Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sarumen (L9)

Tiše jsem poslouchala její vyprávění o pobytu ve smečce a vydedukovala, že se asi na území moc často nevyskytovala, aspoň to tak znělo. Nedivila jsem se tedy, že moc členů nezná, ale na druhou stranu jsem nepochybovala o tom, že s Linovou pomocí se rychle začlení. Chápala jsem, jak se asi cítí. Sama jsem taky měla problémy zapadnout mezi ostatní a vytvořit si k nim nějaký vztah. „Myslím, že se nemáš čeho bát, určitě tě budou mít rádi,“ pousmála jsem se ve snaze ji podpořit. I mně se docela líbila a to bych ještě před pár hodinami přísahala, že upadnu do bezedného zoufalství kdykoli ji uvidím. S ostatními to bude mít určitě lehčí. „Co to vlastně bylo za příšeru, cos to musela porazit?“ Zeptala jsem zvědavě na okamžik, který zmiňovala předtím. Rozbušilo se mi srdce, když jsem si představila, že by na mě mohlo třeba jen tak zničehonic vybafnout něco nadpřirozeného. Asi bych to nezvládla, vlastně skoro určitě. Toužila jsem sice po dobrodružství, ale nemuselo nutně obsahovat až zas takovéhle napětí.
Ocitly jsme se u úkrytu a mně se hned vybavila má první noc v něm. Bylo to už tak dávno, přesto mi to vykouzlilo lehký úsměv na tváři. Následovala jsem Derian dovnitř a přitom poslouchala její vyprávění o rodině. Nikdy jsem o tom lese neslyšela, tak jsem nevěděla, jak si ho mám představit, nechtěla jsem ji však přerušovat. Navíc mě hned vzápětí zaujalo, že i její matka měla takové dlouhé jméno. Že by to u nich byla nějaká tradice? A co se s jejich smečkou stalo? Byla jsem zvědavá, ale nepřišlo mi vhodné se ptát, když ji to očividně trápilo. Potěšilo mě ovšem, že jí nevadí si se mnou povídat. Lehce jsem přitom zavrtěla ocasem. I já si to užívala a pomáhalo mi to nemyslet tolik na to, co se stane, až přijdou alfy. Stejně s tím nic neudělám, že? Povzdechla jsem si v duchu. „Řekla bych, že se to zlepší, až ostatní poznáš,“ řekla jsem zamyšleně, „jen musíš vydržet tu nudnou část představování se.“ Usmála jsem se, taky by mi bylo nepříjemné se dokolečka představovat a raději bych se jen tak bavila. I když to asi spíše proto, že bych raději nemluvila o sobě a to je tak trochu podstatou představování se. „Kde vlastně leží ten les? Je podobný tomuhle?“ Zeptala jsem se ještě na její rodnou hroudu. Všechny lesy, kromě toho Sarumenského, jsem si představovala víceméně stejně, nechtěla jsem však její rodiště nějak zneuctit tím, že pro mě bude dále generickým nezvláštním lesem, když by ve skutečnosti mohl být něčím zvláštní. Třeba jako tenhle les svou mlhou.
Došly jsme do jeskyně pro smečku, posadila jsem se poblíž vlčice, abych na ni viděla. Její tmavý kožich mi v téhle tmě moc nepomáhal. „Ne děkuji, sama bych taky neusla,“ odpověděla jsem na její nabídku, ať si klidně lehnu. Kdybych se pokusila usnout, určitě bych zase začala myslet na všechno, co se dosud stalo a co jsem se dozvěděla a to by prostě nebylo dobré. „No, je docela chladno, ale opravdu bych tě nerada obtěžovala,“ přiznala jsem nesměle. Nechtěla bych, aby se kvůli mně vysilovala používáním magie, obzvláště když jí to nemám jak oplatit. Teda leda že by chtěla vidět, co já vím, třeba jak kolem nás rostou jahody. Nebo bych se mohla ještě pokusit nějak zneviditelnit, nicméně jsem to ještě netrénovala, tak bych nerada riskovala, že se znovu nezjevím. A přišla část, které jsem se obávala. Otázky na mě. Nervózně jsem přešlápla. Nebylo to nic hrozného, jako čeho se nejvíc bojím, moje první láska, přesto bych se tomu raději vyhnula. Ani jsem nevěděla, co mám pořádně žít. No, aspoň jsem se dozvěděla, co se stalo s její smečkou, tak bych jí to měla asi nějak oplatit. „Já se narodila, daleko mimo tuhle zemi, asi? Dlouho mi trvalo sem dojít, ale možná jsem jen bloudila v kruzích, tak nevím,“ lila jsem kolem své odpovědi omáčku, aby se zdálo, že toho říkám hodně. Rozhodně jsem nechtěla mluvit o tom, proč jsem odešla a co se dělo potom, tak proč to prostě nenápadně nepřeskočit. „No a pak jsem tady potkala Newlina,“ bylo trochu divné mluvit o něm s jeho partnerkou, necítila jsem se moc dobře, ale třeba to odvede její pozornost, „trochu jsme to tady prošli a pak se přidala ke zdejší smečce a já pak odešla a, no, vrátila se až teď.“ Připadalo mi, jako bych mluvila hodiny. Vážně bych si měla zvyknout mluvit déle. Možná bych se jí ale mohla zeptat, jestli náhodou nepotkala mé sourozence. Byla to sice mizivá šance, avšak lepší než nic a opravdu bych ráda věděla, že jsou v pořádku. Bylo to tak dávno, co jsem je viděla. „Mám ještě bratra a sestru, jmenují se Ergo Proxy a Isara, odmala jsem je neviděla, nepotkala si je náhodou?“ Zeptala jsem se. Teda už jsme nebyli tak malí, když se naše cesty rozdělily, mě to tak ovšem přišlo. Jak se něco nestalo v okruhu půl roku, už jsem si sama sebe představovala jako tehdy nezkušené mrně.

