Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčí taťka působil docela sympaticky, takže mě napadlo, že za jiných okolností bychom se možná mohli dát do řeči, případně se i seznámit, ale teď tomu bylo tak, že přišel vyzvednout svou dcerku a mířili rychle domů. Malá se neměla moc k tomu, aby mi odpověděla, nebo vůbec nějak reagovala. Neměla jsem jí to za zlé, možná se jen nechtěla vybavovat s cizinci. Nebo možná to neměla ani dovolené, byť už byla odrostlejší a měla tu svého otce. Tak či onak, rozloučili jsme se s nimi a mohli jsme se věnovat tomu, k čemu jsme se původně odhodlali – trošku se provětrat a osvěžit.
Vypravili jsme se beze slova k Ovocné tůni. Lehce jsem se zachtěla chladem, kdy se do mě opřel chladný vítr. Měla jsem sice už docela slušný kožíšek, ale tenhle závan byl pěkně nepříjemný. Tiše jsem pak pokračovala dál, než jsme konečně dorazili na místo.

// Tůň

Cizinec nám hned vysvětlil, že přišel pro svou dcerku. Nejspíš si tu hrála s vlčaty od Baghý, kývnutím jsem dala sice najevo, jakože si tu mohla s někým hrát. Bylo možné, že lítali někde po lese nebo bylo možná i v úkrytu. Tohle jsme přeci jen trošku tolerovali, že si malá vlčata hrála s kamarády odjinud, určitě ale o tom věděl minimálně někdo z dospělých. A jelikož byla Baghý v lese, určitě měla přehled, že se tu vyskytuje nějaké cizí vlče, které se s jejími dětmi, nebo aspoň jedním z nich zná. Ostatně to se ukázalo hned vzápětí, kdy z úkrytu přiběhla Háti, ale moc dlouho se nezdržela, rychle se rozloučila a už zase pádila zpátky. Zazubila jsem se. Vzala to pěkně hopem.
V tom jsem se na okamžik zarazila, když jsem ucítila v břiše pohyb. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jenom zdálo. Zakrátko se však ten pohyb opakoval a byl už o něco výraznější. V duchu jsem zajásala. Povedlo se! Musela jsem se však krotit, přece nezačnu tady hned nahlas jásat a hlásit svému partnerovi, že jsem cítila pohyb maličkých. To jsem asi musela vypadat i o něco mohutnější, mít větší břicho, ale jelikož jsme k tůni nedošli, sama sebe jsem pochopitelně neviděla. No, ale nějak jsem nevěděla, jak dál. Naštěstí se cizinec nechtěl nikterak zdržovat, takže už zbývalo jen počkat, až odejdou, abych měla jistotu. “Tak se za svou kamarádkou určitě zase někdy zastav,“ řekla jsem malé slečně s úsměvem a mrkla jsem na ni. Vlastně to bylo asi zbytečné, ale chtěla jsem dát najevo, že nemáme nic proti tomu, aby se tu zase někdy ukázala. Hlavně, aby o tom věděli její rodiče, nebo aspoň jeden z nich, aby ji nehledali po všech čertech, a aby o tom věděl někdo z nás. Další úsměv jsem věnovala jejímu otci, možná by nebylo špatné se s ním seznámit, už jsem si ani nepamatovala, kdy jsem naposledy poznala někoho nového a nebyl to člen smečky, nicméně teď jsem byla celá netrpělivá, abych mohla Awarakovi sdělit, co se mi před chvilkou stalo.

