Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Svět se pomalu stával chladnějším. S Therionem nás pokryla vrstva sněhových vloček a schovala pod sebou i celý kraj. Otřásla jsem se, abych zkontrolovala, zda mé svaly ještě dokonale neztuhly a donutila vločky spadnout. Všude kolem nás to hrálo různými odstíny bílé a šedé, jak na zemi, tak na obloze. Určitě bych se lehce ztratila, kdybych se rozhodla někam vydat. Na druhou stranu, asi ne. Zřejmě bych se nezvládla sněhem probíjet moc dlouho. Takže neumřu zatouláním se do nebezpečných končin, jen vyčerpáním. Pomyslela jsem si velmi optimisticky. Nebo mě možná jako první dostane hlad, kdo ví – přijímám sázky! Znova jsem se mírně otřásla, aby se mi krev dostala i do tlapek, které jsem navzdory tomu, že byly přikryté ocasem, přestávala cítit. Přísahala bych, že ještě minulý rok to se mnou tak špatné nebylo. I když on se mi ten čas hezky sléval, těžko tedy říct, jestli to opravdu bylo loni. Stárla jsem no. Kdo by to byl řekl, že přežiju tolik zim? Usmála jsem se mírně v duchu. A to jsem toho ani moc nestihla, typická já.
To mě ale z vlastní hlavy vytrhl Therion další omluvou. „Já taky promiň, mohla bych být lepší společnicí.“ Sklopila jsem ouška a nabídla mu plaché zvednutí koutků. Pravda, měla bych mu přece pomáhat, aby se cítil lépe! Aspoň to můžu dokázat! Nebo ne? Uvidíme. Má-li se to stát, stane se - jak se říká. Nicméně… také se stává spousta věcí, co prostě být nemá. Takže oprava: Má-li se to stát, musím tomu dát pomocnou tlapku. Lehce mi poskočil ocásek, také již notně zaprášený sněhem. A pak zase. To už jsem ale poskočila celá. Zmateně a snad i trochu vyplašeně jsem koukala do modrých očí vlka naproti mně. Slyšela jsem dobře? Nedokázala jsem přijít na to, co jiného by mohla ta slova znamenat kromě jejich doslovného významu. Přesto jsem očima skenovala jeho tvář, hledajíc nějaké vodítko. Pochopitelně jsem však žádné nenašla. „C-co tím myslíš?“ Hlas se mi sice pekelně třásl, ale aspoň jsem ze sebe těch pár slov dostala. Sama bych řekla, že jsem zrovna v tento okamžik nešťastná nebyla, ale co když se mi něco zračilo hluboko v očích? Co když z hloubi mé duše cítil nějaký smutek, který jsem si sama neuvědomovala, ale už za chvíli měl vyvřít na povrch? To bych o tom určitě ráda věděla s předstihem.

