Příspěvky uživatele

< návrat zpět

A tak jo, hlásím i Amny

Nechtěla jsem usnout, bála jsem se, že už se neprobudím – nebo probudím, ale ne vedle Newlina, někde pryč, daleko od Sarumenu. Na ostrově, ačkoli jsem si nedokázala vzpomenout, kdy se pro mě staly ostrovy tak děsivou představou. Nezáleželo na tom, byla jsem příliš vyčerpaná na to přemýšlet. Přesto jsem se bránila. Mé tělo se slabě třáslo, cítila jsem se malátně, jako bych byla na pokraji omdlení. Nakonec jsem nebyla už dost silná vzdorovat a nechala se tlukotem srdce svého partnera a jeho hlasem ukolébat ke spánku.
Byl to zvláštní spánek, kdy jsem si nebyla jistá, zda jsem skutečně usnula, zda se mi něco zdálo – muselo, protože jsem procitla s nanejvýš podivným pocitem. Skoro jako bych to nebyla já, ale někdo jiný. Musela jsem to však být já, bylo to mé tělo, poznávala jsem ho, poznávala jsem svůj hlas uvnitř své hlavy, takže… jsem to pořád byla já, ne? Otevřela jsem oči a zamrkala. Byla jsem stále v lese, na území smečky, doma. Vedle mě stále ležel Newlin, tak trochu i na mně. Pousmála jsem se a uklidnila se. Byla jsem stále naživu. Cítila jsem, jak mi buší srdce, plíce se rozpínají a zase stahují. Žila jsem. Stále jsem v tomto světě existovala.
To však znamenalo mimo jiné i to, že jsem se o sebe potřebovala starat. Z nejhoršího jsem už nejspíše byla venku, přestože bych si klidně ještě zdřímla, ale usnout by se mi nepodařilo, ani kdybych se opravdu snažila. Měla jsem ukrutný hlad. Žaludek se mi bolestivě stahoval. Tichounce jsem zakňučela, abych nevzbudila Lina, který mi ležel na krku, a začala čenichat, jestli neucítím něco k snědku. Měla jsem více štěstí, než jsem si zasloužila. Vděčně jsem se usmála a aspoň v duchu svému partnerovi poděkovala. Přede mnou rostl malý keřík s rudými bobulemi. Tentokrát to nebyly jeho magické borůvky, které mé tělo dokázalo tolerovat, ale něco jiného – brusinky? Natáhla jsem hlavu, jak jen to šlo, a vyplázla jazyk, abych dokázala pár brusinek utrhnout. Spolkla jsem je, nedalo se říct, že by měly nejpříjemnější chuť, ale dalo se to zvládnout. Upřímně cokoli bylo lepší než ta prázdnota, co mi kroutila žaludkem. Dále jsem si trhala ovoce, opatrně, abych nebudila spícího Lina. Taky si zasloužil vyspat, určitě to potřeboval.

Byla jsem opravdu hloupá, ani smrt na tom nic nezměnila. Je to Lin, jak jsi mohla čekat něco jiného? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Já se tady připravovala, jak po mně nezačne křičet a útočit, a on místo toho vypadal, že neví, jestli se o mě dříve bát nebo být rád, že jsem se vrátila. Vždycky byl takový, jak jsem o něm mohla pochybovat? Bylo to… zvláštní, hezké, přiznat si to, věřit někomu, i když jsem se tím vystavovala obrovskému riziku. Na tom nezáleží, raději si užiju to štěstí, dokud ho mám. Můžu ho tak náhle ztratit. Zvedla jsem pohled opět k šedému vlkovi, který si mě také prohlížel. Vypadalo to, že nemůže uvěřit tomu, že jsem zpátky a upřímně já tomu také stále plně nevěřila, takže jsem ho nevinila. „Nemáš se za co omlouvat, Line,“ pousmála jsem se na něj něžně, „To já se omlouvám. Měla jsem dávat větší pozor. Nikdy… nikdy jsem tě tady nechtěla opustit.“ Zamrkala jsem zpátky pár slz. Teď jsem přece nesměla plakat, byť by to bylo i štěstím.
Nechala jsem si od něj olíznout čumák a zahihňala se. Lechtalo to. Jak dlouho už to bylo, co jsem cítila, jak něco lechtá? Připadalo mi to jako věčnost, co jsem něco cítila. Příliš jsem si zvykla být jen prázdná schránka. I přes mé vyčerpání můj ocas reagoval na Linova slova a rozkmital se. Na tváři se mi rozlil úsměv a pár šťastných slz mi přece jen uniklo. „Taky tě miluju, Line,“ povzdechla jsem si spokojeně, konečně jsem mu to mohla říct, „Jsem v pořádku, jen příšerně hladová a unavená, ale to je jedno. Jak se cítíš ty? Jsi… v pořádku?“ Snažila jsem se odpovídat, co to jen šlo, ale bylo na mou hlavu příliš mnoho slov a otázek. Tohle mi chybělo. Uvědomila jsem si najednou a malinko se zarazila. Proč tak najednou? Bylo to zvláštní, vždycky jsem vyhledávala spíše klid, přesto jsem najednou byla nesmírně vděčná za trochu ruchu a mnoho pachů všude kolem. Nemohla jsem si však stěžovat, mohlo by mi to ulehčit život, i kdyby jen pro teď.
Z myšlenek mě vytrhlo až Linovo teplé tělo vedle mého. Vděčně jsem se k němu přitiskla, hledajíc teplo a kontakt. Hlavně jsem ho ale chtěla ujistit, že jsem tady – a ujistit sebe, že jsem tady a že on je tady. Hruď se mi trochu sevřela, když jsem slyšela jeho zlomený hlas. Musel si projít peklem, něčím ještě horším, než jsem zažila já. „Omlouvám se. Opravdu mě to moc mrzí, Line,“ olízla jsem mu něžně tvář, „Nebudeš beze mě, slibuju. Taky tě nechci už nikdy opustit.“ Položila jsem si hlavu na jeho packy a přivřela oči. Stále jsem ho vnímala, jen jsem už nedokázala udržet hlavu vzhůru a oči otevřená. Poslouchala jsem, jak mu bije srdce, jak dýchá, bylo to všechno tak uklidňující.

