Gallirea - Příspěvky uživatele

Hello there!
Já, no, prosím, žadoním na kolenou... o 2. charakter :c Pls :c

Jsem sice aktivní poměrně nerovnoměrně, ale vždy se po výpadku vrátím i bez nakopnutí, s kopáním to jde rychleji. A když zrovna nemám výpadek, myslím, že hraju relativně aktivně, minimálně se o to snažím. Účastním se akcí, i když jsou mimo mé síly - momentálně digi vlčata, F :D

Mám ale velký problém dlouhodobě aktivně hrát, když mám jen Amnesii, protože její povaha je, no, taková jaká je. Úplně mi nesedí, nebo spíše mě za ni občas deprimuje hrát, bohužel :D Ale mám ji upřímně ráda a nechci ani od základů měnit její povahu (což ani nejde), ani si zakládat jiný účet nebo cokoli. Jen bych ráda měla aspoň jako druhý charakter vlka jiné povahy, který by mě ke hře táhl, protože by mě více hra bavila a byla by pro mě lepším oddechem, než je s Amny. (A taky už mám dlouho tenhle charakter vybraný a hrozně lituju člověka, se kterým jsem na něm domluvená T-T Pls T-T)
Dalším důvodem k mým výpadkům byly rodinné/pracovní problémy, které má občas každý, a ťuk ťuk jsou pro mě momentálně vyřešeny a měly by tak zůstat. Upřímně věřím tomu, že kromě mé občasné nechutě hrát za Amny mi nic nebude bránit být dostatečně aktivní za dva charaktery.

Navíc je Gallirea zatím jediné tRPG, které mě neustále baví, a kterého chci být součástí, což mi dost omezuje možnosti kde hrát

Anyway, děkuju za zvážení a přeju všem hodně štěstí ^^

Cítila jsem neskonalou vděčnost. I přes mou mizernou náladu jsem se neubránila jemnému úsměvu. Opravdu je dokonalý. A aspoň trochu, zdálo se mi, se i jeho nálada zlepšovala. To bylo nejdůležitější. Jestli bude šťastný on, já už to od něj nějak chytnu. “Děkuju, Line. Co bych si bez tebe počala,” řekla jsem už o něco méně roztřeseněji. Chtěla jsem ho zastavit, kvůli mně se rozhodně nemusel namáhat s vtipem. Nemluvě o tom, že jsem se bála, že by mě nerozesmál a já musela předstírat smích a on by to poznal a celé by to byla katastrofa. No naštěstí jeho vtípek nebyl kvalitou špatný, jen… špatný. Přesto jsem se uchechtla, aspoň krátce, ale koutky už mi zůstaly roztažené. “Doufám, že mi hnědoušky někdy ukážeš,” usmála jsem se na Lina. Nečekala bych, že se dokážu ze smutku vzpamatovat tak rychle. Dokonce jsem i cítila úlevu, jako by mi z hrudi někdo zvedl hroznou váhu. Možná se teď už budu cítit lépe? Třeba je to první krok k nějakému lepšímu já? Uvidí se, rozhodně jsem v to doufala.
Rozhodně jsem nečekala takovou otázku na tělo. Veškerý můj zármutek se změnil v překvapení, mírné pobavení. “No, nejdříve bych asi našla něco, čím slunce chytit, abych si nespálila tlapky,” zasmála jsem se. Byl to tak absurdní nápad. Slunce přece nemohlo být ukradeno ani tady. Nebo? Zavrtěla jsem hlavou, ne, hloupý nápad. “A co ty? Jak bys ukradl slunce, kdybys mohl? Nebo bys kradl raději měsíc?” zeptala jsem se na oplátku. Tipovala jsem ho spíše na slunce. Koneckonců bylo zářivé, šířilo teplo a dobrou náladu, přesně jako on.

