Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naše skupina se rozrostla o další vlčici, chudák Noktisiel tady zatím byl samotný sameček. Nevypadal, že by ho to trápilo – kdyby byla situace opačná, já bych rozhodně tak klidná nebyla. Všichni se začali navzájem zdravit a představovat, měla jsem problém držet krok, takže jsem si vše opakovala. Byla zde Wolfganie, tu jsem si pamatovala z úkrytu, a Noktisiel, pak dcera alf Darkie s tou lebkou na hlavě, jak to nazval Nokt, ta béžovohnědá byla Maple a nakonec Aseti. Došlo mi, že jsem vlastně asi jediná, kterou teď neznají. Já věděla, že něco zkazím! Zaúpěla jsem, ve svém zmatku a napětí jsem úplně zapomněla na vychování. „Já jsem Amnesia, ráda všechny poznávám,“ dodala jsem tedy poté, co se představila i nově příchozí Aseti s bílým ouškem. Snad mnou ještě nezačali opovrhovat. Nervózně jsem přešlápla a zastříhala oušky. Přítomnost té podivné vydry mému psychickému stavu vůbec neprospívala. Obzvláště pak ne, když začala mluvit a vysvětlila, že je to vlastně Lady Mlhahule, symbol Sarumenu. Zle jsem se podívala na Nokta, tohle mi nějak zatajil. Ale měl pravdu, tentokrát žádné myši. Zatím. Kam se poděl ten poklidný les, co to předtím byl? Povzdechla jsem si, cítila jsem, jak mi začínají tepat spánky. Tohle bylo prostě moc. A pak kolem nás ještě začala poletovat a hrát si s nějakou divnou věcí na zádech. Ucouvla jsem před ní, aby na mě nestihla sáhnout. Bůh ví, jakou magií vládne – ještě mě změní taky ve vydru!
Ukázalo se však, že realita je mnohokrát horší než všechny představy. Viděla jsem, jak se kolem mě všechno protahuje a roste – pak mi ale došlo, že ne! Že jen já se zmenšuju! A všude kolem poletoval nějaký divný prach od té vydry. Ty jedna… Nedokončila jsem myšlenku, protože se mi v hlavě ozval hlásek vyzívající nás ke hře. Zmateně jsem naklonila hlavičku na stranu. Kdo si se mnou chce hrát? Jakékoli myšlenkové pochody a jiné hlouposti, které mě trápily předtím, dočista zmizely. Někdo si se mnou chtěl hrát! Než jsem se však stihla rozkoukat, narazila do mě jiná koule chlupů a povalila mě na zem. „Hej!“ fňukla jsem a neohrabaně se snažila odplazit se pryč, když stejně chtěla utéct. Ta si se mnou hrát nechtěla, pomyslela jsem si zrazeně a mračila se na trávu přede mnou, když najednou přiběhlo jiné vlče. Nevěděla jsem sice, proč je nás tady tolik, ale vůbec mi to nevadilo – jedno z nich si se mnou přece musí chtít hrát! A možná právě tohle! „Jé! Díky, ty máš moc hezké ouško!“ Oklepala jsem se z jejího drcnutí a foukla ji na ouško, čímž se srandovně oklepalo. Zachechtala jsem se a málem mi uniklo, že jsem byla vyzvána ke hře. Byla to ona! Vesele jsem zamávala ocasem a rozběhla se za hnědou vlčicí. Přece ji nezklamu! „Ty uvidíš, až tě dostanu!“ Vyhrožovala jsem jí hravě s lehkým smíchem, jak jsem se ji snažila na malých nožkách dohnat a přitom se vyhýbat jiným malým divochům, co provozovali tu samou činnost.

