Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sarumenský hvozd

Brzy se mi povedlo dohonit Newlina. Spokojeně jsem se na něj zazubila a zasmála se jeho poznámce. "Kamarádi nebo ne, zmrznout přece nechceš." Šťouchla jsem do něj za běhu a přidala, abych urychlila proces zahřívání se. Samozřejmě jsem se přitom (opět) ztratila Newovi, čehož jsem si všimla až o pár minut později, když mě pálily plíce a já na chvíli zastavila, abych se zorientovala či se o to spíše pokusila. Tohle se vážně může stát jen mě. Odfrkla jsem si mrzutě a po chvilce vydýchání jsem se opět vydala na cestu do neznáma.
Když jsem zastavila podruhé, přímo jsem vzduch hltala a čekala, až přestanu vidět rozmazaně. Taky to byla chvíle, kterou si Lin vybral k tomu, aby mě opět našel. "Díky, asi bych na tom vážně měla zapracovat." Usmála jsem se trochu poníženě, přece jen bylo krapítek trapné se pořád ztrácet. Navíc ani jemu nemohlo být příjemné mě pořád hledat. Jednou už nebude, neboj. Pomyslela jsem si hořce, ale tu myšlenku, prozatím, zahnala. Teď nebyla vhodná chvíle se složit a trápit se budoucností – kromě té blízké, kdy se budeme válet v teple jeskyně. Při Linově výkřiku jsem se zmateně otočila a co jsem neviděla – skalisko! "Asi mi neuvěříš… ale já tu skálu vážně neviděla." Uchechtla jsem se nad svou šikovností a vešla do skály. Už už jsem se chtěla rozejít hlouběji, k místnosti určené nám, když jsem si všimla nějakého cizího pachu. "Vetřelec?!" Vypískla jsem a skrčila se za svého kamaráda. "Spoléhám na to, že tě tvá dočasná funkce strážce území něco naučila." Šeptla jsem a nedůvěřivě propalovala chodbu před námi pohledem.

Když jsem vás poprvé viděl odlétat,
když mé větve poprvé vypadaly jako prázdné řádky,
lámalo mi srdce, že vás nemohu hledat,
připadal jsem si jako osamělý rytíř z pohádky.

Na jaře jste mě zradily,
nedorostly jste zpátky!
Tohle nejsou vaše žilky!
Já myslel, že jste mě měly rády!

Proč mi nikdo neřekl, jak moc loučení bolí?
Jako kdyby do mě někdo bodl rampouchu hrot?
Štěstí, že na jaře se má cesty s jinými vámi opět spojí,
a třeba mezi nás přibude i nějaký ten plod.