Střídali jsme se ve vrtění hlavami. Trochu jsem švihla ocasem na důkaz své nespokojenosti. Nikdo nebude zmenšovat trápení mých přátel, ani oni sami. Obzvláště, když je jich tak málo. Povzdechla jsem si v duchu nad svou tragickou osamělostí. Lin se sice usmíval, dokonce se zdálo, že upřímně, ale to rozhodně nestačilo. “Přesně tak - nepřehlídnutelné,” opravila jsem ho důrazně, ale přesto přátelsky. Jestli si z toho opravdu nic nedělal, dobře pro něj. Pochybovala jsem však, že tomu tak bylo. Nepochybovala jsem o síle jeho optimismu, ale upřímně jsem se o něj bála. Možná bych neměla, přeci jen měl spoustu kamarádů a partnerku. Určitě o něj bylo dobře postaráno, měl spoustu podpory a všeho, ale stejně… stejně jsem si nemohla pomoct. Vždycky se musím ve všem úplně zbytečně rýpat.
Pousmála jsem se na jeho slova. Byl opravdu roztomilý, laskavý. Nezasloužila jsem si, aby na mě byl tak hodný, obzvláště ne, když já pro něj nic podobně hezkého udělat nedokázala. Kdybych jen nebyla takové selhání… Čím jsem si vůbec zasloužila takového kamaráda? “To si zasloužíš i ty, jen štěstí a nic jiného,” usmála jsem se na něj, “Věřím ti, ale stejně tě kontroluju.” Bylo to sice řečeno jako jen hravá výhružka, ale myslela jsem to vážně. Jediný náznak, že je smutný, a zakročím. Jak? To jsem ani já sama nevěděla, nehodlala jsem ho však nechat ve špatné náladě bez toho, abych se mu snažila pomoct.
Má přítomnost však měla spíše opačný opak. Jen co jsem se rozmluvila o svém bratrovi, Newlinova nálada také šla střemhlav dolů. Opravdu jsem měla raději mlčet. Utéct, cokoli, jen mu to neříkat. Odvrátila jsem od něj svůj pohled. Nemohla jsem sledovat, jak se kvůli mě trápí. Zavrtěla jsem na jeho otázku hlavou. “Jsem v pořádku, tohle za chvilku přejde,” věnovala jsem mu nepřesvědčivý úsměv. Vážně jsem jen potřebovala chviličku. Najednou se ale větev začala třást. Zvedla jsem pohled zpět k vlkovi, který se přesunul dost blízko. V hlavě mi bleskla vzpomínka na poslední příležitost, kdy jsme byli v podobné pozici. Nasucho jsem polkla a nenápadně se pohla tak, abych mezi námi udržela pár centimetrů místo. Dotek by mě stejně akorát více rozhodil. Přesto byla jeho blízkost uklidňující. “Děkuju,” špitla jsem aspoň. Tlapkou jsem si opět otřela slzy. Soustředila jsem se na své dýchání a šumění větru ve větvích. Bylo už docela teplo, došlo mi najednou. Léto, pravé léto, bylo už skoro na dosah. Podařilo se mi usmát. “Myslíš… Co myslíš, že se předtím stalo se sluncem, když byla ta dlouhá noc?” zeptala jsem se. Můj hlas se stále trochu třásl, ale nehodlala jsem nám svými citovými výlevy zkazit výlet. Třeba změna tématu pomůže.