//Awwww, lil' puppers

<<< Sarumen

Nepochybovala jsem, že říkal pravdu. Z pohledu myši by svět určitě působil mnohem obrovitější, avšak stále mi to hlava nebrala. Jak se asi mohli jen tak zčistajasna proměnit? Měla jsem velkou představivost, ale nedokázala jsem přijít na jiný způsob než magii, jenže proč by to někdo dělal? K čemu by taková magie byla? „Měli jste aspoň vaše zbarvení nebo vám i dali jiný kožich?“ Zeptala jsem se radši, upřímně zvědavá, byť více vyděšená. A k tomu ten podezřelý nárust mlhy! Štěstí, že se mnou někdo byl, jinak bych se určitě složila. „Ani já ne, ale narazila jsem na vlka, který měl pravou půlku těla bílou a druhou černou,“ vzpomněla jsem si na mrzutého vlka, jen už ne na jméno, nebo aspoň přezdívku, co mu Lin k vlkově nelibosti dal.
Brzy jsme se taky ocitli na mýtině a tam to teprve nabralo ty pravé grády! Nejen, že zde byly dvě další vlčice, ale taky třetí pach, který mi absolutně nic neříkal, a pochybovala jsem, že byl vůbec vlčí. Třeba si holky ulovily večeři? Kéž bych tomu mohla věřit. Můj paranoidní mozek hned skočil po teorii o tom, jak je to další kouzelné stvoření, které nás všechny chce zaklít a způsobit nám všechna možná utrpení. „Opovaž se mýlit,“ ucedila jsem mezi zuby napjatě a následovala Noktisiela. Došlo mi, že vlastně jeden pach znám, i když tím, že patřil Wolfganii, kterou jsem stejně neznala, mi to bylo k ničemu. Obě je pozdravil a hned se začal představovat. Kéž bych to taky dokázala tak snadno! Místo toho jsem nervózně pohodila ocasem a prohlédla si cizí vlčice. Kožich měly jedna v hnědých a béžových odstínech a druhá černobílý - s bílou hlavou, takže dcera alfy! Zpozorněla jsem, avšak stále jsem byla příliš napjatá, než abych to více řešila a starala se o to prezentovat se v nejlepším světle. Beztak by to bylo marné. „Ahoj… všichni,“ pousmála jsem se lehce s oušky opět sklopenými k hlavě. Přece bych to nebyla já, abych se nesnažila vypadat co nejbezpečněji a nejmírumilovněji. Pak mi však pohled zabruslil k tomu stvoření, kterému patřil ten podivný pach. A bylo stejně podivné jako on – ne tedy samotné zvíře, byla to prostá vydra – ale měla kolem sebe takovou zvláštní auru. A taky stála na zadních a cosi držela v pracce. Zatřásla jsem hlavou až jsem si málem hnula krkem. Ne. Nezmizela. Ksakru. „Ehm… nebudeme radši předstírat, že tady ta vydra není? Třeba nás nechá být,“ špitla jsem co možná nejtišeji, aby to neslyšela a neproměnila mě taky ve vydru nebo podobnou srandičku. Snažila jsem se moc netřást a opakovala si, že v té vodě něco bylo – odmítla jsem uznat, že tím to nebylo, protože jsem ji nepila.

