Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím 6* do vlastností takto:
2* do rychlosti
1* do vytrvalosti
2* do obratnosti
1* do taktiky

A 2* do magie prosím jestli by šly potom dodatečně hodit jako poslední dvě hvězdy k magii emocí, kterou si půjdu koupit i se zbylými 8*, ale nevím, jestli to budu stíhat tenhle týden

Ani jsem se na něj nemusela dívat, aby mi bylo jasné, že se necítí dobře. Byl zase nervózní a necítil se se mnou příjemně. Určitě přišel za někým jiným, teď jsem si tím byla naprosto jistá. A já mu zase překazila plány a nutila ho se mnou komunikovat, i když by radši žil svůj život v klidu někde daleko ode mě. Proč jsem si prostě nemohla dát pokoj? Jenomže on mě pozdravil, dokonce se i usmál. Nebyl to přirozený úsměv, byl křečovitý, zvláštně napjatý, ale necítila jsem z něj nic zlého. Z Theriona jsem nikdy necítila nic zlého, z ničeho, co dělal. Je až moc hodný, to si nezasloužím. A trpělivý. Snášel mě a mou přítomnost až moc dobře, už dávno by měl zdrhat, jen by zavětřil můj pach, ale on ne. Dokonce šel k našemu lesu, i když věděl, že tam budu. Ale nešel za mnou, rozhodně ne. Takový blázen to není. Zavrtěla jsem hlavou. Možná bych měla jít, tentokrát doopravdy, držet se plánu a vyhýbat se mu, dokud má přítomnost nebude znamenat, že mu bude mizerně. A klidně déle, jestli si to bude přát. Nedivila bych se mu. Vždyť i Newlin mě vyměnil. Lehce jsem se kousla do jazyka. Ne, nikdy jsem na Newlina neměla právo – stejně jako ho nemám na Theriona – a byla to má chyba. To já se ztratila a nevracela se. Snažila jsem se sama se sebou argumentovat, avšak má mysl byla příliš chaotická, příliš nemocná, aby to sakra dokázala pochopit.
On tomu také nepomáhal. Mluvil se mnou tak něžně, opatrně, jako by se snad bál, že on ublíží mi. Málem jsem se té myšlence začala smát. Pozvedla jsem svůj pohled k jeho modrým očím a hledala v nich náznak skryté zloby. Nenávisti. Čehokoli, co by správně měl cítit. A nenašla jsem nic. Skoro jsem měla chuť se k němu na znamení díků přivinout. Skoro. Místo toho jsem se jen mírně pousmála. Nevěděla jsem, co chtěl říct a nedořekl. Zajímalo mě to, ovšem když opět zmínil hvězdy, byla jsem si dost jistá, že všechno ostatní přestalo existovat. Chvíli jsem ho pozorovala, jak se jeho oči upřely k obloze a na tváři mu zůstal náznak úsměvu. Vypadal tak nevinně, čistě. A hlavně hrozně hezky. Ach, ty hloupá. Zavrtěla jsem hlavou a nemohla zabránit vlastním koutkům se roztáhnout do úsměvu. „Děkuju, Therione, opravdu jsi mnohem hodnější, než si zasloužím,“ posadila jsem se vedle něj, ale nechala mezi námi dost místa. Ocas jsem si položila přes tlapky, abych tolik nemrzla, a vzhlédla k tmavnoucí obloze, na které začaly vycházet hvězdy.

//Sarumenský hvozd

Nejradši bych celou cestu až na dálný sever k té podivné stavbě sprintovala. Jednak ať už to mám za sebou, jednak ať už se s ním můžu bezpečně potkat. Moje tělo na to ovšem nestačilo, jediná vydra nespraví dlouhodobou podvýživu a i kdyby, tak jsem nikdy neměla pořádně kondici na dlouhé běhání. Navíc bylo všude pořád hodně sněhu, který přidával zátěž navíc, tak jsem místo toho lesem spíše klusala, dokud jsem nedošla k jeho hranicím. Louka za nimi bude určitě přikrytá více a to mě zpomalí. Nicméně sotva jsem se dostala k prvnímu kroku na pláň, vítr ke mně přivanul známý pach. Cítila jsem, jak se mi srdce na vteřinu zastavilo. To není možné… Pomyslela jsem si a vklouzla opět mezi stromy a ukrytá v jejich stínech jsem následovala ten pach. Netrvalo dlouho a viděla jsem ho, hnědého vlčka sedícího před hranicemi lesa. Co tady dělá? Zmateně jsem se zamračila. Vypadal, že nad něčím přemýšlí, nebo že na něco čeká. Na mě? Skoro jsem vlastní myšlenku neslyšela, jak slabě ji mé srdce zašeptalo. Věděla jsem, že nedává smysl si to myslet, že nemám jediný důvod tomu věřit, ale na druhou stranu jsem nedokázala přijít na nic jiného, co by vysvětlovalo jeho přítomnost u našich hranic.
Přiblížila jsem se k němu ještě trochu a vyšla zpoza bezpečí stromů. Tohle je chyba, zase mu ublížím. Vrtěla jsem nad sebou hlavou, zároveň jsem ho tam však nemohla jen tak nechat. Nešel za mnou, samozřejmě, že ne. V rámci svých povinností jakožto člena smečky jsem však měla také povinnost se ujistit, že se nám po lese netoulá nikdo cizí, že jo? Přesně na to jsem to mohla svést, geniální. Protože tomu hrozně věříš, co? Rýpla jsem si do sebe. Uvědomovala jsem si, že jsem měla ignorovat to, že tady je a radši utéct, zmizet a vrátit se, až budu mít své řešení. Teprve pak bych ho měla hledat, až pro něj budu bezpečná. Pozdě. Vždycky všechno zkazím. Bylo to ode mě sobecké, uznávám, jenže vina z toho, jak skončilo naše minulé setkání, mě stále sžírala, nemohla jsem odejít bez omluvy. A také jsem ho chtěla znova vidět, ale to jsem si nepřiznala. „Ahoj,“ špitla jsem a automaticky sklopila ouška spolu s pohledem. Mluvit s ním bylo těžší než předtím. „Promiň. Neměla jsem tak utéct, promiň,“ ani jsem nad tím nepřemýšlela, potřebovala jsem se mu omluvit.

