Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu podezíravě jsem si ho prohlédla. Vážně se zdál být v pohodě, ale pokud mě minulost něco naučila tak to, že nikdy nic není úplně v pořádku. "No jen aby." Řekla jsem nakonec s úsměvem a poslechla si, co se mu přihodilo. Nebylo to sice moc podrobné vyprávění, ale stačilo k tomu, abych byla klidnější. Trochu mi to připomnělo mě samou a to, jak jsem po používání své magie omdlévala. Ale na svou obhajobu musím říct, že to nebyla má vina. Jak jsem mohla vědět, že to bude až tak vyčerpávající! "Jsem ráda, že to není nic vážnějšího," pousmála jsem se na něj.
Sice jsem mohla očekávat, že na podobnou otázku dříve či později dojde, ale i tak mě trochu překvapilo, když jí skutečně položil. Usmála jsem se a krátce se zamyslela. "Nemám to sice s čím porovnat, ale zatím jsem tady spokojená. Les je nádherný, vlci jsou přátelští… ale ta mlha," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "Trochu mě děsí." Přiznala jsem a tiše se zasmála. "A jak jsi spokojený ty? Pokud si správně pamatuju, tak tě alfy přijaly o něco dříve než mě a Newa, že?" Vyzvídala jsem. Byla jsem překvapená, kolik jsem toho řekla, ale zároveň jsem na sebe byla hrdá, že se mi to povedlo.

Usmála jsem se a lehce sklopila uši. "Děkuju," špitla jsem nesměle. Samozřejmě, že jsem se bála dál, ale bylo hezké něco takového slyšet. Zajímalo by mě, jestli si taky myslí, že jsme pár. Ušklíbla jsem se v duchu. Byl by už druhý nebo třetí vlk, který si něco takového myslí. Ale dokud nás do ničeho takového nenutí, nevadilo mi to. Jak se dá vlka nutit, aby měl někoho rád? Napadlo mě. Možná kdyby tady byl New, tak bych se ho na to zeptala, ale Nata jsem neznala natolik dobře, ještě by si to špatně vyložil a naše konverzace by byla ještě trapnější! Nebo by spíše začala být trapná, mě osobně se zatím zdálo, že to jde celkem dobře. Jemu jsem do hlavy neviděla. Zatím. Zazubila jsem se ďábelsky v duchu.
Jeho odpověď mě trochu zarazila, což však bylo v jistém ohledu dobře. Aspoň jsem měla podklad pro další otázku. "Co se ti stalo?" Zeptala jsem se napůl zvědavě, napůl ustaraně. Možná jsem ho moc neznala, ale nikomu jsem nepřála, aby trpěl. "Neumřeš na to, že ne?" Vyhrkla jsem ještě bez přemýšlení a před očima mi probleskla vzpomínka na tu vlčici, o které jsem si myslela, že je mrtvá. Zotavila se nakonec? Napadlo mě. Opět se dostavila lehká provinilost, že jsme ji tam nechali.

Připadalo mi divné před hnědým vlkem stát, když on sám ležel, takže jsem si také lehla. Stejně je jedno, jestli je mi zima, protože se nehýbu nebo proto, že ležím ve sněhu. Snad bude přes den o něco tepleji, určitě bych to neocenila pouze já. Hej! Soustřeď se na něj! Napomenula jsem se v duchu. Aspoň jsem měla téma, o kterém bychom mohli diskutovat, kdybychom nenašli nic jiného – způsob jak vyplnit všechny trapné chvíle ticha, diskuzi o počasí! Když už jsme u toho, tak se nezdálo, že by Nata jakkoli trápila zima, vypadal docela spokojeně a ještě se na mě zvládl i přátelsky usmát. Úsměv jsem opětovala, i když zřejmě působil trochu napjatě, ale není se čemu divit, když jsem měla nervy na pochodu. A to jsem ho teprve pozdravila. Pomyslela jsem si hořce. Na druhou stranu, to, kde a v jakém stavu je Lin byla má poslední starost. "Přesně tak," pousmála jsem se rozpačitě. Co mám sakra říkat?! Panikařila jsem v duchu, naštěstí mě však zachránila samotná příčina mé paniky. Trochu jsem se uklidnila a lehce se usmála. "Nevím, na pláni kousek odsud jsme se tak trochu rozdělili," přiznala jsem se a zamlčela, že jsem za to mohla v podstatě já. Opět. Má neschopnost chovat se ke svým přátelům tak, jak si zaslouží, byla určitě ta poslední věc, co ho zajímala. Bylo však docela zábavné, jak si všichni mysleli, že bez sebe nedáme ani ránu. No, v mém případě to byla trochu pravda. "Snad se brzy vrátí." Povzdechla jsem si a slabě se pousmála. Měla bych rychle změnit téma, jinak se mu tady změním v hromádku neštěstí.
"A co ty? Jak ses měl, co jsme se neviděli?" Zeptala jsem se na oplátku. Doufala jsem, že se trochu rozpovídá, ať ho můžu chvíli prostě jen poslouchat. Rozhodně by nám to ulehčilo komunikaci, minimum mluvení z mé strany rovná se minimum stresu, což se rovná příjemnější atmosféra. Ale pochybovala jsem, že by Nate patřil mezi upovídané vlky, ale třeba mě překvapí.

