Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdálo se mi, že poslední dobou jsem snad nedělala nic jiného, než jen ležela, snažila se neplakat a doufala, že brzy usnu. Nebylo mi to však souzeno – kromě toho pláče, na ten už jsem neměla sílu. Zase jsem ovšem ležela na písku a modlila se za trochu bezvědomí. Jen malinko. Dost na to, abych aspoň na pár minut, klidně i vteřin, nemusela vnímat svou existenci. Kdybych jen nebyla takový zbabělec. Kéž bych… kéž bych to zvládla. Vyčerpaně jsem nechala hlavu se mi skutálet z tlap do písku. Povzdechla jsem si. Proč mi tohle nešlo? Vždyť zabíjet kořist pro jídlo mi přišlo normální, v pořádku. V čem tohle bylo jiné? Prostě bych tím, snad, naprosto přestala existovat. Už bych nemusela řešit žádnou bolest a své vnitřní trápení. To bylo to, co jsem chtěla, ne? Tak proč jsem to nezvládla?
Nějaký instinkt? Muselo to být něco takového. Každý z nás chce žít, ne? Aspoň v teorii. Já si však uvědomovala, téměř bolestivě, svou touhu zemřít. Obzvláště během svých posledních týdnů ve světě živých. Tak proč, když jsem měla příležitost si zabít bez toho, abych tím někomu ublížila, jsem to nedokázala? Protože to jsem tady měla, ne? Stejně už jsem byla mrtvá, asi, nejspíše jen tak napůl, ale prostě jsem byla mrtvá, takže kdybych se zabila znovu, už by to mělo být jedno a nemělo by to moc změnit. Nebrzdilo mě tady braní ohledů na Newlina a jeho city, na smečku a kohokoli dalšího, kdo by mě napadl. Tak proč? Vždyť jsem dokonce věděla, že a proč si zasloužím zemřít. Tak co jsem měla za problém?
Jen jsem konstantně ostatním ubližovala a ničila jim života. Byla jsem neužitečná, otravná, divná. Zmetek přírody. I Tasa to poznala. Roztřásla jsem se. Písek pode mnou byl sice pořád podivně teplý, ale já se třásla jakoby snad zimou. Šedá vlčice nade mnou visela jako přízrak. Bylo jedno, jak vzdálená jsem od ní byla, dokonce i přes hranici života, nedávala mi pokoj. Nebo to snad byla její slova, co byla mým přízrakem? Byla jsem příliš přecitlivělá, to byl ten problém. Raději bych věřila, že mě děsila vlčice samotná, než jen to, co její slova znamenala a naznačovala. Věděli všichni, že jsem tak divná? Prokoukli mě a jen mi to neřekli? Hráli si se mnou? Věděl to i Newlin? Předstíral… Zavrtěla jsem hlavou a malinko se pousmála. Ne, kdyby něco, tak Lin by byl nadšený z toho, že jsem zvláštní. Měl rád všechno, co bylo zajímavé. Netroufala jsem si však věřit tomu, že by mě měl rád i přesto, že jsem tak divná, že by mě někdo raději sprovodil ze světa než mě v něm tolerovat. Bylo lehké uvěřit, že by mě za to někdo nenáviděl, ale měl rád, miloval, to ne.
Možná jsem sem patřila, sem do tohoto místa mezi životem a smrtí, nebo spíše zcela v teritoriu smrti? Bylo to tady zvláštní a nikoho jsem zde neohrožovala, nikoho jsem nezraňovala. Snad by to tak bylo pro všechny lepší, kdybych zde byla už navždy uvězněná. Izolace mi vždy připadala krásná, uklidňující. Kolikrát jsem si přála někam utéct, schovat se přede všemi tak dobře, že by mě nikdo nenašel. Jenže… Jenže já vlastně nechci být sama.

Už jsem opravdu nemohla dál. Neměla jsem nejmenší vůli se hýbat, snažit se dýchat nebo vůbec přemýšlet. Dokonce už jsem ani nemohla dávat svou frustraci se vším najevo. Úplně jsem si vykřičela hlasivky, a i kňučení mi jen působilo více bolesti. Nesahala sice ani po kotníky té paralyzující agónii, která zachvátila můj krk a hlavu, přesto jsem neviděla důvod svou situaci ještě zhoršovat. Může to být ještě horší? Zatnula jsem zuby. Měla jsem tak akorát chuť si rozbít hlavu o tu palmu vedle mě. Snad by to bylo lepší. Otevřela jsem jedno oko a dlouze na ni zírala. Bolest mi přitom požírala mysl dál a dál, jako by se měla už natrvalo usadit uvnitř mé lebky. Co jsem mohla ztratit? Už tak mě všechno bolelo, sotva jsem se dokázala nadechnout a hlava mi beztak v přeneseném smyslu praskala, tak proč by nemohla i doslova?
Se zlomeným zakňučením jsem zvedla hlavu a natočila ji mírně do strany, připravená všemi deseti jí prostě rychle švihnout a prásknout o palmu. Jestli mě to nezabije, tak by mě to mohlo aspoň na malou chvilinku vypnout. Jedno oko jsem stále měla soustředěné na pevný kmen palmy. Chtělo to jen sílu, tolik síly, co bych dokázala nabrat. Jen do toho. Nechtěla jsi umřít? Tak se ukaž! Dýchala jsem velmi pomalu a tak hluboce, jak mi to poškozený hrudník, byť se tak netvářil, dovolil. Bojovala jsem proti tlaku na něm, vzpomínce na Tasu. Zvládla to i ona, tak proč ne já? Vzít život nemohlo být těžké, vždyť to každý vlk v nějaké formě dělal, aby se udržel naživu.
