Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3. - 5. 4. - rychlovka ve třech (Aranel, Awarak, Adiram), uloveno jedno losí odrostlé mládě na území lesa

//Les

Tůň nebyla nikterak daleko, takže jsme za chvilku mohly pozorovat třpytivou vodní hladinu mezi stromy. Trošku jsem zpomalila. Před chvilkou se Kezi najedla, tak jsem nechtěla, aby ji začalo hned bolet bříško, kdyby moc běhala, poskakovala nebo podobně. I když pokud by chtěla skotačit, stejně by mi byly všechny výzvy ke klidu k ničemu.
Uvědomila jsem si, že jsem tu byla naposledy s Awarakem krátce před tím, než se naše drobotina narodila. Tehdy byla zima, takže jsme se tu ani nijak dlouho nezdržovali, nicméně teď bylo jaro v plném proudu, a tak nám s Kezi nic nebránilo v tom, abychom si tu pořádně odpočinuly, nebo možná v jejím případě všechno prozkoumaly, možná si bude moci vyzkoušet, jaká je voda.
Úplně jsem se zastavila až na břehu a pohlédla na svou netrpělivou dcerku. “Tak tohle je tůň, která se jmenuje Ovocná,“ představila jsem jí svou oblíbenou oázu klidu. “Těm velkým kamenům, které lemují protější břeh, se říká menhiry,“ pokračovala jsem v povídání. Jelikož byla obloha momentálně krásně modrá, jen občas se objevilo pár bílých obláčků, všechno se krásně odráželo na hladině. Stejně tak obrysy skalních velikánů.
Popošla jsem trošku blíž a vstoupila do vody, jen abych smočila tlapky. Voda byla samozřejmě stále studená, vhodná na koupání bude až za několik měsíců, až bude léto a slunko ji pořádně ohřeje. Každopádně k mému účelu to stačilo. Vzpomněla jsem si, jak byl Arminius zvědavý, jak vlastně vypadá. A jelikož jsem měla za to, že se Kezi nikdy v hladině kaluže ani v jiném vodním zdroji nepozorovala, zkusila jsem jí nabídnout tu možnost. “Můžeš se vidět na hladině,“ pobídla jsem ji tedy. Modrým pohledem jsem pak sledovala, jak se vedle mé vysoké bílé postavy objevila drobná, i když už o něco vyšší, černá silueta mé malé princezny s nápadně huňatým ocáskem po babičce. Měla jsem pocit, jako bych jí ukázala sedmý div světa, ale raději jsem se snažila nebýt až tak nadšená, protože jí to mohlo přeci jen připadat nic moc, i když nic podobného zatím neviděla. Ale raději jsem se držela zpátky, aspoň bych mohla být pak potěšená, když se jí tu bude líbit. Také jsem se tu mohla předvádět s nějakými triky s magií.

Nebylo divu, že jsem nemusela děti přemlouvat, aby se šly najíst. Určitě musely mít už pořádný hlad, a jelikož si oba vedli dobře, spokojeně pomlaskávali, utrhla jsem si kus masa ze zadní nohy a v klidu přežvykovala. Maso bylo výborné, už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem vlastně měla losa. Jestli vůbec někdy. Rozhodně jsme měli také obrovské štěstí, že šli zrovna přes naše území, takže jsme to měli skoro zadarmo. Jen chudák Adiram byl trochu rozbitý, ale po posilnění a odpočinku bude určitě hned jako rybička.
Na kladnou odpověď jsem nemusela čekat dlouho, Kezi se s tím nepárala a své bříško si zaplnila celkem rychle. Svůj kus oběda jsem tedy sežvýkala už o něco rychleji, abychom mohly vyrazit. “Půjdeme k Ovocné tůni,“ řekla jsem s úsměvem dcerce, ale bylo to adresováno i Awarakovi. “Až se nadlábnete, viď že to maso odtáhneš do úkrytu,“ usmála jsem se na partnera zářivě. “Kdybys potkal Baghý, tak jí o lovu kdyžtak řekni, nebo i dalším členům samozřejmě, kdyby měli hlad,“ dodala jsem ještě rychle. “Když budete chtít, můžete za námi pak dorazit,“ olízla jsem Awarakovi čenich, Arminiovi jsem pocuchala srst mezi oušky. Pak jsem lehce šťouchla netrpělivou dcerku. “Tak jdeme!“ Vybídla jsem ji a pomalu se rozklusala směrem k vodě.

//Ovocná tůň

S napětím jsem pozorovala, jak si Awarak vede. Po očku jsem sledovala, jestli se ještě neobjeví Adiram, na chvilku jsem vážně měla obavy, že se mu něco stalo. Jenže teď nebyl čas běžet za ním, v prvé řadě bylo nutné dokončit lov – takže jsem zabrala a doběhla svého partnera, abych mu pomohla strhnout a udržet mládě na zemi, aby ho mohl dorazit. Bylo docela obdivuhodné, že se vůbec nedalo snadno. Ale my jsme byli silnější, a tak jsme mohli za několik okamžiků slavit úspěch. Spokojeně jsem se usmála na Awaraka.
Za chvilku se k nám dobelhal Adiram. Ztěžka dýchal, sotva se nesl. “Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ustaraně. Vypadalo to, jako by ho ten býk přeci jen nabral na paroží a odhodil někam na zem, byl chudák celý pomlácený. Ale hlavní bylo, že přišel po svých, takže evidentně neměl nic zlomeného. “Ale jinak dobrá práce,“ zavrtěla jsem ocasem. “Nebude nám to vadit, i když by ses měl také nejdřív najíst,“ odpověděla jsem na jeho otázku, jestli může přenechat starost o přesun úlovku o úkrytu na nás. To bych mu ostatně ani sama nedovolila, když jsem viděla, v jakém je stavu. “Nebo běž napřed do úkrytu, dlabanec ti tam doneseme, pořádně se prospíš a bude ti lépe,“ usmála jsem se na něj povzbudivě.
Spokojeně jsem se pak podívala na úlovek. Bylo asi vážně těžší, než vypadalo. Všimla jsem si, že Kezi nás pozoruje z bezpečné vzdálenosti, stejně tak Arminius. Přišla jsem k nim blíž. “Musím vás pochválit, že jsme mě poslechli a zůstali tady,“ olízla jsem jim oběma tvářičky. “Teď se můžete najíst.“ Vybídla jsem je s úsměvem a pohledem ujistila, že mě můžou následovat k mrtvému mláděti. Posadila jsem se opodál a sledovala, jestli si poradí s odtrhnutím kusu masa od těla. Už byli přeci jen o něco větší a silnější, ale samozřejmě jsem byla připravena jim případně pomoci, kdyby se dílo nezdařilo. Mezitím jsem zvedla hlavu k obloze a zavřela oči. Jaro už bylo v plném proudu – všude kolem nás krásná zelená tráva, stromy začínaly kvést, stejně tak některé květiny. Zhluboka jsem se nadechla. Teplý vzduch byl o dost příjemnější než ten otravný studený zimní. Zase jsem sklonila hlavu a pohlédla na dcerku. “Až se najíme, mohly bychom se vypravit na malou procházku, jen my dvě, co ty na to?“ Mrkla jsem na Kezi spojenecky. “Taťku s bráškou necháme, aby spolu strávili nějaký čas spolu.“ Dodala jsem a ohlédla se. Siberia podle všeho byla stále ještě ve společnosti Baghý, takže jsem ji zatím nechtěla rušit. Asi je také načase, abychom ty naše mrňousky začali učit lovit myšky, nebo možná už i zajíce, zamyslela jsem se na okamžik. Musela jsem si připustit, že naše děti jsou na to dost velké, takže je nejvyšší čas, aby si uměli obstarat aspoň nějaké to menší jídlo. No, ovšem na lov ryb by je musel vzít tatínek. Raději jsem ale místo dalšího uvažování zatím věnovala pozornost dceři, jestli odpoví kladně na moji nabídku.