Děkuji za akci :3

Prosím 3 křišťály a 40 kopretin ^^

*vesele se přidává do fronty*

Jak jsem slíbila, ušli jsme jen kousek tak, abychom neviděli na jezero. Hned jsem se cítila lépe, když už mi vodní hladina nevyhrožovala. Se spokojeným povzdechnutím jsme se posadila na trávu a mírně se otřásla. Podzim pomalu začínal, proč jsem si jen léta nemohla užívat déle! Aspoň jsem tomu nečelila jediná. Vlastně bych tomu nikdy nečelila jediná, ale bylo utěšující vidět naproti sobě někoho, kdo to také musel snášet. A třeba ho to i trochu rozptýlí! Možná jako já začne řešit, jak přežije další zimu, kde se schová před nepřízní počasí a vichřicemi a zapomene na to, co ho trápilo předtím! Tedy… já bych byla schopná utápět se v nespočetném množství problémů a on nejspíše také, ale snad… snad ne. Mrzelo mě, že jsem vždycky tak nějak tušila, jak se ostatní cítí, ovšem nebyla jim schopná pomoct. Co je to za nespravedlnost! Určitě bych byla rozhořčená a uražená na život, nebýt toho, že jsem se ještě nedokázala v Therionově přítomnosti dostatečně uklidnit, abych byla natolik hravá a expresivní. Aspoň jsem se trochu uklidnila nespokojeným švihnutím ocasem. Avšak hned jsem si ho zase pokusila omotat co nejvíce kolem těla, jak nás zasáhl další prudký poryv ledového větru. Tak tady končí veškerá sranda! K dobré náladě je třeba teplo! Zakřičela jsem v duchu na nebe a odfrkla si. „Taky ti bude chybět léto?“ Zabručela jsem zklamaně na Theriona a ublíženě sledovala zamračenou oblohu.
Netrvalo ovšem dlouho, než mi odpověděl na mou předchozí otázku. Určitě bych se červenala, kdyby mi srst nezakrývala kůži. Tak já tady nadávám na škaredé počasí a jemu se to vlastně líbí, bravo mně, vskutku bravo. Uchechtla jsem se v duchu. Jistě, musela jsem uznat, že mračna jsou krásnou a obdivuhodnou podívanou, avšak většinou to nedokážu ocenit, vzhledem k tomu, že už řeším zimu, kterou s sebou přinášejí. „Velmi poetické,“ usmála jsem se na něj vřele. Odtušila jsem, že mi chtěl položit stejnou otázku – snad, jinak bych se ztrapnila ještě víc. „Mně se líbí hlavně černá, bílá a všechno mezitím, ale taky melancholické barvy, jako třeba fialová nebo modrá.“ Podala jsem mu svou odpověď. Možná to tak ostatním nepřipadalo, ale já vždycky viděla fialovou a jisté odstíny modré jako barvy smutku. Snad to tak viděl i vlčí stvořitel, když nám dal oči zrovna těchto barev?

Také pokračuju ^^

Vážně jsem netušila, co mám dělat, abych Therionovi pobyt se mnou usnadnila. Bylo očividné, že ho pořád něco žere. Zamyšleně jsem hmmla. Co by pomohlo mně? Položila jsem si otázku, protože se zdálo, že tak moc rozdílní zase nejsme. A musela jsem přiznat, že jsem se cítila hrdě, že jsem našla někoho, kdo byl snad ještě nešikovnější ve společnosti druhých než já. Ne, že by mi to jakkoli vadilo nebo bych to brala za slabost, takový prostě někdo je. Já taková byla taky a jen postupem času se nakopl můj instinkt přežít a začala jsem se zlepšovat ve svých sociálních dovednostech. A zřejmě jsem si také uvědomila, že si i já zasloužím to potěšení mít přátele. A že jich mám… Uchechtla jsem se hořce v duchu. No co, ještě neumírám – ťuk ťuk na pomyslné dřevo – a tudíž si jistě ještě zvládnu nějaké zoufalce omotat kolem tlapky. Netušila jsem sice jak, když nemám žádný šarm, nejsem vtipná a vlastně jsem jen jedno velké selhání v bytí vlkem, ale nějak… nějak to snad půjde. Lehce jsem zavrtěla hlavou. No tak, nechtěla jsem přemýšlet nad tím, zatraceně. Hledám přece lék na Therionovu trudnomyslnost! Takže… no… eh… Uraženě jsem sklopila uši. Má hlava prostě ne a ne spolupracovat! Newlin, pomáhal mi Newlin! Blesklo mi zničehonic hlavou. Nicméně ten byl tak trochu nenahraditelný a zřejmě mě stejně nenáviděl, jestli si mě ještě pamatoval. Trošku to bodlo u srdce, ale… mohla jsem si za to sama a už jsem to přijala. Časem to určitě přestane bolet úplně. Možná bych se však mohla pokusit ho napodobit. Třeba bych se dokázala chovat jako on, aspoň částečně, ne? Spíše ne, avšak co jiného jsme měla zkusit? Neznala jsem ho natolik dobře, abych s ním jeho stav probírala, zbývala mi jen jediná možnost, a to sice pokusit se ho rozptýlit, donutit myslet na hezké věci.
Zmateně jsem naklonila hlavu. „Vždyť nemáš za co děkovat,“ odtušila jsem, bez jediného nápadu, za co to bylo. No nicméně, hodlala jsem začít se svým plánem! Jen jsem mu ještě měla odpovědět na otázku. „Jen o pár metrů dále, jestli nevadí?“ Zeptala jsem se pro klid duše. Třeba to zrovna byl milovník vody, kdo ví. A už byl čas na můj velkolepý plán rozptylování! Rozhodla jsem se začít zlehka a mluvit více – nečekala jsem ale, že mi to půjde dobře. Navíc… o čem se tak normálně vlci baví?! Vůbec jsem neměla páru. Možná jsem se přeci jen nesocializovala dost na to, abych se považovala za zkušenější, než byl Therion. Sakra. No ale tak, něco vymyslím, třeba… jo, jasně! „Jaká je tvá oblíbená barva?“ Usmála jsem se na něj s otázkou, jakou vždy pokládal můj kamarád. Kdysi.

