Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemohla jsem s tím nic udělat. Byla jsem mrtvá, uvězněná tady na tomhle jediném ostrově uprostřed ničeho. Sice ne duše bez těla, ale tělo mi k ničemu nebylo. Jen přidělávalo práci. Pořád jsem se o něj chtěla starat, jako by bylo živé. A co pak Iggy? Sklonila jsem hlavu a čumákem ho polechtala v srsti. Jeho tělo už bylo dlouho mrtvé, příliš dlouho, a přesto na to, že to bylo už nejméně deset let, pořád vypadal dost, no, zachovale. Proč je mrtvý? Ha ha. Proč nejsem i já? Ha ha.
Co to mohlo znamenat? Proč zde můj bratr ležel bez duše, jen prázdná schránka, a já měla jak své tělo, tak svou duši? Byla to otázka času? Jak dlouho… jak dlouho už tady jsem? Nedokázala jsem říct. Měla jsem pocit, že žiji ve stavu neustálého svítání a stmívání, nedokázala jsem přijít na to, jak dlouho jsem už mrtvá. Ale na tom nesešlo, protože Iggy byl mrtvý mnohem delší dobu. Začnu také pomalu umírat? Postupně? Začne mi najednou praskat hrudník, žebro po žebru, začnou mi propichovat svaly a šlachy, držící je pohromadě, až nakonec protrhnout i kůži a srst? Zhroutí se mi hrudník dovnitř jako tehdy? Byla jsem napjatá jako struna, musela jsem se hýbat. Postavila jsem se na nohy a dala se do chůze. Procházka mi třeba vyčistí hlavu, byť budu doslova bloudit v kruzích.
Je to jen další způsob, jak mě trýznit? Je to trest za má slova, za to, co jsem si myslela? Uvažovala jsem a tupě přitom zírala do země. To byl strašlivější. Mnohem horší. Pokud trest za mou smrt je tohle věznění, obklopené vodou, které se bojím, tak trest za mé myšlenky by byl horší než pohled na Iggyho mrtvolku. Ani jsem se nepozastavila nad tím, jak hrozně zněly mé současné myšlenky, jen jsem dále šla vpřed a vpřed a dál, donekonečna v kruhu. Tak je to předzvěst? Ukázka budoucnosti? Abych se začala bát, co se mnou dále bude? Bylo tak trochu ironické, kolik jsem po smrti přemýšlela o budoucnosti. Neměla jsem se čeho bát. Tady už jsem nemohla nikomu ublížit. Mohla jsem však sama cítit bolest, tím jsem si byla víceméně jistá. Toho jsem se bála. Že budu zažívat muka v agonii.
Nebo je to varování…? Zaváhala jsem, ale pokračovala v chůzi. Před čím? Jsem tady sama. Odkud by asi mělo to varování přijít. Chtěla jsem tu myšlenku, ten hloupý nápad zahnat, no marně. Má hloupá hlavička, která se tak lehce chytala naděje i zoufalství se nehodlala jen tak vzdát. Možná… je to opravdu varování? Že takhle můžu dopadnout? Ale proč? A jak se tomu vyhnu? Musí to mít nějaký smysl, že já ještě mám mysl a duši a on už ne, ne? Co si to nalhávám, nic z tohohle nemusí mít smysl. Zavrčela jsem zoufale a cítila, že jsem musela zrychlit, aniž bych si to uvědomila. Dýchala jsem jen s námahou, trhaně. Tlak na mé hrudi sílil jako další varování.
Možná… možná to znamená, že se mám snažit změnit? Je to… třeba je to má šance napravit mé chyby? Pokud se změním, stanu se lepší, vezmou mě do nebe, a když selžu, zůstanu tady? Stane se se mnou něco horšího? Mysl mi nestíhala pobírat všechny mé myšlenky. Stejně na tom nezáleželo. Má mysl se zafixovala na tu jednu nadějnou myšlenku a držela se jí zuby nehty. Chtěla… Já chtěla věřit v něco hezkého? V krásnou budoucnost? Pro mě? Propukla jsem v smích doprovázený pláčem. Teď. Teď, když už na ničem nesešlo, jsem toužila po něčem hezkém. To jsem byla celá já, ne? Uvědomovala jsem si věci, až když bylo příliš pozdě.

Byl pryč. Vlastně tady nikdy nebyl, věděla jsem to, tak zlé mé halucinace ještě nebyly. Přesto mě to rozesmutnilo úplně od znova. Ty fakt zneužiješ i mrtvého bratra, aby ses cítila lépe, co? Povzdechla jsem si. Byla to pravda… a zas tak úplně ne. Musela jsem se nad tím pousmát. Teprve tady jsem si začala uvědomovat, jak je všechno nejednoznačné. Iggyho hlas byl sice v mé hlavě, byl můj, ale také ne. Neřídila jsem tak úplně, co bude říkat. Stejně jako ten protivný a jedovatý hlas v mé hlavě nebyl zcela můj, i když tak zněl. Bylo to zvláštní. Jak bych to měla lépe popsat? Nejsem to jen já. Něco… něco by mě chtělo živou. Pousmála jsem se chabě. Newlin. Když nikdo jiný ne, tak on ano. A Život. Malinko jsem se zasmála a vzpomněla si na můj poslední rozhovor s bílým vlkem. To bylo taky pěkně žalostného. Přála jsem si, abych se mu mohla jít omluvit. A Linovi taky. A smečce. Všem. Všechny jsem je tolik chtěla znovu vidět a poznat. Proč mě to k nim nikdy netáhlo, když jsem ještě žila.
A vlastně… ať to bylo cokoli, mělo to pravdu. I já chtěla znát více svět, v němž jsem žila, do háje! Tolik jsem toho neviděla. Mohli jsme toho s Newlinem ještě tolik prozkoumat. Slzy mi dále tekly, ale já je ignorovala. A teď už je moc pozdě. Chyběl mi. Chyběl mi i Sarumen a vlci v něm, i když jsem je opravdu moc neznala, a chyběl mi svět, slunit se na louce, toulat se lesy a obdivovat noční oblohu. Já… já chci žít. Chci zpátky domů. Překvapilo mě, kde se to ve mně bralo. Chtěla jsem toho přece tolik zažít. Toulat se s Linem, vidět smečku vzkvétat pod vedením Darkie a Maple. Dohlédnout na Alfieho s Pippou, že jim Styx a její rodina nic neudělá. Byla bych skvělý příklad. Pousmála jsem se malinko. A poznat Duncana, zjistit, co je skutečně zač. Vždyť toho vlastně mám spoustu pro co žít. Pomyslela jsem si hořce. Předtím jsem myslela jen na Lina a svou mizérii. Jak nejsem k ničemu dobrá. A myslela jsem si, že mi to tak stačí, ale ono ne… Nechtěla jsem být přítěž, tak jsem chtěla zemřít, a teď jsem si jen zoufale přála se tam vrátit a dělat s tím něco. Dokázat, že nejsem k ničemu. Nebo to aspoň zkusit. Ukázat, že mi na nich záleží, i když jsem opravdu zklamání v těle vlčice. Chci domů. Plakala jsem do srst mrtvého bratříčka. Přemýšlel před svou smrtí také o podobných myšlenkách? Nestihl ani vyrůst, musel litovat mnohem více věcí než já. Nebo naopak méně, protože toho na světě měl méně? Kdo ví. Smrt byla ovšem konečná. Musela jsem se s tím smířit a vyřešit, co se sebou dále, a co znamenalo, že jsem tady.

