Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kol ma pučely sakury a ich kvety se rúžoviely ako črvánky. Bolo to naozaj velmi romantické no moje srdce zostávalo chladné. Boli to už roky, co som ho naposled vidiela. Ale koho? Nemala som najmenšie tušenie. Boh vie, prečo som mala tieto nostalgicke myšlienky keď som v živote lásku nespoznala. Prieci som to vediela, tak ako bolo možne, že moje srdca sa rozhodlo boleť? Cietila som sa ako keby mi niekto vyrval z hrudi všietky orgány a nechal iba holý priestor pro bolesť. Uvedomovala som si, že truchliem, nevediela som však pre koho. Ako bych bola niejaká vdova, co čaká na svojho muže, až se jí vratia z morie. Snažila som sa tomu pocitu brániť, no nevládzala som to už. Poddala som se tej melancholii.
A hned mi bolo, ako by ma prieliv toho moria zalil a pohltil. Ach, ako mi moj milý chýbal. Jeho hebúčká srsť a vriela tvár. A jeho hlas, ta ochrana, co mi poskytoval. Bola som iba polovičná bez neho. Vediela som, že lásky by mala být nadnášajúcí pocit, tak prečo tak bolela - bola snad láska iba dalšia bolest v priestrojenie? Vzpomínajúc, na svú rodinu, zdálo se to ako pravda. Bolo mi súdzeno trpeť za lásku? Až do konce vekú? To predca nemóžem sniest! Moj milý by isto taky nechcel, abych sa trápila, avšak... keby že odídu, kto ho prievita? Kto mu donese čerstvejho chlupáča, zrovna zabiteho, až k labkám? Ako by moje srdca praskalo, kebych odišla! Prečo, len prečo láska tak bolí ma? Snad by bolo najlapej, kebych priestala na ňu mysleť, stala sa púze pústevnikom, ktorý žije daleko od ostatných a nikto si na něj ani nevzpomene. Avšak... co ten moj milý? Ako by to zvládol? Sám, úplne sám... chýbala bych mu? Mala bych ostať? Snad, počkám eště den. S takovú bolesťou v srdcu stejně daleko nedojdem.

Moje maminka mi vždy říkala: „Máj je lásky čas.“ Myslím, že si stále pamatuju, kdy jsem zjistila, jak to vlastně myslela. Mlhavě si to vybavuju – byl svěží jarní den a všude cvrlikali ptáci. Má vlčecí nevinnost měla být brzy poskvrněna, ale to já nemohla vědět. Mírumilovně jsem se procházela lesem poblíž naší nory, když v tom jsem to najednou uviděla.
Malincí ptáci se houpali na větvičce, ale co to… „Mamííííííí!!!“ Málem mi ani plíce nestačily, abych tak mohutně zařvala.
Maminka rychle přiběhla, celá vyděšená, co se mnou je. „Mami, podívej, ti ptáčci se perou!“
Musela jsem něco udělat špatně. Mámina tvář ztvrdla, ztratila všechen jas v oku. Možná jsem měla raději zůstat zticha.
„Má dcero, je načase, aby ses něco dozvěděla,“ mírně zněl její hlas. Místo, kde seděli ptáci, bylo prázdné, snad bychom na to tedy mohly zapomenout.
„Máj, jaro, to vše je lásky čas – víš, co je láska, že ano?“ Mimořádně jsem věděla, o čem je řeč. „Myslím, že to je, když se dva mají mooooc rádi, viď?“
Maminka přikývla a povzdechla si: „Má milá, řekla jsem ti už, odkud se berou vlčátka?“
Malinkou hlavičkou jsem zakývala ze strany na stranu. „Myslím, že ne.“
„Maminka a tatínek se mají moc rádi, a když jsou připraveni, tak dělají přesně to, co ti dva ptáčci a –“ Můj šok byl obrovský! „Mami, ale ti ptáčci byli moc malí na to, aby měli vlčátka!“
„Miláčku, tak jinak – každý druh to dělá, trošku jinak, a narodí se jim děti jejich druhu.“
Moudře jsem přikývla. „Moment – a jak to funguje?“ Málem jsem myslela, že maminka omdlí.
„Mudrc z tebe hned být nemusí, pojď už, prostě si pamatuj, že se nejdříve musí dva mít moc rádi, než můžou mít vlčátka, jo?“ Málokdy jsem viděla maminku tak vážnou, tak jsem přikývla a slíbila, že si to budu pamatovat.

