Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jedlový pás

Ocitla jsem se na nějaké louce. Ano, na té louce poblíž oné prokleté řeky. Mimoděk jsem se otřásla. Naštěstí jsem teď byla dost daleko na to, aby mi ublížila. Ne, že by mi to zabránilo cítit se ohroženě. Takže jsem se pochopitelně rozhodla, že nemohu zůstat ani tady. Vlastně bych se nejraději rozběhla pryč, ale můj stav mi to neumožňoval, navíc zdejší země byla asi stejně bezpečná na běh jako chodby v úkrytu Smrti. Při vzpomínce na ni mi přejel mráz po zádech. Jak to asi dopadne s mým přáním? Ušklíbla jsem se hořce. Jednou to určitě zkusím – nic si od toho neslibuju, ale jen tak pro zábavu bych to zkusit mohla. Nepochybovala jsem o její moci, ale umět zmizet, vážně? I když on ten flekatý vlk, Coffin, se taky objevil zničehonic. Povzdechla jsem si nad komplikovaností celé věci a trochu přidala do kroku, jednak protože jsem nebyla od Smrti dost daleko, jednak proto, že jsem byla příliš blízko té řece – a to jsem ji ani neviděla! Na druhou stranu bych se k nějaké vodě ráda dostala, už jsem začínala mít žízeň a hlad, i když v mém stavu si ani nic neulovím. Zase. Heh. Naštěstí jsem před sebou už viděla obrysy nějaké vodní plochy. Zamávala jsem ocasem a vyrazila tam.

//VVJ

Neměla jsem moc klidnou noc. Neustále jsem se budila díky dešti, občasnému blesku či padajícímu stromu v dáli. A samozřejmě díky své paranoie, že mě někdo sleduje, plíží se kolem a chystá se mě zahryznout. No nakonec jsem noc nějak přečkala a probudila se do klidného rána. Nebylo sice ani teplo a slunce také sotva svítilo, ale aspoň už nepršelo. Opatrně jsem se protáhla a zjistila, že mě žebra i krk pořád bolí. Zoufale jsem zakňučela a postavila se. Aspoň ty nohy už jsou lepší. Pokusila jsem se o úsměv a povzdechla si. Všechno je marnost. Potřásla jsem opatrně hlavou a porozhlédla se kolem – čili jsem se díky ztuhlému krku musela trochu projít dokolečka. Zřejmě by bylo nejlepší dostat se odsud pryč. Přestože tenhle les byl tak krásný, necítila jsem se v něm díky Smrti bezpečně. Také se mi nechtělo vracet zpátky do toho svítícího lesa, abych nenarazila na naštvaného černobílého. Chjo, nezbývá než vyrazit někam do neznáma.

//Západní Galtavar

//Stará zřícenina

Dobelhala jsem se, za stálého tichého kňučení, do bezpečí lesa. No, snad bezpečí, kdo ví, čeho všeho je ta potvora - otočila jsem se za sebe, abych se ujistila, že mě nehodlá za tu myšlenku napadnout - schopná. Navíc tady taky byl faktor počasí. Měla jsem štěstí aspoň v tom, že pršet začalo až poté, co jsem se schovala pod stromy, ale ani ty mi neposkytovaly dostatečnou ochranu. Vlastně by mě s tím, jak prudce foukal vítr, mohly asi i zabít v průběhu noci. Všechno teplo dne bylo pryč a já opět mrzla. A do toho ještě ta bolest! Možná by bylo lepší, kdyby mě prostě zabila. Zaúpěla jsem a lehla si na zem, opatrně, abych si neublížila ještě víc. Žebra na pravém boku hrozně bolela, tak jsem doufala, že žádné z nich není zlomené. Na druhou stranu… třeba by mi potom mohla propíchnout plíce a umřela bych a už netrpěla! Ne moment, udušení prý hrozně bolí, do háje. Svět prostě nebyl na mé straně, Smrt nebyla na mé straně. Odfrkla jsem si a ublíženě si položila hlavu na tlapky. Zavřela jsem oči a snažila jsem se myslet na něco hezkého, nějakou krásnou louku, v létě, jak na ní ležím a vyhřívám se. Bylo to ovšem těžké, když ne kvůli té bouřce, tak kvůli ostrému bodání vycházejícím z místa za ušima. Kéž bych aspoň byla doma. Pomyslela jsem si smutně a rozhodla se pokusit usnout. Potřebovala jsem si odpočinout. A potřebovala jsem přespat všechno to utrpení a déšť a zimu, prostě to peklo, ve kterém jsem se zrovna ocitla. Schoulila jsem se do klubíčka a myslela na Sarumen.

