Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zelené nory

Dostala jsem se přes to rizikové území jak nejrychleji to jen šlo. Kdyby mě napadl nějaký člen kterékoli ze smeček, byl by to určitě můj konec, i kdybych byla ve své špičkové kondici, natožpak teď. Měla jsem ale štěstí a už znovu se mi před očima rozprostírala řeka. Skvělé. Fakt skvělé. Odfrkla jsem si a švihla ocasem. Tohle si přece nezasloužím! Jistě, udělala jsem mnoho chyb, ale proč mě za ně trestají vodou?! Povzdechla jsem si otráveně a aspoň se šla opět napít, po tom běhu jsem to potřebovala. Nicméně, s mým štěstím, mi to na zledovatělém břehu podklouzlo a najednou mě unášela řeka.
Panikařila jsem – vlastně panika je příliš slabé slovo pro popis toho, jak jsem se cítila. Kopala jsem kolem sebe snažíc se udržet nad hladinou. Před očima jsem měla ono odpoledne, kdy jsem ztratila bratra. Trhla jsem sebou. Nemůžu skončit jako on! Musím bojovat! Ale jak… Vždyť neumím plavat! Naštěstí jsem ve vodě tlapkami narazila na kámen, který mě na chvíli zbrzdil, a já toho využila, abych se odrazila směrem ke břehu. Nějaká vyšší bytost dnes byla na mé straně, neboť jsem za chvíli ležela u břehu a vykašlávala vodu. Tak tohle už nikdy. Ne ne. Už se k vodě nepřiblížím. Otřepala jsem se, čímž jsem účinně dostala z kožichu většinu vody, ale stačilo mírné fouknutí větru, abych se rozklepala zimou. Stejně už tady nevydržím. Pomyslela jsem si a rozběhla se po louce pryč.

//Přes Západní Galtavar k Ageronu

//Řeka Midiam

Potřebovala jsem si odpočinout, ale zároveň jsem byla plná energie a věděla jsem, že pokud se zastavím, určitě umrznu. Je hrozně nevýhodné pocházet z jihu, když přijde zima. Povzdechla jsem si nad nespravedlností světa a aspoň zpomalila do polo-chůze a otřásla se. Nebyl úplně nejlepší nápad se koupat, když mrzne, avšak existovat v tak špinavém kožichu, jaký jsem měla předtím, bych nesnesla. Ještě by mě potkal někdo, koho znám! To bych ztratila i ty zbytky důstojnosti, co mi ještě zbývají. A že jich není moc, heh. Ušklíbla jsem se hořce a porozhlédla se kolem. Byla jsem v nějakém lese, zajímavé však bylo, že za tu krátkou dobu, co jsem se zde procházela, mé očka zpozorovala hned dvě jeskyně, což mi přišlo neobvyklé. A zároveň dobrodružné, protože tohle by přece bylo skvělé zimní útočiště pro všechny tuláky, tak proč jsem tu jen já? Zachvěla jsem se vzrušením a musela se pousmát. I přes mou mizérii ve mně zbyla aspoň malá jiskra života a naděje. Za tohle jsem se měla vážně ráda.
Možná bych to tady i trochu více prozkoumala, ale znepokojovalo mě, že čím dále jsem šla, tím více jsem cítila pachů. Skoro jako by poblíž žila smečka. Nasucho jsem polkla a instinktivně sklopila uši a zastavila se. Nechtěla jsem, aby se opakovala událost z mého mládí, a zároveň jsem právě teď nechtěla o smečce ani slyšet. Stále jsem truchlila pro tu „svou“. Můj pokus se vzdálit od jedné smečky však způsobil, že jsem se až moc přiblížila k území další. Hned dvě vedle sebe? Takhle blízko? Podivila jsem se, ale co, třeba to byly dvě spřátelené rodiny nebo něco. Pokrčila jsem rameny a rozhodla se zariskovat a projít nějak šikovně mezi jejich teritorii, snad se mi to podaří.