Všichni jsme se shodli na tom, že by rozhodně nebylo od věci využít toho, že se nám přes území přehání stádo losů. Ačkoliv bylo by rozhodně lepší, abychom byli aspoň čtyři, přeci jen los je trochu jiný kalibr než běžná laň. Nebo daněla. “To zvládneme. Vybereme nějaké odrostlé loňské mládě, to by mohlo stačit,“ řekla jsem povzbudivě. Do mého čenichu vítr přinesl jejich pach. Stádo už bylo tedy nejspíš hodně blízko, nesměli jsme tedy ztrácet čas, aby nám neprchli. Na Galvataru nebo na jiném otevřeném prostranství už by byl lov maličko složitější.
Otázka, co s dětmi? No, neměli jsme na výběr, museli jsme je tu chvilku nechat samotné. Aspoň že Siberka byla pod dohledem Baghý, takže jsem doufala, že Kezi s Arminiem budou rozumní a udělají, co jim řeknu. Zvlášť, pokud to řeknu přísným tónem nepřipouštějícím žádné námitky. Přišla jsem k nim blíž. “Kezi, Arminiusi,“ oslovila jsem každého z nich jménem, abych upoutala jejich pozornost. “Půjdeme teď s tatínkem na rychlý lov, na území lesa se objevilo stádo losů. Vy dva zůstanete tady u toho vykotlaného dubu a nehnete se ani na krok, dokud se nevrátíme zpátky, ano?“ Řekla jsem pevným hlasem, ale přidala k němu úsměv. Popostrčila jsem obě ratolesti směrem ke jmenovanému stromu. “Buď velký brácha a dávej na sestřičku pozor,“ mrkla jsem na syna. Dala jsem mu nějaký úkol, při kterém si mohl připadat důležitě. Jen jsem doufala, že Kezi nebude vymýšlet žádnou sabotáž o tom, jak je samostatná a bratrův dohled nepotřebuje.
Na nic jsem už nečekala a vyrazila za Adiramem. Stádo jsme našli opravdu rychle. Velké nijak nebylo, ale určitě se tam pro nás našlo něco vhodného. I když ten velký býk, otec rodiny, ten budil respekt. Nebylo by dobré a ani příjemné to od něj schytat. Nasucho jsem polkla a napomenula se, že nejsem žádná bačkora. A moji společníci také ne. Souhlasně jsem přikývla Adiramovu návrhu, aby on upoutal pozornost toho velkého samce poté, co nám nadežene stádo. My s Awarakem pak měli za úkol vybrat jednoho z těch dvou mladých, co poskakovali s ostatními. No, poskakoval jeden, u druhého jsem si všimla, že místy pokulhává, ale nebylo to asi nic vážného, protože nijak nezaostával. Měla jsem vlastně i změnu, Adiram se toho ujal a rozdělil úkoly. Ovšem neshledávala jsem v tom žádný problém, takže jsem souhlasila. Tiše jsem pak po boku Awaraka zaběhla do křoví, abychom byli dobře ukryti. Hned na začátku se objevila mírná komplikace – náš milý bard poněkud uvízl v blátě. Zakroutila jsem očima. Dostaň se z toho, řekla jsem si v mysli, i když bylo jasné, že to neuslyší, pokud magii myšlenek neovládá. To by byla pěkná prekérka, kdyby tam uvízl. Kromě toho, že bychom přišli o jednu pomocnou sílu, mohl by to ten obří samec ošklivě zranit. Naštěstí se však rozezpíval, odpoutal tak samcovu pozornost od stáda, a přitom se mohl dostávat z bláta ven. Naklonila jsem hlavu na stranu. Takovou strategii jsem nepoznala, nicméně evidentně fungovala.
Dál už nebyl čas přemýšlet a sledovat, co se děje, museli jsme zaútočit dřív, než se otec rodiny zase začne věnovat stádu. “Naženu ti toho vlevo, trochu kulhá,“ šeptla jsem Awarakovi a potichu se vyplížila z úkrytu. Stádo teď víceméně zkoušelo spásat naši krásně zelenou trávu. Nebylo těžké se během několika málo sekund dostat k tomu odrostlému mláděti, které si zrovna uvolňovalo jednu nohu. Nesledovala jsem, co se děje okolo, ale už jsem neslyšela bardův hlas. Jen doufám, že ještě má jeho plnou pozornost, proběhlo mi myslí. Stačilo by nám jen několik vteřin. Každopádně jsem už neztrácela žádný čas a vyrazila zpoza stromů. Vítr naštěstí foukal mým směrem, takže mě stádo spatřilo, až když jsem s hlasitým vrčením vběhla blíž k nim. Ti chápavější jedinci se okamžitě vydali na útěk, některým to hned nedošlo, co se děje, ale jelikož už členové rodiny od nich utíkali pryč, samozřejmě je následovali. S ním i to mladé, které jsem vybrala. “Na to zapomeň,“ cvakla jsem zuby u jeho nohou. To samozřejmě nestačilo, párkrát jsem po něm musela chňapnout, aby se trošku stočilo směrem, kde byl schovaný Awarak. Zvíře vydalo podivný zvuk, až mi z toho málem zalehly uši, ale nenechala jsem se rozptýlit. Naštěstí stačilo jen pár vteřin, než jsme byli konečně u křoví, odkud mohl Awarak vyskočit. Byla jsem samozřejmě připravená mu pomoci zvíře zakousnout, ale ještě jsem se rychle otočila. Zahlédla jsem býka, jak odchází někam pryč, což mě překvapilo. Neběžel na pomoc svému stádu. Že by ho Adiram i s pomocí magie zmátl? Napadlo mě. Hlavní také bylo, že nešel stejným směrem, kde byli Kezi s Arminiem, takže jim nemohl ublížit. Adirama jsem však nikde neviděla. Snad je v pořádku, otočila jsem se zpátky, abych mohla být k tlapce svému partnerovi.

