Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čekala jsem hodně věcí, opravdu hodně, až jsem si říkala, že mě nemůže nic překvapit. Pochopitelně jsem se pletla, jako bych kdy mohla mít pravdu a svět by mě prostě nechal být. Ne, ani ne za pár sekund přede mnou opravdu stál miniaturní vlčecí Newlin. Můžu někdy udělat něco, co se hned neobrátí proti mně? Povzdechla jsem si a trochu poplašeně Lina sledovala. „Teda… překvapils mě,“ vydechla jsem, stále ve stavu napůl paniky, napůl šoku. „Jsi… opravdu malý. A mladý, to by musel uznat i Život,“ usmála jsem se na něj nervózně. Byl to pořád můj Newlin? Nebo jen vlče, ze kterého vyroste? Co jsem sakra měla dělat s vlčetem?! „Jsi moc roztomilý, opravdu jsi, ale, no, jak dlouho takhle zůstaneš?“ zeptala jsem se něžně, aby si snad nemyslel, že se mi jeho trik nelíbil. Možná jsem to měla předtím promyslet – proč jsem ho o to prosila, když zatraceně dobře vím, že s vlčaty neumím jednat? Já jsem fakt marná.
Brzy se ale objevil jiný problém. Slunce pořád nevycházelo a já to téměř ani nepostřehla přes husté koruny stromů. Překvapivě se mě nezmocnila až taková paranoia, abych z toho vinila Newlina. Skoro jsem na sebe byla hrdá, že se tak držím na uzdě. Skoro. „Nemyslím, že za to můžeš ty,“ polkla jsem nasucho, „Budeme v pořádku, že jo?“ Opravdu jsem se snažila neznít vyplašeně, ale no, byla jsem to já. Nervózně jsem přešlápla a zadívala se vzhůru k nebi. Opravdu byla tma. Začínalo mi být chladno. Cítila jsem se tak bezvýznamně, jako už dlouho ne. A jako by toho nebylo málo… „Line? Line! Neusínej, prosím,“ téměř se mi sběhly slzy do očí. Na tohle jsem opravdu nemohla být sama. Něžně jsem do něj strčila čumákem, spíše letmý dotek konečků jeho chlupů a mého čumáku, ale byl to dotek. „Nenechávej mě tady,“ špitla jsem. Uši jsem už dávno měla stažené k hlavě. Celý les působil, jako by mě chtěl pozřít zaživa.

Já tipuju úplně náhodně a tipuju... Sionna, idk :D

Sklopila jsem uši, když mi Newlin přetlumočil, co se dozvěděl od Života. Já jsem fakt mizerná kamarádka. Mám vůbec právo se takovým titulem označovat? Vždyť ho jen omezuju. Tolik se těšil a já mu tu radost zkazila. Třeba to ale ještě dokážu zachránit? „To nevadí, to vůbec nevadí, já bych si zvykla,“ ujišťovala jsem ho rychle, „Navíc… věřím, že bys mi neublížil.“ Sklopila jsem pohled k zemi, na které by mohla růst chutná tráva. Byla jsem fakt příšerný vlk. Proč mu vůbec ještě ničím svou přítomností život.
Nejdříve jsem bojovala se studem, když se tak začal zajímat o můj věk, brzy se však na povrch dostala mně nová informace, která mě zarazila a zastavila cokoli zlého, co jsem jen mohla cítit. Co? „Co že to umíš?“ podívala jsem se na něj tázavě. Mělo tohle něco společného s tím, jak jsem se tehdy na Mýtině změnila ve vlče? „Myslíš to vážně? Ve vlče?“ ptala jsem se dále. Mé zmatení, snad i strach, ustupovaly zvědavosti. Hlavně když mi takhle nahrál. Pořád jsem mu tak napůl nevěřila. „Hm… Mladé přání? Chtěla bych tě vidět jako vlče. Musíš být hrozně roztomilý,“ zasmála jsem se při té představě. Určitě to neudělá, možná si jen vymýšlel, nebo se nějak spletl. Což by mi vůbec nevadilo, přeci jen to byla součást Newlinova kouzla.
Všechna ta jeho dětská naivita měla své kouzlo. Do jisté míry. Po překročení určité hranice to začalo být mírně znepokojivé, jako třeba teď. Nervózně jsem přešlápla a zasmála se. „Jsi moc hodný, Line. Opravdu. Ale jsem spokojená, i když jen tak sedíme a bavíme se,“ usmála jsem se na něj, „Vážně jsi mi chyběl.“ Nepředpokládala jsem, že by ho upřímnost mých slov nějak rozhodila. Částečně jsem v to doufala. Nedokázala jsem se ho bát a náhodou jídlo znělo celkem fajn. „Ale kdybys chtěl, mohli bychom si jít něco zalovit. Potřebuješ hodně jíst, jestli chceš vyrůst,“ nabídla jsem mu.