Když jsme se ocitli mimo úkryt, odevšad na mne dýchl podzim. No jo, už se tomu nedalo bránit. Bylo sice zrovna hezky, mezi korunami stromů, které už pomalu shazovaly své listí, prosvítalo příjemné sluníčko. Vítr vál jen jemný, zatím žádný takový otravný studený fičák. Pohlédla jsem na koberec z listí, který byl všude kolem. Na jednu stranu jsem se těšila, až si v hromadě listí budou hrát naši maličcí. Jen jestli ještě nebude už halda sněhu, až porodím. Takže budou mít aspoň zábavu v podobě bílé nadílky, ale jen na chvíli, protože budou na světě jen krátce a nebudou mít ještě hustou srst, která by je chránila před chladem a promočením až na kost. No, takže jsem se zase uklidnila v plánování toho, co nás čeká a nečeká, co budu moci dětem dovolit…
Zaslechla jsem krátké zavytí, které ale nepatřilo žádnému ze členů smečky. Znělo to poněkud nejistě. Mrkla jsem na Awaraka. “Asi máme návštěvu,“ poznamenala jsem a vydala se směrem k hranicím, odkud se hlas linul. Když jsme byli na dohled, začala jsem v paměti pátrat, jestli toho vlka odněkud znám. Jelikož měl ale zajímavý znak na čele, zdobily ho náramky a náhrdelníky, a jako by toho nebylo málo, když proniklo sluneční světlo, jeho srst jako by se třpytila, byla jsem si jistá, že bych si ho pamatovala. Aspoň podle vidění. Vzápětí jsem si všimla, že kolem nějak hopká mladá vlčí slečna, která mu byla barvou srsti podobná. Věkově bych ji ale tipla o něco mladší, než byli mladí od Baghý. Že by to byla její kamarádka a tatínek si ji přišel vyzvednout? Napadlo mě.
Šla jsem vzpřímeně, aby bylo poznat, že jsem v hierarchii výše postavená, ale uvolněně a nebyla jsem naježená. Jen pro všechny případy ve střehu. “Ahoj, nacházíte se na území Borůvkové smečky,“ řekla jsem na úvod vlídným, ale pevným hlasem. “Hledáte někoho?“ Zajímala jsem se pro případ, že by se moje domněnka potvrdila. Nevěděla jsem, jestli to vlče už tu bylo, takže si to táta vyzvedl, nebo naopak ho sem vede na návštěvu. Ale spíš bych tipla variantu číslo jedna vzhledem k tomu, že se k němu předtím mazlivě tulila. Usmála jsem se na důkaz, že je neberu jako vetřelce a všechno se bude řešit v klidu. Navíc ti dva nevoněli jako tuláci. Jemně jsem kolem nich cítila mechovou vůni.

Návrh, který jsem podala já, se Awarakovi líbil. Spokojeně jsem se usmála. Tak to bychom měli, aspoň dvě jména pro dvě děti. Ale můj milý za chvilku začal chytat paniku. Co když to budou dva kluci, nebo dvě holky. A kdy vlastně poznám, že se zadařilo. Musela jsem ho se smíchem zarazit. “Hlavně zachovej klid, drahý, nebo si uženeš infarkt,“ varovala jsem ho. “A já tě potřebuji živého a zdravého,“ dodala jsem, olízla mu tvář a trošku změnila polohu, abych ulevila už přeleženým svalům. “Rozhodně se nemusíš bát, zvládneme vymyslet i další jména, až se narodí,“ pokračovala jsem uklidňujícím hlasem. Bylo roztomilé, jak to prožíval a bylo jasné, že se s blížícím se porodem bude ještě poplašenější, ale byla jsem si jistá, že se rychle dokáže zklidnit, nepanikařit a zachovat chladnou hlavu. “Jestli se zadařilo zjistíme asi za pár týdnů, jestli se začnu zakulacovat,“ vytáhla jsem tak nějak matně z paměti, jak jsem vlastně tenkrát poznala, že se zadařilo a čekáme rodinu. Jiný ukazatel jsem neznala. A také o něco později pohyby vlčat v břiše.
Začínala jsem uvažovat, že jsme odpočívali dost, takže bychom se mohli jít trošku protáhnout. Jako by mi četl myšlenky, ostatně jako skoro vždycky, se Awarak zajímal, co bych chtěla podniknout. Tedy, kromě alternativy, že bychom se šli projít, nabízel taky možnost se prospat, ale to se mi nechtělo. Zvedla jsem se a oklepala se. “Můžeme se jít zase trošku provětrat. Mohli bychom se jít podívat k Ovocné tůni, jen už se bohužel nevykoupeme,“ podala jsem návrh a pomalu se vydala směrem ven.

