Gallirea - Příspěvky uživatele

Opět se na nás snesl soumrak. Bylo až neobvyklé, jak propojená byla noc a večer s naším… vztahem? Dalo se tomu tak říkat? Snad. Vztah, který byl věčně zahalen temnotou, jako by byl zakázaný, nebo zůstat v utajení. Ale před čím? Vždyť jsme nic zlého nedělali. Jen jsme si povídali, cestovali spolu, koukali na hvězdy… to nikomu neubližovalo, že ne? Jen nám dvěma, protože jsme oba hlupáci. Nebo minimálně já, protože jsem uvěřila tomu, že by to mohlo být skutečné. No tak, to už tady přece bylo. Nejsem pro něj dost dobrá, a proto ode mě pořád utíká, protože je mu mě líto. A cítí se provinile, že mé city neopětuje, ať už jsou jakékoli. Či je to naopak? A jeho city jsou pravé a ty mé nestačí?
Mé myšlenky se vůbec neuklidnily, když Therion promluvil. Další nedokončená věta. Mohla znamenat tolik věcí. Amnesie, já co? Nenávidím tě? Nemůžu tě ani vidět? Prosím přestaň být tak naivní, ztrapňuješ se? Jemně jsem zavrtěla hlavou, až mě jeho srst zašimrala v čumáku. Lehce jsem se odtáhla. „Jistě, že jsem se vrátila, kam jinam bych šla?“ zeptala jsem se ho s trpělivým úsměvem. Cítila jsem jeho teplo, jak byl napjatý. Uvolnil mi místo, ale já odmítla. „Nechtěl by ses raději projít? Třeba nám to bude lépe myslet… Asi, asi bychom si měli promluvit,“ povzdechla jsem si tiše a cítila, jak se mi opět stahuje hrdlo. Jak krásné by bylo si prostě lehnout vedle něj a užít si tichou teplou noc. Jenže já nemohla. Nebyla bych dost klidná, abych si to užila.

//Východní hvozd (přes VVJ a Vých. Galtavar)

//Jedlový pás

Klusala jsem, až se nakonec stromy vytratily a zbyla jen louka. Pro jednou svítilo slunce a jeho teplé paprsky mě hřály. Nemohly však proniknout až hluboko do morku mých kostí a mého srdce, které bylo paralyzováno chladem. Jak jen mohl tak odejít poté, co jsem mu ukázala své city? Snad si to opravdu rozmyslel? Zavrtěla jsem hlavou. Ne, ani jsem nad tím uvažovat nechtěla. Ale stejně mi to hlodalo hlavou a hnalo slzy do očí. Byla jsem hloupá, hloupá, ach, tak hloupá. Proto jsem si přece vždy dávala pozor, když jsem se s někým bavila. Neměla jsem se mu tehdy snažit pomoct, měla jsem ho ignorovat. Ale on vypadal tak smutně… A teď se podívejme na mě. V podobném bídném stavu, jako byl tehdy on. Zvolnila jsem do kroku a raději se zhluboka nadechla, rozhlédla se kolem. Vždyť příroda začínala být tak krásná, plná života. Proč se trápím takovou malicherností? Vždyť dalších vlků jsou tucty a tucty, tak proč bych se měla zabývat tímhle jedním? Protože on jediný tě kdy měl rád. Raději jsem se kousla do jazyka, aby se má hlava zabývala něčím jiným, nesměla jsem na to myslet takhle.
Avšak jak jsem tak šla dál, jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl jeho pach. Že by tady zůstal? Asi se mu muselo udělat špatně z té mé magie… nebo co mu ukázala. Na moment jsem se zastavila. Chtěla jsem jít za ním a všechno si vyříkat, aspoň to zkusit, ale mělo to smysl? Vždyť kdyby to, co říkal, byla pravda, neutekl by ode mě, když jsem ho prosila, aby zůstal. Měla bych jít dále a ignorovat ho, jenže já… já nemohla. Se sklopenýma ušima a slzama na krajíčku jsem sledovala jeho stopu, až jsem ho spatřila, jak leží ve trávě. Přesně jako tehdy… Nasucho jsem polkla, nechala vítr mě pohladit po srsti. Pak jsem se rozešla k němu. Slyšela jsem, jak se omlouvá, a najednou jsem nelitovala toho, že jsem přišla. Možná jsme jen oba dva opravdu byli hlupáci. On teda o něco větší, ale ne o moc. Tiše jsem se k němu přikradla a čumákem mu jemně přejela po srsti. Nevěděla jsem, jak jinak se ho pokusit uklidnit, a slova mi skrz knedlík v krku nechtěla projít.

