Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//les

Arminius se trošku zarazil, když jsem zmínila jméno jeho kamarádky. Možná že se mu nestačila ani představit. Každopádně to vypadalo, že by si mohli dobře rozumět. Škoda jen, že byla starší, tak už mohla být v lecčem nápomocná jako pečovatelka. Ale holt co, hlavní bylo, že si měl s kým hrát a bylo jedno, jestli to byly jeho sestry, nebo jiní členové smečky. Nebo aspoň starší vlčata od Baghý a Erlend. Ten vypadal, že si s vlčaty rozumí a má je rád, což bylo dobré. Aspoň někoho mohli mrňousci otravovat. Jak na tom byli takoví Adiram nebo Nori, to jsem se mohla jen dohadovat. A jelikož jsem je neznala tak dobře ani tak dlouho, ani jsem se o to nepokoušela. Možná ti dva už ani ve smečce nejsou. Minimálně Nori. Adirama jsem tu aspoň zahlédla tehdy na podzim.
Syn prohlásil, že jména vlků, které jsem vyjmenovala, jsou zvláštní. Po chvilce se zarazil, protože ho napadlo, jestli máme jména i my s tatínkem. Usmála jsem se. “Ano, každý vlk má jméno. Většinou mu ho dají rodiče. Mě moje maminka s tatínkem pojmenovali Aranel. A protože je celkem dlouhé, jsem zvyklá i na zkrácenou verzi, kterou používají ostatní, takže na mě volají Nel. Tatínek se jmenuje Awarak,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. Další důležitá věc, kterou potřebovali v budoucnu vědět všichni tři.
Dalším jeho mudrováním samozřejmě byl název smečky a lesa. Mnohem raději by slyšel nějakou jednodušší a kratší verzi, to bylo pochopitelné. A zatímco jsme se konečně ocitli v úkrytu, kde bylo tepleji, neprofukoval tu vítr a byla tu spousta kožešin na uložení se, pokračovala jsem v odpovídání a další otázky. “Existuje víc smeček na tomhle území zvaném Gallirea. Takže je potřeba je nějak rozlišit, aby se to nepletlo. A tak se většina… Nebo snad všechny… Jmenují podle lesa nebo podle stromů, které tam rostou. My jsme však specifický les, tady roste i ovoce. To se naučíš poznat až v létě, protože teď je zima a příroda odpočívá, takže nekvetou stromy ani květiny, rostliny ani byliny. Tady kromě toho všeho ovoce rostou právě hojně borůvky, což jsou takové malé fialové bobulky, které jsou velice sladké. Pro tenhle les typické, i když teď to není moc cítit. Ale když si přičichneš k mému kožíšku, tak ucítíš sladkou vůni, která je právě typická i pro nás, obyvatele toho lesa. Každý člen nějaké smečky je cítit typickým stromky nebo rostlinami, které v tom jejich domově jsou a tak snadno poznáš, odkud někdo je, pokud ten pach znáš,“ zarazila jsem se, protože na tohle téma jsem se rozpovídala nějak moc. “Vy zatím příliš ovocnou vůni v kožíšku nemáte, ale i tohle se spraví na jaře a v létě, až to tu všechno pokvete,“ ujistila jsem ho s úsměvem ještě před tím, než by si chtěl očichávat kožíšek a pak zjistit, že vlastně ovocem moc cítit není.
S úlevným úsměvem jsem si všimla, že Siberia a Keziah se k sobě tulily na jedné kožešině. Tiše jsem k nim přišla a každou z nich políbila. Samozřejmě opatrně, abych je neprobudila. I když obě byly tak unavené z dovádění ve sněhu, že jsem si nemyslela, že by je takový letmý dotek vzbudil. Arminius se rozhodl pro mou společnost. Souhlasně jsem přikývla jeho otázce, zda tu budu s ním a lehla si vedle něj na velkou kožešinu, dcerky samozřejmě pod bedlivým dohledem. Ohlédla jsem se ke vchodu, jestli jde za námi i Awarak. Rozhodně by si také potřeboval po té dlouhé cestě odpočinout, kdo ví, kde všude byl. A navíc ta otravná zima – také se jistě musel jít zahřát.

Kupodivu Arminius u mého výkladu neusnul, takže jsem mohla odpovídat na jeho otázky. Souhlasně jsem přikývla jeho tvrzení, že já a tatínek jsme Bety. Dál ho samozřejmě zajímalo, kdo jsou Alfy. “Maminka a tatínek Omóriky, se kterou sis před chvilkou hrál, jsou Alfami. Jmenují se Baghý a Jinks, ale ti teď nejsou v lese, takže ti je představím později,“ pokračovala jsem tedy v povídání. Arminius byl bystrý, vlastně jsme se ani nedostali k tématu, že žijeme v lese ve smečce. Sám se dovtípil, že tomu tak je. “Ano, my všichni v tomto lese, co tu žijeme, jsme ve smečce. Borůvková smečka v Borůvkovém lese. To si dobře pamatuj, abys věděl, kde je tvůj domov.“ Nabádala jsem ho. Nechtěla jsem ještě dodávat poznámku o tom, že by si to měl pamatovat hlavně pro případ, že by se ztratil. To by ho určitě vylekalo. “A vy děvčata si to také pamatujte,“ řekla jsem ještě směrem ke Kezi a Siberii.
Dál jsem pak odpovídala na Arminiovy otázky ohledně postavení ve smečce. To jsem zase musela vrtět hlavou. “Kdepak, ty a tvoje sestřičky jste Kappy. Ale neboj, není to nic méněcenného, je to vlastně běžné postavení vlků ve smečce a pro vlčata. Takže i děti Alf jsou na tom stejně jako vy,“ mrkla jsem na něj povzbudivě, aby si snad nepřipadal méněcenný ve svém postavení. “Až povyrosteš, můžeš se díky svým schopnostem a dovednostem a také aktivitou ve smečce a na lovu stát třeba Deltou nebo i Gammou. Dokonce můžeš mít i nějakou funkci, třeba ochránce nebo lovec,“ pokračovala jsem v povídání. Nechtěla jsem toho to víc rozvíjet, navíc funkce učitele nebo pečovatelky zatím pro něj stejně nepřicházely v úvahu. Beztak i na tyhle pozice jistě bude spuštěna lavina otázek.
Byla ale na něm vidět kapitální únava, i když se jí bránil. Než jsem však stačila něco říct, Siberia se zeptala, jestli může jít do úkrytu. Nečekala však na povolení a rozběhla se sama. Naštěstí správným směrem. Však jsme se také nikam daleko nepřesouvali. Také Arminius a i Keziah, kterou Awarak sundal ze svého hřbetu, byli unavení a vyjádřili svou touhu jít do tepla. KONEČNĚ Vlastně Awarak jim to už navrhoval, ale předtím ten návrh ještě nebyl brán v úvahu. Takže zatímco syn s druhou dcerou se rozeběhli do úkrytu, my s úsměvem šli za nimi.

