo a my se brzy staneme rodiči. Jako by ta návštěva probudila činnost drobečků v mém břiše, protože teď se tam sebou mleli jako o závod. Byla jsem si jistá, že budou minimálně dva. Zatím jsem ale nic neříkala, chtěla jsem počkat, až budeme na místě. Cestou jsme šli mlčky, měla jsem skloněnou hlavu, aby mi nefoukalo do očí. Awarakova snaha jít tak, aby na mě nefoukalo moc, byla vážně milá. I když se mu to moc nedařilo, vítr s dost točil i tady mezi stromy, které stejně byly víceméně už holé. Došli jsme do svého cíle záhy. Naskytl se mi krásný pohled, který mě vždycky pohladil po duši. Souhlasně jsem přikývla, tůň nebyla zamrzlá, na to ještě nebyla dost zima, navíc jsem si nebyla jistá, jestli vůbec zvládne zamrznout celá díky kouskům ovoce, které tu čas do času pluje na hladině. Stoupla jsem si vedle svého milého a pomalými doušky hasila žízeň. Voda byla už dost studená, ale nedalo se jinak.
Awarak se starostlivě zajímal, jestli je všechno v pořádku, protože jsem mlčenlivá. Souhlasně jsem přikývla. “Všechno v naprostém pořádku,“ usmála jsem se na něj a přišla k němu blíž. “Podívej se směrem k mým slabinám,“ napověděla jsem mu. Musel chvíli dobře ostřit zrak, protože zrovna teď se nic nedělo. Už už jsem ho chtěla vybídnout k trpělivosti, když v tom se ta oblast, na kterou jsem ho upozornila, zavlnila. A docela divoce. Podívala jsem se na svého partnera s vrtěním ocasu, jistě pochopil, co právě viděl a co to znamená.

Vlčí taťka působil docela sympaticky, takže mě napadlo, že za jiných okolností bychom se možná mohli dát do řeči, případně se i seznámit, ale teď tomu bylo tak, že přišel vyzvednout svou dcerku a mířili rychle domů. Malá se neměla moc k tomu, aby mi odpověděla, nebo vůbec nějak reagovala. Neměla jsem jí to za zlé, možná se jen nechtěla vybavovat s cizinci. Nebo možná to neměla ani dovolené, byť už byla odrostlejší a měla tu svého otce. Tak či onak, rozloučili jsme se s nimi a mohli jsme se věnovat tomu, k čemu jsme se původně odhodlali – trošku se provětrat a osvěžit.
Vypravili jsme se beze slova k Ovocné tůni. Lehce jsem se zachtěla chladem, kdy se do mě opřel chladný vítr. Měla jsem sice už docela slušný kožíšek, ale tenhle závan byl pěkně nepříjemný. Tiše jsem pak pokračovala dál, než jsme konečně dorazili na místo.

// Tůň

Cizinec nám hned vysvětlil, že přišel pro svou dcerku. Nejspíš si tu hrála s vlčaty od Baghý, kývnutím jsem dala sice najevo, jakože si tu mohla s někým hrát. Bylo možné, že lítali někde po lese nebo bylo možná i v úkrytu. Tohle jsme přeci jen trošku tolerovali, že si malá vlčata hrála s kamarády odjinud, určitě ale o tom věděl minimálně někdo z dospělých. A jelikož byla Baghý v lese, určitě měla přehled, že se tu vyskytuje nějaké cizí vlče, které se s jejími dětmi, nebo aspoň jedním z nich zná. Ostatně to se ukázalo hned vzápětí, kdy z úkrytu přiběhla Háti, ale moc dlouho se nezdržela, rychle se rozloučila a už zase pádila zpátky. Zazubila jsem se. Vzala to pěkně hopem.
V tom jsem se na okamžik zarazila, když jsem ucítila v břiše pohyb. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jenom zdálo. Zakrátko se však ten pohyb opakoval a byl už o něco výraznější. V duchu jsem zajásala. Povedlo se! Musela jsem se však krotit, přece nezačnu tady hned nahlas jásat a hlásit svému partnerovi, že jsem cítila pohyb maličkých. To jsem asi musela vypadat i o něco mohutnější, mít větší břicho, ale jelikož jsme k tůni nedošli, sama sebe jsem pochopitelně neviděla. No, ale nějak jsem nevěděla, jak dál. Naštěstí se cizinec nechtěl nikterak zdržovat, takže už zbývalo jen počkat, až odejdou, abych měla jistotu. “Tak se za svou kamarádkou určitě zase někdy zastav,“ řekla jsem malé slečně s úsměvem a mrkla jsem na ni. Vlastně to bylo asi zbytečné, ale chtěla jsem dát najevo, že nemáme nic proti tomu, aby se tu zase někdy ukázala. Hlavně, aby o tom věděli její rodiče, nebo aspoň jeden z nich, aby ji nehledali po všech čertech, a aby o tom věděl někdo z nás. Další úsměv jsem věnovala jejímu otci, možná by nebylo špatné se s ním seznámit, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy poznala někoho nového a nebyl to člen smečky, nicméně teď jsem byla celá netrpělivá, abych mohla Awarakovi sdělit, co se mi před chvilkou stalo.