//Aneb jak Amny končí s básněmi :D

Plaše jsem se pousmála nad jeho opětovnou poznámkou o tom, jak je rád, že mě zase vidí. Tak asi nejsem až tak špatná kamarádka. Myšlenka plná optimismu, přesně to jsem teď potřebovala. Nebo opravdu zoufale potřebuje někoho, kdo ho vydrží poslouchat. Dodalo hořce mé podvědomí – proč je vlastně zahořklé? Možná funguje jako nějaká obrana proti optimismu? Nah, nevím a nechce se mi nad tím přemýšlet, hlavně když si se mnou čas od času povídá. Sakra Amny, vnímej svět kolem! Okřikla jsem se a narychlo vymyslela, co Linovi odpovědět. "Také tě ráda vidím. Rozhodně se musíme vídat častěji!" Řekla jsem se smíchem, protože jsme se s ním neviděli… jak dlouho vlastně? Mohlo to být sotva pár hodin – nebo ne? Jak dlouho jsem byla mimo? No, to je taky jedno, všechno je jedno, hlavně, že jsme zase spolu. Do háje, to vážně znělo, jako bychom byli víc než kamarádi. V duchu jsem studem mlátila hlavou o strom. Setia na mě očividně měla špatný vliv, a to jsem s ní strávila jen chvilku! Ale aspoň jsem poznala někoho dalšího, což je sice malý úspěch, přesto nějaký úspěch. Stejně jako bude úspěch, až se dostaneme někam do sucha a (ideálně) tepla. "Přece na tu mýtinu," připomněla jsem Newlinovi, "ale teď to není nejlepší nápad – je tam nedostatek stromů a tak." Zazubila jsem se a následně lehce ztuhla při myšlence, že bychom se před deštěm schovávali pod tím krvácejícím stromem, který jsem stále nedostala z hlavy. Musím si pořídit lepší zážitky.
V duchu jsem se usmála Newlinově panice, bylo zvláštní, že mu na mě tak záleží, ale bylo to… hezky zvláštní. Snad ví, že mně na ně taky záleží. I když to neumím dát tolik najevo. Lin zatím pokračoval v monologu a jeho slova mě naplňovala vřelostí. Vždyť mě téměř nezná, jak vůbec může říkat něco takového! Pomyslela jsem si zmateně a s plachým úsměvem sklopila uši k hlavě. "Děkuju," řekla jsem rozněžněle, "jsem ráda, že tě znám." Dodala jsem a jemně mu přejela čumákem po srsti na krku. Usmála jsem se na něj plaše a oklepala ze sebe další dávku vody. Měla bych ho varovat, že zákaz šahání na mě stále platí? Napadlo mě, ale nebyla jsem schopná ze sebe ta slova dostat. Byla jsem příliš dojatá. Tedy nejspíše dojatá, ten pocit pro mě byl celkem neznámý, nicméně jsem pro něj neměla lepší pojmenování. "Jsi skvělý kamarád." Usmála jsem se na něj a snad, snad z toho dokázal nějak vyčíst, jak moc pro mě znamená. Kdyby mě teď slyšela Set… Zasmála jsem se v duchu. Musím se vzpamatovat. Slabě jsem zatřásla hlavou, koutky nadzvednuté v náznaku úsměvu.
Zmateně jsem se na něj podívala a zasmála se. "O tom mi určitě musíš povyprávět, zní to přesně jako věc, která by se stala jen tobě." Zazubila jsem se na něj. Kéž bych věděla, jak zvládá žít tak zajímavý život a nebýt poseroutka jako já. Ale přiznat si své srabáctví chce taky odvahu! Připomněla jsem si větu, která by klidně mohla být mým životním mottem. Ne každý může být nebojácný, že ano? Komu by se pak ti odvážní smáli? I když je pravda, že mě je vždycky důvod se smát. Třeba ono zmíněné ztracení. "Pche, to byla jen náhoda," řekla jsem s příšerně zahraným uraženým tónem. Ne, já se prostě asi nedokážu urazit. "Ale ráda vašich služeb opět využiji, drahý Newline." Napodobila jsem vznešené chování proužkovaného vlka a také se s úsměvem lehce poklonila. Určitě bych byla skvělý šlechtic, kdybych to nebyla já. Já, vlčice se ztraceným osudem. "No víš, to se tak stává, když na něj nedáváš pozor," řekla jsem s pohledem sklopeným k zemi a možná bych i vypadala smutně, kdyby mi koutky necukaly potlačovaným smíchem. "Raději pojď, jinak vážně zmrzneme." Zasmála jsem se a rozběhla jsem se bok po boku, samozřejmě mezi námi byl nějaký prostor, s ním.