Spokojeně jsem si užívala tu jarní pohodičku se svými nejbližšími. S Arminiem jsme měli za sebou trošku delší lekci v magiích a jak je vlastně získat. Ještě mi tu tak chyběla moje první vlčata a byla bych ještě šťastnější. Ale bylo mi jasné, že tohle přání se mi asi nikdy nesplní. Sice naděje umírá poslední, ale… Už jsem ani nedoufala. Jen jsem mohla doufat v to, že jsou všichni tři živí a zdraví. A třeba že i oni sami už mají svou vlastní rodinu. S tichým povzdechem jsem se zase raději vrátila do přítomnosti.
K naší skupince se přiblížil Adiram. Z dálky jsem se na něj usmála. Sice jsme se zatím moc neznali, ale co… Proč bych se na něj měla mračit, že. Za to jsme nemohli, že nebylo zrovna příliš příležitostí, kdy si třeba jen tak popovídat. Ovšem teď to vypadalo, že nejde jen tak na nezávazný pokec nebo se seznámit s vlčaty, nýbrž že má něco na srdci. “Ahoj, Adirame,“ odpověděla jsem na jeho pozdrav a mírně pohodila oháňkou. Jelikož hned pokračoval v povídání, pozorně jsem ho poslouchala. “To je dobrý nápad. Vlastně jsem už o tom také přemýšlela, že bychom měli vyrazit na lov, protože zásoby ze zimy už nejsou.“ Pohlédla jsem na Awaraka, co na to říká on. “Každopádně budeme potřebovat ještě někoho. A někoho, kdo nám tady pohlídá děti, zatímco budeme mít na práci něco jiného,“ řekla jsem zamyšleně. Pokud by měl jít Adiram s námi, nenapadlo mě, kdo by s mrňaty zůstal. Erlend i Maeve byli pryč, stejně tak Kaya. Na mysl přicházela leda Baghý, ale jen v případě, že by nechtěla jít na lov také. Nicméně bylo lepší, kdybych raději svolala na lov a podle toho, kdo by přišel, tak by se to všechno domluvilo.
Navíc mě ještě zaujala bardova poznámka, prý cestou sem objevil stádo losů. “Losi u nás v lese?“ Protáhla jsem zaujatě. To bylo docela velké štěstí, nemuseli jsme nikam daleko, takže kdyby se nenašel hlídač pro děti, jednoduše bychom jim přikázali sedět na místě, ani se nehnout a rychle něco ulovit. A kdyby nás bylo víc, tak třeba bychom skolili i kořisti dvě a měli bychom vystaráno. “To by byl hřích toho nevyužít,“ mrkla jsem na Awaraka s Adiramem. "Ve třech jednoho hravě zvládneme."

Zase jednou jsem narazila na zajímavé téma. I když… U vlčat bylo zajímavé všechno, protože se teprve učili všechno znát. Takže mě nemohlo přeci překvapit, když se synek víc zajímal o Smrt, když jsem se o ní zmínila. “Smrt vlastně není tak úplně obyčejný vlk, jako my dva,“ pustila jsem se do povídání. “Je to nadpřirozená bytost s obrovskou mocí. Bydlí naštěstí docela daleko odtud. Drahokamy jsou lesklé kamínky, která má ona ráda a které chce výměnou za to, že to s něčím pomůže. Je schopna darovat ti novou magii, stejně jako ji vylepšit. Proto díky ní ovládám magií víc než jen vodu,“ pokračovala jsem v povídání. “Musíš si na ni dát ale pozor, protože je občas náladová a umí být nepříjemná a zákeřná. Má také bratra, který se jmenuje Život. Ten umí stejně dodávat schopnosti i magie, jako jeho sestra. Jen je mnohem vlídnější a příjemnější,“ dokončila jsem povídání a snad jsem zmínila všechno.
“To, jakou budeš mít vrozenou magii, je zatím tajemství. Můžeš zdědit po mně, po tatínkovi… Nebo dostaneš nějakou z těch, které ovládáme. Nebo úplně nějakou, kterou ani jeden z nás ještě neumí, třeba oheň,“ odpovídala jsem na otázky ohledně toho, jakou magii bude jednou mít. “Každopádně, jak už jsem řekla, můžeš pak ovládat víc, nebo klidně i všechny magie, které existují a ke kterým ti pomůžou právě Život a Smrt.“ Povídala jsem ještě dál.
Olízla jsem synovi tvářičku, když se ke mně přitulil a poslouchala další otázky, které mi pokládal. “Každý z nás má maminku a tatínka. Někdy žijí ve stejné smečce, někdy děti odejdou a stanou se tuláky nebo se dají k jiné smečce. A když pak založí rodinu, stanou se oni maminkou a tatínkem, a jejich rodiče jsou babičky a dědečkové. Moje maminka s tatínkem…“ Odmlčela jsem se na pohlédla na nebe. “Nevím, kde jsou a jestli ještě žijí. Můj tatínek se jmenuje Angelus a odešel z této smečky už dávno. Moji maminku, Hotaru, jsem naposledy viděla před dávnými lety, když se narodili tvoji starší sourozenci, moje první vlčata.“ Řekla jsem zamyšleně. Vzápětí mi došlo, že jsem snad ještě nemluvila o tom, že naše trojčata mají ještě starší nevlastní sourozence, které jsem měla s někým jiným. Takže určitě bylo načase, aby to věděli pro případ, že by se s nimi potkali. I když… Podle mě to bylo dost vyloučené. Kdo ví, kde se toulali. Naštěstí s vysvětlením barev mých sourozenců, že jeho barva může být dědictví po nich nebo po dědečkovi s babičkou z otcovy strany, Arminiovi podle všeho stačilo. “Na druhou babičku s dědečkem se budeš muset zeptat tatínka, já jsem je nikdy nepotkala,“ mrkla jsem na něj.
Z dálky jsem zaslechla zavytí, Baghý o sobě dávala vědět. A zdálo se, že má ještě něco na práci, protože její hlas zněl teď z větší dálky, než jsem ji před chvilkou cítila. Jelikož o nás tedy věděla, byla jsem si jistá, že za námi jistě brzy přijde. Mezitím jsme se vypravili za Awarakem a Keziah. Nejistě jsem se na svého partnera podívala. Stál tu jako by se proměnil v kámen. Celý strnulý. Až ve mně hrklo, že se něco stalo, i když na pohled byli on i dcerka v pořádku. Vzápětí se objevil jasný sluneční svit, který nás všechny čtyři osvítil. Byl to jen několikavteřinový okamžik, ale bylo to působivé. Navíc rychlým pohledem na oblohu jsem se ujistila, že to slunko nemohlo být, protože bylo zataženo. “Páni, drahý, to bylo skvělé!“ Usmála jsem se na Awaraka hrdě. Navíc i to, že se konečně uvolnil, ale byl unavený a zadýchaný svědčilo o tom, že to byla jeho práce. “Ale máš pravdu, třeba začínat s jednoduššími věcmi,“ olízla jsem mu čenich a přitiskla se k němu. Kezi také jednoduše vysvětlila, čím se tady s tatínkem zabývali. Chápavě jsem přikývla a dcerku objala a olízla jí tvářičku. Arminius zatím vyzval sestřičku ke hře. Byla bych radši, kdyby tu byla i Siberka, ale jelikož se nacházela ve společnosti Baghý, mohla jsem být naprosto klidná. Byla jednak v dobrých tlapkách a jednak se od ní určitě něco naučí.

