Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemní pláň

Zase ta slaná chuť. Povzdechla jsem si v duchu a snažila se dávat pozor, ať se mušle jazykem moc nedotýkám. New mě naštěstí následoval, byla jsem vážně ráda, protože s ním byl svět hned zajímavější. A očividně také nebezpečnější. Podrážděně jsem zavrčela a sklopila uši. Proč musím mít zrovna já takové štěstí na vodu? Naštvaně jsem švihla ocasem a popošla blíže, abych se napila a zbavila se té ohavné pachutě. Položila jsem si mušli, několikrát si lokla chladivé vody a otočila se na docházejícího proužka. "Řekni mi, proč pořád narážíme na překážky?" Ušklíbla jsem se na něj. "No, ale pokud ses ty zvládl vymotat z křoviska, zvládnu i já přejít tuhle vodu!" Snažil jsem se znít odvážně a tím se povzbudit, no, nepovedlo se. Hele, jednou jsi to už zvládla. Navíc se podívej na tu řeku – není vůbec divoká! Zhluboka jsem se nadechla a znovu se podívala do očí svého společníka, jako bych v nich hledala útěchu a potřebnou pomoc. "Jdeme na to," usmála jsem se na něj nepřesvědčivě a vzala si opět mušli, načež jsem vkročila do vody. Srst na hřbetě se mi zježila částečně odporem, ale z větší části děsem. Ne, takhle to nepůjde. Zavrčela jsem a po hlubokém výdechu jsem se rozběhla k druhému břehu. Každá kapka, co mi dopadla na kožich, pro mě byla motivací běžet rychleji.
Nakonec jsem úspěšně stanula na druhém břehu a lehce se oklepala. Ha! Konečně jsem čistá! Zamávala jsem ocasem a počkala, až mě Lin dojde. Šli jsme dále od vody, a když se krajina začala měnit, rozhlédla se kolem sebe. Bylo zvláštní, že poblíž tak suchého místa se nachází jak moře, tak nádherná rozkvetlá louka. Co mě ale překvapilo více, byla výška trávy – vždyť já přes ni skoro neviděla. Heh. Sakra. Položila jsem si mušli, mluvení s ní v tlamě nepřipadalo v úvahu. "Tady by se skvěle hrálo na schovku!" Řekla jsem vesele Linovi a zamávala ocasem. "Co myslíš, využijeme příležitosti?" Šťouchla jsem do něj tlapkou a zazubila se. Vážně by mě překvapilo, kdyby takovou věc odmítl, tudíž jsem z návrhu přešla k výzvě. "Schválně jestli mě a Mušlinku najdeš! Pak se můžeme klidně vystřídat," navrhla jsem vesele a popadla mušli, opatrně mezi zuby, aby se nedotýkala mého jazyku. Rozběhla jsem se pryč a hledala nějaké místo k úkrytu, no, omylem jsem zapomněla dávat pozor a ocitla se v lese.

//Sarumenský hvozd

Zle jsem se po proužkovaném vlkovi podívala a odfrkla si. Ne, určitě jsem nebyla nechutná. No, možná trošililinku. Určitě bych se bránila i nahlas, ale s tou mušlí v tlamě a ještě za běhu se mi to nezdálo jako dobrý nápad, navíc mi koutky cukaly znechucením nad chutí té věci. Na jeho poznámku jsem mu věnovala pohled alá "mlč nebo zemři", avšak s mou neschopností tvářit se zle to nemohlo vyznít jako výhružka. Byla jsem odhodlaná to vydržet a dokázat si, že něco přeci jen dokážu. Přesně tak! Nejsem k ničemu! Povzbuzovala jsem se a odolávala pokušení mušli předat Linovi, když se tak měl k jejímu nošení. A poté, co zmínil tvora jménem krab, se ono pokušení stalo ještě větším. Otřásla jsem se při představě té potvory, jak se mi hýbe v tlamě a ohání se po mě klepety… brrr. On to snad dělá schválně! Pomyslela jsem si a popuzeně si odfrkla, nicméně jsem ho dále poslouchala i přes riziko, že mě opět něčím znechutí. "Kuf!" Zamračila jsem se na něj s pokusem o úsměv, který moc nešel udělat díky mušli. Běžela jsem za ním ke Křovisku, pomaleji než on, abych si opět se svou šikovností nenatáhla některý ze svalů.
Položila jsem si mušli na zem a s úsměvem pozorovala Newa, který si do našeho známého lehl. "Jseš si jistý, že mu takhle neubližuješ?" Zeptala jsem se s úsměvem a odkašlala si, abych splnila Linovo přání. "Drahé Křovisko," začala jsem obřadně, "když jsme byli pryč, seznámili jsme se s dvěma vlky – Polluxem a Coffinem, jo a ještě Unaveným, ale ten se s námi stejně moc nebavil. No a… objevili jsme," hluboký nádech a výdech, "moře. A našli Mušlinku." Usmála jsem se napůl na Křovisko a napůl na proužkovaného vlka v něm. Docela mě překvapilo, že slyšet to nahlas mi pomohlo uspořádat si zážitky ve vlastní hlavě, takže nad nimi jistě budu moct později přemýšlet celé noci, yay! "A teď, teď jsme tady a mohli bychom dále kočovat – založili jsme kočovnou smečku, víš?" Zazubila jsem se a došla blíže k těm dvěma a packou jemně šťouchla Lina do čumáku. "Co myslíš, vadilo by Křovisku, kdybychom zase šli? Přeci jen jsme toho ještě moc nezažili, tak se můžeme vrátit později a říct mu toho více." Usmála jsem se na Newa a zamávala ocasem. Nějak mě popadla dobrodružná nálada a měla jsem chuť více se tady porozhlédnout. "Určitě se bez nás chvíli obejde, pojď, prosím!" Udělala jsem se Lina štěněčí pohled a začala cupitat do neznáma. Hned jsem se ale vrátila, přeci jsem tam nemohla nechat tu mušli! S omluvným úsměvem jsem koukla na Lina a hlavou mu pokynula, ať jde za mnou.

