Gallirea - Příspěvky uživatele

//Vrcholek

Jak jsem se vzdalovala od Života, více se mi vracel pocit beznaděje. Nejraději bych se rozběhla zpátky za ním, ale jaký by to mělo smysl? Měl pravdu ve všem, co řekl. A beztak bych se měla naučit řešit své problémy sama – stará jsem na to byla nakonec dost. Stejně je s podivem, že mi tělo ještě tak slouží. Asi za to může ta jeho voda. Vzpomněla jsem si na tu zvláštní tekutinu, co mě nechal před nějakou dobou vypít. Prakticky jsem tím pádem stejně žila na půjčeném čase, pro který si tehdy Tasa nejspíše přišla. Ne? Spíše ne, byl to jen můj marný pokus si to nějak vysvětlit. I v tomhle měl pravdu, že bych se měla zamyslet nad svou smrtí a vším okolo ní.
Teď na to však nebyla vhodná chvíle, musela jsem se vrátit ke smečce, a k tomu jsem musela překonat řeku. Jako by nestačilo, že jsem se strachovala nad tím, co nám chce alfa oznámit, stresovala mě i řeka. Prostě jsem nemohla mít ani chvilku klidný život. Jeden by řekl, že už na to budu zvyklá. Povzdechla jsem si s odstupem od koryta řeky šla po jejím proudu a hledala ten svůj provizorní most, co jsem vždycky používala. Byla jsem samozřejmě vděčná za svou smečku a nikdy bych jí nevyměnila, musela jsem teď však přemýšlet, co mě vedlo k tomu si vybrat právě ji, když byla obklopená řekami, které jsem neměla ráda ani před onou osudnou událostí. Asi mi hlava nikdy nepracovala správně, když jsem si vždycky ráda ubližovala. Usmála jsem se hořce a konečně spatřila svůj most. Nechtělo se mi, prakticky cokoli bych dělala raději než přelézala řeku, ale neměla jsem na výběr.

//Sarumen (přes Tenebrae)