Nenechal mě čekat dlouho, vlastně mě jen utvrdil v tom, že jsem občas byla přehnaně paranoidní. S úsměvem jsem si povzdechla, když jsem slyšela jeho volání o dost dříve, než jsem ho vůbec měla šanci vidět. Neměla jsem tak silné plíce, abych na něj také volala dostatečně hlasitě, a i kdybych měla, bránila mi stydlivost. A ještě bych k sobě přivolávala pozornost, to určitě! Ne, byla jsem odhodlaná si Newlina odchytit, pokud mě sám nenajde. To však nehrozilo, brzy už u mě zase stál a nadšeně mě vítal. „Taky tě ráda vidím,“ pozdravila jsem ho a snažila se nedat svou úlevu, že mě neopustil příliš najevo. I když na druhou stranu… „To není třeba, opravdu ne,“ začala jsem ho ujišťovat, když to vypadalo, že se opět rozběhne ke kopcům. Záviděla jsem mu jeho výdrž a entusiasmus. Ne, že bych tu cestu nezvládla, ale bylo by to čiré utrpení. Ach, to mládí!
Oddechla jsem si, když se zase posadil. „Um,…s dacany?“ zeptala jsem se. Zrovna když se jedna záhada vyřešila, přišla nová. Aspoň už jsem měla lepší představu o těch jeho „hnědoušcích“. „Musím říct, že kdybys byl velcí jako hnědoušci, byl bys trochu strašidelný. Je dobře, že ti tráva moc nechutná,“ zasmála jsem se, přestože to vtipné nebylo. Měla jsem ho ráda, opravdu ano, ale kdyby se takhle zvětšil… no, zkusila bych to, to jo, ale pravděpodobně bych se dříve či později sesypala. Spíše dříve. „Mně taky nabízel, no spíše jemně vnutil, tu omlazovací vodu, ale už nejsem tak mladá jako ty,“ povzdechla jsem si vesele, „A taky mi řekl, že teprve uvidím, co se mnou udělal, když jsme se bavili o magiích, tak jsem… zvědavá? Asi?“ řekla jsem nejistě. „Nechám se překvapit,“ zkusila jsem znít optimisticky. Opravdu jsem se snažila. Raději jsem rychle změnila téma, pravděpodobně by mě to trápilo ještě víc, kdybychom si o tom měli povídat. „Ale nemusíš se bát, vlastně jsem doprovodila Života k jeho jeskyni, takže jsem ji viděla aspoň z venku. Opravdu vypadala hezky,“ potvrdila jsem Newlinovo předchozí vyprávění.

//Narrské kopce

Pořád jsem se cítila trochu zvláštně z té vody, co mi dal Život vypít. Věřila jsem mu však, minimálně do rozumné míry ano. Nikdy není dobré někomu důvěřovat, obzvláště pokud je to bratr Smrti a má ohromnou moc. Mohl by mě smazat z povrchu zemského, kdyby chtěl. Ale asi je trochu nefér o něm takhle uvažovat. Nevybral si sám, že chce být mít za sestru Smrt. Neměla bych vůči němu být tak podezřívavá, nic mi neudělal. Povzdechla jsem si a zvolnila tempo. Nemohla jsem si však pomoct, byla jsem malá a patetická, obzvláště proti němu. To by asi ani Morfeův trénink nepomohl. Ale nad čím to vůbec přemýšlím, je to Život, jaký smysl by dávalo, kdyby byl krutý a stál by o mou smrt? I když byla by opravdu krutá? Vlastně by asi měla dost výhod… Ne, budu pozitivní, přeci jsem si slíbila být pozitivní. Nová, optimistická Amnesia. Odfrkla jsem si. Určitě bych měla lepší náladu, kdybychom se s Linem nerozdělili. Kde vůbec je? Ještě jsem ho kolem neviděla, rozhodla jsem se tedy posadit na kraji lesa a vyčkat. Určitě nebude daleko. A kdyby jo, tak jistě jen proto, že mu Život dal nějakou užitečnou radu a on teď hledá ty jeho hnědoušky. Musela jsem se pousmát. Přála bych mu to. Nebo se mu vrátila Derian a zapomněl na mě. Ach ano, tady je to známé teritorium smutku. Zavrtěla jsem hlavou. Možné to sice bylo, a taky bych mu to asi přála, ale… ale. Raději jsem se intenzivně soustředila na čekání.