K mému vlastnímu překvapení jsem se probudila klidně, bez dramatického trhání sebou nebo vyděšeného zjištění, že jsem odpadla uprostřed konverzace. Dokonce to ani nebyla vina slunce, zimy nebo hladu, což bylo nanejvýš nezvyklé. Poprvé za dlouhou dobu jsem se po probuzení cítila dobře, energicky a odpočatě, ačkoli jsem spala jen pár hodin. Hvozd mezitím přikryla tma a ticho. Teda ticho bylo i před tím, než jsem usnula, ale teď to dodávalo lesu na atmosféře. Opatrně jsem se protáhla, abych svým mrazem ztuhlým svalům neublížila, a postavila se. Proč jsem se aspoň nedošourala až k úkrytu? Vždyť by tam i mohlo být nějaké jídlo. S povzdechem jsem nad sebou zavrtěla hlavou, ovšem to už se mi vracely vzpomínky na mé poslední setkání s další živou bytostí. Hned mi poklesly koutky a ouška spadla k hlavě. Ani spánek můj pocit viny nezmírnil.
Rozhodla jsem se projít se trochu po lese v naději, že mi to pomůže přemýšlet a ne se jen nad tím trápit. Rozptylovala jsem se i koukáním po stromech, keřících a výmolech, aspoň těch, co jsem v šeru viděla. Vrývala jsem si je do paměti. A přece z ní nevyženeš jeho. Na moment jsem se zastavila, zavřela oči a zhluboka dýchala. Pak se zase rozešla. Vždyť na tom nic není, že jsem nad ním přemýšlela – ublížila jsem mu a cítila se kvůli tomu špatně, to je normální, to je dobře! Měla bych cítit vinu, když někomu ublížím. Jenže díky jeho slovům jsem si taky připadala divně, že se tak procházím tímhle lesem a snažím se zapamatovat si ho. Opravdu je to jako bych se s ním loučila. Odfrkla jsem si. To jsem samozřejmě nedělala. Sarumen byl mým domovem, ztratila jsem ho, a teď jsem ho znovu získala. Jen jsem si musela na tu změnu zvyknout, toť vše. Jen můj hloupý mozek musel všechno analyzovat a upínat se na jeho slova. Svým způsobem mi na něm záleželo, opravdu, proto snad na mě mělo to, co řekl, takový dopad. A to, jak se tvářil, když jsem ho odmítla. Zakňučela jsem do ticha noci. Neměla jsem ho tam nechávat. Ne v tom stavu. Měla jsem se přinejmenším aspoň ujistit, že ví, jak to myslím. Proklínala jsem se, ale nemohla jsem to změnit. Slova znamenala příliš málo, i kdybych nějakým zázrakem dokázala vrátit čas a říct mu, co jsem chtěla a měla, zřejmě by to nemělo takový dopad. Chtělo by to nějaký zázrak, nějakou magii… Magii? Zastavila jsem se uprostřed kroku. No ovšem! Vždyť musela existovat magie, která by mi mohla pomoct! Zavrtěla jsem ocasem a s novým odhodláním se dala opět do pohybu, tentokrát i s cílem v mysli. Hrdlo se mi sice svíralo při pomyšlení na to, co to bude obnášet, ale to nevadí. Za to, abych už Therionovi příště neublížila, to stálo. Jak jsem se blížila k hranicím, zavyla jsem na rozloučenou. Přišlo mi nesprávné jen tak sama odejít - i když to mohlo hlavně být tím, jak to dopadlo naposledy, když jsem se vydala na sever. I tak na tom asi moc nesešlo, divila bych, kdyby tady někdo poznal můj hlas. Trochu mě to zabolelo, no mohla jsem si za to sama. S dalším povzdechem jsem se vydala na cestu.

