Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni nás opouštěli, což vlastně… nebylo tak zlé. Oddechla jsem si, dost mi spadl kámen ze srdce, taky jsem se uvolnila. Jen teda Meinere najednou zmizel, vůbec neodešel, jen se vypařil. Takže se umí teleportovat, to je… dobré vědět, asi? Nasucho jsem polkla. Klidně by se mohl přemístit za mě a zahryznout mě. Nervózně jsem přešlápla a paranoidně zastříhala ušima, jestli to fakt nedělá. Newlin zatím začal vlčici vysvětlovat své magie. Vypadala hrozně podezřele, nevěřila jsem jí. Na druhou stranu, která vlčice by ublížila malému vlčeti? Spoustu z nich, vím, ale třeba tahle ne? Měla jsem žízeň, hroznou, takže jsem se dokonce překonala a velmi rychle a opatrně jsem se odběhla napít. To už nám vlčice oznámila, že s námi nikam dále nejde a odkráčela do jezera. Dobře, tohle bylo divný…
Aspoň jsem se už o svého kamaráda nemusela bát, i když byl dále maličký. A nepřešel ho elán vydat se za hnědoušky. Usmála jsem se na něj a přikývla. „Dobře, dejme se na cestu,“ odsouhlasila jsem a následovala ho. V hlavě mi však dále vrtala otázka ohledně jeho postavení. „A Line, no, gratuluju. K postavení, k funkci, a tak,“ věnovala jsem mu další úsměv, „A víš, jak jsi říkal, že nad tebou jsou bety? Kdo je u nás teď beta? Úplně, úplně jsem ztratila přehled.“ Sklopila jsem mírně uši. Jako bych ho někdy měla. Zastyděla jsem se, ale upřímně jsem se snažila se napravit, když nic jiného.

//Ageron (přes Záp. Galt.)

//Východní Galtavar

Jak jsem se do téhle situace dostala? Oči mi těkaly z vlka na vlka a především zpátky k malému vlčeti, co hopkalo kolem. Měla jsem Lina ráda, opravdu ano, ale občas dokázal být… no, měla jsem s ním plné tlapky práce. Hlavně ve společnosti Meinera, který byl zničený bojem a určitě by mě dokázal rozsápat bez toho, aby se zapotil, a cizí vlčice, která sice hledala cestu k jezerům, ale co když ne! Co když pracovala s Meinerem, nebo… nevím, chtěla si s námi pohrát a pak nás sníst? Nebo možná ovládá vodu fakt dobře a hodlá nás u jezera utopit! My tady umřeme. Zaúpěla jsem v duchu. A do toho si mých špatně skrývaných rozpaků Meinere všiml. „N-nebojím, vůbec,“ popřela jsem skrze rozechvělý hlas, „Jen, no, ehm, m-možná jsem nastydlá nebo něco, haha.“ Podala jsem velmi přesvědčivý herecký výkon, řekla bych. Povzdechla jsem si, tohle už horší prostě nebude. Aspoň ta vlčice se zdála, zatím!, milá. „To určitě není problém,“ usmála jsem se vřele. Ouška jsem sice měla připláclé k hlavě, ale snažila jsem se stejně působit přátelsky a, no, sebevědomě. Musela jsem ochránit Lina.
Ten si ze situace pochopitelně nic nedělal a mluvil celou cestu k jezeru. Vyprávěl jim o smečce, ale já se také dozvěděla spoustu nových informací. Nazývám se jeho kamarádkou a přitom jsem ani nevěděla, že je to gamma. Teď jsem se cítila ještě hůř. Upřímně. Vytáhla jsem ho ze smečky, když má postavení a povinnosti, bez toho, aby mě to zajímalo, nebo bych se dvakrát zamyslela, jestli nemá lepší věci na práci. Možná bych si zasloužila utopit. Povzdechla jsem si. Aspoň už jsme došli k cíli cesty, tak s tím nebude moc práce. „Jsme tady,“ usmála jsem se na vlčici. Držela jsem se daleko od břehu, ale hladina jezera se třpytila pod měsíčním svitem a nešlo ji přehlédnout.