//Úkryt

Moje útěcha samozřejmě zapůsobila celkem rychle. Syn se uklidnil a pokračoval v úvahách, jak je super mít maminku. No, kdybych nebyla jeho mámou já, narodil by se někomu jinému. A byl by to vlastně někdo úplně jiný. Raději jsem nechala takových úvah, to by bylo moc složité a na dlouhé lokte a vůbec. Musela jsem si teď maximálně užívat ty chvilky, kdy nás s Awarakem děti považují za středobod svého vesmíru a nedokážou si představit život bez nás. Ovšem jen do chvíle, než začnou objevovat svět kolem sebe a chytnou je toulavé tlapky. Jasně, že i v tomto případě stále se můžou vracet do Borůvkového lesa, který bude pro ně stále domovem, i když se rozhodnou žít jako tuláci. Nebo sem přijít na návštěvu, pokud se rozhodnou odejít do jiné smečky. Každopádně já… a doufala jsem, že i Awarak… Tu zůstaneme už do konce života. Já jsem byla už taková součást lesa. Skoro jako dobová kronika, protože jsem byla jediná, kdo si pamatoval zakladatele smečky a byl tu od začátku.
Zatímco jsem si tak uvažovala nebo povídala o tom, že moji rodiče založili tuhle smečku, Arminius se přesunul k mým slabinám, aby se posilnil. Tiše jsem vyhekla, jak vehementně se pustil do pití. No, musel využít toho, že tu nejsou jeho sestry, takže se může krmit dle libosti. Jen jsem doufala, že to nepřežene, aby se vzápětí nepozvracel. Mezitím stíhal i poslouchat, jistě mě potěšilo jeho ujištění, jak mě chce vidět pořád. Kéž by to všechno bylo jinak než s mým prvním vrhem. No, v tuto chvíli mi nezbývalo než doufat. Že snad aspoň jedno z dětí zůstane v rodné smečce. Nebo se aspoň čas od času zastaví na návštěvě. Tiše jsem povzdychla. Byla jsem si jistá, že Niké, Aurora i Aithér se jistě toulali mimo Gallireu. Možná jsem byla naivní v domněnce, že kdyby tu žili, jistě by se za mnou zastavili. Od té doby, co jsem naposledy viděla Aithéra, když jsme se ještě s Awarakem vlastně neznali, jsem o něm neviděla ani neslyšela. A kdyby Aurora žila vedle v Asgaaru, také by jistě přišla aspoň na kus řeči, ukázat se a říct, že je v pořádku.
“No, to slyším,“ zazubila jsem se na syna, který lačně přestal sát mléko, přibatolil se přede mne, královsky se posadil a hlasitě si říhnul. Bylo vidět, že to možná trošku přehnal, takže jsem vážně měla znovu obavu, aby nezvracel. Nebo aby ho nebolelo bříško. Ačkoliv se zajímal, kdo je vlastně Alfa, viděla jsem na něm začínající únavu. To se mi moc nezdálo, ale v první řadě jsem mu odpověděla otázku. “Alfy jsou nejvýše postavení vlci ve smečce,“ začala jsem vysvětlovat. A snažila jsem se to brát co nejjednodušeji. “Smečku vedou, ale také hlídají a značkují. Pak jsou Bety, to jsou jejich zástupci. Když jsou Alfy pryč, tak vše mají na starosti oni. To jsme já s tatínkem,“ pokračovala jsem a přemýšlela, zda mám pokračovat ještě s dalšími postaveními. Vědět by to samozřejmě měl, stejně jako jeho sestry, nicméně jsem si nebyla jistá, jestli uprostřed výkladu neusne. Plácnul sebou na bok do sněhu s vybídnutím, abych se k němu přidala. Na chvilku jsme snad mohli, ale stále byla nepříjemná zima, takže bychom se za chvilku museli odebrat do úkrytu. Lehla jsem si tedy vedle něj a přemístila ho aspoň na své přední tlapky, aby neležel na studené zemi – přitom jsem ho otočila na záda, čelem k sobě, aby si nemačkal nacpané bříško. To by nebylo dobré.

