Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tenebrae

Řeka se dále táhle kolem mě. Nebyla to ta stejná, proud téhle byl pomalejší a klamal tím, jelikož byla stejně nebezpečná jako ta dravá řeka, co se táhne kolem našeho lesa. Přeběhl mi mráz po zádech při představě toho, jak se mi její chladná chapadla omotávají kolem tlapek a stahují mě ke dnu. Spadnout do vody, byla bych úplně jako hadrová panenka. Mohla bych jen doufat, že mě řeka hned zas vyplivne na břeh, nebo že se praštím do hlavy tak silně, že ztratím vědomí.
Očividně mě, podobně jako řeky, neopustila ani chmurná nálada a ne zrovna veselé myšlenky. Proč jsem nedokázala vyhnat představu vlastní smrti z hlavy? Obzvláště takhle krutou. Nechtěla jsem si ani představovat, že se topím. Téměř jsem si to dokázala představit. Tu paniku, bezmoc. Mohla bych sebou házet sem a tam, snažit se kopat kolem sebe, ale nakonec by to stejně bylo jedno. Mrzla bych v ledové vodě, která by mi plnila plíce. Nemoct se nadechnout je dostatečně stresující a bolestivé, ale dýchat vodu? To musí být agonie. A co teprve potom, když někdo objeví takové tělo. Nafouklé, mokré, zdeformované, jak si s ním pohazoval proud.
Vtom mi hlavou opět probleskl můj partner, jak nachází mé znetvořené tělo. Zavrtěla jsem hlavou. Slíbila jsem si přece, že na sebe budu hodná. A Newlin ovládal vodu. Dokázal by mě ochránit. Tím pádem byl však i dost silný na to, aby mě dokázal zabít. Opět jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem nad ním takto přemýšlet. Nikdy by to neudělal. Věděla jsem, že ne. To byla jen má paranoia. Nebo má marná snaha vysvětlit si, proč se ke mně ještě nevrátil. Uvědomovala jsem si moc dobře, že tyto myšlenky byly absurdní, ale nemohla jsem si pomoct.
Co bylo však ještě absurdnější bylo, že jsem si zároveň uvědomila, že zemřít jeho tlapou by vlastně nebylo tak špatné. Znal mě ze všech nejlépe, ne? Pokud by seznal, že si zasloužím zemřít, tak tomu tak skutečně muselo být. Dokonce jsem si v záchvatu extrémního masochismu představila jeho žíhaný kožich namísto té šedé vlčice, která mi život jednou vzala. Nebála jsem se. Byla jsem sice napjatá jako kdykoli se mi ty vzpomínky vynořily v hlavě, bylo těžké dýchat, ale zas… nebyla jsem paralyzovaná strachem. Jen jsem cítila, jak svůj osud přijímám. Kdybych měla zemřít, musí to být kvůli němu. Povzdechla jsem si a téměř zoufale se zasmála. Musela jsem přicházet o rozum, když jsem takto přemýšlela. Možná to bylo jen neustálou blízkostí vody. Možná by stačilo se jí vzdálit. Zatočila jsem pryč od řeky.

//Mahar (přes Vřesoviště)

//Sarumen

Neměla jsem jinou možnost než dojít opět k té řece, která jako by mě provázela celým mým životem. Ohraničovala les, v němž žije má smečka, byla svědkem mnoha událostí v mém životě. Tolikrát jsem přemýšlela, že skočím do jejího náruče, bála jsem se, že mě tam vtáhne jakousi magickou silou sama… A nakonec sledovala mou smrt, byť zásluhou jiné síly než své vlastní. A nyní mě musela sledovat znovu, vyděšenější než kdy jindy, jak jsem se snažila držet si od ní odstup, ale zároveň být dostatečně blízko, abych o ni mohla pohledem sem tam zavadit a ujistit se, že se nepřibližuje. Samotné mi to chování nedávalo smysl. Řeky se přece jen tak nehýbou, věděla jsem to. A přeci jsem tu paranoiu nemohla setřást. Možná odnesla i můj hrob…
Ah, pravda, udělala jsem si poblíž ní náhrobek, že jo? Musel to být už aspoň rok, kdy jindy se věnovat takové aktivitě, než když se příroda připravuje na zimu, listí opadává ze stromů, téměř jako by umíraly. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak mé dílo vypadalo, takže mi nezbývalo, než namísto toho přemýšlet, jak bych si přála, aby ten hrob vypadal. Rozhodně by neměl být velký, ani nápadný. Možná by mi stačil i jen malý kopeček, pod kterým by odpočívaly mé kosti. Možná by mi stačilo vůbec nic, co by mě připomínalo, ovšem… Styděla jsem se za své myšlenky, ovšem co kdyby se našel někdo, kdo by na mě chtěl vzpomínat? Kdo by to měl být, to jsem netušila. Teoreticky pár vlků ze smečky, ale nebylo by laskavější, aby si mysleli, že jsem se prostě zatoulala a nevrátila se? Mohli by se zlobit, že jsem prostě zmizela, a je jednodušší vypořádat se s hněvem než smutkem. Ale co kdyby se trápili, báli se o mě? Není sice důvod, aby se mnou kdokoli zabýval, ale – Newlin – vlci dělají kolikrát věci, které postrádají smysl.
Dobře, dejme tomu, že by to měl být malý kopeček, spíše jen nerovnost povrchu, který by značil místo mého posledního odpočinku. A dejme tomu, že bych chtěla, aby o něm věděli členové smečky. Je potřeba něco víc? Hm… asi by mi nebylo příjemné spočívat někde poblíž vody. Nebo možná ano, kdyby to bylo v Sarumenu. Možná pod tím javorem na naší mýtině, ale to už je trochu moc, ne? Trochu jako kdybych si přála zůstat v úkrytu a dělat společnost našim bývalým alfám a jejich rodině. Nemůžu doufat v takové do očí bijící místo, to by má duše nemohla zůstat klidná. Asi mi nezbyde nic jiného, než si připravit díru vedle téhle řeky. Stejně jsem u ní již jednou zemřela. Pousmála jsem se nešťastně. Řeka opodál dále tekla, jako by si nebyla vědoma mého strachu a mých úvah. Snad opravdu nebyla.

