Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 4

Bylo mi ho líto, opravdu líto. Tak moc se snažil, aby mi pomohl a teď myslel, že jeho výtvor odmítám jen z principu. Vlastně z důvodu, ale hloupého natolik, že jsem ho nepočítala. Ráda bych mu vyvrátila, co si myslel, ale svědění po celém těle, hlavně však na čumáku a očích, bylo natolik nesnesitelné, že bych si radši rozbila hlavu o strom a zabalila to rovnou než takhle trpět. Snažila jsem se ho aspoň vnímat, ale jak u mě bylo zvykem, jakmile jsem cítila cokoli nepříjemného, nedokázala jsem to.
Spadl mi kámen ze srdce, když keř nakonec změnil v jahodový a mé pozvolna symptomy ustaly. Zhluboka jsem si oddechla a omluvně se na něj pousmála. „Promiň, jen z nějakého důvodu, když jsou poblíž borůvky, se moje zblázní a snaží se mě zabít,“ vysvětlila jsem mu, „ale věřím, že by to byly ty nejlepší borůvky, co jsem kdy měla, kdybych je mohla jíst.“ Stejně jako jsem neměla pochyb, že i jahody, co nechal vyrůst (byť se trochu nepovedly), budou bezpečné a třeba mi opravdu pomůžou.
Odtrhla jsem si jednu a bez váhání jsem ji spolkla. Věřila jsem, že by mě New neohrozil, ne úmyslně, a navíc jsem potřebovala cokoli, co by mi mohlo dodat energii. Zaplnit žaludek se mi jen jahodami asi nepodaří, no pořád lepší než nic. „Jsou vážně dobré,“ pochválila jsem mu jeho dílo a nesměle si vzala další po očku kontrolujíc, jestli mu to nevadí. „Navíc myslím, že se sem jahody hodí mnohem více. Jsou takové barevnější a les více prokoukne,“ zamyslela jsem se a představila si náš temný les s více jahodníky. Moc se mi mezi všechno to jehličí, které se zrovna schovávalo pod sněhem, nehodily, ale minimálně by to byla zajímavá kombinace.
„A jak ses měl, co jsme se neviděli?“ zeptala jsem se, když jsem se rozpomněla, že mi nikdy neodpověděl na mou otázku. „A moc se omlouvám za to, co se stalo s Derian. Nechtěla jsem jí nijak ublížit,“ vyhrkla jsem ze sebe dříve, než jsem to vůbec stihla zaregistrovat. Jen jsem to ze sebe potřebovala dostat. Potřebovala jsem, aby věděl, že jsem ani jednomu z nich nepřála nic zlého a rozhodně ne to, aby kvůli mně trpěli.

