Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mohlo mi být jasné, že malý vlček se nespokojí s mým jednoduchým vysvětlím, jak by mohl. Tohle vlče si sotva nechalo vysvětlit, proč je nebezpečné se jít potápět v řece. Nebo jsem jen já příliš opatrná. Zvážila jsem, no tentokrát jsem se spíše přikláněla k tomu, že jsem v právu, jelikož ať už byl Star jakkoli dobrý plavec, byl maličký a řeka by ho odnesla v okamžiku a já bych ho nedokázala zachránit. Stejně jsem ho nedokázala ochránit ani před nějakou cizí vlčicí. Povzdechla jsem si, no jak jsem ho sledovala hrát si ve sněhu, nálada se mi nezhoršila tolik, co normálně. „Ne, sníh je déšť, který zmrzl po cestě,“ odtušila jsem, „Takže nemůže být teplý. Když je moc teplo, roztaje na déšť.“ Snažila jsem se mu to zjednodušit, ale neodváděla jsem ani z půlky tak dobrou práci jako zrzavá, která se přidala k mému vysvětlování. Malinko jsem sebou trhla a lehce se zamračila, a ještě jednou, když to po ní Star zopakoval. Nehodlala jsem mu odpovídat, tohle ať si vybaví zrzavá. A nemělo to vůbec co dělat s tím, že se mi nelíbilo, jak byla agresivní a nepříjemná, opravdu ne.
Když však nekazila mládež, byla docela chytrá. Opět jsme se podívala na schody a kamenné útvary kolem a nedobrovolně musela uznat, že má pravdu. Tohle nebylo vlčí dílo, stejně jako tento svět nebyl pro vlky. Vydry sem určitě taky nepatří. Usoudila jsem a začala se více zajímat o to, co to ta naše sarumenská patronka dělá, když zrovna nedělá problémy v lese. Zvažovala jsem naše možnosti – jít dolů do temnoty by znamenalo, že bychom se mohli snadno rozdělit, kdybychom se jeden druhému ztratili z dohledu, a kdybychom museli utéct, běželi bychom do kopce a byli bychom pomalejší. Na druhou stranu lézt nahoru by bylo namáhavější, byli jsme pod otevřeným nebem, takže by nás mohlo něco chňapnout ze vzduchu a kdybychom se museli dát na útěk odtama, mohli bychom si ošklivě ublížit a přerazit se na schodech. Asi to bude o tom menším zlu, co? Nelíbilo se mi to tady, a nelíbilo se mi, že jsme neměli vůbec žádnou představu o tom, jak se dostat domů. Nepatřili jsme sem, a snad to začalo docházet i Starovi, který poprvé od začátku výpravy vypadal nervózně. Asi tak na minutu, než po mně začal házet sníh.
Nestačila jsem uhnout, nebo jsem se spíše ani nesnažila a zamračila jsem se na něj. Měla jsem na jazyku výhružku, že mu za to nepomůžu, kdyby nás něco začalo honit, ale spolkla jsem ji. Byl malý, jen si chtěl hrát, a já ho nechtěla strašit, když jsem se sama bála. „Co kdyby sis udělal více kuliček, abychom měli zbraň, kdyby na nás tady něco vyskočilo? “ navrhla jsem mu v naději, že ho to na chvíli zabaví a vyhnu se tím další ráně. „Co kdybychom to šli prozkoumat dolů?“ navrhla jsem naší skupině nejistě. Čím více jsem se dívala na nebe, tím více jsem si byla jistá, že bych se od něj raději nacházela tak daleko, jak jen to bylo možné.

Očima jsem neustále těkala z jednoho vlka na druhého a dávala pozor, že jsme stále všichni spolu. Jen to malé neposlušné vlče se zaběhlo a začalo zkoumat schody poblíž, ačkoli jsem ho varovala. Ale dobře, půl bídy, kdyby to skončilo tam a Star si o chladný kámen nezačal brousit drápky. Pevně jsem stihla zuby, až jsem jimi taky skoro začala skřípat. Dobře, už chápu proč někdo nemá vlčata. Zastavila jsem se, než jsem se stihla usmát. Chtěl by Newlin někdy vlčata… teď když jsme byli spolu tímhle způsobem… Píchlo mě u srdce při vzpomínce na něj, při uvědomění, jak dlouho už jsem ho neviděla. Dokonce by mi ani nevadilo se k němu přitulit.
Naštěstí se Star brzy začal zajímat o mě, když jsem na něj teda promluvila, a tím pádem jsem musela nechat všech myšlenek, jestli jsem chtěla zabránit tomu, aby se dostal do nějakého problému. Byl to sice mladý vlk a já to respektovala, ale znervózňovalo mě to. Copak necítil, jak špatnou auru tohle místo vyzařovalo? Nezáviď. Napomenula jsem se a zavrtěla hlavou. K mému překvapení byla další věc, co vlčka zaujala, sníh padající z nebe. Došlo mi, že se s ním tím pádem asi ještě nesetkal a zvláštně mě to dojalo. Nebyla jsem nejstarší – malinko stará ano, ale ne tak moc – takže být svědkem toho, jak někdo objevuje něco tak obyčejného poprvé mě prostě trošinku obměkčilo. „To je sníh,“ vysvětlila jsem mu trpělivě, „Když je moc velká zima, tak padá místo deště.“ Doufala jsem, že tím upokojím jeho zvědavost. Neměla jsem dokonce ani to srdce ho zastavit, když ho začal chňapat do pusy. Bála jsem se, jestli voda tady nebude jedovatá nebo něco, ale to by nám snad vydra řekla. Na druhou stranu nám neřekla vůbec nic… „Ještě jsi sníh neviděl?“ zeptala jsem se raději, abych si byla jistá. Bylo to opravdu zvláštní a roztomilé.

