Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na její slova jsem jen více sklonila hlavu. "Já se nestydím, jen… je divné slyšet něco takového." Pousmála jsem se na ni. Dobrá, možná jsme se trošičku styděla, ale rozhodně ne z důvodu, který ona odhadovala. Připomnělo mi to slova Set, ostatně měla dost podobný význam. Vesmír se očividně baví mučením mě. Kývla jsem na její slova a vydala zaujaté 'mm'. Musela jsem uznat, že vlčice byla docela příjemnou společností – nepokoušela se mě dotýkat, nebyla až příliš přátelská a byla milá. Navíc by mohla být ochotná mi pomoc při hledání Newa. Když už jsme u toho, možná bychom se opravdu měly pohnout, třeba se o mě bojí úplně stejně jako já o něj. Áno… jistě. Pomyslela jsem si ironicky, ale snažila se to ignorovat, neúspěšně. Nicméně se mi stále dařilo vnímat i Auriel. "To určitě je," zazubila jsem se jí a otevřela tlamku, abych se jí zeptala, jak k ní přišla, ale potom jsem se zastavila. Mě osobně nebylo příjemné, když se mě někdo ptal na mé jizvy a nechtěla jsem riskovat, že v ní vyvolám nějaké nepříjemné vzpomínky, tak jsem místo mluvení tlamu zase zavřela a opětovala její úsměv. Její otázka na mé oči lomeno magii mě trochu překvapila, hlavně pro to, že jsme se o stejné věci bavili jen před chvílí s Newem. Opět mě píchlo u srdce díky jeho nepřítomnosti, ale nedala jsem to znát. "Ovládám iluze, proto jsou fialové." Odpověděla jsem jí a sledovala její ukázku magie a nechala ji domluvit. "Takže až se v ní zlepšíš, budeš moct klidně i nechat vyrůst květiny?" Zeptala jsem se zvědavě, zoufale se snažíc neotřást se při zmínce o Smrti. Vypadalo to, že Au o ní ví přibližně tolik jako já, tak jsem se ani neptala. "Také bych ti něco předvedla, ale před chvílí jsem magii ukazovala svému kamarádovi a nejsem si jistá, jestli bych to zvládla znovu. Navíc podobně jako ty v ní ještě nejsem příliš dobrá." Usmála jsem se na ni omluvně. A chytla se jejího návrhu společného lovu. "Určitě! Ale nejdříve bychom mohli najít toho šedého vlka, možná se o mě bojí, neplánovali jsme se rozdělit." Řekla jsem s nadějí a šťastně ji následovala, když zamířila k těm divným plovoucím věcem.
Upřímně, chtěla jsem se odsud co nejrychleji dostat, ať už s vlčicí nebo bez ní. Čas běží! Musíme jít! Vyšilovala jsem v duchu tím víc, čím blíž jsme byly už jen kousek od podivných plovoucích útvarů. Au k nim doběhla první a zmateně prohlásila, že to nejsou věci, ale zvířata. Cože?! Odhodlala jsem se překonat a dojít blíže k vodě, abych se sama mohla ujistit. "No vážně! Nevíš, co jsou zač?" Zeptala jsem se trochu ustrašeně, ale to už černá vlčice poskakovala po těch tvorech, naprosto nerozrušená rizikem, že by mohla spadnout. Vyzvala mě, ať ji následuju. Nasucho jsem polkla a přistoupila blíže k místu, kde zrovna jeden z tvorů poklidně odpočíval poblíž břehu. Nervózně jsem přešlápla a podívala se na vlčici, která byla už téměř na druhé straně. To zvládneš. Vydechla jsem a odhodlaně se odrazila od země a přistála na prvním ze živočichů. Čekala jsem, že sebou začne házet a shodí mě, ale to se naštěstí nestalo. Divná stvoření. Pomyslela jsem si a opatrně přeskočila na další a další, přičemž jsem si ve vzduchu vždy říkala, že tohle už nikdy – jako absolutně nikdy – neudělám. Ve chvíli, kdy jsem bezpečně doskočila na druhý břeh jsem už měla vymyšlenou řeč, kterou budu popisovat svou smrt někomu v záhrobí a která teď přijde nazmar. Naštěstí. Usmála jsem se na Au a spolu s ní se rozběhla za Newlinem.

