Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak napůl jsem doufala, že se tady někdo objeví, a vlčata si převezme. Byla hodná, mnohem snesitelnější než Star, ovšem to nic neměnilo na to, že to byla vlčata, a já si nevěřila s péčí o ně. Ani toho černobílého jsem nedokázala ochránit, on to však vzal jako šampion, tihle dva… ti by mě klidně mohli začít nenávidět. Vlastně jsem si byla jistá, že k tomu dříve nebo později dojde, takže jsem si raději užívala debaty o paroží, dokud jsem mohla. „Možná máš pravdu,“ zkusila jsem se znova pousmát. Dost jsem pochybovala, že by srnci byli dost hloupí na to, aby se procházeli takhle blízko lesa plného vlků, ale budiž. Třeba vlci nejsou jediná stvoření občas toužící po smrti. Nemluvě o tom, že jsem nechtěla mladou vlčici opravovat a kazit jí radost. „Mohla bych vám pomoct hledat, kdybyste chtěli,“ nabídla jsem jim pomocnou tlapku, i když bych raději byla sama. Aspoň bych je mohla pohlídat a ujistit se, že se jim nic nestane.
Já jsem si to jméno nevybrala. Zabručela jsem v duchu na Nicosovu poznámku. Co proti mně vlčata měla? Naštěstí na tom moc neulpívali a raději se zajímali o mlhu a o magii, která ji ovládá. Nějací chytří. A aktivní, prostě vlčata. Neměla jsem nejmenší chuť hrát si s mlhou, byla jsem více než spokojená, že se kolem mě prostě jen rozprostírala a dělala mi společnost. „Nikdy jsem to nezkoušela,“ přiznala jsem potichu, ale když už to nakousli, tak proč ne? Kdybych měla lepší náladu, snad bych si dopomohla iluzemi, abych ji obarvila, takhle však musel stačit nějaký jednoduchý kousek. Soustředila jsem se na mlhu kolem. Nechtěla jsem zkoušet nic extrémního. Přivřela jsem oči a snažila se vzpomenout si na něco jednoduchého a oblíbeného mezi vlčaty. Nakonec mě to trklo. Z mlhy se oddělily malé částečky, které se vířily a točily, dokud z nich nebyly malé bublinky mlhy, co se vznášely a padaly kolem nás. Kouzelná chvilka však netrvala moc dlouho, protože jsem se nechtěla těmi triky příliš vyčerpat. „Určitě vás Maple také povýší, až trochu vyrostete a budete to s mlhou umět lépe než já,“ povzbudila jsem je s mírnou nervozitou. Doufala jsem, že se mi nevysmějí.
Mladá vlčice mi potvrdila domněnku a oba je představila. Danie, Nicos, Atsumu. Zopakovala jsem si v hlavě. Jejich poslední sourozenec také neměl zrovna nejjednodušší jméno, ale nechala jsme to plavat. Něco si mezi sebou vyřešili s tím parohem, než se mě zase začali vyptávat. Nervózně jsem přešlápla. Nechtěla jsem být nevděčná, ale musela Maple povýšit zrovna mě? Nelíbila se mi ta pozornost, co to ke mně tahalo. „Už to bude pár let,“ shrnula jsem s mírným úsměvem. Nemělo smysl jim říkat, že jsem byla jedním z prvních členů smečky, aspoň než jsem se na nějakou dobu ztratila. Rychle jsem ty myšlenky zahnala zpátky, než začnu myslet na toho, kdo se mnou ke smečce přišel. Jenže pak se začal ptát Nicos a já to úplně nemohla ignorovat. „No, nějakou dobu jsem žila mimo smečku, takže se to protáhlo… vlastně si ani nejsem jistá. Ale i tak to závisí spíše na tom, jak moc každý pomáhá smečce, než na tom, jak dlouho v ní žije,“ odpověděla jsem jim. Mrzelo mě, že jsem jim nezvládla dát lepší informace, ale sama jsem si to nepamatovala. Už stárnu. Povzdechla jsem si v duchu. „A co vy dva? Jak jste náš les našli?“ zeptala jsem se na oplátku a mohla jsem jen doufal, že se nedotknu citlivého tématu. Pro italiánské sourozence to byl velký problém, o kterém mluvit, pro Stara zase vůbec, doufala jsem, že tady sourozencům to taky nebude vadit.

