Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awarak mě sice uklidnil, že bude druhá skupina lovců v pořádku, ale stejně se mi nelíbilo, že byli pryč tak dlouho. Sice mě napadla myšlenka, že by z lovu rovnou šli někam na toulky, ale aspoň by se vrátil jeden z nich spolu s ulovenou kořistí.
Konečně jsme finišovali ve výběru jmen. Siberia se naštěstí nezlobila, když jsem její návrh trochu upravila. "Tak snad budou také se svými jmény spokojeni," zadoufala jsem a všimla si, že Arsen už pokukuje na svět kolem. Jen tak nenápadně - leží stále na svém místě vedle mě a sourozenců, takže v bezpečí, ovšem zvídavá zlatavá očka si zvědavě prohlížela nás. I Einor se párkrát zavrtěla a zívla, načež rozlepila jedno oko. Asi si momentálně nebyla jistá, jestli se jí chce ještě pospávat nebo už se také rozkoukávat po světě. Za to Quercus měl jedno - ten ještě si dopřával klidný spánek. Siberia se nabídla, že se půjde po sourozencích podívat a než jsem stačila něco říct, byla ta tam. "Bylo by fajn, kdyby se vrátili všichni tři, aby mohli přivítat mladší sourozence i Kezi s Arminiem. Asi to pro ně bude velké překvápko, stejně jako pro všechny," zazubila jsem se při představě Kayina kyselého výrazu. Neměla vlčata v lásce, i když ta moje víceméně trpěla. Na druhou stranu aspoň je naše smečka pořádně velká. Aspoň zatím, pokud se někdo nerozhodne odejít jinam. Mezitím se Arsen zkoušel přibatolit ke svému otci.

Bohužel Awarak potvrdil mou otázku - skupina lovců pod vedením nového člena smečky se ještě nevrátila. To se mi moc nelíbilo. Na druhou stranu jsem věděla, že je s nimi Kaya, takže ta by nedopustila, aby se mým dětem něco stalo. Snad se jen zdrželi při nahánění nebo museli jít dál než čekali, uklidňovala jsem se. Místo toho se měl objevit na hranicích nějaký cizinec, který však nezněl podle hlasu oznamující jeho příchod přátelsky. Trochu jsem se zamračila, to by nám ještě tak scházelo, nějaký potížista. "Aithér šel za ním, jistě to spolu zvládnou." Usmála jsem se na Awaraka, aby si zatím nedělal starosti. Každopádně mohl jít zkontrolovat situaci o něco později. Jen jsem doufala, že Erlendovi nevadí, pokud mu pomáhá s návštěvou cizince můj syn, byť také nemá trvalý pobyt zde. Nicméně své speciální místo zde má, jelikož se tu narodil, žije tu jeho matka a jeho sourozenci. Jen jsem si nebyla jistá, jestli náš nový Alfa ví, že se jedná o mého syna... I když... Určitě mu to v rychlosti mohl říct.
Teď však bylo na programu pojmenování juniorů. Můj návrh pro nejmenšího a nejmladšího, avšak jednou jistě siláka se Awarakovi líbilo. Spokojeně jsem se usmála a na syna - Quercuse - se podívala, jak klidně oddechuje.
Celá zvědavá jsem tedy čekala, komu vybere jméno tatínek. Původně bych se bývala byla vsadila, že pojmenuje druhého syna, ale převezl mě - zadumal jsem se nad jménem pro dcerku. A pak z něj vypadlo; Einor. Ani jsem se nad ním nemusela dlouho zamýšlet - líbilo se mi. I Siberia z něj byla nadšená. "Krátké, pěkné, elegantní," usmála jsem se na svého milovaného a zavrtěla ocasem. Vzápětí jsem se rozesmála, to když se Siberia zeptala sestřičky, co na své jméno říká - ta tiše chrochtla, mohutně zívla a svět kolem ji nezajímal. "Asi podvědomě souhlasí,", zazubila jsem se. Kromě toho... Vlastně jsem si teď tak uvědomila, že nejen Arminius potřeboval bratra, protože dosud byl sám, tak i Siberia potřebovala sestru - Kezi nebyla zlá nebo tak, ale její projevy citů se rovnaly nule. Vyčítat jí to samozřejmě nikdo nemohl a jinak se sestry měly jistě svým způsobem rády... Ale doufala jsem, že Einor bude aspoň trošku otevřenější a vřelejší. Ovšem to vše se ukáže až za pár týdnů.
Prvorozený synek z této nadílky však stále neměl své jméno. Tohoto důležitého úkolu se zhostila jeho starší sestra. Aspoň, že to takhle vyšlo, kdyby nás bylo víc, asi bych si dovedla představit, že by každý chtěl pojmenovávat - minimálně Arminius by byl jistě celý hrr. A tak padl návrh jména Anser. Na chvilku jsem se nad tím zamyslela. "Zní dobře, doufala jsem, že i u tohoto vrhu se najde někdo s tradičním A. Ale možná bych trošku přehodila písmenka a drnčivé R dala dopředu - Arsen. Co myslíte?" Navrhla jsem malou úpravu Siberiina nápadu a doufala, že se na mě nebude zlobit.