Hlásím se ^^

Opravdu se mi ulevilo, že souhlasil s mým nápadem na přesun. Měla jsem co dělat, abych se okamžitě nerozběhla pryč. Nejspíše bych tak i udělala, nebýt toho, že by si to Therion určitě přebral špatně. A stejně jsem se vzápětí cítila špatně, aniž bych něco udělala, protože jsem ho i tímto rozhodila. Zřejmě jsem se nevyjádřila dost jasně, že bych chtěla společné přejití jinam. Lehce jsem si v duchu povzdechla. Tak takhle se ostatní cítí. Uvědomila a lehce jsem se usmála. Asi jsme si opravdu byli dost podobní. Minimálně v plachosti a nešikovnosti v konverzaci. Nechápala jsem, jak to se mnou mohl Newlin tak dlouho vydržet, když musel mou nejistotu snášet den za dnem. Zaryla jsem drápky do země. Neměla bych na něj teď myslet, ještě více zesmutním a to přece nechci! Možná bych měla zkusit reverzní psychologii? Jen do toho! Mysli na něj a buď smutná! K čertu, klidně se tady před tímhle milým cizincem rozbul a lituj se jako malé patetické vlče, kterým v hloubi duše jsi. Plivala jsem na sebe jedovatá slova a k mému překvapení jsem se dokázala uklidnit. Hm. Zajímavý poznatek. Tedy jistě, pořád jsem se cítila dost křehce, ale na chvíli byla krize zažehnána. „Jistě, že chci,“ usmála jsem se na něj. „Ale jen jestli to tobě nevadí? Promiň, že tě znervózňuju.“ Zasmála jsem se lehce. Sama jsem byla trochu nesvá z jeho přítomnosti, ale když se ze mě on stresoval víc, cítila jsem se o něco lépe.
Popošla jsem o pár metrů a čekala, jestli se přidá ke mně, přičemž jsem koutkem oka paranoidně sledovala hladinu jezera, jako by se snad měla posouvat spolu s mými kroky. Zavrtěla jsem hlavou. Jak hloupá jen můžu být. Mezitím mi ale Therion odpověděl na otázku. Automaticky se mi sklopila ouška až k hlavě. Takže jsem měla pravdu. Pomyslela jsem si, avšak bez radosti. Ráda bych si představovala, že jsem mu sloužila aspoň jako malé rozptýlení od jakýchkoli chmurných myšlenek. Nicméně jsem to nedokázala. Nikdy nezvládnu nikomu pomoct, tak proč by to tentokrát mělo být jinak. „Byla by tě škoda,“ pousmála jsem se na něj posmutněle. Nechtěla jsem, aby mi něco připomínalo všechny ty zlé věci, co se dějí ve světě, když jsem zrovna měla dobrou náladu, ale nemohu se tomu vyhnout, co? Tak prostě zesmutním taky, nemám dost síly na to s tím teď bojovat.

