Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tak jo, vážně nemám čas psát, tak mě přeskakujte a když tak s Amny můžete lehce manipulovat

Já se také nejspíše zúčastním ^^

Netrvalo dlouho a alfy se vskutku ukázaly, avšak ne před tím, než Set rýpla do Newa, který se zvedl a pokusil se o úsměv. Upřímně díky tomu vypadal spíše děsivě, než že je v pořádku. Můžu za to já? Pomyslela jsem si nešťastně a samozřejmě, že odpověď musela být ano. Kdo jiný by mu ničil život kromě mě? Jistě, nedělám to naschvál, ale to mé činy neomlouvá. Dále jsem se na něj smutně dívala a doufala, že pochopí, jak moc mě to mrzí. Jak se mi tohle vždycky povede? Vážně, proč nemůžeme prostě být oba šťastní a navzájem se nezraňovat? Povzdechla jsem si a věnovala plachý úsměv nově příchozím vlkům.
Kývla jsem oběma na pozdrav a plaše sklopila uši. Bylo to tak dlouho, co jsem je neviděla, ale zdálo se, že se jim daří dobře. A hlavně se nezdálo, že by se na mě a New zlobili za ten menší výlet. Třeba Lina rozveselí, že jim bude moct vyprávět, co jsme zažili! Napadlo mě a optimistická část mé mysli se nechtěla té naděje vzdát ani přes veškeré mé pochyby. Zdálo se však, že i toto bude muset chvíli počkat. Možná to bylo způsobeno jen mou úzkostí, ale zdálo se, že alfy pro nás mají důležité zprávy – navíc Morf nechtěl začít bez hnědého vlka, který naši skupinku nedávno opustil. Něco se děje, něco hrozného se děje. Nervózně jsem švihla ocasem a přešlápla. Co by to mohlo být? Přemýšlela jsem, ale napadaly mě jen katastrofické scénáře, takže jsem své snahy vzdala. Ne, že bych se bez nich cítila klidněji. Naštěstí se Nate brzy ukázal a slova se ujala Neyteri.
Sdělila nám, že Geib již není členem smečky. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem ho nestihla ani poznat, ale co se dalo dělat. Navíc se k nám stejně přidala nějaká další vlčice, zatím bezejmenná. V duchu jsem zaúpěla. Další vlk, kterého bych měla poznat a snažit se s ním vycházet, což by nemusel být problém, pokud nám osud bude nakloněn – ne jako mému vztahu s Newem. No uvidíme. Ovšem když už se šedá vlčice dostávala k té hlavní zprávě, zřejmě, opět předala slovo Morfovi. V duchu jsem si odfrkla. Už tak jsem dost nervní, proč to tak protahují?! Vtom na mě a Set ovšem promluvila. Sice jen s nevinnou otázkou na naši náladu, ale i to stačilo k tomu, abych ještě víc sklopila uši a nasadila co nejnevinnější výraz – co když jsem něco provedla a nevím o tom? "Docela dobře, co vy dva?" Pousmála jsem se plaše.

