Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopretinová louka

Nějakým zázrakem mě řeka neodnesla, ne, že by to díky tomu byla méně traumatizující zkušenost. I teď mi přejel mráz po zádech, když jsem si vzpomněla na chladnou vodu kolem mě. Aspoň že její hladina ještě nestihla o moc stoupnout. Krátce jsem poděkovala každé možné síle na této zemi a pokračovala, po dalším oklepání, v cestě vpřed. Taky se mi zdálo, že se počasí poněkud zlepšuje. Ale možná se mě má mysl snažila něčím utěšit po tom střetnutí s řekou. Tak či tak jsem se rozběhla, abych dříve narazila na nějaký úkryt. Možná by opravdu bylo lepší zůstat v lese. Napadlo mě, ale hned jsem myšlenku zavrhla. Chtěla jsem být aspoň chvíli sama, a kdo mohl vědět, že náš les tak zkresluje počasí? Běžela jsem, dokud mě nezačaly pálit plíce, potom jsem zpomalila a šla, až jsem se vydýchala a mohla pokračovat. Kde je teď asi New? Má se kde schovat? Povzdechla jsem si nad absencí svého přítele. Samota byla jistě fajn, ale to neznamenalo, že mi nemohl chybět a nemohla jsem se o něj bát. Však on se vrátí, bude v pořádku. Ujišťovala jsem se a opět se rozběhla.

//Řeka Midiam

//Sarumenský hvozd

Jen co jsem opustila les, začala jsem svou volbu zpochybňovat. Možná jsem mohla ještě chvíli počkat, aspoň než přejde déšť, ale na mou obranu musím říct, že v lese se nezdál tak silný. Tady na louce jsem ovšem měla ve chvilce promočený kožich a žádný počet oklepání nestačil. Po pár pokusech jsem to tedy vzdala a nechala vodu mě smáčet. Aspoň to není bouřka. Povzdechla jsem si vyčerpaně i přes svůj pokus myslet optimisticky. A taky jsem sama. Konečně. Pousmála jsem se slabě. Ano, počasí mi to trochu kazí, ale zase jsem po dlouhé době sama. Jen já, mé myšlenky a příroda kolem. Šťastně jsem se nadechla chladného vzduchu a zhluboka vydechla. Zajímalo by mě, kam mě mé tlapky zavedou. Vesele jsem zamávala ocasem, což mě přešlo hned, jak zafoukal vítr, ale co. Byla jsem nadšená a to mi zatím stačilo k tomu, abych se dokázala přes malé překážky přenést. Jako malou překážku jsem ovšem nemohla počítat hlad. Jak je to vůbec dlouho, co už jsem nejedla? Blesklo mi hlavou, ale nehodlala jsem se nad tím zamýšlet. Místo toho jsem se začala vnitřně připravovat na lov.
O netroufám-si-ani-tipovat-kolika minutách (nebo i něco víc?) později jsem ležela v trávě, bílou srst na tlamě a krku celou od krve, a vesele hodovala na těle uloveného zajíce. Bohatě mi prozatím vystačí na utišení hladu, stejně bych tady něco většího – navíc sama – sotva ulovila. Netrpí New hladem? Vzpomněla jsem si na svého přítele. Ne, spíše ne. Je schopný se o sebe sám postarat, a kdyby toho nebyl schopný, určitě dokáže někoho přesvědčit, aby mu pomohl. Na rozdíl ode mě. Ušklíbla jsem se hořce a odsunula od sebe ohlodané kosti. Vstala jsem a oklepala ze sebe vodu a s ní i krev, která se k mému milému překvapení celkem smyla. Rozhodla jsem se, že bych se mohla přesunout někam, kde se budu moct schovat před deštěm. Hodilo by se to, nerada bych promrzla. Rozešla jsem se tedy pryč a dále se vzdalovala od svého domova.