Bezcílně jsem bloudila naším lesem a užívala si jeho klidu. Po tolika dnech strávených s Newem to byla fajn změna, i když bych byla o dost klidnější, kdybych věděla, kde je a jestli je v pořádku. Není to vlče, zvládne se o sebe postarat. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, vcelku marně. S povzdechem jsem zavrtěla hlavou. Vážně bych se měla trochu sebrat. Třeba bych mohla panikařit z toho cizího pachu! Panika je přece lepší než starost! Pousmála jsem se, ale náladu mi to nezvedlo. Možná by vážně bylo fajn najít někoho, s kým bych si mohla povídat. Rozhodně bych z toho byla tak vyklepaná, že bych na proužkovaného vlka ani chvilku nemyslela. Ušklíbla jsem se hořce nad zbabělostí, se kterou jsem stále bojovala a stále bitvu prohrávala. Chudák já.
Nicméně jak jsem se tak procházela, začala jsem vnímat, že pachy vlků sílí. Na moment jsem se zastavila a zvažovala, jestli je opravdu dobý nápad jít k nim blíž. Neměla jsem moc dobrou náladu, ale když zůstanu sama, nezlepší se ani náhodou. Slabě jsem zakňučela nad svými možnostmi, z nichž ani jedna nebyla ideální. Nakonec jsem se s povzdechem rozešla po pachu vlků. Snad nenarazím na ně všechny najednou. Modlila jsem se v duchu. A vskutku jsem měla štěstí. Jen po pár minutách sledování pachů jsem našla hnědé klubko chlupů ležící ve sněhu. Jak se jmenoval… Snažila jsem se rozpomenout, abych se ušetřila nějakého trapasu. Lin ho oslovoval Neight… Ah! Nate! Zamávala jsem vesele ocasem nad svým úspěchem a rozťapala se k ležícímu vlkovi. "A-ahoj, Nate," oslovila jsem ho trochu roztřeseným hlasem. Byla jsem nervózní, byl to v podstatě úplný cizinec, i když jsme oba byli členy stejné smečky. A když k tomu faktu připočteme ještě jeho jizvy… zkrátka na mě působil děsivým dojmem. Ale kdo ví? Třeba se pletu. Určitě se pletu! Pokusila jsem se zahnat obavy, avšak neúspěšně, jak u mě bylo zvykem.

//Kopretinová louka

Jakmile jsem ve tmě rozeznala stromy označující hranice lesa, zrychlila jsem, nedbajíc zadýchání, a sprintovala, dokud jsem mezi nimi nezmizela. Ne, že by to byla nějaká převratná vzdálenost, koneckonců byla noc a já nebyla žádná sova. Zastavila jsem se a užívala si pocit, který mi návrat na toto území přinesl – pocit, že někam patřím. Slabě jsem se usmála. Byl to zvláštní pocit, jaký jsem dlouho necítila. Přesto jsem stále potřebovala ještě trochu času, abych se tady cítila bezpečně. A hlavně jsem k dosažení tohoto pocitu potřebovala více poznat členy smečky, kromě Lina samozřejmě. Při vzpomínce na něj mě trochu píchlo u srdce. Jak dlouho jsem tam vůbec ležela a nechala ho tak bloudit samotného? Je vážně v pořádku? Určitě, není se mnou, takže ho nikdo neomezuje. Třeba si i našel lepšího kamaráda či kamarádku! Spíše určitě. Zaslouží si mít jen samé skvělé kamarády a k těm se já počítat nedám. A přála bych mu to. Sice by mi to lámalo srdce, ale přála bych mu to. Jen ať je šťastný. Povzdechla jsem si a dala se opět do kroku. Možná, že když se udržím v pohybu, budou se i mé myšlenky hýbat a budu opět schopná přemýšlet na něčím pozitivním.
A ono to fungovalo! Chvilka toulání se lesem a zachytila jsem pachy známých vlků a… vetřelce? Nové členky smečky? Příbuzné některého ze členů? Newovi nové kamarádky? Ne, poslední možnost jsem škrtla, jeho pach jsem zatím necítila a kdyby si sem někoho přivedl, zřejmě by byl s ním, že ano. Pak jsem postřehla, že je tady Ney a Nate. Aspoň někdo známý. Usmála jsem se. Kdybych se cítila trochu veseleji, možná bych využila téhle příležitosti a šla rovnou k nim a pokusila se s nimi spřátelit, ale momentálně jsem se na to moc necítila. Nebo… jako cítila, ale museli by přijít oni za mnou. Nebyla jsem v náladě začínat konverzaci, tedy to jsem nebyla většinu času, ale právě teď jsem se na to extrémně necítila. Takže jsem pokračovala ve svém potulováním se a někde v hloubi duše doufala, že se objeví někdo, kdo mě rozptýlí a zbaví melancholie. Ne, že by mi tolik vadilo utápět se v pochybách a strachu, ale vždyť to znáte – každý chce být šťastný.