//Kopretinová louka

Své 3 bonusové lístky prosím:
1 do kola štěstí
2 do kola náhody

//L3 5/5
//Tajemná louka

Klusala jsem, ale dech mi brzy došel. Mé svaly také přestávaly pracovat, byla jsem hladová a žíznivá. Nemluvě o tom, že jsem také byla zmatená, smutná a celkově na dně. Jak jsem ho tam mohla nechat?! Křičela jsem na sebe v duchu a zaťala drápy do země, když jsem se konečně zastavila. Ohlédla jsem se, marně, dávno se mi kolem tlapek omotávala mlha a stromy stály ve výhledu. Měla jsem zůstat, věděla jsem, že jsem měla zůstat, jak bych však mohla? Bylo by to trapné, nevěděla bych, co mám říct a ještě bych jim všem kazila náladu. Hlavně Therionovi. Navíc to byla jeho parta, ne? Měl by být rád, že je vidí… tak proč se zdál být otrávený jejich příchodem? Na tom nesejde, prostě jsem měla zůstat a tečka. Vyjasnit si to s ním. Proč od všecho prchám jako zbabělec, jen se věci začnou komplikovat? Sklopila jsem ouška a sklesle se courala lesem dále. Musela jsem se hýbat, jinak bych se každou vteřinou mohla sesunout k zemi a už nevstat. Měla by ses najíst, to ti udělá dobře. Kývla jsem nepřítomně hlavou. Pořád jsem před očima měla jeho výraz. Ublížila jsem mu, a to jsem ani nechtěla. Vždycky někomu ublížím. A skoro vždycky to byl někdo, komu jsem opravdu, z hloubi duše, ublížit nechtěla. A on se přitom tak snažil, byl ke mně milý, trpělivý, snášel mou přítomnost… koukal se mnou na hvězdy. Usmála jsem se smutně při té vzpomínce. A já to takhle zkazila. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a radši zvedla čumák a zavětřila.
Po složitém nahánění a téměř zlámání si nohou jsem ležela na sněhu a trhala od kostí maso vydry. Ani jsem nad tím neuvažovala. Kdyby se mě někdo zeptal na lov, také bych mu nebyla schopná odpovědět. Myslela jsem jen na něj. Což bylo svým způsobem dobře, konečně jsem nemyslela na Lina, který už měl vlastní život a byla jsem mu tedy větší přítěží než Therionovi. No, i když… Žvýkala jsem zamyšleně maso a jen ztěžka ho polykala. Zhluboka jsem si povzdechla. Opravdu mi nabídl, ať s ním odejdu? Zarazila jsem se. Sklopila jsem zrak k zemi a sněhu pokrytém krví. On je fakt všude. Zaúpěla jsem a krev přikryla čerstvějším sněhem. Možná to bylo znamení, snad jsem to měla více zvážit. Zavrtěla jsem opět hlavou. Není co zvažovat. Pomyslela jsem si sklesle. Opravdu nebyla. Neznala jsem ho, moc, teda – co to vůbec znamená někoho znát? Frustrovaně jsem švihla ocasem a urvala si větší kus masa, na kterém jsem se chvilku dusila. Až mi to vehnalo slzy do očí, jako celá ta situace. Ať už to znamená cokoli, já ho opravdu neznala. Viděla jsem ho dvakrát, a ačkoli to bylo krásné, bylo to i… zvláštní. Příjemné. Jenže opravdu jsem nemohla říct, že on by byl ten vlk, se kterým by stálo za to utéct. Obzvláště, když to teď má Morfeus tak těžké. A všichni. A taky je tady Newlin. Nemohla jsem přece opustit svého jediného kamaráda.
Už jsem ztratila přehled, kolikrát jsem tou hlavou vrtěla. Bylo hloupé nad tím vůbec přemýšlet. Mé srdce romantika, byť cynického a bez naděje, pochopitelně metalo salta nad tou představou. Jak bych si našla lásku a utekla s ním daleko a daleko a začali bychom spolu znovu a uzdravili si navzájem rány… Ale to byly sny, a nic jiného. Ve skutečnosti nebylo nic tak lehké. Jak jinak. Povzdechla jsem si a nechala pár frustrovaných slz mi skanout po tváři. Opravdu jsem ti nechtěla ublížit. Šeptala jsem v mysli, jako by mě snad hnědý vlk mohl slyšet. A vůbec, beztak jsem to jen moc dramatizovala. On to určitě tak neprožíval… ale co potom všechna ta gesta, jeho výrazy a chování? Nebyla jsem dobrá ve čtení vlků, ani náhodou, jenže on... on byl jiný. Uniklo mi dalších pár slz, ale kdyby se mě někdo zeptal, asi bych nebyla ani přesně schopná říct, proč vlastně pláču. Byla jsem jen ztracená hloupá vlčice, co si za všechnu svou smůlu mohla sama.
Podívala jsem se zase na sníh, který byl opět krvavý, a všimla si, že jídlo zmizelo. Můj žaludek, stažený a zmenšený dlouhým obdobím hladu, byl plný. Já však ne. Cítila jsem se neuvěřitelně prázdně. A bylo mi i líto té vydry – proč jsem jí vůbec zabíjela, když jsem z toho jídla vlastně nic neměla?! Podrážděně jsem odkopla kosti pryč a položila si se zafuněním hlavu na packy. Ten život je fakt na nic. Pomyslela jsem si a než jsem se nadála, usnula jsem. Možná to tak bylo lepší. Třeba se vzbudím a všechno to pomine. Nebo se nevzbudím vůbec, a to vlastně taky nebude tak špatný.