Přikyvovala jsem a snažila se představit si celou jeho cestu. Nečekala jsem však, že tohle všechno stihl předtím, než jsme se potkali. Dokonce mi z toho i mírně spadla čelist. Věděla jsem samozřejmě, že jeho život existoval i předtím, než jsme se poznali, ale snad nikdy jsme se o tom, co bylo, nebavili. Bylo to zvláštní, ale milé, zajímavé. Uvědomila jsem si, že bych ráda věděla více o tom, jak žil, než jsme se potkali. Ovšem vzpomínka na močály si žádala jinou otázku. „Pamatuješ si ještě na ty vlky, co jsme tam potkali? Tu protivnou vlčici a toho… druhého… no, narazil jsi na ně ještě někdy?“ zeptala jsem se ze zvědavosti. Jistě, s největší pravděpodobností už tyhle náhodné vlky nikdy potkáme, ale možnost, že ano, existovala, a tudíž jsem byla zvědavá, jestli Lin měl to štěstí. Nebo neštěstí, pokud mi paměť sloužila.
Uvelebila jsem se na větvi pohodlněji, aby mě její výstupek nepíchal do břicha. Trochu bojácně jsem se podívala dolů. Nebylo to vůbec vysoko, nic by se mi nestalo, kdybych spadla, ale stejně jsem měla obavy. Bolelo by to, to byl dostatečný důvod ke strachu. Lin ale vypadal spokojeně. Musela jsem se usmát, s ním hned všechno vypadalo lépe. I když odsouhlasil jeden z mých nejhorších nápadů. Dobře, tohohle budu litovat, ale dobře… rozdýchávala jsem to. Naštěstí Lin dobrovolně začal první. Trpělivě jsem ho poslouchala. Očividně se o tom nechtěl moc bavit, jako by mu to bylo nepříjemné. Teda, jasně, komu by nebylo nepříjemné myslet na to zlé, ale u něj to vypadalo obzvláště mučivě. „Ale trápí tě to, takže je jedno, jestli ti přijde, že ostatní to mají horší. Že se trápí i někdo jiný, ještě neznamená, že tvoje trápení je nějak menší nebo méně důležité,“ řekla jsem něžně, „Jsi moc silný, že jsi pořád tak veselý, i když je to občas nic moc. Vždycky si na tebe vzpomenu, když jsem smutná a cítím se pak lépe, když vím, že jsi tam někde a usmíváš se.“ Dodala jsem povzbudivě, když svou tvář schoval do tlapek. „A abys věděl, umím poznat, když je někdo neveselý,“ půjčila jsem si jeho slovo, „takže když ti zase nebude nejlépe, budu to vědět a zkusím ti pomoct.“ Byla jsem odhodlaná tento slib dodržet. Sice to bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat, ale aspoň něco.
Zhluboka jsem se nadechla, když mi došlo, že teď je vlastně čas na můj příběh. Bylo moc pozdě z toho vycouvat a mlčet? Nejspíše jo, ale třeba kdybych se rozběhla pryč…? Ne, jednou jsem něco slíbila a přinutila Newlina mluvit o něčem, z čeho je smutný, tak bylo jen fér, abych to taky podstoupila. „Kdysi… kdysi jsem měla bratra, Iggyho,“ začala jsem pomalu a koukala na své drápky, co vyrývaly značky do kůry větve, „Je to už dávno, byli jsme ještě malí a učili se lovit,“ pousmála jsem se při vzpomínce na ty časy nevinnosti. Úsměv mě ale brzy přešel. Asi bude nejlepší říct to co nejjednodušeji. „A jednou jsme našli lišku, co zrovna pila. Chtěli jsme ji chytit, zatímco nedávala pozor, jenže když se k ní Iggy začal přibližovat, lekla se a skočila do řeky,“ nasucho jsem polkla, „A můj bráška skočil za ní.“ Odmlčela jsem se a zamrkávala slzy. Marně. „Utíkali jsme za ním po proudu, řeka byla moc silná, abychom ho zkoušeli vytáhnout. Všichni jsme doufali, že ho třeba vyplaví na břehu, ale…“ zavrtěla jsem hlavou a nechala slzy téct. Nakonec jsem si hlavu položila na tlapky, otřela si slzy. „A no… od té doby se prostě nemůžu zbavit strachu z vody,“ vysvětlila jsem a koutkem oka se koukla na Newlina. Možná jsem mu to neměla říkat. Nerada bych ho zatěžovala svými nedořešenými traumaty. Teď bude určitě taky smutný, že se ptal. Byla to chyba, měla jsem mlčet.