Nereagoval. Nebyla jsem tady, ne doopravdy. Byla jsem jen přízrak. Doslova noční můra, co? Ušklíbla jsem se hořce. Ne, strážný… duch? Překvapeně jsem sebou trhla. Nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo. Proč jsem najednou opravovala své myšlenky na hezčí? Bylo to zvláštní, nepřirozené. Ale… pěkné? Trápila jsem ho už dost. Pro jednou bych ho opravdu mohla chránit. Pousmála jsem se smutně. Jednou už jsem to přece slíbila a jak to dopadlo. Orion mu ublížil a on se mi to bál přiznat. Musela jsem být fakt mizerná partnerka. Kdybych byla živá, byla by tohle má druhá šance? Byla. Nový život, ale zkušenosti z toho předchozího, to byl prakticky sen. Skutečně to byl sen. Ale jestli tady nejsem a on mě neslyší, tak… tak bych mu toho mohla spoustu říct! I to, k čemu bych se jinak neodhodlala, že jo? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Přece bych si jen přála, abych s ním mohla skutečně mluvit. Na druhou stranu, mluvit k němu bez odpovědi by mohlo mít aspoň nějakou terapeutickou hodnotu.
Než jsem dostala šanci to zkusit, něco se stalo. Lin mě nějakým zázrakem zaslechl. Všiml si mě. Nejdříve se na mě opravdu díval jako na ducha. Nevinila jsem ho, sama bych se nejspíše chovala hůř, kdyby se naše role obrátily. Vzpamatoval se však rychle a najednou se ke mně tiskl. Byl opatrný, kdežto já jej velmi sobecky využila k opření se, abych nespadla. Hloupý nápad. Musel se vyplašit a zase ode mě odskočil, takže jsem přepadla a zůstala ležet na zemi. Aspoň jsem se jakžtakž posbírala, abych ležela normálně. Koukal se mi do očí, jako by něco hledal. Chudáček, taky si musel myslet, že jsem jen přízrak. Takže… ví, že jsem umřela. Musel… musel vidět moje tělo. Nervózně jsem polkla. Co když jsem se mu tím znechutila? Ne, takový není. Přece by o mě nepřestal stát jen proto, že viděl moje žebra zevnitř… Nevěděla jsem, jestli se mám sama sobě smát nebo plakat ještě víc, než už jsem dělala. „Line,“ pousmála jsem se na něj klidně, „Promiň, nechtěla jsem tě vystrašit.“ Nevěděla jsem, kde začít. Co mu říct dřív. Věří mi, že jsem to já? Já si už byla jistá, že to musí být on. Voněl stejně, byl stejně hřejivý a měl stejně měkký kožíšek, ale uvěří také on mně? To já byla ta, co ho opustila. Zasloužila bych si, aby po mně vyjel. Aby mě také opustil. Ztěžka jsem polkla a dívala se na něj, jako by byl mým katem.

//Řeka Tenebrae

Málem jsem se přizabila o první kořen, který se mi připletl do cesty. Ukončila jsem svůj zběsilý úprk a sesunula se k zemi. Plíce nestíhaly, zatmělo se mi před očima. Zůstala jsem pár minut jen ležet na zemi a vdechovat vzduch prosycený známou vůní lesa a známými pachy. Jsem doma. Naplnil mě vděk. Stále jsem pochybovala o své reálnosti, třeba jsem byla jen duch, i to bych však přijala, kdyby to znamenalo, že bych mohla opět spatřit svůj svět a hlavně vlky, které jsem znala. Hlavně Lina. Lina, který tady někde byl. Cítila jsem jeho pach, a další – známé i neznámé, ale především jeho. Ten byl pro mě nejdůležitější. Vzchop se. Tolik jsi brečela, že ho chceš vidět, tak zvedni zadek a dělej.
Nemohla jsem už dále běžet. Šla jsem lesem dost nestabilně a často padala na kmeny stromů, abych se o ně byť jen na vteřinku opřela a nemusela se zastavovat. Byla jsem zoufalá. Potřebovala jsem vidět Lina. Zkusit, jestli opravdu existuju, jestli žiju. Věděla jsem, že nejsem už mrtvá, ne tak úplně, jako jsem předtím nebyla… co vlastně? Zase ten divný sen… Zavrtěla jsem hlavou, to bylo jedno. To už bylo jedno. Teď jsem měla cíl a musela se k němu dostat co nejdříve. Třeba dostanu nějaké odpovědi na své otázky. Třeba… třeba jsem zpátky. Chtěla jsem zastavit tu naději, co se mnou šířila jako rakovina, ale nemohla jsem.
A nakonec jsem ho uviděla. Šedého vlka s nazrzlým žíháním, s květinovou korunou kolem hlavy. Jestli jsem si předtím nebyla jistá, zda pláču, teď jsem to věděla až moc jistě. Hrdlo se mi bolestivě stáhlo, že ze mě nevyšlo ani zakňučení. Je to on. Je… je živý. Podlomily se mi nohy a já se rozplácla o zem. Jen stěží jsem se zase posbírala a doplazila se blíže k němu. Bylo to jako sen. A třeba opravdu byl. Vyčerpaná jsem na to byla dost. Víčka mi těžkla každou sekundou i přes adrenalin, který mi proudil v krvi. Byl dost blízko na to, abych se ho mohla dotknout. Stačilo by jen, abych natáhla krk a dotkla se ho čumákem. Nemohla jsem. Ne, pokud tohle byl sen, jestli jsem byla přelud, nechtěla jsem to vědět. „Line?“ zašeptala jsem místo toho a dále se na něj dívala. Hlavu měl zavrtanou do tlap. Plakal. Pláče… pro mě? ta myšlenka mě vyplašila. Chtěla jsem se mu omluvit, říct mu, že jsem tady, že mi chyběl, utěšit ho, jenže… co když jsem byla jen duch? Co když jsem v jeho světě nebyla skutečná? To bych nedokázala snést. Nedokázala bych se připravit o tu iluzi, a tak jsem to krutě nechala na něm. „Line,“ oslovila jsem ho znovu, jeho jméno mi sjelo po jazyku téměř jako instinkt. Jako bych nemohla uvěřit, že je skutečný.