Hned jak ta slova vyřkl, naskočila mi v hlavě vzpomínka, kde nám s Linem alfa říkala tu samou informaci. Jak na potvoru. No, aspoň nemám problémy s pamětí, jen s její neochotou. Nevadí, na tom se snad dá zapracovat lépe. Kývla jsem na to sdělení, přesto jsem se lehce pousmála, když jsem si všimla, že tím směrem směřujeme. Že by se chtěl sám ujistit? Pomyslela jsem si pobaveně.
Nechtělo se mi jeho slovům moc věřit. Přeci musel mít k návštěvě úkrytu i jiný důvod než tam jen hodit zajíce, ne? No co, stejně už jsem to změnit nemohla – což však nezabránilo tomu, abych se kvůli tomu cítila špatně. Nicméně za chvilku už jsem řešila zase jiné obavy, a to sice o Noktovo zdraví. Vždyť myši na hlavě strom neunesou! Nebo byl miniaturní? Celé to jeho vyprávění bylo podivné, skoro bych řekla, že jim tady někdo přimíchal něco do mlhy a všichni prostě halucinovali. Jak se dostali do podzemí, když ten strom byl na hlavě myši??? Jo, rozhodně si s nimi jen jejich mysl pohrávala. Sama jsem dobře věděla, jak dokáže být krutá, ale tohle byla úplně jiná úroveň. „To ve mně vyvolalo jen víc otázek, ale myslím, že další detaily asi neunesu,“ usmála jsem se chabě a přemýšlela, jestli mu přeskočilo, nebo za to mohl nějaký vnější vliv. Na druhou stranu... vypadal pořád stejně a choval se přesně jako když jsem ho viděla naposledy. Tak se mu to možná nezdálo? Ne, to je hloupost. Ale Derian taky zažila podobnou hloupost…
Pochyby mi hlodaly v hlavě, což mé už tak zpanikařené mysli vůbec nepomáhalo. Noktisiel se mi však snažil pomoc a přesvědčoval mě, že je vše v pořádku, což trochu pomohlo. „Promiň, jen… nevím, jak bych zkousla zažít něco takového, zní to… děsivě, bolestivě,“ přiznala jsem trochu stydlivě. Nerada jsem uznávala, že mě něco znervózňuje, ale asi to stejně bylo jedno vzhledem k tomu, jak jsem se chovala. Tolik k tomu udělat rodiče hrdé… ušklíbla jsem se hořce. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí, no ne? Mezitím jsme došli dost daleko na to, aby bylo bezpečné se napít, Nokt to hned i zkusil. Já žízeň neměla – a taky se stále cítila, jako bych jim tady tu vodu kradla, ale to je vedlejší – takže jsem počkala, až ukojí svou potřebu, a odpoví mi na otázku. Také jsem se lehce zasmála jeho popisu. Vskutku, jaké nečekané barvy pro jejich vlče. „Zní to jako zajímavé zbarvení, snad ji brzy uvidím na vlastní oči,“ podotkla jsem a snažila se nemyslet na to, že by taky mohla vypadat docela strašidelně. Byla jsem však ráda, že měli jen dvě vlčata, asi bych nezvládla kopu malých huňatých koulí, co by tady všude pobíhaly.
Zastříhala jsem oušky, ke kterým se donesly zvláštní táhlé tóny. Tázavě jsem se otočila na Nokta, ten to zřejmě slyšel taky. Přikývla jsem na jeho dotaz a nasucho polkla. V mysli mi vyvstanul příběh, co mi předtím vyprávěl. „Přísahám, že jestli to bude ta tvoje myš, tak odtama mizím,“ varovala jsem ho, jen zpola žertovně.