//Les

Byla jsem zvědavá, s čím můj milý přijde – jestli už nad jmény stihl přemýšlet. Podle protáhlého tónu jsem uhodla, že ještě úplně asi taky ne, ovšem hned se pustil do hlasité úvahy. Souhlasně jsem přikývla, aby některé z našich dětí neslo stejné počáteční písmenko, jako my dva. Jen váhal, zda to uložit dceři, nebo synovi. Rozhodně jsem si byla v prvé řadě jistá, že by jména asi neměla být podobná jménům mých prvních dětí, ale nechtěla jsem to připomínat, aby nás to pak podprahově nenavádělo právě k hledání nějaké podobnosti. Nebo hlavně spíše mě. Samozřejmě na tom nebylo nic špatného, nicméně by to neříkalo nic o tom, že bychom měli nějaké nápady.
Vzápětí jsem chtěla navrhnout, že možná by se od stejného písmene mohla jmenovat dcera, protože můj první syn se jmenuje Aithér, ale z Awaraka najednou vypadnul návrh. Chvilku jsem nad tím uvažovala. Znělo to zajímavě a vznešeně. “To zní moc pěkně. Vznešené jméno pro vznešeného syna Beta páru,“ zazubila jsem se. “Možná by jméno stejného písmena mohla nosit i dcera, ale… Kdo ví, kolik těch jmen budeme nakonec vymýšlet,“ dodala jsem s úsměvem. No, měli jsme dost času vymyslet dost jmen, ale pak bychom zase měli problém vybrat to pravé. I když možná ne… Měli bychom nějaké návrhy a zkrátka by se vybrala taková, která by seděla našim dětem na míru. “Pokud ale bude dcera po mamince, takové šídlo…“ pokračovala jsem v úvahách. To by byla taková malá vichřice. Anebo syn tajfun. “Taková Sibira… Sibera… Siberia…“ Přemýšlela jsem nahlas. Vlastně mě vzápětí napadlo, že by se mi líbilo nějaké jméno, které by neslo odkaz své babičky, mé matky Hotaru, ale nějak jsem si nedovedla představit, jak by mělo znít.

Tyhle chvíli jsem si maximálně užívala a byla bych nejraději, kdyby neskončily. Nu, rozhodně bychom měli něco udělat něco pro to, aby se aspoň opakovaly. V poslední době jsme dost někde cestovali, takže nebyl čas tu v klidu jen tak ležet vedle sebe, užívat si ten pocit blízkosti a vyznávání vzájemných citů. Každopádně teď byla na spadnutí zima, takže určitě bude občas nějaká ta chvilka si zalenošit. Ovšem jen do doby, než se naše malé ratolesti vyklubou na svět, protože pak se bude všechno točit kolem nich. To pak bude pytel blech. Ale ani na okamžik jsem si nemyslela, že bychom něco snad nezvládli.
Z útrob jeskyně se ozývaly nějaké hlasy, nejspíš už přišli na to, že jsme tam donesli jídlo, takže další členové smečky budou hodovat. Spokojeně jsem se usmála a protáhla se. Awarak se mne zeptal, jestli jsem přemýšlela nad jmény. “No, vlastně ani ne. Ale jestli máš nějaké nápady, sem s nimi,“ vybídla jsem ho s úsměvem. Vlastně jsem s něčím takovým chtěla počkat, až se narodí, stejně jako jsme to udělali s Coedenem, ovšem probrat nějaké možnosti předem, na tom nebylo nic špatného. Takže jsem byla moc zvědavá, s čímpak můj milý přijde.

Připadala jsem si jako mladá vlčice, která se zamilovala poprvé. Ačkoliv jsem tohle už jednou zažila, tohle bylo úplně jiné a o nic méně krásnější. Možná to bylo tím, že jsem teď o něco starší, takže možná vnímám lásku jinak. Anebo prostě Awarak je ten pravý, se kterým snad už budu do konce života. Osud tomu holt chtěl jinak.
Když jsme zase leželi vedle sebe a odpočívali, položila jsem hlavu na jeho hřbet a spokojeně oddechovala. Napadlo mě, jak by se s ním asi rozuměl můj otec. Nevím proč mi vytanulo ve vzpomínkách, že Coedena moc vřele nepřijal. A na to, aby se lépe seznámili, se brzy z mého života otec dočista vypařil. Záhy se mi do myšlenek připletla celá rodina. Byla jsem si jistá, že máma by si s Awarakem rozuměla, rozhodně už proto, že jsem byla zkrátka šťastná. A své postavení ve smečce si zasloužil, protože své povinnosti plnil svědomitě a byl právoplatným členem už dost dlouho. Rozhodně by také byla ráda, že jsem tak vysoko v hierarchii a není to tím, že jsem jako dcera bývalých Alf a zakladatelů smečky zdědila vysoké postavení. Udělala jsem pro to maximum. Ale i kdybych se na hlavu stavěla, pokud by Baghý nechtěla, nebo neměla ten dojem, že se na tuhle pozici hodím, měla bych smolíka. Teď jsme však zase pěkně kompletní – Alfa i Beta pár.
Spát se mi nechtělo, tohle odpočívání bylo pro mě dostačující. A byla jsem tak šťastná, že už to snad ani nešlo víc. No, možná o malinko, zda se zadařilo a my přivítáme na svět naše potomky. No, a pokud ne, můžeme to samozřejmě zkusit znovu. Na chvilku jsem zvedla hlavu a olízla Awarakovi tvář. Nebylo nutné slov, ale přeci jen jsem něco vydechla: “Miluji tě.“