„Moc jsi nám chyběl,“ zašeptala jsem nahlas a cukla sebou při zvuku vlastního hlasu. Neotevírala jsem však oči. To by zkazilo celou iluzi. Mohla jsem aspoň na chvilku předstírat, že Iggy žije. „Jak moc?“ zubil se v mé hlavě Iggy. Vždycky byl veselý. Takový malý uličník. Jak by ne, když nestihl z té fáze vyrůst. „Moc. Hrozně moc. Ergo byl tak smutný, že nevylézal z jeskyně,“ zamračila jsem se. Nikdo z nás to nejdříve nedokázala, ale je pravda, že Ergo truchlil z nás všech nejdéle. Byl to skvělý bratr. „Tak to jste si nemohli hrát na honěnou,“ pronesl Iggy vážně. Malinko jsem se usmála. „To opravdu moc ne,“ povzdechla jsem si. Ne, že bychom na to s Is měly náladu. Ztichla jsem a Iggy taktéž. Jak by ne, když jeho hlas byl pouhá ozvěna v mé mysli. Už mi asi šplouchalo na maják ze vší té samoty. Nebo to byl můj pokus se vypořádat s traumatickou událostí, kdo ví. Hlavně jsem byla ráda, že ho mám zpátky aspoň na chvilku.
„Vyrostla jsi,“ zamrmlal bráška a zněl skoro uraženě. Zastyděla jsem se. „Ale pořád jsi maličká! To já bych byl veeeeeliký!“ V uších mi zněl jeho vlčecí smích a sama jsem se neubránila plachému úsměvu. „Máš pravdu, jsem malinká. To proto, aby se vedle mě všichni cítili vysocí,“ vysvětlila jsem mu trpělivě. Musela jsem to podat aspoň trochu dobře, ne? Samozřejmě, hraj si na štědrou. Cokoli, abys vypadala dobře před bratrem. Odehnala jsem otravný hlas. Beztak neexistoval ještě víc než ten Iggyho. „Tak proto jsi tady? Byla jsi moc maličká?“ jeho hlas zvážněl a mně se téměř zastavilo mé nebijící srdce. Jak mu to jen říct? „No… tak trochu. Spíše jsem byla hodně unavená, víš. Nemohla jsem se bránit.“ Lhářko. Iggy v mé hlavě zabručel. Taky mi nevěřil. Ani já tomu nevěřila. A taky jsem mu nemohla říct, že jsem svůj život jen tak zahodila, protože jsem se příliš nenáviděla, než abych si dovolila žít. Že jsem nedokázala být šťastná, i když jsem měla všechno – milujícího partnera, smečku. Kamarády sice asi ne, ale… taky bych si je, snad, dokázala sehnat, kdybych se jen trochu snažila. Trochu víc.
„A jaké to tam je? Zůstala jsi doma nebo sis našla vlastní domov?“ vyzvídal bráška. Dokázala jsem si představit, jak by se jeho vlčecí očka zvětšila nadšením a ocásek mu kmital sem a tam. Pousmála jsem se. „Je to tak překrásné. Našla jsem takové zvláštní místo plné magie. A žila jsem ve smečce se spoustou hodných vlků. Byl to moc krásný les a bylo v něm spoustu mlhy, která členy smečky trochu poslouchala,“ vyprávěla jsem mu zasněně. Usmívala jsem se i přes slzy. Všichni tam byli moc hodní. Neznala jsem je tolik, kolik bych chtěla nebo si zasloužili. Teď už to ani nebudu moct napravit, ani nebudu moct pomoct našim novým alfám skrze tu těžkou dobu. Nebo Newlinovi. Stiskla jsem pevně čelisti.
Můj vnitřní Iggy musel nějak vycítit, nad čím přemýšlím. Nedokázala jsem si to jinak vysvětlit. Ještě aby ne, když si povídáš sama se sebou. Odehnala jsem toho rýpala. Byla jsem opravdu zoufalá a osamělá. „A měla jsi i kamaráda? Jako hodně dobrého kamaráda! Jako maminka měla Axela!“ zubil se na mě, rošťák malý, a já se neubránila dalšímu přívalu slz. „Měla,“ odpověděla jsem mu slabým, zlomeným hlasem, „Měla. Byl… b-byl dokonalý. L-líbil by se ti.“ Zatínala jsem drápy do písku a zuby do sebe. Bolelo to. Čelist už tyhle moje výmysly nezvládala. „Tak proč jsi ho tam nechala? Musí být smutný,“ ach, požehnána buď vlčecí nevinnost. Mlčky jsem přikývla. Newlin musel být zničený. Našel mě? Vypadala jsem… hrozně? Našel mé tělo? S promáčklým, prasklým hrudníkem, ze kterého trčela polámaná žebra? Co se stalo s mým tělem?
„Jsem unavený,“ zakňučel Iggy najednou a vytrhl mě z mých úvah. „Spi, budu tady,“ ujistila jsem ho a přitulila se k němu víc. Byl tak tuhý a chladný. „Ale já už tady nebudu. Musím jít. A ty taky. Chci slyšet… chci slyšet víc o tvém světě, prosím…“ Jeho hlas pomalu utichal, až jsem ho nedokázala dále rozeznat, slyšet přes něžné šumění vln. „Iggy?“ špitla jsem do ticha a otevřela oči. Pohlédla jsem dolů. Ne, stále jsem měla v tlapách jeho mrtvolku. Byl to ale hezký sen. Pousmála jsem se hořce. Všechno hezké ale muselo skončit, bez výjimky.

Ležela jsem a hlavu si tváří opírala o palmu. Nedokázala jsem odtrhnout oči od těch Iggyho. Chovám se jako malé vlče. Svěsila jsem nad sebou hlavu. Jak jsem mohla přemýšlet nad tím, že chci zemřít přímo před ním? Před tím, kdo o svůj život přišel bez vlastní volby? Neměl na vybranou. Udělal chybu a zemřel, nemohl se tomu bránit. Na rozdíl ode mě. Opět jsem sklopila pohled. Vždyť právě myšlenka na něj byla tím, co mě zadrželo od toho, abych už v létě skočila do dravé řeky a nechala se jí semlít. A pak si v zimě prostě lehnu a nechám si rozdrtit hrudník. Jak jsem to mohla tak snadno dopustit? Sice jsem si nedokázala myslet a utěšovat se tím, že Iggy by si přál, abych žila, ale stejně… Nechat se zabít, když jsem znala někoho, kdo prostě umřel a nemohl tomu nijak zabránit… To bylo něco, co jsem si nedokázala odpustit. To byl důvod, proč jsem se na něj nedokázala podívat.
