Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narrské kopce

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme na cestě už tak dlouho. Zima dávno pominulo a všude už bylo v plném proudu jaro. Jenže já jsem měla v hlavě jen jedno; abychom konečně našli naše děti. Živé a zdravé. Abychom se mohli v klidu vrátit domů. To byla další věc. Ale doufala jsem, že je o smečku dobře postaráno. Že se třeba vrátila Kaya. V Awarakův návrat jsem upřímně řečeno skoro ani nedoufala, i když bych si nepřála nic jiného. Jenže na to, abych znovu putovala Gallireou a hledala svého partnera, jsem vážně neměla sílu. V první řadě jsem musela najít našeho syna.
Na chvíli jsem se oddělila od Varji, abych tohle místo probádala lépe. Bylo to jako na houpačce. Matně jsem si vzpomínala, že jsem tudy kdysi procházela k Životu do jeho jeskyně, ale připadalo mi to už jako v minulém životě.
“Arseneeee!!! Kiwiii!!!“ Zkusila jsem zavolat znova. Zastavila jsem a špicovala uši, jestli něco zachytím. Podle pachů tu nebylo poznat skoro nic.

//Savana

Evidentně jsme na tom byli myšlenkami stejně, nebo aspoň podobně, za což jsem byla ráda. Oba jsme se hlavně báli o naše děti. A doufala jsem, že zůstali spolu a nerozdělili se, to by byla katastrofa! Kdyby měl jeden z nás najít svého potomka a nevědět, kde je ten druhý… No, na to jsem teda radši vůbec nechtěla myslet. Takže jsme prostě pokračovali v cestě dál a shodli se i na tom, že bychom se měli zeptat Života. Ostatně, když už jsme tady… Já jsem od něj nic jiného asi nepotřebovala, nicméně taky jsem si dobře pamatovala, jaké speciální kouzlo má ten jeho kutloch a nechtělo se mi od něj odejít. To by také nebylo dobré! No, tak to taky byl gól. Zajít tam jen jeden z nás nebo oba? Ach jo!
Tyhle kopce byly tedy taky prazvláštní. Pamatovala jsem si je z minula. Byly jako z jiného světa. Těžko jsme stoupali vzhůru, ale měli jsme štěstí, že jsme tady vůbec nezapadali do závějí. Zastavila jsem se a rozhlédla se. “Arseneeeeee! Kiwiiiiii!!!“ Zakřičela jsem a zastříhala ušima. Můj hlas se rozléhal v dálce, ale neslyšela jsem žádnou odpověď. Něco mi však říkalo, že bychom se měli zaměřit na to místo, které vypadalo, že se schovává v mlze. Pohlédla jsem na svého společníka. “Než půjdeme do kutlochu k Životu, možná bychom se mohli jít podívat tam, co myslíš?“ Vyslovila jsem nahlas otázku, ale na nic už jsem nečekala, bylo mi i bez odpovědi jasné, že Varja nebude mít nic proti.

//Zapadlý kout

//Medvědí jezírka

V tuhle chvíli můj společník také nevypadal příliš moudře z toho, kam se máme vydat. Respektive, jestli máme pokračovat dál na jih. Ale měl docela trefnou poznámku. “Snad máš pravdu,“ poznamenala jsem. Ovšem… Kdo ví, jestli nás ty přívěšky vůbec vedly správně! Nevím, jak jeho, ale nikdy jsem si nevšimla, že by ten můj měl nějaké podobné kouzelné ambice. Nebo vlastnosti. Nicméně jak jsem už přemýšlela předtím, možná to bylo způsobeno tím, že jsem zkrátka nic důležitého dosud nehledala. Jak se teď jednalo o naše děti… Možná to probudilo jeho kouzelnou moc. Kdo ví.
Pokračovali jsme tedy dál. Naštěstí tady už bylo o něco méně sněhu, takže se nám šlo čím dál lépe. Navíc se za posledních pár chvil docela oteplilo, což také bylo jistě k dobu. Po chvíli jsem tedy řekla nahlas svou myšlenku, abychom se zkusili zeptat Života, jestli ví něco o našich dětech. Byla jsem ráda, že Varja není proti. “Právě to si také myslím,“ kývla jsem. Kdo jiný než on. No… Samozřejmě i jeho sestra, ale té jsem se nechtěla ptát ani omylem. Ta by z toho měla akorát dobrý den a poslala by nás k šípku, i kdybychom měli spoustu kamínků. Na chvíli jsem se teď zastavila, abych se rozhlédla, kde to vlastně jsme a přitom zavětřila. K naší smůle tu samozřejmě nebyl nikdo, kdo by nám poradil, jestli tu neviděl projít dvě vlčata. A podle všeho tudy ani příliš mnoho vlků v nedávné době neprošlo. Tiše jsem si povzdychla a pohlédla na Varjargara.

