Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem se zamyslela nad jeho poznámkou a snažila se představit, jaký by to byl asi pocit. Lehce jsem se otřásla, nebylo to přirozené a ani trochu se mi to nelíbilo. Možná jsem se sebou nebyla úplně spokojená, ale tohle byla jedna z mála věcí, které mi na mě nevadily. ''Doufám, že nemáš pravdu. Bylo by to divné.'' Usmála jsem se na Lina a švihla ocasem. ''Ne, opravdu myslím, že nemá oči a nebrečí. Možná se jen snaží tou vodou nějak ochránit před chladem.'' Navrhla jsem, přestože jsem tomu sama nevěřila. Možná bychom se v tom měli přestat tak rýpat. Zavrtěla jsem nad námi s úsměvem hlavou, smutek prozatím potlačený. Nechtěla jsem si kazit chvíle se svým jediným kamarádem (asi) zbytečným smutkem. A hlavně jsem nechtěla, aby se kvůli tomu případně trápil on. Nebyla to jeho chyba a já to věděla až moc dobře.
Když se dal do odpovídání na mou otázku, věnovala jsem mu veškerou svou pozornost a bylo to o dost lehčí, než když vyprávěl svou teorii o vydrách, kterou jsem do teď nepochopila ani trochu – a že jsem se snažila. Připojila jsem se k jeho hihňání. Ano, na to budeme zřejmě vzpomínat ještě dlouho. Byla jsem ale ráda, že jsme smečku objevili takhle – kolik vlků může vyprávět historku stejně dobrou jako my! Také to byla další věc, která mi připomínala, že jsem s Linem zažila už docela dost věcí a naše přátelství tím pádem muselo znamenat i něco pro něj. Pokud to není skvělý herec. Otráveně jsem na sebe zavrčela, jen v duchu samozřejmě, a švihla ocasem. Překvapil mě jeho názor na vztahy mezi ním a zbylými vlčicemi ve smečce. ''To jsem nevěděla, myslela jsem, že si rozumíte.'' Poznamenala jsem zmateně. Aspoň dodal, že si docela rozumí s Morfem a Natem. Usmála jsem se na něj a uvědomila jsem si smutnou skutečnost, že já si zatím rozuměla jen s ním. Měla bych trávit více času i s ostatními. Rozhodla jsem se, i když jsem věděla, že to bude náročné. Odpřisáhla jsem si, že po návratu do hvozdu se spřátelím aspoň s jedním členem smečky. Kývla jsem a usmála se, jednak na potvrzení mého slibu sobě samé a druhak pro Newa, aby věděl, že jsem ho poslouchala a jsem ráda, že se mu ve smečce líbí. ''Já jsem taky spokojená, jen bych se vážně měla více bavit i s ostatními,'' pousmála jsem se, ''ale nemůžu si stěžovat, všichni se zdají být moc milí – kromě Sheily, ale za to asi úplně nemůže ona sama, koneckonců jsme ji vzbudili.'' Zakončila jsem s úsměvem a zašvihala ocasem. ''Jaký myslíš, že bude ten Geib? Upřímně se docela bojím, Morfeus z něj nevypadal moc nadšený.'' Svěřila jsem se mu se svým názorem a opět se otočila směrem k lesu. Jaký vlk nás tam asi čeká?

Hlavu jsem nechala mírně nakloněnou a věnovala Linovi mírně zmatený pohled. Občas jsem si říkala, jestli je vážně v pořádku a tohle byla jedna z těch chvil. Kdy a proč tohle vymyslel? Snažila jsem se vnímat, opravdu snažila, ale... bylo toho moc. ''Line, nepil jsi zase tu vodu z toho divného potoka, že ne?'' Zeptala jsem se během krátké pauzy v jeho řeči opatrně, doufajíc, že neraním jeho city. Nicméně jak už bylo jeho zvykem, zakončil svou řeč opět větou, která mě uvedla v rozpaky. ''Věř nebo ne, ale určitě bys litoval, kdybys se mnou musel trávit celou věčnost,'' usmála jsem se na něj s mírně sklopenýma ušima. Vždyť i jemu to už muselo být jasné, neznali jsme se nějak extra dlouhou dobu, ale už se kvůli mě vzdal hrátkám u moře, které očividně miloval. A nezapomeň, že jsi ztratila mušli, co ti dal. Připomněla jsem si a smutně sklopila pohled. Tedy teoreticky jsem ji neztratila, věděla jsem přesně kde jsem ji nechala! Ale stejně... Určitě by se měl lépe, kdyby se více seznámil se Sheilou. Třeba nebyla tak špatná, jen neměla ráda mě. Vzhledem k tomu, jak se k ní New choval se spolu už předtím potkali a asi si sedli. Rozhodně by mě měl vyměnit za ni. Kývla jsem v duchu na svá slova. Mohl by s ní zažít o tolik víc dobrodružství a ještě by ho v případě nouze mohla chránit. Smutně jsem sklopila uši a snažila se zahnat pesimistické myšlenky, přeci jen zatím stále žil v iluzi, že jsem lepší než bylo pravdou, tak proč bych toho nemohla ještě chvíli využívat.
Nějak se mi podařilo vykouzlit na tváři náznak úsměvu. ''Samozřejmě, že jsi - ani si nezasloužím být v tvé blízkosti!'' Zasmála jsem se, trochu křečovitě, ale snad si toho nevšiml. Seber se! Přece mu ke všemu ještě nebudeš kazit náladu. Lehce jsem zavrtěla hlavou a usmála se. Tak a v tomhle pokračuj, povzbuzovala jsem se. ''Ale z čeho by brečela, vždyť nemá oči,'' poznamenala jsem a sklopila trochu hlavu, abych se podívala na stébla z větší blízky. Začínám Linovatět. Usmála jsem se v duchu a s povzdechem se zase narovnala. Vážně, z nějakého důvodu jsem se v jeho přítomnosti chovala více jako vlče než jako dospělý vlk - ne však, že by mi to vadilo. ''Jak jsi zatím spokojený se životem ve smečce?'' Zeptala jsem se a zvědavě se na něj podívala.