Dívala jsem se do prázdna, nebo na hory? Už jsem si ani sama nebyla jistá. Všechno jako by bylo zahalené slabým oparem mlhy a splývalo do sebe. Měla jsem nepopsatelný pocit těžkosti, jako bych s sebou tahala druhé tělo, ovšem samozřejmě jsem byla sama. Zkusila jsem na okamžik zavřít oči a zhluboka dýchat, vnímat jen vlastní nádechy a výdechy a tep svého srdce. Částečně to pomohlo, nejspíše, cítila jsem se méně napjatá, nic jiného se však nezměnilo. Nepředpokládala jsem, že to jen tak přejde. Bylo toho dost. Pořád toho bylo dost, až mě to unavovalo. Ale to byl život a já bych měla být vděčná, že ho mám, když už jsem o něj jednou přišla, jenže…
Než jsem stihla dokončit myšlenku a uvědomit si, jak se třeba vlastně cítím, něco do mě narazilo. S vyplašením vypísknutím jsem nadskočila a prudce se otočila, abych viděla, co se to vlastně dělo. K mému překvapení, o kterém jsem nedokázala říct, zda bylo příjemné či ne, to bylo jedno z těch rezavých vlčat, a brzy se přidalo i to druhé. Nebylo to úplně ideální, nakonec utekla jsem právě proto, abych byla sama, ale copak jsem mohla jen tak odejít a nechat je tady samotná? „Nic se nestalo,“ ujistila jsem tiše mladou vlčici, která se mi hned omluvila – a její bratr(?) také. Očividně měli dobrý vztah. Možná mi prospěje mluvit s někým, koho to tolik nesebralo. Kdo ví, jestli se s Darkie vůbec potkali, no podle jejich reakce bych spíše řekla, že ne. „Parohy?“ zeptala jsem se zmateně. Kde by tady asi jen tak vzali parohy? Vydří kožich, dráp, zub, kost, to samozřejmě, ale parohy? Kde by se tady vzaly?
Vlčata byla úplně jako Star, jen mladší – plná energie a optimismu, který já jsem roky života ztratila. Byla to hořká myšlenka. A podobně jako Star i tihle prcci – no, ne tak úplně – měli problém vyslovit moje jméno. „Stačí Amny, stejně mi tak tady většinou říkají,“ zkusila jsem se pousmát, spíše neúspěšně. Přestaňte. Nic jsem neudělala. Pomyslela jsem si zoufale. Nevěděla jsem, jak jsem si onu vyšší pozici, nebo důvěru, abych se mohla ujmout role zasloužila. Nebýt ostatních okolností, hned bych Maple řekla, ať to přehodnotí. Bohužel osud měl jiné plány. „Jsem si jistá, že až trochu vyrostete, tak mě oba překonáte,“ snažila jsem se je povzbudit. Bylo těžké mluvit a neplakat u toho, ale pro ně jsem se snažila. Možná bylo opravdu dobře, že mě našli. „A omlouvám se, ale nějak mi unikla vaše jména. Jste sourozenci, že jo?“ řekla jsem omluvně a rovnou vyjádřila svou zvědavost. Bylo by hezké vidět tady další rodinku. Třeba by se mohli spřátelit s Alfiem a Pippou, i když ti na ně budou asi trochu staří. Ale jejich pachy už tady vůbec necítím. Došlo mi, ale rozhodla jsem se nad tím moc nepřemýšlet, abych se zas nesesypala.

Je tenhle les prokletý? Ale proč, co jsme komu udělali? Jen tady chceme žít. Neměla jsem sílu ani vůli se zvednout, a tak jsem dále ležela na zemi. Cítila jsem, jak se v mém těle postupně usazuje chlad, a jak mi pošramocené tělo pulsuje bolestí. Nezbyla mi ani žádná vůle kňučet a dramaticky přehrávat jako obvykle. Aspoň jsem se stočila do klubka, abych skryla většinu své bílé srsti a lépe se ztratila na tmavé zemi. Třeba když s ní splynu dokonale, tak doopravdy zmizím. A ublížíš jim tím ještě více. Na to, jak jsem si obvykle myslela, že nikoho nezajímám, a nikdo by si mé absence ani nevšiml, byl tohle docela obrat o sto osmdesát stupňů. Nechápala jsem, jak to ta má hlava dělá. Utekla jsi a nechala je tam. Čím jsi pro ně užitečná? Maple tě povýší, a ty uděláš tohle? Kopala jsem do sebe, a asi to mělo být motivační, ale chtělo se mi z toho tak akorát… Ne, umřít ne. Už ne. A když jsem nemohla umřít, zbývalo mi pouze zde ležet a doufat, že se nějak rozplynu do půdy, nebo se sebrat a něco dělat. Mé vlastní chování mě mrzelo. Copak jsem si neslíbila, že budu lepší? Že se budu více snažit a budu opravdu užitečná a pomáhat smečce? Slíbila, a přesto jsem tu ležela jako hromádka neštěstí. Maple umřela partnerka a stejně dokázala vést lov. Tobě neumřel nikdo a jen tady ležíš. Hrdlo se mi stáhlo ještě těsněji a v hrudi mě píchlo. Muselo to pro ni být tak těžké, a i tak na sobě téměř nic nedala znát.