//Narrské vršky (přes Poušť)

//Středozemní pláň

Jelikož Varja zrychlil své tempo, já jsem ho napodobila. Nebylo to ale vůbec lehké, protože sněhu bylo tolik! Div že jsme v něm nezmizeli celí. Nicméně tady u jezírek, kdy jsme se ocitli a kde jsem už spoustu let nebyla, mi přišlo, že je to o malinko lepší. Možná tudy někdo přeci jen občas prošel. Když jsem zavětřila, ucítila jsem i pach své starší dcery. Naklonila jsem hlavu na stranu a rozhlédla se. Nikde jsem ale Siberii neviděla. Podle všeho ale stejně nebyla sama. Nechtěla jsem ji rušit, na druhou stranu jsem se jí mohla aspoň zeptat, jestli neviděla svého bratra. Navíc také stopy srnek a krev ukazovala na to, že se svým společníkem byla na lovu. Spokojeně jsem se usmála, to jsem mohla být ráda.
Ohlédla jsem se na Varju a zase zpomalila. Váhala jsem, kam jít. Jestli pořád na jih… Přívěšky teď nijak nereagovaly. “Myslíš, že bychom měli pokračovat ve stejném směru?“ Zeptala jsem se svého společníka. Pohlédla jsem na oblohu, která v tuhle chvíli byla jako vymetená. To mě dost potěšilo a doufala jsem, že to taky vydrží. Aspoň pár dní. Zatím ty dny, kdy jsme byli na cestě, se to nelepšilo, takže konečně přišel obrat o 180°. Sice by bylo ještě lepší, kdyby všechen sníh roztál, nebo aspoň většina, to bych ale přeci jen chtěla moc. Mohla jsem být ráda, že aspoň pár hodin nebude sněžit. Ostatně té studené bílé pokrývky bylo všude ažaž. “Možná by Život věděl, kde naše děti jsou,“ řekla jsem zamyšleně a zase pokračovala v cestě. Hm, ale pokud by nám to řekl. Sice nebyl tak zákeřný jako jeho sestra, ale i tak uměl mluvit nejasně, nepřímo a v hádankách, takže… Kdo ví, jestli by nám to vůbec k něčemu bylo.

//Savana (přes Uhelný hvozd)

//Medvědí jezírka

Oba jsme se shodli v tom, že bychom chtěli naše toulavé děti najít co nejdříve. To dalo rozum, dělali jsme si o ně starosti. Ach jo, i tohle pro mě byla vesměs premiéra. Toulavé tlapky měly všechny děti, ale většina z nich se toulala až po dosažení určitého věku, a ne tak záhy. Dokonce Varjova dcera byla o pár týdnů mladší než můj syn.
Naše ozdoby zatím stále ukazovaly na jih. Takže jsem pak souhlasně přikývla na Varjovu poznámku, že bychom možná brzy byli beze sněhu. V to jsem mohla jen doufat. Nebo si to vroucně přát. Ale těžko říct. Nedivila bych se, kdyby v dnešní době byl zasypaný sněhem i jih stejně jako sever. Každopádně – ať už se sněhem nebo bez – naše děti jistě brzy najdeme. Zahlédla jsem v dálce dvě dohadující se postavy, ale nebyly mi nijak povědomé. Navíc jsme měli vlastních starostí dost. “Hlavně žádné komplikace… To počasí bohatě stačí,“ ušklíbla jsem se na svého společníka, když se k zemi začaly snášet další sněhové vločky.

//Ohnivé jezero

//Borůvkový les (Ovocná tůň)

Na nic jsem nečekala, ale Varja mi byl hned v patách. No, ale nešlo to tak rychle, jak jsem si myslela. Toho sněhu bylo až po břicho! Místy snad i víc. “Zatracená zima, ještě nám musí komplikovat cestu,“ zamračila jsem se. Kdyby se ti dva aspoň ztratili na jaře, to bych byla přeci jen trošku klidnější. Aspoň by jim nehrozilo prochladnutí a omrzliny. I když pro změnu v létě by si mohli uhnat úžeh, úpal… Hned jsem si zakázala vymýšlet nepříjemné scénáře, co by mohlo Kiwi s Arsenem potkat.
Ztěžka jsem se brodila sněhem, ale po chvíli jsem se zastavila. Pohlédla jsem na Varju. “Snad jdeme správně a najdeme je brzy,“ odtušila jsem. V tu chvíli se do mého kožichu opřel studený vítr. Zaskřípala jsem zuby. Další nepříjemná komplikace, ale bylo mi jasné, že za chvíli nebudu nic kolem vnímat. Budu se soustředit hlavně na to, abychom děti brzy našli v pořádku. A abychom se v pořádku dostali domů. Přitom mě trochu bodlo u srdce. Doufala jsem, že Awarak je také někde v pořádku, že si našel nějaký úkryt a nemůže jen domů kvůli spoustě sněhu, která mu komplikuje cestu.
Na chvíli jsem pohlédla na oblohu. Byla sice temně šedá, ale zatím to vypadalo, že budeme mít štěstí a další sníh nenapadá. I když se to samozřejmě mohlo snadno a rychle změnit. Takže jsem nezahálela a pokračovala dál.