OBJEDNÁVKA

M01/Neviditelnost (=10 křišťálů + 100 oblázků)
M02/Neviditelnost/10* (= 200 safírů)
M03/Newlin – 2* (= 6 křišťálů)

Celkem: 16 křišťálů, 100 oblázků, 200 safírů

//Jedlový pás

Šla jsem lesem blíže k té podivné hromadě šutrů, které jsem předtím zdálky zahlédla. S ušima nastraženýma, abych slyšela sebetišší nový zvuk, očima doširoka otevřenýma a vlastně se všemi smysly ve stavu nejvyšší pohotovosti jsem přistupovala k onomu podivnému místu. Očekávala jsem, že se tady stane něco nadpozemského. Způsob, jakým na sobě byly kameny nakupeny, nebyl přirozený. Nikdy jsem nic takového neviděla. Bylo to, jakoby se nějaký obrovský (a myslím doopravdy hodně obrovský) vlk rozhodl nakupit je na sebe, ale ne jen z nich udělat hromádku, nýbrž umělecké dílo. Neviděla jsem na jeho výtvor seshora, tudíž jsem pouze odhadovala, že před těmi dávnými věky byl tvořen kruhem kamení, který byl jakousi ochrannou zdí pro vysoký… jak to jen nazvat… zkamenělý kmen. Naklonila jsem hlavu s pokrčením jednoho ucha a zmateně přemítala, co stvořitele vedlo k tomu, aby tomu dal takový tvar. Samozřejmě, že nyní už to nevypadalo tak, jako kdysi, ale pořád to byla překrásná podívaná, byť pro mě trochu matoucí. Vydechla jsem, ani jsem si nevšimla, že jsem nad tou nádherou dech zadržovala. Opatrně jsem se přiblížila natolik blízko, abych se mohla jednoho z kamenů dotknout. Téměř mě překvapilo, že má tlapka neprošla skrz. Usmála jsem se a sebrala odvahu přijít blíže ke zřejmě nejdůležitější části tohoto místa, tedy té věci stojící uprostřed.
Obešla jsem ji a zjistila, že na jedné straně má vchod. Cosi mě táhlo dovnitř, škubalo to za mnou duši, ale zároveň to ve mně vyvolávalo nepříjemný pocit. Ano, byla jsem dobrodruh, ale když narazím na něco takhle podezřelého, vždycky se do toho vloží i má zbabělá – či snad jen opatrná? – část. Zírala jsem do tmy a uvažovala, co dělat, když jsem si najednou vevnitř všimla nějaké zelené záře. Přísahala bych, že tam nebyla od začátku, ale možná jsem jen přemýšlela příliš intenzivně na to, abych si všímala detailů. To už mi zvědavost nedala a odhodlala jsem se vejít dovnitř – velice pomalu a pozorně sledujíc každičký kámen. Dojdu jen k té záři a ani o krok dále. Přesto jsem sklopila uši k hlavě a nedůvěřivě si prohlížela své okolí. Necítila jsem se moc dobře, chodba byla příliš úzká, skoro mi připadalo, že se stěny přibližují k sobě a já mezi nimi skončím rozmačkaná. Potřásla jsem hlavou. Měla bych s takovými úvahami přestat, vážně, obzvláště ve chvílích, jako je tato. Kéž by tady byl New. Zakňučela jsem, částečně upřímnou touhou po jeho přítomnosti a částečně nad svou patetičností. Vzchop se! Vždyť jsi dospělá vlčice, neměla bys kňourat jako malé vlče. Vyhubovala jsem si a studem sklopila oči. Možná i proto, abych náhodou špatně nedošlápla. Kdybych si teď do toho všeho ještě pochroumala ten zlobivý kotník, nebylo by to vůbec dobré. Nicméně, skoro jsem si ani nevšimla, že jsem stála pod zeleným plamenem, který si jen tak hořel ve vzduchu. Ta zelená barva byla zlověstná, jako barva ohně mi připadala jako ztělesnění všeho špatného z celého světa. Zamračila jsem se a svůj neklid vyjádřila i znepokojeným zamručením. Co to sakra je? Vždyť takhle magie nefunguje, ne? Ledaže by to byla iluze. Nehodlala jsem však riskovat spálení jen proto, abych to zjistila. Přestávalo se mi to tady líbit. Ať už to byla iluze nebo ne, magie znamenala vlka a vlk žijící v téhle věci nemohl být v pořádku.
Nadskočila jsem hrůzou, když jsem zaslechla zaskřípání kamenů. Zřejmě jen někde upadl kousek kamene, to se stává. Snažila jsem se uklidnit, zatímco jsem pomalu couvala zpátky k východu. „Kam si myslíš, že jdeš, co?!“ Ozval se hlas, který mnou projel až do morku kostí. Téměř jsem z něj cítila všechno to zlo a nenávist, která sálala z toho plamene. Svaly nebyly moc ochotné spolupracovat, takže než jsem se stihla otočit a dát na útěk, hlas se ozval znovu. „Ani o tom neuvažuj, pojď hezky nahoru. Jestli jen pomyslíš na útěk, slibuji ti, že se osobně postarám o to, abych to tady měla vyzdobené kousíčky tvého těla!“ Snad není nutno říkat, že ocas jsem měla stažený mezi nohama, uši sklopené až k lebce a třásla jsem se jako osika. Nasucho jsem polkla i přes stažené hrdlo a kladla roztřesené tlapky před sebe. Když jsem došla i k jakési věci, co mě měla dovést nahoru, znejistěla jsem ještě víc. Určitě se to pode mnou propadne a já spadnu až do samotných hlubin pekla. Zůstala jsem stát s jednou tlapkou ve vzduchu a v duchu se omlouvala všem za to, jak jsem jim kazila život – dobrá, tak daleko jsem se zase nedostala, zasekla jsem se na tom, jak jsem asi zklamala Lina tím, že jsem zapomněla tu mušli, co mi dal v Sarumenu, kde zřejmě leží do teď. Pokud ji nerozbil poté, co jsem zmizela. No podívejte se na mě, skoro mi ukápla slza nad tou myšlenkou. „Ty prosimtě, nenuť mě si pro tebe dojít.“ Zavrčelo to individuum a já zoufale zakňučela. Ale tak co, bylo to fajn. Mohlo být i líp, ale bylo to celkem ucházející. Povzdechla jsem si nad krátkým zhodnocením svého života a začala stoupat po oněch křehce vypadajících výstupcích.