Nezáleželo však na tom, jak moc jsem se povzbuzovala, meditovala nad zabíjením sebe a jiných, nebo prostě jen šílela bolestí. Nedokázala jsem to. Sem tam jsem se mírně, lehounce pohla do strany, jako bych vypočítávala správný úhel a vzdálenost, ale to bylo všechno. Byla jsem napnutá jako struna a stejně jsem nedokázala nic udělat! Vzdala jsem to a nechala hlavu spadnout k zemi s dalším výbojem silnější bolesti. Bylo mi do breku, ale plakat jsem už nedokázala. Jsem fakt ubohá… A to jsem si opravdu myslela, že bych se dokázala zabít sama? Ještě bych měla Tase poděkovat. Ignorovala jsem třas, který se mě jal pokaždé, když jsem si na šedou vlčici vzpomněla. Zavřela jsem oči a opět zakňučela. Vždyť to bylo jedno. Tady existovala jen bolest a smrtící voda. Peklo. Věděla jsem, že si zde zasloužím být, vždycky jsem věděla, že tohle je místo, na kterém po smrti skončím, no nic mě na to asi nemohlo připravit. A já ani nebyla dost… co vlastně? Poddajná? Uvědomělá? Smířená? Prostě jsem byla mizerná, protože jsem si pořád asi tak nějak myslela a doufala, že mě po smrti bude čekat něco lepšího. Nějakým malinkým kouskem mé duše. Opravdu jsem byla naivní. Ubohá. Zasloužila jsem si smrt, a přesto to za mě musel udělat někdo jiný. Nedokázala jsem se svět zbavit sebe sama ani teď, kdy už jsem po smrti byla.

Zírala jsem jako v transu na tu nekonečnou vodní hladinu, na níž se jen sem tam objevila nerovnost v podobě malé vlnky. Umřu, umřu, umřu… Nevěděla jsem, zda se smát nebo plakat. Vždyť já už byla mrtvá! Teď už ani nechcípnu, budu leda tak trpět! Voda nebyla tak milosrdná, aby mě nechala na pokoji dlouho, rozhodně ne. Skončím jako Iggy. Jen se neutopím, ale budu navěky šlapat vodu, vdechovat ji do plic, budu mačkána tlakem – tlapkami, prackami šedé vlčice, která zuří a křičí na mě, nepřestává, jen po mně dál skáče a dusí mě a bolí a já nemůžu dýchat a můj hrudník praská a – a… Divoce jsem sebou trhla, až jsem se svalila na zem a svinula se do klubka, hlavu zabořenou zas a znova do pracek. Ruplo mi v krku a ta bolest byla nesnesitelná. Vystřelovala mi do hlavy, což… možná bylo v jistém smyslu požehnáním. Nemohla jsem ani myslet. Cítila jsem, jak se mnou otřásají vlny panického strachu – z vody, z Tasy, z bolesti, která nepřestávala. Už dlouho se mi nestalo, že bych sebou škubla takhle blbě. Bolelo mě v krku a já si uvědomila, že křičím, kňučím, volám… volám o pomoc? Kdo mi tady asi tak pomůže? Kdo by mi pomohl na tom starém světě, vždyť jsem měla jen Newlina! A toho jsem nesměla otravovat, nesměla jsem mu působit víc bolesti a víc potíží. Chybí mi. Tolik mi chybí. Zaryla jsem drápy hluboko to písku. Možná bych se odsud mohla někam prokopat? To sotva, leda tak hlouběji do hlubin zoufalství.

Bolest neustávala – pokud něco, tak se zhoršovala tím, jak jsem se dusila a panikařila. Do očí se mi dostal písek, jak jsem sebou házela na písku. Proč pořád tak divně hřál? Nedivila bych se, kdyby jednou začal pálit a já neměla na výběr, musela bych skočit do moře a nechat se jít pozřít zaži… pozřít. Třeba by to vyřešilo můj problém! Když umřu mrtvá, tak… umřu víc? Vyruší se to a ožiju? Něco z toho? Ne, jako bych nevěděla, že s mým štěstím tak akorát klesnu na samé dno oceánu a roztrhá mě tlak hlubin, budu polykat slanou vodu, a tak akorát strávím věčnost v agonii. Nerada jsem to uznávala, ale to už jsem se asi měla lépe i tady. Oči mi opět zvlhly, aby vypudily otravný písek. Tohle opravdu bylo k nevydržení! Slepě jsem se dotáhla až k hranici vody, tlapky se mi zabořily do mokrého písku…
Zmrzla jsem. Oceán mi omyl packy a já jednoduše ztuhla. Zježila jsem se od čumáku až po konec ocasu. Děsem se mi snad narovnaly i vousky. Ne, nedokázala bych jen tak skočit do sevření nekonečného oceánu. Když nic jiného, fungovalo to na zastavení mé hysterie. Trvalo to nějakou dobu, ale zas jsem zvládla dýchat i přes ten tlak. Okamžitě jsem udělala pár kroků dozadu, pryč od něžných vlnek, které se mě snažily svým nevinným vzhledem uchlácholit a přivolat blíž do jejich smrtonosné pasti.
Nakonec, když už jsem stála, jsem se rozhodla, že nadešel čas se porozhlédnout kolem. Třeba zjistím, že tohle byl jen zlý sen, nějaká halucinace, nebo spíš výplod mé choré mysli. Nový způsob sebetrýznění. Vydala jsem se k palmě, oči přilepené k písku. Opřela jsem se o její pevný kmen. Snažila jsem se uklidnit její silou a hrubou kůrou, o kterou jsem se otírala a sdírala ze sebe srst. Třeba tady jde o utrpení? Když si způsobím dostatek bolesti, nechají mě odejít? Povzdechla jsem si. Zase jsem jen zdržovala. Zvedla jsem hlavu a z tlamy se mi vydralo hysterické uchechtnutí. Věděla jsem to, vždyť jsem to věděla. Všude jen voda. Posadila jsem se a opřela se hlavou o strom. Tak co teď? Jak se jeden dostane z pekla.