Přikývla jsem na jeho otázku a párkrát zamávala ocasem. Zajímalo mě, jestli si ho také užil, protože byl o dost společenštější než já, tak mu mohlo vadit, že musel být sám. Nebo mu nakonec někdo pomáhal. Napadlo mě a přitom mnou projela vlna žárlivosti, ale hned jsem to zavrhla. Sheila přišla ještě později než já a Set by s ním zřejmě lovit nevydržela. Usmála jsem se nad vzpomínkou, jak se ti dva nepohodli, ale nakonec se usmířili. Přesto mi připadalo, že by rudá vlčice nebyla nadšená, kdyby s ním měla spolupracovat zrovna při lovu. No, to už New vysvětloval, že se mu nelíbilo čekání. Jak jinak. Usmála jsem se pro sebe a hned si vzpomněla na čekání na svou druhou vydru. Nevadilo mi, vlastně bylo fajn si po tom honu trochu odpočinout, ale New byl samozřejmě v jiné situaci. Kývla jsem na znamení, že ho poslouchám a ráda jsem slyšela, že se mu lov také líbil. ''Proč by měly být vydry nesmrtelné?'' Podívala jsem se na něj zmateně a lehce naklonila hlavu do strany. Trochu jsem znejistěla tím jeho pobíháním kolem mě, ale zřejmě to dělal jen proto, aby se zahřál. Nebo po tobě skočí a začně tě cupovat na kousky. Trhla jsem hlavou až mi jí projela bolest, naštěstí to byl záblesk, takže jsem nezakňučela, ale pouze začala lapat po dechu. Ne, to by neudělal. Uklidňovala jsem se, vcelku zbytečně, protože když jsem otevřela oči - o kterých jsem ani nevěděla, že jsem je zavřela - New na mě upíral svůj pohled. Bylo to zvláštní... skoro až divné. Uhnula jsem pohledem a nervózně přešlápla. ''Ale nechtěla bych být nesmrtelná, bylo by to takové... opuštěné.'' Dodala jsem v rozpacích nad tím, co mám dělat.
Čekala jsem, jestli se odhodlá něco vyprávět a nakonec vskutku ano. Překvapilo mě, že se mu povedlo si ublížit. ''Chudáku,'' broukla jsem a lépe se na jizvu podívala. ''Nebolí to?'' Zeptala jsem se s jasnou úzkostí v hlase. Já si někde pořídit další jizvu, tak... jo, tak tam pořád ještě ležím jako klubíčko neschopné existence. Jak to, že on to zvládá tak dobře? Zabručela jsem v duchu a tiše mu záviděla. Záviděla jsem všem ostatním, kteří byli naprosto v pohodě s cítěním bolesti. Život je tak nefér, odfrkla jsem si. Naštěstí Lin opět odvedl mou pozornost, než jsem si stihla začít stěžovat více. ''Nevím co to je, ale slzy to rozhodně nejsou, klídek.'' Ujistila jsem ho a snad i uklidnila. ''Proč by vůbec tráva brečela - vždyť jsme tady my dva!'' Zamávala jsem nadšeně ocasem a usmála se.

//Sarumenský hvozd

Překvapivě rychle jsme opustili les, což mi připadalo trochu zvláštní - přeci jen jsem z něj od doby, co jsme se přidali do smečky, neodešla. Nebude to Morfeovi vadit? Co když nás bude potřebovat? Trochu jsem zpomalila, ale jen tak, abych se od Newa moc nevzdálila. Co když se Set něco stalo? Ohlédla jsem se k lesu a povzdechla si. Stejně bych jí nedokázala pomoct. Je to silná vlčice, určitě to zvládne. Musí. Ještě jednou jsem se ohlédla a věnovala lesu ustaraný pohled, jako bych se mu pokoušela sdělit, aby se o rudou vlčici postaral. Třeba to bude fungovat. Pousmála jsem se a dohnala Lina, který si zatím lehl do trávy. Jak mohl něco takového udělat jsem nechápala. Sice ano, svítilo slunce, ale bylo poměrně chladno a tráva tím pádem musela být také studená, což mi vlček za chvíli potvrdil. Usmála jsem se na něj a zavrtěla hlavou. ''Tak proč v ní ležíš? Ještě se nachladíš,'' řekla jsem mu a jemně do něj strčila. Poslední, co jsem potřebovala, byl nachlazený společník na cesty. Ještě bych se od něj potom nakazila já! Tomu se stejně nevyhneš, přijde zima a hned tě skolí nějaká nemoc. Zavrčela jsem na sebe v duchu a snažila se myšlenky dostat z hlavy, když se tím budu trápit, jen to na sebe přivolám. ''To sice ano, ale stejně mi už chybí léto,'' odpověděla jsem z úsměv a zadívala se na oblohu. Vážně by se mohlo oteplit, aspoň ještě na pár dní... nebo týdnů. Povzdechla jsem si a opět svůj pohled stočila k ležícímu vlkovi, který se pustil do dalších úvah.
Pousmála jsem se a lehce sklopila uši, když se dal do výčtu skvělých věcí. Jak jsem se tam vůbec dostala? Zná vůbec mě a nějakou jinou mě? Pomyslela jsem si trochu pochybovačně, ale zůstala jsem zticha. ''Byl skvělý, takhle by mohl vypadat každý smečkový lov.'' Řekla jsem s úsměvem. ''Nic se mi nestalo, nemusíš se bát. A co ty? Určitě máš nějaký zajímavý zážitek.'' Povzbudila jsem ho, aby se ujal vyprávění. Nakonec mě se nic zvláštního nestalo, možná kromě proběhnutí křovím, ale to stejně nestálo za zmínku. Posadila jsem se tedy - a byl to špatný nápad, ta tráva byla snad zmrzlá - a čekala, až začně povídat.

