Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awarak byl v tomhle ohledu docela optimista, když nadhodil, že to může být jen hra přírody. Mohlo sice být dost dobře možné, že třeba jen někde víc foukal vítr, když jsme byli nahoře u Života a přivál sem písek odněkud z pouště a od toho, jak se stěhoval, bylo z toho žluto všude, ale… Chodila jsem po tomto světě už dost dlouho na to, abych věděla, že to nebude jen tak. I když samozřejmě část mého já doufala, že má můj drahý pravdu. Nicméně se pomalu začínal zvedat vítr a zdálo se, že sprchne, protože nebylo vidět jedinou hvězdu na obloze, ani Měsíc.
Chvíli jsem ještě čekala, zda zachytím nějakou odpověď na své vytí, ale neozval se vůbec nikdo. Asi se nebylo co divit, léto a krásné počasí zkrátka jako vždycky lákalo k toulkám a objevováním Gallirei a poznávání nových přátel, takže většina obyvatel byla pryč. Co se mi však nelíbilo, že Baghý ani Jinks tu nebyli, takže les byl úplně nehlídán. Navíc už byly hranice cítit dost slabě, jak jsem si všimla, když jsme přišli, ale říkala jsem si, že to nechám po promluvě s Alfou. Než jsem však stačila něco říct, ozval se Awarak. Usmála jsem se a přikývla. Evidentně uměl číst myšlenky, nebo jen zkrátka už správně uvažoval jako Beta a také zaznamenal, že je potřeba obnovit hranice lesa. Olízla jsem mu tedy tvář a sledovala, jak hrdě mizí mezi stromy.
Mezitím jsem ještě několikrát zkusila začenichat, jestli tu zachytím nějaký známý pach. Mohlo se třeba stát, že někdo spal a moje vytí nezachytil. Jak jsem ale zběžně proběhla nejfrekventovanější místa, nepotkala jsem ani živáčka. Bylo tedy s podivem, že se tu neroztahovali žádní tuláci v domnění, že tu smečka už není, tudíž se zde mohou vyskytoval. Brzy se vrátil i Awarak, evidentně spokojený se svou prací. Usmála jsem se na něj. “Šikulka,“ oplatila jsem mu drcnutí. “Vypadá to, že tu nikdo není,“ sdělila jsem mu svůj poznatek, ačkoliv si toho jistě všiml sám během obchůzky po lese. “Naštěstí to vypadá, že se tu neroztahují žádné cizinci,“ dodala jsem. Pomalu začínalo pršet, takže přišlo osvěžení. Tím pádem se pořádná koupel v Ovocné tůni mohla odložit. Sice koupání v dešti bylo také asi fajn, ale radši jsem chtěla být někde ve středu lesa. “Tak nám nezbyde než na Baghý počkat,“ dodala jsem a našla si pohodlné místo pod obrovskou jabloní, jejíž koruna poskytovala dostatečnou ochranu před kapkami deště nám oběma. Pohledem jsem vyzvala Awaraka, aby se ke mně připojil. Jistě si také rád odpočine, přeci jen jsme byli na nohách už docela dlouho.

//Vyhlídka

Ačkoliv jsem byla ráda, že jsme konečně zase doma, byla jsem celá nesvá z toho, že všude kolem nás bylo žluto. A když jsem se podívala pod nohy, tak místo trávy byl písek. Awarak na to také reagoval zmateně, takže na jednu stranu bylo dobré, že to není nějaká moje halucinace, na tu druhou to však bylo špatné, protože to podle mě nevěstilo nic dobrého. Můj milý připomněl nedávné zážitky, jako když vybuchla sopka a všude byl cítit kouř. Zamračila jsem se. “To by ještě tak scházelo,“ povzdychla jsem si a vstoupila do svého rodného lesa. Jako vždy se dostavil ten báječný pocit klidu a bezpečí. Zvedla jsem hlavu k nebi a hlasitým zavytím dala vědět, že jsme zpátky. Nebo aspoň jsem se o to zavytí snažila, protože jsem se vzápětí rozkašlala, jak mě dráždilo v krku. Odfrkla jsem si, abych pročistila nos a zjistila, kdo je vlastně doma, koho máme poblíž. Byla to ale docela komplikace. Mírně se zvedal vítr, který mi mohl sice pomoci, ale moc moudrá jsem z toho nebyla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nebo jsou nejspíš všichni… Nebo možná většina… Někde na toulkách, aby si užili letního počasí, pomyslela jsem si. I když tohle začínala být mírná komplikace, aspoň prozatím. Pevně jsem však doufala, že nic horšího se dít nebude. Zastříhala jsem ušima, jestli zachytím nějakou odpověď. Ideálně od Baghý. “Asi bychom měli s Baghý promluvit co nejdříve, tak snad tu někde s rodinkou je,“ mrkla jsem na Awaraka a dál postupovala hlouběji do lesa.

