Gallirea - Příspěvky uživatele

Awarak doplnil ještě nějaké informace o tom, co my jako zástupce jeho rodičů děláme. Souhlasně jsem kývla na potvrzení jeho slov a usmála se. Snad toho nebylo na mladého pána moc. I když na druhou stranu jsem věděla, že vlčata jsou jako houby, které se snaží nasávat co nejvíc informací. Vědět toho nejvíc na světě, ideálně všechno!
Brzy se k nám dovalil jeho bratříček, ale ten se moc dlouho nezdržel. Dráz pobyl pár chviliček a zase utíkal pryč. Nyran se za něj omlouval, evidentně byl tedy o dost klidnější, než jeho bratr. Znovu jsem se usmála. Úplně jako já a Tara. Nebo Daichi. Ti dva byli také o mnoho tišší a rozvážnější. To starší Arnarmo byl mým spolubojovníkem a spolutropitelem lumpáren. I když mě to mohlo napadnout už o něco dřív, protože přeci jen nás Nyran nevyzýval ke hře nebo nějakému průzkumu okolí. Nebo možná to jen nestihl, když se na něco zeptal a my s Awarakem hned na něj vychrlili spoustu věcí.
Jak jsem pak správně tušila, otázka lovu byla pro něj hodně zajímavá. A docela jsem byla překvapená, jak už zná srny a jeleny, nejspíš mu o nich už maminka s tátou vyprávěli. No, dost možná už také nějakou srnu se svými sourozenci jedl. Možná se Jinks vydal na lov s jedním, nebo dvěma lovci, aby měli pořádný flák masa pro novopečenou maminku. Mrkla jsem tedy na svého milého a nechala ho, ať si s Nyranem popovídá. Sice lov byla záležitost i vlčic, ale přeci jen… Jeden velký zkušený lovec a jeden malý nadšenec. To bylo vážně sladké. A zase mě to přitáhlo k otázce, jaké by to bylo, kdybychom zkusili být rodiči my dva spolu.
Zatímco jsem nechala ty dva, aby spolu debatovali, znepokojeně jsem se ohlédla. Pořád pršelo a nebylo to vůbec nic příjemného. Mimoděk jsem se oklepala při vzpomínce na potopu, kterou jsem zažila před dávnými lety, sotva jsem dospěla. Jen doufám, že se nechystá nic podobného, pomyslela jsem si zamračeně.

Trošku mě překvapilo, že malý Nyran nepádil za maminkou a svými sestrami, nýbrž tu zůstal s námi. Nicméně na druhou stranu mi to i zalichotilo. Evidentně jsme mu nebyli od pohledu nesympatičtí a on se rozhodl se s námi seznámit. S úsměvem jsem si vyslechla otázku. Konečně jsem mohla něco povídat, nechtěla jsem předtím nějak hloupě vyzvídat. A tak jsem to nechala na něm. “Ano, po tvých rodičích jsme ti nejdůležitější my,“ přikývla jsem jeho otázce s úsměvem. “Pomáháme jim s vedením smečky a jsme jejich zástupci, pokud tu zrovna nejsou,“ pokračovala jsem ve vysvětlování a po očku mrkla na Awaraka. Bylo to příjemné teď mluvit v množném čísle. Na druhou stranu… Malý Nyran asi nevěděl, že jeho tatínek se právě stal Alfou, takže jsem čekala další otázku na tohle téma. Nicméně ještě jsem se vrátila k další otázce, a sice, jestli máme hodně povinností. “A kromě toho, já jsem pečovatelka, takže pomáhám maminkám starat se o takové malé nezbedníky, jako jsi ty a tvoji sourozenci,“ pokračovala jsem v povídání, nicméně jsem si byla jistá, že až tak moje role pro něj důležitá nebude. Nebo možná bylo dobré, aby věděl, že se může ocitnout pod mou ochranou a péčí, pokud zrovna jeho rodiče budou někde pryč. Ovšem byla jsem si jistá, že Awarakova funkce pro něj bude zajímavější. “A také chodíme na lov s ostatními členy smečky. Tady Awarak,“ šťouchla jsem do svého partnera, “je dokonce lovcem, takže to byla vždycky jeho hlavní funkce od té doby, co mu ji tvoje maminka dala,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. Bylo mi hned jasné, že se Nyranova pozornost teď přesune na vyzvídání informací o tom, jaké to je na lovu a co se vlastně děje. Úplně jako bych viděla svá zvědavá mrňata. A vůbec všechna, která jsem dosud znala a poznala. Na okamžik jsem se zahleděla do dálky. Kde jim je všem asi konec? Nejen těm mým, ale i těm od Stelly… Tailly… Storma… Alicien… Raději jsem však přestala polemizovat nad osudy vlků a vlčat a zase se raději soustředila na našeho malého společníka, připravena odpovídat na další otázky, pokud nějaké bude mít na mou adresu.
Zastříhala jsem ušima, když se ozvalo melodické zavytí, které se nedalo přeslechnout a jehož majitel se také nedal splést. Takový hlas měl jen Adiram. Za pár okamžiků jsem zaslechla hlásek malého vlčete. Musela jsem se usmát, to mládě mělo slušné hlasivky a jeho hlásek se docela rozléhal krajem. Netrvalo dlouho a objevila se mezi stromy malá černá kulička, která oznámila svůj návrat domů. Nejspíš tedy byl někde s Adiramem. Široce jsem se na něj usmála, byl tak roztomilý! Vlček vesele volal na svého bratra a přivítal se s ním. Poté slušně pozdravil nás a představil se jako Dráz. "Ahoj, Drázi, já jsem Aranel," culila jsem se na něj, ovšem nebyla jsem si jistá, jestli mě ještě zaregistroval, vzápětí se rozběhl pryč se slovy, že jde za mámou. No jo, typický pytel blech, vyprovázela jsem ho modrým pohledem, načež jsem svou pozornost znovu věnovala Nyranovi.