Meinere po mně neskočil, to byla výhra, ale rozhodně jsem ho podráždila, což se mi vůbec nelíbilo. Stáhla jsem ouška a ocas a dále se schovávala za Linem. Takhle drsný předtím nebyl, že by se mu fakt něco stalo? Nebo má jen zlou náladu? Nehodlala jsem se ho už na nic ptát, bude rozhodně bezpečnější, když se uklidím stranou. To ale přestalo být možností, když se Lin navzdory mé radě a nejlepším úmyslům proměnil opět ve vlče. S mírným zhrozením jsem ho sledovala, pak jsem koukla na Meinera a zase na něj. Tohle bylo v háji. Jestli se nás vlk pokusí napadnout, nevím, co budu dělat. Měla jsem sice do mysli vrytý trénink s Morfeem, ale tohle bylo úplně jiné! Vždyť tenhle expert se s někým rval, až z toho přišel o oko! My tady umřeme.
A jako by toho nebylo dost, přišla nějaká další cizí vlčice a malý Newlin začal poskakovat kolem a představovat nás. Kdybych se já zeptala někoho na cestu a stalo se tohle, kleplo by mě. Zaúpěla jsem v duchu a vrhla omluvný pohled na nově příchozí. Bylo mi jasné, že Meinere bude nepříjemný, navíc už tak byl v dost blbé náladě, tedy hrozilo, že mu fakt rupne v bedně a skočí po nás. To jsem nehodlala riskovat. „Ahoj,“ špitla jsem k vlčici a odkašlala si, „V-vlastně, asi tam půjdeme hned, můžeš jít s n-námi. Nebo nás jen sledovat,“ dodala jsem při pohledu na mini Lina. Nemuselo by jí to být příjemné. Tak či tak, pohodila jsem hlavou směr jezero, abych naznačila, kam se půjde. Věnovala jsem poslední podezřívavý pohled Meinereovi a jemně čumákem šťouchla do Lina. „Tak pojď, je čas jít,“ zamrmlala jsem a rozešla se směr jezero. Tohle se mi fakt nelíbilo a určitě umřu.

//VVJ

Účinně jsem se schovávala za Newlinem, který obstaral konverzaci za nás za oba. Ještě že ho mám. Druhý vlk sice nevypadal právě nadšeně, že jsme ho našli, ale bohužel pro něj jsem neviděla pravděpodobně, že by ho Newlin jen tak nechal být. Hlavně když si začal stěžovat na svou magii. Trochu jsem zbystřila. Mohlo by se mi hodit vědět, co ostatní umí, co je tak nějak možné umět. Tím více scénářů toho, jak mi ostatní ublíží! Hurá! Povzdechla jsem si v duchu a zavrtěla hlavou. To už se Newlin pustil do vysvětlování svých magií. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem zjistila, že i pan Nafoukánek byl jeho magií. Teda… nevěděla jsem, co jiného jsem čekala, ale byla jsem stejně překvapená. A pak začal navrhovat, že by předvedl svou magii přeměny ve vlče. „Ne!“ téměř jsem vypískla, jak jsem měla stažené hrdlo. Odkašlala jsem si, protože moje reakce by mohla Lina zamrzet. „Teda, je to vážně skvělé, ale nechci, abys byl pak unavený,“ zamrmlala jsem k šedému vlkovi.
Byla jsem nervózní, když jsem jen tak mlčela, ale zároveň jsem nevěděla, co Meinerovi říct. Tak dobře jsem ho zase neznala a navíc jsem ho nechtěla otravovat. Pochopitelně bych ráda věděla, jak přišel o oko a proč, a jestli je kvůli tomu nějak nebezpečnější nebo něco, ale to by se opravdu nehodilo. „Slyšela jsem, že jsi nějakou dobu byl s vlčetem,“ řekla jsem místo toho, „Usadil ses někde? V nějaké smečce, s partnerkou nebo tak?“ Nemohla jsem si to jinak vysvětlit. Ten nihilistický vlk, co jsem tenkrát potkala v lese, by se přece o vlče nestaral, leda by bylo jeho. Nebo by to měl za úkol, a kde jinde než ve smečce by k takovému úkolu přišel. Nervózně jsem přešlápla a zase se stáhla více za Newlina, kdyby Meinera moje otázky podráždily.