//Sarumenské skalisko

Napjatě jsem čekala, co z Newa vypadne. Upřímně, kdyby do mě někdo kopl a probudil mě, tedy vypadalo to, že jsem ho probudila, tak bych asi nadšená nebyla i kdyby to byl můj vlastní bratr. Ovšem jeho reakce byla poněkud… jiná než jsem očekávala. "Medvěd?!" Vykřikla jsem a ztuhla na místě, avšak potom jsem si řekla, že si ze mě třeba jen dělá srandu a začala jsem pomalu otáčet hlavou. Samozřejmě jsem žádného medvěda neviděla a oddechla si. "Tohle mi nedělej," vydechla jsem a posadila se. Pokračoval ve svém nesmyslném blábolení a já ho pobaveně sledovala. Jo, ten se vůbec nezměnil. Ušklíbla jsem se, ale byla jsem vděčná. Konečně mu došlo, kdo to před ním sedí a vybouchl radostí – téměř doslova. "Samozřejmě, že tě ráda vidím ty hlupáčku!" Zasmála jsem se vesele a mávla ocasem. "Ten strom mi nepřipomínej, byl to pěkný šok." Otřásla jsem se slabě při vzpomínce na traumatický objev. Ne, prostě stromy nemají krvácet, mají pouze stát na místě a možná, možná se kolébat ve větru, ale krvácet? Ani náhodou. Měla bych to raději nahlásit alfám, ať s tím něco udělají. Co jako? Jak tě asi zbaví stromu? Odseklo mi hořce podvědomí a já mu musela dát za pravdu. Měla jsem náramnou chuť mluvit, kdo ví proč, a usoudila jsem, že bude mnohem zdravější povídat si s mým kamarádem než se sebou samou. A taky to třeba bude rozumnější konverzace. V duchu jsem na tu myšlenku kývla, i když to téměř bylo kývnutí i ve skutečnosti. Jejda. "Ale pokud vážně chceš, někdy tě k němu odvedu. Určitě nebude tak děsivý, když tě budu mít sebou," usmála jsem se i přes pochyby o tom, nakolik pravda to bude.
"Abych byla upřímná, tak mi není zima - přímo mrznu." Přiznala jsem a opět se oklepala. "Nemám ráda vodu, ale co můžu proti dešti dělat," usmála jsem se, "navíc ty kapky jsou docela malé, takže ne tak nebezpečné." Vysvětlila jsem mu a začala vzpomínat, kde jsem nechala jeho dárek. Gratuluji Amny, ztratila jsi první dárek, jaký ti kdy kdo dal. V duchu jsem na sebe zavrčela, ach, jak jen nenávidím, když jsem na sebe hnusná. Po pár minutách a několika vzpomínkách mi konečně svitlo. "Asi pořád leží někde u hranic s tou loukou – pamatuješ, jak jsme se ztratili při schovávané? Tak někde tam. Určitě se pro ni potom vrátím." Ujistila jsem ho, omluvný úsměv opět na svém místě. Proč se se mnou vůbec baví? Vždyť se k němu chovám jako k… k šutru. Pomyslela jsem si posmutněle. Co jsem to za kamarádku, když ho přestanu vnímat uprostřed povídání si, pořád se mu ztrácím, ztrácím jeho dárky a připravuju ho o zábavu? Lehce jsem zavrtěla hlavou, abych myšlenky, aspoň na moment, odehnala. "Ráda se půjdu schovat, ale musíš nás vést, já jsem naprosto ztracená." Zazubila jsem se na něj a postavila se. Vrhla jsem na něj pohled plný očekávání, ale on, no, na tom byl úplně stejně jako já. "Proč vždycky skončíme někde ztracení? Ne vážně, jsme jako nějaká dvojka ztracenců, ale asi to musí být náš osud." Uchechtla jsem se a náhodně zvolila směr. Při nejhorším už neumřu sama. "Pojď, zkusíme to tudy." Navrhla jsem s úsměvem a drkla do něj packou.

