Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Udržela jsem se, abych se na něj nezamračila. Jen jsem nenápadně začala chodit o chloupek dále. Dokonce jsem se ani neotřásla. Teď, právě teď jsem mu řekla, že to nemám ráda! Zavrčela jsem v duchu mírně. Co se dalo dělat, tohle byla běžná reakce, i když mi unikalo, proč by to nemohli ostatní respektovat. Co už, povzdechla jsem si. „Jen mi to není moc příjemné,“ pousmála jsem. Samotnou by mě zajímalo, proč tomu tak je. Asi jsem neměla žádný speciální důvod a byla to jen jedna z mých velmi otravných zvláštností, co ze mě dělala podivína.
Představa vlčat, jak pobíhají kolem Neyteri, která tady už s námi nebyla, byla poněkud zvláštní. Navíc jsem nevěděla, v jakém přesně stavu je, což vedlo hned k řadě znepokojivých obrazů v mé mysli, o něž jsem v nejmenším nestála. Asi bych se tam mohla jít podívat. Minimálně kvůli Neyteri… poznat ostatní by ale asi taky nebyl špatný nápad. Učinila jsem tedy rozhodnutí. „Asi se tam na ně zajdu podívat,“ řekla jsem. Kdyby mi náhodou utekli – kromě Neyteri, to snad nehrozilo – tak bych se mohla aspoň na chvilku vyspat. „Děkuju za trénink a no… za všechno,“ usmála jsem se na Morfea a rychle se zorientovala, jakým směrem ležel úkryt, abych nezačala bloudit.

//Sarumenské skalisko

Aspoň že tak. Nerada bych mu jakkoli způsobila potíže. I když já byla ta, kdo skončil na zemi, já bych si měla stěžovat. No i když je dobře, že mi nic není. Nedělalo by zrovna dobrý dojem, kdybych pořád kňučela, jak mě všechno bolí a chci umřít. Ale možná by se mi přání splnilo! Všechno má své výhody.
Z nějakého důvodu mě jeho slova trochu rozesmutnila. Nedokázala jsem vysvětlit proč. Možná jsem se jen bála možné změny – a pochopitelně toho, že by se s Morfeem cokoli stalo. To jsem rozhodně nechtěla. Vždyť už se ho ani nebojím! Skoro… „To bychom si poradili,“ souhlasila jsem, „Ale máme tě rádi, Morfee. Takže tě budeme chránit, i když se ti to nebude líbit.“ Informovala jsem ho s lehkým úsměvem. Vlastně jsem ani netušila, co by se dělo, kdybychom potřebovali novou alfu. Neměla jsem ani nejlepší přehled o hierarchii. Možná by to padlo na Darkie, jakožto jeho dceru? Nebo bety – a kdo vlastně jsou? Musím se opravdu více snažit. Morfea jsem se ale rozhodla neptat, raději se zeptám někoho jiného, abych nevypadala ještě více neinformovaně.
Překvapeně jsem zamrkala na novou informaci. Vypadá to, že Noktisielovi pobyt ve smečce opravdu prospěl. Byla jsem upřímně ráda, že se mu daří – i jeho partnerce, ale tu jsem tolik neznala. Musím ty prcky najít a vidět. Kdesi v hloubi duše jsem zachytila zvědavost, jestli se podobně daří i jeho bratrovi. Nedovolila jsem si nad tím více uvažovat. „To je… super! Teda… rozhodně se potřebuju začít ve smečce více orientovat,“ řekla jsem v nevíře. Byla jsem fakt mizerný člen. Ale pořád mám šanci se napravit, že jo? Snad by se jim vážně více dařilo beze mě. Lehce jsem zavrtěla hlavou. Nad tím se můžu složit i sama, nemusím to dělat před Mofreem. „No, uh,“ začala jsem přemýšlet, jak jen to vysvětlit nějak nepřímo, „prostě, prostě ne. Navíc už jenom si je pořídit by bylo...“ zamračila jsem a povzdechla si, „Ne úplně pro mě. Nejsem moc přes fyzický kontakt.“ Doufala jsem, že nebudu vypadat ještě divněji, než už jsem musela, ale jde to vůbec ještě víc?

Tak tak jsem odolala tomu, abych se ujišťovala, že by mu to nevadilo. Tušila jsem, že by nebyl úplně nadšený. „To by mohlo být fajn,“ usmála jsem se na něj místo toho. Lehce jsem nadskočila, když mu lumplo v zádech. Tímhle tempem ale do té doby nevydrží. Věnovala jsem mu rychlý starostlivý pohled, ale nechtěla jsem riskovat, že si bude připadat stydlivě – jakkoli směšná mohla představa tak velkého vlka, jak se stydí být, to byla zcela reálná možnost – tak jsem pohled zase odvrátila. Ale stejně mi to nakonec nedalo. „Neublížil sis?“ zeptala jsem se opatrně. Kdo ví, co měl za jiné problémy. Já sama byla dost překvapená, že to můj krk tak nějak zvládl. Dokonce ještě ani nebolel! To přijde, zkazila jsem si radost.
Představa Morfea, jak už od mala byl hromada svalů, byla docela vtipná. Možná i roztomilá. Určitě si na něj nikdo ze sourozenců netroufl. Jestli teda má nějaké sourozence. Pravděpodobně ano – nebo minimálně kdysi měl, což byl přesně ten důvod, proč jsem se neptala. Nijak mě jeho odpověď, když ji rozvedl, nepřekvapila. Je tohle nějaká ta mužská hrdost? Ne, spíše odvaha. Rozhodla jsem se nakonec. „Tak to bychom měli všichni ve smečce trénovat, ať tě při nejhorším dokážeme násilím odtáhnout do bezpečí. Co bychom si bez tebe počali,“ zasmála jsem se. Nebo možná nás bylo dost, abychom to už zvládli tak nějak. Bylo tady vážně dost pachů.
Málem mi zaskočila vlastní slina, když jsem slyšela jeho otázku. Až jsem z ní zakopla, ale vybrala jsem to. On mě fakt chce zabít! Jen na to jde mazaně! Osočila jsem ho v duchu. Nervózně jsem švihala ocasem, odvracela pohled. „V-vlčata n-nejsou úplně pro mě,“ odpověděla jsem krátce. Jak bych k nim vůbec přišla? Kdybych byla sama, snad bych se zhnuseně zatvářila. „Má vůbec někdo ve smečce vlčata? Kromě tebe myslím,“ zeptala jsem se. Cítila jsem se blbě, že to nevím, ale, no, co se dalo dělat.