//Středozemní pláň

Leden (4/10) | Minehava

Zřejmě se moje společnice ještě nesetkala s tím, aby od někoho slyšela o Smrti nebo jejím bratru Životu a co ti dva umí. “Nevím, jestli se tomu dá říkat dar… V případě křídel možná, ty aspoň můžeš využít, ale jinak? Nicméně nejsem v kůži těch vlků a nemůžu mluvit za ně, jak k tomu přišli a jestli si to od ní přáli, respektive koupili,“ řekla jsem zamyšleně. “Ale na komunikaci je lepší její bratr Život, je mnohem milejší, příjemnější a vůbec je to její úplný opak, což asi není překvapení,“ rozpovídala jsem se raději o Životu, byť jsem u něj byla doposud jen jednou. Měla bych to napravit, ale to se týkalo i návštěvy Smrti. Aby mi pomohli zase jednou vylepšit své dovednosti jak fyzické, tak naučit se lépe ovládat ostatní magie, dlouho jsem na ně kašlala. Rozhodně by bylo dobré zase nějak pokročit v jejich ovládání, protože jeden nikdy neví, kdy se mu budou hodit při obraně lesa nebo tak. Nebo i kdybych měla jen dětem předvádět, co která magie umí – nebo aspoň ty, které umím ovládat. “Holt, kdo chce umět ovládat svou vrozenou magii i další, které od nich získá, musí s nimi také jednat,“ uzavřela jsem nakonec.
Moje vyprávění evidentně Minevahu neuspalo, takže se mi ulevilo. Vzápětí jsem však dostala otázku, jak vlastně Awarak vypadá, kdyby ho potkala, mohla by s ním promluvit. Než jsem ale odpověděla, vyrazila mi dech – nebo možná jen pořádně překvapila – a ne nemile – tím, že se mi nabídla, abychom se spolu někdy sešly a zkusily hledat spolu. To mě nejen překvapilo, ale i dojalo, skoro mi stouply do očí slzy. Byla jsem – nevím proč – nějak naměkko. Vlastně by mě ani nenapadlo, žádat někoho o pomoc, původně jsem se chtěla vydat sama, ale… Proč ne. Mít společníka, respektive společnici, a ještě k tomu podle všeho tak obětavou a milou, jakou jsem viděla Minehavu, to by rozhodně nebylo od věci. “Awaraka si s nikým nespleteš, mohutných a černobílých jako on je sice hodně, ale jedině on nosí kolem krku červený šátek,“ řekla jsem s úsměvem. Pak jsem se ale zachmuřila. Mohl by přece šátek ztratit. Ale ne, tuhle myšlenku jsem zase zahnala – on by to jistě nedovolil. “Ale abych tu jeho černobílost specifikovala – má prav= ucho bílé, levou zadní nohu až k ocasu a levou část slabin rozlévající se až k břichu také. Oči má zlatavé.“ Zavřela jsem na okamžik oči a snažila se svého milého vybavit si, zda jsem na nic nezapomněla. “A jsi moc hodná, že mi nabízíš pomoc. Zkusila bych asi vyrazit hned na jaře, jakmile sleze sníh, aby se putovalo lépe.“ Řekla jsem a usmála se.
Také moje povídání o smečce asi nebylo úplně tak od věci nebo nudné. Nebo jsem dostala jen takovou slušnou odpověď, že se s kamarádkou třeba někdy zastaví. S úsměvem jsem kývla a dál překvapeně poslouchala, že se chce momentálně vyhnout vlčatům. Znovu jsem kývla. Asi měla za sebou hodně péče o ně, nebo je moc nemusela, stejně jako Kaya… O tom jsem samozřejmě nechtěla nic vyzvídat, to byla čistě její věc. “Však na jaře už budou všichni o něco větší, tak i samostatnější,“ zmínila jsem se. Sice by jistě bylo pro vlčici a její kamarádku, když jsou obě tulačky, lepší, aby se ukázaly už teď, případně přidaly, nicméně zase bych nerada, aby jen využily toho, že jsme dobré přechodné bydliště přes zimu se zásobami jídla a teplým úkrytem. A jak se oteplí, zmizely by beze slov. I když něco mi říkalo, že Minehava taková není. Přestala jsem ale raději přemýšlet, když se mě zeptala, jestli nejsem Alfa. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. “Těsně vedle, jsem Beta,“ vycenila jsem zuby a vesele máchla ocasem. Hm, otázkou bylo, jestli bych měla zmínit i to, že Alfa je jaksi momentálně už několik měsíců kdo ví kde. A jelikož se na to Erlend necítil, tak aktuálně jsem zástupce já sama.