//přeš Kiërb na Středozemní pláň

Ačkoli jsem stále byla v přítomnosti hnědého vlka stále nesvá, musela jsem uznat, že bylo docela fajn trávit po delší době čas s někým, kdo nebyl tak upovídaný a akční jako New. Kdybych se dokázala uklidnit, určitě bych to brala jako dar. Vždycky je po nějaké době třeba si trochu odpočinout a jen tak ležet, občas prohodit větu či dvě a dále sdílet ticho. S Natem by to určitě bylo možné, ale byla jsem z něj napjatá a to mi ten prožitek trochu kazilo. Možná bych mohla někam odejít. Napadlo mě a chvilku jsem si s tou myšlenkou hrála. Špatný nápad to rozhodně nebyl, vlastně celkem lákavý, už dlouho jsem nebyla sama a hodilo by se zase trochu víc poznat tuhle krajinu. Musí být tolik míst, které jsem ještě nenašla. Nicméně jsem měla společníka, který by mě teoreticky mohl postrádat. Nervózně jsem zašvihala ocasem. Chce mě tady vůbec? Co když nás objevil jen náhodou a musel tady s námi být, protože nechtěl vypadat nezdvořile. V duchu jsem si nad svými myšlenkovými pochody povzdechla. Byly způsobeny úzkostí nebo jsem se jen snažila omluvit to, že ho opustím a nechám ho tam samotného? Nejspíše to byla nějaká směs obojího. Ale já vážně toužila po chvíli samoty, špetce dobrodružství při objevování nových míst. Snad mi odpustí.
Přesto jsem zůstala a poslechla si jeho vysvětlení té záležitosti se Setií. Sem tam jsem přikývla, aby věděl, že ho poslouchám. Chudák Set, poslední dobou má na tyhle věci docela smůlu. Pomyslela jsem si při vzpomínce na to, jak hned po lovu lasiček taky odpadla. Doufejme, že brzy zase bude v pořádku. Vážně nerada bych, aby byla jakkoli nemocná nebo se jí nedařilo. "To od tebe bylo moc milé, neřekla bych to do tebe." Přiznala jsem s náznakem úsměvu. "Vážně si to neber nijak osobně, jen mě prostě děsíš, tak od tebe asi čekám jiné chování," další přiznání, bez úsměvu a se sklopeným zrakem. Mrzelo mě, že jsem se k němu chovala takhle, ale nemohla jsem se jen tak změnit. Kéž by ano! To by bylo skvělé, prostě… se nebát, neubližovat ostatním svým chováním a strachem. Povzdechla jsem si nad tím nesplnitelným snem. Cítila jsem, jak mi opět klesá nálada. Jako bych už tak nebyla dost špatná společnice, teď ještě tohle. Proč nemůžu být trochu více emočně stabilní? Zavrtěla jsem hlavou a omluvně se na hnědého vlka podívala. "Víš, Nate… ne, že by mi tvá přítomnost vadila, ale asi bych potřebovala být chvíli sama. Promiň, že tě taky opouštím, slibuju, že ti to jednou vynahradím a třeba se tě už nebudu bát." Pokusila jsem se o povzbudivý úsměv. "Zatím se měj, dávej na sebe pozor." Rozloučila jsem se s ním a zamířila temným lesem pryč.

