Gallirea - Příspěvky uživatele

//L2 1/5

Rozlehlo se mezi námi ticho, příjemné, aspoň z mého pohledu. Takové, ve kterém bych se dokázala uvolnit, nebýt mé vnitřní nervozity. Ale co když by si on radši povídal? Nevadí mu, že tady sedíme jen mlčky? Možná bych měla něco říct… ale co?! Chvilku jsem nechala mou mysl pracovat, šrotit nějakou rozumnou věc, co říct – marně. Nakonec jsem tedy usoudila, že kdyby mu ticho bylo nepříjemné, sám by něco řekl nebo prostě odešel. To se nestalo, dále vedle mě seděl, stejně potichu jako já. Bylo zvláštní s někým sdílet ticho. Už dlouho se mi to nepodařilo – hlavně proto, že jsem většinou narazila na Newlina a s tím se ticho moc být nedalo, ne že by mi to vadilo. O to víc jsem si vážila této chvíle. Sice mi to o něm moc neřekne, ale je to fakt hezké. Pousmála jsem se mírně a zavřela na okamžik oči, abych vstřebala tu atmosféru naplno. Jeho přítomnost, hvězdy nad námi a ticho, samotu všude kolem. Skoro jsem mohla předstírat, že jsme tady zbyli jen my. S mírným zavrtěním hlavou jsem oči zase otevřela. Kdybychom byli poslední dva vlci na světě, vlci by vymřeli. Zasmála jsem se v duchu.
Noc pomalu ustupovala dni a hvězdy bledly a ztrácely se v záplavě modré oblohy. Tiše jsem na ně dávala pozor, jak postupně mizely. Otočila jsem se na Theriona s poklidným úsměvem. Pořád jsem nevěděla, co říct. „Děkuji,“ rozhodla jsem se nakonec. Připadalo mi správné mu za tu noc poděkovat, rozhodně to byla jedna z těch lepších. „Díváš se takhle často na hvězdy?“ zeptala jsem se ho. Opravdu mě to zajímalo, včera to vypadalo, že ho to napadlo zcela přirozeně.

//L1 5/5

Opět mi mírně zaplesalo srdce, když se zvedl ze země. Brala jsem to jako znamení, že ještě hodlá bojovat se svými pocity a myšlenkami, a to mě těšilo. Mírně jsem zavrtěla hlavou, pak o něco znatelněji, když mi došlo, že to taky nemusel v té tmě vidět. Ani jsem nevěděla, co mělo být příčinou jeho omluvy, ale bylo mi jasné, že vůči mně určitě neměl žádný důvod. „Vždyť se nemáš za co omlouvat,“ řekla jsem mu něžně. Ani jsem na něj netlačila, když začal větu a nedokončil ji. Byla jsem samozřejmě zvědavá, co chtěl říct, nebyl však důvod se ptát a nutit ho myšlenku dokončit. Ještě by se lekl a stáhl ještě víc do sebe. Teď vážně ani nevím, kdo z nás dvou je marnější. Povzdechla jsem si v duchu. Kdykoli jsme se potkali, tak Therion vypadal hrozně traumatizovaně a zdeptaně, takže jsem neměla žádnou referenci jeho normálního stavu. Na druhou stranu jsem věděla, jak vypadám já v takovém stavu a nedokázala jsem posoudit, kdo z nás na tom byl hůř. Nebo mu je třeba pořád takhle špatně. Napadlo mě a při té myšlence mě zabolelo u srdce. To si nezaslouží – nevím, co se mu v životě přihodilo, co udělal, ale tohle si nezaslouží nikdo.
Z myšlenek mě vytrhl jeho opatrný hlas. Podívala jsem se na něj a on zíral na hvězdy nad našimi hlavami. Usmála jsem se a také obrátila svůj zrak k obloze. Bylo to už dlouho, co jsem tohle dělala, tak jsem si tu chvíli jen mlčky užívala. Sledovala jsem třpytící se flíčky s lehkým úsměvem na rtech. Musela jsem uznat, že navzdory mému odporu k zimě, sněhu a vůbec všemu studenému, to podtrhovalo tu poklidnou atmosféru. „Opravdu je,“ přitakala jsem tiše na jeho slova a dále sledovala hvězdy.