L8

…minule se Amny topila v písku…

Hodně jsem se snažila zadržet dech, trvalo to dlouho, plíce mi přímo hořely. Hrozila jsem se chvíle, kdy to už nevydržím a nozdry a pak i plíce mi vyplní písek. Hrabání mi vůbec nepomáhalo dostat se opět nahoru. Holt tady asi umřu, tak mladá – skoro – a osamocená. Horké slzy by mi stékaly po tváři, kdyby je hned nepozřel písek – takhle to přece skončit nemělo! Hodlala jsem toho nechat a prostě to ukončit dřív, opravdu jsem se potřebovala aspoň pokusit nadechnout, když vtom se pode mnou zem propadla. Hloubka pode mnou se otevřela, jako bych byla vcucnuta do nového světa. Hladově jsem dýchala, plnila si plíce až k prasknutí vzduchem. Hrál si se mnou volný pád, ale mně to bylo jedno. Hlavně, že jsem se konečně mohla pořádně nadechnout, zatímco kolem mě padal písek a kusy země. Hlína byla taky všude kolem, všechno to naštěstí padalo rychleji než já a tak jsem dopadla do měkkého. Hádala jsem, že tohle je nějaké posmrtné místo, že jsem se udusila a ani si toho nevšimla. Hlava mi to nepobírala, co se to děje a proč kolem mě padá doslova celý svět? Hopkla jsem stranou zrovna včas, aby mě nezavalila palma. Hrdina ve mně se probral, musela jsem tomuhle tajemství přijít na kloub, než mě to tady zase zavalí. Hbitě jsem se po cestě vyhýbala překážkám, uskakovala padajícímu bordelu a pak jsem doběhla na místo, které jsem hledala… nebo lépe řečeno, narazila jsem na něj. Hlavou jsem totiž vrazila do něčeho neviditelného, za kterou bylo pouze světlo. Hrabala jsem po tom packou, ale marně, byla to pevná stěna. Hranice musela být ze skla, jiné řešení to nemělo. Hlodalo mi hlavou, proč by se svět rozpadal uvnitř takové věci. Hodiny! Hrůza mě naplnila, přesýpací hodiny. Hodinu po hodině se sem bude něco sypat a až vyprší čas, zase se otočí a všechno začne nanovo. Hlupák já se zrovna v tu chvíli seknu na poušti, co se sype pomalu, to snad není možné! Honem jinam, beru cokoli, jen ne další topení v písku.

