Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem uznat, že na jejích slovech něco bylo. Ovšem když bude moc náročná, zůstane sama a to si jistě nezaslouží, ale nebylo by lepší být sama než skončit s někým, kdo si ji nezaslouží? Matoucí! Všechno je to složité a matoucí! Rozčilovala jsem se v duchu a nakonec se rozhodla, že to už dále nebudu řešit, ještě by mi z toho praskla hlava. ''Asi máš pravdu,'' pokrčila jsem s úsměvem rameny. Vypadalo to, že Set nad nečím přemýšlí a já ji nechala. Opravdu bylo hezké po delší době trávit čas s někým, kdo není tak upovídaný jako New, i když mi chybí. Opravdu by se už mohl vrátit. Pomyslela jsem si a podívala se do dáli, marně hledajíc svého kamaráda. Kamaráda, který se už poučil, že se na mě nesahá. ''Ráda bych, ale nejde to,'' odpověděla jsem jí se sklopenýma ušima a odvrátila od ní pohled. Bylo mi jasné, že jí musí připadat divné, že jsem se dobrovolně stala členkou smečky - jako asi každému, kdo mě pozná. Nicméně já měla opravdu ráda společnost, jen pro mě bylo těžké v ní být. Mohla jsem se aspoň uklidňovat tím, že má bojácnost nebyla má chyba. Nebo jo? Kde se vůbec vzala?! Snažila jsem se nějak dojít k tomu, co vedlo k tomu, že je má povaha taková, jaká je, ale v mých vzpomínkách jsem vždy byla stejná. V duchu jsem si povzdechla a pokračovala v následování Set.
''Měla bych, ale neočekávám.'' Zazubila jsem se na ni. ''A opravdu jsi, měla jsem docela štěstí na vlky, ale na vlčice už tolik ne.'' Odpověděla jsem popravdě s úsměvem. Uklidnilo mě, že podle její reakce tady opravdu není převaha vlků a vlčice jsou vzácné. No, kdyby to tak bylo, tak by možná reakce těch samečků byla jiná. Ušklíbla jsem se v duchu. Jak je možné, že jsem měla takové myšlenky a bála jsem se i prostého doteku? Co je to za logiku? Obrátila jsem nad sebou oči v sloup. Aspoň mě brzy vlčice z úvah vytrhla svým hlasem. ''To mě mrzí,'' řekla jsem upřímně. Připadalo mi to dost... hnusné. Zřejmě jsem měla částečně štěstí, že má matka byla tulačka a tohle jsme nikdy nemuseli řešit. Kývla jsem na její další slova, nehodlala jsem se v tom rýpat, zřejmě jí nebylo příjemné o tom mluvit.
Na navrhlou strategii lovu jsem přikývla. Vážně zněla dobře, díky čemuž jsem v Setii začala vidět zkušenou lovkyni a ještě více nechápala, proč by z ní rodiče nechtěli mít další alfu. Vždyť ani Ney nebyla velká, svalnatá, strach-nahánějící vlčice. Nehodlala jsem to však dále řešit, její minulost byla její. Raději jsem se soustředila na svůj úkol - ráda, že se od ní můžu držet trochu dál. Před námi v křoví se něco pohnula, otočila jsem se na rudou vlčici, jestli si toho též všimla, vypadala, že ano. Vydaly jsme se tedy k tomu místu, načež z křoví vyběhla vydra - přímo k mé spolulovkyni.

//Omlouvám se za kvalitu postu, nemám moc čas psát :/

Následovala jsem vlčici určeným směrem a podobně jako ona jsem si prohlížela les. Část, kterou vybrala k procházce, jsem ještě nenavštívila, takže jsem byla opravdu ráda - i přes obavu, že se ztratíme. Jak moc to tady asi znají ostatní? Napadlo mě při vzpomínce na to, jak Morf s Ney při našem setkání zmínili, že ani oni sami les moc neznají a Nate tehdy byl taky úplný nováček. Moc dlouho jsem se tím ale nezabívala, koneckonců mi své znalosti stejně nemohli předat, musela jsem si je získat sama. A aspoň bych se neztratila sama. Ušklíbla jsem se v duchu a opět se pokusila více soustředit na okolí a ne na své myšlenky. Kdybych les a vlčici trochu víc znala, bylo by uklidňující se po tak dlouhé době jen tak v klidu a tichu projít. Ticho bylo však přerušeno odpovědí na mou otázku. Tohle je vážně špatné téma. Pomyslela jsem si zoufale a vynadala si, že jsem se vůbec ptala na něco takového. Nicméně jsem musela uznat, že mě její odpověď překvapila. Takže buď čeká na někoho perfektního nebo měla divné zájemce. Vážně jsem doufala, že neumí číst myšlenky. ''To zní dost... náročně,'' řekla jsem jen - doufajíc, že ji neurazím - a usmála. Nevšimla jsem si, že se přiblížila a ani by mi to nevadilo, kdyby se mě nedotkla. Překvapeně jsem vyjekla a rychle se od ní o pár kroků vzdálila. Poplašeně jsem se na ni podívala, uši stažené k hlavě. Proč by to sakra dělala? Pomyslela jsem si a nervózně přešlápla než jsem se opět rozešla, stále si udržujíc odstup. ''Ale ono je to složité, vždycky mě překvapí, když se mě někdo na něco takového ptá,'' přiznala jsem s lehkým úsměvem. Naštěstí se o tom tolik nemluvilo, tedy... jo, samečci se mnou o tom nemluvili. Moment! Zarazila jsem se poté, co mi tohle došlo a zasmála jsem se. ''Je to zvláštní, ale jsi první vlčice, se kterou se tady bavím - kromě Neyteri, ale s tou to bylo spíše kvůli smečky.'' Řekla jsem pobaveně, jak se mi vůbec povedlo se celou dobu vyhýbat vlčicím? Možná jsem magnet na vlky, wrau. Ušklíbla jsem se v duchu a zakroutila nad sebou hlavou.
Snažila jsem se držet se Set krok, naprosto přirozeně se vyhýbala všem překážkám, já však taky nebyla úplně marná. Jen trochu pomalejší, díky zvýšené opatrnosti s ohledem na mé ne-příliš-ideální svalstvo. Nerada bych si něco natáhla a ukázala se před vlčicí jako nejslabší článek smečky, kterým jsem sice nejspíše byla, ale nikdo to vědět nemusel. Zastavila jsem se vedle ní, už s menším odstupem, a překvapeně se na ni podívala. ''Páni, to bych nečekala!'' Řekla jsem s obdivem, snad to nepochopí jako 'nevypadáš na to' nebo jinou negativní věc. Neměla se tedy stát alfou po smrti rodičů? Proč by odcházela? Napadlo mě, nicméně jsem se nechtěla ptát, určitě to byla ta nejhorší možná otázka. ''Jaká byla tvá smečka?'' Vyzvídala jsem. Byla jsem ještě víc zvědavá, avšak ochotná přežít bez odpovědi, kdyby se jí o tom nechtělo mluvit. Zatím se zeptala, jestli nemám hlad. ''Jako vlk,'' zazubila jsem se, ''můžeme zkusit spolu něco ulovit, jestli souhlasíš.'' Navrhla jsem s úsměvem a zamávala ocasem.