//Hlasuju ^^

//Hlasuju ^^

//5 oblázků i pro tebe :)

//Narrské kopce

Vyšplhala jsem až na samý vrchol kopců. Po Newlinovi ani stopy, což mě nepřekvapovalo. Asi už našel Života. usmála jsem se a zadoufala, že mu Život pomůže s jeho plány. Byly při nejmenším velmi ambiciózní a hodila by se mu jakákoli nadpřirozená pomoc. Hlavně když jeho cílem byla taková… zvláštní věc, dejme tomu. Měla bych se poptat kolem, jestli jeho hnědoušci opravdu existují. Trochu mě to pomyšlení znepokojovalo, ale o to více mě pak znepokojovala možnost, že neexistují a Lin bude zklamaný. Ne, jistě existovali, jiné vysvětlení pro to nebylo.
„To víš, že existují, Amnesie.“ Málem jsem vyskočila z kůže, když se vedle mě ozval relativně hluboký hlas. Ještě, že jsem nevypískla, nemusela jsem se nutně ztrapnit před životem samotným. I když jsem nepochybovala o tom, že se mi to ve velmi blízké budoucnosti stejně povede. To jsem byla prostě já. „Vítám tě, dítě,“ usmál se na mě vřele, jako by si ničeho nevšiml. Jen mě dál klidně doprovázel. Nervózně jsem přešlápla.
„Dobrý večer,“ oplatila jsem mu pozdrav s úsměvem. Úplně jsem zapomněla na incident, co se před chvílí odehrál. Až takovou měl Život moc. Jistě by dokázal pomoct Newlinovi, kdyby chtěl. „Co tě ke mně přivádí? A omluv, prosím, že jsem ti tak nezdvořile vlezl do hlavy. Tvé myšlenky byly příliš nahlas, nemohl jsem je přeslechnout,“ téměř plaše sklonil hlavu. Normálně bych hned začala panikařit, ale nyní jsem zůstávala klidná. „Vlastně spíše jen doprovázím svého kamaráda, Newlina,“ odpověděla jsem mu. „Ano, byl tady. Moc milý vlk,“ usmál se. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli mu pomohl, ale přišlo mi to zvláštní se tak vyptávat. Mohlo to být, eh, obchodní tajemství? Asi? Tak něco. „Myšlenky mohou být nahlas?“ zeptala jsem se místo toho. „Ale jistě,“ v očích Života byl zvláštní, téměř smutný záblesk, „Ani si neumíš představit, jak nahlas dokážou být. Obzvláště pokud je někdo ve zlé náladě, nebo trpí. Jsem rád, že tvá mysl se jen tolik stará o tvého kamaráda.“ Jeho hlas byl uklidňující, úplně ze mě vyprchávalo všechno napětí. Být víc unavená, klidně bych mohla usnout jen z toho, jak vyrovnaně zněl.
„Nezajímalo by tě, jaké to je znát mysl jiných?“ zeptal se najednou. Ta otázka mě zaskočila. Dovolila jsem si trochu pro přemýšlení. Bylo to lákavé, vždycky mě zajímal vnitřní život ostatních, navíc by mi, podobně jako emoce, mohla taková magie pomoct se cítit méně ohroženě ostatními. Aspoň jako pojistka. Netroufla bych si riskovat tím, že bych někomu jen tak vlezla do hlavy. Navíc bude takovou magii jistě těžké ovládnout. „Vlastně ano. Už ovládám emoce, myslím, že by se hezky doplňovali. Kdybys byl ochotný mi takovou propůjčit, byla bych ti vděčná,“ usmála jsem se na něj. Vzápětí jsem si říkala, s čím jsem to souhlasila, když se na mě Život začal tak zvláštně dívat.
