Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Do té jsem kopala, ale asi nemá čas :/

//Dodržuje se pořád pořadí, nebo ne, když jsme se teď rozpadli na skupinky? :D

Lehce jsem našlapovala na měkkou trávu, pod kterou se skrývala půda nasycená vodou. Luna svítila vysoko na nebi a její záře se odrážela od drobných kapek na stéblech zeleně. Luční kobylky byly stále schované ve svých úkrytech, nebo kdekoli to vlastně přečkávaly zimu, což mě těšilo, jelikož mi nic neskákalo pod nohama. Louka bez nich však působila tak nějak mrtvě, obzvláště když ji ani květiny ještě nezdobily svými barvami. Líně jsem se procházela a přemýšlela, co bych mohla dělat. Leden byl hrozný měsíc, příliš chladný, abych se mohla vyhřívat a navíc se mi ani nic nechtělo. Lin by určitě něco zábavného vymyslel! Ledabyle jsem máchla ocasem – nechtěla jsem nad ním pořád přemýšlet, ačkoli to byl můj jediný kamarád. Lehla jsem si osamoceně do trávy na záda a koukala na nebe. Ledová země nebyla vůbec příjemná, doufala jsem, že si místečko brzy zahřeju. Lepší než drátem do oka. Lesklé drahokamy na obloze mi nebyly moc dobrou společností, vždyť jsem si s nimi nemohla ani hrát! Ledaže bych máchala packama ve vzduchu a to se mi fakt hrozně chtělo. Lechtalo mě něco v čumáku, donutilo mě to kýchnout a hle! Lentilka světla! Ladně se vznášela nad mou hlavou a než jsem se nadála, objevily se i její kamarádky. Louka se rozzářila malými světýlky! Louče se začaly seskupovat do jakýchsi podezřele známých útvarů, dokonce mě i donutily vstát. Líbil se mi jejich malý taneček a chtěla jsem zjistit, co to dělají. Labuť! Letmo jsem pohlédla na jedno uskupení a rozpoznala v něm souhvězdí. Laskaví malí broučci se rozhodli osvobodit mě z pout nudy. Lhostejnost byla ta tam, měla jsem chuť běhat a skákat, užít si toto malé divadýlko. Lyra! Laně neposkakují tak vesele jako já teď. Lomcovalo mnou štěstí a touha po dobrodružství – ah, možná mi ukazují cestu! Letěla jsem vpřed kolem dalších úkazů, ani jsem je všechny nepoznávala. Lev! Lekla jsem se však najednou a utíkala pryč.

//Narrské kopce (přes řeku)

