Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky tomu se však zjistilo, že virus se aktivně projevuje jen u puberťaček a tím pádem už se ví, koho izolovat.

Nicméně se ukázalo, že virus má vedlejší antidepresivní účinky, takže svět má stále naději a výzkum pokračuje.

//Optimismus je přeceňovaný ;-;
Takže se celý svět spojil, aby proti němu bojoval!

Já chci taky :3 A nemusím opakovat žádný předmět, heč c:

Pokud bych měla říct, co bylo mým největším životním úspěchem, bez pochyby by to bylo to, jak jsem se teď držela a nenechala se rozklepat se jako malý ratlík. Newlin se rozběhl za svou partnerkou, snad tedy ještě partnerkou, její poslední slova mi pořád zněla v hlavě. Nemohl za to jen on, ale i já. Měla jsem ho ze sebe shodit – stejně se mi doteky ani nelíbí! Měla jsem něco udělat, aby si to Derian nevyložila tak špatně… A vůbec mi nepomáhalo cítit se lépe to, že mě hřálo u srdce, jak se ke mně vrhnul, že mě stále měl rád – dokonce to i řekl! Vážně jsem se nenáviděla. Ona na mě byla tak milá, i když vůbec nemusela, a pomohla mi přežít zimu a povídala si se mnou a plánovala, co spolu můžeme podniknout a já ji to takhle oplácela. Cítila jsem, jak mě v očích pálí slzy, ale rychle jsem je zamrkala. Přeci jen tohle byl smečkový úkryt a kdokoli mohl kdykoli přijít a vidět mě tady v tak patetickém stavu by jistě nezanechalo dobrý dojem. Roztřeseně jsem vydechla a oklepala se. Ještě chvilku, jen chvilku a můžu se pokusit někam schovat a pořádně si se sebou promluvit. Prozatím jsem se stáhla blíže ke stěně, kde jsem se cítila bezpečněji, a ocasem si přikryla tlapky, abych ze sebe co nejvíc udělala klubíčko, ačkoli jsem seděla.
A brzy jsem byla ze svých úzkostných myšlenek na budoucnost vytržena kroky. Srdce se mi na moment zastavilo při pomyšlení, že už by to mohla být samotná alfa, ale brzy jsem se uklidnila, byť jen trochu. Byla to mi neznámá vlčice, která se mi hned představila jako Wolfganie. „Amnesia, ráda tě poznávám,“ odvětila jsem a pokusila se o mírný úsměv, avšak ve svém napjatém stavu jsem pořádně nedokázala ani to a vyšel z toho spíše škleb. Jí to však zřejmě nevadilo, ani jsem si nebyla jistá, jestli to postřehla, jak sebou praštila o zem. Trochu jsem nadskočila a podívala se na ni s obavami. Dýchala – to bylo dobré znamení, nerada bych, aby někdo přišel a viděl mě tady s vlčicí, co nedýchá. Trochu jsem si oddechla, jen na moment, neboť zanedlouho se ke mně donesl další pach. Ztěžka jsem polkla a snažila se narovnat, ať nevypadám jako taková troska. Neyteri vešla do místnosti a hned si všimla polomrtvé vlčice. Už už jsem se chtěla začít bránit, že to já ne, že prostě odpadla sama, ale nemusela jsem, jelikož sama začala mluvit. V duchu jsem si pobaveně uchechtla. Ona se omlouvá, že jí to dlouho trvalo? Vážně? Ona aspoň řešila důležité záležitosti smečky, kdežto já jen sbírala odvahu se tady znova ukázat. „T-to nic, vážně,“ řekla jsem trochu roztřeseně, jak se má nervozita obnovila naplno. Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem ji mlčky následovala pryč od spící vlčice a mírně se usmála. Bylo hezké, jak myslela na své členy. Posadila jsem se s ní u vchodu jeskyně a nejistě koukla ven, jestli na mě náhodou za vchodem nečekaná rozzuřená armáda. Ve tmě toho nebylo moc poznat, ale nezdálo se mi, že bych tam viděla obrysy těl. Neyteri se mě zeptala na mé zážitky. Nejistě jsem přešlápla a snažila se rozpomenout, co jsem vůbec všechno viděla, když jsem byla pryč. „Měla jsem se, no, asi fajn, děkuji za optání,“ nadzvedla jsem lehce koutky. Držela jsem svůj obvyklý submisivní postoj s ušima připlácnutýma k hlavě a očima těkajícíma z místa na místo. „No… Viděla jsem hlavně sever, taky jsem našla hrozně velké jezero, asi je docela oblíbené, bylo tam docela rušno,“ vzpomínala jsem na to množství pachů, tolik jsem jich na jednom místě snad ani necítila. Slova mi nějak nešla na jazyk, nechtělo se mi o tom mluvit, protože jsem se z toho cítila jen víc provinile, že jsem se toulala tak dlouho. „A taky jsem se setkala se Smrtí a Životem, nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového povede,“ dodala jsem svůj rozhodně nejzajímavější, byť v případě Smrti rozhodně ne nejpříjemnější, zážitek. Ale na druhou stranu, aspoň jsem z toho vytřískala novou magii, když už nic jiného. Přesto bych ji asi vyměnila za odpuštění své bývalé smečky. Nasucho jsem polkla, vina mě spalovala, jako nikdy předtím. „Neyteri… opravdu se moc omluvám, že jsem jen tak zmizela. Nechtěla jsem, vážně ne. Ztratila jsem se a nevěděla, jak dlouho už jsem nebyla zpátky a bála se vrátit,“ snažila jsem se držet hlas stabilní a nelámající se, ale ani jsem se přes tlukot vlastního srdce neslyšela. Jen jsem byla ráda, že jsem to ze sebe konečně dostala.