Sledovala jsem, jak se Therion zevnitř hroutí. Nervózně jsem přešlápla a otevřela tlamu, pak ji zase zavřela. Chtěla jsem mu něco říct. Cokoli, co by mu mohlo pomoct, ale co? Nevěděla jsem. Sama jsem se musela držet, ať se nezačnu hroutit. Vždyť jsem se mu tak obnažila, ukázala jsem mu své upřímné city… tak proč mi nevěří? Nebo co má za problém? To si to rozmyslel? Třeba ho to přešlo. Teď, když si uvědomil, jak by ta situace mohla být vážná, mu došlo, že tohle vůbec nechce. Že to byla hloupost. Jistě, neopětovala jsem jeho city v celé jejich hloubce, ale cítila jsem k němu náklonost takovou, jakou ještě k nikomu. Dokonce ani k Newlinovi, ne takhle. Tohle bylo jiné, i když slabší… proč jsou city tam zmatené? S Therionem bych si dokázala představit strávit život, bok po boku, s Newlinem také, ale… No povídej, jak? Zavrtěla jsem hlavou. Hloupá, hloupá. Proč jen jsem tak hloupá? Neměla jsem mu věřit. A zároveň jsem toho přeci jen nelitovala. Byla jsem ráda, že to ví. I když tomu nechce, nebo nemůže, věřit, tak jsem byla vděčná, že ví, že mi na něm záleží, že ho mám ráda.
A najednou byl u mě. Stále ne v pořádku. Navzdory nutkání ucuknout jsem se k němu přiklonila a tváří se jemně otřela o tu jeho. Prosím, prosím, buď se mnou a ne ve své hlavě! Buď šťastný! Křičela jsem na něj v duchu marně. Viděla jsem na něm, že ať už se trápil čímkoli, nepouštělo ho to. Stále se tím užíral. A pak se rozhodl. Pro co? To jsem nevěděla, ale rychle mi to docvaklo, když se otočil k odchodu. Zpanikařila jsem a málem po něm opravdu skočila a zakousla se do něj, jen aby mě neopouštěl. Ne teď. Ne, když znal mé tajemství a city. Nemůže přece takhle odejít a nechat tu situaci nedořešenou! „Therione prosím!“ Vykřikla jsem zoufale, bez ohledu na to, jak pateticky jsem asi vypadala. Beztak na tom nikomu nesešlo, ani jemu. Zaťala jsem zuby a zamrkala slzy zpátky. Chtěla jsem utéct, stejně jako to dělal on. Prchnout té bolesti, ale věděla jsem, že by mi nic nepomohlo. A tak jsem se místo toho rozběhla za ním.

//Západní Galtavar

Bylo až bolestně zřejmé, že se něco stalo. Něco jsem musela pokazit, protože Therion se ode mě najednou odtáhl z jeho očí sršelo sebepohrdání a panika. Skoro jsem cítila, jak mi srdce spadlo na spodek hrudního koše a polámalo se o kosti. Co jsem provedla? Vždyť jsem se mu jen snažila říct, jak se cítím, jak se budu jednou cítit. Tohle jsem přece nechtěla, tak proč se to děje?! Vždyť i má cesta sem byla jen proto, abych zabránila tomu, že mu pořád jen ubližuju, tak proč se to zase děje? Vždyť viděl, jak se cítím, ví, že si přeju být s ním… Ranilo mě to. Bylo to jako by na mých pocitech nezáleželo. Sama jsem udělala krok zpátky a sklopila pohled k zemi. Co se to dělo? Proč jsme si tohle dělali? Jen jsme jeden kvůli druhému trpěli. A co způsobilo tu změnu? Že bych na něj omylem přenesla něco dalšího? Mrkla jsem po něm koutkem oka, ale vypadal tak vyděšeně a ublíženě, že jsem úplně zapomněla, co jsem vlastně chtěla. Zhluboka jsem si povzdechla a pozvedla svůj pohled k jeho tyrkysovým očím. Byli jsme oba tak hloupí, proč jsme si prostě nemohli promluvit o tom, co se nám honí hlavami? Teda… ne že bych si já sama přála pitvat své nitro, ale pár věcí by to mohlo vyřešit. “Tyrione, prosím, co se děje?“ žádala jsem ho něžně o vysvětlení. Netroufala jsem se přiblížit k němu. “Jestli je to kvůli něčemu, co jsem řekla, tak se omlouvám, prosím,“ špitla jsem a zavřela hlavou. Byla jsem tak zmatená. Proč je můj život taková horská dráha emocí?

Noc nahradilo ráno a slunce oznámilo příchod nového dne. Kéž by to jen ve mně dokázalo vzbudit novou naději, že vše bude v pořádku. Nešlo vzít zpátky žádné z našich slov, ani pocitů. Miloval mě. Nebo si to aspoň myslel. Spíše bych scházela na druhou možnost. Vždyť co na mně bylo k milování? Nejsem chytrá, silná, neoplývám žádnou vlastností, která by ostatní přitahovala. Pokud něco, byla jsem naopak podprůměrná ve všech ohledech a měl by utíkat daleko ode mě, zhrozen mými city k němu. A co ty přesně byly, to byl taky oříšek, který by vůbec neměl existovat, nebýt toho, že jsem takové zklamání a zmatek ve vlčím těle. A vždyť i jemu muselo být jasné, že to nebude fungovat! Vždyť i přesto, že jsem se k němu tiskla z vlastní vůle, bych nejradši odskočila a chránila svůj osobní prostor. I když jeho dotek byl svým vlastním zvláštním způsobem konejšivý. Pravda, neměl si zřejmě jak všimnout, že dotek je další překážkou, která mi snad brání jeho city opětovat naplno.
Mírně jsem se pousmála, když mi čumákem zvedl čelist, ať se mu podívám do očí. Byly tak krásné, jasné a tak… zranitelné. Být jen o něco zlejší, mohla bych mu ublížit. Snad mu i zlomit srdce, jestli jeho city byly pravé. Jaké štěstí a má smůla, že taková nejsem. Zavřela jsem hlavou. „Vím, že nemusím, ale já chci. A… věřím, že s trochou času… trpělivosti,“ podívala jsem se na něj trochu vystrašeně, “Budu tvé city opětovat.“ Nasucho jsem polkla a nervózně přešlápla. Proč jsem se radši od něj nedržela dál. Určitě jeden druhému hrozně ublížíme a já můžu jen doufat, že budu trpět já a ne on.