Ránem mě provázely halucinace. Byla jsem jen v polospánku, příliš napjatá, mé nervy příliš přetížené, aby mi dovolily si ode všeho odpočinout. Třásla jsem se ve strachu před neviditelnými nepřáteli. Avšak, to, že nebyli vidět, jim neubíralo na reálnosti! Snažila jsem se držet oči zavřené. Zákon optiky, že ano – pokud něco nevidím já, nevidí to ani ono mě. Avšak střídání stínu a světla za mými víčky mi drásalo nervy ještě víc. Neustále jsem tady otevírala a zavírala oči, bojovala se svým strachem a neustále vyhrávala a prohrávala. Vůbec mě nenapadlo zvážit, že mraky cestují po obloze, schovávají slunce a zase jej odhalují, a že se nade mnou kolébají stromy a hážou na zem stíny. Ne. Což samo o sobě dost říkalo o mém stavu.
Možná by mi pomohlo vzpomínat… ano, vzpomínat na něco hezkého a milého, sluníčkového by mi mohlo pomoct. Problémem bylo, že má mysl se mnou málokdy ochotně spolupracuje. A dnešek nebyl výjimkou. Marně jsem se snažila v oceánu své mysli ulovit rybku vřelé vzpomínky. Skoro jsem měla chuť rozbít si lebku o kořen, na kterém mi hlava ležela. Vlastně potom už bych se s ničím trápit nemusela, že jo? Jaký by to byl pokoj! Přestala bych existovat a prostě…. Jo! Moc hezké! Geniální, skvělý nápad! Jenže… můj krk by se určitě zablokoval, jen bych hlavu zvedla a ohla dost na to, abych jí mohla třísknout. To by dost bolelo samo o sobě, ale taky nemám dost síly na to, aby mi lebka praskla po jediném úderu. Takže bych jen vlastně zvyšovala své utrpení, a po tom jsem vyloženě neprahla. Povzdechla jsem si. Do očí se mi draly slzy, jak jsem byla zoufalá a nešťastná.
Ale přece nebudu bulet! Vždyť jsem konečně zase v Sarumenu – na tohle místo bych měla mít hezké vzpomínky přece. Skoro instinktivně se mi vybavilo, jak jsem les objevila. S Newlinem. Mimoděk mi koutek cukl v úsměv. Vzpomněla jsem si skoro jako by stál přede mnou na jeho šedý kožich, na ty žíhané pruhy.
Vybledlý kožich tygra – přesto stejně krásný / Jako ta velká kočka je smrtící
Otřásla jsem se. Ukolébána vzpomínkou se má mysl rozhodla začít básnit. Tohle bylo špatný, jde to se mnou fakt z kopce, jestli se ze mě na hranici spánku stává poéta… Navíc Newlin byl přece moc hodný, ani trochu to nebyla divá bestie.
Však jeho azurový pohled je něžný a spásný / Zachrání všechny samotou trpící
Zavrčela jsem, velmi tichounce, spíše abych varovala sama sebe, ať s těmihle hloupostmi přestanu. Ne, že bych je snad dělala záměrně. Moje mysl se však rozjela a nebyla schopná přestat. Nedivila jsem se, bylo toho tolik, co jsme s tím vlkem dělali.
Mušli mi daroval, tehdy u oceánu / Vydal se se mnou do písečných skalin
Kdysi dávno. Všechno to bylo v minulosti. A přeci byl na mé mysli až podezřele často.
Do smrti na něj nezapomenu / Na toho, koho zvou Newlin
S hlasitějším zavrčením jsem se zvedla a oklepala ze sebe jehličí. Ne, tohle muselo přestat. Třeba jen blouzním z hladu. Konečně spásná myšlenka! Sebrala jsem se ze svého úkrytu a protáhla se. Menší lov mě určitě rozptýlí.