// Kopretinová louka

Hnědý vlk si po chvilce lehl, ne snad, že by tak vypadal méně nebezpečně. Upřímně, ani jsem – jako ostatně vždy – netušila, čeho se na něm tolik bojím. Jistě, byl větší a jistě také silnější, ale zatím se nepokusil mi ublížit ani mi, byť jen ze srandy, nijak nevyhrožoval. Možná to bylo těmi jizvami? Mohl je získat při dávných soubojích, vzhledem k jeho tělesné stavbě bych se nedivila, ale na druhou stranu se zdál být jako spíše klidný nekonfliktní typ. A koneckonců i já mám své jizvy, také z boje, a nedá se říct, že bych o něj stála. Třeba se mu stalo něco podobného. Usadila jsem se naproti němu a rozhlédla se kolem. Nikdo poblíž nás nebyl, což bylo zřejmě celkem dobře, vzhledem k tomu, že čím je méně vlků v okolí, tím jsem klidnější. Ale dost už úvah, když se Nate rozhodl také promluvit. Trochu jsem se nad tím, co řekl, pousmála. "Trochu jo, ale o moc očividně ne, omlouvám se." Špitla jsem se sklopenýma ušima. "Časem se to určitě zlepší ještě víc, neber si můj strach prosím osobně, bojím se téměř všeho," ušklíbla jsem se hořce a poprvé se na něj doopravdy podívala, z velké části díky faktu, že se díval jinam než na mě.
Nahlas jsem si oddechla úlevou, když mi odpověděl a odpověď byla negativní. Pak mi ale došlo, že by si to mohl vyložit špatně a po krátkém zmatkování jsem ze sebe dostala: "Teda… neber to tak, že bych ti to nepřála – zasloužíš si nějakou partnerku, se kterou budeš šťastný – ale chápeš, kdybyste se nějak pohádali, bylo by to komplikované pro celou smečku." Snažila jsem se mu co nejlépe a zároveň nejkratčeji vysvětlit svou reakci. Možná je dobře, že jsme dříve narazili na něj a ne na Setii, ta by se mohla naštvat. Napadlo mě, ale myšlenku jsem rychle zahodila. Neznala jsem Set natolik, abych mohla mít pocit, že by se to vážně mohlo stát. "Proč si to vůbec New myslel? Samozřejmě mi to nemusíš říkat, pokud nechceš." Zeptala jsem se ještě. Pořád jsem celou tu situaci moc nechápala, Lin mi toho nakonec moc neřekl a nejspíše ani nějakou dobu neřekne. Kam vůbec šel? Pomyslela jsem si trochu smutně. Samozřejmě měl právo na život mimo smečku, na život beze mě, ale co když si tam najde někoho lepšího a já ho navždy ztratím? Já vím, jsme jen kamarádi a nemělo by mě to tak brát, ale přesto… přesto jsem se bála.

Trochu nejistě jsem přešlápla a očima těkala z hnědého vlka na poblíž stojící strom, pak na Lina a pak zase na Nata. Já vím, osobní záležitosti ostatních se mě vůbec netýkaly, ale přesto jsem si nemohla pomoct a být zvědavá. Samozřejmě, stále tu byla ta možnost, že si New věci špatně vyložil – to se koneckonců občas stává každému – ale co kdyby ne? Co kdyby Set a Nate opravdu měli nějaký… vztah a potom by se nepohodli, rozhádali se a smečka by se ocitla v trapné situaci? Musela bych se rozhodnout, na čí stranu se přidám, že? Ale jak?! Prosimtě uklidni se, nic se neděje. Aspoň zatím. Soustřeď se na přítomnost, ju? Bude to tak lepší. Snažila jsem se v duchu uklidnit, opět bez úspěchu. Mezitím mi New slíbil, že mi jednou vysvětlí podrobnosti toho, co mi otravovalo mysl a znemožňovalo se na hnědého vlka byť jen podívat. New, naprosto ignorujíc tento fakt, se z nějakého důvodu stáhl do kruhu, který kolem sebe načrtl, a když se rozhodl vylézt, říkal nějaké… divné věci a zdrhl. Zatraceně, Line! Zaklela jsem v duchu poté, co jsem si uvědomila, že jsem zůstala s Natem sama.
Odkašlala jsem si v marném pokusu nebýt tak napjatá. "No… Eh…" Začala jsem více nejistě než obvykle. Co mu mám sakra říct?! Panikařila jsem v duchu a dále se úsměšně vyhýbala očnímu kontaktu. Nakonec jsem si ale povzdechla a řekla si, že musím to téma nakousnout, jinak by se třeba naštval a napadl mě, což bych opravdu nerada. No, asi zase jenom přeháním, ale co kdyby! Zhluboka jsem se nadechla a pokusila se mu podívat do očí. Neúspěšně. "Víš… to, jak se New snažil být nenápadný… říkal mi, že mezi tebou a Setií asi něco je… No… Pokud ti nevadí, že se ptám, co je na tom pravdy?" Nejspíše mi bylo dost špatně rozumět, vzhledem k tomu, že jsem to spíše mrmlala, než řekla, ale snad mi rozuměl a nebude chtít, abych to zopakovala.

