Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní hvozd

Synek pořád rozumoval nad tím, že by stejně chtěl bratra, i když sestry byly fajn. No jo, ale holt jsem to nemohla ovlivnit. Ani jsem nemohla tušit, kde hledat Aithéra. On ale věděl, kde se nacházíme, respektive kde žijeme, takže kdyby chtěl, mohl by přijít navštívit svou matku. Pokud by tedy chtěl… No… Vlastně jsme se nepohádali, takže důvod nechtít by teoreticky neměl mít… Ovšem jestli je někde mimo území Gallirei, tak je nasnadě, že asi neví, kudy se vrátit, nebo je to moc daleko, nebo má jiné povinnosti… Kdo ví.
Pak už ale Siberka s Arminiem se škádlili, takže jsme je s Awarakem nechali, zatímco Kezi se držela spíš nás a v klidu. Je to přeci jen taková klidná, přemýšlivá, spíš tichá, ale dost bystrá slečna. A zakrátko jsme se konečně ocitli na místě. Až mé srdce zaplesalo. Navíc už bylo pěkně horko, léto už začínalo pracovat na plné obrátky, takže jsme dorazili právě včas na to, abychom si zaplavali. No a případně také ulovili nějaké ryby. Tedy, já bych maximálně něco ulovila, ale jíst je tedy nemusím. Ani Arminius se na ryby moc netvářil.
Siberia se zajímala, jestli se budeme moci osvěžit. Přikývnutím jsem podpořila slova jejich otce, který mě v odpovědi předběhl. “Ano, tatínek má pravdu,“ řekla jsem s úsměvem. Mrkla jsem pak na Awaraka, kterak vstoupil do vody a chvilku číhal na ryby. Vlastně ani nevadilo, že nás nejspíš zbystřily, takže odplavaly někam pryč. Lov jsme si mohli nechat na potom. Mezitím jsme si však mohli užívat dovádění ve vodě, takže jsem neváhala a přihopkala ke svému partnerovi, který mohutně plácnul tlapami do vodní hladiny, až se rozstříkla všude kolem a všechny nás poctivě pokropila. Já jsem do něj pořádně šťouchla, aby za trest upadl do vody celý a byl zmáčený komplet. Samozřejmě jsme byli na mělčině, takže nehrozilo, aby se utopil. Mrkla jsem na děti a doufala, že se k nám připojí.

//Vyhlídka

Zatímco sestry byly chvíli trochu stranou a povídaly si. Respektive Siberka byla celá unešená ze sestřiných křídel, Arminius šel mlčky za mnou. Brzy mě ale doběhl, takže šel vedle mě. Usmála jsem se na něj a vyslechla si, co má na srdci. No, samozřejmě by byl radši, kdyby měl bratra. Na jednu stranu jsem to chápala. A byla to vlastně stejná situace, jako když byl malý Aithér smutný z toho, že je sám na dvě sestry. Já jsem sice měla sestru a dva bratry, ale přeci jen jsem si o něco raději hrála s Arnarmem, protože byl povahově blíž spíš mě. “No, víš, to je něco, co se nedá ovlivnit. Ale i s holkami se dá zažít dobrodrůžo nebo si pořádně zablbnout,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. “Třeba můj bráška Arnarmo si raději hrál se mnou než s bratrem Daichim.“ Zaváhala jsem, jestli mám ještě zmínit fakt, že i tak byl rád ve společnosti Daichiho, protože bratři jsou zkrátka bratři. “Mrzí mě, že tvůj starší nevlastní bratr Aithér je neznámo kde. Určitě byste si spolu rozuměli,“ řekla jsem ještě a zadoufala, že ho nebude chtít jít hledat. To bych taky už nemusela vidět ani jednoho.
To už jsem dorazili na jedno z míst, které bylo na naší cestě k jezeru zajímavé. No, nevěděla jsem jistě, jestli nás čeká ještě něco podobného. Arminius nerozuměl tomu, proč se to nazývá Vyhlídkou, ale vzápětí měl možnost to pochopit. “Tady je výhled na velký kus Gallirei,“ vysvětlila jsem ještě, nicméně to bylo spíš jen tak dodatečné. Nebo spíš zbytečné. Nechala jsem tedy chvíli děti kochat se okolní krajinou a souhlasně přikývla na synovu poznámku, jak to tu hezky voní. Dala jsem jim také dost času na to, aby se po tom namáhavějším výstupu vydýchali, než půjdeme dolů a budeme pokračovat v cestě.
Siberka samozřejmě stále ještě mudrovala nad možností mít křídla. Jako její sestra. Moje vysvětlení se jí zdálo jednoduché a zajímala se, co by také mohla ještě mít. Na to padl návrh na rohy, takže se nejspíš setkala s Norim. Protočila jsem oči. Byla bych raději, kdyby takové bizarní ozdoby neměli, protože já jsem toho nebyla moc příznivcem. Tedy… Možná ta křídla se dala ještě akceptovat, protože to byla možná praktická věc, ale rohy… Nějak jsem si nedovedla představit, k čemu jinému by mohly být, než že by mě na ně někdo nabral, podobně jako tomu bylo u kamzíků nebo jelenů. No hlavně nechtěj parohy, co mají daňci, pomyslela jsem si kysele, když Siberia nakonec usoudila, že si to promyslí, co by chtěla, a dá mi vědět. “Ráda tě doprovodím,“ odpověděla jsem pak nahlas na její poznámku, že bychom se mohly vypravit samy – nejspíš k Smrti… Nebo možná Životu… A olízla jí tvář.
Arminius se zase zajímal, kde by mohl vidět kamzíky z blízka. Tuhle odpověď jsem nechala na Awarakovi, abych nemluvila pořád jenom já. Raději jsem pak pomalu vyrazila zase dolů, abychom mohli pokračovat v cestě. Zatímco Kezi víceméně mlčky vstřebávala zážitek z vyhlídky na Vyhlídce, Armin brebentil a nahlas přemýšlel, jak by to tu jinak pojmenoval. Vzápětí se ale jeho pozornost ubrala jinam. Respektive zpátky: ke kamzíkům. Chtěl by se s některým z nich kamarádit. To tedy byla zajímavá úvaha, nicméně přece se nemůže kamarádit s něčím, co jíme. Určitě by pak měl problém lovit nejen jiné kamzíky, ale i laně nebo daňky. “No, to asi nepůjde, abyste byli kamarádi. Kamzíci se jednak kamarádí mezi sebou a jednak nám vlkům slouží jako potrava,“ začala jsem vysvětlovat. Mrkla jsem na partnera, jestli ještě k tomu něco doplní. Asi by bylo celkem zajímavé a nevšední přátelství – vlk a kamzík.
Každopádně bratrovy pozornosti se přeci jen teď dožadovala Siberia, která teď přiběhla k Arminovi a zajímala se, odkud má své ozdůbky na krku. Usmála jsem se na ni. Určitě tím udělala svému bratříčkovi radost, zatímco Kezi se raději věnovala tichému pozorování okolí. Mezitím jsme prošli les a jakmile se stromy rozestoupily, otevíral se před námi pohled na Velké vlčí jezero. Samozřejmě, ani po těch letech, kdy jsem ho znala, jsem se neubránila příjemnému pocitu u srdce. Tak dlouho jsem tady nebyla!

