Příspěvky uživatele

Byla jsem nervózní z toho, že si mě prohlížel. Obecně mi přílišná pozornost není příjemná, ale tak když jsme byli na pláni sami – nebo ne sami, ještě zde podle pachů byli dva další, ale nebyli u nás, takže jakoby tady nebyli – a on se na mě díval, bylo to divné. Aspoň mi to tak připadalo. Jo, jako většina věcí, co dělají ostatní. Ušklíbla se na mě má kritická část. Naštěstí brzy začal New mluvit a nedal mi tak šanci vést další z mých monologů, za což jsem mu byla vděčná. Začal vyprávět o tom jeho stromisku, přičemž mi dal šanci přemýšlet. Jednak o slovu pro 'hezky tlustý', ale také jsem si snažila představit jaké to asi je spát na stromě. Musím to někdy zkusit! Rozhodla jsem se a odhodlaně švihla ocasem. "Žádné slovo mě nenapadá, asi ho budeme muset časem vymyslet." usmála jsem se na něj. Bylo hezké představovat si, že se budeme bavit delší dobu a třeba se i staneme přáteli. Jup, to by bylo moc fajn. Usmívala jsem se šťastně v duchu.
Čekala jsem na jeho reakci na můj, velice krátký, příběh. Děsila jsem se, že se mě bude ptát na mou vzdálenější minulost, no naštěstí tak neudělal. "Taky jsem ráda, jsi docela fajn." věnovala jsem mu další úsměv. Správně, že jo? Nezní to hloupě nebo tak? Ozvaly se pochyby, nicméně byla jsem si jistá, že je to naprosto normální věc k prohození. Pokračoval vyprávěním o původu té jizvy. Nezdálo se, že je mu ta otázka příjemná, také odpověděl jen neurčitě, ale mi to stačilo. Nechtěla jsem na něj tlačit a třeba to skutečně bylo jen něco nevinného. No, ne jako ty tvoje, co? Vyplázlo na mě podvědomí svůj imaginární jazyk. Přitom já v tom byla nevinně, byla to náhoda a nic víc.
Nabídl mi, že bychom se mohli podívat někam dále, když to tu ani jeden z nás pořádně nezná. Doplnil ještě něco o křoví, u kterého jsme se nacházeli a znělo to jako… jako by to bral za známého? Okay… Trochu jsem se uchechtla a poťapkala křoví po místě, kde by teoreticky mělo hlavu, kdyby to nebylo křoví. "Eh, ahoj maličké. Promiň, že tě obírám o kamaráda." zazubila jsem se. Pak začal navrhovat, kam bychom mohli jít, ale s poznámkou, že nemá rád kopce. Skvělé! Zajásala jsem a zavrtěla ocasem. "Kopcům bych se taky raději vyhnula." oznámila jsem mu a zachichotala se na jeho vzdušný krok. "Velice elegantní." okomentovala jsem se smíchem jeho mávnutí ocasem a zvedla se, abych ho mohla následovat. "Kdo tě to naučil?" zeptala jsem se a ještě rychle dodala: "Nebudeme tady křovisku chybět? Vypadá nějak opuštěně." naposledy jsem se na něj otočila, ale tak třeba New dostane výčitky svědomí a vrátíme se.