Usmála jsem se na Newlina, trochu zmateně, protože jsem moc nechápala, o čem to vlastně mluví. Nevadí, později mi to určitě vysvětlí - samozřejmě pokud se se mnou opravdu bude chtít dále přátelit. Proč nad tím pořád uvažuju?! Je to Newlin! Ten by se kamarádů nezbavoval jen kvůli hloupým nedorozumněním, že ne? Snažila jsem se zahnat své obavy, nepříliš úspěšně. Povzdechla jsem si a opět se vrátila do reality. Nehezké reality. Morfeus vypadal ustaraně a snažil se zjistit, co je se Setií. Vzpomněla jsem si na její slova před lovem a když jsem ji teď viděla takhle... začínala jsem panikařit. Jistě, nebyly jsme kamarádky ani nic podobného, ale byla to členka smečky a zdála se být fajn. Co když umírá?! Blesklo mi hlavou, ale hlas černého vlka byl silnější než ten v mé hlavě. Na jeho žádost jsem kývla a beze slova posbírala zbylé lasičky. Ještě jednou jsem se otočila k vlkům a věnovala Set starostlivý pohled, i když ho samozřejmě neviděla. Rozešla jsem se za proužkovaným vlkem a postupně začala vnímat, jak mě začínají bolet čelisti ze všech těch lasiček, co jsem v nich držela. Aspoň tlumily mé kňučení. Musím pohnout, jinak mi tlama zůstane otevřená už navždy! Jistě, zase jsem byla iracionální, ale co kdyby... Ne, nehodlám to riskovat.
Naštěstí jsme za chvíli stáli před úkrytem a náklad položili na zem. Naposledy jsem zakňučela a ublíženě se podívala na hromádku vyder, které mohly za mou bolest. Nicméně teď už mi nic nebránilo v řeči a Newlinovi také ne. Trochu jsem sklopila uši a podívala se na něj s nejistotou v očích. Ta však zmizela hned po druhé větě. Jak se opovažuješ mě takhle děsit?! Křičela jsem na něj v duchu, ale na tváři se mi zformoval úsměv. Bude to jako za starých časů! Zamávala jsem šťastně ocasem. ''Jistě! Ráda s tebou budu cestovat.'' Usmála jsem se a rozběhla se za ním, vstříc novým zážitkům - snad i příjemným.

//Tajemná louka

Čekala jsem a čekala, ovšem vydra ne a ne vylézt. Popuzeně jsem zašvihala ocasem a lehla si ke stromu tak, abych na noru viděla, ale zároveň jsem měla výhled částečně krytý, tudíž mě vydra snad hned nespatří, až vyleze. Pokud vyleze, ozval se pochybovačný hlásek. Začínalo mě štvát, jak moc jsou mé myšlenky pesimistické, ale sotva na nich něco změním, když jim částečně věřím. Znovu jsem švihla ocasem a začala přemýšlet, že bych snědla první, a zatím jedinou, z mrtvolek. Poté mi došlo, že mi někde upadla při hledání další kořisti. Sakra. No nevadí, určitě mi ji nikdo nevzal a najít se mi ji snad podaří. Ano… snad. Skoro jsem měla chuť zavrčet na sebe, ale včas jsem se zarazila, neboť jsem doufala, že vydra na mě zapomene. Ale třeba je tahle vydra inteligentní a myslí, že bych se poté mohla urazit a tak nevyleze, abych viděla, že na mě nezapomněla. Jak moc jsou vydry vlastně inteligentní? Přemýšlejí stejně jako vlci? A co když ovládají magie?! Prrrr… Tady zastavím a dále přemýšlet nebudu. Rozhodla jsem se, nicméně mě myšlenka, že by vydry mohly například ovládat vodu, dost děsila.
Než však můj strach mohl pořádně přejít v děs, ozvalo se zavytí. Konec?! A já mám jen jednu ztracenou vydru, co si pomyslí?! Zrychlil se mi dech a hlavou se mi honily tisíce scénářů o tom, jak se Morfeus rozzuří, až uvidí, jakou neschopnou lovkyni přijal do smečky a vyžene mě, takže jsem si až po pár vteřinách všimla tvorečka opouštějícího noru. Zatraceně Amnesio! Dávej už konečně pozor, tohle nesmíš zkazit! Nenápadně jsem se nadzvedla, takže jsem stála jako bych se plížila. Vydra mě naštěstí zaregistrovala, teprve když jsem vyskočila a tlapkami jí zahradila vstup do úkrytu. Chňapla jsem po ní, ale minula jsem a ona se dala na útěk. Frustrovaně jsem zavrčela a rozběhla se za ní. Byla jsem otrávená z toho, jak se ty potvůrky vůbec nemusí snažit a jsou rychlé a mrštné – proč taková nemůžu být i já? Vážně žárlím na něco, co lovím? Ušklíbla jsem se a prudce zatočila za svou kořistí. No tak! Už na tebe určitě čekají! Povzbuzovala jsem se, pokud se to dá počítat za povzbuzení, a zrychlila, co mi to mé svalstvo a plíce povolily. Byla jsem chloupek od vydry, stačilo by jen natáhnout hlavu a… V plné rychlosti jsem prolítla nějakých křovím, takže se mi do kožichu zabodlo několik větviček, ale vydra byla má. Vesele jsem zamávala ocasem a po své stopě se vrátila zpátky k noře. Sice jsem musela chvíli hledat, ale nakonec jsem našla i druhou vydru a vydala se zpět za ostatními.
Už tam čekali Morfeus, Newlin a Setia. Plaše jsem sklopila uši a položila vydry k blízkému stromu, než jsem se usadila vedle proužkovaného vlka. "Jak vidím, tak všichni byli úspěšní," usmála jsem se a jen doufala, že něco ulovila i Sheila. Přeci jen by to znamenalo, že by měla trochu lepší náladu a třeba by zapomněla, že mě nemá ráda, ne?