//Kiërb

//Úkryt

Les působil stejně, jak jsem si ho pamatovala. Poznávala jsem některé stromy a jeho atmosféra se nezměnila. Byl to stále můj domov. Ulevilo se mi, až jsem si musela oddechnout. Samozřejmě, že to byla smečka a její členové, kteří z tohoto místa dělali víc, než jen další les, ale uklidňovalo mě i to, že mi to tady bylo povědomé. A vlků se tady už vyměnilo víc než dost. Povzdechla jsem si opět. V mysli se mi vynořila jejich jména, ovšem cítila jsem se příliš prázdně, než aby ve mně vyvolala velkou reakci. Kromě jediného, které se mezi těmi ostatními vyjímalo. Kde je můj partner? Kde je Newlin? Nepovažovala jsem ho za ostatní ze jmen, protože… byl pořád naživu, že jo? Někde pobíhal, věčně zatoulané vlče, které sbírá příběhy a kamarády, o které se se mnou poté podělí. …že jo? Musela jsem pevně zavřít oči, abych zabránila pláči. A to jsem si říkala, že už jsem tak prázdná, že i emoce jsou mi vzdálené.
Raději jsem se dala do chůze, abych se soustředila na něco jiného. Náš les dokáže být zrádný, což se mi nyní náramně hodilo. Nechala jsem oči sklopené k zemi a sledovala každou jednu větvičku, každý kamínek a vyhýbala se jim, abych na ně nešlápla. Věděla jsem, že by se mi nezabodly do tlapek, ale potřebovala jsem to rozptýlení. Proč jsem se vůbec rozhodla procházet se? Vždyť jsem věděla, že to povede jen k tomu, že budu přemýšlet. A mé myšlenky jsou nebezpečné. Možná jsem to však potřebovala, pořádně si nechat věci projít hlavou. Jen by možná bylo lepší jim dát prostor až za hranicemi lesa. K tomuto místu se vázalo až příliš mnoho vzpomínek, které by mě mohly ranit, a tak jsem se pomalu rozešla pryč. Jen na chvíli, abych se uklidila a vrátila se vyrovnanější a použitelnější.

//Tenebrae

||533||

Probrala jsem se v náručí chladu. Cítila jsem, jak ztuhlé a těžké mám tělo. Nebo mi to tak aspoň připadalo, to těžko říct, jelikož mysl jsem měla jako zahalenou mlhou. Podařilo se mi rozlepit oči a chvilku jsem zírala do tmy, než jsem si pomalu uvědomila, kde se nacházím. Musela jsem solidně vytuhnout. A přitom… co jsem dělala? Snažila jsem se rozvzpomenout, ovšem jakmile se mi to podařilo, tak jsem si přála, aby se tomu tak nestalo. Výprava s vydrou, lov, Darkie… Asi toho na mě bylo opravdu moc – jak po psychické, tak i fyzické stránce. Už nejsem nejmladší. Pousmála jsem se rozpačitě, ani to mi však nevydrželo dlouho. Darkie… Srdce se mi trochu stáhlo žalem, ale spíše v mé hrudi převládala jakási prázdnota. Spánek asi nebyl úplně nejlepším způsobem, jak se vypořádat s emocemi. Musela jsem také spát poměrně dlouho, když jsem byla taková ztuhlá. To se mi úplně nelíbilo, nebo spíše jsem vůči tomu neměla asi úplně pocity, kromě náhlé paniky, že se v lese muselo stát jistě mnoho věcí, a třeba ještě více katastrof. Třeba za hranicí skály už les nebude. Nebo vylezu… Náhlé se mé myšlenky zastavily. Kde jsem se to nechtěla ocitnout? Má vlastní mysl přede mnou něco skrývala, což se mi nelíbilo, ovšem aspoň mi to dalo něco, nad čím přemýšlet namísto vytváření si dalších, detailnějších katastrofických scénářů.
S jistou námahou jsem vstala a protáhla se. Všechno v mém těle skřípalo a protestovalo proti té námaze, ale smůla. Musela jsem vylézt z úkrytu a podívat se, co se v lese děje. Najít ostatní, najít hlavně Maple a omluvit se, asi, že jsem jí nebyla oporou. Na druhou stranu, bylo naše kamarádství na takové úrovni, abych se vůbec mohla považovat za kamarádku, se kterou by sdílela své trable nebo se na ni mohla spolehnout? Spíše ne, že jo. Vždyť se sotva dokážu postarat o sebe. Byla jsem stále nějaká malátná, tak jsem vzdala snahy na cokoli přijít. Prvním krokem bylo vylézt z jeskyně, a to jsem také udělala.