//řeka Tenebrae

Cesta domů mi připadala nějak delší, než když jsme šli pryč. Možná to bylo tím, že jsme teď měli před sebou důležitý krok. Navíc jsme potřebovali, abychom dostali svolení od Alfy, i když jsem si byla jistá, že ona určitě nebude proti. Jen škoda, že nás to nenapadlo dřív, aby si naše děti mohly hrát s jejími. Ty už teď budou zase o něco větší. Ale zase na druhou stranu by nám v případě zájmu mohli pomáhat hlídat, starat se o ně a hrát si s nimi. Ta představa se mi líbila čím dál víc. Další generace do mého milovaného lesa.
“Ano, myslím, že tady kolem nic není, museli bychom jedině k jezeru, ale radši bych se nejdřív ukázala doma,“ odpověděla jsem na Awarakovu otázku, respektive domněnku, že na osvěžení tady v okolí nic nebude. To důležité jsme si řekli, takže jsme mohli trošku změnit téma. Což nebylo až tak od věci, protože bylo horko, takže jsme se oba těšili, až si smočíme kožichy ve vodě. A hlavně se také pořádně napijeme, protože posledně u řeky se moc pít nedalo, proud tam po dešti byl poněkud divočejší, takže jsem nechtěla moc riskovat.
Něco mě však nepříjemně šimralo v nose a měla jsem takový pocit, jako bych viděla přes žlutou mlhu. Několikrát jsem zamrkala, ale nebylo to o nic lepší. Zamračeně jsem kýchla. “Co se zase děje?“ Zabručela jsem tiše. Zdálo se, že všude kolem je jemný písek z poušti. Tázavě jsem se podívala na Awaraka, jestli netuší, co se na nás chystá a jestli také vidí žlutě.
Konečně jsme se ocitli na hranicích lesa, takže jsem celá nadšená z toho, že jsme zase doma, přidala trošku na kroku. Na druhou stranu jsem cítila trochu také nervozitu, chtěla jsem tu otázku vlčat s Baghý probrat co nejdříve, abychom případně na tom zapracovali a aby se vlčata narodila dřív, než nastane zima.

//Borůvkový les

//řeka Tenebrae

Konečně jsem si začala tak nějak uvědomovat svět kolem sebe. Předtím jsem byla stále omámená, ale teď jsem tak nějak vnímala. Aspoň postupně. Nevnímala jsem, jak se střídají dny a že je vlastně docela nepříjemné teplo. Nyní začínal nový den, v noci bylo celkem přijatelně. Bylo však zřejmé, že i dnes bude docela horký den. Takže bude lepší se zdržovat ve stínu stromů a v co možná nejkratší době se objevit v Borůvkovém lese, probrat s Baghý důležité události, jestli nějaké byly, a vydat se k tůni, abychom se pěkně osvěžili.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zachytila hlas svého partnera. Zněl trošku nejistě, zvědavě jsem se tedy na něj podívala. Tušila jsem, co přijde za téma. To, které jsme už nakousli a já teď nevěděla, jak se k tomu vrátit. I když jsme spolu přeci mohli mluvit na rovinu, tak přeci jen… Byla jsem tedy ráda, že s tím nakonec začal on. Vycenila jsem zuby v širokém úsměvu a na znamení souhlasu dodala vážné přikývnutí. “Ne, nešla bych do toho,“ začala jsem. Nelíbil se mi ten podmiňovací způsob, který použil, takže jsem se ani nenadechla a hned pokračovala dál, aby nestihl klesat na mysli, že jsem tohle řekla, že jsem si to rozmyslela. “Půjdu do toho,“ uvedla jsem tedy na pravou míru a otřela se o něj. Byla jsem zamilovaná jako mladá holka a věděla jsem, že na Awaraka se budu moci ve všem spolehnout. Že mě nenechá na holičkách a pomůže mi naše děti vychovat. “Baghý… Snad nebude proti,“ dodala jsem ještě zamyšleně, zatímco jsem pokračovala směrem k domovu. Teď jsem však zase zapomněla vnímat místo, kde jsem nejspíš ještě nebyla. Tohle však bylo důležitější – uvažování, nebo spíš plánování budoucnosti s mým milovaným.