//Ohnivé jezero

Trpělivě jsem čekala až si New uspořádá myšlenky a začne se svým vyprávěním. Byla jsem ráda, že mě nepřerušoval, přeci jen mluvit pro mě nebylo nic přirozeného, takže bych nejspíše začala panikařit a tím pádem i koktat. Jaký asi je jeho příběh? Pomyslela jsem si a v duchu se usmála.
Nejdříve začal mluvit o smečkách. Plaše jsem se usmála, když řekl, že nevidí důvod proč by mě do žádné nepřijali. Zároveň jsem se ale zhrozila. Borůvková? Vážně? Povzdechla jsem si a zadoufala, že není jediná. Ale třeba měla jen zavádějící název. "Proč se jí říká Borůvková?" možná to byla hloupá otázka, ale pro mě byla důležitá. Pak už mi začal vyprávět, co tady všechno zažil a o vlcích, které potkal. Pozorně jsem ho poslouchala a sem tam kývla, aby si byl jistý, že poslouchám. Hned mě zaujala ta Réto, přeci jen když o sobě někdo mluví tímto způsobem, je to více než zvláštní. Asi bych ji ráda potkala. Dále mě v jeho vyprávění zarazilo, že tady mohu najít i poloslepou vlčici. Chudák, co se jí asi stalo? Do háje, to už jsou dva vlci! Měla bych být méně zaujatá zajímavými vlky. Z pasáže o Astonovi jsem vydedukovala, že jsou zřejmě kamarádi – nebo si to New aspoň přál. Pak ještě zmínil dvě vlčice. Zalitovala jsem, že Megan takhle neovládá třeba iluze, vzhledem k tomu, že bych zoufale potřebovala trénovat svou magii. Počkat… spal na stromisku? Eh? Opět jsem z něj byla zmatená, bylo to mým nedostatkem sociálních dovedností? Nebo by to nechápal ani někdo jiný?
Konec jeho vyprávění následovala otázka na můj příběh, ale ještě předtím jsem si musela ujasnit tu poslední věc, co mě zmátla. "Jak jako jsi spal na stromisku?" zeptala jsem se ho s lehce nadzvednutým obočím. Nedokázala jsem si to představit. "A k mému příběhu... není toho moc co říct, prostě jsem to tady nějak našla, chvíli se procházela po nějaké louce a pak našla tebe a ty dva." usmála jsem se na něj. Moc se mi nechtělo mluvit o tom, jaký byl můj život předtím, už tak jsem mu toho řekla dost. Navíc tady byla další věc, která mě na něm zaujala. Během jeho vyprávění jsem si všimla, že má na oku jizvu. "Jak jsi přišel k té jizvě? Pokud ti tedy nevadí odpovědět." Nechtěla jsem ho nějak poplašit, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli je to možné, ale riskovat se mi to nechtělo.

Vlk přede mnou byl opravdu přátelský, i když na mé poměry možná až moc, ale zatím se nepřibližoval a nepokoušel se o fyzický kontakt, takže jsem s tím problém neměla. Zatím! Ozvalo se mi v hlavě varování. Smutné, že právě tohle je na mém těle ta nejspolehlivější věc – nesmyslné varování. Ne moment, ono to dává smysl, ale určitě bych byla raději, kdyby mě například nic nebolelo. Jo, to by bylo fajn. Neodpustila jsem si krátký monolog, přesto jsem svou pozornost věnovala převážně tomu, co New říkal. "Proč?" zeptala jsem se poněkud zmateně. Nechápala jsem, jak by pro něj mohlo tolik znamenat, že se ho na něco ptám. Možná je stejně osamělý jako já! Blesklo mi hlavou, ale nechtěla jsem, aby to byla pravda. Nikdo si nezaslouží být osamělý.
Vyslechla jsem si, co říkal, a musela jsem uznat, že Newlin je vážně zvláštní vlk. Zřejmě měl trošku zvláštní způsob myšlení, ale rozhodně se mi líbil. Bylo to vtipné, takže se mi na tváři usadil úsměv, přestože ve mně jeho další slova vyvolala zmatek. O čem to mluví? Pomyslela jsem si zoufale, ale navenek jsem na sobě nedala nic znát. Zřejmě to ale skrývalo nějaké nápovědy k tomu, co se stalo než jsem se tam objevila já. Vtom mě něco napadlo. "Hele a nevíš, co myslela tím svým výstupem Lyl? Předtím jsem ji neviděla, tak proč na mě tak vyjela?" řekla jsem trochu posmutněle. Mrzelo mě, že ke mně hned cítila tak negativní pocity, přeci jen jsem jí nic neudělala. Naštěstí jsem si vzpomněla, že se mě New chtěl na něco zeptat, takže smutek byl ten tam.
Bylo sice složité vnímat všechna ta slova, ale chápala jsem to. Zřejmě měl chudák proužkovaný vlk stejný ruch v mysli jako já, akorát se to u něj více projevovalo při řeči. Ale tohle je moc, to nemůžu stíhat třídit! Naštěstí jeho řeč brzy skončila a já už hodlala odpovědět, když mě přerušil. Dalšími otázkami. Heh… Tohle nepůjde. Zašklebila jsem se v duchu. "No, eh, promiň, pokud něco vynechám, nestíhám si všechny ty otázky pamatovat." usmála jsem se na něj napůl omluvně napůl pobaveně. "Takže, vůbec mi oslovení Amny nevadí," krátce jsem se zarazila při vzpomínce na sourozence, "mám bratra a sestru, i když jsem ani jednoho z nich hrozně dlouho neviděla." Záměrně jsem vynechala tu část o Iggym, nerada jsem na to myslela sama, natožpak o tom říkat cizímu vlkovi. Jaká byla další otázka? Barva! "Oblíbená barva… nevím, líbí se mi cokoli podobné fialové, ale i šedá má něco do sebe," mrkla jsem na něj se širokým úsměvem. "Máš krásné jméno, podle mě se k tobě hodí. A to mé bych rozhodně neměnila." odpověděla jsem zamyšleně. Nikdy předtím jsem o tomhle nepřemýšlela, takže mě to trochu zaskočilo. "Smečka? Já?" uchechtla jsem se. Už jsem se viděla, jak dokážu nějakého alfu natolik okouzlit, aby se smiloval a přijal mě do smečky. "Ráda bych se do nějaké přidala, ale nevím, jestli na to mám. Navíc jsem tady pouze chvíli." doplnila jsem svou předchozí reakci a lehla si, hlavu nechala zdviženou, abych se nemusela na Newa dívat z výšky. "A co ty? Povídej mi o sobě. Máš rodinu nebo smečku? Zažil jsi něco zvláštního?" rozhodně jsem se o něm chtěla dozvědět více. A koneckonců raději bych poslouchala než mluvila, ovšem teď mi ani mluvení nevadilo. Koneckonců jsem si sama se sebou povídala už dost.