„Ani to nebolelo, co?“ Cenila na mě své tesáky v pyšném šklebu uhlově černá vlčice, která ležela na vyvýšeném místě na opačném konci místnosti, když jsem nakoukla, co tam nahoře vůbec je. Jakmile jsem zase stála na pevné (dejme tomu) zemi, zvedla se a pomalými kroky se přibližovala. Všímala jsem si toho, jak její srst byla jakoby podsvícená zelení a stejné barvy jejího ocasu a nemohla se ubránit myšlence na Meinera. Řekněte mi, že to není jeho matka – no, ono by to vlastně dost vysvětlovalo. Vzpomněla jsem si také na to, co říkal o trhání uší, a přestože jsem předtím věděla, že je to blbost, teď už se to zdálo být reálné. Vlčice se přede mnou zastavila v hrdé póze. Takhle zblízka z ní šla ještě větší hrůza. Šel z ní pocit, jako bych už nikdy neměla poznat štěstí nebo světlo dne. „Co zde pohledáváš, srabe?“ Zavrčela, zatímco mě probodávala pohledem. „V-velice s-s-se vám o-omlouvám.“ Vykoktala jsem ze sebe. „J-já už půjdu.“ Chtěla jsem se začít otáčet, ale její uchechtnutí mě zastavilo. „Víš ty vůbec, kdo jsem?“ Teď se na mě dívala skoro pobaveně, ne že bych se jí snad bála méně, spíše naopak. „N-ne.“ Sklopila jsem zrak. Podřízenost ze mě čišela více než vlhkost z vody. „Tsk.“ Odsekla a švihla ocasem. „Já, abys má drahá věděla, jsem Smrt a tvá existence mě silně irituje.“ Málem se mi zastavilo srdce, ne, dost možná se mi na vteřinku vážně zastavilo. Nemohla jsem dýchat. Jistě, neměla jsem žádný důkaz o tom, že co říkala, byla pravda, ale ksakru, věřila jsem tomu celým srdcem. Navíc mi to už někdo kdysi říkal! Neodvážila jsem se udělat nic, jen jsem tam stále s myslí pro jednou naprosto prázdnou a očekávala, kdy přijde ona smrtící rána nebo cokoli si pro mě nachystala. Přišlo však jen další uchechtnutí. „Dobrá beru to zpět, jsi vlastně docela vtipná – tím jak jsi ubohá samozřejmě – takže ti dám šanci mi říct, po čem toužíš. Možná ti to splním, když budeš mít štěstí.“ Slyšela jsem, jak se hýbe, ale neměla jsem odvahu zvednout pohled ze svých bílých tlapek. „A když to ze sebe vůbec zvládneš vyklopit.“ Zavrčela mi netrpělivě do ucha a já podruhé v jednom dni nadskočila hrůzou. K mému zoufalství jsem však v hlavě měla vymeteno. Vážně. Normálně mám tolik nápadů, co bych chtěla a najednou nic? To si ze sebe musím dělat srandu! „Tik tak, tik tak.“ Naléhala vlčice otráveně a já vyplivla to první, co jsem v ten moment cítila: „Chtěla bych umět zmizet.“ Zašeptala jsem a konečně zvedla hlavu a zadívala se do těch jedovatých zelených očí. Tentokrát se vlčice rozesmála, ale ne takovým tím něžným smíchem, kdepak, tenhle naplnil celý prostor naší kamenné věznice zvukem šílenství. „Máš to mít. Na nic jiného se stejně nehodíš.“ Zakřenila se posměšně. „A teď naval drahokamy!“ Vyštěkla, najednou opět netrpělivá. Byla jsem zmatená a no, vyděšená. Kde mám asi teď vzít drahokamy?! „C-cože, prosím?“ Zamračila jsem se a v panice sledovala, jak se výraz Smrti změnil v naprosté pohrdání. „Víš co, prostě je z tebe vymlátím.“ A s těmito slovy se do mě opřel poryv větru. Síla nárazu způsobila, že jsem se převalila dozadu a spadla z těch věcí, po kterých jsem vystoupala. Pořádně jsem si přitom natloukla žebra, uhodila se do toho zpropadeného místa na krku, které vždycky začne bolet a končetiny to taky neodnesly nejlíp. Ležela jsem na zemi a tiše sípala bolestí. Bylo to peklo, nic nebylo tak hrozné jako bolest, jež mě sžírala nyní. Kdybych se více soustředila na svět kolem, jistě bych slyšela cinkání drahokamů, jak se kutálely po zemi. „Běž, než ti toho udělám ještě víc.“ Zvolala vlčice ještě, než mi zmizela ze zorného pole.
Ztěžka jsem se zvedla. Příšerně jsem se třásla, byl zázrak, že mě nohy zvládly udržet. Z krku mi vystřelovala bolest až do hlavy, bolest, kterou jsem znala ještě lépe než sebe samu. I nádech byl plný utrpení. Nakonec se mi však nějak povedlo vyjít ven a zpět do bezpečí lesa.