//Loterie 3

Newlinův entusiasmus, že mě zase vidí, byla jako pohlazení na duši. Nemohla jsem se ubránit úsměvu, který se mi rozlil po tváři. Skoro jsem se cítila jako parazit, co přežívá jen na jeho optimismu a energii, no, momentálně to asi nebylo úplně daleko od pravdy. Ale vem to čert, vždyť i po tom všem, co jsem mu provedla, mě pořád rád viděl a byl takhle nadšený, že se opět potkáváme. Srdce mi praskalo a já nedokázala říct, jestli radostí, vděkem nebo vinou. Pravděpodobně směsicí všech tří.
„A já tebe, ani nevíš, jak ráda tě kdykoli vidím,“ řekla jsem mu, také s koutky v širokém úsměvu, který lehce ochabl jen, když jsem si pomyslela, jestli jsem těmi slovy nepřekročila nějakou mez. Co kdyby to slyšela Derian a pochopila to špatně? Nechtěla jsem mu kazit vztah a vzít mu ještě víc štěstí. Na druhou stranu… opravdu jsem se tak cítila, a mohla jsem upřímně říct, že jsem to myslela naprosto nevinně. Nemluvě o tom, že bych si připadala hloupě, kdybych se aspoň nepokusila vyjádřit, jak ráda jsem, že jsem ho našla, byť to nedokážu tak čile jako on.
Nicméně jsem stihla dále reagovat, začal panikařit kvůli tomu, jak jsem vypadala. Zaskočilo mě to. Hodně. Cítila jsem, jak mi roste knedlík v krku, a v očích mě začaly štípat slzy, co hrozily, že se ukážou. Zatřásla jsem mírně hlavou, jednak abych je zahnala, a jednak ve snaze uklidnit ho. „Line, no tak, jsem v pořádku, vážně. To nic není,“ snažila jsem se ho, marně a nepřesvědčivě, ukonejšit. On pochopitelně nepřestal a najednou mezi námi vyrostl keř – a s čím jiným než s jedinou věcí, co mi nepomůže. Opatrně jsem poodstoupila, sledujíc keř podezřívavě, jako by mě měl snad sledovat a zkusit mě otrávit násilím.
„Newe, já si toho gesta opravdu cením, vážně, ale víš, tenhle“ ukázala jsem packou na keř, „mi spíše uškodí. Promiň, kdybych věděla, že tohle umíš, řekla bych ti to,“ dodala jsem omluvně a otřela si tlapkou čumák, který mě už začínal pomalu svrbět. „Pojďme zatím do úkrytu, ať nezapadáme sněhem, prosím?“ Navrhla jsem a rozhlédla se, jako bych snad tušila, kterým směrem jít. Vtom mě však napadlo, že by se mohl cítit špatně nebo jako by mi ublížil a to jsem neměla dopustit. „Je to opravdu úžasné, že tohle dokážeš!“ usmála jsem se na něj povzbudivě, ačkoli jsem cítila, že mi přítomnost těch plodů opravdu nedělá dobře. „Ale vážně bychom měli jít, ještě nastydneš,“ mrkla jsem na něj přátelsky ve snaze se tvářit, že se opravdu nic neděje navzdory mému vnitřnímu neklidu.

//Loterie 2

Toulala jsem se zasněženým lesem a musela se snažit, abych vůbec našla motivaci k dalšímu kroku. Byla jsem tak zesláblá zimou, že mi dělalo problém bojovat se sněhem, co mi stál v cestě. Na druhou stranu, když přežiju do jara, tak třeba aspoň budu silnější. Ušklíbla jsem se hořce. Můj současný stav nenasvědčoval tomu, že by se to mělo podařit. Potřebovala bych se najíst, ale představa, že bych měla v tomhle stavu a podmínkách lovit, byla spíše komická. A to jsem byla v lese! Ještě štěstí, že jsme nesídlili na louce. Měla jsem čím dál větší chuť to zabalit, avšak pokaždé, když jsem už už zastavovala, jsem si vzpomněla na všechny své nevyřízené záležitosti. Ale jako mrtvá bych to už nemusela řešit a trápit se tím! Pomyslela jsem si zoufale, přesto jsem vytrvala a šla dál a dál, ačkoli jsem už ani tlapky necítila.
Mé úsilí bylo odměněno. Někdo tam nahoře se slitoval a seslal mi záchranu. Zastříhala jsem nevěřícně ušima, když se ke mně donesl známý hlas. Mohl by to být? Vydala jsem se za zdrojem zvuku a vskutku, v dálce se rýsovala ta žíhaná postava, kterou jsem měla tak ráda. Oddechla jsem si, tedy aspoň než jsem si všimla té bílé siluety vedle něj. Ta však utekla dříve, než jsem k nim dorazila – k mé úlevě.
„Ahoj Newe,“ pozdravila jsem ho s mírným, opatrným úsměvem. Když jsem ho teď viděla, nemohla jsem si nevzpomenout na všechno, co se stalo s Derian. Mrzelo mě to, hlavně kvůli ní. Připadala jsem si, jako bych jí zradila – po tom všem, co pro mě udělala, jsem jí takhle ublížila. Jistě, bylo to jen nevinné, Lin mě prostě dlouho neviděl a já jej také ne; bylo jen přirozené, že jsme se vítali snad trochu nadšeněji, než jsme měli. Nervózně jsem přešlápla. „Jak ses měl - máš?“ Zeptala jsem se opatrně, snažíc se zakrýt svou nervozitu. Nevěděla jsem, co mám říct – co můžu říct, abych neriskovala, že mu opět ublížím nebo zničím ten krásný vztah, co má. Nebo snad měl? Ne, nad tou možností jsem ani nechtěla přemýšlet.

