Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Východní Galtavar

Utíkala jsem z louky aspoň do doby, kdy začala bouře. V ten moment jsem zalezla za další skalnatou stříšku a nakonec tam i usnula. Teď jsem však byla opět na nohou i na cestě a funěla jsem do kopce. Kotník mě pobolíval, což mi cestu ztěžovalo a dělalo ze mě mrzutou zahořklou bytost. Proč se to vlastně děje zrovna mně? Vždyť je tady určitě spousta jiných vlků, kteří by si to zasloužili, já jsem hodná holka! Protestovala jsem v duchu a nakonec vzala cestu do kopce a místo toho šla prostě vpřed bez stoupání, takže jsem jednu polovinu těla měla mírně výše než tu druhou. To pochopitelně také nebylo ideální, ale co. Aspoň to tolik nenamáhalo můj poškozený kloub, aby bolel. Možná mě z toho později chytnou záda, ale to budu řešit až potom.
Nakonec jsem úspěšně začala zase klesat a ocitla se u řeky. Zaúpěla jsem nad tou rozvodněnou zuřivou masou a popošla zase více do lesa, aby mezi námi byla několika metrová mezera. Vydala jsem se podél ní, abych našla místo vhodnější k jejímu, ideálně, přebrodění. Plavat jsem neuměla a nehodlala jsem se to v blízké době učit.

//Medvědí jezero (podél Midiam)

Logan, který mi chvilku dělal společnost, zamířil k jezeru a já vážně chtěla taky, jenomže prostě… neutáhla jsem to. Cítila jsem, jak se mi motá hlava horkem a najednou bum. Je noc, jsem sama a probouzím se z omdlení. Paráda. Aspoň že ty teploty klesly, avšak ne natolik, aby mě to obtěžovalo. To bylo moc dobré. No, zbývalo jen vyřešit, co dál. Sarumen. Šeptalo mé svědomí. Povzdechla jsem si, ano, stále jsem se nedokopala tam dojít a omluvit se jim, pokusit se vysvětlit svou nepřítomnost… prostě se to pokusit napravit. Ano, to je správná věc. Vstala jsem ze země a oklepala se. Protáhla si svaly a pokusila se zorientovat. Leží někde na jihu, tím jsem si jistá, a také když jsem běžela pryč, mířila jsem k jezeru přímo rovně, no, skoro. Otočila jsem se tedy k vodní ploše zády a vyrazila na noční běh.

//Vyhlídka

Začínala jsem se pomalu obávat, co nám tento den přinese. Teploty stoupaly a s nimi i námaha, kterou jsem musela vynaložit na udržení se naživu. V dusnu se špatně dýchalo a to odpoledne teprve začínalo! Já určitě umřu. Na tohle nemám dost sil. Pomyslela jsem si chmurně a rychle zvažovala své možnosti. Mohla bych se – s Loganem nebo bez – přesunout k té řece nebo jezeru, ani jedna možnost nebyla moc daleko. Ovšem, no… já se nemůžu jen tak máchat ve vodě! Vždyť mě stáhla do sebe a utopila bych se! To už možná bude lepší udusit se, sice také umřu, ale aspoň souši. Zatraceně, kdo ze mě udělal nefunkčního jedince neschopného přežít? Povzdechla jsem si v duchu a snažila se na venek neprojevovat moc nervózně, byť přítomnost cizího vlka v mé blízkosti vůbec nepomáhala. Ačkoli se Logan už choval zdvořile, pořád mě jeho předchozí výbuch znepokojoval.
Nechala jsem ho mluvit a sem tam přikývla na znamení, že poslouchám. Naše důvody se vlastně ani tak moc nelišily – ani jeden z nich nebyl dobrý. Ale chybami se vlk učí, že ano. Nakonec se mě zeptal, co jsem tady dělala já. „No, vlastně jsem se ztratila a narazila tady na to prostranství omylem. Naštěstí jsem ale našla tuhle skálu, co mě chránila před deštěm.“ Začínala mě bolet záda z toho, jak jsem na ni byla nalepená, takže jsem si dovolila se trochu uvolnit a prostě jen vedle ní sedět. Naštěstí nám teď poskytovala i stín, ne že by to stačilo. Bylo to vážně nepříjemné. „Asi se tady za chvíli uvaříme, co kdybychom se přesunuli k vodě?“ Navrhla jsem a téměř nevěřila vlastním slovům. Já fakt navrhuju jít k té zrádné věci? Teda páni, kde se to ve mně bere?! „Asi jsi také z jihu, co?“ Poznamenala jsem, když jsem si všimla, že má také krátkou srst. Ale někdy nestačilo v létě ani to – třeba jako dneska.