//Sarumenské skalisko

Na otázku Setii jsem přikývla. Zajímalo by mě, co o něm slyšela a vlastně i co slyšela o mě, ale tak o mně toho nebylo moc co říct. Zřejmě jí už varovali před jeho upovídaností. Ušklíbla jsem se v duchu, byla jsem si tím docela jistá. "Přesně tak a musím říct, že docela dlouho," usmála jsem se. Možná to bylo trochu vyčerpávající, jako ostatně každý kontakt s ostatními vlky, ale nelitovala jsem ani minuty. Opět mi na mysli vyvstala otázka, kde vlastně je. Nate toho taky moc nevěděl, kromě toho, že odešel z lesa a to moc velká nápověda nebyla. Vrátí se, určitě se vrátí. Upřímně jsem o tom dost pochybovala a nebýt přítomnosti Setie, možná bych i propadla smutku. Na její další otázku jsem poplašeně zamrkala a cítila, jak se mi zrychlil tep. "J-jen kamarád!" Vypískla jsem rychle a poplašeně zašvihala ocasem. Tušila jsem, že se objeví teorie o našem přátelství, ale vůbec to můj šok nezmírnilo. "A-a co ty? Nějaký nápadník?" Zeptala jsem se, vyhýbajíc se přitom očnímu kontaktu. Nenapadla mě lepší otázka a navíc to navazovalo, tak proč se nezeptat.
Vnímala jsem každé její slovo a přitom jsme vyšly z jeskyně, ne že bychom nebyly dále obklopené temnotou. Její rodný les měl zajímavé jméno, které mi z nějakého důvodu připomínalo její. Začínám bláznit, je to jasné. V duchu jsem nad sebou zavrtěla hlavou. "Taky jsem vyrostla v lese na jihu, ale byl úplně jiný než tenhle," odpověděla jsem jí a krátce se pousmála. Bylo hezké vzpomínat na domov, částečně, když se mi povedlo nemyslet na jisté události. "Vyrostla jsi ve smečce?" Zeptala jsem se zvědavě a nechala ji vybrat směr, kterým povedou naše kroky.

Trochu mě zarazila její odpověď. Že by měla více štěstí než já? Nebo je jen odvážnější a tolik to neřeší. Těžko říct, která z možností byla správná, i když samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že druhá je pravděpodobnější. Ale tak co, svět nepotřebuje jen odvážné vlky. "To když jsme se tady objevili já s Newem, tak nás spolu s alfami přivítala ještě ta mlha. Musím uznat, že to bylo docela děsivé," usmála jsem se plaše. Byla jsem si docela jistá, že ani ona by nezůstala klidná, kdyby se ocitla ve stejné situaci. Jaký asi byl Natův příchod? Napadlo mě, nicméně hnědý vlk se nás rozhodl opustit. "Pá," zavolala jsem za ním. Rozhodla jsem se své otázky na něj ještě odložit, protože beztak nebyly důležité. Navíc pro mě určitě bude snazší se seznámit, když budu s vlčicí sama.
"Moc dlouho ne, maximálně pár dní. A ty?" Odpověděla jsem jí na otázku a rovnou se jí též zeptala. Zajímalo mě, kolik jsem toho za svůj spánek prošvihla, ale nemohla jsem spát až tak dlouho, že by se stal něco převratného. Přikývla jsem na její návrh. "Ráda, taky se tady ještě moc neorientuju," poznamenala jsem a postavila se. Bude fajn se projít a více se seznámit jak s lesem, tak s další členkou smečky. "Jak vlastně vypadal tvůj domov? Zmínila si, že je mu tenhle les podobný." Zajímala jsem se, ale kdyby jí vadilo odpovídat, samozřejmě bych ji nenutila. S položenou otázkou jsem se rozešla k chodbě vedoucí ven a občas se ohlédla, jestli mě Setia následuje.