Tak to bychom měli – jak se nám ta hierarchie konečně zase trošku vyspravila. Dvě Alfy, dvě Bety – to bylo hlavní, že jsme v tomhle měli teď plný stav. A další pozice pod námi byly také obsazeny všelijak a především spolehlivými vlky. Když se pak Awarak zmínil o tom, že na lovu byl Aki s námi, matně jsem si toho vlka vybavila. Ale jelikož byl v jeho skupině, tak si ho pamatoval lépe než já. Navíc tím, že údajně hned po lovu zase zmizel, se všechno vysvětlovalo. Kdyby se s nám zdržel a najedl se, možná bych jeho přítomnost zaznamenala důkladněji. Každopádně… Nováček, co se zapojil do lovu a pak zase hned zmizel… Také zajímavé.
Otráveně jsem pak zvedla hlavu k obloze. Déšť byl vytrvalý a neustával, navíc obloha byla tak tmavá, jako by se už nikdy nemělo rozednít. Asi jsme tu také seděli dost dlouho, protože naše kožichy byly celkem promáčené. Ovšem za malou chvilku se to trošku přeci jen změnilo, když se lehce oteplilo a mraky se mírně rozestoupily. Jelikož všude okolo nás to vypadalo stejně, dovtípila jsem se, že to má na svědomí Baghý. S úsměvem jsem kývla, měla dobrý nápad. Sama jsem byla tak zabraná do myšlenek, že mě ani nenapadlo, že bych mohla zkusit ty mraky rozehnat pomocí magie vzduchu. Vzápětí mě trklo, že jsme se mohli také zeptat, jestli neovládá magii počasí nebo země, aby mohla případně Awarakovi s jeho magií pomoci.
Než jsem však stačila něco říci, Awarak se Baghý svěřil se svým handicapem o výpadcích paměti, ačkoliv se mu to už dlouho nestalo. A nebyl si jistý, jestli už jí to neřekl. Naše milá Alfa to však nijak nekomentovala, zřejmě to nepovažovala za nějaký pádný důvod, aby si to snad s Awarakovým povýšením rozmyslela. Doufala jsem, že vážně mu ten klid a zázemí ve smečce pomohly, aby se mu ty výpadky už neopakovaly. Vzápětí k nám přišel jeden roztomilý malý vlček. Roztáhla jsem tlamu do širokého úsměvu a celá jsem zjihla. Vlček se slušně představil ihned poté, co se přitulil ke své matce. Ta vzala představování do svých tlapek, nečekala, až to uděláme my s Awarakem. Na důkaz, že se jeho maminka nemýlí, jsem s úsměvem přikývla. “Těší mě, Nyrane,“ mrkla jsem na malého vlčka. Matka mu svěřila, že je prvním, kdo se oficiálně dozvěděl o tom, že já a Awarak jsme Beta pár. Nebyla jsem si jistá, jestli už mladík věděl něco o hierarchii, ale bylo víc než jisté, že o tom s ním a jeho sourozenci rodiče jistě mluvili.
Krátce na to se Baghý omluvila, když vysvětlila, že musí zachránit Erlenda, kterého momentálně šikanují její dcery. Zazubila jsem se. Moc dobře jsem si pamatovala, jak umí být mládež vytrvalá a neodbytná, sama jsem tehdy nebyla jiná. A ačkoliv jsem nevěděla, jací byli Baghý a Jinks jako malí, byla jsem si jistá, že jejich děti umí být pěkná kvítka. Navíc mlčenlivý strýček pro ně asi také musel být určitým způsobem záhadou. Na druhou stranu je nemohl ani okřiknout. Nebo na ně zavolat. Ale byla jsem si jistá, že jejich matka věděla, co dělá a že budou její děti s Erlendem v bezpečí.
Po očku jsem sledovala malého Nyrana, jestli zůstane s námi, nebo poběží s Baghý za svým otcem.