//Jedlový pás

//Ageronský les

Popobíhala jsem dál a dál, přičemž jsem se stále zastavovala a otáčela. Zdálo se však, že mě černobílý vlk nesleduje. Oddechla jsem si a zpomalila do kroku. Ani nevím, proč jsem najednou zareagovala tak přehnaně, no, dobrá, ne tak přehnaně – vždyť mě mohl každou chvíli napadnout! Snad si to nevezme osobně. Napadlo mě, ale potom jsem si řekla, že byl nejspíše rád. Vypadal, že má rád samotu, stejně jako já. I když v mém případě jen v omezených dávkách, nevydržela bych sama se sebou moc dlouho bez toho, abych začala bláznit. Teď jsem ovšem byla ráda za trochu toho času bez společnosti. Zvláště, když jsem se mohla zhluboka nadechnout a cítit vůni tohoto lesa aniž by mě kdokoli rušil. Byla to překrásná vůně, mrzelo by mě, kdybych musela věnovat pozornost čemukoli jinému. Tedy kromě teplých slunečních paprsků dopadajících skrz větve stromů na mou srst. Nebylo to ještě ono, ale konečně jsem cítila ze slunce aspoň trochu tepla. Spokojeně jsem si povzdechla a zastavila se, abych se mohla porozhlédnout.
Všude kolem mě byly jehličnany, zdálo se mi, že se dokonce také jednalo o jediný druh, ale jistá jsem si nebyla. Bylo tu krásně, uklidňovala mě zdejší atmosféra. Rozhodla jsem se jít hlouběji do lesa a pokusit se najít nějaké vhodné místo ke slunění. Lepší něco než nic, hlavně když se trochu prohřeju. Kývla jsem na svá slova a užívala si každý nádech, který těšil můj čumák tou příjemnou jehličnatou vůní. Avšak brzy jsem objevila něco, co úplně předčilo mé překvapení z toho, jaký odór má tento les. Mezi stromy jsem totiž zahlédla kameny. Spoustu kamenů, ale tak nějak… zajímavě uspořádaných. Dobrodruh uvnitř mě převzal otěže a vedl mě k nim.

//Stará zřícenina

Lehce jsem se otřásla, jak se opět postupně ochladilo. A to už to skoro vypadalo, že se svět jednou neobrátil proti mně. No co, aspoň jsem si mohla užít pohled na les, opět ve tmě, kdy se mech začal rozsvěcet. V kombinaci s padajícími vločkami to působilo neuvěřitelně krásně a kouzelně. Lehce jsem se usmála. Zajímalo mě, jak to asi funguje, žel, neměla jsem, jak to zjistit. Možná to byl jen masožravý mech živící se pouze světluškami, kdo ví. Bylo by fajn ho trochu mít i v Sarumenu, aspoň by se v té mlze lépe orientovalo. Srdce mě zabolelo při vzpomínce na onen les a zřejmě ještě nějakou dobu bude. Stýskalo se mi po něm. Jistě, nežila jsem tam extrémně dlouho, ale byla jsem tam šťastná. Povzdechla jsem si a podívala se na svého společníka. Stejně jako já měl jizvu, možná víc, až tak dobře jsem neviděla. Co ho asi v životě potkalo?
Zavrčel, byť ne výhružně či snad agresivně. Hbitě jsem vyskočila na nohy a cítila, jak se mi opět napnul každý sval. Byla jsem tak vděčná, že mé tělo snášelo ten neustálý stres tak dobře, obzvláště když většinou jsem snad ani neměla důvod se stresovat. Vlk dále pokračoval ve své řeči klidným hlasem, ale já ho podezírala z přetvářky. Určitě mě nenáviděl a čekal, až dočista přestanu být ostražitá a pak bam, najednou budu ležet v kaluži vlastní krve a svíjet se bolestí. To určitě. Odfrkla jsem si a švihla odhodlaně ocasem. Kdepak, mě nedostane. Musela jsem uznat, že ve vlastní hlavě jsem zněla hrozně odvážně. Ve skutečnosti jsem však měla stažené hrdlo a musela jsem držet svaly zatnuté, abych se netřásla, nutit ocas nestáhnout se mezi nohy. „Eh… budu ti tedy věřit.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale zkroutil se v jakýsi nejistý škleb, který snad nebyl vidět. „No, nebudu tě už dále rušit, ráda jsem tě opět potkala, Meinere.“ Tentokrát se mi povedlo aspoň nadzvednout koutky. Kývla jsem na rozloučenou a rozešla se zpátky směrem, kterým jsem přišla. Nenápadně jsem se sem tam otáčela, jestli mě náhodou nesleduje. Těsně než jsem vyšla z lesa, utrhla jsem ze stromu kousek svítícího mechu. Říká se, že mechy jsou odolné, tak snad vydrží cestu "domů".