Sem tam jsem ze sebe opět oklepala vodu, ale jinak jsem se plně soustředila na cestu. Začínala jsem upřímně litovat toho, že jsem si les více neprošla. Neříkal předtím Morf, že nám mlha pomůže v nesnázích? Napadlo mě, ale upřímně v téhle tmě byla mlha to poslední, co jsem potřebovala. Opatrně jsem přeskočila větší spadlou větev a tak tak neuklouzla na mokré zemi. Já tady vážně umřu! Zakňučela jsem v duchu a zastříhala ušima. Někde poblíž se ozvalo zapraskání větví. Zaujala jsem obranný postoj a zírala do tmy přede mnou. Necítila jsem ničí pach, což bylo děsivé, jelikož můj mozek v leknutí asi zapomněl na to, že na světě nežijí jen vlci. Zůstala jsem tak stát dobrou minutu či možná i víc, než jsem se opět odhodlala pokračovat v cestě za někým.
Čím déle a hlouběji do lesa jsem šla, tím více jsem začínala cítit, jak se mění můj postoj k životu. Vždyť je to jedno, někde si tady lehnu a zdechnu. Povzdechla jsem si a líně obešla extra trnité křoví. Dokázalo by mě to probodnout? Zastavila jsem se a zvědavě zkoumala trny keře – malé a sakra špatně viditelné, protože hej Amny, je noc! Zavrtěla jsem hlavou, vážně jsem potřebovala někoho najít, než si začnu povídat sama se sebou nahlas. A debaty o tom, jak bych se mohla omylem smrtelně zranit opravdu nebyly něčím, co jsem chtěla aby ostatní slyšeli. Naštěstí mé modlitby byly vyslyšeny, když jsem – zažraná do teorie 'když se postavím pod strom, určitě na mě časem spadne' – omylem zakopla o něco huňatého. Co to sakra je?! Zavrčela jsem slabě, než mě popadla panika. Mrtvola jiné Amnesie! Vyskočila jsem na nohy a hledala onu chlupatou věc. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděla náznaky proužků. "Line!" Usmála jsem se šťastně a zamávala ocasem. "Já, uh, promiň, nechtěla jsem o tebe zakopnout," zazubila jsem se, než jsem pokračovala ve své řeči, "…a taky za to, jak jsem předtím zamrzla, když ses se mnou bavil." Omluvně jsem na něj koukla co nejnevinnějším pohledem. Byla jsem si téměř jistá, že mi odpustí, ale kdo ví? Třeba se vážně zlobí, nebo má špatnou náladu, kdo ví…

Amny může už víceméně kdykoli, akorát neví, jak na tom bude s časem přes víkendy (nicméně až tak hrozné by to být nemělo). :)

Nejdříve jsem necítila vůbec nic kromě tlukotu vlastního srdce. Musím říct, že v tu chvíli jsem byla doopravdy spokojená - také proč bych neměla být? Nebylo mi horko ani zima, neexistovaly žádné city, prostě jsem jen existovala. A potom to přišlo. Cítila jsem, jak se mi k promrzlému tělu lepí srst, odporně mokrá. Vyplašeně jsem vyskočila a rychle se začala oklepávat, čímž jsem si vysloužila ostré bodnutí bolesti těsně za ušima. Vykvikla jsem a ztuhla na místě. Dýchej, pěkně v klidu. Uklidňovala jsem se, zatímco se mi začalo vybavovat, co jsem dělala předtím. Newlin! Blesklo mi hlavou, ale věděla jsem, že je pryč. Zase. A je to moje vina. Zase. Zoufale jsem zakňučela a rozhlédla se. Byla hrozná tma, tudíž jsem usoudila, že je noc a do toho ještě zataženo. Skvělé, fakt super. Nic se nevyrovná tomu pocitu, když stojíte sami (zřejmě) uprostřed noci, za deště, v temném lese, který neznáte tak jak byste chtěli nebo potřebovali. Odfrkla jsem si a hořce se nad svou situací pousmála. Tak co budu dělat? Zamyslela jsem se a přitom začala obíhat malý kroužek kolem pár stromů, abych se aspoň trochu zahřála a upozornila své ztuhlé svaly, že jim končí dovolená. Mohla bych se před tím deštěm schovat do jeskyně. Napadlo mě nejprve, ovšem pak mi došlo, že nemám páru, kde to vlastně jsem. Tak… bych mohla někoho najít. Jo, to už znělo trochu proveditelně. Hlavně bych měla najít Newa a omluvit se mu, že jsem mu… co vlastně? Zmrzla uprostřed konverzace? Zkolabovala? Co jsem to vůbec dělala? No, na tom už asi stejně nezáleží, hlavně, že jsem se z toho stavu dostala. Měla bych také najít alfy, přeci jen jsme se dlouho neviděli a navíc jsem poslední dobou byla, jak to jen říct, mimo. Snad jsem jim moc nechyběla. Pomyslela jsem si se sklopenýma ušima, nicméně jsem si říkala, že vše se dá spravit - pokud je vůbec co spravovat, možná jsem jen opět bezdůvodně panikařila. Upustila jsem od běhaní v kruhu a místo toho se vydala hlouběji do lesa, ovšem o dost pomaleji, protože to poslední o co jsem stála bylo se zranit a pomalu umírat v temnotě.