Navzdory slunci na obloze se nezdálo, že by sníh hodlal začít tát. A to už jsem tak dlouho doufala, že by konečně mohlo být jaro! Skoro jsem měla pocit, že je tahle zima nekonečná. No, aspoň jsem měla záložní téma, kdybychom se s Derian už neměly o čem bavit. Zatím však nebyl důvod si myslet, že taková situace nastala. Fialová měla vždycky co říct. Chápala jsem její zmatek ohledně mé odpovědi, muselo to znít divně. „Já se chtěla vrátit, jen, nevím, je to komplikované,“ povzdechla jsem si. Nedokázala jsem jí říct pravdu, že jsem jednoduše byla srab a to mi konstantně ničilo život. Avšak musela jsem její poznámce oponovat. Nikdy nevíme, jestli se vrátíme, protože můžeme po cestě umřít, nebo se ztratit. To byl však jen můj názor a ten její byl mnohem veselejší, i mně se víc líbil, tak proč jí ho vyvracet. Bylo fajn mít nějakou veselou společnost, to se mi potom hned smutnilo hůř, ačkoli jsem v srdci stále cítila jakousi prázdnou díru.
Překvapilo mě, jakou jí udělalo radost, že se s ní bavím. Aspoň se tak chovala, usmívala a poskočila si, snad jsem si to vyložila dobře. Netušila jsem, proč by to v ní mělo takovou reakci vyvolat, ale možná tak reagovala vždycky, protože si jen ráda povídá? Nemám ponětí, ale aspoň to i na mě působilo dobře a zvedlo mi to trochu náladu. Dozvěděla jsem se, že ani ona ještě nepotkala jiného fialového vlka. To mě moc nepřekvapilo, vlastně bych docela i věřila tomu, že ona je jediná svého kožichu. Možná nějací experti přes iluze by se mohli zbarvit podle své magie? Pochybovala jsem nad tím, všechno je ale možné, že? Vždyť říkala, že její otec byl namodralý, to by mě taky nenapadlo, že jde. A dostávalo se mi více informací o její rodině, konkrétně to, že měla dvě sestry. Očividně ne všichni byli výjimečně zbarvení. Trochu mi cukly koutky, když porovnávala krásu svou a své sestry, chtěla bych mít její sebevědomí. „Máte všechny zajímavá jména, tak dlouhá,“ usmála jsem se lehce, avšak hned mě napadlo, že ji to třeba mohlo nějak urazit, „všechna jsou hezká, jen mi to přijde zvláštní,“ dodala jsem rychle. Snad jsem to ještě nezhoršila. Sama jsem neměla úplně nejkratší jméno, o mém bratrovi ani nemluvě (tom živém) – hned jsem ošklivou myšlenku zahnala, ale naši sourozenci to vyrovnávali. Třeba to tak je i u nich, to se možná dozvím.
Trochu jsem sebou polekaně cukla, když zničehonic začala poskakovat. Brzy se však ukázala, že to bylo spíše radostí. Byla asi docela smíšek, taková věčně pozitivní, pro každou srandu. Vybral si dobře. Pomyslela jsem si s lehkým píchnutím u srdíčka. Rozhodla jsem se však se tím dále netrápit, nic na tom nezměním, a je vidět, že je to fajn vlčice, se kterou mu bude dobře. Jistě, pořád se mi chtělo nějak se stočit a politovat se a tak, ale to slunce nad hlavou mi prostě nedovolovalo nad něčím přemýšlet negativně. Připadala jsem si skoro jako ve snu. Navíc to vypadalo, že si budou i povahově podobní, takže bych třeba jednou mohla mít dva super nadšené kamarády? To by bylo fajn, jen by muselo všechno dobře dopadnout a to osud nedělá často. Uvidíme. Kývla jsem usměvavě hlavou. „Tak to je mi ctí být první,“ usmála jsem se na její poznámku, že jí povídání nebylo nabízeno. Ne, že by potřebovala povzbudit. Mě ovšem žádné konkrétní téma rozhovoru nenapadalo. „Asi se můžeme bavit o čemkoli, nevím, třeba jak se ti líbí ve smečce?“ Nadhodila jsem, opravdu mě to zajímalo, vypadalo to totiž, že tady asi dlouho nebyla nebo ji přijali teprve nedávno. Soudila jsem tak podle toho, že se představovala i Nateovi, který tady byl ještě přede mnou a Newlinem. Opovaž se nad tím přemýšlet! Napomenula jsem se.
Derian se rozhodla nás zavést do úkrytu, byla jsem ráda, sama bych tam už asi netrefila. Ona orientace nikdy nebyla moji silnou stránkou. Hned mě taky zasypala hromadou cestovních otázek. Byly osobnější, než by mi bylo příjemné, nicméně tím, že všechny odpovědi budou negativní, mi to vadilo o něco méně. „Ne, na všechno ne, hlavně vlčata ne“ odpověděla jsem trochu zahanbeně. Bylo přece přirozené, aby vlčice potomky chtěla, ne? Jenže představa, co bych pro to musela podstoupit… prostě ne. Vždyť já bych se někoho dobrovolně ani nedotkla, natož pak tamto! Teda možná se můj názor ještě změní, to nepopírám, možná jen potřebuju toho pravého. Skoro jsem se jí zeptala, co ona a vlčata, avšak pak mi došlo, na co všechno se ptala. A já… ne, opravdu nebyla připravená slyšet, jestli už s Linem plánují vlčata nebo ne. Bylo těžké vymyslet na co se zeptat, když cokoli osobního by se pravděpodobně stáčelo k jejich vztahu. „Odkud vlastně pocházíš? Narodila ses tady nebo jsi musela cestovat?“ Vymyslela jsem nakonec něco a následovala ji ke skále.