//VVJ

//Ovocná tůň (přes Borůvku)
/Manipulace Awarakem povolena

Spokojeně jsem kráčela v čele naší menší skupinky. Zrovna začínal nový den. Květiny kolem byly v plném květu – omamně voněly a hrály všemi barvami. Neodolala jsem a čas od času sklonila hlavu, abych k některým přivoněla. Jen mě mrzelo, že jsem neznala názvy všech, abych je mohla děti naučit. No, možná časem by se mohl najít někdo s magií země. Tenkrát jsem chtěla poprosit Sigyho, ale jelikož už byl pryč… Nemohl mě nic už naučit. Neměla jsem ani ponětí, kde bych ho měla hledat. Nu což, nedalo se nic dělat.
Bylo příjemné teplo. Žádný velký žár, který jsem neměla ráda a během kterého bylo chlupaté vlčí tělo schopné leda tak se povalovat ve stínu, případně se ochlazovat v nějakém vodním toku, případně v jezeře. Děti nadšeně poskakovaly kolem, Awarak šel pár krůčků za námi, aby dával pozor, aby se některé z dětí někam nezatoulalo. Kezi ještě před odchodem prozradila, že už lovila myši. Usmála jsem se. “Zajíci jsou trošku větší a hbitější, takže to s nimi bude složitější, ale i taková zkušenost, jako je lov myšek, se ti hodí. Už víš, co budeš muset třeba udělat, než začneš lovit,“ pověděla jsem. Siberia byla překvapená z toho, že její sestra má křídla. Navíc chtěla vědět, jestli je budou mít i oni, protože ona je moc také chtěla. “To nevím, Siberko,“ řekla jsem a zastavila se na vrcholu vyhlídky. Jak byly děti natěšené a rozlítané, ani si nevšimly mírného stoupání. “Ale možná by ses pak mohla domluvit se Smrtí či Životem, zda by ti výměnou za drahokamy, respektive květiny, také poskytli křídla,“ odpověděla jsem zamyšleně dcerce na otázku. “Na druhou stranu, když má křídla Keziah, nechtěla bys něco jiného, abys měla něco svého a originálního?“ Navrhla jsem a mrkla na ni. Byla jsem ráda, že tu mám u sebe všechny tři děti. Byl vážně nejvyšší čas, abychom je něco naučili a ukázali jim nějaké to okolí lesa, protože čas byl neúprosný a oni brzy vyrazí na toulky po vlastní ose. I když jsem samozřejmě doufala, že aspoň ještě nějaký čas zůstanou věrní Borůvkové smečce.
“Tak, děti, tohle místo se jmenuje Vyhlídka,“ oslovila jsem všechny tři ratolesti. Awarak nás tiše došel a s úsměvem čekal, co budu vyprávět. “Odtud je úžasný výhled do širokého okolí.“ Dodala jsem a nechala je, aby se pořádně rozhlédly kolem sebe. Takový výhled na Gallireu se jim jen tak nikde nenaskytne. “Až budete větší, celý tenhle svět zvaný Gallirea můžete prozkoumat,“ dodala jsem ještě a můj milovaný partner jen přikyvoval. “Podívejte, tamhle nahoře jsou kamzíci!“ Upozornil pak na zvěř, která také evidentně neměla žádný strach a v pohodě si hopsala po vrcholcích, jako by se nechumelilo. “Až budete větší, naučíte se kromě laní či daňků lovit i je,“ dodal ještě. Souhlasně jsem přikývla. “Ovšem není to nic jednoduchého, hlavně v tomto terénu.“ Doplnila jsem já. Počkala jsem, jestli budou nějaké doplňující otázky a pomalu jsem pokračovala v cestě. “A tyhle fialové kvítky, ty se jmenují koniklece,“ upozornila jsem děti ještě na krásný fialový koberec, který se rozprostíral kolem. A naštěstí jsem znala název téhle rostlinky.

//Východní hvozd (přes Zrcadlové hory)