Bylo toho víc. To, že jsem mu nepomohla. To, že jsem tady byla stále napůl živá a on zcela mrtvá. Že jsem pro něj teď nebyla schopná více truchlit, nebo k němu cítit pravou a silnou lásku. Že… že jsem ho skoro brala za cizího. Za přízrak z minulosti. Musela jsem být zrůda, jinak bych k němu přece cítila víc. Ne, tohle je normální. Necítila bys o nic víc ani ke svým živým sourozencům. Neviděla jsi je příliš dlouho. A to je normální. Stejně jako přátelství ochabují, tak ochabuje i vztah k rodině. Neliší se to o moc. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, krev je silnější než voda. A co Alfie a Pippa? Těm bys nepřála, aby našli útěchu ve smečce? Cítili se tam jako doma, když přišli o rodiče? To jsem přece nemyslela – ne, tak… to jsem to nemyslela. Proč nemohlo být nic jednoduché? Hezky jednoznačné, černo-bílé, jako můj kožich. Zvedla jsem opět pohled ke kalným očím těla na pláži. Promiň. Promiň, asi to pro mě opravdu bylo už moc dlouho. Mám tě ráda. Promiň. Promiň.
Copak jsem pro něj opravdu nemohla udělat víc? Jen se mu omlouvat? Co víc můžu udělat? Co víc? Je mrtvý… ještě víc než já… Sebrala jsem se ze země a opět si k němu lehla a položila na jeho tělo hlavu. Nic se nezměnilo. Stále byl jen tuhá, napuchlá mrtvola. Byl chladný na dotek a šla z něj cítit mořská sůl a tlení. Zasloužil si lepší konec. A já se ani nedokázala přimět ho očistit. Dokázala jsem u něj jen ležet a zírat do prázdna. Když jsem takhle ležela dost dlouho, opět jsem ho svým tělem trochu nahřála a dokázala předstírat. Že je živý. Aspoň na moment, dokud jsem měla zavřené oči.

To by bylo nejlepší. Kdyby celý tenhle ostrov mohl zmizet a já s ním. Kdyby shořel, nebo ho pozřelo moře. Mohlo by mě roztrhat na kousky, zmačkat, rozdrtit svým tlakem, to bych si zasloužila. Zas jsem stála na nohách a pochodovala sem a tam. Co nejdále od moře jsem byla, na svém malém výstupku u palmy. Povyšuješ se nad něj, co? Zavrčela jsem na sebe. Zasloužila bych si smrt. Pořádnou smrt, přesně jako… Stiskla jsem zuby dost silně na to, aby to bolelo. Vidíš? Jsi jen zrůdička. Sobecká, odporná mrcha. Nechceš ho rovnou hodit zpátky do vody? Aby ses na něj nemusela dívat? Zbav se ho. Jen do toho, utíkej dále! Křičela jsem po sobě, až mě z toho bolela hlava. Opřela jsem se čelem o poškrábaný kmen stromu. Nedokázala jsem se o něj praštit.
Co jsem to byla za sestru? Nemohla jsem se ani podívat na svého bratra, a proč? Proč jsem se zas tak rozčílila? Proč mě zas polil hněv? Můžu za to já. Měla jsem pro něj skočit. Neměla. Zemřeli bychom oba, kdokoli by to zkusil by zemřel s ním. Mluvím, jako by byl nutná ztráta… Nebyl… Iggy, nebyl jsi zbytečný, nebyl. Nemusel jsi zemřít… Podívala jsem se na něj utrápeně, ale on jen dál ležel. Co jsem vlastně čekala? Že ožije a řekne mi, že mi to nemá za zlé? Že se to muselo stát? Ať se tím dále netrápím? Zase čekáš, že tě někdo magicky zachrání, co? Ty seš tak ubohá. Zavrčela jsem a, protože to očividně bylo to jediné, co jsem dokázala, se opět zahryzla do kmene palmy. Skoro jsem si vykloubila čelist. Téměř jsem se naučila najít potěšení v té bolesti. Byla svým způsobem uklidňující. Klidně jsem si mohla představovat, že ve svých čelistech drtím sebe samu. A proč by ne? Copak jsem si to nezasloužila? Tasa tak usoudila a já… já se tomu rozsudku ani nebránila, tak proč ne? Zasloužila jsem si být mrtvá! Čistě a chladně mrtvá jako… Trhla jsem hlavou a udělala zas další škrábance do kůry chudáka palmy. U koutků se mi dělala pěna. I přes bolest, co mi to působilo, jsem vrčela a vrčela přes slzy. Nenáviděla jsem se vší silou. Spalovala mě nenávist a hněv vůči mně samé. Mé oči opět vyhledaly pohled bratra. Byl jako zrcadlo a bodal jako šíp. Mučila jsem strom dokud mě neopustila všechna síla a nesesunula jsem se k zemi.
Ležela jsem a jen tupě zírala do očí bratra. Neviděla jsem do nich pořádně, a přesto měly takovou sílu. Tlamu jsem měla otevřenou a těžce dýchala. Doslova. Prakticky jsem se nedokázala nadechnout. Připadala jsem si jako ryba na suchu. Jako bych měla opět zemřít. Z nějakého důvodu mě to akorát víc rozplakalo.

Proč se tohle musí dít zrovna mně? A už to tu bylo zas. Zase jsem ze sebe dělala největšího ubožáka pod sluncem. Divné, že ještě nebulíš, že jsi mrtvá a že to není fér. Ne, to už jsem měla za sebou. A… bylo to fér. Nebo aspoň… to bylo přínosné… že jo? Jako by se něco změnilo, jako by ses mohla změnit. Nemůžu od sebe přece čekat hned zázraky, ne? Jsem jen… já. Pomalu by to třeba… třeba šlo. Můj mozek vypínal. Byla jsem opravdu vyčerpaná a momentálně na dně. Nevěděla jsem, co dál. Myslela jsem si, že třeba když si řeknu, uvědomím, že to nebyla má chyba, tak už to tak zůstane. Že to pro mě bude lehké a hotovo, uzavřená věc, jenže Iggyho tělo celou mou iluzi sesypalo jako domeček z karet. A to už jsem si myslela, jak je dobře ovládám. Pousmála jsem se malinko, než mi úsměv zamrzl na rtech. Já tady přemýšlela o magii a Iggy se o té své ani nedozvěděl. Sobecká. A to jsem si ani nemohla myslet, že to bylo jedno, protože mrtvé to už netrápí, ale jak jsem sama zjistila, mrtvé může trápit mnoho věcí.
Opět jsem se podívala na svého bratra a vyhledala jeho pohled. Nenesl žádnou odpověď na mé otázky. Jen tady byl. Mrtvý a tichý. Rozkládající se. Skoro jsem se cítila nepatřičně, že mé tělo je tak dobře zachovalé, i když by nemělo být. Jak jsem mohla přemýšlet o čemkoli jiném než o tom, že si nezasloužil zemřít? A že jsem toho tehdy mohla a měla udělat víc. Jak jsem měla zastavit výčitky, aby nepřevzaly vládu nad mou myslí. Vždyť Iggy byl můj velký bratr. Ten prvorozený, který by dokázal skvělé věci. Jo, podívej, jak skvělé věci dokázal. Štěkla jsem sama po sobě, zavrčela a kousla se do tlapky… chtěla jsem. Spíše jsem kolem ní chabě stiskla zuby. Ani to nebolelo. Jsem příšera. Příšera! Zavrčela jsem a švihla ocasem. Jak bych se sebou mohla žít, kdybych už nebyla mrtvá?! Je dobře, že se mě Tasa zbavila. Jen nejlíp! Tak proč mi po tvářích opět tekly potoky slz? Proč jsem se zároveň chtěla tulit k mrtvole svého bratra a zároveň jsem toužila nechat celý ostrov pohltit mořem?

