Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zastříhala jsem ušima a v duchu se zaradovala, že konečně přeci jen trochu zaujalo Quercuse natolik, aby položil otázku. Samozřejmě byl zvídavý, jako ostatní. Možná jen trochu víc zamlklý. Nebo možná spíš přemýšlivý. Einor se však ušklíbala, jako by se její bratr ptal na nějakou hloupost. Nejspíš se sama dovtípila, co jí k tomu pomůže. Ovšem mně nevadilo odpovídat na jakékoliv otázky. “Pomocí zubů,“ odpověděla jsem s úsměvem. “A taky pomocí drápků. Nicméně je ještě další možnost – totiž pustit odněkud z výšky, ale to se může více rozplácnout, takže z toho bude spíš taková kaše, ale to ničemu nevadí. Není to však vždycky úspěšné, záleží na tom, jak je slupka odolná,“ dodala jsem ještě. Einor se pro změnu zajímala, jestli to zvládne taky. Souhlasně jsem přikývla, abych ji uklidnila. “Do pomerančů se určitě dostaneš. Třeba ale takové melouny jsou mnohem větší a je náročnější se do nich dostat, tak je zapotřebí větší síla. Nebo na to můžete být třeba dva,“ povídala jsem dál.
Museli jsme však čekat na jaro, abychom začali zkoušet se do nich dostat. To Quercuse zajímalo, kdy bude. “Musíme vydržet několik týdnů, než odejde zima. Sníh roztaje, bude tepleji a slunko bude hřát,“ vysvětlila jsem. Nevěděla jsem, jestli má nějakou představu o plynutí času nebo jestli mu to bude jako odpověď takhle stačit.
K naší skupince se přiblížila bílá vlčice. Chvilku jsem přemýšlela, jestli jsem Varjovu partnerku potkala, zatímco jsem si ji s přátelským úsměvem prohlížela. “Ahoj, já jsem Aranel,“ představila jsem se. “A tohle jsou Quercus a Einor,“ představila jsem své dva nejmladší potomky, i když by se zvládli představit sami. Také Varja se svou bělostnou dcerkou, která byla celá maminka už přišel k nám. Zazubila jsem se tedy i na něj. “Ahoj, Varjo. Měli jsme štěstí, to je fakt,“ mrkla jsem na něj. Bylo to vlastně takové neplánované a o to lepší. Mohli jsme tedy nechat na dětech, jestli se budou seznamovat a hrát si spolu. Varjargar mezitím zahlédl rampouchy a vzápětí už zkoušel, jestli budou vydávat nějaké zvuky, zatímco do nich lehce šťouchal. Mrkla jsem na syna s dcerou, zda je to bude zajímat.
Vzápětí jsem se zamračila, protože evidentně postrádali svou dceru Kiwi. “Já… Potkala jsem se s ní nedávno, určitě běžela směrem sem, myslela si, že jste tady,“ řekla jsem. Byla jsem tedy evidentně poslední, kdo ji viděl. “Ovšem já pro změnu postrádám svého staršího syna,“ povzdychla jsem si. “Myslíš, že běželi někam spolu? Původně jsem myslela, že je s Keziah, protože ta brala své sourozence na malý letecký výlet, ale za mnou se s nimi už nevrátil,“ řekla jsem ustaraně a pohlédla na svou starší dceru, jestli náhodou neviděla, kam její mladší bratr běžel.

Listopad (6/10) | Erlend

Zastříhala jsem ušima. Vlastně jsem se také na okamžik zamyslela, jestli jsem s Erlendem strávila někdy delší čas než teď. Nakonec jsem dospěla k tomu, že asi ne. Ale vzpomínala jsem si na dobu, kdy jsme mu říkali druhým jménem. A byla to vlastně i zajímavá zkušenost, komunikovat tak napůl s někým, kdo nemluví. Rozhodně nebyla špatná, zatím jsme si vždycky tak nějak řekli, co bylo potřeba – tedy aspoň teď, hlavně díky magii, i když jsem chápala, že ho jistě vysiluje. Ale jen mluvou je vlk smečce prospěšný, že. Věděla jsem už, že je to spolehlivý člen, se kterým můžu počítat. I když mi to sám před chvílí potvrdil, já jsem to věděla. On byl s Varjou a Kayou taká dobrá a spolehlivá duše. Nicméně musela jsem přiznat, že bych se měla trochu lépe seznámit i právě s Varjargarem. Nejen děti můžou být naším společným tématem k debatě.
Momentálně jsme ale koukali na můstek, který spojoval les spojující náš s Asgaarským. Uzavřela jsem to s tím, že prostě bez Baghý tohle úplně rozhodovat nechci. “Nevím, proč na to rozhodnutí najednou tak spěchají, to je skoro ultimátum. Nebo spíš úplně. To nemám ráda, nějaký nátlak,“ zamračila jsem se. Navíc jsem byla toho názoru, že bychom tohle měli probrat ze všech stran s oběma Alfami. A pokud možno i s druhou Betou. Nikdy jsme neměli extra spojenecké plány, tak proč najednou teď? A proč se musíme rozhodnout tak rychle? A proč tak radikální řešení, pokud bychom nepřijali? Ne, to se mi nelíbilo.
Erlend využil toho, že jsem mu umožnila si odpočinout, než mi vysloví jméno vlka, se kterým o tomhle jednal. V tichosti jsem tedy seděla vedle mohutného vlka s modrýma očima a sledovala sněhové vločky, které se snášely k zemi. Zima byla evidentně tu.