Ulevilo se mi, když Morfeus oznámil konec cvičení a vrátili jsme se k obchůzce území. Vesele jsem zamávala ocasem. Mohla jsem klidně předstírat, že to byl jen sen, ale nějak se mi nechtělo. Byly to užitečné poznatky a zkušenosti. Jistě, ujistila jsem se v tom, že jsem mizerně slabá a pravděpodobně v boji zemřu, kdyby nějakou náhodou však ne, bude to díky Morfeovi. Teď už se snad leknu méně, když jsem si to zkusila. Pochybovala jsem o tom, ale třeba. Stejně jako jsem úplně nevěřila jeho slovům. Na druhou stranu jsem asi neviděla nikoho, kdo by byl na stejné úrovni jako já… možná nějaké vlče… povzdechla jsem si v duchu. „Děkuju, bylo to velmi poučné,“ usmála jsem se na něj, „Jsi dobrý učitel.“ Bylo vidět, že má se souboji nějakou zkušenost. Normálně by mě to vyděsilo, ale když jsem teď viděla, že mi neublížil, ačkoli k tomu měl nejlepší příležitost, cítila jsem se klidně. Docela v bezpečí, naše smečka měla štěstí, že byl její alfou.
„Musel jsi ty někdy utéct z boje?“ zeptala jsem se ho. Neměla jsem ohledně jeho odpovědi žádná očekávání. I on musel být kdysi nezkušený, navíc svět je zlý. Třeba měl stejnou smůlu na přesilu jako já. Ne že bych já snad byla v lepší situaci, kdyby proti mně stál jediný vlk. Pohled mi padl na jizvu, kterou měl černý vlk přes oko. Zajímalo mě, jak se mu to stalo, ale neptala jsem se. Já jsem také byla ráda, když se mě nikdo neptal.

V duchu jsem se dětinsky zamračila. Můj nejlepší pokus o obranu není k smíchu! I když asi to muselo i vypadat vtipně, kdyby nás někdo sledoval. Projela mnou vlna paranoie. Koutkem oka jsem zkontrolovala okolí, ale zřejmě jsme byli sami. Upřímně jsem v to doufala. No, byla jsem ráda, že je aspoň Morfeus uvolněný.
„Děkuju,“ zamumlala jsem. Už jsem nedodala, že to skoro byla veškerá má síla. Minimálně to největší množství, jaké jsem hodlala použít vůči němu. Ne, že by snad hrozilo, že bych mu tou svou mizernou sílou dokázala jakkoli ublížit, i kdybych se snažila. Byl čas na mně, abych se zasmála „Já ti fakt nevím, mám spíše štěstí,“ poznamenala jsem věcně. Já a mít cokoli v sobě? Slušný vtip. Jediné, co mám v sobě, jsou dost křehké nervy a jedna mozková buňka. A hodně úzkosti. Stejně jsem ale kývla na jeho návrh. Nerada bych to uznávala, ale docela mě to bavilo – nebo spíše by mě to bavilo, nebýt toho, jak mě to děsilo.
Jakákoli myšlenka na to, že to vlastně nebylo tak zlé, se rozplynula hned, co mě Morfeus začal obcházet. Byla jsem napjatá jako struna. Snažila jsem se otáčet, ale nechtěla jsem vypadat paranoidně a navíc jsem musela dávat pozor na svůj křehký krk. Tohle bude ještě horší, co? Zaúpěla jsem, snažíc se přitom se nerozklepat a nesesunout k zemi. Což se mi vymstilo, protože najednou jsem ležela na zemi. Nedobrovolně! Měla jsem co dělat, abych zklidnila své dýchání a nevypadala jako ulovený králík. Ne že bych od toho měla dvakrát daleko… Navíc to byla, no, trapná pozice. Byli jsme na můj vkus až moc blízko, což samo o sobě stačilo k tomu, abych byla zoufalá. Nebylo mi v téhle pozici ani trochu příjemně a ani fakt, že jsem se mohla hýbat, tomu nepomáhal. Já tady umřu… Povzdechla jsem si. Morfeovy rady mi také moc nepomáhaly. Ale to bylo mnou, protože jediné možnosti, které mě napadly, byly slušně poprosit o propuštění, začít kňučet a rozplakat se, hrát mrtvou… a nepředpokládala jsem, že by kteroukoli z těchto metod schválil. Rozhodně jsem taky nechtěla být otravná víc, než už jsem byla, a řekla bych, že rozplakáním se bych ho docela otrávila. Ještě bych mu mohla začít žužlat nohu. Jenže s mým štěstím bych si ještě zlomila zub. Co jen dělat…
Chtěla jsem to vzdát, opravdu jo, držel mě od toho však pocit, že bych ho tím nějak zklamala, ačkoli bylo pošetilé si to myslet. No nic, zkusíme. Otočila jsem hlavu, jako že ho fakt kousnu do nohy, ale stočila jsem se a mrštně jsem polopovyskočila, aby do sebe naše hlavy drcly. Byl tam potenciál pro větší sílu, která by snad mohla ublížit, ale jestli více mně nebo tomu druhému, to těžko říct. Nicméně se mi podařilo odcupitat pár kroků dále.
„Kdybych se v takové pozici někdy ocitla, asi se fakt nechám raději zakousnout,“ dodala jsem, ještě stále jsem cítila ruch krev pod mými líčky. Nervózně jsem přešlápla. Prostě ne. Nebýt toho, že jsem mohla přijít k úrazu, a tím pádem bolesti, tak boje vyžadovaly fyzický kontakt a to bylo srovnatelně špatné.