Hlásím se :3

Slunce už bylo vysoko na obloze a vlévalo do krajiny život. Po chladné noci mi příjemně prohřívalo kožich a ztuhlé svaly. Vděčně jsem se usmála na oblohu. Teď už jen doufat, že nezačne být naopak opět horko k omdlení. No, i kdyby tak je jezero jen pár kroků. Otočila jsem se na vodní plochu jako bych se snad potřebovala ujistit, že tam stále je. Za dne už nevypadala tak tajemně a hypnoticky, ovšem zdála jsem neměla dobrý pocit, že se nacházím tak blízko. Přirozeně mi před očima vyvstala vzpomínka na tělo mého malého bratříčka unášeného proudem dál a dál a dál... A pak se potopilo pod hladinu a zmizelo. Věděla jsem, že jsme při tom všichni křičeli, ovšem v mé vzpomínce panovalo ticho. Snad se můj mozek snažil přidat trochu drama navíc. Cítila jsem, jak se mi sevřelo hrdlo a napnuly svaly. Pře očima se mi dokolečka přehrával ten osudný okamžik. Naštěstí, zrovna když bylo těžší a těžší dýchat, Therion promluvil. Nejdříve jsem na něj chvilku zmateně koukala, než můj mozek zpracoval jeho slova. Pak se mi ale podařilo vrátit se do reality a uvolnit se, aspoň tolik co jsem v přítomnosti jiného vlka dokázala. Hned jsem ale musela čelit jinému problému, a to sice co mu řeknu. Nemůžu mu říct pravdu, to bez debat. Ale... eh, co teda? Když mu řeknu o svém strachu, mohl by toho využít! Nervózně jsem přešlápla a koukla se na své bílé tlapky. Na druhou stranu, jakmile mě jednou tyhle vzpomínky chytnou, nedokážu je zahnat dokud mi spouštěč - tedy voda - nezmizí z očí. A i potom je to čistě na náhodě. A stejně, kdyby mi hodlal ublížit, udělal by to spíše za tmy, když jsem ho pořádně neviděla, ne? Snažila jsem se racionálně argumentovat sama se sebou. Jenže co když mu přesně o tohle jde! Nebo jen chtěl vědět, co by mě zasáhlo nejvíc, možná si rád hraje s myslí ostatních. Zatřásla jsem hlavou. Jak vůbec můžu emoce střídat tak rychle? V jednu chvíli k němu cítím sympatie a říkám si, že bychom si mohli být podobní a v druhou věřím, že by mě byl schopen chladnokrevně topit? Co to se mnou sakra je?! V duchu jsem frustrovaně zavrčela. Kašlu na to, klidně ať mě do té vody hodí a sleduje, jak se potápím, aspoň už se nebudu muset snášet. Povzbuzovala jsem se a počkala, než se přesvědčím o správnosti svého rozhodnutí. "Že bych ráda popošla dále od toho jezera." Schválně jsem se dívala na opačnou stranu, než leželo. "Nemáš vůbec proč, já se omlouvám, že jsem tě nechala tak dlouho čekat na odpověď." Usmála jsem se na něj a přilepila uši k hlavě. Doufala jsem, že pochopí že chci aby šel se mnou, protože bych ho nerada opouštěla a zřejmě bych tak ani neudělala. Jen bych pak byla ještě paranoidnější a nesoustředěnější, takže by určitě odešel sám. Tak jako tak se mi zřejmě nepodaří se s ním seznámit. Já jsem fakt marná, eh? Uchechtla jsem se v duchu. Nevadí, můžu se s ním pokusit bavit dokud mé naděje trvají. "No, co jsi tady vlastně dělal?" Nenapadla mě lepší otázka, navíc to zatracené jezero bylo jedinou věcí, kterou se mé myšlenky zaobíraly a zrovna tam jsem ho našla. Chápala jsem, že já jsem jediná, které se zdá divné dobrovolně trávit čas poblíž vody pokud není jedinec hnán žízní, ale doufala jsem, že mi prozradí víc o tom, proč byl tak melancholicky naladěný.