Souhlasně jsem přikývla slovům Alfy, protože to byla pravda – spontánní věci jsou zkrátka asi nejlepší. Věřila jsem na Osud a mou vírou je to, že všechno má svůj důvod a co se má stát, se stane. I když spoustu důvodů jsem nechápala. Ale musela jsem se s tím smířit – jakože moji rodiče se rozešli, matka smečku rozpustila, já se několik let toulala po boku Coedyho, než jsme se usadili ve Smrkovém lese, pak jsme se zase dozvěděli o obnovení Borůvkové smečky, za což nikdy nepřestanu být Taille a Stormovi vděčná, že jsem se vrátila domů a založila rodinu… A tak dále, a tak dále.
Ale něco mi říkalo, že nemluvila jen o našem vztahu, protože i její založení rodiny bylo evidentně dost spontánní. Věděla jsem však, že toho nikdy nebude litovat. A Baghý to jistě věděla také. Měla jsem tedy pak nesmírnou radost, když sdělila Awarakovi jeho povýšení na Betu. Tiše jsem pohlédla směrem k nebi a pak hlavu zase na okamžik pokorně svěsila, se zavřenýma očima. Doufala jsem, že tam někde nahoře moji rodiče jsou, sledují mě a jsou na mě hrdí. Dotáhla jsem to poměrně vysoko a rozhodně jsem se snažila na maximum, abych jim nedělala ostudu. Abych nadále dobře reprezentovala původního ducha zakladatelů Borůvkové smečky, i když jsem byla nejspíš už jedinou pokračovatelkou a… vesměs i pamětnicí, protože Blueberry už asi moc aktivním členem nebude.
Vrátila jsem se z přemýšlení zase zpátky do reality. Zavrtěla jsem ocasem, když Baghý promluvila na Awarakovu adresu, to mu určitě moc zalichotilo, i když to byla pravda. O své postavení se také náležitě zasloužil.
Souhlasila jsem také s tím, že teď tu snad po zimě zůstanou především loajální vlci. Přes zimu byl vlastně docela klid, zůstávaly tu stejné tváře. Nakrčila jsem čenich. “Ale připadá mi to jako nový trend, nebo jestli jsme na to teď měli jen smůlu, že sem nakráčelo několik nových členů a pak zase zmizeli jako pára nad hrncem…“ zamyšleně jsem pak přemítala o Akim, kterého Baghý zmínila. Opravdu s námi nikdo takový nešel, takže už to se mi nelíbilo. “Já bych možná dala i kratší lhůtu než do léta, protože tohle mě vážně nebaví,“ povzdychla jsem si otráveně. Vážně snad budeme muset být přísnější, nebo já nevím… Žádný způsob, jako prověřit loajalitu tuláka, jsem neznala. Mohl se tu dušovat, že bude dělat tohleto a támhle, pomáhat s tímhle a tamtím… Bohužel se však stávalo, že skutek pak utek. Nebo holt někoho přijmout jakože na zkoušku a pokud se nebude zapojovat do dění ve smečce, účastnit se lovu a nepomáhat s hlídáním momentálně jen Baghýiných dětí, tak prostě sbohem a šáteček.
Teď však byla na pořadu dne ještě důležitější debata – sice Jinks na pozici Alfy. Já i Awarak bychom s tím neměli problém, protože už tak bylo jasné, že ačkoliv má podporu v nás, rozhodně potřebuje po svém boku i partnera a druhého Alfu. Jen bylo zkrátka dost nestandardní, že to bylo takové náhlé. Věřila jsem však Baghýinu úsudku, jistě dobře věděla, proč si Jinkse vybrala a založila s ním rodinu, i když to asi bylo nečekané, nebo spíš spontánní, jak už jsem uvažovala předtím. “Rozhodně jsem pro, aby to aspoň zkusil. Asi to pro něj nebude ze začátku tak snadné, nevím, jakou pozici měl ve svém předchozím domově, ale… Rozhodně mu budeme k tlapce, kdyby něco potřeboval,“ mrkla jsem na Baghý i Awaraka. Věděla jsem, že učitelkou a mentorkou mu bude především ona, ovšem já aspoň tenhle les znala jako své tlapky. Souhlasila jsem také s tím, že stejně si bude muset sám vybudovat nějakou důvěru a také autoritu, i když není nijak zvlášť průbojný a ctižádostivý. “Asi jsi s ním na tohle téma nemluvila, bude tedy asi hodně překvapený, že,“ zazubila jsem se. Rozhodně se ale neměl čeho bát. Podporu bude mít.
Rozhlédla jsem se kolem, když se do mého kožichu lehce opřel jemný vánek, který přinesl kromě vůně blížícího se jara také švitoření dětských hlásků. Benjamínci tedy byli zřejmě někde poblíž. Lehce se mi sevřel žaludek a pomyslela jsem na to, jaké by to asi bylo, kdybych měla děti ještě jednou. Mrkla jsem jedním okem na Awaraka. Byla jsem si jistá, že by byl dobrý táta, a rozhodně by nás nenechal na holičkách.