Kývla jsem na jeho slova. Dál jsem se neptala, očividně se o tom nechtěl moc bavit, navíc měl pravdu. I já na sobě s věkem pozorovala změny – drobné, téměř nepatrné, a na navenek se neprojevující, ale byly tam. Rozhodně nebyly tak viditelné, jako na Morfeovi z toho co říkal. Byla jsem malinko vystrašená tou možností, že by se v něm snad mohly probudit sklony, které měl v mládí. Zároveň jsem si však byla zcela vědoma toho, že objektivně mi nikdy nedal důvod se ho bát, což bylo hlavní.
Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „To je dobrý, vystačím si i bez dalšího rodiče, už jsem dost stará,“ odolala jsem instinktu mu hned za nabídku poděkovat. Ani já nebyla tak neschopná, abych něco takového udělala. I když… Navíc jsem byla schopná se plynule stydět hned po tom, co řekl, že není se za co stydět. To jsem snad opravdu dokázala jen já. Navíc je to těžké, když nikdo jiný před bojem neutíká… Nedokázala jsem si vybavit jedinou příležitost, kdy by někdo otevřeně přiznal, že z boje utekl. Ne, vždycky čelili svým překážkám a oponentům. Nebo se i oni styděli za to, že utekli, což by tak trochu podrývalo Morfeova slova.
Můj instinkt utéct se nakopl hned, jen co se přede mě Morfeus postavil čelem a mně došlo, že jsem s tím opravdu souhlasila. Můžu si to ještě rozmyslet, prosím?! Donutila jsem se zůstat na místě, ačkoli už teď jsem musela vypadat jako zbité vlče. Ouška sklopená a ocas stáhnutý… nevypadala jsem ani trochu jako válečník. Ale právě proto jsem se ocitla v téhle situaci, tak bych s tím možná měla něco dělat. Přiměla jsem se trochu uklidnit a stát ve víceméně neutrální pozici.
Ale mé srdce jasně říká, že bych měla začít zdrhat! Pomyslela jsem si zoufale, ale přistoupila jsem na jeho hru a napodobila ho. Zavřela jsem oči a soustředila se na svůj dech. Na to, jak se mi při nádechu roztáhla bránice a při výdechu zase vzduch vytlačila. Na to, jak mé srdce div že nevyskočilo z mé hrudi. Nic se neděje, je to v pořádku. Neublíží nám. Snažila jsem se uklidnit, dokud se mi tep o zlomek nezpomalil. To muselo stačit. Když jsem otevřela oči, Morfeův pohled byl… jiný. Ta změna mě polekala, ale donutila jsem se zůstat soustředěná. Vnímala jsem jeho slova, ukládala si je do paměti. Pozorovala jsem, co dělá, a když se pohnul do strany, zareagovala jsem v opačném směru, abych ho stále měla přímo před sebou. Byla jsem však příliš upnutá na to, co dělal v konkrétní chvíli, ne na to, co by mohl udělat. Kdybych tak fungovala v jakékoli jiné situaci, bylo by to dobře, teď to bylo přesně naopak.
Udělal rychlý výpad vpřed, hned jsem odskočila, div, že jsem se neschoulila ve stoje. Mohl se přece pohnout jakýmkoli směrem – jak jsem asi měla předvídat, co udělá?! Viděla jsem všechna možná místa, kam by se mohl pohnout a jednoduše na mě zaútočit, jak ale říct, které by si vybral? Pohledem mě napomenul. V duchu jsem zaúpěla. Věděla jsem, že tohle je pouze cvičení, ale přesto jsem se cítila, jako by mi reálně mohlo jít o život. A v tom případě jsem dělala vážně špatnou práci v zůstávání naživu. Kdyby to bylo doopravdy, určitě už bych byla na kusy.
Nezmohla jsem se na víc než vystrašené vypísknutí. Zpomal, zpomal! Tohle jde až moc rychle! Jako by už tak nebylo dost těžké se ovládat, teď má mysl pomalu propadala panice. To jsem ale přece nesměla! Dobře dobře, dejme tomu, tohle půjde… Představ si… představ si, že je za tebou řeka nebo něco! Musím čelit strachu ještě větším strachem, to je jasné! V mysli jsem si za sebou vyčarovala řeku. Kdyby na mě skočil, a já nic neudělala, skončila bych v ní a odnesla by mě, vyplavila o pár set metrů dále zcela utopenou. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Najednou se mi hned dařilo myslet jasněji. Pro jednou jsem byla upřímně vděčná za svou fantazii. Ani ta však nestačila na to, aby vymyslela, co mám teď dělat! Morfeus se odrazil a blížil se ke mně, měla jsem jen zlomky vteřiny na vymyšlení strategie. Dominantní část mé mysli chtěla, abych se schoulila na zem. Ale já tady přece nebyla, abych dělala, co dělám vždy, že ne? Neměla jsem však čas. Místo dobře promyšleného plánu, což bych preferovala, jsem uskočila vzad s tlapkami nataženými k Morfeově hlavě. Jako malé vlče, co se teprve učí prát, jsem ho párkrát poplácala po hlavě, než jsem se stáhla a kousek dále. Nohama už v řece… pomyslela jsem si. Sice jsem překročila hranici, kterou jsem nechtěla překročit, ale… neumřela jsem? To je taky výhra. A už jsem zase stála se sklopenými oušky a podezíravě sledovala Morfea, jako by na mě měl zase „zaútočit“.