//Kopretinová louka

//Mušličková pláž

Zastavili jsme se a New se dal do vysvětlování existence té podivné lesklé věci. "Mušle?" Zopakovala jsem a podezíravě se na tu věc podívala. Z jeho reakce jsem si odvodila, že se zřejmě často nestává, aby se to vlkům zabodlo do tlapky, tudíž tohle byl nějaký divný exemplář. "Není to náhodou živé nebo tak něco?" Vůbec jsem té věci nedůvěřovala a zvažovala možnost, že by mohla být nějak spojená s mořem, čili to byla další vychytaná zbraň té zpropadené vody. Jakoby nestačilo, že mi vzala bratra, teď jde i po mně! Pomyslela jsem si hořce a zastříhala ušima. Fakt že jsem neslyšela hučení vln, měl blahodárné účinky na mé napjaté nervy.
Společník začal zkoumat krásu mušle a otočil ji, čímž odhalil novou barvu. Zaujatě jsem si ji prohlížela též, byť díky nové teorii o jejím původu trochu s odstupem. "Je vážně hezká," uznala jsem krapet neochotně. Vzpomněla jsem si na černobílého vlka alias Unaveného a ušklíbla se. Pokud pro něj svět byl jen černý a bílý, tak pro mě jeho barva byla ta nejzmatenější šedá. New mi začal mušli nabízet, plaše jsem se usmála a znovu si ji prohlédla. "Moc ti děkuju, budu ji opatrovat jako… heh, jako oko ne, o to se přijde snadno… jako… jako… jako dráp v tlapce!" Rozzářila jsem se a zamávala ocasem. On by mi určitě nedal něco nebezpečného, že? Ne úmyslně, tomu jsem nechtěla věřit. "Tvé sliny jí jen přidávají na hodnotě! Budu mít dvě památky na tebe v jedné," zasmála jsem se. Okay, zněla jsem trochu nechutně, bylo to nechutné, ale zároveň to byla pravda a navíc hezká. Nerada jsem myslela na dobu, kdy se budu muset s Newem rozloučit, ale při pomyšlení, že by mi zbyla aspoň ta mušle (a jeho sliny) jsem se ohledně toho cítila o něco lépe. Že bych si našla kamaráda? Prohlédla jsem si toho roztomilého huňáče a v duchu se pousmála. Je to možné, nicméně pořád mu k dosažení toho titulu něco chybělo, ne moc, ale ještě to nebylo ono. Ach, já a moje složitosti. Protočila jsem nad sebou očima.
Pobaveně jsem se na něj podívala. "Vážně se na to ptáš mě? Vždyť jsem do teď ani nevěděla co je to mušle!" Zasmála jsem se a šťouchla do něj. Hlupáček jeden. Zavrtěla jsem hlavou a zamyslela se. Pokud ta věc měla více druhů, není možné, aby to byly zbraně moře? Nebo nějaká forma magie moře? Určitě nás chce zničit! Závidí nám naše bezvadné magie (a hlavně iluze)! Začínala jsem cítit, jak můj odpor k moři ještě rostl, přestože byl dost přibarvený pobavením nad mými myšlenkovými pochody. Ale co, koho zajímá, jak já myslím. Švihla jsem ocasem a rozhlédla se – ano, přes myšlení jsem stále vnímala vše, co se kolem dělo. "Určitě jsme tady byli!" Řekla jsem nadšeněji, než jsem plánovala. Tohle bylo jedno z prvních míst, které jsem zde navštívila a shodou okolností i místo, kde to všechno začalo. Usmála jsem se a koukla stejným směrem jako Lin. "Máš pravdu, vypadá nějak jinak… ale možná je to jen světlem," zauvažovala jsem nahlas a koukla do modrých očí mého společníka, zatímco se opět rozpovídal. Plaše jsem sklopila uši a na tváři se mi usadil slabý úsměv. Když to říkal, znělo to moc hezky a zároveň to byly mé, po dlouhé době, nejlepší vzpomínky. A pak… nastala panika. Aspoň v mé hlavě. Jak to myslí?! Co se to děje?! Jaká je správná reakce?! Na pohled jsem vypadala stejně klidně jako předtím, ale v duchu? V duchu jsem běhala do kola a vyřvávala, jak je svět nespravedlivý a proč jsem nedostala nějaké poučení, jak se v takových chvílích chová. A jak to myslí? Jako kamarád nebo…? NE! Vzpamatuj se, tak dlouho se zase neznáte a… seš to ty. Zchladila jsem se a věnovala Linovi vřelý úsměv, i když mi bylo jasné, že nad tím budu přemýšlet ještě několik nocí pokaždé když budu usínat. "Určitě by sis užíval života stejně jako teď. Nepochybuju, že bys toho beze mě zažil o dost víc," pousmála jsem se, možná trochu smutně. "I já tebe, ťuťínku!" Zasmála jsem se svému pokusu o co nejroztomilejší oslovení a jemně do něj strčila čumákem. "A teď šup, jdeme za křoviskem!" Spíše to bylo oznámení než návrh, ale stejně by k té návštěvě asi došlo. Vzala jsem si mušli, která byla docela suchá a rozběhla se za naším starým známým.