//Les

Zatímco jsme táhli laň do úkrytu a mně se sbíhaly sliny, do čenichu mi putovala spousta pachů obyvatel Borůvkového lesa. Kromě Erlenda jsem také cítila Jinkse a některé z jeho dětí. Docela se mi ulevilo, bylo fajn, že se důležití obyvatelé konečně stahují domů. Hlavně Jinks, který byl s Baghý ten nejdůležitější. To mi připomnělo, že bychom se s ním pak měli trošku seznámit, ale na to byl ještě čas. Souhlasně jsem přikývla Awarakově nápadu, abychom se najedli tady, abychom se nemuseli tahat s kusy masa do naší jeskyně. Ono to bude rozhodně pohodlnější.
Utrhla jsem si kus masa ze zadní nohy a spokojeně žvýkala. Mladé maso chutnalo výtečně. Přitom jsem tiše sledovala, jestli nepřijde někdo další, přilákaný vůní masa, ale zatím se nikdo nechystal. Také dobře, aspoň jsme nebyli rušeni. Utrhla jsem si ještě několik dalších soust, než jsem byla dosyta najedená. Mlčky jsme nechali jídlo jídlem a vydali se do naší jeskyně. Upřímně řečeno, já sama jsem ji snad nikdy nevyužívala. Byla jsem radši ve středu dění, nebo aspoň tam, kde se scházela většina smečky, nicméně teď jsme potřebovali dostatečné soukromí a k tomu byla naše jeskyně dokonalá. Naše kroky tlumily kožešiny, které byly po zemi. Bylo to vlastně ideální, aspoň pak nebude studený kámen zábst vlčata do tlapek.
Lehla jsem si na zem, dostatečně daleko od vchodu, abychom měli dost soukromí. Věnovala jsem Awarakovi vlídný a povzbudivý úsměv. Věděla jsem, co mě čeká, ale byla jsem stejně nervózní, jako tehdy s Coedenem.

Oba byli v pořádku, takže se mi mohlo ulevit. Dopadlo to tedy nadmíru skvěle. Baghý odmítavě zavrtěla hlavou, že si teď jídlo nedá. A na mou druhou otázku jsem dostala odpověď hned, protože Awarak na nic nečekal, popadl bezvládné tělo laně a zamířil směrem k úkrytu. Na nic jsem nečekala, doběhla ho a pomohla mu táhnout. Ve dvou se zkrátka dělalo všechno lépe.
Už jsem se vážně těšila, až se spokojeně rozvalím v soukromí naší jeskyně, posilním se masem, schrupnu si, a… No, možná nás čeká ještě něco navíc. Byla jsem si jistá, že Awarak také nebude chtít otálet, když jsme dostali povolení ohledně založení rodiny, i když jsem si říkala, že by možná bylo lepší počkat na jaro. Na druhou stranu… Měli jsme zásob dostatek. Nejen masa, ale i kožešin za vytvoření dosti teplého pelíšku pro naši drobotinu. A jak jsem nad tím tak uvažovala, začínala jsem se na to docela dost těšit.