Po chvilce jsme přešli k filozofickým otázkám. Nebo možná skoro. Docela mě překvapila Arminiova otázka, zda mají všichni mamku. Nevěděla jsem, jak na to najednou přišel, ale možná to bylo tím, jak jsme se teď k sobě tak tulili. “Ano, všichni mají maminku,“ odpověděla jsem mu a mluvila dost nahlas, aby mě tam nahoře slyšel. “Jen někteří vlčci se třeba rozhodnout žít jinde, nebo objevovat svět jako tuláci, a tak svou maminku už pak nevidí.“ Pustila jsem se do povídání. No, asi by ho to mohlo rozesmutnit, teď by si nejspíš nedokázal představit, že by mě neměl za svým tryskomyším zadečkem, ale… Já už se musím připravovat na to, že to vlastně může jednou přijít. Zažila jsem to se svými prvními dětmi. “Víš, že moje maminka a tatínek, tvoji babička s dědečkem, kdysi dávno, než jsem se narodila, tuhle smečku založili a byli Alfami?“ Začala jsem vyprávět svou oblíbenou… No, pohádka to asi nebyla, však to byla pravda. Škoda, že Kezi spala a Siberka si našla svou zábavu, protože tohle by měli vědět všichni tři. Jen jsem nevěděla, jak bych měla načnout téma o tom, že mají ještě starší sourozence. Což o to, to by pochopili, ale asi by byli příliš mladí na fakt, že jsem dřív měla jiného partnera, ale ten zmizel beze slova a beze stopy z mého života, stejně jako naše děti. A pak mi Osud přivedl do cesty jejich tatínka. No, usoudila jsem, že na to je ještě dost času.
“Přátele mám, jsou to vlci u nás ve smečce. Všechny vám představím, až se tu ukážou,“ ujistila jsem svého syna. Vlastně… Ani se nedalo říct, že bych za poslední léta měla nějaké přátele či kamarády mimo svůj domov. Jelikož jsem se mimo les moc nezdržovala a když, neměla jsem moc štěstí na potkávání cizinců, mohla jsem za své přátele považovat jen hrstku vlků. Vlastně kromě Kayi a Baghý mi teď nebyl nikdo dost blízký. Což bylo možná smutné a já si to dosud nějak neuvědomila. Veškerý čas jsem trávila s Awarakem. Vlastně i Maeve jsem považovala za svou kamarádku, možná i jako dceru, ale ta byla kdo ví kde. Což mě nesmírně mrzelo, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Ale byla jsem si jistá, že mrňousci s takovou vyřídilkou, jako mají ti naši, si jistě najdou kamarády i mimo les.
Souhlasně jsem ještě přikývla synově poznámce, že ještě dá Kaye šanci. No, mohla jsem je ujišťovat, že není zlá, ale svůj názor si na ni museli udělat sami. Nicméně mě překvapilo, že navzdory trošku drsnějšímu přijetí je to neodradilo. Možná je to naopak lákalo, protože se k nim nechovala tak sladce, jako my. Nezbývalo než čekat, jak to dopadne a jestli se s dětmi Kaya přece jen trošku spřátelí a vezme je na milost, nebo se raději bude držet v ústraní a počká, až vyrostou. Vzápětí se Arminius začal vrtět. Nic neřekl, ale pochopila jsem, že asi bude chtít dolů. Než jsem však stačila říct, aby chvilku počkal, že mu pomůžu, ucítila jsem, jak jeho tělíčko klouže a vzápětí se ozvalo žuchnutí. Chvilku trvalo, než se vzpamatoval a došlo mu, co se vlastně stalo. “Jsi v pořádku?“ Ustaraně jsem ho zvedla na nožky a prohlédla, zda není zraněný. Zmínil se o bolesti čumáčku, ale naštěstí nekrvácel. “To bude dobré,“ olízla jsem mu bolístku. Byla jsem vždycky taková? Zamyslela jsem se přitom. No, určitě jsem byla starostlivá i u prvních vlčat. Bylo mi jasné, že si ještě mnohokrát nabije nejen čumák. A zatím to ještě ani nebyl tak velký hrdina, aby se vše snažil skrývat a tvářit se, že se nic nestalo. Ostatně určitě mu dělalo i radost, že je maminka tak starostlivá a ochotná hned přiskočit, pofoukat, pohladit, políbit. Samozřejmě u všech dětí. Jen Kaya asi musela v tichosti kroutit očima, jaká jsem cíťa, ale holt jsem byla taková.

Arminius souhlasil s tím, že příště vymyslíme jinou hru. No, co vlastně jiného jsem také měla čekat. Jako každé vlče i on byl pro každou hru. Navíc bylo potřeba vymyslet nejen něco hravého, ale také něco, při čem by se mohli něčemu přiučit. To jsem si pak usmyslela, že dáme s Awarakem hlavy dohromady a něco jednoduchého vymyslíme. Škoda, že teď byla zima, byla by docela sranda je učit třeba číhat na myšky a lovit je. Na to jsme ale museli počkat. Navíc teď to dost komplikoval ten otravný mráz.
Z myšlenek mě vytrhl synův hlas, který se spokojeně uvelebil na mém hřbetě a pevně se ke mně tiskl. Z ničeho nic prohlásil, že má rád moje mléko. Musela jsem se rozesmát. “Tak to jsem ráda, že ti chutná papání od maminky,“ řekla jsem vesele a pohlédla na Awaraka, jestli to taky slyšel. Reakci od Kayi jsem radši ani nečekala, ale… Tohle bylo vážně vtipné. “Můžeš si pak dát, kolik budeš chtít, to je jasné, zásoby jsou dostatečné,“ ujistila jsem synka. Rozhodně to pro něj bude po hře dobré posilnění.
Vzápětí se synek zajímal, zda černo hnědá vlčice vedle nás je kamarádka. Souhlasně jsem přikývla. “Ano, ale musíš se s ní postupně skamarádit. A hlavně se zeptat, pokud se budeš chtít přitulit nebo si lehnout blízko, jestli jí to nebude vadit,“ poukázala jsem na to, co udělala jeho sestra, byť v tom nebyl zlý úmysl, udělala to prostě spontánně, protože ačkoliv byla Kaya přísná, nemyslela to zle. A vysvětlovat synovi, že ne každý má rád vlčata, to by jeho malinká hlavička nepobrala. Určitě by si myslel, že malá sladká klubíčka chlupů musí mít rád každý! Také jsem pak přikývla jeho tvrzení o dvou přátelích. Erlend a Omórika s ním pořádně řádili a já za to byla ráda. “Však později budeš mít ještě více přátel,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Jen jsem si nebyla jistá, kdy to bude. Zatím to vypadalo, že kromě naší rodiny, Kayi a Erlenda s Rikou tu nikdo jiný není. Dokonce ani po Baghý nebo Jinksovi nebylo vidu ani slechu. Trochu mě to rozhodilo, jednak by oba měli být přes zimu ve svém zázemí, jednak jsem se nemohla dočkat, až Baghý pozná naše děti a také jsem přece potřebovala vědět, jestli Jinks přijal nabídku od své partnerky, aby se stal Alfou.
Arminius se ke mně přitiskl ještě víc a pošeptal mi do ucha to roztomilé vyznání. “Taky tě mám ráda, zlatíčko. Mám vás ráda všechny tři,“ oplatila jsem mu a zároveň dodala, že mám samozřejmě ráda i jeho sestřičky. A také je mám ráda stejnou měrou, žádné z nich nebudu v žádném případě upřednostňovat. Pohlédla jsem pak na Kezi, jak si spokojeně hoví na tatínkových zádech.