//Moc se omlouvám, ale už jsem zpět v plné síle ^^'

Instinktivně jsem zaujala pozici sochy, bolestivě napjatý každý sval a ocas ještě omotaný kolem tlapek, aby na mě nemohlo být ani omylem zase sáhnuto. Ta pozice avšak sloužila i k tomu, abych se uklidnila a neutekla pryč. Musela jsem počkat, co Newlin řekne. Jestli bude všechno v pořádku, jako zatím vždy, nebo jestli nade mnou tentokrát zlomí hůl. Má fialová očka byla zaujatá jen jím, studovala jsem jeho tvář, jestli z ní něco nevyčtu, nevnímala jsem nic jiného. Napětí však z mého těla vyprchalo, jen co se rozpovídal. Jak jsem mohla vůbec pochybovat, že by se v jeho mega srdci našla špetka nenávisti? Lehce, určitě to jen hraje! Varovala mě má neustálá paranoia, avšak stačil mi jen jeden pohled a věděla jsem, že to myslí upřímně a že je hlavně rád, že mě vidí zpátky. „Stejně promiň,“ špitla jsem, tentokrát už s lehkým náznakem úsměvu. On začal hned vyprávět, co zažil po dobu mé nepřítomnosti. Uvolnila jsem se a jen si užívala toho, jak povědomé mi to bylo. Newlin a jeho neustále otevřená tlamka a proudy slov chrlící se z ní. Dávala jsem pozor na každičké slovo, i když jsem se místy absolutně nechytala. Tak moc mi jeho chaotické vyprávění chybělo!
Avšak zrovna když začal vyprávět o Noktisielovi, zachytila má ouška jiný zvuk. Zlomený a smutný, mi samotné dobře známý. Mráz mi přeběhl po zádech a zaryl se mi do morku kostí. Derian! Uvědomila jsem si. Jak si to asi musela vyložit? Jsem zrůda. Kdybych nebyla tak sobecká a prostě Newlina odkopla, jen co se na mě vrhnul, tohle by se vůbec nemuselo stát! Já bych absolutně udělala unáhlený závěr na jejím místě, zlomilo by mi to srdce. V krku jsem měla knedlík. A najednou jsem slyšela její slova. Zmrzla jsem na místě a srdce se mi rozbušilo jako zběsilé. Šlehala jsem očima po jeskyni, jako bych ji snad mohla nějak vyvolat zpátky. Lin si toho už asi všiml taky. Jeho postoj se změnil. Vypadal jako vyplašené vlče. Zavrtěla jsem hlavou, abych zahnala horké slzy hanby. Jak jen jsem mohla Derian tohle udělat? Byla ke mně tak hodná a já dovolila, aby se tohle stalo. „New, já ráda vidím tebe, ale teď opravdu musíš jít najít Derian,“ naléhala jsem na něj, protože každá chvilku, co stráví tady se mnou, by mohl taky strávit hledáním své partnerky. Zavrtěla jsem hlavou. Jistěže je pro něj ona důležitější. Musí jít za ní, nehledě na to, jak moc bych si přála si s ním ještě chvilku povídat. „Pamatuju si na to všechno, a na náš výlet k moři a pořád vím, kde mám tu mušli, co jsi mi dal. Řeknu ti všechno, co si pamatuju a u čeho jsi nebyl, jenom prosím běž najít ji,“ trochu se mi zlomil hlas. Byla jsem na sebe naštvaná, zuřivá, jak se opovažuju přemýšlet nad tím, že bych byla raději, kdyby tady zůstal se mnou. Ale pořád jsem se držela, abych se nezačala třást a potahovat! Dokonce i slzy jsem držela na uzdě! Byla jsem sice patetická hromádka zbytečných emocí, ale aspoň jsem se držela pohromadě! „Utíkej, nikam nepůjdu,“ slíbila jsem ještě. Klidně by mě odsud mohli vykopnout, ovšem jestli si myslí, že odejdu, než si o všem povíme, pletou se.