Leden (3/10) | Minehava

Chápavě jsem kývla, že se Minehava nehrne do setkání se Smrtí, aby zjistila, jestli slyší i na další jména. Kdo ví, třeba v našem kraji slyší jen na tohle, v jiném kraji zase na jiné. “Rozhodně je lepší mít se před ní na pozoru. A vždycky měla ráda drahokamy a vůbec veškeré blyštivé kamínky… Výměnou za ně zase dokázala pomoci s tím, abys uměla ovládat svou magii lépe,“ zmínila jsem se. “Ale nevím, jestli měl někdo zkušenost, že by sbalila kameny a přání nevyhověla. Ovšem evidentně umí obdarovat i vlky částmi těla jiných zvířat. Tedy, já osobně jsem viděla jen křídla, konkrétně naše Alfa a jedna z mých dcer je má. A pak ještě jeden vlk, u nás ve smečce, i když teď si nejsem jistá, jestli je pořád ještě členem, dlouho jsem ho neviděla, ten má zase růžky na hlavě,“ odfrkla jsem si a zakroutila očima. Na chvíli jsem se zamyslela, jestli jsem viděla ještě někoho s podobnou bizarností, ale hned mě nikdo nenapadal. I když vlastně Varja měl zvláštní bradku. Jen těžko říct, čím to bylo inspirováno.
Co se vyprávění ohledně mé rodiny týkalo, Minehava se dušovala, že bych si zasloužila někoho lepšího. Mírně jsem se usmála a zavrtěla hlavou. “No… Awarak je to, čím pro mě byl Coeden když jsem byla mladší, spolehlivý, milující, ohleduplný, skvělý otec a také člen smečky se svou funkcí a neflákal se… Ale co se stalo…“ Zahleděla jsem se do dálky. “On… Můj současný partner má – nevím, jak to nazvat – nemoc? Prostě mívá výpadky. Neví, kdo je a kde je. Dlouho se mu to nestalo a málokdo o tom ví, nicméně mám strach, jestli ho to nepostilo někde venku, když sháněl třeba potravu a on zapomněl, že žije v Borůvkovém lese a má tam rodinu. Možná se ho na jaře vydám hledat, teď by to nebylo jednoduché s tím mrazem a sněhem, a děti budou starší a samostatnější, takže je klidně budu moci nechat doma pod dozorem ostatních členů smečky,“ pokračovala jsem zamyšleně. Přišlo mi, že to mám čím dál zamotanější. “Nicméně – historie se opakuje. Mé matce se stalo to samé. Vlastně ona s mým otcem založili Borůvkovou smečku. Já a moji sourozenci jsme pak byli už dospělí, oni také už dávno pryč z rodného lesa, jen já zůstávala… Zrovna jsem začínala svůj vztah s Coedenem, to se ještě seznámili, ale… Pak prostě z ničeho nic zmizel,“ ušklíbla jsem se. Vážně jsem nechtěla, aby se mi stalo to samé, co matce. A teď se mi to děje podruhé. “Máma se snažila vést chvíli smečku sama, ale po nějakém čase se rozhodla ji rozpustit. Aniž by zkusila předat vedení Betám nebo najít někoho jiného k sobě. Tak jsme se s Coedenem nějakou dobu toulali, ale nebyl ti život pro mě a našli jsme nový domov ve Zlatavé smečce. Jednoho dne jsem se pak od svého bratrance – syna sestry mé matky dozvěděla, že jeho otec se svou novou partnerkou – ne jeho matkou – znovu obnovili smečku v Borůvkovém lese. To jsem neváhala a vrátila se zpátky, samozřejmě i s partnerem. Krátce na to jsme pak založili rodinu. Jsem už takový inventář Borůkového lesa, ale já už jiná prostě nebudu. Doporučila bych svůj domov klidně všem, kdo by měli zájem se přidat,“ zazubila jsem se. “Tolik v kostce můj život. Snad jsem tě neuspala,“ usmála jsem se ještě omluvně. No, snad jsem ji moc nenudila. A pořád mě překvapovalo, jak mi nedělá problém se svěřit víceméně cizí vlčici.
Hnědá vlčice pak potvrdila mou domněnku, že jistě nebylo snadné její rozhodnutí. Vzápětí pak vesele dodala, že bych díky svým dětem mohla mít jakousi špionáž ohledně smeček – každé v jiné smečce a pak mít od nich informace. Zasmála jsem se, vůbec mě to neurazilo, vlastně to bylo vtipné, ale bohužel to tak nefungovalo. “No, ale to by asi dobrovolně neudělali. Nebo by tam nezůstali jen proto, že maminka chce, ale jim se tam nelíbí,“ usmála jsem se. Také dodala, že ji do různých smeček docela dost lákali. “To bych klidně mohla taky, jak jsem zmínila, já bych za ten les a jeho smečku dýchala, ale to je na každém, aby se rozhodl, kde to zkusí. Někomu by třeba nevyhovovala ta sladká vůně, která je všudypřítomná. Ostatně je to i smečková magie, která nás pomáhá chránit.“ Řekla jsem, ale víc jsem neprozradila. “A o spolehlivé aktivní členy je nouze, ne že ne. Takže kdybys náhodou zvažovala tu možnost, ráda tě u nás uvítám, ale samozřejmě je vše jen na tobě,“ švihla jsem vesele ocasem.