<< Kopretinová louka

Nejistě jsem vstoupila na území lesa. Můj pocit, že jsem měla s příchodem počkat, se jen umocnil, když se mi mlha začala omotávat kolem tlapek. Měla jsem co dělat, abych zklidnila své splašené srdce a dýchání. Celá jsem se třásla, už zase… Tohle byl opravdu špatný den. Navíc jsem po pár minutách chůze netušila, kde se nacházím. V mé hlavě panoval chaos myšlenek a strachu. Bála jsem se, co se stane. Vždyť jsem ani nevěděla, kdy jsem v lese naposledy byla. Jedna z věcí, kterou jsem si nepamatovala. Připadala jsem si, jako bych byla vetřelec. A v určitém smyslu jsem jím byla. Parazitem, který se přisál k tomuto místu a nebyl ničím jiným, než škodnou zvěří. Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že na mě odněkud někdo vyskočí. Fakt, že les byl prosycen pachy, mému stavu také zrovna dvakrát nepomáhal. Většinu těch pachů jsem ani neznala. A ty, co jsem znala, spíše zvyšovaly mou úzkost, než aby ji tlumily. A byla to pouze má chyba. Vždycky je všechno jen má chyba.
Nedokázala jsem to už snést. Rezignovaně jsem se posadila poblíž stromu a div, že jsem se k němu nepřitulila pro pocit bezpečí. Jak zvláštní, že blízkost toho dřevěného obra mě dokázala svým způsobem uklidnit, zatímco kdyby se v takové blízkosti nacházel jedinec mého druhu… Zježila se mi srst na zádech, drápy zaryly do země. Ne, raději o tom nebudu ani přemýšlet. Nervózně jsem těkala očima po svém okolí, uši nastražené a detekující každý zvuk. Praskání větviček, zvuk větru ve větvích stromů, občasné pištění vyder, to všechno jen drásalo mé nervy. Nedokázala jsem se odlepit od svého stromového ochránce. Jistě by se mi stalo něco příšerného, kdybych to udělala. Někdo by mě bez varování povalil na zem a zakousl. Jak by ostatně správně měli, aby ode mě měl tento svět pokoj, ale tak… nebylo by to příjemné. Jsem si dost jistá, že by to bolelo, po čemž zrovna netoužím. Na druhou stranu, kdyby to byla jen chvilka a pak jen klid… Ne, nesmím tak uvažovat. Vždyť se mi nic neděje. Tak proč mé srdce bije jako o závod a nestačí mi dech? Proč je všechno moc nahlas, moc temné, nebo moc světlé? Zavřela jsem oči, se zakňučením sklopila uši. Všechno na mě bylo trochu moc. Ještě, že jsem měla svůj ochranný strom. Nakonec jsem se schoulila v klubko u jeho kořenů a jen dýchala. Nádech, výdech. Nádech, výdech. Vždyť všechno bylo v pořádku. A nebo ne? Ne, je to tak. A jestli ne, tak zase bude. A když ne, můžu od toho prostě utéct. Jako vždycky…

//Náhorní plošina (skrze Středozemní pláň)

Dokázala jsem se dostat přes potok bez větších problémů, přestože tomu můj stav ani trochu neodpovídal. Jak jsem při jeho překračování uklouzla a spadla, byla jsem celá mokrá. Jistě, aspoň jsem se umyla, ujistila se, že nesním – leda by si to můj sen přál! – a napila se, což zahnalo veškerou zbylou bolest hlavy, ale také to mnou dost otřáslo. Byla jsem teď ještě víc přesvědčená, že svět stojí proti mně. Vlastně jsem si přestávala být jistá, jestli je návrat domů, do Sarumenu, dobrý nápad. Aspoň v tomhle stavu teda… Ne, absolutně nepřipadá v úvahu nejít. Ne. Musím. Co jiného mi zbývá? Horší už to nebude. Musím krizi překonat… že jo? Kéž bych tak aspoň měla někoho, kdo by mě o správnosti mého smýšlení ujistil. Newlin? Therion? Zavrtěla jsem opět hlavou. Ne, byla jsem sama. Všechny jsem zklamala, opustila je, zradila… snad nechtíc, snad omylem, ale přesto zradila. Jsem opravdu troska. Pomalu ale jistě zcela přestávám být vlkem.
Sedla jsem si do trávy a chtělo se mi plakat. Snad bych to i udělala, kdybych se nebála, že mě někdo najde. Přeci jen jsem byla uprostřed louky dost na ráně. A co, i kdyby mě někdo viděl, o co by šlo? Vždyť mě nikdo nezná, a já je také ne. Byla bych jen divná ubrečená vlčice. Asi by se mi tím spíše vyhnuli. To taky není zlé. Pousmála jsem se trochu. Možná by skutečně bylo lepší dát se trochu dohromady, než se někam vydám, ale tím by se jen zvětšilo riziko, že se můj stav ještě zhorší. Když budu nucena maskovat, jak se cítím, třeba mi ta maska přiroste k tělu. Zkusit to musím. S hlubokým nádechem a výdechem jsem se tedy rozešla k lesu.

