Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Také Varja vysvětloval své dceři, že výprava, na kterou se chystáme, není pro ni to pravé ořechové a mohlo by to ohrozit nejen ji, ale i Sonju. Ovšem hned dostala příslib nějakého pěkného výletu, jakmile se počasí umoudří a oteplí se. Věřila jsem, že to zabere.
Náhle jsem ucítila mírný pohyb. Ale byl takový zvláštní. Mrkla jsem dolů na svůj přívěsek, který jsem většinu času už ani nevnímala. Teď se ale hýbal a nebylo to způsobeno větrem. Vzápětí ukázal směrem někam na jih. Překvapeně jsem pohlédla na Varjargara, jestli to taky vidí, nebo už mám z té zimy halucinace. Ovšem on měl v tuhle chvíli jinou starost – i jeho ozdoba najednou jako by ožila. Náramek najednou zářil jasně fialovou barvou. Několikrát jsem zamrkala. “Co má zase tohle znamenat?“ Vybrala jsem si nakonec lehce mračící se a nevěřícnou grimasu. Něco mi ale říkalo, že se nám naše ozdoby pokouší poradit, kde máme hledat naše vlčata. Jenže… dalo se tomu věřit? Nikdy dřív jsem si nevšimla, že by ozdoba mého krku někdy něco podobného udělala. Nicméně… Nikdy předtím jsem nikoho takhle intenzivně nehledala. Pohlédla jsem znovu na Varju, co tomu říká a jaký má návrh.

Leden (2/10) | Minehava

Minehava mi potvrdila, že o Smrti už slyšela, ale nazvala ji jiným jménem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Údajně o ní slyšela o nějakých mladistvých. Lehce jsem kývla. “Ovšem já poprvé slyším jinou verzi jejího jména. Aspoň v našich končinách ji známe pod jménem Smrt,“ řekla jsem zamyšleně. “Ale docela by mě zajímalo, jestli slyší na všechno, nebo je hrdá jen na to jedno,“ zazubila jsem se. Já osobně bych nechtěla v tomhle nějakým způsobem vyzvídat. Není sice na tom asi nic špatného, ovšem kdo ví, co by se jí mohlo nelíbit. A ještě by mi za – podle mého nevinnou – otázku přičarovala kozorožčí hlavu nebo tak něco.
Trochu jsem se zachmuřila při poznámce ohledně mého partnera. No, neměla jsem důvod Minehavě lhát, takže… “No… Abych to ještě uvedla vše na pravou míru – první tři jsem měla se svým prvním partnerem. Ten ale, jakmile děti dospěly, beze slova zmizel. Podobně jako kdysi můj otec,“ ušklíbla jsem se nad tou paralelou. “O něco později jsem poznala svého současného partnera, který byl samozřejmě úplně jiný než ten první. Ale teď v poslední době je… Nevím kde,“ řekla jsem přiškrceným hlasem. Tohle mi vážně nešlo do hlavy. I když se to tehdy nepodobalo ani Coedenovi, aby se beze slova sebral a zmizel. Jenže u Awaraka… Klidně se mohlo stát, že prostě přišla jeho amenstie a on teď neví, kdo je a kde je.
Raději jsem tedy poslouchala vyprávění hnědé vlčice, která se rozpovídala o smečce, ze které pochází. Chápavě jsem přikývla, asi to nebylo snadné, když nezapadala do jejich tradic a vlastně se k ní chovali dost chladně. O tom, k čemu se přiznala, se moc rozhovořit nechtěla, což jsem jí samozřejmě neměla za zlé, rozhodně to bylo jen na ní, s čím se mi svěří. “Asi to nebylo jednoduché rozhodnutí, ale určitě bylo dobré. Proč být někde, kde ses cítila jako páté kolo u vozu a chtěla bys věci jinak,“ řekla jsem s úsměvem. A evidentně měla štěstí, protože vesele povídala o tom, jak tu poznala nové kamarády. Také jí přišlo zvláštní, že tu vlastně byli všichni milí, co se smeček týkalo. “Abych pravdu řekla, o žádné vyloženě nepřátelské smečce nevím, ale neznám všechny,“ řekla jsem a zamyslela se. Když se to tak vezme, teď už jsem neznala ani naše sousedy v Asgaaru. Což mě přivedlo zpátky k tomu, o čem mi povídal Erlend. Nicméně v poslední době se v Borůvce nikdo od nich nezastavil, aby zjistil, co a jak. Přitom zima už byla v plném proudu, takže… O to spojenectví zase až tak moc nestáli nebo nevím. “Třeba se pak od někoho dozvíš, jaké smečce je lepší se obloukem vyhnout,“ dodala jsem po chvilce, aby to nevypadalo, že jsem zamrzla.

