Příspěvky uživatele

Ségra souhlasila, nicméně vyřkla nahlas otázku, nad kterou bylo potřeba se zamyslet. "Hele, a co když... třeba... po cestě je něco potkalo? My jsme běžely a byly strašně rychlý, ale co když oni třeba narazili na nějakýho ultramega obrovskýho medvěda a teď s ním válčí, nebo něco?" Napadlo mě a chvilku jsem si to musela představovat. Alespoň budeme mít čistý kožichy, řekla jsem si pro sebe, protože jestli se něco takového děje, i kdybych tam byla, asi by se mi do toho nechtělo.
Arvén mi pak řekla, že můj kožíšek vypadá, jako kdyby na něm bylo to, co je na nebi v noci. "Joo, fakt že jo, máš pravdu!" Nadšeně jsem souhlasila a prohlížela si u toho nohy. "Ten tvůj taky, ale když jsou trochu mraky," řekla jsem ještě a na její otření jsem se o ní opřela. Byla jsem za ní ráda. "Tak to se mě nechce právě vůbec," odfrkla jsem si. Nicméně její nápad... to bylo něco!
"Ségra, ty jsi bedna!" Nadšeně jsem povyskočila a drcla do ní bokem. "Můžeme... postavit něco ze sněhu a v tom se schovat, ale to bude si myslím nápadný. Anebo něco najdeme! Ale... kam chceš ty naše černý kožichy na tom bílým ukrýt?" U toho jsem se rozhlížela a skenovala každý centimetr okolí.

Netušila jsem, co táta zamýšlel tím, že nás sem chtěl vzít, ale už mě moc nebavilo čekat. Stejně jako ségra, i já jsem se netrpělivě ohlížela. "To teda, trvá jim to fakt celou věčnoooost," znuděně jsem se protáhla.
Když jsem spatřila svůj odraz ve vodě, chvilku jsem to ještě zkoumala. Asi to tak bylo, protože každý pohyb, co jsem udělala, vlčice ve vodě dělala stejně. "Tak to je hustý!" Nadšeně jsem rozkmitala ocásek a podívala se na Arvénu. "Ty máš taky fleky, jen ne tolik a tak výrazný," řekla jsem jí ještě. Začala se taky prohlížet, tak jsem ji chvilku nechala. Bylo to fajn vidět, jak vlastně vypadáme. "Hehe, teď se jen potvrdilo, že máme hezčí kožichy, než bráchové," zazubila jsem se nadšeně a chvilku si to ještě užívala.
Tahle aktivita ale už přestávala být zábavná a já se začínala nudit. Nicméně do nějakých sněhových válek se mi tolik nechtělo. "Tak cooo, co budeme dělat," zívla jsem ještě a naposledy zkontrolovala, jestli už nejdou. Ale nic. Tady vyrostu, než dorazí.

Alespoň na něčem jsme se shodly. A pak mě to napadlo - co kdybychom prostě se ségrou držely spolu a bráchům to nandaly? Budou se určitě chovat povýšeně, ale když budeme my dvě proti nim, nezmůžou nic. To byl nápad! Musela jsem to ale celé ještě promyslet, proto jsem jen na její poznámku přikývla.
Voda byla v jezeře neskutečně studená. "Tak třeba... nás chtěl naučit, jak se v tý vodě pohybovat, anebo to, jak vydržet, že je to tak ledový. Neboo... nevím, třeba jak po ní chodit," pokrčila jsem rameny a podívala se na ségru. Pak jsem pohled zastavila zpátky na oné vlčici ve vodě. Vypadalo to, jako kdyby tam byla, pod tou vodou! Ale přeci by se tam nevešla, nebylo to tam tak hluboké. Pak ale Arvéna přišla k vodě a s otázkami se na ní šla podívat. "Nevím, kdo to je, ani co tam dělá, nebo jak se tam dostala. Třeba to je to, co nás táta chce naučit!" Napadlo mě. Pak se ale její pohled zabořil na mě a ona řekla, že to jsem já. "Jak jako já? Jako.. to vypadám takhle? Tak to je hustý!" Bylo to poprvé, co jsem se viděla. "Máme podobnou hlavu, i když já to mám světlejší, ale taky mám fleky, jako ty!" Nadšeně jsem pozorovala odraz a pak ségru. "Ty si se viděla?"

Nechala jsem ségru si myslet, co chce. Pravda byla víc než jasná, měla jsem rychlejší nohy prostě a ona si to nechtěla připustit. Ale co už, nechala jsem ji s lepším pocitem než uvědoměním, že jsem prostě lepší. Já jsem to samozřejmě věděla.
Na její poznámku jsem se uchechtla. "To teda jo, přesně. Bráchové jsou fakt kopyta," zazubila jsem se ještě a rozhlédla jsem se hned na to, co se rozhlédla ségra, taky. Viděla jsem kolem sebe všude sníh, ale v tom se mi úplně máchat nechtělo. Naše pohledy se zaměřily na jezero před námi. "Řekla bych, že hodně. Ale bude to asi hluboký, a studený," pokrčila jsem rameny a přišla k vodě blíž. Strčila jsem do ní tlapku a bylo to přesně tak, jak jsem si myslela. Musela jsem uskočit, jak to bylo studené. Ale viděla jsem tam někoho. "To netuším, ale hele! Podívej, někdo tam je," naklonila jsem hlavu na stranu nad vodní hladinou a ona vlčice udělala to samé. Že to byl můj odraz, to jsem neměla tušení.