Malá princezna byla ještě evidentně trochu zmatená tím, proč mi její maminka řekla „Betaranel“. S úsměvem jsem se tedy pustila do vysvětlování. “Asi možná řekla dohromady mou funkci a jméno, víš? Já jsem Beta a jmenuji se Aranel. Takhle to je.“ Řekla jsem a doufala, že jsem v tom udělala trošku jasno. No, bylo by vtipné, kdybych byla přejmenována na Betaranel, to bych měla jméno ještě delší, než mám teď. Ale byla jsem si jistá, že ještě takhle malá vlčata uvítají možnost zkrácení mého jména, na které jsem běžně slyšela.
Baghý mi vysvětlila, jak to bylo s vymýšlením jmen pro jejich děti. S úsměvem jsem přikývla. Každé znělo jinak a bylo zajímavě. To už k nám došel i Awarak. Chvilku se držel v pozadí, nechtěl nás vyrušovat, ale brzy se přeci jen přidal ke gratulaci a poznámkou o tom, že ta vlčata jsou vážně překvapivá novinka. V tom měl pravdu, ale rozhodně teď tu budeme mít zase veseleji. Já jsem s naší novinkou chtěla počkat, až si vyjasníme co a jak, ovšem můj drahý byl evidentně celý nedočkavý Alfě říct, že jsme pár a tak to také vybalil. I Baghý vypadala překvapeně, ovšem ne nepříjemně, takže se mi hned samozřejmě ulevilo, když nám gratulovala. Potěšeně jsem se uculila. “Děkujeme. Přišlo to tak nějak… spontánně,“ řekla jsem a znovu po očkem mrkla na dcerky Baghý, které momentálně okupovaly Erlenda, takže jejich matka měla čas se mnou v klidu mluvit.
Pak už jsme se konečně dostaly ke změnám ve smečce. Baghý mi vyjmenovala, kteří vlci od nás odešli. Matně jsem si vzpomínala, že nejen Tati tu nebylo vidět, ale také Jerry a ta mladá slečna Night, tiše jsem jen přikyvovala. Nebyla jsem si pak jistá, jestli jsem měla možnost se nějak víc seznámit s vlčicí, kterou našel Sigy, takže to nebyla až taková ztráta. Vzápětí už jsem však poslouchala, jak se naše mladá Maeve vyznamenala, když našla nějaké mladé vlče, které k nám přivedla. Dostala funkci učitelky a byla za zásluhy povýšena. Všechno jsem moc ráda slyšela, určitě si teď připadala Maeve nesmírně důležitá. “Tak to si určitě oprávněně zasloužila,“ souhlasila jsem. S tím malým vlčkem jsem ještě neměla možnost se pořádně seznámit, takže jsem se rozhodla, že to pak musím napravit. Přeci jen jsem také byla pečovatelka, takže kdyby Maeve si chtěla odpočinout a něco podniknout, byla jsem tu ještě já. A samozřejmě jsem byla k dispozici i Baghý, i když ta měla po smečce jistě ochotných chůviček dost.
Překvapeně jsem pak vykulila oči, když se Baghý zmínila, že chtěla na Gammu povýšit i Awaraka, ale vzápětí dodala, že pozice Bety bude oprávněnější. Mrkla jsem na svého partnera, který byl jistě překvapený, stejně jako já. Ale dozajista to bylo povýšení zasloužené. “No… Já to jistě schvaluji, rozhodně si to zaslouží nejen kvůli mně,“ řekla jsem s úsměvem. Měla jsem z toho vážně radost. Aspoň jsme teď byli pár na druhé nejvyšší pozici a byla jsem si jistá, že nepotrvá dlouho a na stejnou pozici, jako je jeho partnerka, bude i Jinks. Ostatně toho zmínila jako dalšího člena smečky, plus její děti, Ywrona a Cashmere. Na chvilku jsem se zamyslela, jestli jsme měly možnost se potkat, ale jestli ano, tak jen na chvilku. Také jsme se už konečně dostaly k tomu, jak je to s nováčky a jejich přijetím do smečky. Jen jsem tiše přikyvovala, protože jsem v tomhle naprosto souhlasila. Už mě také unavovalo, že si sem spousta vlků přišlo jen na chvilku ohřát zadek a vlastně se pak ve finále vypařili, aniž by se kdy zapojili do nějakého chodu smečky, nebo se účastnili lovu. Takže tohle bylo rozumné řešení. “Ano, souhlasím. Bylo tady toho v poslední době dost, takže uvidíme, co se tu vyskytne na jaře, zda někdo, kdo jen neslibuje, ale také něco ve smečce udělá,“ dodala jsem a byla ráda, jak se ve všem shodujeme. Ohledně jejího rozhodnutí, že Nori bude Omegou, jsem nic neměla, i když možná také bylo zbytečné, aby tu zůstával, na druhou stranu dodala, že je její dobrý přítel. Pohodila jsem hlavou. “Když bude chtít si polepšit, vždycky se může začít snažit,“ dodala jsem jen. Dál jsem se dozvěděla o Adiramovi, který je momentálně Deltou, ale moc mu nerozumí. No, asi ho znala lépe než já, takže jsem nemohla moc o něm soudit, i když na mě tenkrát moc dobrý dojem neudělal, když přišel oznámit smečkový lov. Teď byl někde na toulkách s jedním z vlčat.
Na závěr ještě přišla věc, která se týkala Jinske. Jasně, byl teď Kappou, jako každý nováček, ale Baghý pochopitelně chtěla, aby byl na stejné pozici, jako ona. Chtěla však vědět náš názor, kdy by byla vhodná doba. Mrkla jsem po Awarakovi. No, tohle byla docela zapeklitá věc, protože jsem s tím zkušenost neměla – vždycky smečku vedl pár, který ji většinou založil, jen u nás to v poslední době bylo krapet jinak. “No… Upřímně řečeno, v tomhle nemám žádnou zkušenost…“ začala jsem váhavě. “Ale věřím, že jako tvůj partner a otec vašich dětí nebude z těch, že by za chvilku vzal roha,“ pokračovala jsem a mrkla na Awaraka, jestli mě nějak doplní.

Zatímco jsem se pomalu vzpamatovávala v překvapení, Baghý v mezičase vysvělila, že její děti jsou celkem čtyři a jejich otcem je skutečně Jinks, jak mě na chvilku napadlo. A narodili se také poměrně nedávno, na začátku zimy. Konečně jsem to tak nějak zpracovala a širokým úsměvem si začínala prohlížet její dvě princezny. “Tak to moc gratuluji. Jsou krásní a jména jsou tedy vskutku originální,“ řekla jsem a znovu si je v duchu promítla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Sestřičky si byly docela podobné, i když jedna trošku světlejší. A také se zdálo, že jedna je zvědavější, ta druhá byla poněkud odtažitá, pořád se držela u matky, ale samozřejmě jsem jí to neměla za zlé. Zvědavější ze sestřiček měla evidentně zmatek v tom spojení mé pozice a jména. Baghý ji s úsměvem opravila. “Jsem Aranel, ale můžeš mi říkat Nel, je to kratší,“ mrkla jsem na ni a zavrtěla ocasem. Pak jsem pohlédla na její sestru, která přišla blíž a pozdravila, nicméně o mě se moc nezajímala, vydala se rovnou k Erlendovi, který ostatně bych jejich příbuzným. Proto jsem jí na pozdrav stihla jen kývnout, beztak si mě moc nevšímala.
Znovu jsem tedy věnovala pozornost Baghý. “Uf, tak to je asi největší z novinek,“ řekla jsem s úsměvem. Už jsem snad ani nečekala, že by mohla být ještě nějaká větší pecka. Leda tak, že z Jinkse by udělala rovnou Alfu, ale to samozřejmě nebylo možné, takže… Snad další překvapení z její strany nebylo na programu dne. “A co dál nového? Respektive, chtěla jsem vědět, jestli jsi udělala nějaké změny v hierarchii, abych o tom věděla. A jestli ještě přijímáme nové členy?“ Zeptala jsem se rovnou na to nejdůležitější, co jsem měla momentálně na srdci. Po očku jsem přeci jen občas mrkla po benjamíncích naší smečky. Bylo fajn, že po dlouhé době se tu narodila vlčata, v posledních letech jsme tu přivítali jen několik sirotků. Na okamžik jsem ještě věnovala rychlý pohled Awarakovi, který se držel opodál, co na tu novinku bude říkat on. Byla jsem si jistá, že také je jistě velice překvapený, ale na druhou stranu bude také jistě rád, že se nám smečka rozrostla o další členy. “Dlouho jsem tu neviděla Tati, je s námi ještě vůbec?“ Zeptala jsem se na vlčici, kterou jsem neviděla… Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy a něco mi říkalo, že jedno z těch prvních sirotků, které jsme tu přivítali a ujali se jich, už si také nejspíš šlo po svých.