//Loterie 1

Pád. Prudce jsem sebou trhla. Trvalo mi, než jsem se vzpamatovala z triku svého mozku a uvědomila si, kde jsem. S úžasem jsem zvedla hlavu k temným korunám stromu, prošedivělým sněhem. Sama jsem vypadala poněkud zestárle pod sněhovou přikrývkou, která zametla veškeré stopy po mém černém kožichu. Přiměla jsem ztuhlé svaly k akci a postavila se na roztřesených nohách. Byla jsem sama, ale cítila jsem kolem sebe množství pachů, známých i ne. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle se fakt může stát jen mně.
Pokusila jsem se ve tmě zorientovat, ale marně. Stejně jsem les moc neznala, takže jsem to ani nemohla zcela svádět na noc. Zastříhala jsem ušima, jestli nezaslechnu aspoň nějaký náznak života, ale donesl se ke mně jen hukot větru ve větvích. Připadala jsem si zvláštně osaměle, opuštěně, ačkoli jsem si za to mohla sama. Tiše jsem kníkla a znovu se rozhlédla. Nic mi nepřipadalo povědomé a nikde nikdo, kdo by mi pomohl se zorientovat. Připadala jsem si jako ztracené štěně. Nicméně jakožto dospělý vlk, kterým jsem byla, jsem se s tím musela vypořádat. Sebrala jsem tedy všechny zbytky své vůle, které nepropadly beznaději, a dala se do chůze. Třeba někoho najdu, nebo oni mě.

//Moc se omlouvám, vůbec nic teď nestíhám, ale zítra už napíšu

Přikývla jsem na Morfeova slova, ačkoli zrádnější než cesta tam byla Smrt sama. A to by jeden řekl, že je to jediná jistota v životě. Nevadí, o každém máme své předsudky. Já toho byla zářným příkladem. Cítila jsem se provinile, že se Morfeus kvůli mně cítí špatně, ale já bych se opravdu změnila, sebe a svůj pohled na svět, kdybych mohla.
S úlevou jsem vydechla, když Morfeus odsouhlasil, že se mohu vrátit. Bylo to, jako by mi někdo najednou pomáhal nosit ten těžký úděl žití. Šťastně jsem se usmála a kývla na jeho slova. „Děkuji, opravdu si té šance vážím. Pokusím se být smečce užitečná,“ řekla jsem, už trochu klidněji, když můj osud nevisel na vlásku. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát nad jeho poznámkou, že jsem ‚dobrá vlčice‘. Opravdu mě moc neznal. Ale to nevadí, opravovat ho nebudu, pokud mi to hraje do karet. Nechci ho zklamat tak brzy.
A Newlin se taky oklepal ze svého skleslého stavu a hned se vrátil k té své okouzlující veselosti. Snažila jsem se zadržet smích a veselé slzy, jak jsem ho pozorovala být… no, Linem. Tím, kterého jsem tak dávno poznala. Nezměnil se, nebo snad ano, ale nebylo to poznat. Možná kdybychom se pak mohli jít projít jen my dva, tak bych v něm nějakou změnu našla. Ne že bych si nějak extra přála, aby se měnil.
Musela jsem obdivovat jeho kreativitu. „A co ten tvůj špalko-smysl dělá?“ Zeptala jsem se zvědavě. Nepochybovala jsem, že něco vymyslí. Vždycky měl talent přijít s něčím ztřeštěným a rozvíjet to tak dlouho, až se to zdálo jako realita. Vždyť já bych i věřila, že ta mlha v lese tady byla a fungovala jen proto, že on to tak jednou někomu vyprávěl. Stejně jako by mě nepřekvapilo, že by se tady díky němu opravdu objevil ten jeho kouzelný strom. „Okouzlil? Jsi v pořádku?“ Zeptala jsem se s mírnými obavami. Hned jsem si vzpomněla na své nedávné dobrodružství ve vlčecím těle. Opravdu bych nerada, aby se mu něco podobného stalo. Co když jsem totiž měla jen štěstí a mohou se tady dít i divnější věci? Závažnější než se proměnit na pár hodin ve vlče.
Ano, třeba jako by se tady najednou mělo dát pěstovat ovoce. Zasmála jsem se nad jeho návrhem, ale doufala jsem, že Morfeus mu to schválí. Už jen pro tu srandu. „Nejsou úplně nejhorší,“ přitakala jsem Linovi a podívala se na alfu – co bych to byla za kamarádku, kdybych svého žíháče nepodpořila? „Myslím, že by les více prokoukl s trochou barvy,“ usmála jsem se. Bylo až k neuvěření, jak pozitivní efekt na mou úzkost měla Newova přítomnost.