//vsuvka pro Arminia, není třeba číst :)

Kayin výpad evidentně Arminia dost polekal. Chvilku se tiskl k zemi, celý zoufalý se třásl. Až mi srdce usedalo. Když se po chvilce ke mně přitulil, přivinula jsem ho k sobě. “Neboj se, už je všechno v pořádku,“ šeptla jsem mu povzbudivě do ouška a dlouhými tahy jazyku po celém těle jsem se ho snažila uklidnit. Vzápětí se mi synek svěřil, že jestli to byla nějaká hra, tak jemu se nelíbí. To bylo docela pochopitelné. Byl na to zkrátka ještě malý. “Příště vymyslíme jinou hru,“ řekla jsem mu povzbudivě a usmála se. Pak jsem napodobila Awaraka, aby v téhle nesmyslně chladné zimě neležel na chladné zemi, i když se nechystal spát jako jeho sestra – nebo aspoň zatím ne – a přesunula ho na svůj hřbet, aby měl pod sebou aspoň trošku tepla pod sebou. Otráveně jsem zakoulela očima. Asi jsem si vážně měla tenkrát Smrti říct o magii ohně, místo halucinací. To sice byla dobrá věc pro obranu lesa, jak jsem se už jednou přesvědčila… Ale měla jsem být ještě trochu praktická, tohle by nás zahřálo. Při vzpomínce na tu protivnou černočernou vlčici s jedovatě zelenýma očima jsem se zašklebila. No, nebyla jsem tam dost dlouho, takže asi by bylo dobré se u ní zastavit, aby mi pomohla si trošku magie vylepšit. Nebo si pořídit oheň, abych měla aspoň malou možnost nás nějak ohřát.

Doufala jsem, že tímto je všechno už vyřešeno a uzavřeno; Kezi se šla v klidu najíst, ostatní už také byli jakžtakž v klidu. Překvapil mě Awarak, jak výhrůžně vrčel a ježil se, rozhodně víc, než já. Samozřejmě, bránili jsme naše děti, byl to už takový instinkt. Jenže já jsem Kaye věřila, že jim neublíží, takže spíš než vyloženě výhrůžka to mělo být varování, aby si dávala na nás pozor. Děti jsou zkrátka ještě malé na to, aby všechno chápaly, teprve před nimi bylo spoustu učení.
A ještě větší překvápko byla Kezi, která se v klidu nadlábla, – a ani nijak nekomentovala, jak jí její první maso chutná, ale nejspíš bylo dobré, když vše slupla – sebrala se, došla ke Kaye a v klidu se pod ni smotala od klubíčka, připravená spát. Nejen já jsem byla překvapená, i sama vlčice, pod kterou se naše malá princezna usalašila, ke mně vyslala pohled, div neměla oči navrch hlavy. Ovšem tentokrát zasáhl Awarak. Jemně malou sebral ze země a uložil ji na svá záda. Přitom jí v klidu vysvětloval, že tohle dělat nesmí, jednak to může být někomu nepříjemné, takže je rozhodně lepší se nejdřív zeptat. V tom měl samozřejmě pravdu, neměla to brát jako automat, že když my jako rodiče tohle tolerujeme a jsme na to zvyklí, jiným to může vadit. A dál pokračoval ve vysvětlování, jak je nebezpečné v tomhle chladu ležet na zemi. V tom měl také pravdu. Můj rádoby pokus trošku oteplit vzduch samozřejmě nemohl v ničem konkurovat třeba ohni, za jehož pomoci bychom mohli nechat roztát trochu sněhu okolo nás a prohřát aspoň blízké okolí, aby děti mohly v klidu odpočívat venku. Nebyla jsem si však jistá, jestli Kezi všechno slyšela, protože už se po vydatné hře a sytém jídle odebírala do říše snů.
Zastříhala jsem ušima, když jsem z Kayiny strany zaslechla své jméno. Naše pohledy se setkaly. V tom jejím jsem viděla upřímnost v tom, když mi sdělila, že by našim dětem neublížila. A já jsem jí dala tím svým najevo, že jí věřím, ještě než jsem to řekla. Znaly jsme se dost dlouho na to, aby to byla pravda. Jenže instinkt je instinkt, to je těžké oblbnout. Zejména pak, když jsou naše vlčata ještě tak malá. “Já vím, Kayo, věřím ti,“ ujistila jsem ji pak ještě nahlas a mírně se usmála. “Známe se dost dlouho a také jsme něco spolu zažily. Jsi jedna z mála, co jsou tu už tak dlouho a nevyužívají smečky jen když se jim to hodí,“ rozpovídala jsem se, ale včas jsem se zarazila. Nechtěla jsem být moc sentimentální, navíc jsem věděla, že nějaké takové dojímání nemá ráda. Na druhou stranu jsem ale chtěla, aby věděla, že to tak prostě je. Byla skoro jako moje dcera. “Tohle je ale zkrátka silnější než my,“ změnila jsem trošku téma. Nechtěla jsem se dělat důležitější, že my máme děti a ona tomu nemůže rozumět, nebo snad něco svádět na to, že jako čerství rodiče jsme teď úplně jinak ostražití, i když na to byla troška pravdy. Ale i kdyby nebyli naši vlastní, já jsem to měla každopádně v sobě – chránit menší a slabší. Aspoň do doby, než se osamostatní. Jen moje výchova nebyla taková… náročná… nechtěla jsem si říkat drastická… jako teď zkoušela Kaya. Určitě to nebyl špatný nápad na vyzkoušení dovednosti a nápaditosti, ale prostě na to bylo brzy – zkusit to může příští zimu, až budou starší. “Jak už jsem říkala, mrňousové se mají co učit. Tak tě prosím, abys měla trpělivost, než se naučí, že se musí dovolit nebo když udělají něco, co se ti nelíbí,“ dodala jsem nakonec malou žádost.