Nějaké to škorpení mezi sourozenci ještě proběhlo, ale vypadalo to, že už bude klídek. Tedy aspoň z Arminiusovy strany, protože Kezi se vytočit nenechala. Vlastně ani neměla proč. Takže jsem byla ráda, že se nám to tady uklidnilo, takže bych mohla pomalu navrhnout, abychom vyzvedli Siberii u Baghý a můžeme vyrazit na nějakou společnou procházku.
Zatím ale Armin si všiml, že tady není táta a zjišťoval, kde se nachází. Ohlédla jsem se, protože opravdu před chviličkou stál vedle mě. Všimla jsem si, že stojí opodál a svlažuje si hrdlo. “Tamhle je taťka,“ ukázala jsem čenichem k černobílé postavě. “Zahání žízeň,“ dodala jsem ještě. Zdálo se, že tahle odpověď mu stačila, protože teď už zase věnoval pozornost pomeranči, který zůstal na břehu. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli ho někdy ochutnal, když byl sám s taťkou, ale spíš ne, protože u tůně byl také poprvé. A nikde jinde než na hladině tůně, se pomeranče nevyskytovaly. Byla jsem tedy zvědavá, co řekne na jeho chuť. Kezi měla evidentně štěstí na sladký kus, protože ho v klidu snědla celý. Nebo možná jí nevadilo, pokud byl kyselý. Kdo ví, sama se o tom nezmínila. Arminius si vedl celkem šikovně, měl už přeci jen také pevnější stisk, takže nebylo pro něj zase tak těžké odkousnou kus slupky. Ovšem evidentně měl kyselý kousek, protože se zašklebil, až jsem se musela pousmát. Nakonec to zhodnotil jako nic moc, odkopl ovoce zpátky do vody a zajímal se, jaké jsou druhy pomerančů, pokud nějaké jsou, protože tenhle nebyl dobrý. “Pokud vím, tak druh je jen jeden,“ řekla jsem zamyšleně. “Ale asi jsi měl zrovna smůlu na kyselý. Některé jsou sladké, některé kyselé, nebo dokonce i hořké. Bohužel nevím, jestli se to dá poznat předem,“ osvětlila jsem mu svou drobnou znalost ohledně tohoto ovoce. Víc jsem snad vážně nevěděla, protože zase tak často jsem je nejedla. Byla to jen taková občasná mňamka, přeci jen jsme pořád masožravci.
Pozornost jsem pak věnovala zase Kezi, která se šla podívat na svůj odraz na hladině. Zaujala ji možnost, že by to mohla být její speciální magie. Pak dodala, že se o tom zmiňoval i její otec. “Ano, asi to tak je, ale opravdu mě překvapuje, že se jednak objevila u tak mladé slečny, a jednak že jsi vlastně nebyla s žádostí o křídla u Života nebo Smrti,“ pronesla jsem zamyšleně, zatímco dcerka se všelijak kroutila, aby svůj dar dobře viděla. Měla pravdu, že křídla vypadala jako soví. “Možná porostou s tebou, a tak až dostatečně vyrostou a zesílí, tak tě unesou nad zemí,“ dodala jsem povzbudivě. Kezi vypadala, že jí to nijak nevadí, takže to byla také dobrá zpráva. Asi by bylo dost netradiční, kdyby se u jednoho z vlčích Bohů dožadovala, aby jí ta křídla sebrali, že je nechce. No, těžko říct, co Život, ten by jí možná vyhověl, ale rozhodně Smrt by se jí vysmála. Kezi během mého krátkého uvažování odběhla, sehnala si klacík, který začala okusovat. Vážně bylo načase něco vymyslet, protože se evidentně nudila. Takže jsem samozřejmě přikývla na její otázku, jestli někam půjdeme. To už se k nám přidal i Awarak, který dostatečně zahnal žízeň. “Mohli bychom se vydat k Velkému vlčímu jezeru. Tam bychom mohli zkusit lovit rybky a pak někde v lese zajíce. Už jste docela velcí na to, abyste se to naučili,“ navrhla jsem a mrkla na partnera i děti, co na můj nápad říkají.
Než jsem však stačila ještě zmínit, že dojdu pro Siberiu, abychom byli všichni pohromadě, uslyšela jsem vedle sebe její hlásek. Musela jsem se zastydět, že jsem ji ani neslyšela přicházet, ani jsem necítila, že by se blížila. “Siberko, no konečně jsi za námi přišla,“ usmála jsem se na dceru a lehce jí pocuchala srst na hlavě. Věděla jsem sice už, že Kezi o tyhle projevy náklonnosti moc nestojí, ale zatím jsem ještě neměla zjištěno, jak je na tom Siberia. Sama od sebe se hned nepřitulila, takže jsem to zatím nechtěla přehánět, kdyby to i jí bylo nepříjemné. “Ano, půjdeme prozkoumat okolí lesa, a naučíte se trochu lovit,“ zopakovala jsem jí návrh, který jsem před chvilkou podala. Dcera se evidentně kromě Baghý setkala i s Norim, když se zmiňovala, jestli víme, že vlci mají křídla i rohy. “Někteří ano,“ přikývla jsem. “Naše Alfa křídla má, a teď i tvoje sestra,“ upozornila jsem ji na ten fakt. No, raději by bylo lepší, že si překvapeně bude prohlížet sestru tady a teď. A bylo mi jasné, že nás čeká spousta otázek. Takže jsem se usmála a zavelela: “Tak tedy vyrážíme k jezeru!“

//Vyhlídka (přes les)

Arminius byl v pohodě, ale bylo na něm vidět, že hodně špatně nese, co se mu stalo a že mu ještě musela pomáhat sestra. No, na jednu stranu jsem chápala jeho citlivou chlapskou dušičku, kdy chtěl být nejlepší, nejšikovnější, nejsilnější… Prostě nej ve všem. Na tu druhou jsem byla ráda, že mu sestra v nesnázi pomohla. Nevím, proč jsem váhala, vždyť i když se děti pořád škádlí, tak se mají rády. Povzbudivě jsem na něj mrkla, aby to už hodil za hlavu. Holt to se někdy stávalo, i nám dospělým, když jsme neodhadli situaci. Při tom jsem si vzpomněla na dávného přítele Yonga. To už snad ani nebyla pravda, jak tenkrát běžel směrem ke mně, ale nevychytal to, protože bylo mokro a rozplácl se přede mnou jak dlouhý, tak široký. Ach Yongu, kde je ti dneska asi konec, povzdychla jsem si tiše.
Teď jsem však musela zkoumat dceřina záda, ze kterých se klubala normálně křídla. Nebyla to jen taková malinká pírka, ale už začala vypadat skoro hotová. Arminius se nejdřív tvářil, že ho to nezajímá, ale nakonec se přeci jen přišel podívat. Jenže asi neměl takový smysl pro detail, nebo možná spíš ta křídla nejdřív nebyla vidět, protože je měla těsně u těla. Teď už ale byla o něco lépe vidět. “Myslím tím speciální magii,“ uvedla jsem na pravou míru svou předchozí poznámku o projevu nějakého zvláštního daru. To byla pro mě novinka, nebyla jsem si vědoma, že by se speciální magie projevovala tak brzy. Navíc jsem měla dosud za to, že si takovou magii musí jedinec domluvit se Smrtí. Nebo Životem. Ale vlastně Baghý byla důkazem, toho, že něco takového může dostat, aniž by o něco takového žádala, přeci to sama tenkrát vysvětlovala. “V odrazu vodní hladiny je uvidíš už trošku lépe,“ navrhla jsem dceři, že si může svou novou… hm, dá se tomu vůbec říkat ozdoba? Prohlédnout na hladině. Každopádně mi bylo jasné, že já jí s tímhle nepomůžu, sama jsem křídla neměla, ale naštěstí tu byla Baghý, která jí později může vysvětlit a pomoct naučit se je používat, pokud bude chtít. A bylo mi jasné, že naše chytrá Keziah rozhodně bude chtít umět létat. Ostatně, bylo by asi hloupé, kdyby je nepoužívala, když už je má, přeci jen jí to bude snad k něčemu dobré. Jako hodně dobrá obrana určitě. Nebo také pokud se bude potřebovat rychle přemístit.