//Omlouvám se, mám trochu napilno, odpovím zítra

Opatrně jsem ho sledovala a snažila se nevypadat, že moc zírám. Jistým způsobem mě to uklidňovalo a znepokojovalo zároveň. Mohla jsem totiž sice odhadovat, jaký bude jeho další pohyb, ale vzhledem k tomu, jak pokroucená byla má mysl, byly všechny mé představy poměrně temné. O kolik by byl beze mě můj život lehčí! Povzdechla jsem si v duchu, neměla jsem však čas se litovat dlouho.
Ještě víc jsem připlácla uši k hlavě a věnovala Morfeovi omluvný poloúsměv. „Já se snažím. Je to jen takový, no, zlozvyk,“ snažila jsem se mu vysvětlit s povzdechem. Ani jsem nevěděla, kde se to ve mně bere, nebo jak to pojmenovat. Bylo zbytečné se cítit tak napjatě a ustrašeně, jak jsem se cítila. Nikdy mi neublížil, ani se nepokusil a dokonce na mě nikdy ani nezvýšil hlas. Nedal mi jediný důvod na něj reagovat tak přehnaně a přeci jsem ze sebe nemohla svou nejistotu setřást. Mrzelo mě to a deprimovalo zároveň. I pro něj to muselo být hrozně otravné.
Řekla jsem mu, co jsem chtěla, tedy spíše tu verzi, kterou má ubohá vyplašená mysl dokázat dát dohromady a čekala na jeho reakci. Stál s kamenným výrazem. Kdybych se dokázala soustředit, zvládla bych předstírat, že je to jen socha ve tvaru vlk a třeba se víc uklidnit, ale bohužel dnes nebyl můj den. „Bylo to… fajn, z větší části. Povedlo se mi narazit jak na Smrt, tak na Života, což bylo, no, zajímavé a děsivé zároveň,“ odpověděla jsem a mírně se zachvěla při vzpomínce na černou vlčici. Zajímalo mě, jestli tak budu reagovat vždy, když si na ni vzpomenu. „A potkala jsem Noktisiela, kterého už tady znáte,“ usmála jsem se mírně. Přitom mi však hlavou bleskl ještě jiný vlk, ten karamelový, co jsem ho potkala u jezera. Snad je v pořádku. Ráda bych ho zkontrolovala, ale nebylo v mých silách ho jen tak najít. Navíc jsem teď musela, a chtěla, vyřešit tohle.
Přikývla jsem na jeho slova. Bylo to moudré, dvakrát a dost. Kdybych byla chytřejší, sama bych takové opatření přijala. To bych ale nebyla já. „Ráda bych se vrátila. Pokusím se vaši důvěru znovu nezradit,“ sklonila jsem mírně hlavu. Z celého srdce jsem si přála, abych mohla přísahat, ale znala jsem se a nevěřila si. Přesto jsem pro jednou doufala v to, že budoucnost ke mně bude laskavá.
Nervózně jsem na jeho slova přešlápla. Připadala jsem si jako vlče, co něco provedlo. Na druhou stranu, to, že jsem stále byla naživu, bylo samo o sobě provinění. Slabé kusy jako já nemají na světě co dělat. Kromě toho vlk od jezera, ten si zaslouží najít své štěstí. Popřála jsem mu v duchu při vzpomínce na jeho světlé oči. „Já vím,“ spoléhám na to, „že ne. Opravdu si to uvědomuju, jen se o tom asi nějak nedokážu přesvědčit?“ Odtušila jsem a zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, vím, že to nedává smysl. Jsem taková vůči všem, není to osobní. Myslím, že to přejde až časem, moc se omlouvám,“ povzdechla jsem si znova. Nerada bych, aby si myslel, že proti němu něco mám. To jen má hloupoučká mysl odmítala fungovat normálně.
Nicméně to vypadalo, že se na nás oba usmálo štěstí a podaří se mi uklidnit. Doklusal k nám Lin, můj oblíbený žíháč a já se ihned trochu uvolnila, když začal mluvit. Dokonce jsem se i zvládla usmát, upřímně a zeširoka. Jeho optimismus a upovídanost na mě vždy měly pozitivní efekt, na rozdíl od toho, když se začal stahovat. „Také tě ráda vidím, Newe,“ věnovala jsem mu přátelský úsměv, můj ocas lehce zašvihal. „Myslím, že ničemu nevadíš, neboj,“ nikdy ničemu nevadíš, dodala jsem a tázavě se podívala na Morfea.