Věděla jsem, že to jednou musí přijít, avšak tím koutkem duše, který stále zůstával optimistický, jsem doufala, že k tomu nedojde. V duchu jsem zoufale zaúpěla, když si Noktisiel mou odpověď přebral jinak, než jsem zamýšlela. „Ne, ne, ne, tak to opravdu není!“ Vyhrkla jsem rychle, abych zastavila jeho slova. Cítila jsem se hrozně provinile, tohle určitě byl důsledek toho, jak jsem ho předtím opustila. „Jen, chápeš, tenhle les už není mým domovem, tak si připadám jako vetřelec. Prosím, zůstaň tady s námi,“ řekla jsem trochu nejistě. Bylo zvláštní říkat takové věci nahlas, ale byla jsem ochotná to zkousnout, pokud si Nokt přestane připadat, jako že nás ruší. Jeho společnost mi dokonce ani nevadila, přestože jsem se více uzavírala, ovšem to bylo jen tím, že jsem ztělesněním sociální nešikovnosti. Nicméně mí společníci byli oba opravdu milí, dokonce i když Derian začala navrhovat, že by se mi mohl šedý vlk dvořit. Málem mi zaskočila slina. Vyplašeně jsem koukala z vlka na vlčici a přitom otevírala tlamku jako ryba na suchu, hledajíc vhodná slova. Naštěstí mě Nokt zachránil, opět mi pomáhal a zřejmě si ani neuvědomoval, jak moc to pro mě znamená. Vděčně jsem na něj kývla. Příště bych asi měla situaci vysvětlit lépe, než někoho napadne něco podobného. Brzy se však konverzace stočila k lepšímu tématu, byť stále docela stresujícímu, minimálně pro mě. „Opravdu si moc cením vaší podpory,“ usmála jsem se na ně plaše. Cítila jsem se lépe, když jsem věděla, že jim tady nevadím a co víc, možná by je neobtěžovalo, kdybych zde zůstala.
Než jsem stačila říct něco víc, udeřil mě do čumáku známý pach. Nestačila jsem to ani pořádně vstřebat a najednou se vedle naší skupinky objevil On. Žíhaný vlk, kterého jsem neviděla celou věčnost a který mě jistě nenáviděl. Nebo ne? Když vyslovil mé jméno, v jeho hlase nebylo ani stopy po hněvu nebo odporu. Znovu mě oslovil a já lehce přikývla. Připadala jsem si jako duch, že by se nakopla ta neviditelnost? Nejspíše ne, protože najednou jsem ležela na zemi a ten šedý hlupáček se po mě válel a pořád vyvolával mé jméno jako mantru. Ztuhla jsem, takhle přece vůbec nevypadala nenávist! Ačkoli jsem nesnášela, když se mě někdo dotýkal, teď jsem to akceptovala. Jistě, stále jsem byla napjatá a při každém pohybu jsem mírně fňukla, ale na druhou stranu jsem za to byla maličko, trošičku vděčná. Byl to důkaz, že se mi to nezdá. Newlin na mě nezapomněl. Spadl mi kámen ze srdce, jak jsem to všechno začala vstřebávat. Také on se uklidnil, přesto se mě pořád dotýkal. „Taky tě ráda vidím, Newline,“ špitla jsem skrz stažené hrdlo. Brzy si zřejmě vzpomněl, co jsem mu o šahání na mě říkala a rychle odstoupil. Zavrtěla jsem na jeho omluvu hlavou a mírně se zasmála. „Nemáš se vůbec za co omlouvat - to já zmizela,“ řekla jsem sklesle a posmutněle se na něj usmála. „Odpustíš mi?“ Vydechla jsem roztřeseně. Celá jsem se chvěla, jak jsem byla napjatá. Ani jsem se nedokázala soustředit na nic jiného, než jeho rozsudek. I když mi v hlavě poskočila myšlenka na to, jak to asi muselo vypadat pro Derian a Noktisiela. Teď jsem nad tím však více nepřemýšlela.

Derianina vřelá slova mě zahřála u srdce. Neměla jsem ponětí, čím jsem si to zasloužila, avšak nehodlala jsem si ztěžovat, nebo to příliš analyzovat. Aspoň ne teď. Teď jsem naopak potřebovala trochu podpory. „Děkuji, opravdu si toho vážím,“ pousmála jsem se mírně a švihla ocasem, zatímco jsem ve své hlavě sváděla boj s vymyšlenými scénáři, co by mohly nastat, až se objeví alfy. No, i kdyby to nevyšlo, aspoň jsem zase potakal někoho nového a trochu se seznámila. Snad bych se i za chvíli nebála nazývat vlčici kamarádkou. Pocítila jsem lehkou hrdost při tomto uvědomění. Ještě nejsem ztracený případ.
Na druhou stranu tady byl Noktisiel, kterému jsem pořád dlužila omluvu – a na mou obranu bych se mu už dávno omluvila, kdyby mi to nebylo trapné udělat před Derian! Teda spíše kdybych si byla jistá, že se pak nebude dožadovat objasnění situace a do toho se mi opravdu nechtělo. Přidal se k nám a věnoval oběma vřelý úsměv. Vůbec se nezměnil. Pomyslela jsem si vesele, hrozně nerada bych viděla, že se mu něco stalo a on zahořkl, jako ten černo-bílý vlk, co ho Newlin tak vytáčel u jezera. Dali se s vlčicí do řeči a já je sledovala. Opravdu asi měla problémy si pamatovat, koho na svých cestách potkala. Ani jsem se nedivila, takový společenský tvor to má jistě těžší než mé malé asociální já. Trochu mě uklidnilo, že se na chvilku soustředili na sebe a já zase mohla pohodlně mlčet. Nicméně Noktisiel, gentleman jak se patří, na mě nezapomněl. „Děkuju za optání,“ sklopila jsem ouška s mírným úsměvem, „mám se… no, nervózně,“ zasmála jsem se lehce a jen v mysli dodala: jako obvykle. Musel vidět, že mě jeho další slova překvapila. Rozpačitě jsem odvrátila zrak a uši připlácla ještě víc k hlavě. Musím se mu omluvit, určitě se na mě zlobí a jen to nechce dát najevo! Křičela jsem v duchu. „Děkuju, opravdu,“ sebrala jsem odvahu se na něj zase podívat – pokolikáté jsem jim už oběma děkovala? „Ráda vidím, že se ti les líbil natolik, abys tady zůstal,“ zasmála jsem se lehce, zatímco mi srdce bušilo jako zblázněné, jak jsem se styděla, „Promiň, že jsem tě sem nedovedla sama a no, nechala tě tam,“ opět jsem sklopila pohled na zem. Do té doby než mi došlo, že by to mohlo vypadat pro neinformovaného pozorovatele – jako třeba Derian – trošku podivně. „Jsem tak trochu důvod, že to tady Noktisiel objevil,“ podotkla jsem jejím směrem, stále se snažíc uklidnit a přesvědčit se, že mě šedý vlk ne-nenávidí.

