Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo dobře, že se Star nenechal svým neúspěchem odradit. To bylo chování, které mi bylo velmi cizí. Jestli mu to vydrží, bude z něj určitě silný vlk. Pousmála jsem se malinko. Měl očividně velmi ambiciózní plány, s čímž jsem se vlastně také nemohla ztotožnit, a hlavně jsem si ani nepamatovala, že bych taková kdy byla jako vlče. „Tak to třeba budeš jednou hlavním lovcem nějaké smečky,“ povzbudila jsem ho. Což mi rovnou připomnělo, že bych ho měla asi nahlásit jako vetřelce na území, ne? Ani jedna z alf by ho určitě jenom tak nevykopla, když byl ještě vlče. A i kdyby, tak by to přece nebyl můj problém, ne? Kéž bych to tak dokázala brát… Povzdechla jsem si v duchu. Musela jsem prostě spoléhat na to, že má představa o Maple a Darkie je správná.
Star měl očividně spoustu energie a dokázal být nadšený ze všeho. Pro jistotu jsem poodstoupila ještě kousíček dále. Vypadal jako nějaký čabrající se ptáček, co se potřebuje pořádně vyrochnit ve vodě, aby si umyl každé pírko. Někomu by to snad přišlo okouzlující, ale mě to stresovalo více než cokoli. Kdyby s tím aspoň tolik necákal! Zaúpěla jsem v duchu a zatímco Star se nadšeně myl, já se div že nekrčila u nejbližšího stromu. Vlastně kdybych ho obešla, tak bych se mohla schovat za ním… Ale ne, to Star musel začít pokřikovat. „E-Eh?“ vypískla jsem poplašeně a skoro začala na svůj strom lézt, když po mně cákl vodu z louže. Měla jsem ho vzít k těm otráveným loužím, to by tak akční nebyl. Na druhou stranu jsem asi objevila tu zdraví nezávadnou vodu. Jupí. „J-Ještě se trochu umyj a možná potom,“ dostala jsem ze sebe a tlapkou mu ukázala na hřbet k lopatkám, „Támhle jsi ještě místo vynechal, šup šup.“ Nestydatě jsem mu lhala, ale jak by to poznal? Musela jsem spoléhat, že zapomene na to, že si chce hrát. Bylo přece tolik míst, které by mohl při koupeli zapomenout.

Star naštěstí rychle souhlasil, že k řece teď nepůjdeme. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych náhodou neřekla něco, čeho bych litovala. Neví o tom, nemá šanci o tom vědět… Připomínala jsem si a snažila se držet své emoce na uzdě. Bylo to těžké, ale musela jsem. Nemohla jsem se jen tak složit před cizím vlčetem, které jsem navíc měla momentálně na povel. A Iggy by to taky nechtěl. Byla jsem si tím až podivně moc jistá, ani jsem nevěděla, kde se to ve mně bralo. Zajímalo mě, jestli to mohlo být něčím, co se odehrálo mezi mou smrtí a tím, když jsem se probrala v kopcích. A jestli to nějak souviselo s těmi krystalky, co mi cinkaly u tlapky. Na ty jsem si taky ještě pořádně nezvykla.
Na moment jsem přestala dohlížet na vlče a bylo fuč. Zpanikařila jsem a zastavila se na místě. Divoce jsem se rozhlížela kolem, no naštěstí se mi zanedlouho přikutálelo k tlapkám samo. Zhluboka jsem si oddechla a sledovala jeho toužebný pohled na lístek, který se pomalu snášel k zemi nedaleko od nás. Mírně jsem se pousmála. „Asi budeš muset ještě trochu trénovat, abys byl nejrychlejší,“ popíchla jsem ho něžně a ustoupila, aby se mě náhodou nedotkl. Nepotřebovala jsem taky páchnout, a nepotřebovala jsem ani aby na mě sahal. „Ale příště ho určitě dostaneš,“ řekla jsem ještě, aby věděl, že to myslím dobře.
Vlček mě poslušně následoval a společně jsme došli až k jedné z větších louží na severu lesa. Pořád jsem tak nějak doufala, že jsem si to zapamatovala dobře a tohle byla ta zdravá voda. „Tak šup,“ pobídla jsem vlčka, aby skočil do vody a sama jsem udělala kroky zpátky, aby se mě to nedotklo. Nebylo to moc vody, ale stejně mě to znervóznilo dost na to, abych se nechtěla ani napít. „A nezapomeň si pořádně vydrbat i srst za oušky, dobře?“ usmála jsem se na něj a posadila se, že na něj budu aspoň dohlížet a instruovat ho, kdyby potřeboval pomoc nebo nějaké místo minul. Někde v dáli jsem slyšela zavytí naší alfy. Přemýšlela jsem, jestli ji nezavolat na pomoc, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Star na to pořád moc smrděl.