Sledovala jsem ho, jak mu v hlavě pracují všechny spoje. Určitě mě slyšel a jen teď formuloval svou odpověď, nebo možná ne, třeba se rozhodl, že mi neodpoví a jen ho má otázka rozrušila. Nervózně jsem přešlápla. Snad to nebyla pravda, nerada bych v něm vyvolávala jakékoli negativní pocity. Z nějakého důvodu se mi totiž zdálo, že je momentálně v nějakém křehkém stavu. Kdo ví, proč tomu tak mohlo být. Třeba to ani důvod nemá, kolikrát jsem já smutná a zranitelná jen tak pro zábavu světu. Odfrkla jsem si v duchu. Nebo opravdu zažil něco, co ho zasáhlo. Jak mu ale mám pomoct?! Zaúpěla jsem v duchu. Nelíbilo se mi sledovat ho, jak se sklesle dívá na hladinu jezera a přemýšlí nad kdoví čím. Jasně, mohlo mi to být jedno, koneckonců jsme se ani neznali, ale tušila jsem, jak se asi cítí a věděla jsem, jak mě samotnou ty stavy ničí. Nechtěla jsem, aby si tím procházel i někdo jiný, byť úplný cizinec. Na druhou stranu, teď si tím částečně procházím i já sama, bez toho, abych aspoň zlepšovala jeho stav, takže v podstatě jen trpí o vlka víc, než předtím. A to je tak trochu... no... opak toho čeho jsem chtěla dosáhnout? Nechte to na mě, abych zkazila i záchrannou misi. Uchechtla jsem se v duchu hořce. Nebo bych mu možná mohla pomáhat i jen tím, že si tím neprochází sám? A že se zajímám? Lehce jsem zavrtěla hlavou. Tohle stejně nevěděl. Což je dobře, protože co kdyby tohle celé jen hrál a zjišťoval, jak moc jsem naivní a skočím mu na to. Povzdechla jsem si. Má paranoia nikam nezmizela, ať už jsem se snažila sebevíc.
Nakonec se ovšem s rozbřeskem Therion odhodlal a promluvil. V prvních slunečních paprscích jsem si ho navíc mohla i lépe prohlédnout. Měl modré oči, avšak světlejší než vlci ovládající vodu, a kožich seskládaný z mnoha odstínů hnědé. Stejně jako jeho mysl okupovalo mnoho druhů myšlenek. Usmála jsem se na něj shovívavě, když mi neurčitě odpověděl. Nad čím mohl uvažovat tak tvrdě, že ani nevěděl, nad čím přemýšlí? No, možná se jen nechal unášet volnými asociacemi nebo přemýšlel o přemýšlení, jako před chvílí já. "To znám," řekla jsem přátelským tónem a zapřemýšlela, jak odpovědět na jeho dotaz, stejný jako byl ten můj. Musela jsem se lehce zasmát. "No, vlastně taky nepřemýšlím o ničem určitém," přiznala jsem plaše, "prostě o čem mě zrovna napadne." Pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem mu přeci říct, že jsem se snažila rozlousknout, co ho může tak trápit. Ještě bych ho tím odradila ještě víc, než se mi zatím asi dařilo. Navíc mi po tom nic nebylo.

Večer se přehoupl noc a tak jsme se oba stali pouze temnou siluetou, černým bodem v krajině. Klidně jsme se oba mohli stát něčím jiným a nikdo by si nevšiml. Možná by jim na chvilku blesklo hlavou, že ty kameny vypadají jako dva vlci, ale nechali by to být. Byl to balzám na duši sedět takhle v temnotě a klidu, kdy jsme mohli být čímkoli. Zatím jsme však oba zůstávali dýchajícími živými bytostmi. Trochu jsem se v nočním chladu otřásla a zastříhala ušima. Nezdálo se, že by se jinde na planině něco hýbalo, tak jsem usoudila, že jsme u jezera sami. Therion se mi mezitím uklonil ještě jednou. Tázavě jsem naklonila hlavu na bok. Nevěděla jsem, co mohlo být důvodem pro další úklonu. Měla bych se také znova poklonit? Možná bych to i udělala, ale nechtěla jsem riskovat, že si špatně hýbnu krkem a začne mě bolet. To bylo to poslední, co jsem právě teď potřebovala. Ještě by mě viděl v tom divném stavu a utekl by! O to jsem vážně nestala, rozhodně bych toho později litovala, jako obvykle. Zřejmě uteče i tak, nicméně by mě předtím aspoň mohl vidět takovou, jaká jsem. Koneckonců se se mnou musí nudit, vždyť ani nevím, co mám říkat! Určitě se brzy sbalí a odejde. Kývla jsem v duchu na své myšlenky. Bylo by to tak pro něj lepší, nejsem nejlepší možná společnost. Sice by mě to mrzelo, avšak nebránila bych mu.
Ve tmě jsem si všimla, že se vlk sedící přede mnou opět usmál. Opětovala jsem toto přátelské gesto. Musela jsem uznat, že bylo příjemné s někým jen tak sdílet ticho a mít možnost přemýšlet. Kdy jsem naposledy zažila něco takového? Ani jsem si nemohla vzpomenout. Samozřejmě jsem si velmi užívala společnosti extrovertů, akčních a upovídaných, ale tohle mělo své vlastní kouzlo. Mohla jsem se více uklidnit, když mě netlačilo očekávání druhé strany, kdy zase promluvím. Prostě se jen nechat unášet proudem vlastních myšlenek a ozvat se pouze, když mě napadlo něco kloudného. Když už jsem u toho, nad čím asi přemýšlí hnědý vlk naproti mně? Nezbývalo, než prolomit ticho noci. „Nad čím přemýšlíš?“ Zeptala jsem se ho tiše. Nečekala jsem však odpověď, jeho myšlenky by pro něj mohly být cenné a nedivila bych se tedy, kdyby mou otázku nezodpověděl.