//Středozemní pláň

Od tlapek mi odletoval sníh a než jsem se nadála, nechala jsem pláň za sebou. Zastavila jsem se a nechala chladný vzduch mi plnit plíce. Dopřála jsem si pár minutek poklidného postávání na louce. Soustředila jsem se na každý nádech a následný výdech. Uklidňovala jsem se. New bude v pořádku. Náš vztah bude v pořádku. Nic se nestalo. Opakovala jsem si to jako mantru až do doby, kdy mému tělu došla ta trochu tepla, kterou dokázalo vytvořit z klusání. Dala jsem se opět do kroku a prohlížela si lehce zasněženou krajinu. Musela jsem uznat, že i toto roční období mělo své kouzlo, nebyla jsem však schopná ho naplno ocenit, ostatně jsem díky němu nejednou trávila noci klepáním se zimou! Ale letos to možná bude jinak, přeci jen mám úkryt, kam se můžu každou noc schovat. Kromě dnešní, zřejmě, nebyla jsem si totiž jistá, jestli zvládnu dorazit do hvozdu a najít úkryt předtím, než se rozední.
Byla jsem však ochotná to zkusit. Po několika minutách chůze jsem se opět dala do klusu. Cítila jsem zde nějaké pachy, ale ignorovala jsem je. Právě teď jsem měla náladu akorát na to schovat se na nějakém známém a bezpečném místě a trochu přemýšlet. Nebo ještě lépe – najíst se a přemýšlet. Jo, to by se hodilo. Možná mě to mělo napadnout dřív, mohla bych se pokusit ulovit něco lehčího než zákeřné vydry, které se mi buď schovají někam do nory nebo vody. Už tak stačilo, že jsem byla nucena se (opět!) dostat přes řeku, abych se přiblížila k území smečky.

//Sarumenský hvozd

//Kaskády

V jednu chvíli jsem si vesele užívala přítomnosti svého kamaráda a povídala jsem si s ním a v další jsem… no, byla tak trochu mimo. Tak trochu hodně, abych byla zcela upřímná. Ale ne! Zavrčela jsem rozespale a ihned zalitovala, že jsem se probrala. Nejenže jsem byla nucena čelit realitě, že jsem ta nejhorší kamarádka pod sluncem/měsícem/jakoukoli jinou věcí na nebi, ale navíc se počasí rozhodlo mě zneškodnit. Rozklepala jsem se zimou a sledovala malé obláčky, které mi odlétaly od tlamy. Skvělé. Fakt skvělé. Pomyslela jsem si znovu a oklepala ze sebe sněhovou pokrývku. Ujistila jsem se, že jsem na pláni vážně sama. Není se čemu divit, když pořád jen usínám. Pomyslela jsem si hořce a zakňučela. Kam asi New šel? Je v pořádku? Vrátil se do hvozdu nebo se někde toulá sám? V téhle zimě… snad by se aspoň někde schoval. Určitě by to udělal, je na to dost chytrý. Ale co když se ztratil? Snažila jsem se přestat vymýšlet teorie o tom, jak New umírá pomalou a bolestivou smrtí, jak pomalu přimrzá k zemi a vytrácí se z něj život a on zoufale touží po pomoci, ale jeho takzvaná kamarádka – alias já – je kdesi daleko. Očividně se mi to nedařilo.
Švihla jsem ocasem a s posmutněle skloněnou hlavou se dala do kroku. Ani jsem nepozdravila Křovisko, ale to byla ta poslední věc, co mě trápila. Navíc jsem neměla náladu se s kýmkoli vybavovat. Jen jsem se chtěla dostat domů. Lehce jsem se pousmála. Možná jsem ztratila kamaráda, ale aspoň mám pořád místo, které můžu tak trochu nazývat domovem. Vážně ztratila? Kdo ví. Zřejmě ne, ale co kdyby. Raději budu počítat s tou horší variantou a nedělat si přílišné naděje. Vždy jsem věděla, že nejsem hodna toho, být kamarádkou tak skvělého vlka jako je Newlin. Povzdechla jsem si a přidala do pomalého klusu, trochu opatrného, abych na sněhu neuklouzla.