//Vřesový palouk

Věnovala jsem mu podezřívavý pohled. Tohle je přesně něco, co říkají vlci, kteří se trápí, ne? Samozřejmě bych si přála, aby jeho slova byla pravdivá, nic jiného si ani nezasloužil, ale zároveň jsem věděla, že to není realistické. Ani jeho ujišťování mě, že je v pohodě, nepůsobilo úplně upřímně. Mrzelo mě to, no na druhou stranu jsem chápala, že je to citlivé téma a asi ani není zvyklý o tom otevřeně mluvit. Já s tím taky měla problém. „Dobře, když to říkáš, ale stejně o tebe budu mít starost,“ pousmála jsem se na něj, „Takže i kdybys mi teď náhodou lhal, jsem tady vždycky pro tebe.“ Nebylo to nic moc ujištění, ale aspoň něco… ne? Možná bych měla udělat více. Třeba opravdu trpí a chce pomoct, ale nechce mě otravovat nebo něco. Měla bych se více snažit? Ale jak? Možná jsem to jen moc řešila? Ale co když ne? Zavrtěla jsem hlavou, k ničemu sama nedojdu, ne bez Linovy pomoci. Nechtěla jsem na něj však tlačit, tak jsem to nechala být. Prozatím. Stejně ve mně hlodaly pochyby a starost.
Aspoň o vodu jsem se ale nemusela starat. Zasmála jsem se na jeho slib. Čekala jsem, že řekne něco takového, přesto mě zajímalo, kde se v něm takový ochranářský instinkt bral. „Děkuju, opravdu,“ kývla jsem na něj, „A promiň, nemyslím to nijak zle. Asi musíš mít vodu rád, když je to tvoje rodná magie a tak.“ I když bylo to vlastně pravidlo? Určitě existovalo hodně vlků, kteří svou magii nenáviděli. Já svou měla docela ráda, snad bych ji i bránila, kdyby na ni někdo nadával, ale byl to i případ Newlina? Uvidíme. A přišla i otázka, jakou jsem čekala. Ráda bych se jí vyhla, zatím, možná – nebo ne? Na jednu stranu jsem si nebyla jistá, že bych se nesložila u těch vzpomínek, na druhou by se mi možná ulevilo. Tak nějak jsem to asi chtěla někomu říct. Proč jsem byla najednou tak sentimentální? Asi fakt stárnu.
S východem slunce – konečně! – jsme došli na místo, které mi chtěl ukázat. Naštěstí to i částečně odvedlo řeč od mých zkušeností s vodou. Rozhlédla jsem se kolem. Některé stromy opravdu byly stavěné na to, aby se po nich dalo dostat do větví, které vypadaly dost silně na to, aby unesly váhu vlka. Lin neváhal a hned se vyšplhal na jeden ze stromů. Nervózně jsem ho sledovala. Občas byl blízko pádu, nebyl sice dost vysoko na to, aby si ublížil, přesto jsem mu nepřála ani tu nejmenší bolest. Kdybych byla lepší kamarádka, postavila bych se pod něj, abych když tak zmírnila jeho pád, ale sama jsem po ní zrovna netoužila. A on to nakonec stejně zvládl. „Nějak to zvládnu,“ ujistila jsem ho s nervózním úsměvem a sama se začala vytahovat na vedlejší větev. Trochu jsem si pomohla odražením od kmenu a převážila se na větev. Úspěch! Znervózňovalo mě, jak se pode mnou houpala, ale určitě mě unese a byla dost široká na to, abych se na ni mohla položit. Nejistě, ale šťastně, jsem se usmála na Lina. „Děkuju, je to opravdu hezký výhled,“ řekla jsem a lehkým zamáváním ocasu, „Jak jsi to tady našel?“ Opravdu to bylo krásné místo. A na stromě se jeden jen tak nevyspí! Stále mi však v hlavě běhala jeho otázka a mé možnosti. Nakonec jsem si povzdechla. „A k mému zážitku s vodou… řeknu ti ho, když ti mi upřímně povíš, jestli tě nic netrápí a podobně?“ navrhla jsem mu výměnu informací.

//Středozemní

Překvapení jsme byli oba dva. Já převážně tím, jak optimistický dokázal Newlin být. Věděla jsem to, byla jsem si toho dobře vědoma ode dne, co jsem ho poznala, ale vždy mě to zastihlo nepřipravenou. Byla jsem už opravdu tak cynická? Nebo to bylo jen věkem? Proč mě vždy jeho pozitivita a usměvavost překvapila, jako by to bylo něco vzácného? „Děkuju, opravdu se snažím,“ pousmála jsem se. A daří se mi to mizerně, ale fakt je tam snaha. Byla celá řada věcí, které bych na sobě ráda změnila, jenže jak začít? Žiju tak dlouho a pořád nejsem o nic moudřejší, než když jsem byla vlče. Ale možná se tak cítí každý.
Jako odpověď na svou otázku jsem dostala obsáhlý popis života v Linově kůži. Trochu mě píchlo u srdce, jak se rozpovídal o svých pochybách. A ještě jednou u zmínky přátel. Kdybys jen věděl… usmála jsem se na něj. „Věřím, že pokud to někomu vadí, určitě by ti to dal najevo. Komu by vadilo mít takového veselého kamaráda, jeden se s tebou nikdy nenudí,“ ujistila jsem ho, ale jeho pochyby probudily ty mé, proto jsem se musela ještě zeptat: „Stává se ti někdy, že jsi z toho smutný? Nebo celkově neveselý?“ Zvolila jsem opatrný, co nejněžnější tón. Mohla jsem se plést a Newlin je prostě opravdu vždy dokonale šťastný, ale zároveň mi instinkt říkal, že tomu tak není a jen své negativní emoce ignoruje a neprojevuje je.
Na rozdíl ode mě, protože já se viditelně otřásla, když začal mluvit o vodě a plavání. Hned jsem si vzpomněla na tu řeku. Na Iggyho. Párkrát jsem rychle mrkla. Cítila jsem knedlík v krku, který ne a ne povolit. Nechala jsem si chvilku na to se sebrat, abych se nerozplakala při té představě. „Vím, že to myslíš dobře, Line, opravdu ano, ale prosím, kdyby k tomu někdy došlo, a byl bys mnou, prosím, nepřibližuj mě k vodě,“ požádala jsem ho roztřeseným hlasem. Ani můj úsměv nevypadal dvakrát přesvědčivě. „Neumím plavat, ale… asi se to ani nenaučím. Voda mi kdysi hodně ublížila.“ Nechtěla jsem o tom mluvit, ale na druhou stranu… třeba by mi to pomohlo? Nikomu jsem o tom neřekla. Dusit to v sobě asi taky nebylo nejlepší. Zároveň jsem však věděla, že kdybych o tom měla mluvit, rozplakala bych se a to by Lin určitě nechtěl. Věnovala jsem mu už o něco jistější úsměv. „Ale taky věřím, že bys mě před ní ochránil. Jsi moc silný, Line,“ špitla jsem, abych mu ukázala, že jsem v pořádku. Opravdu jsem byla. Skoro. Na tom nezáleželo, brzy budu v pořádku, až mě to přejde. „Už mi řekneš, kam mě to vedeš?“ zeptala jsem se ho, už s opravdovým úsměvem. Těšila jsem se, byla zvědavá. Jen Newlin by si pamatoval něco, co jsem řekla roky zpátky. Hřálo mě to u srdce.