Zmínka o tom, že jeden z našich tří maličkých trochu otálel s příchodem na svět, Awaraka trochu znepokojila. "Myslím, že bude v pořádku," ujistila jsem ho. A vlastně zjišťovala i sebe. Kromě toho se zatím nedělo nic, co by nám mělo dělat starosti - rozhodně nejdůležitější bylo, že se zvládl napít. Dýchal také bez potíží. "Asi jen budu hlídat, aby dostatečně pil a brzy dohnal sourozence," dodala jsem s povzbudivým úsměvem.
Siberia byla ze svých maličkých sourozenců také celá unešená. "No jasně, byli jste taky takhle malincí," ujistila jsem ji, zatímco se dcerka lehla blízko nás. A přitom to není tak dávno, napadlo mě. Znovu jsem na chvilku sklonila zrak ke třem kuličkám, které si zatím spokojeně hověly po vydatném jídle. Holčička se zatím přetočila na záda a opírala se o bratry. Uf, tak jsem zasloužilá matka devíti dětí, uvědomila jsem si. Snad by moji rodiče měli radost, že jsem zajistila řádné pokračování rodu zakladatelů Borůvkové smečky.
Se zavrtěním hlavy jsem Awarakovi naznačila, že s jídlem si nemá dělat starosti. "Varjargarova skupina se ještě z lovu nevrátila?" Zeptala jsem se starostlivě. Nechtělo se mi vůbec líbit, že jsou tak dlouho pryč.
Ale teď bylo důležité zamyslet se nad tím, jak naše děti pojmenovat. Můj drahý partner ani dcerka neměli zatím žádné nápady. I když Siberka měla připomínku, že jim jsme vybrali super jména, takže musíme něco vymyslet znovu. Tak aspoň, že ona byla se svým jménem spokojená. Vlastně jsme nikdy neměli žádné reklamace. Pohlédla jsem na nejmladšího syna. "Bude potřebovat nějaké silné jméno. Co třeba... Quercus?" Plácla jsem první, které mě po zamyšlení se napadlo.

Pořád mi nešlo do hlavy, že se jedno z vlčátek takhle zdrželo. Marně jsem vzpomínala na všechna ta vlčata, která se narodila po mě. Ale nevybavila jsem si žádnou vzpomínku na povídání o tom, že by se někdo narodil o několik hodin později. Stella... Alicien... Tailla... Ach, jak dávná minulost!
Tenhle maličký mi však ukázal, že to zkrátka možné je. A naštěstí, i když byl o něco menší, evidentně chuť do života měl. Teď už se, stejně nacpaný jako jeho sourozenci, oddával posilujícímu spánku přikrytý chlupy z mého ocasu.
Vzápětí jsem ho ucítila ještě dříve, než byl spatřen. Chtěla jsem zamávat ocasem, ale mohla bych samozřejmě probudit děti, takže jsem na to hned zase hezky zapomněla a aspoň se tedy široce usmála. Awarak přišel blíž a položil ke mně vlčí mák. "Snažila jsem se na tebe počkat, ale... Oni mi vůbec nedali na výběr, jak byli nedočkaví," Omlouvala jsem se mu. Hlavně, že s námi byl teď. "A děkuji, je krásný." Kývla jsem hlavou směrem ke kvítku. Nad chválou jsem se jen zatetelila. Aithér nám teď chtěl dopřát soukromí. Chtěla jsem ho zadržet, ale už byl evidentně rozhodnutý a vlastně i na cestě ven.
Místo něj se objevila Siberia. I ji jsem přivítala s úsměvem. Když tu teď to dva byli, lehce jsem nadzvedla ocas, aby si mohli dobře tu nadílku prohlédnout. "Tak tady jsou. A tentokrát je to naopak - dva kluci a jedna slečna." Usmála jsem se na partnera a starší dcerku. "A tenhle maličký," ukázala jsem na hnědočerné klubíčko schované nejvíc vzadu. "Byl tedy pořádné překvapení. Jeho dva sourozenci už byli na světě nějakou dobu, až jsem si myslela, že tedy je po všem a máme dvojčátka. Jenže mě převezl." Prozradila jsem jim, jak to bylo s jejich příchodem na svět.

