Gallirea - Příspěvky uživatele

//S povolením Polluxe tedy přeskakuju

Zastříhala jsem oušky a nedůvěřivě sledovala toho flekatého vlka. Chyba. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho tak naštvala já, Polluxovo napadení nebo jestli mu prostě přeskočilo. Kožichem mu probleskly jiskry a nám třem se zase srst zježila. Ucouvla jsem. Co to sakra?! Vyplašeně jsem se začala prohlížet. Jasně, už nebylo vidět, jak drobná a slabá ve skutečnosti jsem, ale na druhou jsem vypadala jako pako. Opatrně jsem se otřásla, bez výsledku. Podrážděně jsem si odfrkla a švihla ocasem. Vedle mě se ozval New. Eeeeh?! Co to říká?! Pro jistotu jsem opět koukla na toho flekáče. To už jsme se na barvě jeho krve všichni shodli. Lin byl ale dále nějak divný, přesněji více divný než obvykle. "Co se to s tebou děje?" šeptla jsem směrem k němu.
Otočila jsem se za zvukem svého jména. On… ON?! JAK?! Vyděšeně jsem stáhla uši k hlavě a vzdálila se o pár dalších kroků. Kdybych už tak neměla zježenou srst, teď bych se určitě naježila hrůzou. "J-j-j-jak to víš?! P-proč znáš mé j-j-m-méno?!" řekla jsem o něco vyšším hlasem než obvykle. Tohle nemohlo být dobré, ani trošku dobré. A do toho ještě blábolení Newa. Co to s vámi je? Pomyslela jsem si zoufale a snažila si ujasnit svou situaci: nacházela jsem se u neznámého potoka v neznámé krajině spolu s očividně něčím omámeným Newlinem, Polluxem, ke kterému jsem stále cítila silnou nedůvěru a nakonec Flekáčem, mistrem všeho zlého a strašlivého. Co když je Linův stav jeho chybou? Napadlo mě, ihned jsem nad tím začala uvažovat a vzpomínala, co mi matka říkala o magiích. Ať jsem se však snažila sebevíc, nemohla jsem si vzpomenout na jedinou magii, která by vlka vyloženě připravila o rozum. Nicméně to bylo jedno, vysvětlení – nebo aspoň něco, co by mělo být vysvětlení, ale kdo ví, jak spolehlivá ta informace byla – nám hned bylo dáno. Chudáček. Pousmála jsem se na proužkovaného vlka. Jestli ho omámila voda nebo magie vlka bylo jedno, nezasloužil si ani jednu z těch možností. "Máš… jo, máš pravdu," usmála jsem se opatrně na Flekáče, "tak… m-my už půjdeme. Šup, Polluxi, Line, jdeme." strčila jsem čumákem do svého kamaráda a naznačila směr. Nicméně mi přišlo hloupé toho vlka jen tak opustit, co když nám opravdu říkal pravdu? Hm... fajn, dám mu ještě šanci. Pomyslela jsem si a otočila se na flekatého vlka. ''Předtím jsme plánovali si něco ulovit, t-tak kdybys chtěl, můžeš jít s námi.'' plná pochyb a nejistoty jsem se pousmála na flekatého vlka a pokračovala v chůzi, snad následována Newlinem a Polluxem.

//Vrbový lesík

Oba jsme byli stejně udivení způsobem, jakým Pollux popsal barvy. Byla jsem ráda, že nejsem jediná, kterou to zaujalo. Zároveň jsem dostala odpověď na svou otázku. Trochu jsem se zarazila a nechápavě mírně naklonila hlavu na stranu. Jakoby vyskytuju já? Vždyť já se přece vyskytuju tady! Doufala, jsem, že se dočkám nějakého lepšího vysvětlení. Já?! S obrácenými barvami?! Představila jsem si sebe sama s barvami naopak. Musela jsem uznat, že ta druhá Am nevypadala špatně, ale… sakra, vždyť mi kradla duši! "Ale jsou to jenom legendy, že ano? Není to potvrzené?" zeptala jsem se podezřívavě. Nelíbila se mi představa, že bych mohla existovat ještě jinde než právě teď a tady. Na druhou stranu, potkat tu druhou já by mohlo být fajn. A navíc povídání si sama se sebou by hned přestalo být divné! Zasmála jsem se v duchu, měla jsem z toho smíšené pocity, ale teorie, že nic jako mé druhé já neexistuje, se mi přeci jen zamlouvala o něco více.
"Já mám ráda fialovou a šedou." odpověděla jsem s úsměvem. Nechala jsem Newa, ať odpoví sám za sebe, když jsou barvy jeho oblíbené téma. Není divné říct šedému vlkovi, že se mi líbí šedá? Pozastavila jsem se nad tím, nechtěla jsem, aby to bral jako… něco víc než konstatování, že mám ráda šedou. Lin je taky šedý a nebral to tak, klídek Am. Uklidňovala jsem se, celkem mi v tom pomohlo i zjištění, že ani jeden z vlků mého bratra či sestru neviděl. Což neznamená, že je nenajdeš! Upozornila jsem se, abych předešla smutnění. New vypadal, že se mu jméno Erga zdá divné, možná legrační. Nedivila jsem se mu, bylo to neobvyklé jméno a on byl, no, Newlin. Zajímalo mě, kde asi má rodinka je a co dělá. Doufala jsem, že jsou stejně šťastní jako já tady s mými novými známými.
Proužkovaný byl očividně rád, že ho považuju za roztomilého. Usmála jsem se na něj a zamávala ocasem. Chtěl se přesunout, když tak i něco ulovit. Jo, jídlo by se hodilo. Přikývla jsem jeho nápadu než se šel napít a otočila se na Polluxe, jaký má názor on, když vtom… "Wáááá!" Vykřikla jsem a odskočila dobrý metr dozadu, přičemž jsem se otočila a dala se do běhu. Bafl na nás jakýsi, eh, vlk. Nestihla jsem šokem zaznamenat jeho barvu nebo cokoli by mě na něm mohlo zaujmout. Ve své panice jsem si ani nevšimla, že jsem vběhla do potoka. "D-d-do háje!" otočila jsem se a vystřelila z potoka zase na zem. Šedý vlk po tom, co nás překvapil, skočila a ten chudák teď ležel na zemi a krvácelo mu ucho. Dobře, bylo to hnusné, ale tohle si nezaslouží. Poznamenala jsem ve své hlavě kriticky a zastavila. Měla bych se mu pokusit pomoct. Ale co když je to jen spiknutí vymyšlené Polluxem? Lehce jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem o něm pochybovat, sice jsme nebyli kamarádi, ale nezasloužil se, abych si o něm myslela něco špatného. Doťapkala ke zraněnému. Vypadal poměrně mladě, sice silněji než já, ale mladě. Držela jsem si od něj odstup, ale i tak jsem mu byla poměrně blízko. "Jsi v-v pořádku?" zeptala jsem se ustrašeně. Byla to hloupá otázka, ale nic lepšího mě nenapadlo. Trochu jsem od něj odstoupila, pro případ, že by se nám chtěl pomstít.