//Kopretinová louka

Byla jsem sice ráda, že je New nadšený, že jsem se probudila, ale vážně jsem potřebovala odpovědi! A ty, které mi poskytl, byly… no, podezřelé. Přesně takhle by reagoval někdo, kdo ji zabil! Byla má první myšlenka, nicméně jsem věřila v Newovu nevinnu. Navíc když jsem se trochu přiblížila k jejímu tělu, všimla jsem si, že se jí hrudník zvedá a klesá v pravidelném rytmu. Uklidněně jsem si oddechla. Takže nestojíme u mrtvoly, ale u spící vlčice. Ale jak zvládá spát, když tady New tak pokřikoval? Možná byla stejně vyčerpaná jako já předtím, možná se jí něco stalo – to by nebylo vůbec překvapivé vzhledem k množství vody poblíž a tomu, že byla celá promočená. "Nevím, jestli je kamínek zrovna nejlepší volba," vyjádřila jsem nahlas své pochyby a lehce se otřásla při závanu ledového vzduchu.
Cítila jsem, jak se mi napnuly svaly, když se ke mně Lin začal přibližovat. Co to děláš? Proč to děláš? Přestaň s tím. Je to divné. A nepřirozené. Kšááá. Najdi si Auriel. Kšá! Vysílala jsem k němu telepaticky, ovšem očividně nedostal ani jednu z těchto myšlenek a než jsem se nadála, téměř jsem měla jeho čumák v kožichu na krku. Lehce jsem uskočila a věnovala mu ublížený pohled. Na jeho omluvu jsem jen kývla, stejně jako na otázku a návrh jít domů. "To by bylo fajn," usmála jsme se a následovala ho, byť jsem si udržovala o malinko větší odstup než obvykle. Mrzelo mě však, že je smutný, takže jsem se aspoň pokusila navázat další konverzaci. "Kam vůbec zmizela Auriel?" Zeptala jsem se, protože tahle část vzpomínek mi jaksi vypadla.

//Středozemní pláň

//Zelené nory

Co jsem postřehla ze všeho nejdřív, byl chlad. Celou mě obklopoval, dokonce mi i plnil plíce. Co se to děje? Zavrčela jsem a otevřela oči. Na zemi ležel bílý poprašek, na mě také, a teplota nebyla ani zdaleka tak příjemná jako když jsem ji naposledy vnímala. Vyplašeně jsem vyskočila na nohy a točila se v kruhu, hledajíc jakoukoli známku přítomnosti Newa či Auriel. Oddechla jsem si, když jsem spatřila proužkovaného vlka nedaleko ode mě. Teprve potom jsem vstřebala své okolí. Stálo mě hodně námahy, abych si vybavila, jak jsem se tady ocitla. Nakonec jsem si však vzpomněla, jak vyčerpaná jsem byla po využití magie na takové úrovni a sotva jsme došli sem, svalila jsem se a usnula. Chudák New. Sklopila jsem s úsměvem uši. Musel tady trpět zimou naprosto při vědomí, ale přesto zůstal. Oklepala jsem ze sebe tu trochu sněhu a došla k němu.
Čeho jsem si ovšem předtím nevšimla bylo, že před ním ležela nějaká vlčice a nevypadala… no… živě. "A-ahoj?" Začala jsem opatrně, pohledem neuhýbajíc od těla na kameni. "C-co je s ní?" Zeptala jsem se a zastavila se dobrý metr od těch dvou. Co se tady sakra dělo když jsem spala?! Co když ji zabil on? Počkat... Dobrá, lepší otázka - byla vůbec mrtvá? A kde je Auriel? Třeba je tohle její práce? Zavrtěla jsem zlehka hlavou. Raději počkám na nějaké vysvětlení, než budu dělat závěry.