Nezdálo se, že jsem vlka vytrhla z dřímoty, pouze z myšlenek. To stále nebylo dobré, ale rozhodně lepší než první možnost. Přeci jen už tady po mě kdysi jeden expert vyjel, když jsem ho vzbudila. Zahnala jsem tu vzpomínku, nepotřebovala jsem se trápit ještě víc. Navíc Morfeus navzdory svému vzezření byl vždy mírný. Na druhou stranu jsem ho moc neznala, vždyť jsem ho viděla nanejvýš třikrát a vždy s Neyteri po boku, takže se mi takový mohl jen zdát.
Mírně jsem se pousmála, když si vybavil mé jméno. Uši jsem měla poslušně sklopené a lehce jsem se přikrčila, když se postavil. Působil proti mně jako obr. Byla jsem si docela jistá, že by byl schopný mi jedinou dobře mířenou ranou tlapou zlomit vaz. Doufala jsem, že k tomu nedojde. A když už náhodou ano, tak že to bude rychlé. Zatím to však vypadalo, že se k tomu nechystá. Pokus se to tak nechat.
Vypadal překvapeně, že mě vidí, z čehož jsem usoudila, že se s Neyteri ještě nepotkali. Nicméně možná za tím bylo víc, ani nevím, co ve mně ten pocit vyvolalo. Rozhodla jsem se tedy začít od začátku. A to se vším všudy, cítila jsem, jak se třesu. Zaváhala jsem, jak moc formální mám být. „Jako první bych se chtěla omluvit,“ polkla jsem nasucho, „že jsem tak zmizela beze slova. Nechtěla jsem, vím, že to asi musí znít divně.“ Dala jsem si pauzu, přinutila se nadechnout. „Ale opravdu jsem to nezamýšlela.“ Dokončila jsem myšlenku a dále se úspěšně vyhýbala očnímu kontaktu. Aspoň to také šetřilo můj namožený krk, musela bych se zaklánět, abych se mu mohla podívat do očí.
„Takže jsem se přišla hlavně omluvit a pak, no,“ další nucený hluboký nádech, „zjistit, jestli je zde pro mě stále místo.“ Riskla jsem to a opatrně pozvedla hlavu. Jeho stříbrné oči byly nečitelné, což mě znepokojovalo. Avšak zasloužila jsem si to. Zradila jsem svou smečku a tohle psychické týrání, které jsem si způsobovala, bylo tím nejmírnějším trestem, jaký jsem mohla dostat. Měla bych být vděčná. Klidně mě mohli nechat vyhodit hned, ale oni byli oba klidní. No, minimálně Neyteri, u Morfea těžko říct.