//Jedlový pás

Spíše jen na efekt jsem si zklamaně povzdechla, nebo možná doopravdy? Ono by bylo zajímavé sledovat, jak se vlk pokouší vysedět vejce. Samozřejmě jsem naprosto souhlasila s jeho důvody, proč takovou věc dělat nebude, přesto by nebylo na škodu to vidět, abych o tom mohla vyprávět… no… někomu, jednou. Rozhodně by to bylo zajímavé téma, ale na druhou stranu bych nechtěla tady Meinerovi zničit pověst, takže by historka stejně zůstala uvězněna v mé mysli. Kdyby jen věděl, jak bych na něj byla hodná! Pomyslela jsem si hrdě, aspoň v něčem se na mě dá spolehnout. Zavrtěla jsem ocasem, aby mi nepřimrzl k zemi a přešlápla si, abych si uvolnila nožky.
Cítila jsem, jak se každý můj sval po jeho „výhružce“ připravil na akci – v tomto případě útěk. Zamračeně jsem sledovala každý jeho pohyb. Byla jsem napjatá a připravena rozběhnou se pryč při sebemenším náznaku toho, že se chystá přiblížit. Jistě, nezdálo se mi, co řekl – ale co kdyby! Jistota je jistota. Vlastně jsem si až teď všimla, že měl to ucho ukouslé, ne že by na tom tak záleželo. Ale záleží! Tím pádem ví, jak to bolí, a je to prachbídný sadista! Zavrtěla jsem lehce hlavou. Nejevil žádné známky toho, že by se hodlal zvednout, nebo že to snad myslel vážně. Můj neutrální pocit z něj přešel v mírně negativní. Musela jsem ovšem uznat, že to byla originální hrozba. Ještě nikdy jsem neslyšela o vlkovi, který by trhal uši. Škoda, že tohle bude ona historka k pobavení náhodných známých a ne to o vysedání vajec.
Povzdechla jsem si s úšklebkem a obrátila oči v sloup. Copak nechápe, že potřebuju seriózní informace?! „Promiň, chápu, že tě to musí otravovat, ale je to zajímavé.“ Pokusila jsem se o úsměv i v takto vyhrocené situaci – tedy vyhrocené pro mě. Zahrávala jsem si s ohněm, určitě ho vytočím ještě víc a ukousne mi moje černá ouška, která jsem si tak oblíbila. „Vždyť ti to nic neudělá, když mi to řekneš, prosím.“ Požádala jsem ho a lehce zavrtěla ocasem. Možná bych to pak i mohla říct Newlinovi, za předpokladu, že mě ještě nenenávidí. Určitě by byl rád.

//Promiň, dostali jsme hafo práce -_-

Konečně se trochu vzpamatoval ze svého mrzoutství, aspoň se mi to tak zdálo. Působil skoro srandovně, nebýt toho, že byl větší a silnější než já, tudíž nebezpečná šelma. Tou jsem sice byla i já, ale tlapku na srdce, kdo by se mě bál. Já. Uchechtl se můj vnitřní hlásek a já mu bohužel musela dát za pravdu. Určitě se mi už někdy stalo, že jsem se lekla vlastního stínu. Zanechala jsem však úvah a vyposlechla si jeho řeč. Trochu, vlastně docela hodně, mi v tu chvíli připomínal Newlina. Nebýt toho pesimismu, skoro bych si myslela, že jsou ve skutečnosti vzdálení příbuzní, co se kdysi nepohodli. Rozhodla jsem se o tom před černobílým vlkem pomlčet, zřejmě by nebyl nadšený, vlastně určitě, a kdo ví, jak by se poté zachoval. To, co říkal, bylo ale děsivé a vyvolávalo to ve mně nepříjemné pocity. Otřásla jsem se při představě, že by se pode mnou najednou něco vyklubalo – jak to mohou ptáci snášet? A pak se o to ještě starat a dotýkat… fujky. Znechuceně jsem potřásla hlavou, abych ty myšlenky vyhnala. „V tom ti musím dát za pravdu.“ Pokývala jsem hlavou. Jeho řešení bylo univerzální, stačilo by vyhrabat díru (ne, že bych na to měla dost sil) a pak do ní to nebohé stvoření strčit, ať by bylo šeredné nebo ne. Já jsem ale monstrum. Uvědomila jsem si pobaveně. „Máš docela dobré nápady, doufám, že se o ně dělíš s každým. Tohle jsou věci, které všichni potřebují znát.“ Opět jsem kývla a usmála se. Hodně mi to připomnělo staré dobré časy, kdy onen šedý vlček přišel s nějakou hloupostí a mluvil o ní, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Chybělo mi to. Musím se tam vrátit. Povzdechla jsem si, ale rozhodla jsem se pro to. Ne hned samozřejmě, to by bylo nezdvořilé.
Až teď, když nějak šikovně zasvítilo slunce, jsem si všimla, že měl na srsti ještě zelenou barvu. Normálně bych to přisoudila tomu, že se nějak šikovně vyválel v trávě, ale byla zima a ty značky byly příliš zvláštně umístěné, než aby za to mohla tráva. „Eh, promiň, že se ptám, ale víš, vypadáš no… nějak podivně – ale nemyslím to špatně! Jen prostě… kde se na tobě vzala ta zelená?“ Jo, určitě jsem zněla jako hrozná vlčí bytost, která mu kritizuje kožich. Povzdechla jsem si v duchu, jsem prostě odsouzená k tomu být nepochopená a odsuzována, za mé špatné vychování, i když jde jen o nešikovnost.