//L3 4/5

Pochopitelně to šlo tak špatně, jak jsem si představovala. Vlastně ještě hůř, protože i když se to snažil skrýt, vycítila jsem, že Theriona má slova nějak ranila. V panice jsem také vyskočila na nohy a sotva to ustála, jak jsem měla ztuhlé svaly. Nechtěla jsem, aby odešel. A pokud musel odejít, tak ne v tomhle stavu. Zoufale jsem se na něj dívala a přála si, aby mohl cítit, jak se cítím já. Aby věděl, že jsem mu nechtěla ublížit, avšak takovou magii jsem neovládala a zbývala mi pouze slova. „Therione promiň,“ zakňučela jsem tiše, spíše jsem to vyprskla, jak jsem se snažila donutit jazyk pracovat rychle, než hnědý vlk odejde. „Já to nemyslela zle, nechtěla jsem ti ublížit, jen já… nevím, promiň, vidíš, všechno moc analyzuju a pak ostatním ubližuju jako tobě,“ slova se ze mě řinula rychleji, než jsem vůbec pokládala za možné. „Ale ráda bych tě znala lépe, promiň,“ šeptla jsem ještě, než jsem úplně ztratila představu, co říct jiného než nekonečný proud promiň.
Ale to vlastně ani nebylo třeba, zničehonic se u nás objevili černobílý vlk – z kontextu jsem pochopila, že se jmenoval Awarak – a hnědo-béžová Asta. Přiběhli si pro Theriona a zvali ho na lov, který zřejmě měli nějakou dobu naplánovaný. V duchu jsem se mírně usmála, bylo hezké vidět, že má někoho, kdo se o něj stará. Omluvně jsem se podívala nejdříve na Theriona a pak na nově příchozí. „Ráda tě poznávám, jsem Amnesia,“ představila jsem se na oplátku a s dalším rychlým pohledem na hnědého vlka si povzdechla. „Omlouvám se, ale nemůžu přijmout, stejně bych se asi měla vrátit ke své smečce,“ omluvila jsem se plaše a snažila se moc netřást před těmi cizinci, stejně už jsem instinktivně měla sklopená ouška. Bylo toho prostě moc. Probudila se ve mně touha vrátit se do lesa a uspořádat si myšlenky, pořádně všechno vstřebat. „Znovu tě najdu, slibuju,“ usmála jsem se trochu smutně na Theriona a pak jsem se otočila na zbylé dva vlky, „Opravdu ráda jsem vás poznala, ale musím běžet.“ Rozloučila jsem se krátce a dala se do klusu směrem k Sarumenu. Snažila jsem se vypadat, že neutíkám od nich, ale… jo, utíkala jsem od nich. Bylo to zbabělé, špatné a měla jsem zůstat, už jen abych se ujistila, že Therion ví, že jsem nic nemyslela zle, ovšem neměla jsem na to sílu. Snad se o něj postarají lépe než já.

//Sarumenský hvozd
//Omlouvám se, tohle by Amny asi úplně nezvládla :D

//L3 3/5

Překvapeně jsem zamrkala, když zmínil jméno lesa. Odkud ho zná? Nebo jsem mu ho možná tehdy řekla? Nepamatovala jsem si, ale vlastně to bylo jedno, protože i kdybych mu ho řekla, neopravňovalo ho to dodat zbytek té promluvy. Ocas mi sám od sebe začal lítat ze strany na strany. Potěšilo mě, že se mu náš hvozd líbí, ani jsem nedokázala říct proč. Ale jak to, že tam byl? Předpokládala bych, že by měl být členem smečky – není hloupý, aby se jen tak procházel po cizím území – jenže jeho pach jsem v lese necítila. Tak že by ho nepřijali? Lehce mě bodlo u srdce při vzpomínce na Neyteri, naštěstí jsem však mohla zatím svou mysl soustředit na tuhle záhadu. Nenapadal mě důvod, proč by ho odmítli – nebo odmítl. Možná si řekl, že dalšího tragéda jako já už smečka nepotřebuje. Odfrkla jsem si v duchu. Nebo tam možná někoho zná? Třeba mě hledal… Rychle jsem zavrtěla hlavou, ne, to byla hloupost. A vůbec, proč se prostě nezeptám? „Děkuju,“ usmála jsem se na něj, „ale jak to, že náš les tak znáš?“ položila jsem mu otázku, snad ne moc vtíravou.
Mezitím jsem se však, konečně, dozvěděla něco víc o něm. Vypadalo to, že jeho situace je o něco složitější než ta má, nebo možná úplně stejná. Už má své místo, jen s ním ještě není zcela sžitý. Maharská. Zopakovala jsem si v duhu, ale nebyla jsem schopná si představit místo. Ani vzdálenost nebo přibližnou polohu. Než jsem se však stihla zeptat, opět promluvil a tentokrát se ptal on. Celá jsem ztuhla a zase se rychle přinutila uklidnit. Jak to myslí?! Panikařila jsem vnitřně a snažila se to moc nedávat najevo, on také vypadal, že pro něj otázka byla těžká. Netušila jsem proč, no zřejmě byla. Ale vážně, jak to myslel. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to chápala dobře – teda vlastně spíše, jestli v tom nehledám víc, než tam bylo. Nebo třeba vážně chce, abych zůstala s ním. Zakoulela jsem sama nad sebou očima. Já jsem fakt příšerná – vždyť mě ani nezná! Což je možná dobře, kdyby tě znal, tak by ho to ani nenapadlo. Jestli ho to napadlo. Ne, určitě se jen ptal, jestli bych to tam s ním nechtěla navštívit, to musí být ono. Jenže co když ne? Nechtěla jsem mu ublížit tím, že bych to ignorovala, kdyby to myslel tím závažnějším způsobem. Ale co když fakt jo?! To by znamenalo, že má o mě zájem, ne? Jakýkoli, třeba jen kamarádský, to je jedno! Snažila jsem se své splašené city a srdce uklidnit.
Nakonec jsem se zhluboka nadechla a zase vydechla. „Odpusť, jestli jsem tvé otázce rozuměla špatně,“ polkla jsem nasucho a snažila se působit hrozně klidně navzdory té bouři emocí v mém nitru, „ale nemůžu s tebou zůstat a odejít. Ještě se neznáme tak dobře,“ dodala jsem o dost tišeji a chtěla se zahrabat do sněhu. Zchladit se, umřít a tak. „Moc ráda bych ale tvou smečku navštívila, jednou, a no, uh,“ zastavila jsem se, než jsem stihla vydat více zbytečných zvuků, „no kdybys chtěl, mohli bychom se víc vídat a pak, no,“ zase jsem nasucho polkla. Co to vůbec žvatlám, vždyť to tak vůbec nemyslí a já tebe ze sebe dělám hloupou. Chtěla jsem se pohřbít hluboko pod zem, ovšem už jsem byla tak zamotaná do toho všeho, že už to klidně můžu doříct. „pak by se vidělo.“ dodala jsem prostě a odmítala se na něj podívat, příliš zahanbená, než abych se kdy komu znovu podívala do očí. Srdce mi v hrudi bušilo jako o závod. Tohle je jen sen, celý můj život je jen sen.