Tohle bylo vážně zvláštní. A podle všeho i Varja byl překvapený, co jeho ozdoba na noze momentálně dělala. Hm, takže oba jsme evidentně měli dosud přívěsky, o kterých jsme měli za to, že nemají žádnou kouzelnou moc. Možná to tak bylo, možná opak byl pravdou. Ale pokud měly, nevím, jak jeho, ale můj se dosud nijak netvářil, že by něco podobného svedl. Takže… Možná to bylo vážně jen výjimečně. Nebo…? Na další přemýšlení nebyl čas, protože vlk nahlas pronesl moji myšlenku. “No, je to možné. Ale ani jsem nevěděla, že to umí,“ řekla jsem zamyšleně. Ani jsem ale raději snad nemyslela na to, že by se mohly plést. Asi byla potřeba pevná víra, že nás dovedou k našemu cíli, protože moje obavy dost pokročily. Na vině bylo hlavně to počasí, které se momentálně vyskytovalo nad Gallireou, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem najít svého syna. A samozřejmě také Varjovu dceru.
Z přemýšlení mě ještě vytrhnul hlas Kezi, která nabízela svou pomoc. Kývla jsem. “Určitě můžeš jít s námi, jestli chceš,“ odpověděla jsem. Rozhodně by se nám její pomoc hodila. Naštěstí Einor s Quercusem se nijak nedožadovali, aby šli s námi. Ale to by si nepomohli, argumentovala bych stejně jako u Silji. “Einor, Quercusi, vy zůstanete tady s Badri, ano? Nikam nechoďte, maximálně můžete zpátky do lesa nebo do úkrytu a poslouchejte. Třeba se ještě v lese seznámíte s někým ze smečky, ale ráda bych vás tady pak našla v pořádku a bez stížností, že jste zlobili a odmlouvali, ano? Já se brzy vrátím,“ řekla jsem dětem, olízla jim čenichy a počechrala srst na hlavě. Pohlédla jsem na Varjargara a zhluboka se nadechla. “Můžeme?“ Zeptala jsem se, mrkla na Kezi, jestli jde s námi, pohledem poděkovala Badri a rázem vyběhla z lesa.

//Medvědí jezírka

Také Varja vysvětloval své dceři, že výprava, na kterou se chystáme, není pro ni to pravé ořechové a mohlo by to ohrozit nejen ji, ale i Sonju. Ovšem hned dostala příslib nějakého pěkného výletu, jakmile se počasí umoudří a oteplí se. Věřila jsem, že to zabere.
Náhle jsem ucítila mírný pohyb. Ale byl takový zvláštní. Mrkla jsem dolů na svůj přívěsek, který jsem většinu času už ani nevnímala. Teď se ale hýbal a nebylo to způsobeno větrem. Vzápětí ukázal směrem někam na jih. Překvapeně jsem pohlédla na Varjargara, jestli to taky vidí, nebo už mám z té zimy halucinace. Ovšem on měl v tuhle chvíli jinou starost – i jeho ozdoba najednou jako by ožila. Náramek najednou zářil jasně fialovou barvou. Několikrát jsem zamrkala. “Co má zase tohle znamenat?“ Vybrala jsem si nakonec lehce mračící se a nevěřícnou grimasu. Něco mi ale říkalo, že se nám naše ozdoby pokouší poradit, kde máme hledat naše vlčata. Jenže… dalo se tomu věřit? Nikdy dřív jsem si nevšimla, že by ozdoba mého krku někdy něco podobného udělala. Nicméně… Nikdy předtím jsem nikoho takhle intenzivně nehledala. Pohlédla jsem znovu na Varju, co tomu říká a jaký má návrh.