Měla jsem pocit, že tenhle pohled nikdy neomrzí. A hlavně jsem si ho musela vrýt do paměti. Měla jsem to za sebou sice už osmkrát... No nazdar... Ale stejně; ani se nenaděju a za chvíli tady budou běhat sami po svých a začnou objevovat svět kolem sebe. A pak sotva mrknu, budou z nich samostatní dospělí vlci.
Teď ale byla po mém boku malá bezbranná klubíčka. Když jsem se vynadívala do zásoby, vybídla jsem jejich nejstaršího bratra, aby se také přišel podívat. Přivítat je spolu se mnou na tomto světě, když tatínek zatím někde vězí. Dojalo mě, jak byl Aithér dojatý. "Však ty a holky jste taky byli takhle prťaví," zazubila jsem se na něj. Už to snad ani nebyla pravda. Mohla jsem už pomalu být babička, ale zatím jsem si ještě znovu dopřála roli matky. Došlo mi, že vlastně Aithér ani své mladší sourozence neviděl takhle maličké, takže u těchto nejmladších si to mohl užívat. A svým způsobem se i trochu připravit na to, co ho snad jednou čeká.
Dvojčata mezitím usnula. Úlevně jsem si oddychla. Únava jako by ze mě hned spadla. Ne, že bych mohla skály lámat nebo snad běžet maraton, ale cítila jsem se dobře. Aithér se aktivně zajímal, jestli něco nepotřebuju. "Vodu možná později, ale ty kožešiny jsou dobrý nápad," usmála jsem se na syna, počkala, až je přinese a opatrně tam mrňousky přesunula. Ani to s nimi nehnulo. Za to já pocítila ostré bodnutí v břiše. Až jsem sebou polekaně trhla, ale hned to přešlo, takže jsem byla v klidu. Ten ale netrval dlouho. Zase jsem ucítila podivný tlak. Co se to sakra...? Klid. Lehla jsem si vedle dětí s tím, že možná nějaká zvláštní únava. I když samozřejmě to byla blbost. Ani žádná námaha se nekonala, abych to měla u toho. Vzápětí jsem měla jasno. Další vlče! Je tam ještě jedno... Minimálně. Vyschlo mi v krku. Na přemýšlení ale nebyl čas. Mládě už bylo v porodních cestách, připravené během pár dalších stahů vyklouznout ven.
"Pohlídej je chviličku," vyhrkla jsem na Aithéra a jedním skokem se přesunula na jednu ze znečištěných kožešin. Asi chudák nechápal, ale za pár chvilek pochopí.
A já tedy.... S několika hodinovým zpožděním přinesla ještě jedno vlčátko. Dočista malinkaté, menší, než jeho sourozenci.
Položila jsem se zpátky na čistou kožešinu k novorozencům. Toho úplně nejčerstvějšího jsem důkladně olizovala, masírovala mu plíce a podporovala krevní oběh. Dýchal, to ano. I tiše kníkal. Ale ještě se mi nestalo, aby se někdo narodil s takovým zpožděním. To jsem vážně nečekala. "No... Tak to bylo tedy nečekané," vydechla jsem a přesunula maličkého k břichu a nosem ho postrčila k cecíku. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec se přisál a i když zpočátku nejistě, za chvíli už pil skoro stejně hladově, jako jeho sourozenci. "Jen doufám, že žádné překvapení se už nechystá," odfrkla jsem si a podívala se na Aithéra. Evidentně z toho byl vyjukaný stejně jako já.