>>>Mýtina

<<< Úkryt

S lehkým úsměvem jsem na jeho slova přikývla. „Jen si potřebuju trochu osvěžit paměť – třeba si vzpomínám, že pitná voda byla jen v určité části lesa, ale už nevím, která to byla,“ přiznala jsem trochu zamyšleně, jak jsem šátrala v paměti po té informaci, bohužel marně. Ale zrovna to bylo něco, co by se vážně hodilo vědět. I kdyby mě ta voda třeba nezabila, mohla by mi způsobit bolest a tomu bych se pokud možno raději vyhnula. Raději tu smrt. Ušklíbla jsem se v duchu. Ještě že Noktisiel souhlasil, že mě provede. S mým štěstím bych určitě tipla špatně a svíjela se někde na zemi a způsobila tak smečce další komplikace. Zase. A vlastně… „Opravdu nevadí, že mě provádíš? Nerada bych ti nějak kazila plány,“ zeptala jsem se vlka opatrně. Jistě bych dokázala najít někoho jiného, kdo by mi pomohl, no, možná. Beztak bych se příliš bála zeptat a rozhodla se to zkusit na vlastní pěst.
Nechávala jsem ho volit směr, nakonec jsem se v lese pořádně nevyznala ani předtím, natož pak teď. Rozhlížela jsem se kolem a cítila, jak se trochu začínám uklidňovat a přijímat jako realitu, že jsem opravdu opět členem smečky a oficiálním obyvatelem tohoto lesa. Zhluboka jsem vydechla a lehce se tomu faktu usmála. Noktisiel mě mezitím začal zasvěcovat do novinek týkajících se území. „Oficiálně?“ zeptala jsem se trochu zmateně, jeho další slova mi situaci také neosvětlila. „Tohle mě docela zajímá – jak se vám něco takového povedlo?“ zamračila jsem se, snažíc se to pochopit. Trochu mi to připomnělo vyprávění Derian o tom, jak porazila nějakou zemní potvoru. Co když ji sledovala k Sarumenu a přivedla s sebou kamarády?! Pomyslela jsem si vyplašeně, ale vzhledem k tomu, jak byl vlk vedle mě klidný, za tím bylo něco jiného. Já však stále zůstávala ve střehu – měl totiž pravdu, mlha byla nějaká hustší a roztahovala se více, než jsem byla zvyklá. „Tys to přivolal, teď se změníme v myši!“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Muselo by to příšerně bolet, zmenšovat se a tak. Vždyť by se nám úplně změnila stavba těla! Takovou agónii jsem rozhodně nechtěla zažít. Paranoidně jsem sledovala každý záchvěv větví ve větru a čekala, kdy se něco stane. Jak on dokázal zůstat klidným, to mi unikalo.
Přesto jsem ho stále vnímala a co řekl, mě vytrhlo z mého hledání záminky prohlásit les za prokletý. „Už na gammě? Páni,“ lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nezaskočilo. Vůbec se tak nechoval, byl pořád stejný… stejně ztřeštěný, akční a přátelský. Nevím, proč jsem čekala, že by vlci na vyšších pozicích měli být autoritativní a užívat si své pravomoce, ale bylo tomu tak. Byla jsem ráda, že Lin zůstal stejný. A taky jsem na něj byla hrdá, určitě si to zasloužil, stejně jako si zasloužil šťastný život s partnerkou. Snad jsem jim to nezkazila. Ani jeden z nich se do jeskyně nevrátil, těžko tedy říct, jestli si to vyříkali. Já bych se taky měla Derian omluvit, ale jak bych jí po tom všem mohla přijít na oči? Nechtěla jsem o tom teď přemýšlet, jistě bych začala stresovat a rozběhla se je najít. Soustředila jsem se tedy na druhou část Noktova sdělení. „Myslíš Natea? Modré oči a jizva přes jedno z nich?“ hádala jsem, že by to mohl být on, vždyť se stal členem ještě přede mnou a Linem. Na druhou stranu prý odpadla Setia a nějaká další vlčice, kterou jsem stejně neznala. A pak tady byl nějaký Larry. Snažila jsem se to všechno vstřebat. „A taky jsem slyšela, že alfy mají vlčata,“ nadhodila jsem otázku, která mě zajímala snad ze všeho nejvíc.