Malá bílá slečna měla evidentně z nové verze svého jména radost. No, Silja se jí jistě bude vyslovovat dobře. A jestli jedna z jejích sester nosila jméno Sonja, bylo to docela dost podobné. Tak to znělo společně taky hezké. Jen jsem si říkala, jestli to nebude Kiwi líto, že ona má jméno úplně jinak znějící, ale bylo dost dobře možné, že na to bude naopak hrdá.
Plánovala jsem, jak bychom se mohli vydat hledat ty dva naše toulavce. Silja samozřejmě chtěla vyrazit s námi. Na jednu stranu jsem se nedivila, ale na tu druhou měl pravdu samozřejmě Varjargar. Rozhodla jsem se ho podpořit. “Náročné to jistě je, pro každého bez rozdílu. Ale pro vás malé ještě víc. Arsen s Kiwi neuvěřitelně hazardují,“ řekla jsem pevným hlasem, avšak nikterak výhrůžně. “Bude lepší, když tu počkáš, až se vrátíme. Nemusíš se však bát, že bys přišla o dobrodrůžo, hned, jak sleze sníh a oteplí se, můžeme vyrazit na nějakou výpravu se všemi, kdo budou chtít, co ty na to?“ Mrkla jsem na ni a doufala, že ji tak nějak nadchnu a bude souhlasit. Což o to, souhlasit by mohla, ale co teprve ta netrpělivost, která se také dostaví! No, tu budeme muset holt taky ukonejšit.
Ještě jsem ale Silje dlužila odpověď na otázku, co je pomeranč. Ukázala jsem na malou oranžovou kouli, která byla přimrzlá v ledu. “Tamto malé oranžové, to je pomeranč. Je úplně jiný než meloun, i když se do něj musíš dostat zhruba stejně složitě. Teď asi moc chutný nebude, ale jakmile se oteplí a objeví se tu čerstvé ovoce, můžeš pak ochutnávat dle libosti,“ vysvětlila jsem zvědavé slečně.

Leden (1/10) - Minehava

Lehce jsem kývla na Minehavinu poznámku. Možná to bylo od naší smečky milé, možná i povinnosti, abychom se ujali sirotků a ztracenců, kteří přišli na naše území, nicméně mě dost mrzelo, že nikdo nezůstal. Vlastně jsme byli asi jen taková přestupná stanice. Na druhou stranu jsem měla mít aspoň dobrý pocit z toho, že u nás mohli nabrat dost sil a dospět. Jinak by měli život nesmírně těžký, pokud by se jim podařilo bez rodiny vůbec přežít. Největší naděje jsem vkládala do Maeve, která zůstala ze všech nejdéle. Avšak i ona nejspíš zatoužila prozkoumat svět kolem sebe To jsem jí nemohla mít za zlé a ani neměla. Jen mě mrzelo, že jsem nevěděla, jak se má. Jestli třeba našla nový domov. Jestli třeba našla lásku. A třeba se sama stala matkou. To byly ale stejné úvahy jako u mých dvou nejstarších dcer, o kterých jsem nevěděla zhola nic.
Přestala jsem přemýšlet a raději zase věnovala pozornost hnědé vlčici, aby si nemyslela, že ji vůbec nevnímám. “U nás v lese je spousta ovocných stromů,“ řekla jsem s úsměvem. “Vlastně jsme tím docela proslulí, možná jsi už dávno zaregistrovala, že mám ovocnou vůni kožichu. Tak poznáš členy Borůvkové smečky, je to neomylná vůně.“ Dodala jsem a zašvihala ocasem. Vzápětí jsem se musela zamyslet, protože jsem dostala otázku, na kterou asi nebylo jednoduché odpovědět. Už jen proto, že jsem sama dlouho nikde nebyla a spoustu území zde vůbec neznala! Ale to jsem nechtěla přiznat, že jsem takový pecivál na stará kolena, že trávím většinu času doma, případně jen nedaleko hranic lesa. “Obecně bych se asi vyhla horám, ty umí pěkně být nebezpečné. Zvlášť jednomu místu, kde žije Smrt. I když… Ona umí být dost prospěšná, takže… Asi pokud budeš chtít pomoci vylepšit ovládání magie, ona je vhodná bytost, krerá ti k tomu může. Ale je to zákeřná a zlomyslná bytost, dobré je mít se před ní na pozoru. Ovšem má ráda drahé lesklé kamínky, takže se s ní dá takto obchodovat.“ rozpovídala jsem se, ale zase jsem se zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli už o Smrti slyšela, a tak já jí neříkám nic nového.
Když jsem rádoby ve zkratce odvyprávěla, jak se to má s mými potomky, smutně jsem se pousmála. “S tím už já sama nic nenadělám,“ poznamenala jsem. Mrzelo mě to, ne že ne. Ale nemohla jsem mít všech devět dětí připoutaných k sobě v Borůvce nejlépe nadosmrti. Aspoň té mojí. Musela jsem chápat, že stejně jako my, když jsme byli mladí a rozešli jsme se do všech koutů světa, tak to chtějí i oni. Co na tom, že já byla takový domácký typ, a nakonec jsem se do Borůvky vrátila. Ostatně kdyby ji matka nezrušila, já bych asi sama dobrovolně nikdy nikam nešla. Co už.
Dostala jsem poněkud vyhýbavou otázku ohledně smečky, ze které Minehava pocházela. Nebo možná spíš takovou obecnou. “Hm, tak to tam asi nebylo moc jednoduché, což?“ Poznamenala jsem a kývla, že mi klidně může říct víc.