//Úkryt

L6

Pokračovala jsem v prodírání se sněhem s hlavou stále sklopenou. Nijak mě nepřekvapilo, že se vlčice dále ptala. Mě by to na jejím místě také zajímalo, i když nevím, jestli bych se opravdu zeptala. Asi jo, chvilku bych se snažila být ohleduplná, a pak bych to nevydržela a najednou to ze sebe vyplivla. To už je lepší se s tím tak nepárat, přesně tak, jak to dělá ona. Další věc, ve které je lepší. Pomyslela jsem si zklamaně, ne však překvapeně. Já určitě taky umím něco užitečného, co ona ne, musím. Jen jsem na nic nemohla přijít, ani se mi nad tím vlastně nechtělo přemýšlet. Vlastně mě nelákalo ani myšlení jako takové. „To je komplikované,“ zalhala jsem – nebylo to vůbec složité, jen potupné, hloupé. „Vlastně jsem neplánovala smečku opustit, jen se to tak stalo,“ pokrčila jsem bezvýrazně rameny. Překvapovalo mě, že jsem toho namluvila tolik. Teda v porovnání s ní to nebylo nic, ale na mé poměry? Vždyť já dokázala říct celou větu a ne jen jedno slovo! Aspoň to byl důvod k oslavám. Možná to bylo i tím, že na mě zatím byla celkem milá a nejen mým rozpoložením ala „jen mě nechte někde umřít“.
Dokonce ani nezpochybňovala má slova ohledně mého kožichu, přestože předtím naznačovala, že by ten vzor mohl mít původ v nemoci. Nevěděla jsem o žádné nákaze, která by se jakkoli projevovala na kožichu, ale tak třeba toho věděla víc než já, nebo to byl jen pokus o vtip či jedna z hloupostí, co vás začnou napadat, když jste v Linově přítomnosti moc dlouho. Lehce jsem se při vzpomínce na ty časy pousmála. Aspoň budu mít krásné vzpomínky, když nic jiného. Mrzelo mě, že nešel s námi, trápilo mě, čím to asi bylo, na druhou stranu jsem byla i částečně ráda. Takhle si to třeba jednou vyříkáme sami, bez publika. I tak mi přišla tahle situace nereálná, procházet se takhle po lese s jeho partnerkou a poslouchat o původu jejího zbarvení. Opravdu jsem vůči ní nechovala žádné zlé city, vůbec se vůči mně nechovala povýšeně, byla moc milá. Jen jsem jí záviděla a zlobila se sama na sebe, utápěla se v lítosti a tak. Typická já no. Přitom jsem však stíhala dávat i pozor na její vyprávění. „To věřím, já ani jiného fialového vlka nepotkala,“ pousmála jsem se trošinku, že by si toho snad ani nemusela všimnout. Bylo to zvláštní, jak jsem vždycky viděla fialovou, hlavně tu tmavší, jako barvu smutku a zrovna, když jsem byla docela na dně s náladou, tak mě tímhle temným lesem provázela fialová vlčice. Skoro se mi chtělo se tomu zasmát. „Jaký kožich měla tvá sestra, jestli nevadí, že se ptám?“ Určitě to taky bude něco zajímavého a tahle zdvořilostní konverzace mě uklidňovala. Prostě se jen tak bavit o každodenních, nenáročných věcech, které zároveň odváděli mou pozornost, protože mě tyhle polo-klepy zajímaly. Třeba bych si nikdy nedokázala představit namodralého vlka – fialového taky ne, ale ten už přede mnou stál. „Máš zajímavou rodinu,“ pousmála jsem se o něco víc než minule. On Ergo měl taky poměrně zajímavý různobarevný kožich, avšak jestli ho měl po otci – nebo snad jí – jsem pochopitelně říct nemohla, když jsme ho ani nepoznali. To kvůli němu mám problémy s důvěrou! Obvinila jsem ho a pohodila rozčileně ocasem. Jistě to nebyla jen jeho vina, teď se mi jako oběť ovšem hodil.
Pořád mě fascinovalo, jak si vůbec mohla myslet, že bych smečku napadla. Vždyť při prvním pohledu na mě muselo být jasné, že postrádám jak fyzické, tak sociální schopnosti něco takového zorganizovat. Nebo si myslela, že tuhle svou zbabělost jen hraju? To by mi hodně lichotila. „Asi by tam na nás nefoukalo,“ odpověděla jsem na její nabídku schování se v úkrytu, jen co jsem se oklepala z ledového pohlazení vánku. Překvapeně jsem se na ni koukla, když zmínila, že ovládá oheň. Modrá očka mi samozřejmě prozradila vodu, tak mě zaskočilo, že se v jejím repertoáru nacházel i protikladný element. Asi bych o tom, zda mluví pravdu, pochybovala, kdyby se chvilku na to u její packy neobjevil plamínek. Jen těžce jsem skrývala nadšení. „To přece nemůžu chtít,“ zavrtěla jsem plaše hlavou. Co bych to byla za vlčici, kdybych po ní, prakticky cizince, chtěla, aby na mě plýtvala svou vzácnou energii. „Spát se mi ani nechce, asi bych si s tebou raději povídala, jestli nevadí,“ pokusila jsem se usmát. Beztak bych neusla, s ní poblíž a šancí, že každou chvílí přijdou alfy. Taky by se hodilo poznat trochu víc vlků, abych nebyla pořád takový samotář.