Dále jsem snášela – statečněji, než jsem čekala – přítomnost Newlina na svém těle. Zaregistrovala jsem, že nás hnědý vlk opustil, bohužel. Spolu s jeho odchodem se šance, že mě někdo zahrání, opět zmenšila. Vážně, tentokrát už doopravdy, se pokusím nějak zesílit. Slíbila jsem si odhodlaně a pevně zavřela oči, když se ke mně vlk ještě více přitiskl. Zatraceně sundejte ho někdo! Volala jsem v duchu, ale nikdo mě neslyšel. Pořád ho můžeš kousnout, to by určitě slezl sám. Opět jsem tu myšlenku zahnala.
Konečně! Svoboda! Konečně! Rychle jsem vyskočila na nohy a kousek odběhla od svého proužkovaného kamaráda. Přeci jen jsme si teď byli blíže déle, než mi bylo příjemné. Ale už ne! Možná bych i slavila něco-jako-vítězství, nebýt toho, že do mě uhodil ledový vítr a já začala postrádat teplo jeho těla. Proč nešlo to teplo nějak sdílet bez toho, abychom se museli dotýkat? Povzdechla jsem si a otočila se na Lina. Stočil se do klubíčka, ale něco mi říkalo, že netrpí zimou. "New?" Začala jsem opatrně a o pár kroků se k němu přiblížila. "Děkuju." Šeptla jsem nesměle směrem k němu, aby mě slyšel jen on. Byla jsem mu vděčná, opravdu, sice trochu traumatizovaná, ale vděčná.
Set se stále nevzdala návrhu lovu. Ano, jídlo by se hodilo. Přikývla jsem tedy jejím směrem. "Ráda se k tobě připojím." Pousmála jsem se. Tušila jsem, že se stejně budu muset opět nějak zahřívat a jídlo by mému prázdnému žaludku rozhodně pomohlo. Navíc bych mohla taky ulovit něco pro Lina, určitě jsem mu ublížila. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Pořád tak zoufale ležel stulený v klubíčku a odmítl se k nám přidat. Chudák. Zakňučela jsem v duchu. Ale co, já mu to vynahradím! Rozhodla jsem se pevně a už se chtěla zeptat Set, kdy a kam vyrazíme. Vtom k nám však vítr přinesl pachy našich alf, a zdálo se, že z velké blízky. Zanedlouho jsme mohli vidět jejich obrysy nedaleko od nás. "Tak asi budeme muset ještě chvíli počkat." Pousmála jsem se na Set a čekala, až k nám vlci dojdou.

//Amny se omlouvá, tak trochu si spletla pořadí

K mému nepřekvapení se nic nezměnilo. Nikdo mi nepomohl, nepokusil se ze mě přerostlé klíště Newlina sundat. A on se i přes to ke mně více tiskl. Tiše jsem zaúpěla. Jistě, obvykle jsem byla ráda, když byl šťastný, ale právě teď ne. Za jakou cenu byl šťastný! Sice jsem se už neklepala zimou, ale přesto jsem se třásla úsilím, abych opět nezačala s pokusy o útěk. Přejel mi mráz po zádech, když mi hlavou přejel po krku. Téměř jsem na něj opět zavrčela. Nenáviděla jsem se za to. Vždyť se mi jen snažil pomoct – jistě, trochu divně a nepříjemně, ale i tak! Naštěstí se Set odhodlala opět promluvit. Doufala jsem, že se třeba pokusí New zastrašit, nějak ho přesvědčit, že mi více škodí, než pomáhá, ale jediné, o co se Set zajímala, bylo, jestli mi náhodou neláme kosti. Ne, ale příčetnost ano! Zavrčela jsem v duchu a zoufale sebou škubla, opět bez úspěchu. Pohled mi však padl na packu mého kamaráda a věznitele. Mohla bych ho kousnout – to by ho určitě přimělo ze mě slézt! Zavrtěla jsem opatrně hlavou. Ne. Neublížím mu. Už ne. Odhodlaně jsem odtrhla zrak, ale ta myšlenka mi pořád vrtala hlavou.
Otočila jsem se na rudou vlčici s pohledem "to myslíš vážně?". Ani její dodatek na tom nic nezměnil. Chtěla jsem promluvit, ale jako bych měla jazyk z kamene. Odkašlala jsem si, ale pořád nic. Muselo jí stačit mé přikývnutí. Zatraceně Amny! Vtom se ke mně New opět přiblížil, schovával se v mém krátkém kožichu, ujišťoval mě, že mi nehodlá ublížit. Na to je už trochu pozdě. Pomyslela jsem si a můj zrak opět spočinul na jeho tlapce. NE. Okřikla jsem se. Musí existovat i jiné řešení, že ano? Samozřejmě, že ano! Ale to bych nejdříve musela začít kontrolovat svůj jazyk! Nádech. Výdech. Připomněla jsem si. Klid. Nakonec se mi podařilo trochu zmírnit ten třes. Otevřela jsem tlamku a tiše špitla k Newovi: "Prosím, slez ze mě, prosím. Už je mi lépe." Nebylo možné, aby z mého hlasu necítil strach a zoufalství.