Newlin mě vůbec nezklamal. Byl zpátky ve své veselé náladě a vymýšlení otázek, které by nikoho jiného nenapadly. Můj nápad na jméno také splňoval jeho přísné požadavky. Zamávala jsem ocasem a usmála se. „Možná tam visí? Nebo se vznášejí na obláčcích,“ navrhla jsem a pokynula čumákem vzhůru k prvním hvězdám, „Vidíš, jsou trochu rozmazané, tak možná mají malé obláčkové pelíšky.“ Koukla jsem na něj zvědavě, co na mou teorii řekne. Mezitím mi prozradil jméno jeho vlastní hvězdy. „Zní moc hezky!“ usmála jsem se na něj povzbudivě, „A jsem si jistá, že se neztratí. Dáváš na ni dobrý pozor a ona od tebe taky nechce odejít.“ Cítila jsem se divně. Ta slova ve mně nechala díru. Nedokázala jsem ten pocit identifikovat, jen jsem se z něj cítila… smutně, prázdně. Raději jsem začala znovu mluvit. „A taky je to hvězda. Kdyby se zatoulala, musela spadnout, takže by to byla padající hvězda, takže by sis mohl přát, aby se našla,“ dávala jsem čím dál menší smysl, ale to nevadilo. Hlavně abych ten pocit zahnala. Pomáhalo mi v tom Linovo povídání i ujištění, že Sarumen bude v pořádku. Když vtom najednou…
Poskočila jsem a skrčila se do obranné pozice. Obezřetně jsem se rozhlížela kolem, brzy jsme s Linem oba spatřili původce toho vzduchu, tedy Meinera. Musela jsem se zasmát, když se i můj kamarád opravil a řekl jeho jméno. „Také jsem ho potkala znovu, ale měl jen nějaké vajíčko na krku,“ sdělila jsem zamyšleně. Nedokázala jsem si ho představit s vlčetem, ale časy se mění, vlci se mění. Lin k němu hned zamířil, nebyla jsem si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale následovala jsem ho. Držela jsem se za ním celou dobu, ovšem když jsem si všimla, že nemá oko, začala jsem se za ním vyloženě schovávat. S kým se musel porvat, aby se mu to stalo? Proč by se do toho pouštěl? „Ahoj,“ pozdravila jsem aspoň a snažila se ho moc nesledovat. Nechtěla jsem ho jakkoli vyprovokovat.