//Močály

Z běhu jsem zpomalila teprve ve chvíli, kdy mě začaly pálit plíce. K mému štěstí to bylo v místě, kde už byla půda pevnější. Trochu mi cukly koutky, asi nejsem úplný smolař. Zastříhala jsem ušima, jestli mě náhodou jeden z vlků nepronásleduje, ale zdálo se, že ne. Škoda, ten proužkovaný vypadal přátelsky. Švihla jsem ocasem. Přeci běžel kousek se mnou, určitě nebude daleko. Naděje ve mně vzplanula a já se s lehkým máváním ocasu vydala na průzkum území ležícího za močály.
Bylo naprosto odlišné. Zmateně jsem se rozhlédla. Napadlo mě jediné slovo: mrtvo. Skutečně to tady nevypadalo jako místo vhodné pro život, ale přesto jsem přes vítr občas zaslechla pohyb v zemi. Zřejmě to tady bylo království myší. Aspoň že můj hlad nebyl natolik silný, abych se pokoušela ty malé potvůrky lovit. Ne, teď jsi na lovu vlka, tak se soustřeď! Napomenula jsem se v mysli. Pochybovala jsem, že bych ho v téhle pustině našla, ale nevzdávala jsem se naděje. Co když to byla jen léčka? Třeba tě chtěl jen vylákat sem, možná na tebe čeká celá smečka vyhladovělých proužkovaných vlků! Velice opatrně a jemně jsem zavrtěla hlavou. Ne, on byl jediným proužkovaným vlkem, jakého jsem kdy viděla, nebylo tedy možné, abych jich najednou potkala celou smečku, že? Na druhou stranu to bylo docela specifické zbarvení, mohla to tedy být zvláštnost patřící k určité skupině…
Z myšlenek mě vytrhl známý pach. Jediný pach. Oddechla jsem si a vydala se jeho směrem. Jen tak pro kontrolu jsem se na sebe podívala. Nic moc teda, bahno mi na tlapkách zaschlo a nějaké ty bahnité skvrnky se mi dostaly i na zbytek těla. Aspoň na tebe nebude nic zkoušet. Ušklíbla jsem se, opět ne v duchu. Vážně jsem ho potřebovala najít a popovídat si s ním. Naštěstí mi mé hledání dost usnadnil on sám, měla jsem pocit, že slyším něčí hlas. Otočila jsem se tím směrem a uviděla usmívajícího se šedého vlka. Ah, tak Newlin! Přestože to nemohl vidět, provinile jsem se usmála, že jsem předtím jeho jméno slyšela špatně. Doťapkala jsem k němu a přátelsky jsem zavrtěla ocasem. "Já jsem Amnesia, ráda tě poznávám," usmála jsem se na něj. Lépe jsem si ho prohlédla a usoudila jsem, že je jen přátelský a nechce mi ublížit. Možná! Varovala mě má mysl, také mě upozornila, že jsem na vlka měla otázku. "Co jsi myslel tím 'močálkrálíkem'? Viděla jsem tam jen ty dva vlky, uniklo mi něco?" zeptala jsem se, jen pro jistotu. Měla jsem podezření, že ono zvláštní označení byla jen přezdívka pro hnědého vlka, ale co kdyby to opravdu byla nějaká skrytá příšera?