V duchu jsem si aspoň malinko pogratulovala za to minimum, co jsem dokázala, a to sice pomoct prckovi vyslovovat mé jméno. Musela jsem někde začít, ne? Ale rozhodně bych měla najít někoho povolanějšího. Nevěděla jsem však koho a hlavě se mi je nechtělo obtěžovat, ještě navíc s tím, jak vlček zapáchal. Naštěstí začalo pršet, což by mohlo minimálně pomoct. Ne tolik jako třeba pořádná koupel, ale tomu bych se ráda vyhla, pokud by to šlo. A ono nešlo. Malý se hned začal bránit, že on plavat umí. Ne všichni mají štěstí jako ty. Povzdechla jsem si v duchu. „To jsi moc šikovný,“ pochválila jsem ho něžně, „Ale prší, takže řeka by mohla být divoká a strhnout tě, a to bych tě už potom nemusela stihnout chytit.“ Nemluvě o tom, že bych stála dost daleko na to, že než bych se vůbec dostala k vodě, byl bys dávno utopený. Snažila jsem se mu trpělivě vysvětlit a doufala, že to pochopí. Neměla jsem zkušenosti s vlčaty, věděla jsem však, že některá dokážou být dost tvrdohlavá a jen jsem se modlila, aby tohle nebylo jedno z nich.
Naštěstí se vlček hned začal zabývat tím, že bude nejrychlejší na celém světě a běhat kolem mě. Zadržela jsem dech a věnovala mu úsměv, ve kterém rozhodně nešlo vidět ani trochu mé vnitřní bolesti. Proč jsem to vůbec šla řešit já? Zaúpěla jsem v duchu, zároveň jsem však byla vděčná, že to můžu přetrpět zrovna já a ušetřím tím ostatní. Aspoň si budu moct nalhávat, že jsem užitečná. Star se hned chytl nabídky jídla, ale trval na koupeli. To vlastně bylo asi nejlepší, bylo by špatné, kdyby nám zasmradil celý úkryt. „Dobře, tak pojď se mnou,“ pousmála jsem se a zamířila na sever, kde jsem tušila, že by měla být ta neškodná voda. No, snad to bude v pohodě, když mu řeknu, aby to nepil. Stejně ho nikdo olizovat nebude. „Umyjeme tě a potom se podíváme po jídle, zní to fajn?“ zeptala jsem se. Doufala jsem, že bude v pořádku – a taky, že nebude potřebovat s koupáním pomoct.

Vlče sice zvládlo bez problémů vyslovit mé jméno, ale přišlo mi, že na něj musí být moc dlouhé. Byl to přece ještě malý vlček, nechtěla jsem ho moc trápit. „Ale můžeš mi říkat jenom Amny, to je mnohem jednodušší, viď?“ pousmála jsem se na něj vřele. Doufala jsem, že ho tím nějak neurazím. Nerada bych, aby si myslel, že si myslím, že je hloupý, protože tak jsem to rozhodně nemyslela. Neměla bych mu to raději říct? Nechci, aby si pak stěžoval, že jsem na něj byla zlá… Ne, jen nad tím moc přemýšlím, určitě to bude v pořádku. Jak jsem mohla zvládat utěšovat zároveň vlče a zároveň sebe? Doufala jsem, že si vlčka pak přebere někdo povolanější. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že pobyt se mnou mu jen ublíží.
Vlče se začalo zajímat, jak by se mohl toho smradu zbavit, což byla pochopitelně skvělá otázka, jen ji položil tomu nejhoršímu možnému vlkovi. Nervózně jsem přešlápla a stáhla ouška k hlavě. „No, mohl by ses někde vykoupat, asi. Můžu tě dovést k nějaké louži,“ navrhla jsem. To by mělo být v pořádku. V lese nějaké louže vody byly, nemusel by se tam začít topit, a loužičky bych měla být schopná tolerovat. Z dálky. A pak začal vyprávět a já na něj koukala s tichým obdivem. Proč takhle nedopadl i můj bratr… Pomyslela jsem si, ale rychle zavrtěla hlavou. Nemělo cenu nad tím přemýšlet, a rozhodně jsem nechtěla, aby to vyznělo, byť jen pro mě samou, jako že bych Starovi přála smrt. Tak to rozhodně nebylo. „To ti věřím, určitě vyrosteš v pořádného rychlíka,“ zasmála jsem se něžně, když se začal chlubit jak sestře a jejich doprovodu utekl.
Nicméně problémy se jen hromadily a vlče se přiznalo, že má hlad. „No, já samotná ne,“ přiznala jsem, „Ale můžeme se zajít podívat do úkrytu, jestli tam nemáme nějakou kořist.“ Doufala jsem, že to bude v pořádku a nebudu z toho mít problém. Určitě ne, že jo? Vždyť to bylo hladové vlče, musela jsem ho nějak nakrmit, a nemohla jsem ho tady jen tak nechat, zatímco bych lovila.