Když jsme se ocitli mimo úkryt, odevšad na mne dýchl podzim. No jo, už se tomu nedalo bránit. Bylo sice zrovna hezky, mezi korunami stromů, které už pomalu shazovaly své listí, prosvítalo příjemné sluníčko. Vítr vál jen jemný, zatím žádný takový otravný studený fičák. Pohlédla jsem na koberec z listí, který byl všude kolem. Na jednu stranu jsem se těšila, až si v hromadě listí budou hrát naši maličcí. Jen jestli ještě nebude už halda sněhu, až porodím. Takže budou mít aspoň zábavu v podobě bílé nadílky, ale jen na chvíli, protože budou na světě jen krátce a nebudou mít ještě hustou srst, která by je chránila před chladem a promočením až na kost. No, takže jsem se zase uklidnila v plánování toho, co nás čeká a nečeká, co budu moci dětem dovolit…
Zaslechla jsem krátké zavytí, které ale nepatřilo žádnému ze členů smečky. Znělo to poněkud nejistě. Mrkla jsem na Awaraka. “Asi máme návštěvu,“ poznamenala jsem a vydala se směrem k hranicím, odkud se hlas linul. Když jsme byli na dohled, začala jsem v paměti pátrat, jestli toho vlka odněkud znám. Jelikož měl ale zajímavý znak na čele, zdobily ho náramky a náhrdelníky, a jako by toho nebylo málo, když proniklo sluneční světlo, jeho srst jako by se třpytila, byla jsem si jistá, že bych si ho pamatovala. Aspoň podle vidění. Vzápětí jsem si všimla, že kolem nějak hopká mladá vlčí slečna, která mu byla barvou srsti podobná. Věkově bych ji ale tipla o něco mladší, než byli mladí od Baghý. Že by to byla její kamarádka a tatínek si ji přišel vyzvednout? Napadlo mě.
Šla jsem vzpřímeně, aby bylo poznat, že jsem v hierarchii výše postavená, ale uvolněně a nebyla jsem naježená. Jen pro všechny případy ve střehu. “Ahoj, nacházíte se na území Borůvkové smečky,“ řekla jsem na úvod vlídným, ale pevným hlasem. “Hledáte někoho?“ Zajímala jsem se pro případ, že by se moje domněnka potvrdila. Nevěděla jsem, jestli to vlče už tu bylo, takže si to táta vyzvedl, nebo naopak ho sem vede na návštěvu. Ale spíš bych tipla variantu číslo jedna vzhledem k tomu, že se k němu předtím mazlivě tulila. Usmála jsem se na důkaz, že je neberu jako vetřelce a všechno se bude řešit v klidu. Navíc ti dva nevoněli jako tuláci. Jemně jsem kolem nich cítila mechovou vůni.

Návrh, který jsem podala já, se Awarakovi líbil. Spokojeně jsem se usmála. Tak to bychom měli, aspoň dvě jména pro dvě děti. Ale můj milý za chvilku začal chytat paniku. Co když to budou dva kluci, nebo dvě holky. A kdy vlastně poznám, že se zadařilo. Musela jsem ho se smíchem zarazit. “Hlavně zachovej klid, drahý, nebo si uženeš infarkt,“ varovala jsem ho. “A já tě potřebuji živého a zdravého,“ dodala jsem, olízla mu tvář a trošku změnila polohu, abych ulevila už přeleženým svalům. “Rozhodně se nemusíš bát, zvládneme vymyslet i další jména, až se narodí,“ pokračovala jsem uklidňujícím hlasem. Bylo roztomilé, jak to prožíval a bylo jasné, že se s blížícím se porodem bude ještě poplašenější, ale byla jsem si jistá, že se rychle dokáže zklidnit, nepanikařit a zachovat chladnou hlavu. “Jestli se zadařilo zjistíme asi za pár týdnů, jestli se začnu zakulacovat,“ vytáhla jsem tak nějak matně z paměti, jak jsem vlastně tenkrát poznala, že se zadařilo a čekáme rodinu. Jiný ukazatel jsem neznala. A také o něco později pohyby vlčat v břiše.
Začínala jsem uvažovat, že jsme odpočívali dost, takže bychom se mohli jít trošku protáhnout. Jako by mi četl myšlenky, ostatně jako skoro vždycky, se Awarak zajímal, co bych chtěla podniknout. Tedy, kromě alternativy, že bychom se šli projít, nabízel taky možnost se prospat, ale to se mi nechtělo. Zvedla jsem se a oklepala se. “Můžeme se jít zase trošku provětrat. Mohli bychom se jít podívat k Ovocné tůni, jen už se bohužel nevykoupeme,“ podala jsem návrh a pomalu se vydala směrem ven.