Fakt, že by jeho oči mohly mít barvy duhy, to Arminia zaujalo. Souhlasně jsem přikývla, vážně jsem moc vlků s duhovýma očima neviděla, pokud vůbec aspoň jednoho, ale… Když vyjmenoval, co by se mu líbilo, málem jsem se plácla packou do čela. Ale bylo mi jasné, že jako malý to vnímá jinak a hlavně se chce něčím odlišovat. Takže zatím jsem to přešla s úsměvem. Raději jsem pak odpověděla na druhou část otázky. “Ano, oči se ti můžou zabarvit, až budeš dospělý,“ řekla jsem kladně. “Ale také ti můžou zůstat stejné, jako jsou teď. Tatínek to také tak má. Nicméně nemusíš klesat na mysli. Existuje jedna mocná nadpřirozená bytost jménem Smrt, která, když jí přineseš nějaké drahokamy, ti může pomoci, aby tvé oči měly barvu, jakou si přeješ.“ Utěšila jsem ho, kdyby chtěl náhodou být smutný z toho, že by jeho očka zůstala zlatá. Nicméně nevěděla jsem, jestli se mám ještě pouštět do povídání o tom, že Smrt umí být proradná a lstivá, takže v lepším případě mu přání vyplní, samozřejmě pokud zaplatí, ale pokud bude v horším rozmaru nebo jen mít lstivou náladu – klidně by mu mohla dopřát jiné oči. Já jsem tedy zatím s obchodováním s ním neměla žádné špatné zkušenosti. Nebyla jsem si jistá, jestli umí tahle kouzla i její bratr Život, ačkoliv velkou moc jistě měl. Nevěděla jsem však, kolik toho mají společného, co umějí vlkům vykouzlit, a čím se liší.
Jelikož synek nevěděl, jak vypadá, rozhodla jsem se mu tohle jednoduché přání splnit. Samozřejmě byl překvapený z toho, že se tu objevila ta kaluž a správně se dovtípil, že jsem to způsobila já, takže jsem na jeho otázku odpověděla kladně. Vesele do ní máchal packou, až ohodil nejen sebe, ale i mně. Zazubila jsem se na něj. “Ano, s vodou je sranda,“ přitakala jsem a zavrtěla ocasem. “Mám vodu nesmírně ráda a také jsem ráda, že ji mám jako svou vrozenou magii. Stejně jako ji měla moje maminka, tvoje babička Hotaru,“ pověděla jsem mu. Při vzpomínce na matčiny modré oči jsem na okamžik posmutněla. Ale rychle jsem zase hodila veselý výraz, aby Arminius nebyl smutný z toho, že jsem smutná já. Nebo aby si snad nemyslel, že je na vině on.
Pak se ale bedlivě zadíval na svůj odraz, takže zjisti, že má úplně jinou barvu než jeho sestřičky. A vlastně i my s Awarakem. Vypadal z toho rozhozený, i když před chvilkou se chtěl lišit barvou očí. Nicméně s kožíškem asi úplně nic dělat nešlo. Leda nějaké odznaky podle magie, až bude dospělý, ale změnit barvu… To určitě nešlo, navíc by mě to mrzelo. Byl originální tak, jak byl. “Nebuď z toho smutný,“ povzbudivě jsem do něj drcla. “Kezi a Siberka zdědily barvy po nás, to ano,“ pokračovala jsem a ohlédla se směrem, kde byl Awarak s jednou z našich dcer, stále zabraní do rozhovoru. “Já jsem zdědila barvu po svém tatínkovi, který byl bílý. A mám tři sourozence – jeden z bratrů je černobílý po naší mamince. Sestrička je zase hnědobílá a nejmladší bratříček byl celý hnědý. A tihle dva měli tedy také jinou barvu, než my a naši rodiče. Nejspíš ji podědili po prarodičích. Kdo ví, vlastně jsem se nikdy s mými babičkami a dědečky neviděla. Jen jsem znala maminčinu sestru, která žila s námi ve smečce a měla podobnou barvu jako ona. A tatínkův bratr tu s námi také jeden čas žil, ale to jsem byla hodně mladá, moc si ho už nepamatuji. Takže barvičku máš nejspíš po strýčkovi s tetou nebo vůbec trošku vzdálenějším předkovi,“ odmlčela jsem se na okamžik, abych syna příliš nezahltila sestavou rodiny a pohladila ho po tvářičce. “To ale nic nemění na tom, že jsi náš,“ usmála jsem se na něj.
Pohlédla jsem na oblohu, která byla celkem jasná. To mě potěšilo – dokonce se objevovalo zpoza mraků i slunko. Zhluboka jsem se nadechla a vpustila do plic příjemný teplý vzduch. Tedy nebyl kdoví jak teplý, ale rozhodně o něco teplejší než před časem. Zima evidentně byla na ústupu. Konečně. Kromě toho mi vánek přinesl ještě jeden poznatek – nedaleko nás jsem zachytila pach Baghý. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a usmála se. Byla jsem ráda, že je tady poblíž a doufala, že brzy dorazí za námi. Ovšem teď jí nejspíš dělala společnost naše malá Siberia, jejíž pach jsem cítila spolu s ní. To bylo fajn, možná jsme mohli jít my za ní – děti by se seznámily a my si aspoň pověděli, co je nového. Navíc by možná nebylo od věci zkusit vyrazit na lov, aby se po zimě doplnily zásoby. Pokud ovšem by se našel někdo, kdo by pohlídal mrňata. Škoda, že Kaya byla pryč, i když ta by asi z toho neměla radost. Nebo kdyby tu byl aspoň Erlend. Každopádně nemusíme moc spěchat, třeba by ještě do té doby někdo dorazil.
Zatím jsem vybídla synka, aby se přidal ke mně. “Pojď, půjdeme za taťkou a Kezi,“ drcla jsem do něj čenichem a volným klusem se rozběhla ke dvěma zmiňovaným. Jelikož byli nedaleko, přemístění zabralo jen pár vteřin. “Tak co vy dva? Probíráte něco důležitého či zajímavého?“ Usmála jsem se na Awaraka a lehce se o něj otřela. Mrkla jsem přitom na dcerku, čímpak se pochlubí, copak nového se od tatínka dozvěděla.