Věnovala jsem letmý pohled mršince na zemi. Ještě před pár minutami bych přísahala, že dopadnu přesně jako ten zajíc, avšak hle, nestalo se. A nejen, že jsem nějakým zázrakem přežila, ale bylo mi dokonce dovoleno si vzít, krmit se z úlovků smečky a žít s nimi. Nenápadně jsem se bodla drápem do tlapky, jestli se mi to opravdu nezdá, jelikož má mysl dokázala být krutá a nepochybně by podobný sen dokázala stvořit, jen aby mi ho mohla zase vzít. Nebo jsem opravdu umřela a tohle je součást mých muk! I když Smrt by si asi neodepřela to potěšení trápit nově příchozí osobně. Vždyť co by dělala celé dny jen v té věži? Lehce jsem se otřásla.
Na mou žádost Noktisiel naštěstí přikývl. Vlastně bych ani neměla čekat nic jiného, vždyť už mi svou pomoc – nebo možnost o ni požádat – nabídl dvakrát, nicméně stále jsem si toho cenila a rozhodně nehodlala spoléhat na to, že to stále platí. Musím přeci být opatrná! Když budu počítat s tou nejhorší variantou, můžu být potom jen příjemně překvapená. Nebo se poučit o ještě horších možnostech. Tak či tak, můžu na tomto přístupu jen těžit. „Děkuji,“ pousmála jsem se na něj. Snad mu tím nekazím plány. Napadlo mě až moc pozdě. Přeci jen šel do úkrytu, třeba plánoval na chvilku se natáhnout a jen ze zdvořilosti k alfě s námi poseděl. Nemohla jsem si pomoc a začala se cítit trochu provinile. A to jsem chtěla se všemi být zadobře. Povzdechla jsem si zklamaně. Noktisiel sice nevypadal, že by mu to vadilo, ale třeba to jen dobře maskoval, nebo si nechtěl zkazit reputaci před Neyteri a Wolfganií. Za chvilku už se zvedal, že se vydáme na cestu, takže jsem neměla čas se tím pořádně trápit. „Znovu děkuji za druhou šanci,“ lehce jsem sklonila hlavu směrem k alfě a na rozloučení kývla černobílé vlčici. Následovala jsem Noktisiela z úkrytu, nechávala jsem vedení na něm, stále jsem si trochu připadala jako vetřelec, na kterého musí být dohlíženo.