//L 4/5

Přála jsem si, aby slunce zase vyšlo a já na něj viděla. Snad to bude znít podivně a trochu nevhodně, ale přála jsem si vidět detaily jeho tváře. Cokoli, co by mi pomohlo hádat, jak se cítí, co se mu honí hlavou – i když to už jsem věděla: nic dobrého. A přála jsem si, abychom se znali lépe. Abychom si věřili a dokázali spolu komunikovat zcela otevřeně a řešit problémy nás obou, místo toho, aby se tady takhle trápil a já k tomu pomalu sklouzávala taky. Jen sni dál ty hlupáčku. Povzdechla jsem si tiše a ztraceně se na něj podívala. Doufala jsem, že pochopí, že mu opravdu chci pomoct, jen že nevím jak. Já vážně nedokážu nikomu pomoct, všem ten život jen ničím. I když udělám něco správného, v danou situaci se to nehodí – tak jako když jsem ho opustila u toho jezera, abych mohla zpátky do Sarumenu. Zavrtěla jsem hlavou a zaryla drápky do země. Ne, no tak.
Z mých myšlenek mě vytrhl jeho hlas. Mírně jsem se pousmála. Tak vidíš, aspoň tohle jsi zvládla - dodrželas slib. Ulevilo se mi aspoň trochu, ráda bych se ho zeptala, jestli to myslí vážně, ale to by bylo divné. Stejně jako by bylo mu říct, jak často jsem přemýšlela, jestli je v pořádku. A najednou zase nebyl, zase se zkroutila na zem. Poplašeně jsem k němu přiskočila a nervózně přešlapovala jen pár centimetrů od jeho čumáku. Dýchal, nesípěl, takže by neměl být zraněný, jen ho pořád něco mučí. Mírně jsem kníkla a tlapkou ho jemně drcla do té jeho. „T-Therione? Stalo se něco? Provedla jsem něco?“ ptala jsem se se staženým hrdlem. Co když opravdu chtěl být sám a přemáhal se, aby neutekl? Proč jsem byla tak hloupá a nic nechápala? Nervózně jsem stáhla ouška a opět přešlápla, snad by bylo lepší odejít, avšak nedokázala jsem ho tady takhle nechat.

//L 3/5

Měla jsem pocit, že se Therion za chvíli složí sám do sebe. Prostě se úplně transformuje – splyne se sněhem kolem a zbortí se pod vahou svých vnitřních muk. Nejistě jsem švihala ocasem. Nebylo mi ani trochu příjemné ho vidět v tomhle stavu, navíc jsem se cítila provinile, že mu nedopřávám soukromí. Já bych osobně nesnesla, aby mě někdo takhle viděl. Na druhou stranu mě od sebe ani neodehnával, tak jsem mu možná nevadila? Prosimtě, jako bys někdy někomu nevadila. A i kdyby, tak po chvíli začneš, dočkej času. Připomněla jsem si moudře a otřásla se ve večerním chladu.
Než jsem stihla tyhle své myšlenky rozvést dále, udělali jsme malý pokrok. Therion se nejistě posadil, přesto vypadal hrozně zničeně. Zajímalo mě, co slyšel, ale neměla jsem žádné právo se ptát. Těch pachů tam ale bylo vážně hodně… bude z toho taková ta věc, o které každý ví, jen se o ní hromadně nemluví? No, byla to každého věc, že jo. Já bych to snad nikomu neřekla, co se tam dělo mi. Polkla jsem kolem knedlíku v krku a pozorně sledovala hnědého vlka, který se odhodlal promluvit. Jeho úsměvem jsem oplatila svým vřelým. Byla jsem ráda, že se aspoň zkusil usmát. To bylo důležité. „Promiň, se slovy mi to moc nejde,“ omluvila jsem se mu. Vlastně s ničím… To vědět nemusí. Rozhodla jsem se a nervózně přešlápla. Nevěděla jsem, co mám říct, ale připadalo mi, že bude trapné, když zůstanu zticha. No, třeba mu pomůže, když se budeme bavit o něčem jiném. Hádala jsem, jenže i tak – co říct? Nechtěla jsem se ho ptát na to, jak se měl, pro případ, že by i to souviselo s tím, čemu čelil v mlze. Proč jsem jen nemohla být přirozeně upovídanější? „No, jsem ráda, že jsem tě zvládla najít. Bála jsem se, že se mi to nepovede,“ řekla jsem mu nakonec upřímně a mírně se usmála. Lepší než nic, ne?