Vnitřnosti se mi stahovaly panikou. Svaly mi ztuhly tak, že jsem měla pocity, že mám nohy ze dřeva. Musela jsem vypadat, jako bych se zrovna naučila chodit, tak ztuhle jsem se hýbala. Každý krok byl bojem mé vůle a těla. Klid, vždyť víš, že jsou to milí vlci a nikdy po nikom nevyjeli. Snažila jsem se uklidnit, ovšem stále mi tento pokus nahlodávala myšlenka, že nikdo jiný je takhle neopustil. A já dokonce byla tak hloupá, že se mi povedlo v podstatě omylem. Zatraceně. Zaúpěla jsem při sestupu z kmene spadlého přes řeku na půdu smečky. Zhluboka jsem se nadechla zdejšího těžkého vzduchu vonícího po jehličí. Vůbec se to tady nezměnilo. V lese pořád panovalo šero, ještě umocněné tím, že slunce se už sklánělo k západu. Mlha se mi lepila na tlapky a bylo zde cítit mnoho pachů. Spoustu z nich jsem neznala, nepřekvapivě, ovšem jiné ano. Byly tady také ty, kterých jsem se bála nejvíc – Neyteri a Newlin. Nebyla jsem si ani jistá pořadím, každé z těch jmen teď neslo vlastní nádech hrůzy. Zakňučela jsem a sklopila uši, a to mě ani nikdo neviděl! Ještě pořád mám šanci utéct! Možná by se k nim ani můj pach nedonesl… Zavrtěla jsem hlavou. Ne, to by nebylo správné a já jim dlužím omluvu a vysvětlení, jakkoli patetické je. Snad budu mít štěstí a alfy budou někde samotné, bez publika. Roztřesenými kroky jsem se vydala po pachu Neyteri, Morfeus byl asi někde jinde.
Přesně podle mého očekávání štěstěna na mé straně nestála. Čím víc jsem se blížila alfa vlčici, tím jasněji jsem cítila i pachy vlků, kteří zřejmě stáli poblíž. Rozeznávala jsem pach Nata a Newlina, pak tam ještě byly dvě vlčice, ale ty mi nic neříkaly. Snažila jsem se nemyslet na to, jak dlouho jsem byla pryč, ale bylo to těžké. Hele, aspoň to hned budeš mít z krku všechno najednou. Pravda, asi bych nesnesla, kdyby mě Neyteri vykopla a já musela obcházet les jako nějaký stalker a čekat, až žíhaný vlk vyleze. Takhle to mám dva v jednom. Pak jsem je už spatřila mezi stromy a nedokázala jsem se přinutit udělat další krok. Vůbec se nezměnili. Nebo možná jo a jen z dálky to nebylo vidět. Ztěžkla jsem polkla. Srdce mi bylo tak rychle, že jsem se bála infarktu. Už jsi došla ta daleko, teď nesmíš vycouvat! Pravda, i kdybych se teď dala na útěk, určitě by mě dohnali a bylo by to jen horší. Nebylo cesty zpět. Donutila jsem své nohy spolupracovat a krok po kroku se blížila, dokud jsem nestála v kroužku skupinky. Uši jsem měla přilepené k lebce, ocas mezi nohama očima jsem těkala z jedné větvičky na druhou. Co jsem nevěděla, bylo, že se spustil můj obranný reflex a sem tam mi zmizel kousek končetiny popřípadě ocasu, ucho nebo konečky srsti. Znova jsem nasucho polkla a cítila kámen v krku. Cítila jsem, jak se třesu a že se mi určitě bude chvět i hlas, ale musela jsem promluvit, nemohla jsem tady jen tak stát. „Z-z-zdravím.“ Vysoukala jsem ze sebe tiše, ale aspoň tak, že mě snad bylo slyšet. Měla jsem počkat, až ostatní odejdou. Nadala jsem si, avšak věděla jsem, že to by nešlo. Už jsem nebyla členkou smečky a platila pro mě stejná pravidla, jako pro ostatní tuláky. Musela jsem se hned ukázat, pokud jsem si nechtěla koledovat o malér. Ani jsem nevěděla, co mám říct. Snažila jsem se ignorovat fakt, že i když jsem viděla jen tlapky ostatních vlků, tak ty fialové stály nějak moc blízko těm šedým žíhaným. „Js-s-sem zpátky a-,“ hlas mi selhal, jak jsem ještě sbírala dodatečnou odvahu, abych aspoň zvedla pohled k Neyteřiným očím, „-a cht-t-těla bych se omluvit.“ Ztichla jsem zase, protože mi došel dech. Snažila jsem se dýchat zhluboka, abych sebou nervy nesekla. Abych se aspoň trochu uklidnila, zarývala jsem drápky do země, ovšem běsnící paniku v mém srdci a duši to nemohlo zkrotit ani náhodou.

//Vrchol kopců

Nemohla jsem si pomoct a stále jsem se otáčela k vrcholu kopců. Život tam by byl o tolik lehčí! Vždyť jsem se tam dokázala uvolnit, vézt konverzaci aspoň dvakrát lépe než obvykle! Povzdechla jsem si a rozhodla se to prozatím nechat být. Jednou se tam ale vrátím a rovnou sebou vezmu co nejvíc vlků, abych se s nimi všemi seznámila bez toho, abych si to kazila svou neschopností komunikovat jako normální zdravý jedinec. Rozhodně bych ocenila, kdybych to tak mohla udělat i teď. Vzít veškeré obyvatelstvo Sarumenu a přesunout je nahoru. Byla bych klidnější, nervíčky by se mi tolik necuchaly a třeba by i oni byli klidnější a nenenáviděli by mě tolik. Nicméně to nešlo provést a možná bych za to i měla být vděčná. Koneckonců by to žití nebyla zábava, kdyby se sem tam neukázala nějaká výzva, že jo? Možná bych se měla snažit soustředit na pozitivnější věci, třeba že les a mlhu konečně znovu uvidím, pocítím tu nostalgii a uvidím, jak se všem daří. Byť mě ze svých životů dávno vykázali. Jistě, neměla jsem žádný důvod být tak nešťastná – mohla jsem si za to sama a přiznávala jsem si to, avšak nechtěla jsem to tak. Kéž bych se mohla na něco vymluvit. No nic, musím to nějak zvládnout. Bez ohledu na výsledek mi zůstanou aspoň příjemné vzpomínky. Třesouc jsem se přibližovala k řece i lesu ležícímu za ní.