Moje vysvětlení ohledně vkusu a líbivosti syna evidentně moc neuspokojil. Samozřejmě měl za to, že co se líbí jemu, musí se líbit všem. “Nu, tak to prostě je,“ řekla jsem, protože už jsem nevěděla, jak jinak to podat. Nebo snad se snažit vysvětlit, proč to tak je. Kdyby se všem líbilo to stejné a všichni měli stejné názory… Pravda, možná by nebyly hádky kvůli právě odlišným názorům, ale…
Raději jsem tedy odvedla pozornost na něco jiného. Nepochybovala jsem o tom, že soutěživý Arminius rozhodně neodmítne možnost porazit v něčem sestru, i když to bylo jen v „lovu“ pomerančů na vodní hladiny. Ale ouha… Nedošlo mi, že syn ještě asi nebyl nikdy ve vodě. Nebo možná byl tak horlivý, že zapomněl na opatrnost. “Ari, zpomal…“ Ani jsem nestihla doříct. Vlastně by mě asi ani nevnímal. Nebo možná mu podklouzly nohy. To už jsem neměla možnost zjistit, protože syn zmizel na okamžik pod vodou a divoce sebou plácal. Naštěstí to bylo poměrně blízko břehu, kde byla mělčina, ale pořád se mu nedařilo se dostat z vody správně ven. Než jsem však stačila zasáhnout, jeho sestřička byla rychlejší. Kezi k němu přiběhla a překvapila mě svou silou, když ze všech sil zabrala a pomohla bratrovi dostat hlavu z pod vody. No vlastně ho vytáhla ven skoro celého, až jsem zůstala na okamžik zírat. Byla sice o trošku menší, ale síly měla dost. Přiskočila jsem k nim a pomohla jí dostat Arminia na břeh, aby se mohl v klidu vzpamatovat. Kezi se pak vesele oklepala, pokropila bratra další várkou vody a doporučila mu, aby se naučil plavat. Na to se spokojeně pustila do svého pomeranče, zatímco ten druhý zatím stále čekal na vodní hladině. “V pořádku?“ Zazubila jsem se na syna. Čumák evidentně naražený neměl, ani jsem nikde jinde neviděla žádné oděrky, takže zranění se však nekonalo. Zaměřila jsem však na chvíli svou pozornost na Kezina záda, ze kterých stále vykukovala malá pírka. Malá, ale tedy o něco větší než před chvílí. Jak byla mokrá a kožíšek se jí splácnul, tak teď trošku víc vynikla. “To vypadá, že se ti objevuje nějaký zvláštní dar,“ řekla jsem zamyšleně k dcerce. Možná, kdyby se teď trochu pootočila, podařilo by se jí pírka zahlédnout lépe, než když byla suchá a schovávala se v srsti.

Napjatě jsem čekala, jak se bude situace dál vyvíjet. Arminius z toho byl evidentně dost rozhozený – měl takovou radost z toho přívěšku, ale sestřin nezájem ho vyhodil ze sedla. S tím asi moc nepočítal. Rozhodně se pak začal ošívat. Evidentně teď hned nevěděl, jak s emocemi naložit, co si vlastně myslet. Bylo to možná trošku chladné, ale na druhou stranu jsem zase Kezi schvalovala to, že nelhala. Prostě jí přívěšek přišel zbytečný a moc ji nenadchnul, tak mu to také řekla. Návrh, aby pak zkusili hledat přívěšek pro sestru, se úplně nakonec nesetkal s úspěchem. Kezi to myslela dobře, když o něj nestála ona, možná by se líbil Siberii, ale evidentně jim to přišlo zbytečné, když tu jejich sestra nebyla. “Byla někde s Alfou Baghý. Pokud nepřijde brzy sama, dojdu pro ni, abychom mohli vyrazit na průzkum okolí,“ odpověděla jsem na otázku Kezi, proč tady její sestra vlastně není. Tak to bychom měli…
I když Kezi přeci jen po chvíli udělala vstřícné gesto, když přeci jen uznala, že přívěšek bratrovi sluší. Doufala jsem, že se přeci jen Arminius trošku uklidní, i když bylo otázkou, jestli bude věřit, že to myslí sestra upřímně, navzdory předchozímu tvrzení. Momentálně však měl namířeno k nám, aby si mohl postěžovat, že se jeho ozdoba sestře nelíbí. “Každý má jiný vkus,“ řekla jsem s úsměvem prostě. “Co se líbí tobě, nemusí se líbit někomu jinému a naopak,“ dodala jsem. Kezi zase nechápala, proč bratr na ni žaluje. Vlastně už byl na tohle docela velký, ale já jsem to rozhodně nechtěla řešit káráním, protože pro to nebyl důvod.
Raději jsem se rozhodla, že než přijde Siberia, nebo pro ni dojdu, na chvíli ty dva zase zabavím. Všimla jsem si dvou pomerančů, co pluly na hladině tůně. Ale jelikož byly daleko od břehu, trošku jsem si pomohla a vytvořila vlnky, které oranžové kulaté ovoce přinesly trošku blíž k nám. “Hele, děti, pomeranče! Kdo je uloví?“ Vybídla jsem syna s dcerkou s úsměvem a doufala, že se malá hra trošku ujme.

Tiše jsem sledovala děti, jak se hašteří. Nebo spíš Arminius se celý rozčiloval, evidentně se mu nelíbilo, jak je jeho sestra lhostejná k ozdobě na krku, ze které on měl takovou radost. Nijak jsem do toho nezasahovala, věděla jsem, že to nemá cenu. Ačkoliv to bylo už dávno, moc dobře jsem si pamatovala rozbroje mezi mnou a mými sourozenci. A také samozřejmě občasné rozbroje mezi Aithérem, ale hlavně Aurorou a Niké. Jen jsem doufala, že Armin neřekne něco, čeho by mohl později litovat – snažil se sestru urazit nějakou hláškou. Ovšem Keziah si zachovávala neuvěřitelně chladnou hlavu, nenechala se za žádnou cenu vyprovokovat. I když v jednu chvíli vypadala, že po něm snad skočí, nakonec se tomu jen zasmála.
Brzy však synek obrátil – to když jeho sestřička se zase věnovala květinám, místo toho, aby pokračovala v hašteření a dohadech. Musela jsem se znovu usmívat; Arminius byl zatím horká hlava, co se docela načuří, když někdo nereaguje tak, jak si představuje on. Ale v jádru je to hodný vlček, který má své sestry rád. Nabídl se totiž, že by jí mohl pomoci vyčmuchat nějaký ten přívěšek. Byla jsem zvědavá, co dcerka odpoví, protože jak už předtím řekla, byl ten jeho přívěšek k ničemu. Ale kdo ví – třeba vypadá jen tak obyčejně a je na ozdobu, jako ten můj, a třeba je nějaký kouzelný, ukrývající nějakou speciální magii, nebo nějakou dovednost, kterou bude ovládat majitel toho přívěšku. Na to jsme si ale museli počkat, jestli se to někdy ukáže. Nakonec se Kezi rozhodla, že by spolu mohli najít něco pro Siberii. To měla docela dobrý nápad, když už ona sama neměla zájem o nějaké ozdoby na krku… Vlastně jsem ani nevěděla, jestli už Siberia bratrovu ozdobu viděla, byla snad ještě ve společnosti Baghý. Asi bych pro ni měla zajít, abychom mohli vyrazit na tu procházku, pomyslela jsem si.
Trochu znepokojeně jsem pak sledovala Keziah, jak se celá kroutí. Objevila se tu další pírka, ale ta neodlétla od jejího těla tak, jako ta předchozí. Nebyla úplně dobře vidět, protože byla drobná a skoro se v její černé srsti ztrácela, protože byla také černé barvy, ale jak se kroutila, v některých úhlech byla malá pírka zřetelná. Zamračila jsem se. Naší malé slečně evidentně ze zad začínala vyrůstat křídla – podobně, jako měla Baghý, i když tahle byla malá – nejspíš proto, že ona sama je ještě malá a křídla porostou s ní. Protočila jsem oči. Tak Arminius bude mít na krku přívěšky, jeho sestra křídla – to tentokrát bude snad závidět on jí, zamrmlala jsem nespokojeně v duchu. Pohlédla jsem na Awaraka, jestli si toho také všiml a co na to říká. Než jsem však stačila ještě Kezi odchytit, abych si ji prohlédla, evidentně ji přestalo zajímat, co se jí děje na těle, protože vybídla brášku, aby se pustili do hledání ozdoby na krku pro sestru.