//Zelené nory

Tak trochu jsem čekala, že můj nápad odpočívat bude zamítnut, ale ani mi to moc nevadilo. Sama jsem nebyla až tak unavená a navíc odpočívat u řeky… no, nezdálo se mi to jako úplně dobrý nápad. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že je nemožné, aby se voda o tolik zvedla za jedinou noc, ale co kdyby. "Dobře, dobře, tak půjdeme hned," zasmála jsem se Newlinově nadšení, ale přesto zůstala ležet. Až tolik to zase nespěchalo, ne? Nebo možná ano. Škubla jsem sebou, když do mě New strčil a instinktivně se mu poplašeně podívala do očí. Hned se stáhl a bylo vidět, že ho to mrzí. Omluvně jsem se na něj usmála, i když jsem pohledem raději uhnula. Na tomhle musím zapracovat. Kývla jsem hlavou a také se postavila, abych netrápila netrpělivého vlčka ještě víc. "Nejsem si tím úplně jistá, ve své magii se opravdu moc nevyznám." Usmála jsem se na něj. "Ale až ji budu ovládat lépe, určitě to pro tebe zkusím," slíbila jsem mu, i když mi to připadalo jako nemožné, vzhledem k tomu, že mě poměrně unavilo i vytvoření té berušky. Už už jsem chtěla Lina následovat, když jsem si uvědomila, že míří přímo k řece. Zoufale jsem zakňučela a zastavila se na místě. Smutně jsem se dívala za šedým vlčkem a hlavou mi běhaly tisíce myšlenek na víceméně stejné téma – opouští tě, nenávidí tě. Určitě mě neopouští, jen mu to nedošlo. Snažila jsem se nějak povzbudit, ale no… nešlo to.
Jak jsem tak stála u břehu, všimla jsem si, že se ke mně blíží jakési černé stvoření. Vlk, abych byla přesná. Sklopila jsem uši a nejistě přešlápla. Teď vážně nebyla vhodná doba na seznamování se. Pokud si nepospíším, New se mi určitě ztratí. Pokud už mě má opustit, chci vědět proč. Přesto jsem počkala, až se vlčice, soudě dle pachu, přiblíží. Koneckonců ve dvou by se stejně hledalo lépe. Když přišla až ke mně, věnovala jsem jí trochu křečovitý úsměv, ale není se čemu divit! Ztratil se mi kamarád a ještě se musím nějak vypořádat s ní! "Já jsem Amnesia, ráda tě poznávám." Tentokrát se mi podařilo usmát se o něco upřímněji. Lépe jsem si jí prohlédla, tak jako si ona prohlížela mě. Byla o něco málo větší než já – jako téměř každý – a měla hnědé břicho a část krku a na zádech jizvu. Hned mě zajímalo, jak k ní přišla. Nevypadala tak 'čistě' jako ty mé. Co si o mě asi pomyslí?! Určitě vypadám jako zabiják! Pak jsem si uvědomila, jak hloupě to zní. Určitě jsem vypadala nesmírně nebezpečně s mou vychrtlou postavou. V duchu jsem se nad svou myšlenkou uchechtla.
Nesměle jsem se usmála a ještě víc sklopila uši. "Děkuju, mě se zase moc líbí tvé jméno." Nabídla jsem na oplátku kompliment a sklopila pohled k zemi, no, spíše packám Auriel a všimla si něčeho podivného. Dobrá, ne podivného, spíše jen něčeho, čeho jsem si předtím nevšimla. "Nemáš náhodou taky světlejší skvrny na tlapkách?" Zeptala jsem se zvědavě a konečně se odhodlala jí kouknout do zelených očí. Ah! Země! To by se mohlo hodit, pomyslela jsem si s úšklebkem, ale připadalo mi hloupé se jí ptát, jestli by mi nedokázala vytvořit most pevné země na druhou stranu řeky. Navíc by ho mohla nechat kdykoli zmizet a já bych skončila ve vodě a pravděpodobně se utopila. Rychle jsem zavrtěla hlavou, abych zahnala vzpomínky na Iggyho. Ne. Teď, ne. Raději jsem se soustředila na ní, očividně měla hlad. "Ráda bych ti něco nabídla, ale zrovna u sebe žádnou mrtvolku nemám." Usmála jsem se na ni. Možná bychom potom mohli zkusit něco ulovit spolu, až teda najdeme Newa. Napadlo mě, protože upřímně, mě už by se také hodilo najíst. Vtom se podívala dále po řece a zmínila pohybující se kopce. "Ah! Skvělě!" Zavrtěla jsem ocasem. Bylo to sice podezřelé, ale byl to způsob jak se bez namočení dostat na druhou stranu. Chtěla jsem navrhnout jít k nim, když se mě zeptala na vlka, který odtud běžel. Plaše jsem se usmála. "Znám, je to můj kamarád," odpověděla jsem jí, "určitě by tě také rád poznal, tak co kdybychom se přesunuly k těm kopcům a dohnaly ho?" Zavrtěla jsem lehce ocasem. Nebýt toho, že jsem se potřebovala ujistit, že je mezi mnou a jím všechno v pořádku, určitě bych nebyla tak odvážná navrhnout společné zkoumání těch podivných pohybujících se útvarů, ale zoufalé situace si říkají o zoufalá řešení.