Nakonec mi nevyhnutelně slzy došly a já jen ležela a cítila, jak mi buší srdce. Snažila jsem se bojovat s pocitem viny, který mě přemáhal s každým úderem srdce, který jsem necítila z těla pod mou hlavou. Marně. Kam se poděla celá ta tvoje hra na to, jak budeš lepší, hm? Celé to tvé prozření, jak to není tvoje vina? Mírně jsem zavrtěla hlavou. Když jsem na něm ležela už takhle dlouho, mohla jsem aspoň předstírat, že to teplo co cítím vychází z jeho těla a není to jen mé teplo, které proniká do jeho ledové mrtvolky. Proč on? Proč ne já? Měla jsem tolik otázek. Proč byl Iggy mrtvý? Proč nebyl stejně jako já živá mrtvola? Co to znamenalo? Bylo tohle varování? Znamení? Ukázka budoucnosti? Co tady děláš, bratříčku? Měla jsem tolik otázek a nikoho, kdo by mi na ně odpověděl. Chyběl mi Život. Jeho uklidňující aura, třeba by mi mohl pomoct. I když tady, za hranicí smrti, by toho asi ani on mnoho nezvládl.
A přece jsem si nedokázala myslet tu jednu jedinou myšlenku, kterou jsem od sebe očekávala – jednoduše jsem si nedokázala pomyslet, že bych si to s Iggym vyměnila, kdybych mohla. Dělalo to ze mě monstrum? Ano. Ne. A zase se to ve mně mlelo. Sobecké. Jak sobecká jsem jen mohla být? Byl to přece můj bratr, rodina. Tolik let jsem si vyčítala jeho smrt a nedokázala jsem mít ani tu slušnost, abych si pro něj přála život za ten svůj? Vždyť já si toho prožila dost, on ani nedostal šanci si život pořádně užít. Bylo by to fér. Tak proč jsem to nedokázala? Už jsi mrtvá, pamatuješ? K čemu by mu tvůj pseudoživot byl. Otevřela jsem oči a zase se dívala na prázdný horizont. Přítomnost dalšího vlka, byť mrtvého, mě ukonejšila do představy, že nejsem sama. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla ji.
Prohlížela jsem si svého malého brášku. Muselo ho to tolik bolet. Musel být hrozně vyplašený. Obličej jsem měla stažený smutkem. A přesto ta bolest byla ještě dutější, než když zemřel Morfeus. Jsem opravdu monstrum. Byl to můj bratr. Měla bych pro něj truchlit víc, plakat víc, nebo… prostě cítit víc. Nemáš k němu vztah. Už ne. Stáhlo se mi srdce. Zavřela jsem oči, jako bych snad mohla utéct pravdě. Má mysl si nějak moc zvykla analyzovat věci. Umřel, když jsme byli malí. To už jsou roky a roky, je to hrozně dávno. A já mezitím žila, poznala jiné vlky a udělala si nové vztahy. Pro Iggyho už jsem truchlila, takže… Nejsem monstrum, že ne? Dívala jsem se na něj uplakanýma očima. Jeho zakalený zrak jako by se mi díval až do hlubin duše. Mlčel. Jen se snažím utéct zodpovědnosti. Odvrátila jsem od něj pohled. Nedokázala jsem se mu dívat do těch mrtvých očí. Ne, když jsem k němu už vlastně prakticky nic necítila. Ne, když už jsem nedokázala uznat, že za jeho smrt mohu já.

Jen stěží jsem se uklidňovala a zamrkávala slzy. Nedokázala jsem ani přesně určit, proč jsem se rozplakala. Byl to stud? Vztek? Zoufalství? Úleva? Kdo ví, já rozhodně ne. Možná to byla směs tak nějak všeho nebo jen důsledek té bouře, co se odehrála v mé mysli. Byla jsem vyčerpaná, emočně a tak nějak i fyzicky. Musím se změnit. Stejně… pokud všechno, co jsem dělala bylo zbytečné, tak proč přestávat? I kdybych se měla změnit jen sama pro sebe, tak to tak bude lepší, ne? Přikývla jsem si. Byla jsem unavená, měla jsem všeho po krk. Hlavně sebe. Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Tohle mě už nebaví. Takhle… Takhle to už dál nejde. Povzdechla jsem si. Opravdu byl nejvyšší čas na změnu. I kdyby ji neměl ocenit nikdo jiný než já. Jenže jak se jeden změní? Tady jsem byla stejně sama. Izolovaná od všech, takže tady už nikomu neublížím. Klidně bych se tady mohla chovat jako monstrum a nesešlo by na tom.
Nejdříve jsem si myslela, že už blázním. Nebo už se třeba konečně rozkládám a rozpadám. Třeba jsem přišla na nějakou zásadní pravdu svého života a bude mi dovoleno skutečně zemřít? Proč by můj rozklad začínal od očí jsem sice nechápala, no na tom asi nesešlo. Stejně jsem zjistila, že se nic neděje, jen ke mně opravdu něco připlouvá. Být situace jiná, asi bych byla zvědavá nebo měla nějakou naději, avšak v téhle situaci mě to spíše vyděsilo až do morku kostí. A je to tady, vůbec se neměníš! Jsi pořád stejný srab! Odmítala jsem jít k vodě a vyhlížet to. A nemůžu se prostě změnit ze vteřiny na vteřinu! Stáhla jsem ocas a co nejvíc se snažila schovat za palmu v případě, že by to byla nějaká mořská stvůra. Nebyla. Ale přála bych si, aby byla…
Srdce se mi propadlo až kamsi za žaludek. Ne, to nemůže být… Jako bych už dnes neplakala dost. Opět mi z očí kanuly slzy. S otevřenou tlamou jsem zírala na tělo, které moře vyvrhlo na břeh mého osamělého ostrova. Nikdy bych si nemyslela, že ho znovu uvidím. Bylo těžké ho poznat pouze očima, ale mé srdce moc dobře vědělo, že to byl můj malý bratr. Malý. Inu, jeho tělo zůstalo malé. Nikdy nedostal šanci vyrůst a dospět. Iggy… Iggy, co jsem to udělala? Téměř jsem se k tomu malému tělíčku plížila. Je to moje chyba. Mluvila jsem o něm tak ošklivě. Ztěžka jsem polkla pod jeho prázdným, pronikavým pohledem.
Jeho tělo vypadalo, jak bych čekala. Nafouklé, sedřené. Musel tak trpět. A já… Složila jsem se k zemi a opatrně položila svou hlavu na jeho krk. Byl tak maličký. Netroufala jsem si tvrdit, že páchl, ale ano. Byl mrtvý. Skutečně mrtvý. Ne jako já. Byl mrtvý už dlouho. Proč? Proč ne on, ale já? Plakala jsem se zavřenýma očima. Nemohla jsem se na jeho zubožené tělo dívat. Promiň, bráško, promiň. Přála jsem si ho potkat, vidět ho znova, tolikrát jsem si to přála, jen ne takhle. Byla jsem paralyzovaná. Nemohla jsem se od něj hnout nebo přestat plakat. Ani jsem se mu nemohla přestat v duchu omlouvat. Nebyla to tvoje chyba. To my tě zklamali. Promiň, Iggy. Tak moc mě to mrzí. Tak moc nás to všechny mrzí.