„Z tvého hlasu slyším velkou něhu pro magii emocí,“ poznamenal. Skoro to přitom vypadalo, že si prohlíží mé oči. „No… Ano. Jsem ráda, že ji ovládám. Velmi mi v minulosti pomohla,“ pousmála jsem se smutně při vzpomínce na noc s Therionem. O kolik účinnější bylo prostě ostatním ukázat, jaké city k nim chovám tak, aby nebylo pochyb o mé upřímnosti. „To rád slyším. Jsem vždy rád, když má sestra omylem přispěje k něčemu dobrému,“ usmál se vřele. Bylo to nakažlivé, mé koutky se také roztáhly. Všichni sourozenci jsou stejní, co? A zase jsem byla naměkko. Opravdu jsem už musela být stará, věčně nostalgická babička, když mě i taková maličkost dojala. Nebo ty byly ty emoce? Třeba má magie vycítila, že se o ní bavíme a prostě se rozhodla, že se aktivuje? Začala jsem trochu panikařit, rozhodně bych nechtěla na Života používat svou magii – navíc tak osobní! Musel si všimnout mého vystresovaného vzezření, protože se rozesmál a zavrtěl hlavou. „Nemusíš se vůbec bát, Amnesie, to jsem něco provedl já,“ mrkl na mě spiklenecky. „A… co to bylo?“ přešlápla jsem nervózně. „To je tajemství,“ usmál se potutelně, „Ale měla bys to brzy vidět.“ Vidět?! To mě opravdu vůbec neuklidnilo. Hned bych se ho začala ptát, kdyby nebylo další věci.
Ani jsem nepostřehla, že nás celou dobu Život někam vedl, což byla chyba. Ocitli jsme se u škvíry ve skále, za kterou jsem předpokládala, že bude ta jeskyně, o které Newlin mluvil. „Obávám se, že nebudu vůbec za gentlemana, když jsi ty doprovodila domů mě,“ zavtipkoval, než se jeho výraz změnil. Najednou po stranách vchodu do jeho domova začala stékat voda. Nejdříve to bylo sotva pár kapek, pak víc a víc, než po nich stékal malý proud. „Napij se, mé dítě. Vypadáš unaveně,“ pokynul hlavou k vodě. Trochu jsem couvla. Nic proti němu, ale bylo to podezřelé. „Nemám žízeň a energie mám taky dost, jsem úplně v pořádku,“ zasmála jsem se nervózně. Kdyby to byl kdokoli jiný, už bych odsud dávno utekla. „Tak jsem to nemyslel,“ dodal s tím stejným starostlivým úsměvem – to byla ta emoce, co jsem u něj tolik viděla, starost. „Už dávno nejsi malé vlče,“ řekl a já upřímně obdivovala jeho taktnost, „Napij se, prosím, budeš se cítit lépe.“ mluvil ještě přesvědčivěji, s větším klidem, než jsem kdy předtím slyšela kohokoli mluvit. Nemohla jsem neuposlechnout.
Sotva se můj jazyk setkal s vodou stékající po stěně, věděla jsem, že je ta voda něčím zvláštní. Koutkem oka jsem pozorovala Života, a když na mě kývl, pít jsem přestala. Připadala jsem si opravdu zvláštně, ale taky nějak… lehce? Dobře. To bylo rozhodně také zvláštní samo o sobě. „Jak se ti můžu za to všechno odvděčit?“ zeptala jsem se nervózně po chvilce ticha. Věnoval mi další úsměv a naklonil se ke mně. Než jsem stihla couvnout, foukl mi za ucho a já viděla, jak se přede mnou začal vznášet bílý květ. „Květiny budou stačit. A zdá se, že tvůj kožich je jich plný,“ zasmál se nad vlastním trikem – předpokládala jsem, že to musel být trik. Zdvořile jsem se tedy uklonila a ještě jednou poděkovala, než jsem se vydala zase z kopců dolů.