//Sarumenský hvozd

Přikývla jsem na odpověď Nata a v duchu si oddechla. "Neměla jsem strach," zaprotestovala jsem nepřesvědčivě, ale aspoň s úsměvem. Trochu mě zaskočil fakt, že bylo hned několik zájemců. Naše smečka zřejmě začínala být nějak populární a to byla pořád poměrně "mladá". A co teprve až bude existovat delší dobu! Ale když se to tak vezme, tak s Linem ani další vlky ve smečce nepotřebujeme, on všechno to mluvení zvládne sám. Zasmála jsem se v duchu i přes svou paniku. Posadila jsem se naproti vlčici a plaše přikývla. Už několikrát jsem tohle o svém jménu slyšela, nicméně bylo stále méně zvláštní než jméno mého bratra, takže kdyby mi to vadilo, můžu se aspoň něčím utěšovat. "Tvé je vážně hezké, sedí k tobě." Řekla jsem přátelsky a párkrát mávla ocasem. Přemýšlela jsem, o čem bych si s ní mohla povídat, nechtělo se mi sedět tady v úplném tichu, ale zároveň mě nenapadalo žádné téma. Opět jsem začala litovat, že tady můj proužkovaný kamarád, který s tímhle žádné problémy neměl.
Pozorně jsem poslouchala, co rudohnědá vlčice říkala a musela uznat, že její řeč zní o dost lépe než ta má. Jenže přibarvit "náhodně jsme cestovali a tak nějak narazili na tenhle hvozd" tak, aby to znělo aspoň trochu dobře, nebude lehké. Pak si o tom promluvím s Linem. Rozhodla jsem se a usmála se, s ním šlo všechno lépe. Zkusila jsem si představit, jaký asi byl domov vlčice naproti mě. Očividně byla z jihu, stejně jako já, ale žila jen s rodiči a sourozenci nebo ve smečce? Byla jsem zvědavá, ale věděla jsem, že tohle není vhodné téma na první setkání. "Všimla sis taky té podivné mlhy? Nezjistilo se o ní něco víc?" Napadlo mě najednou, ani spánek a bezpečné probuzení z něj mě neujistilo, že není čeho se bát. Třeba je to nějaká past nastražená na nás, nevinné vlky, která má pozřít každého, kdo se tady objeví. Začínáš bláznit. Ozvalo se mé podvědomí, ale koho zajímalo, taky jsem mohla být ve smrtelném ohrožení!

Netrvalo dlouho a ucítila jsem cizí pachy. Ah, samota končí. Pousmála jsem se a čekala, až se vlci objeví. Poznala jsem pach Nata, ale byla s ním nějaká vlčice, s jejímž pachem jsem se předtím nesetkala. Že by nová členka? Blesklo mi hlavou a způsobilo v ní zmatek. Naštěstí se vlci brzy objevili. Ulevilo se mi, když jsem viděla, že vlčice je spíše menší, byla to opravdu vítaná změna, když už jsme tady měli dva mohutné (a tím pádem pro mě trochu děsivé) vlky. "Ahoj," odpověděla jsem hnědému samečkovi. Takže mé tušení bylo správné, chvíli jsem přemýšlela, jestli to není sestra našeho alfy, o které se předtím zmínil, ale nebyli si vůbec podobní a i jejich pachy byly úplně jiné, takže jsem tuto možnost zamítla. Otočila jsem se k rezavé vlčici a věnovala ji přátelský úsměv. "Zdravím i tebe, jsem Amnesia, jak už jsi asi slyšela," snažila jsem se nedat najevo svou nervozitu, ale podle uší stažených k hlavě to zřejmě poznala. Nicméně jsem musela uznat, že Setia vypadala opravdu přátelsky a ne-nebezpečně. "Je tady ještě někdo nový?" Zeptala jsem se spíše Nata a tentokrát jsem se ani nepokoušela svou nejistotu maskovat. Doufala jsem, že se nedozvím, že alfy přijali dalších deset vlků, tedy ne, že by mi to vadilo, ale asi bych se na místě složila.
Rozhodla jsem se odložit starosti na potom a místo strachování se seznámit s vlčicí. "Proč sis vybrala zrovna tuhle smečku?" Zeptala jsem se jí s úsměvem. Od pohledu jsem soudila, že zřejmě náš les našla náhodou stejně jako já a Newlin – kde vůbec je? – ale kdo ví, třeba je pravda jiná. Částečně jsem si přála, aby to tak bylo, protože by to mohlo vést k nějaké zajímavé historce a já bych opět mohla jen poslouchat, což by po čase stráveném s Linem byla vítaná změna. V duchu jsem se nad tím zasmála, ale opět mě přepadly obavy. "A nevíte někdo, kde je Newlin?" Otázka byla zřejmě opět směřována na Nata, vzhledem k tomu, že New tady nebyl, což logicky mohlo znamenat pouze to, že se se Setií ještě nesetkal.