//Narrské kopce

Měla jsem si svůj výlet lépe rozmyslet. Jak jsem se ještě celá třásla od setkání s řekou, vítr se mnou lomcoval na stranu tak lehce, že mě několikrát málem povalil na zem. Třeba by mi kutálení se dolů ze svahu vtlouklo nějaký rozum do hlavy, nebo mě vrátil zpátky na druhou stranu, kde bych se třeba dozvěděla něco víc o tom, zda je Newlin ještě vůbec naživu. Tu myšlenku jsem rychle zahnala pryč. Samozřejmě, že je naživu. Musí být. Pomalu jsem vydechla a stejně pomalu se nadechla ledového vzduchu. Věděla jsem, že mě Životova společnost uklidní, ale to neznamenalo, že bych se mu tam měla ukázat jako hromádka neštěstí. Měla jsem pocit, že to jsem dělala dost často.
Na holém vrcholku kopce byl vítr snad ještě horší. Jeho ledové poryvy pronikaly mou srstí až na kůži, ačkoli jsem měla spíše pocit, že mě mrazí až do morku kostí. Asi jsem přes zimu zase zhubla a vypadala ještě víc jako kost a kůže. Takhle sotva někomu pomůžu… Povzdechla jsem si. Vinila jsem za to však vydru, která nás držela ve své hlavě kdoví jak dlouho. „Jsi silná dost, Amnesie. Tvá přítomnost zde je toho víc než důkazem,“ slyšela jsem za mnou známý hlas a vydechla úlevou. To byl přesně ten vlk, kterého jsem hledala. V zimě vždy vypadal tak nějak starší, ale možná to bylo jen těmi pár rampouchy, které mu visely ze srsti, a bledýma očima, co vypadaly téměř zakalené. „Zdravím, Živote,“ pousmála jsem se na něj. Hned jsem se cítila lépe, uklidněná a naplněná pocitem, že všechno bude nakonec v pořádku.
„Co tě sem přivádí? Chceš si více promluvit o své… zkušenosti?“ zeptal se téměř starostlivě. Nejistě jsme střihla ouškem. „Nejsem si jistá, jestli jsem na to připravená,“ uznala jsem nahlas. Bylo to už dlouho, ale přesto jsem se celou tu dobu vyhýbala tomu o tom hlouběji přemýšlet. Ani jsem nevěděla proč. Pamatovala jsem si z celé té události a doby mezi mou smrtí a probuzením jen málo. Slyšela jsem ve větru cinkat krystalky, které jsem měla omotané kolem nohy. „Nemůžeš se tomu vyhýbat věčně, dítě,“ napomenul mě Život něžně, „Rozumím tomu, že to pro tebe muselo být traumatické, ale zároveň by to mohla být cenná lekce, kdybys jen chtěla.“ Přikývla jsem na jeho slova. Měl pravdu, samozřejmě, že měl pravdu. Bylo by však zbytečné slibovat mu, že si brzy sednu a fakt hluboce o tom popřemýšlím, když jsem věděla, že by to s největší pravděpodobností byla lež. On to nejspíše věděl taky.
Mlčky jsme se přesunuli blíže ke skále, kde sídlil, za což jsem mu byla vděčná, protože nás aspoň částečně chránila před větrem. Nezdálo se sice, že mu by vítr Životovi jakkoli vadil, ale já se rozhodně cítila lépe. „Vlastně jsem se chtěla na něco zeptat,“ zamumlala jsem nejistě, ale on mě přesto slyšel a trpělivě čekal, až mu otázku položím, „Nevíš… Nevíš, kde je Newlin? Nechci nějak vyzvídat nebo mu nějak narušovat soukromí, jen se o něj bojím,“ opravdu jsem se snažila nedat najevo, jak moc mě nevědomost trápí, ale s tím, jak se mi lámal hlas, to muselo být zřejmé. Život se na mě jen smutně usmál, což nebylo ani trochu povzbudivé. „Samozřejmě, že vím. Ale na některé otázky je lepší neznat odpověď. Znáš se, Amnesie, kdybych ti teď odpověděl, možná by ses uklidnila, ovšem jak dlouho by trvalo, než by ses vrátila s tou samou otázkou zpět? Nedopadlo by to potom tak, že bys za mnou utíkala pokaždé, kdy tě něco trápí?“ mluvil něžně, se soucitem, a já věděla, že má pravdu. Dokázala jsem si to tak představit – vnitřně jsem věděla, že taková jsem. Mlčky jsem přikývla.
Aspoň mě Životova aura uklidňovala natolik, že jsem stejně cítila, že všechno se nakonec vyřeší a nepanikařila jsem. Možná jednou budu tak moudrá jako Život a už nebudu potřebovat jeho rady. Připadala jsem si, jako bychom opravdu byli otec a dcera, která si přišla pro radu – a možná to tak skutečně bylo, byl to nakonec Život a já byla živou bytostí. „Ovšem vím, že tě trápí i jiné věci, se kterými bych ti mohl pomoct. Jsi sice silná, jak jsem řekl, ale mohl bych tě udělat ještě silnější, kdyby sis to přála. Nebo bychom mohli tvůj návrat mezi živé oslavit malou změnou tvého kožichu, co ty na to? Nový start si zaslouží pár kosmetických úprav,“ usmál se na mě a v očích mu hrály hravé jiskřičky. Jeho dobrá nálada byla nakažlivá, takže jsem se také dokázala malinko usmát. „To zní dobře, ale co pro tebe můžu udělat na oplátku? Takhle v zimě nenajdu žádné květiny,“ rozhlédla jsem se po krajině pod námi, ale viděla jsem jen bílo. „To nevadí, tvá společnost mi tentokrát naprosto stačí. Když se budeš cítit provinile, můžeš mi příště donést těch květin více, ano?“ mrkl na mě a já souhlasila. Rozhodně to tak udělám. „Dobře, tak jsme dohodnutí,“ řekl a zastříhal ušima, „Ale teď už bys měla pospíchat domů. Maple tě volá, vás všechny.“
Otočila jsem hlavu k Sarumenu, svému domovu. Něco mě tak instinktivně táhlo, jako bych byla součástí toho lesa. Asi se nebylo čemu divit, nakonec jsem tam strávila velkou část svého života. Na druhou stranu tady na kopcích se Životem jsem se cítila příjemně, v bezpečí. Tady jsem dokázala být klidná a zapomenout na starosti. Jak bych mohla jen tak odejít? To mě však Život sám jemně pobídl lehkým postrčením čumákem. Nechtěla jsem jí, ale musela jsem. Věděla jsem to moc dobře, tak jsem se naposledy zhluboka nadechla a usmála se na Života. Bylo na čase ukončit procházku a zjistit, proč nás volá alfa.

//Narrské kopce

//Sarumen (přes Tenebrae)

Jeden by řekl, že v zimě bude třeba řeka líná, když ne zamrzlá, ale nic takového se nedělo. Seskočila jsem z padlého kmene, který jsem využila jako most, a nohy se pode mnou podlomily. Bylo mi špatně od žaludku a celá jsem se třásla. A to mě to čeká ještě na cestě zpátky. Zakňučela jsem, když už jsem tady byla sama a nikdo mě nemohl slyšet, a začala se sbírat ze země. Jediné, co mi dovolovalo se držet při smyslech a přimět se hýbat dále, byla vidina kopců. Ty byly dost vysoko nad úrovní řeky, a navíc v nich sídlil onen vlk, kterého jsem potřebovala navštívit. Doufala jsem, že se od něho dozvím něco užitečného, ale i kdyby ne, věděla jsem, že mě aspoň uklidní a budu se cítit lépe, což bylo nakonec přesně to, co jsem potřebovala. Když ne řešení, tak rozptýlení.
Snad mi i samotná barva kopců trochu zlepšila náladu, protože jsem se i při výšlapu cítila poměrně lépe. Nebo jsem opravdu jen potřebovala na chvilku vypadnout z lesa a připomenout si, že za jeho hranicemi také existuje svět. Na jeho objevování mám dost času. Měla bych více pomáhat smečce. Přikývla jsem si a malinko se pousmála. S vlčaty v lese to bude těžké, budeme je muset chránit a živit, bude zkrátka potřeba každé tlapky. A stejně jsem si přece po své… nehodě… chtěla dokázat, že jsem užitečná. Teda to vlastně vždycky, ale už byl nejvyšší čas na tom opravdu pracovat. Třeba mě tahle návštěva taky trochu namotivuje. Povzdechla jsem si malinko a dále šplhala vzhůru za odpověďmi na mé otázky.