Zřejmě mi něco uniklo. Ten proužkovaný vlk najednou vyběhl, s děsem v očích, a málem do mě vrazil. S poplašeným vypísknutím jsem uskočila, abych od něj byla dále. Teprve tak jsem mohla opět začít normálně přemýšlet a nepanikařit z něčí blízkosti. Zároveň jsem začala vnímat jeho slova, což byl tak trochu nadvlčí výkon, vzhledem k jeho koktání a rychlému tempu řeči. Pochopila jsem, že se mi představil a zřejmě mi prozradil i jméno té vlčice. Zatím mě to ale nezajímalo tolik, jako proč se tady Nelwin třásl. Co ho tak vyděsilo, co je ten 'močálkrálík'?! Pohledem jsem sjela k tomu hnědému vlkovi. Že by? Ale vždyť vypadá tak bezmocně. Kdybych neriskovala jistou věc, naklonila bych hlavu do strany, jako se v takovýchto situacích dělává.
O moment později jsem litovala, že jsem nevěnovala pozornost té béžovobílé vlčici. Ta se ke mně přibližovala v postoji více než nepřátelském. Ona po mě skočí! Určitě! Utopí mě v tom bahně! Nechápala jsem, co jsem jí udělala, že mě tak nenáviděla, vždyť jsem jen chtěla pomoct tomu hnědému vlkovi! Možná nemá ráda jen jeho, proto se na tebe zlobí, určitě nemá důvod tě nenávidět. No, nevypadalo to tak. Dívala se mi přímo do očí, ty její žluté plály nenávistí. Poplašeně jsem stáhla uši k hlavě a ocas mezi nohy. "C-c-cože? M-mus-síš s-s-si m-mě s něk-kým plést-t!" Pomalu jsem couvala, hlas se mi třásl podobně jako vlkovi vedle mě. Není se však čemu divit, když přímo přede mnou stála vlčice očividně připravená se na mě vrhnout a zaživa mě utopit v bahně. A předtím určitě ještě rozpárat. Vypadala na ten typ. Co mám dělat? Mysli Am, mysli. Ah! Sebejistota, musíš vypadat sebejistě. Pokusila jsem se tedy ovládnout svůj hlas, uklidnit se. "Nechápu, o čem to m-mluvíš." Jo. Skoro. Kdybych se na ni při posledním slově nepodívala, určitě bych to zvládla. I tak to ale byl slabý protest.
Jako by ovšem nestačilo, do toho všeho chaosu ještě mluvil Nelwin. Zřejmě se mě snažil bránit, zatím mi to díky strachu nějak nedocházelo. Pokračovala jsem v couvání. Se zoufalým úsměvem jsem ze sebe dostala ještě něco jako: "Moc se ti omlouvám." směrem k tomu hnědému vlkovi (nebo možná zlému močálkrálíkovi?). Ano, vzpomínka na to, co říkal proužkovaný vlk, byla poslední kapkou. Otočila jsem se a začala prchat jako o život. Já totiž vážně věřila, že mi jde o život! Sakra Am, ty máš štěstí, takové zatracené štěstí! Křičela jsem v duchu snažíc se zaplašit paniku. Nedávala jsem moc pozor na cestu, takže se mi sem tam zabořila tlapka do bahna více než bych chtěla, ale vždy jsem se z toho dokázala nějak vyhrabat. Ke klidu mi to však nepomohlo ani trochu. Koutkem oka jsem zaregistrovala, že se na útěk dal i ten proužkovaný.