Souhlasně jsem přikývla na Kayinu otázku, která byla poměrně zbytečná, když jsem jí řekla, že ti maličcí jsou mé a Awaraka už v předchozí větě. “Dcery jsou Keziah a Siberia,“ ukázala jsem postupně na dvě černobílé slečny a v takovém pořadí, aby věděla, která je která. “A syn Arminius,“ odpověděla jsem pak na její další dotaz, který už byl poměrně na místě. No, netvářila se nikterak nadšeně, což mě vlastně ani nepřekvapovalo. Asi ten vztah k vlčatům nebyl tak kladný, jak jsem si správně myslela, když byla malá ještě Maeve. Holt to tak někdo měl. Ne každý si rozuměl s mrňousy.
Chtěla jsem napomenout děti, aby se nehádaly a pěkně se rozdělily, protože je toho zaječího masa pro ně dost. Kaya však měla něco za lubem, když mě zarazila, aby se ukázali, když se chtějí o úlovek prát. Nato ze země z ničeho nic vyrostl obří krápník. Na okamžik se mi zastavilo srdce, protože Arminius stál nebezpečně blízko na to, aby ho mohl srazit. Nebo skončit na jeho vršku. To se naštěstí nestalo a na vrcholku skončil zajíc. Kaya děti vybídla aby se ukázaly. Napovídala jim, jak moc je zajíc vzácný, takže se musí o něj snažit. Zamračila jsem se a tiše si odfrkla. Keziah dala rovnou najevo, že se jí tohle nelíbí a vzala útokem Kayin ocas. Bedlivě jsem sledovala její reakci. Snažila jsem se jí sice věřit, že v naší přítomnosti jí neublíží, ale raději bylo lepší mít se na pozoru. Kaye se to samozřejmě také nelíbilo, takže se hlasitě ohradila vůči Keziinu útoku.
Arminius se snažil sice vyskočit dost vysoko, ale byl na to zkrátka ještě malý. Něco pošeptal Siberii, ale to bylo všechno. Nakonec se i on začal ohrazovat. Bylo to na ně zkrátka těžké. “Jsou na světě dva měsíce a teprve nedávno vyšli z úkrytu,“ řekla jsem Kaye. “Mají se ještě hodně co učit, vždyť se ještě rozkoukávají. Na takové hrátky mají ještě čas,“ řekla jsem jí. Varovně jsem pak na ni zavrčela, když vypadala, že se po Arminiovi ožene. Možná jsem trochu ztrácela nervy, ale prostě jsem se musela mít na pozoru. Nakonec ho ale minula, oznámila, že prohrál a hodila zajíce na zem. “Pojďte se v klidu najíst,“ vybídla jsem děti, aby se přišly posilnit. Ačkoliv jsme byli v lese, foukalo tu méně než na otevřené pláni, bylo to občas nepříjemné, jak se do kožichů opřel studený vítr. Proto jsem se rozhodla nám trochu pomoci. Možná by byla na místě lepší magie ohně, abychom se měli kde ohřát. Tu jsem ale neovládala, takže jsem, jako už tolikrát, za pomoci magie trochu ohřála okolní vzduch. Nebylo to kdovíjaké terno, ale aspoň bylo poměrně přijatelněji na to, aby se děti v klidu najedly a neklepaly u toho kosu. Bylo mi jasné, že ani po jídle se jim nebude chtít odpočívat.

Na jednu stranu mě docela překvapilo, že Arminiova odpověď na nabídku zajíce byla záporná. Čekala jsem, že bude zvědavý a přijde se na zajíce podívat, prozkoumat a ochutnat. Ale momentálně byl víc zabraný do hry s Erlendem a Rikou. Takže asi tak. Nebylo však nutné si dělat starosti, však on přijde ochutnat, až mu opravdu vyhládne. Pokud budou jeho sestřičky hodné a nechají mu aspoň jeden kousek na ochutnání.
Přitiskla jsem k sobě Siberii, která byla momentálně u mě. Zatím se nijak na hry netvářila, ale to se mohlo během vteřiny změnit. Zatím však k nám přišla jedna vlčí postava. Mně dobře známá, i když jsem ji dlouho neviděla. Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Kaya měla oči navrch hlavy, evidentně byla z toho celá zmatená. Žádala mě o pomoc, protože všude vidí vlčata. “Kayo, to není sen, to je skutečnost,“ řekla jsem se smíchem. “Ti tři maličcí jsou moji a Awaraka. Narodili se na podzim,“ pokračovala jsem ve vysvětlování. “A tamta mladá slečna s Erlendem a naším synem,“ ukázala jsem na Omóriku, “to je dcera Baghý. Ta má dokonce čtyři, ale už jsou větší.“ Dokončila jsem přednášku. Teď bylo na ní, aby si to srovnala a trošku se vzpamatovala. Jen jsem doufala, že ji to neodradí, aby odešla někam na toulky na dobu určitou, tedy než děti trošku povyrostou.
Siberia začala projevovat zájem o zajíce. Asi už neodolala té vůni, která se linula kolem. Všimla jsem si, že se k nám řítí i Arminius. Sestřička však na něj výstražně zavrčela s tím, že je to její zajíc. Než jsem stačila zasáhnout s tím, že je to pro všechny, děti se pustily do hry a začaly se předhánět, kdo z nich zavrčí víc. Musela jsem se smát, to bylo opravdu roztomilé, jak si div neroztrhly hlasivky, jen aby jeden druhého trumfnul. Netrvalo však dlouho a pro změnu zase po sobě házeli sníh, respektive Armin počastoval palbou svou sestru. Během vteřiny zase nastala změna a jeden druhého zase naháněli. “Jako pytel blech,“ řekla jsem s úsměvem spíš k Awarakovi, Kaya asi z toho moc nadšená nebyla. Než jsem se však své dobré kamarádky stačila zeptat, jak se měla a kde se toulala, uslyšela jsem pláč. Arminius ležel rozplácnutý na zemi, nejspíš uklouzl. “Zlatíčko, jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ho a přišla k němu blíž. Olízla jsem mu uslzené tvářičky a pomohla mu vstát. Vypadalo to, že je jinak v pořádku, možná se kousl do jazyka, ale neprokousl ho, krev nikde nebyla. Mrkla jsem na Siberii, která tu vítězoslavně nad bráškou stála. “Opatrně, děti, dost to klouže, abyste si ještě neublížili,“ napomenula jsem je. Jejich předchozí hádku, kdo může za Arminiův pád, jsem nechala bez povšimnutí, takové hašteření patřilo ke hře. A bylo mi jasné, že i když jsem je varovala, stejně v zápalu hry na to zapomenou. Hra však mohla pokračovat dál – tentokrát si Arminius vzpomněl na zajíce, kterého sestra bránila, ale chytře odvedl její pozornost – ať už vědomě nebo nevědomky, takže teď zase na něj přišla řeč a varování, že jí ho sní. “A co kdybyste se podělili, je ho dost pro oba,“ zasáhla jsem do toho na chvilku. Snaha nastolit mír, těžko říct, jestli mou nabídku přijmou. Každopádně bylo důležité, aby se naučili se dělit. I když v téhle fázi života asi stejně nenadělám nic s tím, když budou lakomí, byť třeba jen v rámci hry. Nicméně museli být už oba strašně hladoví. Překvapovalo mě, že ještě nejeví známky únavy. V jejich případě by se tedy možná jednalo jen o pár hodin spánku a následně by zase začaly nějaké hry… Ovšem i ten malý odpočinek by jim přišel vhod. Jen jsem nevěděla, jestli ho mám navrhnout, protože by se jistě oba dušovali, že nejsou unavení, takže jsem došla k závěru, že bude asi lepší počkat, až si o odpočinek řeknou sami.