//Řeka Mahtaë

//Třešňový háj

Ztuhlé svaly a klouby, ty hlavně, protestovaly proti každému mému příkazu. Bylo to peklo. Po tak dlouhé době bez pohybu jsem mohla čekat, že i pohyb bude bolet, ale proč to tak musí u všech všudy být. Povzdechla jsem si a překonala touhu sebou plácnout na zem a ještě chvíli si poležet. Musela jsem se nakrmit a napít. Pokud mě paměť nešálila, měla by někde poblíž být řeka. Otřásla jsem se jen při pomyšlení na tu masu vody, ale potřebovala jsem ji. Jistě, možná by pro mě bylo lepší zemřít, ale když už, tak jsem to aspoň chtěla mít rychle a bezbolestně za sebou a tohle zatím bolelo až až. Ta směs mrazu, hladu a vyprahlosti byla nesnesitelná, obzvláště když k tomu ještě připočteme osamělost a existenční krizi. Zaúpěla jsem a potřásla hlavou ve snaze odehnat negativní myšlenky – bez úspěchu. Vždyť… vždyť je to stejně jedno, určitě jsou beze mě šťastnější! Nikdo jim už není na obtíž, taky určitě mají spoustu nových členů, kteří jsou užitečnější a lepší a společenštější než já! Měla bych za ně být šťastná. Snažila jsem se povzbudit se, ale marně. A New… New už má určitě taky nové kamarády a určitě mě nahradil. Vždyť si to zaslouží, někoho, kdo tady bude vždy pro něj. Pousmála jsem se slabě. Vážně jsem ho měla – mám – ráda, i když jen z toho přátelského hlediska. Možná bych měla přestat na věcech tolik lpít a více se věnovat současnosti. Ano, to je dobrý plán. Jenomže když já neměla ani co pořádně dělat, jen se pokusit se nějak zotavit. Zase. Odfrkla jsem si otráveně a trochu přidala do kroku, tělo si už začínalo na pohyb pomalu zvykat.
Zanedlouho jsem byla u řeky. Byla bych se k ní i rozběhla, ale nechtěla jsem riskovat zranění nebo hůř – bolest. Nicméně jsem k ní došla i chůzí a začala hltavě chlemtat ledovou tekutinu. No co, pořád to bylo lepší než jíst pro vodu sníh, přímo jsem nenáviděla, když jsem to musela dělat, fujky. Spokojeně jsem si povzdychla a na chvíli se posadila. Moc mi pomohlo se pořádně napít, i když bych spíše ocenila něco teplého. Třeba krev. Krev a maso, abych byla úplně přesná. Nevěřila jsem tomu, že bych ve svém současném stavu zvládla něco ulovit, ale tak co, zkusit jsem to musela. Nečinnost by mě té ukrutné bolesti břicha nezbavila. Dala jsem se tedy opět do pohybu podél břehu řeky, v dostatečné vzdálenosti samozřejmě. A měla jsem štěstí! Oh, jaké štěstí! Došla jsem totiž k místu, kde se vyskytovala ona podivná přepravná zvířata a co to tam nevidím – mrtvoly! Tentokrát jsem se doopravdy rozběhla. Překvapivě to ani nebolelo. Ihned jsem se dala do hodování. Neřešila jsem, jak se dostanu k masu uvnitř jejich… no… já nevím, jejich kůry? Bylo to trochu jako kůra stromů, no to je jedno, prostě jsem se pustila do těch částí těla, která z toho lezla. Maso bylo sice tuhé, zmrzlé a staré, ale aspoň to byla potrava. Stejně jsem toho nemohla sníst moc, tedy aspoň ne tolik co předtím, vzhledem k tomu, že si můj žaludek odvykl přijímat jídlo. No, aspoň už jsem byla prozatím plná. Položila jsem se k pozůstatkům toho tvora a užívala si ten pocit. Nedalo se říct, že jsem byla šťastná, ale spokojená jsem byla určitě. Všechno krásné ale musí jednou skončit. Byla ještě jedna věc, kterou jsem si chtěla odbýt a to sice koupel. Zakňučela jsem a vložila první packu do ledové vody. Bylo to hrozné jako po tělesné, tak po psychické stránce. Kašlu na to, vždyť se jinak zblázním! Pomyslela jsem si předtím, než jsem si do vody lehla a vyválela se v ní. Jen v té mělké části u břehu, nikdo by mě hlouběji nedostal. Když už jsem tedy měla i péči o kožich za sebou, oklepala jsem se a vydala na cestu. Potřebovala jsem se zahřát a pohyb byl zřejmě jediný způsob, jakým jsem toho mohla dosáhnout.