//Moc se omlouvám, seminárky a zkoušky mě ničí :(

Ačkoli mi tady bylo s fialovou příjemně, začínala jsem být nervózní. Přeci jen jsem se stále nacházela na území smečky, do níž jsem nepatřila, a alfy si dávaly na čas. Má mysl tedy pochopitelně využila této šance mě mučit paranoidními představami o všech těch zákeřných plánech, co na mě teď kují. A ani New se pořád neukázal! To mě snad trápilo ještě víc. Sice se mi povedlo se trochu uklidnit, když jsem zjistila, že je jeho partnerka tak fajn vlčice, ale nemohlo to zmírnit napětí z toho, jak se asi bude chovat, až se pořádně potkáme znovu. Měla jsem pocit, jako by se mi kroutil žaludek.
Naštěstí jsem měla rozptýlení v podobě mé diskuze s Derian. Trošku mi zvedalo sebevědomí, že jsme se pořád bavily. Kdy naposledy jsem zvládla konverzovat tak dlouho? „Upřímně… doufám, že to neumí ani ti dva, bylo by to děsivé,“ přiznala jsem bázlivě. Taková moc v tlapkách jednotlivce, to by jim mohlo pořádně zamávat s rozumem. Mimoděk jsem se otřásla. Nicméně to vypadalo, že si vlčice i o mé rodné magii myslí, že je velmi mocná. Což je! Jen jsem nečekala, že by si to mohl myslet i někdo jiný, než já nebo jiný iluzionista. „Asi se to tak může zdát, ale stálo by to hrozně energie, takže by to nebylo na dlouho a pak by tě stejně vyčenichali,“ hádala jsem nahlas. Nezkoušela jsem ještě svou magii použít v takovém rozsahu, tak jsem nemohla mluvit ze zkušenosti. Hlavně by mě asi nenapadlo to takhle použít v boji, ovšem to jsem nemohla přiznat, abych nevypadala hloupě. Aspoň jsem Derian v duchu poděkovala, třeba by mi tenhle její vhled mohl zachránit život.
Škubla jsem sebou, když zničehonic vykřikla na mou odpověď ohledně magií, které nemám ráda. A teď mě nenávidí, protože nemám ráda její magie! Že já radši nedržela tlamu! Zaúpěla jsem v duchu a trápila se možnými následky mé neuváženosti, naštěstí mi však brzy hodila záchranné lano. To bylo těsně! Slíbila jsem si, že budu příště opatrnější, co říkám. Nečekala bych, že by se taky mohla bát vody, i když ne do takové míry jako já. „Já nemám vodu ráda vůbec, nerada se k ní vůbec přibližuju,“ znovu jsem se otřásla a lehce přešlápla. Ani myslet jsem na ten živel nechtěla.
Nabídla jsem jí pomoc s lovem, jak bych taky mohla nevyužít příležitosti pokusit se jí oplatit laskavost, ale ona odmítla. Pravda, má celou smečku a k tomu ještě partnera, tak si asi vystačí. Nevadí, ještě bych selhala a ona by si myslela, že jsem lhářka! Její další slova mě skoro přiměla jí nabídnout své služby ještě jednou, proč na mě byla tak hodná?! Rozpačitě jsem těkala pohledem z místa na místo. Nebyla jsem zvyklá na milá slova, tak jak mám asi vědět co dělat, když je slyším?! I když je pravda, že si je úplně nezasloužím, protože, no, jak bych ji mohla vidět jako přítěž, když technicky vzato do smečky nepatřím? No nevadí, teď jsem stejně panikařila a nezabývala se takovými detaily. „E-eh, děkuju,“ řekla jsem plaše, ouška pro jednou opět přilepená k hlavě. „Taky jsi moc milá, jsem ráda, že jsem byla svěřená do péče zrovna tobě,“ pousmála jsem se, „snad mi dovolí tady zůstat a budeme spolu moct trénovat a tak,“ řekla jsem a z mého hlasu šlo jasně slyšet naději. Opravdu ráda bych se do lesa vrátila, nezbývá než doufat, že mě alfy opět shledají vhodnou kandidátkou.
Když se Noktisiel uložil ke spánku, zmlkla jsem, abych ho nebudila a taky proto, že jsem si nebyla jistá, co říct. Nebylo mi moc příjemné mluvit, když hrozilo, že mě někdo jen odposlouchává, jakkoli hloupě to znělo. Vlčice vedle mě však nehodlala mlčet a jen, co se vlkovo dýchání ustálilo, se zeptala, kdo to je. Neměla jsem ponětí, co na to říct. „No, hádám, že se ti představí sám, ale ve zkratce, potkala jsem ho, když jsem se vracela do lesa, a pak jsme se rozdělili.“ Nedodala jsem, že jsem utekla, protože jsem zpanikařila, že mě budou všichni v lese nenávidět a co si asi pomyslí, když si tam dovedu dalšího vlka, stejně jako předtím Newlina. To by vypadalo fakt divně! Nevadí, nemusí vědět všechno, že? Vždyť to neví ani on, a to by si to zasloužil. „Určitě tě nebude ignorovat, je moc milý,“ ujistila jsem ji. Choval se ke mně moc hezky, vždyť mi i chtěl pomoct sem dojít a to mě vůbec neznal. No a my o vlku a on zrovna vstával. Zůstala jsem potichu a jen ho pozorovala, dokud nedošel k nám. Věnovala jsem mu mírný úsměv, když nás opět pozdravil. Na jeho otázku jsem chtěla hned odpovědět, že ne, ale nebyla jsem si jistá, jak se cítí Derian. Mrkla jsem na ni a zůstala mlčky. Byla jsem o dost nervóznější a to se náš počet zvýšil jen o jednoho, co bych asi tak dělala, kdyby sem došly ještě alfy!