Ségře se to moc nelíbilo, ale co už. Byl to její boj a jestli chce v životě něčeho dosáhnout a vyhrát, musí tomu dát všechno, jako jsem to udělala já. Zazubila jsem se nevinně, když mě doběhla a řekla, že jsem první jen proto, že jsem do ní strčila. "To není pravda, i tak bych to vyhrála," řekla jsem jen a odfrkla si. Pak jsem se otočila. "Těm to ale trvá," protočila jsem ještě oči a pak se podívala na ségru. "Co zatím něco vymyslet?" Navrhla jsem a sice jsem slyšela všechny ty taťky řeči o tom, jak jsme děti krále a královny, ale na hraní byl vždycky prostor, no ne?
Nicméně mě toho moc nenapadlo, jediný, co jsem chtěla zkusit, bylo sestru vyválet ve sněhu. Ale to jsem jí hned takhle po tom, co prohrála závod, nechtěla udělat. "Napadá tě něco?" Dala jsem jí teda prostor, aby se cítila aspoň o trošku líp, když už byla druhá.

<<< Cedrový les

Těšila jsem se. Na cokoli, co mělo přijít, netušila jsem, co všechno nás táta chce naučit a co nám chce ukázat, ale už jsem to chtěla vidět. A chtěla jsem být první, samozřejmě! Nicméně sourozenci byli rychlí. Ale naštěstí jsem utíkala, co to šlo a doběhla jsem je. Dokonce jsem je dokázala i trošku předběhnout, takže jsem opravdu přicupitala k jezeru, celá udýchaná, první. Po cestě jsem ještě stihla strčit do ségry, ne moc, aby spadla, ale aby jí to trošku rozhodilo dráhu a mohla jsem vyhrát. Brala jsem to jako nevyřčený závod, který jsem musela prostě pokořit.
Když jsem dobíhala, otočila jsem se a vyplázla na ni ještě jazyk, stejně tak i na bráchy. "Jsem první vy vomáčky!" Štěkla jsem ještě a jen tak tak se zastavila před tou velkou kaluží, na kterou jsem zůstala civět.

Chvilku jsem odpočívala a užívala si to, že jsem vedle mamky. V pohodě a míru. A že se nemusím prát s ostatními sourozenci, i když to vypadalo jako zábava, zatím jsem na to neměla ještě chuť a ani energii.
Když jsem se pořádně prospala a nabrala sil, stoupla jsem si. Měla jsem v plánu se jít mezi ně alespoň podívat a zjistit, co a proč to dělají, ale než jsem cokoli stihla, táta začal velit. Hrdě jsem se oklepala, protože to, že jsme děti krále a královny přece mělo něco do sebe! Vypnula jsem hruď a s přikyvováním jsem mu naslouchala. "Výlet!" Nadšeně jsem poskočila a vyrazila za taťkou. Ségra i brácha už mu byli v patách a já rozhodně nechtěla být poslední, proto jsem začala utíkat, neohlížejíc se, abych to, co je za lesem, viděla taky mezi prvními.

>>> za tátou

Párkrát jsem zamrkala, když jsem najednou zjistila, kde jsem. Stála jsem mamince po boku a nedaleko mě byl i táta, který si s ní povídal. Chvilku mi trvalo, než jsem zjistila, co se děje, nicméně jsem jako první pohledem sjela k tlapkám. Viděla jsem svoje flíčky, takže jsem se jen potěšeně zazubila a otočila se na sourozence.
Jejich jména jsem slyšela před chvilkou od maminky, takže jsem se zazubila a sledovala, jak dovádějí. Musela jsem se ještě trochu rozkoukat, než se do toho pustím s nimi. Všichni se tam nějak kousali a dováděli a já sledovala mamku a její šedivý kožíšek. Spokojeně jsem se jí otřela o tlapku a zívla. Nebyla jsem unavená, spíše tak příjemně v klidu, že jsem prostě teď neměla dostatek energie, abych se do té jejich šarvátky pustila taky. Ale to se brzy mělo změnit. Stačilo mi jen se na chvilku položit a za pár minutek se tam mezi ně vrhnu taky, to dá rozum.