//Sarumenský hvozd

Pečlivě jsem si prohlížela stěny, ale když se i po několika metrech zdály být pevné a neslyšela jsem žádné praskání, trochu jsem se uklidnila a soustředila se na cestu, abych se později neztratila. Newlin byl samozřejmě z naší skupinky nejnadšenější, zatímco Nate se zdál být celkem nezaujatý a po krátké chvilce se otočil k odchodu. Zavolala jsem za ním, že se trochu vyspím. Přeci jen když jsem tady byla sama, musela jsem toho využít. Našla jsem si místečko u stěny a stočila se u něj do klubka. Zavřela jsem oči a povzdechla si. Vážně jsem se právě stala členkou smečky? Usmála jsem se, připadalo mi, jakoby se to stalo v nějaké jiné realitě či snad ve snu. Ale všichni vypadají mile. Uznala jsem, dokonce i Nata už jsem neviděla jako nebezpečného, no, trochu stále jo, ale určitě se to časem zlepší. Ještě chvíli jsem nad vším a všemi uvažovala, až jsem pomalu usnula.
Probrala jsem se odpočinutá, dokonce jsem se ani moc nebudila, ale zato jsem byla zmatená a chvíli mi trvalo, než mi došlo kde vlastně jsem. Velice opatrně jsem se začala protahovat a přitom se koukla kolem sebe. Zatím jsem zde byla sama, za což jsem byla napůl vděčná a napůl mě to mrzelo. Jak dlouho jsem asi spala? Napadlo mě, ale nenašla jsem v sobě chuť vyjít z úkrytu. Ještě chvíli jsem si chtěla užít samoty, která mi byla tak dlouho odepírána. Když jsem ale nad tím tak přemýšlela, byla jsem i ráda. Poznala jsem tak pár úžasných vlků a našla si domov. Usmála jsem se a zvedla se ze země. Oklepala jsem se a rozhodla se ještě trochu prozkoumat tuto část jeskyně.

//Lidičky zítra odjíždím, tak to nějak zahrajte, že vám Amny řekla, že jde spát nebo něco ^^

Žasla jsem nad tím, jak jsme s proužkovaným vlkem každý vnímali Nata úplně jinak, k tomu ještě jeden hůř než ten druhý. Chudák, rváč a kanibal najednou. Doufala jsem, že ho ta poznámka neurazí, ale vypadal celkem fajn, takže zřejmě ne. Nicméně mi ta slova nešla z hlavy. Na žádného vlka – kanibala jsem ještě nenarazila a snad ani nenarazím. Co se jim asi při tom honí hlavou? Napadlo mě, ale zřejmě jsem to ani vědět nechtěla. Lin se dále pokoušel vyslovit správně jméno hnědého vlka, který nakonec kapituloval a dal proužkovanému volnost v oslovování.
Opět jsem se na chvíli vrátila k přemýšlení o vlcích požírající vlky, ale brzy toho nechala, protože pozorování Newa nadšeného z názvu úkrytu bylo mnohem lepší. Usmála jsem se na něj a čekala, co ještě nevymyslí. Věděla jsem, že má bujnou fantazii a rád vymýšlí nebo komolí slova, ale tohle jsem nečekala. Celý seznam – isek. "Pšššt, Newlinisko," zazubila jsem se na něj. Vtom mě napadlo, jak nás asi vnímají naše alfy. Nemohlo je napadnout, že jsme více než kamarádi, že? To by bylo… trapné. No, pokud si něco takového mysleli – jakože ne, protože to mnou měli zakázané – určitě časem pochopí, že to tak vůbec není. Nicméně jsem musela uznat, že Morf s Ney byli opravdu hezký pár. Jak dlouho se asi znají? Napadlo mě, ale přišlo mi nevhodné ptát se, navíc by to vedle Linova žadonění o povolení vstupu do jeskyně působilo dost divně. Nakonec tam vběhl a Morfeus mi poradil, ať dávám pozor na hlavu. Zrovna mě! Vždyť on i oba další samečci byli větší než já.''Děkuji, ale i ty sám bys měl být opatrný,'' věnovala jsem mu úsměv a rozešla se za Natem. Nedůvěřivě jsem kontrolovala stěny jeskyně a hledala nejmenší náznak prasklinek nebo rovnou nějakého drolícího se místa.