Awarak byl živ a zdráv – a podle všeho neměl nikde žádné zranění. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, proč hned jsem myslela na nejhorší, ale… Přeci jen vyrazil na lov zajíce a byl pryč celou věčnost! Ovšem ten jeho zmatený pohled, byť jen krátce, mi hned napověděl. Mohla jsem být vlastně ráda, že trefil domů, mohl bloudit po celé Gallirei. To bych asi nezvládla a musela bych někomu dát děti na hlídání, abych ho mohla jít hledat. Naštěstí to ale nebylo potřeba. Byl zpátky. Začala jsem tedy na něj pomalinku promlouvat a vysvětlovat mu, kdo jsem já a ta malá vlčátka, že jsou naše děti. Nehorázně se mi ulevilo, když mě oslovil jménem s tím, že mě poznává. Navíc dodal, že na tom má svůj podíl nějaká sova. Snažila jsem se marně vzpomenout. Po chvíli jsem si vybavila, jak mi o nějaké sově vyprávěl. Pro nás ostatní byla asi neviditelná, já jsem tu aspoň nic takového nespatřila, ale evidentně jemu pomohla si vzpomenout, kdo je a kdo jsme my. “Hlavně, že jsi už zpátky a v pořádku,“ oplatila jsem mu polibek a otřela se o něj.
Pak jsem se ohlédla do míst, odkud jsem přiběhla. Arminius si vesele hrál s Erlendem. Byla to docela pěkná podívaná, jak se ti dva válejí ve sněhu a mají z toho děsnou bžundu. Hned mi bylo jasné, že maličký má teď nového kamaráda. Což bylo fajn. Všimla jsem si, že se k nim přidala Omórika, jedna z dcer Baghý. No vida, konečně maličcí poznají další členy smečky a budou se také moci socializovat. Ale začínala jsem mít starosti, protože jsem pociťovala docela nepříjemný chlad. Zima se ve své moci vyžívala, o tom žádná. Jen jsem doufala, že nebudu muset děti za chvíli zase zahnat do úkrytu, aby se trošku ohřály. Sice byly teď rozdováděné, takže než jim dojde, že je chladno, asi chvíli potrvá. Navíc takhle rozjívené by se asi šly nerady schovat. Na druhou stranu jistě budou unavení. A kdyby šli i Erlend s Rikou s námi, aby se maličcí s nimi lépe seznámili…
Za chvilku se k nám přibatolila Siberia. Přitulila se ke mně a pozdravila. Olízla jsem jí čumáček. “Podívej, Siberio, tatínek se vrátil z lovu,“ mrkla jsem na naši dcerku a okázala na jejího otce. Měl by si je také začít konečně užívat, teď už to byla tři samostatná šídla. “Není ti zima?“ Zeptala jsem se ještě starostlivě dcery. Lehce jsem ji pohladila čenichem po zádech. Zatím se nechvěla, ale to mohla být jen otázka času.
Můj zrak pak padl na zajíce, kterého ulovil Awarak původně pro mě. Jelikož ale naše děti už byly větší a měly vlastní zoubky, asi bylo načase, aby začaly také ochutnávat maso. Přeci jen moje mléko už jim moc dlouho stačit nebude. Vzala jsem zajíce do zubů a rozdělila ho na několik částí. Sníh okolo se zabarvil rudou krví a vůně masa se rozlila všude kolem. “Děti! Máte hlad? Pojďte ochutnat zajíce!“ Zavolala jsem na Kezi a Arminia, kteří si hráli s Erlendem.

//No jsme vůbec všelijak pomíchaní :D

V hlavě jsem uslyšela nějaký hlas. V první chvíli jsem se polekala, protože to samozřejmě nebyly mé vlastní myšlenky. Navíc to znělo jako gratulace. Ach, aha! Pohlédla jsem na Erlenda, který se teď usmíval ještě víc než před chvílí. Takže nejspíš ovládal magii myšlenek, takže ačkoliv nemluvil, mohl se mnou komunikovat tímto způsobem. To bylo skvělé. Aspoň nějak jsme se mohli domlouvat. Oči měl modré jako já, tudíž jeho vrozenou magií byla voda. Těžko říct, do jaké míry ty myšlenky ovládal, nicméně krátké vzkazy asi uměl předávat. Úsměv jsem mu oplatila. “Děkujeme,“ hlesla jsem jen. Dětem se evidentně líbilo, že se tu objevil někdo nový na hraní, já sama jsem vlastně se až tak moc zatím nezapojila, za což bych se měla stydět. Nicméně Arminius toho hned využil a začal s Erlendem dovádět. Ani jedno z dětí nereagovalo nijak na jeho jméno, ani ho nezkoušeli vyslovit, takže jsem to brala tak, že pro ně je to zatím asi nezajímavé. Ostatně budou toho mít pak asi na zapamatování dost, i když… Nevěděla jsem, kdo vlastně aktuálně u nás zůstal, když jsem nepočítala Baghý s rodinou a Adirama s Kayou. Nu, to snad vyjde brzy najevo.
Mé přemítání brzy vyrušila Kezi, která za mnou přicapkala s jakousi rostlinkou. “No podívejme, to jsi našla?“ Usmála jsem se na ni. Rostlina vypadala celkem odolně, ačkoliv jsem neměla vůbec ponětí, co je zač. Doufala jsem tedy, že se dcerka nezeptá. I když holt jsem nemohla být vševědoucí. Na učení o rostlinách by byl dobrý vlk s magií země. Znovu jsem mohla trošku zalitovat, že tu s námi Sigy nezůstal déle, chtěla jsem se o něj něčemu přiučit. Nebo i on sám mohl později učit mé děti, ale s tím se teď nedalo nic dělat. Holt jim předáme ty znalosti, které máme my sami.
K mým uším se doneslo zavytí. Mohla jsem už nějakou chvíli i cítit jeho pach, ale byla jsem zabraná do myšlenek a hlídání dětí. Srdce se mi zatetelilo. Konečně byl zpátky! Byla jsem si jistá, že bude mít radost, že jsou mrňousci venku z úkrytu, a určitě bude koukat, jak vyrostli, ale… Něco se mi nezdálo. Takový pomalý, váhavý krok mu nebyl podobný. Využila jsem toho, že děti jsou teď zaměstnané hrou a objevováním a že je tu Erlend, i když jsem neběžela daleko – jen několik metrů mezi stromy. Bylo mi jasné, že si toho děti brzy všimnou, nebo minimálně jedno a bude zvědavé, kam běžím, proto jsem musela využít toho, že jsme sami. “Awaraku! Konečně jsi zpátky!“ Zavolala jsem na černobílého vlka s červeným šátkem kolem krku. Když se na mě podíval cizím a zmateným pohledem jantarových očí, jako by moje srdce na okamžik pohltil mráz. Nikdy předtím jsem ho tak neviděla, ale bylo nad slunce jasné, kolik uhodilo. Měl výpadek! Přišla jsem k němu opatrně blíž. Pamatovala jsem si, co jsem mu tehdy slíbila. “Awaraku, tady jsi doma, v Borůvkovém lese,“ začala jsem něžným konejšivým hlasem. “Já jsem Aranel, tvoje partnerka. A tam vzadu jsou naše děti, hrají si s Erlendem,“ pokračovala jsem v povídání. Nevěděla jsem, co všechno mu musím ještě povědět. Nevěděla jsem, kdy se jeho pohled změní v chápavý a poznávající. Ale doufala jsem, že mu to všechno teď připomenou ta známá místa, kde byl doma.