Musela jsem se navzdory smradu malinko pousmát, když se mi vlček snažil říct, jak se jmenuje. Usoudila jsem, že se nejspíše snažil říct Star. „Já jsem Amnesia, ráda tě poznávám,“ řekla jsem jemně a raději udělala malinký krok vzad, když začal mávat ocáskem. Vířilo to vzduch a no, to teď opravdu nebylo nejlepší. A tomu chudáčkovi ani nedocházelo, že to smrdí on. Jak mu to mám říct? Nemůžu být zlá na vlče! Jde to vůbec říct hezky? Možná by bylo lepší zajít najít někoho jiného, kdo to vyřeší… Ne, zavrtěla jsem hlavou, to opravdu nepůjde. Nechtěla jsem být smečce na obtíž, a přece jsem si pořád stěžovala, že jsem neužitečná, ne? Vydržet smrad bych měla zvládnout i já, musím to aspoň zkusit. „No, těžko říct, ale dost to vane od tebe, takže…“ snažila jsem se mít aspoň vřelý hlas, když už mě nenapadla lepší slova.
Vlček se rovnou dal i do vyprávění, co se mu všechno stalo. Nervózně jsem poslouchala a přešlapovala. Nechtělo se mi teď konejšit vlče, opravdu ne. Naštěstí to vypadalo, že to nebude třeba. On potkal i ty dva? Že by ho sem nasměrovali? Napadlo mě, protože jinak by měl opravdu štěstí, kdyby do smečky trefil úplnou náhodou. A neměla bych ho správně vyhnat? Byl to přece cizinec, ale zase je to vlče… To určitě nevadí, musím ho jen pohlídat, než se objeví alfy. Povzdechla jsem si. Bylo mi ho líto, ztratil se, a ještě narazil zrovna na mě. „A mimochodem, nacházíš se na území smečky, takže se nemusíš tolik bát, asi, tady se o tebe postaráme,“ řekla jsem mu povzbudivě, protože jsem pořád žila v přesvědčení, že ztratit se rodině musel být docela šok. A neříkal něco o sestře? Byla jsem si docela jistá, že ano. „A, uh, kde je teď tvoje sestra?“ zeptala jsem se a až pozdě si uvědomila, že té otázky můžu klidně rychle začít litovat.

//Tenebrae

Doplahočila jsem se do lesa v žalostném stavu. Nohy se mi třásly strachem, ačkoli jsem řeku nechala daleko za sebou. Nemohla jsem z uší dostat to její zlověstné hučení a bublání, mozek jsem měla zamořený obrazy těch vlnek, které by se kdykoli mohly rozhodnout se jen trošinku rozdivočit a stáhnout mě do hlubin. Byla jsem celá naježená a s nervy v koncích, ale neměla jsem čas to řešit, protože jsem nedaleko uslyšela jakési zvuky. Kňučení, abych byla přesnější, a přestože jsem sama nebyla v nejklidnějším a nejvyrovnanějším stavu, a už vůbec jsem nebyla ze zdejších vlků nejpovolanější, vydala jsem se za tím zvukem.
Chvíli mi trvalo, než jsem si všimla malého černo-bílého klubka stočeného na zemi. Hlavně proto, že jsem hledala také zdroj zápachu bez toho, aby mi došlo, že za to vlastně mohlo ono. Co se to s ním stalo? V čem se válelo? Nakrčila jsem nos, jen decentně, protože jsem nechtěla ublížit jeho citům, ale bylo extrémně náročné se udržet a nepoodejít aspoň o pár kroků dozadu. No, nicméně, to ono volalo o pomoc, malé vlče, o kterém jsem mohla dost dobře předpokládat, že bylo ztracené jako tehdy Alfredo a Pippa. A jak ti to s nimi šlo… Ztěžka jsem polkla a nervózně přešlápla. Uvědomovala jsem si však, že jakkoli nervózní jsem, musím promluvit. Vlče určitě neujistí jen to, že nad ním nějaký dospělák stojí a dívá se na něj na pokraji pláče, jak z nervů, jak i z odporného zápachu, který to malé klubko vydávalo. „Ehm, ahoj, maličký,“ promluvila jsem na něj klidně, aspoň tak klidně jak se dalo bez toho, abych se začala dávit, „Jsi, uh, v pořádku? Měl jsi nějakou nehodu?“ Snažila jsem se být taktní, opravdu, ale bylo to sakra těžké, když tak smrděl. Nemůže za to, chudáček, je ještě malej. Možná se jen někde vyválel? No, asi tím pádem opravdu nikoho nemá… Přemýšlela jsem, zatímco jsem zadržovala dávení se a slzy v očích.