//Východní hvozd

Naštěstí jsem zvolila dobrý směr, takže jsem nás spokojeně vyvedla z lesíku na pláň. Bylo krásně teplo, slunce se nám vrátilo a já zase po dlouhé době cestovala s Newlinem. Co víc, zlepšila jsem mu náladu. To klidně mohlo být vrcholem mých životních úspěchů. Už zase vymýšlel nápady, co dělat. Musela jsem se usmát. „No, když se u nás jen tak zjevila, budu jí asi říkat jenom Nalezenka,“ pokrčila jsem rameny, hlavně abych cítila, že jsem ji nevytratila, a zašvihala ocasem, „A co ty?“ Zajímalo mě, s čím Newlin přijde. Vždycky ho napadala skvělá jména, snad kromě některých přezdívek – ale pořád dobré skóre.
Postupem chůze jsem znejistěla, kterým směrem bychom se měli vydat dále. „Line? V jakém prostředí vlastně žijí ti Hnědoušci?“ zastříhala jsem ušima, jestli náhodou neuslyším nějaký zvuk, co by mi mohl být nápomocný, ale nic takového, pochopitelně. Nevadí, vždyť nikam nespěcháme. Leda by nás smečka potřebovala. Trochu jsem znejistěla. Vzpomněla jsem si na Linova slova o záplavě a udělalo se mi nepříjemně. Zároveň jsem se ale nechtěla ještě vracet, byla jsem na ty jeho hnědoušky opravdu zvědavá. „Myslíš, že jsou v Sarumenu všichni v pořádku?“ zeptala jsem se nervózně, „Víš, jak jsi předtím říkal, že byla ta potopa a tak… Ale bylo teď docela teplo, viď? A ani nepršelo, takže by potopy neměly hrozit, že jo?“ Mrmlala jsem otázku za otázkou ve snaze se ujistit, že žádná mokrá pohroma se konat nebude. Bylo to naprosto marné, jako všechny mé snahy se uklidnit, ale prohraju proti sobě teprve, až se přestanu snažit. Nervózně jsem přešlapovala na místě. Stejně jsem nevěděla, kterým směrem dále. Omluvně jsem koukla na Lina.

Vypadalo to, že brzká ranní hodina jen přidávala Newlinovi energie. Nepůsobil ani v nejmenším rozespale. Trochu jsem mu záviděla, ale upřímně mě to vůbec nepřekvapovalo. Hned se pustil do plánování, co by se dalo za den stihnout. K mému překvapení, naštěstí, mě hodlal do svých plánů zapojit také, dokonce se i zeptal na můj názor a představy. Vděčně jsem se na něj usmála. „Návštěva hnědoušků zní moc fajn, ráda bych je viděla. A mistra Nafoukánka taky, až se na to bude cítit,“ odpověděla jsem mu. Snad smečce moc nechybíme. Pomyslela jsem si s dávkou nejistoty. Nezdálo se ale, že by se tím Lin nějak trápil, tak jsem to nezmiňovala. Doufala jsem, že ho neodvádím od povinností. Ale to bych nejdříve musela být dost důležitá na to, aby je kvůli mně ignoroval. Svým způsobem mě ta myšlenka uklidnila a zároveň mi i ublížila. Celá já. Pomyslela jsem si zahořkle. „A na písek a sníh třeba narazíme taky. Moc jsem sever nezkoumala, takže už teď je to pro mě dobrodružství,“ řekla jsem se zavrtěním ocasu.
Zbavila jsem se jedné starosti a hned se objevila další. Znejistěla jsem, když jsem sledovala, jak Lin leze ze stromu dolů. Vypadalo to dost krkolomně, mnohem hůř, než se dostat nahoru. Mělo mě napadnout už předtím, že to bude problém. Napomenula jsem se, ale sledovala Newlinovy snahy, abych je pak mohla napodobit. „Zvládnu to… doufám,“ snažila jsem se znít přesvědčivě, ale moc jsem si nevěřila. Zkusit to ale musím, i kdyby mi nevadil všechen dotek, co by to jinak obnášelo, nehodlala bych riskovat, že Lina zraním. Vzala jsem svůj hvězdný křišťál mezi zuby a odvažovala se začít sestup, když vtom šedý vlk promluvil. Zněl ale jinak, úplně jinak, než by měl. Zamračila jsem se a koukla na větev, kde ležel jeho kamínek. Dělala jsem, že jsem si ho nevšimla a při slézání stromu ho ocasem shodila Linovi na záda. Stoje zase na pevné zemi jsem se oklepala a opatrně si zavrtala vlastní křišťálek do srsti, kde nehrozilo, že by mi spadl. Teprve poté jsem se podívala omluvně na Lina. „Promiň, ale nikde jsem ji nemohla –“ má tvář pookřála a dloubla jsem čenichem do kamínku na jeho zádech. „Asi tě má tak ráda, že ti utekla, aby tě mohla obejmout,“ mrkla jsem na svého kamaráda. Nenápadná, Amny, velmi nenápadná! Pochválila jsem se a nonšalantně se rozhlédla kolem nás. „Myslím, že bychom se mohli vydat… tudy,“ zvolila jsem směr, kterým mezi stromy pronikalo nejvíce slunce, „Co myslíš?“ Doufala jsem, že ho nevedu dále od cíle, ale chtěla jsem odvést pozornost od jeho zlé nálady. Jestli mou léčku prokoukl, třeba bude mít aspoň lepší pocit, když to takhle zahraju.