//Mýtina

Neexistující oči stromu jsem na sobě přestala cítit, teprve když jsem se skryla v mlze lesa a pod závojem korun jehličnanů. Našlapovala jsem opatrně, mírně se třesouc pokaždé, když zavanul vítr. Všudypřítomné chladno vůbec nepomáhalo ukonejšit mé napjaté nervy. Spíše je napínalo víc a víc, byly připravené k prasknutí. Myslím, že je pohromadě držela jen ta pastva pro oči, kterou byl Sarumenský les. S lehkým úsměvem jsem se rozhlížela po mohutných stromech a nasávala vůni jehličí a pryskyřice. Všechno bylo přikryto mlhou jako by to byla dečka chránící les. Znepokojovala mě. I dekou se dá udusit. Měla jsem pocit, jako by mě sledovala. A třeba fakt jo. Nedivila bych se, kdyby se dala ovládat, aspoň trochu. Minimálně alfy lesa by to mohly umět. Švihla jsem ocasem ve snaze ty obavy fyzicky zahnat. Marně. Jak jinak. Začenichala jsem a hledala pachy. Pár jich zde bylo, hlavně ten, který jsem hledala. Ztěžka jsem polkla a nechala nos, aby mě vedl. Soustředila jsem se na pravidelný nádech a výdech, pomalu klást tlapky před sebe a často klopit oči k zemi. Nerada bych si tady vykloubila kotník se všemi těmi děrami a nerovnostmi. I to však bylo jedním z kouzel tohoto lesa. Ta nepředvídatelnost a nebezpečí v mezích, které jsem jakžtakž zvládala i já. Spíše nezvládala, co si budeme, avšak nebylo to ani tak vážné.
Nakonec jsem ho spatřila. Mohutného černého vlka s bílými značkami. Na chvilku jsem se zastavila, abych se sebrala. Aspoň tak, jak jen to bylo možné. Jestli tady budeš stát moc dlouho, nakonec radši zdrhneš. Napomenula jsem se a zatřásla hlavou. Měla jsem pravdu, znala jsem se až moc dobře na to, abych se se sebou hádala. Opět jsem se tedy rozešla k pánovi lesa. Zastavila jsem se asi dva metry od něj. Teprve teď mi došlo, že když leží, mohl by také klidně spát. Málem jsem fakt vrhla hlavou proti stromu. Ale co, už jsem byla tady, horší to být nemůže. Nervy jsem měla stejně na dranc, a pokud se na mě v amoku vrhne, bez pochyby mě zabije. Tak či tak, horší to být nemohlo. „Morfee?“ Špitla jsem tiše, nicméně tak, aby mě bylo přes šumění stromů slyšet. Přešlápla jsem, zastříhala ušima. Snažila se uklidnit.