Pokud se Linův vztah ke mně nějak změnil, nedával to najevo. Byl to prostě pořád stejný, trochu nenormální New a já za to byla vděčná. Byla by škoda, kdyby se změnil – s kým bych si pak povídala? Tedy přesnější by bylo asi "kdo by si pak povídal se mnou" vzhledem k tomu, že on obstarával většinu mluvení. Nicméně často pokládal otázky a tím zapojoval také mě. Jo, protože jinak bys nevěděla co říkat a skončili byste v naprostém tichu. Ušklíblo se mé podvědomí a já bohužel musela uznat, že mělo naprostou pravdu. "No, poté co jsem odešla, jsem objevila mýtinu uprostřed lesa a tam čekala, až mě přestane bolet hlava," odpověděla jsem mu se smutným úsměvem, který byl v okamžiku pryč. Oni se usmířili?! Čelist mi určitě spadla až na zem. Netušila jsem jak nebo proč se to stalo, ale byla jsem opravdu, opravdu ráda. Sice jsem Set ještě nepovažovala za svou kamarádku, ale měla jsem to v plánu, trochu, takže to, že vychází s Newem bylo více než fajn. "T-to je super!" Zvolala jsem, když se trochu vzpamatovala a zeširoka se usmála. "A já se taky omlouvám, měla jsem se tě předtím zastat nebo něco, ale asi jsem na to moc panikařila." Dodala jsem omluvně a uši opět sklopila k hlavě.
"Určitě jste oba skvělí hlídači," zazubila jsem se na něj a přemýšlela, jaké zoufalství donutilo Ney a Morfa, aby něco takového nechali dělat zrovna proužkovaného vlka. Samozřejmě jsem nepochybovala o tom, že je schopný to zvládnout, ale přeci jen je to Newlin. Nedokázala jsem si ho představit, jak se rve s nějakým potížistou. Prohlédla jsem si ho a byl v pohodě, trochu špinavý, ale v pohodě, takže asi k žádným problémům nedošlo. Naštěstí. "Hele Line, myslíš, že ta mýtina co jsem objevila je také součást území?" Zapojila jsem ho do svých úvah. Dávalo by to smysl, ale co když to tak není? Rozhodla jsem se na to později zeptat alf, najednou jsem si ale vzpomněla na posledních pár minut strávených na onom místě. Musela jsem svého kamaráda varovat. "Jo a slib mi, že pokud tam někdy půjdeš, nepřiblížíš se k tomu stromu uprostřed! Je divný, hrozně velký a teče z něho nějaká věc, co vypadá jako krev." Otřásla jsem se při té vzpomínce a očima propalovala vlka vedle mě, aby ani neuvažoval o tom, že se půjde na zmíněný strom podívat.

Pchrrm... Teoreticky bych mohla dorazit do Prahy, ale Brno ani náhodou :/

//Mýtina

V bezpečí lesa jsem si troufla zpomalit a dokonce se i pro jistotu ohlédnout, jestli mě nic nepronásleduje. Přeci jen ta "krev" na stromě musela něco znamenat, že ano? Něco, nebo spíše někdo?, muselo způsobit, že se tam objevila. Nebo jsem jen tak nesnesitelná, že se mě i strom chce zbavit. Uchechtla jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Skvěle, opět jsem byla ztracená. Frustrovaně jsem zavrčela a švihla ocasem. Nevzdávala jsem se však a pokračovala v cestě, přeci se nemůžu ztratit v lese, který nazývám domovem! Odhodlaně jsem pokračovala a zapomněla na podivnou událost na mýtině.
Ještě chvíli jsem bloudila a téměř si říkala, že bych to měla vzdát, když jsem ucítila povědomý pach. Zajásala jsem a současně se mi stáhlo hrdlo. Co když je Newlin stále skleslý z toho konfliktu se Setií? Stáhla jsem uši a následovala jeho pach, až jsem toho proužkovaného chlupáče viděla. Došla jsem až k němu a jemně do něj dloubla packou. "Ahoj," usmála jsem se na něj plaše, "opět se setkáváme." Zasmála jsem se a doufala, že se se mnou stále bude chtít přátelit, i když jsem ho předtím moc nepodržela.