Deník vlků – lidí

Popis:
Akce by vůbec nezasahovala do hry (no, teoreticky by mohla, ale obejde se to i bez toho). Tématem by bylo, že si vlci vyměnili těla s hráči - sice by měli jejich vědomosti o fungování lidského světa (pochopitelně by neměli žádné praktické zkušenosti, pouze by znali ''teorii''), ale zároveň by si uvědomovali, že jsou to původně vlci. Samotným úkolem při akci by bylo psaní teorií o tom, co by naši vlci dělali - popisování chování a reakcí ''vlků'' na určité situace, např.: Zjištění, že jsou lidmi; Jezení příborem; První setkání s rodinou atd., které by byly zadány vůdcem (? :D) akce. Nemuselo by jít jen o psaní, kdo by chtěl by mohl také místo popisu nakreslit krátký komix či jen jeden výstižný obrázek, popřípadě cokoli jiného by účastníka napadlo.
Texty by nemusely být dlouhé, mohl by být zadán maximální počet slov, nebo třeba minimální s tím, že by bylo více hodnotitelů, aby se všechno stíhalo číst. Na splnění úkoly by mohl být 1-2 dny či více podle složitosti zadání. Psát by se mohlo do speciální knihy nebo by se to posílalo na email.

Úkoly:
- Hlavní: Jak už jsem zmínila, nějakým způsobem popsat reakce vlků na život v podobě člověka, nicméně mohla by být i dobrovolná druhá část, která by popisovala život hráče v kůži vlka, za což by účastník dostal body na víc.
- Vedlejší: Různé hlouposti navíc, jako třeba nakreslení vlka v lidské podobě nebo naopak; sepsání výhod a nevýhod bytí vlkem/člověkem atd.

Bodování: Řekněme, že každá napsaná část by se hodnotila body 0 - 10 podle toho, jak se hodnotiteli líbila, jak byla kvalitní/vtipná/whatever. Vedlejší úkoly by mohly mít předem udaný počet bodů, které účastník získá za jejich splnění. Po skončení akce by se body sečetly a ten s nejvíce body by byl vítěz. Odměny by se odvíjely od počtu bodů a pro vítěze by mohl být nějaký malý bonus.

Trvání: Podle doby na splnění jednotlivých úkolů a počtu vymyšlených témat, maximálně měsíc. Dost by záleželo na chuti hráčů.