//L3 2/5

Ticho nás často obklopovalo mezi jednotlivými slovy, co jsme prohodili, avšak z nějakého důvodu to působilo přirozeně. Příjemně. Nebyla jsem zvyklá moc mluvit a s Therionem ve mně ani nevznikala potřeba tak činit. A pokud ano, tak jen proto, že jsem ho chtěla více poznat. Na druhou stranu to ticho bylo krásné a snad znamenalo více, než slova. Stejně ho ani nevnímám, když pořád nad něčím přemýšlím. Pomyslela jsem si, jak jsem drápkem nakreslila další čáru. Možná to tak má taky? Koutkem oka jsem se na něj podívala. Vypadal pořád tak nevinně, trochu jako zbité vlče, a jeho jizvy ten vzhled jen podtrhovaly. Zajímalo mě, z čeho je má, jestli vznikly náhodou jako ty mé – i když já na nich také nesla vinu – nebo zda aktivně přispěl k jejich vzniku. To jsem si úplně představit nedokázala, že by někoho úmyslně svými činy nebo akcemi rozzuřil natolik, aby po něm vystartoval. Bylo vlastně těžké si ho celkově představit jiného, než jsem ho viděla teď. Chudák vypadal tak vyplašeně. Možná se jen bojí se mnou mluvit? Pravda, co když má jen natolik zlé zkušenosti a vzpomínky na ostatní, aby se bál vůbec komunikovat. A pokud je to pravda, jak bych to zjistila a ukázala mu, že já jsem ta poslední, které by se měl bát? Vždyť i on by mě lehce přepral, obzvláště teď. Pomyslela jsem a prohlédla si ho víc. Nebyl to postavou nejsilnější, nejsvalnatější vlk, co jsem kdy viděla, to zdaleka ne, ale nepochybně by mě v souboji porazil.
Nemohla jsem se však přimět vůbec přemýšlet nad tím, jak by takový boj probíhal, když jsem si všimla, že mě napodobuje a také drápem kreslí do sněhu. Vykouzlilo mi to malý úsměv na tváři. Ne, že by aspoň jeden z nás věděl, co dělá. Kdyby mě viděla máma, určitě by si povzdechla s něčím jako: „Ty nikdy nevyrosteš, že?“ Usmála jsem se mírně při té představě. Nevadí, co oči nevidí, to srdce nebolí. Mé oči však viděli, jak Therion přestal a i já opatrně položila tlapku zpátky. Vypadal podivně zdrceně a já se bála, že tahle činnost v něm vyvolávala špatné vzpomínky. Nechtěla jsem tu možnost riskovat. Navíc místo toho také začal mluvit a využil mé nabídky. Bylo zvláštní, že tohle bylo to první, na co se zeptal, ale byla jsem ráda, že si vybral něco, na co mi nevadilo odpovědět. „Ano, mám,“ pousmála jsem se, „teda… mám smečku a to je asi nejblíž domovu, co kdy mít budu. Jen se tam musím ještě trochu zabydlet.“ přiznala jsem. Měla jsem ten les ráda, opravdu ráda, cítila jsem se tam dobře a, v rámci možností stanovených mou paranoiou, bezpečně. Jen jsem neznala vlky, co tam se mnou žijí, kromě jednoho a půl, pokud jsem počítala Derian, a potřebovala bych si to tam víc projít. „Vlastně to odsud není ani tak daleko, žijeme v tom tmavém lese támhle,“ kývla jsem hlavou k lesu rýsujícímu se na obzoru. Chvíli jsem při pohledu na něj přemýšlela, jestli bych se neměla vrátit, ovšem usoudila jsem, že ještě nejsem pryč tak dlouho a Theriona nemůžu jen tak opustit. Pak přišlo další váhání, ale nakonec jsem to riskla. „A co ty, máš někde domov?“ zeptala jsem se ho něžně, opatrně. Mohla to být citlivá otázka a já mu jí opravdu nechtěla ublížit.