Leden (2/10) | Minehava

Minehava mi potvrdila, že o Smrti už slyšela, ale nazvala ji jiným jménem. Naklonila jsem hlavu na stranu. Údajně o ní slyšela o nějakých mladistvých. Lehce jsem kývla. “Ovšem já poprvé slyším jinou verzi jejího jména. Aspoň v našich končinách ji známe pod jménem Smrt,“ řekla jsem zamyšleně. “Ale docela by mě zajímalo, jestli slyší na všechno, nebo je hrdá jen na to jedno,“ zazubila jsem se. Já osobně bych nechtěla v tomhle nějakým způsobem vyzvídat. Není sice na tom asi nic špatného, ovšem kdo ví, co by se jí mohlo nelíbit. A ještě by mi za – podle mého nevinnou – otázku přičarovala kozorožčí hlavu nebo tak něco.
Trochu jsem se zachmuřila při poznámce ohledně mého partnera. No, neměla jsem důvod Minehavě lhát, takže… “No… Abych to ještě uvedla vše na pravou míru – první tři jsem měla se svým prvním partnerem. Ten ale, jakmile děti dospěly, beze slova zmizel. Podobně jako kdysi můj otec,“ ušklíbla jsem se nad tou paralelou. “O něco později jsem poznala svého současného partnera, který byl samozřejmě úplně jiný než ten první. Ale teď v poslední době je… Nevím kde,“ řekla jsem přiškrceným hlasem. Tohle mi vážně nešlo do hlavy. I když se to tehdy nepodobalo ani Coedenovi, aby se beze slova sebral a zmizel. Jenže u Awaraka… Klidně se mohlo stát, že prostě přišla jeho amenstie a on teď neví, kdo je a kde je.
Raději jsem tedy poslouchala vyprávění hnědé vlčice, která se rozpovídala o smečce, ze které pochází. Chápavě jsem přikývla, asi to nebylo snadné, když nezapadala do jejich tradic a vlastně se k ní chovali dost chladně. O tom, k čemu se přiznala, se moc rozhovořit nechtěla, což jsem jí samozřejmě neměla za zlé, rozhodně to bylo jen na ní, s čím se mi svěří. “Asi to nebylo jednoduché rozhodnutí, ale určitě bylo dobré. Proč být někde, kde ses cítila jako páté kolo u vozu a chtěla bys věci jinak,“ řekla jsem s úsměvem. A evidentně měla štěstí, protože vesele povídala o tom, jak tu poznala nové kamarády. Také jí přišlo zvláštní, že tu vlastně byli všichni milí, co se smeček týkalo. “Abych pravdu řekla, o žádné vyloženě nepřátelské smečce nevím, ale neznám všechny,“ řekla jsem a zamyslela se. Když se to tak vezme, teď už jsem neznala ani naše sousedy v Asgaaru. Což mě přivedlo zpátky k tomu, o čem mi povídal Erlend. Nicméně v poslední době se v Borůvce nikdo od nich nezastavil, aby zjistil, co a jak. Přitom zima už byla v plném proudu, takže… O to spojenectví zase až tak moc nestáli nebo nevím. “Třeba se pak od někoho dozvíš, jaké smečce je lepší se obloukem vyhnout,“ dodala jsem po chvilce, aby to nevypadalo, že jsem zamrzla.

Malá bílá slečna měla evidentně z nové verze svého jména radost. No, Silja se jí jistě bude vyslovovat dobře. A jestli jedna z jejích sester nosila jméno Sonja, bylo to docela dost podobné. Tak to znělo společně taky hezké. Jen jsem si říkala, jestli to nebude Kiwi líto, že ona má jméno úplně jinak znějící, ale bylo dost dobře možné, že na to bude naopak hrdá.
Plánovala jsem, jak bychom se mohli vydat hledat ty dva naše toulavce. Silja samozřejmě chtěla vyrazit s námi. Na jednu stranu jsem se nedivila, ale na tu druhou měl pravdu samozřejmě Varjargar. Rozhodla jsem se ho podpořit. “Náročné to jistě je, pro každého bez rozdílu. Ale pro vás malé ještě víc. Arsen s Kiwi neuvěřitelně hazardují,“ řekla jsem pevným hlasem, avšak nikterak výhrůžně. “Bude lepší, když tu počkáš, až se vrátíme. Nemusíš se však bát, že bys přišla o dobrodrůžo, hned, jak sleze sníh a oteplí se, můžeme vyrazit na nějakou výpravu se všemi, kdo budou chtít, co ty na to?“ Mrkla jsem na ni a doufala, že ji tak nějak nadchnu a bude souhlasit. Což o to, souhlasit by mohla, ale co teprve ta netrpělivost, která se také dostaví! No, tu budeme muset holt taky ukonejšit.
Ještě jsem ale Silje dlužila odpověď na otázku, co je pomeranč. Ukázala jsem na malou oranžovou kouli, která byla přimrzlá v ledu. “Tamto malé oranžové, to je pomeranč. Je úplně jiný než meloun, i když se do něj musíš dostat zhruba stejně složitě. Teď asi moc chutný nebude, ale jakmile se oteplí a objeví se tu čerstvé ovoce, můžeš pak ochutnávat dle libosti,“ vysvětlila jsem zvědavé slečně.