//Sarumenský hvozd (přes Tenebrae)

OBJEDNÁVKA
V01/síla/1* >> 5 kopretin
V01/rychlost/4* >> 20 safírů
V01/vytrvalost/1* >> 5 kopretin
V01/obratnost/4* >> 20 kopretin
V01/taktika lovu/4* >> 20 kopretin
Celkem: 50 kopretin a 20 safírů

//Narrské kopce

Šplhala jsem vzhůru do kopce a dech mě začal opouštět. Sakra, fakt potřebuju zapracovat na své kondičce. Funěla jsem a říkala si, jestli tím pravým důvodem, proč se tady tehdy nechtěl New zdržovat nebylo to, že byl prostě líný lézt až nahoru. A přitom by se nám určitě šlo ve dvou lépe! Postěžovala jsem si vesmíru, a to mi docela vyhovovalo být zase sama po delší době, akorát teď bych společnost ocenila na těch pár minut, co lezu vzhůru. A přání se mi splnilo! Brzy mě na mé cestě začal provázet potůček té nejčistší vody, jakou jsem kdy viděla. Fascinující. Vypadal, jako by byl něčím očarovaný, celé to tady bylo jakési čarovné! Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale měla jsem pocit, jako by to bylo neuvěřitelně mocné místo plné magie. Máš jen moc bujnou fantazii. Zavrtěla jsem hlavou, kdy jen přestanu být tak dětinská? Můj pohled však ne a ne opustit ten proužek vody. Nakonec jsem pokrčila rameny a párkrát si lokla lahodné vody. Třeba byl opravdu kouzelný a splní mi přání nebo tak něco. Minimálně se mi občerstvené životadárnou tekutinou šlo lépe a brzy jsem se ocitla na vrcholku kopců. Unaveně jsem se posadila a užívala si toho krásného výhledu. Krajina se pode mnou krásně rozprostírala, na co lozit po horách, když stačí i tyhle kopce! A co je nejhlavnější, viděla jsem odsud Sarumen. Jak jinak, když byl téměř hned pod kopci. Vypadal krásně, jen ta mlha odsud nebyla vidět. A vidíš, nejsou tam žádné pasti. Zasmála jsem se svým obavám a znovu nad sebou potřásla hlavou. Za to tam však čekaly větší nástrahy. Přítel, který mi mohl zlomit srdce a hlavně už nemusel být mým přítelem, alfy, které by mě klidně mohly roztrhat za mou zradu na místě, a co hůř, mohl by mi říct spoustu zraňujících slov, které se mi honily hlavou, ale na žádné určité jsem se nechtěla zaměřovat. Prostě toho les skrýval mnoho, co mi mohlo ublížit. Klidně i zlomit. Smutně jsem si povzdechla. Měla jsem chuť zavýt, sdílet svou samotu se sluncem nade mnou. Byl to sice krásný pohled, ale příliš bolestný a už jsem to nemohla dál snášet. Sice jsem se pořád utápěla ve všech „Co se stane, až se tam objevím…“, ovšem podařilo se mi učinit rozhodnutí, že bych se mohla podívat i na výhled z druhého konce kopců a tam jsem se i vydala.
A najednou všechno to zběsilé víření myšlenek v mé hlavě pominulo. Cítila jsem se mnohem klidněji, jako když se po dlouhém dni konečně natáhnete na slunci a jen si užíváte, jak vám prohřívá kožich. Využila jsem chvilkového uvolnění svalů a protáhla se, až mi zakřupala páteř. Spokojeně jsem si oddechla a uvolnila se. Zhluboka jsem dýchala čerstvý horský kopcový vzduch, užívajíc si krásnou chvíli. Ale moment. Čemu jsem za tento pocit vděčila? Přestože bych se normálně naježila a začala panikařit, teď jsem to nedokázala. Což by mě mělo děsit ještě víc, ale ono ne! Tedy někde na okraji mysli jsem cítila jistě znepokojení, ale nedokázalo upoutat mou pozornost. „Vítej, dítě.“ Ozval se za mnou medový hlas. Lehce jsem nadskočila leknutím a otočila se rychlostí blesku. Přede mnou stál bílý vlk s černýma předníma tlapama, modrým břichem, ze kterého… Moment, musím vidět špatně. Zamračila jsem se a naklonila hlavu. „Ano, to jsou opravdu rampouchy.“ Zasmál se lehce ten cizí vlk. Asi jsem nebyla úplně nenápadná. Jak bylo mým zvykem, sklopila jsem ouška a nesměle se pousmála. „Omlouvám se, nechtěla jsem na vás tak zírat.“ Přestože bych se normálně cítila v nesmírném ohrožení, teď mi to nějak nešlo (ne že bych si stěžovala). „To je v pořádku, Amnesie.