//Středozemní pláň

//Ježčí nížina

Opravdu to nevypadalo jako špatný nápad, louka pokračovala docela dlouho, takže to byla více než příjemná procházka. Ovšem poté louka skončila. Ocitla jsem se na zvláštním a ne úplně příjemném místě. To máš zase štěstí. Ušklíbla jsem se, tentokrát pouze v mysl, což prostě muselo něco znamenat. Ale co? Tohle místo nevypadalo jako vhodné pro seznamování vlků. Povzdechla jsem si, ale pokračovala vpřed. Jednou jsem si tenhle směr vybrala, tak se ho budu držet.
No, možná to tak dobrý nápad nebyl. Postupem času přestala být půda pevná, takže jsem se čas od času začala propadat. Co mi to jen připomíná? Usmála jsem se při vzpomínce, která se mi mihla hlavou. Rychle jsem se ale probrala, jedna z pacek mi opět začala mizet v bahně. Štěstí, že mám nožky černé, jinak už bych se na sebe nemohla se vší touhle špínou dívat. Pokusila jsem se zbytky bahna setřást, ale moc to nešlo, takže jsem pokračovala v chůzi, ovšem o něco opatrněji. Aspoň dokud jsem neucítila pachy dalších mého druhu. Vesele jsem zamávala ocasem a dala se jejich směrem.
Málem jsem se u toho nechala vtáhnout do hlubin země, ale nakonec jsem úspěšně stanula pár metrů od jistého potápějícího se vlka. Tedy… stanula… musela jsem přešlapovat, abych se nepropadala, ale jinak to bylo v pohodě. Ale ten vlk vypadal, že má opravdu problém! Zmateně jsem se rozhlédla, byli tam ještě dva další vlci – proužkovaný vlk s béžovobílou vlčicí. Vzhledem k tomu, že ještě nepodnikli záchrannou akci, jsem usoudila, že to nejsou přátelé toho hnědého vlka, ale ani mezi nimi to nevypadalo na nějaký vřelý vztah, soudě dle otráveného výrazu té vlčice. Fajn, ale co mám teď dělat?! Pro jednou jsem přešlápla spíše z nervozity. Neměla bych se představit nebo tak něco? Proč musí být svět tak komplikovaný. "A-ahoj." byla má první slova k nim, tím se nedá nic zkazit. Myslím. "Nechcete mu zkusit nějak pomoct?" zeptala jsem se plaše. Spolupráce pro mě sice byla děsivá (zvláště s vlky, které jsem zrovna potkala), ale určitě bychom společně měli větší šanci na úspěch, než kdybych se pokoušela vlka osvobodit sama.

//Neznámé kraje

Přestala jsem utíkat. Usoudila jsem, že sem mě už mlha pronásledovat nebude. Spokojeně jsem se usmála, koneckonců bylo krásné ráno a mě pro jednou nic nebylo. Jupí! Zamávala jsem ocasem a začenichala. Zřejmě jsem tady byla sama, opět sama, ale na druhou stranu jsem byla i ráda. Přeci jen najít hned po průchodu mlhou vlky by bylo docela podezřelé. Rozhlédla jsem se, v rámci možností, a při té příležitosti se také otočila, abych si byla jistá, že mi nic nehrozí. Všechno vypadalo v pořádku. Louka vypadala bezpečně, pokud tedy vlci neměli nějaký určitý důvod se jí vyhýbat. Vesele jsem se tedy dala do průzkumu louky, na které jsem se ocitla.
Po několika minutách jsem usoudila, že louka není nebezpečná. Tráva přímo sváděla k tomu, abych si do ní lehla a trochu si odpočinula. Já však odolala. Tak unavená jsem nebyla, navíc tato krajina vypadala zajímavě. Ten pocit ve mně určitě vyvolaly ty květiny. Bylo jich tady tolik! Přísahala bych, že některé z nich jsem předtím neviděla. Ááno, protože určitě by sis pamatovala zrovna kytky. Ušklíbla jsem se sama na sebe. A ne v duchu. A jejda, už je to zase tady. Vážně potřebuju společnost. Proč mi tyhle věci vždy docházejí až když je příliš pozdě? Pokud si rychle nenajdu nikoho na povídání, určitě si se sebou začnu povídat nahlas. Mohla bych si pomocí magie vytvořit iluzi mého klona? A myslel by sám nebo bych myslela za nás oba? Ne, určitě by myslel sám, takový rachot by moje hlava nezvládla. Zavrčela jsem, snad abych utišila myšlenky, což samozřejmě bylo marné. Proč mám v hlavě pořád tolik myšlenek? Pomyslela jsem si zoufale a při té příležitosti si vzpomněla na bratra. Funguje jeho magie i na jeho myšlenky? Může je odstraňovat? Heh, už mám další téma, pokud ho někdy potkám. No jo, celá já. Mistryně ve vymýšlení témat, dokud ovšem téma nepotřebuju. Lehce jsem nad sebou zakroutila hlavou. Nechtěla jsem si pokazit ráno nějakou nehodou.
Ještě chvíli jsem se procházela po louce, sem tam přičichla ke květině a užívala si sluníčka. Přesto jsem si říkala, že by mohlo být tepleji. Dobrá, uznávám, vždy bych chtěla, aby bylo tepleji, ale tak co. Zastavila jsem se a nadechla svěžího vzduchu. Co dál? Zeptala jsem se sama sebe. Ptáš se úplně stejně ztracené existence, víš o tom? Odpověděla jsem si a mrzutě si povzdechla. Vskutku užitečná rada, já jsem přímo zásobárna užitečných rad! Švihla jsem ocasem a pokusila se zavětřit cokoli živého. Marně. Povzdechla jsem si a vydala se směrem, kterým jsem stála. Nejlehčí možnost je ta správná, že?

//Močály