Nemohla jsem se mu podívat do očí. Užíval si to tady a jistě by rád zůstal, ale já jsem mu to svým strachem prostě musela zkazit. Posmutněle jsem sklopila uši a dál hypnotizovala pohledem vodu, skoro jako bych se bála, že se zvedne příliv a oba nás utopí. Je to vůbec možné? Asi… jo, voda je na to dost zákeřná. Pomyslela jsem si a hlavou mi krátce probleskla vzpomínka na bratra unášeného řekou dál a dál. Rychle jsem zamrkala a zlehka otřásla hlavou. Nesmím na to teď myslet, přece nezkazím svému společníkovi i zbytek putování. "Já jen nemám moc ráda vodu," špitla jsem a přisunula si ocas blíže k promočenému tělu. Štěstí, že se s východem slunce opět oteplovalo, jinak bych určitě zmrzla. Opatrně jsem se oklepala a podívala se na Newa, který mě volal. Byla jsem za jeho pokus mě uklidnit vděčná, určitě se snažil jak jen mohl, nicméně já a voda už asi nikdy nebudeme mít dobrý vztah. "Tobě modrá sluší," usmála jsem se chabě, "ale vodě ne." Nervózně jsem zašvihala ocasem a opět se podívala na vzdálenou hladinu. Vypadala klidně a jistě by tento pohled mnohé vlky uklidnil, ale ve mně vyvolával tichou, ochromující hrůzu. Pojďme pryč. Prolétlo mi hlavou zoufalé volání…
…které bylo vyslyšeno. Vděčně jsem se na proužkovaného vlka podívala a musela se dost přemáhat, abych nezačala nadšením skákat a neprchla z tohoto místa. "Děkuju," zašeptala jsem skoro neslyšně, uši opět sklopené, a smutně se na něj podívala. Všimla jsem si jeho pohledu na mé jizvy a znepokojeně přešlápla. "Netrap se tím, ano? Byla to má chyba, no, částečně…" pokusila jsem se ho uklidnit. "A omlouvám se. Nechtěla jsem ti kazit radost," broukla jsem tiše s pohledem zabodnutým do země.
Následovala jsem jeho kroky a sledovala, jak bere něco zvláštního do tlamy. Zvědavě jsem onu věc pozorovala a přemýšlela, co by to asi mohlo být. Jídlo? Ne, určitě ne. Tak možná nějaká ozdoba? No, byla by dost nepraktická. Zvědavě jsem naklonila hlavu a čumákem poukázala na zvláštní předmět v Newlinově tlamce: "Ehm… co je to?" Zeptala jsem se a propalovala neznámost pohledem.