//L 2/5

Nervózně jsem přešlapovala na místě. To, jak si drápy skoro rozdrásával hlavu, jen potvrzovalo mou domněnku, že sám se sebou bojuje. Nejistě jsem udělala krok vpřed, pak si to zase rozmyslela, a zase odrozmyslela a nakonec aspoň nechala jednu tlapku blíže k němu. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nebála. Theriona jsem neznala moc dobře, a ačkoli vypadal opravdu mile, teď byl nestabilní. A kdo ví, co to s ním může udělat, nechtěla jsem riskovat, že po mě skočí. Možná by si ale přál, abych byla blíže, třeba ho má přítomnost provokovala ještě víc. Váhavě jsem k němu přistupovala a zase odstupovala podle toho, který nápad mi zrovna přišel lepší. No tak, co potřebuješ ty, v takové chvíli? Zamyslela jsem se, ale odpověď nebyla jednoduchá. Když jsem se párkrát cítila tak, jak jsem myslela, že se cítí on, chtěla jsem hlavně bezpečí. A teplo. Nasucho jsem polkla. Vždycky jsem v téhle situaci hledala jeskyni, kde bych se schovala a nadávala, že mi ten chlad vůbec nepomáhá se uklidnit. Jenže i kdyby to opravdu potřeboval, nedokázala bych mu pomoct. Nemohla jsem. Jenže postáváním mu taky nepomůžeš. Zavrtěla jsem hlavou.
A pak promluvil. Potichoučku tak, že jsem ho skoro ani neslyšela. V duchu jsem mlátila hlavou o strom. Byl stejně marný jako já, když jsem si usmyslela, že jsem jen zbytečným parazitem na vzduchu ostatních. Bolelo mě ho takhle vidět. Hlavně proto, že jsem tušila, jak se musí asi cítit. Udělala jsem další maličký krok vpřed, stále mezi námi ovšem byl dobrý metr místa. „Já vím, že to, cos slyšel, bylo asi dost… specifické,“ hledala jsem vhodná slova, „ale nebylo to, no, objektivní. Byla to tvoje pravda, ale ne třeba, uh, opravdová pravda?“ zkoušela jsem vyjádřit své myšlenky, stejně nešikovně jako cokoli dalšího. Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, asi to nedává úplně smysl.“ Nicméně tak jsem to opravdu cítila, protože jsem si uvědomovala, že spousta z těch věcí, co mi ten hlas říkal, byla založená na tom, jak jsem o tom přemýšlela já. Jenže když jsem se odpoutala od sebe a nahlédla na to pokud možno nezaujatě, tak jsem mnoho z těch věcí nemohla ovlivnit. Pro jistotu jsem si to zopakovala znovu. Jak jsem ho tak viděla, vracely se mi záblesky mých vlastních démonů.

//L 1/5

Obloha se začala barvit a já stále přecházela louku sem a tam. Začínala jsem být nervózní. Nějak jsem si tou úzkostí ani neuvědomovala, že by Lin mohl klidně vylézt na jiné straně mlhy a pro mě za mě být klidně dávno v Sarumenu. Kde jen může být?! Zaúpěla jsem v duchu a znovu zavětřila. Do čumáku jsem však nevtáhla pach Lina, nicméně toho druhého vlka, kterého jsem toužila potkat. Cítila jsem se trochu provinile, ale dlouho jsem se tím netrápila, protože mi došlo, že i Therion musel projít tou mlhou. Nasucho jsem polkla a vydala se po jeho stopě. Kdo ví, v jakém je teď stavu. Už u toho jezera tehdy vypadal opravdu na dně a to ho netrápilo jeho vlastní svědomí nebo cokoli to tam bylo! Bála jsem se o něj, snad ještě víc než o Lina. Ale to jen proto, že je silný. New se přece nenechá mlhou, vždyť na tu je zvyklý. Snažila jsem se uklidnit vinu ve svém srdci.
Po více pobíhání než by se mi líbilo, jsem ho konečně našla. Byl přikrčený a vypadal jako vyplašený jelen, který vidí, jak se kolem něj stahují vlci. Mírně jsem si odkašlala, abych ho na sebe v té tmě upozornila. „Ahoj, Therione,“ špitla jsem, doufajíc, že si můj hlas bude pamatovat a nezačne panikařit, že se k němu blíží úplně cizinec. Ne, že bychom si byli něčím více, ale no, aspoň jsme se znali jménem. Nemusela jsem však být jeho nejlepší kamarád, abych poznala, že ho cokoli, co potkal v mlze, poznamenalo. I mně běhal mráz po zádech, když jsem si na ty věci vzpomněla. Avšak tím, že jsem měla možnost se tady o samotě projít a přemýšlet, jsem se cítila mnohem klidněji, než vypadal on. Snad i díky tomu, že jsem to na něm viděla, jsem sebrala odvahu na něj promluvit. „Víš, to, co jsi tam slyšel, nemusí být pravda,“ poznamenala jsem tiše, snažila jsem se znít konejšivě, ale nedokázala jsem říct, jestli se mi to povedlo. Připadalo mi nemístné se s ním takhle bavit, bylo to moc... intimní. Jako bych ho snad znala nebo dokonce věděla, co se mu honí hlavou, což nebyla pravda. Jenže já mu zoufale chtěla pomoct - působil tak ztraceně. Vždyť to skoro vypadalo jako by mu něco ubližovalo! Nemohla jsem jen mlčky sedět, musela jsem se aspoň nešikovně pokusit ho uklidnit.