//Nebudu teď mít pár dní čas psát, pokračujte beze mě :)

Iluzi jsem nechala zmizet hned poté, co New vystartoval za zajícem. Teď už jsem se vážně lehce třásla, neúspěšně jsem se snažila to skrývat. Naštěstí (no, jak se to vezme) jsem nemusela příliš dlouho, po chvíli se mi zatočila hlava a svalila jsem se k zemi, přičemž se mi podařilo si vyrazit dech. Krátce se mi zamlžilo před očima, ale poté všechny problémy ustaly, včetně bolesti hlavy. Zůstal však pocit slabosti a únava, to jsem ale očekávala, přeci jen tahle iluze byla na úplně jiné úrovni než ta beruščí u řeky. Lehce jsem se oklepala a opatrně se posadila. New se zrovna vracel s úlovkem tlamě a já mu věnovala spokojený, byť trochu unavený, úsměv. Oba chválili mou magii, plaše jsem sklopila uši k hlavě a sklonila pohled k zemi. Možná to byla chyba, neboť kdybych to neudělala, určitě bych si všimla, jak moc je New nadšený a odvodila si, že se mě opět pokusí dotknout. Teď, když už účinky bolení hlavy vyprchaly, jsem lehce ucukla, takže se jen zlehka dotkl mé srsti, ne však těla. "Promiň," zašeptala jsem a omluvně se pousmála. Vlastně bych se měla omluvit i Au, tedy… vlastně nevěděla, jak jsem o ní dosud přemýšlela, ale přesto jsem se cítila provinile. Radši na ni odteď budu milá, snad jí to tak vynahradím. Rozhodla jsem se a uvědomila si, že se mě předtím New na něco ptal. "Vůbec nevím, prostě jsem ti chtěla pomoc a ono… ono to fungovalo." Usmála jsem se na něj a raději si opět lehla, znovu jsem se začínala třást a nepotřebovala jsem, aby si toho všimli.
Au se pustila do svého zajíce a přitom nám pokládala otázky. Ti dva jsou si opravdu podobní. Uvědomila jsem si smutně. Možná by bylo lepší, kdybych odešla, nechci jim rušit dobrou náladu svou skleslostí. Určitě budu skleslá, vždyť ti dva se k sobě tak hodí a já… já, no, nejsem moc upovídaná, pořád se bojím a jim to určitě brzy dojde a opustí mě, tak proč to protahovat? Potlačila jsem zakňučení, když mi došlo, že by nebylo moudré odejít. Pořád jsem byla zesláblá a ještě bych po cestě někde omdlela a kdo ví, co by se se mnou stalo potom. Uvězněná vlastním tělem, pche! Pomyslela jsem si frustrovaně, ale nakonec jsem to vzdala a raději se zapojila do konverzace. "V tomhle se neshodneme, nemám sníh ráda, jen díky němu mrznu," oklepala jsem se a zašvihala ocasem. Štěstí, že máme naše skalisko, kam se budu moct v zimě schovávat. Navíc náš hvozd je dost hustý a leží na jihu, takže by tam ani moc sněhu být nemuselo, že? Snad, jinak vážně nevím, co budu dělat. Povzdechla jsem si a dovolila si na chvíli relaxovat a užívat si té trochy tepla, které nám dnes slunce poskytovalo. "Mě nevadíš," usmála jsem se na ni a říkala jsem pravdu. Nevadila mi ona, jen to, jak lepší by kamarádka (či něco víc) by Newlinovi byla. "Jestli chceš, tak tě klidně k naší smečce dovedeme. Pokud by teda souhlasil i New," otočila jsem se na něj s tázavým pohledem.