Kdybych to zvládla, určitě bych usnula, bohužel však mé nervy byly příliš napjaté, aby mi umožnily takový luxus. Nebo to bylo tímhle místem? Byla jsem tady vůbec schopná spánku? Co si to nalhávám, i kdyby to bylo možné, já bych sotva zvládla usnout, když mě obklopovala voda. Tupě jsem zírala do písku pod svými tlapkami a snažila se nevnímat neustále dorážení vln na břeh. Konečně se mi povedlo odvést mysl od jednoho hororu, tak hned musela přeskočit k dalšímu. Typické. A to mi v ní pořád ležely myšlenky na všechny, které jsem nechala na… onom světě. Hahaha. Zhluboka jsem si povzdechla a ten výdech s sebou nesl i táhlé zakňučení. Hrudník se mi opět svíral a něco na něj tlačilo. Přiměla jsem se zvednout do sedu, ale vůbec to nepomohlo. Jako by na mém tělo ulpíval duch Tasy, který se ze mě dál a dál snažil vytlačit život. A to sis to tak přála. Byla jsem opravdu nevděčná, co? Zemřela jsem, a přesto jsem si stěžovala. Ne. Já nechtěla zemřít, já jen nechtěla žít… Ne, nechtěla jsem vůbec existovat, tohle není ono. Zamračila jsem se. Osud si se mnou opravdu pohrával. Nebo snad Život? Byl tohle nějaký jeho trest? Kdo ví. Co asi dělá Lin? Zavrtěla jsem hlavou. Už jsem nezvládala plakat, opravdu už jsem nemohla a jak mě natahovalo do pláče, tak se mi jen víc stahoval krk a hrudník a já dál kňučela a svíjela se na písku v bolestech. A do toho ta voda všude okolo… Bylo to k zbláznění, opravdu k zbláznění. Kdyby se ta voda dala aspoň pít, no to bych asi chtěla moc. Pořád jsem chtěla až moc, víc, než jsem si zasluhovala. Já už opravdu nemůžu. Hele! Poslední slza, aspoň prozatím.

Schvaluji, mohlo být to být fajn zpestření do hry ^^

Muselo to být něčím ve vzduchu. Nedokázala jsem se ovládat. Má mysl mě neposlouchala a neustále utíkala do svých temných zákoutí, kam jsem se nechtěla vydávat. Svinula jsem se do klubka, což stejně nezabránilo mému tělu v třasu. Nenašel mě. Nesmí. Ale… ležím tam pořád, když jsem tady? Ne, určitě ne. Nesmí mě tak vidět. Ublížilo by mu to. Jen mu dále ubližuju. Jsem pryč a stejně jsem pořád stejně špatná. Z očí mi opět tekly slzy. Chyběl mi. Doufala jsem, že se nikdy nedozví, co se stalo. Třeba… třeba by si mohl prostě myslet, že jsem jen utekla? Ano. A určitě by se na mě zlobil a nenáviděl by mě, ale nebyl by smutný, že ano? Ne, tak to nefunguje a on… on není takový. Myslel si, že už ho nechci. Že s ním nechci trávit čas. A já hloupá utekla pryč, a ještě se nechala zabít. I kdybych měla štěstí a on věřil, že jsem jen utekla, byl by z toho zklamaný a nešťastný. To už by snad bylo lepší, aby znal pravdu.
Jenže já nechtěla, aby to věděl. Proč? Kdyby si myslel, že jsem naživu, mohl by strávit zbytek života tím, že mě bude hledat. Zahodil by svůj život úplně zbytečně. Jen jestli mu za to stojíš. Proč by měl něco takového dělat? Dávalo jen smysl, aby se na mě vykašlal a opovrhoval mnou. Tolik jsem mu ubližovala, proč by mě měl chtít hledat? Snad na mě zapomene.
Jenže ani to jsem nechtěla. Přála bych si, aby na mě vzpomínal – v dobrém, pokud to jen trošku šlo. Aby si aspoň jedinou vzpomínku na mě uchoval v srdci a občas se k ní vrátil. Klidně ať si teď dělá, co jen chce. Je svobodný. Už ho nesvazuju a neomezuju, může si dělat, co jen si přeje. Zadusila jsem se na vzlyku, ale nechala svou mysl dále plynout. Odpor byl stejně marný. Jen ať na mě zapomene a zařídí se nový život, jen ať… ať si najde novou partnerku a je s ní šťastný. Kéž by však aspoň jednou za čas si vzpomněl i na mě. A to si myslíš, že jsi co? Nějaká světice, když mu přeješ štěstí i za své vlastní utrpení? Opravdu je to od tebe moc štědré, vážně. Zavrtěla jsem hlavou. Ne na mně nesejde. On si zaslouží být šťastný, když se mě konečně zbavil. Asi je dobře, že o nás dvou pořádně nikdo nevěděl, bude to… bude to mít lehčí. Zabořila jsem hlavu do tlapek.
Nad čím to vůbec přemýšlím? Zase jsem sobecká. Myslím jen na sebe, vztahuju ho jen k sobě. Vždyť Newlinův život je bohatý, není omezený jen na jeho partnerství se mnou. A stejně místo toho, abych mu přála přežití zimy v pořádku, s plným žaludkem v pěkné, teplé jeskyni, tady fňukám nad tím, že si určitě najde jinou vlčici a přemýšlím jen nad tím. Proboha, o kolik ubožejší jsem mohla být? Vždyť mi nepatří. Nevlastním ho. A stejně by pro něj bylo lepší, kdyby mě nikdy nepoznal. Pořád si připomínám, jak moc jsem mu ubližovala, tak proč je mi smutno, když pomyslím na to, že by měl být s jinou? Zatraceně, vždyť jsem umřela! I kdybych tady vyšilovala, dupala, rozdrápala tu blbou palmu na cucky, zničila všechno a pak sebe, nic bych s tím neudělala. Nemohla jsem se k němu vrátit a nemohla jsem ani vědět, co dělá, co cítí. Ví už, že jsem ho opustila? Našel mé tělo? Třeba ano. A třeba to ani není tak dramatické, jak si myslím. Smrt je přirozená. Třeba nad mou mrtvolou, jestli ji našel, pouze pokrčil rameny, možná uronil slzu, a šel dál. A přece jsem věděla, že to je nemožné. Otřásla jím smrt Morfea, proto jsme byli na té louce. Aby měl prostor truchlit pro svého kamaráda a alfu. Nenesl to dobře. Sama jsem to přece viděla, tak proč by má smrt měla být jiná, až/jestli na ni přijde?