//Pokud chcete moc hrát, tak mě klidně přeskakujte, napíšu až zítra :/

Naštěstí se při opouštění zmrzlé plochy ani jednomu z nás nic nestalo. Spokojeně jsem se pousmála na svého kamaráda a zamávala ocasem. Nečekala bych, že ho můj souhlas lomeno návrh tak potěší. Snažila jsem se vnímat celý jeho mini-proslov, což byl docela výkon při tempu jeho řeči. Jak je možné, že se mu přitom nezamotá jazyk? Napadlo mě, ale pochopitelně jsem se neptala. Musela jsem však uznat, že je docela smutné, že většinou musel hrát sám. "Od teď už tady budu pro tebe, abys měl vždycky s kým hrát." Usmála jsem se na něj a lehce zamávala ocasem. Hrál si takhle i se svými sourozenci? Napadlo mě najednou. Jací asi byli? Jsou všichni tak ztřeštění jako on? A kolik jich vůbec má? Má mysl byla zaplavená otázkami, ale ani jedna z nich si svou cestu ven z mé tlamy nenašla. Bylo to citlivé téma, už kdysi, když na to nějak přišla řeč, se zdál být skleslý při zmínce o nich. Stejně tak pomyšlení na vlastní rodinu působilo na mě. Stalo se jim něco jako nám? Zavrtěla jsem lehce hlavou. Nebyl důvod se tím trápit, pokud jsem se ho nehodlala zeptat a vymlátit z něj odpovědi. Přesně jak říkal – kdo by se obtěžoval nad věcmi příliš přemýšlet. Koutky mi nad tím cukly v úšklebku. Kdo jen by mohl tak hroznou věc dělat.
Newlin se rozhodl, že první budu hádat já. Trochu netrpělivě jsem čekala, co vymyslí. Byla jsem i trochu nervózní, bála jsem se, že třeba nebudu znát odpověď a ztrapním se. Tedy nepředpokládala jsem, že by mu to vadilo, ale přesto tady ta možnost byla. Co když mě opravdu vidí jako nějakou skvělou bytost a já mu to svou hloupostí zkazím? Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem byla nervózní, až jsem začala drápky lehce zatínat do hlíny, abych se udržela v klidu. V svém zamyšlení jsem málem prošvihla jeho nápovědy. Přikyvovala jsem hlavou a už začínala mít pocit, že vím, o koho se jedná. Moment, CO!?! Vykřikla jsem v duchu a šokem zalapala po dechu. "Cože?!" Vykřikla jsem, i když ne moc nahlas. Co se to tady sakra dělo, když jsem nevnímala? Na chvilku přestanu dávat pozor a ve smečce je nový pár? Cože?! A já o tom vím až teď?! Lin však ignoroval mé překvapení a rozběhl se pryč. Zmateně jsem zamrkala, než mi do mozku doputovala jeho slova. "Počkej, to mi musíš vysvětlit!" Volala jsem za ním při běhu. Chtěla jsem to zkusit znovu, ale to jsem si všimla, že zmiňovaný hnědý vlk vskutku stojí nedaleko od nás. Tohle bude trapné. Blesklo mi hlavou a zpomalila jsem do kroku, New závod stejně vyhrál a já si musela trochu urovnat myšlenky. Došla jsem k nim a odkašlala si, snažíc se zmírnit své napětí. "A-ahoj, Nate," pokusila jsem se o úsměv. Připadalo mi, jako bych znala nějaké tajemství. Proč mi to vůbec říkal, když jen myslí? A jaké má důkazy? Zaúpěla jsem nad svou smůlou.

//Určitě, jen se připoj :)