Opravdu jsem nečekala, že by to se mnou fialová vlčice byla schopná vydržet tak dlouho. Kdybych já sama se sebou trávila tolik času, určitě už bych byla zoufalá rychle najít jinou oběť mé pozornosti. I když mám tendenci k sobě být poměrně nefér, tak možná to tak cítím jenom já. Nebo je Derian vtělením anděla. Zatím jsem se přikláněla k té druhé možnosti. Vždyť se dokonce zajímala o mou magii a to je v magiích mazák! „Ne, takhle funguje jiná magie – myslím, ale na název si nevzpomenu,“ zavrtěla jsem s úsměvem hlavou nad jejími teoriemi a nechala malinký okraj své mysli vzpomínat, jak se ta jiná magie jmenovala. „Spíše prostě, nevím, asi něco jako zbarvím vzduch? Jakože… třeba najednou vidíš místo lesa louku nebo jezero a třeba i cítíš vlhkost vzduchu a tak, nevím ale, jak to přesně funguje,“ pokrčila jsem lehce rameny. Od toho to asi taky byla magie, že nechápeme, jak funguje. Trochu jsem její dotaz zvážila. Nebyla asi žádná, která by mi vyloženě byla proti srsti, jen ty, které mi nějak nebyly příjemné. „Nevím, žádná není špatná, ale asi jsou mi nejmíň sympatické oheň a voda,“ usmála jsem se na ni omluvně, „oheň je na mě příliš agresivní a voda, no, nemám ji moc ráda.“ Nerada jsem to takhle přiznávala, když ji teď naštvu, tak na mě třeba ten mokrý živel může pohnat. A taky mě momentálně její plameny hřály, že jo. I tak jsem se však těšila na náš společný trénink, tedy doufala jsem, že se uskuteční. „Moc od toho nečekej, ještě nemám s jejím využíváním moc zkušeností,“ dodala jsem po jejích slovech. Mně přišla má magie fascinující, nicméně na ni takový dojem udělat nemusela.
Jen jsem přikývla na její slova o Životovi. Taky by od něj bylo hloupé odhalit všechno, co dokáže. Já být v jeho pozici, tak si to taky nechám pro sebe, kdyby už jen z důvodu, že by se na mě mohli složit a napadnout hromadně.
Poslechla jsem si její vyprávění a musela uznat, že má pravdu. Taky bych nesnesla vědět, že je poblíž nějaký trpící tvor. Jen ta představa mi byla nepříjemná. „Někdy bych ti na oplátku za to, že nám to tady tak vyhříváš, mohla něco ulovit nebo ti ukázat nějaké triky. Nejsem sice expert, ale ráda ti pomůžu, kdybys chtěla,“ nabídla jsem jí, byť jsem svým schopnostem v učení ostatních moc nevěřila. Naštěstí než jsem o sobě stihla začít pochybovat naplno, přešla plynule k tomu, že bychom se mohly zajít podívat za Smrtí. Při vzpomínce na naše poslední shledání jsem se otřásla. „No, tomu bych se ráda ještě nějakou dobu vyhnula. Nebyla to pro mě moc hezká návštěva,“ přiznala jsem, trochu rozhozená tím, že Derian nevypadala, že by jí vadilo tam zajít. Možná jen využila mé slabosti? Pravděpodobně. Škoda, že nejsem víc jako fialová vlčice.
Naše samota byla najednou narušena a v jeskyni byl cítit nový pach. Znala jsem ho, ale nebyla jsem schopna k němu přiřadit obličej. Nelámala jsem si hlavu dlouho, do míst, kde jsme seděly, totiž brzy onen tajemný vlk přišel. Ihned jsem zahanbeně sklopila uši. „Ahoj,“ špitla jsem na Noktisielův pozdrav. Další jedinec, kterému jsem dlužila omluvu a vysvětlení. To už byl s alfami a Newlinem čtvrtý, mnohem větší číslo, než mi bylo příjemné. „Já také,“ usmála jsem se na něj plaše, avšak můj pohled byl sklopený k zemi. Nedořekla jsem zbytek věty, co mi tančil na jazyku – „Co tady vlastně děláš?“, protože vypadal znaveně. Brzy se poblíž také natáhl a usnul. Zřejmě. Teď, když už jsme tady nebyly jen my dvě s Derian jsem opět začala být nervózní a nevěděla jsem, co říct.