//Omlouvám se, post z mobilu

1x Zlatá - Haruhi, vejce se jí rozbije o vystouplá žebra
1x Stříbrná - Newlin, který vajíčko rozbije dříve, než se stihne rozbít o něj
1x Oranžová - Falion, o křídla, ať je má hezky ozdobená
2x Modrá - Derian, na záda, aby je měla ještě modřejší
3x Zelená - Therion, vajíčko magicky praskne ve vzduchu a květiny ho zasypou v měkké útulné dečce
4x Žlutá - Rorrey, na ocásek

Třásla jsem se jako stébla trávy ve větru. Tentokrát ani ne tolik šokem z toho, že se někoho dotýkám a on mě, ale strachem a studem. Hanbou z toho, že jsem se někomu tak otevřela. Nedomyslela jsem to, jen jsem ho chtěla zastavit – a zastavit i sebe samu před tím mu ublížit. Měla jsem to víc zvážit. Byla to chyba. Teď se mi vysměje a odejde, ani ne uteče, půjde hezky pomalu, aby se mé naděje a srdce lámaly víc a víc s každým jeho krokem a mé utrpení bylo co možná největší. A přitom jsem si to mohla klidně odbýt hned i sama. Mohla jsem se šťourat v jeho emocích, kdybych chtěla. Avšak neudělala jsem to, či ze strachu nebo respektu vůči jeho soukromí, to už nedokážu říct. Možná jsem si jen libovala v nejistotě – vždyť úzkost mi byla kamarádkou již od dětství, jistě jsem si ji zamilovala a vyhledávala příležitosti ji cítit. A kde nebyla taková šance, sama jsem si svou myslí dopomohla. Za všechnu svou mizérii jsem si nakonec mohla jen já sama.
Ovšem najednou, navzdory mým představám a očekáváním, se něco dotklo mé hlavy. Byl to Therion, který svou hlavu sklopil k mé v něžném gestu. Ani jsem neucukla – nechtěla jsem ucuknout, naprosto zaskočená tím nenadálým zvratem. V pořádku? Jak by to mohlo být v pořádku? Vždyť ti nedokážu říct ta slova zpátky. Mírně jsem zavrtěla hlavou. „Promiň,“ špitla jsem nejistě do jeho srsti. Nedokázala jsem zvednout hlavu, naprosto smířená a zvláštně v pořádku s realitou toho, že se ho dotýkám a neubližuje mi to. Přesto jsem v hloubi duše stále vyšilovala. Bylo to nepopsatelné, ale aspoň mě to trochu rozptylovalo od závažnosti toho, co se mezi námi dělo. „Jednou… jednou to budu cítit stejně,“ Doufám. Protože ty si to zasloužíš. Neopovažovala jsem se mluvit moc nahlas ze strachu, že tu křehkou bublinu, ve které jsme se nacházeli, rozbiju.

Jak nás oba zase přikryl soumrak, dokázala jsem se trochu uvolnit. Maličko, téměř neznatelně, ale pro mě to byl velký krok vpřed. Nevěděla jsem, jestli cítí, jak jsem pod ním ztuhlá jako socha, jak moc bojuji s tím od něj neucuknout. Vlastně jsem to ani nechtěla. Bylo to hezké, zvláštně krásné, že mi jeho dotek neubližoval. Tak proč jsem se ho tak štítila? Avšak také on se zdál nesvůj, jako bych cítila, jak to v něm vře. Že by Smrt mou žádost vyslyšela? Nezkoušela jsem to, chtěla jsem to nechat na něm, dát mu čas, který zřejmě potřeboval, aby si zformoval myšlenky… a utekl. Protože proč by ne. Už se mnou byl dost dlouho, jistě už mu docvaklo, že se mnou není o co stát.
A vskutku, trhl sebou a odskočil ode mě. Jistě to byl právě ten okamžik osvícení, který mu spasí život. Povzdechla jsem si s mírným úsměvem a čekala na ten ortel. Až mi řekne, že se snažil. Vážně snažil, ale „Víš Amnesie, nejde to, nemohu tě vystát, nevím, co mě to tehdy popadlo,“ a odejde. A já budu zklamaná, mé plané naděje, že třeba opravdu touží po tom mě znát, zlomené. Avšak… Čelist mi spadla skoro až k zemi. Zírala jsem na něj s otevřenou tlamou a vstřebávala jeho slova. Láska? Nemožné, vyloučeno. To ke mně přece nemůže cítit. I když… Nemůže. Jak by to mohlo být reálné? Vždyť mě sotva zná. A navíc já toho nejsem hodna. Já ho… měla ráda. To ano. Záleželo mi na něm. Dokonce jsem to vše k němu cítila jinak než k Newlinovi, ale nazvat to láskou? Možná časem? Všechno bylo moc rychlé. Místo odpovědi jsem k němu přistoupila, opatrně, něžně, aby neutekl a nelekl se. Opatrně jsem mu položila hlavu ke krku, držela se, ať hned necuknu zpět navzdory tomu, jak jsem se třásla a chtěla se odtáhnout. Ale muselo to počkat. Jak se mé čelo něžně dotklo jeho těla, vlila jsem do něj to, co jsem nedokázala popsat slovy. Ten strach, vo jsem cítila, když jsem ho viděla zraněného, v bolesti nebo i tehdy když vypadal, že se vrhne do hlubin jezera. Smutek, když jsem od něj odcházela a myslela na to, že uteče. A radost když se usmál, nebo že jsem ho našla, jak na mě čeká. Všechnu tu něhu a náklonnost, co jsem vůči němu cítila. Ale i strach, že mi ublíží. Netroufala jsem si odstoupit od něj, ani když jsem mu vše ukázala. Nedokázala jsem ani zvednout hlavu ve strachu, jak se na mě bude dívat, až se mým citům vysměje. Chtěla jsem si vynadat za to, jak jsem naivní se takhle svěřit, jenže… On vypadal tak vystrašeně a já ta slova ještě nemohla říct zpátky.