L5

Bolo toho veľa čo sa mi honilo hlavú. Nejviacej však to, ako sa mi podarilo dostat sa do tejto šlamastiky. Pred chvilou som bol púhym atómom a teraz? Teraz som tvoril so svojmi bratmi akúsi sieť, ktorá dávala dohromady živú bytosť. Na to som nebol pripravený! Však ja si sotva dokázal udržať všetky elektrony pohromade! No bezviadne. Však ako by mohol prostý uhlík ako ja tvorit hostitelja duše – nemohol, jisto se len stávam pískom či co. Všetci čo hovoria, že byť neživým musí byť hrozný chill, nemaj páru o všetkom tom strese! Kedy sa stavate hostitelom niečeho živého, poriad premýslite že čo keď sa nebudem tej duši líbiť? Jasne, sviedete to na bratia vedlej, ale chápete, ja sa tak snažiem byť ukiazkovym atómom a ona by mňa treba nemala rada? Na to sa móžem vy viete čo... A poriad sa k nam pridavajú ďalšie a ďalšie prvky, páni, to budeme asi veľa velké nieco. Som zvedavý čim budem. Je ťady takovej teplúčko, niekde plavem, to som si istý. A všeci tvoria dlúhej rietezce. Spústa vodíku a mojich bratiov... že by sme vskutku tvorili život? Nie, na to nemám. Nechte mňa jít!

L4

Jakkoli se to mohlo zdát nezvyklé, toužila jsem po větší koncentraci vlků v mém okolí. Zůstala jsem samotná jen s tou fialovou vlčicí. Být okolnosti jiné, možná by mi to ani nevadilo, avšak takhle... Pravděpodobně mi ani nevadilo to, že jsem na území, kde jsem si byla docela jistá, že mě nenávidí, byla ponechána s jedním s jejich obyvatelů, který mě mohl klidně za prvním stromem roztrhat, spíše to, kdo to byl. Neměla jsem proti ní nic, opravdu ne, přeci jsem k tomu neměla žádný důvod, jenže když ona byla vedle Lina tak blízko, až to bylo podezřelé, a já to nemohla dostat z hlavy. Samozřejmě měl právo pokračovat v životě, najít si jiné, snad i lepší, kamarády, přesto mě to bolelo. Proklínala jsem se, že jsem taková, ráda bych se změnila, ale jak? A ke všemu ještě Derian byla docela upovídaný jedinec, takže jsem nemohla ani přemýšlet. I když to možná taky bylo dobře, aspoň se nebudu zabývat blbostmi. „No, já vlastně byla dříve členkou smečky,“ odpověděla jsem jí krátce. Nechtěla jsem to moc rozebírat, to mě koneckonců stejně čeká u alf, tak proč si tím procházet dvakrát. Ani sdělit jí to minimum informací mi nebylo příjemné. Naštěstí potom přešla ke zkoumání mého kožichu. Ne, že bych jakkoli oceňovala takové množství pozornosti, ale pořád lepší než jiné osobní otázky. „Děkuji,“ odtušila jsem, větu začala hezky a za komplimenty se děkuje, „ne, takový je už od narození, ale děkuji za tvou starost,“ vysvětila jsem jí. Nebo jsem možná byla nemocná? Kéž by, aspoň bych se na to mohla vymlouvat. Možná bych jí taky mohla říct něco hezkého. Pravda, je to naše první setkání a první dojem je sakra důležitý. „Tvůj kožich je taky moc hezký… ladí ti k očím, a vypadá tak… jako borůvky! Ty by mě asi zabily, ale to ty určitě dokážeš taky, vypadáš schopně!“ Nakonec se mi podařilo jí taky splácat nějaký kompliment, divný a kostrbatý a už jsem naprosto zapomněla, co jsem to vlastně řekla, ale aspoň něco. Unikla jsem faux pas, ha! Snažila jsem si nějak zvednout náladu, bez většího úspěchu.
A její další slova mi taky zrovna nepomohla. Partner?! Jediné slovo, na které se má hlavinka dokázala soustředit. Tak takhle to je… Ani mě nenapadlo, že mohla mluvit o komkoli jiném, protože proč, že ano? Vždyť jiná kombinace jí a vlka by mi neublížila, duh! K mému vlastnímu překvapení jsem necítila smutek, ani vztek, zklamání, byla jsem prostě... prázdná. Necítila jsem vůbec nic. Newlin si našel partnerku. Zopakovala jsem si v duchu. Asi, asi mě to docela zasáhlo, ale ještě jsem si to nepřiznávala na já nevím. Někde v hloubi duše jsem byla ráda, zasloužil si mít někoho po boku, být s ní šťastný a všechno tohle. Opravdu jsem mu to přála, přestože jsem si nemohla být stoprocentně jistá, že je má malá teorie pravdivá. Nicméně, jo, asi pravdivá byla. „Asi jen nějaký úkryt,“ odpověděla jsem Derian tiše, zatímco jsem to všechno vstřebávala. Potřebovala jsem si lehnout, chvilku hrát mrtvou a všechno si promyslet, popovídat si se sebou, vyřešit to. Nepočítala jsem, že by se mi toho podařilo dosáhnout v nejbližší budoucnosti, ale to počká. Dokud se ta nicota uvnitř mě nezačne ničím plnit, budu v pohodě. Musela jsem být pryč opravdu dlouho. Lehce jsem potřásla hlavou, nechtěla jsem nad tím přemýšlet, nemohla jsem. I když to bylo těžké s fialovou vlčicí po boku, neustále mi to připomínající jen svou přítomností. „Neplánuju vás napadnout,“ odfrkla jsem si lehce pobaveně – já a někoho napadnout? Pls. „Nemusíš mě brát k úkrytu, kdekoli, kde se hned neponoříme do sněhu, stačí,“ teprve teď jsem si uvědomila, jaká zima je a všude kolem nás bílo. Teď jsem ji však vítala, chlad city tak nějak tlumí.