//Sarumenský hvozd

Zamrkala jsem do ostrého světla. Motala se mi hlava, než bych spadla nemotorně, raději jsem sebou sama těžce žuchla na zem. Zavřela jsem oči a čekala, až ten pocit přejde. Snad to byla únava. Nebo žízeň? Pravda, v krku jsem trochu sucho měla. To není problém, s tím se dá pracovat. Jak jsem se sem vlastně dostala? Připadala jsem si trochu jako ve snu. S velkou dírou v hlavě na místě, kde byly vzpomínky. Co jsem poslední dobou dělala? Ať jsem se soustředila jakkoli, nemohla jsem si nic přesně vybavit. Bylo to děsivé, úzkost vyvolávající zjištění. Naštěstí mě aspoň relativně přešla ta motavost.
Opět jsem se postavila. Oteplilo se, přichází jaro. Dýchám, buší mi srdce, žiju. Oklepala jsem se. Tohle opravdu bylo moje tělo. Snad jsem jen měla divný sen, který se mě drží? Snažila jsem se zklidnit dech a sama sebe racionálními myšlenkami, ačkoli jsem jim sama nevěřila. Nebyla jsem si ani jistá tím, že tenhle svět je reálný - tím pádem bych byla sama jen iluzí, a vlastně by bylo všechno v pořádku. Co to plácám. Zavrtěla jsem opatrně hlavou. Celá jsem se chvěla, nebyla jsem si ničím pořádně jistá. A co dělat v takové situaci jiného, než zamířit domů.

//Kopretinová louka (skrz Středozemní pláň)

Sledovala jsem nejistě, jak se ode mě Therion vzdaloval. Hruď se mi svírala strachem, že ode mě prchne pryč a už se nevrátí… nebo vrátí, ale až za dlouho. A taky bychom se vlastně mohli jen tak náhodně potkat, jako tolikrát, a mít další trapnou chvilku, kdybychom přemýšleli, co s námi dál. Zkrátka náhodné vyhlídky. Nervózně jsem přešlápla a stáhla uši, jak se vlci přeskupovali kolem. Třeba se na mě ohlédne a uvidí, jak jsem vyplašená, a vrátí se! Ne, ne, no tak. Pokárala jsem se a povzdechla si, poraženecky jsem sklopila hlavu. To přece není správné druhé takhle vydírat, obzvláště když mi na něm záleží. Na druhou stranu, třeba by to s ním nehlo – vlastně určitě! Že jo? Přece mu na mně nemůže záležet dost na to, aby se nade mnou trápil. Rozhodně ne, když mi vlastně nic není – rozhodně nic životohrožujícího. Kdo jsem, abych si něco takového myslela? Hloupá, hloupá!
Pak se však naše zraky opět setkaly, když se ke mně přeci jen otočil. Snažila jsem se vypadat, jakože jsem vůbec nedoufala, že se na mě aspoň ještě podívá, než uteče. Byla jsem sice stále vyplašená touto možností, ale nedala jsem to znát. Místo toho jsem se na něj vřele usmála a hlavou mu naznačila, ať klidně jde, kam chce. Já se však účastnit moc necítila, mé nervy stále potřebovaly uklidnit.

//Vřesový palouk (podél Midiam)