Sobecká… Tak jsem o sobě často smýšlela. Ale ne upřímně, viď? Stejně jako jsi nechtěla umřít, ne doopravdy. Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. Byla jsem na horské dráze emocí, skákala z jednoho extrému do dalšího, tak proč pro jednou nebýt extrémně upřímná sama k sobě. Třeba… třeba se tím někam dopracuju a nebudu pořád jen chodit v kruzích okolo toho skutečného problému. Byl vůbec nějaký? Nebo jsem si ho jen vytvořila v mé mysli? Na to přijdu, časem. A nejsou všechny moje problémy v mé hlavě? Ušklíbla jsem se hořce a zhluboka se nadechla a vydechla. Připadala jsem si, jako bych měla jít bojovat s nějakým obrovským monstrem. A přitom jsem to byla jen já samotná. Malinká, ubohá, mrtvá, slabá vlčice na opuštěném ostrově uprostřed ničeho. Nicméně tady, kde nebylo nic, jsem byla svým největším nepřítelem a zároveň jediným spojencem. Nemohla jsem odhalit tajemství tohoto místa, tak proč se nevrtat sama v sobě. Podívat se na sebe objektivně, analyzovat se. Proč ne. Co jiného jsem tady mohla dělat.
Sobecká. Zpátky k věci. Byla jsem sobecká. O tom nemohlo být pochyb, jen jsem taková nebyla tak, jak jsem si představovala. Nemyslelas to upřímně. Myslela, v tom byl ten problém. Opravdu… opravdu jsem si to myslela, věřila jsem tomu. A zároveň… zároveň ne. Mlelo se ve mně několik pocitů, myšlenky, které si navzájem odporovaly. Říkala jsem si to, protože jsem si připadala provinile? Ne, to nebyla provinilost. Jen… chtěla jsem… chtěla jsem být špatná? Zamračila jsem se. Ne, to taky nebylo ono. Ale… je to tak, ne? Není. Ne úplně. Že jo? Já… Zasmála jsem se a zavrtala hlavu mezi tlapky. Z očí mi uniklo pár slziček. Já jen… Nakonec to se mnou bylo všechno stejné, huh? Dala jsem slzám volný průběh. Pláč mi vždycky vyčistil hlavu a to jsem potřebovala. Potřebovala jsem tu jasnost, abych si v sobě urovnala věci. Přiznala si i to nejhorší, co jsem v sobě měla. Já jen chtěla, aby mi někdo řekl, že nejsem sobecká. Vydechla jsem pomalu a soustředila se na ta slova. Chtěla jsem být ta nejhorší na celém světě. Chtěla jsem být ta, co ostatním ničí životy, proto jsem tomu věřila. Chtěla jsem ubližovat. Bolelo to, ale… ale to jsem taky chtěla. Chtěla jsem… Vlastně jsem chtěla jen ublížit sama sobě, ne? Chtěla jsem být nejhorší bytost pod sluncem, protože by mě to bolelo. A chtěla jsem, aby… aby mi někdo řekl, že to tak není. Aby… mě měl někdo rád. Zavřela jsem pevně oči a zajíkavě se zasmála. Chtěla jsem, aby mě někdo zachránil.
A bylo to venku. To bylo vše, co jsem v životě chtěla, ne? Aby si někdo všiml, že mě všechno bolí. Že se nemám ráda a chtěl to změnit. Asi jsem v to stále doufala až do poslední chvíle. Doufala jsem, že se můj život najednou změní v pohádku. Že Tasu před tím posledním a osudným dupnutím někdo zastaví. Snese se z nebe nebo co a odmrští ji pryč. Že mě bude bránit a postará se o mě. Bylo to tak patetické, tak dětinské a naivní. Už jsem nebyla malé vlče. Už jsem měla vědět, že tak to nefunguje. A jak si měli toho všeho všimnout? Vždyť mi do hlavy nikdo nevidí a já… já se nesnažila. Nikdy jsem si o pomoc neřekla, vždycky jsem jen lhala a navenek zmenšovala, co se děje, a v duchu zas dělala z komára velblouda. Nebyla právě v tom má sobeckost? Spoléhat na ostatní, na někoho cizího, že věnuje svůj vlastní život tomu, aby mě poznal a zachránil? Magicky o mně věděl všechno a zasvětil veškeré své úsilí tomu, aby to změnil? A i kdyby? Byla bych schopná tu pomoc přijmout? Zavrtěla jsem hlavou, zabořila ji více do tlapek. Vždyť Newlin se snažil. A ten vlk, kterého jsem potkala u jezera, Therion, ten se také snažil. A já se snažila dostat k němu, pomoct mu. Ale ani jeden z nás na to nebyl připravený, co? Ne, i kdyby se objevila nějaká taková dokonalá bytost, tak by mi to stejně k ničemu nebylo. Pousmála jsem se smutně. Nakonec jsem to musela být já, kdo udělá první krok. Kdo si uvědomí svůj problém a přijde na něj sama. Přijde na to, co je špatně. A můj problém nakonec byl, že… jsem byla sobecká.
Spoléhala jsem na pomoc ostatních a sama nic nedělala. Jako bych spala na dně hlubokého jezera a nesnažila se vyplavat a jen čekala, až mě přes tu temnotu někdo spatří a vytáhne mě. Nesnažila jsem se být šťastná. Naopak jsem vždy své štěstí sabotovala. Říkala si, že si ho nezasloužím a… tím vlastně kazila radost i ostatním. Byla jsem jen parazit. O nic jsem se sama nesnažila, jen si co nejvíc ubližovat a proč vlastně? Proč jsem se tolik nenáviděla? Hloupá, hloupá, hloupá… Smála jsem se přes slzy. Matka mě vychovávala jinak, ne? Vždyť já měla být dost chytrá, byla jsem opravdu chytrá, jen asi v jiných ohledech. Musela jsem opravdu umřít, aby mi došlo tohle všechno? Teď už je pozdě. Teď už se nic nezmění. Zkusila jsem zavrčet, ale mé hrdlo příliš bolelo a já se příliš dusila slzami. Ne, změnilo se toho dost. I když jen pro mě. Možná… možná je i to fajn. Možná bych mohla být sobecká dál, ale jen trošinku. Možná.