Jak se noc začala rozplývat, déšť ustával a vypadalo to na hezký den. Mně osobně by to ke štěstí a dobré náladě stačilo, avšak vlk, který na mě narazil, takový optimista nebyl. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout, měl světlý kožich pískové barvy s bílýma ušima a hnědé oči – normálně bych takový vzhled považovala za znamení klidné povahy, ale to bych se pletla. Cizinec po mně totiž vyjel, což samozřejmě způsobilo náhlý nával strachu na mou osobu. Úplně to rozbilo mou křehkou psychickou rovnováhu, kterou předtím ještě naťukla bouřka a podivné zvuky, které sice vydával ten vlk, ale i tak byly děsivé! Nezmohla jsem se na nic víc než patetické zakňučení: „Promiiiiiň!“ Také jsem ouška připlácla co nejvíc k hlavě a snažila se vmáčknout do skály. V současném stavu mě prostě nenapadlo utéct. Beztak byl rychlejší a snadno by mě dohnal, aby si na mě vylil vztek. Před očima jsem měla jasnou představu mého bezvládného zkrvaveného těla v jeho tesácích.
Avšak najednou se jeho chování změnilo na přesný opak. Sledovala jsem, jak začíná zhluboka dýchat a přestává být napjatý, připravený k útoku. Dokonce se mi i omluvil. Já to nezvládnu. Prostě ne. Potřebuju ve svém životě nějakou stabilitu! Úpěla jsem v duchu. „T-to je v p-pořádku.“ Vykoktala jsem ze sebe, pořád nesvá z toho, co se stalo jen před okamžikem. Dozvěděla jsem se jeho jméno – Logan. Odkašlala jsem si, marný pokus o dodání si trochu odvahy, a promluvila: „Já jsem Amnesia,“ pokusila jsem se o úsměv, ale nejspíše to vypadalo jako nějaký škleb. „Myslím, že za to mohl spíše ten déšť.“ Začala jsem s novou strategií – když ho přesvědčím, že v něm vidím bezchybnou bytost, tak mě určitě nechá naživu! „Co tě vůbec do té bouřky vyhnalo?“ Pokusila jsem se zavést řeč. Otřepala jsem se, abych rychleji uschnula.

Déšť ne a ne přestat. Vlastně mi připadalo, že jak noc postupovala, jen sílil. Možná se mi to ale jen zdálo, nudila jsem se, tudíž se snažila si nějaké to dobrodružství vymyslet. No představte si to – slaboučká, opuštěná vlčice, co se třese skrčená za skalkou během té nejdivočejší bouře, co tento kraj kdy zažila! Příběh hodný šíření. Avšak nečekala jsem, že se v této historce měly začít objevovat příšery. Nejdříve to mohly být pouze slyšiny, ouška mi sem tam zastříhala směrem k zvuku, o kterém jsem pochybovala, že jsem ho slyšela. Poté ovšem nebyl pochyb o tom, že se v mé blízkosti nachází další živá bytost vydávající zvuky, ze kterých tuhne krev v žilách. Málem jsem vyskočila z kůže, když jsem to zaslechla! Tak jo, hele, no, tady mě to třeba nenajde. Mám tady malou útulnou skrýš, která absolutně není nápadná. Takových skalek jako ta moje tady přece musely být tucty! Přitiskla jsem se ještě trochu víc ke stěně a snažila se lokalizovat zdroj kroků, avšak bušení deště do škály a poryvy větru mi to znesnadňovaly.
Netrvalo dlouho a byla jsem s nervy v koncích. Všude kolem mě bylo slyšet mumlání a kroky. Omlouvala jsem se nebesům, že mi má noc v dešti předtím nepřipadala dostatečně dobrodružná. Snad ani nemusím říkat, že to bylo bez úspěchu. Vlastně právě naopak, protože jen vteřinku poté, co jsem dokončila kání se, mě něco zasáhlo. Vlastně ne úplně zasáhlo, ale něco se mě dotklo a vyvinulo to vůči mému tělo nějakou sílu, to už se dá považovat za útok! Překvapeně jsem vypískla a nalepila se na stěnu, jako bych s ní mohla splynout. Vtom se ale ozval hlas a já ve tmě dokázala jakž takž rozeznat siluetu vlka ležícího na zemi. „Promiň," omluvila jsem se cizinci automaticky. Já za to sice úplně nemohla, jen jsem tady stála, ovšem kdybych stála o něco dále, třeba by se to nestalo. „Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se ještě, spíše však pro svůj vlastní klid, než proto, že by mě to zajímalo. Zřejmě by mi ruply nervy, kdybych ještě zjistila, že mé nevhodné umístění v prostoru někomu ublížilo. A do toho všechen ten zpropadený déšť!

//Mahtaë

Putovala jsem tmou a mokrem dál a dál. Pod tlapkama mi čvachtala mokrá země, naštěstí už jsem se dost vzdálila od řeky, přesto ji však bylo slyšet. Trošku, do uší mi zatékalo taky, takže možná jsem jen měla slyšiny. Tak takhle se cítí ryby? Napadlo mě a téměř se mi koutky vytáhly do úsměvu. Já bych teda rybou být nemohla, nezvládla bych všechnu tu vodu a co bych dělala potom? Dusit se musí být bolestivé, takže sebevraždu bych nezvládla. Na druhou stranu žít celý svůj život na pokraji šílenství a ve strachu taky není vončo. Potřásla jsem hlavou – jednak proto, abych se zbavila vody v uších, a jednak na zahnání myšlenek o rybách. Dostávala jsem z toho hlad a v tomhle počasí sotva něco chytím. Možná tak rýmu. Oči mi automaticky udělaly v důlcích kolečko vzhůru a dolů. Na mou obranu, vzbudila jsem se teprve před chvílí a to mi snad dávalo právo na trochu náhodnosti a nedávání smyslu, ne? No, po chvilce už mě přestala chůze bavit. Beztak bych nikam nedošla, jen se od svého cíle – toť jest Sarumenu vzdálím ještě víc, což by bez společnosti nemělo smysl. Uvidíme, třeba nebudu jediná, kdo v tomhle slejváku zabloudil. Donutila jsem se k ještě pár krokům, abych se mohla schovat za malou nakloněnou skalkou, za kterou tolik nepršelo. Chvíli se má mysl snažila zabavit počítáním kapek, které mému štítu unikly, ale poté se opět chytla do pasti nudy a z počítání kapek jsem najednou byla u úvah o životě listů.