Velryba nás nevnímala. Absolutně ignorovala, že z ní rezavá seškrabávala mech, nebo že na ni naskočilo více vlků. Aspoň jsme zas všichni pohromadě. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem sice, kam celé tohle dobrodružství povede, ale cítila jsem se mnohem lépe, když byla smečka pospolu. Stara a to druhé vlče stále doprovázeli ti jejich okřídlení koně, na ty velryba taky vůbec nereagovala. O kolik lehčí by byl můj život, kdybych byla taky taková. Pousmála jsem se malinko. Kéž bych taková mohla být, nemyslela jsem si však, že to pro mě bylo možné.
Velryba nás donesla k dalšímu ostrůvku pevné půdy – snad, jestli pak zjistím, že je to další velryba, tak mě asi fakt klepne. Opatrně jsem sklouzla z ploutve toho úctyhodného tvora a zamávala ocasem radostí, že zase stojím na něčem, co aspoň připomíná kámen. A dokonce se nám dostalo i vřelého přivítání. Ah! Tak proto to bylo v lese tak divné! Došlo mi, když jsem se dívala, jak se na nás hrnula naše drahá sarumenská mlha. Že by tohle byla ta kamarádka, o které mluvila vydra? Dost možná, dokonce i mě se totiž ulevilo, když se k nám vrátila. Naše shledání však netrvalo dlouho. Mlha nás pohltila tak důkladně, že jsme neviděli na vlastní čumák – Star dokonce začal volat o pomoc, a pak se najednou opět rozestoupila a my byli někde úplně jinde.
Nelíbilo se mi to tady. To nové místo bylo chladné – doslova i na pohled. Hrálo to tady odstíny šedé a tmavé, nezdravé zelené tam, kde se usadilo nějaké to křoví nebo zakrslý strom. Hůře se tady dýchalo, což bylo překvapující vzhledem k tomu, že jsme před pár minutami byli vysoko v nebi na zádě velryby. Celé tohle místo nedávalo smysl, a měla jsem pocit, že zatímco předtím jsme se nacházeli v představivosti jako z pohádky, ve světě, které si vymyslelo nějaké mládě, tenhle nový svět k nám tak vlídný nebude. „Měli bychom se držet pohromadě,“ zamumlala jsem spíše pro sebe, protože nakonec to bylo něco, co bych si přála já. Netušila jsem, jak bych to tady přežila, kdybychom se rozdělili. Ale víš, na někoho by ses nalepila a byla mu na obtíž, tak jako vždycky. Zavrtěla jsem hlavou. Teď na tyhle myšlenky nebyla vhodná chvíle.
A ještě něco mi to tady připomínalo – sídlo Smrti. Byly tady nějaké podivné útvary z kamene, které bych přísahala, že jsem viděla i v jejím příbytku. Že by v tom měla pracky? Pokud jsem si dobře vzpomínala, Newlin říkal, že Život se také montoval do událostí v naší smečce, tak že by nechtěla zaostávat za bratrem? Raději jsem tu myšlenku nevyslovila nahlas, černá vlčice totiž taky měla uši všude, a já o ty svoje nechtěla přijít. Malý vlček byl o dost statečnější než já a hned začal zkoumat skály poblíž. „Dávej pozor, nevíme, co se tady může stát,“ špitla jsem směrem ke Starovi a kývla hlavou, aby se vrátil blíže. Už ani nesmrdí.

Pomalu mi docházelo, že nemůžu pořád jen ležet a fňukat. Přece jsem zrovna jen tak prošla vzduchem, to nedokáže jen tak někdo. Kde se to ta vydra toulá? Upřímně bych to ráda věděla. Kde asi existuje tohle místo? Byly to vzpomínky, ne sny, tudíž se tady někdy musela reálně nacházet, ne? Mohlo by to vlastně být docela fajn, když si na to jeden zvykne. Pousmála jsem se chabě a opatrně se sesbírala ze země. Nevěděla jsem, jestli mám tak vratké nohy, nebo se pode mnou třese země, ale upřímně jsem doufala v to, že já jsem slabý kus.
Tak či tak jsem se vydala do hlubin lesa za zrzavou, jejíž jméno mi buď vypadlo – to spíše – nebo jsem ho přeslechla. Nevypadala v nejlepší náladě, tak jsem se držela stranou a obdivovala přírodu kolem. Muselo se nechat, že to tady bylo nádherné. Opravdu, nebýt toho, že jsem byla ze všeho vyplašená, tak bych si to tady náramně užívala. Brzy jsem té myšlenky však začala litovat.
Najednou se stalo hned několik věcí – vlčice zjistila, že se pod tím mechem nenalézá země, ale nějaký lesklý povrch, pak se to pod námi opravdu začalo třást, že jsem si sedla na zadek, a ten černobílý, co na mě předtím vyjel, začal ječet něco o velrybách. Každý sen je jen noční můra v přestrojení, co? Zaúpěla jsem v duchu a upřímně jsem nebyla daleko od toho, aby mi začaly slzet oči. Zrzavá začala cosi ječet, takže jsem na ni vrhla rychlý, vyplašený pohled. „P-promiň, nechtěli jsme ti ublížit!“ zavolala jsem jak jen mi to stažené hrdlo dovolilo ve snaze zachránit situaci. Třeba to pod našima tlapama vůbec nebyl mech, ale nějaká její srst, nebo jsme byli moc těžcí, nebo si myslela, že jsme paraziti… kdo ví, ale katastrofických scénářů jsem v hlavě měla více než dost.