Hledala jsem v Newově výrazu jakýkoli náznak nenávisti či odpuštění, ale nalezla jsem pouze zklamání. Nedokázala jsem se na něj dívat, tedy spíše jsem nedokázala unést, jak moc ho mé odmítnutí zarmoutilo. Tak a je to tady. Pokud tě měl do teď aspoň trochu rád, teď už to neplatí. Povzdechla jsem si a ještě těsněji se stulila. Ze všech sil jsem se snažila zadržet slzy, které mě pálily v očích. Nesměli mě vidět slabou, slabší než obvykle, prostě ne! Teď je nejvhodnější čas umřít. Rozhodla jsem se, ale očividně chvíle mé smrti nebyla tak úplně mou volbou. Aspoň ne ve chvílích, kdy jsem to potřebovala. Nu což, celý můj život je jakýsi vtip pro vyšší bytosti, pokud nějaké existují. Snad se dobře baví, na rozdíl ode mě. Proč by se na tom mělo něco změnit jen proto, že už to začínalo vypadat dobře?
Z mých myšlenek a užírání se mě však vytrhla Setia. Trhla jsem sebou šokem z toho náhlého přerušení ticha. Aspoň to bezpečně zahnalo slzy. Zvedla jsem hlavu, abych se na rudou vlčici podívala. Navrhovala – přikazovala – lov a pohyb. Ne, že by to neznělo dobře, jídlo by se mi docela hodilo, ale postavit se? Na mých promrzlých končetinách? Heh. Jo, to určitě půjde. "Dobře," broukla jsem tiše, ovšem vtom opět ožil New. Koutky mi cukly v lehkém úsměvu. Pořád to se mnou nevzdal. Pomyslela jsem si dojatě a málem opět hrozilo, že budu bojovat s tou slanou tekutinou, avšak poté udělal New něco, co by mě nikdy nenapadlo. A vlastně ani ostatní, soudě dle jejich šokovaných výrazů. Skočil na mě. Vyštěkla jsem překvapením, strachem – nebo dokonce děsem? Běž pryč! Zavrčela jsem na něj krátce, než mi došlo, kdo to je. Newlin. Lin. Můj jediný a nejlepší přítel. Ten, který mi nikdy neublížil, a zdálo se, že nic podobného ani nemá v plánu. Ten, který mi už několikrát pomohl, jen drobně, ale pomohl. Ale teď na mě ležel a to byl problém. Ležel na mě bez jakéhokoli ohledu na to, že mě svou váhou, byť ne extrémní, drtil. Zakňučela jsem pod ním a začala se svíjet ve snaze vymanit se mu, pochopitelně marně. Byla jsem menší, slabší a navíc naprosto promrzlá a zesláblá. Nejlepší kombinace na útěk zpod někoho, že ano? Na druhou stranu, tam, kde se naše těla dotýkala, jsem se cítila… lépe? Hřál mě. Sice mě drtil, způsoboval, že mé svaly byly napnuté jako struny, že jsem byla na pokraji panického útoku, ale zároveň mě hřál. Byl to tak zatraceně dobrý pocit po hodinách mrazu, že si jakási mini-část mého mozku říkala, že to není špatné, že je to přirozené. Bohužel byla v menšině. Většina mé mysli křičela. Trhala mi bubínky a znemožňovala mi uvažovat. Protože se mě někdo dotýkal, hodně dotýkal, a já s tím nemohla nic dělat. Nemohla jsem se vyprostit a byla jsem natolik paralyzovaná, že jsem ho nemohla ani okřiknout. Škubala jsem sebou jako by na tom závisel můj život. Musím se uklidnit! Musím!
Soustředila jsem se na dýchání, bylo opravdu třeba, abych zarazila to šílenství v mé hlavě. Slyšela jsem, jak mě Nate brání. Otočila jsem se za jeho hlasem. Jejda, Set byla nějak blízko, ale on si udržel odstup. Aspoň někdo. Ušklíbla jsem se v duchu, navenek jsem pořád měla svou výraz mučedníka. Zvláštně se na mě díval, skoro jakoby se omlouval? Nah, nemožné. Ale byla jsem vděčná, že nenarušuje můj osobní prostor jako tihle dva. To uvědomění však jen prohloubilo mou paniku. HEJ! Nádech… výdech… Klídek, tohle zvládneš. Snažila jsem se dát se trochu dohromady. Opět jsem zakňučela. Bylo trochu těžší dýchat, nic hrozného, ale rozhodně to nepomáhalo. Cítila jsem se uvězněná a bezmocná. Když jsem opět dokázala kontrolovat své svaly, přestala jsem se svíjet. Nechtěla jsem Linovi ublížit. Možná už se mi ho podařilo poškrábat, nevěděla jsem to. Tiše jsem zaúpěla. Dýchej. Šeptala jsem si v mysli jako nějakou mantru a postupně se to slovo stalo jedinou věcí v mé hlavě. Kdyby nebylo oné paniky a strachu a nepříjemných pocitů, kterých se mi nedařilo zbavit, dalo by se říct, že jsem jen ležela a užívala si tepla Newlinova těla.