//Zapadlé kopce

Nevěřila jsem vlastním očím. Ne, když jsem vyšla zpoza pouštní mlhy, ne, když jsem sestupovala z povědomých kopců a viděla na obzoru obrysy známé krajiny, a rozhodně ne, když jsem došla až k řece. Zpanikařila jsem a utekla dál, do bezpečné vzdálenosti, odkud jsem viděla pouze rýhu, jež řeka nechávala v zemi. Tuhle jsem přece taky znala. Sledovala jsem ji přimhouřenýma očima a bojovala s únavou. Tady… stalo se to tady. Docvaklo mi a tělem mi projel šok, jako by do mě uhodil blesk. Tady jsem zemřela. Tady mě Tasa zabila. Sotva jsem se dokázala nadechnout. Déšť mi smáčel srst a bylo to jen dobře, jinak bych určitě panikařila ještě víc. Aspoň mě chladil a udržoval při smyslech.
Osud byl však krutý a nedal mi ani chvilku na vydechnutí. Vítr ke mně zavál pach, známý, až moc známý pach, právě ten, který jsem tolik toužila znovu ucítit. Lin? Byl tady? Našel mě? Přivedl… přivedl mě zpátky? Viděl… Viděl mé tělo? Zakňučela jsem a hledala ho pohledem, nebyl však k nalezení. Jeho pach byl čerstvý, takže to nemohlo být moc dlouho, co tady byl. Musím ho najít. Nevěděla jsem, jestli mi prší do očí nebo pláču, nezáleželo na tom. Panikařila jsem, nebyl čas řešit takové hlouposti. Jak jsem se sem dostala? Zavrtěla jsem hlavou. To taky nebylo důležité. Jsem skutečná? To už bylo důležitější, ale nic, na co bych byla schopná přijít sama. Musela jsem najít Lina. I kdybych byla jen duch, musela jsem ho vidět.
Problém však byl, že mezi mnou a lesem, kam bych tipovala, že Lin zmizel, ležela řeka. Byla dravá, živená roztávajícím sněhem. Jaro? Jak dlouho jsem…? Zemřela jsem obklopená závějemi sněhu. Ty už byly pryč, byť se sníh ještě stále jakžtakž držel. Přicházelo jaro. Musím domů. Věděla jsem to, jenže ta řeka… Dobře jsem věděla, že nebyl způsob, jak ji obejít. Ovšem někde by se snad dala překročit přes spadlý strom. Ideálně více stromů vedle sebe, abych se na ni nemusela ani podívat.
Neměla jsem takové štěstí, samozřejmě, že ne, ale našla jsem aspoň jeden spadlý strom, který bude stačit. Téměř jsem se plížila k řece, drápky jsem pro každý případ zarývala do země, aby mě voda jen tak neodnesla. Cinkání krystalků na mé noze se mě snažilo uklidnit, marně. Nedokázala jsem si ani vzpomenout, jak se to na mě dostalo, naštěstí to byl nejmenší z mých problémů. Vylezla jsem na kmen a přeplížila se na druhou stranu šnečím tempem. Křečovitě jsem drápy zabodávala do kůry a sunula se vpřed. Oči jsem měla pevně zabodnuté do kmene stromu, nedívala jsem se do stran. Nesměla jsem, jinak bych se určitě nebyla schopná hýbat. I přes únavu jsem se na druhé straně rozběhla sprintem pryč, co nejdále od řeky.