Ze své ozdoby měl synek samozřejmě ohromnou radost. A potěšilo ho, že jsem si toho všimla i já. Samozřejmě jsem ho nemohla zklamat. Takže jsem přívěšek pochválila a zajímala se. Potvrdil mi, že ho našel mezi stromy, načež mu tatínek řekl, že si ho může nechat, když ho nikdo nehledá. Souhlasně jsem s úsměvem přikývla. Tak jsme byli s ozdobou kolem krku teď tři. Ale co, na tom přeci nezáleželo. Ale aspoň Awarak byl díky svému červenému šátku nepřehlédnutelný. “Sluší ti,“ ujistila jsem ho a nepřestávala se usmívat.
Samozřejmě pak musel letět k sestřičce, která se o něj zatím moc nezajímala, raději očichávala květiny. Docela mě překvapilo, jak tiše zavrčela, když u ní byl příliš blízko. Potvrzovalo to moji teorii, že být příliš blízko, mazlit se s ní proti její vůli, není moc dobré řešení. Takže jsem se učila, že raději to budu nechávat čistě na ní – když se bude chtít pomazlit nebo přitulit, přijde si sama říct. No co už, každé z vlčat bylo prostě jiné. Pochopitelně to však neznamená, že bych některé z nich měla mít radši méně než ostatní. Měla jsem ráda všechny stejně.
Ovšem ačkoliv měl Arminius radost ze své ozdoby a čekal, že mu sestra bude závidět, to se trošku přepočítal. Kezi z toho vůbec nebyla tak odvařená. Takže jsem čekala, jestli se Arminius urazí a bude se chlubit zase mně. Zamyšleně jsem však pozorovala černá peříčka, která se objevila kolem dcerky, když se rozzlobila. A tohle bylo zase co? Bedlivě jsem se rozhlížela kolem, ale žádný pták se tu samozřejmě nevyskytoval. Aspoň ne v naší blízkosti, takže to muselo souviset s Kezi. Že by už ukrývala nějakou speciální magii, která se právě malinko projevila? Naklonila jsem hlavu na stranu. To snad také bylo jediné logické vysvětlení.

Takovou reakci jsem tedy nečekala. Na vybídnutí, aby si Kezi zkusla očichat květiny, které tu jsou, se malá rozeběhla rychlostí rakety a zuřivě zabořovala svůj čumáček do každého kvítku. S širokým úsměvem jsem ji pozorovala. No jo, mohlo mě přeci napadnout, že po té dlouhé přednášce to bude chtít zase nějakou akci, protože předchozí lovení pomeranče a hraní si s vodními koulemi bylo přeci jen poněkud krátké. Takže o důvod víc se pomalu vypravit na nějakou tu procházku po okolí a vyzkoušet si i třeba lov myšek. Nebo možná už zajíců. Jak jsem si právě uvědomila, dětem bylo už půl roku. Tiše jsem si povzdychla. Tak to uteklo!
Než jsem se nadála, přiřítil se ke mně můj černobílý medvědí partner a s pozdravem mi olízl čenich. V první chvíli jsem se na něj dívala poněkud překvapeně, ani jsem jeho pach nezaznamenala, natož abych ho snad slyšela. Měla bych se stydět, ale zase jsem byla tak ponořená do myšlenky, jak ten čas utíká, že jsem nevnímala okolní svět. “Zdravím tě, můj milovaný,“ usmála jsem se na něj a lehce se o něj otřela bokem. Kezi se moc nelíbilo, že jí tatínek rozcuchal kožíšek, ale nic na to neřekla. Chvilku jsem ji po očku sledovala, jestli se k němu přivine, nebo tak. No, nejspíš až o takové něžnosti moc nestála.
Zato její bratr se s křikem přiřítil jako velká voda. Ten se přehlédnout ani nepřeslechnout nedal. Zastavil se až nárazem do mého tělo. Trochu jsem zavrávorala, už měl také přeci jen nějakou váhu, ale nebylo to zatím tak drastické. V zimě pak budou už mít rok a budou ještě vyšší, Arminius určitě také mohutnější. “Ahoj, zlatíčko,“ olízla jsem synovi tvář a pocuchala mu kožíšek na hlavě. Pak jsem si všimla, že se mu něco houpe kolem krčku. “Ale, ale, copak to tu máme? To jsi našel?“ Zajímala jsem se zvědavě s úsměvem. Mrkla jsem přitom na Kezi, jestli se také bude zajímat o bratrovu ozdobu, nebo si raději bude dál všímat květinek, případně svého otce.