//Asi můžeš přeskočit, sniff

Tak to uděláme - domluvím se ještě s Newlinem - jako že Newlin tam zůstal a dáme jen duo hru, co ty na to? :)
~Sky

Loterie 3

Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po vlcích. Já toho byla zářným příkladem, no řekněte, kolika vlkům se podaří uvíznout v tekutém písku. Jasná odpověď: co seš to proboha za blbce?! Jo, bylo ode mě asi trochu hloupé přestat dávat pozor a takhle hloupě zapadnout, ale teď s tím toho už moc neudělám. Ještěže mě předtím napadlo se napít, aspoň mám více času vymyslet plán, než zemřu na dehydrataci. Jenomže mé tlapky byly příliš hluboko, než abych je mohla vytáhnout, nemám na to dost sil. Jen moment zamyšlení a jak za to pikám! Jít na procházku do pouště byla hloupost, věděla jsem to, ale zvědavost mi nedalo. Jediným způsobem, jak se teď dostat ven, by bylo se asi nějak proplazit na svobodu jako had – nebo se změnil v písečnou rybu, pochybovala jsem však, že to dokážu. Ještě jsem to pochopitelně nezkoušela, tak bych ten nápad neměla hned zahazovat, nicméně jsem své magie znala dobře a byla si jistá, že nic takového fakt nesvedu. Jsem tak blbá, že si zasloužím se tady utopit v blbém písku. Jízlivě jsem se ušklíbla a pokusil se trhavými pohyby nějak vyprostit, aspoň kousek, avšak vedlo to jen k dalšímu ponoření se, sotva mi koukala hlava nad zem. Jindy bych se takovému obrazu zasmála, teď jsem to ovšem byla já zapadlá v písku a na pokraji smrti. Jistě a pomalu jsem se nořila hlouběji. Jediný čumáček mi koukal napovrch, situace byla opravdu zoufalá, vyplázla jsem jazyk, kdyby třeba někdo šel na poslední chvíli kolem, tak ať si mně všimne. Jazýček mi však brzy také obklopila zrna všude kolem mě a já byla pohřbena zaživa. Jo-jo by se z toho snad ještě dostalo, vlčice jako já takové možnosti neměla. Jen tak se vyhoupnout zase nahoru, jo to by bylo fajn.