Sníh byla opravdu dobrá věc. Jako malá jsem v něm samozřejmě také ráda řádila a dováděla. Ale čím jsem byla starší, tím méně možností hrát si jsem měla. Nebo možná jsem jen neuměla někoho vyzvat, kdo ví. Možná jsme se kdysi s Coedenem taky uměli zabavit sněhem. Ale to mi připadalo jako tak dávná historie, že to snad ani nemohla být pravda. Ovšem samozřejmě připomínkou mi byly starší děti, které se teď nacházely kdo ví kde. A samozřejmě také nějaké ty vzpomínky na Coedyho. I když nejčastěji se mi vybavovalo, když mi za ucho dal chrpu. Díky své magii země ji pak nechal rozkvést znovu a znovu pokaždé, když uschla.
Momentálně jsem však mohla pozorovat kreativitu a hravost těch mladších dětí. Snaha chytat vločky holkám vydržela docela dlouho. Hlavně tedy Kezi, která byla celkem neposeda a u jedné činnosti nevydržela. Ani fakt, že se ona i Siberia ocitly na zemi a se smíchem se válely, je nijak nerozházel. Můj pozdější nápad, aby zkusily sníh nabrat na jazyk, se nijak moc neosvědčil. Respektive Kezi tomu moc nevěnovala pozornost, Siberia zase pro změnu chtěla pořád chytat ty malé vločky. “Na zemi jsou to ty samé, co se snažíš chytat v letu, zlatíčko,“ začala jsem vysvětlovat dcerce, která se o mě opírala a vypadala poněkud nešťastně. “Jen takhle na zemi jsou v hloučku, je jich více na sobě a tvoří dohromady tuhle pěknou pokrývku,“ snažila jsem se vysvětlit co nejjednodušeji. Zatím jsem se ale pro jistotu zdržela vysvětlování o tání v kontaktu s teplým dechem. Pak by přišlo vysvětlování, proč netaje i studená voda. Ovšem fakt, že sníh je jiné skupenství, by bylo na ně moc složité.
Zatímco jsem čekala, jestli bude mít Siberia ještě nějakou otázku, mrkla jsem na činnost Keziah, která se vesele ve sněhu válela, vytvářela různé otisky sebe samé i tlapiček a tím vznikaly celkem zajímavé obrazce. Než jsem stačila něco říct, ozval se zase Arminius. Opět se dožadoval pochvaly, evidentně mu na tom dost záleželo. Ostatně také on se pustil do vytváření všelijakých obrazců. Zvedla jsem se a přišla se podívat blíž, přitom jsem pohledem vyzvala Siberiu, aby šla se mnou. Třeba to bude chtít taky zkusit. “Jste šikulky,“ usmála jsme se na dceru i na syna, který však nelenil a rejdil ve sněhu pro změnu čumáčkem. Tak nějak jsem si představovala, že v podzemí pracuje krtek, který rozrývá zeminu a na povrchu pak vznikají hromádky.
Erlendův pach se přiblížil. Stál teď opodál u stromů, koukal na naši skupinku, usmíval se od ucha k uchu a vrtěl ocasem. Byla jsem ráda, že přišel za námi, aspoň jsem je mohla seznámit. Vlastně ještě dosud nikdo jiný nevěděl, že jsme se s Awarakem stali rodiči. “Ahoj,“ usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Ujistila jsem ho tak, že mu nebudu bránit v seznamování. Ostatně i kdybych chtěla, děti by na to jistě měly jiný názor. “To jsou děti mé a Awaraka. Keziah, Siberia,“ ukázala jsem čumákem na dcery. “A Arminius,“ vyslovila jsem jméno prvorozeného synka, kterému se strýček evidentně líbil, protože se za ním přiřítil a vyzýval ho ke hře. Lehce jsem tedy kývla, že ničemu nebráním. Jen jsem si nebyla jistá, jestli jeho jméno nebude pro děti jazykolam. “Děti, tohle je strýček Erlend… Anebo mu můžeme říkat Ljós?“ Podívala jsem se na Erlenda, jestli jméno, které mu dala Baghý, můžu ještě používat a nebude mu to nepříjemné. Na druhou stranu je asi jednodušší na vyslovování. Jen jsem ještě doufala, že tím nezamotám dětem hlavu, že má někdo dvě jména.