“ Mírně jsem ustoupila a znovu mírně naklonila hlavu na stranu. Hned jsem tak nějak cítila, že tenhle vlk není úplně normální, nemyšleno nijak zle, ale tohle jsem nečekala. „Jak to, že znáte mé jméno?“ Vlk si povzdechl, jakoby vyčerpaně. „Ah, já se vám snad začnu ukazovat, když přicházíte na svět,“ mírně se zasmál, než se mi podíval do očí – ty jeho měly bohatou azurovou barvu, „jsem Život. Mou sestru Smrt už jsi, hádám, poznala.“ Řekl s úsměvem, protože mi právě určitě právě neřekl nic život převracejícího. Heh, kdyby se i on převrátil. Ušklíbla jsem se v duchu – kde beru odvahu takhle vůbec přemýšlet v přítomnosti Stvořitele?! Chvilku mi trvalo, než můj mozek zpracovat také jinou informaci, třeba o mé pozici a tom, že na Život (Života?) zírám s otevřenou tlamou. Hned jsem ji zavřela a odkašlala si. „Ano, ano potkala,“ nenapadlo mě, co lepšího říct. V mysli mi ovšem hlodaly otázky, avšak nejvíc mě zajímala jedna. „A víte také, co se stane v životě vlka?“ Třeba by mi mohl pomoct vyřešit můj problém! I když podle toho, jak se mu změnil výraz spíše ne. „Ne, to ne. Já život jen dávám a propůjčuji vám vaše první magie. A později, když mě najdete, vám mohu pomoci naučit se další nebo se zlepšit v tom, co vám nejde.“ Nemohla jsem si pomoct a uchechtla jsem se. „To by byl hodně dlouhý seznam.“ Jak to, že jsem teď neměla problém vyjadřovat se? Vždyť bych naopak měla být nervózní, koktající, třesoucí se klubko úzkosti a ono ne! Proč taková nemůžu být pořád? „Myslím, že se zbytečně podceňuješ,“ věnoval mi další přátelský úsměv, „ale pokud opravdu cítíš, že bys chtěla s něčím pomoct, neboj se mi svěřit.“ Chvilku jsem popřemýšlela. S magiemi jsem asi v pohodě, svou magii jsem ovládala dostatečně a tu druhou… jsem ještě vlastně ani neodzkoušela, tak by bylo asi zbytečné učit se další. Ale málem mě porazilo sem vůbec dojít. Jo, po fyzické stránce bych si asi potřebovala trochu polepšit. „No, jestli by to šlo, tak bych si ráda polepšila fyzičku, tak nějak celkově. Nepotřebuju teda být kdoví jak silná, ale třeba rychlejší nebo tak by se mi líbilo být.“ Pohlédla jsem se na něj plaše. Určitě mě hned odsoudí jako ztracený případ. Nikdy mi nešlo zlepšovat se, v ničem. Možná v té magii, trošinku, ale cokoli jiného byla naprostá marnost. „To se dá zařídit, ale jen za trochu květin do mé zahrady, nebo možná i trochu drahokamů na okrasu.“ Odpověděl a já se málem rozesmála. Líbilo se mi, že Smrt chtěla za své služby mrtvé kamení, kdežto Život nějaké živé rostlinky. I když po utrhnutí také hynou, ne? Nepřidělává si tím zbytečně práci? No, kdo jsem já, abych soudila život sám. Naštěstí jsem cestou trochu materiálu nasbírala a tak jsem je přisunula k němu. „Mnohokrát děkuji,“ řekla jsem a šťastně si povzdechla. Mohla bych tady zůstat celý život. „Já také děkuji. Je ještě něco, s čím bys chtěla pomoct?“ Mé oči instinktivně zamířily k obrysu lesa na horizontu. Srdce mě opět zabolelo. „Jak se nejlépe omluvím těm, které jsem zklamala?“ Zašeptala jsem, ale on mě přesto slyšel. „Na to už musíš přijít sama, ale jsi chytrá vlčice, určitě něco vymyslíš.“ Mávla jsem ocasem. Nevymyslím. Vždyť on mě nechal se poprvé nadechnout, měl by vědět, jak jsem v těhle věcech marná! „Nejradši bych tady zůstala navždy.“ Přiznala jsem se mu a zavřela oči. Měla jsem pocit jakoby tady slunce hřálo více a nic mě tady nemohlo ohrozit. Bylo by to mé bezpečné útočiště. „Jen běž, mé dítě. Stále máš celý život před sebou.“ Zašeptal a když jsem otevřela oči, byl pryč i s květinami a drahokamy, co jsem mu dala. Bez něj už tohle místo nepůsobilo tak idylicky, ale pořád bylo překrásné. Povzdechla jsem si a dala se na cestu dolů. Měl pravdu, můj čas stále nevypršel a i kdyby se blížil ke konci, musela jsem předtím stihnout něco vyřešit.