Byla jsem ráda, že se Aithér rozhodl jít se mnou jako podpora a opora. I když zpočátku působil dost nesměle a byl dost neklidný. Za chvilku se však vrátilo jeho zdravé sebevědomí. Aspoň jsem tu nebyla sama.
S úsměvem jsem přikývla jeho poznámce, že Awarak stihl připravit kožešiny. Myslel na všechno. Já bych v tuhle chvíli asi ani tolik nic neřešila. Hlavně, že jsem měla něco teplého a měkkého pod sebou, takže pohodlí pro mě i novorozeňata bylo zaručeno. Také jsem věřila, že je určitě někde poblíž, jen... Neví, že už je potřeba tady. Ale nedalo se to odložit. Bolesti začínaly být čím dál úmornější. Aithér se posadil blízko východu - poskytl mi tak dostatečné soukromí, ale měl dobrý přehled o potřebném dění. "Děkuji ti, jsi hodný, Aithére," špitla jsem na syna zadýchaně. Víc jsem nestihla, protože první mládě se už dralo na svět

*POROD*

Dojatě jsem pozorovala dvě malé kuličky, které se tiskly k mému břichu a lačně, za vydatného mlaskání a kníkání do svých bříšek posílali pořádnou dávku teplého a výživného mléka.
Blíž k předním tlapkám se krmil syn. Celý tmavý s bílými tvářičkami až k tlamičce. Levá tlapička až lehce nad kotník i špička ocásku byly bílé. A když jsem se dobře zaměřila na jeho srst, bylo vidět, že je místy protkaná stříbřitě bílými chloupky. Arminius bude mít radost, že má dalšího bratra, napadlo mě.
Svou pozornost jsem pak přesunula k dceři, která ležela těsně vedle svého bratříčka. Ta byla pro změnu o něco víc světlá. Respektive bílá jako já, ale s tmavými znaky, díky kterým se trochu podobala babičce Hotaru. No jo... Hotaru. Byla by hrdá, že má tolik vnoučat. Oddychla jsem si spokojeně, i když vyčerpaně.
Zrak jsem pak stočila na svého nejstaršího syna. "Můžeš přijít blíž, jestli chceš," vybídla jsem ho s úsměvem.

//les

Cestou jsem cítila Awarakův pach. Mířil kdo ví proč směrem k propadlině. Ale pak jsem si říkala, že nejspíš se šel ještě trošku protáhnout a neuvědomil si, že by už mohl být čas narození našich dalších potomků. Porozhlédla jsem se po naší jeskyni. Vypadalo to tu trošku jinak, ale momentální bolest mi znemožnila určit, co to bylo. Naštěstí rychle zase odezněla. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se intervaly mezi jednotlivými stahy zkracují. Už nemám skoro žádný čas, došlo mi. Ale přeci jen jsem měla chvilku, abych se podívala, co je tu jinak. No jistě - kožešiny. Některé byly pryč, některé byly naskládané na sobě. Awarak tedy nejspíš chystal nahradit zničené nějakými novějšími, abychom měli s dětmi pohodlí. Jak milé a ohleduplné, od vašeho tatínka, usmála jsem se, naskládané kožešiny rozprostřela a položila se ně s pohledem upřeným ke vchodu, jestli přijde Awarak. Že to stihne. Nebo aspoň jedno z dětí. Ideálně obě.

V tichosti jsem poslouchala Aithérovy úvahy ohledně toho, jak přišel ke svým odznakům, které jsem nabídka. Nic jiného mě osobně nenapadlo. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na dávnou známou Scaritu, která měla znaky podobně. "Nu, možné je všechno," usmála jsem se na domněnku, že by se měl magii víc věnovat. Ale byl to poněkud křivý úsměv, který byl důsledkem nepříjemného tlaku v břiše. Zřejmě se tam chystala válka. Nebo spíš... Ale ne, ještě snad ne? Nebo jo? Uvažovala jsem. Přeci jsem to zažila už dvakrát, takže v tomhle bych se mýlit neměla. Raději jsem ale na chvíli zavřela oči a zhluboka několikrát vydechla.
Snad jsem tedy nejstaršího syna uklidnila, že bude díky tomu výjimečný a může se případně zkusit zeptat Erlenda, jak ke svým odznakům přišel. Jestli to byla také náhoda.
Další úsměv na tváři mi vykouzlilo Aithérovo ujištění, že vždycky bude Siberiin bratr. Napadlo mě, že je škoda, že tu nejsou pohromadě všichni. Bylo by to dokonalé - oba starší vrhy pospolu a zakrátko k nim přibude další.
Snažila jsem se také syna ujistit, že nejsem nemocná. Rozhodně jsem chtěla dostát slovu a vyrazit si sama se Sib, ale... Už ani procházka po lese, kterou mi Aithér navrhoval, se zdála v tuto chvíli být nemožná. Cítila jsem, jak se všechno uvnitř stahuje. A pak zase povoluje. "No já... Asi se vzdálím... Zdá se, že už je čas," Ohlédla jsem se, jeskyně naštěstí nebyla daleko. "No já... Nechám na vás, jestli počkáte tady nebo mě doprovodíte," sykla jsem ještě směrem k dětem. A když tlak zase povolil, pokud možno rychlým krokem jsem se vypravila směrem k Burūberī.