Sesbírala jsem se ze země. Jestli to zvládla Maple, musím taky. Nějak… Nevěděla jsem, čím bych v téhle situaci mohla smečce pomoct. Komunikace nebyla má silná stránka. Neměla jsem ráda fyzický kontakt, nemohla jsem je nijak utěšit. Potáhla jsem a udělala první malý krůček vpřed. Nevěděla jsem ani, kam chci jít. To toho fakt hodně dokážu. Zase jsem si kecla na zadek a znova fňukla. Chtěla jsem jim jen nějak pomoct, všem, celé smečce. Jenže jsem neměla jak. Nechci, aby se cokoli stalo komukoli dalšímu. Chci… aby byli šťastní. Chci je chránit. Ochrana. Jako bych na něco takového měla, obzvláště v takovéhle situaci, kdy jsem se sotva držela na nohou. Nic jiného mě však nenapadalo. Téměř bez přemýšlení jsem se nechala nohama nést vpřed směrem k hranicím.
Nebylo to moc, ale mohla jsem se aspoň postarat o to, aby nás teď nikdo nerušil. Nebo aspoň je, kdo zůstali u Maple a byli jí lepší oporou, než bych já kdy zvládla. Snad bych jim aspoň mohla dopřát šanci truchlit v pokoji. Nejdříve ze všeho jsem zamířila k východní hranici, která byla nejblíže řece, dokud byly mé myšlenky nejhlasitější a nejdestruktivnější. To by mě mohlo dostatečně rozptýlit, abych se tolik nebála. Nebát se? Ty? Posmívala se mi mysl, ale já byla otupená. Šla jsem jako ve snu. Hlavou se mi honila slova Maple, vzpomínky na Darkie, na Morfea… na všechny. Snad by to pro ni mohlo být aspoň o něco jednodušší, když se jí vrátil ten hnědý vlk. Zastyděla jsem se, že jsem ani neznala jeho jméno, nebo jaký vztah k Maple měl. Možná to mohl být ztracený syn? Jenže… jak by to…? Zavrtěla jsem hlavou. Nezáleželo na tom. Prostě jí byl blízký a očividně důležitý. No a zatímco jsem přemýšlela, opravdu jsem se vzdálila od řeky a šla podél severní hranice.
Za ní ležela ta louka, na které jsem nedokázala pořádně ochránit ani Alfieho a Pippu. Dvě vlčata, a já pro ně nedokázala nic udělat. Jak jsem mohla doufat, že mé obcházení lesa něco zmůže pro ostatní? Bylo to hloupé. Celý ten nápad byl hloupý, ale musela jsem u něj zůstat. Aspoň jsem něco dělala a neležela v slzách na zemi a nemrzla. V břiše mi zakručelo. Proč zrovna teď? Copak mé tělo nemělo ani trochu soudnosti… Právě jsem zjistila, že umřela jedna z mých alf, jak bych asi mohla jíst? Svěsila jsem hlavu. Byla jsem opravdu k smíchu. A pořád jsem přemýšlela jen nad sebou. Jak může být někdo takhle sobecký? Chtěla jsem se utéct někam schovat. Jenže kam? Byl tady sice úkryt, ale… Copak jsem se do něj mohla jít podívat, když tam teď naši nefritovou sochu zdobila růže? To sotva. Raději jsem se dívala na stromy kolem a sem tam se o nějaký otřela. Říkala jsem si, že jen proto, abych na něm nechala více svého pachu a odradila ostatní, ale spíše jsem potřebovala aspoň nějakou oporu.
Stočila jsem to kolem západní hranice a uvědomila si, že jsem tím směrem už dlouho necestovala. Vlastně mi přišlo, že jsem dlouho necestovala – tečka. Nevadilo mi to, což bylo také zajímavé uvědomění. Mohlo to být tím, že jsem neměla s kým cestovat? Ne, nad tím jsem nehodlala uvažovat. Už tak jsem byla dost sobecká vším, co jsem dělala, natož abych ještě přemýšlela nad vlastním partnerem a kde je, když Maple svoji partnerku už nikdy neuvidí. Já pořád mohla doufat, že se jen někde zatoulal. S tou myšlenkou jsem došla k jižní hranici lesa, za kterou se tyčily hory a za nimi? Kdo ví. Možná svět, ze kterého jsem jednou přišla. Líbilo se mi, že tam ty hory stály. Bylo to, jako by nás chránily před čímkoli, co se za nimi schovává. Chůze mě vyčerpala, musela jsem se posadit. Dále jsem se však dívala na hory. Mlha se mi začala omotávat kolem tlapek, přikrývat mě, jak jen mohla. Občas bych přísahala, že měla vlastní mysl. Malinko jsem se pousmála a opřela si hlavu a blízký strom. Kéž to všechno byla jen noční můra.