//Narrské kopce

//Kopretinová louka (přes Tenebrae)

Ani jsem nevnímala cestu, jak jsem se třásla nervozitou. Jen jsem najednou vběhla do řeky a objevila se na její druhé straně mokrá a čistá. A vyklepaná, mrznoucí, protože voda byla ledová. Les jsem zřejmě měla za zády. Ještě si můžu dopřát chvilku zdržení. Ujišťovala jsem se a posadila se, abych si na chvíli oddechla. A pokusila se vymyslet taktiku, jak je přesvědčit, aby mě neroztrhali na místě. Ale to má taky ještě čas. Otřásla jsem ze sebe vodu a rozhlédla se, kam že mě to nohy odnesly. Téměř okamžitě se mi po tváři rozlil úsměv. Byly to kopce, u kterých jsem kdysi s Newlinem byli, a pokud mě paměť nemátla, bál se jich. Chudáček. Pomyslela jsem si a opět zalitovala, že tady se mnou není. Hned by ta cesta byla veselejší. Ale už jsem skoro tam. V lese ho nejspíše najdu. Ujistila jsem se a rozhodla, že bych se možná cítila lépe, kdybych se na les podívala z výšky a ujistila se, že tam nejdou žádné anti-Amnesia pasti. Já vím, bylo to hloupé, ale stejně by mi to hodně pomohlo. Samozřejmě mi nic nemohlo odpovědět na otázku, která mě trápila nejvíce. Potřásla jsem hlavou. No tak, vždyť o nic nejde, není to tak, že bychom byli partnery. Cítila jsem, jak se mi krev nahromadila ve tvářích při té myšlence. Ale určitě si to o nás někdy někdo myslel. Hlupáci, jako by mě někdo chtěl. Odfrkla jsem si a podívala se nahoru. Čeká mě dlouhé cesta, možná bych si měla pospíšit. Dala jsem se tedy do cesty vzhůru. Rudý písek se mi lepil na mokré tlapky, ale to mi zas až tolik nevadilo. Rozhodně půjde dolů lépe než bahno, nebo ho po cestě setřu o trávu.

//Vrchol kopců

//Středozemní pláň

Jako zázrakem se mi povedlo nepřerazit se a nic si nezlomit! Velký úspěch! Nicméně mi začalo docela nahlas kručet v břiše – jak dlouho jsem vlastně nejedla? Nedokázala jsem si na tuto otázku odpovědět, ale rozhodně bych měla rychle něco sníst, jestli nechci, aby mé škemrání o milost bylo neustále rušeno mým žaludkem, nebo abych nedejvlku omdlela. Zavětřila jsem, ale štěstí jsem neměla. Stejně bych toho asi moc nedokázala chytit, když se mi kolem tlap motala dlouhá stébla trávy, samozřejmě s další dávkou roztopeného sněhu takže jsem si připadala, jakoby mě chaluhy stahovaly do hlubin moře. I když to byla jen malá kaluž vody. Otřepala jsem se hnusem. Musela jsem se co nejdřív dostat na suchou zem. Nebo aspoň pryč ze sevření těch travin. Vtom mé oči ovšem zaregistrovaly pohyb pár metrů ode mě. Zastříhala jsem ušima a začala se ostražitě plížit blíž. Byla jsem jako divoká šelma někde v džungli, do tváře mě šlehala zelená stébla a bláto se mi lepilo na břicho. Brzy jsem spatřila zdroj zvuku. Byl to zajíc, který se stejně jako já motal ve vysoké trávě. Jen byl chudák o něco menší. Začaly se mi sbíhat sliny. Hbitě – v rámci možností – jsem doběhla a doskočila ke své kořisti a pevně hlodavce sevřela v čelistech. Chvíli sebou cukal, ale nakonec jeho tělíčko ochablo a viselo mi v zubech. Mlsně jsem se olizovala ještě nějakou dobu poté, co na zemi zůstala jen malá hromádka kostí. Hned jsem se cítila lépe, byť bych pořád něco snědla. Dokonce i uniklo mé pozornosti, jak blízko byla hranice lesa. Panika vyplnila mé tělo. Byla jsem tak blízko po tak dlouhé době. Puls se mi zrychlil, srdce mi vráželo do žeber, až jsem se bála, že mi je zlomí. Nebyla jsem však připravena, mou srst stále hyzdilo bahno, třásla jsem se jako osika. Rozutekla jsem se podél hranic dál, musím se lépe připravit.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

//Medvědí jezero

Od jezera jsem zamířila na jih. Pořád jsem si cestu pamatovala, jakpak by ne, když mě po ní kdysi vedl šedý vlček, který ne a ne mi zmizet z hlavy. Odfrkla jsem si. Potřebuju více kamarádů, potom na něm nebudu tak závislá! Nebo budu naopak ujetá na všech svých přátelích a budu o to větší pohroma. Chjo. Povzdechla jsem si a zpomalila, jinak bych se asi přizabila. Rozlehlá pláň, kterou jsem si pamatovala jako polopoušť, se teď se vším tím rozpouštějícím se sněhem změnila v kluzkou plochu zvlhlé bahnité země. Takhle se nikde nemůžu ukázat! Zafňukala jsem. Přesto jsem pokračovala vpřed, stejně mě čekal ještě kus cesty, než se dostanu k lesu. Snad najdu i místo, kde se umýt. Pravděpodobně to sice bude obnášet trochu namočení se ve vodě – srst se mi zježila jen při pomyšlení na to, že by mě měla ta mokrá věc obklopit – ale zasloužím si ještě trochu utrpení. Přeci jen jsem opustila svou smečku! Byť jsem to nechtěla… Ouška se mi automaticky sklopila. Proč nemůžu být stejná jako ostatní? Schopná přežít, navazovat spoustu přátelství a vztahů, umět komunikovat! Fňuk fňuk, to ti jde nejlépe. Vysmívalo se mi podvědomí. Ale já se napravím! Je tady přece, skoro, jaro, to je nejlepší šance se změnit, všechno začíná nanovo, tak proč ne já! A protože jsem se tak rozhodla brzy, mám náskok a můžu si dovolit trošku těch chyb. Dobré načasování. Pochválila jsem se a pokračovala stále vpřed.