Tak já psala Meinere x Falion nepovedenou angst :DD

Pt. 1: https://i.imgur.com/wXEsCe7.png
Pt. 2: https://i.imgur.com/hB1cGiC.png

Děkuji za akci a odměny, jen tak dál s takovými nápady :D

Loterie 2

Pamjetám si to ako by to bolo včera. Bola som eště malé vlčia a fascinovalo mňa všetko okolo. Nejviac mňa však zaujali také ty malé ľútavej potvory – motýlie. Boli takí pekní a farební, ak zlehúčka poletovali. A my sme je chytali! Spolu s Ergom a Iggym, zlaté časy, vtedy sme eště boli všetci živí a šťastní. Ergo bol vždycky ten, čo nejdríve robil akože si s nami hrať nebude. To Iggy a ja, my sme šli rovnú do akcie. Poskakovali sme ako kamzíky a tlapkami máchali vo vzduchu ako divý. Vždycky sme spadli na zadky a smiali se naši hlúposti. A potom priešel Ergo a nastalo peklo! Bol všade a lietal ako diabol. Čo mu stálo v ceste, bolo zničeno. Stále verím tomu, že by bol probehol i skalou keby mu stala v ceste. Tráva si pred nim lehala, vietor prestal vát a Zeme sa zastavila. Stali sme tam ako oparení a sledovali tu spúšť. A potom prevalcoval i nás s Iggym. Bolo z nás klubiečko chlupov a zubov. A zase sme sa rozútekli a pokúšali se chytit tie veselie farebné stvorienie. Cvakali sme tiemi malými tesáčiky čo sma mali a pripadali si ako velcí hrdinovia, iba sme byli menší a behali tak na metru čtvoročním. Keby som sa tom mohla vratit, hned by som išla. Bolo to o toliek lehčie jen si tak hrať a neriešit dospelackých problemov. Mala som ti to vtedy viac užievať, nu. Ako sa rieka, nevieš co máš kým to nestratiš.

//Cítím zlepšení! Ten word už nebyl rudý celý! :'D

Loterie 1

Když se šváb jednoho rána probral, zjistil, že se v průběhu noci proměnil ve vlčici. Krunýř zmizel a jeho místo zaujala jakási měkká blána, ze které vyrůstala spousta chlupů. Koukal na to nadělení a přemýšlel, co má teď dělat. Končetin mu také ubylo! Kdysi jich měl šest, teď mu zbyly čtyři – není šance, že by ho unesly, že ano! Kvůli takové hlouposti umře a to by ještě včera dokázal přežít atomovou bombu. Kolébavým pohybem se překulil na bok, třeba se magicky dokáže postavit, za zkoušku nic nedá. Kýval hlavičkou ze strany na stranu, jaký nezvyk to byl mít ji tak volnou! Krovky nahradily kropenatá záda, jak zjistil a velmi se podivil, jak zvláštně najednou vnímá svět – všechno je najednou tak děsivé a úzkost-působící. Kostrbatě hýbal nožičkama a zázračně se postavil, byť vrávoral jako novorozeně. Klidně by však zůstal ležet, hlava se mu motala a byl celý zmatený, nic nechápal. Kčertu proč se vůbec proměnil?! Klid nahradilo rozrušení, vždyť to nedávalo smysl! Kručelo mu v břiše. K přežití potřeboval jídlo pořád, aspoň to mělo tohle tělo společné s tím jeho. Kusadla bohužel také ztratil, místo toho měl jakousi povislou… věc. Koumal, co by tak tohle tělo přijalo za potravu. Koncem mordy zavětřil, veden instinkty – divné, proč měl vlčí instinkty – a ucítil vůni srn. Krevní oběh se mu zrychlil, jakoby ho ten pach přitahoval k sobě, hnal ho k akci. Kudy vede správná cesta – vždyť je to jen šváb, není mu souzeno vraždit takové velké stvoření! Kalkuloval, jak dlouho asi dokáže takto přežít bez potravy. Kapitola vlčího života by přeci mohla skončit v příští sekundě. Kdykoli to mohlo přijít, měl by se tedy namáhat? Kýchnutí ho vytrhlo z myšlenek, perfektní, teď je ještě nemocný. Kondice tohoto bídného stvoření, ve které se proměnil, nebyla nejlepší. Kapituloval, radši zemře, než žít jako tahle hromádka úzkosti. Kašlajíc na všechno se opět uložil na zem. Kdo by chtěl žít jako zrůda, tělo a mysl vlka, avšak se zážitky a úvahami švába. Křehkou skořápku by nejraději někde rozbil, chyběl mu jeho pevný vnější skelet. Konec tohoto tripu přišel brzy, byl to jen sen. Krásná broučí podoba se mu vrátila a on vyrazil jehličím vpřed, dělat co brouci dělají. Když vtom ho najednou přejelo auto.

Počítají se i posty v oblastech jako Zmatené křoví a Závoj ztracených duší?