//úkryt

Proxima mi pověděla, za kým přišla. "Háti jsem neviděla celou věčnost. Ale Cynthia je v úkrytu, můžu ji za tebou pak poslat," broukla jsem jejím směrem, zatímco ona se rozhodla nám dopřát trošku soukromí a poodešla stranou do míst, kde bylo husté borůvčí.
Pak jsem svou pozornost upřela na Aithéra, který se pustil do vysvětlování, jak to bylo s jeho získáním těch modrých chlupů. To muselo být tedy nepříjemné a určitě ho to i dost vyděsilo, když ho gejzír smetl do vody. Trochu jsem se ošila a sevřelo se mi břicho, hned jsem také bedlivým pohledem pátrala, zda nenajdu nějaké zranění. Ale naštěstí byl kromě té barvy jinak v pořádku. Aspoň tedy na první pohled žádné škrábance nebo tak, ale neviděla jsem ho jít, takže jsem nemohla vědět, jestli třeba nekulhá. Uklidni se, určitě je v pořádku kompletně. Napomenula jsem se a snažila se uklidnit. "Hmm, abych pravdu řekla, nevím, jak jiní vlci přišli ke svým zvláštním znakům, vlastně jsem se na to ani neptala," přemítala jsem zamyšleně nahlas, zatímco jsme se přiblížila a pozorovala jeho kožich zblízka. "Asi měla voda nějaký důvod, že si tě takhle označila, nicméně se obávám, že ani vytrhání by nepomohlo, že i tak by ti další chlupy v těch místech rostly modré." Uzavřela jsem myšlenky. Marně jsem si přemítala současné členy smečky... Ale no jasně! Erlend přeci Málem jsem si ťukla do čela. "Možná by ti prozradil Erlend... Nebo spíš vnukl své myšlenky, jak se stalo jemu, že má najednou barevný kožich. Nicméně jsi díky tomu výjimečný," usmála jsem se na něj s tím, že si na to holt bude muset zvyknout.
Vzápětí se do hovoru přidala i Siberia. Kupodivu bratrovu barvu nijak nekomentovala. Zatím. Místo toho povídala o tom, že jednak se chce stát léčitelkou a jednak se chce Života zeptat, jestli náhodou nemá magii země. Něco mi ale říkalo, že přímou odpověď nedostane, stejně jako její otec.
Aithér se pak pro změnu otočil na mě. "No, daleko... Ani moc ne, mohla by to být příjemná procházka. Jsem březí, ne nemocná," usmála jsem se na něj. Navíc by mi to bylo hloupé, když už jsme se s dcerou domluvily. I když na druhou stranu by bylo fajn, kdyby se ti dva trochu lépe poznali. "Navíc tu máš Proximu," připomněla jsem jeho kamarádku, i když ta se předtím zmínila o své návštěvě zde kvůli svým kamarádkám.