//Ohnivé jezero

Žádné vlče se nemohlo svým nadšením ze života vyrovnat radosti proužkovaného vlka, když Pollux opět promluvil. Hned na něj vychrlil hrozně moc slov, ale šedý vlk to zřejmě stíhal vnímat. Magickou silou?! Co když je to pravda? Opravdu se nás snažil očarovat? Mohl! Opět se spustily panikařící myšlenky. Co když on sám je ta Smrt! Krátce jsem zpomalila, ale hned zase přidala. Pokud to byla pravda, jakože být mohla, chtěla jsem být od něj co nejdále. Rozhodla jsem se ale, že svou teorie těm dvěma neprozradím. Co kdyby se také vyděsili? Nebo se Pollux prostě jen zasnil. Napadlo mě jako teorie pro uklidnění, ale jako všechny tyhle 'buď v klidu' věty, ani tahle neuspěla, jak měla. Svět je příliš komplikovaný. Povzdechla jsem si v duchu. Opět jsem začala plně vnímat řeč dvou vlků a jejich diskuzi o barvách. Odpovědi šedého vlka byly… zvláštní, hrozně hezky je popsal. "Ty máš noční oblohu asi moc rád, že?" usmála jsem se na něj. Také jsem se ráda dívala na hvězdy, vlastně bych řekla, že většina vlků to ráda dělala, ale ještě jsem nikoho neslyšela dokonce přirovnávat barvy k hvězdám. Jestli jsou ti hledaní vlci jeho sourozenci a jsou stejní, nebude těžké je najít i kdyby si jejich barvy nepamatoval. Usmála jsem se v duchu a znovu zadoufala, že mi na otázku odpoví. Pak se rozpovídal o své srsti, která nás s Newem tolik mátla. "Takže jsme měli pravdu!" řekla jsem vesele a zamávala ocasem. Opět, jeho popis zněl hezky zvláštně. Líbilo se mi, jak popisoval. "Flekatých vlků je určitě hodně, ale děkuji." plaše jsem se na něj usmála. Dobrá, nikdy jsem neviděla žádného vlka, jehož fleky by byly podobné těm mým, ale byla jsem si jistá, že se nějací určitě najdou.
Konečně nastala chvíle, na kterou jsme čekali. Pozorně jsem poslouchala jeho popis, abych případně mohla zmíněným vlkům vyřídit, že je Pollux hledá. Zřejmě to opravdu byli jeho sourozenci, bodlo mě u srdce, když mi to došlo. Ani já jsem ty své od našeho rozloučení neviděla a to už bylo pěkných pár let. "Budu si to pamatovat a kdybych na ně narazila, rozhodně jim řeknu, že je hledáš." ujistila jsem ho a dodala: "Taky… když už jsme u toho, neviděl jeden z vás vlky jménem Ergo Proxy nebo Isara?" snažila jsem se neznít smutně, ostatně jsem ani smutná nebyla, spíše jsem se o ně bála. A o matku s otcem též. Jsou v pořádku? Stýská se jim? Třeba mám dokonce malé nevlastní sourozence! Napadlo mě a musela jsem se zahihňat. Také se mi dostalo odpovědí na mou otázku, teda nejdříve nad tím musel Lin přemýšlet, ale nakonec mu to došlo. Ha! Tohle si prosím, prosím pamatuj! Žádala jsem svůj mozek. Zapamatovat si Polluxovu radu by bylo jistě užitečné. Kývla jsem na znak vděku a usmála se. To znělo nějak smutně. dloubla jsem do Newa a zazubila se. Pokud ti to udělá radost, já si myslím, že jsi moc roztomilý. usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Všimla jsem si, že jsme se ocitli mezi lesy. Tak smečko, půjdeme dál nebo tady chvíli zůstaneme? zeptala jsem se a pokusila se nějak porovnat ty dva lesy, ale neuspěla jsem. Zbylo tedy na samečcích, aby rozhodli.