Super akce! ^^ Jen škoda, že jsem se nestíhala účastnit všech kol

Teprve teď jsem si vzpomněla, jaký vztah mezi sebou Lin a Set mají. Zakroutila jsem nad tím lehce hlavou. A přesně jak jsem čekala, rudá vlčice musela ještě rozvést slova hnědého vlka. Podobně jako předtím na něj jsem jí věnovala zuřící pohled, i když teď už s notnou dávkou zoufalství. Proč to nechápou? Proč mě nenechají v klidu… Mrznout? Či dokonce zemřít? Tak či tak na tom nesejde, mohli by mě v pohodě nechat ničit si život po svém. Rozhodně by to bylo méně stresující, jistě také nepříjemnější, ale to je oběť jakou jsem ochotná podstoupit. Co kdybych prostě utekla? Napadlo mě, a aniž jsem si to uvědomovala, jsem koutkem oka zkoumala terén, kudy by se mi běželo nejlépe. Nápad jsem však zavrhla. Bylo mi tady fajn, mimo zimu a stresu z přítomnosti tolika vlků. Navíc jsem nevěřila svým promrzlým končetinám, že bych se na nich dokázala postavit, natož pak rozběhnout. Jsem uvězněná v temném lese, v zimě, co může být horšího? Povzdechla jsem si dramaticky v duchu. Pořád jsem se však nevzdávala naděje, že New odmítne jejich nápady a přijde s lepším nápadem, který nebude obnášet dotýkání se. Nevěděla jsem sice, jaký nápad by to mohl být, ale tak je to New a ten uvažuje úplně jinak než kterýkoli z přítomných vlků. A taky se jako jediný tady pořád hihňal, netušila jsem, jaký a jestli pro to měl důvod, ale dokud byl šťastný, bylo to v pořádku.
Bohužel zklamal má očekávání. Měla jsem chuť vytvořit nějakou iluzi druhé mě, aby si nebyl jistý, která je ta pravá, ale po zkušenosti s podobným tipem iluze jsem to rychle zamítla. Nehodlala jsem tady omdlévat ani nic podobného – i když by to dočasně vyřešilo můj problém se zimou. "Celkem je dost dobré." Odporovala jsem proužkovanému vlkovi. Proč je vůbec poslouchal, vždyť mě zná lépe než oni a ví, jak moc tohle nezvládám! On mě vážně začal nenávidět. Zaúpěla jsem v duchu. Zrovna když už se začal snažit krotit svou touhu dotýkat se mě, když byl nadšený. Proč by s tím teď přestával? Museli jsme vypadat vtipně, on zoufalý, protože mi chce pomoct a já zoufalá… protože mi chce pomoct. Jo, tak leda pomoct do hrobu. Pomyslela jsem si hořce. "Nechci být v pohodě," zabrblala jsem a uraženě si položila hlavu na přední tlapky. Dost studené přední tlapky, ale polohu jsem nezměnila. Takhle jsem se nemusela na Newa dívat. Nechtěla jsem se na něj dívat, jen slyšet ho mi rvalo srdce. Znovu jsem mu způsobovala problémy, opět byl kvůli mně nešťastný. Přísahala bych, že do této chvíle kvůli mně nikdo nikdy nekňučel. A teď onen ublížený zvuk vydával můj jediný a nejlepší přítel. Jsem hrozná vlčice a ještě horší kamarádka. Zasloužím si mrznout. Zasloužím si tady ležet tak dlouho, dokud se má krev nezmění v led a nezemřu dlouhou, bolestivou smrtí. Přesně tak, jiný osud si nezasloužím. Jaké stvoření nechá svého kamaráda trpět? Žádné! Žádné až na mě.
S očima rozšířenýma strachem jsem sledovala, jak se ke mně pomalu přibližoval. Podvědomě jsem se nakláněla dále od něj, ale ne natolik, abych se převrátila. Já nechci hysterčit, prosím, nedělej to. Žadonila jsem ho pohledem, ale on to ignoroval. Kéž by uměl číst myšlenky nebo kéž bych mu já dokázala v mysli něco vzkázat. Nervózně jsem sklopila uši a cítila, jak se mi napínají svaly. Tak nějak bylo horší, že jsem věděla, že se mě chce dotknout, a že s tím dotýkáním jen tak nepřestane. Zřejmě. Pokud se nestane zázrak a zima se najednou nepřemění v léto. Dále jsem na něj vyděšeně koukala, jako nějaké zvíře v kleci. V podstatě jsem jím byla – uvězněná v kleci vlastního strachu. Najednou však svůj pohyb zrychlil. Vylekaně jsem sebou cukla o kousek dozadu, ne však moc, takže když se natáhl, aby si na mě položil krk, povedlo se mu to. Zaúpěla jsem, tentokrát nahlas, jako by mě jeho blízkost zraňovala. Na pár vteřin jsem byla paralyzovaná, ale poté se mé tělo vzchopilo a s tichým zakňučením jsem se překulila přibližně o metr dozadu. "Promiň." Vysoukala jsem ze sebe, i když jsem měla hrdlo stažené strachem. Schoulila jsem se do klubíčka a přemýšlela, jestli se na mě New zlobí.