No, tak se mi dostalo jednoduché odpovědi – Quercus byl v naprostém pořádku. Evidentně jen neměl náladu si hrát nebo se do něčeho zapojit. Hm, taky fajn. Povzdychla jsem si v duchu. Jen jsem doufala, že to je jen dočasné nebo ještě lépe momentální. Mít další vlče, které je dospělé sotva se narodí… To by mě mrzelo, přeci jen jsem neměla nic proti hrám. Tak snad příště. Pustila jsem se tedy do povídání o tůni. Děti v klidu tiše poslouchaly. A docela mě zklamalo, že jsem nedostala víc zvídavých dotazů. Ach jo. Jen Einor se zajímala, jestli se dá to ovoce jíst. “Ano, ale schovává se pod slupkou, které se musíš nejdřív zbavit, aby ses dostala k vnitřku a mohla ochutnat. Slupka bývá tvrdá a hořká, takže není dobrá k jídlu,“ vysvětlila jsem. Ale už bylo na ní, jestli někdy zkusí slupku ochutnat nebo se bude řídit mou radou a rovnou okusí sladký vnitřek. “Jen musíme počkat do jara, až se oteplí,“ dodala jsem.
Byla jsem ráda, že Quercus i Einor poslechli a našla jsem je tam, kde jsem je nechala, když jsem odešla značkovat. Jen tedy bylo zarážející, že si spolu mezitím nehráli ani nepovídali. Ach jo. Zvláštní vztahy mezi sourozenci v dnešní době, pomyslela jsem si.
To už jsem si všimla, že směrem k nám míří Varja. Ve stejnou chvilku bylo vidět, že přilétá Kezi s malým bílým vlčátkem na zádech – vypadalo však trošku jinak, takže Kiwi to určitě nebylo. No, však ona sama tady před chvílí zmizela. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem ji neviděla. Ani jsem ji tu necítila. Protočila jsem oči. Evidentně stejná průzkumnice na vlastní pěst, jako můj Arsen. Ach jo. Jen jsem doufala, že nejsou daleko, třeba jsou i zrovna spolu, ale na zimu by se měli vrátit domů. Teploty začínaly klesat a sněhu jistě brzy přibude. “Ale, máme společnost,“ řekla jsem s úsměvem a zamávala na Varjargara a Keziah.

25. 11. - Aranel: https://gallirea.cz/index.php?p=ovocna-tun#post-244987

Další značkování: do 25. 1. 2026

(Snad nevadí, že jsem to napsala k tůni, zahrnula jsem do popisu celý les a nechtěla měnit přechod, a snad mi odpustíte i ten den zpoždění, viz omluvenky)