//Sarumen

SMĚNÁRNA
54 křišťálů >> 180 opálů
186 opálů + 96 safírů >> 94 kopretin
4 kopretiny >> 2 mušličky
Finální stav po směně:
0 opálů, 17 safírů, 150 kopretin, 70 křišťálů, 80 mušliček

OBJEDNÁVKA
M05/Myšlenky >> 20 mušliček + 200 květin (150 kopretin a 50 máků)
Elixír života/Omladit na 4 roky, tedy o 7 let >> 70 křišťálů

BARVÍRNA
B02/Změna barvy očí na emoce >> 60 mušliček (domluveno s Noxem někdy před rokem, snad cena stále platí :c :D)

Celkem: 80 mušliček, 200 květin (150 kopretin a 50 máků), 70 křišťálů
Finální stav inventáře: 0 mušliček, 0 všech květin, 0 křišťálů

//Sarumen

Utíkala jsem za Newlinem a nervózně ho sledovala, jestli nezačne mít problémy. Naštěstí tomu tak nebylo a on nehledě na svůj strach běžel i do kopce. Byla jsem na něj hrdá. Muselo ho to stát dost práce, aby své obavy překonal. Třeba by mi mohl nějaký ten trik ukázat! napadlo mě. I když by mi to asi stejně moc nepomohlo. Byl silný, odvážný, a já… já byla já. „Line!“ zavolala jsem na něj zpátky, „Jsi moc statečný,“ usmála jsem se na něj.
Byla jsem jednoduše fascinovaná jeho plánem, byla v tom i dávka zmatení, jistě, ale především upřímný obdiv jeho nápaditosti a představivosti. A odvahy. Já vidět obrovské hnědé hromady s rohy… asi bych to nesnesla. Nakonec jsem ani už nebyla nejmladší, mé srdce by to upřímně nemuselo zvládnout. Ještě že Newlin dělal vše proto, aby je velikostí dohnal. „Hm… možná trošku?“ zasmála jsem se, jak se Lin snažil působit co největší. Nebyla jsem si ale úplně jistá, že vlkům by tráva s růstem pomáhala. Nicméně by mě nepřekvapilo, kdyby to Linovi vyšlo čistě jen proto, že tomu upřímně věří.
„Zkoušela a nebylo to nic moc,“ přiznala jsem. Asi mi taky není souzeno vyrůst. Zůstanu maličká a drobná a slabá až do smrti. „Asi bychom měli najít způsob, jak ji udělat chutnější,“ navrhla jsem s úsměvem. Plánování ale muselo počkat, jak se Newlin rozběhl napřed. Už jsem mu nestačila, tak jsem zpomalila a vlastním tempem stoupala po kopci.

//Vrcholek

Oddechla jsem si, když jsem se nakonec dozvěděla, že potopa se až do lesa nedostala. Hned jsem se cítila bezpečněji – maličko, semínko paranoii mi stejně začalo v hlavě klíčit. Koneckonců v lese je spousta tůněk, voda nám tady vyvěrá na povrch skoro všude, to je ideální materiál na potopu. Jsme odsouzeni na milost a nemilost vodě, která milost nemá. Otřásla jsem se, snad bude lepší se soustředit na lepší téma. „Úplně všude? To už jsi velký turista,“ usmála jsem se na něj. Zajímalo mě, kolik toho viděl. Co ten les, o kterém mluvil Morfeus? Hned jsem se musela zeptat. „Morfeus mi říkal o nějakém lese, co leží poblíž toho našeho. Zlatavý, myslím? Byl jsi i tam?“ vyptávala jsem se. Chtěla jsem více svědectví o jeho kráse. Snad, když to není daleko, bych se tam také mohla jednou podívat.
Říct, že Newlinovo vysvětlení bylo matoucí, by bylo skromné vyjádření. „Aha, a… jak jsi tohohle mistra Nafoukánka potkal – našel?“ zeptala jsem se nejistě. Bylo ale roztomilé, jak se Newlin snažil poletovat kolem. Skoro jsem to měla chuť zkusit taky. Jen jsem na to už moc stará, povzdechla jsem si, a pak – Možná by s tím Život dokázal pomoct? Nebo Smrt… No, vzhledem k tomu, že Newlin začal navrhovat výlet k Životovi, byl můj výběr sourozence jasný. Jako by mě někdo ke Smrti dostal dobrovolně, přeběhl mi mráz po zádech. „Ráda půjdu, rovnou mi můžeš po cestě říct něco o těch hnědoušcích,“ odsouhlasila jsem mu. Taky by se mi opravdu hodilo více informací, jestli mu mám pořádně rozumět, ale to byl prostě Lin. A na tom bylo něco uklidňujícího.
Než jsem se nadála, začal už šedý vlček startovat vpřed. „Line, počkej!“ vykřikla jsem za ním, ale bylo to marné. Musel se opravdu těšit. S něžným úsměvem jsem se rozběhla za ním.