Lehce jsem se otřásla, abych ze sebe shodila pár neposlušných vloček, které se mi usadily na kožichu. Jako obvykle jsem litovala své neschopnosti chovat se jako všichni ostatní, být normální zdravou vlčicí, která by se ochotně přitulila ke svým… no, dejme tomu, že kamarádům. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, čím mi Set a Nate jsou. Kamarádi zřejmě ne, ale také víc než pouzí známí. Vztahy jsou pro mě příliš komplikované, jaká škoda. A ještě větší škoda, že můj návrh vytvořit oheň se neuskuteční. Já tady zmrznu, určitě umřu. Přežila jsem již tolik zim a tohle bude má poslední. Povzdechla jsem si v duchu a pomalu upadala do stavu marnosti a rezignace. Aspoň byl tenhle rok dobrý - našla jsem si smečku, kamaráda a dokonce i nepřítele! Tedy pokud se tak dala ta béžovo-bílá vlčice, jejíž jméno si už nepamatuju, počítat jako nepřítelkyně. Řekněme, že ano, ať je závěr mého života zajímavější.
I přes svou melancholii jsem však vnímala své okolí a dařilo se mi, snad, vypadat ne-tak-melancholicky. "Z toho vážně strach nemám," usmála jsem se posmutněle na Set, "ale prostě na to nejsem připravená. Věř tomu, že bych se vážně ráda nějak zahřála, ale nejde to. Ne takhle." Věnovala jsem jí další smutný úsměv. Věděla jsem, že to nepochopí. Ani já to nechápala. Netušila jsem, kde se ve mně strach z doteků vzal, kde se ve mně vzal strach z jiných vlků. Možná jsem jen nebyla na tyhle věci zvyklá? Jak dlouho mi bude trvat zvyknout si? Do konce dneška či snad zimy to nebude, tím jsem si byla jistá. Co se dá dělat, slabší nakonec zemřou a silnější se jimi nakrmí. Aspoň budu moct zemřít s vědomím, že třeba někoho zachráním před hladem, i kdyby to měli být jen brouci a červi. Při té představě mi přeběhl mráz po zádech.
Najednou se k nám donesl pach vlka, kterého jsme všichni znali a na jehož příchod jsem čekala. Tak přeci jen ještě žije. Oddechla jsem si. Ráda bych řekla, že je v pořádku, ale to jsem samozřejmě ještě nevěděla. Naštěstí se u nás za chvíli objevil, bez jediného škrábnutí, jen s nějakou cetkou v tlamě, ale tu jsem zatím ignorovala. Usmála jsem se na něj. "Taky jsem se o tebe bála. Je dobře, že jsi zpátky." Špitla jsem, snad dost potichu na to, aby to slyšel jen on. Kéž by se o něco takového pokusil i Nate, ušetřilo by mi to pořádnou dávku studu. "Pšššššššt!" Pokusil jsem se ho utišit, avšak pozdě a bez výsledku. Vrhla jsem na něj zlý pohled a popuzeně zašvihala promrzlým ocasem. "Jsem celkem v pohodě, nemusíš se bát." Ujistila jsem Newa. Pochybovala jsem však, že mi uvěří a že Set nepodpoří Nata.