Prosinec (5/10) | Minehava

Lehce jsem se usmála a kývla jako poděkování za gratulaci k vlčatům. "Docela se nám to sešlo, že máme momentálně šest vlčat skoro najednou. Ale také to bylo docela po dlouhé době, tedy pokud nepočítám můj prostřední vrh, který měl na podzim dva roky. Rok předtím měla děti naše Alfa. Kdysi se u nás objevilo dokonce několik sirotků nebo vlčat, co se své rodině ztratilo, ale bohužel nezůstal nikdo." Řekla jsem s trochou hořkosti v hlase. Podrobnostmi jsem nechtěla Minehavu nudit. Vlastně stejně nebylo o co stát - objevilo se vlče, přijali jsme ho mezi sebe, postarali se o ně, vychovali, něco naučili a pak - čau tvá Máňa. Bez rozloučení. No nic, obraťme list.
Znovu jsem kývla na znamení, že chápu - Minehava potkala různé vlky, samozřejmě se našli dobří i špatní... Nebo možná dokonce zlí... Tomu se asi vyhnout nedalo. Zatím ale ještě asi nebyla rozhodnutá, jestli se jí tu líbí, nebo ne, nicméně tu chtěla zůstat o něco déle než původně plánovala. Pohodila jsem ocasem. "Na jaře a v létě je tu moc krásně," řekla jsem s úsměvem. Samozřejmě bych propagovala jako nejkrásnější náš les, ale nakonec jsem se kousla do jazyka. "Například u Velkého vlčího jezera," zmínila jsem jiné místo. Jen těžko říct, jaký měla vztah k vodě.
Svou zmínkou o počtu vlčat jsem Minehavě evidentně vyrazila dech. Až jsem měla chvilku strach, aby to s ní nešvihlo. Naštěstí se však zakrátko vzpamatovala. Ale musela jsem všechno rychle uvést na pravou míru, protože moje společnice měla obavu, jestli se všichni do našeho domova vejdeme. "Borůvkový les je sice dost velký, ale nežijí tam všichni. Vlastně z těch tří nejstarších vídám jen syna, který se čas od času zastaví navštívit svou máti, ale jinak je tulákem. O jeho dvou sestrách nic nevím, bohužel. Dospěly a odešly si po svých. Jedna z nich sice jednu dobu žila v sousedním lese, ale už tam dlouho není," pověděla jsem, jak je to s první várkou dětí. "Ti prostřední jsou také už dospělí a žijí vesměs svým životem. Vlastně momentálně se v lese vyskytuje jedna z dcer, druhá se toulá nevím kde od té doby, co se ti nejmladší narodili. Neřekla bych, že na ně žárlí nebo je naštvaná nebo tak něco... Ale je to zvláštní no, snad ještě budou mít nějakou možnost se poznat. A syn... Také nevím, kde se toulá. Dokonce ani nevím, jestli ví o mladších sourozencích, jestli se třeba potkal s otcem nebo některou ze sester a dozvěděl se to," odfrkla jsem si a zarazila se. Nechtěla jsem zabíhat úplně do detailů a vylévat si srdce. Přeci jen jsem Minehavu ještě úplně neznala, ale... Povídalo se mi s ní tak přirozeně a fajn, jak jsem dlouho necítila. Jako bych ji znala dlouho. "Smím se zeptat na tvou rodnou smečku? Stočila jsem téma je své hnědé společnici, abych se o ní dozvěděla něco víc.