//Sarumen

||532||

Netušila jsem, co mě zaskočilo víc, jestli to, že se celý rozklepal, podobně jako bylo přirozené mně, nebo že k Maple odkázal jako k matce. Ne, vlastně to určitě byla jeho reakce na mě, protože Maple zcela očividně měla mateřské vlohy a byla velmi milá, samozřejmě, že by ji tak bral a ona mu to dovolila. Jak by se ovšem mohl bát mě? Mě! Vždyť já se ho taky bála, jako ostatně všech a všeho. „Ano, přesně tak,“ přitakala jsem. To mě taky zaskočilo, že si pamatoval nejen mou pozici, ale také jméno. Bylo ovšem příjemné, že jej konečně někdo neměl problém vyslovit. Snažila jsem se přijít na to, jak mu pomoct cítit se lépe, ale prostě mi to nešlo. Sama jsem nejlépe věděla, že to musí přejít samo, nic co bych řekla by nepomohlo, a dělat jsem toho taky moc nemohla. Vlček se mi také sám představil a konečně mi došlo, proč mi jeho pach připadal trochu povědomý. „Ah, Stara znám,“ pousmála jsem se, „Tak to k vám bude patřit i ta bílá vlčice se skvrnkou u oka, že ano?“ Neznala jsem její jméno, ale byla s námi ve vzpomínkách vydry a dost se kolem Stara motala, takže jsem usoudila, že to bude jejich sestra. I když se Venus od sourozenců dost lišil svým převážně tmavým kožichem.
Ve dvou jsme nevydrželi moc dlouho, protože se k nám přidala i Wolfganie. Kývla jsem jí na pozdrav, než mé oči sklouzly k úlovku, který přitáhla do jeskyně. Jemná křeč v břiše mi připomněla, že bych se měla brzy najíst, ale připadala bych si až moc divně, kdybych se začala ládovat před nimi, takže jsem se snažila ten pocit potlačit. „Nevadí, a děkuju, žes dotáhla tu srnu,“ pousmála jsem se na Wolfganii, i když jsem si nebyla jistá, jestli to Venus cítí stejně. Raději jsem trochu upravila své postavení tak, abych mu dala co nejvíc prostoru, aby si nepřipadal obklíčeně nebo v pasti.

||531||

Můj spánek byl naštěstí bezesný, ovšem jak jsem pomalu přicházela k sobě, došlo mi, že se necítím ani trochu odpočatě. Mé tělo mi stále připadalo těžké a v hlavě jsem měla podivný tlak, až jsem tichounce zakňučela a stáhla se víc do klubíčka. Věděla jsem, že žízeň nemám, hlad sice ano, ale copak mě kdy z hladu bolela hlava? Neměla jsem tolik plakat. Povzdechla jsem si marně. Copak jsem nad tím měla nějakou kontrolu? Ne, jako obvykle. Nechat se ovládat emocemi bylo náročnější, než by jeden řekl. Chvilku jsem uvažovala, jestli by mi pomohlo spát ještě chvilku, ale nedokázala jsem se znovu dost uklidnit na to, abych měla na spánek jakékoli pomyšlení. Pořád jsem přemýšlela nad událostmi předchozího dne, nad těmi špatnými novinkami… ne, bylo by absolutně zbytečné zkoušet usnout. Místo toho jsem tedy otevřela oči a protáhla se, a rovnou zamrzla v té divné poloze. Co to mám na nohách? Zamrkala jsem, zavrtěla hlavou, kousla se jemně do jazyka… Nemizelo to. Ta cizí barva tam pořád byla. Jenže kde se vzala?! Matně jsem si vzpomínala na Života, jak vtipkoval, jestli by mi změna kožichu nepomohla začít nový život, ale nepočítala jsem s tím, že k tomu fakt dojde. Povzdechla jsem si a narovnala se. Symboly se objevily jen na předních nohách, což nebylo až tak hrozné. Vlastně to vypadalo dost hezky, jen si na to budu muset zvyknout.
Snad jako pokus o další sabotáž sebe samé jsem se rozhodla, že půjdu najít nějakou společnost. Sice jsem vůbec nechtěla být sama, no na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jak na můj nový podivný vzhled zareagují ostatní. Snad ne křikem a útěkem pryč. Asi jsem měla štěstí, protože v úkrytu jsem cítila další pach. Dotyčného jsem neznala, takže jsem předpokládala, že to bude jeden z mladších vlků těch tady bylo poslední dobou dost. Nechala jsem se vést a vlastně jen o pár kroků později jsem na vlčka narazila. Byl černobílý, jedno oko měl zvláštně zakalené, a já neměla v hlavě jakoukoli vzpomínku na něj. Ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho viděla na tom shromáždění smečky. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho tiše, abych se můj hlas nerozléhal jeskyní. Stáhla jsem uši k hlavě, a podařilo se mi se zastavit, než jsem dokázala zaujmout ještě víc submisivní postoj. Jestli byl na shromáždění, věděl by o mé pozici ve smečce, a asi by mu bylo divné, proč se chovám, jak se chovám, a já opravdu nechtěla odpovídat na osobní otázky.