//Východní Galtavar

Štěstí mého kamaráda bylo nakažlivé. Nedokázala jsem jeho veselosti udělat a také vesele zavrtěla ocasem. “Velmi se mi líbí, děkuju,” ujistila jsem ho. Odvrátila jsem pohled, když začal mluvit o mém úsměvu. Proč by něco takového říkal? Kdyby mě nemohl vidět, schovala bych si hlavu do tlapek. Jenže on mě viděl a vypadalo by to blbě. Vyvolalo by to otázky, na které jsem jednak odpověď neznala, jednak odpovídat nechtěla. No, aspoň máme slunce na obloze. Upřímně mi spadl kámen ze srdce. Nebylo to sice příjemné probuzení, ale rozhodně lepší, než kdybychom se zase měli topit ve tmě.
Jako už tolikrát předtím jsem nejprve nevěděla, o čem to Newlin mluví, jaká bláznivá teorie ho napadla dnes, ale brzy mi to vyjasnil. Musela jsem se trochu zasmát. Opravdu to bylo kouzelné, že dokázal tak rychle dojít k naprosto nesmyslným závěrům. Měla jsem to na něm ráda. “Třeba jen přišly na dovolenou a chtěly by s námi na výlet,” usmála jsem se na něj, “Nebo taky chtěly zkusit spát na stromě.” Bylo by nádherné, kdyby to opravdu byly hvězdy. Nesly by v sobě něčí přání? Třeba by je někdo viděl padat a něco si přál a my teď jeho přání měli doslova ve svých tlapkách. Třeba to z nich Lin dostane, jestli bude jeho strategie fungovat. Trochu jsem sklopila ouška, když začal zvyšovat hlas. “Line,” oslovila jsem ho něžně, “Na takový hluk na mě moc brzy.” Omluvně jsem na něj koukla. Nemohla jsem mu říct, že mě trochu děsí, když někdo křičí. Musela jsem si ten zbytek tváře, co jsem snad ještě měla.
Byla jsem ráda, že se vyspal dobře, i když se v noci probudil. A taky ráda, že už neměl žádný sen, co by si pohrával s mou už tak dost zmatenou myslí. “Také se mi spalo dobře, vůbec nic jsem neslyšela,” řekla jsem zamyšleně. Hvězdy ani křišťály se přece jen tak nezhmotňují ze vzduchu, tak jak se tady vzaly? Byla to záhada, ale s Linem ji určitě rozlouskneme. “Co bys chtěl podniknout dnes? Máme před sebou celý den, určitě bychom toho mohli hodně stihnout,” usmála jsem se, než mi úsměv na tváři zmrzl, “Teda jestli nemáš plány sám, nebo nechceš být sám, nebo s někým jiným.... nebo tak.” Dodala jsem rychle a odvrátila od něj pohled. Byla jsem s ním už dost dlouho na to, abych přestala dávat pozor. Určitě ho musím otravovat. Měl by být s někým jiným, kdo mu nebude na cestě přítěží. Opravdu jsem marná.