Loterie 5

Přikývla jsem nad Kayinou poznámkou, že Nori je neškodný pošuk a znovu se uculila. A Awarak doplnil, že s Norim je legrace. Usmála jsem se na něj. Holt každý jsme měli s různými členy různé vztahy. Ovšem vzápětí Kaya prohlásila, že dlouho nepotkala třeba Maeve. Na okamžik jsem znejistěla, ale předtím jsem tu její pach zachytila, takže možná byla jen někde zalezlá nebo v jiné společnosti. Také Awarak potvrdil, že ji dlouho neviděl. “Někde tu možná bude, předtím jsem ji tu cítila,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a pak mrkla na mladou vlčici. “Neříkej, že jsou z vás teď kamarádky,“ zazubila jsem se ještě. Pamatovala jsem si, že předtím z ní neměla moc radost, i když v poslední době se zdálo, že se ty dvě tak nějak sblížily, nebo ji minimálně Kaya vzala na milost. Na druhou stranu Maeve už byla dneska dospělá slečna, i když jistě pořád stejně střelená.

//Baghý
Brzy se však do našich úvah o některých členech naší smečky „připletlo“ zavytí, které jsme nemohli přeslechnout. A už vůbec ne si ho s někým splést. Konečně! Zajásala jsem v duchu. Ocas se mi automaticky rozkmital radostí ze strany na stranu a tlama se roztáhla do širokého úsměvu. To bylo vážně skoro dokonale načasované. Ovšem Erlend vyskočil, jako by ho píchla vosa. Překvapeně jsem koukala, jak běží směrem, kterým jsme se chystali i my. Zřejmě měl něco urgentního, jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. Kývla jsem tedy na svého milovaného, že vyrazíme i my. Mrkla jsem na Kayu, jestli se taky přidá, nebo zůstane tady a bude ráda, že je na chvíli sama.
Naštěstí jsme nešli daleko, brzy jsem už zahlédla drobnou postavu s křídly. Tiše jsem si odfrkla. Na tohle si snad nikdy nezvyknu, povzdychla jsem si. Na druhou stranu byla s tím naše Alfa originální a nezaměnitelná. Ovšem brzy jsem zůstala stát jako opařená, přesně vedle Erlenda. Baghý totiž nebyla sama, vedle ní stála dvě malá vlčátka. A podle pachu se nejednalo o cizí, nýbrž její. “Baghý?“ Oslovila jsem ji nejistě. “Kdo… Co… Jak… Kdy?“ Vykoktávala jsem ze sebe. To jsem tedy neviděla naši Alfu hodně dlouho, když jsem nevěděla, že se stala mámou! A druhou otázkou bylo… Kdo byl otcem těch dvou malých princezen, vždyť neměla partnera… Leda že… By se dala dohromady s Jinksem a hned si pořídili vlčata… No, musela jsem vypadat, že neumím do pěti počítat. Pohledem jsem střelila po Awarakovi. To tedy bylo překvápko!
Jedno z mláďat vesele poskakovalo kolem Erlenda a ptalo se, jestli je Betaranel. Stále překvapeně jsem sklouzávala pohledem z jedné malé vlčice na druhou, která se zalezla schovat matce pod nohy a evidentně se neměla k tomu, aby se kamarádila, jako její sestřička. Několikrát jsem polkla a snažila se srovnat si myšlenky v hlavě, ale moc mi to nešlo. Pak jsem si uvědomila název, které světlejší z vlčat použilo pro Erlenda. Když jsem se nad tím zamyslela, jak se mi nakonec podařilo, nejspíš jí Baghý vysvětlovala něco o pozici, kterou mám já, přidala moje jméno a malá ho zkomolila. Nicméně nechala jsem to na její mamince, aby to uvedla na pravou míru. No, ovšem bylo toho na mě hodně, musela jsem se na chvíli posadit.

//loterie 4

Oplatila jsem Erlendovi úsměv. Dovtípila jsem se, že tím odpovídá na Awarakovu otázku, jak se má. Evidentně je tu spokojený a líbí se mu tady, což bylo fajn. Škoda, že s námi nebyl na podzimním lovu, ale byla jsem si jistá, že na nějaký jarní určitě rád vyrazí, pokud nebude mimo území.
Na Kayu jsem se zakřenila. Už jsem si tak nějak zvykla, že je prostě svá a to jsem na ní měla ráda. Aspoň jsme tady měli nějakou změnu. Tedy, ne, že by každý člen nebyl něčím výjimečný… Ani ona nevěděla, kde se naše Alfa momentálně toulá. Na okamžik jsem se zachmuřila. Tak samozřejmě měla nárok na to si od svých povinností odpočinout a trochu se cournout po okolí, případně navštívit nějaké staré známé a kamarády. Nicméně nebyla jsem evidentně jediná, kdo s ní potřeboval mluvit. Pohodila jsem hlavou. “Nu, tak snad se brzy vrátí, to se tady pak asi vytvoří fronta vlků, kteří s ní potřebují mluvit,“ řekla jsem poté neutrálním tónem a pohodila ocasem. “Nicméně já budu mít přede všemi přednost,“ zazubila jsem se a zatvářila se veledůležitě. Přeci jen jsem byla její pravou tlapkou, takže jsem potřebovala být v obraze.
S hlavou na stranu jsem pak poslouchala Kayinu shrnutí… No, řekněme novinek, které nebyly nikterak důležité nebo závratné, ale dobré vědět. Jen jsem tedy nevěděla, koho tím myslela, že nějaký skřehotavý trouba chtěl ze smečky odejít, ale nejspíš si vše zase rozmyslel a rozhodl se zůstat. Po chvíli mi na paměti vytanul Adiram…. On byl přeci jen takový básník, možná i trošku pěvec. Nebo skřehotal, jak se drahá Kay na jeho adresu vyjádřila. Doposud jsem ho zpívat neslyšela, takže těžko soudit, nicméně hlas měl celkem melodický, to ano. Ovšem bylo možné, že se tedy rozhodl zůstat jen přes zimu a pak půjde. Kdo ví. Rozhodně jsem nehodlala nikoho přemlouvat. Další zmínka patřila Norimu. To už jsem koukala asi poněkud překvapeněji, když se vlčice rozpovídala o nějaké větvi, která ho uhodila do hlavy a nad ní mu teď poletuje nějaká zlatá placka. A jako bonus se chová ještě divněji než předtím. Musela jsem se zachichotat nad její interpretací. Kaya byla zkrátka se vším hned hotová a s ničím se nepárala. “Musím říct, že já Noriho moc neznám, neměla jsem možnost se s ním blíž seznámit, takže nemůžu soudit, jak se choval předtím a jak se chová teď,“ řekla jsem a v koutcích tlamy mi cukalo. “Nicméně asi bude lepší se mít před ním na pozoru?“ Mrkla jsem na Kayu, jestli mi na adresu toho vlka poví ještě něco dalšího.