Vítr jakoby nás pronásledoval, i když už nestačil na to, aby nás vynesl k obloze. Divoce mi cuchal srst a vplétal mi do ní jedno smetí za druhým, už jsem i vzdala snahu je ze sebe sklepávat. Chvěla jsem se i přes Therionovu opěru. Bylo zvláštní se někoho dotýkat, povolit to. Nevěděla jsem, jestli mi to vadí, nebo ne. Zatím jsem však zůstávala vděčná. Nožky se mi stále nervy podlamovaly. Neutekla bych z těch vřesů, ani kdybych se opravdu snažila nebýt jeho. Mimoděk jsem mu čumákem jemně zajela do srsti. Možná mi to nakonec tolik nevadilo? Bylo příliš brzy soudit. Už teď mi ale bylo jasné, že je to až moc doteků. Potřebovala jsem pauzu – až to bude za námi, a budeme někde v bezpečí. Ale kde? Smutně jsem se porozhlédla. Zdálo se mi, že krajinu kolem začínám poznávat. Přesto všude zuřil ten vichr. Být jen o málo hubenější a nepotřeboval by ani sílu tornáda, aby mě odnesl. Vtom se mi vlk vedle mě omluvil. Nejdříve jsem nechápala proč. Poté jsem si všimla, že také on je ustaraný, znepokojený počasím. „Není to tvoje chyba,“ zavrtěla jsem mírně hlavou, „nemáš se mi za co omlouvat, a já ti nemám co prominout.“ pousmála jsem se na něj.
Ouška mi sama od sebe zastříhala. Slyšela jsem tichounký pískot a než jsem se stihla vzpamatovat, nakoply se mé instinkty přežití a chňapla jsem čelistmi k zemi. V tlamě se mi rozlila teplá krev. Myšku jsem spolkla na jeden hlt v celku. Rozhlédla jsem se po rovině a všimla si, že jich tu pobíhají celá… stáda? Miniaturní stáda. Skupinky několika kusů, které spěchaly okusovat oranžové dýně. Dýně? Tady? Zamračila jsem se. Otočila jsem se na Theriona. „Nevíš, o co tady jde?“ zeptala jsem se ho přestože musel být stejně zmatený jako já. Kousek od nás byla partička vlků, dokonce i s malým vlčetem, které zřejmě patřilo k jednomu z nich. Přestávalo se mi to líbit. Ta situace byla podezřelá, a kdo ví, co by se tomu malému mohlo stát. „Chceš se jít seznámit?“ navrhla jsem opatrně. Byla jsem nesvá z představy, že bych byla obklopena tolika neznámými vlky. A mluvit před nimi? Představovat se? Zatočila se mi hlava. Nicméně jsem nemohla omezovat Theriona, třeba bych se necítila tak zle, kdyby přitom byl u mě.

//Východní hvozd

Therion nás vedl pryč, směrem k mému domovu. Neznala jsem cestu, kterou zvolil, ale přesto jsem mu věřila. Byl to zvláštní pocit. Dokonce mě vlastní překvapení z toho pocitu vytrhlo z trvalého stavu úzkosti, aspoň na chvilku. Stále jsem byla nervózní, i když ne tolik. Třeba se jednou dokážu v přítomnosti druhého uklidnit, i kdyby to měl být jen můj nynější společník. Ačkoli je pravda, že už jsem tomu měla celkem dobře nakročeno s Linem… kdysi. Mírně jsem si povzdechla, ale stále dávala pozor na svého průvodce.
Než jsem mu však stihla odpovědět, zaregistrovala jsem přírodu kolem. Každá z drobných rostlinek kolem nás se tiskla k zemi. A já s nimi. Silný náraz větru mě téměř porazil na zem a Therion měl také trable. Vyplašeně se na mě podíval; jistě jsem se na něj dívala stejně. Rozhlížela jsem se zoufale kolem, ale mezi vřesy se nebylo kam ukrýt. Nebylo kam utéct, vítr by nás nenechal. Nedokázala jsem hrůzou ani promluvit. Vítr byl beztak příliš silný na to, aby přes něj byl slyšet můj slabý hlásek.
Přitiskla jsem se k zemi, má jediná naděje, pomyslela jsem si, je se přilepit k zemi a doufat, že se u ní udržím i přes zuřivě vypadající chobot větru, který do sebe nasával vše ve své blízkosti. Nic se neudrželo na zemi – jak bych mohla já? „The–“ chtěla jsem ho varovat, ať zkusí utéct. Jistě je rychlejší, silnější než já. Zvládne to, musí. Obětuju se zde bídně pro něj, na více stejně nestačím. Bylo by to tak lepší pro nás oba.
Avšak jeho musela napadnout ta stejná hloupost, a tak stál přede mnou, bráně mě. Usmál se. Navzdory všemu se usmál. Dokázala jsem na něj pouze zítra s bezmezným obdivem. Opřel se o mě, snad ho na mě částečně odhodil i zuřící vítr. Byla jsem příliš vyděšená, než abych nad tím skučela. Naopak, byla jsem vděčná. Bylo mi jasné, že nemáme jak přežít – vítr nás brzy sebere a odnese k nebesům, vzhůru k měsíci, který naše schůzky vždy tak pečlivě sledoval. A třeba se i my staneme hvězdami na jeho noční obloze. Po těle se mi rozlil klid, smíření. Ticho v mysli, které se skrze náš dotek přelilo i do Theriona. Hučení větru bylo ohlušující, ale já stejně slyšela jen tlukot vlastního srdce. Brzy všechno přejde.
Zprvu to bylo takové, jaké jsem si to představovala, tiché, klidné. Jako když jdete spát a po probuzení zjistíte, že svět kolem vás je úplně jiný, než když jste usnuli. Otevřela jsem oči. Ani jsem si nevšimla, že jsem je zavřela. Stále jsme byli na vřesovišti. Therion mě pobízel k chůzi. Šla jsem tedy vratkým krokem, vydrželo mi to celých pár kroků než jsem se k němu zoufale otočila. Potřebuju tě. Snažila jsem se mu říct svým pohledem. Po tom všem, snu, noční můře… čemkoli, jsem nedokázala jít bez podpory.