Lin odsouhlasil, že si ještě na chvilku lehneme. Byla jsem ráda, že se s ním nemusím hádat, hlavně když sám nebyl schopný udržet hlavu vzhůru. Hlupáčkek. Usmála jsem se a také zavřela oči. Spánek se mi ovšem vyhýbal dlouho, nebo jsem ho sama zaháněla neustálým přemýšlením. Proč se mu zdálo něco takového? Sny jsou občas divné, to jo, ale… proč musí být zrovna takhle divné? Povzdechla jsem si. Nemohla jsem se soustředit na jakoukoli snahu spát, přesto jsem nakonec odpadla, téměř když mě na srsti začaly hřát první sluneční paprsky.
Musela jsem usnout tvrdě, protože mě vzbudilo světlo. Jako by bylo už poledne! Skrze víčka na mě svítilo slunce, jako by se mi snažilo oči vypálit z důlků. Trochu jsem zakňučela a zastínila si oči tlapkou. Ještě chvilku jsem se vzpamatovávala, než jsem oči doopravdy rozlepila. Jo oni poslali assassiny. Zamračila jsem se zmateně, než jsem koutkem oka spatřila rozzářeného Newlina. Hned se můj výraz změnil. Podívala jsem se na věcičku před sebou. Vypadalo to, jako křišťál, čirý a lesklý. Po tváři se mi rozlil úsměv a zavrtěla jsem ocasem. „Děkuju, Line, tohle je rozhodně hezký způsob, jak se poradit,“ zasmála jsme se a přitáhla si kamínek blíž, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Ale moment! Tohle už byl druhý dárek, co mi Lin dal! Nemohla jsem ho přeci jen tak přijmout! Už už jsem otevírala tlamičku, když jsem si všimla, že před šedým vlčkem leží téměř identický kamínek. Ulevilo se mi a má zvědavost mě úplně probrala. „To je zvláštní,“ poznamenala jsem s úsměvem, „Jak myslíš, že se sem dostaly?“ Koukla jsem na něj vyzvídavě. Určitě bude mít nějakou hezkou teorii. „A dobré ráno,“ dodala jsem ještě s malým zívnutím, „Spalo se ti dobře? Potřebuješ ještě chviličku?“ Ujišťovala jsem se starostlivě. Vypadal plný energie… jako Lin no, ale s ním jeden nikdy neví.

//Moc děkujeme! ^^

Ještě jsem se opatrně protahovala a na tváři se mi držel úsměv. Nevím, proč jsem čekala cokoli jiného, než že Lin bude mít spoustu energie a radosti ze života hned po probuzení. „Dobré skororáno,“ opětovala jsem, „ale slunce už určitě brzy vyjde.“ Podívala jsem se k obloze, na které stále visel měsíc. Tak nic no. Původně jsem to plánovala říct, abych se o tom ujistila, ale teď, když obloha byla stále temná… začala jsem pochybovat. Noc pochopitelně trvala přirozeně dlouho, něco ve mně však šeptalo, že se klidně mohla nebesa opět pokazit a budeme uvěznění v temnotě. Ale no tak. Napomenula jsem se a zavrtěla hlavou.
Lin mi převyprávěl svůj sen. Cítila jsem se zvláštně, že v jeho jsem splývala s Derian. Možná proto jsem měla ty divné nápady! Tím se to všechno vysvětlovalo. Určitě jsem jen nějak vycítila, o čem se mu zdá, a má mysl se mě rozhodla trochu potrápit. Že by mi Život opravdu věnoval nějakou tu magii? Nedalo se to úplně vyloučit, časem to prozkoumám. „To zní dobrodružně,“ zasmála jsem se, když začal zívat, „Vypadá to, že ty sny lákají zpátky.“ Ušklíbla jsem se na něj. Bylo roztomilé, jak se snažil držet při vědomí. Sama jsem únavu příliš necítila, za to hlad… no, ten měl pořád ještě čas.
„Můžeme se ještě prospat, jestli chceš,“ usmála jsem se na něj, když mu hlava konečně klesla zpátky na tlapky, „Nikam nespěcháme.“ Ujistila jsem ho. Času bylo dost, navíc ve tmě by se nám tak či tak orientovalo v tomhle hustém lese zle. Lépe počkat na východ slunce. Jestli přijde. Nasucho jsem polkla. „Klidně běž spát, já si taky ještě odpočinu, jo?“ mrkla jsem na něj a napodobila jeho polohu. Měla bych načerpat sílu, také jsem dlouho nespala. A třeba usnu a ta tma kolem mě nebude trápit.