//Sarumenské skalisko

Má otázka se vyplatila, opravdu pocházeli ze stejné smečky jako Coffin, takže se s ním pravděpodobně znali, stejně jako s jinými vlky, které Lin zmínil. Bylo to zvláštní, všichni měli tolik známých a já znala jen ty, které jsem potkala s proužkovaným, ale vůbec mi to nevadilo. Snad se mi díky tomu podaří mít se všemi lepší vztah. Vtom mě napadlo, že když New znal tolik vlků z Borůvkové smečky, nebylo by vůbec divné, kdyby se do ní přidal. Nevěděla jsem, proč tak neudělal a možná se ho časem zeptám, ale byla jsem za to ráda. Nemohla bych ho tam ani navštěvovat, nebo mohla, ale riskovala bych všelijaké nepříjemnosti. Mezitím se ti dva shodli na tom, že název naší smečky je prostě dokonalý. S úsměvem jsem nad tím zakroutila hlavou a v duchu se svým kamarádem souhlasila. Budu v tomhle lese trávit spoustu času. Ještě se nám dostalo ujištění, že je Ney vážně v pořádku a zatím na sobě nepozoruje žádné déletrvající následky. Byla jsem opravdu ráda, přeci jen by bylo oslepnutí - či něco horšího - opravdu špatným začátkem našeho života ve smečce.
To už jsme našli dalšího člena smečky, Nata, který si nejspíše všiml návratu mé nervozity. Sakra Amny! Zaklela jsem nad sebou v duchu. "Taky mě těší a promiň," špitla jsem a lehce se pousmála. Bylo důležité, abych s ním měla dobrý vztah a… kdo ví, třeba k těm jizvám přišel podobně jako já. "Jen si musím zvyknout na to, že je kolem mě tolik vlků." Pokusila jsem se trochu zlepšit svou omluvu, zatímco New měl za úkol zlepšit svou výslovnost. Usmála jsem se nad tím a jemně do něj šťouchla packou. Bylo na čase vyrazit k úkrytu, který zřejmě bylo opravdu těžké najít, pokud ho nenalezl ani Nate – samozřejmě za předpokladu, že ho vůbec hledal, i když se mi to jevilo jako věc, kterou by každý udělal jako první. Postřehla jsem, jak si něco vytahoval z packy. Nevypadalo to moc příjemně, rozhodně to ani nebylo příjemné. Alfa se nám otrávila vodou a Nate si něco zabodl do packy, tenhle les musí být prokletý! Napadlo mě, ale zavrtěla jsem nad tím hlavou. Sama jsem měla ohromné štěstí na podobné příhody, nicméně to byla zajímavá teorie, kterou nebylo vhodné hned zahodit. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se hnědého vlka, přestože nevypadal, že by ho to nějak výrazně trápilo.
Za nějakou dobu jsme došli k úkrytu. Zvědavě jsem ho zkoumala, skála byla poměrně velká, určitě by se do ní vešlo spoustu vlků. Jen aby se na nás nezřítila. Pomyslela jsem si s obavami a hned jsem si snažila vzpomenout, kdy se mi něco podobného stalo, snad abych měla potvrzené, že se to prostě stane. Samozřejmě jsem si na nic nevzpomněla, ale dále ve mně obava zůstávala. Ney nám řekla, že můžeme úkrytu říkat buďto skála nebo skalisko. Neubránila jsem a tiše jsem se zahihňala. "Schválně Line, které jméno se ti líbí více?" Zazubila jsem se na proužkovaného vlka. Po vodisku, křovisku, stromisku a kdo ví čemu ještě jsem samozřejmě věděla, co zřejmě odpoví. Morf nám zatím nabídl, že si skálu můžeme prohlédnout také uvnitř, ale i když mě to lákalo, tak jsem dovnitř nevstoupila. Rozhodně nepůjdu první, co když se ta skála opravdu zřítí a zrovna na mě! Tedy… jo, bylo by špatné, kdyby se to stalo komukoli z nás, ale ostatní měli aspoň dost odvahy na to, aby tam vešli – hlavně o Newovi jsem nepochybovala.

Díky Linovi jsem se od alf dozvěděla spoustu zajímavých věcí, na které by mě asi nenapadlo se zeptat nebo bych se ani neodvážila. Trochu jsem sebou cukla, když jsem zaslechla jméno Smrt. Zřejmě byla opravdu tak mocná, jak říkal Coffin když zvládla na těle vlčice udělat takovou zvláštní věc. Trochu jsem se nad těmi informacemi zamyslela. "Není to náhodou nepraktické, když se snažíš, aby ostatní nevěděli, že magii používáš?" Zeptala jsem se opatrně, nemyslela jsem to zle, ale kdo ví, třeba by se mohla naštvat. Morfeus sice neměl tak poutavý popis těch svých, ale vyvolal ve mně opět podezření. Nemyslí to náhodou vážně, že ne? Zkoumavě jsem si odznaky prohlížela a řekla si, že pro jistotu se ho moc dotýkat nebudu. Jako bych to vůbec měla v plánu. Pomyslela jsem si s úšklebkem. Teprve teď si všimla, že má něco na tlapě. Náramek vypadal moc hezky, opět zvláštně, jako všechno v tomto lese a většina věcí na našich alfách.
Skoro jsem nestíhala proud Newlinových otázek, téměř jsem začala ty dva litovat. Přesto si našli čas, aby zodpověděli i mou osamělou otázku. Přikývla jsem a pousmála se na Morfea. Žertoval, že jo? Ale společný lov by mohl být fajn. Usmála jsem se pro sebe. Pokud smečka byla nová, a jak zmínila Neyteri přijali před námi ještě jiného vlka, mohlo by to pomoct k utužení vztahů. Jaký asi bude ten další vlk? Pomyslela jsem si, ale vzhledem k povaze alf bych řekla, že to nebude žádný výtržník. Doufejme. Pousmála jsem se a snažila se postřehnout všechny odpovědi – hlavně tu o vzniku smečky. Byla jsem zvědavá, co je vedlo k tak důležitému kroku. Vyprávění se ujal Morfeus, který se mi zatím zdál méně upovídaný jako Neyteri, ale zase ne tak mlčenlivý jako já. Nevědomky jsem se začala při jeho slovech usmívat. Bylo od něj hezké, že se o svou partnerku tak staral. "Ze které smečky pocházíte?" Zeptala jsem se zvědavě, protože by teoreticky mohli pocházet z Borůvkové a znát Coffina. Taky ta tajemná mlha mě zajímala, zprvu vypadala vážně děsivě – možná to byla moje jediná šance jak někoho někdy vyděsit! Potřebovala jsem vědět, jestli ji můžu nějak ovládat. Tohoto návodu se mi však nedostalo, protože ani samotné alfy nevěděly, jak funguje. Pořád jsem zapomínala, že zde také žijí jen chvíli.
Pak se odpovídání ujala spíše Ney, ale Morfeus ji doplňoval. Zvláštní vůni lesa přisuzovali dusnu a jehličí. Ten les je opravdu hustý, třeba tady v zimě nebude tolik sněhu. Pomyslela jsem si a začala v to doufat. Hvozd byl dost na jihu, tak snad tady nebude ani taková zima. Snad! Prosila jsem jakoukoli vyšší moc, která toto ovlivňuje. Avšak vyšší moc musela počkat, nevěděla jsem, co přesně se honí tou pruhovanou hlavou, ale nelíbilo se mi to. "Opovaž se to zase zkoušet!" Řekla jsem Linovi, než mu alfy odpověděly. Ten potok mohl být taky jedovatý, měl štěstí. Pomyslela jsem si ustaraně, ale říkala jsem si, že výhružka Morfea mu snad bude dostatečnou motivací se té vody ani nedotknout. Nicméně jsem se trochu ustaraně podívala na šedobílou vlčici. "Je ti už dobře?" Naklonila jsem mírně hlavu a prohlížela si ji. Třeba jí bylo vážně špatně, ale přeci kvůli nám opustila bezpečí úkrytu. To už ale Morfeus naznačil, že jdeme a přece by nás nebrali na prohlídku, kdyby bylo vlčici špatně. Černý vlk běžel o kousek před námi, zřejmě hledajíc toho zbývajícího vlka. Začala jsem být opět nervózní, naštěstí ne tolik jako před pár minutami, kdy jsem byla na pokraji sesypání se.
Došli jsme ke dvěma vlkům. Další člen smečky byl převážně hnědý vlk, mohutný a celý zjizvený. Bude to rváč. Blesklo mi hlavou a způsobilo to, že jsem nervózně přešlápla a zašvihala ocasem. "Ahoj, jsem Amnesia," pousmála jsem se na něj se sklopenýma ušima. Potlačila jsem přání na něj vyhrknout, ať mi prosím neubližuje. Nezasloužil si, abych ho hned odsoudila, ale prostě jsem už byla taková.