Posmutněle jsem sledovala svého bílého studeného nepřítele a snažila se ho telepaticky donutit roztát. Jak jinak než bez úspěchu. V duchu jsem si povzdechla a lehce se zavrtěla. Fajn, tělo mi pořád fungovalo, ale zřejmě z tohohle polehávání na sněhu nevyjdu bez újmy. No nevadí, dokud bezbolestně přežiju, tak je to dobré. I když jsem o té bezbolestné části dost pochybovala. Z úvah mě však vytrhla Set, která mi nabízela, ať se přidám k nim. Lehce jsem se otřásla. "Nic proti vám dvěma, ale vážně ne. Děkuju za nabídku." Pousmála jsem se plaše a vrhla další omluvný pohled na Nata, který sice řekl, že je to v pořádku, ale podle mě mi to pořád vyčítal. Co se dalo dělat, možná se ho časem přestanu bát, ovšem dnes ani zítra to nebude. Aspoň Set přislíbila, že mu neublížím, i když na můj vkus až moc ironicky. Nevadí, beztak jsem si o to svou iracionalitou říkala.
Bylo zvláštní, že i když jsem se snažila na sebe moc neupoutávat pozornost, další konverzace se točila převážně kolem mě. Ne že bych nechápala proč, ale vážně, oni se o mě nemuseli vůbec zajímat – ačkoli ze Setiiných slov vyplývalo, že ano, s čímž jsem nesouhlasila – natož mi ještě chtít pomáhat. "Můžeme si zkusit vytvořit oheň, nějak." Navrhla jsem jí nevinně. Nevěděla jsem sice, nakolik ovládá svou magii, ale zkusit jsem to mohla. Vtom však přišel s nápadem také hnědý vlk. Hořce jsem se usmála. Kdo ví, jestli mě New chce vůbec ještě vidět! A pořád se ještě nevrátil. Vzpomněla jsem si, ale snažila se tu myšlenku dostat z hlavy. Co jsem mohla dělat? Jít ho hledat a riskovat, že se ztratím a umřu hladem a zimou? Ne. Nejlepší bude zůstat tady v relativním bezpečí. Možná se vrátí sám a bude rád, že tady na něj čekám. Nebo taky bude zklamaný, že jsem ho nehledala. Pchrm, vztahy jsou složité. "Není to tak snadné, sice ho nebojím, ale prostě… nevím, dotýkat se někoho je zvláštní a děsivé, ať už se bojím přímo ho nebo ne." Přiznala jsem jako odpověď Natovi. Nečekala jsem, že to třeba jen jeden z nich pochopí, ale takhle jsem to viděla. Hlavně ať Setia nic nezkouší. Zaprosila jsem v duchu kohokoli, kdo měl nad tímto moc a byl by ochotný mi vyhovět.