//Sarumen

//Limbo

Byla jsem obklopena klidem, který na oplátku zklidňoval také mé nitro. Panovalo zde příjemné ticho, jaké je možné pouze v naprosté samotě. Začínalo to být podezřelé – a v skutku, taková idylka nemohla na místě, jako bylo tohle trvat věčně. Byl to jen zlomek vteřiny, než všechno ztmavlo. Zvedla jsem hlavu a mé oči se zabodly do druhého páru očí. Strach mě přimrazil k zemi, a pak byla, stará pohádka, jen tma.
Procitla jsem… těžko říct kdy. Skrze stromy prosvítaly louče světla a… Stromy? Jako omámená jsem se překulila na břicho a opatrně zvedla hlavu. Okamžitě jsem si položila zase zpátky, jak se mi zamotala. Co se stalo? Takhle jsem si to nepamatovala. Vlastně… jsem si toho pamatovala příšerně málo. Jako bych se probrala z dlouhého snu. Rychle jsem zapomínala všechno, co jsem si asi měla pamatovat, nebo měla jsem si vůbec něco pamatovat? Zmateně jsem zakňučela. Byla jsem vyčerpaná. Žaludek se mi stahoval hlady a hrdlo mě pálilo příšernou žízní, hrudník mě bolel. Otevřela jsem doširoka oči. Tep mi vyskočil nahoru a dýchání se zrychlilo, jako bych běžela maraton.
Experimentálně jsem se přitiskla k zemi. Nejdříve velmi něžně, ale poté jsem přidala na síle. Nedokázala jsem se na sebe podívat, potřebovala jsem vědět, co mám čekat. Jsem… celá? Zmateně jsem sklonila hlavu a viděla jen svou bílou hruď. Bílou. Ne rudou, zakrvácenou a propadlou. Co se to děje? Hlava mi pulzovala bolestí. Potřebovala jsem se napít. Přiměla jsem tedy tělo k pohybu. Nedaleko ode mě byl malý pramínek vody, který mi dostatečně posloužil, abych se trochu vzpamatovala. Chladivá vody mi stékala dolů hrdlem a přiváděla mě zpátky k sobě. Byla jsem na nějakém cizím místě… v poušti? Bylo tady dost písku a prachu, ale také voda a rostliny… Život? Je tohle jeho dílo? Nic mi nedávalo smysl. Jako bych měla přesně pasující dílky puzzle, ale nedokázala je složit dohromady.
Na tom ale nezáleželo. Nepoznávala jsem to tady, avšak to bylo zároveň dobré. Nedokázala jsem přesně říct proč, hlavou mi však běhala jen myšlenka na ostrov. Cítila jsem úlevu, že tohle není ostrov. Bylo to zvláštní a matoucí. Nechápala jsem to. Kam… se poděl ten ostrov? Co s ním? Zemřela jsem. Ah, to bylo ono. Já… umřela… A pak se něco stalo, něco s tím ostrovem, který teď zmizel a místo toho jsem byla… kde? Potřebovala jsem odpovědi a potřebovala jsem se pohnout. Žízeň jsem sice zahnala, ale pořád mě trápil hlad a vyčerpání. Nechtěla jsem však zůstávat na neznámém místě bez toho, abych se více porozhlédla. Jsem pořád mrtvá? Přemýšlela jsem otupěle, jak jsem se táhla pryč. Musela jsem být. Na druhou stranu bych přece mrtvá necítila hlad a žízeň, nechtělo by se mi spát… Nedělej si velké naděje. Snažila jsem se sama sebe varovat. Marně. Jiskry optimismu zažehly ten plamen v mém srdci a nedokázala jsem ho uhasit.

//Tenebrae

O čem vůbec bylo žití? Trochu jsem čekala, že smrtí třeba odhalím odpověď na tuto zásadní otázku a ono… ono spíše ne. Nebyla jsem jí blíže než předtím. Ani o krok. Postavila jsem se opět na nohy, byla jsem už přesezená. Třeba se s dostatkem pohybu mé tělo vzpamatuje? Ne, tomu jsem ani sama nevěřila. Smrt si na něm vyžádala velkou daň a to jsem musela respektovat. Ačkoli mě pořád provokovala myšlenka, že někdo mé tělo přece musel dát dohromady, aby vypadalo takhle, tak proč to neudělat pořádně? Stejně mi k ničemu nebude, tak co. Pousmála jsem se a mávla nad tím packou. Více jsem udělat nemohla. Přesto mě to mrzelo.
Krystalky na mé noze dále zvonily s každým mým pomalým krokem. Prohlížela jsem si mořskou hladinu a cítila, jak mi srst vyvstává hrůzou. Opravdu to na mě bylo až moc vody. Takové malé soukromé peklo. Ošila jsem se, když se příliv trochu zvedl a téměř mi smočil packu. Možná bych měla prostě jenom chodit dokolečka a nahánět svůj vlastní ocas nahoře na vršku. To… to jsem nedělala už roky. Zasmála jsem se malinko. Byl to hloupý nápad, dětinský, ačkoli by mě tady nikdo neviděl. Asi jsem z toho už vyrostla. To byla taky změna a nebyla špatná, že? Takže… třeba ani změna, ke které jsem se tady tolik odhodlávala nebude zlá. A vlastně i kdyby, tak tady to nikomu neublíží. A asi to tady bude těžké zkoušet. To nevadí, stejně to nebude dokonalé, tak nikdo neuvidí mé selhání. A tak by to mělo být. Už jsem je všechny zklamala dost. Nechala jsem je tam… Zpomalila jsem krok do slimáčího tempa. Nechápala jsem, jak jsem jim to mohla udělat. Měla jsem se bránit, bojovat víc. Obzvláště pro Lina, neměla jsem ho opouštět tak, jak se to stalo. Neměl by si myslet, že ho nemám ráda. Po tváři mi zas stékalo pár slz, skoro mi ten pocit už chyběl.
Nechtěla sis to přestat obíjet o hlavu? Rýpl si můj hlas a já se jen hořce pousmála. Bylo tak špatné litovat vlastní smrti? Jistě ne. Tohle byla jediná výjimka, kterou si dovolím, a to jen proto, že ji nemám jak napravit. Tak. Všechno má své výjimky, pravda? Tohle bude ta má. A jinak… na ostatních věcech už nezáleží. Co po mně zůstalo na světě se mě už netýkalo. Už jsem tam přece nepatřila. Takže už jsem to nemusela řešit, mohla jsem si odpočinout a nechat to jít. Došla jsem proto zpátky pod svou palmu a lehla si do jejího stínu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Byla jsem volná, jen jsem si nebyla jistá, zda je tohle ta svoboda, kterou chci. Spíše ne. Raději bych… no, ne, že bych nutně stála o to řešit ten bordel, co jsem udělala ze svého života, ale bylo by to tak správné. Kdybych to mohla udělat, asi bych se sebou dokázala teď žít mnohem lépe. Žít… existovat v tomhle prostoru, kde jsem si zas pro jednou zbyla jen já sama.