Všichni byli nějak moc aktivní a bez pudu sebezáchovy. Ta zrzavá a neznámý černobílý vlk k nám začali lákat ty obrovské létající placky, zatímco ostatní vymýšleli jiné nebezpečné hlouposti. Star a to druhé vlče – asi jeho sestra soudě dle jejich nadšeného pokřikování – se dokonce bez velkého váhání vrhli na záda nějakých okřídlených koní. Bylo mi z toho špatně. Žaludek se mi z toho bolestivě stahoval a převracel. Tohle si nepamatuju ani ze smrti… Že by tohle bylo ještě horší? Vlastně jsem si z toho divného období nepamatovala vůbec nic, asi se tam něco dělo, když jsem si odnesla ty cinkající krystaly, ale co přesně to bylo, to jsem neměla ani ponětí. Říkala jsem si však, že bych si pamatovala, kdyby se tam děly podobné nesmysly jako tady.
Čím víc jsem to však všechno pozorovala a nechala své oči si přivyknout na pastelové barvy všude kolem, začala jsem cítit, že se uklidňuju. Musel to být nějaký zázrak, protože jsem se dokonce odvážila i postavit. Všichni se tak nějak začali klidit z ostrova, což mě malinko stresovalo, protože jsem tady rozhodně nechtěla zůstat sama. Jenže co jsem měla dělat? Rozhodně jsem nehodlala svěřit svůj život nějakým podezřelým létajícím zvířatům…
Nakonec jsem se rozhodla, že budu statečná a hloupá a porozhlédnu se kolem okraje ostrova. Když jsem nakoukla přes okraj, viděla jsem – jaké překvapení – prázdnotu. Jak to tady může všechno létat? Zaúpěla jsem. Hlava mi to nebrala. Chtěla jsem se vrátit zpátky domů do lesa. Jenže všem ostatním se tady asi líbilo nebo co, protože mě furt opouštěli! Fajn, tak já je tady taky nechám. Rozhodla jsem se a statečně vykročila vpřed do prázdna. Pokud tady dokáží létat obrovské placky a koně a ostrovy, tak jeden vlk přece nebude na létání moc těžký. Obzvláště vlčice tak vyhublá jako já. Spoléhala jsem na to, že mě vzduch trochu podpoří a třeba budu moct prostě chodit po vzduchu? Skákat? Něco takového. A když ne, tak to nebudu muset řešit moc dlouho.
K mému překvapení se mi však dařilo docela dobře hýbat ve vzduchu. Byl to povrch dost nestabilní a tlapky se mi sem tam propadávaly do prázdna. Drásalo mi to nervy. Tep jsem rozhodně měla dost rychlý na to, aby se mi zastavilo srdce, ale nějakým zázrakem jsem pořád byla naživu a nakonec se i na vratkých tlapách dobelhala až k většímu ostrovu s lesem. Zároveň nedaleko už byla i ta zrzavá a její velká placka, což mě malinko utěšilo.