//Zelené nory

A dny plynuly, najednou už nebylo jaro, dokonce ani léto nebo podzim. Na druhou stranu, ještě nebylo ani opět jaro. Otevřela jsem to oko, které vidělo vzhůru. Nebe nad větvemi stromů bylo temné, ale bez oblak. Ticho, které by se hájkem určitě rozléhalo, rušilo neustálé krákání havranů. Teplota se od doby, co jsem ji naposledy vnímala, podstatně snížila. Nechtěla jsem se zvedat. Možná bych to dokonce ani nesvedla. Cítila jsem, jak mám chomáčky srsti přimrzlé k zemi a určitě jsem byla celá špinavá. Vůbec jsem beztak vypadala jako mrtvola. Jak se tohle vůbec stalo? Prolétlo mi hlavou. V jednu chvíli jsem se bavila s… nějakým vlkem. Hnědým? Ani nevím, myslím, že ano. A najednou tady ležím o kdoví jak moc později. A vtom mi to došlo. Má smečka – domov. A Newlin. Opustila jsem je. Neukázala jsem se tak dlouho… Určitě na mě zapomněli a já, no, se jim ani nedivím. Proč by si mě vůbec měli pamatovat, beztak jsem byla jen přítěží. Už by mě ani nepoznali. Je to pochopitelné. Přesto to bolí. Ale můžu si za to jen já sama. Proč vždycky o všechno přijdu? Chtělo se mi mlátit hlavou o zem, ale měla jsem přimrzlou i část srsti na tváři. Zatraceně. Hluboce jsem si povzdechla. Chtěla jsem spát. Spát a probudit se, až se věci zázračně vyřeší samy, ale to pochopitelně nešlo. Navíc bych nemohla usnout ať už bych chtěla sebevíc. Tak jsem aspoň zůstala ještě chvíli ležet a sbírala sílu.
Cuk. Cuk. Cuk a tah. Postupně jsem se odlepila od země – pochopitelně za neustálého bolestného kňučení. Určitě mi tekly slzy – na jedné půlce hlavy jsem měla cit, ta druhá byla zřejmě příliš zmrzlá. Statečně jsem to však zvládala, zasloužila jsem si to. Každou vteřinu těch muk. Za to, že jsem je zradila. Jak bych se tam mohla kdy vrátit? Samozřejmě, toužila jsem po tom. Toužila jsem se vrátit do Sarumenu, vidět svého nejlepšího kamaráda a dokonce i alfy a ostatní. Ale nemohla jsem, vždyť by ani nevěděli, kdo jsem! A i kdyby ano, zřejmě by mě nepoznali. Pořádně jsem se na sebe podívala. Byla jsem od bahna, srst jsem měla zacuchanou s kousky ledu sem a tam. Také ze mě byla kostřička. Přestože se na mě ani za normálních podmínek nedalo najít moc svalstva, natožpak tuku, nyní jsem vypadala doopravdy jako hromada kostí potažená kůží. A měla jsem hrozný hlad a žízeň. Ukrutný. Potřebovala jsem se před další existenciální krizí nakrmit – a taky odsuď vypadnout. Beztak jsem tady byla už dost dlouho. Vydala jsem se tedy přímo za čumákem.

//Řeka Midiam

//Taky se omlouvám za zdržování, zítra už napíšu

Oklepala jsem ze sebe dešťové kapky a politovala nebohou spící vlčici. Měla štěstí, že tady s ní byl hnědý vlk a postavil kolem ní ty větve, aby ji chránily před větrem a určitě také nebude chtít, aby zmokla. No, aspoň že zima už je za námi a nemusíme bojovat s chladem. Napadlo mě. Bylo by hodně divné, kdybychom ji musel zahřívat, a v mém případě, bohužel, také neproveditelné. Ona traumatizující zkušenost s Linem mi jen připomněla, jak nepřirozený fyzický kontakt je. Ještě jednou jsem se oklepala a raději už na to nemyslela. Nicméně od něj bylo vážně milé, že se o ni tak staral, ale vyvolávalo to ve mně otázky - je to jen její známý, kamarád nebo snad něco víc? Přišlo mi neslušné ptát se a ráda bych nad tím nepřemýšlela, ale nemohla jsem to vyhnat z hlavy.
Rozhodně jsem na má slova nečekala takovouhle reakci. Ještě víc, pokud to bylo vůbec možné, jsem sklopila uši k hlavě a zmateně se usmála. Jak si to mám vyložit?! Křičela jsem v duchu, zatímco navenek jsem se snažila nevypadat, jako bych se měla každou chvíli zhroutit, což... no... asi trochu hrozilo. Oddechla jsem si až po jeho druhé větě, kterou konverzaci na toto téma ukončil. Přitom mě však napadla otázka - znala bych raději pravdu nebo žila v nevědomosti? Co třeba kdyby mě New nenáviděl? Nah, to je lehké, samozřejmě, že bych to raději věděla, abych mu neničila život svou přítomností, to si nezaslouží. Vážně bych na něj měla přestat pořád myslet. Napomenula jsem se, koneckonců jsme tady měli problém a museli ho nějak řešit. ''Omlouvám se, neumím se moc dobře vyjadřovat.'' Řekla jsem trochu zahanbeně a trochu omluvně. Ale nebylo to tak úplně moje chyba, vždyť jsem byla ve stresu z jeho přítomnosti! A každý přeci občas chybuje... Ne, že by tento fakt pomáhal snížit můj stud.
Když se po chvilce vrátil, seznámil mě se svým nápadem. Hehe, tak to hodně štěstí. Ušklíbla jsem se v duchu a nervózně přešlápla. ''No, víte... já nemám ráda, když se musím někoho dotýkat, omlouvám se.'' Oznámila jsem mu a plaše sklopila zrak. ''Možná... bychom kolem ní mohli natahat více větví? Udělat jí takový malý úkryt?'' Navrhla jsem, oči jiskřící nadějí. Nebyla jsem sice ani extra silná, ale hej, určitě spíše donesu větve než se dotknu cizí vlčice.