//Šťastné číslo: 4

Oči mi pořád utíkaly k fialovým krystalům, co o sebe něžně cinkaly s každým pohybem mé nohy. Byl to vlastně docela hezký zvuk, přesto jsem se nemohla zbavit podezření, že to není jen tak něco obyčejného. Nakonec pochází z tohoto místa a co víc, patří vodě. Našla jsem je v mušli, tak přece musí být majetkem tohoto moře, ne? Zatím se mě tam nesnaží stáhnout. A zbavila bych se jich leda tak, že bych si ukousala nohu. To mi za to asi nestojí. Nervózně jsem pohodila ocasem. Byly celkem hypnotizující. Ztrácela jsem se v odlescích světla na jejich hranách. Přisuzovala jsem to spíše nějakému zlému kouzlu než faktu, že jsem se nudila a hledala cokoli, čím zabít čas. Nakonec ostrov jsem už měla prochozený sem a tam, takže mi zbývalo jen obávat se moře a nově také zírat na krystalky svírající mou končetinu.

Fialové dary mořských hlubin
Tajemné a zlověstné

Nestáhne mě snad záplava bublin
Do Atlantidy pověstné

Do říše mokré a daleké
Která světlo slunce nespatří

Kde prohání se ryby barevné
A vlci do ní nepatří

Zanotovala jsem si v hlavě improvizovanou říkanku a mírně se usmála. Teď mě buď opravdu zatknou a nechají se tam utopit, nebo mě nechají být. Jestli je neurazilo tohle, tak už nic. Přestože jsem si z toho dělala tak trochu srandu, netroufala jsem si zvednout zrak a podívat se na hladinu vody. Statečnost asi nikdy nebude mou silnou stránkou. Povzdechla jsem si, ale než jsem si stihla za to vynadat, vzpomněla jsem si na Morfea. I on říkal, že v případě boje není zlé utéct, protože důležité je přežít. Říkal něco takového, ne? Zamračila jsem se a přemýšlela, nedokázala jsem si přesně vzpomenout, no na tom nesešlo. Někde jsem to slyšela a byla to pravda. Život byl důležitý – a já o něj stejně přišla. Povzdechla jsem si. Takže teď už mi mohlo být zrovna tak jedno, jestli jsem byla statečná, nebo ne.

Bylo zvláštní, jak mě mé malé pozdní předsevzetí dokázalo uklidnit. Takové ticho před bouří, kdy bouchnu, jen co se objeví problém, se kterým se budu muset vyrovnávat – a ještě navíc třeba i novým způsobem. To bych opravdu ráda. Nechci se pořád trápit. Bylo… bylo to opravdu špatné. Povzdechla jsem si při vzpomínce na měsíce předcházející mé smrti. To už jsem nechtěla znovu zažít, ačkoli už asi nezažiju nikdy nic. Zavrtěla jsem hlavou. Kdo ví. Vždyť pokud jsem stále žila aspoň takhle, byla tady naděje, ne? Iggy byl mrtvý, komplet mrtvý, ale já ne. To muselo něco znamenat, že jo? Zoufale jsem v to doufala. Nemohla jsem se této jediné naděje pustit, jinak bych propadla zoufalství a už se z něj nevyhrabala.
Místo toho, abych na tom dále lpěla, jsem se rozhodla projít a ostrov více prozkoumat. Opravdu toho na něm nebylo moc, no bylo to lepší než nic nedělat a přemýšlet. To začínalo být nebezpečné, dělala jsem to až moc často a až moc do hloubky. Chtěla jsem si užít aspoň malého zlepšení nálady, kterého jsem tak pracně dosáhla. Užívala jsem si hřejivý písek pod tlapkami, i když jsem nevěděla, proč pořád tak hřeje. Radovala jsem se z jemného šimrání stébel trávy na srsti. Snažila jsem se předstírat, že jsem živá a užívám si každodenní maličkosti. Jen kdybych v tom nebyla sama. Pousmála jsem se smutně. Chybí mi Lin. Líbilo by se mu tady, samé moře, pláž… Nesdílela bych jeho nadšení, ale sama bych se přece mohla radovat z jeho štěstí.
Ironicky jsem brzy přišla na to, že nejzajímavějším místem z celého ostrova je právě pláž, kterou omývá voda. Byly na ní naplavené větve, malé oblázky a lastury, mušle, takové hračičky. Jedna z nich mi byla až moc povědomá. Ne, to přece není možné… Překonala jsem obavy a postavila se nad mušli. Nebyla to ta, která jsem si myslela. Jak by se tady mohla objevit ta samá mušle, kterou mi daroval Lin? A kterou jsem ztratila, jako by… Ne! Neztratila jsem ji. Je v lese, někde, stačí ji jen najít, ale je v lese! Neztratila jsem ji. Znamená pro mě hodně. A Lin… Lin mi ji chtěl pomoct najít. Nic se neděje, že jo? Stáhla jsem opět uši a znovu se zadívala na mušli. Zavrtěla jsem hlavou. Nebyla to ona.
Ovšem když jsem se otočila k odchodu, stalo se něco nepředvídatelného. Zavadila jsem o tu věc tlapkou a muselo to prostě být jen moje štěstí, že mi po noze mušle chňapla a pevně se kolem ní sevřela. Vlastně to nebylo tak dramatické, mušle už byla malinko pootevřená, takže jsem do ní asi jen blbě kopla. Tak či tak mě to vyplašilo a rychlostí blesku jsem vyběhla na vrcholek s palmou. Zadusila jsem se náhlou námahou, ale nemohla jsem se uklidnit. Zuřivě jsem kopala zadní nohou, dokud mě mušle nepustila a neodletěla zpátky odkud přišla. Svalila jsem se k zemi a těžce dýchala. Jde po mně. Opravdu jde po mně. Věděla jsem, že voda nikdy nemá dobré úmysly. Takhle mě zmást a pak zaútočit! Prostě proradnost. A to jsem si teprve teď uvědomovala, že mám na té noze nějaký divný pocit.
S obavami jsem zvedla hlavu a podívala se na postiženou nohu. Nebyla tam žádná krvavá rána, žádný přicuclý parazit, jen… krystaly? Zamračila jsem se a rýpla do věci čumákem. Krystaly o sebe jemně zacinkaly. Byly k mé noze přivázané nějakým tenkým stříbrným řetízkem. Tak toho se už asi nezbavím. Trápilo mě to. Experimentálně jsem se postavila a udělala pár kroků. Nijak mi to tlapu neškrtilo, jen to tam… bylo. Budu se s tím muset smířit. Povzdechla jsem si a sedla si opět na své místo vedle palmy. Bylo toho opravdu až moc, čeho jsem se ohledem té ozdoby bála, ale nečekala jsem, že se dopracuju kloudné odpovědi.