Na srsti jsem cítila déšť. Hodně deště. Bylo to zvláštní, protože v mém rozespalém stavu si má hlava dávala dohromady déšť se zimou, ale nebylo mi ani chladno. Zvláštní. Ještě chvilku můj mozek běžel pouze na volných asociacích, než se mi začaly vracet vzpomínky. Do háje. Zase jsem něco pokazila. Kdyby to nebolelo, určitě bych mlátila hlavou o zem. No nic, na to už jsem si začínala zvykat. Donutila jsem svaly zvednout mě na všechny čtyři a oklepat mi ze srsti vodu. Lepší. Mírně jsem se pousmála a rozhlédla se kolem. Byla jsem u řeky a ještě za deště. Ani nevím, jak jsem to udělala, ale v mžiku jsem se od ní vzdálila o dobrých deset metrů. S povzdechem jsem se posadila. Chudák Noktisiel, nechtěla jsem, aby se to vzdalo. Souhlasil, že se mnou bude cestovat a pak tohle. Smutně jsem sklopila ouška. Už to nezměníš, tak na to nemysli. Když se mu někdy, až ho zase potkáš, omluvíš, tak to bude stačit. Konejšila jsem se v duchu a po pár minutách už byla dost vyrovnaná na to, abych byla schopná pokračovat v cestě. Jenomže… jakým směrem? Byla tma a ze všech stran do mě narážel déšť a vítr, jednoduše mě to připravilo o orientační smysl. Nejistě jsem se tedy rozešla podél řeky – byla jsem si jistá, že to bylo v plánu od začátku.

//Východní Galtavar

//VVJ

Počasí se naštěstí nezměnilo k horšímu, naopak se ještě trochu oteplilo. To bylo moc dobře, kdyby pršelo, určitě by se zvedla hladina řeky a já bych, se svým štěstím, byla její první obětí. Znepokojeně jsem zastříhala ušima a přešla tak, aby mezi mnou a vodou stál nebohý Nokt. „Já tě teď budu chvilku využívat jako ochranu, nevadí?“ Zeptala jsem se plaše, možná i trochu vystrašeně. Ne, že by na jeho odpovědi záleželo. Vzhledem k předchozím událostem mi nebylo dvakrát příjemné být poblíž zrovna této řeky. Modlila jsem se, ať už jsme pryč. Naštěstí vlk po mém boku byl dobrým rozptýlením od nepříjemných myšlenek. „Máš pravdu, ale asi bych so vystačila s jarem, létem a podzimem. Možná i se zimou, kdyby bylo teplo a sníh ho nějak magicky vydržel.“ Zasmála jsem se. Byla to krásná představa, mohla bych konečně dovádět ve sněhu s ostatními místo toho, abych trpěla. Ano, to by mi udělalo radost. Tedy, asi bych neskotačila a už vůbec ne v přítomnosti jiných vlků, ale chápeme se. Štěstí, že už je to za námi. Zamávala jsem vesele ocasem a nemohla než s jeho slovy souhlasit. „Moc se na to těším. V tom lese, kam míříme, je i přes léto všude stín, takže bylo úžasné smět tam být.“ Podělila jsem se s ním o malou informaci o Sarumenu. Snad mi bude povoleno tam léto znovu strávit a samozřejmě i dlouhou dobu potom.
Měla jsem štěstí, že Nokt souhlasil a doprovázel mě. Kdybych na to byla sama, zřejmě bych hrozně panikařila a pobíhala sem a tam, neschopná se odhodlat vrátit. Cítila jsem potřebu mu neustále děkovat, ovšem zároveň bych ho nerada otravovala, tudíž jsem se rozhodla před další dávkou díků počkat aspoň pár minut. V duchu jsem se nad svým ďábelským plánem zasmála. To už mi ale odpověděl na mou otázku. Potvrdil mi mou domněnku a pak se rozpovídal. Musela jsem s ním souhlasit. Bylo by nepříjemné žít ve smečce s vlky, kteří by byli agresivní, protivní či by jinak zhoršovali životy ostatních. Já snad v té naší (teď už vlastně jejich, ale co) na nikoho takového nenarazila. Moc fajn místo, pomyslela jsem si spokojeně. A hned nato zase mírně nadzvedla obočí. Nečekala jsem takovou odpověď, překvapilo mě, jak moc byla podobná tomu, co jsem cítila já sama. „Proto jsem se do ní přidala,“ malý úsměv, „Tehdy se mnou navíc cestoval jeden vlk – Newlin – a naštěstí nás přijali oba.“ Ha! Skoro se mi ani nezatřásl hlas, když jsem vyslovila jeho jméno! „Z toho, co jsi mi řekl o Honey myslím, že jsou si podobní. On je taky pořád veselý, nadšený a se spoustou energie.“ Zasmála jsem se krátce při pomyšlení na šedého vlčka, nyní nad mou oblíbenou vzpomínkou. A snad ho ještě uvidím, kdo ví, třeba budeme moct být opět přátelé. „Takže to bylo moc fajn.“ Uzavřela jsem svou řeč se zamáváním ohonem.
„Chtěl bys, abych ti nějak popisovala místa, kudy jdeme? Obávám se, že ti asi neřeknu jejich názvy, ale možná si sem tam vzpomenu na nějaké zajímavosti.“ Zřejmě bych se měla ujmout role průvodce, když už ho tahám daleko na jih. Sice mi samotné byla tato krajina ještě neznámá, ale snaha se taky cení. Zvolila jsem pomalejší tempo chůze, přece jen nebylo kam spěchat – nemluvě o mých obavách z budoucnosti. Nicméně jak to viděl Nokt mi nebylo známo. „Chtěl bys jít rychleji, nebo stačí takhle?“ Nerada bych, aby se kvůli mně musel plahočit tempem, které mu nevyhovovalo.