||530||
//Sarumen

Nezhroutila jsem se, zůstala jsem roztřesená a křehká, jistě, ale nerozbrečela jsem se, nezačala jsem natahovat, má cesta k úkrytu byla ničím nerušená. Jenže to všechno se roztříštilo, spolu se mnou, jen jsem vkročila do úkrytu a viděla sochu Neyteri, které se na hrudi vyjímala růže, kterou nosila Darkie. Jak bych mohla zůstat klidná, když jsem je viděla? Neudržela jsem se a utekla opět před úkryt na čerstvý vzduch. Mohla bych být, měla bych být, ráda, že se matka a dcera opět setkaly, byť ve smrti, jenže jsem to nedokázala. Nedokázala jsem vlastně nic. Dýchat, přemýšlet… Zasáhla mě vlna smutku, jako bych si teprve teď uvědomila, že Darkie mezi námi už není a ani nebude. Nikdo z jejich rodiny. Chtěla jsem křičet, dupat, udělat scénu, jenže čemu by to pomohlo? Bezmoc mě paralyzovala zrovna tolik co smutek. Ať udělám cokoli, jsou pryč. Nebylo to fér. A co teprve Maple! Ta si musela připadat ještě stokrát hůř než já. Ona přišla o partnerku, bolest nás ostatních se té její nemůže vyrovnat. Copak je to nějaká soutěž? Lehni si, vyplač se, a pak se zvedni a běž jí pomoct. Tupě jsem přikyvovala vlastní hlavě, která pro jednou nebyla krutá.
Připadala jsem si, jako bych sebe samu tahala na zádech. Pohyb byl těžký, ale chtěla jsem se na chvilku schovat v úkrytu, když jsem se už trochu uklidnila. Sice se mi oči zase zalily slzami, když jsem procházela okolo sochy, ale už jsem se nesesypala. Neměla jsem na to sílu. Navíc jsem v jeskyni cítila pachy a nepotřebovala jsem, aby mě někdo viděl, jak jsem zbytečná a neužitečná. Raději jsem si rychle zalezla do nejbližšího rohu a schoulila se do klubka. Doufala jsem, že usnu dříve než mě doženou temné myšlenky.

Moc děkuju za akci! Konečně se Amny trochu socializovala ve smečce :D
A k odměnám...

3% poprosím do síly

20 bodů --> 2x 5 křišťálů
1 bod --> 3 oblázky
Celkem: 21 bodů za 10 křišťálů a 3 oblázky

Já vždycky něco spletu. Povzdechla jsem si nad svou neschopností si zapamatovat, jakou přesnou funkci Marion získala. No když nic jiného, zapamatovala jsem si, že se jednalo o funkci související s vlčaty. A navíc bylo zcela pochopitelné, že mi to tak trochu uniklo. Maple nám nakonec sdělila i důležitější informace než naše nová postavení a funkce… „Přesně tak,“ přitakala jsem na slova Marion. Už to nebyla mladá vlčata, takže by nám na lovu mohla pomáhat jako Star – nebo by se minimálně mohla dívat, aby se něčemu přiučili. O to nakonec šlo především, aby se vlčata učila a byla časem schopná se o sebe postarat třeba i sama. Hlavně jsem doufala, že brzy stočí informaci kamkoli jinam, protože jsem jim o svém postavení řekla vše, co jsem věděla. Beztak jsem sama nevěděla, co mám dělat. Byla jsem samozřejmě vděčná za důvěru, jakou mi tím Maple projevila, ale hodila jsem se na to? Kdo ví. Možná mi to prospěje, třeba když budu muset důvěřovat ve své schopnosti a plnit funkci, zvyknu si na to a dojdu k nějakému osobnímu růstu. Třeba.
Konečně to vypadalo, že se na mě usmálo štěstí. Marion se hned chytila dotazů na svou osobu a začala nám popisovat své plány na učení vlčat. Rozhodně by jim prospělo, kdyby je Marion někam vzala. Třeba by je úplně přešly nápady tady čekat, až se jim zjeví vydra. Nemohla zůstávat jen tady v lese, musela trochu si trochu rozšířit obzory. Taky by je mohla rovnou vzít za tou Smrtí a Životem. Nebyla jsem si teda jistá, jak na tom Marion a Smrt jsou – ne, že bych ji chtěla nějak podceňovat, ale pořád jsem byla trochu nevrlá z toho, jak se ke mně vrhla. No nicméně ta její přehnaná energie a dotekovost asi byly asi dobré vlastnosti pro někoho, kdo se měl věnovat vlčatům. Naše nová učitelka si pak vlčici rovnou přebrala do své péče. Jen, co byly z dohledu, jsem si spokojeně povzdechla. Konečně chvilka klidu. Nastal však jiný problém – ticho. Ticho všude kolem. To vůbec nebylo v mém křehkém stavu dobré. Musela jsem se něčím zaměstnat. Nevěděla jsem čím, tak jsem pro jistotu zamířila do úkrytu. Jestli jsem se měla zhroutit, asi to bude nejlepší právě tam.