//Říční eso (přes Ježky)

Chtěla jsem domů. Tak moc jsem si přála být v bezpečí lesa, v suchu, daleko od řeky. Obklopená mlhou a stromy. Ideálně najít Newlina, vše si s ním vyříkat, snad i něco podniknout. Cokoli, jen abych zapomněla na zuřivý proud řeky, který jsem nechala za zády a na ten, který teprve budu muset při cestě domů překročit. Ačkoli jsem chtěla být na území smečky co nejrychleji, táhla jsem se tempem umírajícího. Nelákalo mě být tak blízko vody. Prakticky mě věznila. Řeka za mnou, řeka přede mnou… nebylo úniku. Osud se mi musel vysmívat. Jistě tady ty řeky nebyly, než jsem objevila les a udělala z něj svůj domov. Byla to jen hříčka přírody, jak mě týrat a trápit. Opět sebelítost? Ušklíbla jsem se hořce a stáhla uši. Celá já – lituju se tady, zatímco bych měla přemýšlet nad utrpením ostatních. Nakonec Wolfganie právě ztratila partnera, Darkie ztratila otce… a já tady fňukám nad řekou. Jak špatný vlk jsem mohla být? O kolik hlouběji jsem mohla klesnout?
Můj trest za mé sobectví přišel rychle. Slyšela jsem řeku, vnímala ji každou svou buňkou. Netroufla jsem si více se přiblížit. Namísto toho jsem šla po směru jejího proudu a hledala svůj most do bezpečí. Našla jsem ho tam co naposledy – spadlé stromy nemění své pozice příliš často, naštěstí. Už jen zvládnout se dostat živá na druhou stranu…

//Sarumen

Lov úspěšně skončil a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Konečně jsme se odsud mohly stáhnout zpátky do bezpečí lesa, kde nás nebude ohrožovat řeka. Maple už vzala ulovené zvíře a začala ho táhnout pryč, zatímco Wolfganie se rozhodla setrvat tady. Chápala jsem to. Se vším, co se stalo, určitě potřebovala prostor a čas se vzpamatovat. A taky si s tebou chtěla promluvit, pamatuješ? Můžeš k ní klidně jít a zklamat ji svou hloupostí. Zklamaně jsem stáhla ouška k hlavě. I kdybych jí mohla svým vhledem do otázek smrti a života pomoct, byla jsem na to připravená? Nesložila bych se? Ztěžkla jsem polkla. Hlavně jsem se potřebovala dostat odsud. Nejlépe někam, kde nebude po vodě ani památky.
Blízkost rezavé vlčice mě rozptýlila od nepříjemných myšlenek. Podívala jsem se za naší alfou a s mírným úsměvem pokrčila rameny. „Moc dlouho jí to asi nevydrží, uvidím, jestli bych jí nemohla pomoct,“ poznamenala jsem nahlas, spíše pro sebe. Potřebovala jsem si nějak odůvodnit, že nejdu pomoct Wolfganii. Nechtěla jsem ji tady nechávat, no na druhou stranu, ani jsem nechtěla zůstat. Bála jsem se, že by se mě začala vyptávat, a já bych odpovídala, to jo, ale jak dlouho, než bych se složila? Nebo bych řekla něco špatného, třeba bych jí ublížila. Ne, bude lepší vydat se za Maple. Pomoc by se jí mohla hodit a aspoň uteču dále od vody. Kývla jsem vlčicím na rozloučenou a vydala se zpět k lesu.