Moc dobře jsem znala tu netrpělivost při čekání, jaká magie se u mě asi projeví. A kdy to bude. Takže jsem chápala Siberii. "Oči máš zatím stále zlaté. Ale netřeba klesat na mysli, to se jistě může brzy změnit," mrkla jsem na ni povzbudivě. Mezitím stihlo začít pršet. Ale byly jsme docela dobře schované pod stromy, takže to pro naše kožichy nebyla žádná katastrofa. Navrhla jsem tedy, abychom si samy dvě udělaly výlet za Životem. Siberia nadšeně souhlasila a já byla ráda. Dávno jsme spolu netrávily nějaký ten čas, takže jsme to mohly napravit. "Myslím, že nic není třeba. Jen cestou můžeš pro něj nasbírat pár květin," usmála jsem se. Vzápětí jsem zachytila synův pach, takže v prvé řadě jsme ho šly pozdravit. A hlavně také zjistit, kdo přišel s ním. Když jsme se pozdravili, vlčice se omlouvala. Udělalo se jí špatně z toho předchozího dusna. Aithér dodal vysvětlení, že se potkali na cestách a ona tu má někoho známého. Chápavě jsem přikývla. "Kdyby bylo potřeba, vezmi ji k Ovocné tůni, kde se může pořádně napít a klidně sebou i do vody plácnout," řekla jsem synovi, načež mi došlo, že koupání asi nebude potřeba, protože právě přestávalo pršet. To ti březost ubírá mozkové buňky? Zlobila jsem se na sebe v duchu. Pak jsem v břiše ucítila mírný tlak a pohyb, jako to snad mělo být ujištění.
Všimla jsem si letmého pohledu návštěvnice, který vrhla na mé břicho a pak na Aithéra. A i on si vzápětí všiml, ale nestačil vyslovit celou otázku. Zářivě jsem se na něj usmála a přikývla.
Pak jsem se ale zaměřila na jeho kožich, který měl místy zbarvený. "No tedy... Koukám, že ti naše bílá nebyla dost dobrá a vecpala se ti tam trochu modré podle magie," vesele jsem do syna šťouchla. Ten mi ještě stihl svou kamarádku představit. "Těší mě, Proximo. Tady kousek za mnou se ještě schovává Aithérova mladší sestra Siberia," představila jsem černobílou vlčici, možná o něco mladší než je ona, která stála poněkud stranou.
"Chystáme se se Sib za Životem. Kdyby něco, Awarak je v jeskyni. Pokud byste potřebovali Alfu, Elrend by tu měl být taky." Řekla jsem synovi. Pak jsem se otočila na Proximu. "Můžu se zeptat, za kým jsi přišla? Třeba tě nasměruju, pokud budu vědět, kde je," usmála jsem se na ni.

Všechno jsem ohledně svých magií dceři pověděla, zatímco pozorně poslouchala. Samozřejmě ji pak zajímalo, jakou magii má její otec. Usmála jsem se. "No, taťka je docela záhada." Pustila jsem se do povídání. "Oči se mu nezabarvily, takže nápověda není. Nicméně nejspíš jednou z magií, které ovládá, bude země, protože když jsme před nedávnem bojovali proti ledové příšeře, tak ji docela obratně používal." Odmlčela jsem se na chvíli. "A možná i počasí, párkrát z něj spontánně vypadla předpověď. Ale už se to dlouho neprojevilo, tak nevím." Marně jsem přemýšlela, jestli jsem Awaraka viděla používat ještě nějakou magii. No, kromě sovy, která se čas od času u něj objevila a pomohla mu s některými vzpomínkami. Ale to byla jeho vlastní. "Asi se raději zeptej jeho, možná objevil nějakou další. Pokud vím, byl se ptát u Života, ale rozumnou odpověď nedostal," zakroutila jsem očima.
Na okamžik jsem pohlédla na oblohu. Pomalu se začínala stahovat mračna. Ani jsem nevnímala, jaké bylo přes den teplo, když jsme byly schované ve stínu stromů.
Siberia se znovu ujala slova, když přemítala, že by se mohla zajít k Životu podívat. Souhlasně jsem přikývla. "Ano, on je určitě lepší volba. A cesta bude příjemná, když je hezké počasí. Možná bychom mohly vyrazit spolu," usmála jsem se.
Zavětřila jsem a ucítila povědomý pach. Ocas se mi rozkmital ze strany na stranu. "Vypadá to, že se vrátil Aithér. Co kdybychom ho šly nejdřív pozdravit. A navíc není sám," navrhla jsem dceři s úsměvem a vzápětí vyrazila směrem, odkud jsem cítila synův pach.
Ukázalo se, že jsem se nemýlila. Byl ve společnosti nějaké mladé slečny, která však nevypadala zrovna nejlépe. "Aithére," zavolala jsem synovo jméno a znovu starostlivě pohlédla na jeho kamarádku. "Všechno v pořádku?" Zeptala jsem se poněkud hloupě. Jasně, že není všechno v pořádku, to by ta slečna nevypadala jako po kolapsu, vynadala jsem si v duchu.