Stále ležící jsem se usmála. Nebylo to sice nic moc, ale i tak to splnilo svůj účel. A co teprve až budu tu magii ovládat ještě víc! Krátce jsem se zasnila. Nevěděla jsem sice přesně, co bych asi tak mohla později zvládat, ale mé představy vypadaly lákavě a realita se od nich možná tak moc nelišila. Měla jsem se zeptat Coffina! Zalitovala jsem krátce při vzpomínce na něj a to, jak nám - dost nehezky - předvedl svou neviditelnost a vyprávěl o Smrti. Trochu jsem se otřásla, ta představa mi pořád nedělala ani trochu dobře. Vědět, že můžu umřít je dost nepříjemná věc, ale vědět, že existuje vlčice jménem Smrt a já se ocitla v krajině, kde ona vlčice žije, je ještě horší. Aspoň jsem na ni zatím nenarazila a New zřejmě také ne. Nebo to bylo tak traumatické shledání, že to raději vytěsnil! Neklidně jsem švihla ocasem. Nechtěla jsem se znepokojovat, vždyť byl poměrně hezký den a oba jsme zatím měli dobrou náladu.
Musela jsem uznat, že by mě nikdy nenapadlo, jak moc otázek ve mně dokáže vyvolat jediná Linova věta. ''Upřímně... nevím, jestli by to fungovalo až takhle,'' začala jsem zamyšleně, ''určitě by to bylo fajn, ale že bych se mohla živit vlastními iluzemi...'' Ó. Můj. Světe. Vždyť to by se ke mně přesně hodilo! A kolik práce a stresu by mi to ušetřilo! Rozhodně musím najít někoho, kdo se v mé magii vyzná lépe a zeptat se ho na to. ''Rychle musíme najít nějakého zkušeného iluzionistu, který nám o tom řekne více!'' Navrhla, no, spíše oznámila, jsem nadšeně a přitom mávala ocasem jako vlče, co zrovna přišlo na nějakou super hru. Mé nadšení však trochu opadlo, když jsem si všimla Newových očí. ''Anebo si ještě předtím můžeme trochu odpočinout, pokud chceš.'' Řekla jsem s něžným úsměvem. Trocha odpočinku by se zřejmě hodila, pokud mám být schopná v případě setkání s dalším vlkem fungovat a nebýt vystresovaná třesoucí se hromádka. Což se stejně nepovede, ale prostě trochu odpočinku by se po předvádění magie hodila.

Přidávám se k děkování, akce se hrozně povedla ^^

Byla jsem vděčná za každý jeho povzbudivý pohled. Dokonce i za jeho hihňání, když jsem odskočila od vody. Hned to vypadalo, že se vlastně nic nestalo, přesně jak jsem si přála. Spokojeně jsem se na Lina usmála a zamávala ocasem. Navíc jsem si uvědomila, že jsme to zvládli. Zvládli jsme spolu poměrně dlouhou dobu nepromluvit ani slovo a já se pořád necítila divně a on byl pořád poblíž a vypadal… šťastně. Spadl mi kámen ze srdce. Byla jsem tak ráda, že jsem se skoro šla ještě trochu napít. Skoro. Místo toho jsem Linovy navrhla, ať mi ukáže svou magii. Ze začátku to trochu vypadalo, že se brání, ale nakonec se přeci jen odhodlal to udělat. Vděčně jsem se na něj usmála a se zájmem - a strachem – sledovala řeku. Najednou se v jednom místě přestala vlnit. Podívala jsem se na něj jako by to byl nějaký bůh. Byl to jen okamžik, ale to bohatě stačilo k tomu, abych ho začala tak trochu obdivovat. Ne že bych hodlala mu to říct. Aspoň zatím, protože co kdyby najednou zjistil, že se mu líbí, když ho obdivuju a nakonec by mi vyhrožoval shozením do řeky, pokud ho nebudu ještě víc chválit? Ne, ani náhodou to nedopustím. Ale na druhou stranu musím říct něco pozitivního. Proč je to tak komplikované! Odkašlala jsem si, najednou si opět vědoma toho, že na něj pořád koukám jako na boží zjevení. "Bylo to… eh… neuvěřitelné," usmála jsem se na něj, stále v šoku. Kdyby se nejednalo o vodu, možná bych i zvažovala, že se jeho magii pokusím také naučit.
New se unaveně svalil k zemi a já si lehla naproti něj. Vzpomněla jsem si, jak unavená jsem byla po použití své magie a soucitně se na něj usmála. A také na svůj slib, že mu ukážu nějakou iluzi. Chvilku jsem se zamýšlela nad tím, co bych mohla vytvořit. "Koukej," řekla jsem a soustředila se na jeho čumák. Najednou mohl vidět, jak mu na čenichu poblikává beruška. Sice stála jako socha, blikala a vypadala tak nějak neskutečně, ale na více prostě nemám. Po chvilce brouk zmizel a já si unaveně položila hlavu na tlapky. "Líbilo?" Usmála jsem se na něj po chvilce a zvědavě ho pozorovala. Možná jednou také bude ovládat iluze a společně se budeme předhánět v tom, kdo udělá lepší, uvěřitelnější iluzi. Až nakonec nepoznáte, co je realita. Pomyslelo si nespokojeně mé podvědomí, ale momentálně mi to bylo jedno. Byla jsem spokojená, že je tady New se mnou a můžeme spolu mlčet, můžeme si povídat a můžeme kouzlit.