Morfeus… Povzdechla jsem a zaúpěla. Hrudník se mi stáhl a rozbolel o to víc. Mé nádechy byly opět jen špatnými pokusy o dýchání. Myslela jsem na černého vlka a jeho pevné vedení smečky. Chyběl mi. Neznala jsem ho sice moc, vždyť jsem se ho i trochu bála, ale stejně ve mně jeho odchod zanechal prázdnotu. Už je s Neyteri. Mírně jsem se pousmála. Doufala jsem, že se opět setkali a jsou spolu šťastní. Že jí poví o jejich dceře, která se svou partnerkou převzala jejich povinnosti. Snad se jim bude dařit. Opět jsem se začala dusit. Budou si myslet, že jsem od nich odešla. Že jsem jim nevěřila a smečku raději opustila, než je přijmout jako alfy. A já je přitom chtěla podpořit, jen… I kdybych byla naživu, nezvládla bych to. Byla jsem mizerná kamarádka, o to horší, inu, cizinka. Neznala jsem ani jednu z nich tolik, kolik bych si přála. A teď už to bylo stejně jedno. Aspoň je třeba nebude tolik mrzet, že už mě v lese neuvidí. Ať se na mě zlobí, ať mě nenávidí, jestli jim to pomůže. Stejně jsem byla nevděčná. Nepomáhala jsem smečce tolik, co jsem měla. Dokonce i při našem posledním lovu jsem toho moc neudělala a Wolfganie se pak zranila.
Zdálo se, že jsem na světě nechala mnohem víc vlků, ne jen Lina. A všechny jsem stejně zklamala, využívala je, ubližovala jim. Je jen dobře, že jsem zmizela a nebudu už jim moct nic udělat. Ale je to tak v pořádku? Opravdu… mi to nevadí? Nikdy už nebudu mít šanci se jim omluvit. Polepšit se, poznat je. Zas jaký by to mohlo mít smysl? Nedokážu komunikovat s ostatními. Jen se ztrapním. Řeknu něco špatně a budou si myslet, že jsem divná. Jako Tasa. Trhla jsem sebou při vzpomínce na šedou vlčici. Ona to ze mě hned vycítila. Nechtěla jsem být divná. Musela jsem si tohle zasloužit. Byla jsem tak divná, že jsem si nezasloužila s nimi sdílet svět. Je to moje vlastní chyba. Bude lepší, když už navždy budu tady. Tady už nikomu neublížím, tady jsem mohla být jaká jsem jen chtěla. Ale… já nechtěla být sama. Chtěla jsem přece mít kamarády a bavit se. Chtěla jsem žít. A přece nechtěla. Bolela mě hlava, oči plály z pláče a bolest v hrudníku ne a ne přestat. Šílela jsem z toho. Cítila jsem vlákno mé příčetnosti, jak se napíná a napíná, od prasknutí ho musela držet už jen krutost vesmíru – nebo snad spravedlivost? Zasloužila jsem si trpět za to všechno, co jsem za života udělala. Tak jen do mě.

Hello there!
Já tak nějak prosím… žadoním... o 3. slot ^^
Přijde mi, že jsem od posledního konkurzu a tak nějak celkově byla dost aktivní za oba chary, i když nebudu popírat, že za jeden jsem byla mnohem aktivnější než za druhý, mimo jiné i vlivem lepší povahy a nepochybně i VLA :D Amny sice teď chilluje v limbu, ale snažím se jí aktivně věnovat, aby tu mohla všechny otravovat i nadále. Měla jsem taky menší úpadek v aktivitě přes svátky a zkouškové, ale to asi většina lidí. Pohybuju se tu každý den a pokud se zrovna nic neděje a tempo vyhovuje i spoluhráči, zvládám psát za oba chary aspoň post denně. Snažím se účastnit akcí, pokud je to možné a mé schopnosti na to stačí. A... idk, jsem pořád student zavřený doma kvůli koroně, takže času psát budu mít ještě dlouho víc, než je zdrávo :D
Chtěla bych poprosit o další slot, protože vím, že se mu zvládnu aktivně věnovat a hrozně mě baví na Galli hrát. Navíc mám další char už i vymyšlený, domluvený s jeho rodinou a prakticky sepsaný, tak… prosím :c :D
Anyway, děkuju za zvážení a přeju všem hodně štěstí ^^

Našel mě Newlin? Pomalu jsem otevřela oči a koukala na rozhraní mezi hladinou moře a nebe, téměř nerozeznatelné jedno od druhého. Chvíli jsem jen zírala a nechala mou vlastní otázku se vstřebat. Do očí se mi z ní vlila nová vlna slz. Proč jsem si tohle dělala? Snažila jsem se dostat zpátky do toho okamžiku, i když stačilo jen na něj pomyslet a má hruď byla mačkána známým tlakem, přestože se neměl odkud vzít. Panikařila jsem, celé tělo mi začala nervózně cukat. Zabořila jsem hlavu do tlapek a mírně jí zatřásla. Ne, tohle nepůjde. Soustředila jsem se raději na svůj dech, pomalu dovnitř a ještě pomaleji ven. Počítala jsem zrnka písku na zemi a zkoumala jejich barvu. Naslouchala šplíchání vlnek a jemnému šustění listů, co se otíraly o sebe. Byla jsem pryč. Daleko od Tasy a jejích vražedných tlap.