//les

Vyzvala jsem děti k soutěži, abychom si spolu trošku pro začátek zadováděli. A abych odvedla jejich myšlenky na otce, kterým jim samozřejmě chyběl. Tiše jsem si povzdychla, ale nedala jsem nic najevo. Neběžela jsem nijak rychle – jen abych byla jen pár kroků před dětmi. Einor se samozřejmě nenechala zahanbit a následovala mě celkem statečně. Quercuse evidentně moje výzva nenadchla. Plahočil se za námi. Trochu jsem zpomalila a sledovala ho. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by ho něco trápilo nebo mu nebylo dobře. A mému vycvičenému zraku rozhodně nic nemohlo utéct.
Doběhla jsem tedy ke břehu jezera a počkala, až dorazí také syn. “Copak se děje, Quercusi? Není ti dobře? Něco tě trápí?“ Zajímala jsem se starostlivě. “Mně se můžeš svěřit s čímkoliv,“ mrkla jsem na něj povzbudivě. Ohlédla jsem se k Einor – kdyby se nechtěl rozpovídat před ní, jistě by se nezlobila, kdybychom šli na chvilku stranou.
Rozhlédla jsem se a zavětřila. Podle všeho sem těsně před námi dorazila Keziah. A podle vůně nebyla sama. Ale její společnici jsem zatím neznala. Byla jsem si však jistá, že jedná o druhou z dcer Varjargara. Usmála jsem se. Zřejmě se Kezi trošku změnila v tom, že nebyla až tak samotářská. Nebo jen měla raději malá vlčata. Rozhodně jsem se v tom nechtěla rýpat, byla jsem nesmírně ráda, že se seznamuje se členy smečky. A doufala jsem, že Arminius se Siberiou nebudou moc pozadu.
Teď jsem se však na chvíli posadila dost daleko od vody. Vybídla jsem pohledem děti, aby se posadily vedle mě. “Tak tohle je Ovocná tůň,“ představila jsem hrdě naši krásnou kouzelnou oázu klidu, jak bych ji sama vytvořila. “Teď v zimě voda zamrzne, takže se v ní nedá moc koupat, ale v létě je tady moc příjemné osvěžení. Navíc je tady fajn klídek. Na to ale budeme muset počkat. Nicméně i když se voda změní v led, dá se s ní si trochu pohrát,“ pustila jsem se do povídání. Zatím ale bylo příliš teplo na to, aby byl led dost pevný na to, abych dětem předvedla, jak se dá dobře klouzat. Na to jsme museli také čekat. Zatím byla jen taková jemná krusta na některých místech. “A čím je kouzelná? Čas od času na vodní hladině pluje ovoce. Nikdo neví, jak se tu bere, ale je to tak. Támhle je vidět ještě pomeranč.“ Ukázala jsem na oranžovou scvrklou kouli v rohu. “Teď už dobrý nebude, ale v létě vlastně všechno ovoce jedlé. Ale je také dost těžké ho vylovit, je třeba být šikovný a opatrný,“ pokračovala jsem v povídání. Znovu jsem se rozhlédla a zavětřila. Děti, zůstaňte tady sedět a počkejte na mě. Já půjdu označkovat území, zdá se, že musíme obnovit hranice, aby nám sem nešli nějací vetřelci,“ nabádala jsem je a vyslala přísný pohled, který nesnesl námitek. “Hlavně nezkoušejte stoupnout na led, je příliš tenký, takže byste se propadli do vody a mohli se utopit,“ dodala jsem vážně. “Hned jsem zpět,“ dodala jsem a rozběhla se směrem k místům, odkud jsme před chvíli odešli.

ZNAČKOPOST
Očichávala jsem stromy, které nesly mou slabou vůni. Píchlo mě u srdce. To tedy znamenalo, že jsem byla poslední, kdo obnovoval hranice lesa. Awarak ne, jak jsem se mylně domnívala. Můj milý, kde jsi? Pomyslela jsem si teskně, zatímco jsem se otírala o kůru stromů, abych přenesla svůj pach. Snad jsi v pořádku. Pohlédla jsem na oblohu, ze které se snášelo pár sněhových vloček. U několika dalších stromů jsem přičapla a pokračovala ve značkování. Proběhla jsem les, poctivě se otírala o stromy kožichem i drápy, sem tam jsem něco počůrala. Následně jsem se stočila a mířila zpátky k tůni. S dobrým výhledem na děti jsem dokončila svou práci.

"Tak jsem zase zpátky," řekla jsem s úsměvem dětem.