Bylo až podezřele těžké udržet se na ledě bez toho, abych co pár chvilek padala. Naštěstí se mi to ale dařilo skrývat v jakž-takž elegantních pohybech, tedy aspoň soudě dle toho, že mi můj společník nesmál, ale spíše na mě téměř obdivně koukal. "Ale prosimtě, jsi skvělý úplně ve všem." Odbyla jsem jeho pokus o odpor nebo o souhlas nebo co to vlastně bylo. Zastavila jsem se, nějakým zázrakem bez pádu, a podívala se mu do očí, aby nemohl mít pochyb o tom, že svá slova myslím upřímně. "Jsi skvělý už jen tím, že jsi mě prozatím neopustil, i když jsem mizerná kamarádka. A taky tím svým věčným optimismem. A pamatuješ, jak jsme předtím byli u moře? Byl jsi skvělý v uklidňování a taky jak jsi mi donesl tu mušli, to bylo moc milé." Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Zdálo se mi to tak strašně dávno. Pak mi došlo, co všechno jsem řekla a jak to asi znělo a zahanbeně sklopila uši a pohled. "Takže už nikdy neříkej, že jsi skvělý jen v bytí špatný, jo?" Usmála jsem se na něj a opět se dala do pohybu, než se tohle mohlo stát ještě trapnějším. Naneštěstí mi to opět podjelo, takže jsem se ve vteřině ocitla na tvrdé zmrzlé půdě. Sykla jsem, spíše překvapením než bolestí, a s menší námahou se zvedla. Usoudila jsem, že tohle je docela nebezpečná zábava a pro nás oba bude lepší, když budeme dělat něco jiného.
Bezpečně jsme se dostala z ledu a otřepala ze sebe další vrstvu sněhu. Kdy už bude jaro? Povzdechla jsem si a podívala se na lehce zasněženou krajinu kolem. Už to taje, že by to bylo dobré znamení? Usmála jsem se s trochou optimismu v duši a otočila se opět na šedivého vlka. "Co kdybychom teď zkusili něco bezpečného? Třeba to, co jsi navrhoval ty! Pojď, prostě se trochu projdeme po lese a budeme si dávat hádanky!" Zamávala jsem nadšeně ocasem. Mohlo by nám to dost pomoct, pořád jsme se v lese moc nevyznali, teda aspoň já ne, nevěděla jsem, jak na tom je Lin, ale nepředpokládala jsem, že by v našich znalostech byl takový rozdíl.

Když jsem viděla, že New s mou hrou souhlasil, vesele jsem se rozběhla o něco rychleji. Z nějakého důvodu mě běh dokázal trochu uklidnit a zlepšit mi náladu, navíc jsem měla milou společnost, takže jsem byla celkem spokojená. Od naprosto mě dělily pouze nízké teploty. Snažila jsem se své nadšení trochu mírnit, abych Newovi příliš neutíkala, ale vypadalo to spíše tak, že jsem to chvíli vydržela a pak opět o něco zrychlila a pořád dokolečka. Chudák, musím být příšerný parťák na hry. Povzdechla jsem si v duchu a, aniž jsem si to uvědomovala, znatelně zpomalila. Což možná byla trochu chyba, jelikož jsem v následující chvíli ležela na zemi a na mě šedý vlk, který se hned zvedl. Nestihla jsem ani zakňučet, jak rychle se to celé odehrálo. Trochu jsem se na něj zlobila, že mě tak neohrabaně povalil bez zvážení možnosti, že by mě mohl zranit (a taky se mě dotkl), ale ta jeho spokojenost, že vyhrál, mi to docela vynahradila. "Vždyť jsi skvěl takový, jaký jsi! Nevidím důvod, proč by ses musel zlepšovat." Usmála jsem se na něj a zašvihala ocasem. Vůbec jsem netušila, ve které části lesa jsme a kudy se dostaneme k úkrytu, ale běh mě docela zahřál, takže jsem byla ochotná ještě chvíli strávit venku. Ale co budeme dělat? Čekala jsem, že bude trvat o něco déle, než mě dožene, ale jak jsem tak koukala, jak vedle mě Lin vyčerpaně oddechuje, uznala jsem, že je to takhle lepší. Ještě by při tom omdlel a já bych ho tam nechala umrznout! Ted ne že bych chtěla, ale nevěděla bych co dělat, takže… smůla.
Překulila jsem se na břicho a rozhlédla se kolem nás. "Co budeme dělat teď?" Zauvažovala jsem nahlas a koukla jsem na proužkovaného vlka vedle mě. "Hádám, že běhat už ne." Usmála jsem se na něj omluvně a postavila se s plánem najít nám nějakou další zábavu. Neudělala jsem však ani tři kroky a už jsem zase ležela na zemi. Sykla jsem bolestí, jak se má žebra setkala s ledem na zemi. Dobře, že mě New zastavil, než jsem vběhla sem. Poděkovala jsem mu v duchu. Nebylo by příjemné uklouznout ve větší rychlosti. Na druhou stranu… když budeme opatrní, mohla by to být i docela zábava. "Pojď sem, ale opatrně, ať nespadneš." Zavolala jsem na svého kamaráda a neobratně se opět postavila. Pomalinku jsem se po zledovatělém povrchu začala klouzat a snažila se u toho vypadat co nejladněji.