Den to byl opravdu dlouhý. Nevnímala jsem čas, pouze vystřelující bolest trápící mou nebohou hlavu a vlastně mě celou. Kdyby na mýtině rostla tráva, určitě by už byla celá zválená mým neustálým převalováním, které ustávalo pouze ve chvíle, kdy se mi podařilo dopřát si krátkého šlofíka. Krátkého, přesto dokonalého, jelikož aspoň na chvíli si bolest dala pokoj. Vážně jsem nechápala, jak se mi podařilo strávit celý den tady, převalováním a odpočinkem. Aspoň za tu dobu bolest vyprchala a já si nového dne mohla užívat. Jak je vůbec možné si nevšimnout, že uplynul den? Nicméně mě to zas až tolik netrápilo, koneckonců jsem byla sama, daleko od konfliktů a ostatních vlků – aspoň zatím. Nemůžeš se ostatním vyhýbat navždy. Připomněla jsem si. A ani nechci. Usmála jsem se a přetočila se, abych zase chvíli ležela na břiše.
Dopřála jsem si ještě pár minut zírání na mráčky na obloze a přemýšlení, jestli jsem připravená vrátit se ke své smečce. Třeba se na mě zlobí. Pomyslela jsem si smutně a povzdechla si. No co, můžu si za to sama a skrýváním se tady to třeba jen zhorším. I když je to určitě o dost lehčí než čelit jejich případnému hněvu… Ne. Vstaň a mazej do lesa! Vyštěkla jsem na sebe v duchu a donutila se zvednout a rychle protáhnout ztuhlé svaly. Otočila jsem se ke stromu, doufajíc, že mi ten pohled dodá sílu, ale místo toho jsem si všimla něčeho… divného. Nejen to, bylo to sakra děsivé! Vždyť ten strom krvácel! Ta jediná drobnost byla dostatečným důvodem se na otočit a rozběhnout se co nejdál od mýtiny a strašidelného stromu.

//Sarumenský hvozd

//Sarumenský hvozd

Přesně podle mého očekávání se bolest jen zhoršila. Zoufale jsem pohodila hlavou, doufajíc, že třeba pohyb, který tu bolest dokáže vyvolat, ji dokáže i zahnat. Nedokázal. Frustrovaně jsem napůl zavrčela, napůl zakňučela. Já chci umřít! Fňukala jsem v duchu a pokusila se své tělo přesvědčit, že se přece ani jeden z nás nechce cítit takhle. Byla jsem tak zabraná do rozhovoru – spíše smlouvání typu 'přestaneš bolet a dostaneš napít' - sama se sebou, že jsem si nejdříve ani nevšimla, jak stromy řídnou. Změnu prostředí jsem zaregistrovala teprve když mě obklopila záře a ucítila jsem pohlazení teplých slunečních paprsků. Přivřela jsem oči a nespokojeně zamručela. Tohle mé hlavě taky nepomůže! Vypotácela jsem se z lesa dosti neladným krokem, ale bylo mi to fuk. Stejně mě tady nikdo neviděl a hej! Má vlastní hlava se mě pokoušela zabít! Oči jsem stále držela napůl zavřené, takže jsem se pochopitelně lekla, když jsem cítila, jak se mi pod tlapkami něco hýbe a láme. Uskočila jsem stranou a automaticky zaujala 'neubližujte mi' postoj. Milým překvapením bylo, že ony polámané věci byly pouze houby. Oddechla jsem si, na chvíli, než mi došlo, že kromě nich na zemi nic neroste. To není dobrý! Tohle místo tu bolest jen zhorší! A vskutku, opravdu mi připadalo, že mi hlava praskne, tedy to i předtím, ale teď jsem to cítila silněji. Nebo jsem byla jen paranoidní? Ne, určitě ne. Pomyslela jsem si ironicky.
Po chvíli dosti motavé chůze jsem objevila strom. Jediný strom na celé mýtině. Je snad zbytečné dodávat, že jsem k němu okamžitě cítila nedůvěru. Nicméně poskytoval stín, který jsem s radostí využila. Se zakňučením jsem si lehla a párkrát se překulila. Kdy to přestane?! Zašvihala jsem podrážděně ocasem a zavrčela. Určitě brzy zešílím. Opět jsem trhla hlavou, ale docílila jsem tím pouze dalšího výstřelu ostré bolesti. Škubla jsem sebou, pochopitelně opět se zakňučením. Tohle bude dlouhý den.