//Tenebrae (přes Ježky)

//Ježčí mýtina

Visela nad námi těžká atmosféra, jak by ne, když naše smečka přišla o člena, k tomu všemu výše postaveného a zároveň partnera a otce. Bylo těžké Wolfganii sledovat, nedokázala jsem se při pohledu na ni ubránit myšlenkám na Lina, a jestli i on byl tak zarmoucený po tom, co jsem ho opustila. Z jakéhokoli důvodu jsi dostala druhou šanci, tak to neřeš. Zavrtěla jsem hlavou. Navíc jako by toho nebylo málo, došly jsme s naší loveckou skupinou k řece. Slyšela jsem zvuk vody, jako by oslavoval příchod nové oběti. Nerozklepala jsem se úplně, ale taky mi nebylo všechno jedno. Nervózně jsem těkala očima k řece, přestože už jsme lokalizovaly kus, který chceme skolit. Nějaký daněk nebo něco, mohly bychom to zvládnout. Maple nás rozdělila a já se konečně dozvěděla jméno té zrzavé vlčice. Přesto mě malinko víc zajímala řeka. Nechtěla jsem se k ní moc přibližovat, doufala jsem, že k tomu nebude muset dojít. Prober se, sakra. Jsi na lovu. Chtělas být užitečná, ne? Zavrtěla jsem hlavou. V žilách mi koloval adrenalin, kdo ví, jestli ze strachu nebo napětí z lovu.
Tak či tak lov začal. Plížily jsme se, dokud to šlo a pak vyběhly. S Jennou jsme běžely za daňkem, která mu skákala po nohách. Nevěděla jsem, kde na to bere sílu, když se pořád tak bála, že je stará. Sama jsem cítila, že tempo neudržím moc dlouho. Mimo to jsem pořád někde vzadu v mysli vnímala až moc silně blízkost řeky… A najednou tady nebyla jen voda, ale i oheň. Na moment jsem chtěla zastavit, no když Jenna vedle mě zpomalila, došlo mi, že za to může ona a daňkovi na tom ani tolik nezáleželo a zpanikařil. Wolfi se mu vrhla po krku, ovšem zvíře pořád bylo moc divoké. Chtěla jsem jí pomoct, dala jsem síly dohromady a běžela za nimi. Skočila jsem daňkovi po zadní noze a zahryzla se mu do stehna a odmítala se pustit jako nějaké otravné klíště, i když mě nakopl druhou volnou nohou. Kdokoli by ho chtěl nakonec skolit, měl by asi celkem fajn šanci.

//Sarumen

Sledovala jsem interakci té neznámé vlčice a Maple. Trochu jsem se jí bála, no, asi tolik co každého nového vlka, ale zdálo se, že nebude tak špatná. Dokonce si z naší alfy dělala trochu srandu a ta to vzala v pohodě, takže… v pohodě, ne? Navíc to vypadalo, že se i dost vyzná ve členech smečky, což se o mně zas až tolik říct nedalo. Zastyděla jsem se. Mohla jsem jen odhadovat, že se baví o tom Linově kamarádovi, Dunčím, a i to jen kvůli tomu, co mi řekla Tasa. Ze všech možných vlků zrovna ona musela být ta, která mi radila ohledně mé smečky. Ale teď jsem zpátky. Můžu všechny lépe poznat, že? Snažila jsem se trochu povzbudit, byť marně, když se k nám přidala i Wolfganie se svými smutnými zprávami.
Nicméně i můj smutek brzy ustoupil šoku a ještě větší hanbě. Nejistě jsem se na ni koukla a pousmála se. Bylo to těžké. V hlavě se mi rozběhl seriál dost nepříjemných vzpomínek, a ještě víc jsem si uvědomovala prázdná místa ve své paměti mezi okamžikem, co jsem ztratila vědomí, a tím co jsem se probudila kousek od Životova sídla. „N-nevadí, ale možná ti o tom víc řeknu po lovu?“ navrhla jsem a vděčně koukla na Maple, která se mě taky trochu zastala. Potřebuju čas? Myslela jsem si, že to bude lehké o tom mluvit. Nakonec to bylo za mnou ne? Ale to, jak jsem se teď třásla, a jak mi z toho bylo špatně bylo jasným důkazem opaku. Prostě nemám šanci být normální. Povzdechla jsem si.
Dobře, že jsme byly uprostřed plánování lovu a nemusela jsem na to moc lpět. Neznámá a Maple se pustili do plánování lovu. Wolfganie byla určena jako hlavní strhávač a my tři jako naháněči. Jak jsem na nás tak koukala, byla jsem zvědavá, jestli některá z nás bude mít dost síly pomoct se strháváním, ale věřila jsem, že to nějak dopadne. Snad se nikomu nic nestane. Nakonec se nás alfa zeptala na návrhy. Zamyslela jsem se a vzpomínala na poslední smečkový lov. Vlastně jsme i šly podobným směrem. „No, když budeme držet směr, měly bychom dojít na tu louku, kde se lovilo minule, ale nevím, jestli bychom zvládly ulovit bizona,“ přemýšlela jsem nahlas, byť se mi nervozitou trochu lámal hlas. Minule nás přece jen bylo trochu víc a měli jsme s sebou silnější jedince.