Vzdala jsem veškeré pokusy neprojevovat nervozitu. Stejně se mi to vůbec nedařilo, takže jsem pokračovala ve svém obvyklém těkání pohledem a sem tam zastříhala ušima. Teprve při Linově dotazu mi došlo, že se černý vlk nepředstavil. Štěstí, že neodpověděl jako předtím Unavený. Ušklíbla jsem se a rozhlédla se kolem nás. Uznala jsem, že mi od mlhy asi nic nehrozí, ale přesto jsem se cítila divně, když jí poblíž mě bylo tolik. Umějí ji nějak ovládat? Zajímala jsem se v duchu. Připadalo mi, že by to bylo těžké a oni byli až moc klidní, takže buďto byli vážně dobří nebo se mlha chovala jak chtěla. Děsivé. Poznamenala jsem v duchu a otočila se zpět ke skupince, New právě tahal z alf jejich oblíbené barvy. Usmála jsem se, úplně jsem zapomněla, že se na tohle ptá opravdu všech. Neyteri odpověděla zelenou a její partner černou. Ani jedna z odpovědí mě moc nepřekvapila, spíše mě zajímalo, jestli je ten vlk stejného názoru na svět jako ten černobílý mrzout předtím.
Vlčice nás ještě chvíli napínala, potom nám však oznámila, že nás do smečky přijme. Překvapeně jsem zamrkala a s úsměvem se podívala na proužkovaného vlka vedle mě. Nebudeme se muset rozdělit! Začala jsem vesele mávat ocasem a pohled se mi rozzářil. Byla bych se sklonila jako poklonu, ale nechtěla jsem riskovat, že bych si krkem nějak blbě hýbla, takže jsem se na ty dva jen vděčně podívala. "Moc vám děkujeme! Nebudete svého rozhodnutí litovat!" Ujistila jsem je, i když jsem moc nevěděla, jak bych jim zatím mohla být prospěšná. Kromě návnady při ohrožení. Pomyslela jsem si hořce, ale nechala to být. Zdáli se jako fajn dvojka, tak snad je to pravda, ne jen klamné zdání. Černý vlk nás upozornil na přítomnost své sestry a Neyteri na dalšího člena smečky a těžko objevitelný úkryt. Tajný úkryt! Zasmála jsem se v duchu. Bude super za někým přijít a říct mu: "Hm, možná máš fajn jeskyni, ale naše smečka má tajnou skrýš!" Zakroutila jsem nad svými myšlenkami hlavou a pozorně poslouchala varování ohledně vody. Ha! Já to věděla! Voda je zlá! Byla jsem na sebe hrdá, že jsem ten proradný element tak rychle prokoukla.
Alfák nám řekl ještě pár věcí a dal nám prostor pro dotazy. Krátce jsem se zamyslela. Bylo toho tolik, na co bych chtěla zeptat, ale nechtěla jsem je obtěžovat – přeci jen je tady ještě New, jehož otázek bude jistě až až. Nicméně jsem se odhodlala se zeptat aspoň na jednu věc: "Budeme mít nějaký zvláštní úkol?" Byla jsem zvědavá, ráda bych jim nějak pomohla, kdyby to bylo v mých silách. "Tak… to můžeme les prozkoumat společně," zněla má reakce na nabídku vlka, že by nás mohli provést, ale také to tady ještě moc neznají. K mému vlastnímu překvapení se mi povedlo se upřímně usmát a dokonce jsem postupně přestávala být tak napjatá.