Přišla jsem k sobě a kdo ví, zda tím, že se mi konečně dostal nějaký kyslík do plic, krve a následně i do hlavy, nebo tím, jak ukrutně mě bolela čelist, stále otevřená a se špičáky zaseklými hluboko do kůry. Vyprostila jsem je z ubohého stromu a špitla tichounkou omluvu. Nepatřila však jen jemu. Patřila tak nějak všem, na které jsem myslela předtím, než to se mnou seklo. Máma s Axelem se o nás měli starat, ale taky toho měli dost. Měli hodně povinností a nemohli uhlídat všechna vlčata. To se stává. A Iggy… měl dávat větší pozor, pořád mu to říkali. Takže… čí je to, co se stalo, chyba? Zavrtěla jsem hlavou, chtěla jsem se tomu vyhnout, ale myšlenky mě neposlouchaly a dále se mi hnaly do hlavy. Jako bych skrze svůj malý výlev hněvu dosáhla nějakého chvilkového osvícení. A všichni jsme tehdy byli mladí, Sora, Sookie i já. Zpanikařili jsme, nikdo z nás ještě nebyl v takové situaci a nebyla jiná možnost. Měli jsme se utopit? To už bylo jistější zkusit ten sráz. Měli jsme smůlu. Nebyla… nebyla to ničí vina. Ani Iggy nebyl ničí vina. Popotáhla jsem snopel, co se mi táhl od čumáku. Ani jsem si neuvědomila, že opět pláču. Nakonec jsem to tady dělala tak často, že asi ani nemělo smysl si toho extra všímat. Pokud jsem skutečně nesla vinu těch tragických událostí, nenesla jsem ji sama. Měli by ji nést i ostatní, kteří se na nich podíleli, jenže to bych pak nemohla tvrdit, že jsem byla špatná, protože bych to samé tvrdila o nich, a to si nezasloužili. Nedokázala jsem se s tím vyrovnat. Hlava mi to nebrala. Hned jsem se to snažila obrátit proti sobě, hodit to na sebe, ale to už nebylo možné. Stále jsem se vracela ke svému malému prozření, jestli se to tak dalo nazvat, a už jsem jednoduše nebyla schopná přijmout, že co se stalo, ze mě dělalo špatného vlka. Tupě jsem zírala na horizont, kde hranice mezi vodní hladinou a oblohou jednoduše splývaly.
Třeba můj problém byl ten samý případ? Svět nebyl černo-bílý, to jsem přece věděla, tak proč jsem tím způsobem přemýšlela nad svými problémy? Vlastně nad vším… Přetočila jsem se na břicho a položila si hlavu na tlapy. V zoufalém bezvětří tohohle podivného prostoru mě přepadla nostalgie a melancholie, což sice byla fajn nálada pro přemýšlení nad složitými existenčními otázkami, nicméně nebyla až tolik fajn, když jsem si zároveň uvědomovala, že až nebudu mít nad čím přemýšlet, budu jen prázdnou schránkou. Na všem asi bude něco dobrého a něco špatného, nejde to od sebe jen tak oddělit. Možná kdyby Iggy neumřel, umřel by někdo jiný, protože by nás rodiče nezvládli přes zimu nakrmit. Toho medvěda jsme museli potkat, abychom měli zkušenosti a dávali příště větší pozor. Co když to všechno bylo k něčemu? Měla bych se na to dívat jinak? Povzdechla jsem si. Jenže jak bych mohla? Obě ty události mě stály něco drahého, bratra a přátele. Nedokázala jsem si ani myslet ty klišé fráze jako „nechtěli by, abych se tím trápila“. Připadalo mi, že je tím zneužívám. Nějak omlouvám svá pochybení. A na druhou stranu jsem chtěla omlouvat případná pochybení ostatních, kteří se na tom také podíleli. Nemůžu být sama špatná, a rozhodně ani sama dobrá. Nemůžu… nemůžu se z toho vinit bez toho, abych vinila taky ostatní. Stáhla jsem uši a tiše zakňučela. Hrdlo mě bolelo, hrudník také, ale na to jsem si opravdu už zvykla.
A co má vlastní smrt? Čí to byla chyba? Moje? Tasy? Ne, to by bylo příliš jednoduché. Přiměla jsem se polknout knedlík v krku a dále myslet na své poslední vteřiny. Sem se nedostane, sem se nikdo nedostane… I tato myšlenka mě povzbudila a uklidnila pouze na půl. Ale do téhle králičí nory se nebudeme vrhat. Důležité bylo, že se sem nedostane nikdo, kdo by mi chtěl ublížit. Zatím? Ne, to by museli umřít. Jsem… od živých jsem v bezpečí. A mrtví mi nikdy neublížili. Stočila jsem se malinko do klubíčka. Asi bylo v pořádku předpokládat, že zde na živou duši – ha ha ha – nenarazím. Malinko jsem si oddechla. S Tasou… jak to bylo? Měla jsem na vlastní úmrtí jen mlhavé vzpomínky. Jednak jsem zemřela a byla v šoku, jednak jsem tehdy ani nebyla ve správném stavu mysli. Ale… nebyla tak silná. Kdybych se bránila, kdybych využila to, co mě naučil Morfeus, mohlo to dopadnout jinak. Třeba bych jí mohla jen utéct. Nemusela jsem umřít. Jenže… já se nebránila. Nechala jsem se zabít. Ona toho jen využila. Pomalinku jsem vydechla. Nechala jsem se zabít. Nebránila jsem se. Tasa… dost při tom křičela. Snažila se mě probrat k životu? Ne, toho bych si všimla. Že jo? Zpanikařila jsem. Upřímně jsem doufala, že bych to zaregistrovala, že kdyby se mě můj vrah snažil přimět k životu, že bych nějak zareagovala. Chtěla jsem umřít – ne, ne, tak to nebylo. Já jen nechtěla žít. Proto jsem to vzdala, že jo? To, co mi řekla, mě zabolelo. Byla jsem hloupá, ochromená. Ona se mě nesnažila přimět k boji, ne, křičela na někoho jiného, ne na mě. Ze všeho toho vzpomínání na ty události mě bolela hlava, nemohla jsem však přestat. Určitě nekřičela na mě. Nebo nejen na mě. Ale já… já opravdu nechtěla umřít. Nechtěla jsem žít. A nedokázala se sama zabít – nikdy bych to nedokázala. Takže jsem využila Tasu jako ona využila mě… Trochu mi při tom uvědomění cukly koutky. Asi… asi bylo nakonec dobře, že jsme se setkaly, ne? Já díky tomu skončila tady a můžu přemýšlet a ona… ona si tím snad něco dokázala. Třeba má smrt pro ni měla nějaký význam a jestli ne… tak… měla význam pro mě? To… to asi stačí. Tady už můžu být sobecká, jak jen chci.

Už jsem nemohla v klidu ležet. Stejně se mi akorát celé tělo svíjelo jako v křeči, jak jsem nutila své svaly, aby se uvolnily, a můj hněv je naopak nutil napínat se. Vstala jsem a začala jsem chodit v kruhu okolo palmy. Drápy jsem s každým krokem zarývala do písku a dýchala hluboce, ale trhaně, jak se mi nervy nedalo pořádně ovládat a být ohleduplná k mému poškozenému hrudníku. Stejně si za to můžu sama, tak jen ať trpím. Nemůžu. Může za to Tasa. Ne, nemůže, já ji vyprovokovala. Čím? Jen jsem si s ní povídala! Byla jsem slušná! Byla jsem divná. Jak jsem sakra divná? Do očí mi vyhrkly slzy, aniž bych si toho všimla. Mé kroky se stále zrychlovaly. Dýchat bylo těžší, ale upřímně, dýchání bylo to poslední, co mě zajímalo. Jsem divná! To přece vím. Nejsem jako ostatní… A kdo je? Kolik vlků jsi potkala, co byli stejní, hm? To si myslíš, že jsi fakt tak výjimečná? Nějaká anomálie? Ty? Jen si to nalháváš. Za všechno zlé, co se ti stalo, si můžeš sama. Svými vlastními volbami. Nemůže za to žádná tvoje divnost nebo jakkoli to chceš nazvat. Vždycky ses jen rozhodla, že budeš nešťastná. Nikdy ses nesnažila vidět ve světě krásu. Hlas v mé hlavě stále sílil. Přestože moře kolem mě bylo klidné, uvnitř mě zuřila bouře. Skřípala jsem zuby, zatínala je, až jsem si myslela, že mi prasknou. Kdyby byl písek o něco pevnějším podkladem, už bych měla kolem palmy vydrásané stopy svých drápů.