//Říční eso

Maple mě informovala, že chystá lov, přesně jak jsem si myslela. Je pravda, že po zimě se to bude hodit. „To zní dobře, určitě se nějak všichni domluvíme,“ pousmála jsem se na ni. Opravdu to vypadalo, že už se cítí lépe. Brzy se k nám s Maple přidala i rezavá vlčice, kterou jsem ještě v lese neviděla. Jak dlouho tady je? Přidala se ke smečce už dávno, a jen jsme na sebe neměly štěstí, nebo to byl úplný nováček, který se tady objevil, když jsem byla, no, pryč. A jak dlouho to vlastně bylo? Nemohla to být tak dlouhá doba, vzhledem k tomu, že Maple byla v klidu a Lin pořád ještě vypadal, že pro mě truchlí. To by mu přece tak dlouho nevydrželo, ne? Rozhodně ne pro- ne, miluje mě, trápil by se tím dlouho. Příliš jsem tomu nevěřila, ale musela jsem aspoň zkusit se o tom přesvědčit. Ale měla jsem taky jiné věci na práci, třeba aspoň kývnout na nově příchozí, která zůstala zticha.
Přidala se k nám ještě i Wolfganie, která se té pro-mě-cizince představila. To jsem možná měla udělat taky. Zamračila jsem se, no naštěstí jsem ani nedostala příležitost na tom moc ulpívat. Vlastně spíše naneštěstí. Nevěděla jsem, jak mám zareagovat. Postřehla jsem, že jsem dost ztuhla a malinko pootevřela tlamu, kterou jsme zase zavřela. Když umřel, tak… Přešlápla jsem a malinko se zamračila. „Moc mě to mrzí,“ řekla jsem tiše, no najednou jsem se sama objevila v centru pozornosti. Cukla jsem sebou a přitiskla uši k hlavě, stáhla jsem ocas. Oni se tím ještě chlubili? Polkla jsem a přemýšlela, co dál dělat. Pokud řeknu pravdu, nedám tím Wolfganii naději, že se Nokt taky vrátí? Přitom ne všichni jsou takoví, třeba Ney nebo Morf… Ale když budu lhát, tak to stejně jednou vyjde najevo a já lhát stejně nechtěla. „No, on tak trochu nebyl blázen. Aspoň ne v tomhle,“ přiznala jsem opatrně, „Nevím, jak je na tom Duncan, ale já… no, očividně je mi už lépe.“ Snažila jsem se to podat nějak hezky a přitom moc nemyslet na celou tu záležitost. Soustřeď se na lov. Následovala jsem Maple, držela jsem však hlavu sklopenou k zemi. Stálo mě to dost úsilí, abych se taky nedala do pláče. Nokt, ty matné vzpomínky na Tasu, to prázdné místo v mé paměti… Bylo toho moc.

//Ježčí mýtina (přes řeku)