//Náhorní plošina (podél Midiam)

Vřele jsem se na něj pousmála. Touha vidět sourozence bylo něco, co jsem naprosto chápala. Až mě z toho trochu píchlo u srdce. Přála jsem mu to, opravdu, doufala, že je mezi nimi všechno v pořádku. Ani jeden z nich nevypadal, že by moc vyhledával konflikty, takže by mě spíše překvapilo, kdyby spolu neměli dobrý vztah. Na druhou stranu, mezi námi dvěma se to taky komplikovalo a to jsme, zřejmě, chtěli jeden pro druhého jen to nejlepší. Asi. Snad. Nedokázala jsem tomu věřit, ne že bych nechtěla, avšak jak bych mohla? Po tom všem, co se za můj dlouhý život stalo…
Ne, soustředit se na pozitiva – rozkázala jsem si. Oddechla jsem si, když se rozhodl mne následovat. „Máte ještě nějaké sourozence?“ nahodila jsem, když jsme se rozešli k lesu. Snad to nebude moc citlivé téma. Ani mi nedošlo, že se mě poté zřejmě bude chtít zeptat na podobnou otázku. Nevadí. Vždyť nejsem zas taková měkkota. Aspoň ne teď. Naštěstí jsem se zrovna v téhle oblasti momentálně cítila celkem pohromadě. Skoro jsem na sebe byla hrdá. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Vypadal spokojeně, možná i… šťastně? Doufala jsem, že je tomu tak. Snad mu i vidina shledání s bratrem zvedla náladu. Byl opravdu roztomilý, když se usmíval. Slušelo mu to. Rozhodně více než to zoufalství, které ho obklopovalo tehdy u jezera. Ráda bych se zeptala, co se mu stalo, ale držela jsem jazyk za zuby. Na co si kazit den už s rozbřeskem. „Co asi dělají hvězdy, když je skrývá den,“ pousmála jsem se zamyšleně k obloze.

//Vřesový palouk

Otřásla jsem ze sebe litry vody, které mě svou tíhou držely přikovanou k zemi. Jako by nestačil onen divný pocit v hrudi. Připadalo mi, jako bych měla na srdci kámen, ale proč? Vždyť jsme v pohodě, ne? Teda jistě, je tady mnoho na čem pracovat, ale prozatím je všechno dobré, ne? Povzdech. Možná jsem jen moc hloupá, aby mi došlo všechno, co se kolem děje. Rozhodně bych mohla zmoudřet. Ušetřilo by mi to spoustu problémů.
Snad bych i pochopila, proč mi Therion děkuje. Jeho hlas, mimika, všechno naznačovalo tomu, že cokoli jsem udělala, pro něj něco znamenalo. Ale proč? A co jsem vůbec udělala? Mlčky jsem se zamračila. Ani jsem nestihla zpozornět, když se mě dotkl. I jeho dotek byl příliš něžný! Nemohla bych být zmatenější. Ale zeptat se, za co mi děkuje, by bylo trapné, ne? Možná bych se toho měla držet, vždyť to je přesně to slovo, co ke mně sedí nejvíc – trapné. Zároveň jsem však tušila, že zrovna před ním bych se měla snažit vypadat dobře. Aspoň se pokusit. „Nic jsem neudělala, nemáš mi za co děkovat,“ řekla jsem místo toho tiše, s odvráceným zrakem. Jako by šlo skrýt, jak nejistá jsem si tou odpovědí byla.
Můj návrh byl přijat lépe, než jsem čekala. Nebylo to prosté, čisté a jasné ne. Vypadal, jako by se něčeho bál nebo ho něco trápilo. Na druhou stranu, kdy aspoň jednoho z nás něco netrápilo. Já se taky bála, co bude, až se vrátím. Naše procházka se protáhla. Nechtěla jsem Morfea zklamat. Nechtěla jsem, aby na mě křičel. Ne, že by to zatím někdy udělal. I tak. Ale budu mít s sebou Theriona, když nic jiného, budu ho moct použít jako výmluvu – ačkoli jsem se cítila provinile jen z pomyšlení na to. „Ano,“ pousmála jsem se, „Teda poslední slovo bude mít alfa nebo někdo výše postavený, ale nevidím žádný důvod, proč tě nepustit. Obzvláště, když tam máš bratra.“ snažila jsem se mu dodat trochu víry v to, že všechno dobře dopadne. Velmi opatrně jsem do něj šťouchla čumákem a udělala pár kroků směrem k lesu, jestli mě bude chtít následovat.