Mírně jsem kroutila hlavou, když mě začal zasypávat lichotkami. Bylo to od něj sice moc milé, ale oba jsme věděli, že to tak ve skutečnosti není. Dokonce i já jsem věděla, že když mi někdo složí kompliment, měla bych mu také říct něco hezkého. A pro Newlina je normální, že to tak trochu přehání, že ano. Přesto způsob, jakým se na mě teď díval, ve mně vyvolával pocit, že možná… možná… Dobrá, dejme tomu, že své slova myslel upřímně. Jsme kamarádi, u těch je normální, že si navzájem lichotí a mají se do jisté míry rádi, takže to myslí i vážně, že ano? Ale hezká slova se také používají k něčemu jinému. Zašeptala nějaká část mě a já rychle zavrtěla hlavou, až to zabolelo, což ze mě vyloudilo krátké kníknutí, abych onu větu zahnala pryč. Ne. Přestaň. Tak to není a ty to moc dobře víš, tak kuš. Napomenula jsem se rychle, než mé myšlenky stihly začít bloudit směry, které by nebyly vhodné. Jak mě vůbec taková věc napadla? Je to jasné, jsem nemocná a tím pádem nejsem sama sebou. Štěstí, že neumí číst myšlenky, nevím, jak bych to vysvětlila. Oddechla jsem si v duchu, když Lin začal vyšilovat, protože mě špatně pochopil. "Klídek, klídek, okay? Tak jsem to vůbec nemyslela, hlupáčku." Usmála jsem se na něj něžně. To je přesně ten New, kterého jsem znala. Možná trochu přehánějící, ale bez známek úzkosti, tak to má být.
Zasmála jsem se jeho –iskování a jemně do něj šťouchla packou. "Tebe to hodně baví, co?" Smála jsem se na něj a přemýšlela, jestli takhle všechno upravoval odjakživa nebo to na něj přišlo až po příchodu sem. To už ale navrhoval, abychom se podívali po mé mušli – tedy až roztaje sníh. Zahanbeně jsem sklopila uši. "To by bylo fajn." Zamrmlala jsem, stydíc se. Určitě se na mě zlobí a jen mi to nedává najevo! Pomyslela jsem si smutně. Jak si ho usmířit? Zamyslela jsem se. Nemohla jsem mu nic dát, hřát ho nebo s ním cestovat k moři, co pro něj teda můžu udělat? Povzdechla jsem si, když v tom se mi nad hlavou rozsvítila světluška, ne doslova samozřejmě, a nadšeně jsem nad svým nápadem zamávala ocasem. "Co kdybychom si procházisko trochu oživili?" Usmála jsem se na něj hravě a popoběhla, abych byla pár kroků před ním a otočila se, abych k němu stála čelem. "Chyť mě, pokud to dokážeš!" Zazubila jsem se, bleskově se otočila a popoběhla o pár metrů, abych měla malý náskok, jestli se rozhodne na hru přistoupit.

Nad jeho nekonečným bráněním jsem si jen povzdechla. Opravdu na něj mám špatný vliv, tohle je přesně něco, co bych dělala já. A mé chování je přímo definicí nesprávného chování! Ale jak to teď mám řešit? Mám se s ním přestat stýkat? Doufat, že ho to nějak přejde? Odvést ho za Morfem nebo jiným ukázkovým vlkem, aby mu předvedl, jak se chovat jako správný, testosteronem nabitý sebevědomý samec? Ne fakt, co mám dělat? Panikařit. To co děláš vždycky, to je přesně to pravé. Pomyslela jsem si hořce a netrpělivě švihla ocasem v naději, že to Lina trochu popožene. Přeci jen byla vážně zima, a jestli o něco nestojím tak o to, aby mi jeho přívěsek přimrzl k tlamě. Možná bychom se pak mohli jít někam schovat. Nebo se aspoň hnout z místa. Napadlo mě, hned jak se zbavím té věci, tedy jen co si ji New vezme, to navrhnu.
Nemusela jsem čekat moc dlouho. Jakmile to měl na krku, začal se chovat zase jako předtím. Na chvíli. Pak se zase projevila ta jeho nově vzniklá nejistota. "To je v pohodě, vážně, ale cením si tvé nabídky." Usmála jsem se na něj. "Obejdu se i bez ozdoby, navíc budu mít poblíž tebe, tak na co další krásnou věc?" Zazubila jsem se na něj. Možná že když mu budu říkat spoustu hezkých věcí, vrátí se ke svému starému pouze pozitivnímu já! Zavrtěla jsem ocasem, zpola zmrzlým, a vzpomněla si na svůj nápad. "Ale když už jsi to nakousl, co kdybychom se někam přesunuli? Je tady celkem zima, možná by bylo lepší schovat se ve skalisku nebo se aspoň procházet nebo něco." Zeptala jsem se a postavila se, abych ze sebe oklepala další vrstvu sněhu, která se na mě už rozpouštěla a močila mi kožich, což taky nebylo dvakrát příjemné.