//Omlouvám se, brala jsem to tak, že jsme se rozdělili a jedeme různé linky ^^'

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tohle není realita. Opět jsem stála v lese, který jsem tak dávno opustila a vrátila se teprve teď. Udivovalo mě, jak lehké bylo dojít až sem, k alfě. Nepřipadalo mi správné, že mi bylo dovoleno dostat se tak daleko. Byla bych asi mnohem klidnější, kdyby mě hned za hranicí někdo odchytil a zacházel se mnou jako s odpadem. Víc si ani nezasloužím. Kdyby to šlo, stáhla bych uši ještě víc k hlavě. Místo tohoto „správnějšího“ chodu událostí, který bych si ironicky stejně neměla zasloužit, protože jsem hrozná živá bytost, se však stalo to, že jsem stála v okruhu vlků kolem šedé vlčice a byla na pokraji nervového zhroucení. Všichni na mě zírají! Určitě si říkají, co za vlčí špínu jim to sem leze! Neviděla jsem sice nic než své tlapky, za to jsem však měla pocit, že do mě jejich oči propalují díry, i když mi nějaká zasunutá racionální část mé mysli říkala, že mě spíše ignorují a povětšinou berou jako dalšího tuláka. To mě zabolelo snad nejvíce. Opravdu jsem ničím jiným nebyla, smečka byla relativně malá, když jsem zmizela a já poznala jen její menší část. Nezanechala jsem po sobě moc stop. Kdybych během své dezerce zemřela, sotva by si na mě někdo vzpomněl. Povzdechla jsem si a cítila se fakt mizerně.
A ještě víc po slovech Neyteri, jejím pozdravu na mou adresu. Zaslechla jsem náznak úsměvu v jejím hlase. Úsměvu? Proč? Nedávalo mi to smysl. Měla mě na místě začít proklínat, ne být takhle… milosrdná. Nebo třeba ostatní pošle pryč a teprve pak mě roztrhá na kusy. Nebo počká na Morfea, aby si to užili spolu. Pravda, vlastně tady chyběl druhý alfa. Byla jsem ráda i nerada, s ním poblíž bych byla ještě víc vystresovaná, avšak také bych slyšela i jeho reakci. Samci jsou agresivnější, že jo? Kdyby opravdu mělo dojít na mé roztrhání, třeba by se neudržel a měla bych to mučivé čekání za sebou. Osud ke mně však nebyl tak milosrdný. Šedá vlčice promluvila na dva vlky z kruhu, trhla jsem sebou při zmínění prvního jména. Newlin. Tak dlouho jsem doufala, že ho zase potkám a bude to jako předtím. A trápila se představami toho, jak mě bude nenávidět. Teď mě čekal onen ortel. Vtom mi však do očí vyhrkly slzy. Proč jsi na mě tak hodná? Lehce jsem zvedla pohled k alfě lesa. To jsem si přece nezasloužila, odešla jsem a nechala je tady tak dlouho. Proč se o mě i teď, po tom všem, tak starala? Rychle jsem zamrkala tu otravou slanou tekutinu pryč. Musela jsem se sebrat, vždyť jsou tady i naprosto cizí jedinci, kteří na mě mohou skočit po prvním náznaku slabosti. Jako by jich už nebylo dost. Hořce jsem se zakřenila do země. Najednou u mě ovšem stály ty fialové tlapky, co předtím byly poblíž těch Linových. Až moc blízko. Potřásla jsem lehce hlavou, abych zahnala pichlavou bolest v srdci. Ne, nad tím teď nesmím uvažovat, jinak zase uteču, ať to nemusím snášet a to by celou situaci jen zhoršilo. Místo toho jsem se soustředila na hlas vlčice. Zdála se být celkem upovídaná – jako On. Hodila by se k němu. Hlodal mi do hlavy díru můj hlas. Jistě, nenárokovala jsem si Lina tímhle způsobem, ale nedokázala jsem snést myšlenku, že mě vyměnil. I když jsem si to plně zasloužila. A teď si o mě jeho vlkví co, bude myslet, že jsem nějak postižená, když jen tak pořád zírám do země. Jemně jsem si odkašlala, abych snad dodala svému hlasu aspoň něco na pevnosti. „J-já jsem A-amnesia.“ Představila jsem se zbytečně, vždyť už Neyteri mé jméno zmínila. Snažila jsem se nemyslet na to, že pověřila péčí o mě i Newlina a on tady nebyl. Znova jsem si odkašlala. „Půjdeme, ať se jim t-tady nepleteme?“ Špitla jsem a konečně se na ni podívala. Měla zajímavý kožich, celý fialový a modrý. Krásný. A ty hluboké modré oči, vodní, jako ten element, co ho měl New tak rád. Potřebovala jsem se z tohohle místa dostat, doufala jsem, že Derian alfu poslechne a eskortuje mě pryč, byť by to nemělo být k jídlu, ale do medvědí jeskyně.