//Úkryt

Měla jsem vážně dobrý pocit z toho, jak jsme sehraní. Ještě tu chyběl Jinks, ale doufala jsem, že se třeba zúčastní dalšího lovu, přeci jen tohle byla taková spontánní akce a hlavně rychlá, na nic jsme nečekali a hned se vypravili do akce. A i když jsme měli ztížené podmínky díky tmě, neměli jsme s tím skoro žádný problém. Laň mi zmizela z dohledu za stromy, ale jen během několika vteřin jsem slyšela dunivé žuchnutí, jak její tělo spadlo Awarakovým přičiněním na zem. Spokojeně jsem se usmála a zrychlila, abych byla co nejdřív na místě, připravena pomoci. Ani jsem si tedy nevšimla, že Baghý není nikde kolem mě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem ji pak spatřila u těla laně, jak pomáhá ji přidržet na zemi, zatímco Awarak ukončoval její život. Naklonila jsem hlavu na stranu, ale nahlas jsem se raději neptala. Možná si pomohla těmi křídly a já si toho zkrátka nevšimla. Jen mě zarazilo, že jsem slyšela krákorání vrány. Takhle uprostřed noci to bylo hodně zvláštní.
“Všichni v pořádku?“ Zeptala jsem se pro jistotu, i když to vypadalo, že ani jednomu nic není. Snad je tedy ta potvora nepokopala a pokud ano, tak nikterak vážně. “Odtáhneme ji do úkrytu?“ Zeptala jsem se, ačkoliv to byla celkem zbytečná otázka. Podívala jsem se na Baghý, jestli se nebude chtít pustit do jídla hned. Já jsem si, upřímně řečeno, chtěla dopřát pár soust v klidu a soukromí v jeskyni, kterou jsem sice sama nevyužívala, ale teď se celkem hodilo, že já a Awarak máme jednu jeskyni sami pro sebe, protože náleží Betám.

Začínalo se šeřit, což by nám na jednu stranu možná mohlo trošku znepříjemnit práci, ale věřila jsem tomu, že máme obě dobrý zrak, takže se snad nepřerazíme o nějaký pařez. Ovšem co by bylo velké štěstí, kdyby o něj aspoň zakopla naše kořist. Nicméně jsem si ani na chvilku nemyslela, že by se to také mohlo snad stát. To šero aspoň pomohlo zakrýt mou svítící srst, kterou jsem teď mohla jen špatně skrývat, když začínal podzim, listy opouštěly stromy i keře, takže jsem byla čím dál víc nápadná. Kráčely jsme tiše, pach laně mi brzy letmo zavadil o čenich, ale moc dlouho se nezdržel. Zvedla jsem hlavu o něco výše a zavětřila lépe. Zvíře jsem spatřila ve stejnou chvíli, jako Baghý, schovávalo se ve stínu stromů. Zřejmě se také snažilo preventivně využít jakéhosi bezpečí, které stíny skýtaly. Možná tak pro ten pocit, ale náš čenich to neoblafne. Oplatila jsem Alfě její kývnutí a ukryla se za keř vyčkávajíc, až se i ona dostane na vhodné místo, odkud vyrazí. Mezitím jsem se snažila prohlédnout si zvíře, které se mělo brzy stát naší kořistí. Vypadalo vcelku dobře, nebylo vychrtlé, takže v dobré kondici a mělo dost masa pro členy smečky. Nezaznamenala jsem však žádné kulhání nebo něco jiného, co by naznačovalo, že je zvíře zraněné a usnadnilo by nám to trošku lov.
Z dálky se k mým uším doneslo prapodivné vřískání, až mi na okamžik ztuhla krev v žilách. Jednak z překvapení, co to mělo být, jednak z úleku, aby nám to nevyplašilo kořist tak, že by vyrazila dřív, než budeme připravené, nebo poletí absolutně jinam, než budeme chtít a tím pádem nám to přidělá práce, abychom zkorigovaly směr, kam má běžet. Vzápětí jsem se uklidnila, podle hlasu to bylo nejspíš jedno z mladých od Baghý. Ovšem ani ona na nic nečekala a vzápětí vyrazila. Laň byla možná nějaká zpomalená, protože si Alfy všimla pozdě. Nicméně hned nato se vzpamatovala a vyběhla směrem ke mně. Hodné zvíře, usmála jsem se spokojeně. Ve správně načasovanou chvíli jsem vyrazila ze svého úkrytu. Laň byla překvapená, ale naštěstí nikam nevybočila, pádila rovnou za nosem a tím i vstříc svému brzkému konci. Pomocí pár dobře mířených kousanců po nohách jsem jen hlídala, aby běžela pořád tam, kam chceme my a hlavně aby nevykopla a nezranila mě, ani Baghý. Byly jsme už blízko Awarakovi a teď už byla řada na něm.