Prosinec (4/10) | Minehava

Vlčice mi doporučila, že bych se pak asi jedině musela přestěhovat někam do hor. Pravda, tam bych asi s okolím dobře splynula. Ale to nebylo nic pro mě. Pamatovala jsem si na svou dávnou přítelkyni Vločku, se kterou jsme se schovávaly kdesi na hoře, už ani nevím, jak se jmenovala, možná Zubatá? Tenkrát hrozila nějaká potopa a my s dalšími členy smečky i cizími vlky se tam schovávaly. No, to už byl snad pravěk! Raději jsem přestala přemýšlet a raději se jala své společnici odpovědět. “Vlastně jsem barvu kožichu zdědila po svém otci, byl také čistě bílý,“ řekla jsem a při vzpomínce se mírně usmála. “Ale pokud vím, ze severu snad nepocházel on ani jeho rodina. A pár bílých jedinců se teď u nás ve smečce také vyskytlo, tedy jedna vlčice, která nedávno přivedla na svět vlčata, jedna z jejích dcer je také čistě bílá. Můj nestarší syn, sice není ve smečce, ale je na malou výjimku také bílý. Jednu tlapku a špičku ocasu má hnědé po svém otci,“ dodala jsem ještě. Takže jsem vlastně už nebyla jen sama samotinká v naší smečce se svou světlou barvou. Minehava se pak také zajímala o můj přívěsek. “Ne, ten nemám odjakživa, ale také už hodně dlouho. Našla jsem ho na dně řeky,“ vysvětlila jsem. A podle toho, co jsem zatím viděla u vlků, které jsem potkala, jsem byla na tom se svou ozdůbkou ještě dost decentně.
Minehava mi vysvětlila, že pochází z dalekého kraje. A také že své jméno získala od svých prarodičů. Usmála jsem se a kývla. Vážně mělo své kouzlo, i když jsem si dovedla představit, že jako malá měla možná problém ho vyslovit. Ale jieště si vymyslela ona, nebo její rodina, nějakou kratší verzi. A to neměla ve svém jméně drnčivé r. “Takže ve zdejším kraji jsi krátce? Jak se ti tu zatím líbí?“ zajímala jsem se zvědavě. Kromě toho to bylo také vděčné konverzační téma – a rozhodně zajímavější než počasí.
Musela jsem se usmát, vlčice by netipovala, že bych měla rodinu. Tak to ji za chvilku čeká šok! No, ale jasně, evidentně to kouzlo, díky kterému jsem byla mladší, fungovalo velice dobře. Jistě bylo také výhodou mé zbarvení, které zkrátka dokonale skrylo jakýkoliv šedý či bílý chlup. Respektive se nedalo určit, který patřil ke stáří a který k mému zbarvení. “Mám jich dokonce devět,“ zasmála jsem se. “Vím, že nevypadám, asi i díky kožichu, ale nějaký ten pátek už po tomhle světě běhám. Nejmladší vlčata se narodila letos v červnu,“ potvrdila jsem trochu její domněnku, že musí být ještě maličká. “Dařilo se mi to vždycky po třech. Jen po dvakrát to byly dvě holky a jeden kluk, a ti nejmladší jsou naopak, dva kluci a holka.“ Dodala jsem a raději se odmlčela s tím, že pokud ji bude ještě něco zajímat, tak se může zeptat, protože já bych mohla o svých dětech mlít do nekonečna a to by Minehavu nemuselo bavit. Nebo zajímat.