Skoro jsem se chtěla zasmát, když se částečně potvrdila má obava. Trochu mi při představě toho obrovského Morfea vedle mě v záchvatu zuřivosti přeběhl mráz po zádech. Asi bych se na místě sesypala, kdyby na mě byť jen zavrčel. Pravdou ale zůstávalo, že jsem ho zřejmě nikdy neviděla naštvaného. A doufala jsem, že to tak zůstane – nebo minimálně když nic jiného, že já nebudu ta, kdo ho vytočil. Přesto… „Potlačit? Takže ses spíše naučil to ovládat, než že by ses tak už vůbec necítil?“ zeptala jsem se opatrně. Že bych šla i já na své vlastní problémy špatně? No, to je asi stejně jedno, protože dělají potíže jen mně, ne ostatním. Důležité je si zkazit den sám, než to stihne někdo jiný! Připomněla jsem si jedno ze svých životních mouder.
Trochu jsem při jeho slovech zpanikařila. Morfee, takhle to fakt nefunguje! Zaúpěla jsem bezmocně v duchu. Kdyby byl aspoň, no, menší, nebo slabší, nebo třeba, já nevím, kojot, tak by to možná šlo, ale když se nade mnou tyčil, věděla jsem, že by mi máchnutím tlapky přerazil a vůbec to byl můj alfa a tak, byly šance na úspěch mizivé až neexistující. Ale zase to od něj bylo milé. Cenila jsem si toho gesta a toho, že se snažil mi pomoct. Podobnou péči už jsem dlouho nezažila. „Trochu si připadám, jako bych mluvila se svým otcem,“ uchechtla jsem se. Myslela jsem pochopitelně své otce, ne toho, kdo oplodnil mou matku. To byl nějaký pocestný bordel. „Nemyslím to nijak špatně,“ dodala jsem rychle, „Zkusím na tom zapracovat. Děkuju, že jsi ke mně tak laskavý.“ V téhle chvíli bylo skoro nemožné si představit, že by měl Morfeus kdy být takovým, jak popisoval své mladší já.
Cítila jsem se hloupě, že jsem se vůbec ptala, když jsem viděla jeho reakci. Očividně byl hodně překvapený. Nechápu čím – vždyť se na mě podívej! Myslíš, že bych tady ještě byla, kdybych se s někým zkoušela rvát? V duchu jsem si odfrkla. Spíše jsem se ale styděla, že je zase něco, co neumím – ani nemám nejmenší představu, jak to funguje. „No… ne…,“ odvrátila jsem zrak, „Vždycky jsem začala utíkat, ale měla jsem opravdu štěstí, že se mi to podařilo.“ Ztěžka jsem polkla, když jsem si vzpomněla na ten dávný incident, který mě nechal takhle poškozenou a dodrápanou.
Byla má chvíle, abych se překvapením zastavila a srdce se mi šokem skoro zastavilo. Nebýt jeho širokého úsměvu, myslela bych si, že si dělá srandu, ale takhle… takhle to skoro vypadalo, že by byl ještě rád. Měla jsem jisté pochyby, spoustu pochyb, spoustu strachu a vlastně jsem z toho neměla žádný dobrý pocit. Na druhou stranu byl nejvyšší čas, abych zkoušela překračovat hranice toho, co je mi příjemné. A taky bych se mohla naučit bránit svůj život, když se tady toulají agresoři – nemluvě o tom, že jsme v lese měli vlčata. Jak bych se sebou mohla žít, kdyby nás někdo napadl, a kvůli mé neschopnosti by někdo, obzvláště nějaké mrně, přišlo k úhoně? Zhluboka jsem se nadechla, chvilku dech zadržela, a zase vydechla. Přikývla jsem. „Asi… asi bychom m-mohli? Teda pokud chceš i ty, jestli tím moc neotravuju,“ mumlala jsem, nervózně jsem na místě přešlapovala. Tohohle budu ještě litovat, že jo?