//loterie 3

Ach jo, jak on to jednom dělá? Prolétlo mi hlavou, kterou jsem naklonila mírně na stranu a prohlížela si Awaraka. Byla jsem si jistá, že magii myšlenek neovládá, a pokud by snad ano, a také na takové úrovni, že by něčí myšlenky zvládl číst, rozhodně by se mi v hlavě drze nevrtal. Holt tedy nezbývalo než se domnívat, že to je zkrátka tím, jak jsme naladěni na stejnou vlnu, báječně si rozumíme a doplňujeme se. Skoro jako osudová láska. V duchu jsem se usmála, nevěděla jsem, jestli vůbec něco takového existuje, ale… Jak jinak si vysvětlit, že váš partner naprosto ví, co si myslíte, nebo co se chystáte udělat… Tohle jsem vážně nezažila ani s Coedenem.
Souhlasně jsem tedy přikývla Awarakově poznámce, že bychom mohli čekání na Baghý strávit s někým ve smečce. Ostatně už jsme také dlouho byli jen sami dva, pokud se nepočítala ta krátká účast na lovu, takže určitě bude fajn zase přijít do společnosti dalších členů smečky a zjistit, co je nového. Či jestli se jim u nás pořád líbí a tak. No, vesměs jsme tu byli už stabilní parta, ale… Kdo ví, i takoví, co tu byli spoustu let, se pak rozhodli vydat se po své ose. Šla jsem tedy v Awarakově stopě, kdy jako pravý gentleman prošlapával cestičku ve sněhu, abychom se na ušlapaných cestičkách neklouzali, to bychom šli snad do jara.
Krátce na to jsem zahlédla Kayu s Ljósem… Nebo vlastně Erlendem, nějak mi nejde na paměť to jeho pravé jméno, i když nebylo nijak špatné. Ale jistě na ně slyšel spíš, takže jsem se v duchu několikrát napomenula. Všimla jsem si, že má na hlavě nějakou ozdobnou korunku, které jsem si předtím nevšimla. Nejspíš ji neměl dlouho, anebo možná měl, ale já si nevšimla, protože v posledních měsících jsme moc do kontaktu nepřišli. A na lovu s námi nebyl.
Přestala jsem dumat a raději nasadila vlídný úsměv. Doufala jsem, že Kaya nás nesežere za to, že ji od něčeho vyrušujeme. Ale od čeho? Na nějaký dialog to nevypadá, Erlend je přeci jen nemluva, takže… Spíš asi její monolog a hlasitá úvaha… No, kdo ví, přestala jsem raději přemýšlet. K vlídnému úsměvu jsem přidala klidný pozdrav. Vlastně jsem neměla ani co říct, protože Awarak jedním dechem shrnul všechno, co jsem chtěla říct já – skoro jako můj tiskový mluvčí. Až jsem se musela tomu nápadu pousmát. “Tak tak, přišli jsme zjišťovat, co nového a tak,“ přitakala jsem Awarakovým slovům, abych tam jen tak nestála a nečuměla jak tydýt. Ostatně, ještě jsem ale hodila bedlivé očko na Kayu. Vypadala už o něco lépe, aspoň ne tak vyčerpaně, jako když jsme byli na lovu, takže to byla dobrá zpráva, že byla dostatečně odpočinutá. Lehce jsem mávla ocasem a zadívala se spíš na vlčici, protože od ní jsem čekala nejen, že promluví, ale možná i spustí vodopád slov na téma, jak rušíme její společnost s Erlendem.

//loterie 2

Nejdřív jsem kráčela tak nějak rozvážně, a přitom si nenápadně protahovala končetiny. Jestliže to ale před chvilkou vypadalo, že není taková zima, tak jsem se nejspíš spletla. No, možná to bylo tím, že jsme byli ještě tak trochu schovaní v úkrytu, kde nefoukal vítr a bylo příjemné teplo, ale tady venku… Brrr, musela jsem se oklepat, jak se do mě zima zakousla. Otráveně jsem se rozhlédla kolem. Rozhodně nic nenaznačovalo tomu, že by se mohlo aspoň trošku oteplit. Však také na příchod jara bylo ještě brzy. Tiše jsem si povzdychla. Pak jsem se chtěla vydat dál, ale tlapka mi uklouzla a docela směšně jsem začala bruslit. Naštěstí jsem to tak tak vybrala, stačilo malinko a přistála jsem na čumáku. Ovšem co jsem se stihla vzpamatovat, můj milovaný partner na tom byl úplně stejně – chudák měl také co dělat, aby udržet rovnováhu. Zamračila jsem se. “Teda, to bylo o fous,“ zhodnotila jsem naše balanční schopnosti a raději pomalinku přešla na nános sněhu, který vypadal o něco bezpečněji než cestičky.
Nešla jsem ale daleko, po několika metrech jsem se zastavila a zavětřila. Cítit tu bylo spoustu vlků, většina se tedy nejspíš stáhla do bezpečí lesa, ale… Baghý jsem mezi nimi necítila. Než jsem stačila uvažovat, nebo něco říct, Awarak se ke mně přitočil, láskyplně mě olízl a vyslovil nahlas to, na co jsem myslela – jednak že musím mluvit s naší Alfou, ale nikde ji tu necítím. On má slova potvrdil, takže bylo možné, že se zrovna někde potuluje. Měla na to právo, jasně, ale… Zrovna, když jsem s ní potřebovala nutně mluvit. “Taky ji tu necítím, ale snad nebude daleko nebo pryč dlouho,“ potvrdila jsem Awarakovi, že ani můj čenich nezachytil pach Alfy. “Nebo možná bych se mohla zeptat někoho ze smečky, jestli nevědí, kam nebo kdy šla,“ přemýšlela jsem nahlas, ale zatím jsem se ještě nevypravila na cestu – nejdřív jsem přemýšlela, kudy půjdeme, abychom se zase neklouzali a ve zdraví došli ke Kaye, kterou jsem cítila a která se možná s Baghý potkala.