Listopad (5/10) | Erlend

Ačkoliv já jsem byla poměrně skeptická, Erlend choval naději, že se Baghý jistě ukáže. Souhlasně jsem kývla. Nechtěla jsem a ani nemohla se s ním hádat, protože tohle bylo prostě jen na dohadech. A to mě nebavilo, ještě bychom si mohli říct něco, co by nás oba pak mrzelo… Ne, hádky a domněnky nejsou na místě. Možná za mlada bych se s někým pohádala, ale tohle bylo dávno za mnou. “Zima už je takřka tady, tak snad bude brzy zpátky,“ pronesla jsem. A snažila jsem se tomu sama věřit. Ostatně bychom to měli všichni tak nějak probrat společně. Navíc to by mi k ní nesedělo, aby se jen tak sebrala a nechala nás ve štychu. To by se jí jistě muselo stát něco vážného, aby o sobě nedala vědět. Ovšem takové myšlenky jsem si raději nepřipouštěla už vůbec.
Když jsme se přiblížili k mostu, Erlend mi naznačil pomocí posunků, jak se situace s Asgaarskými má. Tu jsem pochopila správně, když mi ještě vyslal myšlenku, že jim máme dát vědět do zimy. Ušklíbla jsem se. “Jsem sice Beta, ale takové rozhodnutí nebudu dělat bez Alfy,“ řekla jsem. Možná by ona byla pro, ale nechtěla jsem říct vyloženě ne. Třeba by v tom spojenectví viděla něco, co já v tuhle chvíli ne. Jenže něco mi říkalo, že i kdybych volila nějakou diplomatickou odpověď, tak jim by nestačila. Ale tohle mi taky nesedělo na nikoho z těch, koho jsem znala. “A jak se jmenoval vlk, který to s tebou probíral?“ Zeptala jsem se, i když jsem si vybavovala jen jako Alfu Arcanuse. Jestli byl někdo na tom postu s ním, nebo kdo byl Betou, to jsem nevěděla vůbec. Nicméně abychom měli nějaké ultimátum? Blbost. “Klidně s odpovědí chvíli počkej, nevyčerpávej se,“ usmála jsem se na Erlenda, který si otíral čelo. Nevadilo mi dát mu čas, aby si odpočinul. Nechtěla jsem riskovat, aby mu bylo zle.

Listopad (4/10) | Erlend

Moje poznámka vlka asi trochu polekala. No, musela jsem ale přiznat, že ani já s tímhle nemám zkušenosti. Rodiče byli Alfami, dokud matka smečku nerozpustila. Pak se Storm s Taillou rozhodli smečku obnovit, takže byli Alfami. A pak svůj post předávali. Nezažila jsem, aby se ho někdo zřekl. Na druhou stranu, když byl teď na tomto postu, asi měl možnost to takhle udělat. “Hm, je to trochu zapeklité. Ale asi na to máš nárok,“ připustila jsem nakonec. “Máme sice oficiálně ještě jednu Alfu, nicméně kdo ví, kde jí je teď konec. Úplně bez Alfy bychom také asi neměli být,“ pokračovala jsem v myšlení nahlas. Ach jo. Komplikace.
Evidentně také chudák nečekal, že se zmíním o své nevědomosti, kde se momentálně nachází otec mých dětí. A já jsem nečekala, že mě to takhle hned sebere. Ale nechtěla jsem teď plakat, na to nebyl čas, takže jsem se snažila se hned sebrat. Jen jsem ucítila Erlendův povzbuzující dotyk. Usmála jsem se a pohodila hlavou, že už jsem v pohodě. Raději jsem se tedy věnovali tématu ohledně nabídky smečky Asgaarské. Kdybychom byli ve velkých nesnázích, asi bychom mohli požádat na pomoc i je, ale… Ne, nechtěla jsem se tak úplně obracet na jinou smečku, byť spoustu let sousední. Ještě by to mohlo vypadat, že jsme neschopní a nesoběstační. To bych nepřenesla přes srdce. Sice dost vlků bylo pryč, ale v tuhle chvíli jsem tu byla já, Erlend, Varja a snad i Badri. Nebylo to moc… Každopádně to bylo stejně jen takové filozofování. Musela bych asi mluvit přímo s nimi, abych věděla, co přesně měli na mysli.
Erlend mě však vzápětí vyzval, abych ho následovala, tak jsem se rozešla za ním. Nebylo to nikterak daleko. Zastavili jsme se u kamenného můstku, který vedl přes průrvu do Asgaarského lesa. Můj společník pak tlapkou naznačil ve vzduchu křížek. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Jako že by ten můstek zrušili?“ Zeptala jsem se zvědavě. Zamračila jsem se. Tohle jsem trochu nechápala. Kdyby přeci ten můstek padl, tak by to spíš znamenalo odstřihnutí. Nebo snad ne? Rozhodně jsem ale nechtěla, aby se naše lesy nějak spojovaly nebo byly sousedi bez hranic. To vůbec ne, to by narušilo klidné vztahy.