Nebyla to žádná výhra, opravdu ne. Mohla jsem prahnout po troše vody, ale byla jsem obklopená pouze slanou mořskou. Stále jsem si netroufala jít svůj plácek prozkoumat celý. Dokud jsem nenakoukla přes malý vrcholek, mohla jsem mít naději, že za ním objevím celý kontinent s lesy a horami… Mohla jsem sice, ale neměla jsem ji. Moc dobře jsem si uvědomovala, jaké jsou šance něčeho takového a šance, že jsem na ostrově. Potřebovalo tohle tělo vůbec vodu? Nebo to byl jen pozůstatek instinktů z doby, kdy jsem byla naživu? Zdálo se to jako věčnost a zároveň jako by se to stalo včera. Ani jsem nevěděla, jak tady plyne čas. Zvedla jsem opět hlavu a zadívala se na nebe. Bylo tak hrozně podobnému tomu tam. Třeba je to to samé nebe. Možná se pořád díváme na stejnou oblohu. Chtěla jsem se usmát, pro něj, i když už to nemohl vidět. Nešlo to. Našel mě? Viděl… cokoli ze mě zbylo. Nechtěla jsem uvažovat nad tím, jak jsem asi musela vypadat po tom, co se mnou Tasa skončila. Zakázala jsem si nad tím více uvažovat. Už teď jsem cítila, jak ve mně stoupá panika.

Slzy postupně ustaly, tělo se však stále svíjelo v záchvatech vzlyků a kašle. Hrdlo jsem měla stažené a každé polknutí bylo jako bych polykala šmirgl, vzhledem k množství písku, které se mi podařilo vdechnout. K čemu to všechno bylo? Proč prostě neskočím do té vody kolem a neumřu znova? Třeba by to něco změnilo, smrt vyruší smrt a já se zas probudím vedle Lina, olíznu mu tvář a budu na celou tuhle záležitost vzpomínat jako na noční můru. Lin… Zavrtěla jsem hlavou. Co jsem to udělala? Nechala jsem ho tam samotného. Nemilovaného, nebo tak tomu aspoň věřil. Měla jsem být opatrnější. Měla jsem zatnout zuby a pokusit se mu to vysvětlit. Komunikovat s ním. Teď už bylo moc pozdě na to, abych cokoli udělala. Nebo… nebylo to nakonec dobře? Akorát bych věci zhoršila, kdybych s ním dále byla. Proto jsem přece utekla. A teď, když už jsem navěky pryč, už nic nepokazím. Všechny problémy, které jsem tam měla, už pro mě neexistovaly a já neexistovala pro ně. Tady Derian nepotkám a nebudu se jí muset přiznat, co jsem udělala. Nebudu riskovat, že se jednoho dne smečka dozví o mém zločinu a bude se na mě dívat očima plnýma odporu. Tady už jsem se nemusela bát.
Tak proč mi tady z toho vyvstávala husí kůže? Proč mi běhal mráz po zádech? Proč bych raději čelila problémům živých než sledovat poklidnou hladinu vody kolem sebe? Sebrala jsem se a žíznivě, ačkoli bez potřeby pít, si vypláchla tlamu a spolkla pár loků vody. Slané. Žaludek a hrdlo se mi stáhly. Okamžitě jsem vodu vyzvracela zas ven. Zničeně jsem si lehla zas do písku. V krku mě pálilo, ale už to bylo lepší než předtím. Jen se mi zase dýchalo mizerně. Celkově mi nebylo dvakrát hej. Ještě jsem ani neprozkoumala zbytek tohohle místa. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Jaký smysl to mělo. Nechtěla jsem toho tady víc vidět. Beztak odsud nebylo útěku a čekalo na mě jen víc utrpení. Mé místečko tady, už i s vyleženým důlkem bylo zatím bezpečné. Voda omývala písek, plížila se ke mně, ale já byla dost daleko na to, aby se mě dotkla. Ne, děkuji, raději zůstanu tady a umřu… heh. Hořce jsem se ušklíbla. Proč jsem byla tady? Měla jsem být mrtvá – úplně mrtvá. O tohle se nikdo neprosil. Byla tohle nějaká sadistická hříčka Života? Nebo Smrti? Hráli si jen na to, že jsou nepřátelé? Opět jsem si povzdechla. Byla jsem z toho všeho unavená. Přemýšlet bylo příliš namáhavé, ale něco jsem dělat musela, jinak bych se jistě zbláznila strachy.

Nebe ztmavlo a svět se ochladil. Proč jsem ještě vnímala teplotu? Vlastně jsem i cítila teplý písek pod svými tlapkami. Měla jsem chuť si do něj lehnout zpátky. Proč to neudělám? Zamračila jsem se. Opatrně jsem se rozhlédla kolem. Nikde nikdo. Ani náznak živé bytosti kolem, jen ta zlověstná vodní hladina všude kolem. Asi mi neublíží znovu si lehnout. Bála jsem se, co mě čeká na druhé straně kopečku, a tedy jsem usoudila, že bude lepší počkat, až opět vyjde slunce. Jestli ještě vyjde… Opět jsem svraštila tvář a opatrně pozvedla zrak. Budu už navždy uvězněná v temné noci? Tak nějak jsem si vždy představovala, že po smrti bude všude jen temnota… Smrt. Zaváhala jsem a rychle zase naskočila zpátky na tempo svého dýchání.
Smrt byla… něco konečného, správně? Nic víc už po ní není. Nemá být. A… když jsem teď mrtvá… co to pro mě znamená? Přestávala jsem zvládat dodržovat svůj hezký, klidný rytmus dýchání, což věci dost komplikovalo. Cítila jsem, jak se tíha na mé hrudi stává horší. Jsem mrtvá. Mrtvá a tady. Už nemůžu být nikdy živá a… tam, že? Co se mnou teď bude – co se mnou je? Neřekla bych, že jsem si lehla, jako spíše, že se pode mnou podlomily mé vlastní nohy a nechaly mě spadnout do písku. Kníkla jsem bolestí, jak jsem dopadla na hruď. Lehce jsem si vyrazila dech. Zachvátila mě panika. Tasa. Tasa a její bělavé tlapky. Tasa a její neustále dorážení. Dup, dup, dup. Lapala jsem po dechu a nemohla ho do sebe dostat. Tasa a její křik. Slzy mi začaly stékat po tváři a já se hystericky rozvzlykala.