Vypadalo to, že se mu přeci jen ulevilo. Aspoň něco se mi povedlo. Pomyslela jsem si spokojeně. Pomalu mě začínalo vážně zajímat, jak vůbec New uvažuje. Přeci jen se právě lekl toho, že na něj nasněžila vrstvička vloček, toho jsem se nelekla ani já a to už je co říct. Mám na něj špatný vliv. Ušklíbla jsem se v duchu hořce. Moc špatný. Bohužel jsem si to vážně nemohla říct hrdě. Byla by škoda, kdyby se má úzkost přenesla i na něj, tahle smečka a vůbec celý svět rozhodně nepotřebuje dvě Amnesie, že ano. Kéž bych mu předala nějakou pozitivní věc! Třeba… eh… Dobrá, možná mu nemám co dobrého předat, no, co se dá dělat. "Jsi naprosto v pořádku." Potvrdila jsem jeho slova a opět se usmála. Měla jsem sice lehké pochyby o jeho momentálním duševním stavu, ale to určitě brzy přejde. Snad. Doufejme.
"Ty víš, co to je?" Zeptala jsem se překvapeně, naštěstí se mi hned dostalo vysvětlení. Pořád jsem nechápala tu část, kdy zmínil, že by mohl být otcem nějakého vlka, ale… je to Newlin, takže to určitě nějaký smysl dávalo. Aspoň v jeho mysli ano. Nechala jsem ho domluvit a poté se na chvíli zamyslela. "Kdyby to Coffa nebylo, měl by sis to nechat ty, když jsi to našel." Usmála jsem se na něj a následně protočila nad jeho poznámkou očima. "Ano, přesně to tvrdím, takže šup, ať už to máš na krku." Zavrtěla jsem vesele ocasem a vyskočila na nohy, což mě málem stálo pád, vzhledem k celkem kluzké půdě pod mýma tlapkama. Vzala jsem věcičku za provázek a zvedla ji, aby jí New mohl prostrčit hlavu.