Mé tělo se zase třáslo, akorát tentokrát to nebylo paralyzující. Vlastně jsem spíše měla pocit, jako bych se třásla, protože se na něco těším. Jako malý ptáček, kterého někdo vypustil z klece. Kdybych však byla tím malým ptáčkem, stále bych stála v kleci, jen by ta klec nyní neměla dvířka, pouze otvor, kterým bych mohla utéct. Vydechla jsem a cítila přitom, že opět bojuju proti tomu tlaku na hrudi. Zdálo se, že reaguje na mé citové rozpoložení a je silnější, když mé city jsou jakýmkoli způsobem silnější. To bylo dobré vědět. Rozhodně se mi taky bude hůř dýchat při větší námaze, ale… co bych tady chtěla dělat náročného. A co bych tady chtěla dělat, co bych si vyčítala nebo cokoli? Radost ze mě trochu opadla. Taky pravda. Tady sotva udělám něco, co bych si pak obíjela o hlavu. Další Iggy už ke mně asi nepřiplave. Mám celý život vzpomínek. Tam se vždycky najde něco, co budu moct řešit. Třeba… třeba nakonec přijdu na něco kloudného. Mírně jsem kývla hlavou. Nic jiného mi asi nezbývá, když jsem takhle sama, opuštěná na opuštěném ostrově. Obklopená vodou. To je pořád problém. Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že mě stále děsí i pouhý pohled na tu nekonečnou hladinu. Že je to konečně zas nejděsivější věc, kterou musím řešit.
Ne, že by mě neděsila myšlenka, že bych se měla snažit změnit. Že bych… vlastně měla ironicky být tak sobecká, jak jsem si vždycky představovala, a že bych toho měla využít ve svůj prospěch. Nebo spíše, že bych ze sebe neměla pořád dělat zároveň oběť a zároveň toho nejhoršího na celém světě. To bylo rozhodně děsivé, ale oproti celému nekonečnému oceánu? To se asi nemohlo vyrovnat. Nakonec když ve své snaze selžu, zas si ublížím akorát sama, a na to jsem byla zvyklá.

K ničemu to nebude, tak proč se namáhat? Zavrtěla jsem hlavou. Stejně jsem celý život dělala spoustu zbytečných věcí. Jedna po smrti už asi nic nezmění. Koho jsem se o tom snažila přesvědčit? Kdo ví. Z velké části i sebe samu, to určitě. Vždyť jsem po sobě chtěla nemožné – přestat se nenávidět a shazovat. To je těžký úkol. Nemožný. Stačí jen trochu, že jo? To bych mohla zvládnout. I kdybych to nedokázala dotáhnout do konce, stačilo jen maličko. Jen jsem už nechtěla být taková troska. Unavovalo mě to, ždímalo. Chtěla jsem být šťastná, moct být šťastná, jenže jediný, kdo mi v tom bránil, jsem byla já. Teď jsem to viděla. Když jsem se podívala zpátky na celý svůj život, nebyl tam žádný velký záporák, žádný můj nemesis, který by žil čistě jen proto, aby mi ničil život. Kéž by mi to došlo tam a ne tady. Pousmála jsem se smutně. Co se dá dělat. Lepší pozdě než nikdy? Hořká to myšlenka. Teď už tím můžu pomoct jen sobě, ale stojí mi to za to? Stojím si já za to?
Upřímně, spíše ne. Vlastně vůbec ne. Jenže co kdybych to nedělala pro sebe, ale co kdybych to dělala pro… Iggyho? Pro Newlina… Jako omluvu za to, co jsem dopustila. Jako omluvu za to, že jsem umřela, když bych měla žít – i kdyby ne pro sebe, tak pro ně. To by šlo, ne? A pro Života. Třeba mě tady uvidí a bude vědět, třeba to Linovi řekne, že mi chybí. Musím to zkusit. Ať má ta smrt nějaký význam. Bylo to tak hloupé, já byla hrozně hloupá. Ale to zřejmě ani pobyt tady nezmění. Zkusím to, že jo, prostě to zkusím! Praštila jsem packou do země, plná odhodlání. Mělo by to přece být jednoduché. Tady nikomu neublížím, ať už se chovám jakkoli, a to bylo docela uklidňující.