//Osamělý strom

Zvládla jsem to! Dostala jsem se skrz mlhu, ovšem k mému překvapení jsem se objevila někde jinde, než odkud jsem ke stromu došla. Chvilku mu trvalo se zorientovat, ale brzy mi došlo, kde jsem a oddechla jsem si. Sarumen byl dostatečně blízko na to, abych tam za pár minutek doběhla. Zvažovala jsem, jestli to i neudělat, ale nakonec jsem se rozhodla proti tomu. Ne, že by se mi snad více líbilo na louce pokrytém sněhem, to ani náhodou, spíše mi šlo o to, že by se tady mohl třeba objevit i Lin. Nenarazila jsem na něj ani po cestě zpátky a bála jsem se o jeho zdraví. A štěstí. Co ty hlasy asi říkaly jemu? Přemýšlela jsem. Vlastně jsem toho o jeho minulosti moc nevěděla… vlastně vůbec nic. Ale to nevadí, on zase nevěděl nic o té mé, a tak to možná bylo nejlépe. Nedokázala jsem si ani představit, že bych někomu řekla o tom, co se stalo s mou rodinou, s mými přáteli. Příliš bolelo na to jen vzpomínat, natož pak o tom mluvit nahlas. Třeba by to naopak pomohlo. Musela jsem si dát za pravdu, říkalo se to. A já… já bych o tom možná i ráda někomu řekla, už jen proto, že by to znamenalo, že jsem našla někoho, komu můžu dostatečně věřit, abych se mu tak svěřila. Usmála jsem se nad tou představou. Sni dál, Amny, jen sni dál. Zavrtěla jsem lehce hlavou a dala se zase do chůze. Zmrzla bych, kdybych zůstala stát na místě, tak jsem se jen tak bezcílně toulala loukou a čenichala ve větru, jestli neucítím Linův pach, i když by mi nevadilo ani narazit zase na toho hnědého vlka. Jak se asi má? A neublížila mu ta mlha? Znepokojila mě ta představa, avšak neměla jsem, čím se uklidnit. Tak jsem bloudila bezcílně dál, doufajíc, že dříve nezmrznu, než se někdo objeví.

Mám 10 lístků:

Kolo štěstí: 4
Kolo náhody: 5
Kolo odvážných: 1

//Loterie 11
Musela jsem se smát, když Lin začal vymýšlet, co všechno bychom mohli s mojí neviditelností provádět. Spousta z nich zněla dobře, navíc kdybych k tomu přidala ještě pár triků, které mi umožňovaly iluze, zaručeně bychom pár vlků pořádně vystrašili. „A když se to taky naučíš a necháš na nás obou vyrůst křoví, můžeme jít ke Křovisku, bude určitě rádo, že není jediné,“ vzpomněla jsem si na našeho „kamaráda“. To ta nostalgická chvilka, se kterou Lin začal při hledání mušle. Neměla jsem to srdce mu ale říct, že bych byla pořádně nervózní, kdyby mě mělo cokoli obrůstat – a co teprve, kdybychom měli provádět jiné jeho kousky, které by obnášely fyzický kontakt! To ne, to bych nezvládla ani náhodou. Navíc na něj teď stejně může sahat jen Derian. Oddechla jsem si v duchu. Byla jsem tak zabraná to strachování se, že jsem si ani nevšimla, jak kolem nás houstla mlha…
A najednou jsem si připadala hrozně sama. Byla jsem nesvá, nervózně jsem těkala pohledem z místa na místo a koukla bokem, kde ještě před chvílí stál Newlin, abych zjistila, že tam vlastně už není. Zastavila jsem se a začala panikařit. Já ho ztratila! Chtěla jsem ho začít volat, ale jen jsem otevřela tlamu, něco mi odpovědělo. Ne, on tě opustil sám od sebe. Co by s tebou ztrácel čas. Tiše jsem zavrčela. Ačkoli to hodně znělo jako něco, co by mi řekl můj vnitřní hlas, nebyl to on. Tím jsem si byla jistá. Byl to nějaký vetřelec zvenčí. Že by mi někdo četl myšlenky? Nemohla jsem tu možnost zcela vyloučit a neměla jak zjistit, co je pravda. Rozešla jsem se dál, poměrně naslepo. Jen jsem cítila velké množství vlků. I Newlina, ale nikde jsem ho neviděla. Pak jsem však ucítila pach, který jsem také znala. To je…! Vzpomněla jsem si na hnědého vlčka, který tak zlomeně ležel u jezera a vypadal životem znavený. Srdce mi poskočilo, tak přece byl naživu. Musela jsem uznat, že jsem se o něj trochu bála. A neslíbila jsi mu snad, že ho najdeš? A nikdy ses k tomu nedostala, co? Ty lhářko. Mohl by tam klidně umřít. Skočit do jezera a utopit se a to všechno jen kvůli tobě. Zavrtěla jsem hlavou, prudčeji, než jsem měla, a zaskučela bolestí, jak se mi skříply nervy v krku. A to je tvé další selhání… Mělas pro ni lovit, vždyť to sama nedokázala. A to jen proto, že sis toho medvěda nevšimla. Kdyby nebylo tebe, mohla dále žít ve zdraví, ale tys jí to musela překazit. Nadskočila jsem nad tou vzpomínkou. Tolik krve… A její kňučení, ta bezmoc… Udělala jsem to, co vždy a rozběhla se pryč.
Hlas mě však pronásledoval, vyčítavý a osočující. Měla jsem slzy na krajíčku a ignorovala všechno kolem sebe, jen abych se dostala od toho hnusu pryč. Hlavou mi svištěly vzpomínky na nejhorší okamžiky mého života, největší zklamání a výčitky, co jsem v sobě nosila. Hrdlo mi svíral strach a já se dusila za běhu, který nikam nevedl. Až mě napadalo, jestli mi není souzeno v téhle mlze zemřít. A možná by to tak bylo lepší, nemyslíš? Ale já to přece nesměla vzdát! Měla bych, chtěla jsem… ale nesmím. Slíbila jsem to Morfovi, a taky jsem slíbila Therionovi, že ho najdu! A našla, tak pozdě, ale našla! Ještě jsem měla šanci, jakkoli malou, napravit své chyby.
A jako zázrakem jsem se objevila na barevném plácku okolo obrovského, starého stromu. Zastavila jsem se a zjistila, že v hlavě jsem měla najednou klid. I mé svaly přestaly být tak napjaté, dýchala jsem volně. Sedla jsem si na měkkou trávu a zadívala se na duhovou korunu, jejíž barvy se odrážely v těch několika kapkách slz, co mi z očí skanuly. Stála ta cesta za to? Ne. Ale ani tak špatné to nebylo. Zvedla jsem se a strom obešla. Všimla jsem si, že měl u kořenů podivné díry, které byly příliš temné na to, aby nebyly hluboké. Přemohla mě zvědavost. Na zkoušku jsem do jedné z nich začala pouštět kamínky. Nic jsem neslyšela. Tak jsem jich tam nahrnula víc. A to se začalo dít úplně něco jiného, než jsem čekala. Z vedlejší díry se vynořily jiné barevné kamínky. Překvapeně jsem zamrkala a zkusmo na ně šáhla. Nebyly ničím zvláštní, kromě svého původu. Byla jsem z toho jelen. Provedla jsem více experimentů a zdálo se, že strom má zvláštní schopnost změnit kameny, které mu dám. Spokojená, že jsem se naučila něco nového, jsem si ukradla pár kamenů pro sebe na památku – to se přece nestává každý den taková věc! Hned jsem je chtěla ukázat Linovi, ale došlo mi, že je vlastně pryč. Pořád v mlze. A že jediná cesta ven vede skrz mlhu. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Třeba když budu těm věcem čelit, vyjdu na druhé straně silnější. Odhodlala jsem se a vstoupila do mlhy.
Myslíš?