Zmínka o tom, že by se tu snad někdy mohli její starší sourozenci ukázat, Kezi evidentně potěšila. No, tak mně by to udělalo radost nehoráznou! Ale moc jsem tomu šancí raději nedávala, abych nebyla zklamaná, jako už tolikrát. Holt nezbývalo než se smířit s tím, že mají své životy, ostatně jako tomu bylo u mě a mých sourozenců. Vlastně jsem byla už takový inventář Borůvkového lesa, nebýt toho, že matka tenkrát smečku rozpustila, místo aby ji svěřila Stormovi, případně někomu jinému, bych snad ani neměla žádnou epizodu coby tulačka a pak členka Smrkové smečky. Raději jsem už ale nad tím nepřemýšlela, bylo nutné žít především přítomností a užívat si, že moje mladší děti jsou stále ještě tady s námi.
Také moje uklidňující poznámka, aby neměla strach, že to uteče rychle, než vyroste a projeví se její magie, dopadla na úrodnou půdu. Nebo alespoň neměla Kezi tendence se dohadovat nebo fňukat, že by to chtěla mít za sebou hned. Na jednu stranu bych ji chápala, byla jsem také taková, na tu druhou by se s tím musela tak jako tak smířit. Protože nic jiného se s tím dělat nedalo. Dokonce byla i spokojená s tím, že vrozenou magii má předem určenou. Nemusela klesat na mysli, když jsem jí vysvětlila, že může pak díky Životu a Smrti ovládat všechny, nebo jen ty, které bude sama chtít. Takže tohle bychom měli také za sebou a v pohodě.
“Ano, většina květin má sladkou vůni,“ ujistila jsem dceru s úsměvem. Ohlédla jsem se na malý palouček kolem tůně. “Můžeme to jít hned vyzkoušet,“ vybídla jsem ji a rozběhla se směrem k rozkvetlému travnatému koberci, který byl posetý všelijakými kvítky, které byly v široké paletě barev.
Malá vsuvka o tom, že náš les má svou vlastní magii, byla evidentně také zajímavá. No, těžko říct, zda se dá v téhle souvislosti mluvit vyloženě o magii, těžko říct, ale rozhodně to bylo pro nás to správné malé kouzlo, které nám pomáhala chránit les před vetřelci, ačkoliv já sama jsem to nikdy nepotřebovala, vlastně jsme byli docela chráněni. Pokud jsem nepočítala tenkrát toho obřího bobra, nebo co to bylo. Vlastně jen jednou jsem potřebovala zmást nějaké vetřelce, použila jsem tehdy magii. I když jsem ji tehdy neuměla ovládat moc, pomohla mi dost.
“Tahle magie chrání každého člena smečky, od malých vlčat po dospělé,“ mrkla jsem na Kezi. “Takže když budeš v nebezpečí, pronikne sem nějaký vetřelec, stačí jen tiše poprosit les a on už ti svou vůní pomůže,“ mrkla jsem na Kezi.

Výklad o starších sourozencích snad byl pro malou Kezi pochopitelný. Asi jsem se nemusela bát, ono to ve skutečnosti nebylo tak složité, zkrátka jsem nemohla vědět, kde je hledat. Na druhou stranu bych mohla také strávit celý život tím, že bych se o to snažila a třeba by se mi to nemuselo ani povést. Kdo ví, jak byl velký svět mimo Gallieru. Ale Kezi byla také bystrá a chápavá, takže podle všeho moje vysvětlení bylo v pořádku. Jen jsem tedy přikývla. “Třeba se tu někdy ukážou,“ vyslovila jsem nahlas své přání, které mi spíš ale připadalo jako utopie. Ovšem naděje umírá poslední, že. Nedělala jsem si až také iluze, že by dorazili všichni tři, ale aspoň jeden z nich…
Raději jsem tedy svou pozornost věnovala výkladu magií. Kezi pozorně poslouchala. Měla pravdu v tom, že jich je hodně. Vlastně ani já jsem všechny neovládala, ale to mi nevadilo. Co jsem chtěla, to jsem dostala a zatím mi to tak nějak stačilo. Zase tak často je naštěstí nepoužívám, takže… Možná jsem spíš potřebovala nějaký ten trénink na ostatní magie, vodu a vzduch jsem uměla ovládat dostatečně. Nebo možná perfektně, nač být skromná, že. “Magie se většinou projeví, až budeš dospělá,“ odpověděla jsem na její otázku. “Ale neboj, ono to uteče rychle,“ řekla jsem povzbudivě. Věděla jsem, že by nejraději měla nějakou už teď. “Svou vrozenou si vybrat nemůžeš, ta je prostě dána,“ dodala jsem ještě. Těžko říct, zda jsem ji uklidnila nebo ne. Aspoň jí to ušetří rozhodování, které by musela udělat, kdyby si měla vybrat, kterou magii chce mít jako vrozenou. “Ale pak klidně můžeš mít díky Smrti a Životu všechny další,“ dodala jsem povzbudivě.
O speciálních magiích se jí zřejmě už zmínil Awarak, minimálně zmínil tu svou zvláštnost se sovou, takže jsem přikývla. Vlastně příkladem byla i Baghý, ale ona a její křídla, to byla trochu výjimka, ona se o ně u Života neprosila. Tím jsem ji raději nechtěla znepokojovat, že by se mohlo u ní objevit něco, co nechce.
“Drahokamy jsou vzácné blyštivé kamínky, které není moc snadné najít,“ začala jsem povídat. Vlastně už jsem si moc nepamatovala, kdy jsem naposledy nějaký našla já, ale vlastně jsem o to ani nijak extra neusilovala. “Ale třeba Život, ten má rád květiny a ty najdeš snáz,“ řekla jsem povzbudivě. “A pak ještě existuje jedna speciální magie, která pomáhá chránit les, protože je s ním spjatá,“ pustila jsem se do snad zajímavého povídání. Nebyla to kdovíjak složitá kouzla, ale třeba by ji to mohlo zaujmout. “Vlastně je to díky borůvkám a jejich sladké omamné vůni, která zmate vetřelce tak, že jim z toho může být tak špatně, že už nejsou schopni fungovat a páchat zlo,“ řekla jsem spiklenecky. “Ovšem ty se bát nemusíš, my jsme od malička na tu vůni zvyklí, takže nám to ani nepřijde. Ovocně nám ostatně voní i kožíšek, takže když potkáš venku nějakého neznámého a ucítíš sladkou vůni, jakou máme my, tak to s velkou pravděpodobností bude člen naší smečky,“ ukončila jsem zatím povídání na téma magie naší smečky.