Leden (1/10) - Minehava

Lehce jsem kývla na Minehavinu poznámku. Možná to bylo od naší smečky milé, možná i povinnosti, abychom se ujali sirotků a ztracenců, kteří přišli na naše území, nicméně mě dost mrzelo, že nikdo nezůstal. Vlastně jsme byli asi jen taková přestupná stanice. Na druhou stranu jsem měla mít aspoň dobrý pocit z toho, že u nás mohli nabrat dost sil a dospět. Jinak by měli život nesmírně těžký, pokud by se jim podařilo bez rodiny vůbec přežít. Největší naděje jsem vkládala do Maeve, která zůstala ze všech nejdéle. Avšak i ona nejspíš zatoužila prozkoumat svět kolem sebe To jsem jí nemohla mít za zlé a ani neměla. Jen mě mrzelo, že jsem nevěděla, jak se má. Jestli třeba našla nový domov. Jestli třeba našla lásku. A třeba se sama stala matkou. To byly ale stejné úvahy jako u mých dvou nejstarších dcer, o kterých jsem nevěděla zhola nic.
Přestala jsem přemýšlet a raději zase věnovala pozornost hnědé vlčici, aby si nemyslela, že ji vůbec nevnímám. “U nás v lese je spousta ovocných stromů,“ řekla jsem s úsměvem. “Vlastně jsme tím docela proslulí, možná jsi už dávno zaregistrovala, že mám ovocnou vůni kožichu. Tak poznáš členy Borůvkové smečky, je to neomylná vůně.“ Dodala jsem a zašvihala ocasem. Vzápětí jsem se musela zamyslet, protože jsem dostala otázku, na kterou asi nebylo jednoduché odpovědět. Už jen proto, že jsem sama dlouho nikde nebyla a spoustu území zde vůbec neznala! Ale to jsem nechtěla přiznat, že jsem takový pecivál na stará kolena, že trávím většinu času doma, případně jen nedaleko hranic lesa. “Obecně bych se asi vyhla horám, ty umí pěkně být nebezpečné. Zvlášť jednomu místu, kde žije Smrt. I když… Ona umí být dost prospěšná, takže… Asi pokud budeš chtít pomoci vylepšit ovládání magie, ona je vhodná bytost, krerá ti k tomu může. Ale je to zákeřná a zlomyslná bytost, dobré je mít se před ní na pozoru. Ovšem má ráda drahé lesklé kamínky, takže se s ní dá takto obchodovat.“ rozpovídala jsem se, ale zase jsem se zarazila, protože jsem si nebyla jistá, jestli už o Smrti slyšela, a tak já jí neříkám nic nového.
Když jsem rádoby ve zkratce odvyprávěla, jak se to má s mými potomky, smutně jsem se pousmála. “S tím už já sama nic nenadělám,“ poznamenala jsem. Mrzelo mě to, ne že ne. Ale nemohla jsem mít všech devět dětí připoutaných k sobě v Borůvce nejlépe nadosmrti. Aspoň té mojí. Musela jsem chápat, že stejně jako my, když jsme byli mladí a rozešli jsme se do všech koutů světa, tak to chtějí i oni. Co na tom, že já byla takový domácký typ, a nakonec jsem se do Borůvky vrátila. Ostatně kdyby ji matka nezrušila, já bych asi sama dobrovolně nikdy nikam nešla. Co už.
Dostala jsem poněkud vyhýbavou otázku ohledně smečky, ze které Minehava pocházela. Nebo možná spíš takovou obecnou. “Hm, tak to tam asi nebylo moc jednoduché, což?“ Poznamenala jsem a kývla, že mi klidně může říct víc.

Prosinec (5/10) | Minehava

Lehce jsem se usmála a kývla jako poděkování za gratulaci k vlčatům. "Docela se nám to sešlo, že máme momentálně šest vlčat skoro najednou. Ale také to bylo docela po dlouhé době, tedy pokud nepočítám můj prostřední vrh, který měl na podzim dva roky. Rok předtím měla děti naše Alfa. Kdysi se u nás objevilo dokonce několik sirotků nebo vlčat, co se své rodině ztratilo, ale bohužel nezůstal nikdo." Řekla jsem s trochou hořkosti v hlase. Podrobnostmi jsem nechtěla Minehavu nudit. Vlastně stejně nebylo o co stát - objevilo se vlče, přijali jsme ho mezi sebe, postarali se o ně, vychovali, něco naučili a pak - čau tvá Máňa. Bez rozloučení. No nic, obraťme list.
Znovu jsem kývla na znamení, že chápu - Minehava potkala různé vlky, samozřejmě se našli dobří i špatní... Nebo možná dokonce zlí... Tomu se asi vyhnout nedalo. Zatím ale ještě asi nebyla rozhodnutá, jestli se jí tu líbí, nebo ne, nicméně tu chtěla zůstat o něco déle než původně plánovala. Pohodila jsem ocasem. "Na jaře a v létě je tu moc krásně," řekla jsem s úsměvem. Samozřejmě bych propagovala jako nejkrásnější náš les, ale nakonec jsem se kousla do jazyka. "Například u Velkého vlčího jezera," zmínila jsem jiné místo. Jen těžko říct, jaký měla vztah k vodě.
Svou zmínkou o počtu vlčat jsem Minehavě evidentně vyrazila dech. Až jsem měla chvilku strach, aby to s ní nešvihlo. Naštěstí se však zakrátko vzpamatovala. Ale musela jsem všechno rychle uvést na pravou míru, protože moje společnice měla obavu, jestli se všichni do našeho domova vejdeme. "Borůvkový les je sice dost velký, ale nežijí tam všichni. Vlastně z těch tří nejstarších vídám jen syna, který se čas od času zastaví navštívit svou máti, ale jinak je tulákem. O jeho dvou sestrách nic nevím, bohužel. Dospěly a odešly si po svých. Jedna z nich sice jednu dobu žila v sousedním lese, ale už tam dlouho není," pověděla jsem, jak je to s první várkou dětí. "Ti prostřední jsou také už dospělí a žijí vesměs svým životem. Vlastně momentálně se v lese vyskytuje jedna z dcer, druhá se toulá nevím kde od té doby, co se ti nejmladší narodili. Neřekla bych, že na ně žárlí nebo je naštvaná nebo tak něco... Ale je to zvláštní no, snad ještě budou mít nějakou možnost se poznat. A syn... Také nevím, kde se toulá. Dokonce ani nevím, jestli ví o mladších sourozencích, jestli se třeba potkal s otcem nebo některou ze sester a dozvěděl se to," odfrkla jsem si a zarazila se. Nechtěla jsem zabíhat úplně do detailů a vylévat si srdce. Přeci jen jsem Minehavu ještě úplně neznala, ale... Povídalo se mi s ní tak přirozeně a fajn, jak jsem dlouho necítila. Jako bych ji znala dlouho. "Smím se zeptat na tvou rodnou smečku? Stočila jsem téma je své hnědé společnici, abych se o ní dozvěděla něco víc.