Jak jsme se tak bavili, noc se přehoupla v den. Přesně jak jsem čekala, začalo pršet, i když ne nijak silně a stromy nám ještě poskytovaly malou ochranu. Aspoň, že to není bouřka. Pomyslela jsem si optimisticky. Až bude v létě horko, určitě si na tenhle lehký deštík vzpomenu a budu si nadávat, že jsem si ho dost neužila, avšak v tuto dobu stále nebylo dost teplo a každý závan studeného větru byl utrpením. Přesto jsem byla ráda, že už je jaro. Byl to pro mě takový hezký symbol toho, že ostatní už na všechno špatné z předchozího roku určitě zapomněli a já se neměla za co stydět. Ne, že by to mé stydlivosti nějak pomohlo. Navíc jsem si byla docela jistá, že Newlin si pár z mých ne tak slavných okamžiků určitě pamatoval. Co jiného kamarádi dělají, že ano? Musí si pamatovat každý trapas a čas od času vám ho předhodit. On sice zatím nic takového neudělal, ale jednou to musí přijít. Každé zatím jednou přestane platit.
Poslouchala jsem jeho odpověď a mírně se přitom usmívala. Sice jsem si stále nezvykla na jeho způsob řeči, ale už mi aspoň nepřipadala tak děsivá. Bylo to vlastně celkem hezké, ale určitě bych nechtěla, aby tak mluvili všichni. Při jeho dalších slovech jsem si musela vzpomenout na svého oblíbeného šedého vlčka. "To máte pravdu, ale některým by k jejímu uspokojení nestačilo ani sto dní bez nocí." Usmála jsem se trochu zasněně. Kde asi je? Napadlo mě, opět. Určitě je v pořádku, o tom jsem nepochybovala (moc). Vtom jsem se rozpomněla, že je tady s námi ještě spící vlčice. Nemůže ro ni být dobré, že je takhle na dešti. "Měli bychom s ní něco udělat, napadá vás něco?" Zamračila jsem se a nervózně pohodila ocasem. Možná by bylo dobré ji přesunout někam ke kmeni stromu, ale to bychom riskovali, že ji vzbudíme a navíc by to vyžadovalo fyzický kontakt a tím pádem bych mu s tím, bohužel, pomoct nemohla.

//Omlouvám se, jsem po dnešku mrtvá, napíšu ráno :)