//Omlouvám se za zdržení, život byl busy :/

(L13)

Skoro jsem měla chuť hned vyběhnout ven a nevrátit se, dokud jí neulovím něco k jídlu, jak na mě byla hodná. A přitom ještě nedávno myslela, že bych vedla proti smečce armádu. Tomu se říká pokrok! Sama jsem byla překvapená, že na ni působím natolik dobře, že se ještě nesnaží ode mě utéct. Na druhou stranu, Neyteri jí vlastně nařídila mě hlídat, tak možná to byl důvod? Tak co to je, trochu sebevědomí Amny! Pravda, sice to měla nařízené, ale už ne to, aby se takhle starala o mé pohodlí. Opravdu byla moc milá. „Fialové jsou iluze,“ doplnila jsem její vědomosti a trochu se zamyslela. „A vlastně ještě ovládám neviditelnost, no, ovládám… ještě jsem ji neměla šanci procvičit, takže se zatím spouští spíše sama, když jsem nervózní a chci se vypařit,“ pokrčila jsem rameny. „Ale nevím jakou ta má barvu – jako asi žádnou?“ Zasmála jsem se trochu, přece by byla blbost, aby zrovna neviditelnost byla reprezentována nějakou barvou. Na její nabídku společného procvičování jsem vesele přikývla a zamávala ocasem. „To bych moc ráda, určitě by to ve dvou byla větší zábava,“ už jsem však nedořekla, že se mnou nemůže počítat, jestli dojde na trénink vody. Nevadí, kdyby ten čas nadešel, prostě nenápadně uteču.
Poslouchala jsem vyprávění o jejích magiích a přikyvovala, aby bylo jasné, že poslouchám. Překvapilo mě, kolik jich ovládá, musí být opravdu silná! Nechtěla jsem si ani představovat, jaké peklo by bylo ji naštvat poté, co se jich naučí ovládat více najednou – ale pochopitelně jsem jí přála, ať se to naučí. Já vlastně ani nepřemýšlela nad tím, že bych mohla používat více magií najednou, myšlenka to rozhodně byla zajímavá. No zase na druhou stranu, k čemu by mi asi bylo vytvářet iluze za neviditelna, heh. Nicméně mě více překvapilo, že Život jí nabídl změnu barvy očí. „To dokáže? Mně se o tom ani nezmínil,“ naklonila jsem zmateně hlavu. Asi mu mé oči ladily k mému kožichu. Pomyslela jsem si hrdě a koukla na Derian, snažíc se představit si ji s rudýma očima. „Hm, ty modré opravdu asi ladí více, ani jsem si žádného rozdílného odstínu nevšimla,“ přiznala jsem s úsměvem. Tak ona zase byla pravda, že odvahu kouknout jí do očí jsem měla až v jeskyni a tady bylo docela tmavo, dokud nezapálila ten oheň.
Byla jsem upřímně ráda, že je s Linem šťastná a doufala, že on to cítí stejně. Nenapadal mě důvod, proč by neměl. I mně se začínala líbit a to jsem si myslela, jak vůči ní budu celý život salty. S její poslední větou jsem si nemohla pomoct a zasmála se. „Víš, to byla má první myšlenka, když jsi na mě v lese začala mluvit. Hned jsem si říkala, že jste si podobní,“ vysvětlila jsem a přemýšlela, jestli by to někoho vůbec nenapadlo a já jen měla štěstí, že zrovna byla v dobré náladě. Imitovala jsem její pohyb a také si lehla, bylo by mi nepříjemné být nad ní nějak vyvýšená. Moje tlapky už si stejně taky chtěly odpočinout. Mezitím mi toho řekla více o svých světluškách, a že díky nim dokáže mluvit se zvířaty. „To zní zajímavě! Ale není ti to pak líto, třeba kdyby sis povídala s králíkem a pak ho musela zakousnout?“ Já bych to určitě nesnesla, ale možná některé prostě ignoruje? Teda kdybych to tak dělala, tak bych se asi cítila ještě hůř, štěstí, že žádné vlastní světlušky nemám. Zeptala se mě, jakou bych já chtěla jakoukoli magii. Zamyšleně jsem hmmla a zahrabala v hlavičce. Určitě jsem nad tím přemýšlela, nad čím taky ne, avšak nebyla jsem si jistá, který nápad mě nakonec zaujal nejvíc. „Asi něco obranného nebo nějaké léčení,“ odpověděla jsem zamyšleně, „i když bych asi ze všeho nejvíc prostě chtěla umět co nejvíc triků s iluzemi, mám tu magii vážně ráda.“ Usmála jsem se nakonec, přestože jsem neměla jasnou představu, co jsem tím vlastně myslela. Na mou obranu, ono to bylo těžké u magie s tak velkým potenciálem.