//Východní hvozd

Dnes tomu byl přesně týden, co se to stalo. Délka truchlení však nezná hranic – ano, naše rodina se začala vzpamatovávat, přesto věci nebyly jako předtím. Divné by bylo spíše, kdyby byly; kdybychom všichni nějakým zázrakem zapomněli. Div, že se mi nerozskočila hlava, jak jsem přemýšlela, zda by to tak bylo lepší či ne. Dívám se občas na řeku a cítím jen hrůzu, ani napít se z ní nemůžu. Děsivý pohled na tu scénu mi hned vyskočí před očima a nezvládnu se pohnout. Dýchat taky nemůžu. Dusím se na souši, jako se náš Iggy topil v té řece. Drtí mě vina, i když ani netuším proč. Doufám, že jednou najdu odpověď – udělala jsem něco, co tohle způsobilo? Držím to sice v sobě, ale ničí mě to, všechny ty pochyby a strach, vina… Dokážu se přes to někdy přenést? Díky rodičům stále žiju, protože i když z nás všech musí cítit největší vinu a bolest, stále se seberou a jdou pro nás lovit. Doopravdy nevím, jak to, že jsou tak silní.
Další den utekl. Důkaz toho, že svět se stále točí a nikoho naše trápení nezajímá. Dětinské je si myslet, že na nás život počká, než se vyléčíme. Dlouho jsem dnes sledovala Erga a je na tom mizerně. Drží se od nás, izoluje se. Dcera asi nemůže chápat vztahy mezi syny, ale opravdu bych si přála, abych mohla. Dokázala bych mu ale pomoct? Doufat v to můžu, ale je to marné, vše je marné…

//Sarumen (přes Kopretinu)

Zatím to vypadalo nadějně. Šli jsme jen kousek od lesa, tedy jsme zůstávali v bezpečné vzdálenosti od moře nebo čehokoli jiného, co v sobě mohlo nosit menší ostrovy. Ne, že bych Newlinovi nevěřila, ale když už jsem se nemohla vzpomenout ani na slunce, že vyjde… prostě mi z toho nebylo dobře. Moje nervy sice nebyly už tolik pocuchané, jako nedávno, přesto to s nimi nebyla stále úplně výhra. „Netuším, promiň,“ omluvila jsem se Linovi, který ze svého „omanak“ vypadal skoro stejně zmateně, jako jsem byla z cíle naší cesty já. „Ale jestli potkám někoho, kdo to slovo používá, určitě se ho zeptám. Slibuju,“ usmála jsem se na něj. Více jsem pro něj stejně nejspíše udělat nemohla. „Proč ryba?“ zeptala jsem se ještě, „My to zní spíše jako… nevím, možná název nějaké smečky? Nebo příšery?“ přemýšlela jsem nahlas. Ale bylo zajímavé se jen tak pozastavit nad tím, co si různí vlci představují pod různými novými slovy. Možná bychom to měli zkusit častěji.
Cítila jsem se klidněji, když mě Lin ujistil, že mu proměna ve vlče nepůsobila žádnou bolest. Asi bych nesnesla žít s vědomím, že musel trpět jen kvůli mé vlastní hlouposti. Aspoň příště budu opatrnější. Povzdechla jsem si v duchu. Měla jsem štěstí, magie určitě nejsou tak milosrdné u všech vlků. „Jak ses to vůbec naučil? Je to docela zvláštní schopnost,“ zeptala jsem se zvědavě. Nepřišla mi ani moc praktická, i když na druhou stranu se mohla hodit v případě nebezpečí. Kdo by ubližoval vlčeti? Vtom se mi pochopitelně v hlavě ozval Morfeův hlas varující mě před tím párečkem agresivních vlků, co jedno z našich vlčat napadl. Nehodlala jsem se tím ale trápit. Jen bych se více bála jak o své, tak Linovo zdraví.
Zakopla jsem, když se mě najednou zeptal jaké je to být mnou. Mizerné. Příšerné. Nenávidím to. To jsem mu ale přece nemohla říct! Je to Newlin! Milý, nevinný, veselý Newlin. Nemohla jsem k němu být upřímná. „Je to… výzva. Není to ale vždycky špatné, jen hodně úzkostné a vystrašené,“ zasmála jsem se trochu křečovitě, ale jen trošičku, „Být tebou je určitě zajímavější. Jaké je pro tebe žít ve své kůži?“ Upřímně mě to zajímalo. Netroufala jsem si ani představit, jak o sobě Lin uvažuje, jen jsem ho spokojeně následovala.