//Středozemní pláň

//Vrbový lesík

"Ani trochu, je to vlastně docela příjemné," odpověděla jsem na dotaz a podívala se na oblohu. Nezdálo se, že by déšť měl v nejbližší době ustat, ale třeba nás počasí překvapí. Tak jsme tedy ťapkali společně vstříc novým místům, přičemž jsme trochu zmokli, ale komu to vadí, a co se nestalo! Ze všech míst, kam jsme se mohli vypravit, jsme došli zrovna k té největší zatracené vodní ploše, jakou jsem kdy viděla. Zastavila jsem a přísahala bych, že se mi hrůzou zježila srst na hřbetě. C-c-c-c-c-co to je?! V duchu už jsem se krčila v klubíčku zpátky pod "naší" vrbou a pokoušela se zahnat vzpomínky na tuhle noční můru. Bohužel v realitě jsem onu noční můru stále ještě prožívala. "N-n-ewline?" Zašeptala jsem tak slabě, že by mě překvapilo kdyby to slyšel i kdyby stál vedle mě a ne hned… Co to tam sakra dělá?! Stála jsem jako přimražená a s hrůzou sledovala, jak si Lin klidně stojí hned u vody, očividně neznepokojen nebezpečím, které mu hrozilo. To chce zemřít?! To nesmí! Byla bych se za ním rozběhla, ale svaly mě neposlouchaly. Hlavou mi běžela jediná věta: Zdrhni. Nemohla jsem však, můj parťák byl v ohrožení – což mi zas až tolik nevadilo, tedy vadilo, ale stejně bych utekla – nicméně byla v tom i ta ohavná spousta vody, neblaze působící na mé svaly, uvažování a život obecně.
ON SE NAPIL! Vykřikla jsem v duchu. UMŘE! Odsoudila jsem ho v duchu a už mu pomalu chystala pohřeb. Začínala jsem panikařit ještě víc, pokud to bylo možné. A třešničkou na dortu bylo, že New uvízl v písku. Měla bych mu pomoct… nebo snad zdrhnout?… druhá možnost je lepší! Konečně jsem opět převzala kontrolu nad svým svalstvem a uběhla několik metrů, směrem od moře. Pak mi to ovšem nedalo a zastavila jsem se a koukla na moře. A Newlin nikde. "NEWLINE!!!" Zakřičela jsem z plných plic a vyděšeně sledovala hladinu. Zlověstnou, mokrou, smrtící hladinu. Fialovýma očima jsem po ní klouzala sem a tam, dokud se objevila vlčí hlava. Zhluboka jsem se nadechla, zvláštní, ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. On si to… užíval. Zmateně jsem švihla ocasem. Je ve smrtelném nebezpečí a užívá si to? Nervózně jsem přešlápla a dál ho napjatě pozorovala, když se opět ponořil. Byl to úmysl? Vzalo si ho moře? Ať se vrátí! Volala jsem zoufale v duchu a frustrovaně zakňučela. Posadila jsem se na svém krásném, relativně bezpečném místě poměrně daleko od vody. Nechtěla jsem tady být ani trochu, ale jen tak zmizet jsem také nemohla, ne po tom, co nás všichni opustili. Zase se vynořil a vypadalo to, že má něco na hlavě. Neslyšela jsem, co po mě volal, ale jak jsem ho znala, usoudila jsem, že se chlubí svou novou ozdobou. "Jo, jasně je to pěkný, ale zmiz od té vody, prosím!" Zavolala jsem na něj se staženým hrdlem. Ach prosím, ať přijde a odejdeme, prosím!