Lehce jsem zakroutila hlavou. "Nemáš se proč omlouvat, nic jsi mi neudělal," usmála jsem se na něj, "spíše já bych se ti měla omluvit, byla to přehnaná reakce." řekla jsem omluvně a švihla ocasem. Musíš na tom nějak zapracovat. Zadala jsem si úkol, ale bylo mi jasné, že na něj brzy zapomenu a vzpomenu si zase až když se mě někdo znovu dotkne. Nicméně ano, měla bych na svém problému více pracovat. Poslouchala jsem Newa a musela se smát. "Určitě to zní zajímavě," řekla jsem se smíchem, "a klidně bych se s tebou i vsadila, ale nechci tě omezovat, což bych časem určitě dělala." usmála jsem se. Ano, jistě bych časem začala žárlit na každého vlka, kterého bychom potkali a kterému by věnoval více pozornosti a každý ví, že trávit delší čas s žárlící samičkou není nic dobrého. Moment, neporušila bych tím to pravidlo o úmyslném odrazování? Vždyť já nežárlím naschvál! Zamyslela jsem se na chvíli, ale to už následovalo pokračování úvah nad černobílým vlkem. Švihla jsem ocasem na znamení nesouhlasu. "Myslím, že on nepatí mezi vlky, jejichž názor by se rychle měnil, i kdybyste se stali přáteli, myslel by si pořád to samé. Ale je od tebe hezké, že se o něj tak zajímáš." sice mě při těch slovech trochu píchlo u srdce, ale vážně mi ho bylo líto, vypadal, že si odchod toho vlka opravdu vyčítá, ale přitom neměl proč. Jak to mám vyjádřit slovy? Pomyslela jsem si frustrovaně, další věc, na které bych měla zapracovat a věděla jsem o tom, ale ať jsem se snažila jakkoli, zlepšení v komunikaci nepřicházelo. Asi ti to není souzeno, ale nevadí, aspoň mluvit umíš a New si s tebou stejně rád povídá. Snažila jsem se povzbudit, ale moc to nepomáhalo.
Lin souhlasil s mým návrhem a Pollux zřejmě též. Byla jsem ráda, že opět reaguje, konečně ho více poznám. Ještě před odchodem se mi proužkovaný omluvil a polo-uklonil. "Odpouštím ti, ale ať se to víckrát neopakuje!" řekla jsem s hranou povýšeností, ale brzy jsem se rozesmála a vyrazila spolu s těma dvěma vpřed. "Mimochodem Polluxi, jak vypadají ti vlci, co je hledáš? A kdo vůbec jsou?" zeptala jsem se šedého vlka zvědavě. "Nemusíš ale odpovídat, pokud nechceš!" Dodala jsem rychle s úsměvem. Každý z nás tří měl určitě něco, o čem nechtěl nikomu říkat. Co asi straší Newa? Pomyslela jsem si. Všimla jsem si, že se občas tvářil stejně jako se určitě tvářím já, když vzpomínám na něco nepříjemného. Přitom ale byl tak veselý, co se mu asi stalo? Možná budeš mít celé 'navždy' abys to zjistila. Usmála jsem se v duchu. "Mimochodem vy dva, omlouvám se, pokud je to hloupá otázka, ale vzpomněla jsem si na to a potřebuju odpovědi, takže," dramaticky jsem si odkašlala, "vadí samečkům moc, když jim někdo řekne, že jsou roztomilí? Kdysi mi to někdo řekl, tak co je na tom pravdy?" zeptala jsem se jich se smíchem. Potřebovali jsme téma na cestu a já stejně byla zvědavá, tak proč nevyužít příležitosti. Natažená noha byla už docela v pohodě a bolela jsem náhodně, takže jsem bez problému šla stále vpřed.

//Ronherský potok

Dále jsem ho poslouchala a sem tam kývla na znamení, že má stále mou pozornost. Bylo zajímavé, že ho tak zaujalo zrovna tohle téma a že nad tím tak přemýšlel. Také jsem se na něj usmála, nicméně po jeho další větě se úsměv trochu deformoval. Po jeho šťouchnutí jsem se trochu vzdálila a trochu vyplašeně se na něj podívala. Né, to že se tě dotýkám já, neznamená, že máš povolení se dotýkat i ty mě. Vyčetla jsem mu v mysli, ale napohled zůstala chladná. Nevyčítala jsem mu to, přeci jen se zdálo být přirozené, že se jeden druhého dotýká, ale prostě… ne. Pro mě dotyky přirozené nejsou. Přepadl mě strach, že by si Lin mohl myslet, že mi ublížil, tak jsem se mu to raději pokusila vysvětlit: "Promiň, nejsem zvyklá na doteky." pousmála jsem se. "A myslím, že ani jeden z nás by to tvé 'napořád' nevydržel. Určitě bych ti časem začala lézt na nervy." zasmála jsem se, ale přesto jsem nad tím chvíli uvažovala. Nepochybovala jsem, že bych si minimálně jeho přítomnost užívala, ale zároveň jsem stále nezapomněla, jak to dopadlo minule, když jsem o něčem podobném přemýšlela. Ale Newlin není ani jeden z nich. Připomněla jsem si a dále to neřešila.
"Irelevantní je myslím něco jako nedůležitý." odpověděla jsem mu a přikývla. Zasmála jsem se jeho předvádění mrtvolného výrazu. Byla to sice vážná věc, ale tak kdo by se zvládl nesmát při pohledu na Lina. Zatím jsem odsunula strach z té vlčice stranou. New vypadal nějak utrápeně, nechápala jsem sice, jak ho může mrzet, že jsme opustili toho bručouna, ale tak každý jsme nějaký. "Netrap se tím, myslím, že by nás nechtěl poblíž ani kdyby nebyl ospalý. Vážně z toho nebuď smutný." řekla jsem s úsměvem a otočila se k místu, kde předtím vlk ležel, ale už tam nebyl. "Vidíš, už jde stejně pryč." Naštěstí. Pomyslela jsem si, bylo to ode mě sice zlé, zvlášť, když ani jednomu z nás nic neudělal, ale prostě… jo, bála jsem se ho. Bezdůvodně, ale bála. A stejně jako on se měla přesunout i naše kočovná smečka. "Proč já?" povzdechla jsem si a rozhlédla se. Vzpomněla jsem si, že když jsme k jezeru šli, viděla jsem nějaký potok. "No, třeba bychom mohli jít podél toho potoka, co se pojí s tím jezerem." navrhla jsem a čekala, jestli budou samečci souhlasit. "A mimochodem, dělat si takhle srandu není hezké." dloubla jsem do něj packou a zatvářila se ublíženě. Chvíli jsem se o něj vážně bála.