//Les

Byla jsem zvědavá, s čím můj milý přijde – jestli už nad jmény stihl přemýšlet. Podle protáhlého tónu jsem uhodla, že ještě úplně asi taky ne, ovšem hned se pustil do hlasité úvahy. Souhlasně jsem přikývla, aby některé z našich dětí neslo stejné počáteční písmenko, jako my dva. Jen váhal, zda to uložit dceři, nebo synovi. Rozhodně jsem si byla v prvé řadě jistá, že by jména asi neměla být podobná jménům mých prvních dětí, ale nechtěla jsem to připomínat, aby nás to pak podprahově nenavádělo právě k hledání nějaké podobnosti. Nebo hlavně spíše mě. Samozřejmě na tom nebylo nic špatného, nicméně by to neříkalo nic o tom, že bychom měli nějaké nápady.
Vzápětí jsem chtěla navrhnout, že možná by se od stejného písmene mohla jmenovat dcera, protože můj první syn se jmenuje Aithér, ale z Awaraka najednou vypadnul návrh. Chvilku jsem nad tím uvažovala. Znělo to zajímavě a vznešeně. “To zní moc pěkně. Vznešené jméno pro vznešeného syna Beta páru,“ zazubila jsem se. “Možná by jméno stejného písmena mohla nosit i dcera, ale… Kdo ví, kolik těch jmen budeme nakonec vymýšlet,“ dodala jsem s úsměvem. No, měli jsme dost času vymyslet dost jmen, ale pak bychom zase měli problém vybrat to pravé. I když možná ne… Měli bychom nějaké návrhy a zkrátka by se vybrala taková, která by seděla našim dětem na míru. “Pokud ale bude dcera po mamince, takové šídlo…“ pokračovala jsem v úvahách. To by byla taková malá vichřice. Anebo syn tajfun. “Taková Sibira… Sibera… Siberia…“ Přemýšlela jsem nahlas. Vlastně mě vzápětí napadlo, že by se mi líbilo nějaké jméno, které by neslo odkaz své babičky, mé matky Hotaru, ale nějak jsem si nedovedla představit, jak by mělo znít.

Tyhle chvíli jsem si maximálně užívala a byla bych nejraději, kdyby neskončily. Nu, rozhodně bychom měli něco udělat něco pro to, aby se aspoň opakovaly. V poslední době jsme dost někde cestovali, takže nebyl čas tu v klidu jen tak ležet vedle sebe, užívat si ten pocit blízkosti a vyznávání vzájemných citů. Každopádně teď byla na spadnutí zima, takže určitě bude občas nějaká ta chvilka si zalenošit. Ovšem jen do doby, než se naše malé ratolesti vyklubou na svět, protože pak se bude všechno točit kolem nich. To pak bude pytel blech. Ale ani na okamžik jsem si nemyslela, že bychom něco snad nezvládli.
Z útrob jeskyně se ozývaly nějaké hlasy, nejspíš už přišli na to, že jsme tam donesli jídlo, takže další členové smečky budou hodovat. Spokojeně jsem se usmála a protáhla se. Awarak se mne zeptal, jestli jsem přemýšlela nad jmény. “No, vlastně ani ne. Ale jestli máš nějaké nápady, sem s nimi,“ vybídla jsem ho s úsměvem. Vlastně jsem s něčím takovým chtěla počkat, až se narodí, stejně jako jsme to udělali s Coedenem, ovšem probrat nějaké možnosti předem, na tom nebylo nic špatného. Takže jsem byla moc zvědavá, s čímpak můj milý přijde.