Nelíbilo se mi to. Nic z toho. Ne ta atmosféra, která na nás dolehla, ne množství vlků, co se tady sešlo a ze kterého jsem byla řádně nervózní, ne nervozita naší alfy, a už vůbec, ale jakože vůbec ne způsob, jakým si mi lesní mlha omotávala okolo tlapek, jako by se mě snad snažila ukonejšit. Kývla jsem na slova Maple. Měla pravdu, takhle brzy po lovu se snad ještě nikdo nestihl zatoulat z lesa pryč. Stejně, neřekla to úplně nadšeně… Snažila jsem se držet svou destruktivní představivost na uzdě, ale byl to marný boj jako vždy. Nepomohlo ji zkrotit ani dojemné setkání, kterého jsem se stala svědkem. Zvládla jsem jen sklopit zrak, abych jim dopřála špetku soukromí. Ne že by to udělalo rozdíl s tím, kolik se nás tady sešlo.
Cítila jsem, jak se mi tvoří knedlík v krku. Maple by ani nemusela říkat, že nás čekají pozitivní zprávy, to mi bylo docela, no, ne že jedno, ale rozhodně jsem se na to nedokázala soustředit, když nás mělo čekat i něco opravdu nepříjemného. Nicméně stejně naše alfa začala tím dobrý, a mně prakticky hned spadla čelist. M-Mně?! Zírala jsem na ni, jako by jí narostla druhá hlava. Jedno z nazrzlých vlčat mi gratulovalo. Přínos smečce? Jaký, sakra? Vždyť tady nic nedělám! Jsem jenom… zbytečná. Zabírám tady prostor a plýtvám zásoby. Točila se mi z toho hlava. Jak jsem ji dokázala takhle obelhat? „M-možná bych mohla být lovec?“ vypadlo ze mě, než jsem dokázala začít nahlas vyjmenovávat důvody, proč Maple udělala špatné rozhodnutí, a vlastně by se mě měla spíše zbavit než mě povyšovat, „A d-děkuju. Moc děkuju.“ Nebyla jsem jediná, které se změny v postavení týkaly. Marion, ještě nedávno vlče Marion, se nyní stala pečovatelkou. Namísto gratulace, kterou jsem si nebyla jistá, že bych ze sebe zvládla vysoukat, jsem se na ni povzbudivě usmála. Zpozorněla jsem u zvuku dalších jmen. Jedno jsem znala, k druhému jsem si asi dokázala přiřadit tvář. Musela to být ta zrzavá vlčice, tak asi nakonec přežila pád ve vzpomínkách vydry. Aspoň nějaká pozitivní zpráva, která mě dokázala povzbudit.
Ne na dlouho. Maple se na dlouho odmlčela, z čehož jsem málem vylezla z kůže. Tohle mému křehkému srdíčku opravdu nedělalo dobře. Ani trochu. Co se mohlo stát teď? Nebylo toho už dost? Kdyby to aspoň nenatahovala… Jenže i z toho jsem se cítila jen hůř. Jak jsem mohla takhle přemýšlet? Mluvila přece o ztrátě našich blízkých, rodičů své partnerky, našich bývalých alf. V očích mě pálily slzy, ale snažila jsem se držet pohromadě. Pořádně jsem si snad nikdy neurovnala všechno to, co se stalo v hlavě. Ani jsem pořádně nezpracovala vlastní smrt, natož Neyteri, Morfea, Nokta… Ale proč o tom mluví zrovna teď? Měla jsem pocit, jako by mi někdo utahoval kolem krku smyčku. Přeběhl mi mráz po zádech, a vůbec jsem měla pocit, že se celá třesu tolik, že mě všichni vidí vibrovat. Prakticky jsem visela na každém slovu Maple a doufala navzdory logice, že se třeba nic až tak zlého nestalo.
A najednou jsem měla pocit, že mě někdo hodil do ledové vody. Zamrzla jsem. Nedokázala jsem se pohnout, ani nadechnout. Jako by mi někdo vyrazil dech. Jako by mi někdo skákal na hrudníku jako na trampolíně. Dívala jsem se na Maple neschopná pohybu, neschopná od ní odvrátit oči. Bylo moc zoufalé doufat, že je to jen hloupý vtip? Nebyl, Maple by si z něčeho takového srandu nedělala. A cítila jsem to. Její reakce sama o sobě byla dostatečným důkazem, ovšem má magie také hrála svou roli. Necítila jsem sice její žal v plné síle, ale uvědomovala jsem si ho více, než bych měla být fyzicky schopná. A nenáviděla jsem to. Copak naše smečka netrpěla dost? Mozek mi přestával vypovídat službu. Tělo jakbysmet. Podlamovaly se mi nohy. Nedokázala jsem to snést, a už vůbec jsem nedokázala zůstat v blízkosti tolika vlků. Bolelo mě to. Bolelo mě, že jsem ani nedokázala přimět hrdlo uvolnit se, abych ze sebe vysoukala byť jen dvě slova útěchy. Cokoli, čím bych mohla vyjádřit své alfě, že mě to mrzí. Že si to nezasloužila, že je Darkie jistě lépe. Neumřela jako já, jistě je na hezčím místě. S rodinou, šťastná a zdravá. Musela jsem pryč.
S posledním zoufalým pohledem na Maple jsem začala couvat, než jsem byla dostatečně vzdálená, abych se rozběhla a nikoho tím nerušila. Zakopávala jsem, padala, přes slzy jsem neviděla a tolikrát jsem se otřela a narazila do stromu, že jsem to ani nedokázala spočítat, ovšem všechna ta bolest, které jsem se tolik bála, se nemohla ani zdaleka vyrovnat bolesti v mém srdci. Tolik jsem se snažila vyhnout tomu, abych byla zraněná a v bolestech, ale má snaha asi byla vždy marná, co? Nakonec jsem to už nemohla dále zvládnout, a s dalším pádem jsem už na zemi zůstala a jen zoufale kňučela a svíjela se na zemi, jako by mě opravdu něco ukrutně bolelo. A ono ano, ale s tím mi nemohlo nic pomoct. Newlin, kde je Newlin? Nebyl tady, a v tento moment jsem si nedokázala ani představit, že se ke mně kdy vrátí, a to více jsem plakala. Doufala jsem, že když uteču od ostatních, nebudou mě jejich emoce ovlivňovat, a dokážu svůj žal lépe zvládnout. Pletla jsem se. Bolelo to jako smrt, jen ta úleva nepřicházela.