Ať už jsem čekala cokoliv, tohle ne. Věděla jsem, že spolu ti dva nebudou vycházet, ale až takhle? Poplašeně jsem zašvihala ocasem a pozorovala je se staženýma ušima, doufajíc, že se Newlinovi nic nestane. Naštěstí mu vlčice nic neudělala, tedy fyzicky, byla jsem si jistá, že ranila jeho city a starostlivě jsem se na něj podívala. Nesnažila jsem se vlčici dále zastavit v odchodu, když jí očividně bylo nepříjemné tady s námi být. Kývla jsem na rozloučenou a znovu se obrátila na Lina, který se, podle mého očekávání, trápil jejími slovy. "Line…," začala jsem opatrně, ale brzy zmlkla. Nevěděla jsem, co říct. Nikdy jsem nemusela podobnou věc řešit, tudíž jsem měla akorát zmatek v hlavě a spoustu teorií o tom, jak se zachovat. Nechci ať je smutný. Zklamaně jsem od něj odvrátila oči. K čemu vůbec jsem, pokud ani nedokážu pomoct kamarádovi? Pomyslela jsem si hořce a najednou jsem osaměla. Proužkovaný vlk se rozběhl pryč, vyskočila jsem na nohy a chvíli běžela za ním, ale nakonec jsem to vzdala. Se stále sklopenýma ušima jsem si povzdechla. Možná bude lepší mu dát trochu času. Třeba běžel za Set a usmíří se. Pousmála jsem se, přestože jsem pochybovala, že je taková věc možná.
Bloudila jsem lesem a snažila se soustředit na své okolí, ne na zmatek v mé mysli. Co když se Newlin bude dál trápit? Měla jsem za ním běžet? Nebo ho povalit na zem a nenechat odejít? Možná jsem se ho měla zastat, když na něj Set vyjela, možná to byla všechno má vina. Sklopila jsem hlavu a z hrdla se mi vydralo krátké zakňučení. Chtěla jsem se na chvíli někam schovat a prostě jen existovat. Někam daleko, kde bych zapomněla na konflikt mezi proužkovaným vlkem a rudou vlčicí. Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych se mohla schovat do jeskyně, vtom mě ale vyrušilo zavytí alf. Huh? Zastříhala jsem ušima. Zastavila jsem se a přemýšlela, jestli bych měla jít za nimi. Ano, měla. Věděla jsem to, ale… necítila jsem se dostatečně v pořádku na to, abych zvládla s někým komunikovat. Snad mi odpustí. Pomyslela jsem si a s ještě většími výčitkami svědomí pokračovala v toulání se lesem. Cítila jsem se mizerně, proč na mě měla i jen taková prkotina tak silný vliv? Zklamaná sama sebou jsem švihla ocasem. Najednou jsem zaregistrovala známý pocit v zadní části hlavy. Prosím ne. Pomyslela jsem si se zoufalým zakňučením. Ne, určitě jsem se teď nemohla ukázat před alfami. Zamířila jsem do hlubin lesa, jako bych tam mohla nalézt způsob jak se zbavit bolesti.