Courat se jen tak po venku bylo opravdu fajn, hezky tlapka před tlapku a nic neřešit. Cítila jsem se volná jako pták, mohla jsem jít kamkoli jsem si jen usmyslela a nikdo mě nemohl zastavit. Cizince jsem potkávala téměř neustále a každý z nich se mě snažil přesvědčit, ať se vrátím domů, ale já je ignorovala. Civěli na mě jako na blázna, každý jeden z nich. Co mi po nich. Čumte si, jak jen chcete! Cítím se fajn a tak to má být, dojdu až na kraj světa! Cílevědomě jsem kývla hlavou a trochu přidala do kroku. Cválala jsem širou plání pod svitem slunce a užívala si jeho teplé paprsky na srsti. Čistě modré nebe vypadalo jako obrovský bazén a já netoužila po ničem víc, než do něj skočit. Čvachtat se ve vodě znělo fajn, když byl takový horký letní den. Co mi vůbec bránilo to udělat? Čile jsem se rozběhla vzhůru k nebesům a shlížela na zem pode mnou, která už se zase hemžila ostatními vlky. Cucáci, ani nedokážou utíkat k nebesům! Cupitala jsem výš a výš s veselým smích a provokativně na ty otrapy pode mnou vyplázla jazyk. Černí ptáci mi prolétli kolem hlavy a chtěli mě varovat. Cvrlikali na mě, že prý nemám křídla a měla bych se oblohy vzdát. Culila jsem se na ně jako andílek – vždyť by mi mohli půjčit ta svá, navrhla jsem. Což se jim moc nelíbilo. Celé hejno se jich na mě sneslo, klovali mě svými ostrými zobáky a nepřestali, dokud má záda nenarazila na zem. Čekala jsem, že se ozve křupání zlomených kostí – marně. Čirou náhodou jsem přežila a ještě vyvázla bez úhony. Cenné lekce se mi dostalo – obloha patří ptákům a ne vlkům.

//L3 1/5

Zmateně jsem se na něj podívala, hlavu nakloněnou stranou. „Za co se omlouváš? Vždyť nemáš za co,“ řekla jsem něžně, byť trochu zmateně. Vždyť i já občas měla ve zvyku se omlouvat za každou drobnost. S Therionem jsem se však cítila poměrně dobře, takže mě to trochu přešlo. Naštěstí. Je to jen další otravná věc, kvůli které by utekl. Došlo mi, že i když jsem s Newlinem, tak se tolik neomlouvám. A vtom mi došlo, že ani nevím, jak jemu se podařilo vyrovnat s mlhou a jestli se z ní vůbec dostal. Začaly ve mně hlodat pochyby a vina. No jo, tak to dopadá, když se vždycky upneš jen na toho, s kým zrovna jsi. Lehce jsem zavrtěla hlavou. Vždyť bych měla být ráda, že nad ním chvilku nepřemýšlím! Vždyť už má svůj život, ve kterém nejsem potřebná. V duchu jsem zaúpěla a mlátila hlavou o strom. Proč já si tohle vůbec dělám? Proč se nemůžu nechat žít šťastně? Možná je dobře, že jsem si nikdy nenašla partnera, tyhle vlastnosti by se neměly šířit dál.
Než jsem se do těchto myšlenek stihla ponořit dále, Therion odpověděl na mou otázku. Nebyla to moc užitečná odpověď, ale byla jsem ráda, aspoň za tu trochu. On sám vypadal, že si to nepamatuje nebo vůbec neví. „No tak, nic se neděje,“ usmála jsem se na něj mírně, „jen jsem byla zvědavá. Promiň, vím, že bych se neměla tak ptát.“ Plaše jsem drápkem ve sněhu kreslila tvary, abych se aspoň trochu uklidnila a neupnula se na to, jak nešikovně a trapně musím působit. Třeba by se se mnou rád bavil, ale tohle ho odrazuje. Napadlo mě. Bylo to koneckonců dost možné, nedivila bych se mu. „No, ale stalo se, takže kdyby ses ty chtěl na cokoli zeptat, neváhej,“ nabídla jsem mu s náznakem úsměvu na rtech. Byla jsem nervóznější, než bych chtěla. Vždyť té nabídky ani nemusí využít – pravděpodobně ji nevyužije – už jen proto, že jsem tak nudná a není nic, na co by se mě tak mohl chtít zeptat. Ale co když to stejně udělá?! Nevím, proč si tohle dělám, já fakt nevím.