Teď když jsme opět byli sami jen my tři, byla jsem mnohem uvolněnější, ale občas jsem se přeci jen otočila zpět na černobílého vlka a zkontrolovala, jestli se za námi nehodlá rozběhnout. Ale no tak, viděla jsi ho, je unavený. Beztak bude rád, že může spát. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, ne moc úspěšně, ale tak snažila jsem se. To už se Lin rozpovídal, byla jsem opravdu ráda, že už není takový posmutnělý. "Jsme ti za tvou lež moc vděční." zasmála jsem se a znovu přehodnotila, jestli nám opravdu nic nehrozí, přeci proč by zmiňoval, že tam na nás nikdo nečeká, vždyť to je jasné! Am, lehké vysvětlení – je to Newlin. Ušklíbla jsem se v duchu a poslechla si, co říkal o Smrti on. "Ne, až teď od něj." řekla jsem poměrně znepokojeně. Pokud to už Lin někde slyšel, nebylo možné, aby si z nás ten černobílý dělal srandu. "No, pokud je pravdivá ta druhá teorie, tak doufejme, že je někde zalezlá a nenarazíme na ni." pokusila jsem se znít optimisticky. Zajímalo mě, jestli se k tomu tématu vyjádří i Pollux.
Lin se opravdu rozpovídal a já tiše poslouchala. Musela jsem uznat, že i když na to nevypadal, myslelo mu to dobře. Krátce jsem se zamyslela a promluvila teprve když jsem si myšlenky trochu uspořádala. "Mně přátelství připadá jako dobrá věc, sice ne životně důležitá, ale dobrá. Ale nevím, ten černobílý měl možná trochu pravdu. Přátelství přináší i bolest a smutek, kterým by ses bez něj vyhnul. Třeba já už teď vím, že až se rozloučíme, tak mi po nějaké době bude zase smutno a třeba tě už nikdy nedokážu najít a budu jen více smutná." pousmála jsem se. "Ale i tak jsem ráda, že jsem tebe a Polluxe potkala, je mi s vámi fajn." dodala jsem vesele a trochu zamávala ocasem. Opravdu jsou moc fajn. Usmála jsem se v mysli. Měla jsem štěstí, že jsem narazila zrovna na ně a nemusela sama cestovat nebo zůstat v močálu s Lyl, asi, a tím hnědým vlkem. "Pokud tě to pořád trápí, tak klidně mluv. Ráda poslouchám." upozornila jsem ho s úsměvem.
Došli jsme k našemu místu, tak jsem se zastavila a skoro, opravdu jen skoro, jsem si říkala, že bych se mohla jít napít. Potom jsem si však vzpomněla na barvu vody a ti divné červené řasy a odmítla se k vodě přiblížit. "Zůstaneme tady nebo půjdeme dál?" zeptala jsem se dvou samečků. Doufala jsem, že se Pollux brzy rozpovídá, když už s námi měl být v kočovné smečce, byla bych o dost radši, kdybych ho znala o něco více než teď. Opět jsem se nad naším nápadem s toulavou smečkou musela zasmát. Tak bláznivý, přesto krásný nápad. Samozřejmě, do budoucna to asi moc velkou šanci na přežití nemělo, avšak v tuto chvíli se to zdálo být tou nejlepší věcí, jaká mě za dlouhou dobu potkala.

Sledovala jsem dva vlky přede mnou, jak se hádají o možnosti a nemožnosti zavřít tlamu. Přeci jen jsou si v něčem podobní. Trochu mi cukly koutky. Ten černobílý vlk byl jistě mrzout a pěkný protiva, ale na druhou stranu se s Linem hádal i o takové blbosti, nemohl být úplně špatný. Ovšem i když jsem si toto uvědomila, nedokázala jsem se zbavit strachu z něj. New však statečně vzdoroval jeho poznámce o tom, že jsme jeho chůvy. Dokonce se k Unavenému naklonila, chtěla jsem ho odtáhnout dále, bála jsem se, že po něm druhý vlk vystartuje, nakonec to však neudělal, ale zároveň bylo vidět, že se mu blízkost Lina nelíbí. Otřásla jsem se při tom, co říkal. Nechtěla jsem, avšak okamžitě jsem viděla tělo zbavené kůže. Krvavé, nehybné tělo. Znovu jsem se otřásla znechucením. New mi trochu zvedl náladu tím, jak hezky o mě a Polluxovi mluvil. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale stěžovat jsem si rozhodně nehodlala.
Černobílý se otočil na mě a promluvil. Hned při první větě jsem odvrátila pohled a raději koukala na hladinu jezera. Vnímala jsem, že se ochladilo, ale naštěstí ne tak, aby mi byla zima. Při další větě jsem zastřihala ušima a otočila se na něj se šokem v očích. S-s-smrt?! O čem to mluví?! Zmateně jsem se koukla na své dva společníky, ale zřejmě byli oba stejně zmatení jako já. Co tím mohl myslet?! To se tady jako někde prohání vlčice, která může kohokoli zabít? Co když najde nás! Byli bychom bezbranní! Nebo si z vás prostě dělá srandu, vždyť... je nemožné, aby takové stvoření existovalo, že jo? Naštěstí se konverzace těch dvou brzy vrátila k normálním, jednoduchým věcem jako jsou barvy. Unavený zněl chytře, ale tak nějak zvláštně chytře. A nějak… nevím, zraněně? Najednou mi připadalo, že si toho musel hodně prožít a tak trochu jsem dostala i chuť ho více poznat, ale strach ze mě neopadl a navíc by to znamenalo opustit Lina a Polluxe, což se mi nechtělo ani v nejmenším.
Proužkovaný vlk dal na mé prosby a sdělil tomu černobílému, že ho opustíme. Dost jsem si oddechla a ucítila jsem, jak ze mě opadlo napětí. Jen jsem doufala, že to s tím kamarádem byla jen výmluva a že tam na nás opravdu někdo nečeká nebo případně, že nemyslel křovisko. Nic proti tomu křoví, ale raději bych trávila čas jinde než na vyprahlé pláni. Zároveň New nabídl Unavenému, že až bude mít lepší náladu, tak se k nám může kdykoli přidat. S lehkým úsměvem jsem se otočila a po boku Lina se vydala k našemu původnímu místu, šedý vlk šel samozřejmě s námi. "Děkuju, vážně jsem se bála, že na nás zaútočí." vděčně jsem se na proužkovaného vlka usmála. "A nevíš o čem to mluvil? To s tou Smrtí?" zeptala jsem se. Nemyslela jsem, že by to věděl, ale už mě párkrát překvapil, tak třeba se mu to povede zase.