Nervózně jsem pohodila ocasem a odvrátila zrak na její otázku. Vlastně i na jeho otázku. Co jim mám říct? Měla jsem pocit, že mě můj nejlepší kamarád nenávidí a potom dojdu sem a vidím ho, jak si vesele povídá s cizí vlčicí místo toho, aby mě hledal? Ne. Ani nápad, že bych jim řekla pravdu. Ale co jiného jim říct?! Panikařila jsem v duchu. "No… jednak mě docela rozhodilo skákat přes ty… tvory, a taky mi chvíli trvalo vás vůbec najít – super orientační smysl a tak, však to znáte. " Zalhala jsem s úsměvem. "A ano, jsem si jistá, jsem naprosto v pořádku." Odpověděla jsem Newlinovi. Tedy kromě toho, že se mi nálada měnila z minuty na minutu, z postávání mi začínala být zima a vlastní hlava se mě snažila zabít. Úplně fajn. Ale upřímně, už jsem začínala mít docela chuť něco dělat, rozptýlit se a trochu zahřát. Chtěla jsem se ozvat, ale to se už i šedý vlček se přidal do našeho plánování lovu a hned navrhl, že by se mohli lovit zajíci. Nedokázala jsem si představit, jak bychom tři lovili jediného zajíce, takže v duchu jásala, že budeme lovit spolu, přeci však každý sám. "Takže domluveno, vzhůru na lov!" Zvolala jsem nadšeně a chtěla se rozejít vlastním směrem, když mě Au vyrušila. Téměř jsem zavrčela, téměř. Chtěla jsem být zase chvíli sama, potřebovala jsem to, ale na druhou stranu jsem si nechtěla Au znepřátelit. Ještě by o mě něco napovídala Newovi a přišla bych o něj! Následovala jsem tedy černou vlčici a začala jí odpovídat na otázky.
"Přátelíme," odpověděla jsem hrdě, vím, je to hloupost cítit se tak dobře jen proto, že Křovisko je věc pouze mě a Lina, ale vážně mě to neskutečně potěšilo. "No… o tomhle mi také říkal, ale asi jen nedokázal najít lepší slovo," usmála jsem se. Blázínek jeden, vyprávět o tom, jak Nate vynalezl vydry. Zavrtěla jsem lehce hlavou bez toho, aby mi úsměv zmizel z tváře. Sledovala jsem ji až k jedné z nor a ustoupila stranou, abych jí nemohla zkazit plán, ať už byl jakýkoli. "Někdy určitě, možná by nám to mohlo pomoct při lovu." Zauvažovala jsem nahlas. Moc jsem si sice se svou magií nevěřila, ale sakra, musela jsem jí ukázat, že jsem aspoň v něčem lepší než ona. Navíc jsem asi nikdy nezkoušela vytvořit složitější iluzi, tak proč ne teď? Sebevědomě – vážně, sebevědomě! – jsem se ušklíbla. Už aby tě ta hlava přestala bolet, seš hrozná, když na tebe bolest působí takhle. Sjela mě ta část mé osobnosti, která si uvědomovala, jak odlišně uvažuju. "Je to možné," řekla jsem zamyšleně, "ale když ji předváděl mě," další vlna hrdosti, "tak to bylo u té řeky, kde jsme se potkaly. Možná tím myslel, že potřebuje být u vlnící se vody." Je vůbec 'vlnící se' správné slovo? No nevadí. Místo dalších řečí jsem sledovala, jak opět nechala vyrůst trávu a schovala se za ní. V duchu jsem otráveně zavrčela. Vážně se musí tak předvádět? Avšak opět – tu myšlenku jsem zformovala jen proto, že jsem žárlila. Neměla jsem proti tomu nic a vlastně jsem i obdivovala, jak svou magii zvládá, ale přiznat si to v tomhle stavu? Ne-e, ani náhodou. Najednou se rozběhla pryč a když se vrátila, měla v tlamě zajíce. Přiměla jsem se k úsměvu, avšak jen do chvíle, kdy ho položila ke mně a vesele se plížila k Newovi. To si snad dělá srandu! Tentokrát jsem opravdu zavrčela, avšak jen tak potichu, aby mě ani jeden z nich neslyšel. Tohle bylo pro mé bolest-ze-mě-dělá-potvoru já poslední kapka. Narovnala jsem se do své plné výšky, nic moc, ale stále lepší, než když se nesnažím vypadat vyšší a došla k nim.
Nezajímalo mě, co mu říkala, možná ho povzbuzovala, možná se mu chlubila svým úlovkem, ať už to bylo cokoli, absolutně mě to nezajímalo. Měla jsem totiž plán, dobrý plán, jen aby vyšel. Kdyby ne, asi bych se propadla. Vážně. Tu hanbu bych nezvládla. Asi bych se rozběhla k řece a skočila do ní a utopila se. Postavila jsem se vedle Lina a zhluboka jsem se nadechla. "Tu samičku nelov," pošeptala jsem mu do ucha a soustředila se na místo kousek před norou. Pomalu, ale jistě tam začal vznikat obrys samice zajíce. Stávala se stále uvěřitelnějším, až byla k nerozeznání od pravých králíků. Nechala jsem dotvořit také její pach, speciálně tak, aby byla pro králíka v noře neodolatelná. Pokud tam byl sameček, pokud ne, tak… bych běžela k té řece. Měla jsem však štěstí, opravdový zajíc vylezl z nory a šel za mým výtvorem. Nechala jsem zajíčici odskákat kousek dále od nory, aby se zvýšila Linova šance ho chytit, než se opět schová. "Šup, je tvůj," špitla jsem, téměř se třesoucí soustředěním. A také tím výdeje energie, ale pokud to mělo pomoct Linovi chytit toho zajíce, stálo to za to.