//Narrské kopce

Neubránila jsem se úsměvu, když jsem slyšela, jak Newlin komolí Noktisielovo jméno. Je vůbec někdo, čí jméno ušetřil? Napadlo mě, ovšem ať jsem v paměti hledala jakkoli, nikdo mě nenapadl. Ale taky to byla nějaká doba, co jsme se bavili, tak třeba na něco přijdu teď. Přikývla jsem na jeho slova a zamyslela se. „Je… od Noktisiela hodně odlišný,“ pousmála jsem se. „Ale určitě by tě měl rád, i Noktisiel má, neznám nikoho, kdo by tě rád neměl,“ ujistila jsem ho. Vždycky mi přišlo, že je Lin se všemi zadobře. Navíc jsem si pamatovala tmavšího vlka jako pohodáře, určitě to není tak, že by Newlina neměl rád. Trochu jsem sebou při jeho otázce trhla. Sklopila jsem pohled. „No, to je, eh, komplikované? Ale, asi, snad, jsme kamarádi,“ pousmála jsem se trochu. Aspoň jsem doufala, že jsem mu nijak neublížila. Že mě nenenávidí. Ale nedivila bych se tomu.
Byla jsem vděčná, že jsme se brzy přesunuli k Linově vyprávění o tom, jak získal korunku. Nejdříve jsem tomu ani nemohla uvěřit – Život? Někoho unést? To bylo nanejvýš zvláštní. Ale opravdu tam musí být osamělý, vždyť v kopcích žije úplně sám… Bylo mi ho líto. Jistě ho vlci často navštěvovali, ale přesto se musel cítit sám. Bylo k neuvěření, že zůstával tak hodný, i když musel tolik trpět. „To od něj bylo hezké. Opravdu ti sluší,“ zasmála jsem se. „A vlčata jsem viděla, jen je neznám – neznala jsem, teď už vím, jak se jmenují. Děkuju,“ usmála jsem se na něj vděčně. Hned jsem se cítila lépe, více informovaně.
Snažila jsem se držet krok s jeho vyprávěním, opravdu ano, ale prostě… nešlo to. Udělal jsem si v hlavě aspoň body. Dunčí… no, to bude asi přezdívka, ale měla bych si na něj dávat pozor. Určitě nebude tak neškodný, jak se mu zdá. Derian je asi pryč někde, ráda bych se svého kamaráda zeptala, jestli se něco stalo, ale rozmyslela jsem si to. Stejně nevím, jestli bych chtěla pravdu slyšet. Třeba jsem jim opravdu zničila životy. Zavrtěla jsem hlavou. Je tady mnohem více vody a moří, než jsem si myslela… moment, potopa?! Vyplašeně jsem se na Lina podívala. „Jak se to stalo, no, že se Sarumen málem potopil?“ skoro jsem se na těch slovech zadusila. Ale musela jsem se uklidnit. Zřejmě jsme byli v bezpečí, když mě Morfeus před ničím nevaroval. „A kdo je ten, eh, mistr Nafoukánek?“ Upřímně jsem nevěděla, co mě mátlo více. Ale to byl prostě Lin. Musela jsem se usmát. Bylo uklidňující už jen to, že jsme se takhle bavili. Že se moc nezměnil. „Děkuju za zajímavé vyprávění,“ zasmála jsem se, „A taky tě opravdu ráda vidím. Jsem ráda, že se ti daří. Jsi spokojený, Line?“ zeptala jsem se starostlivě. Nevypadal nijak ztrápeně, zároveň jsem však pochybovala, že kdyby byl, dal by to najevo. Raději se ujistit.