#1 & #3

(L12)

Bylo od ní hezké, že byla tak milá, přesto jsem si připadala špatně, že jsem tady jen tak seděla a vyhřívala se, zatímco ona musela udržovat oheň. Možná bych se tu magii taky mohla časem pokusit naučit a oplatit jí to, jenže když ono to na mě bylo příliš děsivé. A taky by s tím bylo spousta zodpovědnosti. Hmpff, povzdechla jsem si, holt některé magie nejsou pro každého, i když jsou užitečné. „Obávám se, že to asi nezvládnu,“ řekla jsem s omluvným úsměvem. Možná kdybych dokázala udělat iluzi masa včetně jeho struktury? No, nevyzkouším to, takový vědec jsem zase nebyla, abych kdy zkoumala, z čeho je mé jídlo. „Jak tě vlastně napadlo přejít od magie vody k ohni? Jestli nevadí, že se ptám,“ byla jsem zvědavá, co mohlo takovou drastickou změnu inspirovat. Ale určitě byla ráda, že to tak provedla, když pak čelila té travní příšeře. Má magie neměla žádný protipól, teda aspoň jsem o žádném nevěděla, takže jsem si to nedokázala představit.
Derian mi řekla trochu víc o tom, jak to bylo s jejím bývalým partnerem. Nechápala jsem, jak by mohl někdo něco takového udělat. Samozřejmě jsem vzhledem ke své povaze neměla sklon doufat v hezké konce, avšak zároveň jsem nikdy neztratila naději, že se občas může stát zázrak. A navíc se s ní ještě přidal do smečky, to by jeden čekal, že to s ní myslí vážně! To by taky znamenalo, že tohle je její třetí smečka, že? No tak do třetice všeho dobrého… Pomyslela jsem si. Přála jsem jí, aby se brzy seznámila s ostatními členy a dobře s nimi vycházela, když jí to trápilo. Určitě tě nějak zvládne. Rozhodně se s tím popere lépe než já se současnou situací. Odmala jsem byla hrozně nešikovná, když došlo na komunikaci s vlky, a pravděpodobně jsem se moc nezlepšilo, takže jsem neměla ponětí, co jí na to všechno říct. Můj první nápad byl se zase omluvit – opět jsem netušila za co – ale to už jsem přece jednou udělala, tak co teď? Možná ji nějak zkusit podpořit? Boha, tohle je těžké! „Tak snad už se to opakovat nebude,“ nic lepšího mě v ten moment nenapadlo. „Myslím, že New by nic takového neudělal,“ dodala jsem s mírným úsměvem. A pokud ano, tak jen dobře pro mě, třeba bych se konečně použila, že se nemám na ostatní tolik fixovat.
Najednou se má předpověď opravdu začala plnit. Světlušky nějak namnožily svůj počet a obklopily půlku těla fialové vlčice. Nedůvěřivě jsem malé brouky pozorovala, vlčice si z nich však nic nedělala, takže asi nepředstavovaly hrozbu. Dokonce jí i sedaly na čumák, asi k ní musely mít nějaké pouty, když věřily, že je ani omylem nevdechne. Trochu jsem se při té představě otřásla. Ona ale opravdu vypadala klidně, skoro jako by to byly její kamarádi. „To určitě jsou,“ přikývla jsem s úsměvem na její otázku. Nedodala jsem, že jen na pohled. Cítila bych se hodně nesvá, kdyby kolem mě poletovaly jako kolem ní. „Musíš je mít opravdu ráda, když sis jich z vašeho lesa tolik přinesla,“ zasmála jsem se trošku. Musela je mít přece pořád v kožichu, ne? Nevím. jak to mohla zvládnout bez toho, aby je povraždila při každém poškrábání se, ale asi to nějak pořešené měla. Jen jsem kývla na její poznámku. Jistě, každý byl nějak výjimečný, avšak třeba takový Lin byl pozitivně výjimečný, kdežto já byla, no, tak výjimečná až jsem z toho byla konstantně nervózní.

(L11)