//Taktéž se omlouvám ^^'

Nějak se mi dařilo současně sledovat všechny vlky, sice mě to vůbec neuklidňovalo, ale aspoň jsem na sebe mohla být hrdá, že zvládám aspoň něco. Trochu mě také znepokojovalo, že jsem cítila více pachů než jen naše a alf. Určitě plánují zákeřný útok pro případ, že bychom se jim nelíbili! Snažila jsem se potlačit paranoidní představy a teorie, jenže s tou mlhou kolem a dalšími, zatím neznámými vlky to moc nešlo. Aspoň New byl v klidu a nadšený z mlhy. Jak překvapivé. Koutky mi cukly v náznaku úsměvu. Chtěla bych být stejně klidná a odvážná jako on. Vlčice nám vysvětlila, že mlha je součástí lesa. Zmateně jsem naklonila hlavu. Na nic podobného jsem zatím nenarazila, ale určitě by bylo fajn žít v lese, který je chráněn mlhou. A měla bych se kam schovat. Napadlo mě, opravdu to byla hezká představa. Má nervozita zřejmě neunikla ani černému alfovi, který mě ujistil, že se jich bát nemusím. Zatím. A co potom? Třeba nás nalákají do pasti a snědí! Ne, spíše použijí jako návnadu, vždyť vlci musí vlkům chutnat divně. Sakra soustřeď se! Pokusila jsem se na černého vlka pousmát, koutky mi trochu cukaly, ale řekla bych, že jinak to byl úspěšný pokus.
K mé radosti se Lin také vyjádřil, o něco obratněji než já, a požádal o místo ve smečce. Sleduj a uč se, Amnesie. Ušklíbla jsem se nad sebou v duchu. Začínala jsem doufat, že je starší než já a tím pádem své zkušenosti a všechny super vlastnosti získal teprve věkem. Povídal si s vlčicí naprosto přirozeně, skoro to vypadalo, že se znají. Jak to vůbec dokáže? Pomyslela jsem si zahanbeně, ten pocit se ještě umocnil, když na mně Neyteri promluvila. Zněla velice přátelsky, což bylo malé plus, ale přesto jsem se jí docela bála, no, ne přímo bála, ale spíše jí nedůvěřovala jakožto cizinci něčeho neznámého – na rozdíl od jejího partnera, který vypadal vážně nebezpečně. Vážně… já jsem ztracený případ. V duchu jsem se mlátila hlavou o strom, měkký strom, aby to nebolelo. "Neuniklo, tak nějak jsem ho zapomněla zmínit," pousmála jsem se omluvně a ještě víc sklopila uši k hlavě, "jmenuji se Amnesia a mým důvodem, mimo toho Linova, je přání mít nějaké místo, kde bych byla v bezpečí a dokázala tam být šťastná a sama sebou." Odpověděla jsem alfě na její otázku už o něco klidnějším hlase, avšak stále z něj byla slyšet nejistota. Její partner se zatím také rozpovídal. Uklidnilo mě, že mají dost volných míst, protože to znamenalo, že by nás mohli přijmout oba a tím pádem bychom se s Newlinem nemuseli rozloučit. Jo, pokud by byli ochotní nechat si tady takové pako jako jsem já. Pomyslela jsem si a párkrát zastříhala ušima.