Maeve s fialovýma očima Arminia velice zaujala. Ostatně, aby ně, byla vlastně prvním vlkem s jinou barvou očí. Když jsem pominula sebe a jeho, protože nevěděl, jaké má oči, viděl jen ty otcovy a sestřiček, které byly stejné. Takže jsem mu s úsměvem přitakala na jeho oznámení o tom, že také bude mít magii iluzí. Vlastně tu jsem měla taky, ale moc jsem toho s ní neuměla, protože jsem dlouho… hodně dlouho nebyla za Smrtí, aby mi pomohla to vylepšit, abych se v případě nouze mohla nějak bránit pomocí této magie.
Raději jsem přestala mudrovat, protože synek se s chichotáním přemístil ke mně. Vesele jsem se na něj podívala. Zase o něco povyrostl, už se mi skoro nevešel pod břicho. Tiše jsem povzdychla. Ještě je však nějaký čas, než všichni vyrostou a budou objevovat svět kolem Borůvkového lesa… po celé Gallirei. “Máš stejné oči jako tatínek a sestřičky,“ odpověděla jsem na jeho otázku a s úsměvem se na něj dívala. “Takhle to mají všechna vlčata, když se narodí. A některým to zůstane i do dospělosti, jako tatínkovi, jemu se oči nezabarvily podle magie, jako mě,“ pokračovala jsem v povídání. “Na jednu stranu je to šikovné, protože nikdo neví, jako magii ovládáš a můžeš tak překvapit. Na druhou stranu můžeš umět ovládat více magií, nebo klidně i všechny, které existují, ale nikdo neví, které to jsou. To bys pak musel mít oči duhové a stejně by se tam asi všechny barvy nevešly,“ dodala jsem. Při té představě jsem se musela usmát. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli je to možné, aby měl někdo vícebarevné oči, nicméně pokud jsem znala Smrt, respektive jsem věděla, že je schopna všeho, tak jistě by dokázala i tohle. Samozřejmě jen když dostane pořádně zaplaceno. Ale doufala jsem, že po tom synek nezatouží. Nebo ho to nebude držet do doby, než bude dost velký a silný si za Smrtí zajít, protože by vypadal směšně s takovýma očima. V jeho kukadlech by možná byla fialová také zajímavá, ale ve finále bylo jedno, jakou budou mít barvu. Hlavní bylo, aby zůstaly vlídné.
Arminius se dál zajímal, kde se může podívat, jak vypadá. Rozhlédla jsem se. Mohli jsme jít k Ovocné tůni, ale měla jsem něco, by mohlo být rychlejší. Naštěstí už po sněhu nebylo prakticky památky, takže můj plán mohl vyjít naprosto bez problémů. A jelikož to byla maličkost, která nevyžadovala skoro žádnou práci, pomocí magie jsem před námi vytvořila velikou kaluž. “Podívej se do odrazu vody,“ vybídla jsem ho s úsměvem. “Nemusíš se bát, voda není hluboká,“ ujistila jsem ho, takže se nemusel bát. Ačkoliv s vodou se ještě nesetkal, takže nemohl mít ponětí o tom, že je nějaká hluboká, na kterou by si měl dávat pozor, aby se neutopil. Mrkla jsem pak na Awaraka s Keziah, kteří spolu zaujatě debatovali. Asi bychom se k nim měli přidat. A třeba vyjít i na procházku k tůni, když už slezl sníh a je tepleji, napadlo mě při pohledu na oblohu, která byla sice zatažená, ale naštěstí se z ní nesypal sníh. Spíš to vypadalo, že zima už přeci jen povolila, takže z nebe by se snášel pro změnu spíš déšť.