Nemohla jsem se ubránit srovnávání tohohle lesa a toho, ve kterém jsem žila předtím. Oba byly čistě jehličnaté, ale tím jejich podobnost končila. A musím říct, že Sarumen se mi líbil víc. Jistě, tenhle les měl onen fascinující zářivý mech, ale chyběla mi mlha, ve které bych se mohla schovat. I když ta byla taky trochu děsivá. Já asi nikdy nebudu spokojená, co? Povzdechla jsem si v duchu a švihla ocasem. Ne, zřejmě ne, ale s tím se dá žít. Chvilky spokojenosti mít budu a to mi musí stačit. Zajímalo mě, jestli byl kdy Meinere spokojený. Skoro jsem to nevydržela a uchechtla se nahlas. Byl to vždycky takový mrzout? Trochu mi v tom připomínal bratra, ale no… řekněme si to narovinu, ten byl docela v pohodě, do toho dne… Zavrtěla jsem hlavou, na to vzpomínat nebudu. Cítila jsem, jak se mi trochu zježila srst kombinací vzpomínek na Iggyho a na mou vlastní příhodu s řekou. Už nikdy. Otřásla jsem se. Nicméně, možná se vlku přede mnou stalo také něco traumatizujícího a proto je teď takový, jaký je. Ne, že by mi to vadilo, ale asi bych více ocenila společnost někoho veselejšího, kdo obstará mluvení. Momentálně jsem potřebovala někoho poblíž, nechtělo se mi mlčet, na druhou stranu… ani se mi nechtělo být tou, co nadhazuje téma. To je příliš stresující.
Překvapilo mě, jak dlouho už onu věcičku na krku má, ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože jsem se neubránila zasmání se při představě černobílého, jak sedí na vejci. „Jestli to chceš na chvíli zkusit, slibuju, že se ti nebudu smát.“ Pokusila jsem se o vážnou tvář, ne moc úspěšně. Ale myslela jsem to vážně, určitě bych se udržela! No, nejspíše ne, ale snažila bych se ze všech sil. „Možná ho rodiče donutili to udělat.“ Špitla jsem na obranu toho nevinného tvorečka ve vejci. Jako… v podstatě to byla pravda, nikdo se o svůj život rodičů neprosí… Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, bylo to nechutné, tak jsem se raději zadívala kolem sebe na všechen ten uklidňující mech. Teď ve své denní podobě už nebyl tak hezký. Otočila jsem se zpátky na Meinera zrovna když začal opět mluvit. Byla jsem trochu zklamaná jeho příliš obecnými odpověďmi. Dobře, tohle taky nefunguje. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jak v něm probrat touhu mluvit. Výzvy spojené s komunikací jsem vždycky měla ráda, potřebovala jsem je – musela jsem bojovat se svou plachostí. Nicméně bylo to vyčerpávající. Přesto jsem to nevzdávala, zrovna jsem totiž objevila novou zajímavou myšlenku. „Nemyslíš, že by bylo zajímavé mít i jiný život než jen tenhle? Podle mě, by to bylo vzrušující – možná když se nám něco zdá, tak to odkazuje na naše předchozí životy!“ Zamávala jsem vesele ocasem. Zřejmě ho tohle téma moc nezajímalo, ale mě nic jiného nenapadalo a no… třeba ho svou nadšeností namotivuju mluvit. Spíše ne, ale za pokus to stojí.