//Tmavé smrčiny (přes řeku)

Na nic jsem nepřišla, ani když už jsem prošla prvními stromy tvořícími hranici lesa. Napadlo mě, že bych mohla využít některou z kaluží v lese, jenže i to bylo trochu více vody než bych ráda. A navíc jsem se cítila špatně, že jsem nikomu nepomohla s úlovkem. Zase jsem něco nezvládla… Povzdechla jsem si a svěsila hlavu téměř k zemi. Zvládla jsem se nedopatřením oddělit od zbytku smečky, což nakonec nebylo úplně špatně, protože jsem mohla nechat negativní myšlenky strašit ve své mysli. Neslíbila jsem si něco jiného? Napomenula jsem se a opět si povzdechla. Slíbila, pamatovala jsem si to moc dobře. Nakonec mi někdo dovolil druhou šanci na život, měla bych ho žít. Jenže jak? Nemohla jsem se nikoho zeptat. Možná Newlina, jenže ten byl… pryč. Někde. Bylo mi z toho do breku, ale připomněla jsem si, že jsme zrovna po lovu, a tím pádem by bylo nejlepší, abych se sebrala a šla pomoct, když jsem na to celou dobu kašlala.
Vtom jsem zaslechla vytí naší alfy. Znovu? Zarazila jsem se a zamračila. Co se asi mohlo stát? Přece kdyby šlo o zhodnocení lovu nebo něco podobného rázu, tak by nám to řekla hned tam… Nebuď paranoidní. Připomněla jsem si, ale nemohla jsem se zbavit divného pocitu v žaludku, který mi říkal, že něco prostě není v pořádku. Musela jsem sama se sebou bojovat, abych se vůbec přiměla k tomu otočit se a vydat se směrem, ze kterého se táhlo vytí Maple. V lese se toho stalo za poslední dobu příliš zlého. Chtěla jsem věřit, že Maple má třeba nějaké dobré zprávy, jenže má hlava toho prostě nebyla schopná.
Nebyla jsem první, kdo k alfě dorazil. Byla tady už i Marion a Zorea, kývla jsem jim na pozdrav, a Maple samozřejmě taky. „Stalo se něco? Zrovna jsme se vrátili z lovu...“ zeptala jsem se a trochu protáhla druhou větu, snad abych vyjádřila své obavy. Nemohla jsem si pomoct. Už tak jsem měla pocit, že snad nervy vylezu z vlastní kůže. Opatrně jsem se podívala na hnědou vlčici a pak na Marion, jestli náhodou aspoň ony nemají tušení, co nás čeká. Nevypadalo to tak, což mě znervózňovalo ještě víc. Že by se nakonec Nickolimu opravdu něco stalo? Nebyl poblíž, tak možná? Ne, to by tady přece byl větší povyk. Nezbývalo než prostě počkat.

Vlk nás kýváním hlavy ujistil, že je v pořádku a že nepotřebuje pomoc. Moc mě to neuklidnilo. Kdyby byl v pořádku, tak přece mluví… Aspoň jsem to předpokládala, než mi došlo, že já sama občas neměla potřebu projevovat se slovy. Nemohla jsem si ani vzpomenout, nakolik výřečný byl při našem dobrodružství v hlavě lesní vydry. Zamrzelo mě to. Vždyť jsem si ani pořád nebyla jistá, jestli znám jeho jméno. Sice nijak neprotestoval, když jsem ho oslovovala, jak jsem ho oslovovala, ale mě osobně byla ta nevědomost nepříjemná. Mezitím k naší skupince došla i Zorea a podala Maple hlášení o jejich lovu. Zvládli to dobře, jak se dalo čekat, když je vedla Wolfganie. I když měli s sebou Stara. Vzpomněla jsem si na jeho zbrklé nápady v oné fantastické zemi a tiše poděkovala Životovi, že na něj dohlédl, aby se mu nic nestalo.
Bylo načase vrátit se zpět do lesa a já jsem nemohla být šťastnější. Čím dříve se budu moct vrátit do našeho mlhou obklopeného domova, pryč od řeky a všeho ostatního, tím lépe. Jak stárnu, tak se mi čím dál tím méně chce opouštět les. Došlo mi – nebo že by to mělo co dělat s tím, že ten konkrétní vlček, který mě vždy tahal na dobrodružství, najednou zmizel? Zabolelo mě to uvědomění, jenže jsem byla obklopena smečkou, nemohla jsem zničehonic začít fňukat. Maple si vzala na starost srnu, než jsem se však stihla k ní připojit a pomoct jí, přiřítila se k ní Marion, která hned začala povídat a vyptávat se, a na to jsem zrovna neměla náladu, takže jsem se stáhla stranou, co nejdále od řeky to šlo, a přemýšlela, jak se umyju od bláta. Pršet jako naschvál přestalo, ale prostě neexistovalo, abych se myla v řece. Prostě ne.

//Sarumen (přes řeku)

Ze směru černobílého vlka se ozvalo kňučení a jiné zvuky, které nemohly vyjadřovat ani trochu pozitivní pocity. Pevně jsem zavřela oči. Tak to není. Jen… bolí ho to. Znáš to, víš, jak to bolí. Je v pořádku. Musí být. Snažila jsem se zabránit třasu, který se pokoušel ovládnout mé tělo. Nemohla jsem se tomu strachu poddat, ne teď, když jsme byli tak blízko skolení srny. A nakonec – neznala jsem ho. Vždyť jsem ani neznala jeho pravé jméno, nebo jsem se mu minimálně nikdy nepředstavila. Tak proč jsem se bála? Proč jsem to tolik řešila? To, že jsme byli členy stejné smečky, ještě přece nic neznamenalo, ne? Kdybych mohla, ochránila bych ho, jenže teď jsem pro něj nemohla nic udělat, ani jsem nemohla nijak zabránit tomu, aby se zranil. Jestli je s ním něco špatně, mohla jsem pomoct sehnat mu pomoct, ale to bylo všechno. Byla jsem bezmocná, tak proč jsem tolik panikařila?
Čím silnější byla bouře v mé hlavě, tím silnější byl můj stisk na krku srny. Snad bych si ani nevšimla, že na ni vlk, který byl původem toho chaosu v mé mysli, skočil nebýt toho, že se srna zhroutila k zemi. Otevřela jsem dvoubarevná očka a s úžasem sledovala černobílého, jak svým vlastním způsobem přispívá k úspěchu lovu. Nakonec ze srny vyprchala síla i život, když jí Maple prokousla hrdlo, a čin byl tedy dokonán. Naše alfa se očividně také strachovala. Pochválila nás a slíbila, že příště vyrazíme za lepších podmínek. To by asi bylo nejlepší. Pomyslela jsem si a podívala se k nebi. Začínalo mrholit, možná jsme měli štěstí, že jsme aspoň stihli lov skončit, než se pořádně rozprší. „Na první lov to nebylo vůbec špatné,“ otočila jsem se na černobílého, „Jsi v pořádku?“ Nedalo mi to, musela jsem také vyjádřit své obavy. „Počkáme na ostatní, nebo půjdeme napřed?“ otázala jsem se pak alfy, která monitorovala druhou skupinu. Koutkem oka jsem je také sledovala, ale více pozornosti jsem stále věnovala černobílému, čistě pro případ, že by měl nějaké vnitřní zranění, které se projeví opožděně, a svalí se nám tady.