//Kopretinová louka

Slunce vykouklo zpoza mraků a vítr utichl. Tuto změnu jsem vítala s otevřenou náručí, přestože jsem pořád mrzla. Aspoň už to vypadá lépe, jaro se blíží. Usmála jsem se pro sebe vděčně. Oklepala jsem se a po dlouhé době mi z kožichu cákala voda místo toho, aby ze mě padal sníh. Život jako každé jaro začne nanovo – moment! To znamená, že už jsem jistě prožila další rok svého života, přežila další zimu. Kde jsem ji vlastně trávila minule? Začala jsem vzpomínat a najednou mě srdce zabolelo známým steskem. Sarumen. Úplně jsem zapomněla, kam jsem chtěla dojít, jak jsem se soustředila na Theriona a mou misi mu pomoct. Co se tam asi změnilo? Vzpomínají si na mě ještě? A co Newlin… Určitě mě nenávidí, nebo na mě zapomněl. Zcela jistě si našel nějakou novou společnici na výpravy, já koneckonců nikdy tak dobrá nebyla. Lehce jsem se kousla do jazyka, abych se soustředila na bolest tam a ne v srdci. To, že bych o něj přišla, totiž bylo něco, z čeho jsem byla vyděšená. Možná i proto jsem si vždycky našla nějaký důvod, proč svou cestu do mlžného lesa na chvilku pozastavit. Avšak nemohla jsem se tomu vyhýbat věčně. A teď s příchodem jara by to bylo hrozně symbolické tu situaci konečně vyřešit. Pak jsem se však opět podívala na Theriona a v duchu tiše zasténala. Nechtělo se mi ho opouštět – vždyť se pořád trápí! Co teď?
Dlouho jsem řešila svůj vnitřní spor, bylo to lehké, i když byl poblíž další vlk, vzhledem k tomu, že nám oběma vyhovovalo ticho. Možná také nad něčím přemýšlel. Snad řešil podobné dilema jako já – ne, nejsme stejní. Podobní, jistě, ale ne stejní. A ani tím si nemohu být jistá. Co jsem ovšem věděla, bylo, že mé city byly celé zmatené. Nervózně jsem přešlápla. A proto bych měla odejít, nechtěla jsem si ho v hlavě idolizovat a pak být zklamaná, nebo mu snad nějak ublížit. Povzdechla jsem si a protáhla se, opatrně, protože mé svaly byly ztuhlé a tím pádem ještě náchylnější k tomu, abych si je natáhla. Provinile jsem se podívala do Therionových tyrkysových očí. „Promiň, ale už dlouho jsem odkládala jednu důležitou věc a už to asi déle nevydržím,“ věnovala jsem mu plachý úsměv, „ale vrátím se, najdu tě a potom tě určitě rozveselím, slibuju!“ Pro jednou jsem udržela oční kontakt a pokusila se mu předat i to, že to myslím smrtelně vážně. „Zatím, Therione. Dej na sebe pozor.“ Poslední mírný úsměv a mířila jsem pryč, snad jsem byla až moc familiární, ale co. Po dlouhé době jsem se dokázala vedle nějakého vlka cítit relativně dobře a pořád jsem byla naměkko z naší pseudo-debaty. Nepřemýšlela jsem nad tím moc dlouho, ačkoli bych tak jistě dělala být okolnosti jiné. Cítila jsem totiž pod tlapkama mokrou zemi, skoro jako bych běžela v hodně mělkém potoku. No jistě, tál sníh! A já byla u jezera! Vystřelila jsem odtama rychlostí blesku, jednou se ohlížejíc za hnědým vlkem. Najdu si tě. Slíbila jsem mu ještě jednou v duchu.