Ani mě moc nepřekvapilo, co řekl. Nevím proč, ale sedlo mi to na něj. Skoro jsem dostávala pocit, jako by za mlada byl takový trochu rebel a uklidnil se až s věkem. A partnerkou. Pořád jsem se musela usmát při vzpomínce na jeho slova. Z nějakého důvodu mi to přišlo hrozně roztomilé. „Já to měla vždycky přesně naopak,“ usmála jsem se také. Přesněji řečeno jsem asi vždy měla problém v ostatních autoritu nevidět, bez ohledu na to jaký mezi námi byl vztah. V případě konkrétně Morfea ten pocit byl navíc umocněn i rozdílem našich velikostí.
Můj mozek začal velmi rychle ztrácet sílu fungovat. Ani jsem pořádně nevěděla, jak na jeho slova reagovat, takže jsem otevírala a zavírala tlamičku jako ryba na suchu. Věděla jsem, že to nemyslí vážně, ale stejně mě to rozhodilo – což byl sám o sobě důkaz, že jsem ani trochu roztomilá nebyla. Byla jsem maximálně tak neschopná života vyspělého jedince. „N-ne, to fakt ne,“ snažila jsem se protestovat, ale můj hlas zněl spíše jako přidušený pískot. Proč mi tohle všichni dělají, vždyť já jsem ráda, že vím, jak fungovat v neutrální konverzaci, ne s takovými vtípky.
Usoudila jsem, že pravděpodobně bude nejlepší neříkat mu, že za jiných okolností bych se k němu chovala způsobem, jaký popsal, i nyní. Chápala jsem, že je teď už jiný, ale kdyby teď nebyl mou alfou a kdyby se mnou tehdy nebyl Newlin, pravděpodobně bych se mu snažila vyhnout co největším obloukem a z lesa bych zdrhla. Trochu mi to bylo vůči němu líto, ale přeci jen jsem byla oproti němu drobná a slabá, navíc s tou jeho jizvou přes oko bych si o něm jistě hned pomyslela, že je to rváč a roztrhá mě na kusy, jestli se k němu přiblížím. S tím instinktem jsem bojovala pořád. Dost mi však pomáhalo se s ním jen tak bavit a vidět, že není nijak útočný. Zatím! Zahnala jsem rychle paranoidní myšlenku. „Určitě to nebylo tak zlé,“ zkusila jsem ho povzbudit s mírným úsměvem. Doufala jsem, že se nedozvím, že to fakt byl nějaký nechvalně známý rváč.
Trochu víc jsem sklopila uši a zase rychle bojovala, abych je narovnala. „Dobře, zkusím to,“ pípla jsem. To bylo ale mnohem lehčí říct, než udělat! Snad kdybych byla o něco silnější osobnost, řekla bych mu, že jeho slova měla přesně opačný účinek, než asi chtěl, ale nebyla jsem, a tudíž jsem o tom mlčela. Budu to muset zkusit nějak zahrát. „Ale není to tebou, já se takhle chovám, no, asi ke všem,“ pokusila jsem se své chování vysvětlit. Chápala jsem ovšem, že ho to musí otravovat. Kdyby se tak někdo choval ke mně… byla bych dost v rozpacích víc než cokoli jiného. Spíše vyděšená, co to s tím druhým je.
„Jak se vlastně… eh, bojuje?“ zeptala jsem se trochu nervózně a odvrátila pohled jinam. Teď když jsem se dozvěděla o reálných hrozbách, co nebyly v mé hlavě, jsem cítila potřebu připravit se na možnou potyčku. Ale jak? V životě jsem s nikým nebojovala, vždy jsem jen utíkala. Ale pokud je jich více, tak je možné, že se mi nepodaří jim utéct. A v tom případě bych byla dost v háji. Vlastně už skoro po smrti.
Kývla jsem na jeho slova. To se dalo čekat, ale byla jsem ráda, že to všichni nějak zvládli.

claimuju

Znervózněla jsem, jeho reakce mě trochu rozhodila. Jen jsem doufala, že jsem ho tou otázkou nijak nepohoršila, nebo že snad nebyla nevhodná. Kdyby nechtěl odpovídat, neodpoví ti. Uklidňovala jsem se v duchu, navíc i on pak vypadal o dost uvolněněji, takže… úspěch? Minimálně mu asi nevadilo, že jsem se zeptala. Tím pádem trochu napětí opadla i ze mě. Jeho odpověď mě ale rozhodně překvapila. Neubránila jsem se úsměvu, když mluvil o tom, že se to celé vlastně stalo jen vlivem Neyteri a šťastnou náhodou – aspoň jsem doufala, že ji považoval za šťastnou. Přemýšlela jsem, jak hluboký asi musel jejich vztah být, když se pro ni tak změnil. A jak krásný. Trochu jsem si v duchu povzdechla. Docela nechtíc jsem z toho byla naměkko, rychle jsem se však dala dohromady. „To bych vůbec nečekala,“ usmála jsem se mírně. „Vždy jsi mi připadal přirozený v roli alfy,“ dodala jsem. Mohlo to však být i mou vlastní spíše submisivní povahou, mně by asi připadal jako rozená alfa každý, kdo nebyl já. Ale Morfeus rozhodně působil jako dobrý vůdce. Dokonce jsem se ho i já přestávala tolik bát!
Rychle jsem zavrtěla hlavou, až jsem si málem trhla s krkem. V duchu jsem se napomenula, ať jsem opatrnější. Začít vedle Morfea jen tak skučet bolestí by asi bylo posledním hřebíčkem do mé rakve studu. Rozhodně jsem se teď styděla dost, cítila jsem, jak se mi krev nahrnula pod líce. „R-rozhodně ne,“ odmítla jsem jeho tvrzení razantně – no, tak razantně, jak jen jsem dokázala, což bylo vůbec. „A navíc jsem se od té doby asi ani moc nezměnila,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Nepřišlo mi to tak, jen se má úzkostná povaha stala přítěží, už nebyla jakkoli rozkošná. „Ale tak to asi přijde každému,“ pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem se však ubránit další zvědavé otázce: „Nebo na sobě ty pozoruješ nějakou výraznou změnu od svého mládí?“ Zajímalo mě, jaký asi byl Morfeus kdysi, když ještě měl žít životem tuláka. Musela to být velká změna. Jo, změna, která vedla k tomu, že je to teď tvá alfa a ty se ho neustále ptáš na osobní otázky. Musí ho to otravovat. Jak se vůbec opovažuješ? Trochu jsem opět ztuhla. „Jestli nevadí, že se ptám… Omlouvám se, asi bych měla mlčet.“ Pokusila jsem se svou situaci trochu zachránit.
Skoro jsem vyskočila z kůže, když mi bylo oznámeno, že se ta vlčice dostala až k nám. S mým štěstím, jestli k tomu dojde znova, přijde zrovna v čas a na místo, kde budu sama a provede se mnou rychlý proces. Rychle jsem se ale snažila si dodat trochu odvahy. Ne, nic takového. Teď tady máme vlčata, musím jednat tak, aby byla v bezpečí. Než mě zabije, musím aspoň ostatní varovat. Neměla jsem přesný plán, jak to provést, ale naštěstí si i Morfeus všiml mé nervozity a snažil se mě uklidnit. „Je v pořádku? Teda, vy oba, ale tebe vidím, a vypadá to, že jsi,“ trochu jsem se v duchu proklínala, že jsem se ho nezeptala dříve. Co už, čas nevrátím, navíc se opravdu zdálo, že je v dobrém stavu. A očividně jsem tak působila i já. „Mám na to tajný trik,“ uchechtla jsem se, „Když se budu udržovat ve víceméně mizerném stavu celý rok, zima si na mě nepřijde.“ Nebylo se čím chlubit, zahrála jsem to tedy jako vtip, i když to byla sranda jen z půlky. Co ale ostatní? Blesklo mi hlavou, jak jsem si začala zvykat, že jsem opět součástí něčeho většího. Trochu mě ta myšlenka hřála u srdce. „Ostatní ve smečce zimu taky zvládli, předpokládám?“ Nevěděla jsem sice, kdy se objevila ta vlčata, ale jestli to bylo už přes zimu, muselo to pro smečku být těžké, živit další hladové krky, které navíc nebyly schopné lovit pro sebe.