Na jeho poznámku o vymezení území hry jsem se omluvně usmála. "Byla to jen náhoda, už se to víckrát nestane." Zazubila jsem se a šťouchla do něj packou. Byla jsem nečekaně nadšená z tohohle nového lesa, krásně zvláštního. Díky Linově souhlasu jsem si byla jistá, že tohle je území smečky, byť asi díky malému počtu pachů smečka vznikla teprve nedávno. Otočila jsem se na svého společníka, který se zdál být nějaký skleslý. "Taky chci, ať nás všichni neopouštějí," pousmála jsem se na něj, "co myslíš, měli bychom zkusit požádat o místo v téhle smečce?" Zeptala jsem se ho. Nevěděla jsem, jestli už někdy předtím ve smečce žil nebo byl stejně jako já s tímto životem obeznámen jen teoreticky. Zavzpomínala jsem, co jsem slyšela od vlků žijících ve smečce. Většinou to byly hezké věci a já… no, chtěla bych někam patřit, mít přátele a "druhou rodinu". A riskovat další bolestivé ztráty. Pomyslela jsem si hořce a zatřásla hlavou, abych takové myšlenky odehnala. Raději dávej pozor, vždyť ani nevíš, jestli na vás hned nezaútočí. Připomněla jsem si a nedůvěřivě pohledem těkala od stromu ke stromu a často stříhala oušky, jestli něco neuslyším.
A vskutku, za chvíli jsem uslyšela kroky, které se k nám blížily. Bylo to neuvěřitelné, ale zároveň s tím, jak se vlk či vlčice přibližoval/a, se k nám blížila mlha. Nervózně jsem ucouvla a trochu se zamračila. Nelíbilo se mi to, přeci jen jsem si mlhy užila dost těsně předtím, než jsem se objevila v tomto kraji. Rozhlédla jsem se, jestli neobjevím zdroj té mlhy, ale místo toho jsem spatřila šedobílou vlčici s nějakými šedými značkami na předních nohách. Zajímavé! Pomyslela jsem si, vypadala s tím zvláštně, ale slušelo jí to. Brzy se k ní připojil mohutný černý vlk se stejně zajímavými bílými odznaky po celém těle. Usoudila jsem, že je to její partner a tím pádem před námi stojí samotné alfy tohoto lesa. Nasucho jsem polkla. Ten vlk byl oproti mně hotový obr! Nenaštvi ho, nenaštvi ho, nenaštvi ho! Běhalo mi hlavou dokola, snažila jsem se skrýt svou nervozitu, ale jak jsem se znala, moc se mi to nedařilo. Vlčice k nám promluvila a dejme tomu přivítala v jejich lese – Sarumenském hvozdu. Měla bych? Znovu jsem si prošla své myšlenky. Jistě, kdybych byla členkou smečky, měla bych více povinností, ale také bych měla domov a nebyla tolik sama. Sama... Proběhlo mi hlavou spolu se vzpomínkami na ty týdny, kdy jsem nenarazila na jediného dalšího vlka. Tehdy jsem se sice nerozhodla úplně, ale cítila jsem, že bych to měla aspoň zkusit. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych se uklidnila a hlas se mi tolik netřásl. "Zdravíme vás," začala jsem nesměle, "omlouváme se, neradi rušíme váš klid, jen jsme tady omylem ocitli." Pokusila jsem se náš příchod vysvětlit. Prosím, ať jim Lin neřekne, že jsme jen chtěli hrát na schovku a já se ztratila. Byla jsem sice nervozní a napjatá, ale tahle myšlenka mě aspoň v duchu rozesmála. "Ale přesto mám, minimálně já, i důvod zůstat…," Hlas se mi ke konci přeci jen trochu třásl. Taky mě trochu trápilo, že vůbec netuším, co se honí hlavou Newovi. A hele jak se tahle věc vlastně podává? Měla bych to prodlužovat nebo jít rovnou k věci? Proč je vůbec kontakt s ostatními tak složitý? "No... zkrátka bych vás ráda požádala o místo ve vaší smečce." Pokorně jsem sklopila uši a těkala pohledem z vlčice na vlka a naopak. Taky jsem se párkrát koukla na Newa, jestli bude mít stejnou prosbu.

//Kopretinová louka

Až moc pozdě jsem si všimla, že jsem nedopatřením zaběhla až moc daleko. "Line?" Zavolala jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. Zastříhala jsem ušima a nakonec i nervózně zašvihala ocasem. Chvíli jsem zvažovala možnost, že bych se rozběhla zpátky, ale s mým štěstím bych se jen více ztratila. Povzdechla jsem si a dala se do běhu, tráva už nebyla tak vysoká, takže jsem bez problému viděla na les poblíž. Skvěle! Určitě si ho všiml taky New a najde mě! Mířila jsem tedy tímto směrem a zastavila teprve při hranicích lesa a cestou samozřejmě přemýšlela, proč mám takovou smůlu. Jak se mi to vůbec mohlo povést?! Křičela jsem v duchu. Měla jsem chuť praštit hlavou o strom. Chtěla jsem si jen zahrát na schovávanou! Opravdu to bylo tak moc? Ne, ale osud mi nebyl nakloněn. Posmutněle jsem švihla ocasem a posadila se, Mušlinku jsem si položila vedle sebe. Bála jsem se, jestli mě vůbec Lin najde, v té trávě jsem byla špatně vidět, takže jsem v podstatě byla ztracená, ale třeba ho napadlo vydat se k lesu… třeba… Smutně jsem zvedla hlavu a zavyla. Ach, nedělala jsem to už tak dlouho, takže mě ten zvuk celkem překvapil. Nicméně mi vrátil naději a vykouzlil opatrný úsměv.
O pár minut později se skutečně objevil proužkovaný vlk. "Line! Jsem tak ráda, že jsi tady!" Vyskočila jsem a vesele mávala ocasem. "Promiň, že jsem nám zkazila hru," řekla jsem omluvně a sklopila uši. Zase jsem něco zkazila, nejdříve moře a teď hra, jak se mnou vůbec může vydržet? Smutně jsem se podívala do země. "Nějak ti to vynahradím, slibuji!" Zašeptala jsem a tiše doufala, že mi odpustí a moc se nezlobí. Trpělivě jsem čekala na jeho reakci a přitom se snažila odhadnout, co nás v lese čeká. "Neprozkoumáme to tady? Ten les vypadá zajímavě," navrhla jsem opatrně, ale vzhledem k tomu, že jsme tady ještě nebyli a vracet se by bylo zbytečné, jsem očekávala kladnou odpověď a s Linem po boku se vydala do hlubin lesa. Byl dost hustý a špatně se v něm dýchalo, ale na druhou stranu byl unikátní. Cítila jsem také nějaké pachy, dva z nich poměrně výrazné. Že by…? Zastříhala jsem ušima. "Newe? Nemyslíš, že jsme omylem narušili území nějaké smečky?" Zeptala jsem se a začala se rozhlížet kolem nás. Nerada bych nám svou nepozorností způsobila potíže, kdyby se na nás vrhla smečka rozzuřených vlků, asi bychom neměli moc šanci.