//Tajemná louka

//Loterie 10

Překvapil mě důvod za Newlinovým úsudkem, že nemám nohy nebo jich pár postrádám. Zmateně jsem se podívala na své tlapky, neviděla jsem na nich však nic zvláštního… kromě toho, jak mi na všech končetinách ve správném světle dost vyčnívaly kosti. Ups. No… aspoň se blíží jaro, vždyť to už ty tukové zásoby potřebovat nebudu. Snažila jsem odlehčit situaci, navzdory tomu, jak jsem se sama sebe lekla. Skoro jsem se divila, že se Newlin nestyděl se mnou opustit tmu a mlhu lesa. „Promiň, nechtěla jsem tě tak polekat,“ usmála jsem se na něj vřele, „nebo chtěla?“ naklonila jsem hlavu v zamyšlení a nechala všechny své končetiny zmizet, jen na pár vteřin, aby si toho všiml a měl čas vstřebat ten šok, ale ne dost dlouho na to, aby si mohl být jistý, že se mu to jen nezdálo. Nemohla jsem si to odpustit – zlepšoval mi náladu a já se chtěla pochlubit! Navíc on mi taky ukázal své schopnosti v oboru zemní magie.
Byla jsem ráda, že Lin souhlasil s mým nápadem. A také jsem byla vděčná za tu chvilku nostalgie. Opravdu to už bylo dávno a tolik věcí se stihlo stát, až se to zdálo neskutečné. Měl však pravdu, Natea ani Setii jsem dlouho neviděla a v lese jejich pach zcela zmizel. Na druhou stranu, aspoň na tu Aset jsem si vzpomněla. „Aseti má takové bílé ouško, že jo? Myslím, že jsme si spolu hráli, když nás nějaká podivná vydra změnila na vlčata,“ zauvažovala jsem nahlas. Nicméně Lin už byl celý posedlý tím, že bychom měli tu mušli najít hned. Nepopírám, že bych také ráda věděla, kde je, a pustila se také do hledání, jenže všude bylo tolik sněhu, že jsem nevěřila, že bych takové dobrodružství přežila. „Nerada to říkám, ale snad by bylo lepší počkat, až roztaje sníh, aspoň trochu. Nejsem si jistá, že bych zvládla tolik hrabání,“ přiznala jsem s omluvným úsměvem. „Navíc jsme se chtěli projít a zatím jsme jen běhali, to bychom měli napravit!“ změnila jsem rychle téma, než mi Lin stihne nabídnout hrabačské lekce. Rovnou jsem nám i určila směr - snad ne někam, kde bude ještě víc sněhu.