Snad se to dá nějak pochopit :D

Jak jsem si tak ťapkala po lese, neměla jsem štěstí. Ne, že bych doopravdy čekala, že najdu nějakou tajnou skrýš plnou vyder, ale doufala jsem, že po cestě narazím na aspoň jednu. Smůla. Povzdechla jsem si a zastavila. Kde tak ty potvory žijí? U vody, ale náš les je sám o sobě dost vlhký, tak proč jich tady není více? Opět jsem se rozešla a zkoušela při tom zachytit jakýkoli pach, opravdu jakýkoli, protože třeba narazím na někoho známého, kdo bude chtít pomoct s lovem. Jasně, bude ze mě návnada. Ušklíbla jsem se, ale vážně, klidně bych byla návnada, kdyby to někomu prospělo. A pokud by nehrozilo, že budu zraněna. Na druhou stranu by to úplně zkazilo to, co mám na tomhle lovu nejradši – to, že je to sice v podstatě smečkový lov, ale každý loví sám. Společně sami, moc hezké. Usmála jsem se pro sebe a zastříhala ušima. Měla jsem za to, že jsem slyšela nějaký hluk, ale teď jsem už nic neslyšela. Trochu jsem se zamračila a prohlížela si každý metr kolem mě. Stála jsem jako socha, téměř jsem ani nedýchala, jen poslouchala a pozorovala mé okolí. Úplně jsem zapomněla na nějaké vydry, protože co když se tady pohybovala nějaká příšera?! Nedává to smysl a ty to víš. Ano, ale co když… Nakonec jsem po chvilce dohadování se sama se sebou uběhla pár metrů a když jsem se zastavila a bylo stále ticho, napětí ze mě trochu opadlo. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a pokračovala ve výpravě za vydrami s lehce paranoidními myšlenkami, ale na ty už jsem si začínala pomalu zvykat.
Hodila by se něčí pomoc. Poznamenala jsem, když minuty pochodování byly opět bez úspěchu. Nevadí, snad mají aspoň ostatní více štěstí. Usmála jsem se. Vůbec mě netrápilo, že se mi nedaří, koneckonců jsem si stejně skvěle užívala. Vědomí, že dělám něco společně s ostatními a přitom můžu být sama a přemýšlet, boží! Šťastně jsem zamávala ocasem a přemýšlela, kdo je na tom v tuto chvíli asi nejlíp. Rozhodně Setia, je to skvělá lovkyně. Tedy aspoň jsem si to po našem setkání myslela. Byla inteligentní a jistě také lepší v strategizování než já. Ale co New? Pousmála jsem se, protože mi bylo jasné, že jemu se také daří. Jak by nemohlo? Vždyť je to on! Možná toho nenaloví nejvíce, ale určitě bude mít nejvíce historek. Bez toho by to ani nebyl Lin. Přála jsem si ho zase vidět. Sice to byla jen chvilka od našeho 'rozloučení', ale chyběl mi. No, nechyběl (tolik), spíše jsem opravdu potřebovala vědět, jestli je mezi námi všechno v pořádku, nebo jestli své přátelství jen hrál před ostatními. Při té myšlence mnou projela vlna smutku, ovšem byla zahnána do pozadí dalším zvukem. Tentokrát jsem si byla jistá, že jsem něco slyšela. Sklonila jsem hlavu a začala čenichat v malém okruhu kolem místa, kde jsem předtím stála a měla jsem štěstí. Našla jsem noru, ve které se schovávala jedna z lovených potvůrek. Bohužel byla částečně krytá kořeny stromu, takže mi nezbývalo než čekat, až se uráčí opustit svůj úkryt.

Pokukovala jsem po ostatních a shledala jsem, že se nemůžu dočkat, až akcička započne. Bylo obdivuhodné, že jsem ze sebe předtím dokázala vypravit aspoň tu jednu větu. Za to si určitě zasloužím pochválit! Tak jsem se tedy v duchu sama pochválila a opět se vrátila k nenápadnému pozorování ostatních. Vypadalo to, že se všichni těší – pochopitelně to bylo nejevidentnější na Linovi. S lehkým úsměvem jsem nad tím zavrtěla hlavou. Najednou mě začalo zajímat, jací jsou asi jeho sourozenci. Byli všichni veselí jako on? Jestli ano… chraň nás mlha nebo já fakt nevím, čím se bránit proti více Newlinům. Zasmála jsem se v duchu a dále se tím už nezabývala, jelikož Morf se opět vrátil k detailům ukončení lovu. Přikývla jsem na znamení, že chápu. Já? Krást? Uchechtla jsem se při té představě. I kdyby mě to nějakým zázrakem vůbec napadlo, určitě bych se nervozitou třepala tolik, že by mě majitel úlovku našel, i kdyby byl hluchý, slepý a necítil pachy. Ani jeden z přítomných netrpěl ani jedním postižením, takže jsem měla ještě většího peška.
Na Morfův pokyn jsem zpozorněla. Cože?! Už?! Proč?! Cítila jsem, jak se mi zrychluje dýchání. Proč? Vždyť o nic nešlo, proč jsem byla tak nervózní? Lehce jsem se oklepala a postavila, načež byl lov odstartován. Zbytek vlků se rozeběhl a já se ještě vzpamatovávala a rozhlížela, o vteřinku později jsem se však také rozeběhla pryč. Běžela jsem však jen chvilku, jelikož se mi ozval v hlavě hlas našeho alfy. On se mi vrtá v hlavě?! Co tam dělá? Ať jde pryč! Nejdříve mě vůbec nenapadlo, že by nám třeba mohl jen něco sdělovat, ale ono proč se zabývat takovými detaily jako je racionalita, že? Opět jsem se dala do běhu, ještě rychlejšího než předtím, protože třeba s větší vzdáleností od něj se jeho schopnost koukat mi do hlavy stane slabší, až nakonec nebude vůbec. Přitom se přede mnou mihlo něco malého a jistě živého. Prudce jsem zastavila, až se ozvaly mé klouby, nereagovaly příliš pozitivně, což vyvolalo mou negativní reakci v podobě zakňučení. Ovšem jak rychle bolest přišla, tak zase zmizela a já se hnala za vydrou, která teď měla poměrně náskok, ale hej, důležité je neztrácet naději. Má snaha byla však marná, ta malá potvora si zalezla do nory. Nehodlala jsem se však vzdát tak snadno! Aspoň tentokrát. Začala jsem hrabat, což bylo jistě překvapením pro obyvatelku nory, která vyběhla opět ven. A tak začala naše honička nanovo. Byla jsem už dost zadýchaná, ale nehodlala jsem jí nechat přežít. Teď už šlo o hrdost! Ne, že by zrovna ta má nesnesla ještě pár dalších ran, beztak už téměř neexistovala. Dost úvah! Soustřeď se! Okřikla jsem se a ne-tak-ladným skokem jsem se dostala za trnitý keř. A shodou okolností i těsně za vydru. Natáhla jsem krk a popadla ji za zadní packu do zubů. Vysmekla se mi, avšak dokázala jsem ji chytit, než se mohla opět pokusit o útěk. Rychle jsem ji zakousla a její bezvládné tělíčko si položila na záda. Sice ji při další honičce zase ztratím, ale co se dá dělat. Rozdýchávala jsem namáhavý běh a přitom se snažila přijít na to, jestli opravdu potřebuju kožešiny do úkrytu. Zmrzneš. Bylo jediné slůvko, které mě přesvědčilo, že ano, potřebuju. Povzdechla jsem si a rozhodla se rychle přijít na místo, kde by se těchto mršek mohlo pohybovat více.