//Středozemní pláň

Nejdříve v únoru, Amny se taky pokusí si čas najít :D

Zúrila som. Ako sa Newlin opovažuje tak veselo rozprávať s inú vlčicou?! Vedela som sica, že niesom bohviaká kráska alebo fajná spoliečnica, ale hej, mohol miť aspoň takú slušnosť a počekať kým nezmiznem z dohledov. Vždyť vedel ako sa bojím prijit o priatelov – no možno nie, ale to bola jeho chyba! Hlúpi chlapi, iba mi ubližujú! Dupla som si a premýslala, čím to bolo, že si ju obliebil tak lehko. Bolo to tou jej nóbl riečou, že áno? Však ja to zvládnem taky! Neporazí mňa predsa jen vďaka svojmu jazyku! „Však ja to naozaj dokážem!“ Vykríkla som k nebi ako by to na mojej vrozenej rieči niečo zmenilo. Vidíte to všeci? Však ja hovoriem po slovensky! Zubila som sa na neprítomné publikum. A znám toliek slov – treba čučoriedka – ty by mňa asi zabili no nevadí, aspoň by mi to mohlo zachrániť život, nie? A potom ešte... trieba, no, slnko! A mesiac! A mágia! To je extra dóležité slovo. No možno by bolo lepšie zóstat u svojho jazyka, heh. Ale to by ma porazila! A to nesmiem dopostit! Ale čo keď sa mi New bude smiať? Určite to tak bude. Však kto by sa mi nesmial, hej. Musím hovoriť ako nejaký buran, čo ani až teraz zistil že Zeme neje plochá. Vzdiavám to. Toto neje nič pre mňa. Budem sa museť rozlúčit s jeho náklonosťou.

//Upřímně se omlouvám všem slovákům, já fakt neumím slovensky ani slovo a všecko tipuju jen pro ten křišťálek :'D

Sníh padal a padal, až bylo bílo, kam jsem jen dohlédla. Stačilo by jen chvilku nedávat pozor a jistě bych se ztratila. Stopy mých tlapek již také zapadaly, nebylo tedy cesty zpět. Sakra, a to jsem jen chtěla najít nějaký úkryt! Snažila jsem se však nebezpečím, které mi hrozilo, příliš netrápit. Smrt měla i horší podoby než umrznutí, že jo? Smrky se nade mnou hrozivě tyčily. Skoro jakoby se nade mnou chtěly sevřít jako čelisti nějakého monstra! Strach mi bolestivě svíral hrdlo. Škoda, že jsem takový srab.
Slechy se mi samy od sebe začaly hýbat na různé strany. Slyšela jsem odněkud kroky mířící ke mně. Šššššššš, musím být potichu jako myška! Sledovala jsem své okolí nejpečlivěji za celý svůj život. Sice jsem už nebyla nejmladší, ale zemřít se mi také ještě nechtělo! Šustily větve a nejednou jsem na moment oslepla – přede mnou stála zářivá bytost ve tvaru vlka. Stvořilo ji určitě něco mimo tento svět, jelikož její tělo bylo tvořeno pohyblivými pásy fialového světla. „S-s-s-satane, odstup!“ Submisivně jsem stáhla ocas mezi nohy a vyděšenýma očima těkala sem a tam po té bytosti. „Smím prosit?“ Sklopila jsem zrak k natažené fialové pacce, která zde chvíli byla celá, a pak jí zase kousek chyběl. Sice jsem nebyla nejchytřejší, ale věděla jsem, že není moudré nevyhovět někomu, kdo by vás pravděpodobně usmrtil jediným pohledem, vydala jsem se s ním tedy na procházku temným lesem. „Smím se vás zeptat, kdo jste?“ Sebrala jsem odvahu zeptat se po minutách ticha. Smích otřásl nehmotným vlkem. „Slečno, cožpak mě nepoznáváte?“ Špitl, a já, pohlédnuvši mu do tváře jsem pak málem omdlela. Srna, zajíc, ryba, Newlin, Ergo, Coffin, ti všichni se mi míhali před očima. „Srdce mi, ah, tak buší, řekněte, že vy jste má magie?“ Šťastně se na mě vlk, opět ve své mihotající se fialové podobě, usmál. Sen, tohle musí být sen – vždyť takové věci se přeci nestávají! „Snad jsem vás moc nevyděsil.“ Si piš, že ne, to se mi stává každý den, že se přede mnou najednou zhmotní magie! Švihla jsem nabručeně ocasem. Strach mě však nepřešel. „S jakým důvodem jste se mi ukázal?“ Sotva slyšitelně jsem se zeptala. Smutně se na mě podíval. „Strašně rád bych viděl něco krásného.“ Svraštila jsem obočí – jak to myslí? „Splňte mi prosím přání. Šiřte, prosím, mým prostřednictvím radost. Splňte někomu přání, pomozte mu se zbavit strachu, iluze takovou moc mají. Sleduji vše v okolí každé vyvolané iluze, víte?“ Sledovala jsem iluzního vlka s čirým úžasem. „Slábnu, obávám se, že nedokážu tuto podobu udržet moc dlouho. Snad se znova potkáme.“ S těmito slovy a mírným úsměvem se začal rozplývat a zanechal po sobě pouze cestičku z malých světýlek.
Šla jsem po osvětlené stezce a přemýšlela nad těmi slovy. Stálo by za to zkusit ze světa takto udělat lepší místo – nikdy by mě nenapadlo, že svou magií můžu někomu pomoct! Strach z bezvýznamnosti mé existence se lehce zmírnil. Světla nakonec také vyhasla a nechala mě v naprosté temnotě, dokud si mé oči nezvykly. Stála jsem před jeskyní, úkrytem před zuřící vichřicí. Spokojeně jsem si zalezla dovnitř a stočila se do klubíčka, pomalu usínajíc. S pomocí ostatních iluzionistů bych mohla změnit svět!