Prosinec (3/10) | Minehava

Byla jsem ujištěna, že všechno je v pořádku, takže jsem se přeci jen trochu uklidnila. Nebo možná úplně. Jen jsem byla pořád taková… Napjatá nebo co. Vlčice se zmínila, že strachy nezbělela, ale to by jí takové jistě slušelo. Vzápětí poznamenala, jak musí být takový kožich v zimě fajn. “Hm, vlastně asi ano. Ale je to tak dávno, co ho mám, že už nad tím ani nepřemýšlím,“ řekla jsem uvolněně s úsměvem. “Nicméně když chce jedinec splynout s okolím, tak je to lepší, jenže sníh není celý rok.“ Dodala jsem.
Dále se také vlčice zajímala, nad čím jsem přemýšlela. No, nebylo to žádné tajemství, ale nechtěla jsem někoho, koho znám pár chvil zatěžovat něčím osobním. “Ále, je toho víc. Partner, vlčata, smečka,“ zazubila jsem se neutrálně. Pokud by se na něco chtěla zeptat, asi bych se nebránila tomu, abych se rozpovídala. Neměla jsem z ní nepříjemný pocit a možná by bylo fajn si popovídat s někým neznámým, i když úplně ne se svěřovat ve velkém. A než jsem stačila ještě cokoliv dodat, vzpomněla si, že se mi nepředstavila. Takže to hned napravila a prozradila mi, že se jmenuje Minehava. To bylo docela zajímavé jméno. “Minehava?“ Zopakovala jsem. “Zajímavé a pěkné,“ usmála jsem se. Možná by mi k tomu mohla ještě něco říct. “Já jsem Aranel,“ představila jsem se na oplátku.

Pozorovala jsem malou slečnu, která byla věrnou kopií své maminky. Konečně jsem nebyla sama čistě bílá v celém lese. Teď jsme byly tři. Představila se jako Sil a vzápětí se zajímala, zda se tak může opravdu jmenovat - evidentně dostala jiné jméno, které jí dělalo potíže vyslovit. Rodiče samozřejmě nebyli proti. Loupla jsem pohledem po Quercusovi. Jeho jméno také nebylo úplně jednoduché na vyslovení. Ale bylo na druhou stranu takové silné a vznešené. Nicméně asi bych se nebránila tomu, kdyby chtěl mít nějakou zkrácenou verzi. Zatím však nic takového nevyslovil, tak si možná zvykl.
Zatímco jsme mudrovali nad tím, zda vyrazit hledat naše ztracené potomky, pochutnávali jsme si na melounu. Varja nahlas přemýšlel, kterým směrem se tak vydat při pátrání. "Asi bude lepší jít každý jiný směrem a jeden tu zůstane s ostatními. Možná se bude chtít Kezi je hlídat?" Pohlédla jsem na starší dceru, která se bavila s těmi mladšími. Pokud by chtěla jít hledat, rozhodně bych neměla nic proti, i když... "Třeba by nám mohla pomoci Kezi, z výšky by určitě měla větší přehled a přivedla je pak domů, její by nám aspoň řekla, kde jsou a my pro ně dojdeme," řekla jsem zamyšleně při pohledu na dceřina křídla.
Badri se ještě zajímala, jestli budou děti chtít zkusit něco jiného, pokud to tůňka přinese. "Před chvílí tam plaval pomeranč, ukazovala jsem ho dětem, než jste přišli, ale moc svěže nevypadal," poznamenala jsem. Teď už jsem nikde oranžovou kouli nikde neviděla, tak bylo možné, že jak náhle se objevila, tak zase zmizela.

Prosinec (2/10) | Minehava

Evidentně se vlčice poněkud polekala. Poněkud dost. Tedy, nejdřív si snad myslela, že bych mohla být duch. To zase překvapilo mě. Na to jsem byla až moc živá a hmotná. I když... Občas jsem chodila jako tělo bez duše, tak kdo ví, jak jsem na ostatní mohla působit. "Ještě jednou se omlouvám." Zopakovala jsem omluvně a přidala další přátelský úsměv a mírně pohodila ocasem. Naštěstí jsem ji nevylekala natolik, že by začala ječet a utekla nebo tak něco. Tedy dobré znamení aspoň malinko. Vlastně to bylo takové vtipné. Připomnělo mi to dávného přítele Yonga, respektive první setkání s ním - ten se mě sice nelekl, ale zase uklouzl na blátě a rozplácnul se přede mnou jak dlouhý tak široký.
Přestala jsem vzpomínat a raději zase věnovala pozornost hnědé vlčici, která se zmínila o tom, že před chvílí volala něčí jméno. A vzápětí také přidala omluvu. Evidentně i ona byla zamyšlená. "Možná jsem něco zaslechla," připustila jsem. "Ale asi jsem nevnímala okolí dost na to, abych určila, že tu někdo na někoho volá," zazubila jsem se. "Zřejmě jsme tedy byly obě myšlenkami úplně někde jinde," dodala jsem.