Spokojeně, no, možná ne-tak-spokojeně, jsem si ležela a užírala se žárlivostí. Nemohli třeba aspoň předstírat, že se nemají rádi? Třeba na sebe vrčet nebo něco? Abych potom mohla zkusit Lina nějak povzbudit a necítit se tak ohrožená černou vlčicí. Samozřejmě jsem nepřála Newlinovi nic zlého, ale… co když o něj kvůli Au přijdu? Podrážděně jsem švihla ocasem a propalovala je očima, až jsem zaslechla výkřik. Výkřik mého jména. Instinktivně jsem zastříhala ušima, ale poté je opět sklopila, když jsem viděla, jak se ke mně oba vlci blíží. A teď mi oznámí, že pokud nevypadnu, sežerou mě. Usmála jsem se smutně, ale k mému překvapení, když ke mně doběhli, mi nic takového neřekli. Spíše pravý opak. New se ke mně dokonce v nadšení natáhl a mě bylo jasné, že se mě dotkne, ale odhodlaně jsem zatla zuby a neucukla. To vydržím, to vydržím! Ukážu mu, že jsem stejně dobrá jako Au! Naštěstí mu brzy došlo, co udělal a zase se odtáhl. Plaše jsem se na něj usmála. Stále jsem byla trochu podrážděná, ale teď, když byl tady, jsem se postupně uklidňovala. Možná bych i byla naprosto klidná, nebýt mého stavu. Ale třeba to za chvíli přejde.
"Nic mi není, jsem v pořádku," zalhala jsem s úsměvem, i když ona to byla v podstatě pravda. Neumírala jsem, nebyla jsem zraněná, tyhle bolesti byly obvyklé, tak proč je znepokojovat. Nicméně když se Au zeptala na lov, trochu jsem váhala. Jistě, určitě bych zvládla lovit, ale… myslí jako lovit všichni jednu kořist? Je to tak dlouhá doba, co jsem to dělala naposledy! A to jsem ještě svého spolulovce dobře znala! Trochu jsem se pousmála nad tou vzpomínkou, ale zase ji nechala zmizet. Nebyl čas přemýšlet nad minulostí. "Mohli bychom, záleží na tom, co a kde chceš lovit." Usmála jsem se na ni. Také jsem už měla hlad, takže bych byla ochotná spolupracovat i při společném lovu jakože lovu všichni spolu lovící jednu kořist. "Já vím, že je," usmála jsem se na Newlina při vyjadřování souhlasu se slovy Au. Bezpochyby byl Lin jedním z nejvíc super vlků, které jsem kdy potkala. Sice mnou opět projela vlna žárlivosti a hořkosti, když zmínila, jak si jsou podobní, ale nechala jsem to být, jen jsem si neodpustila švihnutí ocasem. Samozřejmě, že jste si podobní, také bych byla, kdyby…. No… To nebyla já. Pomyslela jsem si podrážděně, ale navenek zůstávala chladná. Přeci jen pokud mi něco šlo opravdu dobře, bylo schovávání citů před ostatními.
Zeptala se mě na naši smečku, což mě překvapilo. Ne, že bych jí nepřála být členkou smečky, ale zrovna naší? No tak, jsi jen zlá, protože žárlíš, uklidni se sakra! Nic ti neudělala! Snažila jsem se vrátit do svého obvyklého, přátelského, byť vyplašeného, módu. Nicméně to moc nešlo, vždycky jsem si vzpomněla, jak se spolu s Newem smáli a prostě… zatraceně, jak mám přestat žárlit? Vždyť je to jen můj kamarád! Nejlepší a jediný, ale pořád jen kamarád! Lehce jsem zavrtěla hlavou, vstala a pousmála se na černou vlčici. "Nevím, tohle dost závisí na představách alf o smečce, ale já myslím, že místa je ještě až až – náš hvozd je koneckonců dost velký. Jestli chceš, můžeš jít potom s námi a zkusit se zeptat," odpověděla jsem jí milým tónem, přestože jsem si stále přála, aby odešla. Zároveň jsem to však nechtěla – byla milá, přátelská a určitě by z ní mohla být skvělá kamarádka, ale momentálně jsem se stále nesmířila s možností, že by ji New mohl mít radši než mě. Snad časem. Zadoufala jsem v duchu, protože i mě samou mé pocity rozčilovaly. Více mě však rozčilovala bolest a první zakručení břicha. "No, asi bychom vážně měli jít něco ulovit." Zazubila jsem se na ty dva a čekala, jestli se někdo odhodlá učinit první krok.