Nechtěla jsem tady být. Nechtěla. Nechtěla jsem si pamatovat. Nechtěla jsem myslet. Nechtěla jsem být při vědomí. Nechtěla jsem si uvědomovat sebe sama. Nechtěla jsem být. Tečka. Víc jsem si přát nemohla, než aby do mě třeba uhodil nějaký magický blesk a sprovodil mě ze samotné existence, když už jsem nebyla součástí světa. Lin. Dusila jsem se a chrčela. Můj krásný pruhovaný kamarád – můj partner. Dopustila jsem, aby si myslel, že ho nemám ráda. Že o něj nestojím. A pak jsem si prostě umřela. A on už nikdy nebude vědět, jak moc jsem ho milovala a jak moc mi na něm záleželo. Line! Line… Zabořila jsem tvář do písku a dusila se o to víc, že mi zrnka infiltrovala dýchací trubici a tlamu při těch pár bídných nádeších, co se mi povedly. Svíjela jsem se v záchvatu pláče a bolesti, pro kterou jsem ani neměla slov.

Ze všeho nejdřív mé tělo zalapalo po dechu. Snažilo se, bojovalo pro každou špetku kyslíku, co mohlo dostat. Má mysl byla slastně prázdná. Vedení převzala nějaká primitivní část mého mozku, která křičela jediné – přežít, přežít, přežít. Snad nikdy jsem necítila tak zoufalou touho po životě, jako v tento moment, a to jsem ještě ani nedokázala ocenit ironii tohoto okamžiku. Kdepak, v tuto chvíli jsem byla jen hloupá bestie, divoká zvěř ovládaná pudy, která si zoufale přála nadechnout. A ono to sotva šlo. Snažila jsem se přimět své tělo dýchat, ale on to prostě nešlo. Něco mi tlačilo na hrudník, nemohla jsem se nadechnout tolik, kolik jsem potřebovala. Dusila jsem se, panikařila. Kňučela jsem a štěkala na celé kolo, dělala rachot, že by zburcoval všechny v okruhu pár stovek metrů. A bylo to k ničemu, protože mé tělo bylo volné. Ta tíha byla vymyšlená. Nic na mě neleželo, nebyla jsem nikde uvízlá. Nikdo mě nedržel, nikdo po mně neskákal, nikdo na mně nestál…
Moment…
Ten podivný pocit, rozčarování z tohoto faktu, a následný zmatek z toho, proč se má mysl rozhodla pomyslet si právě toto zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. A přesto mi cosi bránilo dýchat. Byl to neuvěřitelně schizofrenní pocit – že se mé tělo snažit zachránit se, udržet naživu, a přece odmítalo vzduch přijmout, jako by ho samo vytlačovalo ven. Jako by ho někdo tlačil ven. Náraz za nárazem, bušení tak silné, že ze mě vzduch vyráželo násilím. Tlak, síla umocňována odhodláním a úmyslem zabít. Cosi prasklo. Neslyšela jsem ten zvuk. Vnímala jsem však ty… vibrace? Představovala jsem si to, celé jsem si to dokázala tak živě představit v abstraktní formě. Neviděla jsem ve své mysli formu, jen vnímala jako skrze cizí tělo, jak do něčeho naráží tlapy, pálení v plicích, bolest, rezignaci, a nakonec to prasknutí. To křup bez zvuku, ale s pocitem.
Moment…
Ztuhla jsem, vypla jsem. Neřekla bych, že jsem převzala kontrolu, spíše ji naprosto ztratila. Ani ta část mě, co fungovala automaticky a nutila mě dýchat i přes noc, už nepracovala. Mé tělo už se ani nesnažilo nadechnout. Bylo to absolutně marné, protože v mé hlavě se najednou roztrhla nebesa a snesla se tam bouře vjemů. Nedokázala jsem je v té rychlosti ani rozeznat, přesto mi z nich přeběhl mráz po zádech, srst se zježila a zorničky se stáhly do velikosti špendlíkové hlavičky. I kdyby se mi předtím podařilo pořádně nadechnout, zase bych tu schopnost ztratila.
Co se to dělo?
A najednou jako by někdo přišel a praštil mě do hlavy dost silně na to, aby se mi tam rozsvítilo.
Zalapala jsem po dechu nanovo, protože bych toho neměla být schopná.
Viděla jsem jasně tvář Tasy a detaily její šedé srsti. Cítila jsem její tlapky na svém hrudníku, který jako nebeská klenba chránil mé srdce a plíce. Snažil se až do poslední chvíle. Cítila jsem ledový sníh pod sebou, jak jsem byla zkřehlá zimou a uvnitř mrtvá a vystrašená a lhostejná. Vzpomněla jsem si, jak jsem věděla, že musím něco udělat a nakonec jsem neudělala nic.
A pak… pak nebylo nic. To puknutí, a pak už nic.
Neměla bych tu být. Zírala jsem na tmavnoucí nebe. Kde jsem to byla? Proč… jsem byla? Pomalinku, zlehka jsem se nadechla. Netlačila jsem na pilu, poddala jsem se tíze na hrudi. Jen opatrně, abych ji snad nepopudila, jsem vdechovala tenké proudy vzduchu. V hlavě jsem měla chaos, který jsem prozatím odložila na později. Hlavně bylo potřeba se soustředit na to, abych nebojovala proti tomu tlaku. Mírné, pomalé nádechy a výdechy, ty teď byly mou podstatou. Lepší bylo soustředit se na tohle, než na hrůzu, která mě jinak paralyzovala.