Sledovala jsme jeho tvář pro jakýkoli náznak emocí, poté co jsem mu řekla o Sarumenu. Ne, že bych nebyla na svou smečku hrdá, nebo se za svou příslušnost k ní styděla, jen jsem věděla, že smečky budou další věc, která by nás případně rozdělovala. Koneckonců jeho domov byl někde jinde, ne daleko, ale přesto jinde. Ani jsem si raději nedovolila přemýšlet nad detaily toho, co by bylo kdyby náhodou… ne, nebudu o budoucnosti vůbec přemýšlet. Jen bych byla ještě roztěkanější a vyklepanější a to bylo to poslední, co jsem teď přemýšlela. Zopakoval po mně název toho místa, tiše, ale bez jedu na jazyku. To muselo být dobré znamení, ne? Snad. Bratra? Podivila jsem se a tázavě naklonila hlavu. Rychle jsem zamrkala překvapením, když jsem zjistila, o koho se jedná. „Noktisiela znám. Vlastně… já jsem důvod, proč tu smečku našel,“ přiznala jsem se opatrně, jen pomaličku jsem ze sebe dostala ta slova. Z nějakého důvodu mě slil pocit viny. Darkie jsem tolik neznala, ale tušila jsem, že se jedná o dceru Morfea a Neyteri. „Pomohl mi, když jsem se tam bála vrátit,“ dodala jsem ještě při vzpomínce na jeho laskavost a mírně se pousmála.
Sledovala jsem ho s mírnými obavami, když ke mně přistoupil. Nedokázala jsem uhádnout, jak se cítí, nad čím přemýšlí. Byla jsem z toho nesvá. Přikývla jsem, „Jsem, všichni jsou tam velmi milí a les samotný má zajímavou atmosféru, je tam hezky.“ Podívala jsem se mu do očí a snažila se uhádnout, co chtěl říct, no nedokázala jsem to. Co by tak mohl cítit? Bylo to zvláštní. I jeho vztah k Sarumenu musel být zvláštní. Měl tam bratra, kamarádku – a znělo to, jako že moc přátel nemá (stejně jako já)… Třeba? Třeba je toužil vidět? Nakonec i já bych se měla zase ozvat, určitě bych se měla vrátit. „Chtěl by ses tam podívat?“ nabídla jsem mu něžně, bez jakéhokoli nátlaku, s malým úsměvem. Když nic jiného, tak by nám procházka třeba pomohla si trochu urovnat myšlenky.

Třásla jsem se v jemném letním vánku, ale ne zimou – konečně, ačkoli bych ji jako důvod třesu uvítala více než strach. Sledovala jsem ho a trochu pookřála, když se usmál. Třeba to nakonec s námi nebude tak marné, spíše ano, ale možná taky ne. Doufejme. Co mi taky zbývá jiného než doufat… Jeho úsměv byl dobrý začátek. Něžný jako ranní paprsky slunce a stejně zářivý. Nevěděla jsem, nakolik ho má myšlenka uklidnila, protože přeci jen se za ní skrývalo mnoho nejistoty – třeba si budeme jen ubližovat tak dlouho, dokud to jeden z nás už nezvládne, ale kdo ví. Beztak zase uteče, jen co zjistí, jaká jsem. Nedivila bych se mu – rozhodně bych mu to nekladla za vinu. Moc dobře vím, jak těžké je se mnou vyjít, trávit čas. Vždyť i New už je více s jinými… Ne, ne, tohle je tvoje vina a záměrná, vždyť jsi zmizela a teď jsi také pryč! Jasně, že uzavře jiná přátelství! Co jsi asi čekala, že se stane? Jemně jsem potřásla hlavou. Ne, Therion je přece úplně jiný a navíc, no, navíc se od něj bojím zmizet. A tak mizí on. A já na něj čekám. To není tak zlé, s tím můžu žít.
Na jeho otázku jsem opět ztuhla. Oblíbené místo by bylo… Sarumen. Zabolelo mě u srdce při vzpomínce na les, který jsem už dlouho neviděla a vlky v něm, tedy aspoň tu malou část vlků, kterou jsem znala. Ale měla bych mu to říct? Měla bych lhát? Určitě to v něm zase probudí nějaké negativní emoce, když mu to řeknu, ale lhát mu? Ne, to se mi příčilo. Ztěžka jsem polkla a povzdechla si. „Nejspíše by to pro mě byl Sarumenský hvozd, les mé smečky,“ odpověděla jsem tiše a sklopila uši, „ale nemusíme tam, je tolik míst, která jsem ještě neviděla,“ dodala jsem rychle. Můj mozek pracoval, co mu síly stačily. Čím to zachránit, co říct rychle, abych odvedla pozornost. „Možná… možná bychom mohli objevovat nová místa? Spolu?“ Navrhla jsem opatrně.