Můj zbylý společník mě hned začal uklidňovat, že určitě od nás ostatní neodcházejí naší vinou. Líbil se mi jeho názor, že pokud nepotřebují oni nás, nepotřebujeme ani my je, ale… no, nedokázala jsem s tím souhlasit. Samozřejmě jsem nechtěla, aby nás potřebovali, ale na druhou stranu se mě zmocňovaly pochyby, jestli s námi vůbec byli rádi a zda jim budeme chybět. Ale má pravdu, proč by mě to mělo trápit? Lehce jsem se pousmála a na to opět ztuhla a přitiskla uši k hlavě, když do mě šťouchl. Na tohle si asi nikdy nezvyknu a přitom je to naprosto přirozené, tak proč mi to tak vadí? Newlin zatím poskakoval a vyzdvihoval naše kvality. Musela jsem se smát. "A ještě jsi zapomněl na to, že jsme i nejroztomilejší," dodala jsem s úsměvem. I když určitě byl z nás dvou on ten roztomilejší.
Jak jsem očekávala – Lin zareagoval na můj návrh kladně. Tenhle les byl sice úžasný, ale když už jsme byli ta kočovná smečka, byť jen se dvěma členy, měli bychom se přesouvat. Nechala jsem ho vybrat směr a zamávala ocasem. Těšila jsem se, co nás asi čeká nového. Hlavně když se vyhneme těm zmíněným močálům. "Souhlasím. Ale stejně by mě zajímalo, jestli se z toho bahna nějak dostal. Utopit se v něm by byla špatná smrt, nemyslíš?" Zapřemýšlela jsem nahlas a uvědomila si, že to mohlo stát i mě! Jen jeden nešikovný krok a mohla jsem být ve stejném průšvihu jako on! Musím dávat větší pozor. Řekla jsem si rozhodně, začnu tím, že se už nikdy nepřiblížím k tomu nebezpečnému místu. New mi položil dost nepříjemnou otázku, znepokojeně jsem přešlápla a švihla ocasem. "No, ji jsem nepochopila ani já," začala jsem, ale než jsem se mu stihla omluvit, že se mi nechce o těchto věcech mluvit, zarazil se sám, "děkuju." Špitla jsem plaše, uši přitisklé opět k hlavě, ale jen na chvíli. Bylo mi líto, že neukojím jeho zvědavost, ale snad chápal, že bych mu to ráda řekla, jen jsem to byla prostě já. Ale jednou mu to budu schopná říct! Vzpomněla jsem si na náš slib/sázku "navždy" a pousmála jsem se. Bylo by hezké někoho znát tak dlouho.
Celkem mě překvapilo, když zmínil svou jizvu přes oko a chtěl vyprávět o tom, jak k ní přišel. Následovala jsem ho a přitom pozorně poslouchala. Přála jsem si mít tolik – čeho vlastně? Odvahy? Důvěry v ostatní? To je stejně jedno, ať už to "něco" bylo cokoli, chybělo mi to. Ale zpět k Linovi! Jeho historka byla zvláštní, ale nehodlala jsem se v tom hlouběji rýpat. "Nemyslím, že je to vada. Celkem ti… sluší," usmála jsem se na něj. "Ale i tak buď opatrnější, ju?" Jemně jsem ho šťouchla tlapkou a soustředila se na cestu, čímž jsem nám dopřála chvilku ticha. "Neztratíme se, že ne? Můžeme se vůbec nějak ztratit?" Zakroutila jsem hlavou. Co to plácám?! Vždyť čemu bychom se ztratili? Křovisko to jistě zvládne i bez nás a jinak žádný "stálý bod" nemáme. Asi jsem pořád rozespalá, že mě napadají takové hlouposti.

//Mušličková pláž

Taktéž děkuji za skvělou akci! ^^ *Sakra jak se mi to povedlo?! :D*

Došla jsem k těm dvěma a od Newlina se mi dostalo milého přivítaní. Usmála jsem se na něj a podívala se na Coffina, který se zdál být nějaký zamyšlený. Trochu mě to zarazilo, večer to vypadalo, že je všechno v pořádku, ale teď... Že by se pohádali? Nemožné. S Newlinem se snad ani nedá hádat. Normálně bych si ticha i užívala, ale trápilo, že je flekáček nějaký sklíčený. Stejně brzy ticho zrušil New se svým dotazem, co se mi zdálo. ''Nic, vlastně jsem se pořád budila, takže jsem na snění ani neměla čas,'' odpověděla jsem mu a chvíli si pohrávala s myšlenkou, jestli se Coffinovi nezdála nějaká noční můra. Sama jsem dobře věděla, jak to jednoho dokáže rozházet.
Zmateně jsem se na zmíněného vlka podívala. Proč tak najednou? Udělali jsme něco? Vrhla jsem na něj smutný pohled. Naštěstí, no, pro mě naneštěstí, nám řekl, kde bychom ho mohli najít. Ty máš fakt štěstí, víš o tom? Řeklo mi výsměšně podvědomí. ''Měj se. A dávej na sebe pozor!'' Zavolala jsem za ním ještě a povzdechla si. ''Proč nás všichni opouštějí?'' Zeptala jsem se posmutněle Lina. Nejdříve Pollux, teď Coffin... že by to byl jen trest za opuštění křoviska? V duchu jsem se usmála. Proužkovaný vlk na mě má asi nějaký vliv, ale kdo ví, jestli dobrý nebo špatný. ''No, chtěl by ses někam přesunout? Myslím, že jsi o tom večer něco říkal,'' pousmála jsem se. Večer, stejně už znovu byla noc. Ten čas nějak letí. Pomyslela jsem si znepokojeně.