Zvedla jsem hlavu k temné obloze a chvíli ji zkoumala. Nelíbil se mi fakt, že bylo zataženo. Už tak byla dost zima, natožpak ještě zmoknout, a s mým štěstím by do toho určitě ještě bylo větrno. Jo, to je přesně to, co potřebuju. Nicméně bylo opravdu celkem hezky, všude kolem klid, žádný vítr. Na druhou stranu kdyby foukalo, možná by se i uvolnilo pár lístků z květů na stromech a atmosféra tohoto lesíku by byla prostě dokonalá. Ne že by teď byla špatná, dokonce jsem se díky ní i trochu uvolnila a nebyla tak napjatá, aspoň tak jak to šlo v přítomnosti neznámého vlka. Taky jsem si začala říkat, že jeho pach je tak nějak zvláštní… jako bych někdy předtím už podobný cítila, ale nedokázala jsem se rozhodnout, jestli se mi to jen zdá či ne. Na tom vlastně ani nezáleželo, určitě jsem ho nikdy předtím nepotkala, tak co na tom, jestli se mi na něm zdálo něco povědomého. Hlavně že byl milý a očividně neměl v úmyslu mi ublížit. I když… Samozřejmě jsem si stále dávala pozor na každý jeho pohyb, skoro bych onu činnost nazvala svým zlozvykem. Kéž by mi někdo poradil, jak se ostatních tolik nebát. Aspoň malinko, ušetřilo by mi to tolik zbytečného stresu. Nebo proč třeba nemůžu mít nějakou schopnost poznat, jestli je daný vlk zlý, nebo ne? No nic, stejně s tím teď nic neudělám, tak proč se raději nevěnovat zase mému novému společníkovi.
Kývla jsem na jeho, opět podivnou, poznámku. Mluví takhle i jeho rodina? Napadlo mě, ale pochopitelně jsem se nezeptala, přestože mě to lákalo. Od někoho se to přece musel naučit, nemohl si jednoho dne jen tak říct 'Tak, ode dneška budu mluvit jen vznešeně!', že ne? Proboha, jestli ho jednou potká Lin, tak určitě začne mluvit stejně. Zhrozila jsem se a slíbila si, že zasvětím svůj život tomu zajistit, aby se tihle dva nikdy nesetkali. Nesmím selhat. Zachráním mu tím život, Setia by ho určitě zakousla, kdyby na ni takhle promluvil. Stejně jako se do řeči dal i hnědý vlk. Podívala jsem se na něj a lehce se pousmála. Byl chytrý, nebo aspoň o věcech rád přemýšlel. Aspoň jsem tak soudila z jeho odpovědi. Patřila do skupiny věcí, o kterých si prostě řeknete "sakra, tohle žeru". "Není ale noc lepší pro rozumné konverzace?" Zeptala jsem se, můj hlas byl pro jednou klidný i navzdory tomu, že jsem mluvila s cizincem. Trochu nezvyklé. "Připadá mi to vhodnější, všude okolo vás je klid, nic neruší vaše myšlenky. Den je podle mě na nějaké složitější uvažování příliš hektický." Pokusila jsem se mu vysvětlit svůj názor. Trochu mě překvapilo, kolik jsem toho řekla. Většinou jsem v okolí cizích spíše mlčela a byla hodně nervózní, ale teď jsem se cítila celkem fajn. Mé svaly nebyly tak napjaté, hlas se mi netřásl a celkově jsem byla docela klidná. Sice zvláštní, ale příjemné.

Trochu plaše jsem se pousmála v reakci na jeho přivítání. I taková drobnost jako to, že při pozdravu sklopil hlavu, mě uvedla do rozpaků. A k tomu to oslovení! Ještě víc jsem sklopila uši a na moment se podívala bokem. Já mám asi štěstí na zvláštní vlky. Zavrtěla jsem hlavou v duchu. Vážně, jaká je šance, že dvakrát po sobě narazím na někoho, kdo mluví tak trochu jinak. Na druhou stranu, hnědý vlk aspoň působil mile i poté co promluvil, což se o mé předchozí společnici říct nedalo. Trochu jsem se nočním chladem otřásla a čekala, jestli mě náhodou nepošle pryč, i když jsem o tom silně pochybovala vzhledem k tomu, že vlčice spala. Kde se kolem ní vzaly ty větve? Lehce jsem naklonila hlavu do strany, jako vždy když mě něco zaujalo. Zřejmě je tam přisunul on, nejspíše jako ochranu, což vypovídá o čem? Jsou to partneři a on se o ni bojí? Ne, to by přece ležel vedle ní. Tak kamarádi? No, možná. Asi. Newlin by byl schopný něco takového udělat. Rychle jsem myšlenku na svého kamaráda vyhnala z hlavy. Nemůžu tady fňukat naprosto cizímu vlkovi o tom, jak se bojím, že mě můj nejlepší kamarád už nepotřebuje a nemá mě rád.
Mírně jsem se usmála po jeho dalších slovech. Ten je vážně zvláštní. Téměř příliš zvláštní… Skoro jsem se ho začínala bát, ale přece nad ním tak rychle nezlomím hůl. Možná tak mluví pořád a neuvědomuje si, že to působí vážně divně a děsivě. "Tak to bych vám asi mohla chvíli dělat společnost," řekla jsem, snažíc se napodobit jeho styl řeči, aby mě třeba nepovažoval za barbara, a lehce zamávala ocasem. Lépe jsem si ho prohlédla a zjistila, že nemá žádné jizvy, což mě celkem uklidnilo. Absence jizev je vždy dobré znamení, můžu si představovat, že daný vlk není útočný a vyhýbá se sporům. K tomuhle by to určitě sedělo, působil jako klidně a vyrovnaně. "Dnešní noc je krásná, byť trochu chladná, že ano?" Nadhodila jsem univerzální téma. Zvláštní bylo, že zrovna hnědý vlk mi připadal, že se s ním dá bavit o počasí bez toho, aby to bylo trapné – což musíte uznat, že je velmi vzácný pocit.