Jemně jsem zavrčela. Všechno se kolem mě točilo a má očka se nedokázala na nic soustředit. Neodvažovala jsem se zvednout hlavu, vědoma si toho, že by to můj stav jen zhoršilo. A tak jsem ležela dál. Jemný vítr mi čechral srst, ale k mému komfortu rozhodně nepřispíval, ba naopak. Už tak bylo relativně chladno a ten vánek se taky nedal zrovna popsat jako hřejivý. Nevadí, vždycky může být i hůř. A bude. Zima se blíží. Povzdechla jsem si nad tím a zavřela oči. Teď se musím hlavně vzpamatovat z toho šoku. Stalo se to vůbec? Opravdu jsem byla vlčetem? Připadala jsem si, jako by se to stalo jen ve snu, jenže všechno to bylo tak živé. Vzpomínala jsem si na to jednoduchost a to, jak jsme se naháněli s tím bílým ouškem. Aseti? Myslím, že to bylo její jméno.
S méně podněty ke zpracování se mé vnímání ustálilo a hlava byla statická. Vstala jsem tedy bez motání se, byť mé tlapky byly vratké a nebyla jsem si jistá, jak dlouho mě unesou. V břiše mi zakručelo. Povzdechla jsem a olízla si čumák. Pravda, dlouho jsem nejedla. Což vysvětluje mou slabost. A voda by se taky hodila. Starosti a zase starosti… Povzdechla jsem si. Taky bych měla najít alfy, hlavně Morfeuse. Ucítila jsem knedlík v krku. To bych asi měla udělat ze všeho nejdříve, nerada bych, aby na mě vystartoval, že lovím na jeho území. I když Neyteri s tím zřejmě mluvila, že jo? Těžko říct, dělo se tady tolik divných věcí, že bych se ani nedivila, kdyby na to nedošla řeč. Jako by na mě kdykoli došla řeč… usmála jsem se hořce a protáhla se. Páteř mi zakřupala, cítila jsem se však lépe. Ne nutně méně nervózně, ale lépe. Znova jsem se otřepala. No tak, to zvládneš. Co nejhoršího se může stát? Odmítne tě? Vyžene? Prosimtě, na to už bys měla být zvyklá. Na ničem nesejde. Dodávala jsem si odvahy, protože co lépe namotivuje, než trocha toho zdravého nihilismu. Vydala jsem se do lesa. Stále jsem se otáčela k tomu velkému krvavému stromu. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

//Sarumen

//Taky děkuju za akci, těším se na další, snad bude více času příště no ^^

//Můžete klidně hned přeskočit, omlouvám se, ale dneska určitě nestihnu

Vesele jsem uháněla za hnědou vlčicí, teda vypadala jsem spíše jako nějaká ryba na suchu, vzhledem k tomu, že se mi tlapky motaly a tak jsem podobně jako ona pořád padala. Ale přece by to nebyla sranda, kdybych ji hned dohnala, že jo! „Jsem Amny, a ty?“ představila jsem se jí a popadala dech při menší pauze, než jsme opět pokračovaly. Aspoň do té doby, než začala pšíkat a rozptýlila nás od hry malá barevná věcička, co se nad námi vznášela. „Opatrně, třeba tě to odnese!“ varovala jsem své spoluvlče a podezřívavě si tykadlovitého tvora prohlížela – ani trochu se mi nelíbil!
Zastříhala jsem oušky a otočila se za hlukem, vlčata se seběhla někam k té vydře a vypadalo to, že si s něčím hrají. A my ne! „Hele, oni tam něco mají!“ drcla jsem do vlčice a utíkala k ostatním, nic jsem však neviděla, tak jsem kolem poskakovala – osudová chyba. Při jednom takovém výskoku mi totiž do tlamičky, ze které mi vysel jazyk, cosi spadlo a zaseklo se mi to v krku. Začala jsem kašlat, ale vůbec to nešlo! Začala jsem panikařit, protože jsem se dusila, avšak pak mě to trklo. Když to nechce ven, půjde to dovnitř! A fakt že jo! Spolkla jsem cokoli to vlastně bylo a vůbec se netrápila potížemi, které jistě přijdou později. „Už jsem v pohodě, tak co podnikneme teď?“ zeptala jsem se hnědé. Ostatní se dali opět do průzkumu a dokonce se tady objevil nějaký dospělák, instinktivně jsem ustoupila, byť byl stejně daleko. „Tomu moc nevěřím, pojďme radši k ostatním,“ špitla jsem a lehce ji kousla do ocásku, aby mě zkusila chytit ona než doženu ostatní, co se shromáždili kolem jakéhosi keře.

//Um, prosím o přeskočení, potřebuju post Aseti :D