Dále už jsem o druhé alfě nemluvila. Nevěřila jsem, že Morfeus už se s tím smířil – i když by mě to asi taky nepřekvapilo, byl to přeci jen silný vlk. Na druhou stranu spolu asi byli už dost dlouho, přes to se jeden jen tak nepřenese. Vždyť i já ztratila „jen“ bratra a stále na něj občas myslím, a to se to stalo již dávno. Otevřela jsem tlamku, abych se ho zeptala, zda je v pořádku, když zakopl, ale nakonec ji zase rychle zavřela. Ještě by ho to podráždilo. Raději jsem tedy předstírala, že jsem si ničeho nevšimla.
Kývla jsem na jeho slova. Měl pravdu, to jsem nemohla popírat. Navíc slova byla zbytečná, bez významu, pokud je nepodložím činy. Kam bych se ale dále toulala. Vždyť už jsem taky stárla, nemá smysl se dále moc poflakovat. Hlavně když se teď někde kolem toulají i takové existence, jaké popisoval Morfeus. „Omlouvám se, jestli je to moc osobní otázka, ale představoval sis někdy, že by se z tebe stala alfa smečky?“ zeptala jsem se ze zvědavosti. Dle mého názoru se na tu funkci opravdu hodil, ale zároveň, když předtím mluvil o tom lese, jsem z něj cítila… nevím, jako by mu chyběla ta svoboda cestovat. Ale třeba jsem se pletla. Tak či tak jsem byla zvědavá a cítila se už dost lépe na to, abych se ptala.
Byla jsem ráda, že jsem ho přesvědčila, aspoň částečně, o své pravdě. Navíc jsem s jeho tvrzením musela souhlasit. „To ano, jednou se nás pár přeměnilo na Mýtině na vlčata, a pořád nechápu proč a jak,“ zasmála jsem se trochu. Bylo nepříjemné pomyšlení, že by se to kdykoli mohlo stát znovu. Kdybych aspoň věděla, jaký pro to byl důvod.
Viditelně jsem tuhla s každou novou informací o těch dvou vlcích. To jako jen tak? Já tady fakt umřu… Tedy má smrt byla nevyhnutelná, ale nemusela by nutně přijít takhle. Vždyť bych se u toho hrozně bála a nezní ani úplně jako ten typ vrahů, co prostě zabijou rychle a efektivně, spíše bych vsadila na to, že by si se mnou – nebo kýmkoli – vyhráli. „Ehm… kde žes je potkal?“ zeptala jsem s pořádnou dávkou úzkosti v hlase. Možná by opravdu bylo nejlépe, abych zůstala v bezpečí lesa, než se mi nějakým zázrakem podaří nabýt schopnosti bránit se. Nebo aspoň utíkat dost rychle, aby mě nikdo nedohnal.