Bylo mi Polluxe docela líto, já osobně jsem si nedokázala představit, co bych dělala, kdyby máma umřela. Bylo mi jasné, že ani on se o tom nechce moc bavit, tak jsem pouze přikývla a vydala se za Newem a novým vlkem. Heh… tři vlci a jedna vlčice, není fér! Postěžovala jsem si sama sobě. Ráda bych tady měla nějakou další zástupkyni něžného pohlaví, přestože už teď je tu až moc vlků.
Došli jsme s šedým vlkem za Newem a vlkem, kterému začal říkat Unavený. To opravdu může napadnout jen jeho. Opatrně jsem nad tím s úsměvem zakroutila hlavou. Aspoň si všiml, že "rozpůlený" vlk vypadá ospale. Moc se mi v jeho blízkosti být nechtělo, přeci jen každý je podrážděný, když je unavený. Nervózně jsem přešlápla a pak opět, ať nestojí na bolavé noze. "Jistě, neměl by být sám, ale co když má jeho osamocení dobrý důvod?" Namítla jsem než stihl černobílý vlk promluvit. Všimla jsem si jizvy pod jeho okem a má mysl v něm okamžitě viděla zabijáka, chladnokrevného vraha. Lehce jsem se otřásla a trochu se přiblížila k Newovi, stále jsme se však nedotýkali. Pollux se sice také držel dále, ale nevypadal, že se bojí. Na rozdíl ode mě, já jsem se svůj strach ani nepokoušela skrývat. Na druhou stranu, máš tady ty dva, třeba tě budou chránit, pokud dojde na násilí. Uchechtlo se mé podvědomí. Samozřejmě jsem si nepřála, aby se jim něco stalo a už vůbec ne, kdyby to mělo být kvůli mně, ale pořád by bylo lepší, kdyby skončili zranění oni a ne já. A zase zním jako potvora. Měla jsem chuť se zahrabat studem nad svou zbabělostí.
Černobílý na nás promluvil, tedy jen na mě a Polluxe, ale čekala jsem, že beztak odpoví i New. "N-ne, v-v-vždyť to zvlád-dá sám." vykoktala jsem ze sebe. "M-možná na to n-nevypadá, ale je u-u-úžasný." dodala jsem s ušima pokorně složenýma k hlavě. Nelíbilo se mi, že byl na Newa nepříjemný. Jasně, nejspíše ho vzbudil, byl unavený a ještě se kolem něj shromáždila skupinka upovídaných vlků s Linem v čele. Nebylo tedy divu, že ani nechtěl odpovědět na otázku o barvě, kterou zřejmě musel projít každý. Jeho pohyb ve mně vyvolal další paniku, znepokojeně jsem zašvihala ocasem. To není dobré, to není vůbec dobré! Běhalo mi hlavou. Ani Pollux neodpovídal, zatím, vypadal, že ho nový vlk nezajímá, a tak raději přemýšlí. Snad vymýšlí, jak toho mrzouta uklidnit! Zadoufala jsem. "Vážně bychom ho měli nechat spát, stejně o naši přítomnost nestojí. Navíc vypadá útočně." poplašeně jsem se snažila přesvědčit Newa k ústupu.

//Omlouvám se za zdržování, kolem 17 napíšu ^^

Smutný pohled Lina byl opravdu něco úžasného. "Jen za vše dobré." usmála jsem se na něj, aby si byl opravdu jistý, že to nemyslím zle. Nechtěla jsem ho omylem urazit nebo tak, sice jsem neznala nějak extra dlouho, ale nechtěla jsem, aby byl smutný. Šedý vlk se zatím zdál být taky veselý, očividně rád, že může být členem naší smečky-nesmečky. "Takže jsi už předtím byl ve smečce? Jaké to bylo?" zeptala jsem se Polluxe, poté co upozornil Newa na to, že si bude muset na přezdívku zvyknout. Já mu hodlala dále říkat celým jménem, koneckonců nebylo dlouhé a navíc se mi z něj zkratky moc nelíbily.
Nově příchozí předvedl první prvek naší školy elegance, jemuž dal také krásný název. Předvedl ho ještě jednou a já to hned zkusila též. Raději jsem se postavila i na nataženou nohu, abych náhodou neztratila rovnováhu. Sice to zabolelo, ale vydržela jsem to bez komentáře, a napodobila Polluxovu poklonu. "Takhle?" usmála jsem se a chtěla se podívat na Newův pokus, ale on se zdál nějaký… zamyšlený? Smutný? Co se stalo? Udělala jsem něco? Byla jsem zmatená, takového jsem ho ještě neviděla a nelíbilo se mi to. Jemně jsem do něj šťouchla packou. "Je něco špatně?" Zeptala jsem se starostlivě. Že by se začalo projevovat nějaké zranění po tom pádu? Ne! Vždyť jsem realitě zakázala být na něj zlá. To už ke mně došel šedý vlk, moc blízko, a začal se mi dívat do očí. Jeho zírání a blízkost způsobila, že jsem se kousek odtáhla, ale přesto se na mě doletělo více kapek, než mi bylo příjemné. Pochopitelně jsem s vypísknutím uskočila dále a začala se zuřivě oklepávat, samozřejmě se svou opatrností na pohyb krkem. "TS! Nejsem nic takového! New má pravdu!" jakoby uraženě jsem si odfrkla. "I když ty bys tam žít mohl, očividně ti ty řasy a voda vůbec nevadí. Ha! Budu ti říkat ruzerní vlk!" zazubila jsem se na něj.
Byla jsem krapet zmatená, vypadalo to, že na nás křičel nějaký vlk, ale já nic neslyšela. Už se mi to párkrát stalo, takže jsem uznala, že je to možné a začala toho vlka pohledem hledat. Sice jsem vydedukovala, že se nezdá být příjemný, ale proužkovaný vlk měl pravdu, proč mu den nezlepšit? "Pojď pojď. Pokud jsi ochotný vzdát se pár minutek ve vodě." Vybídla jsem Polluxe s úšklebkem, zatímco jsem se sama vydala za svým… jup, kamarádem. Kamarádem v počátečním stadiu, ale přesto kamarádem. Dohonila jsem a pokusila se z jeho tváře uhodnout, jestli je pořád skleslý nebo ne. Marně. Trápilo mě to, ale snad mu nový vlk do skupiny zvedne náladu. Opět se přestavil a pozdravil, ale ten vlk z toho moc nadšený nebyl. Vypadal zvláštně, napůl bílý napůl černý s zelenými čárkami. "Pokud je ospalý, možná bychom ho měli nechat být." Pošeptala jsem Newovi. Co kdyby náhodou byl agresivní a Lina nebo mě nebo Polluxe napadl? Docela jsem se bála, takže jsem se napůl skrývala za proužkovaným tělem.