Trvalo snad hodiny, než jsem si na tento způsob dýchání zvykla dost na to, abych si troufla zkusit hýbat. Ležela jsem na zádech a začala tím, že jsem se přetočila na bok. Nebýt toho, že jsem měla větší problémy, už bych byla vyskočila na všechny čtyři a… začala zdrhat, nejspíše? Hledat cokoli, za co bych se schovala. Viděla jsem před sebou pouze vodu, která na horizontu splývala s oblohou. Opět jsem zamrzla a rozhodila si dýchání. Tak nic, tak znova.
Během nového nácviku dýchání, tentokrát s přidanou obtížností kvůli paniky, která mě omývala ve vlnách, jsem si měla čas odložit na později další otázky. Třeba jak tady, kdekoli jsem to byla, plynul čas. Přísahala bych, že to opravdu trvalo minimálně pár hodin, než jsem se dokázala zklidnit a nanovo si zvyknout dýchat tak, abych skutečně mohla dýchat. Muselo to být opravdu dlouho, jinak bych neměla čas myslet i na takové hlouposti. Otočila jsem se na břicho. Dobře, že jsem si dávala na čas, protože jinak bych musela zase začít znova. I na další straně byla pouze voda všude v dohledu. Konečně jsem se odhodlala zvednout na nohy, i když jsem tušila, že toho budu litovat.
A vskutku. Téměř jsem se dokázala hořce pousmát. Seděla jsem, celá roztřesená, a koukala na palmu, co stála na malém vršku pár kroků ode mě, jako by to bylo temné znamení. Netroufala jsem se zatím hýbat více. Beztak jsem na to ani neměla odvahu. Pomalu. Kdybych si troufala, trhla bych sebou. Nebyla jsem zvyklá na to, že by tón mého vnitřního hlasu byl tak něžný. Strach má asi opravdu schopnost spojovat i nepřátele. Zvedla jsem pohled vzhůru ke koruně stromu. Viselo tam nějaké ovoce, asi, nebyla jsem si jistá, co by to tak mohlo být. Ale i to malé rozptýlení bylo víc než vítané. Cokoli, jen abych nemusela přemýšlet nad tím slonem v místnosti. Přesto se neustále vkrádal do centra mé pozornosti – Proč ještě existuju? Kde to jsem? Takhle jsem si smrt…
Ah, já vlastně zemřela. Bylo zvláštní si to přiznat. Málem mě to rozhodilo dost na to, abych si zase musela lehnout a učit se dýchat, jako nějaké novorozené vlče. A to jsem se jinak snažila nyní všechno přijímat s ledovým klidem. Lepší bylo k věcem přistupovat s odstupem. Analyzovat je. Aspoň dokud na mě nedolehla tíha situace a byla jsem toho schopná. Mrtvá. Pomyslela jsem si a sklopila pohled ke své hrudi. Vypadala… zdravě. Nehodlala jsem řešit proč. Byla jsem ráda, že tomu tak je, jinak bych to určitě nevydržela. Teď už teda asi nepotřebuju dýchat, ne? Celá ta práce byla úplně zbytečná. Na to už jsem však byla ze života tak nějak zvyklá, ne? Že všechno co udělám bude buď k ničemu nebo špatně. Proč by to mělo být jinak po smrti. Přesto jsem dále vdechovala a vydechovala. Drželo mě to aspoň v rámci možností klidnou. Sbírala jsem sílu čelit tomu, co se nachází za palmou a hlavně tomu, co se mi honilo hlavou. Zdálo se však, že tento svět na mě nebude spěchat. Dovolila jsem si tedy zatím jen sedět a dýchat. To jsem už dlouho nedělala. Dopadla bych jinak, kdybych si zaživa více dopřávala takové klidné chvíle? Kdo ví, už nad tím asi ani nemělo smysl přemýšlet.

Čím více vlčice mluvila, tím více jsem se stahovala do sebe. Metaforicky i doslova, až jsem nakonec připomínala jakési třesoucí se chlupaté klubko. Co s tím má společná má magie? Pochopila jsi to špatně… Chtěla jsem se bránit, tedy chtěla jsem bránit svou magii, ne sebe. Tasa to celé popletla. Já nebyla špatná, kvůli mé magii, a co jsem dělala nebyl problém mých magických schopností, ony jen nabývaly na destruktivitě proto, že byly moje. To já je činila zlými, pošpinila je svou ničivou podstatou. Hlava mi vysela téměř až na zemi, jako bych se šedé vlčici klaněla. Chtěla jsem se znovu omluvit, ale můj hlas mi zmíral v hrdle. Co by slova napravila?
A najednou už na tom nesešlo ani trochu. Ležela jsem na zemi a dívala se na nebe prozářené sluncem. Dopadl na zem a náhlý náraz vlčice na mou hruď mi vyrazily dech. Lapala jsem po vzduchu, ale vlčice dále a dále dupala na mou hruď a já se nedokázala bránit. Nebo… jsem nechtěla? Dokázala bych se bránit, že jo? Ale proč? Do očí mi vyhrkly slzy. Napadlo mě, že bych měla zvednout tlapy, neležet na zemi jako hadrová panenka, měla bych ji zkusit poškrábat, kousnout, nebo třeba zaútočit magií, ale nemohla jsem. Vlčice měla pravdu. Byla jsem špatná, vždyť jsem to věděla. Jen mi to konečně někdo řekl nahlas. Konečně mi někdo nelhal. Jak mi to řekla? Zrůda? To bylo přesné. Koutky mi cukly nahoru. Kdo jiný, než netvor by dokázal tolik ubližovat ostatním? Dokonce parazitovat na smečce, která pro něj nikdy neudělala nic jiného, než že byli hodní a laskaví. Velkoryse mě přijali zpět mezi své řady, když jsem zmizela. Morfeus mě učil se bránit a já nyní nechávala jeho rady přijít nazmar. Omlouvám se.