Jak se sebou můžu dále existovat? Copak už nemám žádné svědomí? Mám, jinak by mě to netrápilo… Tak proč jsem to udělala? To už jsem se dočista zbláznila? Zakňučela jsem a zabořila hlavu do písku. Přesto na téhle situaci něco nesedělo. Něco úplně jiného, než nad čím jsem přemýšlela. Připadala jsem si hrozně prázdně. Jenže ne tak, jak jsem byla zvyklá. Ne tou všepožírající prázdnotou, kterou jsem cítila po celém těle. Tohle bylo jiné, tohle byl jen dutý pocit v mé hrudi. Ráda bych to odbyla jako stávající vzpomínku na mé poslední momenty, ale nemohla jsem. Tohle mě totiž nedusilo. Nemohla jsem toho o sobě říct moc hezkého, ale jedna z pár věcí, které jsem na sobě měla ráda bylo to, že jsem se znala. A věděla jsem, že tohle není v pořádku. Že tohle je něco jiného a mé pocity se s tím neshodují. Tohle nebyla bolest výčitek. Já si jen přála, aby byla.
Můj zmatek se jen prohluboval, potřebovala jsem se uklidnit. Analyzovat. To bude bezpečné. Nezaujatá, krutá analýza. Rozpitvání mých pocitů, jako by nebyly moje. Na to jsem se však nejdříve musela vrátit tlapkama na zem. Soustředila jsem se tedy na hřejivý písek pod mýma packama. Na jemný zvuk vln dorážejících na pobřeží. Na svůj vlastní nevyrovnaných dech a bušení srdce. Naslouchala jsem jim, dokud se neuklidnily a já se nepřestala třást. Dopřála jsem si chvilku klidu. Nedokázala jsem vypnout své myšlenky, ale zvládla jsem je na malý moment ignorovat a jen dýchat.
Tak co se to děje? Zůstala jsem stočená v klubku a nechala oči zavřené, aby mě nic nerozptylovalo. Pro teď jsem pro mě existovala pouze já. Nebylo to nakonec až tak daleko od pravdy, v tomto podivném místě. Mrzí mě to. Opravdu. A… chybí mi nebýt sama. Uznávala jsem postupně. Ale… nemrzí mě, že… že jsem ho nechala jít. Vydechla jsem pomalinku. Byl… strašidelný. Ten jeho pohled. Nemohla bych… nemohla bych nic dělat, kdyby na mě pořád tak koukal. Bála bych se. Stáhla jsem uši k hlavě. A co tady chci dělat? Povzdechla jsem si, ale věděla jsem, že na tom úplně nesešlo. S Iggyho mrtvýma očima, které mě pronásledovaly na každém kroku, bych brzy zůstala jen ležet na břehu a kdo ví, co se by dělo pak. Zbláznila bych se. Pomyslela jsem si a nedokázala najít protiargument. Jako bych to tak nějak hluboko uvnitř věděla. Udělala jsem… dobře? Odtušila jsem a cítila, jak se zase začínám malinko třást. Nešlo mi přesně o tohle? Být trochu víc sobecká, čistě jen pro svůj vlastní prospěch? Chtěla jsem být lepší, než předtím. Asi to znamenalo za jakoukoli cenu. Stejně jsem Iggyho využívala, když jsem ho měla tady u sebe, tak… asi bude jedno, když ho využiju i teď. Zhluboka jsem vydechla a zase se nadechla. Nechám s ním jít tolik své minulosti, kolik jen můžu. Nebudu se tím trápit. Udělala jsem to pro sebe, ale to bych si přece říkala, ať už bych udělala cokoli. Nezáleželo na tom. Pokud se mám ničit něčím, co mi ubližuje, nebo tím, co mi prospívá, proč tentokrát nezkusit tu druhou cestu.

Co jsem to provedla? Nedokázala jsem se nadechnout. Ne přes ten tlak na hrudi, i když ten by byl jistě jinak příčinou. Prostě jsem to nedokázala. Nic. Ani se pohnout. Byla jsem jako paralyzovaná. Přimrzlá k zemi a zmražená až do morku kostí, jen živoucí socha, jen ne tak docela. Jak jsem to mohla udělat? Dobrou zprávou bylo, že už jsem ani neplakala. Kéž bych na sebe dokázala být aspoň za to hrdá. Jenže jak bych mohla na něco takového vůbec myslet? Pokazila jsem to. Co jsem to udělala? Teď si bude myslet, že ho nemám ráda. Jsem sama. Nechci být sama. Vrať se. Vrať se. Vrať mi ho. Zírala jsem na Iggyho vzdalující se tělo obklopené vodou. Brzy mi zmizí z dohledu a já budu opět sama, jen se sebou a svou hlavou. Můj bratr byl sice mrtvý, ale přesto jsem se cítila lépe a méně osamělá, když jsem ho tady měla. Takže jsi ho jen využívala. To už má lepší plout na vodě. Zavrtěla jsem hlavou. To jsem přece… Nemyslela jsem to tak. Ale bylo to přesně to, co jsem dělala, hm?
Konečně pohyb. Pomalu jsem se svezla k zemi a stočila se do klubka. Zmítal mnou třas, v hlavě mi duněla bolest do rytmu splašeného srdce. Nemohla jsem se nadechnout. Za tohle určitě přijde nějaký trest. Musí. Jsem příšerná. Jak jsem to mohla udělat? Ani jsem nevěděla, na co koukám, jestli vůbec na něco. Nic neexistovalo, jen ten pocit uvnitř mé hlavy. Hrál si se mnou jako s hadrovou panenkou. Byla jsem naivní, tak naivní. Čeho jsem tímhle asi dosáhla? Myslela jsem si snad, že tímhle gestem prostě hodím minulost za hlavu? Ano. To sotva. Pořád žila uvnitř mě. Tohle bylo jen hloupé, dětinské cosi, co jsem si měla pořádně rozmyslet, protože teď už se to nedá vrátit zpátky. Leda bych se vrhla do vody, ale… Zaúpěla jsem při té představě. To by nešlo. Neumím plavat. Umřela bych – znova. Zbytečně. Mohla jsem jen prosit o odpuštění a trhat sebou, stíhaná stihomamem a výčitkami. Bála jsem se, co teď přijde. Třeba tohle byla nějaká zkouška a já ji teď pokazila. Dokázala jsem, jak bídná existence ve skutečnosti jsem. Stočila jsem se ještě víc a těsně zavřela oči. Proklínala jsem se, stejně jako to dělal ten otravný hlas. Nedokázala jsem si už ani přát, abych zemřela. Tak prohnilá jsem byla.