Zazubila jsem se na Newa. "Proužky můžou za vše!" smála jsem se. Je sladké, jak je hned brání. Rozplývala jsem se v duchu. A ještě ten jeho smutný pohled! Awww… roztomilé. Trávit čas s jinými vlky bylo opravdu fajn, aspoň v jistých ohledech. Hlavně jsem si nemusela povídat sama se sebou, za což jsem byla nepopsatelně vděčná. Byla jsem si jistá, že kdyby kdokoli slyšel mé vnitřní monology, hned by ode mě utekl.
Pollux vylepšil nápad na založení smečky a vlk vedle mě se zdál být stejně nadšený jako já. Znělo to skvěle a musela jsem uznat, že bych ráda patřila k nějaké smečce, tak proč nemít smečku s přáteli? Ovšem, Lina jsem zatím za přítele nepovažovala a šedého vlka jsem sotva poznala, ale i tak. Navíc se oba zdáli být moc fajn. Přesto mě opět, bez toho aby to věděl, přiměl proužkovaný vlk panikařit. S mým svolením? Zmateně jsem se otočila na Newa. Co tím jako myslí?! Vždyť to zní jako bychom tu smečku vedli! SPOLU! Co tím myslí?! Dýchání se mi zrychlilo, ale snažila jsem se, aby si toho ti dva nevšimli. Klídek… určitě to myslí naprosto nevinně, třeba nad tím ani tak neuvažuje… Jo, to vlastně bylo docela možné. Aspoň mi to tak u něj připadalo, takže jsem se zase uklidnila. "Jasně! Bude to fajn!" zasmála jsem se a zamávala ocasem. "Budeme ta nejelegantnější smečka na světě!" řekla jsem s očima zářícíma nadšením. "Mimochodem Polluxi, ty máš asi vodu moc rád, co?" usmála jsem se na něj zvědavě. Pořád byl u jezera a pořád si v něm máčel tlapky, to muselo něco znamenat. Ale zpět k naší eleganci. I když mě ta tlapa bolela, když jsem na ni chodila, byla jsem odhodlaná se bolesti postavit čelem – samozřejmě jen dokud mě to nebolelo, pak by ze mě to odhodlání asi vyprchalo – a zlepšit své pohyby. "Ale pšt, mluv o mě až po lekcích elegance." smála jsem se a dokonce se odvážila do Newa jemně šťouchnout tlapkou. Chápete to?! Já se ho dotkla! Ale hned jsem začala panikařit, že mě teď bude nenávidět, takže jsem se rozhodla to nějak zakecat. "Nicméně Polluxi, New má pravdu. Rozhodně by sis to neměl nechat ujít! Copak bys nechtěl mít tak perfektní pohyby, že bys jimi okouzlil každého vlka?!" byla jsem skutečně nadšená. Po dlouhé době jsem také byla opravdu šťastná, ty proužky mě asi nakazily pozitivitou! "Neboj se, já to zvládnu. Koukej se, už to ani nebolí!" ujišťovala jsem Lina a přitom kolem něj udělala pár kroužků. Bolest se sice dala snést, ale přesto jsem zatínala zuby, abych si nezačala stěžovat.
Šedý vlk mi odpověděl na otázku. Bylo mi ho líto, vypadal tak smutně, když sklopil pohled. Jak mu můžu pomoct? Ptala jsem se sama sebe, vtom ale New přišel s řešením. Byl by opravdu skvělý vůdce smečky, minimálně měl neuvěřitelné schopnosti smečku vychvalovat. "Přesně tak. Navíc tyhle proužky," hlavou jsem kývla na Linovi odznaky, "jsou kouzelné. Postaráme se, abys byl šťastný." usmála jsem se na něj povzbudivě. Zeptal se nás na nějaké vlky – možná rodinu. Heh, jo, ty mu fakt pomůžeš. "Já jsem také ani jednoho z nich nepotkala, promiň." dodala jsem do řeči Newa a když skončil, cítila jsem, že musím Polluxovi vysvětlit to s tím křoviskem. "Křovisko je náš… eh… kamarád. Je to sice křoví, ale určitě je víc než to!" zasmála jsem se a doufala, že teď nezníme jako šílenci. Křik dalšího vlka jsem se svým zhoršeným sluchem neslyšela.

Určitě jsem se v barvě jeho očí plést nemohla, to prostě nešlo. Jeho poznatek byl však zajímavý, ale upřímně – jezero, co barví oči? Ne, to prostě nemohla být pravda. Musela jsem se zasmát, já sice také nebyla expert v záležitostech magie, ale podle barvy očí jsem je rozeznat dokázala. Většinou. "Skoro, ne myšlenky, ale iluze. A určitě máš ty oči nafialovělé! Nebo že by to jen dělaly ty proužky?" zamyslela jsem se. Možné to bylo, ale nechtělo se mi věřit, že bych se nechala tak snadno ošálit. "Ale máš pravdu, bylo by skvělé díky takovému detailu ovládat dvě magie." usmála jsem se. Kromě té vody. Otřásla jsem se v duchu. Nic proti Newlinovi, ale já a voda jsme spolu prostě nevycházely. Na druhou stranu ovládat dvě magie by bylo vážně fajn! Sice jsem vůbec netušila, jak se zlepším v ovládání své magie, ale už jsem plánovala naučit se jinou – jak velice mi podobné!
Byla jsem ráda, že o mě má starost a těšila jsem se, až začneme s tréninkem elegance. Neměly by být vlčice od přírody elegantní? Proběhlo mi hlavou, ale když se nad sebou zamyslela, uvědomila jsem si, že v tom případě bych byla výjimka, o což jsem rozhodně nestála. Počkala jsem, až New dokončí svou řeč a teprve poté promluvila. "Můžeme to zkusit i teď, určitě to zvládnu." ujistila jsem ho, přestože mě to stále bolelo a z předchozích zkušeností jsem odhadovala, že to tak ještě den bolet bude. Naštěstí to nebylo tak hrozné, když jsem s tou tlapou nic nedělala, ani jsem to necítila. Hlavně mě teď naplňovat pocit hrdosti, že se mu můj nápad na jméno pro jezero líbil. Chňá! Přece jen jsem měla skrytý talent. Smála jsem se v duchu. "Jsem moc ráda, že ti nic není." Nechtěla jsem slyšet jeho teorie o tom, že třeba zraněný je, jen o tom neví. Prostě je zdravý a tečka. Žádné odmlouvání realito.
Oba nás zarazil výkřik dalšího vlka. Ha! Takže přece jen by mohl být Newlin zlý! Ozvala se má paranoidní část, ovšem teď už jsem jí nechtěla věřit. Vždyť New byl tak milý, ne, prostě jestli je tady někdo nebezpečný, je to ten nový vlk. "Myslím, že tmavě šedý, ale možná je to černá." pošeptala jsem proužkovanému vlkovi vedle mě. Začala jsem přehodnocovat svůj názor na toho nově příchozího. Někdo, kdo takhle vyváděl z vody, přece nemohl být hrozbou, že? Ale to bys podceňovala i sebe sama. Připomnělo mi mé podvědomí, děkuji podvědomí, řekla bych, že se mi tím vrátil můj negativní pocit z toho nejspíše-šedého vlka, ale on vlastně nikdy nezmizel. Tak schválně, jestli dokáže můj názor změnit. Představil se jako Pollux, New mu na oplátku prozradil své jméno. Trochu jsem se bála, že mu vyzradí i mé, ale k mému překvapení tak neudělal.
Chudák Pollux byl zatažen do pro něj naprosto neznámé věci, počítala jsem s tím, že je stejně zmatený jako jsem ze začátku byla já. Přeci jen Newlin byl velice zvláštní vlk. "Asi může, pokud chce." odpověděla jsem na otázku a dodala: "To zní zajímavě! Taková smečka by měla určitě úspěch." Opravdu to byl zajímavý nápad, smečka tuláků, o něčem takovém jsem ještě neslyšela. Asi proto, že tulák ve smečce už není tulák. Odseklo hořce mé podvědomí. "Jo mimochodem, můžeš mi říkat Amny – jako tady New – ale celým jménem jsem Amnesia." usmála jsem se na druhého vlka. Když jsem znala jeho jméno, zasloužil by si i on znát to mé. "Ne, určitě jsme to nezpůsobili my, jedině, že bychom nějak přenesli teplo z té pláně sem, ale to není možné." přitakala jsem Newlinovým slovům. "Co tě sem vlastně přivádí Polluxi?" usmála jsem se na cizince a zamávala ocasem.