Možná se mi to jen zdálo, ale vypadalo to, že se vlk pousmál a tentokrát už ne tak křečovitě jako předtím. To je dobrý začátek. Pomyslela jsem si s lehkým uspokojením. Ráda bych mu pomohla, aby se cítil lépe. A také bych ho ráda poznala, protože jsem se nemohla zbavit pocitu, že bychom si mohli být podobní. Kdyby tomu tak bylo, možná bychom si mohli navzájem pomoct zbavit se svých strachů. Při té představě se mi chtělo smát se úlevou, ale bohužel jsem jen snílkovala jako obvykle. To mi snad nestačí všechny ty sny v noci? Musím si opravdu představovat nereálné i když bdím? Lehce jsem zavrtěla hlavou. Musela jsem ty myšlenky zahnat, kdybych se jich chytila, určitě bych se jen zklamala. Aspoň se mi mezitím bez mého vědomí povedlo docílit toho, aby se na mě neznámý vlk také podíval. Znervózněla jsem při tom a přešlápla, ouška se mi také více přilepila k lebce. Určitě ho odstraším, nevím jak, nicméně určitě ano. Vycítí, na co myslím, vysměje se mi a uteče. Téměř jsem si přála, aby tak udělal. Přestaly by mě tak pálit všechny ty myšlenky, co jsem měla. Ale na mou obranu, tohle bylo poprvé, co jsem někoho takového potkala! Zmátlo mě to a zároveň fascinovalo! Konečně jsem nebyla jediná, kdo na přítomnost někoho jiného sklopil uši a uzavřel se do imaginární schránky! Nevěděla jsem, co si myslet. Jediným způsobem, jak tuhle situaci vyřešit, bylo zůstat a důvěřovat osudu, že nás někam zavede.
Vlk se mi představil jako Therion a dokonce přidal i mírnou úklonu. Koutky mi škubly v náznaku dalšího úsměvu – kolikrát jsem se jen já cizincům klaněla? „Těší mě, Therione.“ Sama jsem se mírně uklonila, i když to muselo vypadat dost nemotorně, vzhledem k mému ztuhlému krku. Narovnala jsem se a rozhlédla se kolem. Co tady asi dělal? Uprostřed ničeho u náhodného jezera, úplně sám. Možná ho někdo opustil? Někdo s kým dlouho cestoval nebo koho měl rád? Těžko říct, možností bylo nekonečně mnoho. Ticho nás obklopující bylo uklidňující, až se mi ho ani nechtělo narušovat, přestože jsem měla pocit, že bych něco měla říct.