//L2 5/5

„Nemusíš děkovat, nic to nebylo,“ usmála jsem se na něj laskavě. Byla jsem se svou prací relativně spokojená. Srst už měl víceméně čistou, i když bylo pořád vidět stopy po té nečistotě, ale lépe už to sněhem umýt nešlo. Leda bych mu to očistila, ale to ani náhodou. To už na mě bylo moc osobní a taky, no, intimní. Jen z toho nápadu jsem se cítila hrozně trapně, jako bych udělala něco špatného, nebo ho nějak využila. Byl to přece pořád skoro neznámý vlk a mě tady napadá tohle. Já jsem fakt marný případ, jak mě někdo mohl pustit do světa. Povzdechla jsem si nad sebou tiše. Byla jsem špinavou skvrnou na dobré pověsti mého druhu. Když jsem však takto sklopila oči, všimla jsem si, že se Therion skoro zhypnotizovaně dívá na malou kaluž své krve. Jeho pohled se mi moc nelíbil, tak jsem ji po krátkém přemýšlení radši přikryla novou vrstvou sněhu a poněkud stydlivě si odkašlala. „Ehm, nevím, co se ti stalo, ale určitě to bolet přestane. Jen tomu dej čas,“ pousmála jsem se na něj. Zoufale jsem ho chtěla nějak podpořit, ale nenapadala mě žádná slova. Neměla jsem žádné právo se ho ptát, co se mu stalo. Zároveň však jsem měla potřebu mu říct, že to bude dobré. Byla jsem zmatená a přála si ho znát lépe.
Nakonec jsem se aspoň rozhodla, že to nejmenší, co pro něj můžu udělat je přivést ho na jiné myšlenky. Také jsem si lehla, když zatím zůstával ležet a jen mírně sykla, jak se mé bříško dotklo studeného sněhu. Už aby přišlo léto. Povzdechla jsem si a podívala se na Theriona. Zajímalo mě, proč hned nevstal – já bych to určitě udělala. „Netočí se ti hlava nebo tak? A…“ váhala jsem, jestli se opravdu mám zeptat, „no, jak se ti to stalo? Nemusíš mi to samozřejmě říkat, jestli nechceš,“ dodala jsem rychle a odvrátila plaše zrak.

//L2 4/5

Trochu mě překvapilo, že opravdu poslechl. Nemluvě o tom, že se mi málem zastavilo srdce v hrudi, když i řekl, že mi věří. S mírným úsměvem jsem zavrtěla hlavou. Hlupáček. Jak mi mohl věřit, když mě ani neznal? Vždyť bych mu mohla ublížit! Teď by pro mě nebylo nic lehčího než na něj prostě skočit a zardousit ho. Nic takového jsem samozřejmě neplánovala, ale kdybych to nebyla já… Možná to dělá proto, že si tu možnost uvědomuje a nevadí mu. Vyhnala jsem nepříjemnou myšlenku z hlavy. Ne, muselo to být něco jiného. Třeba je jen tak naivní? Napadlo mě dále, ale to se také nezdálo jako správná odpověď. A proč to vůbec tak analyzuju? Protože ty bys jemu takhle nevěřila. V duchu jsem zakňučela. Samozřejmě to byla pravda. Zeptat se mě na to on, byla bych paranoidní a nesouhlasila bych, dokud by mi neřekl, co má v plánu. A ani potom možná ne. Snad o to víc mě dojalo a zároveň zmátlo jeho rychlé odsouhlasení a vyhovění mé žádosti.
„Děkuji. Neboj, nic ti neudělám,“ slíbila jsem mu znovu a připadala si, jako bych mluvila se zraněným vlčetem. Jen tak ležel přede mnou a najednou byl tak maličký. Vypadal tak nevinně… roztomile. Radši jsem se soustředila na svůj úkol. Na tlapku jsem si nabrala trochu sněhu a opatrně mu ji položila na ránu, pak ještě jednu dávku, abych pokryla i zakrvácené místa. Zatím to bylo dobré, zatím jsem se ho ještě nemusela dotýkat. Nicméně ta těžší část už musela přijít. „Budu se snažit být opatrná, ale možná to bude trochu bolet. Promiň,“ špitla jsem omluvně a připravovala se na nevyhnutelné. Tlapkou jsem mu něžně začala vmasírovávat sníh do srsti, o to opatrněji, čím blíže ráně ta bylo. Sníh se jeho teplem rozpouštěl a stékal mu po tváři spolu s krví. Část z rozpuštěné vody mu také stekla do oka a čistila ho. Snažila jsem se zůstat co nejvíc v klidu a držet své dýchání na uzdě, abych nezněla jako splašené zvíře.