//Omlouvám se za chyby, píšu z mobilu

Snažila jsem se příliš netřást, ne však kvůli zimě. Čekala jsem, že se otočí a uteče. Koutkem oka jsem ho pozorovala, všímala si jeho nejmenších pohybů, abych byla připravená se proti tomu obrnit. Ale on ne. On uhýbal pohledem, dokonce se ke mně přiblížil – to byl přesný opak toho, co jsem čekala! Snažila jsem se dýchat zhluboka, uklidnit se. Byl to hrozný nezvyk mít někoho tak blízko. Ani se mě nedotýkal a už jsem nevěděla, co mám dělat. Nijak mi to nevadilo, vůbec ne, jen to bylo… zvláštní. Příjemné? No… to už by byla jiná otázka. Rozhodně mi to nebylo nepříjemné, zatím ne, ale pozorně jsem ho sledovala, jestli se nepřibližuje až moc. Na co si stěžuješ? Ty ses ho dotkla první, má důvod si myslet, že by ti nevadilo, kdyby se tě dotkl taky. Argumentovala jsem sama se sebou. Upřímně, nebyla jsem si jistá, co bych dělala, kdyby k tomu došlo. Věděla jsem jen to, že bych neutekla. Nemohla jsem od něj znovu utéct, když pak vždy vypadal tak křehce. Navíc mi neubližoval – ani nechtěl, tím jsem si byla jistá. Stejně jako jsem já nechtěla ublížit jemu. Vždyť vlastně proto jsme tady teď seděli. Normálně bych odsud utíkala jako o život, teď jsem však měla po boku Theriona a spoléhala na to, že si nás Smrt nebude všímat. Ne, že bych věřila tomu, že si na nás netroufne. I když třeba je tak silný. Vlastně jsem ani nevěděla, jak na tom hnědý vlk je, co se týče těhle věcí. No nevadí, stejně to není důležité.
A pak se stalo nemyslitelné. Úplně to uniklo mé pozornosti – jak jsem si toho mohla nevšimnout? Najednou jsem cítila váhu a teplo na mém krku. Cítila jsem, jak se mi instinktivně zježila srst. Připadala jsem si skoro jako ježek, i když to pochopitelně nebylo tak zlé. Svaly mi ztuhly a já seděla jako socha. Dech mi uvízl v krku a v hlavě se mi rozezněly alarmy. Co to dělá? Proč to dělá?! Nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem jako přimrzlá a snažila se uklidnit. Přece mi nijak neubližoval – vůbec nijak, ani to nebolelo, tak co mám za problém?! Vždyť je to dokonce příjemné, hřeje mě, chrání před chladným větrem. Na co si stěžuju, proč mi to tak vadí – nemůžu utéct! Nechtěla jsem se ani pohnout. Tedy… chtěla, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mi to vadí – vadilo i nevadilo – nebo mi ubližuje – to nedělal. Rozhodla jsem se přece, že nedopustím, aby mu se mnou bylo nepříjemně, a kdybych od něj teď odskočila, určitě by se to stalo. Měl by špatný pocit, myslel by si, že mi ubližuje. A to nedělá, je to v pořádku, je to příjemné, a naprosto normální. Nic ti neudělá. Uklidňovala jsem se, přemlouvala svaly, aby se taky vzpamatovaly a uvolnily. „Proč bych se nevracela?“ špitla jsem, hrdlo stažené. Už tak v něm hlodaly pochyby, nemohla jsem to ještě zhoršit. Je to v pořádku. Ty jsi v pořádku. A bezpečí, přece tě i chrání. Neboj se.

//Zřícenina

Jeden by čekal, že se mi uleví, když už mám tu nejtěžší část tohoto výletu za sebou. Nicméně já momentálně zvažovala, jestli jsem se náhodou nespletla a ta nejhorší část mě teprve nečekala. Jistě, zrovna jsem byla u Smrti a snažila se ji přesvědčit, že mi může svěřit novou magii, ale to nebylo nic proti tomu čelit Therionovi poté, co jsem se s ním rozloučila, tak jsem to udělala. Skoro jsem zalezla zpátky do hradu. Snad bych doopravdy raději riskovala ztrátu života než tuhle paralyzující úzkost. Měla jsem sucho v tlamě, nohy se mi nejistě třásly, a buďto mi srdce bylo tak rychle, že jsem to ani necítila, nebo se zastavilo. No tak, vždyť to nebude tak zlé. Pořád tady je, tak se nezlobí? Asi? Možná? Uklidni se. Jen velmi nejistě jsem se blížila zpátky k místu, kde jsem ho nechala, a kde stále čekal. Neubránila jsem se úsměvu. Musela jsem se přiznat, že jsem měla jisté pochyby o tom, že ho tady najdu. Koneckonců nic mu nebránil odejít – a proč by na mě vůbec čekal? To skoro vypadalo, že mě chce vidět. Zavrtěla jsem hlavou.
Ale jak jsem se k němu blížila, ocas se mi začal houpat ze strany na stranu. I přes mou snahu tomu zabránit jsem se cítila opravdu šťastná, že tam byl. Že na mě počkal a zůstal na místě, ani zřejmě nezkusil utéct, soudě dle absence stop ve sněhu. I ve tmě jsem si všimla, že roztával. Aspoň něco pozitivního. Dost však bylo vyhýbání se nevyhnutelnému! Zvedla jsem pohled k Therionovi a usmála se. Srdce mi zběsile bušilo. Jak se asi cítí po tom, co jsem udělala? Nepřekročila jsem jeho hranice? Určitě to bylo mimo ty mé… ale to by přece utekl, že jo? Nebo na mě začal rovnou řvát. Nevadí mu to, třeba byl rád? Bylo hloupé si to myslet, stejně mi to však na mysl přišlo. „Jsem zpátky,“ konstatovala jsem tiše, nevědouce, co jiného říct. Nervózně jsem přešlápla a pohlédla vzhůru k nebi. Hvězdy na nás zase svítily a já se musela lehce zasmát. Vždycky nad námi držely ochranou tlapku. „Děkuju, že jsi tady počkal,“ usmála jsem se mírně, ale nespouštěla oči z oblohy. Třeba všechno bude v pořádku, když jsou tady hvězdy pořád s námi.