//Mýtina

Ti dva se začali seznamovat, k čemuž mě samozřejmě nepotřebovali, takže jsem si lehla kousek bokem a pustila se do požírání své kořisti. Byla jsem zvědavá, jak bude vydra chutnat. Doufala jsem, že to tak špatné nebude, bylo by to nešikovné, vzhledem k tomu, že vydry byly – soudě dle vyprávění Newa a Set - hlavním zdrojem potravy v lese. Zavrtěla jsem hlavou a konečně se dala do jídla. Vůbec to není špatné. Uznala jsem s úsměvem a zatím pozorovala vlky přede mnou. Set nebyla moc nadšená, jak jsem trochu čekala, ale proužkovaný vlk to samozřejmě nepochopil, což bylo dobře, moc dobře. Ještě by z toho byl smutný a to jsem vážně nechtěla. Nestíhala jsem vnímat každé jeho slovo a zároveň jíst, nicméně jsem postřehla zmínku o nějaké vlčici. Chvíli jsem vzpomínala, kdo to vlastně byl, až se mi nakonec rozsvítilo. "Ah! Tak dobře, ještě jsem potkala jednu vlčici kromě tebe a Neyteri, ale ta… no, řekněme, že se nedá počítat." Usmála jsem se na Set a otočila se zpět na Newa. "Ani já ne, ale možná to ani chápat nechci," pokrčila jsem s úsměvem rameny a vrátila se k jídlu.
Brzy bylo po vydře a také se zdálo, že Set nás chce opustit. Co jsme udělali špatně? Pomyslela jsem si zmateně. "Nemusíš odcházet, vůbec nám tady nevadíš a rádi se s tebou více seznámíme!" Řekla jsem rychle ve snaze jí zabránit v odchodu. Tedy pokud by vážně chtěla odejít, nebránila bych jí, bylo by to její rozhodnutí, ale pokud chce jít jen proto, že se cítí nechtěná, musím se aspoň pokusit jí dokázat že to tak není.

//Am se omlouvá, ale už to bude lepší! ^^

Sledovala jsem rudou vlčici jak bez problému přišlápla malou šelmičku, která ovšem nechtěla zemřít bez boje. Jako snad každá živá bytost. Pomyslela jsem si a chvilku uvažovala, jestli bych já o svůj život bojovala a došla k závěru, že by záleželo na okolnostech. Nebo jsem si možná nechtěla přiznat, že bych byla tak vyděšená, že bych to vzdala. Ale zpátky k vydře, která zřejmě Set kousla, nebo se o to aspoň pokusila, a poté se dala na útěk, ovšem vlčice ji stihla ještě kousnout do ocásku. Vrhla jsem se za ní ve stejnou chvíli kdy jsem zaslechla své jméno. Musela jsem tu malou potvůrku dostat, prostě jo! Šlo tady o mou hrdost, navíc mě mnohem víc bavilo kořist honit než ji potom stopovat. Pronásledovala jsem tu potvůrku a zanedlouho ji zakousla, k mému překvapení bez toho, abych si při tom něco udělala. Popadla jsem kořist do tlamy a nesla ji zpět ke své společnici. Napadlo mě, že by třeba trochu toho masa taky snědla, bylo by fér se s ní rozdělit, přeci mi dost pomohla. Byla jsem už jen pár kroků od ní a už chtěla promluvit, když vtom jsem uslyšela známý hlas. Že by?!?! Pomyslela jsem si nadšeně a začala mávat ocasem. Nevěřila jsem vlastním uším, začala jsem se tudíž divoce otáčet, kde ten hlupáček je.
''Line!'' Zasmála jsem se s vrtěním ocasu když se naše pohledy střetly. Proužkovaný vlk na nás začal volat své zážitky. Sice jsem mu rozuměla sotva každé druhé slovo, ale bylo mi to dost jedno - konečně byl zpátky! Jak si asi bude rozumět se Setií? Napadlo mě a musela jsem se pro sebe zasmát. Nevypadala jako někdo, kdo má rád upovídané vlky. ''Taky jsem ráda,'' usmála jsem se na něj. Potěšilo mě, že se vůbec nezměnil. Zakroutila jsem hlavou nad zvláštními přezdívkami a zadoufala, že žádnou podobnou nedostanu.
Začal se seznamovat se Set a já netrpělivě očekávala její reakci. Myslím, že toho o něm už slyšela až až, avšak byla připravená na setkání s ním? Musela jsem se usmívat. Můj život se zase jednou zdál být zajímavý a hlavně jsem se cítila lépe, díky tomu, že jsem tady s tou pořád poměrně cizí vlčicí nebyla sama. Nechala jsem ho domluvit a věnovala mu další plachý úsměv. ''Ty mi taky, určitě mi potom musíš říct o svých zážitcích ještě víc!'' Zasmála jsem se a šťouchla do něj tlapkou. ''Chcete někdo kousek té vydry? Zeptala jsem se s přátelským zamáváním ocasem a koukla na Set.