Loterie 1

Dostala jsem malinkou výtku, abych se nevysilovala. Ale tohle bylo pro mě jako nic. Možná kdybych chtěla vytvářet nějaké velké vlny nebo nerozbitné koule na hraní, tak by mě to unavilo, ale protože voda byla nedaleko v tůni, takže jsem se nemusela moc soustředit a vynakládat moc energie, bylo všechno v pořádku. Awarak gentlemansky počkal, až se napiji první.
Vzápětí jako by četl mé myšlenky. Vesele jsem se usmála a přikývla. “Ano, vlastně jsem myslela na to samé, už se tady zašíváme moc dlouho,“ řekla jsem a následovala svého milého směrem k východu z úkrytu. Zdálo se mi, že jsem ucítila pach toho malého vlčete, které jsme na začátku zimy potkali. Ještě jsem také neměla příležitost se s ním trošku seznámit, ale to mohlo počkat – nejspíš byl teď stejně unavený, takže určitě se chystal prospat.
Venku se začínalo stmívat, ale to mi nikterak nevadilo. Hlavní bylo, že nefoukal žádný studený nepříjemný vítr, ani teploty nebyly nijak extra nízko. Letmo jsem pohlédla na Awaraka, jestli náhodou z něj zase nevypadne nějaká nečekaná předpověď, jako minule.

//Les

Awarakův zářivý úsměv mě pohladil až na duši. Pocítila jsem zachvění kolem žaludku a takový příval lásky a něhy, až jsem byla ráda, že ležím, protože jinak by se mi asi roztřásla kolena, jako mladé holce. Úsměv jsem mu oplatila a dala si také záležet. Vážně jsem neměla ani nejmenší pochyb, že mi s ním bude i nadále krásně a že spolu zůstaneme, ať se bude dít cokoliv.
Prohlásil, že stejně ho to mrzí, ale nad tím jsem jen mávla tlapkou – holt už se stalo, nešlo s tím nic dělat, ale necítila jsem se až tak mizerně, jako když jsem byla nemocná minule. Vybídla jsem tedy Awaraka, aby se došel posilnit. Pohladil mě po zádech a zatímco mířil k místu, kde skladujeme zásoby z lovu, vyprovázela jsem ho modrým pohledem. Už jsem začínala cítit, že by to chtělo se zase vydat zpátky do lesa a omrknout, co je nového. Hlavně zjistit, pokud máme nové členy a seznámit se, protože by to byl zase pořádný trapas, abych jako Beta vůbec neměla přehled o tom, koho Baghý přijala do smečky. Ostatně, to byl další důvod, proč vylézt, už bylo vážně nezbytně nutné, abychom si promluvily, abych věděla, co a jak. Především jestli udělala nějaké změny v hierarchii a také jestli vůbec přijímáme nové členy. Snad už se také vrátila Maeve, už dlouho jsem s ní nemluvila! Uvědomila jsem si, jak mi ta mladá dáma docela začínala chybět.
Z přemýšlení mě vytrhnul šramot. Otočila jsem se tím směrem – můj milý si to štrádoval přímo ke mně, s pěkným kouskem masa v tlamě. S úsměvem dodal, že je to pro mne, abych se lépe uzdravovala. “Jak pozorné, děkuji ti, drahý,“ oplatila jsem mu úsměv a několika rychlými žvýkanci jsem kus masa spořádala. Vlastně mi přišlo docela vhod. “Už asi nic nepotřebuji, snad jen…“ odmlčela jsem se, protože jsem si uvědomila, že mám žízeň. Sice jsme mohli jít k tůni, ale přeci jen jsem znala snazší způsob. Podívala jsem se do jedné z prohlubní v zemi, jestli je čistá a prázdná – nerada bych, aby tam byly zbytky nějaké starší vody, ale vše bylo perfektní a připravené. Spokojeně jsem se usmála. Ačkoliv jsem byla ještě trošku oslabená nemocí, nedalo mi to skoro žádnou práci a tak během několika okamžiků se v prohlubni objevila čistá voda, kterou jsem s pomocí magie přivolala. “Tadá, trošku čerstvé vody ke spláchnutí dlabance,“ zazubila jsem se na Awaraka, vyplázla jazyk a pomalými pohyby poslala do krku několik chladných doušků, které příjemně svlažily hrdlo.