Všichni jsme dělali, co jsme mohli – nejen naše skupina, ale i ta druhá. Tu jsem sice nemohla sledovat, ovšem věřila jsem v jejich schopnosti. Nakonec s nimi byla i Wolfganie, a to byla zkušená lovkyně. Nám s Maple se dařilo držet srnu na uzdě a hnát ji k černobílému vlkovi, který se připravoval na ni skočit. Snad. Vypadal opravdu nervózně, když jsme se rozcházeli, a podmínky kolem ho nejspíše neuklidňovaly. Já sama byla nervózní, kdy uklouznu pořádně a svezu se k zemi a všechno pokazím. Oběma nám to s Maple podkluzovalo, ale držely jsme se. Srna bohužel taky, no s tím něco určitě udělá Nickoli.
Naneštěstí došlo přesně k tomu, co jsem celou dobu očekávala, že se stane mně. Černobílý vlk uklouzl a svalil se srně pod nohy. Před očima mi bleskla scéna z předchozího lovu, kdy se něco podobného stalo Wolfganii. Byla v pořádku, on bude taky. Soustřeď se na lov, jinak to bylo k ničemu. Přiměla jsem se pohnout vpřed a příliš nezkoumat, jak na tom vlk byl. Bála jsem se o něj, byť jsem ho prakticky neznala. Maple však potřebovala pomoct. Srna se sbírala ze země i s vlčicí zakousnutou do krku. Opatrně jsem se přiblížila a napůl srně skočila na hřbet, abych ji přirazila zase k zemi. Naše alfa určitě byla dost silná na to, aby jí prokousla hrdlo, stačilo jen, aby někdo srnu přidržel a já se o to snažila. Zaryla jsem jí zuby zezadu do krku, aby mě nemohla jen tak shodit, a drápy se držela, co jsem mohla. Byla to nepohodlná pozice, navíc jsem cítila, jak mi taky cuká v krku z vlastního starého zranění. Tlapky na zemi mi podkluzovaly, ale srna slábla. Asi nehrozilo, že by nám utekla, ale přesto jsem vrhla pohled na posledního člena skupiny, jestli se přidá – nebo spíše jestli vůbec dýchá. S tím vším, co se tady dělo, jsem byla paranoidní a nemohla jsem se zbavit strachu, že se mu něco vážného stalo.

Cítila jsem se lépe, když mi Maple plán odsouhlasila. Nebylo tam sice moc s čím nesouhlasit, ale stejně. Taková už jsem prostě byla. I vlk souhlasil, byť vypadal docela nervózně. Nevzpomínala jsem si, že bych ho tady viděla při posledním smečkovém lovu, takže jsem usoudila, že to bude jeho první, a asi se nám jen chce ukázat v nejlepším světle. Nebo není o tolik jiný. Vzpomněla jsem si, jak se klepal strachy téměř při čemkoli, co se stalo ve vzpomínkách vydry – občas dokonce víc než já. Bylo zvláštní si to uvědomit, a o to víc, že jsem přitom i přišla na to, že zatímco na mě mi to vadí, u něj jsem to prostě brala přirozeně, a dokonce mě mrzelo, že jsem ho vrhla do takové pozice.
Ovšem nebyl vhodný čas nad takovými věcmi přemýšlet, vždyť jsem se plížila k stádu srn a musela dávat pozor, abych je nevyplašila a pokud možno svůj postup synchronizovala s druhou skupinou. Když jsme teď byli blíže, všimla jsem si druhého slabšího kusu a mohla jsem jen doufat, že každá skupina se soustředí na jinou srnu, jinak by z toho byla katastrofa. A brzy byl čas akce. Rozběhla jsem se ze svého místa, až všude stříkalo bahno. Ani nešlo poznat, že jsem kdy měla bílé břicho. Maple se vrhla mezi srnu a stádo, zatímco já jsem jí kontrolovala z druhé strany a chňapala jí po stehně a boku, abych jí zabránila se příliš vzdálit a utéct nám úplně bokem. Potřebovaly jsme ji nahnat k Nicolimu, nebo jak se vlastně jmenoval. Dobré bylo, že na rozmáčené půdě to dost podkluzovalo. Sice nám to stěžovalo práci, ale pajdavá srna to měla ještě těžší, takže ani nervóznímu černobílému by to nemělo dělat problém. Byly jsem mu už celkem blízko, měl by se připravit.