//Úkryt

Chudák mladá vlčice vypadala poněkud ztraceně, když odešel její bratr a přidala se k nám Marion. Ona starší vlčice tady svou přítomností opravdu zaplnila veškerý prostor, aspoň to tak díky jejímu přebytku energie působilo. I já jsem se chtěla stáhnout k nejbližšímu stromu a schovat se. Aspoň tady můžu Danie nechat, kdybych to nezvládala. Marion se o ni určitě postará, ale nejdříve to vypadalo, že se musím já postarat o ni. Naštěstí se i Danie zajímala o to, jak to tady přesně chodí, co se týče funkcí a postavení, tak jsem to měla dva ptáky jednou ranou. „Lovci hlavně organizují smečkové lovy, obzvláště pokud má alfa spoustu jiných povinností, a pak také vedou lovecké skupiny. Celkově se starají o to, aby smečka měla dost potravy,“ vysvětlila jsem trpělivě Danie. Jejich smečka asi opravdu nefungovala stejně, já to neměla tolik s čím porovnat, takže mi to přišlo jen normální. „No, jestli existuje, tak je to určitě tvoje matka. Je zkušenější než já, a stejně je výše postavená,“ pousmála jsem se na Marion. Absolutně jsem si netroufala říct, že já bych byla hlavní lovec v porovnání s Wolfganií.
Vůbec jsem pochybovala, že jsem byla ta pravá k povýšení, takže mě o to více zasáhla další palba otázek. Neznala jsem na ně odpovědi, nebo spíše ano, ale nebyla jsem schopná je aplikovat na sebe. „Ano, gamma je už výše než delta,“ potvrdila jsem slova Marion, dávala jsem přitom však pozor, abych věnovala pozornost i Danie a ta si tak nepřišla příliš zakřiknutá, „Hlavně je to nejvyšší postavení, jakého může vlk dosáhnout pokud už jsou ve smečce bety. Potom jsou to taky většinou vlci, kteří mají funkci a v něčem vynikají.“ Zkusila jsem to aspoň tak nějak shrnout. Mohla jsem jen doufat, že mi jde rozumět, protože jsem trochu mrmlala. Připadala jsem si jako bych se chlubila cizím peřím. Asi jsem neměla důvod, Maple jistě měla své důvody, proč mi dát funkci a vyšší pozici. Jen já jsem je neviděla. „A delta už nemusí poslouchat ostatní kappy, to hlavně,“ odtušila jsem, protože já jako delta zas takový rozdíl nepociťovala, „A taky je větší šance dostat nějakou pozici, jak jsi sama zjistila. A asi je to i projev důvěry a ocenění ze strany alfy?“ Zase jsem jenom hádala, ale Marion vypadala nadšeně a hlavně zmateně, takže když řeknu hloupost, třeba si ani nevšimne. „Ty jsi teď pečovatelka, viď? Cítíš se na to?“ pousmála jsem se přátelsky, „Asi toho budeš mít více, když jsou Danie a její bratři už celkem odrostlí. Ale budou ti taky pomáhat a budou poslouchat, viď?“ Otočila jsem se zase na mladší vlčici. Bylo těžké mluvit s více vlky najednou, obzvláště když byli tak jiní. Což Danie a Nicos byli taky, ale Nicos byl aspoň klidný. No když nic jiného, nemusela jsem se trápit vlastní hlavou.