Červen (2/10) | Eladan

Tak to bychom měli. Když už nic, tak rozhodně učitele pro začátky. A i když jsem ho znala jen chvíli, zdál se Eladan jako milý a přátelský společník, který má i dost trpělivosti. A pokud by se třeba během doby sešla s více učiteli... Tím líp. Zamýšlela jsem se. "Třeba se k vám přidám a také se něco naučím," poznamenala jsem. Jak jsem správně tipovala, v prvé řadě se bude chtít na Galliree rozkoukat.
"Kdepak, Borůvkový les je nedaleko - stačí přeběhnout tuhle pláň, zvanou Galvatar." Ukázala jsem čenichem směr. "Naproti nám je Smrkový les. Takže rozdíl je jasný - omamná ovocná vůně patří k nám. Je možné, že se objevím já sama nebo můj partner, jsme zdejšími Betami. Každopádně dcera se určitě bude moc těšit, jak ji znám," usmála jsem se a zvedla se na nohy, abych se mohla pořádně protáhnout.

Červen (1/10) | Eladan

To byla otázka vážně k zamyšlení. Vliv bohů všude kolem nás. No... Dovedla jsem si představit, že třeba tohle krásné jaro by mohlo být dílem Života. Také zrození má bez pochyb na svědomí on. Ale pokud byli i další Bohové, o kterých nemáme ani ponětí... Možná se střídali i v rámci ročních období. Možná každé počasí má na starosti někdo jiný. Stejně jako vodní plochy a toky. Trávu, louky, lesy. Pouště. Ale to bych mohla tady sedět a nechat se poučovat do aleluja. Zřejmě věděl Eladanův národ něco jiného než my. Hm!
Údajně už malá vlčata vědí, který Bůh si je vybral. Sázela jsem tedy na to, že nejspíš se o nich učí ještě dřív než o hierarchii ve smečce. Nebo se to učí souběžně, kdo ví. Jak už jsem se zmínila jednou, mohli bychom tu být hodně dlouho. Ale jsem si jistá, že by to bylo pro mě zajímavé. A poučné. Vlastně ano, potkala jsem už vlky z různých území, ale nikdy se nikdo nezmínil o tomto.
Jeho dvě přítelkyně jsem moc pomoct najít nemohla, ovšem aspoň mě to přivedlo na myšlenku, že by aspoň jedna z nich mohla být léčitelkou. Doširoka jsem se usmála, když odpověď byla kladná - jedna z nich, Hyetta, je dokonce skvělou léčitelkou. Zapsala jsem si tedy její jméno důkladně do paměti, kdybych ji potkala, třeba bych se jí na to mohla zeptat. I když to bylo ve hvězdách, kdy to asi bude, když momentálně nevíme, kde je, jak správně podotkl Eladan.
Ovšem potěšil mě ještě jednou; sice není tak dobrý jako Hyetta, ale údajně má dobrý základ. Znovu jsem se široce usmála a zavrtěla ocasem. "To by bylo skvělé," krotila jsem své nadšení trošku. "Základ je potřeba vždy. Bez něj se nemůže zlepšovat. Ostatně, vlk se učí celý život." Pronesla jsem filozoficky. "Kdybyste tedy někdy měl cestu kolem Borůvkového lesa, ptejte se po mě, případně Siberii. Já jí o vás povím. Předpokládám, že teď asi budete přednostně chtít hledat své přítelkyně," nešetřila jsem úsměvy.