S mírným úsměvem jsem přikývla. Muselo to pro něj být těžké, ale přesto mě těšilo, že jistým způsobem tady s námi druhá alfa byla. Vlastně neříkal Newlin předtím něco o úkrytu? Měla bych se tam zajít podívat. Nepamatovala jsem si přesně, co by mě tam mělo čekat, prozkoumat to ovšem nemohl být zlý nápad. „Mrzí mě, co se stalo…“ zamumlala jsem tiše. Nechtěla jsem do toho moc rýpat, muselo ho to pořád dost bolet. Zároveň mi však přišlo nevhodné, abych jen mlčela, když už jsme se u toho tématu pohybovali.
„Doufám v to. Stejně je to moje chyba, já se teď dost toulala,“ odmlčela jsem se trochu a sklopila uši ještě víc. A oni jsou na mě stále tak hodní. Píchalo mě z toho u srdce. Mrzelo mě to – a kolik problémů a starostí jsem jim asi přidělala. „Za což se upřímně omlouvám,“ řekla jsem, co nejpokorněji jsem mohla, „Moc mě to mrzí, a slibuji, že už se to nestane.“ Snažila jsem se, aby bylo cítit, jak upřímně to myslím. Beztak už jsem byla moc stará na toulky. Stará a slabá – no, slabá jsem asi byla vždycky.
Obdivovala jsem sice Morfeův optimismus, ale nedokázala jsem se s ním ztotožnit. Nejspíše ale Theriona neznal, tak nebylo divu, že nechápe, jak složité to bylo. Nebo má pravdu on, a já jsem vážně jen hloupá. Nepřekvapilo by mě to, přeci jen jsem si život kazila nejvíce já sama. „Kéž bys měl pravdu,“ rozhodla jsem se zariskovat a tykat mu. Opět se ve mně ozývaly vlnky strachu, ale dařilo se mi je zatím jakžtakž držet na uzdě.
Nedivila jsem se, že byl překvapený a nechtěl mi věřit. Sama bych měla pochyby, nevidět toho vlka na vlastní oči. Ale jak se jen jmenoval…? Něco na M? Nedokázala jsem si vzpomenout, ani na přezdívku, kterou mu dal Newlin, ale ta by Morfeovi stejně asi moc nepomohla. „Byl, ještě měl i zelené odznaky, myslím? Vím, že to zní šíleně, opravdu vím,“ ještě když vezmu v potaz svůj stav… asi jsem opravdu vypadala jako bláznivá. Dobře, že poblíž nebyla žádná nová vlčata. „Ale Newlin by ti to jistě řekl taky, potkali jsme ho i společně,“ snažila jsem se tiše bránit. Vždyť já přece nebyla šílená, aspoň ne dost na to, abych si vymýšlela.
Vryla jsem si jeho popis do paměti. Jako by už tak svět nebyl dost nebezpečné místo – nebo by se mi snad jen tahle domněnka potvrzovala? Na tom asi úplně nezáleželo. „Zkusím to,“ ujistila jsem ho. Nicméně kdybych na ně snad skutečně narazila, asi bych neměla šanci. Vždyť se umím zneviditelnit! napadlo mě a vlastně, vlastně jo! Mohla bych je zmást svými neagresivními magiemi! Ale kdyby je ovládali taky, lépe než já, a našli mě… pak by to byl pro mě jistě konec. „Měla s nimi smečka nějaké problémy?“ zeptala jsem se ještě, špetka strachu patrná v mém hlase. Pokud tady byl přírůstek vlčat, bylo o to horší, že se tady někde poflakovaly takové existence.

Přikývla jsem, než jsem se zarazila. Muselo uplynout asi dost času… Pamatovala jsem si, kdy to byla teprve novinka, že se našim alfám narodila vlčata, a teď už to znělo, že je Darkie plně vzrostlá. A to jsem ji ještě ani neviděla! Musím to brzy napravit, napomenula jsem se. Zatím jsem se ale mohla pokusit o ní něco zjistit. „Jaká je Darkie? Ještě jsem neměla příležitost ji potkat,“ byla jsem zvědavá. Koneckonců to byla smíšenina Neyteri a Morfea, což by mohlo být zajímavé. „Jestli teda nevadí, že se ptám,“ dodala jsem rychle.
Trochu jsem ztuhla při jeho otázce, ale rychle se zase donutila uvolnit. Nechtěla jsem, aby se atmosféra mezi námi zase stala napjatou, nervózní, ačkoli jsem stále byla. Hlavně při takové otázce. Co mu mám říct? Že jsem prostě idiot? V duchu jsem zaúpěla. Ale nemusím to moc rozvádět, určitě bude stačit jen krátké vysvětlení. Ono stejně není moc o čem mluvit, zato přemýšlet… Měla bych si někdy vyhradit chvilku pro sebe a probrat se vším, s čím bych se měla vyrovnat. Kéž by se mi do toho někdy chtělo. „No, je to,“ přemýšlela jsem, jak to přesně formulovat. Pletl se mi jazyk, najednou se mi i ve večerním chladu zdálo, že je nějak horko. „Je to trochu, docela – uh, dost? – komplikované,“ pokrčila jsem rameny a poraženě svěsila hlavu. Nakonec byl jen jeden důvod – byla jsem hlupák.
Následovala jsem Morfea a dávala pozor, ať nikde nezakopnu. To by nezanechalo dobrý dojem, i když mělo v mém případě smysl snažit se zanechat nějaký dojem? Horší už to se mnou být stejně nemohlo. Určitě mě předčí i ta vlčata. Minimálně jsou už teď roztomilejší a některá z nich budou i schopnější. Ale to nevadí, já mám určitě taky svá kouzla, že? Zbystřila jsem hned, jak se jeho tón změnil. Trochu jsem se zamračila, květ starostí a strachu pučící v mé hrudi. „No, nejdivnější byl asi takový vlk – půlka těla černá a půlka bílá, ale ne jako já, vertikálně. Na jméno si ale nevzpomenu,“ uvažovala jsem nahlas. „Proč? Je někdo, komu bych se měla vyhýbat?“ zeptala jsem se a ani se nesnažila maskovat svůj strach. Beztak by se mi to nepodařilo.