//Řeka Midiam

Stále v trochu posmutnělé náladě jsem se najednou ocitla v jakémsi lesíku. Byl velmi zvláštní a přísahala bych, že jsme tady aspoň jednou už s Linem byli. To byly časy… Pomyslela jsem si a smutně se usmála. Určitě si teď užívá největší dobrodružství svého života, beze mě, zato však s někým jiným, kdo mi ho ukradne. On je přece můj kamarád, měl by být se mnou! Švihla jsem rozčileně ocasem. Jistě, i já občas lezu sama sobě na nervy, ale on by se s tím měl umět vyrovnat! Od čeho jinak jsou nejlepší kamarádi, že ano. Přikývla jsem svým slovům a na okamžik se zastavila. Měla jsem chuť si hned teď najít nového kamaráda, abych o něm potom mohla Linovi vyprávět a básnit. Jen ať vidí, jaké to je žárlit! Začenichala jsem a do čumáku mě praštilo více pachů, než jsem čekala a než mi bylo příjemné. No… eh… A má odvaha byla ta tam. Nicméně jsem se nehodlala tak rychle vzdát! Přece všichni nemůžou být pohromadě, to je jasné. Prostě si najdu jednoho osamoceného vlka a budu mu dělat společnost. Tedy samozřejmě by mi nevadilo, kdyby to byla vlčice, ale vlk-samec by byl pro můj záměr zřejmě lepší. Dala jsem se tedy do hledání vhodného adepta.
Navzdory mé touze po společnosti jsem musela uznat, že tento lesík je místo, kde by mi vůbec nevadilo trávit čas samotná. Byl kouzelný, zvláštní. Aniž jsem si to uvědomovala, na tváři se mi usadil úsměv. Jednou to tady určitě prozkoumám. Slíbila jsem si a zpozorněla, neboť jsem se blížila k nějakým vlkům. Měli by být dva, pokud mě čumák neklame, ale nedokázala jsem určit, jestli se jedná o samce či samice, nebo jejich kombinaci. Snad jim nenaruším nějakou romantickou chvilku. Napadlo mě a rychle jsem zatřásla hlavou, ne, nemůžu začít panikařit už teď. Šla jsem po stopě dále a našla… no… dva vlky – vlka a vlčici, kteří se mi ale úplně nezdáli jako pár, takže je nebudu nazývat párem. Chvíli jsem je sledovala, jen abych si byla jistá, že třeba neplánují nějakou zlo-akci. Opět jsi iracionální. Napomenula jsem se a povzdechla si. Nasucho jsem polkla a vyšla z úkrytu za stromem. "E-eh, ahoj, neruším vás?" Ozvala jsem se, uši jako obvykle stažené k hlavě. Samec byl hnědý s pár světlejšími místy a bílým břichem, samička byla taky hnědá, ale byl to úplně jiný odstín. Vypadali přátelsky, tak schválně, jestli zdání neklame.

Čas plynul a má veselá nálada z naší konverzace pomalu upadala. Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Už se opět setmělo, příroda ztichla a řeka stále byla – bohužel, nebo možná naštěstí – na svém místě. K vlastnímu překvapení jsem zjistila, že se vůbec necítím unavená, dokonce ani hladová, což jsou skvělé podmínky k tomu s někým trávit čas, že ano? Ale jak se zdálo, má společnice mě buďto ignorovala nebo nad něčím přemýšlela, vlastně nevím, co jí mohlo honit hlavou, nicméně jsem se začala nudit. Lehce jsem zašvihala ocasem a zvažovala, co udělám. Samozřejmě jsem se toužila dostat pryč od řeky, v tomto ohledu opuštění Ašlink vypadalo velmi lákavě, ale na druhou stranu jsem nechtěla ranit její city. Jenže ona mě stejně asi nevnímá. Pomyslela jsem si a věnovala jí další kradmý pohled. Ne, žádná změna. Ještě jednou jsem si povzdechla a nervózně přešlápla. "No, tak já asi půjdu, snad na sebe ještě někdy narazíme." Řekla jsem jí s náznakem úsměvu, pak jsem se zvedla a rozešla se pryč, pochopitelně směrem od řeky.
Bylo zvláštní, že nikde v okolí žádný jiný vlk nebyl, nebo jsem minimálně necítila žádný jiný pach. A zrovna když společnost hledám! Odfrkla jsem si a trochu přidala do kroku. Přece jen bylo celkem chladno a má srst úplně neplnila svou funkci, za což jsem ji pochopitelně nemohla obviňovat, ale postěžovat jsem si potřebovala. Jak se asi má New? Prohnala se mi hlavou další myšlenka na mého kamaráda. Určitě už mě za někoho vyměnil. Posmutněle jsem sklopila zrak k zemi a opět zpomalila. Nedivila bych se, kdyby se to stalo. On je úžasný, zábavný a nedá se s ním nudit, naproti tomu já… no… řekněme, že se mu nemůžu rovnat. Nesahám mu ani po tlapky. Poněkolikáté jsem si povzdechla a nechala tlapky vést mě do neznáma.