O slovo se hlásil nový den. Obloha byla jasně modrá, absolutně bez mráčků. Slunko už se šplhalo výš a výš na oblohu, odkud na nás bude příjemně svítit a hřát. No... Příjemně... I takhle brzy to vypadalo, že dneska bude přitápět trošku víc. Nu, tímhle tempem budeme brzy moci plavat v tůni. A pokud se nám zadařilo a přivedu na svět další vlcata, bude to úžasná změna - oproti dvěma předchozím vrhům s nimi budeme běhat za dlouhých a teplých dnů. Ne v zimě na studeném sněhu.
Radši jsem přestala rozjímat. Siberia si vlastně ani chudák v první chvíli neuvědomila, že ještě vlastně ani neví, jakou bude mít vrozenou magii. Když jsem se na ni tak dívala, v její světlejší hlavě by se vyjímaly modré nebo zelené oči. Ale na to byl asi ještě čas, i když... Nu, uvidíme, kdy to přijde. A zda se jí oči zabarví nebo zůstanou zlaté jako má její otec.
Abych dceru utěšila, že mě vlastně možnosti mít magií víc, zmínila jsem se o Životu a Smrti. Ta druhá jmenovaná ji trochu zarazila, což vlastně ani nebylo divu. "Ano, je to takové poťouchlé stvoření žijící ve Staré zřícenině na severu. Pokud se nezměnila, je celá černá a má jedovatě zelené oči, drápy a ocas," začala jsem popisovat ono mocnou bytost, kterou dříve nebo později Siberia jistě navštíví. A ne jednou. "Dá se s ní vyjít, ale umí být protivná a zákeřná. Tak se měj radši na pozoru. Ale má ráda blýskavé drahokamy a křišťály. Za ty by ti mohla pomoci naučit se nové magie a získat zkušenosti s jejich ovládáním." Odmlčela jsem se na okamžik a ohlédla se, jestli neuvidím Awaraka, že by vycházel z jeskyně, aby si mohl popovídat s námi. Zdálo se však, že zatím tvrdě spí, pokračovala jsem tedy v povídání. "Život, její bratr, je samozřejmě pravý opak. Je milý, veselý, vstřícný. Ovšem také u něj pozor - cítíš se tam dobře, že se ti ani nechce odejít. Z Borůvkového lesa je to k němu asi trošku dál, než ke Zřícenině, ale ne zase tak moc. Je to příjemná procházka. I on by ti uměl pomoci vylepšit schopnost ovládání magií, ale asi jiných, než Smrt. A co za to chce? Spíš květiny, mušličky." Dokončila jsem povídání. Fakt, že mi pomohl být i mladší, jsem si zatím nechala pro sebe. Ostatně to má dcerka ještě dlouho potřebovat nebude.
Také se znovu zajímala, jaké magie vlastně mám. "Po matce jsem zdědila vodu, díky které mám i modré oči. A jelikož jsem chtěla umět i magii po otci, získala jsem tedy i vzduch. Možná si pamatuješ, že když jste byli malí, čas od času jsem přivolala teplý vánek, aby vám bylo tepleji. Nebo vám vysušila kožíšky, když jste zmokli. Tyhle dvě ovládám snad nejlépe. Pak mám ještě iluze, předměty a příkaz. Ale musím se přiznat, že ty jsem moc netrénovala, takže žádná sláva jejich používání není." Tolik k tématu moje magie a byla jsem připravena na další otázky.

Květen (9/10) | Eladan

Pozorně jsem poslouchala Eladanovo vyprávění, jak je to s těmi jejich Bohy, chrámy, Bratrstvy a Sesterstvy. Rozhodně to bylo zajímavé povídání. Evidentně žili v jiném světě než my. Alespoň někteří. "To zní vážně zajímavě... Možná jsou u nás také nějací další Bohové, ale nikdo o nich neví." Řekla jsem zamyšleně. A nejspíš fungovali úplně jinak než Smrt se Životem. "A jak se vlastně pozná, který Bůh si ho vybral?" Zajímala jsem se dál. Škoda, že tu není Awarak, toho by to určitě také zajímalo.
Potvrdil mi, že je cestovatelem tělem i duší. Nu, rozhodně měl za sebou jistě dost zajímavý život a ještě toho má jistě hodně před sebou. Zkrátka pro někoho, kdo na to měl vlohy a bavil ho tento způsob života, absolutně ideální. Já žádný dobrodruh už dávno nebyla. Zázemí smečky pro mě bylo zkrátka odjakživa top.
Co se týkalo vlčic, které hledal, musela jsem ho zklamat. Ani jedno jméno mi nebylo povědomé. Ale pak mě něco napadlo. "Když jste mluvil o tom léčitelství, není náhodou jedna z vašich přítelkyň léčitelkou? Nebo vy sám se v tom nějak vyznáte? Moje dcera by totiž chtěla být léčitelkou, ale bohužel neznáme zatím nikoho, kdo by ji to mohl naučit." Za zkoušku, respektive za dotaz nic nedám, že jo.