//L2 3/5

Málem jsem se musela kousnout zevnitř do tlamky, abych se neusmála moc široce. Jeho slova mé pochyby nezahnala zcela, ale byl to krok vpřed. Určitě to říká jen ze zdvořilosti nebo aby neranil mé city. Snažila jsem se uklidnil svůj velmi zmatený mozek a poplašené city. Bylo to hezké. Bylo krásné si představovat, že by se tak opravdu cítil, a byl rád, že mohl sdílet tu noc zrovna se mnou. To zní fakt hrozně. Cítila jsem, jak se mi pod srstí tvoří na kůži rumělce. A přitom o nic nešlo! Byli jsme jen dva hlupáci, co seděli pod hvězdným nebem a mlčky na něj zírali. Kdyby nás někdo viděl, určitě by si myslel, že jsme hrozně divní. No, vlastně možná jsme, ale na tom nesejde. Dokud jsme šťastní… povzdechla jsem si a podívala se na Theriona, Jsi šťastný? Nevyřkla jsem tu otázku nahlas a nejen proto, že jsem se bála odpovědi.
Pochybovačně jsem zamrmlala, když zavrtěl hlavou a snažil se mě odbýt tou odpovědí. Když někdo říká, že je něco ‚v pořádku‘, nikdy to není v pořádku. Odfrkla jsem si a udělala nemyslitelné – přistoupila jsem k němu blíže. Skoro jsem se ho čumákem dotýkala a ani jsem nedýchala, jak jsem z toho byla nesvá. Muselo to však být, chtěla jsem vědět, kde přesně tu ránu má a jak zlé to je. Nicméně přes vrstvu zaschlé krve jsem toho moc neviděla. Nespokojeně jsem si pomlaskla a zase mírně poodstoupila s hlubokým výdechem. Ztraceně jsem se rozhlédla kolem a zavětřila. Cítila jsem ve vzduchu vláhu, někde poblíž musela být řeka nebo aspoň potok. Pak jsem se ale zorientovala a došlo mi, co je to za potok. Ne, to nebudu riskovat. Hlavou se mi hnaly vzpomínky na jedinou příležitost, kdy jsem se té vody napila a následky. Ne, to mu na tu ránu nehodím. Jenže co teď? Zoufale jsem se na něj podívala, jako by snad měl on vědět, co budeme dělat. A vlastně by mi to i mohlo být jedno, bylo to jeho a on sám se rozhodl s tím zraněním nic nedělat. Ale já nemohla. Vtom mě to trklo – bude to nepříjemné pro nás pro oba, ovšem nedá se nic dělat. „Já vím, že to bude asi znít divně, opravdu vím… Lehl by sis prosím na chvilku?“ zeptala jsem se a nedokázala se mu přitom podívat do očí. Nervozitou jsem stála ztuhlá jako rampouch. „Slibuju, že ti neublížím, jen… mi musíš trochu věřit?“ zvládla jsem zvednout pohled a nešikovně se na něj usmála.

//L2 2/5

Neubránila jsem se plachému úsměvu a sklopení pohledu, když mi také poděkoval. Pomalu jsem se přestávala bát, že je se mnou jen ze slušnosti. Skoro… skoro se mi i začínalo zdát, že je rád za mnou společnost. Ale jdi, buď realistická. Zavrtěla jsem lehce hlavou. Pravda, ačkoli to bylo krásné a všechno, musel se nudit. Vždyť jsem s ním vůbec nemluvila a jen jsme se v společnosti toho druhého dívali na hvězdy, každý sám, ale sami spolu. Jen já jsem divná, že mi stačí tak málo, abych byla spokojená. A neměla jsem to nikomu za zlé, jen to občas zamrzí. Po očku jsem se podívala na hnědého vlčka a hledala na něm jakoukoli známku nudy. Místo toho jsem se musela držet, abych se nerozesmála, když jsem viděla jeho škleb, když se díval přímo na slunce. „Pozor, mohl by sis ublížit,“ zahihňala jsem se, ale s milým úsměvem, aby věděl, že to nemyslím špatně. Bylo by škoda, kdyby si zkazil oči.
„To ano. Jsem ráda, že jsem je s tebou mohla sledovat,“ usmála jsem se a také se zadívala na modrou oblohu. Trochu mi tam ta malá světýlka chyběla. A taky mi připomínala jeho modré oči, do kterých jsem se bála podívat, protože: Vážně jsem řekla, že s ním?! Vždyť to vyzní hrozně špatně! Já to přitom opravdu myslela jen nevinně, byla jsem ráda za jeho společnost, ale vyřčeno nahlas to znělo trochu… divně? Nevhodně? No jestli si nemyslí, že jsem blázen, tak teď bude určitě. Koutkem oka jsem se na něj podívala a hledala náznaky toho, že je mu v mé společnosti nepříjemně. Avšak k tomu jsem se ani nedostala, když jsem si všimla, že jedno z jeho krásně modrých očí není tak úplně modré.
Zpanikařila jsem, když jsem si uvědomila, že se mu na straně tváře dále ode mě lesklo něco rudě. Neudržela jsem se a popošla, abych se mohla ujistit, že mu nic není a ono najednou bylo. Viděla jsem zaschlou krev na jeho srsti, která mu trochu natekla do tyrkysového oka. Zalapala jsem po dechu a nervózně přešlápla. A to tady takhle byl celou noc a nic neřekl?! „Co se ti stalo? Promiň, já… měla jsem si všimnout dříve, zaúpěla jsem a sklopila hanbou zrak. „Můžu ti nějak pomoct?“ zeptala jsem se tiše, absolutně bez představy o tom, co bych měla dělat. Nezdálo se, že jemu by to nějak vadilo, nebo ho to bolelo. Krev už byla zaschlá, takže neumíral – snad – ale i tak. Měla jsem si všimnout dříve.