Ačkoliv se mi zdálo, že Kezi by nejraději vyrazila k vodopádům hned, nakonec souhlasila s tím, že vyrazíme někam všichni společně. Ale možná bych ji přeci jen mohla vzít někam jen kousek za hranice lesa, jen my dvě. No, nebo kdyby s námi šla aspoň Siberia, abychom měly jen takovou dámskou průzkumní akci. Nicméně to muselo chvilku počkat, nejdřív jsem musela zjistit, jestli je ještě s Baghý, nebo se vrátila k otci. Nebo se seznámila s někým dalším a tráví s ním svůj čas. Ostatně to také byla důležitá věc v jejich socializaci – kontakt s ostatními členy smečky.
Povídání o mých rodičích a starších dětech bylo trošku… Ne náročnější, naučila jsem se už moc nedávat najevo emoce, ale nemohla jsem popřít, že je mi to líto. Jak se naše rodina rozpadla. To pro mě bylo prostě vždycky nejvíc. Jak jsem si jako malá nikdy nepřipouštěla, že by snad rodiče nebyli spolu a nevedli tuhle smečku. Tak snad ani žádné vlče neuvažuje. Všechno je zalité sluncem, ale později jsem zjistila, že tomu tak zkrátka není. A co jsem si tak pamatovala, žádný z těch vztahů, které tady vzešly, nevydržely. Stejně jako rodiče, matčina sestra Stella se Stormem, Tailla a… Malko? Už jsem si ani některá jména nevybavovala.
Takže k dceřině poznámce, že je škoda, že nevím, kde je moje maminka a její babička, jsem se jen usmála. Stejně tak jsem ani nevěděla o svém otci. Následovalo tedy vysvětlování, že má vlastně Kezi a její bratr se sestrou, kteří se narodili spolu v jednom vrhu, také starší sourozence. I když jejich tatínek je někdo jiný. Maminku mají stejnou. Kezi správně zajímalo, proč je nenajdu. Lehce jsem se usmála a švihla ocasem. “To bohužel není tak jednoduché. Pokud se rozhodli stát tuláky, kdo ví, kam je jejich toulavé tlapky zavedly. Nebo pokud se dali k jiné smečce… Nedali o sobě vědět. Já nevím, kde je jejich nový domov, ale oni vědí, kde je jejich rodný domov a vždycky tu zůstane, takže oni vědí, že mě tu najdou a můžou přijít oni za mnou,“ pustila jsem se do vysvětlování. Sice bych mohla obcházet smečky jednu po druhé a ptát se, jestli tam není některé z mých dětí, ale bylo to svým způsobem… Ponižující? Hledat a doprošovat se, aby měli vůbec zájem se potkat se svou stárnoucí matkou. To byla stejná situace jako s mými sourozenci, taky jsem neměla ponětí, kam se vlastně všichni poděli. Ale předpokládala jsem, že nikdo nezůstal na Galliree. A mohla jsem jen doufat, že třeba tahle tři moje štěstíčka, pokud nezůstanou v Borůvkové smečce, se aspoň čas od času zastaví na návštěvě, abychom s jejich otcem věděli, že jsou v pořádku, živí a zdraví. A třeba mají také svou vlastní rodinu…
Raději jsem se pak věnovala malému procvičování magií. To, jakou bude mít vrozenou Kezi a její sourozenci, bylo zatím tajemstvím. Takže jsem nabídla, že může zdědit vodu po mně. Ovšem nezůstalo jen u toho, musela jsem se vytasit s tím, co ji ještě může potkat. Takže jsem se musela zamyslet, abych na žádnou nezapomněla. Problém byl, že jsem neměla ponětí, jaká vlastně byla ta Awarakova, abychom věděly, co může zdědit po otci. Nějaké náznaky tu sice byly, ale… Přímá odpověď na otázku nepřišla. “Z těch základních živlů to může být ještě země, oheň a vzduch,“ začala jsem vypočítávat. “Ten měl jako vrozený můj tatínek Angelus. Byl stejně bílý jako já, jen jeho oči byly o trochu světlejší než moje,“ doplnila jsem ještě takovou zajímavost. “Pak to byla… iluze, myšlenky a předměty. Pak také emoce, počasí, elektřina, neviditelnost… To je asi vše,“ přemýšlela jsem, jestli ještě vím o nějaké další. Ale kdo ví, co všechno se změnilo. “A pak také existuje možnost mít takovou magii, kterou nikdo jiný neovládá. Jen ty. Ale s tím ti pomůže jen mocná Smrt. Když jí zaplatíš blyštivými kamínky, které má tak ráda, třeba tě nějakou naučí. Ale na to máš ještě čas,“ dodala jsem rychle a mrkla na ni. Aby se hned teď nechtěla sebrat a pelášit za tou proradnou mrchou. “Vlastně ona ti pomůže získat i další magie, které bys chtěla mít a které jsem teď zmínila… Ona nebo její bratr Život,“ pokračovala jsem zamyšleně a doufala, že se dcera raději bude ptát na milého Života než proradnou Smrt. Tedy pokud už něco neprobrala se svým otcem.

Doufala jsem, že ten můj výklad o vodních tocích a plochách není moc nudný nebo náročný, ale Kezi bedlivě poslouchala, chápavě přikyvovala. Tak snad jsem to zvládla a nezamotala jí hlavičku. Evidentně ji ale nejvíc zaujal pojem vodopádů. Samozřejmě už by se nejraději hned vypravila se na nějaký podívat. Jasně, názorná ukázka byla rozhodně lepší než nějaké povídání. Usmála jsem se na ni. “Určitě se můžeme jít později podívat,“ řekla jsem souhlasně. “A vezmeme s sebou i tatínka, Siberii a Arminia, aby se také podívali, aby jim nebylo líto, že vodopád neviděli, co ty na to?“ Navrhla jsem a spiklenecky na ni mrkla. Navíc už byl také čas, aby se mrňousci podívali za hranice lesa. Sice to nemuselo být nikam daleko, ale něco pro začátek jsme vybrat museli.
Také pomeranč mou dcerku zaujal. Ale nebylo se co divit, mé děti jsou prostě správně zvídavé. Takže jsem ani nebyla překvapená, když se ta malá šikulka rozhodla ho hned ochutnat. Napjatě jsem sledovala, jak se na to bude tvářit. Zpočátku asi nic moc, to než se prokousla přes slupku k sladké dužině. Pak se její výraz změnil, takže se mi docela ulevilo, protože pomeranč byl z těch sladkých. Věděla jsem, že můžou být i kyselé, ale to se naštěstí teď nekonalo. Jen jsem se usmála zkomolině slova pomeranč, kterou vymyslela. To jsme mohli zavést jako nový slovníček. Nicméně být tu mandarinka, asi by si také trošku zamotala jazýček. “Děkuji,“ usmála jsem se na Kezi, když mi zbytek pomeranče přenechala a trochu té sladké šťavnaté dužiny jsem poslala do svého břicha. Už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy pomeranč jedla.
Krátká zmínka o mé matce sice Keziah zaujala, ale musela jsem ji zklamat. “To bohužel nevím, kde moje maminka teď je. Ani kde je můj tatínek,“ řekla jsem klidným hlasem, abych ji nerozhodila tím, že je mi z toho trošku smutno. A raději jsem ani nechtěla mluvit o tom, že nevím, jestli vůbec jsou ještě naživu, protože to by bylo asi složitější a ne moc příjemné vysvětlování. Raději jsem trošku téma změnila, zatím o tom věděl jen Arminius, takže i Keziah se teď měla dozvědět o svých starších sourozencích. “Naposledy jsem ji viděla před několika lety, když se mi narodila první vlčata,“ řekla jsem a posadila se do trávy na břehu. “Víš, já už jsem jednou vlčátka měla, ale s někým jiným než s tvým tatínkem. Ten vlk byl dřív mým partnerem, ale jakmile naše děti vyrostly, někam odešel,“ pokračovala jsem a dbala na to, aby můj hlas byl nikterak nezabarvený, aby zněl neutrálně. “Máte tedy starší nevlastní sourozence – také se mi narodily dvě dcerky – Aurora a Niké, a syn se jmenuje Aithér. Ale nevím, kde všichni jsou,“ řekla jsem a tiše si povzdychla. “Jestli žijí v nějakých jiných smečkách, nebo se toulají… Nu, třeba se ti někdy poštěstí někoho z nich potkat,“ uzavřela jsem s úsměvem. Jména byla celkem jednoduchá, takže snad by si vzpomněla, kdyby některé z nich slyšela, že jsem ho právě jmenovala jako sourozence. Nebo by k tomu došli při rozhovoru, určitě by přišla řeč na to, odkud pochází.
Abych trošku procvičila magii a – přiznej si to – taky zamachrovala, vytvořila jsem z vody dvě koule. No také to byla věc, se kterou si Kezi mohla chvíli hrát. Do jedné koule plácla a rozpadla se. To se mi asi moc nepovedlo, původně měla pořádně držet tvar. Ale ta druhá se nerozpadla, když se lehce dotkla svým růžovým jazýčkem povrchu. Zahřálo mě u srdíčka, když mě pochválila. “Kdo ví, třeba také jednou budeš ovládat vodu,“ dodala jsem a vesele se usmála. “Je to dost užitečná věc. Třeba když jsi na místě, kde neprší, nebo dlouho nepršelo a ty máš žízeň – můžeš si pak pomocí magie vytvořit kaluž, ze které se napiješ,“ vysvětlila jsem jednu z dalších věcí, které s touhle magií může umět. “Ale každá magie je určitě něčím užitečná,“ řekla jsem ještě. Protože se začínalo stmívat a jaro bylo na samém počátku, mírně se také ochladilo. Zima by nám nebyla, ale přesto jsem neodolala a za několik okamžiků se do našich kožíšků opřel teplý vánek. Tenhle jednoduchý trik se mi hodil, abychom si v případě nutnosti vysušili zmoklé kožichy po dešti, nebo pokud jsme se byli koupat, abychom rychleji uschli. A jelikož jsem si neuměla rozdělat ohýnek, tohle byla dostatečně vhodná náhrada.