Usmála se na mě štěstěna. Nebyl to sice nijak převratný rozdíl, ale oteplilo se. Konečně zase jaro. Usmála jsem se spokojeně. Nic není lepšího než když skončí zima a já se zase můžu radovat z tepla a slunce. Řekla bych, že vlku přede mnou více vyhovovala zima, vzhledem k tomu, že všechno je takové ponuré a klidnější. Prostě mi k tomu seděl, navíc nevypadal ani trochu zmrzle – na rozdíl ode mě. Jak já závidím všem, co tohle roční období snášejí dobře! Možná by mi bylo lépe na jihu, doma… Povzdechla jsem si. Jo, tam muselo být krásně, ne úplně teplo a jaro, ale aspoň o něco málo přívětivěji snad ano. Kéž bych to tam ještě mohla nazývat domovem. Sklopila jsem uši o něco více. Možná bych se tam měla vrátit a aspoň se omluvit a no… třeba i zkusit žadonit o přijetí zpět? Ne, to je špatný nápad, určitě mě teď nenávidí. Navíc by to znamenalo vidět, jak si beze mě vedou dobře. Ne, že bych jim to nepřála, jen by mi to asi vážně ublížilo.
Meinere zřejmě nebyl až tak špatný. Usmála jsem se po jeho slovech. Bylo skoro roztomilé, že se na něj pořád zlobil. Jistě, nikdo není rád, když je probuzen a někdo ho ještě navíc nutí mluvit, ale zase to není ani kdoví jak hrozné. Více mě ale zaujalo to, co řekl potom. A taky to, jak to řekl. Švihla jsem otráveně ocasem. Vždyť on nemá žádnou radost ze života! Skoro bych i řekla, že by potřeboval nějaký ten týden s Newlinem jako sůl. Ten už by v něm probudil vlčecí hravost. Na druhou stranu, co když to myslel tak, že by se potom musel o ono stvoření starat? Všechny ty doteky... Otřásla jsem se, jak mi přejel mráz po zádech. "Chápu. Ale přesto, co když už uvnitř něco žije a trpí to svým uvězněním?" Co vůbec dělají stvoření líhnoucí se z vajec než se vyklubou? Zřejmě nepotkám nikoho, kdo by mi dokázal odpovědět, ale o to více jsem byla zvědavá. Co děláme my, když ještě nejsme na světě? Jasně, rosteme u maminky v bříšku, ale cítíme něco? Přemýšlíme? Má paměť, bohužel, nesahala až tak daleko. "Co myslíš, že s námi je předtím, než začneme žít?" Zeptala jsem se zasněně a posadila se naproti černobílého vlka. Zdál se mi jako vhodný, byť stále nedůvěryhodný, společník pro filosofování.

Nyu... Ráda bych poprosila o možnost druhého charakteru (odvážné, vím, ale za zkoušku nic nedám :D)
No... na čas jsem musela hru opustit, ale vrátila jsem se a nehodlám znovu odejít. Má aktivita předtím a teď bych řekla, že byla/je celkem slušná. Snažím se odpovídat kdykoli mám přístup k notebooku a nebrzdit hru, popřípadě když nelze jinak, upozornit že budu mimo. S kvalitou fakt nevím, ale řekla bych, že taková hrůza to zas není :D Pokouším se i účastnit akcí, i když mi ty kreslící tolik nejdou (pešek).
A důvod, welp... Ačkoli Amny zbožňuju a navždy pro mě bude nejlepší, pravdou zůstává, že s její povahou je obtížné se vyřádit a "odvázat". Ráda bych zkusila hru s jiným typem postavy, s nějakou divokou bouří. Zřejmě bych s jejím zakládáním trochu počkala, abych viděla, že mi nic nebrání aktivně hrát za oba chary, ale aspoň dopředu bych ráda poprosila vůbec o možnost začít plánovat ^^ *dělá jakoby neslintala nad inzeráty*

Opatrně jsem ho pozorovala, nechtěla jsem moc přitahovat pozornost, jen mě zajímalo jeho zbarvení – černobílý vlk a přesně napůl? To je trochu zvláštní, vlastně hodně. Celý byl zvláštní a navíc cizí, tudíž nebezpečný. A taky trochu mrzout, možná to ale bylo tím, že jsem i já pro něj byla cizí, i když jsem spíše odhadovala, že je to jeho povaha. On ne každý je stejně upovídaný a přátelský jako New. Vážně na něj musím přestat myslet. Povzdechla jsem si tiše a snažila se nepůsobit přitom sklesle. Jen prostě… byl mi vážně blízký, je to citelná ztráta! Samička holt občas potřebuje nějakou tu dobu na truchlení. Naštěstí mi však vlk přede mnou dal podnět k uvažování nad jinými věcmi než nad ním, a to sice podivnou věcičku, kterou si hodil kolem krku. Měl to i minule? Zamračila jsem se ve snaze si vzpomenout. Byl to už asi čtvrtý vlk, včetně něj, který na krku něco nosil. Kde to všichni berou? Nikdy před objevením tohoto kraje jsem neviděla vlka s okrasou na krku. Neříkám, že to nevypadá hezky, jen mě to fascinovalo. Ta jeho ozdoba tvarem připomínala vajíčko nebo kamínek, v šeru jsem ale nedokázala poznat barvu.
Musela jsem se na jeho reakci na mou otázku pousmát. K vlkům jako je Newlin musíme být shovívaví. Koneckonců, bez nich by byl svět o dost méně zábavný. Aspoň ten můj. Usmála jsem se. Na jeho jméno jsem přikývla a sama se představila, neboť jsem si nepamatovala, jestli mé jméno zná nebo ne a nechtěla jsem působit nezdvořile: „Já jsem Amnesia.“ Bylo pro mě zvláštní a snad i trochu trapné s ním teď mluvit, když jsme ho minule zřejmě trochu naštvali. Opět ve mně začal hlodat lehký pocit viny, což samozřejmě znamená, že se budu muset omluvit, jinak mě to bude trápit ještě roky a roky. „Promiň, že jsme tě předtím vyrušili, opravdu jsme to – hlavně Newlin – nemysleli špatně.“ Pousmála jsem se na něj, přičemž mi oči opět sklouzly k oné věcičce na krku. Zatraceně. Zavrčela jsem nad sebou v duchu. Proč nade mnou vždy zvítězí zvědavost? „A ještě promiň, že se tak ptám, ale co to máš na krku?“ Zeptala jsem se s mírně nakloněnou hlavou. Nemohla jsem ale odolat a nezeptat se, vždyť proč (a jak) by si nějaký vlk nechával na krku viset vajíčko či kamínek?