//Vřesový palouk

//Vzhledem ke změnám v inventáři trochu měním objednávku ^^

SMĚNÁRNA
54 křišťálů >> 180 opálů
186 opálů + 84 safírů >> 90 kopretin
Finální stav po směně:
0 opálů, 29 safírů, 150 kopretin, 75 křišťálů

OBJEDNÁVKA
M05/Myšlenky >> 20 mušliček + 200 květin (150 kopretin a 50 máků)
Elixír života/Omladit na 4 roky, tedy o 7 let >> 70 křišťálů

BARVÍRNA
B02/Změna barvy očí na emoce >> 60 mušliček

Celkem: 80 mušliček, 200 květin (150 kopretin a 50 máků), 70 křišťálů
Finální stav inventáře: 0 opálů, 29 safírů, 3 mušličky, 0 všech květin, 5 křišťálů

Ulevilo se mi, když Newlin souhlasil držet se dále od vody. Nelíbilo se mi to ani za ideálních podmínek, ale takhle… to už vůbec ne. Věděla jsem, jak nebezpečná voda dokáže být. Ztěžka jsem polkla a soustředila se raději na hezčí věci. Nakonec byla jsem stále ve smečkovém lese, v bezpečí, v doprovodu svého kamaráda. Nebyl sice nic moc ochranou v tomhle stavu, ale jeho přítomnost byla velmi uklidňující, když už nic jiného. „Děkuju,“ usmála jsem se na něj vděčně, „určitě bych se tam jednou ráda podívala, až se nám obloha vrátí do normálu.“ Byl to nebezpečný slib, budu ho muset dodržet. Ale jestli se tam Newlinovi opravu tak líbilo, ráda bych to tam viděla. Zahřálo mě u srdce, že pořád zůstávám součástí jeho života, i když jsme se tak dlouho neviděla a vůbec má teď partnerku a jistě i mnoho lepších přátel, než jsem byla já.
Také mě potěšilo, že se mnou Lin souhlasil a proměnil se zpátky na dospělého. Bylo zajímavého jeho proměnu sledovat. Jaký je to asi pocit? Snažila jsem si marně vybavit, jak jsem se u toho cítila tehdy já, ale musela jsem to po chvíli vzdát. „Jsi moc šikovný,“ pochválila jsem ho. Cítila jsem se zase o něco lépe, když jsem měla po boku velkého vlka. Možná bych měla zapracovat na vlastní síle, ať se nemusím pořád spoléhat na ostatní. Povzdechla jsem si v duchu. Jednou to třeba přijde, jen asi ne v dohledné době – beztak jsem na ni měla plán, nebo spíše Lin ho měl. Pobaveně jsem na něj zvedla obočí. „Vzpomínám… ale proč?“ zeptala jsem se ho mírně podezřívavě. Bylo ale pozdě na to ho zastavovat, navíc sám musel být dost unavený. Tak či tak jsem mu věřila a nechala bych se jím odvést asi kamkoli. Následovala jsem ho tedy. „Nebolí tě vlastně ta proměna ve vlče a zpátky? Jaký je to pocit?“ zeptala jsem se konečně, ať máme téma na cestu.