S úsměvem jsem ještě pozorovala Awaraka, který něco vysvětlovat něco naší dcerce. Bylo to evidentně moc zajímavé, protože ani si nevšimla, že sem dorazil nějaký vlk, respektive vlčice, kterou ještě nezná. I když možná po té zkušenosti s Kayou chtěla být opatrnější… Možná se přijde seznámit, jakmile probere ty důležité věci s tatínkem… Každopádně jsem se musela teď nechat překvapit, jak se bude stavět k cizím vlkům, i když mi přišlo, že Kezi moc společnost nevyhledává, hlavně těch neznámých.
Pak už jsem se ale věnovala zase Arminiovi, který se vesele vybavoval s Maeve, jako by to byli staří známí. No jo, taková ta veselá, přátelská otevřená povaha. Mohla by mu vydržet. Ovšem on momentálně řešil Maeviny oči. Zazubila jsem se. Na téma magií jsme se ještě nedostali. A Maeve, která byla o sto procent přátelštější k malým vlčatům, ochotně sklonila hlavu, aby si mrňousek mohl její oči pořádně prohlédnout a zároveň byla ochotna vysvětlit mu víc. Vlastně jsem si teď neuvědomovala, jestli jsem ji viděla s fialovýma očima. Měla jsem za to, že ne, ale nechtěla jsem raději nic říkat, abych se nedopustila nějaké faux pas. Fakt, že si nepamatuji, jestli má oblíbenkyně a kamarádka měla už projevenou magii, když jsme se viděly naposledy…
Její přivítání mě moc potěšilo, vůbec se nezměnila, ani její vztah ke mně. Což bylo samozřejmě skvělé, ale… Proč by se také mělo něco měnit, znala jsem ji od malička a brala ji jako vlastní. Takže já ze své strany neměla žádný problém. Maeve byla chudák celá zmatená, když jsem jí představila nejmladší členy Borůvkové smečky a přidala k tomu informaci, že jsou to mé a Awarakovy ratolesti. “Tohle je nejčerstvější novinka,“ zazubila jsem se na ni. “Jinak… Ani nevím… Baghý je teď poslední dobou trošku mimo, možná má nějaké starosti. Její děti už také přeci jen dospívají. A její partner... Vlastně ani nevím, jestli přijal nabídku stát se Alfou,“ rozpovídala jsem si zamyšleně. Ani jsem nevěděla, jestli vůbec Maeve slyšela o tom, že má Baghý také děti, ale přeci jen byli o dost starší než ty moje, takže se s nimi určitě už potkala. Ale jak to měla s Jinksem, to jsem netušila. “Nevím, jestli víš, že Awarak je také Betou?“ Zeptala jsem se ještě s pohledem na chvilku upřeným na svého partnera. Vážně byla tak dlouho pryč, takže asi neměla moc přehled. Ovšem ani o mě se to nedalo říct- v posledních týdnech jsem měla zkrátka jiné starosti, ale teď přes zimu, když jsem to chtěla všechno dohnat… Ohlédla jsem se kolem sebe. Bylo tady takové tísnivé ticho, žádný smích, který by naznačoval, že si někdo hraje ve sněhu, žádný hovor, který by prozrazoval, že tu někde poblíž je v družné debatě… Ani žádné čerstvé známé pachy. Za poslední dobu se tu zjevila jen Omórika s Erlendem, kteří zase byli někde pryč. A také Kaya. Zbytek smečky jako by se vypařil… Na okamžik se mě zmocnil pocit úzkosti. A také pocit deja vu. Tohle nebylo poprvé, co jsem zažila víceméně prázdný les. Rychle jsem ale tyhle myšlenky zaplašila. Ne, znovu se to nestane!

//Úkryt

Venku to nebylo o nic lepší než předtím. Co jiného jsem ale taky mohla čekat. Zima ještě stále měla vládu pevně… V čem vlastně? V tlapkách? Křídlech? Napadlo mě, že jsem vlastně nikdy nepřemýšlela nad tím, jestli i roční doby mají nějakou podobnu, jako mají Smrt a Život. Nebo je to jen prostě všechno jinak. Ale na přemýšlení teď nebyl čas. Arminius byl pořád trošku nafrněný, že jeho otec nejdříve přivítal jeho sestry. “Byly zrovna blíž, když šel k nám, takže slušně pozdravil první je. Ale na pořadí jinak nezáleží, tatínek vás má rád všechny stejně,“ ujistila jsem ho a opatrně seskočila dolů. Přitom jsem Arminiovi pomohla. Byl už dost velký na to, aby to zvládl, stejně jako předtím jeho sestřičky, ale jistota je jistota.
Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, ale došlo mi, že to nebude dobrý nápad, protože vzduch je pořád stejně ledový a v plicích by mohl nepříjemně štípat. Awaraka ani holky jsem nemusela nikterak hledat, všichni tři byli blízko úkrytu. No, tři… Jak jsem se mohla přesvědčit, zatímco Kezi se držela u tatínka, naše Siberia se zrovna seznamovala s dalším členem smečky. Musela jsem několikrát zamrkat, jestli se mi to nezdá a jestli ji vážně vidím. Ale ani když jsem si promnula oči tlapkou, nezmizela. “Maeve! Jsi zpátky!“ Vyjekla jsem nadšeně. S oháňkou rozkmitanou a úsměvem od ucha k uchu, jsem přišla k té mladé dámě. Byla to už prostě velká slečna, žádné malé nedochůdče. A já byla nesmírně ráda, že našla cestu domů. “Vidím, že se s naší dcerou už znáš,“ pokračovala jsem, aniž bych se přestala culit. “Siberia,“ kývla jsem ještě na svou černobílou princezna. “Zde synek Arminius,“ představila jsem mrňouska vedle sebe. “A tamhle u tatínka Keziah,“ představila jsem naše děti pyšně. Byla jsem si jistá, že bude mít Maeve radost, že tu máme další mrňousky, jestli jsem si dobře pamatovala, měla vlčata ráda, takže si mohla s nimi pořádně vyhrát. Hlavně teď, když děti Baghý teď prozkoumávaly svět po vlastní ose.

Awarakovo zdržení se vysvětlilo samozřejmě jednoduše – značkoval území. Souhlasně jsem přikývla, už jsem si také nepamatovala, kdy jsem to dělala naposledy já osobně. Možná někdy v létě. Na podzim jsem tím pověřila právě svého milého, aby si s nově nabytou pozicí ve smečce užil také nějakou novou povinnost. Takže teď jsme měli hranice obnovené, takže nehrozilo, že by se někdo spletl. Hlavně teď v té kruté zimě, kdy určitě tuláci neměli jednoduché bytí. Na jeho poznámku o tom, že se Kaya šla projít a pak se vrátí, jsem reagovala jen krátkým přikývnutím. To byla samozřejmě její věc, jen jsem doufala, že se nedostane do potíží. Nebo že se nebude toulat daleko od domova, aby měla kde najít skrýše a pohodlí. Asi taky musela jít rozchodit ten fakt, že se tady najednou zase objevila vlčí drobotina a nějakou chvíli potrvá, než vyroste.
Vesele jsem pozorovala Arminia, jak rozverně se vítá s otcem. Keziah to přivítání vzala trošku vlažněji. Ale její ocásek prozrazoval, že tatínka také vidí nesmírně ráda. Když jsem se chtěla podívat na Siberii, jestli ještě spí, případně ji probudit, protože spala už vážně moc dlouho a mohla se také přivítat s otcem, všimla jsem si, že její místo je najednou prázdné. Až se mi na okamžik zastavilo srdce a zamrazilo mě až ve špičce ocasu. Kezi si toho všimla také, protože nesmělým koktáním a koukáním směrem ven se nás snažila upozornit, že sestřička odešla. Jen klid, nebude daleko, ještě před chvilkou ležela na kožešině. Navíc je tam hodně sněhu, půjde se jí špatně a nožičky má také ještě krátké, takže to taky znemožní, aby utekla někam doprostřed lesa, snažila jsem se uklidnit. Kezi však běžela také ven. Naštěstí Awarak vše také registroval, nabádal Arminia, aby na mě dohlédl a poté, co nás oba pohladil, se vypravil ven, aby na své dcery dohlédl.
Zhluboka jsem si oddechla. Ovšem pohled na syna, jak natahuje moldánky… Seděl tu jak hromádka neštěstí, jeho přivítání s tátou evidentně nedopadlo podle jeho představ. “Ale no tak! Přece bys nechtěl, abys o sestřičky přišel!“ Napomenula jsem syna, i když jsem věděla, že to tak nemyslí – jen je teď zklamaný, protože sotva táta přišel, zase odběhl ven, aby dohlédl na Kezi se Siberií. “Já vím,“ olízla jsem mu z tváří slzičky, které se i přes veškeré snahy přelily přes okraj jeho očiček. “Pojď, půjdeme se také podívat ven. Už jsme si odpočinuli a jsme zahřátí, tak si můžeme zase chvíli hrát venku,“ mrkla jsem na syna povzbudivě, lehce do něj drcla a vydala se ven směrem z úkrytu.