Zamyšleně jsem pořád koukala směrem ven. Ani jsem si tedy nevšimla, že se Awarak vedle mne konečně probudil. Až když jsem zaslechla jeho hlas, zastříhala jsem ušima a otočila se na něj. Už vypadal o něco lépe, což i potvrdil svými slovy. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. “Nemusíš děkovat,“ mrkla jsem na něj. Pro mě to byla samozřejmost. Hned se také zajímal, jak se cítím já, když prohlásil, že bude lepší, aby se ještě držel ode mě dál, abych od něj něco nechytla. “No, to už je asi pozdě,“ zabručela jsem a promnula si čenich, ve kterém mě nepříjemně šimralo, ale kýchání se nedělo. “Tedy, nevyčítám ti to,“ poplašeně jsem po něm střelila modrým pohledem, aby si snad nemyslel, že chci na něj být zlá za to, že zákeřný bacil přeskočil i na mě. On za to přeci nemohl. Kdybych chtěla, držela bych se od něj dál, ale to mi samozřejmě nebylo podobné. Navíc, ačkoliv nebylo takové nachlazení nic příjemného, dalo se to vydržet. “Jistě to brzy přejde,“ dodala jsem smířlivě a usmála se znovu. Naštěstí záchvaty kašle se nekonaly, ani jsem necítila žádnou bolest svalů a kloubů, takže to bylo pro mě malé dobré znamení, že bych se z toho mohla brzy dostat. “Jestli máš hlad, ještě je dost masa z lovu, pokud vím, nikdo ve spižírně nebyl, takže se můžeš dostatečně posílit,“ uculila jsem se na něj a na chvilku si lehla na pravý bok. Moc to ale pohodlné nebylo. Zkusila jsem se přetočit na levý, ale ani tím jsem si moc nepomohla. Otráveně jsem zakroutila očima a skončila na břiše s předníma nohama nataženýma před sebe. Mrkla jsem na Awaraka, jestli se půjde najíst.

Tiše jsem pozorovala, jak Awarak aspoň na chvíli klidně spí. Do té doby se všelijak převaloval, škubal sebou a do toho přicházelo kašlání. Mrzelo mě, že mu od toho nemůžu hned pomoci. Věděla jsem však, že pár dní v klidu a v teple mu pomůže také. Možná bychom mohli dát někam nějakou sbírku sušených bylin, které by nám pomáhaly v zimě při nachlazení, uvažovala jsem. Možná by k tomu bylo vhodné místo někde poblíž místnosti, kde skladujeme maso, které zbylo po lovu. Aby bylo všechno při tlapce. Takže jsem si usmyslela, že na to nesmím zapomenout, až se uvidím s Baghý a navrhnout jí to. Druhou věcí bylo, že pokud ona neovládá magii země, budeme muset někoho poprosit, protože já sama vím velké nic.
Z přemýšlení mě vytrhnul Awarakův chraplavý hlas. Vypadal už o maloučko lépe, ale rozhodně ještě potřeboval odpočívat. Poznal to i sám, protože prohlásil, že si ještě odpočine. Ani jsem mu nestihla odpovědět, zavřel oči a znovu se vrátil do říše snů. “Jen si pořádně odpočiň, můj milovaný,“ řekla jsem polohlasně, zvedla se a olízla mu tvář. Vypadalo to, že už s ním ani necloumá zimnice, takže nebylo potřeba, abych ohřála pomocí magie okolní vzduch, nicméně jsem dbala na to, aby zabalený do kožešiny byl pořád.
Otočila jsem se znovu směrem k východu z úkrytu. “Ach jaro… Už ať jsi tady,“ odfrkla jsem si polohlasně, načež jsem mohutně kýchla. Poplašeně jsem se otočila ke svému partnerovi, ale ten spal jako medvěd, takže se mi ulevilo, že jsem ho neprobudila.

Těsně před tím, než jsem usnula, jsem ještě cítila Awarakovou pohlazení po zádech. Pak jsem se ponořila hluboko do říše snů.
Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli se mi něco zdálo. Nebo jak dlouho jsem spala. Ovšem budilo mě Awarakovo frkání a kýchání. Zkoušel se to skrývat, když jsem se pak probudila, dokonce byl ode mne mírně odvrácený, nejspíš měl obavu, abych od něj něco nechytila. Z toho jsem však neměla žádný strach, i když jsem tedy neměla ráda, když jsem byla také nachlazená. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem byla naposledy s Maeve a měla jsem slušnou rýmu a kašel. To byla teda otrava. Bohužel, tohle k zimě patřilo. Další důvod nemít zimu moc rád.
Když Awarak zakašlal, zavrtěl sebou, ale neprobudil se. Spal hodně tvrdě, ten lov ho také jistě dost unavil a pokud už v něm začínalo klíčit nachlazení, jistě mu to sebralo teď síly dvojnásob. Lehce jsem se zavrtěla, ale tak, abych ho neprobudila. Spánek byl teď pro něj také důležitý. Marně jsem si však snažila vzpomenout si, jaké bylinky jsou vhodné na nachlazení. Čím víc jsem si svůj mozek, namáhala, tím prázdnější se mi zdál. Otráveně jsem protočila oči. Nebyla jsem si jistá, jestli mi Sigy něco tenkrát poradil… A ani jsem si nebyla jistá, jestli vůbec někde nějakou zásobu bylinek máme pro takové případy, protože uprostřed zimy bych asi těžko nějaké našla… Ach jo… Nebo kdybych měla také magii země, tak by to pro mě nebyl žádný problém. Zašimralo mě v nose, ale kýchnutí jsem potlačila. Aspoň zatím. Rozhlédla jsem se po jeskyni. Neuvědomila jsem si v první chvíli, že jsem automaticky zamířila do jeskyně určené pro Bety. Awarak měl chudák nejspíš dilema, jestli sem za mnou může a já hned vytuhla, aniž bych ho ujistila, že je to v pořádku. Nicméně nakonec se rozhodl dobře, že tu byl se mnou. Kdyby měl někdo nějaký problém, já bych mu to jasně a stručně vysvětlila. Nicméně nikdo tu nebyl. Potichu jsem vstala a dotáhla sem z kouta ještě jednu kožešinu, kterou jsem Awarakovi hodila přes hřbet, aby byl pořádně v teple. Kecla jsem si pak opodál a hlídala jeho neklidný spánek.