//Amny míří do lesa ^^

Začalo nás zde náhle přibývat, a ačkoli byl náš javor obdivuhodně velký, nemohl stačit jako úkryt nám všem – minimálně ne tak, abychom kolem sebe mohli mít dostatečný prostor. Nebo jsem jen byla rozmazlená a chtít kolem sebe aspoň metr nebo dva prostoru v takovém počtu vlků bylo prostě na hlavu. O to horší bylo, že některé ty vlky jsem neznala vůbec nebo jen příšerně málo. Byl tady nějaký nový černo-bílý vlk, co mě upozornil na to, že nejsem Nora. „Promiň,“ špitla jsem a stáhla se víc do sebe s oušky opatrně staženými k hlavě. Spolu s tím vlkem přišel i Star, který mě pozdravil, než se začal věnovat vydře.
Tím k sobě přitáhla pozornost a já se mohla nenápadně rozhlédnout a pořádně se podívat, kdo tady všechno je. Objevila se tady ještě Wolfganie a ta zrzavá vlčice, kterou jsem viděla na lovu. Hledala jsem konkrétního vlka, ovšem po tom šedém, zrzavě žíhaném kožíšku nebylo nikde ani stopy. Mohla jsem si jen smutně povzdechnout. Kde jen jsi, Newline? Má mysl byla odhodlaná upnout se na zoufalství, které mě chtělo pohltit, to jsem však nesměla dovolit. Ne s tolika vlky okolo. Raději jsem obrátila pozornost k vydře, která prý ztratila kamarádku, a chytla jsem zrovna moment, kdy nám jen tajemně sdělila, že prohledáme její vzpomínky.
Malinko jsem se zamračila a podívala se po ostatních, co si o tom myslí oni, vtom však vydra začala ryčet na celé kolo. Ještě štěstí, že jsem už uši měla stažené k lebce, stejně jsem se před tím nepříjemným hlukem snažila bránit ještě víc. Instinktivně jsem zavřela oči a najednou bylo ticho. Tak jsem je zas otevřela a najednou kolem nás už nebyla mýtina, náš les – náš domov zmizel.
Kolem nás se rozprostírala pastelově modrá obloha, jasná, s mráčky snad jen na okrasu. Líně jí pluli obrovská placatá stvoření, jaká jsem ještě neviděla. Všude se něco vznášelo – támhle ta zvířata, támhle ostrůvek… Moment. Přestala jsem se rozhlížet po obloze a místo toho se pořádně koukla na své blízké okolí. I my stáli na ostrově, který se prostě jen tak vznášel na nebi. Přimrzla jsem k zemi. Co tohle zase mělo být? To, že z nás vydra předtím udělala pro srandu vlčata, to byla jedna věc, ale hodit nás takhle do nějakého nesmyslného světa, kde jsme se vznášeli na malém kousku pevné půdy uprostřed ničeho, to byla druhá věc. Já tady umřu. Všichni tady umřeme. Všichni jsme asi byli dost překvapení. Bylo to celé divné. Opatrně a roztřeseně jsem se připlácla k zemi a nehodlala se pohnout. Ne-e. Zaryla jsem drápky pevně do trávy, abych se bránila tomu, že mě třeba zvedne jen tak vítr do vzduchu. Očividně se tady věci rády vznášely, já však jednou z nich být nemusela.

//Tenebrae (přes les)

Byl to hloupý nápad. Lesem sice cloumal strašidelný vichr, který se v něm neměl kde vzít, ale aspoň mě hustý porost stromů chránil před deštěm a kroupami. Na mýtině jsem takový luxus neměla, takže jsem mohla pouze přeskakovat z místa na místo jako zblázněná – a stejně jsem to pořádně schytala. Chtěla jsem přestat přemýšlet, ne? Tak tady to mám. Zavrčela jsem malinko, ovšem hned se mi hlas zlomil v zakňučení, jak mě udeřila další ledová koule z nebes. Postřehla jsem však, že jsem nebyla jediná, kdo tady kňoural.
Přes hluk mi chvilku trvalo, než jsem dokázala určit odkud se zvuk bral, a spíše jsem na to přišla jen proto, že jsem se chtěla ukrýt pod našim javorem před nepřízní počasí, ale to bylo jedno. Pod stromem už se schovávali dva vlci a menší postava, kterou jsem si matně vybavovala, ale ještě jsem si ji nedokázala přiřadit. Každopádně to nebyl vlk. Přiblížila jsem se a hned bylo lehčí identifikovat zde přítomné – Kenaie, kterého jsem si pamatovala z lovu, tu magickou vydru, co nás kdysi proměnila ve vlčata, a… dceru Wolfganie a Noktisiela. Noktisiel… Ztěžka jsem polkla a zarazila se uprostřed kroku. Jednak jsem si nedokázala vybavit její jméno, jednak, inu, jsem netušila, co jim říct. Zemřel jim otec, už nějakou dobu zpátky, jistě, ale stejně to stále musí být hluboká rána. Asi bude lepší o tom zatím mlčet. Byl by to mizerný start konverzace. Navíc už brečela ta vydra, nemusela jsem riskovat, že rozbrečím i někoho jiného.
„Ehm, zdravím,“ pousmála jsem se mírně a pospíšila si pod větve javoru. Postavila jsem se trochu stranou, abych dala vydře prostor a nemusela se tam mačkat. Prohlédla jsem si ty dva, ale vypadli stejně zmateně jako já, teda aspoň… M? Mar? Mara? Ne, bylo to marné, budu muset doufat, že to jméno brzy zjistím. Kenai vypadal nezúčastněně jako vždycky. Mohla bych se zeptat, co se děje, nebo říct něco jiného podobně originálního, ale nakonec jsem se rozhodla mlčet. Ti dva už se o tyhle otázky určitě postarali.

//Amny se sice zapomněla přihlásit, ale snad to nevadí :c

Přehoupl se nový den a mně docházelo, že se nemůžu topit v myšlenkách věčně. Přesto jsem zrak nedokázala odtrhnout od toho malého pomníčku, co jsem si udělala. Bylo to moc egoistické, že jsem postavila něco sama sobě? Ještě navíc když jsem byla živá… Neměla bych o tom tolik přemýšlet, nikdo nebude vědět, proč to tu je, a beztak se to brzy zhroutí. Ačkoli jsem se tím chtěla utěšit, trochu mě to zamrzelo. Dala jsem si s tím práci, fakt jsem se snažila, a celou pointou toho bylo, aby tady na mě byla památka, takže když to zmizí, zase budu na nule. Ne, nebudu – přece tady pořád jsem. Začínala mě z toho přemýšlení bolet hlava. Měla bych se vrátit do lesa. Musím najít Stara a omluvit se mu, a podívat se, že je v pořádku.
A to jsem se taky rozhodla udělat. Beztak bude lepší stresovat ohledně malého vlčka, než meditovat nad smrtí. Postavila jsem se a protáhla. Svaly mi stihly mírně ztuhnout, jak jsem tady seděla bez hnutí a napjatá – bublání řeky jsem nedokázala ani na vteřinu vytěsnit z hlavy a neustále jsem očekávala, že se vylije a stáhne mě do svého smrtícího proudu. O to více jsem se těšila až zmizím mezi stromy, obejme mě naše mlha a ztratím se v lese.
Jenže i když jsem překročila hranici hvozdu, mlha nebyla k nalezení. Celý les byl podivný, něco se s ním dělo. Vyplašeně jsem se krčila k zemi a snažila se přijít na to, co se dělo. Nelíbilo se mi tady – to už by snad bylo lepší zůstat u řeky. Místo toho jsem se však rozhodla pokračovat v cestě do hlubin lesa a zkontrolovat to i tam. Třeba narazím na ostatní.