The path was long and uneven, I had to step carefully as to not hurt myself. This task was made even more difficult because of the small sharp rocks that lay scattered everywhere and which just seemed to love to embed themselves into my paws, making me wince and cry out. Tall trees and boulders lined the path, acting as both a protection against possible dangers and walls that I could not escape. There was not a sliver a space between each tree and rock that I would be able to sneak out through. This has to be a trap, right? Trying to stay calm, I inhaled deeply, held my breath for a while and exhaled again, over and over again but it did little to keep my suspicion at bay.
Time seemed to flow differently here, it was always dusk. The sky was dark violet and brown and orange, it made me think that it will come crashing down. Trust yourself, okay? Try it, anything that might happen, you can overcome. Talking to myself, I realized that the situation reminded me of something. Through the haze of memories, I saw a tree, a single palm on an island. The sand was warm, I remembered, and the sea was calm and all around me. Terrified, I realized what this place reminded me of – dying. The strange place I came to, the island and how hard it was to breathe. Then again, I wasn’t dead now, was I? Therefore this had to be some strange dream, right? Tyrannical as my mind can be, I was pretty sure I wouldn’t forget about dying. That at least was one thing I was sure about. Thankfully the only option really was that I was dreaming. Though the problem was that I had no idea how to wake up.
Trashing around didn’t work, gently biting my tongue did nothing and I wouldn’t approach water to wake myself up even if there was some. Turning around, I decided to backtrack my steps, maybe I’d be able to find my way back again. To my surprise and horror, it didn’t help at all. The path only kept going on and on and on. Tripping on one of the rocks, I fell to the ground and sighed. There was no way this was just a dream. Trembling slightly, I sat up and realized – could this be a trick? Thousands of wolves knew how to wield the magic of illusion, how to mess with one’s mind, could I be just a victim of one of them? Theory like that made sense, but how am I going to break free?

Po tváři se mi rozlil vřelý úsměv, jak jsem koukala na Lina, který opět usnul. Bylo na něj asi moc brzy ráno, nemluvě o tom, že ho opravdu musela celá ta situace vyčerpat. Sama jsem dobře věděla, že já bych pro něj truchlila dlouho a sotva bych se o sebe starala, tak možná na tom byl podobně. „Dobrou, Line,“ pošeptala jsem mu do ouška a olízla mu tvář. Měla bych raději zůstat v lese, ať se nebojí, že jsem někam zmizela. Nejraději bych zůstala po jeho boku, ale můj žaludek se začínal stahovat v křečích a ráda bych zabránila tomu, aby se to ještě zhoršilo, takže jsem ho musela opustit. Mohla bych se porozhlédnout po nějaké kořisti v lese. Nějaká vydra by se určitě… Nestihla jsem ani dokončit myšlenku, když se lesem rozlehlo zavytí. Malinko jsem se pousmála. Musela to být Maple a jako na zavolanou nás nejspíše svolávala k lovu. Nebo minimálně k poradě, kde bych mohla zkusit lov navrhnout. Ne, to není moje místo. Prostě si ji vyslechnu a kdyžtak si něco ulovím sama. Rozešla jsem se směrem, kterým se vytí ozvalo a po cestě se napila z kaluže dost malé na to, abych se z pohledu na ni jen naježila.
Netrvalo dlouho a našla jsem naši alfu. Její barevný kožíšek téměř zářil v tmavém lese, který se teprve probouzel do teplého rána. Byla to vítaná změna oproti ochlazení předchozích dní. Jenže jak jsem se k vlčici blížila, znejistěla jsem. Ví o tom? A… jestli ne, měla bych jí to říct? Ne, není se čím chlubit, ale jsem teď dost slabá, to by měla vědět, jestli opravdu půjdeme lovit, jenže pak by se zajímala, co se stalo… Zamračila jsem se, ale nakonec se rozhodla pomlčet, pokud se ona sama o ničem nezmíní, kdybych něco pokazila, přijmu svou chybu. Stejně budeme po zimě asi všichni trochu oslabení a vyhublí, ne? Prohlédla jsem se a zjistila, že mi opravdu dost koukají žebra. Na druhou stranu jsem nikdy asi nevypadala úplně zdravě. Zavrtěla jsem hlavou, nemělo asi smysl se tím teď zajímat.
Krystalky na noze mi s každým krokem jemně zvonili a musela jsem uznat, že to nebyl zrovna nepříjemný zvuk. Aspoň mě hezky uvedl Maple, které jsem taky kývla na pozdrav. „Ahoj,“ pousmála jsem se a nenápadně si ji prohlédla. Vypadala trochu… no, pomačkaně, ale rozhodně lépe, než když jsem ji viděla naposledy. Chtěla jsem se jí zeptat, jak to s Darkie zvládají, ale nepřišlo mi to vhodné. Rozhodně jsem nechtěla tu ránu znovu otevřít. „Je něco v plánu?“ zeptala jsem se místo toho, snad trochu hloupě, no nechtěla jsem mezi námi příliš nechávat ticho, než se objeví ostatní.