//Vyhlídka (přes Zarostlý les)

//Narrské kopce

Ještě pořád jsem si připadala tak nějak jako ve snu. Takže na Awarakovu poznámku jsem jen s úsměvem přikývla. U Života bylo vážně krásně a takový pocit pohody bych přála každému. Aspoň na chvíli.
Teď už jsme ale kráčeli směrem k domovu, zdrželi jsme se trošku déle, než jsem zamýšlela. Nicméně jsem si byla jistá, že v Borůvkovém lese je všechno v pořádku. Jen jsem teď ale nevěděla, jak se vrátit k tématu, které jsme načali, než jsme navštívili Život. Bylo skvělé, že jsme oba cítili stejně, že bychom chtěli spolu rodinu, ale… Teď jsem váhala, jak se na tohle téma vrátit. Ale možná by bylo lepší, kdybychom to zatím nechali a probrali to, až se vrátíme domů. Ostatně, asi by nám to měla schválit Baghý, ačkoliv jsme druzí nejvýše postavení v hierarchii, Alfa by o tom měla vědět. Byla jsem si jistá, že rozhodně nebude proti.
Jelikož jsme měli za sebou horký den, který jsme ani jeden nevnímali, docela jsem teď ale uvítala, když jsme se ocitli poblíž řeky. Sice už se začalo smrákat, ale osvěžení by přišlo vhod. I když… Zrovna Tenebrae nebyla vhodná k tomu, abychom se vykoupali, protože proud tady byl docela divoký. Asi tedy bude lepší nechat si osvěžení v Ovocné tůni.

//Trešňový sad (přes Klimbavý les)

Jakmile jsem se ocitla mimo Životovu jeskyni, cítila jsem se chvíli jako omámená. Zastavila jsem se před vchodem, zavřela oči, zhluboka dýchala a snažila se vrýt do paměti úplně všechno. Pocity, pachy, vizuální vjemy… Prostě abych si, když mi nebude dobře, tohle všechno vybavila, pokud nebudu moci za Životem přijít. Sice takových chvílí naštěstí moc nebylo, zvlášť, co jsem byla s Awarakem, ale jeden nikdy neví.
Pak jsem otevřela oči a zamžourala modrým pohledem na oblohu. Okolní krajina voněla po dešti a o slovo se hlásil nový den. Konečně jsem pak věnovala svou plnou pozornost svému partnerovi, který tady na mě trpělivě čekal. Snad jsem tam nebyla moc dlouho, napadlo mě a usmála jsem se na něj. “Tedy… Tohle byl neskutečný zážitek,“ pronesla jsem. Olízla jsem svému milému čenich a lehce se o něj otřela bokem. “Je úplně jiný než jeho sestra. Asi se to dalo čekat, ale stejně mě to trošku vykolejilo,“ zazubila jsem se. Teď však bylo načase podívat se domů, už dlouho jsme byli pryč, takže jsem doufala, že je tam všechno ok a Baghý všechno s Jinksem zvládá. “Tak se pomalu vypravíme domů, co ty na to?“ usmála jsem se znovu.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

OBJEDNÁVKA

Elixír mládí - o pět let (50 mušliček + 50 křišťálů)