Dostalo se mi ujištění, že dotek řas nic nezpůsobuje. Možná mluvil o něco rychleji než obvykle, ale přičítala jsem to panice a nutnosti mě přesvědčit o své zdravosti. Byla jsem ráda, že je zdravý. Užívala jsem si společně strávený čas a navíc jsem momentálně byla příliš líná než abych šla hledat jinou společnost – ne, že bych ho plánovala vyměnit! "Teplé? Jak můžou být teplé?!" byla jsem zaskočená, o tomhle jsem nikdy neslyšela. Možná to bylo teplotou vody, vzpomněla jsem si, že něco takového říkal, ale vždyť byla noc! Voda by měla být vše jen ne teplá! Opatrně jsem se začala k hladině přibližovat, dvojnásob opatrně tím, že mě stále bolela natažená tlapa. Když jsem byla dost blízko, velice nedůvěřivě jsem před sebe tlapu natáhla a ťápla do vody. Uh? Jak to? Vážně byla teplá. "Tady něco nehraje, takhle by to nemělo být." zacouvala jsem zpět a zmateně se podívala na Newa. "Souhlasím, pít to nebudeme, ale stejně by mě zajímalo, co by se stalo." povzdechla jsem si. S tímhle přístupem nikdy nebudeme vědci, ale když už nic jiného, budeme živí a zdraví. Náhle mi něco došlo. "Ty ovládáš magii vody, že? Nemůžeš tu vodu nějak omylem oteplovat?" bylo to možné, že? Pravda, nevěděla jsem, jak moc tu magii ovládá, ale pro jistotu jsem se ho zeptala. Jeho oči! Proběhlo mi hlavou. "Hele, zdá se mi to, nebo máš oči trochu fialové?" trochu jsem se k němu přiblížila, ale ne tak, že bychom se snad dotýkali, to nepřicházelo v úvahu. Jen tak, abych lépe viděla na jeho oči, ale přitom oba měli dost osobního prostoru. Vážně se mi zdálo, že jeho oči mají fialový nádech.
Nevěděla jsem, jestli si všiml mého pádu nebo si jen odvozoval věci z mého stání na třech nohách, nicméně mi bylo trochu trapně, že postřehl, že něco není v pořádku. "Nezakopla jsem, jen jsem si omylem natáhla sval. Trochu to bolí, zvlášť když na tu nohu došlapuju, ale není to tak zlé. Ono se to za nějaký čas spraví samo." usmála jsem se na něj, abych nás oba uklidnila. Ano, spraví se to, nepanikař. Uklidňovala jsem se, marně, ale aspoň jsem se snažila. Lehl si a začal se dívat na hvězdy, lehla jsem si naproti němu a také lehce zvedla hlavu. Byla krásná noc, měsíc zářil a měli jsme nádherný výhled na hvězdy. Vzpomněla jsem si, jak jsem se jako malá procházela a usmála se. Jsou tam hvězdy stále stejné? Napadlo mě, určitě bych se tam jednou ráda znovu podívala a zkontrolovala matku a Axela. Ale ne teď. "Určitě umíš, nepodceňuj se tak!" napomenula jsem ho s úsměvem. "Například umíš vyprávět, to je skvělá schopnost a taky si umíš dělat kamarády i z křoví!" snažila jsem ho povzbudit, snad úspěšně. "Myslím, že by šlo i Řasové jezero nebo možná Ruzero – Rudé jezero, chápeš." Zasmála jsem se. "Neublížil sis ty při tom pádu? Neviděla jsem ho, ale pokud jsi skončil až v jezeře, tak to musel být dlouhý pád." prohlédla jsem si ho, ale nevypadal zraněně, ale kdo ví?