//Les

Bylo jasné, že Arminia bude zajímat, co všechno v Borůvkovém lese roste. Mohla jsem mu to všechno vyjmenovat, ale to by mu stejně nic moc neřeklo. Rozhodně budou ideální lekce na jaře, a hlavně v létě, protože mu to budu moci i ukázat. Případně bude moci ochutnat. Samozřejmě budou s námi i jeho sestřičky. Zatímco Kezi teď odpočívala blízko mě a netrpělivě vyhlížela tatínka, Arminius přiběhl také ke mně blíž a spokojeně se uvelebil. “Máme v lese hodně stromů, to jsou ty vysoké věci všude okolo. A některé mají plody, jiné ne. Ale většina je pro nás nejedlá – žaludy z dubů a bukvice z buků jsou spíš pro veverky, divočáky a jiné různé další obyvatele tohoto lesa. Později vám vše s tatínkem samozřejmě ukážeme,“ dodala jsem. Názvy dalších stromů jsem si odpustila. Pro začátek bude stačit, když budou znát dub a buk. Jilm nebo bříza přijdou na řadu potom. “Ale o kus dál v lese je tůň, které se říká Ovocná. To je velká vodní plocha, na jejíž hladině se čas od času objevuje ovoce – jablka, melouny nebo i hrušky. Ale nikdo neví, proč a jak. Možná je to kouzlo. Nicméně to ovoce je chutné a sladké, chutná jinak než maso. Ale musíte být při jeho lovení rychlí, šikovní a obratní. To se všechno naučíte. Musíme však počkat na jaro a léto, protože teď v zimě příroda odpočívá a nabírá síly na období, až bude všechno kvést.“ Přerušila jsem na chvilku povídání. Snad toho nebylo moc, aby mu to zamotalo hlavičku. “No je fajn, že jsi ještě malý, tvoje sestřičky také vyrostou. Budete pak velcí jako my s tatínkem. A všichni ostatní,“ mrkla jsem na něj.
Následně se kolem nás prohnal mírný závan Awarakova pachu. Vesele jsem zavrtěla ocasem a s úsměvem chtěla děti upozornit, že tatínek přišel, ale v našem zorném poli se objevil mnohem dříve, než jsem to stihla. “Všechno v pořádku?“ Zeptala jsem se svého milovaného, zatímco se pozdravil s dětmi. No, pozdravil. Siberia zatím pořád spala jako špalek, až jsem začínala mít obavu, tohle nebylo moc obvyklé. Každopádně teď ji určitě probudí to veselí, které spustil Arminius, který samozřejmě běžel otce přivítat a vyzvídat, kde byl. Mrkla jsem na Kezi, konečně se dočkala, tatínek byl zase s námi.

Pozorovala jsem dcerku. Byla na ní vidět únava, ale nějak se jí nedařilo spát. Aspoň ne prozatím a pořádně. Předtím to byl asi jen chvilkový šlofík, než jsme přišli s Arminiem. Tak jsem doufala, že se jí to podaří o něco později a hlavně kvalitně, aby nabrala dost sil na další dovádění venku. Bylo jasné, že se brzy zase ocitneme venku. Siberka stále spala dost tvrdě, takže ta bude pak řádit asi nejvíce, protože bude odpočatá na maximum, i když jsem věděla, že malým vlčatům stačí i krátký regenerační spánek.
Kezi momentálně zaujal přívěšek na mém krku. Zvědavě si ho prohlížela a očichávala, ale nic na to neříkala. Po chvilce ji to přestalo bavit. Místo toho na mě upřela svůj zrak. Nebyla pořád ještě taková mluvka, jako její sourozenci. Možná se jí nechtělo, možná to zatím nepovažovala za důležité. Je fakt, že její bráška mluví dostatečně i za ni. Pak ale přeci jen se osmělila a vyslovila to krásné dvojslabičné slovo, které mě vždycky hřálo u srdce. A bylo to vlastně poprvé, co jsem slyšela její hlásek. I když byl takový nesmělý jako pípnutí vylekaného ptáčátka. “Šikulka,“ usmála jsem se na ni a olízla jí tvářičku.
Na chvilku jsem se otočila na Arminia, který rejdil čumáčkem v mé srsti, jako by se tam snažil vydloubat nějakou cestičku. Musela jsem se usmívat, jaký to byl mazlík. A mohla jsem se pak je domnívat, jestli mu to vydrží do doby, než vyroste. Vysvětlila jsem mu, že borůvek se bát nemusí, protože jsou ve skutečně maličké. Synek chápavě přitakal a zajímalo ho, co je ještě malé. “Ty jsi malý!“ Štípla jsem ho lehce a škádlivě do zadečku. “I když už jste všichni tři pěkně povyrostli, nebude trvat a budete velcí jako já s tatínkem.“ Dodala jsem s úsměvem. Musela jsem si nejprve pořádně užít toho, že jsou moje děti ještě malé. Mají nás rády, vyhledávají naši společnost, vyměňují si s námi něžnosti. Jakmile z nich budou puberťáci, dalo by se tušit, že už budeme trošku trapní a podobně. Ale třeba také ne. To vše se ukáže časem.
Znovu jsem věnovala pozornost Kezi, která se sháněla i po tatínkovi. “Neboj, Kezi, tatínek přijde brzy. Musí hlídat území a také ho značkovat, aby cizinci věděli, že tady je náš domov a nemůžou si tudy jen tak procházet,“ uklidnila jsem ji. Jen jsem doufala, že Awarak se nevypravil nikam mimo domov. Kromě toho, že v téhle zimě to bylo nebezpečné, s tím jeho nedávným výpadkem by to byl vyloženě hazard. Sice jsem doufala, že podruhé by se mu to v tak krátké době nestalo, ale rozhodně by nebylo dobré riskovat. “Zkus se zatím prospat,“ řekla jsem Kezi ještě, lehce se o ni otřela a olízla jí tvářičku. Další možností by bylo na ni mluvit, aby ji monotónnost mého hlasu uspala. Zpívat jsem asi neuměla, vlastně jsem to snad nikdy nezkoušela. A raději jsem to teď ani zkoušet nechtěla, ještě bych ji vyplašila.
O mou pozornost se znovu hlásil Arminius. Měl plné bříško, prospal se a už tedy na něj šla nezbednost. “Půjdeme ven, ale ještě chvilku musíš vydržet, než se sestřičky prospí a než se vrátí tatínek, aby si vás taky ještě užil,“ řekla jsem mu trpělivě. “Zatím se můžeš ke mně posadit, já ti povím, co všechno tady roste, protože borůvky nejsou jediné,“ mrkla jsem na něj spiklenecky a doufala, že nějakým tím povídáním ho na chvilku zabavím.