Bylo vidět, že se zdráhají mi věřit, Nicos mi to dokonce i řekl do očí. Protože nemám nic lepšího na práci než vám tady nakecávat blbosti. V duchu jsem na ně byla krapet jedovatá, ale navenek mi má úzkost nedovolovala to dát najevo. A beztak to bylo pravda, teda nelhala jsem jim, no neměla jsem na práci nic lepšího. Bez nich bych asi ležela někde pod stromem a brečela, nebo překonala strach a nechuť a brečela v úkrytu. Ani jedno z toho neznělo zrovna dvakrát lákavě. „Určitě se nemusíte bát, časem se ukáže všem,“ řekla jsem konejšivě. Rozhodně jsem nechtěla, aby je má slova nějak držela v lese násilím. Mimo to by nebylo úplně na škodu, aby se vydře vyhnuli, stejně dělala akorát problémy.
Zpozorněla jsem však, když mladá vlčice zmínila Života a Smrt. Nejsou na tohle moc mladí? Zamračila jsem se pro sebe. „Nevím, jestli je dobrý nápad, aby jste je šli hledat sami,“ poznamenala jsem. Ani ve skupině by to pro vlčata nemuselo být nejbezpečnější. Od Života je dělila minimálně jedna dravá řeka, no a Smrt byla kapitola sama o sobě. Nechtěla jsem, aby se jim něco stalo. Než jsem jim však stihla nabídnout svůj doprovod, zas jsem musela bojovat se slzami. „O-opravdu?“ hlas se mi mírně zlomil, když Danie domluvila o soše Neyteri. Také jsem tam měla ten pocit, ale vědět, že takhle působila i na ostatní? Ani jsem si nebyla jistá, proč mě to tak dojalo. A k tomu ještě ta chvála… Teď jsem se cítila ještě hůř, že jsem na ně byla v duchu tak ošklivá. „Děkuju,“ pousmála jsem se. Nevěděla jsem, co víc říct. Hlavně proto, že se ke mně najednou Danie přitulila. Prakticky jsem zmrzla na místě. Podařilo se mi aspoň zůstat zticha.
Minimálně než přišla Marion a začala mi strkat do nohy. Vypískla jsem a odskočila. Ne, tohle bylo až moc pozornosti a až moc doteků. To prostě nepůjde. „D-děkuju,“ zopakovala jsem ještě jednou, tentokrát k dospělé vlčici. Snažila jsem se zůstat uvolněná, ale šlo to těžce. Aspoň jsem rychle zjistila, proč nás Marion vyhledala – nebo spíše mě. „Oh. No, já budu lovec, společně s tvou mámou,“ odpověděla jsem jí, „Takže, no, už jsi o tom asi všechno slyšela od ní.“ Nasadila jsem mírně omluvný tón, ačkoli jsem se cítila vděčně, že jsem nemusela mluvit příliš dlouho. Místo toho jsem mrkla na Danie, jestli taky nemá nějaké otázky – na chvilku jsem zapomněla, že Marion to už asi všechno slyšela, ale mladá vlčice ne.

Vlčata zmínka o naší mluvící vydře víc než nadchla. Bylo to roztomilé, hlavně to, jak se Nicos ani nedokázal udržet. Malinko jsem nadskočila, jak najednou zvýšil hlas. Opravdu jsem to od něj nečekala, když byl celou dobu tak klidný a tišší než jeho sestra. Asi má každý své chvilky. Pomyslela jsem si a snažila se vybavit si, co všechno se tady stalo. „Je jí normálně rozumět,“ kývla jsem na otázku Danie, „Taky je docela upovídaná, ale objevuje se jen občas.“ Bylo to spíše takové upozornění, aby si příliš nedělali naděje. Mrzelo by mě, kdyby byli zklamaní. Možná jsem jim o ní neměla říkat. Nelitovala jsem toho úplně, ale rozhodla jsem se, že bude lepší si od teď dávat pozor na jazyk. „Jednou nás všechny proměnila ve vlčata, a jak jsme hledali tu mlhu, tak nás nechala hrát si v její hlavě, kde jsme viděli veliké létající placky – ale byly živé! Takové podivné placaté ryby,“ povyprávěla jsem jim o nepříjemnostech, které tady vydra vyváděla. Pro ně to asi bude dobrodružství, no já na to zas tak veselé vzpomínky neměla.
Ale snad bych ji raději vyprávěla o boji s drakem a živými kořeny než o soše v jeskyni. Už ji však viděli, tak asi bude nejlepší, když jim někdo řekne, jak moc pro členy smečky znamená, a kdo to je. Byl. „Byla to Neyteri, první alfa. Po smrti zůstala v úkrytu jako socha a hlídá náš les,“ povzdechla jsem si a snažila se nemyslet na to, že její hruď teď zdobí růže její dcery, „A ne, aspoň co vím, tak Neyteri je jediná taková.“ Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo smutné, nebo naopak velmi velké štěstí. Na jednu stranu bych byla ráda, kdyby mi po Newlinovi v případě nejhoršího zůstala socha, na druhou bych nezvládla pomyšlení, aby po mně tady něco zůstalo. Vlčata dále naléhala a prahla po informacích, takže jsem neváhala zamluvit nepříjemné téma. „Už jste viděli náš javor, který roste na mýtině. Vím, že nevypadá nijak neobvykle, ale na podzim z něj teče míza rudá jako krev,“ pousmála jsem se na ně. Snad je to naláká, aby s námi zůstali aspoň do podzimu, jestli se ještě nebudou chtít vrátit domů. Byl to nakonec moc hezký pohled, byť trochu strašidelný.