//Vrcholek

//Mýtina

V lese to přímo žilo pachy. Musely k nám zabloudit nějaké nové duše, protože jsem jejich pach nepoznávala. Zase to tady ožije. Přichází jaro, bude zase dobře. Pomyslela jsem si, ovšem nedokázala jsem tomu věřit a doufat v to tak moc, jak jsem si přála. Jak by mohlo být všechno zase v pořádku po tom všem, co se stalo? Kdybych vedle sebe měla Newlina, určitě bych se cítila lépe. Ten by mi dokázal říct, že všechno bude zase dobré a povzbudit mě, vymyslet něco, čemu bych uvěřila. Měl takovou super schopnost. Musela jsem se při tom pomyšlení pousmát. Úsměv mi však nevydržel dlouho. Kde byl můj partner nyní? Neviděla jsem ho už tak dlouho, bála jsem se o něj. Jenže co jsem mohla dělat? Možná jen vyrazil za nějakým dobrodružstvím, zatímco nás vydra věznila ve své hlavě, ale i kdybych se ho vydala hledat, mohli bychom se nekonečně míjet. Nejlepší bude zůstat v lese, a nakonec zde jsem se také cítila nejbezpečněji.
Nedokázala jsem zde však zůstat v klidu. Všechno mi ho tady připomínalo. Možná by mi pomohla krátká procházka. Jediným problémem byly řeky, který les obklopovaly a kterým bych se nejraději vyhnula. Nebylo ovšem jak, jediné, co by mi mohlo pomoct bylo něco, na co bych se pak mohla těšit, jenže co by to mělo být? Newlin. Pomyslela jsem si smutně. Kdybych jen věděla, kde je… Vtom mě to trklo. Přeci zde byl někdo, kdo by to mohl vědět! Trochu jsem ožila při té myšlence – Život nesídlil daleko, bude to jen rychlá cesta tam, a pak zase zpátky, nic hrozného. To zvládnu. S novou motivací jsem se vydala k hranicím a dále.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

//Taktéž ještě opožděně děkuji za osudovku, moc jsem si ji užila

Bylo toho na mou ubohou hlavu trochu moc. Draci, obrovské průsvitné potvory, aurora, co se mi táhla za ocasem… Ne, můj mozek to ani trochu nezvládal. Bolela mě hlava, tlapky jsem měla uchozené z cestování po říši snů, a nakonec ještě nějaká přerostlá ještěrka? To ne. To už opravdu ne. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem najednou byla tak nesmírně unavená, nebo jsem prostě z toho všeho vypnula a omdlela. Nezáleželo mi na tom nijak extra, nevědomí jsem přijala s otevřenou náručí. Prospala jsem i většinu rozhovoru s vydrou, ale zdálo se, že ostatní si poradili i beze mě – jak jinak. Byla jsem stále příliš otupená na to, abych se tím nechala užírat. Možná jsem ještě usnula, nebyla jsem si jistá ničím, jen že jsem byla ráda, že jsem opět v bezpečí našeho lesa.
Probudil mě až něžný dotek. Newline? Bylo to jako bych se snažila vynořit z nějaké husté mlhy, co tlumila všechny mé smysly. Teprve po chvilce mi došlo, že to nebyl dotek mého partnera, ovšem než jsem z toho stihla být zklamaná, stáhl se mi žaludek jako bych trpěla nějakou předtuchou. Nebyla jsem expert přes doteky, spíše pravý opak, ale tohle mi připadalo až moc jako loučení. Cítila jsem, jak se mi stahuje krk a špatně dýchám. Mohlo se stát něco dalšího, zatímco jsme všichni byli uvězněni ve snech vydry. Ani se mi strachem nepodařilo na první pokus postavit a nohy se pode mnou podlomily. Musela jsem to zkusit znovu, a přestože se mi to podařilo, mé kroky byly roztřesené a opatrné. Chci vůbec vědět, co zjistím až dojdu do lesa a někoho potkám? Nejspíše ne, ale bylo to nevyhnutelné. S trochou štěstí přitom narazím i na Newlina a ten mě svým úsměvem ujistí, že je všechno v pořádku.