//Mýtina (přes Sarumen)

Musela to být ta řeka. I když ono to bylo vlastně jedno, ne? Navzdory všem mým očekáváním se mi nestala osudnou ona, ale další vlčice. Celý život jsem se toho tak bála, a nakonec nic z toho. Pousmála jsem se hořce. Pořád s tím můžu něco udělat… Jen jsem zavrtěla hlavou. Zakázala jsem si nad tím dále přemýšlet, ačkoli to mou náladu nijak nezvedlo, neudělalo to nic pro to, aby se mé svaly uvolnily a já se přestala bát toho, jak blízko ta řeka tekla. Přitom jsem reálně nestála snad ani trochu poblíž jejího dravého proudu. Ale kdy byl můj strach byť jen trochu racionální.
Beztak to nebylo důležité. Slepě jsem se procházela podél jejího proudu a hledala na zemi jakoukoli stopu po tom, co se tady stalo. Nenacházela jsem ji. Nebylo se čemu divit, stalo se to dávno a co jsem vůbec chtěla? Své tělo jsem dostala zpátky, takže tady nemohlo jen tak ležet. Nemluvě o tom, že kdyby tady zůstalo, určitě by ho ta vlčice a její rodina snědla… Ztěžka jsem polkla a bojovala proti náhlému návalu nevolnosti. Bylo načase přimět mysl zabývat se něčím jiným. Jenže ona prostě nechtěla. Mé myšlenky se neustále tvrdohlavě stáčely k mé smrti zde.
Nebylo to fér. Nic jsem vlčici přeci neudělala, ne? Jistě ne. Mé vzpomínky na ten okamžik a vše okolo byly mlhavé, ale byla jsem si jistá, že bych se vlčice příliš bála, jako se bojím všech, abych udělala něco, čím bych ji urazila nebo vyprovokovala dost na to, aby na mě zaútočila. A ani tady po mně nezůstala žádná stopa. Kdybych se nevrátila mezi živé, čemuž jsem stále nerozuměla, jak to vůbec bylo možné, nikdo by si ani nevzpomněl, že jsem někdy existovala. Prostě bych se vypařila. Nebo dobře, možná, možnááá, by si pár jedinců sem tam vzpomnělo, ale i tak… Ani jsem nevěděla, proč mě to tak bere najednou. Přece jsem vždycky chtěla zmizet a přestat všechny otravovat svou existencí, ne? Tak proč jsem se tady užírala tím, že by se to fakt stalo.
Když to nezařídila příroda, udělám to sama. Třeba přitom na něco přijdu. Povzdechla jsem si a s mírným odhodláním naklusala blíže k lesu, abych čapla pár silných větví. Opatrně jsem se rozhlédla, abych se ujistila, že mě nikdo nesleduje, ale nevypadalo to tak, přesto jsem se cítila trochu dětinsky. Bylo to hloupé, ale třeba mi to nějak pomůže vyrovnat se se vším? Kdo ví. Za zkoušku nic nedám. I kdyby mi to jen pomohlo nebýt smutná, že tady po mé smrti nic nezůstalo, tak to bude dobré, ne? A naprosto zbytečné… Na druhou stranu, kdy jsem dělala něco, co nebylo absolutně zbytečné. Přesně tak – nikdy, takže tahle jedna věc navíc se v tom ztratí.
Dotáhla jsem větve co nejblíže jsem si k řece troufla, což mezi mnou a vodou stále nechávalo dobrých pár metrů, a zarazila jednu z nich do země. Šlo to blbě, země byla relativně pevná. Lépe by se to samozřejmě dělalo v bahnité půdě u řeky, ale, no, s tím jsem měla pár problémů, takže nic. Větev furt padala, tak jsem se rozhodla jít na to chytřeji a použít hlavu. Vyhrabala jsem dvě malé díry kousek od sebe, a hned to šlo lépe. Větve jsem naštelovala tak, aby se o sebe opíraly a nepadaly, takže jsem měla základ svého památníku – malý trojúhelník, ze kterého se loupala kůra a celkově vypadal nic moc. Velmi vhodné. Povzdechla jsem si.
Říkala jsem si, že bych to mohla ještě nějak ozdobit. Nebo možná ještě jinak vyšperkovat? Udělat hezčí základy a až potom dekorovat? Nemuselo to být nějaké extra dílo, celý můj život nebyl, ale zároveň jsem se cítila snad ještě hůř než předtím, jak jsem se dívala na ten bídný trojúhelník zabodnutý v zemi. Dobře, tak ještě trochu. Svolila jsem a vydala se hledat další materiál.
Stalo se jím pár kamenů, co ležely roztroušené kolem, a šišek, ze kterých jsem udělala kolem trojúhelníku malý kruh ve vzoru kámen, šiška, kámen, šiška. To už bylo o něco lepší, sice stále minimální snaha, ale luxusnější než předtím. Teprve teď jsem se mohla pustit do zdobení. Podařilo se mi najít pár větví obrostlých hustým jehličím a několik keříků s bobulemi, které jsem opatrně zuby odštípla a položila je v co nejhezčím designu do prostoru mezi trojúhelníkem a hranicí kolem. Ještě jsem si nakonec vytrhla chomáč chlupů, který jsem opatrně vtěsnala pod trojúhelník. Nezbyla po mně lebka ani nic, tak aspoň symbolicky. To mohlo stačit – muselo.
Jak jsem tak seděla před svým dílem, do očí se mi z nějakého důvody draly slzy. Chvěla jsem se, aniž bych věděla proč. K čemu to vůbec bylo? Proč se to muselo stát? Vždyť jsem nikomu doopravdy nic neudělala, ne? Snažila jsem se vlkům kolem sebe neubližovat, a snad se mi to dařilo. Kromě Derian, ale… ona ublížila Newlinovi první, takže to bylo… Ne, nebylo to v pořádku a nebylo to fér. Rozhodně ne. Nicméně proč zrovna tak? Bolelo to. Opravdu jsem si toho moc nepamatovala, ale tohle ano. Hrozně to bolelo. Pamatovala jsem si na ten tlak na hrudi, na to, jak se mi krev nahnala do tlamy a krku a já přes ni nemohla dýchat. Pamatovala jsem si ten strach. A přesto jsem s tím nic nedělala…
Nebránila jsem se, že ne? Samozřejmě že ne. Přijala jsem smrt. Vítala jsem ji? To už jsem si nevzpomínala. Nepřekvapilo by mě to. Nejspíše ano, aspoň částečně. A i kdyby ne, tak to bylo jen špatné načasování. Změnilo se na tom něco od té doby? Pořád jsem si sem tam říkala, že bych chtěla zemřít, že bych měla zemřít. Ale zároveň bylo lehké to mé hlavě vymluvit. Nemyslela jsem to tak vážně jako předtím, to bylo jisté. Bylo to opravdu tak hrozné, být mrtvá? Nevzpomínala jsem si. Mé podvědomí však nejspíše ano, když už mě touto cestou tolik netlačilo. Stát se to celé znovu, věděla jsem, že tentokrát bych se bránila. To byl velký posun vpřed, ne? Malinko jsem se nad tím pousmála. Nějakým způsobem jsem se dokázala po té zkušenosti přesvědčit, že vlastně není špatně, že žiju. Nikdy bych nečekala, že se to stane. Byl to však dobrý základ k dalším věcem – třeba časem uvěřím i tomu, že nejsem tak špatná. Třeba se časem začnu mít ráda. Třeba. Časem. Zatím jsem však dále seděla a vzpomínala na Amnesii dob minulých, ačkoli mi stále byla velmi podobná. Možná jsem byla jen jejím duchem, který se odmítal s tímto světem rozloučit a chtěl ho strašit o něco déle.