//Třešňový háj

Na její poznámku jsem se jen mírně pousmála a lehce pokrčila rameny. No co, nebudu přece riskovat, že jí bude absence omluvy vadit. Ano, protože to je tááák pravděpodobné. V duchu jsem nad sebou obrátila oči v sloup. Nicméně jsem musela uznat, že vlčice přede mnou byla docela zvláštní. Ne špatně zvláštní, ale prostě… jiná. I způsob, jakým mluvila, mi připadal trochu neobvyklý, rozhodně jsem ho nedokázala přirovnat k jinému vlkovi, ne že bych jich zase potkala nějaké převratné množství. Ještě kdyby byla trochu milejší a bylo by to ideální. Pomyslela jsem si, ale pořád se mě držela naděje, že spolu budeme nějak vycházet. A kdyby ne, tak co. Přesunula bych se jinam. Ale asi by mě to mrzelo, nerada s někým nevycházím, i když někdy se s tím nedá nic dělat.
Opět jsem sebou cukla, když se rozesmála. Netušila jsem, co jí na mém jméně přišlo tak vtipné, takže jsem tam stála s mírně nakloněnou hlavou a zmateně ji sledovala. Byla jsem si jistá, že jsem ho vyslovila správně, jistě, možná se mi povedlo se trochu zakoktat, ale to přeci nebylo směšné. Spíše k pláči, pokud mám být upřímná. Celá má existence byla občas k pláči. Nicméně se brzy vzpamatovala a také se představila. Z nějakého důvodu mi k ní to jméno sedělo. "Zapamatuju si to, tím si můžeš být jistá." Odfrkla jsem si a posadila se. Teď když ležela jsem byla trochu klidnější, byť jen o malinko. Líbila se mi ta iluze, že jsem větší, což jsem samozřejmě nebyla. I když jsem si všimla, že i ona je o něco menší než většina vlků. Jak potěšující najít spolu-zdrobnělce. "Nevím, co proti mému jménu máš, mě se líbí. A k tvé otázce – ano dali mi ho rodiče." Pokrčila jsem lehce rameny. "I když by se asi dalo říct, že mají trochu divný vkus na jména – třeba můj bratr se jmenuje Ergo Proxy." Usmála jsem se trochu při vzpomínce na něj. Nevím, jak je napadlo zrovna tohle jméno. I já jsem byla schopná uznat, že je… no, divné, ale upřímně, líbilo se mi. Samozřejmě jsem při vzpomínání na rodinu riskovala, že se rozesmutním, ale Ašlink fungovala jako skvělé rozptýlení.
Zase? Vážně? Je něco, s čím problém nemá? Odfrkla jsem si opět a zašvihala ocasem. Naštěstí jsem byla trpělivý tvor a její poznámky mě tolik nerozčilovaly. "Hm? Nikoho s něčím takovým jsem zatím nepotkala – myslím ty divné věci v srsti a uchu samozřejmě." Poznamenala jsem s mírně nakloněnou hlavou a pak se rozhodla reagovat také na první část toho, co řekla. "A klidně mi nevěř, ale vážně je mám od narození. V čem je rozdíl, jestli já mám fleky na zádech nebo ty bílou tlapu? Je to úplně to stejné." Vzpomněla jsem si na Newa a to, jak mi řekl, že jsou krásné. To by jí určitě neřekl! Pomyslela jsem si a cítila, jak mi koutek cukl v náznaku úsměvu. Možná bych si taky mohla zkusit rýpnout, že ano? "Možná jediný rozdíl - mé fleky jsou hezčí." Řekla jsem a s hranou hrdostí se narovnala a trochu natočila, aby na ně lépe viděla, než jsem propukla v smích a málem si také lehla. Dobře, takhle se to nedělá, zatraceně Amny! No když už nic jiného, aspoň její provokace způsobila to, že jsem se snažila s ní mluvit. Přesto jsem neztratila nic ze své ostražitosti a pořád ji sledovala, jestli se po mě nechystá skočit.