Zdálo se mi, že moje nervozita působila i na Morfea – to anebo opravdu plánoval mě zahryznout, a jen čekal na nejvhodnější příležitost. Necítila jsem z něj však žádný náznak agrese, ani nepůsobil otráveně, spíše opravdu zmateně. Skoro jsem měla chuť to v rámci pokusů o zlepšení své nálady a mentálního stavu brát jako úspěch. Možná nikoho nedokážu zastrašit, ale zvládnu je zmást – jaká užitečná schopnost! Na druhou stranu jsem se cítila jen hůř, že se on kvůli mně cítí zle. Rozhodně jsem mu nechtěla dělat další starosti, ani nic takového. Kdybych tak byla lepší herečka. Povzdechla jsem si v duchu. Zkusit to ale musím, když budu předstírat dost dlouho, třeba se to stane realitou.
Má domněnka se potvrdila, opravdu přibyli ve smečce vlci. Co jsem však nečekala, byla ta druhá část. Zmateně jsem se zamračila. Co by tady mohla dělat úplně sama? Vlastně, co by dělala kdekoli sama? Nemohla jsem uvěřit, že by nějací rodiče byli dost nezodpovědní na to, aby jim vlčata jen tak utekla až sem. Navíc je mohl potkat kdokoli – i ten bručoun, co jsme tehdy potkali u jezera. Cosi primitivního v mém mozku či snad srdci mě ponouklo se upřímně zajímat o nové malé přírůstky. „To je opravdu zvláštní, neumím si představit, jak by se to mohlo stát,“ zavrtěla jsem hlavou, „Jsou v pořádku? Teda, věřím, že jsou v pořádku, nepochybuju, že se o ně smečka dobře stará, ale myslím… předtím? Muselo pro ně být těžké se toulat.“ Trochu jsem ztišila hlas. Docela nechtíc jsem si vzpomněla na Erga. Ten sice byl s námi, ale svým způsobem byl taky úplně sám a dobře jsem viděla, jak ho to ničila. A tahle vlčata byla úplně sama, jaké jizvy to na nich asi zanechá? Cosi ve mně je chtělo chránit, ačkoli jsem si byla dost jistá, že kdybych na některé z nich narazila, zpanikařila bych. Navíc bych jim asi nebyla nejlepším vzorem do života, heh.
Ztěžka jsem polkla a odvrátila zrak. Bylo pochopitelné, že se zeptá – a já to měla čekat, opravdu měla – ale nečekala jsem to a nepřipravila se na to. Také jsem se posadila a povzdechla si. Nechtělo se mi o tom úplně mluvit, ale to spíše proto, že jsem z toho byla sama dost zmatená a nevěděla jsem, co přesně říct. „Potkala jsem Theriona, Noktisielova bratra,“ dodala jsem pro případ, že by ho znal a věděl o něm něco nového – ne, no tak. „Trochu… trochu jsme se spolu procházeli, povídali si,“ začala jsem cítit divný tlak na hrudi, hrdlo se mi trochu stahovalo. Zavrtěla jsem hlavou. „Bylo to… bylo to hezké,“ usmála jsem se, nejistě, ale upřímně. Co asi dělá? Kouká pořád tak rád na hvězdy? Zakázala jsem si nad tím přemýšlet. Beztak už padala noc, o to horší by pro mě bylo vzpomínat.
Byla jsem ráda, že Morfeus začal mluvit o vlastních cestách. Neznala jsem les, o kterém mluvil, ale z jeho pohledu bylo zřejmé, že to musí být překrásné místo. „Zní to jako dobrý nápad,“ pousmála jsem se. Byla to srandovní představa – celá naše smečka na pochodu jinam, skupina ztracených poutníků. „Ale asi bychom tam museli chodit po skupinkách, aby někdo hlídal les – nebo jako štafety kousek po kousku,“ zasmála jsem se trochu nad tou myšlenkou. Musela by to být divná podívaná.

Začínalo se stmívat, což zcela pochopitelně vedlo k tomu, že se mi dařilo lépe zakopávat o každý kořínek a spadlou větev. Snad kdybych byla schopná se trochu uklidnit, nebo se aspoň soustředit na to, kam šlapu, nebyla by tma takovým problémem. Výborná volba času pro lov, Amnesie, fakt perfektní. Povzdechla jsem si hořce a rozhodla se své snahy vzdát. Beztak jsem ani neměla hlad – nebo už jsem hladověla tak dlouho, že jsem to ani nevnímala? Třeba jsem skrze askezi postoupila na nějakou novou úroveň bytí a už nepotřebuju přijímat živiny. Možná bych to měla otestovat? Zajímavý, dokonce lákavý nápad, ale jediná vzpomínka na bolest prázdného žaludku mi takové myšlenky rychle vyhnala z hlavy.
Jak jsem se tak bezcílně procházela, teď když jsem lov vzdala, všimla jsem si, že se ke mně blíží známý pach. Okamžitě se mi instinktivně sklopila ouška a stáhla jsem se do sebe. Tohle bude můj konec! Nestihla jsem však dojít ani ke třetímu katastrofickému scénáři, když se přede mnou černý vlk objevil. Očekávala jsem své okamžité vyhlazení z povrchu zemského, ale ono… ne? Místo toho jsem byla pozdravena. Trochu překvapeně jsem zamrkala, když jsem si všimla starostí v jeho hlase.
„Ahoj,“ pozdravila jsem také, tichounce a se sklopeným zrakem. „Ano, jsem v pořádku, jen, no, asi mám problém cítit se… jako já? Je to divný pocit, ale to zase přejde.“ přiznala jsem opatrně s pokusem o úsměv. Navíc, nebyla jsem to já, o kom by měla být řeč. Musela to být už nějaká doba, ale Neyteri… musela to být rána. Nedokázala jsem si to ani představit, ale mluvit o tom by bylo divné, že? Nebo ne? Třeba by to ocenil? Možná se raději nejprve zeptám někoho jiného, ale stejně jsem si nemohla pomoct. Měla jsem o něj také starost. „Js,“ zadrhla jsem se – vykat nebo tykat??? – „Jsite,“ elegantní řešení, gratuluju „taky v pořádku? Muselo se toho hodně stát, je tady spousta nových pachů.“ Úspěch! Dokonce se mi i podařilo se mu na chvíli podívat do očí.