//Osamělý strom

//Loterie 9
//Sarumen

Už jsem začínala mít pocit, že brzy omdlím, jestli se nezastavíme. Nohy se mi začínaly podlamovat, což spolu s namrzlou zemí netvořilo moc dobrou kombinaci. Naštěstí – nebo spíše naneštěstí – dříve uklouzl Newlin. Hned jsem se zastavila, ale on už stihl vyskočit a oznámit mi, že jsem vyhrála. Nestíhala jsem to ani všechno pobrat, ale byla jsem upřímně ráda, že máme závod za sebou. „Určitě se ti to jednou povede. Až bude hezky, můžeme spolu klidně trénovat,“ nabídla jsem mu, v koutku duše doufajíc, že jsem nepřekročila žádnou hranici toho, co je přípustné nabízet zadanému vlkovi. „A jsi v pořádku? Ten pád vypadal dost nebezpečně,“ zeptala jsem se, ovšem když jsem si ho prohlížela, vypadal v pořádku. Snad se tak i cítí, chudák.
Pak nastala ta zákeřná otázka. Viděla jsem ho, jak hledá něco, co by mi dal. To jsem musela rychle zastavit. „Vyhrála jsem to, že mám všechny nohy,“ zasmála jsem se, „i když teda nevím, proč bych je mít neměla.“ Upřímně nevěděla jsem, co se mu tehdy honilo hlavou a děsně by mě to zajímalo. Měla jsem však pocit, že to mu jako odměna stačit nebude. Naštěstí mi hlavou hned bleskl nápad. „No počkej, vždyť já už výhru mám! Teda… měla jsem,“ přiznala jsem a zastyděla se, „Pamatuješ, jak jsi mi kdysi u moře dal tu hezkou velkou mušli? Já ji položila někde v lese a od svého návratu ji ještě nenašla, tak bys mi ji mohl pomoct znovu objevit. To by byla hezké odměna,“ usmála jsem se na něj. Ve dvou se to bude hledat lépe – nebo i kdyby přizval někoho dalšího, ještě lepší.

//Loterie 8

Zavrtěla jsem nad jeho vyprávěním hlavou. V tomhle lese se vážně pořád děje něco zvláštního. „A nechybí ti mít jedovaté sliny?“ Zeptala jsem se zvědavě. Upřímně bych i ráda věděla, jak takové sliny fungují, ovšem měla jsem pocit, že na to by mi Newlin nezvládl odpověď – ne snad, že by někdo jiný ano, takového experta jeden potká jen těžko. A možná to ani pořádně vysvětlení nemělo a opravdu to byla jen ochrana Neyteri. Bylo to zvláštní teď na ni myslet, když už tady neměla. Doufala jsem, že ten dutý prázdný pocit v hrudi už nikdy nezažiju, ale… Otřásla jsem se. Ne, nebudu nad tím teď přemýšlet. Budu mít spoustu času se s tím nějak vyrovnat, až New zase půjde za Derian a já zůstanu sama. Opět jsem zavrtěla hlavou, ne, nad tímhle taky nebudu uvažovat.
Jaké štěstí, že Newlin vždycky přišel na způsob, jak zlepšit náladu a změnit můj tok myšlenek. Usmála jsem se na něj vděčně, cenila jsem si té nabídky, přišlo by mi to vhod, ale nechtěla jsem na něj spoléhat jako už tolikrát předtím. Potřebovala jsem si dokázat, že se o sebe ještě zvládnu postarat sama. Byla jsem tedy ráda, když souhlasil s procházkou. V hlavě jsem si snažila vybavit, jestli jsem tu Maple náhodou taky neviděla, ale nemohla jsem si vybavit žádný obličej, pach, nic. „Doufám, že to tak bude. Ale Darkii taky moc neznám, spíše jsem ji jen viděla na Mýtině,“ přiznala jsem. Vážně bych se sebou měla něco dělat – jsem členkou smečky a znám jen Newlina? A vlastně ještě Natea a Setii, ale jejich pachy jsem v lese za celou dobu necítila… potom se na to zeptám.
Jak se ukázalo, bylo mé zamyšlení osudovou chybou. Než jsem se nadála, vykřikl Newlin něco o závodě a dal se do běhu. „Hej! Počkej na mě!“ vykřikla jsem na ním a rozběhla se navzdory sténání mých zmrzlých končetin. Možná jsem kdysi bývala rychlejší než on – snad stále jsem – avšak sníh a můj stav mu hráli do karet. Přesto jsem se snažila ho dohnat a než jsme se dostali k hranici lesa, už jsem mu mohla chňapnout po ocase, kdybych chtěla.