Prosinec (1/10) | Minehava

Kolem mě bylo ticho a klid. Slunce kupodivu svítilo, i když nehřálo. Obloha byla jako vymetená, takže evidentně v nejbližších hodinách nehrozilo, že by začalo sněžit. Vítr žádný zatím nefoukal. Krajina byla zasněžená a bílá pokrývka se díky slunečním paprskům třpytila. Také tiše křupala pod mými kroky. Skoro romantické! Jen mi tady chyběl Awarak. Hm. Začínala jsem si vážně myslet, že kdo ví proč vzal roha… Prostě zmizel. Ale proč? Další vlčata přece chtěl. A měl z nich radost. A přeci – najednou o něm není známo nic. Neřekl nikomu, kam šel, kdy se vrátí. Copak najednou dostal strach a utekl? Ne, ne, to určitě ne. Awarak rozhodně nebyl žádná bačkora. Druhou možností bylo, že se ztratil. Že se dostavila jedna z jeho zapomnětlivých nepříjemností a on najednou nevěděl, kdo je a kde je. Nevěděl, že v Borůvkové smečce má domov a rodinu. No, to by bylo pěkné nadělení. Jenže kdybych ho šla hledat, mohla bych projít křížem krážem Gallireu a nemusela bych ho najít – mohl se klidně ocitnout mimo její území.
Třetí – a asi stejně strašnou možností bylo, že se mu něco stalo a on leží někde zraněný, podchlazený, nebo možná… Ne, to rozhodně ne! Zavrtěla jsem hlavou, abych takovou myšlenku odehnala. Jenže… Co tedy? To bylo vážně k vzteku a já nevěděla, co si počít. Jestli mám ho zkusit jít hledat, ale to bych musela buď počkat do jara, až vlčata trochu povyrostou a nebude nám cestování komplikovat sníh a mráz. Nebo snad čekat, až se vrátí, jestli vůbec?
Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si nevšimla hnědé postavy, dokud jsem do ní nenarazila. “Ahhh… Omlouvám se, to jsem nechtěla. Neviděla jsem tě,“ usmála jsem se na vlčici omluvně.

Keziah mi potvrdila, že Arsen šel spolu s ostatními směrem ke mně. Jenže evidentně i těch pár metrů stačilo na to, aby se zatoulal jiným směrem. Znepokojeně jsem si odfrkla. Moc se mi nelíbilo, že by měl být někde sám, potažmo se skoro stejně starou slečnou někde venku, neznámo kde a ještě ke všemu v zimě. Začínala jsem uvažovat nad tím, že dokud je tu Kezi, využiju toho, že by dohlédla na své dva mladší sourozence a já bych se mezitím vydala ho najít. Sakra, Awaraku, kde jsi? Zabědovala jsem v duchu. Zrovna teď by se mi hodilo vědět, kde je otec mých dětí, mohli jsme pátrat každý na jedné straně.
Ale než jsem naplánovala pátrací akci, ještě jsem se seznámila s Badri. Úsměv jsem jí opětovala. Bylo fajn, že se Borůvková rodina takhle pěkně rozrostla a mohla jsem tak doufat, že aspoň některé z těch šesti přírůstků, které jsme se stejně bílou vlčicí přivedly, zůstanou doma a budou další generací. Všimla jsem si, že Keziah zaujatě kouká na hladinu Ovocné tůně, načež brzy vylovila meloun, který rozbila a nabídla vlčatům. Zvláštní, vlastně jsem netušila, že by mohl být ještě v tuhle dobrý. Nebo možná meloun ano, ale pomeranč určitě ne. A aby toho nebylo málo, Badri vzápětí vylovila druhý a nabídla pro změnu občerstvení mně a svému partnerovi. “Díky, vlastně trocha vitamínů přijde vhod,“ usmála jsem se na vlčici a nabídla si kus červené dužiny s peckami. No vážně – byl sladký.
Ovšem během jídla jsme se vrátili k úvahám o našich dětech. Varjargar i Badri se snažili být optimističtí. Možná to tak mohlo být, možná se mýlili. Možná byli Kiwi i Arsen někde poblíž lesa zabraní do hry a nehledí na čas. Jenže… Přeci jen se mě zmocňoval nepříjemný pocit. “Snad máte pravdu,“ řekla jsem zamyšleně, když jsem dožvýkala poslední kousek melounu. “Ale přeci jen jsou docela malí na to, aby byli tak dlouho někde pryč, zimu ještě nezažili a nevědí, jaké nástrahy na ně mohou čekat,“ přemýšlela jsem nahlas. Čím dál víc jsem se přikláněla k tomu, abych se vydala je hledat. Možná kdyby se mně Badri s Varjou přidali, nebo Kezi, to už je jedno, kdo by tu s vlčaty zůstal, měli bychom šanci je najít rychleji. Jenže pak bylo otázkou, jak bychom si dali vědět, zda byl některý z nás při hledání úspěšný, a tak se můžeme všichni v klidu vrátit. Hmmm…