Usmála jsem se nad naší novou dohodou. Bylo by fajn, kdybychom se setkali po dlouhé době a sdíleli spolu nové poznatky. Samozřejmě by mi nevadilo, kdyby to nebylo dlouho, ale rozhodně by to dodalo na atmosféře. Proč vlastně už teď přemýšlím nad tím, jak se rozejdeme? Byla jsem neuvěřitelná, v duchu se mi už tvořila představa toho, jak každý jdeme vlastní cestou, zatímco on pořád seděl přede mnou. No jo Amny, ty prostě nejsi v pořádku. Povzdechlo si nade mnou mé vědomí. Místo snění, ke kterému bych určitě brzy sklouzla, jsem kývla na jeho otázku ohledně mého původu. „Přesně tak, čímž neříkám, že mi v létě není občas horko,“ zasmála jsem se, „Obecně mám ale radši, když se peču, než abych mrzla.“ Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. Navíc když je horko, tak se můžu vždycky jít ochladit do vody – teda ne, že by mi to bylo kdoví jak příjemné – v zimě se naopak nedá dělat pro zahřátí skoro nic. „Ležení ve stínu mám hrozně ráda, zvláště pokud mám nějakou milou společnost. Je to takové uklidňující a pohodové.“ Reagovala jsem trochu zasněně na druhou část toho, co řekl. Sarumen je v létě úžasný. Zavzpomínala jsem na hustý les, kde o stín nebyla nouze, a byť bylo těžké v něm najít pitnou vodu, řeka nebyla moc daleko. Aspoň pokud mě paměť nemátla.
Na tváři se mi při jeho slovech rozlil plachý úsměv. Zajímalo mě, jestli je takhle hodný pořád, nebo to dělá, protože mě lituje či to pouze hrál a třeba i plánoval nějakou záludnost. Poslední možnosti jsem už nevěřila tolik, jako když mě napadla poprvé, přesto nebylo možné ji vyhnat z hlavy. Hlodala tam jako nějaký otravný hmyz. V jeho očích ani hlase jsem nenacházela nic než upřímnost, avšak lháři trénují celý život a já nemusím být schopná, rozpoznat, co je pravdou a iluzí. Trochu ironické, vzhledem k mé magii. Nokt vůbec nevypadal jako jeden z nich, ani nic nenaznačovalo, že by mohl znamenat hrozbu pro mě či smečku. Nebyla jsem sice už její součástí, ale na tamních vlcích mi stále velmi záleželo a nerada bych je ohrozila. Nakonec jsem se definitivně rozhodla jeho nabídku přijmout. Varovala jsem ho přede mnou, dala mu čas popřemýšlet, jestli nemá lepší věci na práci, a on stále souhlasil, že mě doprovodí. Víc už udělat nemůžu. Povzdechla jsem si s úsměvem. Snad nebude litovat. Usmála jsem se na něj, také vstala a protáhla si nohy. „Můžeme vyrazit klidně hned.“ Zněla má odpověď na jeho otázku, ale ještě jsem zůstala stát a věnovala mu pohled. „Ještě jednou děkuju, vážně to pro mě hodně znamená.“ Opravdu ano, tím spíš, že to byl cizí vlk, který si mě vůbec ani nemusel všímat. Takováhle laskavost je dneska vzácná.
Další přikývnutí na jeho slova. Byla jsem ráda, že se mnou souhlasí. Takoví vlci byli mí oblíbení, protože s nimi bývám taková, jaká bych chtěla být. Naposledy jsem se tady porozhlédla, bylo na čase se dát na cestu. „Měli bychom jít podél téhle řeky.“ Naznačila jsem packou směr k oné zabijácké neustále se ženoucí vodě. Nerada kolem ní opět půjdu, jinou cestu jsem však neznala. Mé nožky se daly do pohybu, ohlédla jsem se, jestli jde Noktisiel se mnou. Stále si to mohl rozmyslet, pochopila bych to. Vypadalo to ovšem, že mě bude následovat. „Co si ty myslíš o smečkách? Pochopila jsem, že zatím nejsi členem žádné, tak mě zajímá, jaký na ně máš názor.“ Zeptala jsem se, částečně aby nestála řeč, avšak z větší části proto, že mě to zajímalo a bylo to tematické, vzhledem k tomu, kam jsme mířili.