//Úkryt přes Sarumen

Nechala jsem Stara v bezpečí úkrytu, který byl sám bezpečně obalený vysokými stromy lesa. To by mělo být dost na to, aby se mu nic nestalo, ne? Já očividně velká pomoc beztak nebyla. Nikdy nejsem. Povzdechla jsem si a, pokud to bylo možné, svěsila hlavu ještě víc k zemi. Slepě jsem bloudila vpřed, aniž bych si uvědomovala, kam mě tlapky vedou. Vždyť to bylo stejně jedno, všude jsem se cítila, jakože tam nepatřím, že jsem na obtíž, tak nezáleželo, kde se ocitnu.
Aspoň jsem si to myslela – do doby, než jsem si uvědomila, že ten zvuk v mých uších není tlukot mého srdce, ani ty stovky hlasitých myšlenek v mé hlavě, ale dravá řeka, co na mě vždy čeká, když se vydám za hranice lesa. Zmrzla jsem. Nedokázala jsem se přinutit ani ke kroku vpřed, ani ke kroku zpátky. Prostě jsem jen stála a zírala na spěchající proud přede mnou. Nemohla jsem se teď přece vrátit do lesa. Nemohla jsem riskovat, že narazím na Stara, kterého jsem tak zklamala, nebo hůř, na někoho jiného, komu bych musela vysvětlovat, co se všechno stalo, jak jsem to pokazila, a že jsem do úkrytu odvedla naprosto cizí vlče. Co když v tom jeli spolu? Proto se třeba tak nebál, ani to zranění nebylo tak špatné… Zavrtěla jsem hlavou a zabodla pohled to stébel trávy na zemi. Muselo mi přeskočit. Kdo si něco takového myslí? Opravdu nejsem v pořádku. A jako vždy, když jsem si uvědomovala, že nejsem v pořádku, se mé myšlenky stočily jen jedním směrem. Jenže když jsem se dívala na řeku a cítila, jak se mi ježí srst na zádech děsem, něco mi došlo.
Není to TA řeka?