//Třešňový háj

Oba jsme pokračovali v mlčení. Bylo to zvláštní, sice ne nepříjemné, ale velmi zvláštní. Můj smutek byl postupně nahrazován zvědavostí - jak dlouho ještě Lin vydrží mlčet? A proč mlčí? Opravdu ho tolik zasáhla má otázka nebo má i jiný důvod? Koutkem oka jsem ho pozorovala. Hledala jsem náznak toho, že se na mě nezlobí, není uražený, prostě cokoli, co mě ujistí o tom, že je mezi námi všechno v pohodě. Nebo se můžeš prostě zeptat. Ihned jsem tu stupidní myšlenku zahnala. Ne, to je rozhodně špatný nápad – nikdo se na takovou věc neptá! Nebo…? Ne. Rozhodně se ho na to nezeptám. Soustředila jsem se na tu myšlenku a opakovala si ji dokolečka jako nějakou mantru. Mezitím se na nás usmálo slunce, což mě přimělo si všimnout, kde vlastně jsme.
Proč. Já. Zavrčela jsem v duchu a na chvilku se zastavila na místě. Ze všech možných míst, kam bychom mohli dojít, jsme došli k řece. Bezva, fakt bezva. Nervózně jsem přešlápla na místě a poté se pomalu rozešla k řece. Ať mi to bylo jakkoli nepříjemné, vodu jsem potřebovala k životu a už to byla nějaká doba, kdy jsem se pořádně napila. Téměř po každém kroku jsem se otáčela na Lina, abych se ujistila, že tam je a v případě, že bych do řeky spadla, by mě vytáhl. Tedy... jasně, to, že tady byl, neznamenalo, že by zachraňoval, ale ta šance mě trošku uklidňovala. S využitím veškerých svých sil jsem se dostala až k vodě. Neteče nějak rychle? A proč je zelená?! Zavrtěla jsem hlavou a než jsem stačila vymyslet další důvody k nenapití se, sklonila jsem hlavu a párkrát si váhavě lokla. Odskočila jsem od vody a čekala, jestli se nezačnu cítit nějak divně. K mému milému překvapení, ne. Oddechla jsem si a otočila se na Newa. "Možná bys mi mohl předvést ty vlnky?" Zeptala jsem se opatrně, jelikož jsem si pořád nebyla úplně jistá, jestli se mnou vůbec mluvit chce.