ID – M03/Vzduch/2 hvězdy (100 květin)
ID – M02/Iluze/1 hvězda (30 květin

Snad je vše ok, děkuji

//Narrské kopce

Jak jsem byla při vcházení do jeskyně nervózní, začínala jsem se teď uklidňovat. Cítila jsem, jak se mi celým tělem rozlévat pocit klidu, pohody a štěstí. Až se mi z toho začala motat hlava. Na okamžik jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Mé modré oči samozřejmě jako první upoutalo jezírko, které se nacházelo uprostřed jeskyně. Ta křišťálově čistá voda přímo lákala k ochutnání. A jiskřičky, které se odrážely od hladiny, tančily před očima. Fascinovaně jsem přišla o něco blíž. Všimla jsem si malého vodopádu, který tiše šuměl a v mých uších zněl jako rajská hudba. Kapradí kolem dodávalo všemu korunu dokonalosti. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala všelijaké pachy, respektive vůně květin, rozkvetlých stromů a samozřejmě vody. “Jsem v ráji?“ Zeptala jsem se napůl omámeně sama sebe. “Skoro. Jsi u mne doma. Vítej, Aranel,“ ozval se vedle mě vlídný a uklidňující hlas. Přesto jsem sebou cukla. Neuvědomila jsem si, že jsem přišla na návštěvu. Pomalu jsem otočila hlavu směrem, kterým jsem slyšela ten hlas. Další fascinovaný pohled patřil vážně zvláštnímu stvoření. Byl naprosto… No, prostě fascinující. Hleděla jsem na jeho krásný narůžovělý kožich s nádechem zelené, obrovský huňatý ocas, a především na hřbet, na kterém se nacházela snad kompletní rozkvetlá letní květena, kterou jsem znala a která omamně voněla. Tomu všemu vévodily velké vlídné oči, které jako by viděly do duše. Tohle je vážně bratr Smrti? Jsou tak odlišní! Napadlo mě v první chvíli, ale hned jsem myšlenku zahnala. Určitě dokázal myšlenky číst, stejně jako Ona. Život však nic neřekl, jen se zachichotal.
“Je to tu… dokonalé,“ rozhlédla jsem se kolem sebe znovu, když jsem hledala to pravé slovo. Ovšem měla jsem pocit, že ne úplně vystihuje můj pocit z tohoto místa. Možná přímo božské. Mimoděk jsem si vzpomněla na Smrt a její zříceninu. “Kdybys chtěla, můžeš tu se mnou zůstat a dělat mi společnost. Víš, jak osvěžující a chuťově bezkonkurenční je voda z jezírka?“ Ozvalo se vedle mě. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a znovu vnímala ten klid a pohodu. To bezpečí, které mě obklopovalo. Tady bych neměla žádné starosti. Na okamžik jsem zapomněla na život v Borůvkovém lese, své povinnosti Bety, na Awaraka. Jistě by mě toho Život spoustu naučil, ale… Co by chtěl na oplátku? Vzápětí mi vše, na co jsem zapomněla, zase vyběhlo na mysl. Tohle bych nemohla opustit. Patřila jsem zkrátka po bok Awaraka a Baghý do svého rodného lesa. Ale jak odmítnout, abych ho neurazila a on splnil mé přání, toť otázka.
Znovu jsem zaslechla ten melodický hlas, který byl ode mě o něco dál a nebyla jsem si jistá, jestli můžu jít k němu blíž. “Ano, já vím, Aranel. Znám tě. Ty jsi už od mládí rodinný typ. Vím, že Borůvková smečka je pro tebe vším. Ale byla jsi tedy pěkné kvítko,“ řekl a zasmál se. Zpočátku nuceně, poté už naprosto uvolněně, jsem se zasmála s ním. Ano, to měl tedy pravdu. Občas jsem vzpomínala na tu dobu, kdy jsem byla osinou v zadku mnohých členů smečky. Nezkrotná rozumbrada. “Vím, že tě trápí, že jsi s prvním partnerem dopadla stejně jako tvoje matka,“ pokračoval. Tiše jsem odfrkla. Snažila jsem se tohle si nepřipouštět. To byla prostě dávná minulost… No dobře, možná ne až tak dávná, ale prostě jsem se s tím smířila. Teď však byl po mém boku někdo jiný a já doufala, že to bude jiné. “Já vím, chtěla bys přivést do Borůvkové smečky další generaci. A chtěla bys vědět, jestli tvůj vztah bude jiný, než s Coedenem,“ odpověděl nahlas na mou myšlenku, kterou jsem si tady nestačila uvědomit, ale nad kterou jsem už uvažovala nesčetněkrát. S nadějí jsem na něj pohlédla. Doufala jsem, že dostanu kladnou odpověď, ale Život se na okamžik otočil zády. To mě na zlomek vteřiny zneklidnělo. Přešlápla jsem z nohy na nohu. “To ti nemůžu říct, má drahá,“ řekl nakonec. Tiše jsem povzdychla. Vlastně jsem nemohla čekat nic jiného. I když možná věděl, co mě v budoucnu čeká, nemohl mi to říct. “Ani když ti za to dám nějaké kytičky?“ Zkusila jsem. Věděla jsem, že na jeho sestru zabírají drahokamy… Ovšem on zavrtěl hlavou, takže jsem už nezkoušela dál ho přemlouvat.
“Udělám všechno pro to, aby to bylo jiné.“ Řekla jsem rozhodným hlasem. Život se usmál a pokýval hlavou. “Ušla jsi velký kus cesty, Aranel. Rodiče by na tebe byli hrdí,“ řekl. Teď už znovu stál vedle mě. Zastříhala jsem ušima. Chtěla jsem se zeptat, jestli o nic něco ví. Jestli jsou ještě třeba na živu. Ale něco mi říkalo, že ne. Nebo aspoň kdyby věděl něco o mých sourozencích. Jak se mají, jestli mají domov, partnera, rodinu…
“Tvoji sourozenci jsou mimo Gallireu. Ale jistě se mají dobře a jistě na tebe také vzpomínají,“ dolehlo k mým uším. Tiše jsem povzdychla. No, pokud žili mimo zdejší území, nejspíš ani mocný Život nemohl vědět o tom, co děje v jiném světě. I když by bylo nesmírně fajn, kdybych je mohla aspoň na chvilku vidět. Ovšem to jsem si přála i ohledně svých dětí. Nebo o Coedenovi, vážně bych mu přála, aby svou rodinu našel. I za cenu toho, že se vykašlal na svou partnerku a na své potomky.
Znovu jsem pohlédla na blyštivou hladinu vody. Zkrátka jsem nemohla zapřít, co je mou vrozenou magií. Ovocná tůň byla pro mě vždycky nádherná, ovšem proti tomuto to byl slabý odvar. “Já… Ráda bych tu zůstala, ale mám povinnosti, které musím plnit a vlky, kteří mě potřebují a spoléhají na mě.“ Ozvala jsem se po chvíli ticha. “Ráda za tebou zase někdy přijdu, pokud smím,“ dodala jsem. Už jsem nevěděla, jak jinak odmítnout nabídku, která byla nesmírně lákavá, ale můj smysl pro povinnost byl zkrátka hlasitější. “Jsi tu kdykoli vítána, Aranel,“ řekl s mírným úsměvem a zavrtěním ocasu. Až jsem se divila, že s tou mega huňatou věcí může vůbec hýbat. Kývla jsem na srozuměnou. “Na shledanou a děkuji,“ otočila jsem se směrem k východu. Šla jsem s rozporuplnými pocity, které ale nebyly negativní.