Quercus si dělal starosti, jestli netrvá otcova procházka po lese nějak dlouho. Mlčky jsem kývla. Co jsem měla říct? Že nevím, kde je můj partner? Že nevím, jestli je v lese, nebo se šel chvilku toulat sám, než se vrhne do víru otcovství nebo snad nás opustil? No, tuhle poslední možnost jsem si snad ani nechtěla připustit. Ne, tohle by neudělal. Není přeci Coeden. A navíc se mu nedávno narodily děti. Tak ale jsem nechápala v tom případě, proč není s námi. Dokonce i porod tehdy prošvihnul. Na druhou stranu to nebyla jeho vina, běžel mi sehnat nějaké kožešiny, abych měla teplo a pohodlí, ale děti byly rychlejší. “Však on brzy přijde,“ usmála jsem se na syna povzbudivě a snažila se tomu věřit. Hlavně jsem nechtěla přenášet neklid na ně. Jenže dlouho to stejně nevydrží. Samozřejmě se budou po tátovi ptát. A já prostě nebudu vědět, co říct. Tedy… Budu jim muset říct, že prostě nevím. Jasně, mohla bych ho jít hledat. Jenže může být absolutně kdekoliv, to bych taky mohla projít Gallireu křížem krážem a stejně bychom se klidně někde mohli minout. Navíc nechat je tu bez dozoru bych nemohla. Měla jsem tu sice Varju a jeho rodinku, ale těm jsem nechtěla přidávat další ďáblíky na hlídání. A brát je s sebou nepřicházelo v úvahu. Možná tak na jaře, ale s blížící se zimou rozhodně ne.
Jako by to nestačilo, vypařil se i prvorozený z této trojice. Měla jsem za to, že šel někam s Keziah, ale ani Quercus ani Einor mou domněnku nepotvrdili. Nicméně aspoň malá nápověda od syna přišla, že šel na opačnou stranu. Údajně snad chtěl jít mimo les. Jenže nikdo momentálně nevěděl, jestli sám nebo se sestrou. Ach jo, to jsou zase komplikace! Rozhodně až se vrátí, nebudu s ním mít slitování a pěkně mu vynadám – zejména pokud zjistím, že šel sám, aniž se dovolil.
Raději jsem se chtěla dostat k nějakému bezpečnějšímu tématu. Nebo aspoň by trochu mohly rozptýlit jejich myšlenky ohledně Awaraka a Arsena právě Varjovy dcery. Einor se zajímala, zda bychom se mohli jít také podívat k Ovocné tůni, kam se předtím rozběhla Kiwi. Souhlasně jsem kývla. Dcerka mezitím zvědavě nakukovala oním směrem, ale neměla šanci tam dobře odtud vidět. “Jasně, půjdeme se podívat k naší kouzelné Ovocné tůni,“ mrkla jsem na ně v naději, že je slovo „kouzelná“ zaujme. “Kdo tam bude první?“ Mrkla jsem na ně vyzývavě a naznačila, že se chystám rozběhnout rovnou za nosem.

//Ovocná tůň

Listopad (3/10) | Erlend

Trochu jsem nevěděla, co teď. Chápala jsem Erlenda, že post Alfy není prostě pro něj, možná ani jako náturu na to nemá, možná i kvůli té jeho nemluvnosti… Tak mě napadlo, proč nezkusil poprosit Život nebo Smrt, jestli by mu pomohli získat tuhle základní schopnost? Byli oba dost mocní na to, aby to zvládli. Nicméně to byla jeho věc, třeba to nechtěl. Nebo měl natolik poškozené hlasivky po nějakém úrazu… Nebo neměl je vyvinuté vůbec… Možností bylo spousta ale tohle teď bylo vedlejší.
Pravdou bylo, že Baghý nebyla jediná, kdo se nám dlouho neukázal. Awarak byl také dlouho mimo, i když jsem doufala, že se zdržuje někde poblíž lesa. Nedovedla jsem si představit, že by se mi stalo znovu. Abych byla opuštěna podruhé. To bych snad nepřežila. Je fakt, že tehdy jsem si to nedovedla představit ani u Coedena, ale… Stalo se…
Uslyšela jsem znovu hlas, který mi jen říkal, že chtěl, abych to věděla. Přikývla jsem. Podívala jsem se pak do Erlendových modrý oči, když mi ještě vyslal myšlenku o tom, že se Alfou už nebude nazývat. Ale že mně a Awarakovi bude samozřejmě pomáhat. Ztěžka jsem polkla. “No… Pokud to neudělá Baghý, tak oficiálně jsi asi pořád Alfou,“ řekla jsem zamyšleně. I když samozřejmě mohl prostě sám od sebe přestat vykonávat tuhle funkci. “Potíž je v tom, že jsem Awaraka už několik týdnů neviděla,“ řekla jsem a sklonila pohled k zemi. Musela jsem několikrát zamrkat, abych se nerozplakala. Tohle nebyla vhodná příležitost si zoufat, teď jsme řešili něco jiného. Jenže jak bych mohla vést smečku já sama? Na druhou stranu mi přišlo, že momentálně jsou zase všichni pryč. Že je zase Borůvka na pokraji rozpadu. Sice jsme já a Badri přivedly na svět šest nových členů, ale ten zbytek… Dlouho jsem neviděla Kayu. Nedávno jsme přijali Cynthii, Cyrila a Ivu, ani jednoho z nich jsem od té doby neviděla. Ani jsem o nich neslyšela. Ale tuhle otázku jsem se rozhodla řešit spíš až na jaře. Bylo možné, že zase se všichni stáhnou domů na zimu, aby měli nějaké to útočiště. V duchu jsem se ušklíbla. No jasně – od jara do podzimu lítat po světě, nezapojovat se do lovu ani ničeho jiného a přes zimu se vyhřívat v teple úkrytu a užívat si dostatek úlovků. To se mi příčilo ze všeho nejvíc. Ale asi jsem s tím nemohla zatím nic dělat.
Zase jsem se vrátila do přítomnosti, protože Erlendova myšlenka se mi zase ozvala v hlavě. Měl na srdci ještě jednu věc. Ale dozvěděla jsem se jen to, že by se to mělo týkat Asgaarských. Naklonila jsem hlavu na stranu a byla zvědavá, co z toho vyleze. Nikdy jsme s našimi sousedy neměli žádný problém. Vlastně jsme spolu jakžtakž vycházeli, i když co se mě týkalo, bylo to spíš tak, že jsem o nich nevěděla. Starostlivě jsem pohlédla na mohutného vlka, který se zaškaredil. Asi už ho komunikace pomocí myšlenek vyčerpávala. A tak jsem bedlivě sledovala, jak ukazuje tlapkou směrem k lesu Asgaarskému, pak ťuknul na půdu pod námi, takže jsem se správně dovtípila, že jde o nás. Jako poslední následovalo něco jako potřesení tlapkou. “Jakože bychom měli být spojenci, nebo tak něco?“ Zajímala jsem se. “Abych pravdu řekla, kdysi jsme dostali takovou nabídku, že kdybychom potřebovali nějakou pomoc, tak se na ně máme obrátit, ale pokud vím, jsme dost soběstačná smečka, takže nepotřebujeme milodary jiné smečky. Já osobně si myslím, že bohatě stačí, že se respektujeme a neděláme si naschvály, co myslíš ty?“ Zeptala jsem se.