//Kopretinová louka

Trochu jsem se na jeho odpověď zamračila. Nechápala jsem, co přesně tím myslel, ale už jen způsob, jakým to řekl, byl dostatečným důvodem neptat se na detaily. "Promiň," špitla jsem tiše. Asi mi mělo dojít, že ta otázka zkazí příjemnou atmosféru, která mezi námi předtím panovala. Smutně jsem sklopila uši a dále se na nic neptala. Také on mlčel, což bylo nezvyklé. Mrzelo mě, že se to takhle zkazilo, ale na druhou stranu to je příležitost zkusit, jestli spolu dokážeme trávit čas i bez mluvení. To je docela důležité, aspoň pro mě, protože ne vždy budeme mít náladu mluvit a pokud si budeme vadit, tak... nevím. Asi nebudu to přátelství brát za něco jedinečného. Což by byla škoda, když už jsem si na něj tak zvykla. Pousmála jsem se sama pro sebe. Měla jsem se vůbec omlouvat? Napadlo mě najednou. Přestože omluvou se nikdy nic nezkazí, ráda bych věděla, jestli jsem se měla omluvit či nikoli. Smůla, že to mi nikdo neřekne. Povzdechla jsem si v duchu. No co, dokud si na to někdo nestěžuje, asi je to v pořádku. Usoudila jsem a zvedla hlavu, načež jsem zjistila, že už jsme opět někde jinde.
Tenhle les byl ovšem úplně jiný než ten náš. Než jakýkoli les, jaký jsem kdy viděla. Stromy byly zvláštní, jejich větve ještě víc. Zvědavě jsem si všechno prohlížela. Možná by se po těch větvích dalo chodit. Pokusila jsem se ze svého místa odhadnout, jestli by to vážně bylo možné a… jo, zřejmě bylo. Nadšeně jsem švihla ocasem. Jaký by byl asi pocit chodit po stromě? Určitě by to byla zajímavá zkušenost, tedy nebýt toho, že bych se hned začala bát pádu. Asi. Spíše určitě. Není tohle to místo, kde Lin spal na stromě? Vzpomněla jsem si na jedno z jeho vyprávění a opět smutně sklopila hlavu. Vážně jsem ho nechtěla rozesmutnit. Povzdechla jsem si a raději pozorovala své bílé tlapky. Jak bych to mohla napravit? Snažila jsem se na něco přijít, ale má mysl stávkovala a odmítala přemýšlet o čemkoli jiném, než jak špatná kamarádka jsem. Byla jsem tak zabraná do úvah, že jsem si ani nevšimla, že opouštíme lesík.

//Řeka Midiam

Hlas

Hlas

//Narrské kopce

Ani jsem se nepokoušela maskovat svou zvědavost. Překvapivě jsem také dokázala sem tam navázat oční kontakt, ovšem vždy jen na chvilku, než jsem ztratila odvahu. Ale to nevadí, časem se to určitě zlepší. Kolik času k tomu bude potřeba jsem však raději netipovala. Raději jsem se soustředila na hledání příčiny Linova strachu či co to bylo. Jak jsme se vzdalovali kopců zdál se být opět ve své kůži. Takže… kopce? Překvapila mě ta možnost, ale pokrčila jsem nad tím rameny. Určitě má důvod, proč je mu na takových místech nepříjemně, stejně jako já mám své důvody, proč nechci být poblíž vody. Bylo trochu ironické, že jsem z ní měla strach a přitom můj nejlepší kamarád a v tuhle chvíli společník ovládal právě magii vody. S úsměvem jsem nad tím zavrtěla hlavou. To už Lin skončil svou řeč a položil mi stejnou otázku, jakou jsem položila já jemu. "Také bych ráda více ovládala svou magii," usmála jsem se při vzpomínce na ehm ehm velice realistickou iluzi kamenů, kterou jsem kdysi vytvořila. "Myslím, že by bylo fajn ovládat nějakou ochrannou magii, nebo možná magii myšlenek – hned bys věděl, jestli se ti někdo nedívá do hlavy." Řekla zamyšleně, ale hned mu věnovala úsměv. "Určitě ti ji někdy předvedu, pokud mi i ty ukážeš, co umíš s vodou." Třeba ji dostat dále ode mě. Ušklíbla jsem se v duchu. "Ale nejdříve se v našich magiích trochu zlepšíme, ať má smysl, ju?" Navrhla jsem se zamáváním ocasem.
K mému překvapení, ne příliš milému, jsem zjistila, že jsme se ocitli na louce s tou vysokou trávou. "Slibuji, že tentokrát se neztratím," zahihňala jsem se a opravdu dávala pozor, abych se od Lina příliš nevzdálila. Kdybych neuspěla… asi bych se hanbou propadla. Vtom se mě něco dokla. Vypískla jsem a začala se rozhlížet. Nikde nikdo, kromě Lina. Jediné pachy, které jsem tady cítila, byly ty naše, tak co se mě teda dotklo. Cítila jsem závan větru a viděla, jak se dlouhé stébla trávy ohýbají až k mému tělu. Skvěle. Lekla jsem se trávy. Zavrčela jsem v duchu. "Promiň, planý poplach," usmála jsem se na šedého vlčka. Úsměv mi však ztuhl na rtech hned po dalším doteku rostlin. Asi jsem zemřela a teď jsem v pekle. Pomyslela jsem si, každý sval napjatý. Ani trochu se mi nelíbila představa strávit tady byť jen o minutu víc, než bylo třeba. "Půjdeme dál, tady bych se určitě brzy zbláznila," pousmála jsem se na Newa omluvně. Nerada jsem ho nutila pořád se přemisťovat, ale tady to opravdu bylo k nevydržení. "Existuje něco, z čeho máš strach?" Zeptala jsem se ho. "Nemusíš odpovídat, jestli nechceš." Dodala jsem rychle. Třeba by se cítil ponížený, kdybych věděla, co ho děsí. Stejně jako já, až na to, že já to nikomu říkat nemusela, dříve či později se vždy něčeho leknu a každý to vidí. S tichým povzdechem a ještě jedním omluvným pohledem pro Lina jsem se rozťapala dále.