Čekala jsem nejhorší, opravdu ano, když ke mně najednou přiskočil. A přesto… přesto se nic takového nestalo. Neskočil na mě, nezačal mi trhat maso od kostí, dokonce mě ani nekousl, neškrábl, nic. Byl jen rád, že mě vidí. Nepotřebovala jsem ani používat magii, abych to věděla. Uvolnila jsem se, dokonce se mi po tváři rozlil upřímný úsměv. Trochu jsem i zamávala ocasem, úplně nechtíc. „Pořád tady bydlím, pamatuješ?“ popíchla jsem ho na jeho otázku. I když je pravda, že to tak zřejmě moc nevypadalo. Už vůbec ne soudě dle toho, kolik jsem věděla o dění ve smečce a jejím stavu. Jsem opravdu to nejhorší, co se jim tady mohlo stát. Povzdechla jsem si v duchu. Ale to teď mohlo počkat. Ať jsem chtěla nebo ne, jakože spíše ne, nemohla jsem se pořádně soustředit na nic jiného než vlka před sebou. „Taky tě ráda vidím, opravdu. Chyběl jsi mi,“ uznala jsem, i přes mírné zadrhnutí hlasu bych řekla, že celkem přirozeně. Oslavila jsem svůj malý úspěch. Možná kdyby to neobnášelo fyzický kontakt, snad bych do něj i strčila nebo ho olízla. Na druhou stranu, pravda, to by se taky moc nehodilo. Obzvláště ne po tom, co se stalo minule.
Vděčně jsem se na něj usmála, když pro mě vyčaroval borůvky. Věděla jsem, že tyhle pro mě budou bezpečné. Bylo zvláštní si uvědomit, že mi dal šanci zkusit něco, k čemu bych se jinak nedostala. Měla jsem z toho zvláštní pocit v hrudi. Já jsem opravdu nějaká měkká… V duchu jsem nad sebou jen vrtěla hlavou. Být takhle dojatá jen kvůli pár bobulím? Jak hloupé, dětinské… a stejně mi z toho srdce bušilo. „Děkuju, opravdu,“ podařilo se mi aspoň říct, „Ale jsem v pořádku, takhle vypadám, no, vlastně pořád.“ Doufala jsem, že mu to jako ujištění bude stačit. Opatrně jsem si vzala z keříku pár borůvek. Byly sladké, moc dobré. Můj žaludek za ně byl obzvláště vděčný.
Trochu jsem posmutněla, když mi neřekl, co nedávno dělal. Bylo to snad mnou? Zaskočila ho má přítomnost natolik, aby se cítil, že nemám zájem ho slyšet? Nebo se o mě jen bál? Nevěděla jsem, stejně mi z toho bylo smutno. Donutila jsem se zapomenout, co řekl – soustředila jsem se pouze na otázku. „Já, no, trochu jsem se procházela kolem. Narazila jsem na Noktisielova bratra,“ usmála jsem se a snažila se ignorovat bodnutí v hrudi. Byla tahle sentimentalita a citlivost něco, co na mě přišlo s věkem? Nebo jsem byla takový cíťa celý život? No, stejně to byla moje vina. „Asi jsem se trochu zapomněla,“ pousmála jsem se smutně a podívala se mu do očí. Tak modré jako to moře… Ale aspoň jeho očí jsem se nebála. Vždyť já ho mám taky… Ne teď, když jsem věděla, že se mě nepokusí rozcupovat. Zatím. No tak. „Ale na tom nesejde,“ zavrtěla jsem hlavou. Na co se tím zabývat. „Jak ses měl ty? Co jsi dělal? A jak jsi přišel k tomuhle?“ kývla jsem ke korunce na jeho hlavě. „Vypadáš v tom moc roztomile,“ zasmála jsem se. Zvláštním způsobem se k němu hodila. Působil ještě přátelštěji než předtím, a to bylo co říct. Mé srdce stále ne a ne zpomalit. Povzdechla jsem si. Dobře, zkusím to. Zkusím ho uklidnit. „A Line? Taky tě mám ráda. Jsem ráda, že jsem tě našla,“ nedokázala jsem se na něj při tom dívat. Vždyť o nic nešlo. Byli jsme přátelé. Tak proč…? Já jsem fakt asi idiot.

//Skalisko

Vyklusala jsem z úkrytu a cítila, jak mi spadl kámen ze srdce. Tedy spíše jsem se cítila méně paranoidně, ale to byl taky úspěch sám o sobě. Jen kdyby mě to někdy přešlo úplně, povzdechla jsem si v duchu. No s tím nic neudělám, minimálně ne hned teď. Rozhlédla jsem se kolem a zavětřila. Opravdu bych se měla seznámit s vlčaty, nechtěla bych, aby si o mně myslela, že jsem nějaký vetřelec. S mým štěstím by si mě jejich otec našel a… Kdo je vůbec jejich otec? Odtušila jsem, že by nebylo moc moudré se ptát Wolfganie. Koho ale? No… koho jiného. Ve vzduchu se nesl i mi dobře známý pach. Skoro jsem se celá rozklepala. Bude to dobré. Vždycky bylo. Tentokrát být nemuselo, to by musela být velká náhoda. Rozhodla jsem se to stejně risknout po pár dalších minutách přešlapování na místě.
Následovala jsem pach, až jsem našla místo, kde se dělil pach vlčat a toho, koho jsem hledala. Zvláštní. Nechala jsem to být, třeba jim dal nějaký úkol nebo něco. A možná to tak bylo lepší. Zhluboka jsem se nadechla a rozešla se vstříc vlkovi. Brzy jsem ho našla – vypadal stejně jako naposledy. Skoro. Na hlavě teď měl korunu z kvítí. Musela jsem se usmát. Slušela mu, co víc, hodila se k němu. Vyšla jsem zpoza stromu a znovu se zhluboka nadechla, a vydechla. „Ahoj, Newline,“ řekla jsem. Snažila jsem se, aby se můj hlas nechvěl, ale selhala jsem. Jak bych mohla uspět? Vzpomněla jsem si na naše poslední shledání… na Derian… Třeba jsem mu tehdy zničila život a teď po mně skočí a rozsápe mě na kousky. Zasloužila bych si to. Sklopila jsem ouška.