//Jedlový pás

Třásly se mi nohy a dech mi drhl v hrdle, nechtělo se mu ven ani dovnitř, jakoby mě snad měl otrávit a pak se bál svého osudu v této temné nepřívětivé rozpadlině. I já se koneckonců bála, co se mi zde stane. Mohlo to být cokoli od smrti po mučení. Netoužila jsem ani po jednom, pochopitelně, vlastně bych tady radši nebyla, ale měla jsem cíl. To, že jediným stvořením, co mi mohlo pomoct ho dosáhnout, byla zrovna Smrt sama, byla už zkrátka krutá hříčka života. Provedla jsem toho v životě spoustu, to uznávám, ovšem pochybovala jsem, že by to stačilo na ta muka, kterými jsem si musela procházet. No tak, Therion kvůli tobě taky vydržel už dost, je načase mu to vrátit. Povzbuzovala jsem se k dalším krokům. Aspoň pokud se cokoli stane a ven se už nedostanu, můžu být šťastná, že jsem zemřela hrdinsky… no, možná ne úplně, ale rozhodně se tak o tom uvažuje lépe. Drápky mi zvonily o podlahu zříceniny, což rozhodně nepomáhalo na mé napjaté nervy. Ono bylo těžké udržet si chladnou hlavu, když zpoza rohu mohla kdykoli vyskočit sama Smrt.
„Vzpomínal mě tady snad někdo?“ zasyčel hlas odněkud, kde jsem to neviděla. Paranoidně – dalo se tomu tak říkat, když mé obavy byly oprávněné? Nerada bych umírala jako srab – jsem se otočila a hle – nic! Uši jsem měla připláclé k hlavě a ocas stočený mezi nohama. Zdálo se mi, že se stíny v temných koutech hýbou, což mi na klidu nepřidávalo. Mohla se snad Smrt stát neviditelnou? Nedivila bych se. „Vlezeš mi sem před ozvání a ještě ani neodpovídáš, nezdá se ti to trochu drzé? A určitě po mně budeš ještě něco chtít!“ zněla podrážděně, až se mi srst na zádech zježila děsem. Kdyby byla příjemnější, třeba bych se jí tolik nebála a neměla hrdlo stažené tak, že jsem ani mluvit nemohla! Proč se děsím tak lehce?! „Nemáme celý den! Když seš taková padavka, nemáš co sem lozit,“ zavrčela a konečně se mi zjevila. Bylo to, jako by opravdu vystoupila ze stínů. Její zelené oči zářily do šera, stejně jako její ocas. Být to někdo jiný než sama vládkyně podsvětí, snad bych ho i obdivovala. Místo toho jsem ustoupila instinktivně zpátky a sklopila hlavu, stejně jako i pohled.
„O-omlouvám se, v-vím, že to ode mě bylo nezdvořilé,“ polkla jsem roztřeseně a rychle dodala: „U-už se to nebude opakovat.“ Smrt na to reagovala dosti opovržlivým odfrknutím a širokým, traumatizujícím šklebem. Bylo mi hned jasné, že se mi o něm bude zdát v nočních můrách. „Byla bych radši, kdyby se tvá návštěva už nikdy neopakovala,“ uchechtla se hnusně, „Na druhou stranu bych nebyla překvapená, kdyby tě příště kleplo a stala by ses mým dalším subjektem – to nezní úplně špatně co? Připravila bych si pro tebe moc hezké místečko hezky ve tmě a samotě.“ Téměř jsem se neudržela a zakňučela nahlas. Dělá tohle všem nebo jen mně? Co myslíš, prcku? Tentokrát jsem nejenže dost pateticky vykvikla, ale ještě i nadskočila, což sklidilo výsměv černé vlčice. „Ale k věci, nemám na tebe celý den a vzhledem k tomu, žes ještě neutekla to vypadá, že se mnou chceš něco projednat,“ mlaskla a netrpělivě poklepala drápy o podlahu.
Nervózně jsem přešlápla a rychle sebrala myšlenky. Pravda, šla jsem sem s jasným cílem a teď už zbývá jen trošku snahy, abych ho dosáhla. Jenže tváří v tvář té pekelné bestii bylo těžké vůbec otevřít tlamu. Nechalas Theriona tam venku, vždyť si začne myslet, žes zase utekla. Nebo tě sem půjde hledat. Nevěděla jsem, která možnost je horší. Věděla jsem však, že si musím pospíšit. „Mocná Smrti, p-přišla jsem se za vámi s žádostí,“ vysoukala jsem ze sebe, avšak ona zůstávala stále netrpělivá. Ztěžka jsem polkla. „Toužila bych se naučit ovládat emoce a jste jediná, která mi může pomoct,“ řekla jsem, postoj poslušně submisivní a bojácný. Třeba když budu vypadat dost uboze, tak po mě neskočí – ne? Jediný pohled na ni mi říkal, že to nebude fungovat.
„A proč bych měla takovému tragickému případu pomáhat, co? Vždyť to ani nevypadá, že jsi dost silná na to tu moc mít v sobě,“ změřila si mě pohledem, „Ani by mě nepřekvapilo, kdyby ses nedožila pravého jara.“ To jsme sice byly dvě, ale nehodlala jsem to říct nahlas. „S-samozřejmě nečekám, že byste to udělala jen tak,“ odvětila jsem rychle, „Dám vám drahokamy, dám vám jich, kolik jen budete chtít.“ Doufala jsem, že mě paměť nemátla a byla to Smrt, kdo toužil po drahokamech. Asi by mě opravdu na místě zabila, kdybych si to spletla s požadavky jejího bratra.
„To je moc hezké,“ oči se jí leskly, „ale myslím, že to nebude tak lehké. Víš, mám poslední dobou nějak málo safírů a ty jsi mimořádně otravnej červ, takže nemáme žádnou dohodu, jestli mi nedáš jen a pouze safíry.“ Při pohledu na její rozšířené zorničky jen jsem zmínila lesklé kameny, bych i řekla, že lže, ale života jsem si cenila minimálně dost natolik, abych to řekla nahlas. „J-jistě, to není žádný problém, tady máte,“ posunula jsem k ní opatrně hromádku tmavě modrých drahokamů. Skoro to vypadalo, že začne slintat. „Znamenitě, vskutku znamenitě,“ její hlas zněl téměř jako předení, než se podívala na mě. „A teď už zmiz! Radši běž, než tě rozsápu na kousky a toho tvého kamaráda venku taky!“ To bylo veškeré povzbuzení, jaké jsem potřebovala. Jen jsem doufala, že mi mé přání vyplní. Potřebovala jsem být pro něj bezpečnou. Otočila jsem se a vyběhla ze zříceniny rychlostí blesku.