Její příchod na svět se měl teprve odehrát. Jenže ještě předtím, než se stihla malá Ara narodit, její duše se ocitla na místě, o kterém ještě neměla ani sebemenší tušení. Na svět už pomalu přicházela, ale i přesto najednou byla před vlkem, který si říkal Život.
Jeho kožich posetý květinami se jí zalíbil, proto se k němu snažila přiblížit, ale moc se jí to nedařilo. Nicméně hned, jakmile získala jeho pozornost, se k ní přiblížil on sám. "Arakiel," oslovi ji. Ona ještě netušila, že se tak jmenuje, nebo jmenovat bude, ale tušila, že mluví k ní. "D-dobrý den," vykoktla ze sebe nervózně, když pocítila, že žádné zlé úmysly nemá. "Zatoulala si se? Rodiče už na tebe čekají, už si měla být u nich, dávno," řekl jí, když ona se rozhlížela, aby zjistila, kde to vůbec je. "Jak... to víte? To všechno?" Měla spoustu otázek, ale vlk se jen usmál. "Jsem Život, vím o věcech, o kterých nikdo jiný," moudře přikývl a ona jen užasle sledovala celou tu situaci. Netušila, co si o tom má myslet, ale asi tu nebyla prostě jen náhodou. Asi to byl osud, bylo to něco, co se mělo stát a proto se tomu nijak nebránila. Přikývla. "A jak... se k nim dostanu?" To bylo asi to nejdůležitější, co chtěla vědět.
Jeho odpověď chvilku trvala. Netušila, jestli si to rozmýšlí, nebo jestli se snaží ji tam dostat, i tak poslušně čekala a prohlížela si to, jak moc je velký a zajímavý. Chtěla být taky zajímavá. "Možná si se tu měla objevit předtím, než u rodičů, aby si zjistila, že k nim patříš. A že budeš odlišná, co ty na to?" Jeho slova zněla tak příjemně, že neměla sebemenší důvod jakkoli odporovat. Přikývla. "Ano... chtěla bych být odlišná. A kdo jsou moji rodiče? A jak odlišná?" Místem se rozezněl jen jeho smích. Byl tak vlídný, že se musela celá rozzářit, jako by se vnitřně smála taky. "Svoje rodiče poznáš, neboj se. Hned, jakmile ti to všechno trošku vysvětlím, budeš u nich, dobře?" Zeptal se jí a kdyby mohla, vrtěla by ocasem o sto šest. "Dobře, tak jo," souhlasně odpověděla a poslušně poslouchala.
"Jsem mocný vlk, dokáži ti splnit cokoli, co si vymyslíš. Všechno, co tě napadne, a tím myslím opravdu všechno. Vlci tady, v této zemi zvané Gallirea, jsou trošku jiní, než jinde. Dokáží mít třeba křídla a létat, nebo paroží, či nějaké magie a dokonce i takové, které nikdo jiný nemá. Ale tím tě nebudu ještě zatěžovat, to všechno má svůj čas. To, proč jsi tady, je... tvůj kožíšek. Budeš odlišná tím, jak budeš vypadat při narození, nebudeš mít jen obyčejnou barvu, ale budeš mít flíčky, aby si tě všichni pamatovali. Co ty na to?" Byla to spousta informací a Ara je chtěla znát všechny, ale její maličký mozeček to ještě nedokázal všechno pořádně zpracovat. Ale vlk vypadal, že byl na její straně, neměl důvod jí dělat nějaké nepříjemnosti, naopak. Chtěl jí pomoci a nechat ji stát se jinou, než byli ostatní. A to se jí líbilo.
"Teď tě pošlu k tvým rodičům, budeš mít krásný život, protože tvoje rodina je skvělá. A až vyrosteš a budeš dospělá, můžeš se tu kdykoli zastavit. A povím ti všechno, více věcí, které tě budou zajímat. A díky kterým budeš lepší a silnější... Teď už ale nebudeme zdržovat tvůj příchod, všichni na tebe čekají a těší se, až budeš mezi nimi," vysvětlil ještě. "Tak dobře," přikývla poslušně, ale tušila, že to nebude jednoduché. Nevěděla, jestli se mu má nějak zavázat, nebo mu něco dát... ale co? Vždyť vůbec nic neměla, netušila, jak to chodí anebo co potřebuje... "Neboj, to všechno obstaráme. Teď mi jen řekni, jestli s tím souhlasíš a jsi na vše připravená." Ona však neměla tušení, jestli je. Nevěděla ani, jaký to je pocit být na něco připravený, ale asi ano. Asi byla. "Jsem... jsem připravená a budu ti zavázána. Hned, jakmile budu dospělá, se tu za tebou stavím. A chci vědět o všem," radostně mu odpověděla a doufala, že to bude stačit. "Tak dobře. A teď už upaluj, ať nemají o tebe strach," řekl ještě. Nechtělo se jí, chtěla tu být furt a zjistit, kam a do čeho vlastně jde. Ale to by nebylo ono, kdyby si to nepocítila na vlastní kůži. Kdyby nezjistila, jaké to tam venku je a jakou rodinu vlastně má. A o to se nechtěla ochudit, i když to tu bylo dokonalé. Proto tedy přikývla, zavřela oči a doufala, že už brzy bude u svých rodičů žít život, který bude opravdu stát za to. "Děkuju," řekla ještě, na což pocítila hřejivé objetí a spokojeně se nechala unášet směrem do nového života.