Pocuchala jsem Quercusovi srst na hlavě, takže vypadal tak trochu jako ježek. Musela jsem si oba prohlédnout dost dobře, za těch pár dní, co byli s Kezi, poněkud povyrostli. Všimla jsem si, že Einor si hraje s větvičkami. Zatím jsem se pustila do odpovědi, kde je jejich otec. No... Neměla jsem moc co říct, ale snažila jsem se znít bezstarostně. "Naposledy jsem ho viděla jít směrem k Ovocné tůni, tak nejspíš má nějakou obchůzku po lese," řekla jsem rádoby bezstarostně. Pravdou bylo, že jsem byla nesvá. Nebylo mu podobné, aby byl tak dlouho někde pryč. Zejména, když měl tady malé děti, kterých si ještě moc neužil. Ale nechtěla jsem hysterčit. Aspoň zatím ne. A rozhodně ne před dětmi. Stejně tak jsem byla nesvá z toho, že Arsen nepřišel s nimi. "Arsen se někde zdržel s Kezi?" Zeptala jsem se dětí, možná viděly, že by si jejich bratr se starší sestrou ještě povídali. Nebo možná někam šli, nicméně mohli mi říct...
Einor se zajímala, kam Kiwi šla, když jsem zmínila setkání s jednou z Varjových dcer. "Ta běžela směrem k tůni," ukázala jsem čenichem směr. No, je fakt, že by Einor mohla mít jednu nebo možná rovnou tři nové kamarádky, ale Quercus... Vlastní bratr se toulal kdo ví kde, stejně jako ti dva starší, o kterých jsem věděla. Ach jo. Aithér ve smečce nežil, takže to asi nebylo zvláštní. Každopádně Arminiuse jsem neviděla celou věčnost. Stejně jako Sibera byla dlouho pryč. Neměla jsem jim za zlé, že objevovali svět. Jen Armin snad ani nevěděl o mladších bratrech. Sib o nich sice věděla, ale doufala jsem, že bude mít zájem se s nimi trochu seznámit... Ach jo.