//Jedlový pás

//Východní Galtavar (přes VVJ a Záp. G.)

Jen co se mé tlapky dotkly půdy lesa ověšeného vůní jehličí, měla jsem co dělat, abych se neotočila a neutkla pryč. Měla jsem příliš mnoho nedobrých vzpomínek na ruiny skrývající se v jeho srdci. Snad bych i doopravdy utekla nebýt toho, že se mnou šel Therion. Therion, který se mnou měl trpělivost hodnou anděla. Netušila jsem, jak ke mně mohl pořád být tak milý i po tom všem, čím si se mnou musel projít. Vždyť jsem ho dotáhla i daleko na sever, pryč od domova a všech jeho přátel. Proč s nimi vůbec nešel? Že bych mu až tak zkazila náladu? Pomyslela jsem si sklesle, ale něco na tom nehrálo. Přece by na mě pak měl být naštvaný, zuřit, že jsem mu zkazila celý den, který mohl být úžasný a plný nadšení a dobrodružství. Třeba by nějakou hezkou vlčici okouzlil svými loveckými schopnostmi. Nějakou hezčí, hodnější… lepší… Zavrtěla jsem hlavou na jeho slova. „Therione,“ povzdechla jsem si a mírným úsměvem, „Opravdu si cením toho, co říkáš, ale není to tak. Jednou na to přijdeš.“ Vtom mě napadlo – co když to tak vidíme oba dva? Vlastně mě to mělo napadnout už dříve, bylo tady tolik náznaků… zatímco já se stresovala s tím, že pro něj nejsem dost dobrá, on vykazoval všechny známky toho, že smýšlí tím stejným způsobem o sobě. My jsme vážně ti nejmarnější vlci pod sluncem. Skoro jsem měla chuť se tomu smát.
Smích mě však přešel, když se před námi zjevil onen kamenný úkryt. Nasucho jsem polkla a otočila se k Therionovi. Nevěděla jsem, jestli už zde byl, netušila jsem ani, zda věděl o existenci Smrti a Života. Uši jsem měla sklopené a ocas křečovitě stažený. Musela jsem vypadat jako vyplašené ptáče, ale na mou obranu, důvod jsem měla dost dobrý. „Tohle je to místo,“ řekla jsem mu krátce a opět očima sklouzla k té rozpadlině. „Musím tam jít něco vyřešit, budu hned zpátky,“ slíbila jsem, ačkoli jsem si sama nebyla jistá, nakolik je to pravda. „Ráda bych, abys šel se mnou, ale no… je to složité, musím tam jít sama. A nechci aby se ti tam něco stalo,“ varovala jsem ho a roztřeseně vydechla. A nejen proto, že třeba… třeba bys mě jednou mohl mít rád. Podívala jsem se mu do modrých očí a přísahám, na moment se zbláznila. Přistoupila jsem k němu blíž a jemně, jako by mě jeho srst snad mohla pořezat, jsem mu čumákem přejela po tváři. Nesměle jsem se na něj usmála, i když oči jsem měla sklopené k tlapkám. Vždyť bych tam klidně mohla umřít, jestli jsem se tímhle ztrapnila, aspoň na tom nebude záležet. A s touto povzbudivou myšlenkou jsem se otočila a vběhla do ruin. Ne, musím se vrátit. Chci vědět, jak to dopadne.