//Sarumen

Amnesia
Posty:
• 13.1. - 1 lístek
• 21.1. - 1 lístek
Celkem: 7 lístků

//Loterie 5//

Slyšela jsem, jak drak zuří a vzteká se. Na svých slabých tlapkách jsem skoro poskočila s každým drakovým dupnutím, jak se začal osvobozovat z mých pout. Umřeme tady, umřeme. Pevně jsem zavřela oči a snažila se odhadovat pouze podle zvuků, co se kolem mě děje. Možná to byla chyba. Má mysl se plnila samými katastrofickými scénáři, dokud jsem necítila, jak mnou něco hýbe. Něco mě vtáhlo vpřed a já se v panice podívala, co se děje. Najednou jsem ani nestála tlapkama na zemi, ale padala jsem kamsi do hlubin. Proč se nás tady snaží všechno zabít? Dívala jsem se kolem a snažila se najít cokoli, o co bych mohla zastavit svůj pád, a přitom jsem počítala, jestli jsme draka všichni přežili. Kdo ví. Všechno se točilo a já se bála.
Náraz na zem však nebyl vůbec špatný. Myšlenkami jsou zabloudila k zrzce, která také spadla kamsi do hlubin. Že by ji potkal podobný osud? Všichni tady pád přežili díky našim novým želatinovým nohám, na nichž jsme se jen tak odráželi, dokud jsem se nezastavili. Šíleně se mi motala hlava, takže jsem raději zůstala ležet a jen se rozhlížela. Všechno tady mělo podivný odstín fialových a růžových barev. Bylo to příjemné, na druhou stranu tato barva nebyla zrovna přírodní, což mě děsilo, a asi mě to i děsilo víc, než se mi to líbilo. Klasika. Ostatní se vzpamatovali rychleji a taková Zor už byla vysoko na nebi a upozorňovala nás na průhledné obry v dálce. Moment, na nebi? Co to má být? Zor tak nějak narostla křídla, Marion, která ukazovala na draka, byla zas nějaká veliká a vůbec všem se něco stalo. S velkými obavami jsem se postavila a začala zkoumat sebe samu. Nezdálo se, že by se na mně něco změnilo. Aspoň jsem si to myslela, než jsem se rozešla vpřed a všimla si, že za mnou ve vzduchu zůstávala stopa. Popoběhla jsem dále, jestli to přejde, ale ono ne. Podrážděně jsem zakňučela, no nemohla jsem s tím udělat nic jiného, než se odsud dostat. Přece mi to nezůstane i do našeho světa, ne?! „Mohli bychom zkusit jít za tím drakem. Jeden zlý tu už byl, tenhle by mohl být ten dobrý,“ navrhla jsem opatrně. Pořád jsem tak nějak věřila v rovnováhu a udělala krok směrem, který ukazovala Marion.

//Loterie 4//

Trápila mě myšlenka, že by se tady s námi mohlo pohybovat něco, co by nám chtělo ublížit. Protože proč by se takové stvoření skrývalo v mysli naší vydry? Že by s námi i ona sama měla nekalé úmysly, a tohle byl její vnitřní démon? Nelíbilo se mi to. Vůbec nic se mi tady nelíbilo, protože pokud to tak bylo, tak co bychom měli dělat? Všechno bylo strašidelné a komplikované. Aspoň má zrzka kontrolu nad těmi plameny a nedělá z nás uhlíky. To samé se nedalo říct o lesu, který se nám před očima měnil ve spáleniště. Vypadal najednou ještě zlověstněji. Tolik k mému pokusu najít na situaci něco pozitivního.
A za lesem nás čekal most, ze kterého někdo padal, někdo ho prostě jen přešel. Vzpomněla jsem si na svou zkušenost s chozením po vzduchu a přešla za Wolfganií a Marion bez většího problému. To samé se nedalo říct o zrzce, která se zřítila dolů a ztratila se nám z dohledu. Co to má sakra být?! Zastavila jsem se na druhé straně u okraje srázu a snažila se dohlédnout na dno. Slyšela jsem Stara, jak se ptá, jestli bude v pořádku. Upřímně… nevěřila jsem tomu, ale tohle měla být přece fantazie, ne? A zrzka rozhodně nevypadala jako typ, který by se nechal jen tak zabít. Musela jsem tomu věřit, protože jsem beztak momentálně neměla energii ani čas na to truchlit. Vydra má být patronka lesa. Bude v pořádku, určitě se tam dole nějak zachránila. Zor to taky přežila. Utěšovala jsem se, ale stejně jsem cítila, jak se mi špatně dýchá a třesu se.
Opět se na nás přišla podívat mlha. Nebyla však stejná jako v lese. Necítila jsem se v ní dobře. Dusila mě a páchla, nejraději bych od ní utekla, jenže za námi byl jen sráz. A stejně brzy jako se objevila zase zmizela a před námi se objevilo cosi honosného. Představovala jsem si, že takhle si asi bydlela Smrt, než její přítomnost erodovala skálu kolem a z jejího sídla zbylo jen to, čím bylo teď. Možná to znamená, že tady to všechno skončí? Proto je to tak podobné? Ta myšlenka mi dodala nový elán a přiměla mě přidat do kroku a pospíchat spolu s mou smečkou vzhůru.
Jenže to by nebyl můj život, aby se něco nepokazilo. Jen co jsme vyběhli nahoru a spatřili javor – náš javor? – spatřili jsme i draka. Musel to být on, kdo nám znepříjemňoval naše putování tímto snovým světem, ty rudé oči jsem poznávala až moc dobře. Dobře, tak… co teď? Instinktivně jsem se rozhlížela kolem po zrzce, jenže ta přece byla pryč! Proč musela zmizet zrovna teď? Zaúpěla jsem v duchu a znova všechny sjela pohledem. „Po dobrém to asi nepůjde, co?“ povzdechla jsem si a dívala se na ně v naději, že mě třeba někdo ujistí, že ano, že to bude dobrý. Drak na nás ovšem dále vrčel a mě se děsem ježila srst. Nebylo mi z jeho očí dobře. Nemůžeš tady umřít, vzpomínáš? Musíš se vrátit domů. Připomněla jsem si a popohnaná touhle myšlenkou jsem se rozhodla navázat na svůj plán z lesa. Kořeny javoru se začaly klikat a točit pod kamením kryjícím zemi, dokud nebyly rovnou pod drakem, načež vytryskly ze země a obtočily se mu kolem nohou a snažily se ho držet na místě. Kdyby tady byla zrzka, měla by výbornou příležitost na draka zaútočit, jenže bez ní se té role bude muset ujmout někdo jiný.