//Narrské kopce

Zatímco jsem čekala na Awaraka, v jednu chvíli se mi začala podivně ježit srst. Uvědomila jsem si to až poněkud pozdě, protože než jsem začala přemýšlet nad tím, co to znamená, blízko mě se ozvala ohlušující rána. Srdce mi kleslo až k žaludku a leknutím jsem nadskočila. Vyděšeně jsem se podívala kolem sebe. Takovou ránu blesku jsem snad nikdy nezažila. Naštěstí se však nic dalšího nedělo a já nemusela hledat honem úkryt. No, ten by se tady na vršku hledal asi dost těžko. Pod strom to samozřejmě nepřicházelo v úvahu a k Životu taky ne. Tam teď byl můj milý, tak jsem tam nemohla přeci vyběhnout, jakože hledám úkryt před bouřkou a taky vlastně něco chci.
Zakrátko jsem zaslechla své jméno. Naklonila jsem hlavu na stranu a ohlédla se směrem, kterým, ani nevím, před jakou dobou, se vydal můj partner. Vypálil odtud jako splašený zajíc, jen kolem mě prolítla černobílá šmouha, za kterou vlál červený šátek. Málem do mě vrazil, jen tak tak mě minul. Vykuleně jsem ho pozorovala. “Neboj, neohluchla jsem,“ ujistila jsem ho s úsměvem. I když jeho hlas zněl docela pronikavě. “To byl blesk, uhodil celkem blízko,“ odpověděla jsem na jeho otázku. Bylo jasné, že se ještě bude muset ujistit, že se mi nic nestalo.
Takže teď byla řada na mne, abych se vydala k tomu mocnému stvoření. Awarak mě ujistil, že je u něj krásně. Je prý sympaťák. To se mi docela ulevilo, když jsem to slyšela. Zaujala mě však poznámka, abych se mu vrátila, protože tam údajně pracuje nějaké kouzlo, které mi bude chtít v tom zabránit. Zamračila jsem se. Samozřejmě, všechno musí mít nějaký háček. “Dobře, tak já jdu dál,“ řekla jsem s úsměvem, olízla Awarakovi čenich, zhluboka se nadechla a vešla dovnitř.

//Vrchol

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

Pokračovali jsme v cestě, ale já ani nijak momentálně nevnímala, jak se kolem nás mění krajina. Tedy, ještě jsem si všimla ponurého lesa, nicméně teď mi vířila hlavou myšlenka na to, že bychom s Awarakem založili rodinu. A hlavně jsem pořád byla nadšená z toho, že on s tím souhlasil a také nad tím už přemýšlel. Vlastně neměli jsme asi na co čekat, nebyli jsme nejmladší, aspoň tedy já ne. Neřešili jsme, kolik zim už uběhlo od našeho narození a doposud jsem to ani nepovažovala za důležité. Takže otázka mého milého, jestli Život tak mocný, aby dokázal způsobit, abychom omládli, byla vážně zajímavá. A víceméně i na místě. Zastavila jsem se a zamyslela se. “No, abych pravdu řekla, tak nemám ponětí, co Život vlastně dokáže. Ale když nese takové jméno… Možná by tohle dokázal. Jen… Asi bude nejlepší se ho zeptat přímo,“ řekla jsem po chvilce a rozhlédla se kolem sebe. Nějakou dobu už jsme stoupali a já si až teď všimla, že jsem trošku zadýchaná. Obloha byla dost temná, ale nepršelo, což bylo celkem dobré. Zavětřila jsem a ucítila celkem dost pachů, takže bylo možné, že jsme hodně blízko našeho cíle, nebo možná už jsme tu byli. “Možná jsme na místě,“ řekla jsem na to jen. Začínala jsem pociťovat zvláštní nervozitu. Nebyla jsem nikdy u Života na návštěvě a nevěděla, co od něj čekat. Na druhou stranu by mohl být opakem Smrti, takže by nemusel být zlý, nepříjemný, marnivý… Ovšem setkání s tak mocným stvořením to také není jen tak a já si byla vědoma, že bude třeba dát také najevo patřičnou pokoru a úctu. “Počkám na tebe,“ pípla jsem ještě mírně přiškrceným hlasem, když jsme se ocitli u vchodu do jeskyně. Přeci jen bychom se tam neměli cpát oba najednou.