//Děkuju za akcičku A prosím o oblázky ^^

//Tenebrae

Snažila jsem se ignorovat své myšlenky, jak jen to šlo. Nechtěla jsem však ani odposlouchávat cizí rozhovor, i když se jen těžko dalo něco nepřeslechnout, když jsme šli všichni tak nějak pohromadě. A beztak konverzace Stara a Maple nebyla nijak tajná. Sem tam jsem střihla uchem a čvachtala tlapkama v roztávajícím sněhu. To už bude jaro. Pomyslela jsem si, ale radost mi to nepřineslo. Jak bídně jsem na tom byla, že jsem nedokázala mít radost ani z jara plného květin a života? A jako by toho nebylo málo, zničehonic jsem dostala ránu do hlavy a cítila, jak mi z ní něco teče. Nadskočila jsem a v panice se rozhlížela se kolem, ale viděla jsem jen, jak ze mě lítají kousky sněhu. Zamračila jsem se a zvedla pohled. Do očí mi natekla voda, ale ještě předtím jsem viděla větve, na kterých si hověly zbytky sněhu. To se může stát jen mně. Zavrtěla jsem hlavou a pak celým tělem, abych se zbavila sněhu. Jen mě pořád pálily oči, no to se snad brzy dá taky do pořádku.
Došli jsme na místo a Maple zavelela, ať se rozdělíme. Naštěstí nám zopakovala, jaké skupiny, takže jsem se přidala k ní a tomu černobílému – Nickolimu, jehož jméno jsem konečně zjistila. Kývla jsem na ni a povzbudivě se usmála na vlky, které povede Wolfganie. Nepochybovala jsem, že jim to taky půjde dobře. Držela jsem se své skupiny, našlapovala jsem opatrně, cítila jsem, jak instinktivně dávám větší pozor na své okolí. Celé mé tělo se připravovalo na lov. Cesta se nám vyplatila, jelikož jsme brzy narazili na stádo srn. Sledovala jsem je a hledala nějaký kus, který by vypadal oslabeně nebo nemocně. Na první pohled jsem si ničeho nevšimla, teprve po chvilce pozorování jsem našla jednu srnu, která téměř neznatelně kulhala. Lepší než nic. Usoudila jsem a kývla jejím směrem. „Co támhleta? Jinak asi budeme s Maple nahánět a Nickoli, ty že bys ji skolil?“ navrhla jsem opatrně. Teprve teď jsem si uvědomila, že Maple s ním mohla třeba mít lepší vztah a říkat mu nějakou přezdívkou. Malinko jsem zpanikařila a rozhodla se, že bude lepší se tak nějak přikrčit a začít se pomalu plížit ke stádu, abych se vyhla případné trapné konverzaci.

//Mýtina (přes les)

Držela jsem se stranou řeky, co nejdále to jen šlo, ovšem zůstávala jsem po boku vlčic. Měla jsem zvláštní pocit, nicméně díky blízkosti řeky jsem se ho snažila přičíst spíše tomu, že jsem se bála a podvědomě hledala způsoby, jak se cítit ještě hůř. Nechtěla jsem, ale taková už asi byla má povaha. Maple byla potichu celou dobu, co jsme na ni mluvily. Sice nám tiše poděkovala, ale to absolutně nepomohlo tomu divnému pocitu, který se utahoval kolem mého těla jako ty liány ve snu vydry. Stalo se něco? Opatrně jsem očima těkla k alfě. Nedokázala jsem na ní nic poznat, ovšem nehodlala jsem si pomoct magií, to by nebylo správné.
Naštěstí se k nám přidala Marion, která dokázala starší vlčici na tváři vykouzlit úsměv. Také jsem se pousmála, bylo to opravdu hezké – hlavně od Maple, že nezaváhala a oslintanou šišku si vzala. Vidíš? I ona je užitečnější než ty. Zavrtěla jsem mírně hlavou. Tohle jsem teď nesměla. Přece nás čekal lov, a tam jsem musela být schopná výkonu. Měli jsme přece minimálně dva nové hladové krky, které potřebovaly nakrmit a které se mohly se žrádlem spoléhat pouze na nás. Třeba ji trápí tohle. Možná se bojí, že les a vlčata musí hlídat sama Darkie… Snažila jsem se nějak samu sebe uchlácholit a potlačit obavy ve svém srdci, avšak marně. Jako vždycky. Asi bych opravdu měla poslechnout Života a pořádně se nad sebou a svým životem a smrtí a vším zamyslet. Věděla jsem, že ano, ale nikdy na to prostě nebyla vhodná chvíle, obzvláště ne těsně před lovem. No, aspoň jsme se postupně začali vzdalovat řece.

//Tmavé smrčiny
//Star: Amny má depku.

Nakonec jsme se zde sešli v dost podobné sestavě, jako tehdy když na nás zde čekala vydra. Prosím ať to není nějaké pokračování. Nervózně jsem ostatní přejela pohledem. Maple mezitím přivítala nově příchozí, zatímco Star hned začal vyprávět, co se mu všechno nestalo. Malinko jsem mu záviděla jeho mladistvý zápal do života, ačkoli jsem si vůbec nemyslela, že já jsem ho v jeho věku ještě měla. Měl ho vůbec kterýkoli z nás? Vzpomněla jsem si na sourozence, na jejich prázdné pohledy po tom dni. Zavrtěla jsem hlavou. Nakonec nám alfa oznámila, že se půjde na lov, a dokonce už i přišla s plánem. Znělo to jako dobrá strategie, a byla jsem ráda, že se k nám Star přidá a pomůže, i když jsem se bála, jestli vydrží dostatečně v klidu, aby neplašil zvěř, nebo nezkušeností nevběhne pod kopyta stáda. Budu na něj muset dát pozor. Naštěstí se aspoň ta menší vlčata odpojila a rozhodla se hlídat les. Ani to pro ně asi nebylo bezpečné, ale asi lepší, než je vystavit riziku na lovu.
Rozešla jsem se stejným směrem jako zbytek smečky, byť se mi ani trochu nelíbila. Držela jsem se na straně co nejdál od řeky a neustále k ní paranoidně těkala pohledem. Potřebovala jsem se něčím rozptýlit. Přidala jsem tedy do kroku, abych dohnala Wolfganii a Maple. Černobílá jí zrovna navrhovala, že by si měly s Darkie obě odpočinout. Na závěr se zeptala, jak to vypadá se členy smečky, což bylo něco, co zajímalo i mě. Taky jsem musela bohužel uznat, že jsem si ani nebyla jistá, že všechny znám aspoň od pohledu. Od smrti Morfa a Nokta to tady bylo dost chaotické. A ony to musely všechno zvládnout, opravdu by si zasloužily pauzu. Jemně jsem kývla a odhodlala se také vložit do konverzace. „Wolfganie má pravdu, musely jste toho zvládnout hodně,“ promluvila jsem, než mi došlo, že také černobílá to neměla zrovna dvakrát lehké. Věnovala jsem jí aspoň omluvný pohled. „Les myslím nikdo nepodpálí a s vetřelci se už nějak vypořádáme,“ dodala jsem. Nepochybovala jsem o tom, že když všichni dáme tlapky dohromady, zvládneme jakoukoli výzvu – už jsme přece skolili i draka.