Lehla jsem si a položila si hlavu na packy. Ocasem jsem si přikryla zadní packy a pozorovaly vlky, jak se baví. Víčka se mi bez mého vědomí zavírala, až jsem vnímala pouze jejich hlasy. Věděla jsem, že budu mít problém usnout, ale aspoň jsem dále mohla vnímat případné nové informace, které by nám Coffin řekl. Bratr Smrti je… život? Heh, to bych nečekala. Pomyslela jsem si a krátce se pousmála. Bylo to zvláštní, ale tak nějak krásně zvláštní. Byla jsem hrozně ráda, že s mou magií by mi pomohl život, přeci jen zněl jako mnohem příjemnější osobnost než Smrt. Ale ta si třeba prožila svoje, proto je taková. Jako každý vlk. V duchu jsem se zamračila. Nebyl dobrý nápad myslet na takové věci před spánkem. Ještě chvilku jsem poslouchala Lina a Coffa, ale nijak se do rozhovoru nezapojovala. Časem jejich hlasy byly tišší a tišší, až jsem je neslyšela vůbec a svět přestal existovat.
V průběhu noci jsem se pochopitelně budila. Tiše, maximálně jsem sebou trochu cukla či pro jistotu zastříhala ušima. Ti dva vypadali tak nevinně když spali, hlavně Newlin. Zajímalo by mě, co se jim zdá. Usmála jsem se při jednom probuzení a hned zase usnula. Škoda, že mé tělo tolik potřebovalo spánek a přitom nebylo schopné spát, když jsem nebyla sama. Nakonec jsem však uznala, že jsem dostatečně odpočinutá a připravená užít si nový den naplno. Zastříhala jsem oušky a velice, opravdu velice opatrně si protáhla packy. Bylo mi teplo, krásný pocit, už teď jsem si byla jistá, že to bude hezký den. Zívla jsem a otevřela fialová očka. KDE JSOU?! Vykřikla jsem v duchu a párkrát obešla "naši" vrbu. Zvládla jsem se uklidnit a taky se mi rozproudila krev, která nastartovala logické uvažování. Asi se šli napít. Ano, správná úvaha. Vydala jsem se k vodě a zamávala ocasem, když jsem ty dva spatřila. Snad je neruším. Sklopila jsem uši. Spala jsem nejdéle, tak třeba se jejich rozhovor už nějak stačil rozhýbat a vedli vážné debaty, nechtěla jsem jim to kazit. Nerozhodně jsem švihla ocasem a přešlápla. Co teď, co jen udělat… Nakonec jsem si po krátkém povzdechu řekla, že jim nebudu snad až tolik vadit. Newlin koneckonců vždy chtěl, abych se zapojovala do konverzace. Došla jsem tedy k vlkům a posadila se kousek od nich. "Dobré ránko," usmála jsem se na ně a trochu se napila z potoka.

//Omlouvám se, nemám o víkendu čas ani jak psát, tak mě přeskakujte a nechte Amny spát ^^

Vítr mi čechral srst, žaludek se plnil, skoro jsem si myslela, že si takové štěstí ani nezasloužím. Opatrně jsem vyjídala maso, abych omylem nespolkla nějakou kost, která by se mi s mým štěstím určitě zabodla do krku. Jak dlouho jsem neměla rybu? Zapřemýšlela jsem. Nikdy jsem ji nebyla schopná ulovit, ale kdysi ji pro mě určitě ulovil otec, tím jsem si byla jistá. Zasněně jsem se usmála. Coffin se zatím rozdělil s Newem o med, hned se celý rozzářil. Nevědomky jsem se zasmála, když se pustil do plástve. Med jsem nikdy neochutnala, nicméně vypadal zvláštně a podle komentáře lepil, tak jsem si nebyla jistá, jestli je opravdu tak dobrý. Na šťouchnutí jsem tentokrát nereagovala úskokem, pouze jsem ztuhla a poplašeně přitiskla uši k hlavě. "J-jasně." přijala jsem, pořád lehce vyvedená z míry jeho dotykem, Linovu nabídku a lízla si medu. Opravdu lepil, ale byl sladký a překvapivě dobrý. Jak těžké může být ho získat? Napadlo mě, určitě se na to Coffina zeptám. "Přesně tak, jsi opravdu dobrý lovec," pousmála jsem se opatrně na flekatého vlka, "nestalo se ti nic, když jsi kradl ten med?" zeptala jsem se ze slušnosti. Nevypadal zraněně, ale tak třeba jen nechtěl vypadat slabě – pokud to vůbec šlo.
ZASE?! Znepokojeně jsem přešlápla a zastříhala ušima, jakoby se kolem nás Smrt plížila a hodlala nás stáhnout do pekla. Tedy… kde vůbec ta Smrt žije? A pochopila jsem správně, že je to jméno? Vzhledem k tomu, že New už zvládl mé pocity celkem dobře vyjádřit, odhodlala jsem se zjistit ještě něco víc. "Moc tě prosím, vysvětli nám to. Už jsme o ní slyšeli, ale nemáme tušení, kdo vlastně je." začala jsem opatrně. "A kde žije? Nerada bych omylem rušila její klid, když nebudu na setkání s ní připravena." trochu jsem ho litovala, měl by odpovědět na tolik otázek. Připadala jsem si trochu jako vlče, opět jsem se učila věci, které bych měla a potřebovala znát, ale neznala. Vždyť jsem ani nevěděla, jak se žije v opravdové smečce! Jistě, nějaké informace mi poskytl otec, ale bylo jich málo a bylo to tak dávno. Na mé myšlenky navázal Coffin otázkou. Aspoň se neptáme jen my. Zavrtěla jsem ocasem na Linovu odpověď. "Přesně tak! A tenhle život se nám moc líbí." doplnila jsem. Vskutku bylo fajn takhle cestovat s proužkovaným vlkem, kterého jsem si za těch pár dní docela oblíbila. Kde je asi Pollux? Pomyslela jsem si. Nechyběl mi, byť by možná měl, ale stejně mě to zajímalo. Nic nenasvědčovalo tomu, že by plánoval od nás odejít, tak proč se tak rozhodl? Trochu jsem se zamračila. Já mu nic neudělala, ani ti dva ne, nerozuměla jsem tomu. Švihnutím ocasu jsem své úvahy ukončila a vrátila se do přítomnosti. "Průvodce by se nám hodil," přitakala jsem slovům šedého vlka, "ale co pokračovat v cestě až o trochu později? Nesmíš zapomínat na spánek, Line." usmála jsem se na něj. Ne že bych přímo usínala, ale cítila jsem, že by mé tělo nějaký ten odpočinek uvítalo, nicméně bych se bez něj obešla, kdyby samečci nesouhlasili.