Vypadalo to, že vlk řeší nějaký osobní problém nebo jinou nepříjemnost. Byl skleslý, vypadalo to, že ho trápí podobné myšlenky jako mě před chvílí, jen je bere vážněji než já. Rozhodně jsem se ho nechtěla nechávat samotného – mohl mě klidně odmítnout, byla jsem odhodlaná zůstat tady a dát na něj pozor. Nakonec mě ale pozdravil, bez očního kontaktu, i když ten také na vteřinku navázal. Jeho modré – asi modré, ve tmě jsem si nemohla být jistá – byly plné nejistoty a strachu. Koho mi to jen připomíná? Ušklíbla jsem se hořce v duchu. Nicméně se právě teď choval ještě submisivněji než já! To mi nikdo neuvěří. Všechny ty náznaky nejistoty a podřízenosti jsem hned poznala – sklopené uši, přešlapování… vždyť to jsem byla celá já. Hrdlo se mi úzkostí stáhlo. Nikdy bych si nepomyslela, že někoho takového poznám. Proto se mé svaly, do teď bolestivě napjaté, uvolnili a já se posadila s ocasem stočeným kolem tlapek. Zvědavě jsem si vlčka prohlížela. Všimla jsem si několika jizev – jak k nim přišel? Hrály snad i ony roli při formování jeho povahy? Možná jsem měla jen přehnané představy, příliš se zasnila, že by existoval někdo, kdo by mi byl podobný a snad by byl i schopný mě chápat, a tohle byl jen jeho způsob projevování smutku. Doufala jsem ovšem, že ne.
Když promluvil znovu, řekl dvě protichůdné věci. Mírně jsem se pousmála. „Jak si přeješ,“ sklopila jsem ouška ještě víc a zvedla se, abych udělala pár kroků dozadu. Potom jsem se opět zastavila a posadila se. Zůstala jsem a přeci odešla. Snažila jsem se vlkovi podívat do očí, i když on dělal vše pro to, aby se mému pohledu vyhnul. Trochu mě znepokojovalo, jak upřeně se díval do vody, protože tam bych mu opravdu pomoct nemohla. „Jsem Amnesia,“ představila jsem se mu, ale neptala se na jeho jméno. Vypadal roztřeseně a nechtěla jsem ho vystrašit nebo rozpoltit (či zvýraznit jakoukoli jinou emoci, co mohl cítit) ještě víc.

//Vyhlídka (podél Midiam)

Procházka mi udělala dobře. Vyčistila jsem si mysl a kotník přestal bolet, takže jsem si více užívala krásného počasí. Noc byla jasná a hvězdy na nebi krásně zářily. Jistě, bylo poměrně chladno a foukal vítr, ale tak nemůžu mít všechno, ne? Vzpomínala jsem na Sarumen, za nocí jako je tato by les byl jako vždy zahalen mlhou, dodávající celému místu za doprovodu měsíce více než magický vzhled. Mírně jsem se usmála a zjistila, že stromy začínají řídnout a přede mnou se rozléhá jezero a kolem něj okouzlující výhled. Na severu byly vidět skály a hory s lesy, kdežto na jihu se rozléhaly pláně. Zhluboka jsem se nadechla a nechala se obklopit klidem místa, který ovšem narušoval další vlk, jehož pach jsem sice cítila, avšak nebyl nikde k vidění. Prozatím jsem nad tím jen pokrčila rameny a pomalu si vykračovala hebkou trávou a sem tam se otřepala při závanu větru.
Brzy jsem se zastavila před jezerem a hypnotizovaně koukala na jeho hladinu. Byla děsivá. Temná, jako by jezero nemělo dna, avšak zároveň na mě působila zvláštně uklidňujícím dojmem. Jako kdybych se v něm mohla ztratit, bez bolesti a hluku. Prostě puf a nebyla bych. Zakroutila jsem hlavou. No tak, není čas myslet na vlastní smrt a obzvláště ne ve vodě! Možná to vypadalo jako poklidná smrt, ale určitě bych byla – ironicky – k smrti vystrašená a panikařila bych jako nikdy v životě. Aspoň jsem se došla napít a pak se porozhlédla kolem. Poskočila jsem leknutím, protože jsem si teprve teď všimla vlčka světlé barvy ležícího jen kousek ode mne. Vypadal… nevím, nějak sklesle, až mi ho bylo líto. Já sice přemýšlela o pochmurných záležitostech, ale má nálada tím netrpěla, což se o něm nedalo říct. Polkla jsem kámen v krku a udělala k němu pár kroků. Stejně musím trénovat své sociální dovednosti. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho s úsměvem, „nechtěl bys společnost?“ Zeptala jsem se s oušky lehce sklopenými a ocasem nervózně cukajícím.