Snažila jsem se všechnu svou nervozitu a napětí držet uvnitř, hluboko ve svém těle, kde si jich ani já nevšimnu. Takové malé centrum koncentrované úzkosti a strachu. Až se mi zdálo, že bije právě ono a ne mé srdce. Přesto jsem se držela, snažila se na tváři udržet mírný náznak úsměvu. Třeba když budu předstírat, že se nic neděje dost dlouho, všechno přejde. Možná by se mi to podařilo, možná, kdyby i můj společník nebyl v podobném rozpoložení – nebo snad nebyl, ale vyzařovala z něj stejná negativní aura, jakou jsem si kolem sebe představovala já. Na druhou stranu, já si ráda představuju věci. Třeba vše, co si domýšlím o něm, vlastně není nic jiného než má vlastní iluze.
Odpověď na svou otázku jsem nedostala, ale na tom koneckonců nezáleželo. Minimálně ne po tom, co Therion ignoroval mou žádost a místo toho mi řekl to, co jsem potřebovala vědět. Potřebovala? Chtěla? To spíše. Vždyť kdyby mi to neřekl, domyslím si něco hezkého kolem, abych si neublížila. Musela jsem se upřímně pousmát a zavrtěla hlavou. Oba jsme byli hlupáci – takoví hlupáci! To snad není možné, abychom se oba užírali tím samým a ničili se tím navzájem. Kdybychom se spojili a jen trochu se snažili, určitě bychom dokázali zničit psychiku kohokoli. „A co když já nejsem pro tebe?“ řekla jsem mu na oplátku a také k němu pozvedla zrak. Povzdechla jsem si. „Therione, jestli jsme nebo nejsme pro sebe je jen na nás,“ cukly mi koutky v náznaku úsměvu, „Navíc… není kam spěchat. Myslím… myslím, že by nám pomohlo se více poznat, třeba se pak budeme méně bát,“ a zraňovat. Odvrátila jsem opět oči a zhluboka se nadechla. Snažila jsem se po dechu moc nelapat, i když jsem celou dobu nervozitou zadržovala dech.

//Západní Galtavar

S úsměvem jsem přikývla, ačkoli slunce už vyselo vysoko na obloze. Neměla jsem na mysli sice přesně tenhle rozhovor, opět o nebi a jeho krásách, ale nebránila jsem se. Mohla jsem po něm štěknout, že si musím promluvit o vážných věcech – část mě snad dokonce i chtěla, avšak já, jakože já, ne. O kolik klidnější a příjemnější bylo si povídat o věcech, které nic nezmění. Snad, pokud to zklidnilo mé nervy, to pomůže také jemu. „Máš raději, když svítá, nebo když se stmívá?“ zeptala jsem se ho něžně. Téměř šeptem, abych ho znovu nevyplašila. Někde hluboko v duši jsem se bála, že zase uteče. Jediné špatné slovo a já se za ním budu muset opět honit, bez odpovědi a s bouří uvnitř.
A ta jen nabírala na síle každou vteřinou, kterou jsem ignorovala tu těžkou atmosféru, která se kolem nás nesla. Snažila jsem se mlčet, přemýšlet nad něčím jiným, ale bylo to nesnesitelné. „Proč ode mě pořád utíkáš?“ vyhrkla jsem najednou tiše a rychle, že bych se snad i divila, kdyby mi rozuměl. Přesto se mi rozbušilo srdce a každý sval se mi stáhl. „Vlastně nic, nech to tak,“ zavrtěla jsem rychle hlavou a nervózně pohodila ocasem. Ani jsem sama nevěděla, co chci. „A která je tvá oblíbená hvězda?“ snažila jsem se to zamluvit, odvést jeho pozornost jinam.