Listopad (2/10) | Erlend

Byla jsem napjatá, s čím se Erlend svěří. Sice můj pozdrav oplatil mávnutím ocasu, ale výraz se mu neuvolnil - pořád byl vážný a zachmuřený. Tak trochu jsem měla obavu, jestli se náhodou neděje v lese něco vážného. Jenže když jsem se nad tím zamyslela, všechno bylo relativně v pořádku. Pokud pomineme fakt, že už dlouho nebyla k vidění Baghý. Vlastně od té doby, co svůj post přenechala Erlendovi. Vrátila jsem se raději zase do přítomnosti, abych si vyslechla, co našeho Alfu trápí. Vzápětí jsem v hlavě zaslechla hlas. Zadívala jsem se do jeho modrých očí a pozorně vnímala. Zamračila jsem se. Tohle nebylo moc dobré. Tedy, nečekala jsem, že bude chtít svůj post opustit tak brzy. Já... No, na jednu stranu měl asi pravdu, bylo zvláštní mít nemluvícího Alfu, ale měla jsem za to, že Baghý ví, co dělá. Dobře by se doplňovali, nicméně na jednání s cizinci to úplně z jeho strany nebylo. Tedy, nevěděla jsem, jak moc mu jde komunikovat pomocí magie s někým, koho nezná, je to ale jistě vysilující.
"No... Myslela jsem, že jste to s Baghý pořádně probrali a zvážili společně pro a proti. Nebo možná spíš jste mysleli, že to bude jednodušší, viď?" Začala jsem přemýšlet nahlas. "Taky jsem ji už dlouho neviděla, doufám, že se na nás nevyprdla úplně. S povyšováním nebo sesazováním asi já osobně příliš nepomůžu," zamýšlela jsem se dál.

Listopad (1/10) | Erlend

Tohle dnešní počasí bylo pěkně otravné. Vůbec se nedalo podnikat nějaké blbinky s vlčaty, i kdybychom měli jen dělat hromady ze spadaného listí a skákat do něj. Když pršelo a bylo všude bláto, tak nic moc. Dětem by sice bláto jistě nevadilo, ale mohly by se zase sklouznout a spadnout na čumák. I když takovým pádům se samozřejmě nedalo úplně vyhnout. Každopádně asi bude lepší si počkat na sníh. Určitě se jim bude líbit i ten. A navíc bylo možné, že na něj nebudeme muset nijak dlouho čekat. Tak hlavně, aby napadlo hodně sněhu a aby vydržel – ne aby napadal mokrý, který by se hned změnil zase na břečku.
Z přemýšlení, co bych mohla s vlčaty podniknout, mě vyrušilo zapraskání větvičky. Lehce jsem trhla hlavou, asi jsem byla hodně zamyšlená, že jsem ani nevnímala svět kolem sebe. Brzy jsem spatřila mohutného modrookého vlka, jak nesměle postává opodál. Usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Popošla jsem k němu blíž na znamení, že mě neruší a můžeme si povídat. Ostatně něco na jeho výrazu mi říkalo, že má něco na srdci. “Erlende,“ oslovila jsem ho. “Všechno v pořádku? Vypadáš ustaraně,“ zeptala jsem se.

Děti vypadaly vskutku nadšeně. Nebo aspoň co se týkalo Quercuse a Einor. Arsen nepovažoval za důležité, aby mě přišel aspoň pozdravit a podělit se o svůj zážitek. Bodlo mě z toho u srdce. Ale zaplašila jsem smutnou náladu a těšila se z toho, že aspoň druhé dvě děti mají ještě zájem o společnost své matky. “No, pokud budete hodní, tak jistě vás Keziah vezme na výlet znovu,“ usmála jsem se na Einor povzbudivě. Dcerka se také zajímala, zda tu na ně celou dobu čekám. “No vlastně ano, ale poznala jsem tu jednu malou slečnu, která mi dělala chvilku společnost,“ prozradila jsem, že jsem tu nebyla celou dobu sama. “Seznámila jsem se totiž s Kiwi, jednou z dcer Varjargara. Myslím, že byste si mohly rozumět,“ usmála jsem se na dceru. Podle toho, jak se tu kolem vířily pachy, nejspíš už byla venku celá rodinka. Sice asi bylo načase, nicméně zrovna se jim počasí úplně nevydařilo. Na druhou stranu tohle bylo jistě to poslední, co ty malé slečny při objevování světa kolem sebe v tuhle chvíli zajímalo.