Představovala jsem si vlčata menší, tak mě překvapilo, jak velká nakonec byla. Stále šlo však poznat, že to nejsou ještě zcela dospěláci. Jeden se těší na malé huňaté kuličky a ono nic… Těší? Pravda, takhle to asi bylo lepší. Teď už od nich můžu čekat vyzrálé chování a ne se bát, že si se mnou budou chtít hrát nebo něco podobného. To bych zvládla jen těžko. A i tak jsem se s takovým množstvím vlků cítila v jeskyni dost nesvá, naštěstí však postupně začali odcházet. Zapamatovala jsem si to hnědé vlče, bylo o něco menší než ostatní. Že by to bylo jedno z těch nalezených? Musím se někoho pak zeptat.
Přikývla jsem s trochu křečovitým úsměvem na vlčici. Bylo tady sice méně vlků, vlastně jen tři, ale přesto jsem byla nervózní. Koneckonců jsem ji tolik neznala a navíc tady měla dítě. Nechtěla jsem, aby měla byť jen trochu pocit, že ji ohrožuju. „Amnesia,“ představila jsem se také, tiše abych nevzbudila mladého vlka. Měla jsem zřejmě pravdu a byl to její syn, když si k němu tak lehla. Musí být také unavená a je ruším, sakra! Nemohla jsem to vědět, no nevadí. „Ne, jen jsem tady nějakou dobu nebyla a chtěla jsem vidět Neyteri,“ řekla jsem trochu posmutněle. Najednou se mi do paměti vrátil pohled jejích smaragdových očí. „No nebudu rušit, asi se ještě půjdu seznámit s ostatními,“ nervózně jsem se usmála a s malou poklonou začala couvat z jeskyně. Na vzduchu mi třeba bude lépe.

//Sarumenský hvozd

//Sarumenský hvozd

Najít cestu do úkrytu se i přes mé snahy ukázalo být složitější, než jsem čekala. Vlastně to bylo moje chyba, mělo mi dojít, že když jsem se na území nějakou dobu nepohybovala, bude lehké se ztratit. Obzvláště s tím, jak je les hustý. Ale zvládla jsem to a to je hlavní. Navíc nikdo nebude vědět, jak dlouho mi trvalo najít cestu. Byla jsem hlavně ráda, že jsem dorazila zrovna se stmíváním a nebudu muset bloudit při měsíčku.
V úkrytu jsem cítila nějaké pachy, známé i ne. Především neznámé, ty, předpokládala jsem, z velké části patřili i vlčatům. Cítila jsem i Newlinův pach. Byla jsem klidnější při myšlence, že na něj můžu kdykoli narazit. Zdálo se však, že je někde v lese a úkryt už opustil. No nevadí. I tak jsem postupovala jeskyní dále. Až jsem narazila na Neyteri. Tedy… to co zbylo z Neyteri. Mírně jsem si povzdechla a smutně si zkamenělou vlčici prohlédla. Mrzelo mě, že jsem ji pořádně nepoznala. Teď už ani šanci mít nebudu. Odpusť. Zašeptala jsem v duchu. Měla jsem pocit, že mě její křišťálové oči pozorují. Bylo mi to nepříjemné. Trochu jsem se ošila. Věděla jsem, tušila, že by nás chtěla všechny chránit, přesto mi z myšlenky, že by mě něco neživého mohlo pozorovat, běhal mráz po zádech.
Pokračovala jsem v cestě jeskyní, až jsem narazila na skupinu vlků. Vlastně spíše vlčat, vlčice tam byla jen jedna. Už jsem ji viděla, zběžně, ale jméno se mi nevybavovalo. Předpokládala jsem, že vlčata byla její. Opatrně jsem se stáhla ke zdi, ouška hezky poslušně u hlavy. Nechtěla jsem, aby se lekla, nebo si připadala ohroženě – teda to spíše její potomci. Pravděpodobně si mě buď nepamatovala, nebo pokud ano, tak jedině stejně matně jako já ji. „Ehm, zdravím,“ řekla jsem tiše. Jedno vlče vypadalo, že spí. Rozhodně jsem ho nechtěla vzbudit. To by nebyl ani trochu dobrý dojem.