Evidentně to byl moc dobrý nápad, že jsem vyvedla děti ven. Ale i kdyby nebyl sníh, měli by toho na průzkum dost. Nicméně rozhodně bylo příjemnější, že napadl sníh, ve kterém si mohl hrát, než kdyby pršelo a museli bychom zůstat v úkrytu. No, možná bychom mohli na chvilku ven, ale dovedla jsem si přestavit, jak by se jim líbilo lítat v kalužích, takže by byli celí mokří a zablácení, takže by bylo o dost složitější dostat je zpátky do tepla. Takhle jsem mohla být spokojená.
Vesele jsem pozorovala dcerky, jak se snaží chytat sněhové vločky, hlavně Kezi byla celá horlivá. Samozřejmě jsem nezapomínala sledovat Ariho, který se pokusil mě napodobit a brzy se vedle něj objevila vyhrabaná hromádka sněhu. Musela jsem uznat, že má docela sílu a stabilitu na to, že je vlastně venku poprvé. Znovu jsem pak věnovala pozornost dcerám, protože Siberia se osmělila a ve svých výskocích byla dost kreativní, až jsem začínala mít obavu, že si ublíží. Na druhou stranu jsem se musela krotit, tohle přece k vlčatům patřilo – řádění, dovádění, blbnutí a nějaká ta bebíčka. Zhluboka jsem se nadechla a pomalým vydechováním jsem se snažila uklidnit. Přeci jen ale obava z toho, že by si při dopadu mohla pochroumat tlapku, byla neodbytná. Za chvilku se tak malá dcerka ocitla na zemi, protože se jí smekla noha. Přitom smetla i svou sestřičku. Samozřejmě se mi na okamžik zastavilo srdce, ale protože ani jedna z dcer neplakala ani nevřískala, mohla jsem si oddychnout – žádné závažné zranění se nekonalo. “V pořádku?“ Zeptala se s úsměvem. Přinutila jsem se stát v klidu opodál, i když bych nejraději jednu po druhé opatrně zvedla na nohy a olizováním se ujistila, že jsou v pořádku a nic je nebolí. Uklidni se, hysterko, uklidňovala jsem se znovu.
Otočila jsem hlavu na syna, jednak mě volal a jednak jsem se také musela snažit, aby si nemyslel, že se věnuju jenom jeho sestřičkám. Bylo ale stále stejně těžké sledovat všechny tři, když já sama mám hlavu jednu! Oči sice dvě, ale nemohla jsem koukat každým jiným směrem. Už aby se vrátil Awarak, pomyslela jsem si ještě a ohlédla se směrem k hranicím. Zamračila jsem se. Byl pryč nějak dlouho na to, že šel lovit zajíce. Pak ale znovu jsem se otočila na Arminia, který svou hromádku sněhu ještě o něco zvětšil. “Teda, ty jsi ale šikovný,“ pochválila jsem ho s úsměvem. Posadila jsem se na zadek, bylo mi jasné, že tady budeme asi dlouho. Navíc by to chtělo asi také vymyslet nějakou hru. No, chytat vločky bylo jistě zábavné, ale také náročné, protože v kontaktu s teplem v tlamě se okamžitě rozpustily. “Zkuste to takhle, děvčátka moje, jestli chcete ochutnat sníh,“ otočila jsem se znovu na Kezi se Siberií, sklonila hlavu, vyplázla jazyk a na jeho špičku nabrala trochu sněhu na zemi. “Ale naberte si jen malinko, nejen na tlapkách sníh studí, v bříšku taky!“ Varovala jsem je ještě.
Do čenichu mě ohodil pach Erlenda. Zřejmě byl někde poblíž. Vypadalo to, že je sám. Usmála jsem se a rozhodla se, že chvilku počkáme, jestli přijde on za námi. Pokud ne, půjdeme se za ním podívat a já to můžu pojmout jako stopovací hru.

//Úkryt

“Pomalu! Počkejte na mě na kraji!“ Houkla jsem na ně, protože se všichni tři dychtivě rozběhli směrem ven. Ale protože jsme byli na vyvýšeném místě, oni byli ještě moc malí na to, aby zvládli sami seskočit. “Pomůžu vám postupně dolů,“ řekla jsem, popadla Siberii za kůži za krkem a pomalu ji snesla domů. Jakmile se její tlapičky dotkly chladného a mokrého sněhu, překvapeně vypískla. “To nic, Siberio, tomu se říká sníh,“ uklidnila jsem ji a vyskočila pro Keziah. Arminia jsem vzala jako posledního. Holky mají přednost, že. Všichni tři nejdřív nejistě pokukovali jeden po druhém. Asi si potřebovali chvilku zvyknout, že teď mají pod tlapičkami studeno a mokro. “Takže to je sníh?“ Zajímal se Arminius. Přikývla jsem. “Ano. Během roku se střídají čtyři roční doby – jaro, léto, podzim a zima. Vy jste se narodili na konci podzimu a teď už nastala zima. A k zimě patří tohle mokré a studené. Ale zábavné!“ Poučila jsem děti. Názorně jsem pak začala do sněhu hrabat, načež jsem vytvořila pěknou hromádku. Arminius se přišel podívat, co jsem vlastně vytvořila, zatímco se Kezi snažila mě napodobit. S úsměvem jsem ji pozorovala a dávala přitom pozor, aby si neublížila. Sibeii pro změnu zajímalo, co to padá z nebe. Jedna vločka jí přistála na čumáčku a ona kýchla. “To jsou sněhové vločky. Padají z nebe na zem, a když jich je víc, vytvoří takovou pokrývku na zemi,“ vysvětlila jsem jí.
Mezitím jsem trošku čenichala. Zdálo se, že tu nikdo poblíž není. To teda byla škoda! Chtěla jsem děti představit. A samozřejmě se také pochlubit. Cítila jsem jen slabě pach Adirama a… Ještě jsem musela párkrát začenichat a přemýšlet, protože jsem ten pach dlouho necítila. No jasně, Kaya! Usmála jsem se. To bylo fajn, že byla zpátky, ale podle všeho jejich pachy směřovaly k úkrytu. Jen jsme se tedy minuly. Předtím jsem neměla moc času se porozhlížet, kdo je v jeskyni pro ostatní členy smečky. Takže nezbývalo než doufat, že se potkáme. A nebude zase pryč celou věčnost, jako doteď. I když co jsem si tak vzpomínala, moc v oblibě vlčata neměla. Nebo možná to bylo jen tím, že nemusela Maeve? Ale ta už teď byla dospělá, takže… Možná se naučily jedna druhou tolerovat. Kdo ví. Maeve jsem neviděla ještě déle, takže jsem si nebyla jistá, jestli ještě vůbec ve smečce.
Raději jsem přestala přemýšlet a raději věnovala svou pozornost dětem, kterým se sníh evidentně moc líbil a brzy zapomněli na to, že je zábly tlapky. Ostatně tím, že teď budou pobíhat, poskakovat a hrabat, tak se zahřejí.