Zastříhala jsem ušima a v duchu se zaradovala, že konečně přeci jen trochu zaujalo Quercuse natolik, aby položil otázku. Samozřejmě byl zvídavý, jako ostatní. Možná jen trochu víc zamlklý. Nebo možná spíš přemýšlivý. Einor se však ušklíbala, jako by se její bratr ptal na nějakou hloupost. Nejspíš se sama dovtípila, co jí k tomu pomůže. Ovšem mně nevadilo odpovídat na jakékoliv otázky. “Pomocí zubů,“ odpověděla jsem s úsměvem. “A taky pomocí drápků. Nicméně je ještě další možnost – totiž pustit odněkud z výšky, ale to se může více rozplácnout, takže z toho bude spíš taková kaše, ale to ničemu nevadí. Není to však vždycky úspěšné, záleží na tom, jak je slupka odolná,“ dodala jsem ještě. Einor se pro změnu zajímala, jestli to zvládne taky. Souhlasně jsem přikývla, abych ji uklidnila. “Do pomerančů se určitě dostaneš. Třeba ale takové melouny jsou mnohem větší a je náročnější se do nich dostat, tak je zapotřebí větší síla. Nebo na to můžete být třeba dva,“ povídala jsem dál.
Museli jsme však čekat na jaro, abychom začali zkoušet se do nich dostat. To Quercuse zajímalo, kdy bude. “Musíme vydržet několik týdnů, než odejde zima. Sníh roztaje, bude tepleji a slunko bude hřát,“ vysvětlila jsem. Nevěděla jsem, jestli má nějakou představu o plynutí času nebo jestli mu to bude jako odpověď takhle stačit.
K naší skupince se přiblížila bílá vlčice. Chvilku jsem přemýšlela, jestli jsem Varjovu partnerku potkala, zatímco jsem si ji s přátelským úsměvem prohlížela. “Ahoj, já jsem Aranel,“ představila jsem se. “A tohle jsou Quercus a Einor,“ představila jsem své dva nejmladší potomky, i když by se zvládli představit sami. Také Varja se svou bělostnou dcerkou, která byla celá maminka už přišel k nám. Zazubila jsem se tedy i na něj. “Ahoj, Varjo. Měli jsme štěstí, to je fakt,“ mrkla jsem na něj. Bylo to vlastně takové neplánované a o to lepší. Mohli jsme tedy nechat na dětech, jestli se budou seznamovat a hrát si spolu. Varjargar mezitím zahlédl rampouchy a vzápětí už zkoušel, jestli budou vydávat nějaké zvuky, zatímco do nich lehce šťouchal. Mrkla jsem na syna s dcerou, zda je to bude zajímat.
Vzápětí jsem se zamračila, protože evidentně postrádali svou dceru Kiwi. “Já… Potkala jsem se s ní nedávno, určitě běžela směrem sem, myslela si, že jste tady,“ řekla jsem. Byla jsem tedy evidentně poslední, kdo ji viděl. “Ovšem já pro změnu postrádám svého staršího syna,“ povzdychla jsem si. “Myslíš, že běželi někam spolu? Původně jsem myslela, že je s Keziah, protože ta brala své sourozence na malý letecký výlet, ale za mnou se s nimi už nevrátil,“ řekla jsem ustaraně a pohlédla na svou starší dceru, jestli náhodou neviděla, kam její mladší bratr běžel.