Ani jsem nedokázala pochopit, co se to se mnou děje. Byla jsem rozčílená, zuřivá, ale proč? Protože víš, že je to pravda. Protože tvoje existence nemá absolutně žádný smysl, tak ses snažila se přesvědčit, že seš divná, že si zasloužíš trpět za svou jinakost, i když seš úplně obyčejné nic. Naježila jsem se, chtěla jsem něco rozbít, zabít. Neměla jsem co, ale potřebovala jsem své pocity nějak ventilovat. Nakonec se stala obětí mého lačnění po krvi ta ubohá palma. Zaryla jsem zuby do její kůry, čelist mi přitom skřípala, jak jsem se snažila tlamu otevřít co nejvíc. A čemu tím prospěješ? Co tímhle dokážeš? Co tě tak štve?! Dále jsem drtila ten nevinný strom mezi svými čelistmi a dusila se, nedostávalo se mi dost vzduchu, ale to bylo jedno. Proč jsem byla naštvaná? Nechci tady být. Nechci se poslouchat, nechci si se sebou povídat. Tak proč by se se mnou měli bavit ostatní, když to nezvládnu ani já? Jak by mě… jak by mě mohli mít rádi, když já sama se nenávidím? Ta temná aura, kterou jsem si kolem sebe vždy představovala, ta destruktivní síla, co když celou dobu existovala, ale jejím cílem jsem byla vždy já? Jenže já si to zasloužím! Nic jsem nedokázala, nic nezvládnu, všechno jsem ve svém životě jen zkazila. Sora, Sookie, i Iggy, kdybych byla lepší, mohli… mohli by dopadnout jinak. Stalo se jim to jen proto, že mě poznali. Jenže jak bych mohla být dost důležitá na to, abych měla na starost tohle všechno? Aby na mně záleželo tolik věcí? A co oni? Iggy byl starost rodičů, ne mě, oni ho měli chránit, měli chránit nás všechny! A on měl sám dávat pozor! A Sora a Sookie taky! Cestovali déle než já, měli mít více zkušeností! Zatmívalo se mi před očima. V uších mi bzučel podivný zvuk. Včely? Ne, kde by se tady vzaly. Trvalo mi, než mi došlo, že ten zvuk vycházel z mého hrdla, že celou dobu vrčím. Motala se mi hlava. Nohy mi slábly, neviděla jsem nic, jen temnotu, a nakonec jsem spadla k zemi a ztratila vědomí.

Držela jsme se solidně a po dlouhém boji zvítězila a získala zpět kontrolu nad svým tělem. Dýchala jsem klidně a byť jsem stále měla pocit, jako by mi na hruď něco tlačilo, bylo to o dost lepší než předtím. Navíc už jsem si začínala zvykat. Může to být tou smrtí? Jenže to by bylo zbytečné vynaložit všechnu tu práci na to, aby kdokoli má tohle místo pod palcem zrekonstruoval mé tělo a chybami, ne? Nechápala jsem to. Zemřela jsem, a přitom jsem stejně nechápala smrt o nic víc než předtím. Měla bych mít věčnost na to ji prozkoumat, ne? Jindy bych se nad tím snad pousmála, nyní mi to však nešlo. Jako bych zmrzla a vyprchal ze mě i ten pseudoživot, který mě tady držel při smyslech.
Strávit věčnost zde? To byla hrozná představa. Opravdu bych raději zemřela nastálo, snad i raději trpěla v hlubinách, trhána tlakem. Bolest by mi aspoň dala něco, na co se zaměřit. Nudila jsem se tady? Ne, stále zde bylo čeho se bát. Támhle podivného zašustění nahoře v listech palmy, támhle podezřelého pohybu stébel trávy, a samozřejmě mě tady ohrožovala nekonečná mořská hladina. Tak na co jsem sakra čekala? To jsem opravdu byla takový zbabělec, abych tu jen ležela a brečela? A co jiného mám dělat? Zavrčela jsem na sebe vztekle, frustrovaně. Můj život byl k ničemu, proč taková musela být i má smrt? Zaživa jsem nic nedokázala a mrtvá ještě méně – ani jsem se nedokázala pokusit zabít, když už jsem byla mrtvá a to jsem si myslela, že bych to zvládla živá? Nezvládla. Musela přijít Tasa a zbavit se tě jako škodné. Ne, tak bych nad tím neměla přemýšlet. Snad i to by jistým způsobem dávalo mé smrti význam, očistilo by to svět, udělalo jej to lepším, ale ono ne. Nebyla jsem tak důležitá, abych měla na svět jakýkoli dopad. Tak proč se tady pořád lituješ? Proč si pořád hraješ na oběť?

Ležela jsem na zemi a už se ani nenamáhala cítit špatně, že jen ležím a zírám do prázdna, případně na svá vlastní víčka. K čemu by bylo se hýbat? Jen se mi tak hůře dýchalo a bolelo to. Nikdo mě tady nenaháněl, jen voda, když se trochu zvedl příliv. Je tohle taky sebedestruktivní. Pozorovala jsem zvyšující se hladinu vody, oceán se ke mně přibližoval hezky centimetr po centimetru, téměř mi omýval packy. Zježila se mi srst na hřbetě, před očima jsem viděla malé tělo svého bratra unášené řekou pryč z dohledu. Srabe. Sebrala jsem se a doplazila se na vrcholek k palmě. Těch extra pár desítek centimetrů mě třeba zachrání. Minimálně se mi trochu zklidnil tep a dýchání, což má hruď ocenila.
Otočila jsem se na bok a zadívala se na svůj hrudník. Vypadal jako vždycky, vždycky kromě mých posledních okamžiků. Lehce jsem se jej dotkla tlapkou a rychle ucukla. Ten pocit se nelišil, ale mysl mi zachvátila panika. Tasiny tlapy byly nakonec taky tlapy. Stáhlo se mi hrdlo, něco mi drtilo hrudník. V prvních vteřinách mě zachvátila panika, brzy jsem se však rozvzpomněla a začala dýchat velmi pomalu a ne příliš hluboko. Stále jsem měla ten nepříjemný dusivý pocit, no vnímala jsem, jak mi do plic proudí vzduch každou vteřinou, a pak jak je opouští a střídá ho jiný. Dokázala jsem se na ten pocit soustředit a uklidnit se jím. Bylo to zvláštní. Tolikrát jsem na světě chytala záchvaty paniky a nebyla schopná je ovládnout, leda upadnout do zoufalství, a tady, kdy už mi to k ničemu nebylo, to zvládám takhle klidně? Co to má být… Neměla jsem však vyhráno, má mysl byla slabá a panika, stejně jako příliv, klesala a stoupala. Pro zatím jsem to však zvládala, soustředila jsem se na svůj dech, sem tam zaryla drápy do písku nebo zuby do kmene palmy. Zvládala jsem to. Bouře v mé mysli se mnou sice házela, avšak já se jí, zatím, nenechala semlít.