//Esíčka (přes řeku Tenebrae)

Téma počasí a jeho předpověď jsme tak nějak už uzavřeli. A kromě těch extrémů, které jsem vyjmenovala, jsem snad neměla strach z ničeho. I když ono by se toho našlo dost, před čím se mít na pozoru, třeba zemětřesení nebo požár při velkém suchu, nebo když blesk uhodí do stromu. Při téhle vzpomínce jsem se ani po letech neubránila tomu, abych se nezachvěla. Nerada jsem na tu dobu vzpomínala. Kdy jsme o les přišli málem, ale zaplatila za to životem Naomi. Jen jsem jí tedy věnovala ještě tichou myšlenku a raději se zaobírala něčím jiným.
Awarak je velice vnímavý tvor a také empatický, takže si samozřejmě všiml určité změny v mém rozpoložení. Váhala jsem, zda se mám svěřit s tím na co myslím. Samozřejmě, byli jsme partnery a pochopitelně asi bylo celkem normální, že jeden nebo v lepším případě oba myslí na založení rodiny. Takže jsem si dodala odvahy a pověděla svému milému, o čem jsem přemýšlela. Mluvila jsem však pomalu, hlavně proto, že jsem měla strach, že ho tím naštvu nebo vylekám. Ale během toho, jak mi slova vycházela z tlamy, ta Awarakova se roztahovala do čím dál většího úsměvu a mně se šíleně ulevilo, když jsem viděla, jakou z toho mého vyjádření má radost. To mě uklidnilo. S mírným napětím jsem tedy čekala, co mi odpoví. Jeho slova mě však vážně překvapila. Nečekala jsem, že už o tom také uvažoval. Sledovala jsem jeho ocásek, který se rozkmital ze strany na stranu takovým způsobem, až hrozilo, že mu snad odpadne. Zatetelila jsem se štěstím, když dodal, že by se mnou měl rád rodinu. A ještě tomu nasadilo korunu, jak se radostí zatočil dvakrát kolem vlastní osy. Takovou reakci jsem vážně nečekala. O to větší jsem z toho měla radost. “No, mě to už napadlo už dřív, ale… Ta mrňata od Baghý mi nějak připomněla, že asi není nač čekat… Nebo váhat…“ Začala jsem uvažovat. “Věřím, že ani Baghý s Jinksem nebudou proti, aspoň si jejich děti budou mít s kým hrát.“ Pokračovala jsem se širokým úsměvem. “Asi by bylo dobré to stihnout ještě během léta, aby byli do zimy dost velcí a silní,“ už už jsem uvažovala hodně reálně a i možná hodně dopředu. Střelila jsem po Awarakovi pohledem. Možná chce mít se mnou rodinu, ale třeba by chtěl pro změnu počkat na konec zimy, aby se vlčata narodila o příštím jaru. Na každý pád jsem měla ohromnou radost a měla jsem pocit, že ho snad miluji ještě více. Lehce jsem se k němu přitiskla a pak raději trochu zrychlila, protože tenhle les působil poněkud ponuře. Nebylo tu moc světla, sem tam písklo několik ptáků. Nebylo ani cítit žádné pachy, takže se nejspíš jednalo o málo frekventované místo, čemuž bych se ani nedivila. Možná tak byl dobrý pro nějakého tuláka, který by tu našel zázemí, nebo pro někoho, kdo si chce odpočinout od smečky a na nějaký čas si odpočinout.

Narrské vrchy (přes Prstové hory)