//Tenebrae (přes Sarumen)

//Sarumen

Prakticky hned mi začal chybět les a kryt stromů. Na mýtině s otevřeným nebem jsem si až příliš vzpomínala na naše dobrodružství, které zde začalo, a nemohla jsem si pomoct než být nervózní, že se tady na nás zase vrhne nějaký drak nebo usmívající se obr. Stejně by mě zajímalo, kde se to ta naše vydra toulá, že má v hlavě takové divné světy. Bylo by nejlepší si ji někde odchytit a pořádně ji vyslechnout, jen jsem na to nebyla ta pravá, nemluvě o tom, že by to rozhodně nebyl lehký úkol.
Naštěstí na mýtině tentokrát nečekala vydra, ale pouze Maple a pár ostatních členů smečky – zřejmě. Stála u ní ještě Wolfganie a dvě odrostlá vlčata zrzavých barev. Ta zrzka! Je v pořádku? Vzpomněla jsem si na vlčici, která se ve vydřině mysli zřítila k vlastní smrti. Nejspíše, nevěděla jsem, co s ní teď je. Asi to nebude nejlepší vytahovat takhle před mladými… Usoudila jsem nakonec. Ať už byla pravda jakákoli, kdy se na ni zeptám odpověď nezmění.
Přidala jsem se ke skupince a na všem přítomným kývla na pozdrav. „Zdravím,“ promluvila jsem tiše, malinko nervózní před cizími vlky, ačkoli byli ještě mladí a objektivně jsem neměla žádný důvod z nich být nervózní nebo se jich bát. Ale to bych nebyla já. „Jmenuji se Amnesia, těší mě,“ pozdravila jsem ty dva, abych nepůsobila nezdvořile. Wolfganie zatím Maple informovala o tom, co jsme podnikali, když jsme byli pryč a já na její slova přikývla, abych potvrdila, že tomu tak skutečně bylo. Nebylo nás tady zatím moc, no dalo se čekat, že dorazí i pár dalších členů. Nervózně jsem přešlápla, chápala jsem, že Maple se nechce pořád opakovat a říkat každému zvlášť, co se děje, ale nelíbilo se mi nevědět. Nebo spíše se mi nelíbilo, co má mysl s tou svobodou dělala. Kéž bych neměla tak akční představivost. Povzdechla jsem si v duchu a snažila se držet svou mysl na uzdě.

//Narrské kopce (přes Tenebrae)

Nenáviděla jsem to, hrozně moc jsem to nenáviděla. Prakticky jsem se složila k zemi vyčerpáním, jen jsem utekla dost daleko od řeky. Potřebovala jsem jen chvilku klidu daleko od vody, od zvuků řeky. Měla jsem zavřené oči, ale cítila jsem, jak se o mě otírá cosi chladného. Pootevřela jsem oči a spatřila naši známou mlhu. Tak se nám vrátila. Usmála jsem se a uklidnila se. Přece se věci vracely do normálu, když jsme ji zvládli osvobodit. Možná bychom o tom měli alfám říct. Určitě si všimly, že jsme byli pryč, teda asi, hodilo by se, aby věděly proč. Uvažovala jsem a přitom se i dokázala dostat do použitelného stavu. Dokonce jsem se i přestala třást, aspoň strachem, ale zimou? To byla druhá věc.
Zvedla jsem se ze země a zavětřila se. Cítila jsem čerstvý pach Maple, ale zdálo se, že její stopa vede hlouběji do lesa. Asi zamířila na mýtinu, s trochou štěstí sama bez vydry. Následovaly ji i ty cizí pachy, tak nám nejspíše chtěla představit nové členy smečky. Snažila jsme se sebe samu přesvědčit o tom, že mě na mýtině nečeká nic zlého, žádné špatné zprávy, žádné problémy, jen trocha klidu. Moc to nefungovalo, ale zvládla jsem se aspoň přimět k tomu tak opravdu zamířit a přemýšlet spíše nad tímhle než nad tím, kde asi mohl být můj partner. Bude nám při lovu pomáhat i Star? Asi by nás mohl aspoň sledovat. Netušila jsem, od kdy je čas učit vlčata lovit. Star už byl dost odrostlý, takže by nám mohl být užitečný, ale kdybychom šli lovit zubry jako minule, nejspíše by bylo lepší, aby zůstal stranou a nic se mu nestalo. Fakt bych mu měla poděkovat, že mě tak rozptyluje. Pousmála jsem se a vynořila se zpoza stromů na plácku, ze kterého jsem nedávno odešla.

//Mýtina