Flekatý vlk se zdál být vyčerpaný a Newlin se vrátil ke svému nenormálně normálnímu chování. Šťastně jsem zamávala ocasem, vyčerpaný nám určitě už nic zlého nevyvede. Přesto jsem ho docela obdivovala, pokud totiž zbavil proužkovaného vlka halucinací, musel naši magii iluzí ovládat o dost lépe než já. Heh, jako každý druhý vlk. Uchechtla jsem se v duchu hořce a lehce zatřepala hlavou. Nezdálo se, že omámení mysli by Lina zastavilo chovat se jako obvykle, z čehož se Coffin nezdál být příliš nadšený. Lehla jsem si a s pobaveným výrazem je sledovala, koneckonců jsem poslední dobou mluvila více než jsem byla zvyklá a touha po společnosti také byla uspokojena, tudíž bylo na čase si od trávení času s ostatními trochu odpočinout a urovnat si myšlenky. Však ti dva si vystačí. Usmála jsem se s přivřenýma očima. Zmáhala mě únava, tak jsem si položila hlavu na packy a relaxovala, dokud mě ze stavu pohody a klidu nevytrhl hrom. Ihned jsem vyskočila na nohy, naštěstí bez zranění a vyplašeně se podívala na oblohu, uši stažené strachem k hlavě. Samečci se dovedli do úkrytu pod jednou z vrb. Trochu jsem váhala, nechtěla jsem se tam mačkat, to bych raději zmokla, ale Coffin stejně vyrazil na lov a pro dva vlky tam bylo místa až až. "Pomůžu ti…" řekla jsem, ale flekatý vlk to stejně asi neslyšel. Opatrně jsem ze sebe oklepala vodu a došla se schovat k Newovi, i když mě vrba před hřměním neochrání.
"K tvé otázce, nepovažuju se za dobrou lovkyni, ale jak vidíš, dokážu se uživit." řekla jsem s úsměvem a posadila se vedle šedého vlka. "Ale nikdy jsem snad nelovila ve skupině." zapřemýšlela jsem nahlas. Dobrá, jednou ano, předtím s rodinou, ale jak to také dopadlo. Ne. Přestaň. Zakázala jsem si na to myslet a nehodlala se o tom před Linem či dokonce tím druhým zmiňovat. "A co ty?" usmála jsem se a vyhlížela flekatého vlčka. Bála jsem se, měla jsem strach, aby se nevrátil se skupinou vlků, kteří by nás roztrhali a snědli k obědu. No zrovna z tebe by se fakt najedli. Ušklíbla jsem se a zastříhala ušima. Déšť už pomalu slábl. Vděčně jsem se zadívala na šedou oblohu. Nic proti dešti, ale ty hromy jsou příšerné. Na obzoru se objevila dvojbarevná tečka. Oddechla jsem si, byl sám. Položil před nás ryby a sám se dal do mlsání medu. Newlin poděkoval a hned se pustil do jídla. "Také děkuju, ale příště nás nech pomoct, nechceme být na obtíž." pousmála jsem se plaše na lovce. Pro jistotu jsem si rybu očichala, ale necítila jsem z ní nic špatného, takže jsem se opatrně dala do jídla. "A prosím řekni, jak ses naučil tak dobře používat magii iluzí?" zeptala jsem se po pár soustech. Vážně mě to zajímalo, za tolik let svého života jsem se nedokázala zlepšit, tak jak to, že on, o tolik mladší, to zvládl?

//Omlouvám se, nemám teď vůbec čas. Klidně mě přeskakujte, napíšu nejdříve v pondělí.