//Třešňový háj

Hlas

Oční kontakt jsem moc dlouho neudržela. Raději jsem se po chvíli opět zadívala na kopce. Zajímalo mě, co způsobovalo jejich podivnou barvu, ale zároveň jsem měla podezření, že by to mohlo být něco nebezpečného. Všechno divné je nebezpečné. Kdo ví? Třeba ty kopce zbarvila krev desítek (či stovek!) vlků, kteří se na ně pokusili vylézt. V duchu jsem na kopce zavrčela, jako bych snad měla šanci je vyděsit. Rozesmát? Možná. Vyděsit? Ani náhodou. Proneslo hořce mé podvědomí a já mu bohužel musela dát za pravdu.
Přikývla jsem na jeho návrhy – všechny. Přestože to byl blázínek, uvažoval vcelku logicky. Když to bylo nutné. Zdál se však být poněkud nesvůj. Nevěděla jsem, co tu změnu způsobilo, přeci jen jsem neřekla ani neudělala nic špatného, ne? Lehce jsem sklopila uši a ustaraně se na něj podívala. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se a trochu se k němu přiblížila. Možná onemocněl? Možná mu už došlo, jak na nic společnost jsem? Uvažovala jsem, opět, nad možnými věcmi, které by ho mohly trápit. Kolem nebylo nic, z čeho by mohl mít strach – nebo bylo? Připadal mi vždycky tak statečný, ale co když i on byl z něčeho vystrašený? Měla jsem chuť se něčím praštit za svou naprostou ignoranci jeho citů. "Víš co, pojďme se někam přesunout," řekla jsem s lehkým úsměvem a krokem se vydala vpřed. Snad po cestě narazíme na nějaké místo, kde se budeme moct schovat a nebude ani jednoho z nás děsit. Pokud se tady něčeho bál, měla bych se ho pokusit rozptýlit. Napadlo mě, ovšem má mysl byla prázdná, naprosto beze stop po nějakém způsobu rozptýlení. "Eh... Je nějaká magie, kterou bys chtěl ovládat?" Zeptala jsem se na jedinou otázku, která mě v tu chvíli napadla. Navíc mě to vážně zajímalo, zvláště u něj. Byl zvláštní, ale v dobrém slova smyslu, jeho odpověď tedy také zřejmě bude zvláštní.

//Kopretinová louka

//Tajemná louka

Všimla jsem si, že mi můj společník nestačil a tak jsem zpomalila. Stejně jsem to sama potřebovala, protože ani má vytrvalost nebyla ani zdaleka na takové úrovni, na jaké bych si přála. Do toho jsme ještě běželi proti větru, což nebylo vůbec příjemné, vzhledem k tomu, že byl ledový a poměrně silný. Mám štěstí, že mě zatím neodnesl. Blesklo mi hlavou, ale jen jsem nad sebou zavrtěla hlavou. Až tak malá a lehká jsem nebyla. Nicméně jistě hrozilo, že bych mohla umrznout. Možná jsme měli zůstat v lese, tam by nás aspoň chránily stromy či možná i ta mlha, i když jsem měla pochyby o její schopnosti hřát nebo chránit před větrem. Rozhodla jsem se položit další otázku, na kterou snad dostanu lepší odpověď než na tu předchozí. "Netušíš, kde bychom se mohli schovat před tím větrem?" Zeptala jsem se a otřásla se. Zima se rozhodně blížila rychleji, než mi bylo příjemné. Ještě že se náš hvozd nacházel na jihu, třeba tam přeci jen bude o něco málo tepleji. Jestli ne, tak jsi v háji. Ušklíbla jsem se a krátce drkotala zimou zuby.
Ocitli jsme se u nějakých kopců a i v šeru jsem poznala, že mají oproti okolí zvláštní barvu. Nedůvěřivě jsem zamrčela a odstoupila o dobré dva kroky – protože ty mohly určitě něco změnit, kdyby byly kopce jakýmkoli způsobem nebezpečné. "Jsou zvláštní, nemyslíš?" Zeptala jsem se a lehce naklonila hlavu, přičemž jsem se koukala do Linových modrých očí. Nebyla bych ani trochu překvapená, kdyby ty kopce byly opravdu nějak divné. Přeci jen nám dvěma se nemohly stávat normální věci, že ne? Čím to bylo, jsem zatím neměla ani nejmenší tušení, ale byla jsem odhodlaná na to časem přijít. Beztak za to může on. Usmála jsem se, protože tenhle vlček byl jistě magnetem na zvláštní události. Kdo jiný by náhodou objevil smečku s lesem plným mlhy, hm?