Přece se nemohli rodičům jen tak ztratit, to by si všimli, jaké mají najednou ticho a klid. Začala jsem si myslet, že vlčata buď záměrně rodičům utekla, nebo je rodiče nechali se ztratit, aby měli na moment pokoj. Bylo to ode mě hnusné, takže jsem se snažila ty myšlenky potlačit. Taková jsem přece nebyla. Mohlo za to jen a pouze mé naprosté psychické vyčerpání, únava a hlad. Aspoň jsem v to doufala. Nerada bych se změnila v někoho, kdo by si myslel o ostatních nepěkné věci. Obzvláště když obě vlčata byla opravdu hodná, milá, a jen zvědavá. Vždyť se mi líbilo, jak se zajímala o smečku, tak proč jsem byla taková. „Ano, Marion patří k těm mladším vlkům tady,“ přikývla jsem na otázku Danie. Už taky nějakou dobu nebyla vlčetem, ale nemohlo to být tak dávno, co pořád byla menší než já, a to bylo co říct.
Jako by mi snad mladá vlčice četla mysl! Rychle jsem zavrtěla hlavou. Nechtěla jsem, aby si mysleli, že mě otravují, i když ono trochu ano. Stále jsem si však stála za tím, že jsem za to rozptýlení byla ráda. To se k ní přidal i bráška a společně začali vymýšlet, co dalšího zajímavého bychom v lese mohli mít. „Máte oba moc bujnou fantazii,“ pousmála jsem se. Nemyslela jsem to jako napomenutí, pokud něco, měla to být chvála nebo pouhé konstatování faktu. „A vlastně máte se vším tak trochu pravdu,“ řekla jsem s pokusem o tajemno v hlase. Chtěla jsem je přesvědčit, že jsem do naší konverzace angažovaná stejně jako oni, a jak jinak to dokázat než zažraným hlasem? „Museli byste mít štěstí, abyste na ni narazili, ale máme v lese mluvící vydru. Je to taková patronka našeho hvozdu, i když většinou tady dělá jen neplechu,“ odfrkla jsem si mírně, „Přes zimu jsme jí museli pomoct najít naši mlhu a vrátit ji do lesa.“ Informovala jsem vlčata o nejnovějším dobrodružství, jaké jsme zažili, a rovnou se zamyslela, co dalšího bych jím ze zdejších zajímavostí měla představit. Byli už v úkrytu? Nasucho jsem polkla. Maple o tom mluvila už ve své řeči, ale možná to nepostřehli… „Byli jste už v úkrytu?“ hlas mi poněkud zeslábl, „Tam, no, máme sochu.“ Chtěla jsem jim to vysvětlit celé najednou, ale nepodařilo se mi to. Musela jsem se nadechnout, ačkoli jsem měla pocit, jako by někdo ze vzduchu odstranil všechen kyslík.

Cítila jsem, jak mi pomalu klesají uši k hlavě, až zůstaly ležet u lebky. Pro jednou jsem byla ráda za svou opatrnost a strach z ostatních, protože jinak bych možná na vlčata vyjela, že jsem chtěla být sama. Což vlastně asi nebyla pravda. Na druhou stranu jsem rozhodně neměla ani náladu si povídat. A na další jsem byla ráda za to rozptýlení… Ach jo, život byl na mě příliš komplikovaný, jenže smrt snad ještě víc. „Nejspíše ano, ale takových smeček je tady více,“ pousmála jsem se. Rozhodně jsme tady nebyli jediná smečka, a pochybovala jsem, že bychom byli nejstarší. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep a znejistěla jsem u další otázky mladé vlčice. „No… Těžko říct, většina vlčat se ale narodila, nebo se tady objevila v posledních pár letech. Předtím zde žili hlavně dospělí vlci, a tolik nás nebylo. Na začátku jsme tady byli, vyjma alf, snad jenom tři,“ odpovídala jsem dál trpělivě. Byla to hezká vzpomínka, začátek smečky. A teď jsem z těch pár vlků zde zbyla jen já a Newlin. Nebo taky jenom já.
Než se mé myšlenky stihly vyhnout kontrole, ozval se i bratr vlčice. Bylo těžké udržet na nich pozornost a zapamatovat si všechny otázky. „Ne, tak to úplně nefunguje,“ zavrtěla jsem hlavou, „Většinou je to myslím tak, že smečku přebírá beta pár. Je to ale i o domluvě.“ Aspoň jsem to tak odhadovala. Nemohla jsem to říct s velkou jistotou. Tohle byla jediná smečka, ve které jsem kdy žila, a nebyla jsem u toho, kdy Morfeus zemřel a smečku převzaly nové alfy. Alfy, množné číslo. Opět jsem musela zamrkávat slzy. Bylo by moc drzé utéct do úkrytu? Ano. A absolutně nevhodné. „Vím, že jste už velcí, ale taky toho ještě spoustu nevíte. Marion je fajn a moc hodná, určitě vás nebude nějak omezovat,“ ujistila jsem vlčka ještě. Věřila jsem jí. Sama byla pořád ještě takové přerostlé vlče, aspoň z toho, co jsem viděla.
„Mlha byla v lese vždy. Nevím, jak se stalo, že ji místní vlci začali ovládat, všichni jsou za to však vděční,“ pousmála jsem se. Nebo jim to minimálně nevadilo. Ale ráda bych věděla, jak k tomu došlo. Asi tak ráda, jako bych věděla víc o minulosti dvou vlčků přede mnou. Malinko jsem se zamračila. Měli svou rodinu rádi, takže na ně byli asi hodní, jak jsem jim však potom povedlo se takhle ztratit? Chápala jsem, že nebudou schopni najít cestu domů, jenže jen tak zůstat někde s cizími… Možná bych si o tom potom měla promluvit s Maple. Potom – kdy potom? Zavrtěla jsem hlavou. Nebude na to ještě dlouho vhodná doba. Musela jsem jen věřit, že vlčata budou v pořádku – a jejich rodina také. „Snad se vám tady bude líbit, abyste se mohli doma pochlubit,“ pousmála jsem se namísto sdílení svých pochybností. To bude asi nejlepší.