Těšilo mě, že se Kezi rozpovídala. Tedy alespoň do té míry, že mohla klást otázky, předtím byla docela nemluvka. Ale určitě ji rozmluvil hlavně tatínek, se kterým měla předtím také důležitou debatu, kdy se učila novým věcem. Nyní se zajímala, proč tohle není jen voda, ale říká se tomu tůň. “Voda je to, co se nachází v té prohlubni. A protože těch je spousta různých velikostí a tvarů, každá má jiný název,“ začala jsem vysvětlovat a dávala si pozor, aby to nebylo nikterak složité. “Tyhle menší jsou tůně. Pak jsou ještě mnohem větší, těm se říká jezero. Jedno takové je nedaleko lesa, takže se tam můžeme později podívat. V jezerech a tůních voda stojí. Díky tomu při velké zimě pak zamrzá, respektive se vytvoří na hladině ledová krusta, pod ní je voda stále kapalná. A když je zima tak velká, jako byla tahle poslední, tak je ta krusta dost silná na to, aby po ní mohli vlci chodit,“ pokračovala jsem. Na chvíli mě napadlo, že je vlastně škoda, že jsme nevzali děti, aby se zkoušeli pořádně klouzat na ledu, ale tehdy byli ještě docela malí. Nicméně následující zimu si to už budou moci užít naplno.
“Pak jsou dlouhá a úzká koryta, kterými voda protéká. Takové slabší proudy vody a užší koryta, kde voda teče zvolna, jsou potoky. A větší, kde protéká vody více, jsou řeky. Těch na území Gallirei najdeš spoustu. Nedaleko lesa je třeba Mahtae,“ zarazila jsem se, protože žádnou další jsem si hned nevybavila. Kromě Tenebrae, ale ta byla dost na jihu, tak jsem dceři nechtěla motat hlavičku spoustou názvů, stejně by si je asi všechny nezapamatovala.
Raději jsem zatím téma voda a vodní toky uzavřela. To by mohlo pro začátek stačit. I když ještě mě napadla jedna věc. “Pak existují vodopády nebo kaskády. To když proud vody stéká z velké výšky, když se třeba změní terén, jako ve skalách nebo tak. Samozřejmě všechna voda zůstává v tom korytě, občas tedy někdy vystříkne i trochu vody mimo. Vodopády jsou krásné a zurčení vody někdy až ohlušující, ale… Pro mě nesmírně uklidňující,“ dodala jsem. Nevěděla jsem, jestli tomu dcerka bude rozumět. No, každopádně mi bylo jasné, že když je pak uvidí na vlastní oči, udělá si názor sama. V tom ale Keziinu pozornost zaujal malý kulatý předmět, který se pohupoval na hladině. Usmála jsem se. “To je pomeranč,“ vysvětlila jsem název oranžového ovoce. “Čas od času, hlavně přes jaro a léto, se na hladině objevuje různé ovoce. Kromě pomerančů třeba jablka nebo dokonce melouny, to je taková velká zelená koule, která když se rozbije, má velmi šťavnatou a sladkou dužinu. Nikdo neví, odkud se to ovoce bere, prostě se tu objeví. Nejsou tu žádné stromy, ze kterých by padaly. Možná nějaký lesní skřítek, kdo ví. Každopádně je to taková záhada, dalo by se říct,“ vysvětlila jsem s úsměvem. “Proto se této tůni říká Ovocná. Ovoce je dobrý doplněk stravy, nebo zrovna nemáš chuť na maso,“ dodala jsem ještě a čenichem strčila do pomeranče a poslala ho směrem ke Kezi, jestli ho zkusí ulovit.
Po chvilce se Kezi zajímala o mou magii. “Ano, tatínek má pravdu. Mou vrozenou magií je voda a podle toho mám i zbarvené oči. Stejně jako to měla moje maminka, tvoje babička Hotaru.“ Řekla jsem a na chvilku se rozhlédla po klidném tichém okolí. “Každá magie je něčím užitečná. Voda je především velice důležitá pro život nás vlků i okolní přírody.“ Zapovídala jsem se zamyšleně. “A když jsi pak hodně šikovná a magii ovládáš dobře, můžeš si s ní i hrát,“ zazubila jsem se a bez nutnosti velkého vynaložení energie se vedle Keziah objevily dvě koule z vody, které byly stejně velké jako pomeranč a které sváděly ke hře, jako zmiňované ovoce.