>>> Sarumen

Vůbec mě nepřekvapilo, že se mnou Neyteri souhlasila ohledně toho, kdo je ze sourozenců lepší volbou k návštěvě. Tedy nebyla jsem si úplně jistá, jak moc se lišili v nabídce služeb, ale pravděpodobně by to můj názor neovlivnilo. Vždycky více ocením odejít ze setkání ve zdraví a nepocuchanou psychikou, což u Smrti nehrozilo. Nebo jsem na ni udělala tak špatný dojem jen já? Nepřekvapilo by mě to. Na druhou stranu její jméno naznačovalo, že by to třeba nemusela nutně být má vina. Ten šok! Tak revoluční myšlenku jsem už dlouho neměla. Aspoň i po všech těch letech stále dokážu sebe samu překvapit. A dokonce jsem ani nebyla jediná, která byla něčím překvapená. Wolfganii byla nabídnuta pozice smečkového lovce. Na chvilku za mě spadla nervozita a plachost a podívala jsem se na vlčici zvědavýma očima plnýma úcty. Musela to pro ni být opravdu čest, a taky musela smečce vážně pomáhat – ne jako já. V duchu jsem opět mírně zaúpěla, ani Neyteri mi to nepředhazovala tolik jako já a to měla všechno právo to dělat!
I když možná se v tom přeci jen trochu vyžívala – nebo to jen byla má paranoia (to spíš). Protože jakmile předložila vlčici svou nabídku, stočila svou pozornost zpět ke mně. Cítila jsem se pod jejím pohledem tak maličká a vůbec nepomáhalo, že alfa nebyla z největších vlčic. Nejradši bych se stočila do klubíčka, ale musela jsem to ustát. Jen pár vteřin, říkala jsem si, to přece zvládnu! Úplně jsem cítila, jak se celá třesu a skoro mi i začaly drkotat zuby. Nemluvě o tom, že jsem ani pohled nedokázala pořádně udržet na místě. Těkala jsem jím od stěny k podlaze k venku – jedno zhoupnutí větve, druhé… a pak slova, která jsem si tak přála slyšet, až jsem jim nemohla uvěřit. Divoce jsem zatřásla hlavou a podívala se na Neyteri, jako by se zcela pomátla. Vítej? Doma?! Málem jsem si začala rvát uši, za to, že mi tak lžou. Ale alfa se usmívala, to by nedělala, kdyby neřekla to, co jsem slyšela… roztřeseně jsem se nadechla. Kámen mi ze srdce pomalu začínal padat. „Já… já ani nevím, co mám říct,“ zasmála jsem se chabě, v šoku, „snad jen, že nesmírně děkuji a že se vás s Morfeem pokusím už nezklamat.“ Připadala jsem si jako ve snu a v hlavě mi lítal nekonečný proud „páni“ a „wow“. Ani jsem nedokázala zformovat celistvou myšlenku, natožpak další slova. Chtěla jsem jí poděkovat více, lépe vyjádřit, jakou vděčnost jsem cítila. Téměř si opět vyhrkly slzy do očí, ale držely se. Asi ten šok. I přes ten jsem však dávala pozor, co Neyteri říká černobílé, ne že bych chtěla jejich rozhovor poslouchat, ale slova alfy mohla obsahovat to, co jsem teď potřebovala nejvíce – informace. O členech smečky, jestli jsou nějaké změny na území a podobně. Nerada bych ji otravovala víc, než už jsem dělala.
Trochu jsem toho zjistila, jméno lovkyně a ztracené lovkyně, ovšem nejdůležitější bylo zjištění, že si alfy pořídily vlčata – nebo minimálně vlče. Pro Života, já byla pryč fakt dlouho. Musím hned zjistit, kolik jich teda mají a jak vypadají, abych je pak nějak svou neznalostí neurazila. Ale koho se zeptat? Wolfganii ještě neznám a tohle by nebylo ideální téma na prolomení ledů. Neyteri se pochopitelně nemůžu jen tak zeptat „hele a kolik máš dětí a jak vypadají?“ – to by bylo trapný! Sice sama nabízela pomoc s čímkoli, ale já se prostě nemohla přemluvit se jí zeptat zrovna na tohle. Newlin a Derian by taktéž nešli, vzhledem k předchozím událostem – panika z nich je v pořadníku – takže koho? Nechce mě někdo zachránit?! Pomyslela jsem si vyplašeně. Zřejmě jsem však nevypadla z přízně nebes, neboť mi seslaly anděla. Noktisiel přišel do úkrytu a vydal se k naší malé skupině. Ten by šel! Napadlo mě a málem jsem nadšením začala mávat ocasem. „Ahoj,“ usmála jsem se na něj na oplátku. Říkal přece, že mi rád pomůže, ne? Cítila jsem se jako bych ho využívala, lepší řešení mě však nenapadlo. „No, potřebovala bych si asi aktualizovat členy smečky a možná trochu připomenout území, ale s tím mi může pomoct kdokoli, nerada bych zbytečně zatěžovala tebe,“ usmála jsem se mírně na Neyteri. Musela toho mít hodně, tak proč se ptát na takové prosté věci zrovna jí, nebylo to nic až tak důležitého. Navíc Wolfganie určitě bude potřebovat taky pomoc a ta má jistě důležitější otázky. Otočila jsem se tedy mírně k nově příchozímu. „Myslíš, že bys mi pak pomohl se tady trochu zorientovat?“ Špitla jsem jeho směrem s plachým úsměvem.

Opožděně prosím o ametysty a děkuji za akci ^^

Bohužel jak to tak bývá, někteří jedinci začali poživatele této fejkové čokolády na základě jejich odlišnosti diskriminovat.

Díky čemuž se však čokoláda nebezpečně rychle vymkla kontrole a alergici už to přestávají dávat.

Bohužel se tak zvýší poptávka po čokoládě a je nutno zavést otroctví na plantážíš kakaovníků.

Avšak co asociálové? Memes možná obstarají štěstí, ale lásku ne.

Nahradí čím? To si jako budeme jídlo dochucovat potem?

Takže se rozhodli všechny puberťáky vyhladit, čímž dali rodičům šanci udělat si lepší děti, nebo jim ušetřili tisíce korun.