//Středozemní (přes Kopretinovou louku)

Ako už tak bývalo, rozhodla som sa vydat sa na výpravu. Neviem, čo ma to popadlo, no tušila som, že toho budem skoro litovat. Bola stále temná noc. Videla som sotva na svoje labky. Belostne zárily oproti černej zemi. Ako sa to stalo? Keď som sa zobudila, nebolo tak čierno kolem. Slonca sa asi porád skrývá. Zrobila som mu niečo? Neprekvapilo by ma to. Bola som preci len urážkou na tvári zomskej. Odpad mezi vlkmi. Ak by to bola niečej vina, co sa s ním stalo, bola by som to já. A prečo by ne? Veď i Therion mi to povedal. Moj kožich je čierný ako noc. Len pár vziacných tečiek bielej jí prosvítá. A ty hádám neboli dost silné na to, aby udržali slnko na obloze. Bola to moja vina!
...ale čo s tím? Čo som mala robiť? Nemožem precie zmeniť svoj kožich... či? Rozbehla som sa k najbližšiemu stromu a začala sa o ňaj trieť. Intenzívne a s vervou. Chlpy zo mňa padaly jedna báseň. A predsa som zostávala viacej čierna ako biela! Veď já tento svět zabijem! A všetci moji známí ma budú nenávidet. Ako by to tak už nebolo teď ale hej... trieba nie je. Pochybovala som o tom. No, bolo to už jedno. Slnca bolo v čudu a Gallirea se topila v temnotie. Možno by som sa mala isť taky radšiej utopit...

Vlčice nás opustily na výpravu k jezerům. Jen jsem jim kývla na rozloučenou a už se mé pozornosti dožadoval můj vlčecí kamarád. Byla jsem hned o něco klidnější, když hrozba neznámé vlčice zmizela. Leda by odvedla Aseti jinam, kde ji… ne, zavrtěla jsem hlavou, prostě ne. Zase jsem paranoidní a nefér k ostatním. Ale silně na to vypadala dost… Téměř jsem zaúpěla nad svou vlastní myslí. Vždyť bych měla plně věřit v každého člena naší smečky. Aseti bude v pořádku, určitě, stejně Rez beztak nebude žádný sériový vrah. Snad.
Na to, jak se mu před chvílí chtělo spát, měl Newlin najednou spoustu energie. Musela jsem se nad tím pousmát. Těžko říct, zda to bylo jeho přeměnou ve vlče, protože takový byl vždycky – možná to teď jen bylo extrémnější. „Určitě bychom se mohli spolu někam podívat, jestli chceš,“ odsouhlasila jsem a nervózně se porozhlédla kolem, „ale možná někam pryč od vody. Bylo by to moc nebezpečné, když je taková tma.“ Doufala jsem, že to pochopí. Představila jsem si vodní hladinu v téhle temnotě, nenápadnou, dobře skrytou, mohla by se jen natáhnout a… Otřásla jsem se. Ne, rozhodně ne nikam k vodě. Ačkoli Newlin vodu ovládal dobře, z toho co mi předváděl, nevěděla jsem, zda to platilo i o jeho vlčecím já a rozhodně jsem to nechtěla zjišťovat, až bude moc pozdě. „A nejsi ještě unavený? Měl bys mít sílu před takovou výpravou,“ usmála jsem se na něj starostlivě, „A taky, no, bys měl možná trochu vyrůst, abychom si spolu mohli po cestě zalovit.“ To by se taky hodilo. Můj žaludek by rozhodně ocenil trochu jídla, i když jsem neviděla úspěšný lov pravděpodobně, aspoň ne v tomhle lese pokud brzy nevyjde slunce. Ani jsem si netroufala dovolit si uvažovat nad tím, kde je. To bych se určitě zhroutila.