//Sarumen

Proč to vždycky skončilo takhle? Star byl ten, kterému bylo ublíženo – navíc byl ke všemu ještě malé vlče! – a přesto utěšoval on mě. Jsem fakt ubohá. Vlček kolem mě poskakoval a snažil se mě přesvědčit, že ta vlčice určitě utekla ze strachu ke mně. A ano, absolutně bych se tomu třeba snažila věřit, nebýt toho, že Star pořád páchl jako týdny stará mršina. Aspoň se mu nestalo nic vážného. Povzdechla jsem si. Přesto jsem byla sama sebou dost zklamaná. Nedokážu ubránit ani malé vlče. Jak pak můžu doufat, že se postarám o sebe? Nebo dokonce o Lina? Kde vlastně je? Chybí mi… Zastavila jsem se dříve, než jsem stihla zakňučet, avšak ne dost rychle na to, abych zastavila tok svých myšlenek.
S Derian se předtím také dlouho nevídal… Nebo to tak aspoň vyznělo, no a pak jak to dopadlo. Polkla jsem nasucho. Ne, to byla jiná situace. Vypadal… vypadal opravdu nešťastně a znali jsme se přece tak dlouho, opravdu jsme se o sebe starali. Jenže má určitě taky spoustu jiných kamarádek, které má taky rád a zná je dlouho. Newlin měl vždycky hodně kamarádů… Snažila jsem se přesvědčit sebe samu, že tak to přece není, že by mi Lin nikdy neublížil, jak slíbil, ale jako vždy měly mé myšlenky více kontroly nade mnou než já nad nimi.
Takže jsem si ani nevšimla, že se mi na chvilku ztratilo vlče, a najednou po mně cosi slizkého, smradlavého a špinavého skočilo a otřelo se o mě. S vypísknutím jsem uskočila, až jsem málem narazila do stěny jeskyně, ke které jsme zatím došli. I vchod do Sarumenské skály vypadal, že se mi vysmívá. Roztřeseně jsem si povzdechla a pokusila se na vlče usmát. „Dostal jsi mě,“ uznala jsem a kývla hlavou. Vedla jsem ho dovnitř, kde jsem cítila mírný pach masa nějaké kořisti, kterou tady někdo nechal. Tady bude v bezpečí. A rozhodně mu prospěje se prospat, a na to mě nepotřebuje. Stejně by bylo nejlepší, abych v tomhle stavu byla sama. „Odpočiň si tady, dobře? Já se… půjdu podívat okolo. Třeba najdu tu vlčici a domluvím jí, aby už takhle nikomu neubližovala,“ snažila jsem se znít přesvědčivě a sebejistě, ale vlastně jsem si nebyla jistá, že se zvládnu nerozplakat dříve než vůbec opustím skálu. Povzbudivě jsem Stara nasměrovala k masu a opustila ho, jako bych měla opustit i celý svět.

//Tenebrae (přes Sarumen)

Vlčice byla podezřelá. Nelíbila se mi – dokonce víc, než se mi nelíbila Pippa, a to bylo relativně co říct. Dle všeho stejně byly spřízněné, takže by mě to nemělo nijak překvapovat. Spíše mě zajímalo, jestli takové byly všechny vlčice z jejich rodiny. Toho zbytku co mají… Ztěžka jsem polkla. Co když se budeme muset utkat? Měla bych chránit Stara, jenže jsem nemohla přece ublížit jedné z nich… o zbytek jich přišli, nemohla jsem ohrozit i jejich sestru. Jestli to teda byla ona, a ne jen nějaká podivná vlčice, co shodou okolností přišla ze stejného kraje.
K mému neštěstí jsem nemusela ani hnout prstem, aby se všechno pokazilo. Star sám nemohl zůstat v klidu a přešlapoval někde za mnou, jenže tak blbě, že dost vykukoval a než jsem se nadávala, vlčice ho čapla a zakousla se do něj. Cítila jsem, jak se svět kolem mě zastavil, a s ním jsem zmrzla i já. Než jsem stihla zareagovat, vlčice ho zase pustila a rozběhla se pryč za hranice smečky. Podařilo se mi udělat pár kroků za ní, ale hned jsem se zase zastavila. První jsem se musela postarat o Stara, a pak o celé věci informovat naše alfy. Které by se stejně měly dozvědět o existenci Stara a tohle všechno…
Otočila jsem se zase k vlčeti a prohlédla si jeho rány. „Bolí to moc?“ zeptala jsem se něžně a naklonila hlavu, abych viděla šrámy i z jiného úhlu. Nebylo to smrtelné, možná to nechá jizvy, ale nemělo by to být tak hrozné. „Promiň, úplně jsem to pokazila,“ zakňučela jsem, „Pospíšíme si do úkrytu a tam si odpočineš, dobře? Vyčistím ti tu ránu a půjdeš spát.“ Více jsem toho teď už asi udělat nemohla. Jsem zklamání.