Z dlouhé chvíle jsem se dala znova do chůze. Dýchání se mi už zklidnilo, byť tlak byl stále silnější než obvykle. Dobře, že už nemusím lovit. Odfrkla jsem si a na moment se s mírným úsměvem pozastavila. I v téhle situaci jsem se dokázala aspoň malinko pobavit. Překvapeně jsem zjistila, že jsem za to vděčná. Navázala jsem na příjemnou myšlenkou, nechtěla jsem si ji nechat ujít. Kdybych se nechtěla živit jen hmyzem a mršinami, musela bych být dost kreativní. Ale jak? Třeba kopat pasti? Používat magii? Když jsem se nad tím taky zamyslela, to by šlo. Nakonec jsem iluze ovládala poměrně solidně, mohlo by to fungovat.
A jak bys pomáhala při smečkových lovech, co? Zamrazilo mě. Pravda. Tam bych nebyla vůbec užitečná. Ne, že by to byla velká změna. Proč nad tím přemýšlím? Vždyť už je stejně nikdy neuvidím. Přelila se přese mě vlna apatie. Co to vůbec dělám? Pochoduju tady dokolečka dokola na nějakém mini ostrůvku uprostřed ničeho. Mrtvá, ale i to jsem pokazila a neumřela. A teď jsem… kde vlastně? Vždyť je to jedno. Sesunula jsem se do písku a přísahala bych, že se ten tlak na mém hrudi malilinko nadzvedl, snad jako by se mi vysmíval. A ono proč by neměl? Byla jsem tady uvězněná. Jen já a má hlava, což byla smrtelná kombinace. Vždyť mě i prakticky zabila má vlastní hloupost, má divnost. Zabořila jsem hlavu do tlapek jako už tolikrát tady. Aspoň už mě nebolela. Je tohle všechno, co teď zvládnu?
Co jiného jsem ale mohla dělat?! Prošla jsem to tady a nenašla žádné odpovědi, ani náznak nápovědy, kde bych tak mohla být. Věděla jsem, že jsem mrtvá. Byla jsem obklopená nějakou pekelnou slanou vodou, která kdo ví, jestli nezačne stoupat nebo nezačne být žíravá a nebude ukusovat ostrov kousek po kousku a já budu moct jen čekat na další smrt. A já nevěděla nic! Nevěděla jsem, co dál. Budu tady prostě čekat na šílenství? Na horší muka? Nebo proč tady jsem? Proč tady sakra jsem? Dala jsem se zas do pláče. Co víc jsem mohla dělat? Cítila jsem, jak má příčetnost každým dalším okamžikem mizí. Mohla jsem jí tak akorát zamávat na rozloučenou. Byla jsem tak děsně sama a jen chtěla, aby vedle mě byl Newlin a řekl mi, že to bude v pořádku. Aby něco udělal s tou vodou, jak to uměl a já měla pokoj. Abych cítila jeho teplo a ne teplo toho písku. Sakra, ráda bych tady viděla kohokoli. Doslova kohokoli, než být sama.
Chci si vybrat, jestli budu sama, nebo ne. Blesklo mi najednou hlavou. Ano. To by dávalo smysl. Zarazila jsem se a potáhla. Toužila jsem po samotě, ale ne osamocení. Tady jsem na výběr neměla, ale ve světě mezi ostatními ano. Já jen byla hloupá a nikdy jsem si nenašla chvilku být sama. A i když ano, tak za mnou někdo přišel. Na druhou stranu, copak to nebyla moje vina? Měla jsem se lépe schovat nebo aspoň říct dotyčnému, ať mě nechá být. Nemůžeš si vybírat. Měla bys být vděčná, že někoho zajímáš dost na to, aby za tebou přišel. Zoufale jsem zaúpěla. To byla taky pravda! Neměla bych být tak nevděčná, ale copak to není moje nejlepší definice? Vyčerpaně jsem si povzdechla. Opravdu jsem nechtěla přemýšlet. Ani maličko.

Mé myšlenky mě děsily. Znervózňovala mě všemožná uvědomění, ke kterým jsem téměř došla. Raději jsem od nich začala utíkat – prakticky doslova. Přiměla jsem se zvednout ze země a otestovat sílu svých mrtvých nohou. Donesly mě až k palmě, zvládnou to i dále? Dělala jsem pomalé krátké krůčky. Cítila jsem, že se mi trochu hůř dýchalo, když jsem se hýbala, takže jsem byla opatrná, abych se moc nezadýchala a nespěchala. Tak to bylo nejlepší, hezky polehoučku si zvykat.
Oči jsem držela sklopené k písku, který mi trochu prohříval tlapky. Nebylo se tady moc na co dívat, ostrov byl malý a kromě palmy zde nic nebylo. Sem tam pár bídných trsů trávy. Nejspíše bych našla něco vyplaveného blíže u vody, ale tam jsem si netroufala jít. Nebo se tím směrem dívat. Šlo mi to dobře na malém vyvýšeném plácku u palmy, ale takhle na písku jen pár kroků od hranice přílivu, tady už to nešlo. Kdyby tady se mnou byl Newlin, užíval by si to. Pousmála jsem se slabě. Měl rád moře, vždyť mi dokonce daroval i mušli, co u něj našel. A já ji nechala se ztratit někde v Sarumenu. Odložila jsem ji, jako by pro mě nic. Tolikrát jsem ji chtěla hledat, ale pustila jsem se někdy do toho? Svěsila jsem hlavu. Bolest už byla pouze tupou ozvěnou těch pronikavých muk. Nepříjemná, ale stále lepší než přemýšlet.
Procházka slimáčím tempem stejně trvala jen chvilku, než jsem se ocitla u místa, kde jsem začala. Poznala jsem to jen díky ohnutému stéblu trávy, jinak bych si klidně myslela, že jdu stále dál a dál, nekonečně bych chodila v kruhu. Využila jsem příležitosti k tomu, abych se posadila a nabrala dech. V takhle špatné kondici jsem snad ještě nebyla. Pomyslela jsem si hořce. Ale to s vlkem smrt asi udělá. Zvedla jsem pohled k obloze. Připadala jsem si tak maličká a opět mě zachvátila vlna osamocenosti. Malinká vlčice uprostřed obrovského moře. Vyloučená ze života, nepřijatá smrtí. Zaklonila jsem hlavu a osaměle zavyla. Mé vytí se táhlo a táhlo, musí být slyšet hrozně daleko, ale nečekala jsem, že mi na něj někdo odpoví. Pořád jsem chtěla být sama a konečně jsem toho dosáhla, tak proč mi to vadilo?