//To je v pohodě, chápu to :D

Pro někoho možná uklidňující šumění vody na mě působilo tak, že mě pomalu přivádělo k šílenství. Najednou jsem přestala být vděčná za samotu a klid noci, kéž by tady byl aspoň jiný zdroj zvuku, který by řeku přehlušil! Co bych dala třeba i za hloupé houkání sovy nebo hrabání lišek či jiného živočicha. K mému nemalému překvapení však vyrušení přišlo v podobě hlasu. Polekaně jsem nadskočila a krátce se kolem sebe rozhlédla, kde ona vlčice je. Naštěstí už se rozednívalo a já v trávě spatřila ležící pískovou vlčici. Nepoznávala jsem ji, rozhodně to tedy nebyla ta samá vlčice, na kterou jsme s Newem narazili v močálech. Trochu se mi ulevilo, ale ne moc, protože kdo ví, jestli tahle nebude ještě horší. Nicméně jsem se rozhodla, že by zřejmě bylo vhodné něco říct. "Ehm… Neplížila jsem se k tobě, promiň, že ti to tak přišlo." Omluvila jsem se jí a jako vždy sklopila uši k hlavě. Podle jejího tónu jsem soudila, že nebude asi moc příjemná, ale třeba je to jen její obrana proti těm, kdo by ji chtěli v noci přepadnout – tak jako se jí zřejmě zdálo, že jsem to chtěla udělat já. Nebo taky ne a já budu v háji. Pomyslela jsem si, ale přesto se snažila zachovat optimismus.
Trochu šokovaně jsem na ni koukala, když zpustila její popis mé osoby. Rozhodně to nebude přátelská vlčice. Nasucho jsem polkla a také si ji více prohlédla, avšak na rozdíl od ní jsem tak činila proto, abych věděla, jaké jsou mé šance. Mizivé. Shrnula jsem si to. Jediné, co by mě teoreticky mohlo zachránit, je magie, pokud tedy ona tu svou, která mi byla neznámá, neovládá ještě lépe. Já už to vidím, s mým štěstím ovládá vodu a nechá mě se utopit. Otřásla jsem se lehce při té představě. To už skončila svou řeč a zřejmě čekala, že jí nějak odpovím. "A-Amnesia a jo, už nějakou dobu tady žiju." Hlas se mi třásl, což nebylo zas tak překvapivé. Kéž by tady se mnou někdo byl. Zaúpěla jsem v duchu. S vlky jako ona jsem nikdy neuměla vycházet, zoufale bych potřebovala pomoct. Ale někdy prostě budeš muset podobné situace řešit sama. Napomenula jsem se a vydechla. "A jak se jmenuješ ty?" Zkusila jsem to, nečekala jsem, že mi odpoví (a když už tak jen nějakou ironickou poznámkou), ale zkusit jsem to mohla, že ano.

//Středozemní pláň

Jak jsem opouštěla vyschlou pláň a pod tlapkami jsem opět cítila trávu, má nálada se poněkud spravila a ustarané myšlenky mě, prozatím, už taky netrápily. Někde na krajíčku mé mysli jistě pořád hlodaly, ale bylo lehčí se jimi tolik nezaobírat. Přeci jen jsem si místo toho mohla užívat svůj noční výlet! Spokojeně jsem se pousmála a na okamžik se zastavila, abych se kochala krajinou kolem sebe. V rámci možností, samozřejmě, jelikož tma mi tuto činnost nemálo komplikovala. Nejhezčí na tom stejně byl ten klid, který zde panoval a nikdo ho nerušil. Šťastně jsem si povzdechla a opět se rozešla. Už jsem se nenamáhala během, mé tlapky už stejně byly unavené.
Nakonec, a tomu neuvěříte, ani já tomu nechci věřit, jsem došla k další řece! Zaúpěla jsem a smutně se koukala na lesklou vodní hladinu. Ne, na tohle dneska už vážně nemám. Povzdechla jsem si a posadila se několik metrů od ní. Propalovala jsem ji pohledem a přemýšlela, co bych tak mohla dělat. Nechtělo se mi už nikam běhat nebo tak, takže tady asi budu muset zůstat. No, dokud zůstanu dost daleko od té proradné tekutiny, bude to nejspíše v pohodě. Nejspíše. Spíše ne. Zavrtěla jsem hlavou a postavila se, možná se mi bude lépe přemýšlet při procházce. Rozešla jsem se tedy podél řeky, stále v úctyhodné vzdálenosti od ní. Zachytila jsem pach nějaké vlčice, ale ve tmě jsem ji neviděla.