Malá slečna mě pozorně poslouchala. A pak nadšeně opakovala moje slova. Navíc upozornila slunce na to, aby svítilo i na ni. Usmívala jsem se, byla fakt roztomilá. Možná by si mohla rozumět s Einor. Ale když jsem se ohlédla, nikde jsem neviděla její sestřičky a maminku. Jen jsem cítila Varjargara. Nejspíš čekal, až vyjdou z úkrytu i ostatní jeho holky.
Počet mých dětí Kiwi evidentně zaujal, i když samozřejmě nemohla tušit, kolik přesně to je. Nicméně pro ni to bylo hodně. Souhlasně jsem přikývla, opravdu tolik moc mám dětí. Jen škoda, že se nemůže seznámit se všemi, ale co se dá dělat. Mohla jsem být ráda, že aspoň s několika. “Nevím, jestli největší na celém světě, ale možná jedna z těch větších zde na Galliree,“ usmála jsem se na ni a pocuchala jí srst na hlavě, když se ke mně přitulila a když jsem vysvětlovala, jak funguje moje funkce ve smečce. Přikývla jsem. “Pokud chtějí pomoct, tak určitě to také musí dovolit, jinak by to nešlo,“ vysvětlila jsem trpělivě. Kiwi chvíli seděla a přemýšlela. Celá napjatá jsem čekala, co ji napadne. Náhle vyskočila na nožky s tím, že to musí říct svým sestřičkám. Než jsem ale na ni stačila zavolat, že úkryt s její rodinou je na opačnou stranu, byla ta tam. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou, byla taky takové akční třeštiprdlo. To by se mohlo líbit i Arsenovi. Nicméně nedělala jsem si starosti, určitě se u tůně vyskytují vlci, kteří ji navedou správným směrem, případně dají pozor, aby nespadla do vody.
To už jsem ale cítila pach svých dětí a úlevně se usmála. Tak výlet už ukončili. Popošla jsem směrem, kde jsem pak zahlédla Quercuse s Einor, zatímco z Arsena byl vidět jen ocásek. Protočila jsem oči. No, tak doufala jsem, že bude spolu se sourozenci vyprávět, jak viděl výlet svýma očima on. Ale protože mířil směrem k tůni, nepochybně se zde potká s Kiwi.
“Ahoj, děti, tak už jste zpátky,“ řekla jsem s úsměvem. “Jaké to bylo?“ Zajímala jsem se u Quercuse s Einor. “Doufám, že byli všichni tři hodní,“ zjišťovala jsem pro změnu u Keziah.

Musela jsem se zachichotat, když Kiwi popletla odpověď, i když vlastně ještě nemohla vědět, že se povídá o potěšení poznávat toho druhého. Na druhou stranu i poznávat samu sebe se teď musela učit. Jako malá to asi úplně vnímat nebude, spíš až trošku povyroste. Ale rozhodně to bude rozumbrada a zvědavka.
Dřív než jsem ale stačila odpovídat ohledně poznávání se, dostaly jsme se k tomu, že se mi krásně leskne srst. Mohlo mě napadnout, že Kiwi nebude znát slunce, ovšem celá zvědavá ho chtěla vidět. Pohlédla jsem na oblohu. No, zrovna názornou ukázku jsem nemohla dopřát. Jednak bylo zataženo a jednak se už stmívalo. "Slunce bývá nahoře na obloze," poradila jsem jí, kde zdroj tepla a světla najde. "Ale teď je zrovna schované za mraky. Jinak ale svítí na všechno a na všechny, takže i ty budeš mít pak zářivý kožíšek," usmála jsem se na ni.
Ovšem zmínka o dětech - jako když do ní střelí. Evidentně byla moc zvědavá, jak vypadají, chtěla se seznámit. Však nebylo divu, zatím znala jen sestry a rodiče, takže už jen poznávání dalších členů smečky bylo pro ni vzrušující. "Ano, mám teď také tři děti. Jsou o něco starší než ty a tvoje sestřičky," pustila jsem se do povídání. "Ale celkem mám dětí devět. Jen ty starší jsou už dospělé. Nicméně můžeš je potkat později i tady, ti prostřední zatím stále ještě žijí tady v Borůvkovém lese. A syn, který je úplně nejstarší, se tu za námi často zastavuje," dokončila jsem povídání, aspoň takhle pro začátek, abych ji příliš nezahltila informacemi. Pak jsem ještě přikývla, abych potvrdila její domněnku. "Máma jsem - pro své děti. A protože mám ve smečce funkci pečovatelky, to znamená, že pomáhám jiným maminkám - třeba bych mohla té tvojí - s péčí o jejich děti, radím jim, pokud chtějí." Vysvětlovala jsem další záležitost.
Ucítila jsem poblíž pach Varji, nejspíš už byl na cestě z úkrytu i se zbytkem rodiny. A také zakrátko se objevil pach Keziah, nejspíš tedy už jejich výlet skončil. Rozhodla jsem se tedy počkat, třeba některé z dětí bude mít zájem se s těmi od Varji seznámit. Nejdřív však určitě budou vyprávět zážitky.