Rychle jsem uskočila, když se můj kamarád začal probírat a omylem do mě také strčil čumákem. Ale no tak! Vždyť víš, že na mě se nesahá! Okřikla jsem ho jemně v duchu a posadila se kousek od něj. Zdálo se mi, že je trochu překvapený, že mě vidí, i když jsem netušila, proč by to tak bylo. Možná se diví, že mě vidí, když nespím? Nebo že mu vážně věnuju pozornost? Trochu jsem se zastyděla a převalila se přese mě vlna viny. Musím mu to nějak vynahradit. Jenomže jak? Co má vůbec rád?! Hej! Nepanikař! Připomněla jsem si. Nuže dobrá… Má rád moře, ale to je tak trochu mimo mé možnosti. Má rád mušle, ale ty jsou také u moře. Kašlu na to, prostě mu seženu lepší kamarády. Zaslouží si je. Oni by třeba neztratili dárek, který jim dal. Pomyslela jsem si zahanbeně, když jsem si vzpomněla na zapomenutou mušli kdesi u hranic lesa. Jsem příšerná. Nezasloužím si ho. Užírala jsem se vnitřně, když se ozval Newlinův výkřik. "Huh?" Podívala jsem se na něj zmateně a lehce naklonila hlavu do strany. To je na mě můj věk tak vidět?! Zazmatkovala jsem vnitřně, než jsem si vzpomněla, že je mi to vlastně úplně jedno. Protočila jsem nad sebou očima. No jo Amny, ty a tvůj strach, že budeš ostatními odmítnuta. Musím se sebou začít něco dělat. Hned.
Podívala jsem se opět na Lina, který mi postupně začínal připomínat mě samou. "O čem to zase mluvíš ty hlupáčku?" Povzdechla jsem si s úsměvem. "Vůbec ses nezměnil, a kdyby přeci jen ano, tak spíše k lepšímu! Podívej se na sebe! Vždyť se ti ty vločky na kožichu tak krásně třpytí!" Snažila jsem se ho rozveselit. Nevím, co se mu honilo v té jeho bláznivé hlavince, ale očividně to nebylo nic dobrého. Párkrát jsem švihla ocasem a trochu se porozhlédla po něčem, co by ho mohlo zaujmout na tolik, že by se přestal zajímat o své "stáří". Možná bych k tomu mohla použít nějakou iluzi? Napadlo mě, ale zavrhla jsem to. Příliš by mě to vyčerpalo a já mu přece potřebuju dokázat, že nejsem tak zavrženíhodná kamarádka. Nicméně se zdálo, že v našem okolí není nic zajímavého… nebo možná ano. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se ve sněhu něco zablýsklo. Udělala jsem k tomu pár kroků, přičemž mě málem odfoukl vítr, a odhrnula z oné věcičky trochu sněhu. Co to je a jak se to sem dostalo? Chvíli jsem si to prohlížela, zřejmě to byla nějaká ozdoba, trochu jako měl Coffin, až na to, že úplně jiná. Ale i tak to bude určitě fungovat! Pomyslela jsem si a vesele zamávala ocasem. Opatrně jsem vzala onu věcičku do tlamy a sedla si na své původní místo před Newem. Položila jsem přívěsek před něj. "Koukej, co jsem našla!" Vrtěla jsem vesele ocasem. "Myslím, že by se ti to teď skvěle hodilo ke kožichu, třpytí se to úplně stejně." Zazubila jsem se na něj a čekala, jestli se mi povedlo ho zbavit těch chmurných myšlenek.

Probudil mě záchvat kašle. Na to jak jsem se vážně (opravdu opravdu moc!) snažila věnovat dění kolem sebe pozornost a proboha hlavně neusnout, nepovedlo se. Po chvíli si mé plíce řekly, že už stačí a kašel ustal. To musí být znamení… určitě umírám, do dnešní půlnoci je po mně. Povzdechla jsem si dramaticky v duchu. Otevřela jsem ospale očka a porozhlédla se kolem. Zůstala jsem na místě sama, což nebylo až tak velké překvapení. Proč se to pořád stává? Povzdechla jsem si. Oklepala jsem ze sebe sníh a neobratně se postavila na promrzlých nohách. Zuby mi už zimou drkotaly a já se opět proklela, že nemám huňatější kožich. Nebo Newlina na zahřátí. Zavrtěla jsem lehce hlavou. I když bylo příjemné nechat se hřát, nelíbila se mi ta nutnost fyzického kontaktu. Snad jsem mu moc neublížila. Pomyslela jsem si a trochu se zastyděla. Určitě jsem ho poškrábala, což mě taky mrzelo, ale co když si teď myslí, že ho nemám ráda nebo tak něco? Možná už mě nebude chtít vidět! Pomyslela jsem si vyplašeně a donutila svaly začít konat svou práci. Přece nemohl jít daleko! Začala jsem čenichat ve vzduchu, abych zjistila, že New je… fakt blízko? Zarazila jsem se uprostřed kroku a znovu se podívala kolem sebe.
Jen pár kroků od místa, kde jsem donedávna ležela já, leželo bílé klubíčko, tedy šedé, jen maskované vrstvou sněhu. Zavrtěla jsem ocasem a vesele ke spícímu vlčkovi přiskočila. Bude se zlobit, když ho probudím? Blesklo mi hlavou a trochu jsem od něj couvla. Ale on se určitě nachladí, když tady bude jen tak ležet! A já jsem… asi taky ne-úplně-zdravá, že ano? Analyzovala jsem svůj stav a jako vždy, když jsem to zkoušela, jsem usoudila, že musím umírat. Odfrkla jsem si a rozhodla se tím prozatím netrápit. Aspoň dokud neprobudím Newa a nezjistím, jestli je v pořádku on. Sklonila jsem k němu hlavu a jemně do něj strkala čumákem, přičemž jsem šeptala jeho jméno.