Prosinec (4/10) | Minehava

Vlčice mi doporučila, že bych se pak asi jedině musela přestěhovat někam do hor. Pravda, tam bych asi s okolím dobře splynula. Ale to nebylo nic pro mě. Pamatovala jsem si na svou dávnou přítelkyni Vločku, se kterou jsme se schovávaly kdesi na hoře, už ani nevím, jak se jmenovala, možná Zubatá? Tenkrát hrozila nějaká potopa a my s dalšími členy smečky i cizími vlky se tam schovávaly. No, to už byl snad pravěk! Raději jsem přestala přemýšlet a raději se jala své společnici odpovědět. “Vlastně jsem barvu kožichu zdědila po svém otci, byl také čistě bílý,“ řekla jsem a při vzpomínce se mírně usmála. “Ale pokud vím, ze severu snad nepocházel on ani jeho rodina. A pár bílých jedinců se teď u nás ve smečce také vyskytlo, tedy jedna vlčice, která nedávno přivedla na svět vlčata, jedna z jejích dcer je také čistě bílá. Můj nestarší syn, sice není ve smečce, ale je na malou výjimku také bílý. Jednu tlapku a špičku ocasu má hnědé po svém otci,“ dodala jsem ještě. Takže jsem vlastně už nebyla jen sama samotinká v naší smečce se svou světlou barvou. Minehava se pak také zajímala o můj přívěsek. “Ne, ten nemám odjakživa, ale také už hodně dlouho. Našla jsem ho na dně řeky,“ vysvětlila jsem. A podle toho, co jsem zatím viděla u vlků, které jsem potkala, jsem byla na tom se svou ozdůbkou ještě dost decentně.
Minehava mi vysvětlila, že pochází z dalekého kraje. A také že své jméno získala od svých prarodičů. Usmála jsem se a kývla. Vážně mělo své kouzlo, i když jsem si dovedla představit, že jako malá měla možná problém ho vyslovit. Ale jieště si vymyslela ona, nebo její rodina, nějakou kratší verzi. A to neměla ve svém jméně drnčivé r. “Takže ve zdejším kraji jsi krátce? Jak se ti tu zatím líbí?“ zajímala jsem se zvědavě. Kromě toho to bylo také vděčné konverzační téma – a rozhodně zajímavější než počasí.
Musela jsem se usmát, vlčice by netipovala, že bych měla rodinu. Tak to ji za chvilku čeká šok! No, ale jasně, evidentně to kouzlo, díky kterému jsem byla mladší, fungovalo velice dobře. Jistě bylo také výhodou mé zbarvení, které zkrátka dokonale skrylo jakýkoliv šedý či bílý chlup. Respektive se nedalo určit, který patřil ke stáří a který k mému zbarvení. “Mám jich dokonce devět,“ zasmála jsem se. “Vím, že nevypadám, asi i díky kožichu, ale nějaký ten pátek už po tomhle světě běhám. Nejmladší vlčata se narodila letos v červnu,“ potvrdila jsem trochu její domněnku, že musí být ještě maličká. “Dařilo se mi to vždycky po třech. Jen po dvakrát to byly dvě holky a jeden kluk, a ti nejmladší jsou naopak, dva kluci a holka.“ Dodala jsem a raději se odmlčela s tím, že pokud ji bude ještě něco zajímat, tak se může zeptat, protože já bych mohla o svých dětech mlít do nekonečna a to by Minehavu nemuselo bavit. Nebo zajímat.