//Kopretinová louka

//Loterie 7

Musela jsem obdivovat jeho schopnost tolik mluvit i přes jeho špatnou náladu, a hlavně to, že to opravdu bylo povzbudivé, hezké. A něco na tom bylo. Neyteri byla vždycky laskavá, když jsem ji viděla – jistě, neznala jsem ji bůhví jak dobře, ale kdykoli jsem ji viděla, byla velmi trpělivá a hodná. Vždyť mi dokonce i odpustila, že jsem tak zmizela a vzala mě zpátky! Rozhlédla jsem se kolem a přivřela oči, když kolem nás zavanul vítr. Doufala jsem, že má Newlin pravdu a Neyteri na nás dohlíží.
„Kdo by řekl, že v sobě máš takového umělce,“ zahihňala jsem se, když dokončil celý svůj proslov. „Ale asi máš pravdu, Neyteri by to tak chtěla,“ dodala jsem s mírným úsměvem. Byla jsem si jistá, že by si přála dále dohlížet na svou smečku, nemluvě o Morfeovi a vlčatech. Vlastně jsem jedno z nich potkala – tu vlčici. Pokud mě paměť nemátla, měla oči po matce. Když nic jiného, tak je tady Neyteri s námi skrz ni. Bylo mi jí však líto, přijít o někoho z rodiny je vždycky těžké, já to věděla až moc dobře… zavrtěla jsem hlavou, nehodlala jsem nad tím přemýšlet. Místo toho jsem si pomalu vybavovala střípky toho, na co jsem se chtěla Newa zeptat během jeho… monologu? Ne, já s ním přece mluvím, jen ho nechci rušit, když se pustí do vyprávění. „Odpusť mou neznalost, ale kdo je Artel?“ zeptala jsem se plaše. Je toho spoustu, co musím dohnat, co se smečky týče.
Pak mi také došlo, že jsme nedořešili, jestli jít do úkrytu nebo ne. Zvážila jsem to a ačkoli bych se ráda schovala někam do tepla, pochybovala jsem, že by ve skále bylo tepleji. Navíc tam je Neyteri a já… já nebyla připravená se tam vydat. Ani Lin nevypadal, že by mu to bylo příjemné. Jenže jestli tady zůstaneme stát, zmrzneme. „Možná bychom se mohli jít trochu projít, ať se zahřejeme. Promiň, ale nemyslím, že bych teď zvládla být v úkrytu,“ řekla jsem mu omluvně. „Ale budeš nás muset vést, úplně jsem zapomněla, jak to tady vypadá,“ usmála jsem se na něj.

//Loterie 6

Naslouchala jsem Newovým plánům o jeho budoucích vlčatech s vřelým úsměvem. Byla jsem opravdu ráda, že je tak šťastný. Zasloužil si to. Mé obavy to však nezmírnilo. Beztak jsem na ně neměla žádné právo – vždyť by mě mohl ze svého života odstřihnout kdykoli, ale neudělal to, tak by to třeba nemuselo změnit ani tohle, že jo? „Vlčata změní všechno.“ Vzpomněla jsem si na svou matku. Pravda. Bude mít rodinu a důležitější věci na práci. Vlčata potřebují neustálý dohled a ochranu, já bych se tam jen pletla. Nebo kdokoli jiný kromě Derian. Ani já sama jsem nechápala, proč jsem na něj tak upnutá. Nicméně malá naděje mi přeci jen svitla, když řekl, že bych mohla být teta jejich vlčat. Na druhou stranu… vlčata jsou většinou přítulná, ne? A nerespektují osobní prostor. Už jen ta představa, že by se ke mně lísala nebo se mi motala mezi tlapkama, mi nahnala husinu. „B-bylo by mi ctí!“ řekla jsem navzdory té nepříjemné představě. Třeba se budou umět chovat, nebo budou až moc aktivní na to, aby se zabývala starou vlčicí.
Pravda, došlo mi, už nejsem nejmladší. Možná bych s těmi prťaty ani nebudu schopná držet krok. Mírně jsem se pousmála. Zvláštní, si uvědomit, že sama jsem neudělala v celém svém životě jediný krok k tomu, pořídit si vlčata – nebo aspoň partnera. Ani jsem si nebyla jistá, že bych toho byla schopná. Nevyvolávalo to ve mně smutek, spíše údiv, zmatení, pochyby, jestli se mnou není něco špatně. Tak či tak, možná to bylo to nejlepší, co jsem mohla pro tento svět udělat – nešířit své geny dále.
„Jsem si jistá, že budou krásná. Možná budou vypadat jako ty, ale budou mít fialové proužky,“ zasmála jsem se nad tou představou. Klidně bych se vsadila, že tohle vlče by bylo z nich všech nejšílenější. „Doufám, že vám všechno vyjde, jak chcete,“ usmála jsem se na něj. Opravdu jsem mu přála jen to nejlepší v životě – a Derian taky. Tehdy vypadala, jako by si v životě už prošla mnoho nepříjemnými věcmi, tak si pro změnu zaslouží něco hezkého.
Newlin vypadal opravdu spokojeně, že se mu podařilo vykouzlit jahody, jaké se mu povedly. Nemohla jsem se nesmát jeho neustále energii a pozitivitě. „Byly výborné, máš na to opravdu talent. Měl bys být hlavním smečkovým jahodářem!“ zažertovala jsem, ale upřímně? Sedlo by mu to. A snad i potěšilo, nejspíše jo, takovou funkci by taky neměl jen tak kde kdo. Ale nálada dostala úplně jiný nádech, když jsem zmínila naši alfu. Zmateně jsem koukala na Newlina, kterému poklesly koutky, a já se proklínala, že jsem ho zase rozesmutnila. Ale co se stalo? Ztěžka jsem polkla, když New jen zavrtěl hlavou. Oh. Sklonila jsem hlavu a sklopila uši. Ale kdy se to stalo? A jak? Chudák Morfeus… a vlčata, proboha, vždyť měli vlčata! Nechápala jsem to moc, chtěla jsem více detailů, ovšem stačil mi jediný pohled na Lina, abych si to rozmyslela. Ráda bych řekla něco, co by náladu zase rozveselilo, slova jsem však nenacházela.