//Řeka Midiam

Běžela jsem za Auriel, ale jaksi jsem jí nestačila, nebo spíše jí ani stačit nemohla. Můj strach z toho, co se stane, až najdeme Newlina se začal zhoršovat. Jakoby mi má úzkost svázala tlapky k sobě. Zastavila jsem se na místě a jen zhluboka dýchala, oči upřené na páru, ve kterou se můj dech měnil. Chce mě vůbec Lin ještě vidět? V podstatě ode mě utekl bez toho, aby na mě třeba počkal někde poblíž břehu a povzbuzoval mě, i když ví, jak moc se vody bojím. To by se dalo brát jako znamení, že už mě nechce nikdy vidět, že ano? Nicméně problém je v tom, že jsem tomu nechtěla věřit. Po tak dlouhé době, kdy se známe a za kterou se stal mým nejlepším kamarádem, mi docela přirostl k srdci. Že by to celou tu dobu jen předstíral? Vždycky se zdál být upřímně rád, když jsme byli spolu, vážně jsem mohla být tak hloupá a nevšimnout si nějakého náznaku? Nebo jsem snad něco udělala špatně? Snažila jsem se potlačit známé pálení očí. Pevně jsem je zavřela a snažila se slanou tekutinu zahnat. No tak… Amny… tohle nedává smysl a ty to víš. Co by z něčeho takového měl? Snažila jsem se nějak ukonejšit. Možná jen rád týrá ostatní. Takový sadista v přestrojení za bláznivého, úžasného vlčka. Zavrtěla jsem opatrně hlavou, to poslední, co bych teď potřebovala je špatně hýbnout krkem. I když to bylo asi jedno. Stejně jsem už pomalu začínala cítit, jak mi postupně začíná hlava pulsovat bolestí. Tiše jsem zakňučela a zarývala drápky do půdy. No nic. Když už mám mít zkažený den, tak ať to aspoň stojí za to! Nepatrně rozklepanou chůzí jsem se vydala po pachu černé vlčice.
Netrvalo to ani moc dlouho a stála jsem nedaleko od dvou vesele se bavících vlků. Vypadalo to, že už se stihli představit a zřejmě si rozuměli. No vida, říkala jsem si, že bych mohla získat kamaráda a nakonec ho ztratím. Hořce jsem se pousmála. Neopustila jsem svůj úkryt mezi stromy a jen je pozorovala. Opravdu si rozuměli – sice jsem je neslyšela, ale vypadalo to tak – možná dokonce více než Lin a já. Začínala jsem na Au žárlit. Proč pro ni bylo tak lehké se seznamovat? Dokonce si před Newem i lehla a ukázala mu břicho – proč sakra? – což patřilo k věcem, které já bych nikdy neudělala. Přeci jen by mě mohl do té měkké a citlivé časti těla lehce kousnout! Nebo někdo jiný! Ne, rozhodně bych takhle neriskovala. Jí to však očividně nedělalo problém. A určitě jí taky nevadí voda a doteky! Odfrkla jsem si a švihla ocasem. Vlastně je určitě ve všem lepší než já. Takže mě už Newlin ani nepotřebuje. Další bodnutí smutku smíchaného se žárlivostí. Už se mi ani nechtělo dojít až k nim, na druhou stranu se mi ale nechtělo ani odejít. Nakonec jsem udělala kompromis tím, že jsem zůstala ležet na svém místě a pozorovala je. Začala jsem se sázet sama se sebou, jestli si mě všimnou či ne, a jestli odejdou nebo ne. Bolest nemizela, bohužel, což způsobovala, že má nálada byla poněkud zvláštní, ale co už. Dnešní den byl prostě špatný, možná by bylo pro všechny lepší, kdybych tady zůstala ležet už navždy. Mou šanci na setrvání v úkrytu však mařil vítr, který stále foukal a tak bylo více než pravděpodobné, že zachytí můj pach.

//Do sobotního večera se tady neobjevím, hrajte beze mě.