Byla jsem ochromená. Opravdu jsem byla schopná něčeho takového? Nebyla to jen nějaká iluze? Asi jsem už byla tak zmatená a šílená samotou, že jsem se považovala za cizince. Nedokázala jsem si to jinak vysvětlit. Nakonec jsem stejně se smutným úsměvem zavrtěla hlavou. Ne, byla jsem dokonale při smyslech. Příčetná. Tak proč teď? Proč jsem si právě teď řekla, že bych se o sebe mohla starat? Přát si něco dobrého? Proč ne, když jsem byla naživu? Když na tom ještě záleželo… Zhroutila jsem se opět do písku a zjistila, že neležím příliš daleko od Iggyho těla. Cos mi jen přišel říct, bratříčku? Zírala jsem do jeho zakalených očí. Zdálo se, že jim nikdy neuniknu. Dívaly se mi až na dno duše.
Nebaví mě to. Nebaví mě být… pořád smutná. Nechci být zoufalá. Chci být šťastná, smát se s kamarády, bavit se, užít… užívat si života. Nechci být sama. Nechci už být smutná. Zastavily se někdy mé slzy, byl to nekonečný proud? Kdo ví. Zase jsem přes ně neviděla. Celým srdcem jsem si nyní přála moct se rozběhnout domů. Do Sarumenu. Skočit po Newlinovi a říct mu, že ho mám ráda. Zeptat se Darkie a Maple, jestli jim můžu nějak pomoct. Cokoli. Chtěla jsem ležet a koukat na nebe, cítit vánek v srsti a vědět, že se můžu kdykoli sbalit a odejít. Najít společnost, povídat si. Nebýt sama. Chtěla jsem se smát. Co to má být? Vždycky jsem si to zakazovala, tak proč teď? Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Víc jsem nemohla dělat. Připadal si stejně vyčerpaně i Život, když sledoval můj život a viděl, co dělám za hlouposti? Musel mě mít opravdu plné zuby. Nakonec to taky vzdal. Nezasloužil si to. Snažil se pro nás také dělat co nejvíc. Měl nás rád, věděla jsem to. A pokud to zlé, co se nám dělo byla také jeho práce, muselo to mít svůj účel. Jen já se nedokázala se svými výzvami vypořádat. A to bylo na mně.
Jenže teď už se nemůžu vrátit. Nemůžu mu, nikomu, ukázat, že dokážu být lepší. Nemám se pro koho už měnit. Mám jen sebe. A to ti nestačí? Byl to ten zbytečně jedovatý hlas, ten, který mě pořád jen shazoval, ale… Teď byl vlastně celkem motivační? Otřela jsem si tlapkou slzy. Když už jsem se pořád nazývala sobeckou, co kdybych to jednou opravdu zkusila? Co kdybych opravdu jednou udělala něco jen pro sebe, něco hezké. To bylo přece sobecké, ne? Nikdo jiný z toho už nic mít nebude, jen já. Ukradnu jim tu nejlepší verzi sebe. Musela jsem se nad tím malinko zasmát. Bylo to tak hloupé. Ale proč ne? Co se může stát? Nic, samozřejmě, že se nemůže už nic stát. Byla jsem mrtvá a tohle místo mou přítomnost zcela ignorovalo. Třeba se tady i Iggyho tělo objevilo jen tak náhodou. A třeba ne. Nevěřila jsem tomu, nedokázala jsem však přijít na jediný rozumný a smysluplný důvod, proč by k tomu došlo. Jeho smrt jsem si přece už nedokázala zcela vyčítat. Ne tolik, jako předtím.
Třeba je opravdu načase se rozloučit. Zvedla jsem hlavu a podívala se na mrtvé tělo mého bratra a na moment si pomyslela, že ho ani nepoznávám. Nakonec i to už jsem probírala, i to jsem si obíjela o hlavu. Víc jsem s tím udělat nemohla, jen si to přiznat – byl to můj bratr, měla jsem k němu jistý vztah, ale… bylo to už moc dlouho. Odloučili jsme se. A teď už na mě mohl jen koukat a já se mohla ztrácet v jeho očích, místo toho, abych se hledala. Zvedla jsem se ze země a došla k němu. „Mám tě ráda, Iggy,“ pošeptala jsem mu, kdyby mě náhodou mohl slyšet, ať už se jeho duše toulala kdekoli. „Ahoj,“ rozloučila jsem se s ním naposledy. Potom jsem do něj čumákem párkrát strčila a svěřila ho opět vlnám. Vzaly ho do svého náručí a odnášely ho ode mě dál a dál. Sledovala jsem ho a cítila, jak mi tělo odumírá a kontrolu přebírá panika.