Vlček byl očividně tišší než jeho sestra, která se neustále na něco ptala. Mrzelo mě, že jsme se nemohli potkat za lepších okolností, kdy bych jednak byla lepší společnost, a jednak bych si naše setkání i já užila více. Takhle jsem jim mohla být maximálně tak vděčná za rozptýlení. Můžu jim to vynahradit, až se věci utiší. Třeba jim ukázat, jak na vydry. V lese jich bylo dost a pro mladé lovce by mohlo být lepší začít s malou kořistí, aby si zvykli. Sami beztak nebudou lovit tak velká zvířata, jako se loví na smečkových lovech. K mému vlastnímu překvapení jsem si uvědomila, že přemýšlet o budoucnosti, příjemné budoucnosti, nebylo zas tak špatné.
Na rozdíl od minulosti, o které chtěli ti dva slyšet. Moc dobře jsi věděla, že se tomu nevyhneš. Povzdechla jsem si. Nejraději bych na to nevzpomínala, jenže copak jsem je měla zklamat? Vlčata přišla právě za mnou, nebo spíše do mě náhodou narazila – tak či tak byla tady, a neměla koho jiného se zeptat. Pomalu jsem se nadechla a zase vydechla, abych sesbírala odvahu. „Ano, prvními alfami byly Morfeus a Neyteri,“ polkla jsem, najednou jsem měla úplně sucho v tlamě, „Oba byli moc hodní – obzvláště Neyteri. Morfeus byl zase velký a skvělý lovec a bojovník, složil by za smečku život.“ Vzpomněla jsem si na naši poslední konverzaci. Nebyla jsem u toho, když zemřel, ale vzhledem k tomu, že se nepodnikala žádná výprava za jeho pomstu, zřejmě nezemřel v boji, jak si to představoval. Mohla jsem jen doufat, že jsou oba šťastní, ať už jsou kdekoli. „No a Darkie je – byla,“ kousla jsem se do jazyka a snažila se zahnat slzy, „Jejich dcera, a ne, nebyla to sestra Maple, ale její partnerka.“ V životě jsem si nemyslela, že budu tak vděčná za to, že se někdo narodil s takovou orientací, s jakou se narodil. Mohla jsem jen doufat, že to vlčata přijmou dobře, nebo budou spíše zvědavá a budeme se bavit o něčem jiném než tragických osudech členů smečky. Já nad tím vlastně taky nějak nepřemýšlela… Vždycky jsem Darkie a Maple brala jako přirozený pár. Měly se rády, a tím to začalo a končilo. Nebylo to asi úplně obvyklé, ale na tom nakonec nezáleželo. „No a ten poslední vlk, kterého Maple vzpomínala, byl Noktisiel. To byl partner Wolfganie, té černobílé vlčice, naší bety. Jejich potomci Marion a Kenai jsou pořád členy naší smečky – Marion si obzvláště zapamatujte, je z ní teď pečovatelka, takže vás pak bude mít na starost,“ dokončila jsem a opět se zhluboka nadechla a vydechla. Normálně mě začalo bolet v krku, kolik jsem toho najednou namluvila.
Nedozvěděla jsem se toho o jejich minulostech moc. Prostě se zatoulali a zase našli. „A co vaši rodiče?“ zeptala jsem se tedy opatrně. Bylo mi zvláštní, aby je dospělí nechali jen tak zatoulat a nehledali se po nich. Stávalo se to, jistě, ale aby ani oni nehledali svou rodinu? To bylo trochu zvláštní.