Tak tohle jsme měli vyřešené. Já i Awarak jsme samozřejmě nemohli ovládnout to štěstí a radost, které nás zaplavily. Jasně, doufali jsme, že Baghý nebude proti, protože vesměs ani neměla důvod nám to zakázat, ale… I tak jsme byli rádi, že to máme potvrzené a že jsme se nespletli. Chvění kolem žaludku nepřestávalo. Se smíchem pak Baghý ještě dodala, že nám věří víc než vlastnímu úsudku. “To je od tebe milé, ale víš jak… Zbláznit se můžeme i my,“ řekla jsem se smíchem. Bylo hezké, že nám také schválila mít klidně celou školku, i když samozřejmě počet vlčat bylo něco, čemu jsme velet nemohli. Záleželo na přírodě. Ale i kdybychom měli jen jedno, budeme nejšťastnější rodiče na celičké planetě. I když jsem samozřejmě doufala aspoň v dvojčata, aby si mohla spolu hrát.
Pak už jsme se ale konečně soustředili na to, kvůli čemu jsme se vypravili dál do lesa. Awarak jako první naznačil směr, kterým cítil srnku. Začenichala jsem a zachytila ten pach také. Dál už jsme nemuseli vůbec mluvit, byli jsme dokonale sehraná trojka. Tiše jsem následovala Baghý, abychom společně nahnaly srnku směrem k Awarakovi, který ji pak rázně srazí k zemi a zakousne. Máme vážně štěstí, že nemusíme nikde trajdat a pátrat po Galvataru, napadlo mne. Jen byla škoda, že tu nebylo víc členů smečky. Ale co, jistě se třeba sejdeme v hojnějším počtu ještě než napadne sníh a budou úlovky ještě aspoň dva. To budeme mít super zásoby na zimu a tak nebudeme hladovět ani my, ani naše budoucí vlčata.

Tak a bylo to venku. Ulevilo se mi jen tak napůl, když jsem vyslovila otázku, jenže očekávání na odpověď, to bylo snad ještě horší. Ani jsem si v tu chvíli neuvědomovala, jakým jdeme směrem, že bych měla sledovat okolí nebo snad dokonce větřit. Awarak byl stejně nervózní, taky toho ze sebe moc nevymáčkl. I když na druhou stranu, co víc, než přitakat by měl říkat, že.
Najednou se Baghý prudce zarazila. Až jsem se lekla. Navíc jsem to nečekala, takže jsem udělala ještě několik kroků, než jsem zastavila také a s otázkou v očích se na ni otočila. Takhle překvapený výraz jsem u ní snad ještě neviděla. A je to v háji, pomyslela jsem si současně ve chvíli, kdy se svým autoritativním hlasem ptala, jestli to myslíme vážně. Střelila jsem pohledem na Awaraka a zpátky k ní. Připadala jsem si v tu chvíli děsně malá. Ještě menší než ona. A jako bych něco provedla. Než jsem však začala zase něco koktat, ozvala se po krátké odmlce znovu. Nejdřív jsem překvapeně zamrkala, než mi došlo, že si z nás dělá šoufky. Že se na to vůbec nemáme ptát a dávno jsme na tom měli pracovat. Ze srdce mi spadly snad Prstové hory. Musela jsem se rozesmát úlevou, když nás znovu ujistila, že se na to vůbec nemáme ptát. “No, měla bys být v obraze, co se chystá. Jednou překvápko v podobě vlčat už tu bylo,“ zazubila jsem se na ni v připomínce, jak jsem z toho byla celá vedle, když se jednoho dne objevila v doprovodu svých dvou dcer a ještě dodala, že má dva syny. “Tak děkujeme,“ vesele jsem zavrtěla ocasem a pohlédla na svého partnera. Teď už nám nic nebránilo. I když asi by bylo lepší přivést vlčata na svět na jaře. Nicméně jak Baghý správně podotkla, smečka se o ně postará. O tom jsem vůbec nepochybovala, že nejen my dva, ale i ostatní vlci, a Baghý především, budou skvělá parta strýčků a tetiček. Aspoň co se týkalo těch, kteří byli ve smečce stálicemi. “Nu, já vím, jaké to je, mám přece už jeden vrh za sebou. A povedlo se mi to už také skoro v zimě,“ připomněla jsem něco, co už snad nebyla ani pravda.