Yay! Vítám Nerssie (ale prosím, ať se vyhýbá Am, ona by už potom chudák neusla) a gratuluji povýšeným, kteří jsou určitě rádi, že odteď mají povinnost chránit Amny, mwehehehe! :D

Odfrkla jsem si nad Setiinou poznámkou a švihla ocasem, to spíše jen pro ujištění, že mi ještě nepřimrzl k zemi. Samozřejmě, že jsem se o ni bála! Já se bojím o všechny! I když jsem asi trošku zapomněla bát se o Nata. Jen co vyslovil, poněkud ublíženě, ta slova, spustila se ve mně panika. Co mu mám říct?! Jak moc se zlobí? Nemá komplexy, které jsem mu právě zhoršila?! Musím mu něco říct a rychle! Utnula jsem své rozdivočelé myšlenky. Ale co mu mám říct? Vážně, jak moc ho má slova poznamenala. Přestaň mlčet! "Já se... trochu omlouvám." Sklopila jsem uši a podívala se na něj, lítost mi přímo zářila z očí! "Nechtěla jsem tě urazit nebo tak…" Dodala jsem, než jsem uhnula pohledem. Tímhle jsem to asi moc nespravila, že? V duchu jsem zaúpěla. Jak tuhle situaci zlehčit?
"Set… ty mu taky neubližuj." Zamrmlala jsem směrem k rudé vlčici, která se už zahřívala o Nata. Snad si aspoň Nate bude připadat o něco lépe. Jak jsem vůbec mohla zapomenout, že i Set by moha být nebezpečná?! Ale na druhou stranu ovládala magii ohně, která by mohla být v tuto roční dobu užitečná. Nemohla by mi vytvořit malý ohínek, který by mě zahříval? Možná bych si mohla vytvořit nějakou iluzi. Dají se vůbec používat takhle? Rozhodla jsem se, že se na to později někoho zeptám. Možná. Pokud budu mít po dnešku odvahu na někoho kdy promluvit.

Šokovaně jsem se na rudou vlčici otočila, až jsem si hýbla krkem, za což se mi pomstil ostrým výbojem bolesti. Naštěstí se mi podařilo potlačit zakňučení. Byla to však dobrá připomínka toho, ať jsem opatrná. Jako by měla být Set! Co kdyby Nate jen předstíral mírumilovnost? Třeba čekal, až se k němu vlčice sama přiblíží a pak ji zakousne! Jak může být Set tak neopatrná?! Nicméně potom je tady pořád ona komplikace s tím, že pokud jí to s hnědým vlkem nebude, bude se hřát o mě. Ale aspoň by nebyla v ohrožení. Ale já bych byla! Ne, budu věřit tomu, že jí neublíží. Rozhodla jsem se, ale stále nedůvěřivě po zjizveném vlkovi pokukovala.
Co mě ovšem zaskočilo ještě více než Setiin dotaz, byla reakce budoucího zahřívače. Málem jsem si opět ublížila, jak jsem se rychle otočila na hnědého vlka. Ha! Takže má nějaké postranní úmysly! Nikdo není takhle ochotný! Lehce mě potěšilo, že jsem měla pravdu, na druhou stranu… Set byla v ohrožení. "Jseš si jistá, že to chceš přijmout?" Šeptla jsem jejím směre, ale oči nespouštěla z Nata. Chudák, pravděpodobně si nezasloužil, abych si o něm myslela tohle, ale určitě věděl, že podobně bych přemýšlela o komkoli jiném.