//Loterie 3//

Sice se tady vlčice objevila později než my, ale chytala se rychle. Minimálně si stejně jako ostatní všimla těch rudých očí, které nás pozorovaly. Upřímně jsem doufala, že se ukáže, že to je jen nějaký nepochopený tvor, který je zvyklý se takhle škádlit s kamarády. Nic by to nezměnilo na tom, že nás málem zabil, no rozhodně bych byla raději za tenhle scénář, než kdyby to skutečně bylo tak, že se nás snaží zbavit nějaký netvor. „Nevím, ale nedivila bych se kdyby nás už nějakou dobu sledoval. U těch skal se taky pořád míhaly divné stíny,“ odpověděla jsem jí nejistě. Doufala jsem, že zdejší záhady rychle vyřešíme a najdeme tu vydřinu kamarádku. Kdo to ale může být? Že by opravdu naše mlha? Vzpomněla jsem si na krátký okamžik, kdy nás zde mlha přivítala, než zmizela. Zatím to byla asi nejlepší teorie. „Nevzpomeneš si, jestli v lese byla mlha?“ zeptala jsem se pro jistotu vlčice. Nedivila bych se, kdyby si něčeho takového nevšimla. Musela být hlavně ráda, že našla místo, kde bude moct žít.
Vlčice se mi také představila jako Zorea. Bylo mi trochu zvláštní jí hned říkat nějakou přezdívkou, když jsme se znaly teprve krátce, ale vypadala, že jí to tak bude příjemnější, tak proč ne. A na moment se k nám přidala také Wolfganie, aby se představila a přivítala Zor. Po očku jsem koukla za ní, na Marion, která se své matky pořád držela. Vypadala, že je v dost bídném stavu, tak jsem se k ní raději nepřibližovala. Sotva jsem se dokázala držet v použitelném stavu zdravá, natožpak nemocná. Chudák, snad se brzy uzdraví. Wolfi zatím začala plánovat, jak bojovat se šlahouny. „Hlavně dávej pozor, ať také neonemocníš,“ pousmála jsem se na černobílou a otočila se zpátky k hnědé. Upřímně mi byla představa toho, že bych měla vydávat jakýkoli zvuk, který nebyl naprosto nezbytný, dost proti srsti, ale pokud nám to mělo pomoct… „Chtěla bys to zkusit?“ zeptala jsem se jí a mírně pozvedla zrak k jejím zeleným očím. Možná by se jí to taky nemuselo líbit. Kořeny jsou nakonec součástí země, ke které by mohla mít silný vztah. Nebo to tolik neprožívala, to se uvidí.

//Loterie 2//

Vlčice vypadala v pořádku, jen trochu zadýchaná – jakpak by ne, když ji kořeny škrtily – a sama mě hned o svém stavu také ujistila. Byla jsem ráda, že jsem mohla pomoct. Nerada jsem sledovala ostatní, jak se trápí. Navíc ona opravdu nemohla tušit, jak to tady funguje. Na rozdíl od Stara, který si s kořeny, co svazovaly jeho, poradil levou zadní. Jeho hlas se pak roznášel kolem a zdálo se, že fungoval i na ostatní šlahouny. I to malé vlče to vymyslí lépe než ty. Nebo jsi prostě sobecká. Napomenula jsem se, ačkoli jsem ve skrytu duše byla ráda, dokonce i ohromena, že jsem dokázala pomoct aspoň jedinému vlkovi.
Vlčice si mě vyslechla a jako první začala nadávat na vydru. Musela jsem se pousmát. Měla to sice být patronka našeho lesa, jeho ochránkyně, ale vlastně jsem jí snad zažila dělat jen problémy. To však vlčice nepotřebovala vědět, beztak na to časem přijde i sama. Zároveň vlčice potvrdila mou domněnku, že je novou členkou smečky. Trochu se mi ulevilo, ne však dost na to, abych ji přestala podezírat. Uklidňovala jsem se však tím, že stejně neví, nad čím přemýšlím, a že na tomhle místě bylo správné brát všechno se špetkou soli a být opatrný. „Vítám tě tedy mezi námi,“ usmála jsem se přátelsky a zkusila se jí podívat do očí, jen na vteřinku, protože jsme zřejmě ani jedna zrovna neholdovaly očnímu kontaktu. „Máš štěstí, je zde většina naší smečky,“ podívala jsem se na ostatní a přemýšlela, jestli vlčici náhodou nelžu. Pár jedinců zde chybělo, ale snad by mé výpočty měly odpovídat, a alfy stejně už potkala. Minimálně jednu z nich.
Nezdálo se, že by vlčice měla potřebu zkoušet, jestli to, co jsem jí řekla, byla pravda nebo ne, no tak to asi bylo nejlepší. Sama jsem pořád nevěřila, že se jednou ty magické kousky, co bych tady předváděla, neobrátí proti mně. Raději jsem měla naši starou dobrou magii v reálném světě, kterou si jeden musel osvojit a naučit se ji kontrolovat. „Přesně tak,“ kývla jsem mírně, „Myslím, že i ta střecha, která nás chránila před těmi kameny byla dílem někoho tady.“ Nevěděla jsem, komu mám děkovat za záchranu, což mě trochu mrzelo, ale nedalo se nic dělat. Nehodlala jsem všechny obcházet a ptát se, na to by mé srdce nestačilo. „Nemusíš mi děkovat, vždyť patříme do stejné smečky,“ odpověděla jsem na její poděkování a těkla očima opět k těm jejím. Ouška jsem držela sklopené u hlavy, abych nevypadala jakkoli nebezpečně, ne, že bych to v mém vyhublém stavu zvládla i kdybych se snažila. „Jmenuji se Amnesia, a ty?“ představila jsem se nakonec s další sekundou očního kontaktu. Snažila jsem se nalhat si, že se dívám po okolí z obezřetnosti, a částečně asi ano, ale moc dobře jsem věděla, že se prostě jen této nové vlčice tak trochu bojím. Jako všech. Povzdechla jsem si v duchu.