Ačkoliv jsem měla dobrou náladu, Baghý ji ještě vylepšila. Ona byla snad vždycky dobře a optimisticky naladěná. Ovšem také to jistě byla tím, že byla momentálně určitě také spokojená. Jistě si vybrala dobrého a spolehlivého partnera, který jí byl oporou při Alfování, i když přes léto asi moc svých povinností nemusel plnit, když byl les víceméně prázdný. A její omladina byla zdravá, evidentně také dobře prospívala. Jak jsem se vzápětí dozvěděla v její odpovědi. S úsměvem jsem přikývla. Dobře jsem si pamatovala na své tři puberťáky, i když už to bylo dávno. A doufala jsem, že brzy budu vychovávat další. S Awarakem. V Borůvkovém lese. Při té představě jsem se zatetelila radostí. Už už jsem chtěla zjistit, jestli nám Baghý dovolí, abychom se stali rodiči, vlastně mě snad ani nenapadlo, že by nám to nedovolila, ale raději jsem se ještě držela zkrátka. Ještě chvilku.
Zatím se Alfa vyptávala mého milého, jestli se dobře vyspal. Vlastně jsem si ani nevšimla, že se mu povedlo usnout, nejspíš to byla jen chvilička v mezičase, protože Alfa přišla celkem záhy poté, co jsme se usalašili pod stromem. Takže teď jsme tedy mohli vyrazit na takový skromný lov. Ale jelikož jsme byli všichni tři zkušení lovci, nepochybovala jsem o tom, že budeme úspěšní.
Vyrazili jsme rovnou, nebylo třeba to odkládat. Po pár krocích jsem stočila ucho směrem k Baghý, která se ptala na nějaké novinky. Střelila jsem rychlým pohledem po Awarakovi. No, teď, nebo nikdy, zhluboka jsem se nadechla. “No, vlastně ani ne, ale… Já… My…“ Trapně jsem se zakoktala. “Chtěli bychom s Awarakem založit rodinu, ale ještě se tě samozřejmě ptáme, jestli nám to dovolíš,“ řekla jsem rychle, abych se zase nezakoktala. Pohledem jsem raději koukala pod nohy v napjatém očekávání verdiktu.

Souhlasně jsem přikývla na Awarakovu poznámku. Snad se už brzy zase pěkně sejdeme všichni v lese, abychom se připravili na zimu, a hlavně abychom věděli, kdo tu s námi ještě je a kdo ne. Takhle tichý a prázdný les byl smutný a ponurý. Docela mi chyběla Maeve, neviděla jsem tu uštěbetanou treperendu docela dlouho. Zajímalo mě, jak se má, co zažila. Nebo jestli náhodou nenarazila na nějakého fešáka, který by o ni měl zájem. Nebo Kaya… Tu jsem neviděla ještě déle.
Tiše jsem rozjímala, užívala si vycházejícího slunka, které probleskovalo mezi stromy a prohřívalo nesměle naše kožíšky, protože přes noc už se trošku ochlazovalo, a hlavně jsem si libovala v klidné blízkosti svého partnera. Ačkoliv jsme teď strávili několik týdnů spolu sami, nemohla jsem se toho pořád nějak nabažit.
Brzy však mě z lenošení vytrhnul známý veselý hlas. Oháňka se mi rozkmitala ze strany na stranu ještě dřív, než se vlčice objevila v našem zorném poli. Jako na zavolanou! Oplatila jsem Alfě úsměv. “Dobré ráno i tobě,“ pozdravila jsem. “My se máme báječně, a copak ty? Byla jsi někde na poznávací cestě s rodinkou, nebo sama?“ Zeptala jsem se a pomalu se zvedla. Samozřejmě bylo důležité vyzvědět, co je tu nového, ovšem nápad, že bychom si mohli zalovit, se mi líbil. Už jsme museli pomalu chystat zásoby na zimu, jak jsem si už sama říkala předtím. “Jasně, půjdeme rádi. Taková skromná skupinka,“ mrkla jsem na ni a pro jistotu se ohlédla, jestli ještě nepřijde někdo, kdo by se k nám přidal. Možná by nebylo špatné, kdyby s námi šel i Jinks, ale možná byl někde s drobotinou.