//Loterie 5

Na jeho pobídnutí jsem si vzala dalších pár kousků a doufala, že mi organismus nerozhodí ještě víc, než už byl. Zatím všechno vypadalo v pořádku, navíc jsem silně pochybovala o tom, že by dokázal nechat vyrůst zajíce nebo podobnou srandu. Na druhou stranu by to taky bylo užitečné. No nicméně jahody nebyly vůbec špatným startem. „Děkuju, žes je pro mě nechal vyrůst. Můžu to brát tak, že už ovládáš i magii země?“ ujišťovala jsem se. Hodilo by se k němu, přidalo by mu to více možností, jak zkrášlovat náš svět. A ještě k tomu ovládal vodu, kterou by mohl posilovat své rostliny, takže by taková kombinace dávala smysl a mohla být dost silná. Ani ta moje není tak zlá. Zamyslela jsem se. Jistě, méně nápadná, ale mně samotné se líbila.
„Možná v létě nebo na jaře, až bude teplo. Teda jestli to Morfeus a Neyteri dovolí,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. Morfeus tím nápadem nevypadal moc nadšeně, ale jeho partnerka by mohla mít jiný názor. Ne, že by mi vadilo, jak náš – takový nezvyk nazývat ho tak – les vypadal teď, ale trocha barvy by mu taky neuškodila.
Potom se Newlin rozjel… pořádně. Ale já stejně pozorně poslouchala vše, co mi říkal a snažila se z toho co nejvíc zapamatovat. Ulevilo se mi, že si to pak vyříkali, a že se Derian už více baví s ostatními. Opravdu předtím vypadala sklesle, když o tom mluvila. Vzpomněla jsem si, jak se mi v jeskyni svěřila, že tady vlastně pořádně zná jen Newlina a připadá si opuštěně. Znala jsem ten pocit až moc dobře, takže jsem ráda slyšela, že už se jí daří lépe.
Zmínil také mnoho dalších členů smečky, ale nedokázala jsem si k těm jménům přiřadit tváře. Možná jsem je potkala tehdy na mýtině, avšak nebyla jsem si jistá. Celá ta situace byla taková… podivná. Jak mi ovšem Newlin popsal více svých zážitků, usoudila jsem, že je to docela obvyklé. Na druhou stranu by mě ani nepřekvapilo, kdyby se to dělo jen proto, že je poblíž on. Usmála jsem se v duchu. Aspoň se můj kamarád nenudil a to bylo hlavní. I když jsem pochybovala, že by to zvládl. Na to byl moc kreativní, beztak by si vytvořil nějaké dobrodružství i sám.
Zůstala jsem zticha, nechtěla jsem jeho vyprávění rušit, ale přikyvovala jsem a napjatě ho sledovala, když se mi hodlal odhalit své poslední tajemství. A musela jsem uznat, že stálo za to. Čelist mi spadla a já na něj jen civěla a přemýšlela, jestli si dělá srandu. Cítila jsem známé bodnutí do srdce, ale nedala nic znát. Snažila jsem se to však potlačit. Proč jsem se tak vůbec cítila? Vždyť Newlin byl jen můj kamarád… jediný kamarád… který měl spoustu dalších kamarádů, ne jen mě. Takže mě vlastně vůbec nepotřeboval. A když teď bude mít vlčata, tak ani nebude mít čas a zapomene na mě…
Spolkla jsem knedlík v krku a zavřela tlamu, když mi došlo, že na něj pořád jen zírám, jako by mu narostla druhá hlava. Sklopila jsem pohled ke svým tlapkám. „W-wow, ty máš vážně pestrý život,“ snažila jsem se všechno vstřebat, „j-já vážně nevím, co říct.“ zasmála jsem se lehce. No tak, Amny, je to tvůj kamarád, měla bys ho podpořit a být za něj šťastná! Za to, že je tobě pořád tak mizerně, si můžeš sama. Nekaž mu to. Přikývla jsem na svá slova moudrosti a znovu polkla, než jsem se mu konečně podívala do očí a dokázala se usmát. „Jsem vážně ráda, že se ti tak daří, Newline. Přeju ti to,“ zamávala jsem ocasem a se smíchem dodala: „Myslím, že budeš skvělý táta.“ Úplně jsem si ho představovala, jak panikaří, protože neví, které vlče hlídat dříve. Jestli budou po něm, bude mít plné tlapky práce. Ale co, pokud dokáže snést mě, tak zvládne cokoli. Usmála jsem se, mé city pro teď zmražené a odložené na později.