Koutkem oka jsem pozorovala rudou vlčici. Očividně ji má reakce moc nepotěšila, ale co čekala? Určitě už jsem se jí zmínila o tom, že nejsem ráda, když se mě někdo dotýká. No, možná. Sice by se hodilo povolit jí nějaký ten dotek kvůli teplu, ale to by, bohužel, obnášelo dotýkání se, takže smůla. Raději budu mrznout. Lehce jsem sklopila uši, když mě kárala za odkulení se. Omluvně jsem se na ni pousmála. Chtěla jsem říct něco ve stylu, že by to neprošlo ani Linovi, ale raději jsem zůstala zticha. Lépe když se o mně nebudeme bavit.
Nate se ujal zasvěcování Set do toho, co propásla, když spala. V podstatě se nic nezměnilo, akorát se mi potvrdila domněnka, že cizí pach patřil uchazečce o místo ve smečce. To už nebudu vůbec znát dva členy smečky! Uvědomila jsem si, ale nijak se tím netrápila. Zima bude dlouhá a určitě se potkáme v úkrytu. Pokud nejsou jako Nate, kterého zima očividně stále netrápila. Záviděla jsem mu, aspoň do okamžiku, kdy jsem si všimla, že se na něj Set dívá. Že by si našla novou oběť? Zadoufala jsem, ale snažila jsem se nenechat optimistickou část svého mozku dělat si příliš velké naděje. "Já ti toho také moc nepovím, byla jsem na menším výletě a vrátila se teprve nedávno, promiň." Ozvala jsem se, ať pořád jen nemlčím.

Natova reakce na mou poznámku o mlze byla, bude ti znít divně, krásná. Líbilo se mi, když někdo odpovídal tímhle způsobem. U hnědého vlka mě to sice překvapilo, ale když jsem o tom trochu popřemýšlela, zase tak překvapivé to nebylo. Vlastně to k němu docela sedělo. "Myslím, že to má s námi společné," usmála jsem se na něj zasněně a trochu se otřásla při náhlém závanu ledového vzduchu. Náš les byl sice dost hustý, ale ani tak nás zcela neochránil. Nezbývá než doufat, že to přežiju. Rezignovaně jsem si povzdechla.
Přikývla jsem na jeho odpověď. Doufala jsem sice v nějaké podrobnosti nebo další otázku, ale ani jednoho z toho jsem se nedočkala. Začala jsem zoufale hledat v hlavě nápad na nějaké další téma nebo poznámku, cokoli, jen aby naše konverzace nezanikla. Zdálo se však, že mám štěstí, neboť se k nám brzy přidala rudá vlčice. Vypadala o dost lépe, zřejmě si od lovu pořádně odpočinula a byla opět v plné síle. "Ahoj," pozdravila jsem ji také a odvolala to, že mám štěstí. Jako obvykle, když se mě někdo lehce dotkl, jsem ztuhla a doufala, že si uvědomí svůj omyl, ale nebyla bych to já, abych neměla tu smůlu, že Set zřejmě vyhovovalo se mě dotýkat. Trochu jsem vypískla a odkulila jsem se kousek dále od ní. "Promiň," špitla jsem a poníženě zkoumala vrstvičku sněhu pod svými tlapkami.