Trochu mě zamrzelo, že jsme se k vlčicím tak vrhli. Opravdu to vypadalo, že Aseti situaci zvládala, a teď jí do toho skočil Newlin. Snad si to nebude brát osobně, nebo se na mě zlobit. Já toho sice moc nedělala, ale rozhodně jsem se mohla aspoň více snažit Lina zastavit. Ne, že bych věřila, že bych byla schopná to zvládnout. Navíc jak bych mu mohla odolat, když byl tak maličký a ze všeho nadšený? A k tomu bych ještě riskovala, že mě prostě opustí a nechá mě v té prapodivné temnotě samotnou. Než to riskovat… to bych se ho asi pokusila opravdu zastavit, i kdyby to mělo obnášet fyzický kontakt.
„Jen mi ukazoval, že se opravdu umí proměnit ve vlče,“ dodala jsem k Linově vysvětlení, „Je to moje chyba.“ Aseti si zřejmě tedy pamatovala naši příhodu. Takže opravdu nejsem šílená. Ulevilo se mi, než se to všechno obrátilo proti mně. Znamenalo to totiž, že se mohlo prakticky stát cokoli a kdykoli a já bych s tím nemohla udělat vůbec nic. Možná bych na to měla upozornit tu cizinku, Rez, ale to by obnášelo další slova a už tak nevypadala moc nadšeně z naší přítomnosti. Zhrozila jsem se, až se mi málem zastavilo srdce, když se Newlin rozpovídal. Sem tam jsem k vlčici vrhla obezřetný, rozhodně ne vyplašený pohled, abych se ujistila, že po něm nechce skočit a zakousnout ho. Škoda, že byl tak nezastavitelný. Ale i kdyby, co bych dělala? Bránila ho? Zřejmě bych neměla jinou možnost – měla? Je to moje chyba, že je z něj vlče, a navíc přece nemůžu dovolit, aby mu někdo ublížil. Jako bych to nezvládala dost dobře i sama. Ale na druhou stranu… nechat na sebe sáhnout úplně cizí vlčicí… nechat se pokousat nebo hůř… Ne, rozhodně tomu nemůžu vystavit Newlina, hlavně ne, když je maličký.
Aspoň to vypadalo, že Rez nechce žádné problémy a jen prochází. „Je to odsud daleko,“ poznamenala jsem plaše, „Ale vážně stačí jít na sever, rozhodně je nemineš.“ Držela jsem pohled u země, kromě chvilek, kdy jsem se bála o Linův život a odvážila se aspoň zkontrolovat, že měla tlapky stále na zemi a na stejném místě.

Oddechla jsem si, když se Newlin probral k životu. Už tak bylo dost těžké žít s vědomím, že se slunce tak nějak vytratilo, natožpak tomu ještě čelit sama. Přesto jsem měla výčitky, že jsem ho vzbudila. Musel být po použití magie vyčerpaný a vůbec se vlčata vyčerpávala rychle, že jo? A já ho nutím být vzhůru jako nějaké monstrum. Bylo ode mě sobecké upřednostnit vlastní blahobyt před jeho štěstím. Vděčně jsem se na něj usmála. „Děkuju, jsi opravdu nejlepší kamarád,“ hned jsem chtěla navázat omluvou, ale to už sám vymýšlel plány. Zase jsem o něco víc ztuhla. Pravda, v úkrytu bych asi byla méně nervózní, ale stejně bych tam byla v podstatě sama, kdyby usnul. Nebo bych taky usnula? Spíše ne, ne s těmihle nervy. Já jsem fakt katastrofa a ne vlk…
Nicméně plány se v Newlinově hlavě rodily asi tak rychle, jako strachy v té mé. Ani jsem se nestíhala vnímat. Nakonec se však zřejmě rozhodl a rozběhl lesem dále za cizím pachem. Zakňučela jsem s hlasitým povzdechem, ale následovala ho. Co jsem měla dělat? Nemohla jsem zůstat sama, opravdu ne, a navíc Lin byl vlče. Přestože se zdálo, že je s tím cizincem i někdo známý, nehodlala jsem riskovat, že se mu něco stane. Tohle je špatný nápad, tohle je tak špatný nápad… Téměř mi bylo do pláče. Slunce zmizí, všude je tma a zima a úzko a mi se ještě jdeme socializovat. Neměla jsem mu to však za zlé. A beztak bylo i mou povinností chránit území smečky a tohle všechno.
Malou úlevou bylo, že cizinka byla vlčice. I když pořád byla mnohem větší než já. Instinktivně jsem stáhla ouška k hlavě a stáhla ocas. Opatrně jsem se přibližovala za Newlinem, který už vesele poskakoval kolem a představoval se, mě, vlastně celou smečku. Věnovala jsem nejistý úsměv hnědé vlčici s bílým uchem. Nehrály jsme si spolu kdysi? Jestli mě paměť nemátla, byla při tom, když jsme se proměnili ve vlčata. Nakonec i Lin domluvil, sebrala jsem tedy sama odvahu. „A-ahoj,“ řekla jsem slabě, „Já jsem Amnesia.“ Aspoň představit jsem se zvládla, když nic jiného. Nenápadně jsem popošla někam mezi Lina a známou vlčici pro aspoň nějaký pocit bezpečí.

Děkuju za akci a poprosím kamení :)

- Přidáno