Přitáhla jsem si ocas k tělu jak těsně jsem jen mohla a čekala, co nám Morf sdělí. Tušila jsem, že půjde o něco důležitého, když nás svolal. Na druhou stranu tady nebyla Neyteri, takže to asi nebylo tak důležité. Nebo se jí něco stalo. V mé mysli jsem už rozvíjela desítky teorií o tom, co všechno by s naší alfou mohlo být, když ke mně dolehl hlas Lina. Jeho vřelý tón přiměl mé koutky škubnout v náznaku úsměvu, byť zmateného. Takže se na mě nezlobí? Takže mě nenenávidí? Nebo jen chce před Morfem hrát, že je všechno v pořádku? Proč je tolik možností?! V duchu jsem frustrovaně mlátila hlavou o strom. Na venek jsem však stále působila klidně, no, stejně jako předtím, takže nejspíše dost vystresovaně a napjatě, ale s tím zřejmě byli všichni tak nějak smíření. Dokonce došla i Setia, takže nás bylo celkem pět a to už je dost dobrý důvod k panice, ne snad? "Vítej," usmála jsem se na ni a lehce mávla ocasem. To už se ke mně přiřítil New a usadil se po mém boku. Vděčně jsem se na něj usmála a zalitovala, že neovládáme magii myšlenek, abychom spolu mohli mluvit přede všemi bez toho, aby nás slyšeli. Morf by stejně mohl. Nah, ten by určitě respektoval naše soukromí. Minimálně mi tak připadal a dost by mě překvapilo, kdyby se pravdou ukázal být opak.
Alfák se dal do vysvětlování důvodu našeho svolání a já ho nějakým zázrakem dokázala vnímat i přes Linovo nadšení, poznámky a dotazy. Jako můj souhlas mu muselo stačit nenápadné kývnutí, víc stejně nebylo potřeba, když proužkované klubíčko plné energie odpovědělo za nás oba. Proč vlastně? Zaujala mě myšlenka na to, co by asi dělal, kdybych se nechtěla zúčastnit. Byl by rád. Pomyslela jsem si smutně, ale věřila jsem tomu jen z padesáti procent. Koneckonců to byl typ vlka, pro kterého více vlků znamená větší legrace. Asi. Zřejmě nikdy nebudu schopná vnímat svět stejně, přesně jako jsem teď nebyla schopná pochopit Newovo nadšení z nového člena smečky. V duchu jsem zaúpěla, jen tak tak pouze v duchu. Další? Proč? Teprve teď jsem objevila Sheilu! Ach, kde jen jsou ty doby, kdy nás ve smečce bylo pouze pět. Proč vlastně začal náš les být tak populární? Že New někomu vykecal, že máme v lese submisivní mlhu? Pomyslela jsem si s úšklebkem. Aspoň měl ten nový lehce zapamatovatelné jméno.
Konverzace se opět stočila k tomu, co vlastně budeme dělat a hlavně jak. Na rozdíl od většiny jsem si říkala, že by bylo fajn nechat akci probíhat až do vyčerpání – vzhledem k tomu, že potom by se nikdo nechtěl bavit – nicméně Setiin nápad byl zřejmě lepší. "Souhlasím se Set, to bude asi nejrozumnější. A otázky také nemám," vyjádřila jsem se a lehce se usmála. Jediné co mě trápilo bylo, že to Morf chtěl brát jako soutěž, zatímco já bych byla raději, kdyby to bylo něco jako 'pojďme se společně bavit' akce, ale co se dá dělat. Stejně jsem neměla šanci vyhrát, tak proč se něčím takovým trápit.