Kývla jsem na slova Coffina. ''Díky.'' řekla jsem ze slušnosti a ještě na moment je opustila, abych uhasila žízeň. Raději jsem však před napitím začenichala nad vodní hladinou, jestli z ní neucítím něco… ani jsem vlastně nevěděla co, nejspíše něco zvláštního. Jak se dalo čekat, nic jsem necítila, takže jsem se opatrně napila a když se mi ani chuť nezdála divná, napila jsem se pořádně. Olízla jsem si tlamku od kapek a čekala, jestli na sobě neucítím nějakou změnu a vskutku jsem nic takového nezaznamenala. Tak asi říkal pravdu. Švihla jsem ocasem a vrátila se k těm dvěma, když se zrovna New doprošoval komplimentu na jeho srst. Usmála jsem se a ještě se k nim přiblížila, nicméně stále jsem si od Coffina držela aspoň dva metry odstup.
Lin se přesunul ke mně. "Myslím, že se k němu hodilo a to jediné je důležité." odpověděla jsem s úsměvem a trochu se zarazila. Pokud měl halucinace, znamenalo to, že by ve mně mohl vidět nějakou bestii, že? Takže čirou náhodou bylo i teoreticky možné, že by mě mohl napadnout. Zavrtěla jsem hlavou, jako obvykle opatrně, abych myšlenku zahnala. Ne, to by neudělal. Ale teď nevidí realitu… ne, ani tak. Váhala jsem, mám ho nechat být tak blízko? Své úvahy jsem ukončila povzdechem, proužkovaný vlk byl momentálně příliš roztomilý než abych o něm myslela až takhle špatně. "Samozřejmě, že nás sleduje – pomůže nám při lovu." špitla jsem jeho směrem a s neskrývaným překvapením se otočila na Coffina. Iluzi? Jistě, mohl mít žluté oči a přitom ovládat iluze. "Jak dobře ovládáš tu magii?" zeptala jsem se a přes mé snahy bylo moc dobře poznat, že mě zaujal. Zbožňovala jsem svou magii a nutně se v ní potřebovala zlepšit a on by mi možná pomoct či aspoň dát nějaké informace.

//Ronherský potok

Už ze začátku cesty bylo jasné, že to bude velice zajímavý lov. Proužkovaný vlk pobíhal kolem a hledal mě, i když jsem se postavila přímo před něj a pak začal zdrhat. Flekáč souhlasil, že se přidá a ještě dodal, že bude hlídat Newa, který mě už předběhl, přičemž něco blábolil. Sakra, sakra! Kdo mě teď bude bránit?! Nechci tady být sama s tím druhým! Pollux nás očividně nenásledoval, zamrzelo mě to a taky popudilo, protože mě nechal ve štychu. Třeba to neudělal naschvál. Bránila ho jedna má část, avšak byla v menšině. Raději jsem zrychlila, abych za zbytkem trojičky tolik nezaostávala. Nelíbila se mi představa, že by se chudákovi proužkovanému vlkovi kromě těch halucinací stalo ještě něco horšího, ono přeci jen bylo celkem dusno a slunce svítilo, takže mu vlastně hrozilo hned trojí nebezpečí - halucinace, vedro a vlk. Za jak dlouho ho ty halucinace přejdou? Matně jsem si vzpomněla, že ještě než utekl, se opět té vody napil a s náznakem zavrčení jsem si povzdechla. Opravdu to bude zajímavý lov.
Před námi se rozprostřel les už z dálky něčím podivný. Když jsme k němu přišli blíže, hned mi došlo, co mi na něm nesedělo. Celý ho tvořily krásné staře vypadající vrby. Usmála jsem se nad tou krásou a vešla pod jejich větvě, které mě sem tam pohladily po srsti. Nezamotá se tady New? Možná nebyl dobrý nápad sem chodit. Pomyslela jsem si a starostlivě se na něj podívala. Doběhli o něco dříve než já, ale vypadalo to, že Flekáč na něj zodpovědně dává pozor. Možná není tak špatný… možná… možná to jenom hraje. Hmpff, proč jsou vlci tak složití? Zamračila jsem se v duchu. "Umm… děkuju." řekla jsem neznámému a posadila se pár metrů od něj. Nervózně jsem přešlápla. Nechtělo se mi s ním moc mluvit, ale zároveň jsem po celém dni a běhání měla dost žízeň a on byl jediným zdrojem informací o tomhle potoku, který jsem měla. "No, asi jsme nezačali zrovna nejlíp, tak tedy… ehm, jsem Amnesia a tohle Newlin, jak již víš, a ty?" pokusila jsem se znít přátelsky a potlačit v hlase úzkost. "Taky jsem se chtěla zeptat, jestli náhodou nevíš, zda je ten potok v téhle oblasti už pitný nebo z něj také dostanu halucinace." zašvihala jsem ocasem a trpělivě čekala na odpovědi, do toho jsem ještě pozorovala chudáka Newa.