Amnesia
Posty:
• 28.12. - 2 lístky
• 29.12. - 1 lístek
Dopis Vlčíškovi - 2 lístky
Celkem: 5 lístků

//Loterie 1//

Nechtěla jsem zůstat uvězněná uvnitř své vlastní hlavy, zatímco jsem byla zavřená i v mozku vydry, a přiměla jsem se teda soustředit a zklidnit své dýchání. Hezky pomalý nádech, na moment zadržet dech, a pak výdech. Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat chaos kolem sebe. Všichni jsme se museli prát s kořeny, nemohla jsem však být užitečná, pokud se nejdříve neuklidním. Stejně jim moc nepomůžu tak či tak. Jsem tady zbytečná. Mírně jsem zavrtěla hlavou, tohle mi opravdu neprospívalo a ani trochu se to v téhle situaci nehodilo.
A najednou jsem poblíž uslyšela hlasy, mnohem jasněji než předtím. Asi jsem se nakonec přece jen trochu zklidnila. Byla to ta nová, hnědá vlčice a zrzka, co po ní něco zaštěkala, načež vyvolala oheň všude okolo. Přikrčila jsem se k zemi a instinktivně ustoupila. Všimla jsem si však, že hnědá zápasila s kořeny a moc se jí nedařilo. Teprve se tady objevila, nezná pravidla tohohle světa. Napadlo mě, hned vzápětí mě napadlo, jestli náhodou není jen nějakým vetřelcem, který sem patří, a jen to na nás hraje, no asi bych raději riskovala, že jsem pomohla špatnému vlk, než že jsem nechala někoho trápit se. Vlčice volala nějaké jméno, které jsem nepoznávala. Také jí někdo chybí. Pookřála jsem malinko v duchu. Sama jsem ten pocit dobře znala.
Přistoupila jsem k ní tedy blíže a položila tlapku na jeden z kořenů, opatrně, abych se jí nedotkla. Nechala jsem je všechny uvadnout, zkřehnout, až se nakonec kolem vlčice rozpadly na prach, přesně jak jsem si to ve své mysli představila. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí tiše a sklopila zrak, abych se jí jednak nemusela dívat do očí, a jednak abych mohla aspoň zkusit ignorovat praskání ohně kolem. „Nevím, jak se ti sem podařilo dostat, ale nacházíme se teď v mysli vydry, která stráží náš les,“ teprve když jsem to řekla nahlas jsem si uvědomila, jak šíleně to musí znít. Navíc jsem ani nevěděla, kdo ta vlčice je. Že by nová členka? To muselo být ono, Maple a Darkie by přece nenechali tuláka se zatoulat se až takhle hluboko na území smečky. „No a tak nějak si tady můžeme dělat cokoli, co si dokážeme představit,“ skočila jsem raději k celé pointě toho, co jsem jí chtěla říct, „Úplně cokoli, asi, jednu chvíli jsem dokázala i chodit po vzduchu.“ Malinko jsem se pousmála, byl to jen chabý pokus o uklidnění vlčice, která určitě musela být vyplašená, že se najednou ocitla na tak podivném místě a už dvakrát jí šlo o život. Jen aby to opravdu nebylo nějaké zdejší monstrum v přestrojení. Snažila jsem se přestat ji tak podezírat, ale bylo to se mnou opravdu marné.