//Teď vám do toho hlavně skočí Amny! :D

//Klidně mě přeskakujte, možná budu mít šanci napsat, ale není to jisté - když tak s ní trochu manipulujte

//Úkryt

Měla jsem pocit, jako by mi někdo kroutil žaludkem. Řekla jsem snad něco špatně? Smutně jsem se koukala na Lina, který se nezdál být úplně ve své kůži. Možná by bylo lepší nechat ho chvíli samotného. Řekla jsem si a věnovala mu ještě jeden ustaraný pohled, než jsem se začala vzdalovat od úkrytu. Byl krásný den, proč se to muselo všechno tak pokazit? Určitě jsem měla říct něco jiného, proč mi takové věci nejdou?! Frustrovaně jsem si povzdechla a na chvíli si lehla ke stromu stojícímu opodál. Stulila jsem se do klubíčka a hlavu jsem si položila na packy, fialová očka koukala do nikam. Patřila jsem sem vůbec? Vždyť k čemu jim jsem, nejsem silná, víceméně neumím ovládat svou magii a ještě nemám žádné sociální dovednosti. Další povzdech. Co všechno asi New špatně pochopil? Není to má chyba, já to nikdy nemyslím zle, jen… to zní zle, což je, když se to vezme kolem a kolem, možná ještě horší. Aspoň už vím, proč nemám kamarády. Uchechtla jsem se hořce v duchu. Ano, teď jsem dokonce možná přišla i o toho jediného kamaráda, který byl ochotný se mnou trávit čas. Smutně jsem se usmála, přeci jen to tak pro něj bude lepší. Už mu nikdo nebude bránit v hrátkách v moři a při budoucích dobrodružstvích třeba bude on tím, koho bude někdo chránit. Přála bych mu to, opravdu ano. Třeba taková Sheila nebo Setia pro něj určitě bude mnohem lepší kamarádkou. Tiše jsem si odfrkla a snažila se potlačit počínající žárlivost. Jenže když ony pro něj byly o tolik lepší a vhodnější než já! Statečnější, nechají na sebe šahat, silnější, hezčí… Znovu jsem si odfrkla a pohodila ocasem. No co, jen ať si jsou šťastní, já to zvládnu taky. Sama. Jako vždycky. Bodlo mě u srdce a sklopila jsem pohled ke kořenu stromu. Byl se mnou Lin vůbec šťastný? Nebo mu jen bylo líto takové zoufalky? Další povzdech. Možná by bylo lepší, kdybych tehdy zůstala u těch dvou vlků a nechala se zamordovat či umřela v bahně.
Mou chvilku sebelítosti přerušilo zavytí. Téměř mi z něj přeběhl mráz po zádech, i když na tom měl zřejmě podíl i šok, že takový zvuk slyším. Nicméně po chvilce překvapení mi došlo, že netuším co dělat. Chápala jsem, že se mám dostavit k alfě, podle hloubky hlasu k Morfeusovi, ale mám dělat i něco jiného? Naštěstí se odněkud ozval další hlas, soudila jsem, že Linův. Tak tohle bude trapné… Ozvalo se pobaveně mé podvědomí. Potřásla jsem hlavou. Nepohádali jsme se, jen se nám povedlo se navzájem rozesmutnit. To se dá spravit, že ano? ŽE ANO?! Já ho potřebovala, nechtěla jsem být sama! Postavila jsem se a krátce si povzdechla, opět, než jsem pozvedla hlavu a opatrně zavyla také. Téměř jsem nadskočila, když jsem slyšela svůj hlas rozléhat se lesem. Teď mě všichni najdou a budou mě mučit! Určitě se Lin domluvil s Morfem a ostatními! A do toho někde v hloubce mysli: To seš teda členka smečky, pochybovat o všech včetně alf. Otřásla jsem se, snad abych ze sebe setřásla nervozitu, a vydala se k místu, odkud se ozval alfák.
Když jsem došla na místo, už tam nebyl sám, ale s Linem i Sheilou. Sklopila jsem uši k hlavě a snažila se vyhnout tomu, aby se naše pohledy setkaly, přesto jsem na proužkovaného vlka sem tam koutkem oka koukla, abych zjistila, jestli mě opravdu nenávidí. Posadila jsem se kousek bokem od nich, pro případ, že by se mé nesmyslné obavy o spiknutí smečky proti mně vyplnily a já bych se chtěla aspoň pokusit o útěk. Přitom jsem však zbytek své pozornosti upřela na černého vlka a věnovala mu plachý úsměv. "Zdravím," pozdravila jsem a dala se opět do mlčení, jednak proto, že jsem nevěděla co dál říct a druhak proto, že jsem se ani necítila na další slova. Hlavně jsem se snažila nepropadnout panice způsobené blízkostí černobílé vlčice, která mě pravděpodobně neměla moc ráda a mohla by mě usmažit na místě. Tedy ani jedním jsem si nebyla jistá, ale vždycky je lepší počítat s nejhorší verzí.