Moje povídání už bylo asi moc dlouhé, možná bylo únavné, každopádně Arminius z toho usnul. Spokojeně jsem si oddychla a střídavě pozorovala všechny tři děti, jak klidně spí. Byly tak unavené z toho dovádění! Dovedla jsem si představit, že až sníh sleze a bude toho pod ním tolik k objevování, budou ještě unavenější. I když už budou starší a silnější. Ale hlavně je nebude unavovat brodění se sněhem, ale jen čistě objevování světa a hry. Na to jsem se těšila. Zatím jsem však jen mohla sledovat ještě své malé borůvky. No, snažily se a rostly před očima, ne, že ne. Mé myšlenky na okamžik zaběhly k mým rodičům. Tiše jsem vzdychla. Snad byste na mě byli pyšní. Když jsem se nad tím, byla jsem vlastně první vlčicí, která měla v našem lese dva vrhy mláďat. Sice měl každý jiného otce, ale co už. I to se holt stávalo. Tailla se Stormem také předtím měli jiné partnery. Jen snad spolu vlčata neměli. Znovu jsem si oddychla. Kromě povídání o naší rodině a jaká jsou postavení a funkce ve smečce, či jak se s tatínkem jmenuje, jsem jim pak musela ještě povídat o tom, že mají ještě starší sourozence. Nebyla jsem si však jistá, jestli pochopí, proč mají jiného tatínka. Ale tak to zatím nemuseli chápat, hlavně, aby o tom věděli. Pro případ, že by je snad náhodou potkali. Při té myšlence jsem se trpně zašklebila. Považovala jsem to za skoro vyloučené, ačkoliv mé zbožné přání bylo samozřejmě jiné.
Jako první se probudila Keziah. Pozorovala jsem ji, jak se obratně vymotala z kožešiny, opatrně a tiše našlapovala, aby nevzbudila sestru a se zakňučením se přibatolila ke mně. Zatímco ona do mě dloubla čumáčkem, já jsem ji několika dlouhými tahy jazykem olízla. Hlavu, očka, abych je očistila od ospalků, čumáček, tlapičky. Pak jsem počkala, až se usalaší tam, kde potřebuje. Spokojeně jsem naši tmavší dcerku pozorovala. Zatím toho moc nenamluvila, ale nebylo nutné se znepokojovat. Byla jsem si jistá, že brzy se mezi sourozenci rozmluví. A třeba taky ne, možná bude spíš přemýšlivá než mluvka. Svou pozornost jsem pak věnovala jejímu ocásku. Jak je možné, že jsem si toho dosud nevšimla? Zamračila jsem se na okamžik, ale hned jsem s tím přestala, aby si maličká nemyslela, že se mračím na ni. Vypadal úplně stejně jako mojí matky. Nebo tedy skoro. Ano, stejně černá špička, bílá spodní část, černá vrchní část. Ovšem jestli jsem si dobře pamatovala, v té černé matka neměla bílé chmýří jako Kezi. Ale pro změnu tuhle zase ladilo s jejími drobnými flíčky, které jako sněhové vločky zdobily její zádíčka a stehýnka. Dokonalý vzhled doplňovaly dvě přední bílé tlapičky, uzoučká náprsenka a zajímavá maska v obličeji. Máme to stejně krásné děti, rozněžnila jsem se.
Za chvilku se zase začal vrtět Arminius. Než se úplně probral, samozřejmě jsem věnovala pozornost jeho kožíšku. Jako bych si je neprohlížela milionkrát předtím. Ovšem jeho jsem si asi prohlížela lépe, nic nového jsem jako u Kezi neobjevila. Stejně jsem ale žasla nad tím, jak je příroda mocná a jak si dělá s našimi barvami, co chce. Zatímco dcerky si vybraly společné barvy svých rodičů, synek musel mít něco výjimečného. Tu hnědou jsem mohla považovat za zesvětlené dědictví Daichiho. I když ten byl o dost tmavší, tohle byl spíš odstín mé sestry Tary. Tmavší barvu strýčka měla na kožíšku Niké…
A protože se už probral a začal se po mně shánět, přestala jsem přemýšlet nad barvami a věnovala svou pozornost Arminiovi. Musel mít nějaký divočejší sen, protože byl celý vykulený, zhluboka oddychoval a vyskočil na nohy. “To nic, broučku, jsi v bezpečí. Jen se ti něco zdálo,“ usmála jsem se na syna a promluvila na něj klidným hlasem, abych dodala na pravdivosti slov. Nejspíš si to ale i sám uvědomil, protože se začal uklidňovat. Jen jsem se letmo podívala na Kezi, jestli se nějak toho bratrova výskoku nelekla. Byla však v klidu. A Siberka spala jako zařezaná. To bylo dobré znamení, měla tvrdé spaní, takže ji nevyrušil kdejaký šramot.
Mezitím ke mně přicupital a s hlavičkou zavrtanou v mé srsti začal povídat, o čem se mu zdálo. Obří borůvka, to se podívejme! Až toho mého malého hrdinu vylekala. Usmála jsem se na něj a lehce ho olízla. “Ve skutečnosti jsou borůvky maličké, takže se jich nemusíš bát,“ ujistila jsem ho. Na vysvětlování, jak asi pracuje jeho mysl, když to ani já sama pořádně nevím, nebyl prostor. Holt si naše hlava občas ve snech dělá s věcmi, co se jí zlíbí. Spousta vypadá jinak než ve skutečnosti. Pak ještě dodal, že v tom snu byl také nějaký obrovský šedák. Tak to už jsem se nedivila, že byl takový vylekaný. Znovu jsem ho ujistila, že jsme tu sami, žádní obří vlci ani borůvky tu nejsou, takže se nemá čeho bát.