Listopad (6/10) | Erlend

Zastříhala jsem ušima. Vlastně jsem se také na okamžik zamyslela, jestli jsem s Erlendem strávila někdy delší čas než teď. Nakonec jsem dospěla k tomu, že asi ne. Ale vzpomínala jsem si na dobu, kdy jsme mu říkali druhým jménem. A byla to vlastně i zajímavá zkušenost, komunikovat tak napůl s někým, kdo nemluví. Rozhodně nebyla špatná, zatím jsme si vždycky tak nějak řekli, co bylo potřeba – tedy aspoň teď, hlavně díky magii, i když jsem chápala, že ho jistě vysiluje. Ale jen mluvou je vlk smečce prospěšný, že. Věděla jsem už, že je to spolehlivý člen, se kterým můžu počítat. I když mi to sám před chvílí potvrdil, já jsem to věděla. On byl s Varjou a Kayou taká dobrá a spolehlivá duše. Nicméně musela jsem přiznat, že bych se měla trochu lépe seznámit i právě s Varjargarem. Nejen děti můžou být naším společným tématem k debatě.
Momentálně jsme ale koukali na můstek, který spojoval les spojující náš s Asgaarským. Uzavřela jsem to s tím, že prostě bez Baghý tohle úplně rozhodovat nechci. “Nevím, proč na to rozhodnutí najednou tak spěchají, to je skoro ultimátum. Nebo spíš úplně. To nemám ráda, nějaký nátlak,“ zamračila jsem se. Navíc jsem byla toho názoru, že bychom tohle měli probrat ze všech stran s oběma Alfami. A pokud možno i s druhou Betou. Nikdy jsme neměli extra spojenecké plány, tak proč najednou teď? A proč se musíme rozhodnout tak rychle? A proč tak radikální řešení, pokud bychom nepřijali? Ne, to se mi nelíbilo.
Erlend využil toho, že jsem mu umožnila si odpočinout, než mi vysloví jméno vlka, se kterým o tomhle jednal. V tichosti jsem tedy seděla vedle mohutného vlka s modrýma očima a sledovala sněhové vločky, které se snášely k zemi. Zima byla evidentně tu.

No, tak se mi dostalo jednoduché odpovědi – Quercus byl v naprostém pořádku. Evidentně jen neměl náladu si hrát nebo se do něčeho zapojit. Hm, taky fajn. Povzdychla jsem si v duchu. Jen jsem doufala, že to je jen dočasné nebo ještě lépe momentální. Mít další vlče, které je dospělé sotva se narodí… To by mě mrzelo, přeci jen jsem neměla nic proti hrám. Tak snad příště. Pustila jsem se tedy do povídání o tůni. Děti v klidu tiše poslouchaly. A docela mě zklamalo, že jsem nedostala víc zvídavých dotazů. Ach jo. Jen Einor se zajímala, jestli se dá to ovoce jíst. “Ano, ale schovává se pod slupkou, které se musíš nejdřív zbavit, aby ses dostala k vnitřku a mohla ochutnat. Slupka bývá tvrdá a hořká, takže není dobrá k jídlu,“ vysvětlila jsem. Ale už bylo na ní, jestli někdy zkusí slupku ochutnat nebo se bude řídit mou radou a rovnou okusí sladký vnitřek. “Jen musíme počkat do jara, až se oteplí,“ dodala jsem.
Byla jsem ráda, že Quercus i Einor poslechli a našla jsem je tam, kde jsem je nechala, když jsem odešla značkovat. Jen tedy bylo zarážející, že si spolu mezitím nehráli ani nepovídali. Ach jo. Zvláštní vztahy mezi sourozenci v dnešní době, pomyslela jsem si.
To už jsem si všimla, že směrem k nám míří Varja. Ve stejnou chvilku bylo vidět, že přilétá Kezi s malým bílým vlčátkem na zádech – vypadalo však trošku jinak, takže Kiwi to určitě nebylo. No, však ona sama tady před chvílí zmizela. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ji neviděla. Ani jsem ji tu necítila. Protočila jsem oči. Evidentně stejná průzkumnice na vlastní pěst, jako můj Arsen. Ach jo. Jen jsem doufala, že nejsou daleko, třeba jsou i zrovna spolu, ale na zimu by se měli vrátit domů. Teploty začínaly klesat a sněhu jistě brzy přibude. “Ale, máme společnost,“ řekla jsem s úsměvem a zamávala na Varjargara a Keziah.

25. 11. - Aranel: https://gallirea.cz/index.php?p=ovocna-tun#post-244987

Další značkování: do 25. 1. 2026

(Snad nevadí, že jsem to napsala k tůni, zahrnula jsem do popisu celý les a nechtěla měnit přechod, a snad mi odpustíte i ten den zpoždění, viz omluvenky)