//Hrozně děkuju všem, co tohle umožnili

Neklidně jsem sebou trhla. Přestože měsíc na obloze svítil a celý den jsme měli slunce, nedokázala jsem se zbavit strachu, že opět nevyjde. Nevěděli jsme, co způsobilo, že se ztratilo, jak jsme tedy mohli vědět, že se to nebude opakovat. Ani Linova společnost nebyla dostatečným ujištěním, že vše bude v pořádku. Možná kdyby byl blíže? Prudce jsem zavrtěla hlavou, až jsem vykvikla bolestí. Tlumeně, abych Lina nevzbudila. To mám za to, že myslím na hlouposti. Povzdechla jsem si a s tichým zaúpěním si položila hlavu zpátky na tlapky. V šíji mi nepříjemně pulsovalo, ale dalo se to zvládnout. Já jsem fakt marná. Zavrčela jsem v duchu a koutkem oka mrkla na spícího vlka. Vždyť by mi nepomohlo, kdyby byl blíže. Spíše naopak. Netoužila jsem po fyzickém kontaktu, tak proč jsem nad tím vůbec přemýšlela? Hloupá, hloupá, hloupá… povzdechla jsem si. Zavřela jsem oči. Ještě chvilku spánku se mi snad podaří vybojovat.
"Amny, spíš?" zaslechla jsem přes svůj mělký spánek. Protáhla jsem se a opatrně zvedla hlavu. Krk už byl v pořádku, to byla dobrá zpráva. Odlepila jsem od sebe víčka a otočila se na Lina. "Nespím," usmála jsem se na něj. "Proč nespíš ty?" Klidně by se mě mohl zeptat na to samé, což? No, nevadí. On byl určitě více unavený, takže bylo logické, že se o něj bojím. Měl by ještě spát. Včerejšek ho musel pořádně vyčerpat.

//Kdyžtak promiň za chyby, píšu na mobilu ^^

Listy padaly zo stromov ako farebný dašť. Odstieny žltej, rudej a hnedej tančily okolo mňa ve svodnem tangu, ktore aj mňa lákalo, že sa mám pridať. Tento jeseň bol naozaj niečo iné. Prieroda ako by nezomriela no prave naopak. Farby boli syte a žiarily vitalitou. Dokonca aj vtáci vrieskali vo vetvách, jelene se prochádzali kolem ako by sa nechumelilo. Ignorovali ma! Já som bola ich prirodzený predátor a oni sa tvaárili, že ma nevidí! Aká drzost! Mala by som im ukázať, že tropit si žertíky z vlkov sa neoplatí no bol tu jeden malý problem...
Bola som sama a jelena by som sama neuštvala. Iba já samotinká samička som stála vprostřed mýtiny a zírala do neba. Veď som bola i prieliš slabá na to, aby som sa hýbala. Sotva ma nohy udržaly vzpriemene stať. Ako by som já bola zdrojem živin pre matinku zemi. I pre tej spropadenej jelene! A treba áno, nebolo by to také zlé. Mala by som aspon ňáký účel, bola by som užitočná ostatním byť iba raz za svoj život. To sa taky počítalo hej? Muselo, inak bych bola naprostým zliháním. Čo som bola tak ako tak, ale ráda by som si nalhávala niečo iné. Nič iného som robiť nemohla. Kéž by mňa z tochto světa niekto vysvobodil. Ktokoľvek.