Zasmála jsem se jeho pokusu vypadat žárlivě. Ach, kdyby tak jen věděl, že mistryni v žárlení má přímo vedle sebe. Ušklíbla jsem se, avšak dále mlčela. Třeba na to časem přijde, ale spíše ne. Až tak upovídaná a sdělná jsem nebyla ani v jeho přítomnosti. Ale je pravda, že když jsem s ním, mluvím o něco více. Všimla jsem si změny ve vlastním chování a krátce uvažovala, čím by to mohlo být. Nejspíše jsem se s ním opravdu cítila dobře a byla více uvolněná, čehož se jen tak někomu nepodaří dosáhnout. Zajímalo by mě, jestli si o nás pořád někdo myslí, že jsme víc než kamarádi. Zahihňala jsem se v duchu při vzpomínce na Setinu poznámku. Co je k tomu vůbec vedlo? No, musela jsem uznat, že kdybych viděla vlka a vlčici, jak jsou spolu, tak bych také chvíli přemýšlela, jaký je jejich vztah – nicméně bych se o tom neodvážila zmínit, na rozdíl od rudé vlčice. Snad se jí udělalo lépe. Ustaraně jsem se ohlédla, přestože mé starosti sotva něco změní. Raději jsem se opět věnovala Newovi. "Tehdy jsem byla dost vyplašená," uznala jsem s náznakem úsměvu, "ale teď už se jí nebojím." Tolik. Dodala jsem ještě v duchu, ale nebyla jsem ochotná to přiznat nahlas. On si toho stejně všimne, až se s ní zase uvidíme. Nepochybovala jsem o tom, sotva dokážu skrýt svůj přehnaný respekt k alfám – i když ono je v tom i trochu strachu – natož pak strach z černo-bílé vlčice. Ale třeba se usmíříme, napadlo mě, ačkoli jsem o té možnosti dost pochybovala.
Trochu jsem se zasmála, když i on přiznal, že rudá vlčice není nudná. "Určitě by to ráda slyšela," řekla jsem pobaveně, ona představa Lina lichotícího Set, která by byla jistě nadšením bez sebe, byla docela vtipná. Samozřejmě mnou opět krátce projela žárlivost, ale brzy byla pryč, aspoň prozatím. Koneckonců New se raději vydal se mnou na výlet, než aby zůstal v lese a počkal, jestli je v pořádku. Trochu jsem se zastyděla, protože ani já jsem nezůstala. Měli jsme zůstat a dát na ni pozor. Má tam Morfa, bude v pořádku. Uklidňovala jsem se i přes výstražné "co když ne" blikající v mé mysli. Ne, určitě se zotaví, ať už s ní bylo cokoli. Zřejmě byla jen vyčerpaná po lovu. Kývla jsem hlavou na potvrzení své teorie. Druhou zrovna hodnotil New a nebylo to hodnocení, které jsem potřebovala slyšet. "Víš… nechci, aby to byla pravda," usmála jsem se na něj. "Byla bych raději, kdyby naše smečka zůstala jaká je – plná víceméně milých vlků a bez problémů." Řekla jsem s nadějí, kterou mi snad nezničí. Ne, že by mi tolik vadilo, co předtím řekl, ale bylo by rozhodně lepší slyšet něco jako "neboj, bude fajn" nebo "co to zase meleš". Ještě lepší však momentálně bylo slyšet souhlas s přesunem. Vesele jsem zamávala ocasem a rozhlédla se. Tušila jsem, že někde poblíž bude ten potok s divnou vodou, k tomu jsem rozhodně jít nechtěla. Nakonec jsem stejně zvolila směr náhodně, protože jsem byla v podstatě ztracená, kromě přibližné představy o tom, kde je les. "Pojďme tudy," kývla jsem hlavou vybraným směrem a s úsměvem se rozklusala nocí pryč. "Nevíš, kde by mohlo být v zimě tepleji?" Zeptala jsem se svého společníka, protože jestli jsem začínala pomalu mrznout už teď, neměla jsem ponětí, co budu dělat, až bude zem pokrývat sníh.