A Newlin… Musela jsem být monstrum, abych mu dokázala tak zničit život. Stále jsem nemohla dýchat, a ačkoli mé tělo se stále snažilo bojovat a nadechnout, má duše už to vzdala. Lin. Můj žíhaný kamarád, partner, všechno. A já mu jen ubližovala. Rozbila jsem jeho partnerství, nedala mu jinou možnost, než být se mnou, lepila jsem se na něj, nutila jsem ho se mnou cestovat. Zasloužil si víc. Třeba… třeba ho Tasa nakonec zachrání. Je dobře, že tady je. Zbaví se mě a bude pokoj. Všichni budou mít pokoj. Ti, kdo mě znali, pocítí úlevu, a kdo mě neznal bude mít o to lepší život, že už mě ani nepozná. Bude tady klid. A já… třeba taky budu mít klid. Nezasloužím si ho, ale třeba se konečně rozplynu v nic. To bylo vše, po čem jsem toužila.
Vlčice něco křičela. Nevnímala jsem co, slyšela jsem ji, jako bych byla někde daleko – pod vodou? Jako by se přes tu věc, co nás rozdělovala, snažila dostat stále bila proti mému hrudníku, až se nakonec mé ochranné zdi prolomily. Slzy mi vyhrkly z očí a dokázala jsem jen zasípat. Něco ve mně prasklo. Nikdy jsem to necítila tak jasně. Prázdno? Bolest? Co jsem to cítila? Panikařila jsem a přitom jsem měla v hlavě naprosté jasno, jako by mě najednou osvítilo. Věděla jsem, že už to moc dlouho nebude. A věděla jsem, že se něco změnilo. „Li-ne…?“ hlesla jsem z posledních sil. Víčka mi těžkla. Něco na mém hrudníku taky těžklo. Co to vlastně bylo? Vina? Tíha mých hříchů? Co jiného by to bylo… A pak už nebylo nic.

Trochu jsem se nad jejími slovy zamyslela. Byla pravda, že jiné zvíře než nás jsem neviděla ovládat magie, takže logicky by asi přirozenější mělo být magie neovládat. Jenže vlky jsem opravdu znala jen takové, co magie ovládají… Hele, prostě se s tím smiř. Je s tebou něco špatně i biologicky. Zkažená skrznaskrz. Dokonce i Tasa ví, že jsi zlá a špatná. Nenápadně jsem si ji lépe prohlídla. Co když byla taková jen proto, že jí někdo ublížil? Nedivila bych se, vždyť i já sama věřila, že mi ten druhý vždycky ublíží bez ohledu na to, kdo to byl. „Promiň,“ špitla jsem potichu, ačkoli jsem samozřejmě nemohla na to, že já magii ovládala. Asi jsem aspoň mohla za to, že jsem byla tak špatná. A třeba by se ta omluva mohla počítat za nás všechny, ne?
Už jsem si pomalu začínala připadat, jako bych trpěla tiky, jak jsem sebou furt cukala. Její slova mě zasáhla jako blesk. Sklopila jsem hlavu a celá se skrčila. Vidíš? Já ti to říkala. Roztřásla jsem se o něco víc a očima těkala z jednoho kousku sněhu na druhý, neodvažovala jsem se pohled zvednout. Kéž bych aspoň dokázala být ráda, že mě má „divnost“ ochránila před tím, aby na mě víc dorážela. „Omlouvám se,“ řekla jsem slabě, „Já nechtěla...“ Nechtěla co? Být divná? Protože takové věci se plánují… Aspoň víš, žes nebyla paranoidní. Fakt jsi divná a jde to vidět. Bylo i to důvodem, proč si Lin myslel, že s ním nechci být? Nebo proč se mě chtěl zbavit? Nemohla jsem mu to vyčítat. I úplně cizí vlčice si toho všimla. Tupě jsem zírala do sněhu a ani nedokázala pořádně vnímat nic, jen mi v hlavě dokolečka lítala její slova.

Raději jsem ani nechtěla vědět, co si o mně Tasa musí myslet. Najednou mluvila zas jinak, což mě opět trochu rozhodilo. Nechtěla jsem ji svou poznámkou nijak urazit, nebo naznačit, že by neměla sestru v takové situaci bránit. A hlavně jsem se chtěla od tohohle téma vzdálit co nejdále bylo možné. Jestli kvůli celkové trapnosti, nebo jen abych nemusela přemýšlet nad tím, co je Duncan zač, to už jsem nevěděla. „Dobře, dobře,“ pousmála jsem se, „Ale stejně má tvoje štěstí, že tě má.“ Co bych dělala já, kdybych se v takové situaci ocitla? Panikařila bych, co jiného. Povzdechla jsem si, ale dobře jsem věděla, že bych se z toho nakonec dostala a šla na pomoc. Snad. Jinak už bych byla opravdu jen selháním.
Očka se mi zablýskla pochopením a pak zmatkem. Automaticky jsem předpokládala, že všichni vlci tady ovládají magii. Co ještě si myslím a ve skutečnosti to není pravda? Ne, do téhle králičí nory nespadnu. „Vážně? To je zajímavé, nikoho takového jsem ještě nepotkala,“ poznamenala jsem a pak najednou, „Nebo... vlastně jsem se potkala s tvou sestrou, myslím, ale nevěděla jsem, že neovládá magii.“ Mimo jejich rodinu jsem nikoho takového asi opravdu nepotkala. Věděla jsem, že u nás ve smečce by měli všichni ovládat magii – jenže když o tom teď mluvila, byla jsem si tím jistá? Byla, ale neměla bych být. Vždyť jsem snad ani neznala všechny členy a i ty, co jsem znala, jsem neznala tak dobře, jak bych asi měla. Měla bych s tím něco dělat, dokud můžu. Mělo to však vůbec smysl? Derian pořád číhala někde v lese jako jedovatý had – spíše naopak, já byla tím plazem, který ji ohrožoval, nebo ji už vlastně uštkl. Zavrtěla jsem opět hlavou. Temné mraky se mi honily v mysli a bylo čím dál těžší je odhánět.