Marně jsem v jeho očích či výrazu hledala nápovědu, co ho vedlo k jeho otázce. Jistě, kdybych chtěla či kdybych trošku pohrabala v podvědomí, určitě bych si našla něco, co mě hluboce trápí a dělá mě nešťastnou. Vždyť mě trápí vždycky všechno! A někdy mě něco trápí a já ani nevím co! Momentálně jsem však neměla reálný důvod, aby něco tížilo mou mysl, ne? Vždyť je všechno v pořádku – samozřejmě, panuje zima a já jsem promrzlá na kost, ale tak to prostě v tomhle ročním období chodí. Vážně jsem byla fajn, tak proč tvrdí něco jiného? Znova jsem se podívala na hnědého vlka. Mé fialové oči ho zvědavě zkoumaly. Snad hledaly i něco, co tam nebylo. Věci, které bych si ráda představovala. Třeba to, že měl stejně submisivní postoj jako já. Nebo že mu, stejně jako mi, tělo hyzdily jizvy. Také těkal očima sem a tam, panikařící z přítomnosti někoho cizího, obávající se, že něco pokazí. Možná jsem v něm tak trochu hledala rysy sebe sama, to přiznávám. Mé důvody byly ovšem nevinné! Jen jsem si přála najít někoho, kdo by mé starosti a chyby pochopil. Kdo by je dokázal přijmout. Toužila jsem po duši, se kterou bych mohla své strasti sdílet tak zoufale moc, že jsem na Theriona promítala své vlastnosti, které se mi příčily. A jak to tak bývá, tak teď, když jsem si to uvědomila, o tu iluzi přijdu. A to tak krásnou lež ani nedokážu magií stvořit! Zase zůstanu samotinkou, maličkou dušičkou toužící být někým akceptována. Ne. Ne. Takhle přemýšlet nesmím, jinak se nevyhnutelně zřítím do další propasti bezedného smutku a zoufalství. Opět ze mě bude malé vlčí klubko sebelítosti a patetičnosti – no nebylo by to prostě úžasné? Ještě by mě tak viděl nějaký prakticky cizí vlk, kterého jsem chtěla rozveselit! A já bych se před ním složila! Jestli tahle potenciální situace nevystihuje podstatu mého bytí, tak nevím, co ano. Jsem nějak rozbitá. Vadný kus. Stačí rána a roztříštím se. Přestaň! Vždyť se nic neděje, vždyckys měla mizerný odhad na vlky, takže to taky není nic nového a vždycky ses přes to přenesla, tak klídek. Konejšila jsem se, ale stejně mi to bylo líto. Nevadí, teď není chvíle na to být sobecká, vždyť mým cílem, ať je Therion jakýkoli, od začátku bylo mu zvednout náladu – toho se chci pořád držet, ne? V duchu jsem se povzbudivě poplácala po zádech.
A nakonec jsem se přeci jen dočkala odpovědi na svou otázku. Zmateně jsem naklonila hlavu do strany. Barvy? Mírně jsem svraštila obočí. O čem to mlu- ah. Mírně jsem se pousmála. Trochu, maličko, jen minimálně, mě to zahřálo u srdce. Bylo to tak… hezké? I když to bylo zvláštní spojení, na které jsem vůbec nepomyslela, když jsem mu předtím odpovídala, dávalo smysl. Snad má minulost, má povaha opravdu utvářela mé city vůči barvám. „Ne, v tenhle okamžik to tak není,“ usmála jsem se na něj, „ale děkuji, že sis všiml.“ Uhnula jsem plaše očima, když jsem tiše dodala druhou část věty. Chtělo se mi se smát. Jak hloupé, vždyť o nic nešlo. Jen prostě dává pozor a rychle mu to myslí. Přesto… přesto se mě to, ten jemný projev… starosti?... hluboce dotkl. Až jsem z toho byla naměkko. Dokonce natolik, že jsem cítila, jak mé svaly přestaly být napnuté a připravené k útěku. Natolik, že jsem se rozhodla s ním sdílet své myšlenky. „Jen víš,“ trochu jsem se zasmála, „jen pořád přemýšlím, jak tě rozveselit a nedaří se mi to. A mrzí mě to, protože bych ti ráda pomohla.“ Další plachý úsměv a sklopení oušek. Musela jsem znít hrozně divně a podezřele – kdyby to byl někdo řekl mě, určitě by úroveň mé paranoii vystřelila až ke hvězdám. Na druhou stranu, co kdyby se stal zázrak a pomohlo mi to najít řešení? Uvidíme, doufala jsem však v ten dobrý konec.