//Řeka Mahtaë

Spokojeně jsem přivírala očka, když se slunce na obloze posunulo tak, že mi částečně svítilo do očí. Nebylo to sice příjemné, ale aspoň to byl důkaz, že je další dlouhá a strastiplná zima za mnou. Šťastně jsem zavrtěla ocasem a opět se pohledem vrátila k hnědým očím vlka přede mnou. Už jsem se mu zvládala dívat do očí, to byl velký pokrok! Přikývla jsem na jeho slova, ani mně se to nelíbilo, byla to jediná nepříjemnost, na kterou jsem zde narazila. To a každá řeka. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou, snažila se si vybavit, jestli mi Coffin neřekl ještě něco. „To nevím, možná, že je. Doufám.“ Zasmála jsem se plaše a trochu zametla zem ocasem. „Jestli na něco přijdu, dám ti vědět.“ Usmála jsem se na něj. V tu chvíli mi došlo, jak je setkávání se hrozně zvláštní Prostě si jen tak putujete po světě a doufáte, že narazíte na toho, s kým se chcete setkat. Vlci to nemají lehké. Povzdechla jsem si v duchu, i když oni to asi nejsme jen my.
Pozorovala jsem ho, jak si také užívá teploučko. Věděla jsem, že nemůžu být jediná, které to chybělo. „Ano, je to moc fajn.“ Zavrtěla jsem se vesele. Nejradši bych si lehla do trávy a jen si ten pocit užívala. Všechno už brzy pokvete, znovu ožije a zase bude dostatek potravy. Při myšlence na jídlo se mi začaly sbíhat sliny. Ouch, zrovna když jsem lovit nemohla. Teda, mohla bych si omluvit a, něco čapnout a zase se vrátit, nicméně lovit v jezeře ryby nebo vodní ptactvo pro mě nebyla možnost. To tak! Nokt se mi mezitím svěřil, že jeho oblíbeným obdobím je jaro. Není to špatná volba. Usmála jsem se. „Já si musím ještě chvíli počkat, nejradši mám léto, protože je teplo už od jeho začátku a všechno se už stihlo vzpamatovat.“ Odpověděla jsem vesele. Možná, že už dávno byla po velkém období rozkvětu, a stromy už nezdobily pupeny, ale už tolik nevál studený vítr a pokud ano, tak jste byli rádi.
Se sklopenými oušky jsem poslouchala jeho odpověď. Doufala jsem, že se nebude zlobit, neurazí se či nebude mít jiný negativní pocit. Kdybych mohla, určitě bych es začervenala při jeho poznámce o tom, že mu nevadí se mnou trávit čas. Jistě, nebyl to kompliment, ale hej, já v nic lepšího ani nemohla doufat! Akorát mě trochu zamrzelo, že si připadá nedůvěryhodně. Tak to totiž vůbec nebylo! Proč musím vždycky všechno kazit? Povzdechla jsem si v duchu. Jistě, nedůvěřovala jsem mu, ne moc, ovšem za to ani náhodou nemohl on, nýbrž já. „To neříkej, jen tě vážně nechci zdržovat. Nejsem až tak dobrá společnost na delší dobu.“ Zasmála jsem se. Musela jsem mu to vyvrátit, byť bylo moc milé, že si nestěžoval. Nechtěla jsem, aby pak byl zklamaný. Teď jsem mu vadit nemusela, avšak co když se něco stane a já propadnu melancholii? Nikdo si neužívá společnost posmutnělé, patetické vlčice. Na druhou stranu tam sama nejspíše nedojdu. A bylo pro mě důležité se tam vrátit, ať už to dopadne jakkoli. Musím se jim aspoň omluvit. A vzít si zpět svou mušli. Pousmála jsem se, pak mi to došlo. No jo, on tam nejspíše bude Newlin. V duchu jsem zaúpěla, hned si však nahlas povzdechla. „Ale asi bych vážně potřebovala pomoc – jestli to vážně nevadí? Byla bych vděčná za tvou společnost, ale opravdu ti nechci kazit plány nebo tak.“ Pousmála jsem se plaše. Asi určitě potřebuju trochu popostrčit. Dokázala bych samotná čelit alfám, avšak než se setkám s ním, musím vidět, že zvládám vést konverzaci, a že svět neskončí, pokud mě bude nenávidět.
Při jeho popisu Honey jsem se něžně usmívala. Hodně mi připomínala právě toho vlčka, na kterého jsem pořád myslela. On byl taky takový veselý a optimistický, možná až moc. Bylo hezké vědět, že je zde takových vlků více. „Souhlasím s tebou, ale taky myslím, že je na takových vlcích něco kouzelného. Nevím, mám pocit, že v tobě dokážou probudit takovou tu vlčecí hravost.“ Usmála jsem se a lehce potřásla hlavou. Byli to blázínci, o kolik by bez nich však byl svět chudší. A znova jsem zavrtěla hlavou na jeho otázku. „Vůbec ne, tvou společnosti si opravdu užívám.“ Zavrtěla jsem ohonem. Nechtěla jsem, aby si to myslel. Mě samotnou trápilo, když jsem tak cítila a on navíc vůbec neměl důvod.