Oficiálně jsem začínala mít vlčete tak akorát plné zuby. Snad jsem k němu byla nefér, byl to přece jen malý, nedospělý vlček, neměla jsem od něj čekat jakoukoli špetku dospělého uvažování nebo empatie, možná ani jednoduchého přemýšlení, ale já to asi očekávala, a to se mi stalo osudným. Za mé popohnání, aby začal utíkat před balvany, mou snahu mu zachránit život, se mi odvděčil tím, že navedl toho svého okřídleného koně, aby mě kousl za zátylek a hodil si mě na záda. Ten kůň měl neskutečně štěstí, že jsem byla tak zmatená a vyplašená, a že jsem se bála, co by mi udělali ostatní, kdybych rozbrečela Stara, a že jsem mu tím pádem nezaryla drápy do těla snad až na kost. Měla jsem pocit, že musím každou chvílí spadnout. Jedině dobře, že jsem byla maličká a vychrtlá, jinak bych určitě sletěla. I tak mi to klouzalo, a nakonec mě gravitace přece jen stáhla k zemi, naštěstí když už kůň přistával. Snad nikdy jsem nebyla takhle vděčná za pád.
Wolfganiina magie nás zachránila před kameny, ale nevěřila jsem, že bychom tady měli být v bezpečí. Raději jsem se dívala, jestli bychom se nemohli někde schovat, a tu náhle mou pozornost upoutala díra ve skále. Vypadalo to, že by se jí vlk mohl protáhnout. Ale co je na druhé straně? Třeba to vede na ještě horší místo… Nervózně jsem se podívala po ostatních. „Uhm, je tady díra? Asi někam vede,“ zamrmlala jsem spíše než řekla. Nerada jsem na sebe strhávala pozornost. Taky se mi nechtělo lézt tam jako první, ale stála jsem nejblíže a kdyby tam přece jen čekalo nebezpečí, asi by bylo fér, abych to schytala já, když jsem na to tak hloupě upozornila.
Protáhnout se otvorem pro mě nebyl po fyzické stránce žádný problém, jen jsem panikařila, že se někde zaseknu, ačkoli jsem byl dost vyhublá na to, abych se tam skoro vlezla dvakrát. A jen co jsem vylezla a ustoupila stranou, abych neblokovala cestu ostatním, chtěla jsem zase zpátky na druhou stranu. Tady to bylo ještě horší než tam. Připadala jsem si jako smítko prachu. Byli jsme sice v lese, které jsem měla jindy ráda, ale tyhle stromy nevypadaly vůbec normálně. Byly obrovské. I když jsem zaklonila hlavu, jak jen jsem jen mohla, neměla jsem pocit, že vidím celou jejich výšku. Chci domů. Zakňučela jsem. Cítila jsem, jak se pode mnou podlamují nohy, ale stačila jediná vzpomínka na to, jak hnusná byla zrzavá na černo-bílého a přiměla jsem se nepodlehnout panice úplně. Poslední, co jsem potřebovala, bylo, aby na mě taky začala štěkat.
Neměla jsem se tolik zamýšlet. Všimla jsem si planoucích rudých očí v dáli až příliš pozdě, než abych stačila cokoli udělat. Co to máš být?! Vyskočila jsem leknutím a chtěla se vrhnout dírou zpátky, jenže ona byla pryč! Navíc jsem cítila, jak se mi kolem kotníku kromě těch krystalků obtáčí ještě něco. Podívala jsem se na svou nohu a všimla si kořene. V panice jsem se podívala po ostatních, jestli se tady někdo z nich snaží o hloupé vtípky, ale po nich šly kořeny taky. Další se mi i přes mé protesty začal obvíjet kolem předních tlapek. A další kolem hrudi. Nemůžu dýchat. Nemůžu dýchat. Vzpomněla jsem si na něco jiného, co se zdálo jako vzpomínka z jiného života. Podobný tlak na hrudi, který zmizel, a pak se zase objevil, jako by po mně něco skákalo. Někdo. Začala jsem sebou zběsile škubat. Nemohla jsem umřít. Znovu už ne. A ty rudé oči se mi vysmívaly, nebo měly jinou barvu? Pletla jsem si je s jinýma očima? Slíbila jsem Linovi, že už ho neopustím. Zavrčela jsem, nebo zakňučela, nedokázala jsem ten zvuk identifikovat přes divoké bušení srdce v mých uších. Magie nás tady poslouchala volně, ne? Podívala jsem se na kořeny kolem mého těla a přiměla je zvadnout a spadnout k zemi. Měla jsem tak akorát chuť jimi vypíchnout ty rudé oči, co nás pozorovaly, ale zdálo se, že byly pryč.