//Přísahám, že to má 12 řádků... dneska mám obzvláště zlý den na slovenštinu :D

Vznášela jsem se někdy mezi vědomím a nevědomím. Viděla jsem, spíše než slyšela, jak na mě někdo volá. Vlk byl stříbrný, ačkoli ho sluneční paprsky barvily téměř do modra. Vypadalo to, že jde o něco důležitého - muselo, jinak by nekřičel. Vracelo se to… všechno se mi to vracelo. Vlažný večer, dobrá nálada. Vzduch kolem nás byl těžký, nedávali jsme pozor, jen se bavili. Vždyť to není zločin, byli jsme mladí, tak mladí… Vtom se ozval ten řev a bručení, tam jsem se nacházela teď. Věděla jsem, co přijde dál, co následuje po Sorově panice. Vlastní nohy mě ale odmítaly poslechnout. Všichni jsme se dali do běhu na špatnou stranu. Výsledek by mohl být jiný, kdybychom se rozdělili, vrhli se vpřed a oběhli medvědí rodinku. Vyběhli bychom sprintem a bylo by to v pořádku. Vina je naše, naší hlouposti.
Vyhnout se důsledkům už je nemožné; co se stalo, se stalo. Ve snu mi bylo dovoleno opět spatřit ten zoufalý útěk. Vteřinu za vteřinou sledovat, jak se vše kazí. Vyvrtlý kotník a co je z toho za katastrofu. Víčka mě také ignorovala a nezavřela se. Viděla jsem Sookie, její pokroucenou nohu a krvácející ránu. Vzápětí zas Soru a jeho tvář. Vlny viny a trýznění mě málem semlely a stáhly pod hladinu, stačilo by málo a jistě bych se ve svých citech utopila… Vykřikla jsem ze spánku a probrala se z divokých funěním. Vyskočila jsem na nohy a otřepala se. Večernice stále svítila vysoko na obloze, ale já se stejně rozběhla pryč. Věděla jsem, že už neusnu.

Usmála jsem se na něj a přikývla. Spánek je nejlepší, co můžou udělat – chudák Newlin odpadával už v Sarumenu, a já ho ještě táhla málem přes půlku světa. Opravdu bych měla občas přestat myslet jen na sebe. „Vyspíme se, neboj. Vím, že musíš být hrozně unavený,“ řekla jsem soucitně. Samotné mi už těžkla víčka. Ona ta cesta, nervy z dlouhé noci, stres a nakonec kvalitní poplakání si udělají s tělem svoje. Taky by se hodilo něco sníst. Ale žaludek mohl ještě počkat, na všechno bude čas a v tomhle stavu bych stejně nic neulovila.
Newlin přišel s nápadem, jak ukrást měsíc, který byl, no, velmi Newlinovský. “Nečekala bych od tebe nic jiného,“ zasmála jsem se, „Ale je to hezký nápad, takový přátelský a mírumilovný. Líbí se mi.“ Opravdu to byla hezká představa. Žádné násilné tahání ho z místa na místo. Jen přátelství. Tak to asi mělo být. Lin začal zívat, muselo toho na něj opravdu být moc. Vždyť jsem ho taky donutila použít tu vlčecí magii! Musí být opravdu silný, když na něj jde spánek až teď. Pomyslela jsem si s úsměvem a přemýšlela, co bych mu tak měla vyprávět. Ráda bych splnila jeho žádost, ale nic mě nenapadalo. Rozhlížela jsem se kolem téměř v panice. Měsíc! Hvězdy… jo to půjde. Rozhodla jsem se navázat na náš předchozí rozhovor: „Myslíš, že je jim tam smutno?“ podívala jsem se na oblohu. „Měsíc a slunce jsou od sebe tak daleko a nikdy se nevidí, a hvězdy jsou od nich taky vzdálené… Mně by tam bylo smutno. Taky měsíci musí být zima, když nemá slunce, aby ho hřálo,“ snažila jsem se přemýšlet jako Newlin. Možná se mi to dařilo, spíše ne. Věděla jsem jen, že se jeho dýchání postupně vyrovnalo a zpomalilo. Usmála jsem se. Byl opravdu roztomilý. Sama jsem se uvelebila na větvi a položila si hlavu na tlapky. I mě spánek rychle dohnal.