//V pohodě, říkala jsem si, že se budu aspoň víc učit a ono nic (ups) :D

Využívala jsem krásného počasí, abych si to tady trochu prohlédla. Předtím jsem se o toto místo úplně nezajímala, ale teď jsem se rozhodla to napravit. Možná mi to taky víc objasní, proč se zde vlci tak shromažďují. Viděla jsem však pouze obyčejné jezero, byť poměrně velké, a travnatou pláž. Dobrá, voda byla opravdu čistá, ale aby k sobě tak přitahovala můj druh, by na ní muselo být ještě něco ne? Tuhle záhadu asi nerozluštím. Povzdechla jsem si v duchu. Ale co, byl krásný den a měla jsem milou společnost, tak proč se zabývat takovými hloupostmi. Spokojeně jsem zavrtěla ocasem a užívala si teplé sluneční paprsky, zatímco jsem Noktisielovi popisovala Smrt. Trochu kontrast, ale hej, co by bez nich život byl? Kývla jsem na jeho otázku hlavou. „Tak jsem to slyšela. A jak na mě působila… šla z ní pochopitelně hrůza, navíc jsem měla celou dobu pocit, že už nikdy nebude nic dobré.“ Otřásla jsem se trochu při vzpomínce na tu vlčici. „A vypadá jako normální vlčice s černou srstí s nádechem do zelena. I oči a drápy má zelené. Ale působí, no, nadpřirozeně, celé to místo. Je to tam hrozně zvláštní.“ Plaše jsem se zasmála jeho poslední větě. „Toho se asi nemusíš bát, zdálo se mi, že se chce spíše bavit tím, jak jsme proti ní ubozí. A ty navíc – aspoň si to myslím, ale klidně mě oprav – nejsi někdo, kdo by vlky provokoval, takže by ti asi nic neudělala.“ Usmála jsem se na něj. Já sice taky taková nebyla a jak jsem dopadla, ale on by oproti mně zřejmě nepanikařil tolik, aby nedokázal ani mluvit.
Když mi nabídl, že by mě doprovodil, upřímně mě to překvapilo. Vlastně dokonce šokovalo. Vždyť by mu to přidělalo tolik problémů! A hlavně by musel trávit více času v mé přítomnosti a nedokážu si představit, kdo by to dobrovolně podstoupil, tím spíš, že, jak správně poznamenal, jsme se znali jen krátce. Proč by na mě byl tak hodný? No fakt, jaký může mít důvod? Nemám mu jeho laskavost jak oplatit a nejspíše ani nikdy nebudu. Musel by být ztělesněním dobra, aby pomáhal náhodnému cizinci. Na druhou stranu bych byla o hodně klidnější, kdyby někdo šel se mnou a on by se na tu pozici skvěle hodil, protože jsem se v jeho společnosti cítila dobře. Taky by mi tak cesta lépe utíkala a všechno, ale zároveň jsem ho nechtěla otravovat. Navíc! Pořád to mohl být špeh nějaké cizí smečky! No, dobře, to rozhodně ne, kdyby ano, šel by za platným členem smečky, ne za bývalým. Proč jen nemůžu ostatním naivně věřit! Můj život by potom byl o tolik lehčí! „Byla bych ráda a bylo by to od tebe velmi laskavé, ale nerada bych plýtvala tvým časem. Ten les přece jen leží daleko na jihu a ty máš určitě lepší věci, co dělat.“ Usmála jsem se plaše se sklopenými oušky. Hrozně ráda bych jeho nabídku přijala, klady té možnosti jasně převažovaly nad zápory, nicméně bych to nebyla já, kdybych neodmítala pomoc, že? Hořce jsem se nad sebou v duchu ušklíbla.
Nedočkala jsem se popisu oné Gallirei, ale aspoň mi řekl důvod, proč ji vlčice hledá. Usmála jsem se nad tím. Upřímně, to bylo něco, co bych udělala, kdyby se ztratil Newlin. Bylo by to sice pošetilé, ale přesně taková byla celá má existence. Navíc jsem ho pořád považovala za mého kamaráda, k tomu jediného, takže jsem si ho musela bránit. S lehkým úsměvem jsem přikývla. „To rozhodně, musí být taky hrozně statečná, já bych se asi celou cestu klepala strachem.“ Zasmála jsem se, on to sice nebyl vtip, ale není nad to se zasmát sama sobě. „Snad ji jednou potkám, musí být moc milá.“ Dodala jsem a zavrtěla ocasem. Také jsem oné neznámé vlčici popřála v duchu hodně štěstí při jejím hledání.

Usmála jsem se a kývla jsem na jeho slova. Fungovat může všechno, pokud se jednotlivci navzájem tolerují a respektují. Pořád mě to ovšem fascinovalo, byla jsem v tomhle trochu skeptická, pochybovala jsem, že by dvě smečky dokázaly mírumilovně žít vedle sebe. Musely tam být spory, ne? Snad jednou potkám nějakého člena jedné z nich a budu se moct zeptat. Možná jsem jen příliš pesimistická. Povzdechla jsem si v duchu a lehce jsem se otřásla při závanu studeného větru. Nemohla jsem se dočkat teplých letních nocí a vůbec tepla obecně. Aspoň, že už se léto pomalu, ale jistě blížilo a s ním snad i ten spouštěč, který u mě každý rok způsobí optimističtější přístup k životu. A já už potřebovala trochu pozitivity jako sůl. Ono je lehčí představovat si hezké věci, když vás do zad hřeje slunce.
Ani jsem nečekala, že mi uvěří. Já sama nechtěla Coffinovi věřit, když o ní tehdy mluvil. Bylo to dost neuvěřitelné, tenhle kraj byl tak poklidný, krásný a plný vlků, koho by napadlo, že se zde ukrývá taková temná existence? Přesto to byla pravda, ale taková ta pravda, které neuvěříte, dokud Smrt nespatříte na vlastní oči. Mírně jsem se usmála. „Vím, že je. Reagovala jsem stejně, když jsem to slyšela poprvé, ale je to tak. Prý ti dokáže pomoct zlepšit se v nějaké magii nebo se naučit novou za nějaké drahé kameny. Velmi nedávno jsem se s ní sama setkala, tak uvidíme, co je na tom pravdy.“ Trochu se mi stáhl žaludek při nepříjemné vzpomínce, ale nedala jsem nic znát. Když jsem o tom tak přemýšlela, vlastně jsem netušila jakou magii Noktisiel ovládá. Úplně se mi vypařilo z hlavy, jaká magie se pojí k hnědým očím. No, ptát se ho na to nebudu, beztak to není důležité. Hlavní je, že je zatím milý a neútočný. Uzavřela jsem své myšlenky spokojeně. Byl to velký pokrok od mých posledních setkání s cizinci.
Jen jsem zavrtěla hlavou. „To je v pořádku, nemohl jsi to vědět.“ Pousmála jsem se a trochu posmutněle se zadívala na své tlapky. „Možná to ve skutečnosti není tak špatné, jen se bojím tam vrátit a zjistit, na čem jsem.“ Přiznala jsem tiše. Potřebovala jsem to ze sebe dostat, trochu si ulevit. Sdílet s někým tu obavu, abych na ni nebyla sama. Třeba to ani neslyšel. Říkala jsem si, byť to bylo docela nepravděpodobné. A naštěstí jsme přešli k veselejšímu tématu. Pozorně jsem ho poslouchala, ale měl pravdu. „Ne, tak tu jsem nepotkala. Ale zní jako fajn vlčice.“ Usmála jsem se a pokusila se si vlčici – Honey – představit. Potěšilo mě, že se tady snad najde někdo menší než já. Ovšem na jeho vyprávění mě zarazily dvě věci. Zaprvé, cože to hledá a zadruhé proč byl smutný. Nehodlala jsem se ho ptát, proč se tak cítil, ale nemohla jsem své zvědavosti odepřít aspoň nějakou šanci na nové informace. „Gallirea? Co to má být?“ Naklonila jsem mírně hlavu do strany. Zřejmě to bude nějaké místo, ale jaké? Možná její rodné údolí? Snad se to od Noktisiela dozvím.