//Vyhlídka přes Zarostlý les

Musela jsem se zamyslet nad tím, zda by bylo dobré vědět, co na nás příroda chystá. “Nu… Na jednu stranu v případě nějakého dlouhého a vydatného deště, jako byl teď, nebo dlouhého krutého mrazu nebo tak podobně by to asi nebylo špatné, aspoň bychom se na to mohli připravit,“ začala jsem vyslovovat své myšlenky nahlas. “Na tu druhou to zase prověří naše schopnosti se s lecčíms vypořádat a přizpůsobit se. Takže asi neodpovím jednoznačně,“ dokončila jsem a zazubila se. Zkrátka už jsem stejně byla zvyklá na to, že nevíme, co nám chystá počasí ani Osud, takže jsem nad tím ani neuvažovala. Ovšem kdybych možná věděla, co mě čeká v budoucnu… Kdo ví, jestli bych se rozhodla zůstat s Coedym, kdybych věděla, že mě opustí. Nicméně kdybych neměla jeho, neměla bych ani své děti. Ale možná bych měla jiné s někým jiným. Kdo ví.
Zamyšleně jsem pozorovala vodní tok, podél kterého jsme šli. Jindy tu nejspíš jen líně protékala čistá průzračná voda, ale vlivem nedávných dešťů byla teď hladina trochu znečištěná a divočejší. Všimla jsem si, že se Awarak chtěl napít, ale zřejmě uznal, že tohle nebude nejvhodnější voda na svlažení hrdla. Všiml si však také, že jsem myšlenkami chvílemi nepřítomná. “Ne, nic se neděje,“ ujistila jsem ho s úsměvem. Pak jsem se na chvilku zastavila. Hop, nebo trop… “Jen mě tak napadlo… Jaké by to bylo… Ehmmm… Kdybychom my dva…“ odkašlala jsem si, rozpačitě pohlédla na svého partnera a pak na oblohu, kde se mračna pomalu rozháněla vlivem jemného větříku. “Měli rodinu,“ dodala jsem tiše a zadoufala, že ho touhle zmínkou nevyděsím.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Borůvkový les

Prošli jsme hranicí Borůvkového lesa. Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl teplý a příjemně voněl deštěm, mokrou trávou, kvetoucími stromy. Milovala jsem jaro a teď bylo konečně v plném proudu. Tak mi vytanula myšlenka na to, že možná brzo Baghý vezme svoje ratolesti k Ovocné tůni, kde budou moci lovit ovoce na hladině. To bude pro ně určitě velká zábava a hlavně výzva. No jo, zase jednou se projevila ta moje pečovatelská, nebo možná maminkovská, duše. Každopádně jsem měla ohromnou radost, že po tolika letech se zase u nás narodila další generace. A doufala jsem, že aspoň jedno z vlčat ve své rodné smečce zůstane. Ovšem na takové úvahy bylo dost času.
Mrkla jsem na Awaraka, jeho hlas mě vrátil z myšlenek zpátky do reality. Ještě že tak, protože se přede mnou vynořil slušný kořen od stromu, o který bych vážně nerada zakopla. Zastavila jsem se, stejně jako on a na mé tváři se objevil úsměv, když se vyjádřil o tom, jak je rád, že jsme spolu. Nechala jsem si olíznout čenich, a to něžné gesto mu oplatila. Přitom jsem ucítila chvění kolem žaludku. “To já také, ani nevíš, jak moc,“ usmála jsem se na něj znovu a mávla ocasem. Tiše jsem si povzdychla. Tohle prostě bylo ono. Cítila jsem se vedle něj konečně zase úplná a když jsem byla doma v Borůvkovém lese, ke štěstí mi snad nic nechybělo. Tedy… Napadla mě už zase myšlenka na téma vlčat, ale nějak jsem nevěděla, jestli je vhodná doba na tohle téma začínat. Nebyli jsme spolu sice nijak dlouho, nicméně pokud bychom je oba chtěli… Navzdory tomu, že nejsem nejmladší a mohla bych snad už být i babička… Nakonec jsem to raději nechala na jinou příležitost, i když jsem si nebyla jistá, jestli nějaká nastane a kdy. Navíc by asi nebylo dobré to odkládat. Léto by bylo na porod ideální, vlčata by před zimou vyrostla, zesílila a spoustu by se toho naučila a na jaře už by se mohla pomalu chystat na lov a tak. Zavrtěla jsem hlavou. Nějak jsem se nechala unést svou představou. Která mi však vůbec nebyla proti srsti. Možná bychom si na tohle téma mohli promluvit, až bychom se vrátili domů. A pokud by i Baghý nebyla proti… Její špunti by aspoň byli o něco starší, tak by mohli pomáhat hlídat a měli by si také s kým hrát, kromě vlastních sourozenců. No, a zase jsem byla tam, co před chvílí.
Takže zpátky do reality mě opět vrátil hlas mého milého. Pohlédla jsem na oblohu. Mraky byly sice temné a poměrně těžké, ale zatím to vypadalo, že se vypršelo. “To ano, ale na druhou stranu, dlouhá léta jsem se obešla bez nutnosti znát počasí předem, tak myslím, že to zvládneme i teď,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. Pokud bychom došli úspěšně tam, kde sídlí Život, vlastně by se ho mohl na své magie zeptat.