Bylo vidět, že jsme tady každý jiná osobnost – ne že by tady byl někdo nutně horší nebo lepší, ale jednoduše jsme byli každý jiný, což nevyhnutelně vedlo ke konfliktu. Byl to chaos, nebo to tak aspoň vnímala má hlava. Má chorá mysl to nejspíše dost zveličovala, ale měla jsem pocit, jako by po sobě všichni křičeli – zrzka a Star, zrzka a Marion, zrzka a černobílý… vlastně asi spíše zrzavá štěkala po ostatních, kteří ne že by v tom asi byli všichni nevinně, ale neviděla jsem důvod, proč dělat takový povyk. Tak s touhle si asi nesedneme. Pomyslela jsem si malinko zklamaně, no doufala jsem, že třeba je jen podrážděná kvůli té podivné situaci, hladu nebo něčemu takovému.
Nakonec jsme se všichni dokázali přestat dohadovat na dost dlouho, abychom začali sestupovat do temnoty dole. Nelíbilo se mi to. Bylo to sice lepší, než kdybychom lezli nahoru vstříc otevřené temné obloze, výhra to však nebyla. Měla jsem pocit, jako by se prostor kolem nás hýbal. Stíny se přelévaly jeden přes druhý, téměř jako by byly naživu. Nebo se mi to třeba jen zdálo, jak jsem byla vystresovaná a paranoidní. Přála jsem si vedle sebe mít Lina, zároveň jsem však byla ráda, že tohle nemusí podstupovat. Kde vůbec vězí? Přemýšlela jsem, nemohla jsem si to ovšem dovolit. Ne, soustřeďme se na to, abychom to zvládli všichni přežít ve zdraví a Lin na mě pak byl hrdý. Určitě o všem rád uslyší. Pousmála jsem se, líbilo by se mu tady – nebo aspoň tam předtím, kde všechno létalo a obloha byla nádherně modrá.
Zatímco jsem přemýšlela nad dalším členem naší smečky, někdo se tady přeci jen zjevil. Vlčice, kterou jsem v životě neviděla a netušila jsem, jak se tady ocitla, nebo co to má znamenat. Zdálo se, že i ona sama je dost zmatená a ke všemu se zjevila přímo před zrzkou. Chudák. Pomyslela jsem si a hodila na ni soucitný pohled. Aby toho však nebylo dost, začalo se na nás valit kamení. Mou první reakcí by normálně bylo se sesypat, ale to už stihl ten černobílý a Wolfganie z toho nebyla nadšená, takže se se raději snažila přimět své končetiny spolupracovat a začít utíkat, jak černobílá navrhla. Před kameny nás zatím chránila jakási stříška, kterou předpokládám někdo přivolal, ale neměla jsem čas zjišťovat, kdo to byl. Nebyla jsem si ani jistá, jestli Star nebude hodlat zkoušet nějaké triky, tak jsem do něj raději šťouchla čumákem, abych ho popohnala k pohybu. „Šup, mazej pryč,“ řekla jsem mu přísně a nějakým zázrakem namotivovala tělo, že mu musím jít příkladem a tím pádem bude prostě utíkat pryč. Netroufala jsem si spoléhat na magii, tohle místo mi přišlo jako přesně ten typ místa, kde by se mohla otočit proti nám.

Vlček se zdál být už o něco spokojenější s mým vysvětlením. Pousmála jsem se na něj a přikývla. „Přesně tak, i voda v některých jezerech zamrzá, takže se po nich dá klouzat,“ dodala jsem nemoc chytře. Hned jak jsem to dořekla mi bylo jasné, že to bude chtít jít zkoušet a s mým štěstím ho budu muset doprovázet já, a on si určitě vybere nějaké jezero, kde led bude tenký a já mu nebudu schopná vysvětlit, že tohle jezero nepůjde a proč. Jsi strůjce svého vlastního štěstí, příště si to třeba lépe promysli. Nebo jsem třeba jenom viděla zas tu nejhorší možnou budoucnost, třeba Star věnoval více pozornost zrzavé než mně. Vlčice nás musela aspoň po očku sledovat, protože taky dále házela Starovi nápady. „To sice ne, ale má ještě čas…“ zamrmlala jsem si spíše pro sebe na poznámku zrzavé a stáhla uši. Připadala jsem si, jako bych jí něco udělala – a třeba jo, jen jsem o tom nevěděla – a nelíbilo se mi to. Raději se s ní nebudu moc hádat.
On to stejně obstaral i Star, když mu zrzavá vyhrožovala tím, že mu sní okřídleného koně. Vlček začal protestovat, jak se dalo čekat. Možná bych se ho taky zastala, kdyby vlčice neměla pravdu. Taky bych ocenila něco k jídlu, třeba i ostatní – a kdyby ne, tak bychom třeba tu mršinu pak mohli dostat i do lesa a pomoct celé smečce. Nakonec v zimě bude jídla málo… A co kdybys smečce pomohla tím, že zabráníš zrzce rozbrečet vlče? No to už se Star rozběhl za koněm, který odběhl bokem, a prosil nás, ať ho necháme na pokoji. Neměla bych asi srdce na to mu ublížit tím, že bych mu ho vzala, a mohla jsem jen doufat, že se o to zrzavá sama nepokusí.
Dvojnožci? Naklonila jsem hlavu mírně do strany. Čekala jsem, jestli nám o tom zrzavá řekne víc, když už se jí Star ptal. Musela jsem se pousmát. Její slova nezněla ani trochu dobře, ale představa, že by to tady postavily obrovské kachny mě pobavila. Dále jsem zůstávala zaražená tím, jak v klidu Star byl. Já se cítila více jako ten černobílý vlk a nejraději bych se někam zalezla schovat, místo toho jsem se musela snažit přijít na způsob, jak se vypořádat s hyperaktivním vlčetem. Když ho odmítnu, tak ho zklamu. Připomněla jsem si a zadržela povzdechnutí. Natáhla jsem tlapku a rychle kopla Starovým směrem trochu sněhu. Nebylo to moc, ale byl to kompromis.