Cítila jsem se dobře. Jistě, pořád trochu nervózně, ale v takhle příjemné společnosti bych se možná časem dokázala i uvolnit. Pořád jsem totiž byla napjatá, částečně kvůli blízkosti dalšího vlka (byť jsem si tuto malou vzdálenost zvolila sama), hlavně ovšem díky velkému počtu pachů kolem. Nicméně mi vážně bylo fajn, možná dokonce ještě víc než kdysi při setkání s Newem. Koneckonců, on byl vždycky hrozně aktivní a zezačátku mě to trošinku děsilo. Ale pořád méně, než teď. Pravda, nic mě nemohlo trápit víc než to, že by mě můj kdysi nejlepší kamarád nenáviděl. Na druhou stranu, nyní jsem viděla, že se pořád dokážu s cizími vlky bavit a snad je příliš neotravovat. Co když je pořád tady jen aby nepůsobil nezdvořile? Nic mi sice nedávalo důvod si to myslet, ale prostě… úzkost no. Proč by se mnou kdo měl chtít trávit čas, vždyť na mně nebylo nic zajímavého. Možná tak ty tečky na mých zádech, ale jinak vážně nic. V duchu jsem se hořce ušklíbla nad touto myšlenkou.
Také ho, stejně jako mě, zarážely ony smečky. „Je to tak, prostě žijí ve dvou lesích, které spolu sousedí. Nevím, jak to může dobře fungovat.“ Řekla jsem trochu zamyšleně. Možná to jsou alfy ze spřátelených rodin? Nebo jen staří známí, kteří každý chtěli vlastní smečku? Je to možné, dle mého názory by Neyteri s Morfeusem taky neměli problém s tím, kdyby se vedle nás usoudila další smečka, samozřejmě za předpokladu, že by nás neobtěžovali. Podle čeho jsem tak soudila, však říct nedokážu, neznala jsem je tak dobře, jen mi oba připadali jako nekonfliktní typy. Trochu jako Noktisiel tady, i když tím jsem si taky nebyla zatím stoprocentně jistá. Ale vzhledem k tomu, jak se zarážel nad množstvím vlků žijících zde, jsem se přikláněla spíše k tomu, že je bezproblémový. Krátce jsem se zamyslela nad jeho otázkou. „No, nejspíše…,“ zarazila jsem se při vzpomínce na nedávné události, „eh, chtěla jsem říct bezpečí, ale no – hele, být tebou se nepřibližuju k tomu jedlovému lesíku.“ Ukázala jsem packou za sebe ve směru, kterým jsem k jezeru přišla. „Takhle, ten les je fakt nádherný a voní jehličím,“ usmála jsem se při té uklidňující vzpomínce, „ale dá se v něm narazit na takovou kamennou věc, kterou obývá Smrt a ta, no, není moc milá.“ Zamračila jsem se, ale hned zase přestala a jemně zamávala ocáskem. „Ale jinak je to tady krásné a nic dalšího ti tu zřejmě nehrozí.“ Usmála jsem se. Snad mu ta informace pomůže, aby nepřišel k újmě jako já.
A pak přišla otázka, kterou jsem asi měla čekat. Přesto mě zastihla nepřipravenou a zranitelnou. Smutně jsem se pousmála. „Patřila jsem, ale…,“ chtěla jsem přijít na nějaká vhodná slova, kterými bych o sobě neprozradila až příliš, marně. „Řekněme, že se něco stalo a teď už tam na mě asi nečekají.“ Ráda bych se usmála, ale nějak mi to nešlo. Místo toho jsem se na oplátku zeptala zase jeho, abych snad zabránila melancholii převzít atmosféru. „Potkal jsi tady už nějaké zajímavé vlky?“ Pokusila jsem se o úsměv, zřejmě byl trochu pokroucený, ale na můj stav to byl skvělý výkon! Navíc bych díky jeho odpovědi mohla získat nějaké tipy na další příjemné vlky a rozptýlit svou mysl od bolestných vzpomínek.