//Esíčka přes Zarostlý les

To počasí bylo teď takové všelijaké. Nebo spíš déšť si dělal evidentně srandu. Chvíli nekonečné průtrže, chvíli to bylo celkem ucházející a když to vypadalo, že bude po všem, navrhla jsem Awarakovi, že bychom se mohli vypravit na nějakou procházku zase sami dva. Jenže sotva jsem to dořekla a můj milý souhlasil, v dálce jsem uslyšela dunění hromu. Svěsila jsem uši a oklepala se. Ani ne proto, že bych se bouřky bála, i když jsem si mimoděk vzpomněla na Coedena a jeho hrůzu z bouřek, ale protože mi evidentně hodlalo počasí opět kazit plány. Zavrtěla jsem však hlavou. Žádné takové! Vyrazíme na procházku. A budeme doufat, že z toho nebude nikde žádná polízanice typu potopa nebo hluboké bláto.
Nemusela jsem dávat znamení, že odcházíme, můj milý to udělal za mne, takže jsem s úsměvem popoběhla, abych šla po jeho boku. “Snad nebude už tolik pršet. Navíc v lesích by to nemuselo být tak strašné, ale jestli přijde bouřka, budeme muset hledat nějaký úkryt. Ale to budeme řešit, až to přijde,“ řekla jsem zadumaně s úsměvem. Pořád jsem tak nějak doufala, že konečně se vypršelo dostatečně a vzdálená bouřka jen tak vyhrožuje. Třeba nás mine a vyřádí se někde jinde. Na chvilku jsem se však na Awaraka podívala. Od té doby, co předtím promluvil z ničeho nic o počasí, se tohle už neopakovalo. Vlastně jsme se ani nestačili Baghý zeptat, jestli tu magii má nebo zná a ví, co se s ní dá umět. Ale byly tu důležitější věci, které jsme konečně vyřešily. Takže tohle teď bylo zase na druhém, možná třetím místě. I když by bylo dobré, kdyby uměl předpovědět, jak bude a podle toho bychom se zařídili. Aspoň by nás nečekalo nepříjemné překvapení v podobě třeba krup někde na louce, kde bychom se nemohli schovat. Ale tohle jsem teď hodila za hlavu a raději se uklidnila a naladila na dobrou náladu a byla zvědavá, kam nás naše tlapky donesou.

//Vyhlídka

Awarakova slova ohledně lovu jsem podporovala jen souhlasným přikyvováním. Samozřejmě Nyran už byl celý dychtivý, aby už mohl jít lovit. “Ano, to je pravda. Na lov takové velké, silné a rychlé zvěře musíš být i ty dost velký a zdatný. Ale neboj se, brzy už budeš dost velký na to, abys začal trénovat aspoň se zajíci,“ mrkla jsem na něho spiklenecky a doufala, že ho aspoň trošku uspokojím tvrzením, že bude moct začít lovit něco menšího. A abych také pořád jen nemlčela a nekoukala jako přízrak. Mezitím jsem ještě kontrolovala situaci v lese, kdy jsem nasávala pachy, ale evidentně se nekonalo nic, co by mě mělo znepokojovat nebo si vyžadovat moji pozornost. Evidentně byl všude klid, za což jsem byla ráda. Už jsem si začínala pohrávat s myšlenkou, že bychom se mohli jít s Awarakem pořádně někam projít. Také počasí už se také začínalo zlepšovat, na chvilku se mi tedy ulevilo, i když to zatím nebyla žádná sláva.
Zastříhala jsem ušima a usmála se na Nyrana. “To se ví, že ti dáme vědět, až se půjde na lov. A tvoji sourozenci se mohou přidat. Ostatně i oni se musí naučit lovit,“ dodala jsem a ohlédla se směrem, kterým před chvilkou pelášil Dráz. Náš malý společník totiž brzy konstatoval, že by měl jít za svými rodiči. Chápavě jsem přikývla. “My tě nebudeme zdržovat, mladíku,“ usmála jsem se na něj a spiklenecky zamrkala. Bylo mi jasné, že se jednak potřebuje přeptat na informace, které právě dost. Navíc si určitě chtěl pro změnu hrát se svými sourozenci. “Zatím se měj,“ rozloučila jsem se s ním dalším úsměvem a vyprovázela ho pohledem. Jeho rodiče byli naštěstí na dohled i na doslech, takže rozhodně nehrozilo, že by netrefil.
Pak jsem se přitulila k Awarakovi a olízla čenich. “Správní mrňousci, že?“ Řekla jsem v množném čísle, takže jsem zahrnula zatím i Dráze, ačkoliv jsme zatím s ním moc interakci neměli. Byla jsem docela i zvědavá, jaké jsou asi jejich sestřičky. Pohlédla jsem na tmavou oblohu. Sice teď nepršelo, ale vypadalo to, že by mohlo každou chvílí zase začít. “Když jsou Baghý a Jinks doma, mohli bychom si udělat volno od povinností a vyrazit si na pořádnou procházku, co ty na to? Snad nám to tentokrát vyjde,“ navrhla jsem s úsměvem a krátce zavrtěla ocasem.