Trochu, dobrá, více než trochu nervózně jsem pozorovala zřejmě-spícího Newlina a modlila se, aby se probudil. Uvědomovala jsem si, jak sobecké a zlé to ode mě bylo, ale nemohla jsem si pomoct. Strach byl pro jednou opět silnější než já. Co když se ta vlčice probere, co budu dělat?! Nedůvěřivě jsem se na ni podívala a rychle uhnula ohledem, jako bych ji snad mohla probudit. Racionální jako vždy… Uchechtla jsem se sama nad sebou. Možná bych taky mohla jít spát, aspoň bych se tolik neotravovala. Moment, pokud i já sebe sama považuju za otravnou, co potom chudáci ostatní? Zavrtěla jsem hlavou. Ne, bylo pozdě (nebo brzy?) a můj mozek už tolik nefungoval, měla bych přestat myslet. Naštěstí pro mě se Lin probral, a přestože blábolil nějaký nesmysly, věnoval mi svou pozornost a byl ochotný pro mě zůstat vzhůru. "Díky." Usmála jsem se na něj, opět poněkud plaše. Bylo milé vědět, že mám poblíž sebe někoho, kdo by mě bránil. Sice bych před nebezpečím spíše zdrhla, ale jo, je to hezké.
Začal ke mně natahovat tlapu. Mé oči se střetly s jeho a mohl v nich jasně vidět pochyby a nenadšenost, ale jen na moment, než mé oči opět sklouzly dolů k našim tlapám, které se téměř dotýkaly. CO MÁM SAKRA DĚLAT?! Křičela jsem v duchu tak hlasitě, že pokud byl někde poblíž vlk s magií myšlenek… no… chudák on či ona. Přesto jsem ho nechala se mě dotknout, jen na zlomek vteřiny, než jsem tlapu odtáhla s omluvným úsměvem. "'Nikdy' je docela troufalé, víš o tom?" Špitla jsem, trochu vyplašená myšlenkou, že by to mohl myslet vážně. Jistě, mám ho ráda a všechno, ale samotu prostě potřebuju k životu. Aspoň občas. Nicméně jeho další slova mě překvapila. Zmateně a částečně i znepokojeně jsem se na něj podívala. "Proč bych tě opouštěla, vždyť jsi jediný – a taky nejlepší, ale to počet vůbec neovlivňuje - kamarád, kterého mám." Pousmála jsem se na něj a doufala, že nějak vycítí mou upřímnost a náklonnost k němu.
A přesně tenhle dojemný okamžik si musela neznámá vybrat k probuzení. Okamžitě se dala do vrčení. Přirozeně jsem stáhla uši k hlavě a ocas mezi nohy a udělala několik kroků zpět, přičemž jsem se snažila držet ve skrytu za Newem. Já umřu. Zabije mě další členka smečky. Takovou zápletku jsem ve svém životě nikdy nečekala. Pomyslela jsem si a začala se smiřovat se svým osudem. Oči jsem sklopila k zemi a zkoumala velice zajímavý kamínek, jen abych se nemusela podívat do těch planoucích očí. Co když uvnitř vážně hoří?! A co když mi čte myšlenky… Upřímně, nevěděla jsem, co z toho mě vyděsilo více. Už už jsem začala přemýšlet o útěku, když se trochu uklidnila, představila se a odešla. Zírala jsem na ni a nevydala jediný zvuk. Stejně to bylo zbytečné, vzhledem k tomu, že všechno podstatné řekla. Oddechla jsem si, když zmizela za rohem. A posadila se na zem. "To bylo stresující," zmínila jsem a usmála se. "Pojďme na vzduch, myslím, že mi pomůže se uklidnit." Navrhla jsem Linovi a čekala, až vyjde. Rozhodně jsem si netroufala jít první a riskovat střet se Sheilou.

//Sarumenský hvozd

New si buďto nevšiml toho pachu nebo ho prostě ignoroval. Nebo byl tak unavený, že mu nedocházelo, v jakém jsme nebezpečí. Přesněji řečeno – v jakém JÁ jsem nebezpečí! "Ne, to není jehličí, určitě to není jen jehličí!" Zašeptala jsem s neskrývanou panikou v hlase. Proč se tohle děje zrovna mně? Vážně, nějaká vyšší moc se mi jednoduše vysmívá a neustále mi do cesty staví překážky. Trochu optimismu Amny, pořád žiješ. Snažila jsem se sama sebe nějak povzbudit, no, neúspěšně. Aspoň že New si konečně uvědomil, že se skrývám za ním a hned se dal do rekapitulace událostí posledních pár minut. Nechala jsem ho mluvit, protože ačkoli jsem netoužila po ničem více než suchu a bezpečí jeskyně, nepřipadalo mi jako dobrý nápad vlézt dovnitř, když tam byla nějaká cizí vlčice. Co když ji New zná a proto nepanikaří? Blesklo mi hlavou, ale hned jsem tu myšlenku zavrhla – v tom případě by přeci něco řekl, ne? "Ne! Poč-," pokusila jsem se zastavit proužkovaného vlka před útěkem, "-kej." Dokončila jsem otráveně větu a se zoufalým povzdechem následovala svého kamaráda hlouběji do úkrytu.
Scéna přede mnou mě trochu zaskočila. Ha! Takže ji zná! Trochu se mi ulevilo, ale jen trošinku. Rozhodně by se mi ulevilo více, kdybych ji znala. Zatím však nevypadala nijak nebezpečně, vzhledem k tomu, že spala dost tvrdě na to, aby ji New neprobudil. Kdo to vůbec sakra je?! Švihla jsem ocasem a sedla si na zem, zmatená a všechno jen ne v pohodě. Kašlu na to. Život vlka je příliš těžký. Ode dneška jsem… co jsem? Jen kůže! Ano! Jsem nevinná kůže, nechte mě všichni žít. Povzdechla jsem si a začala si zvykat na svůj nový život, když na mě promluvil Lin. Sdělil mi jméno vlčice a to, že je také členkou smečky. Vyplašeně jsem na ni koukla a vyskočila na nohy. Málem mě viděla v kůže-stavu! Panikařila jsem ale zbytečně, neprobrala se ani přes všechnu Newovu snahu. "Nechoď spát, Newlinééé~!" Škemrala jsem a strkala do něj s ublíženým štěněčím pohledem. "Nenechávej mě tu s ní samotnou." Zakňučela jsem a věnovala spící vlčici další nedůvěřivý pohled.