Vlk naproti mně se posadil a opětoval můj pozdrav. Jak se dalo předpokládat, odvaha ze mě v ten moment vyprchala a nyní jsem měla pocit, že byla chyba ho oslovit. Tedy… byla jsem ráda, ale zároveň jsem cítila, jak mnou lomcuje nervozita. Co když zase řeknu něco, co ho podráždí jako předtím Meinera? Zavrtěla jsem hlavou. Rozhodla jsem se to hned nevzdát, kamarády si přece nenajdu, když přede všemi uteču. Raději jsem si vlka prohlédla, třeba mě uklidní udělat si o něm nějakou představu. Čeho jsem si na něm hned všimla bylo, že má jedno oko světlejší než druhé. Ráda bych se ho na to zeptala, ale nepřipadalo mi to zdvořilé. Aspoň ne hned, časem to určitě nevydržím, ale předtím bych ho měla trochu poznat. Možná mi to i řekne sám. Jinak vypadal docela normálně. Absence jizev také naznačovala, že se zřejmě nedostal do mnoha či žádné rvačky, z čehož jsem usoudila, že by to mohl být pohodář. Avšak nenechám se jen tak oblafnout vzhledem! Pořád jsem dávala pozor na sebemenší náznak pohybu z jeho strany.
Představil se mi jako Noktisiel. V mysli jsem si jméno zopakovala. Sedělo k němu, k jeho vzhledu minimálně. Mám ráda, když jméno k vlkovi nějakým způsobem sedí. „Já jsem Amnesia, ráda tě poznávám.“ Opětovala jsem mu nesměle úsměv. Zatím to vypadalo dobře, měl takový přátelský hlas a vystupování. Hlavně jsem byla ráda, že to není další mrzout. Teď jsem potřebovala někoho, kdo mi zlepší náladu, s kým si popovídám a tak. Jak dlouho už jsem s nikým takovým nebyla? Napadlo mě. Vzpomněla jsem si na toho hnědého vlka, s nímž jsem byla, než jsem… odpadla. Sakra, to už je nějaká doba. Uvědomila jsem si a zklamaně sklopila uši, ovšem hned jsem potřásla hlavou a narovnala je. Není vhodná chvíle na melancholické myšlenky – vždyť se mě Noktisiel na něco ptá!
„No, abych pravdu řekla, znám to spíše na jihu, tady jsem poprvé,“ přiznala jsem plaše se sklopenými oušky a pousmála se. Zamyslela jsem se nad tím, co řekl. Opravdu zde bylo cítit hodně vlků, rozhodně o dost více než na místech, která jsem předtím prošla. „Možná je to jen nějaké oblíbené místo.“ Pokrčila jsem rameny. Nechápala jsem sice, proč by si vlci vybírali místo takhle na severu, ale budiž. Najednou jsem si vzpomněla ještě na něco. „Nebo možná… nedávno jsem narazila na území dvou smeček, které spolu sousedily, a nemohlo to být moc daleko odsud, tak se tady možná setkávají jejich členové?“ Byla jsem překvapená, kolik jsem toho řekla. Asi jsem už vážně potřebovala někoho na pokec. Usmála jsem se v duchu, hrdá sama na sebe, jak mi to zatím jde. “Takže ty jsi to tady objevil teprve nedávno?“ Zeptala jsem se ho s mírným úsměvem.

//Západní Galtavar

Když jsem už byla od jezera jen kousek, pokusila jsem se rozběhnout. Žel, nevyšlo to nejlépe, protože mé domlácené tělo příliš bolestně dávalo najevo, že se mu rychlý pohyb nezamlouvá. Zakňučela jsem a přemáhala touhu se schoulit a utápět se v agonii. Rozloučit se s těmi, které jsem měla ráda, poděkovat za všechno a tak. Uchechtla jsem se nad svými vlastními myšlenkami a řekla, že teď stejně nejspíše musím zemřít, tak proč se nepokusit o poslední odvážný skutek a oslovit některého z nešťastníků, kteří se zrovna také nalézali u jezera. Jen při té myšlence mnou projela úzkost, ale co. Byla jsem připravená jí vzdorovat – tedy chtěla jsem být.
Konečně jsem došla k jezeru a pořádně se napila. Čerstvá voda mi udělala dobře a já si spokojeně vydechla. Posadila jsem se na břehu a začenichala. Opravdu tady bylo cítit hodně pachů, pokud jsem stála o společnost, stačilo si jen vybrat. Chvíli jsem zvažovala, jestli bych to měla risknout. Řekněme si narovinu, že mé vztahy jakéhokoli rázu nikdy nedopadnou dobře. Snad kromě Newa, než jsem zmizela. A ten mě teď taky nenávidí. Povzdechla jsem si demotivovaně. Ale třeba… třeba… když si najdu dalšího kamaráda, tak bude žárlit a začne se se mnou zase bavit! Zaradovala jsem se nad tou myšlenkou. Rozešla jsem se tedy za pachem vlka, který se zdál být nejblíž. Byl to šedobílý vlk ležící na trávě kousek od břehu. Doufala jsem, že nespí, nechtěla jsem mít na krku další probuzení cizince. Stávalo se mi to nepříjemně často. Odkašlala jsem si tedy a tiše špitla: „Ahoj.“ Sledovala jsem ho, jestli nějak zareaguje. Stála jsem v bezpečné vzdálenosti, aby na mně nemohl hned po probuzení skočit s vyceněnými zuby.