Pomalu se mi vybavovalo minulé setkání s tímto vlkem. Byl tehdy stejně mrzutý jako teď, i když předtím jsem si říkala, že je to možná jen tou únavou. Očividně nebylo, ale aspoň po mě nezačal hned řvát nebo dokonce na mě útočit. Vlastně… nevyjel po nás minule? Pamatovala jsem si, že ho Newlin nechtěl nechat být. Nás. Napadlo mě hned po tom. Jak krásně se vzpomínalo na dny minulé, strávené s tím šedým vlčkem. Na dny, kdy jsem stále byla součástí jeho života. Možná to jen moc dramatizuju. Povzdechla jsem si v duchu. Stejně na tom teď nic nezměním, tak proč se raději nesoustředit na vlka přede mnou. No, ten by byl zřejmě raději, kdybych ho nechala o samotě, koneckonců já sama bych také ocenila ještě nějaký čas bez společnosti. Na druhou stranu jsem se ale bála, že bych tak propadla chmurným myšlenkám a po tom jsem dvakrát netoužila. I když on mi to moc neulehčil tím, že zmínil jeho jméno. Trochu mě zarazilo, jak to řekl. To se na něj pořád zlobil? Vždyť o ani nic nešlo. „No… Vlastně ani nevím, dlouho jsme se neviděli.“ Přiznala jsem tiše. Kéž bych mu mohla vyložit celou pravdu a postěžovat si na svůj mizerný živůtek, ale to se nehodilo, vzhledem k tomu, že se ani neznáme. Spíše bych se měla aspoň pokusit ho poznat. Protože to mi taaak moc jde. Uchechtla jsem se v duchu. Ale tak snaha se cení. „No… Jak se vůbec jmenuješ? Vím, že se ti moc nezamlouvalo, jak tě oslovoval on.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale pochybuji, že se mi povedl. Nechala jsem uši sklopené a celkově jsem se pořád krčila jako bych mu snad chtěla ukázat, že nejsem hrozba.

//Mahtaë přes Západní Galtavar

Uháněla jsem a uháněla, potřebovala jsem se dostat pryč od té smrtonosné řeky, jinak bych se určitě zbláznila. Ovšem tahle louka nebyla tím, co jsem potřebovala. Stačilo se ohlédnout a opět jsem spatřila tu zlověstnou vodní hladinu. Zježila se mi srst a okamžitě jsem zahnula do lesa. Škoda, ta louka vypadala tak slibně… jen kdyby z ní nebyl tak skvělý výhled dozadu. Zpomalila jsem. Chráněna stromy jsem se cítila mnohem lépe. Rozhodla jsem se využít svůj hororový zážitek jako varování, abych si život užívala, tedy ať tento les prozkoumám. A že bylo co zkoumat! Předtím jsem si toho ve strachu nevšimla, ale na stromech a vlastně všude okolo byla malá světýlka. Zvědavě jsem naklonila hlavu a mírně se pousmála. Nic takového jsem předtím neviděla a bylo to fascinující. Došla jsem blíže k jednomu ze světýlek a zjistila, že jejich původcem je mech. Zasmála jsem se tomu tiše a mávajíc ocasem jsem se vydala hlouběji.
Zanedlouho jsem se přestala ovládat, předchozí neštěstí zapomenuto, a začala po lese vesele pobíhat a točit se dokolečka. Cítila jsem něčí pach, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Tenhle les je přece dost velký, abych se mu vyhnula. Aspoň jsem si to myslela, než jsem vrazila do něčeho ne úplně měkkého, ale za to naprosto živého. Vypískla jsem a uskočila bokem, načež jsem sklopila uši, stáhla ocas mezi nohy a očima zabloudila k zemi. „M-m-moc se omlouvám.“ Špitla jsem a odvážila se malinko zvednout oči, abych věděla, s kým mám tu čest. Trochu jsem se při pohledu na něj zamračila – vždyť já ho už někde viděla!