Srdce mi bušilo do hrudního koše, až jsem se bála, že ho prorazí, nebo co hůř, že to sarumenská alfa uslyší. Ne, že by i bez toho nebylo zcela očividné, že jsem byla na krajíčku zhroucení. Celá tahle záležitost mi s největší pravděpodobností ubrala několik let života. Já se prostě nemohla narodit jako psychicky stabilní jedinec, že ne? Povzdechla jsem si v duchu. Už mě ze všeho toho stresu začínala bolet hlava, snažila jsem se však držet, abych to nedala nijak najevo svými obvyklými scénami. To by už vůbec nenechalo dobrý dojem a já se musela snažit! Měla bych předvést, že jsem zesílila nebo prošla nějakým osobním rozvojem! Jenže v tomhle stavu bych sotva dokázala používat iluze, natož pak neviditelnost.
Nicméně se zatím nezdálo, že bych se tím měla zatěžovat. Neyteri k tomu tématu nezabruslila, ani když jsem zmínila vlky, kteří nové schopnosti propůjčují, takže bych se třeba ukázce svých nových dovedností mohla vyhnout. „To zřejmě ne, ale mnohem radši budu vzpomínat na Života,“ přiznala jsem s mírným úsměvem. Jen pouhá myšlenka na bílého vlka mi dodala trochu klidu. Vůbec by mi nevadilo absolvovat ten výšlap na kopce jen proto, abych si s ním popovídala. Vždyť bys ho jen otravovala, určitě bys z něj udělala druhou Smrt. Pravda, stejně tam má asi taky docela rušno, zaslouží si trochu klidu. Stejně jako alfy, pomyslela jsem si při pohledu na Neyteri. Taky toho s Morfeem museli mít hodně a já jim ještě svou hloupostí přidělávala práci. Nasucho jsem polkla, když znova promluvila, a hledala jsem v jejím hlase náznak sarkasmu, avšak nikde nic, jen mírný úsměv. Podezřívavě, avšak zároveň stydlivě a bojácně, jsem ji sledovala. Opravdu nevypadala, že by se mi hodlala nějak pomstít. „Opravdu jsem nečekala, že by se mi mohlo něco takového povést, jinak bych vám to určitě oznámila,“ dodala jsem tiše s pohledem sklopeným k zemi. Musela jsem však uznat, že mi spadl kámen ze srdce. Aspoň trošku. Stále zde byla šance, že je to všechno nahrané, abych jim začala věřit a oni si pak mohli užít mého zoufalství, až se na mě celá smečka vrhne.
Mezitím se k nám přidala i černo-bílá vlčice, co přede mnou předtím tak náhle omdlela nebo usnula, fakt jsem si nebyla jistá. „Netřeba se omlouvat, chápu to,“ pousmála jsem se na ni, když se mi omluvila. „Vůbec nevadí,“ špitla jsem na otázku Neyteri. Já ji viděla sebou dost neelegantně seknout na zem, ona mě možná uvidí trochu brečet nebo se složit, podle toho, jak se situace vyvine, tak bychom si aspoň byly kvit. Alfa s ní začala řešit otázku funkce lovce, kterou ji chtěla přenechat. Sice jsem ji neznala, ale přála jsem jí to. Musela být pro smečku opravdu přínosem, pokud Neyteri cítila, že si zaslouží nějakou funkci. Ne jako já. Ušklíbla jsem se v duchu hořce. Nezůstala jsem však mimo pole pozornosti dlouho. A hned jsem si začala přát, abych se z něj zase mohla vytratit. Nervózně jsem švihla ocasem a roztřeseně vydechla. „Moc ráda bych tady mezi vámi zůstala, ale chápu, že jsem vám způsobila spoustu problému – za což se znovu z hloubi srdce omlouvám – a chápu, jestli zde už nejsem vítána,“ měla jsem co dělat, abych první větu nevyhrkla jako pomatený lunatik. Opravdu jsem toužila získat zpět místo v tomto mlžném lese, i když jsem silně pochybovala, že se mi sen splní. Koneckonců jsem beze slova zmizela na bůhví jak dlouho, nejsem až zas takovým přínosem a sotva umím komunikovat s ostatními – to je vyloženě sen každé alfy mít někoho takového ve smečce! Avšak jak se říká, naděje umírá poslední.