//úkryt

Přijato!
Herní:
1.
2.
3. Udělat památník své vlastní neexistující mrtvole a meditovat nad významem vlastní smrti. (minimálně 30 řádků)
4. Setkat se s někým ze Styxfam, otevřít nezahojené rámy a znovu prožít trauma. (min. 3 posty)

Neherní:
1.
2.
3. Vymyslet příběh hororového filmu a obsadit ho gallirejskými vlky. Splnění: sepsání příběhu filmu (min. 300 slov) + tabulka obsazení
4. Sepsat akrostich pro aspoň 5 vlků a držet se halloweenské/podzimní nálady. Splnění: sepsání básní

Bonus:
2.

Litovala jsem svých slov téměř okamžitě, když jsem viděla, jak se Star zatvářil a jak se změnil jeho hlas. Měla jsem zůstat zticha, jsem přece dospělá. Zamračila jsem se na sebe v duchu. Malé vlče s tím bude mít větší problém než já, a přece to nebylo vůbec špatně, že mi tak říkal, ne? Ani já sama jsem nechápala, proč mi to tak vadí. Možná tím na mě trochu moc rychle posouval náš vztah? Vždyť jsem toho prcka sotva znala, měl by být opatrnější a nevěřit tak rychle. Asi ho to rodiče nestihli naučit… Pomyslela jsem si a malinko sklopila uši. Bylo mi to líto, i Pippy a Alfieho mi bylo líto, i když ti už byli určitě velcí a hlavně byli o dost chytřejší než Star, když jsme se poprvé potkali. Ale to bylo jedno. „Prostě mi to vadí,“ vysvětlila jsem mu trochu omluvně, „A ani mě neznáš dost na to, abys mi tak měl říkat, ne? Pořád bych ti mohla ublížit, když jsi vetřelec na území mé smečky. I když jsi malý.“ Poučila jsem ho něžně, ačkoli jsem moc dobře věděla, že bych neměla srdce na to jemu, nebo vlastně komukoli, cokoli udělat. Ale to on nemusel vědět s jakým slabochem se tahá.
Chtěla jsem mu nějak zdvořile a opatrně říct, že potápět mě určitě nebude učit, a upozornit ho, že on by se také neměl potápět, protože je to nebezpečné, nebo ať si k tomu aspoň najde zkušeného plavce, když vtom se k nám přiřítila nějaká cizí vlčice. V životě jsem ji neviděla a rozhodně nevypadala jako členka smečky, ani jsem z ní necítila sarumenský pach. Navíc na nás štěkala cosi nějakou divnou řečí, která mi hned připomněla Alfieho a Pippu, jenže tohle nebyla Pippa ani náhodou. Hlavu jsem měla prázdnou a nevzpomněla jsem si v tom stresu, že vlastně říkali cosi o sestrách. Vlčice dále štěkala a pak se k nám začala přibližovat. Instinktivně jsem se postavila před vlčka a bránila ho svým tělem, ačkoli jsem se celá třásla. Vzpomněla jsem si na jinou vlčici, na pár žlutých očí a její váhu na mé hrudi a to odporné, bolestivé křupání a… Sotva jsem dýchala a cítila, jak se mi oči zalívají slzami. Přesto jsem se držela na místě. Srst jsem měla zježenou a uši stažené, ocas také. „N-nech nás být!“ mělo to být zavrčení, ale spíše to znělo jako bych ji žadonila o milost.

Měla jsem se cítit provinile, ne panikařit! Můj plán nevyšel, a Star si mou lež zapamatoval až moc dobře. Co teď? V hlavě mi to šrotovalo, zatímco vlče se dále šplouchalo ve vodě a dělalo z lesa pomalu druhé močály. Musela jsem se z toho nějak vyvléknout. Nebyla absolutně žádná šance, že bych vlezla do té kaluže. S mým štěstím si stoupnu nějak blbě na to jediné místo, kde je půda podmáčená a propadnu se do nějakého rezervoáru podzemní vody a umřu tam. Zase. Zavrtěla jsem hlavou. Nad tím jsem teď nemohla přemýšlet. Ale asi by bylo dobré se s tím nějak vyrovnat pořádně, být chvilku o samotě a tohle všechno… jenže jsem tady Stara jakožto vlče a vetřelce nemohla nechat samotného.
Vlče si nedalo pokoj a zase mě zvalo do vody, s další vlnou vody, samozřejmě, ale tentokrát se mi srdce zastavilo i z jiného důvodu. „J-jak jsi mi to řekl?“ zeptala jsem se nevěřícně a snažila se nedat najevo, jak moc je mi to nepříjemné, ale asi to stejně šlo dost poznat z mých sklopených uší a naježené srsti na hřbetě. „Mám jméno, p-prosím používej to,“ požádala jsem ho a nervózně přešlápla. Ani jsem si nebyla jistá, proč ve mně to oslovení vyvolalo takový odpor. Ne takový jako jeho nápad se jít potápět, ale docela velký. „Jenom proto, že neprší, nepůjdeme k řece. Stejně bude rozvodněná, když sotva přestalo,“ snažila jsem se mu trpělivě vysvětlit, „A neumím se potápět, na to by sis musel najít jiného kamaráda.“ Vlastně by to nebyl nejhorší nápad, najít někoho, komu Stara předat. „A nechtěl ses jít najíst?“ nabídla jsem mu místo toho. V úkrytu třeba bude nějaké maso, a i kdyby ne, aspoň tam nebude voda.