Byla jsem opravdu ráda, že jsme se schovaly do jeskyně. I uvnitř bylo chladno, nechtěla jsem si ani představovat, jaké to musí být venku. Jestli tam do toho ještě fouká vítr, tak to musí být vážně o krk. Úplně mi z toho přeběhl mráz po zádech. Naštěstí má společnice ovládala oheň a udělala nám tady malý plamínek, který krásně hřál. Přitom se kolem ní začala hýbat nějaká světýlka. Nemohla jsem přijít na kloub tomu, co to bylo a nechtěla jsem jí narušovat osobní prostor. Snad to jen byly jiskry z toho ohně. „Děkuji,“ pousmála jsem se na ni vděčně. „Omlouvám se, že taky nemohu posloužit, leda bys teda chtěla vidět nějaký kouzelnický trik,“ zazubila jsem se plaše, „to bych asi mohla zvládnout.“ Zvednout trochu náladu bych snad se svou magií zvládla. Ne, že bych vyloženě měla pocit, že to tady nějak potřebuje pozvednout. Byla jsem spokojená, hlavně teď, když už jsme měly i zdroj tepla. A to jsem nevěřila, že bych se s ní kdy mohla cítit dobře. Jaký je ten osud zvláštní.
Poslouchala jsem její vyprávění a přitom nervózně pošlehávala ocasem. Mírně jsem se zamračila, když zmínila velikost té příšery. A to ještě říkala, že by vůbec pomoc nepotřebovala! Musela být opravdu silná a chytrá… nebo jen domýšlivá, více jsem však věřila té první možnosti. Přece by ji jinak nevzali do smečky, musí umět nějaké super triky. „Obdivuju tě, že jsi to tak zvládla. Já bych se asi stáhla někam do rohu,“ zasmála jsem trochu své patetičnosti. Hlavně, že se tehdy nikomu nic nestalo a krize byla zažehnána. Snad nadobro. Opravdu by mě asi kleplo, kdyby na mě vyskočila i ta půda, po které chodím! Na druhou s mým štěstím by mě to nemělo překvapit. No co už, asi mám nějakou špatnou karmu či co. Ale asi ne úplně špatnou, když se mnou Derian prozatím zůstávala. Dokonce jsem se i dozvěděla více o jejím rodném lese, očividně ji to trochu rozesmutnělo. Mrzelo mě, že jsem se vůbec ptala, nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo. „Promiň,“ špitla jsem se sklopenými oušky. „Zní to hrozně pohádkově, musí to tam být opravdu hezké,“ usmála jsem se ve snaze ji třeba nějak náladu zase zvednout. „Třeba to tady tvé světlušky zkolonizují a bude to tady jednou taky tak svítit,“ poukázala jsem na ta světýlka a zamávala jsem ocasem. Nerada bych teda nějak ubírala kouzlo jejímu lesu, ale přišlo mi hezké, aby více míst bylo takových zvláštních. Jako jasně, tenhle les měl svoji mlhu, na svítící mech a jezírka to však nemělo. Snad mě teď ta mlha nezabije. Paranoidně jsem se koukla ke vchodu, jestli se sem náhodou neplíží mě udusit.
Přirozeně se konverzace musela stočit k našemu společnému známému – Newlinovi. Sice to byla další věc, které jsem se chtěla vyhnout, no nemohlo se mi to povést se vším, že? Opět mě bodlo u srdce, když ho představila jako svého partnera, navenek jsem to ovšem nedávala najevo, snad. Neměla jsem koneckonců žádné právo si ho nějak přivlastňovat, když jsem ho v podstatě opustila. Zavrtěla jsem lehce hlavou, nad tím můžu přemýšlet někdy jindy. Navíc mi o tom všem vlčice řekla něco víc. Nedokázala jsem skrýt překvapení, jednak z toho, že mi to vůbec řekla, a druhak z toho, čím si prošla. Musela to mít opravdu těžké. Zaslouží si někoho, jako je Lin. Bylo vidět, že ji to pořád trápí, i podle toho, jak se zvětšily plamínky. Nebýt takové chladno, určitě bych ucukla, teď jsem však nehodlala odmítnout jakoukoli dávku tepla. „Lin je opravdu výjimečný vlk, víš, je to můj jediný kamarád, teda, snad pořád je,“ přiznala jsem tiše s mírným úsměvem. Bylo zvláštní o něm takhle mluvit před jeho partnerkou, jen jsem doufala, že to nějak špatně nepochopí.
Na mou otázku ohledně sourozenců odpověděla záporně, ale to se dalo čekat, ta šance byla opravdu malá. Přesto by mě zajímalo, jestli jsou ještě naživu a zda se jim daří. Nu což, budu si muset asi ještě počkat a doufat. „To je v pořádku,“ zavrtěla jsem hlavou, „sama bych asi takhle nemohla pomoct, mám trochu problém seznamovat se,“ přiznala jsem s pobaveným úsměvem. Nicméně zatím mi to aspoň s ní šlo docela dobře, aspoň dle mého názoru. Byla jsem na sebe hrdá, že to tak dobře zvládám, i po dlouhé době o samotě. Vlastně to ale nebylo zase tak dlouho, co jsem potkala Theriona. Co ten asi dělá? Napadlo mě, starostlivě jsem se zamračila.

L10

Čisté nebe najednou proťal blesk a já poplašeně poskočila. Celý den jsem byla napružená, jako by se mělo stát něco zlého. Což nebylo vůbec překvapivé, já koneckonců vždycky věřila, že mě nečeká nic dobrého. Čistá vůně deště mě praštila do nosu, normálně by mě to snad uklidnilo, ale teď ani náhodou. Cítila jsem z ní něco nepopsatelně nebezpečného, jako by se snad déšť už nikdy neměl zastavit a veškerý život se měl utopit. Čím jsem si zasloužila mučení v podobě takových představ, to nemám ponětí. Cukla jsem sebou, když mi tlapka dopadla na něco slizkého. Co však bylo horší – hýbalo se to. Čuměla jsem jako puk, protože po otočení tlapky jsem zjistila, že to byly žížaly. Čtete správně, ne jedna, ale několik. Čekala jsem něco horšího, takže jsem si jen oddechla, setřásla je a tlapičku si otřela o mech. Čirá náhoda, prostě se mi podařilo šlápnout na klubko žížal, no, to nic. Cuchat nervy jsem si tím nehodlala a prostě šla dál. Cestička lesním porostem se však začala hemžit těmi slizkými tvory a mimo ni to nebylo o nic lepší. Celý les byl pokrytý těmi nechutnými pseudo-hady! Čenichala jsem ve snaze najít jakýkoli pach, který by naznačoval, že zde žijí i jiní tvorové, musí přeci! Červi mi však nedali dost času, už se plazili i po mně, ovíjeli mi tlapky a snažili se šplhat nahoru. Červená mi vyvstala před očima, viděla jsem svou budoucnost – svou bídnou mrtvolu obranou dohola těmihle slizáky. Celé tělo mi ztuhlo hrůzou a nohy se mi začaly hýbat samy od sebe, nesly mě dál a dál, dokud jsem nezkolabovala vyčerpáním. Cenou útěchy, jakou jinou, když jsem takhle zbaběle utekla před bídnými červy, mi mohlo být, že jsem utekla na louku ozářenou sluncem s králíky a srnami, nikde žádné žížaly.