//Narrské kopce

Byla jsem zmatená. Chvílemi se mi zdálo, že Lina něco trápí, ale vždy to byl jen záblesk negativních pocitů, než se opět začal usmívat a být stejný jako jindy. Nevadí, dokud je šťastný, tak na tom nesejde. Usmála jsem se pro sebe a opět se vrátila k pozorování vlčka zatímco mluvil. Dávalo smysl, že si se Set a Sheilou nerozumněl, obě mi připadaly tak trochu... dospělejší. Tedy hlavně první zmíněná, černo-bílou vlčici jsem neznala natolik, abych o ní mohla něco soudit. Snad časem. Pomyslela jsem si plná naděje, i když ve mně hlodaly pochybnosti. Kdyby to nevyšlo, tak aspoň budu pořád mít Newlina - snad, nemůžu ho brát jako jistotu. Každý z nás se časem mění a on určtitě také, jednou musí nastat den, kdy se nepohodneme nebo ho prostě začnu nudit. Těžko říct, kolik máme ještě času. Povzdechla jsem si, ale hned se na vlka přede mnou usmála. ''Ale no tak, přece bys nežárlil.'' Zasmála jsem se a zašvihala ocasem. Bude úspěch, když je poznám natolik, abych si na ně mohla vytvořit nějaký názor, natožpak abychom se stali přáteli - ačkoli by to bylo fajn.
Zavrtěla jsem hlavou na jeho omluvu. ''Nemusíš se omlouvat, není to tvá chyba, usmála jsem se na něj povzbudivě, možná jsme ji vzbudili, ale její reakce mi stejně připadala přehnaná.'' Lehce jsem se otřásla při vzpomínce na vrčící vlčici a události po tom. Proč vlastně byl najednou tak skleslý? Nehodlala jsem se ho ptát, ale stejně mě to zajímalo. Občas jsem si říkala, o kolik lepší by bylo ovládat magii myšlenek. Jako Ergo. Rychle jsem zahnala vzpomínku na bratra. Ne, nebylo by to lepší. Musel si projít peklem, když slyšel, co my ne, během toho dne. Ne, byla jsem ráda, za svou magii bez vedlejší účinků. Zatím! Varovala mě mysl. Jak bych vůbec poznala nějaké vedlejší účinky? Co když vidím věci, detaily, které ostatní nevidí, protože to jsou výtvory mé magie, určené k tomu, aby mě mátly. Podezíravě jsem se rozhlédla kolem, ale neviděla jsem nic neobvyklého, na co bych se mohla Lina zeptat, jestli vidí taky. A počítat stébla trávy a kapky na nich taky nebudeme. Odfrkla jsem si a raději se věnovala opět jemu, přičemž jsem se však snažila na něm všimnout něčeho divného. Možná proto se mi jeho oči zdají trochu fialové! Blesklo mi hlavou a já se v duchu spokojeně ušklíbla. Odhalila jsem dílo své magie, která mě očividně neměla ráda a dělala mi naschvály, ale se jí nenechám vyvést z míry! Zatím.
Skoro mi uniklo proužkovo popisování Geiba, no, spíše jeho představy o něm. Přikývla jsem na jeho teorii, zřejmě se nějak nepohodli, i když jsem moc nesouhlasila s tím, že by to měl být bývalý partner Ney. Ani nevím proč jsem pochybovala o té možnosti, možná proto, že Morf vypadal děsivě a případný expartner naší druhé alfy by jistě vycouval jen by ho uviděl. Má vůbec nějakého bývalého partnera? Napadlo mě, ale opět to byla otázka ze seznamu 'Na tohle se nikdy nezeptám', který stále rostl. To už se New dostal k tomu, jak bude nováček vypadat a chovat se. ''Setia není nudná,'' bránila jsem ji. Jistě, nestrávila jsem s ní tolik času, ale přišla mi zajímavá. Usmála jsem se na jeho poslední poznámku a zamyslela se. ''Podle mě... nevím, myslím, že není dobrý nápad, abych to popisovala. Zatím mám jasnou vizi vlka, který si hraje na andílka, ale ve skutečnosti je zlý.'' Pousmála jsem se plaše a hned dodala: ''Ale takhle ze začátku vidím skoro každého, takže doufám, že se opět pletu.'' Tentokrát jsem se už usmála naplno a vyskočila na nohy. ''Co se někam přesunout? Potřebovala bych se trochu hýbat, jinak začnu mrznout,'' navrhla jsem, doufajíc, že New nabídku přijme. Nemuseli jsme jít daleko, ale už mi začínala být zima a nechtěla jsem, aby se to ještě zhoršilo, takže pohyb by byl fajn.