Jak jsem očekávala, Newlin se nadšeně dal do kývání a souhlasení s mým nápadem. Budu ale schopná vůbec pomoct? Nějak se na to necítím… Budu muset, nechci, aby musel všechno zvládat sám. Odhodlala jsem se a usmála se nad jeho entusiasmem. Jeden by si skoro řekl, že by Lin měl být vrchním lovcem naší smečky, když je do toho tak hrr. Říkal, že je pečovatel, že jo? To na něj asi sedí lépe. I předtím na louce zvládal Alfieho s Pippou lépe než já. Hlavně k němu malá vlčice nebyla ani zdaleka tak agresivní a nepříjemná jako ke mně. Třeba to teď s ní zvládnu urovnat? Nemůžu přece jen tak překonat smrt a pak se zaseknout na tom, že mě vlče nemá rádo. Na druhou stranu jsem jí k tomu taky dala docela důvod. Jen tak jsme si s Linem utekli a nechali je tam, samotné a opuštěné…
Zavrtěla jsem hlavou, příliš jsem se ponořila do myšlenek a Newlin mezitím obstaral všechnu práci sám. Přesně jak jsem nechtěla. Na mou obranu našel už mrtvou veverku, tak bych se asi neměla cítit moc zle, ne? „Jsi moc šikovný,“ pochválila jsem ho s úsměvem, „A dala bych si moc ráda, neboj.“ Stejně se zdálo, že mi nevěřil a raději mi veverku složil k packám. Vděčně jsem na něj kývla, ale to už povídal o tom, jak hrozně slintá. „Vůbec neslintáš, nemusíš se bát,“ ujistila jsem ho a malinko se zasmála. Měla bych se od něj naučit, jak se bát jen takových maličkostí. „Nedáš si taky? Musíš mít hlad a mohlo by trvat, než najdeme něco většího k snědku,“ nabídla jsem mu a zatím nechala veverku veverkou, i když můj žaludek hlasitě protestoval.

Pokračovala jsem v opatrném trhání bobulí. Snažila jsem se tolik nehýbat, abych ze sebe Lina buď neshodila, nebo jím nehýbala dost na to, aby se probral. Co když už se neprobere? Zamrazilo mě a musela jsem se přinutit znovu dýchat. Ne, to se nestane. Ne, jen tak zničehonic. Cítila jsem jeho dech na své srsti a věděla jsem, že kdybych se k němu opět přitulila, cítila bych také jeho tep. Je v pořádku. Utekla jsem, nevím jak, ale stalo se. Vydechla jsem pomalu a najednou ze mě jeho váha zmizela.
Zpanikařila jsem, ale nenechal mě v tom dlouho. Oddechla jsem si, když jsem v uších slyšela jeho hlas volající mé jméno. Tohle mi nedělej, Line. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. Asi jsem nebyla jediná, kdo se teď trochu víc bál, což bylo pochopitelné. „Už se o mě pořádně staráš,“ ujistila jsem ho, „Podívej, dokonce jsi pro mě i nechal vyrůst jídlo. Navíc jsem se taky potřebovala vyspat.“ Bylo to opravdu hezké, hřálo mě u srdce, jak se o mě stará, přestože jsem ho tady takhle nechala. Už to neudělám. Nikdy. Příště… kdyby mělo být nějaké příště, tak budu bojovat. Slíbila jsem si, a vlastně jsem to slíbila tak nějak i jemu. On na druhou stranu zatím vymýšlel, co bychom ještě mohli dělat. Snažila jsem se potlačit divoký třas, co mi projel tělem při zmínce řeky. Marně. „N-ne, nemám ž-žízeň,“ zavrtěla jsem rázně hlavou. Nepřipadalo v úvahu, že bychom měli jít kamkoli blíže vodě. „Ale mohli bychom si ulovit něco k jídlu. Zkusíme spolu něco najít?“ navrhla jsem, abych ho rozptýlila od dalších s vodou spojených myšlenek. Asi by se hodilo sníst něco více než jen bobule.
A přesto jsem se nedokázala postavit, když se mi Lin opět zavrtal do kožichu. Bylo to na mě už až moc doteků i s tou tolerancí, co jsem si vůči Linovi vybudovala. Přesto jsem mu něžně olízla čelo. „Taky tě mám ráda. Už nikdy nikam nepůjdu, dobře?“ zašeptala jsem s mírným úsměvem. Nemohla jsem si bát jistá, jestli ten slib zvládnu dodržet, ale rozhodně pro to udělám, co jen budu moct.