//Zřícenina

//Řeka Midiam (přes Vyhlídku)

Noc se přehoupla v den a my stále byli na cestě. Oba, k mému velkému překvapení. Ohlédla jsem se na hnědého vlka a mírně se pousmála. Hlupáček, byl by na tom mnohem lépe, kdyby se ode mě oddělil. Odřízl mě, vymazal ze svého života a užíval si svobody a bezstarostnosti. To bylo to minimum toho, co si zasloužil, a ani to jsem mu dát nemohla. Musel se mnou hrozně trpět, čekat na vhodnou příležitost utéct a vyhýbat se mi až do konce života. A přece… Netrpí, sám ti to řekl. Tak proč mu nevěříš? Byl by takový problém jednou jedinkrát někomu věřit jeho slova? Nemá přece ani způsob, jak mi to dokázat činy – teda má, jít se mnou. A to dělá, tak proč mám takový problém? Nejradši bych se sama přiškrtila. Byla jsem přece vděčná za jeho společnost, tak proč jsem si ji nemohla prostě užít bez, pravděpodobně zbytečných, obav? „Jsi si jistý?“ nevydržela jsem to a zeptala se, tiše, že jsem si ani nebyla jistá, že to uslyší. A i kdyby ne, nevadí. Nebyla jsem si ani jistá, že by jeho odpověď mé pocity změnila. Není to v pořádku, ať si tvrdí cokoli, není v pořádku ho nutit být se mnou. Beztak je mu mě jen líto.
Mírně jsem zavrtěla hlavou a usmála se na něj. „Přestat ti ubližovat,“ vysvětlila jsem mu, „Nikdy jsem to ani neměla v plánu, omlouvám se. Nejsem dobrá vlčice.“ Odvrátila jsem od něj zrak zpátky k nebi, které se již barvilo do modra. S trochou štěstí mě vycházející slunce oslepí a já nebudu muset vidět to zklamání v jeho očích, až mu dojde, že je to pravda. A pak jsem si vzpomněla na jeho slova, „Chci si tě zasloužit.“ Srdce mi opět začalo být jako o závod. Jak to jen mohl říct? Copak neviděl, jak zoufale se k němu nehodím? On je jako den, plný světla a dobra, a já jako noc, plná nočních můr a utrpení. Ale možná… možná jsem se mohla změnit. Třeba dokážu přestat být tak toxická. Kdybych se naučila, jak neničit ostatním života, mohla bych s ním být. Pomoct mu cítit se lépe, protože to si zaslouží. Nechci v jeho modrých očích vidět byť jen známku po smutku, avšak… čím déle se mnou bude, tím déle bude trpět. Musel lhát, není způsob, jakým by se mnou cítil cokoli jiného než utrpení. Ale stejně si myslel, že on je ten špatný. Že on je ten, co se musí zlepšovat. Cítila jsem, jak se mi krev nahnala do tváří. Pro mě. Chtěl se zlepšit pro mě. Roztřeseně jsem si povzdechla. Musel si dělat srandu. Ať jsem se to snažila vstřebat sebevíc, to byl jediný závěr, ke kterému jsem dokázala dojít. Jenže on vypadal tak vážně, když to říkal. „Myslel, no, uh, myslel, jsi to vážně? Že bys… že bys chtěl být se mnou?“ zeptala jsem se plaše, tiše, nedokázala jsem se ani podívat jeho směrem, jen ocas mi cukal – ale radostí nebo nervozitou, to už jsem nedokázala říct.

//Jedlový pás (přes VVJ a Záp. Galtavar)

//Kopretinová louka (přes Středozemní pláň)