Nehodlal se vzdát, čímž mě potěšil. Užívala jsem si ten závod, navíc jsem momentálně vedla, ale to nemělo dlouhého trvání, neboť se New začal řítit vpřed. Tak ty takhle. Ušklíbla jsem se a také zrychlila. I kdyby nakonec měl vyhrát, tak ať to nemá tak snadné! Každý sval v mém těle pracoval na plný výkon, neběžela jsem sice tak rychle jak bych mohla, ale zbývající rychlost by země mohlo vymáčknout pouze ohrožení života, bohužel je to tak. V takovém stavu se dle všeho nacházel můj protivník. No jo, ťuňťo, už nemůžeš. Usmála jsem se v duchu. Já také začínala mít problémy, ale přesto jsem odmítala zastavit. "Opovaž se!" varovala jsem ho. Viděla jsem nějak rozmazaně, ale cíl nemohl být daleko. Vtom se to stalo.
Levou přední packou mi projela ostrá bolest. Vykňukla jsem a svalila se k zemi s tím, že jsem ještě udělala pár sudů než jsem se zastavila. Jako by toho ale nebylo málo, při pádu jsem nějak špatně hýbla hlavou, takže další střela bolesti byla vypuštěna. Štěstí v neštěstí – byl to jen rychlý záblesk bolesti, který pomalu ale jistě odezníval. Na rozdíl od té nohy! Sakra, proč se takové věci dějí mně?! Zakňučela jsem. Okrajově jsem vnímala, že proužkovaný vlk něco vykřikl a pak se ozvalo šplouchnutí vody. Ale jakoby se to odehrálo daleko nebo za nějakou bariérou. Bezmocně jsem ležela na zemi, packu s nataženým svalem držíc ve víceméně stejné pozici, třeba se to tím uklidní. Hypnotizovala jsem jí pohledem, jako bych snad měla léčitelské schopnosti. Teda nebylo to tím, ale skutečně po pár dalších mučivých sekundách se bolest zmírnila. Ulevilo se mi, ale stále to bolelo! Ublíženě jsem si povzdechla a vstala, přičemž se bolest na moment zhoršila (což jsem pochopitelně okomentovala aspoň slabým zakňučením), stejně jako při každém dalším kroku. Dokulhala jsem k Newovi, který zatím ležel ve vodě. Snažila jsem se příliš na tlapu nedošlapovat, i když mi matka říkala, že takové věci se musí rozhýbat, jenže ono to potom bolelo ještě víc!
"S-s-s-sahá?!" Vykřikla jsem a udělala pár bolestivých kroků zpátky. Jeho pád se ale vyplatil, teď už jsme znali příčinu té barvy. "Ještě nikdy, je to divné – necítíš se divně? Neudělaly ti ty řasy nic?" zeptala jsem se starostlivě. Přeci jen to byla úplně nová rostlina a ještě zvláštní barvy, kdo ví, jestli mu byť jen z doteku něco nehrozí! Vylezl na břeh a oklepal se, dávala jsem pozor, aby se mě ani kapka té vody nedotkla, přestože bych si potřebovala smýt bahno z tlapek. Třeba by mi voda pomohla i na bolest! Proběhlo mi hlavou. Když jsem stála na třech nebolavých tlapách, tak to bylo celkem v pohodě, ale nemohla jsem takhle být až do konce života. "Nenapil ses té vody, že ne? Hele a co by se stalo, kdyby jo?" teď jsem byla zvědavá. Nehodlala jsem se napít ani nechat jeho se napít, ale mohli jsme o účincích vody společně přemýšlet.

//Středozemní pláň

Pláň se sice zdála být nekonečnou, což mě ani trochu netěšilo, ale aspoň jsem tady nebyla sama. Newa to očividně vůbec netrápilo a vypadal, že je z mé přítomnosti stejně rád jako já z té jeho. Tak vidíš, není to tady vůbec špatné. Usmála jsem se v duchu. To už New řekl, že mě klidně něco z jeho elegance klidně naučí. Musela jsem se tomu zasmát. "Těším se na první lekci." smála jsem se. Byla s ním zábava, dokonce mi to trochu začalo připomínat staré dobré časy. Nebo aspoň jejich začátek. Ozvala se provinilá část mého já, ale byla okamžitě zahnána. Nemohla jsem na to vzpomínat, ale možná i kdybych chtěla, tak by proužkovaný vlk vedle mě ten smutek hned zahnal za mě. Přeci jen byl opravdu milý, věřila jsem, že by z nás po nějaké době mohli být i přátelé, což by bylo úžasné! Možná by se mi konečně splnil sen.
Krátce jsem zapřemýšlela. Opravdu to bylo složité slovo na vymyšlení. "Ty tvoje nápady nejsou úplně špatné, ještě k nim dodávám heztlu a kystý." usmála jsem se. Ne ani jedno z těch slov nezní tak dobře jako když jsou oddělené. Vtom začal New dělat hrozně roztomilý výraz. "Ráda to s tebou někdy napravím, ale jsem si jistá, že to tam samo zvládne. Je to silné křovisko." Pokusila jsem se ho uklidnit, na druhou stranu to ale nebylo plané ujišťování, muselo být silné, pokud přežilo na té pláni tak dlouho. Když už jsme u toho, pláň už byla za námi a před námi se objevilo jezero. Eh? Mělo podivnou barvu, už jsem si skoro myslela, že blázním. Zrak jsem měla skvělý, takže chyba musela být v mozku. "Ale čím to je?" zeptala jsem se nahlas, chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že taková jsou všechna jezera tady, ale pokud byl i můj společník zmatený, zřejmě to tak nebylo. "Nevím jak ty, ale já se té vody ani nedotknu." upozornila jsem ho. Ha! Skvělá výmluva proč nejít do vody! Gratulovala jsem si k tak dobrému objevu. Pak mi ale došlo, že by si vlk vedle mě s jeho hravou povahou mohl myslet, že je to výzva. Tak aspoň by si nacvičil záchranu tonoucího. Škodolibě se na mě smálo mé podvědomí. Bylo by to pro mě ponižující, kdyby zjistil, že neumím plavat. Vždyť to umí i vlčata, ale zase kdyby viděl co já, asi by se také vodě vyhýbal. "To ne, mám problémy s nohou, když ji moc namáhám, což je nejvíc právě při nějakém takovém lezení. Navíc se mi jednou při útěku z kopce zranila kamarádka." vysvětlila jsem mu. Dobrá vynechala jsem pár detailů, ale ty stejně nebyly důležité. Nechtěla jsem, aby si o mně začal myslet něco špatné, přeci jen jsem za zranění Sookie mohla hlavně já. Ale už se to nikdy nestane! Přísahala jsem v duchu. Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem tak tak postřehla jeho návrh. Jen tak tak. "Souhlasím, zní to zajímavě." zazubila jsem se, odhodlaná vybrat nějaká těžká slova. "Ale víš co? Ty potom budeš reagovat na slova, co řeknu." zamávala jsem u toho ocasem a čekala, jaká slova si připraví.
To se ale rozhodl okořenit to závodem. Ušklíbla jsem se a rozběhla se. "Krev… kůra, lov… východ-slunce… déšť." dostala jsem ze sebe za běhu. Nebyla to sice tak těžká slova, jak bych si přála, ale špatné to taky nebylo. Musela jsem se ale soustředit na běh. Upřímně jsem na tom nebyla s kondicí nic moc, ale pokud by závod netrval moc dlouho, měla bych šanci ho porazit. Možná. Zatím jsme byli tak nastejno, takže jsem se odvážila trochu zrychlit, jen maličko, abych stále běžela vedle něj, ale přitom bylo dobře vidět, že jsem rychlejší. "Jestli chceš… m-můžeš to vzdát." provokativně jsem se na něj zakřenila, bylo však vidět, že to myslím jako provokaci a ne jako něco zlého.