Byla jsem ráda, že tempo naší cesty nebylo nijak rychlé, protože kdyby bylo, neudýchala bych to. Ne po jeho slovech. Už mě ani zářící tečky na obloze mě nedokázaly uklidnit. Můj dech byl stejně nepravidelný jako tlukot mého srdce. Myslí to… Jak to sakra myslí?! Panikařila jsem v duchu, neschopná se soustředit na nic jiného než na jeho slova, co mi běhala v hlavě v kruzích. A pak přišla ona jasná chvilka: Jak jinak by to asi mohl myslet? Zastavila jsem se na místě, došlo mi, že do teď jsem pořád zrychlovala krok, jako bych se snad snažila utéct. Ne před ním, před pravdou. Tou, která mi docházela, ale já ji nemohla přijmout. Bylo to až moc krásné a krásné věci bolí. Nemohl se vůči mně takto cítit – vždyť neměl důvod. Nebyla jsem krásná, ani milá, vždyť jsem sotva fungovala. Nedokázala jsem mu pomoct, když to očividně potřeboval, a radši jsem utekla, když jsem viděla, že má i další kamarády, než abych zůstala a seznámila se. Jako bych na něj snad měla nějaké právo. Stejně jako vždycky. To jsem mu přece nemohla udělat, nemohla jsem využít jeho zmatení a neznalosti pro svůj sobecký prospěch.
„Therione… Ty si zasloužíš víc, mnohem mnohem víc,“ otočila jsem se na něj a popošla blíže k němu, „Já ti jen ublížím, prosím, nechci, abys trpěl.“ Zavrtěla jsem hlavou. Vždycky všem jen ublížím, a nejvíce těm, které mám ráda. Máš ho ráda? Další odmítavé gesto. Záleželo mi na něm – proč? Vždyť jsem ho neznala. Nevěděla jsem, jestli má rodinu, donedávna ani to, jestli má smečku. Nevěděla jsem o něm nic. Jen to, že má rád hvězdy, že je hodný a trpělivý, že mu bylo ublíženo a já mu chci pomoct. Že je tak hloupoučký až si myslí, že bych snad mohla být dobrou volbou. Připadala jsem si jako ve snu. Nic mi nedávalo smysl, ale zároveň ho všechno dávalo, podle toho, jestli vyhrávala má patetická stránka osobnosti, nebo ta krutě realistická. Ale kdybych tam došla… kdybych našla způsob, jak mu ukázat, jak se cítím… už bych mu třeba neubližovala. Pravda, mnoho té bolesti, co jsem způsobovala, leželo v nedorozuměních. Možná když dojdu za Smrtí, dokáže mi svěřit magii, která by pomohla. A on by pochopil, že ho odmítám pro jeho dobro. Nebo odmítám? Ne, ne úplně, protože jsem sobecká a krutá. Skoro jako by se mi líbilo způsobovat utrpení! Zavrtěla jsem hlavou a opět zvedla zrak ke hvězdám a pak k jeho očím, ve kterých se leskly. „Doprovodíš mě někam? Je to ještě daleko, ale třeba… třeba tam najdu řešení, jak přestat. A už ti neublížím,“ řekla jsem nadějně, ale tiše. Styděla jsem se. Styděla jsem se, že vážně věřím tomu, že někdo jako on by mohl chtít více poznat mě. A trávit se mnou čas. Že by o mě někdo stál. Tentokrát jsem čekala, jestli se rozejde spolu se mnou. Jestli je ochotný trpět ještě o něco déle.

//Východní Galtavar (přes Vyhlídku)

Obloha potemněla, až se postupně stala černou, kterou zdobily drobné hvězdy, k nimž jsme s Therionem upírali zraky. Tentokrát jsem se ani nepozastavovala nad tím, jestli mu ticho mezi námi nevadí, uklidněná tím, že jsem se mu dokázala omluvit a v hlavě zaměstnaná dostatečně plánováním, jak se dostat ke svému cíli co nejrychleji. Nemělo to ovšem být tak lehké. Zmateně jsem se otočila na hnědého vlčka a hledala v jeho výraze sebemenší známku toho, že si dělá srandu. Musel. Vlastně ne, vždyť mě ještě nezná tolik, aby znal pravdu. Nezasloužila jsem si nic. Ani to nejmenší dobro za všechno to zklamání a bolest, co jsem kolem sebe šířila. A vůbec, vždyť já bych už ani neměla být naživu. Jediné, co mě tady drželo, byl určitě zvrácený smysl pro humor vesmíru samotného. Neubránila jsem se hořkému úsměvu na jeho slova. Kdybys jen věděl… „I kdyby byl lepší, nezasloužila bych si ani tebe,“ povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou. Věnovala jsem mu smutný úsměv. Chtěla jsem mu říct tolik věcí, všechno, čeho jsem si na něm vážila, ale nenacházela jsem slova. Natož pak dostačující odpověď na jeho otázku! Proč? To by mě taky zajímalo, proč jsi na mě tak hodný, i když toho nejsem hodna. Trochu posmutněle jsem se na něj usmála. „Tolikrát jsem ti ublížila a odešla, a ty jsi ke mně stejně tak hodný a snášíš mě – aspoň zatím – a koukáš se mnou na hvězdy… Prostě si to nezasloužím,“ znovu jsem se hořce uchechtla, „Pokud něco, tak ty si zasloužíš lepší.“ A lepší co prosimtě? Ztěžka jsem polkla. Pravda, co jsem vlastně měla na mysli? Co jsem pro něj byla – a chtěla být? Radši jsem nad tím dále nepřemýšlela.
Stejně na tom nezáleží. Znovu mu ublížím, a znovu a znovu ho budu zraňovat, dokud to už dále nezvládne a prostě odejde. Připomněla jsem si důvod, proč tady vlastně sedíme, a úzkost mi sevřela hrdlo. Už tak jsem toho řekla až moc, více než jsem měla, a ačkoli jsem pochybovala, že něco z toho by mu mohlo škodit, nemohla jsem si být jistá. A pokud ne, tak v příští větě určitě. Zavrtěla jsem hlavou a postavila se. Musela jsem pokračovat v cestě… avšak jak bych ho tady mohla nechat? Lehce, vždyť stejně nepřišel za tebou. Ale kdyby to byla úplně pravda, přece by tady se mnou nebyl. Nenabízel by mi pozorovat společně hvězdy. Podívala jsem se na něj, na jeho karamelový kožich a nevinná modrá očka. Nechtěla jsem v nich znovu vidět smutek, proto dříve než stihl třeba váhat nad tím, proč odcházím, jsem se rozhodla mu to vysvětlit. „Co kdybychom si udělali menší procházku? Můžeme sledovat i hvězdy dále na severu, určitě tam budou jiné,“ začala jsem radši záminkou. Nedokázala jsem mu hned říct, proč tam opravdu chci jít. Navíc jsem si nemohla být jistá, že on o Smrti ví a nechtěla jsem ho traumatizovat víc, než už jsem to jen svou samotnou existencí dělala. Pomalu jsem se vydala vpřed a ohlížela se, jestli jde za mnou.

//Řeka Midiam (přes Středozemní pláň)